Celé dopoledne drobně pršelo. Mizerná viditelnost. Gery si poposedl na zídce, která studila. S chladem jako by mu starodávným pršipláštěm pronikala do těla i temnota kamene. Žádná zeď kolem obyčejné zahrady nemá právo vypadat takhle hřbitovně… Pokoušel se zaostřit na obrysy přízraků. Mrholení by bylo lepší; mrholení tak jemné, že samo sebe skoro považuje za mlhu. Takové tady zažil jenom jednou. To je uviděl poprvé; mlžnaté, rozmazané, průsvitné, ale jednoznačně lidské postavy. Rozběhl se k nim a snažil se upoutat jejich pozornost, dokonce se jich pokoušel dotknout… Když to potom vyprávěl Anně, vrtěla nad tím hlavou.
„To ses jich vůbec nebál?“
„Ne,“ řekl překvapeně. „Proč?“
Zasmála se. „Možná jsi statečný, ale hlavnější blázen.“
„Vždyť nereagovali.“ Natáhl před sebe ruce, jako by na nich mohlo ulpět něco z přízračných bytostí. Ovšemže neulpělo. Ani ťuk.
Dítě v kolébce – tu našli v domě spolu se vším ostatním vybavením včetně tuhého, obrovského pršipláště – zavrnělo, Anna ho hned zvedla. Nikdy nevěřila těm vědeckým žvástům, že se děti v rámci správné výchovy mají nechat brečet.
„Potřebuje přebalit,“ pravila znalecky. „Naučila jsem se s tou zdejší žehličkou žehlit nejen plínky, ale i košilky!“
Gery uznale pokývl. Měla na co být hrdá. Žehlička měla dřevěnou rukojeť, na tu se nasadila těžká kovová část, nahřátá od rozpálené plotny, načež se žehlilo, nejdřív len, pak bavlna (a to bez ceduliček, na které jsou moderní hospodyňky zvyklé, není tak snadné poznat), a když kov zchladl, vyměnila se tahle část za jinou, už připravenou k použití. Žehlení bylo tudíž napínavá a namáhavá záležitost, ovšem Anna to brala sportovně. Nejlepší žena do nepohody.
Díval se, jak Třetičku rozbaluje. Plenka byla mokrá a holčička se vesele zahemžila, když se jí zbavila. Tria – to jméno jí bude slušet, až z ní bude slečna, ale prozatím je Třetička – vrněla, předla, broukala a houkala a občas z ní vypadlo něco jako ‚ma‘, ale to nebylo jisté. Byla celá sametová, na pohled na omak, a voněla, i když se počůrala. Zázrak přírody.
Anna dítě zdánlivě nedbale shrábla do jednoho z čerstvě nažehlených, jemně vyšívaných plátýnek, kterých v domě objevili spoustu, a přiložila si ho k prsu. Třetička zavřela oči a soustředila se na krmení. Takový krásný, baculatý výjev.
Měl ho před očima i teď, o nějaké dva týdny později, když pozoroval duchy a pokoušel se odhadnout, jestli se jich ten deštík nějak týká, jestli navlhnou, oklepou se… Připadalo mu, že jim déšť vadí a krčí se před ním. Jeho si nevšímali.
Zvedl se a jednomu zamával rukama před obličejem. Přízrak zvedl hlavu, na okamžik upřel tmavé skvrny očí do dálky. Gery zatajil dech, ale to bylo všechno. Náhoda.
Déšť zhoustl, přízraky se v něm ztratily. Zůstala promoklá zahrada a jeden navlhlý chlap ve starodávném pršáku. Nemělo to cenu.
Anna už ho vyhlížela, stála s malou v náručí u okna, zády k odhrnuté zácloně. K čemu tady vůbec záclony? Osamělý dům na osamělém kopci, společnost mu dělá jenom pár jabloní a křoví s unavenými šípkovými růžičkami. Jablka jsou kyselá a nezrají. Nejspíš nedozrají nikdy… Napadlo ho to, jak tak chvátal řídkým sadem křivých stromků, a ruka, kterou už mával své ženě, mu klesla. Zamrazilo ho.
Je léto, ale chladno zrána. Je léto, po svaté Anně – podle kalendáře Anniny staré vlasti. Říkali jsme tomu Anní čas, nehybný konec července, kdy počítáš dny do srpnových bouřek, a pak rovnou skok do podzimního smutku. Jenže tenhle Anní čas už trvá moc dlouho.
„Bude bouřka,“ přivítala ho Anna. „Upekla jsem koláč. Ve sklepě je spousta kompotů, a to jsem šla jen tak daleko, jak mě pustil provázek.“
Sklepní chodby se táhly donekonečna a větvily se do všech stran. Ani Noe neměl s sebou v arše tolik zásob, ovšem ten asi měl krávu – postrádali mléko a vitamín C získávali z kysaného zelí jako kdysi námořníci. V těch chodbách, lemovaných kilometry polic, se jistě najde ještě leccos, jenže v celém domě neobjevili delší provázek. Gery chtěl natrhat a navázat na sebe kusy látky, ale Anna byla proti. Nevěděla proč, ale jejím instinktům Gery bezvýhradně věřil.
Popíjeli čaj a jedli koláč, venku se smrákalo, mraky se tlačily k zemi, až se o ni otíraly. Potom sjel dolů blesk – nebo spíš vylétl nahoru, kdo se v tom vyzná. Anna si přesedla do houpacího křesla, Třetičku chovala na klíně. Bouřka se blížila, dunění hromu už znělo jako světová válka. Ale v tomhle opuštěném světě sotva má kdo válčit.
Anna se zamyšleně dívala oknem ven. „Povídal jsi, že nejlíp jsou vidět v mlze…“
„Mrholení,“ poopravil ji. „Když je jemné skoro jako mlha.
O něco hůř ve slabém dešti…“
„Jasně. Tak teď se dívej do bouřky. Nesnaž se soustředit, jen se prostě dívej, jako do kamen nebo do krbu, a na nic nemysli.“
Plošné blesky ozařovaly kraj, kde nebylo nic zajímavého, jen pár stromků, sehnutých k zemi, jako by se už předem obávaly větru. Jeden blesk za druhým. Světlo, řídká tma. Světlo, ještě víc světla, přestávka, tma. Světlo… Zamžikal. Ne, něco se mu zdálo. Rozostřil pohled. Tomu se říká koukat do blba.
A pak uviděl město veliké.
Hranatá, vpravdě anorganická architektura. Kvádry věžáků, ostré věže. Stavby, které matou vítr a nechávají po sobě stékat blesky. Centrum kteréhokoli města z minulého století. Dům, v němž bydleli, se najednou octl na předměstí.
Od vysokých, nepříjemně hřmotných budov se k nim blížil hlouček postav, které vypadaly znepokojivě hmotně. Velkých, nepřátelských postav. Mávaly rukama a hulákaly do větru a deště.
Anna položila Třetičku do kolébky. Byla to bytelná, velká kolébka, ale holčička už z ní stejně brzy vyroste. Jestli… Gery se pokusil nemyslet dál, jenže to nešlo. Jestli nás nezabijí. Jeho drobná, štíhlá žena se chystala k boji. Výraz v její tváři ho děsil. Vídal ho zřídka, ale pokaždé mu připomněl vleklé války kdesi na Balkáně a nějaký šílený výcvik u blíže neurčených zvláštních jednotek, o nichž Anna nikdy nemluvila. No, skoro nikdy. Tu a tam jí něco uklouzlo a vzduch kolem ní jako by na vteřinu zamrzl.
„Nepustíme je do domu,“ řekla studeným, strojovým hlasem. „Vem si něco do ruky. Tyč. Nohu od židle.“
Vzal pohrabáč, potěžkal ho. Solidní práce, poctivý kus železa. Otevřel, vyšel na úzkou verandu. Anna se postavila vedle něj. Stejně se v momentě octne daleko před ním; už to zažil.
Za svitu blesků se k nim blížilo šest… ne, sedm lidí. Ramenatých, silných mužů. Řvoucích mužů. Gery jim nerozuměl. To, co vykřikovali, nedávalo smysl. Rozhodně ne jemu, civilizovanému člověku. Potom uslyšel Annu. Křičela a bylo ji slyšet; měla výhodu vyššího hlasu. Nerozuměl slovům, ale už mu to nepřekáželo v pochopení. Potom uslyšel další hlas, a ten hlas, hlubší, podbarvující její jekot, patřil jemu. Gery, civilizovaný, gramotný člověk, dokonce vědec, vyřvával do větru a hukotu deště sloky nenávisti, jednu za druhou.
Nepřítel vyrazil do útoku, ale Anna byla rychlejší, seskočila z verandy, vtrhla mezi ty vysoké, mohutné muže. Otáčela se, vířila, švihala rukama a nohama, až se zdálo, jako by měla nesmírně mnoho končetin. Jako nějaké indické nebo kdovíjaké božstvo. Útočníci se vmžiku změnili v obránce a na Geryho zbyl jednoduchý úkol: každého, kdo se vypotácel z víru bitky, praštit pohrabáčem. Do krku, jak ho to Anna učila. Při jedné ráně mu pohrabáč vyklouzl z ruky. Nevadí. Skočil; jako tygr – nebo jako Anna – a zlomil někomu vaz hmatem, který měl také od ní. Otřásl se, tohle bylo hrozně, hrozně definitivní. Zranit, pošramotit, omráčit; v pořádku, ale zabít? Naštěstí neměl na svědomí a psychologické rozbory čas. Další chlap padal rovnou na něj. Stačil zvednout svou zbraň a rozmáchnout se. Do hlavy, křup. Ohavné, ale nikoli nutně smrtící.
Několik těl se jako neohrabaní krokodýli plazí blátem pryč, zpátky k městu, ozářenému blesky. Tady se někdo už ani neplazí, a jestli ještě dýchá, utopí se v bahně. Anna se rozhlíží, napjatý krk, oči strážkyně jí svítí jako hvězdy nebo drahokamy. Je to konec?
„Končíme.“ Otřela si čelo a vytáhla nohu z bláta. Mlasklo to. Liják se změnil v déšť, kapky dopadaly do řídké černé kaše na zemi zpomaleně, skoro ostýchavě. „Jdeme domů,“ řekla Anna.
* * *
U krbu někdo seděl a choval jejich holčičku. Když vešli, zvedl se. Vysoký, černovlasý a černovousý, chyběl mu jen špičatý klobouk a plášť s hvězdami a půlměsíci nebo co to vlastně čarodějové nosívají.
„Dej mi moje dítě,“ zavrčela Anna jako vlčice.
Neznámý udělal naprosto nečekanou věc. Pomalu vykročil k ní a dítě jí podal. „Ale mohla jste se klidně převléknout, krásná paní,“ pronesl přívětivě. „Pohlídal bych ji.“
„Co jste zač?“ vyhrkl Gery.
Muž si ho změřil. „A vy? Jste v mém domě.“
Anna svraštila obočí. Ne nepřátelsky, ale podezíravě. „A kolíbka? V té nespíte.“
Pohlédl na ni obdivné. Vlastně se na ni díval obdivné od začátku, to jen Gerymu to došlo až teď. „Doufal jsem, že nás bude víc. Tahle kolébka, to měl být jen začátek.“
„Co se pokazilo?“ vyhrkla. Současně s ní se ozval Gery: „Kde to jsme?“
„Je to složitější,“ odpověděl. „Oboje. Běžte se převléknout, než nastydnete. Vám, vážený, moje šaty padnou, jak vidím, ale na vás, krásná paní, mě mrzí, že si radši dvakrát zahrnujete moje kalhoty, než byste si oblékla šaty mých žen.“
Převlékali se v (cizí) ložnici, Třetička se vesele převalovala na (vypůjčené) obrovské posteli. „Už vím, proč je ta postel tak velká,“ podotkla Anna. „Má víc žen.“ Prohlížela si volné šaty, asi z hedvábí, které se budou příšerně mačkat, ale jsou střižené tak šikovně, že to nebude moc poznat. A nebrání v pohybu, to je důležité.
„Je muslim, nebo nemrava?“ zamyslel se krátce Gery a vyloudil jí na tváři úsporný úsměv.
„Ti chlapi šli po něm,“ řekla. „Co všechno mu chceš prozradit?“
„Počkám, co vypadne z něj.“
Kývnutím mu to schválila. Zabalila Třetičku do volného ranečku. (Propána, zavinovačka! Už posté si slibovala, že jí ušije dupačky. Třeba v ruce, když tady není šicí stroj.) Sešli po schodech do haly či obývacího pokoje. Pán domu se před krbem pokoušel narovnat ohnutý pohrabáč. Otočil se, uviděl Annu a oči mu zazářily. Gery si uvědomil, že to, co ty oči říkaly, měl říct on. ,Strašně ti to sluší.‘ Jo, měl to zveřejnit jako první.
„Víno jste našli,“ zahájil pán domu rozhovor. Rozlil víno do tří sklenek. Pozvedl tu svoji. „Na setkání a naši dočasnou záchranu.“
Napili se, Anna jen usrkla. Třetička to ani nepozná.
„Malor,“ představil se jim hostitel. Představili se také. Nad jménem Třetička povytáhl obočí. „Jsem vědec,“ pokračoval. „Alchymista, totiž původně. Na svých cestách jsem ale pochytil i poznatky, které se do mého, byť širokého, oboru zařadit nedají.“
„Kvantovou mechaniku?“ zašeptal Gery.
„Pěšky jste nechodil,“ nadhodila Anna. „A kočár jsme tu neviděli. Ani auto. Vrtulník.“ Pozorně sledovala jeho výraz. Ano, tohle všechno znal. I když ten jeho dům mohl být tak… z devatenáctého století. Nebo osmnáctého. Nebyla žádný znalec historie. Poslední dobou byla hlavně švadlena, krejčová, módní návrhářka… tři v jednom. Ne, byla hlavně matka.
„Mohu cestovat jedině za bouřky,“ řekl Malor. „Proto jsem se zdržel… jinde.“
„V tom městě?“ zeptala se Anna. Usadila se na pohovce, dítě položila vedle sebe. Třetička si už osvobodila ručky a teď jimi energicky šermovala.
„Váš dopravní prostředek využívá energii blesků?“ Gery položil svou otázku současně s ní a Malor se shovívavě usmál.
„Kladete mi inteligentní otázky. Byl by z vás dobrý vyšetřovací tým,“ pochválil je.
Gery si přejel prsty po bradě. Když se narodila Třetička, několikrát se (po letech) oholil, dokonce se nechal ostříhat, ale teď už zase hezky zarůstal. Za pár týdnů by se Malorovi vyrovnal, rozhodně co do vlasového porostu. „Ukažte nám ho.“ Zaváhal, načež dodal: „Prosím.“
Malor vstal. „Je nahoře. Na půdě. Nechcete to dítě nechat tady? V kolébce?“
Anna k němu zvedla oči. „Takže další přepadení nehrozí,“ konstatovala věcně. „Protože už je po bouřce? Město zmizelo?“
Jejich hostitel se chystal pokynout ke schodům, ale teď mu ruce klesly, chvíli jen stál a zrak upíral jakoby skrz Annu do dálky. Pak se vzpamatoval. „Ne… Vlastně nevím. Ale určitě prozatím došli agresoři… Pojďte.“
Stroj zabíral větší část rozlehlé půdy – brouk se složenými krovkami a zataženými křídly. Anna se dotkla jeho boku v místě, kde by ta křídla čekala, a nahmatala dlouhou vodorovnou štěrbinu. To nebudou křídla, jakými se mává, pomyslela si. Budou jako pavučina, která se zrádně rozprostře, jako past, která něco polapí. Něco… Sílu a moc.
Malor ji fascinovaně sledoval a Gery nenápadně vklouzl na sedadlo. Páčky, tlačítka, číselníky. Kruhové, nic digitálního, ale… Usilovně si skládal v hlavě výsledný obraz, protože mu to zatraceně připomínalo to, na čem pracovali v Institutu, to, co je i s Annou a Třetičkou přivedlo sem. Teď prováděl analýzy a syntézy, na jaké doma měli počítače, ovšem tady měl jen jediný: vlastní mozek ve vlastní hlavě.
Otočil dvěma ovladači, zmáčkl tlačítko, pohnul páčkou, pak druhou, nastavil hodnotu na číselníku úplně vpravo a ještě na jednom těsně pod ním. „Jedna vteřina.“ sykl. Zatínal přitom zuby, bál se, ale když se ohlédl, viděl Annin povzbudivý a chápající výraz.
Na vteřinu ho obklopilo šedivé víření, které už znal. Zadoufal, že subjektivní čas zůstane zachován, to totiž nebylo tak docela triviální a pár kolegů z Institutu díky drobným omylům prožilo při pokusech horké chvilky. Někdy i celé hodiny, br. Ne, tenhle stroj nemá dost energie, jen nepatrné zbytky. A není bouřka, takže nemá smysl roztahovat střechu domu (zaručeně se dá otevřít) a rozprostírat křídla k lapání blesků. Jeho vteřina končila, ucítil zachvění skomírajícího motoru. Tichý bzukot, pak ticho.
Byl zpátky na půdě. Malor na něj zíral naprosto zděšeně. Anna zděšeně a hrdě a okouzleně. Tohle mi fakt dělá dobře, pomyslel si.
„Kdo… sakra… jsi?“ procedil Malor mezi sevřenými rty. „Řemeslný chrononaut?“
Gery si to rozkošné slovní spojení chviličku převaloval v hlavě. Fakt hezké…
„Vědec jako ty. V mém světě a mém čase taková profese neexistuje. Zatím. A neumíme lapat blesky.“
Anna ho objala, nešikovně, jednou rukou, protože Třetičku si nedovolila pustit ani na jediný okamžik; ne tady, v blízkosti Stroje. „Úplně jsi zmizel. Měla jsem strach.“
„Já větší,“ zazubil se.
„Za bouřky tady budu držet hlídku,“ zavrčel mrzutě Malor. „Jinak mi utečete i s mým strojem.“
„Jenže bouřky tady nejsou moc často,“ řekl Gery. „Tohle je Anní čas. Klidný a nehybný.“
Malor na něj vykulil oči, Anna se usmála. „Zbytek července po svaté Anně, podle mého kalendáře to je šestadvacátého. Taková tišina, než vypuknou bouřky. Teda většinou.“
„To je ono,“ přikývl. „Tišina. Místo s nejnižší energií. Proláklina. Jáma.“
„Kurva,“ sykl Gery. „Tys tu uvízl. Zrovna jako my.“
* * *
Malor jim přenechal ložnici s obrovskou postelí, sám si vybral jinou místnost. „Teď tady žádnou ženu nemám,“ pravil s trpkým úsměškem. „Poztrácel jsem je.“
Anna v té posteli dlouho ležela sama, zdola k ní doléhaly vzrušené hlasy obou vědců. Dívala se na kolébku, která bude Třetičce brzy malá, a přemýšlela o tom, že sem budou muset nastěhovat další postel. Třeba tu má Malor někde schovanou postýlku pro batolata. Když chtěl mít několik žen, jistě počítal s větším počtem dětí. Hodně dětí… Plný dům dětí… To by bylo hezké.
Viděla je před sebou, jenomže napůl průsvitné, mlžnaté; děti, kterých se nemůžeš dotknout. Honily se po ložnici, procházely nábytkem, mizely ve zdech. Jí si nevšímaly o nic víc než toho nábytku. Nějaký hlas, nejspíš jednoho z těch vědců, s nimiž se octla v jednom domě, jí vysvětloval: Jsou prostě časoenergeticky výš, nemůžeš na ně. To bylo smutné, vyhrkly jí slzy.
Gery jí je otřel prsty, když konečně přišel. Voněl doutníkovým kouřem. Kde asi měl Malor ty doutníky schované? Asi ve sklepních katakombách, ale mimo dosah bezpečnostního provázku proti bloudění.
„Ty přece nekouříš,“ zašeptala.
„Ale naučil jsem se to. Abych ve společnosti nevypadal jako kladnej typ.“
Jasně. Celý Gery. V duchu se zasmála. Chtěla mu říct o svém snu, ale on spustil první.
„Malor je cestovatel časem. Pochází ze šestnáctého století, jenomže ne toho našeho, jsou v tom rozdíly… Z jiného šestnáctého století, chápeš?“ Nečekal na její kývnutí a pokračoval: „Vypadá to, že se pouštěl i do budoucnosti, a přitom my v Institutu dokázali, že je to nesmysl, že to nejde! Tvrdí, že byl v různých budoucnostech a různých minulostech…“
„O tom se přece v jednom kuse hádáte na poradách,“ přerušila ho.
„Nojo. Ovšem při experimentech si dáváme bacha na paradoxy, bojíme se do minulosti šťouchat. Takže vlastně nemáme nic ověřeného.“
„Nepovídej. A naše líbánky?“ Narážela na jejich společnou cestu časem nazpátek, která náhodou připadla právě na jejich svatební den a měla za následek zmizení několika řad úhledných malých domků na předměstí. A dočasný zánik profese chrononautů…
„To byl stav nouze,“ namítl přesvědčeně. Pravda, tehdy šlo o život, o spoustu životů. „Ten zdroj energie, to je úžasné. On nepotřebuje miniaturizovat fúzní generátory. Vlastně je ani nezná. Stačí mu blesky! Geniální. Nemožné!“ Prudce zašermoval rukama.
„Poztrácel své ženy,“ řekla tiše.
Podíval se na ni. V místnosti nebylo úplně tma, venku svítil měsíc a Malor dole ještě nezhasl. Geryho se zmocnil pocit, že jeho Anna tou krátkou větou myslela něco víc. Něco podstatnějšího. Vzpomněl si, jak mu někdy naháněla strach, než si na ni zvykl. Možná to nebylo tak docela od věci…
Radši ji objal. Přitulila se k němu jako hebké zvířátko, ale najednou z ní byla šelma, trochu strašná a naprosto úžasná, jako vždycky po boji. A stejně jako v boji měl co dělat, aby jí stačil.
Když už skoro usínal, zašeptala mu: „Třeba bys mohl opravit náš stroj.“
„Jo, to bych mohl,“ přisvědčil stejně tiše. „Kdyby ten stroj byl pokažený.“ Měl dojem, že ho už neslyšela. Doufal, že neslyšela.
* * *
Annu ráno vzbudilo nespokojené brumlání její dcery. Chytrá holčička. Nejdřív jenom bručí jako malý, skoro plyšový medvídek, a když maminka spí dál, přidá na hlasitosti. Umí překrásně ječet, ale dělá to málokdy.
Zívla, protáhla se a hrabala se z postele. Všechna ta lepkavost po včerejším řádění zaschla, zbyly skvrny – tyhle jsou od mléka, propána, kdo to vymyslel, že ženská může být milenka a kojná současně… Automatickou pračku by to chtělo. Vyvářet plínky v největším hrnci na plotně je hrdinský čin, a cíchy a prostěradla, to už je masochismus.
Třetička se jí přisála k prsu a ještě si ho přidržela ručičkama. Velikánský hlad… Přebalování počká.
O nějakou půlhodinku později Anna opatrně sešla po schodech se škopíkem a kbelíkem se špinavými plenkami, vodu ze škopíku vylila do kanálku v koupelně, kbelík postavila na podlahu. Prát se bude později. Třetička teď usilovně budí tatínka; položila ji k němu do postele.
V kuchyni vládlo šero, kamna se pomalu rozhořívala a zaháněla ranní chlad. Začichala. Je tohle káva? „No teda!“ Rozhlédla se a uviděla Malora u příborníku. „A ne že bych to kafe nehledala!“
Přátelsky se zasmál. „Kdybych tušil, že budu mít návštěvu, napsal bych všude cedulky. Voda už se bude vařit, vydržte.“
„Vydržela jsem dost dlouho.“ Sedla si na tvrdou kuchyňskou lavici. Pokoušela se spočítat, kolik dní už tu strávili, ale pletlo se jí to. „Nespočítám to,“ přiznala nahlas. „Podle Třetičky bych hádala tak dva měsíce, už si začíná sedat a lézt.“
„Roste?“ zeptal se, najednou napjatý.
„Jo, už by potřebovala dupačky.“
„Cože?“
Musela mu vysvětlit, co jsou dupačky. Chvíli o tom uvažoval, načež prohlásil, že je to dobrý nápad, tak se zeptala zase ona, na šicí stroj, a Malor kývl, samozřejmě, ví přesně, kam ho ukládal, to kvůli Alince… A zarazil se. Ticho se sneslo na kuchyň jako mrak; Alinka tu očividně chyběla.
Voda v konvici na kamnech zabublala, konvice začala pískat. Malor vyskočil a zalil kávu ve dvou pořádných hrncích. „Smetanu?“
Anna jen zamrkala. „Jasně.“ Dívala se, jak otevírá jakousi dózu, kterou nikdy neviděla, a nabírá velkou lžící hustou tekutinu. „To má být nějaká konzerva?“
Zakroutil hlavou. „To neznám. Nějaké zavařování? Nakládání?“
„Asi,“ zaváhala. „Dělá se to v továrnách, vlastně o tom nic nevím.“
„Aha. Tenhle způsob uchovávání mléka a smetany jsem vynalezl sám. Je spolehlivý, žádný strach.“
„Já se nebojím.“ Vychutnávala kávu se smetanou. Nečekaná drobná radost. Jestli jsme tu nadosmrti, tak aspoň to kafe… Jo, a ještě pračku.
„Tolik záhad,“ promluvil zamyšleně. „Vaše dceruška roste… Ale jablka nezrají. Proč se jmenuje Třetička?“
„Vlastně je to Tria.“ Podívala se na něj přes okraj hrnku. „Příběh za příběh. Co Alinka?“
Zachmuřil se. „Moje žena. Byla tu se mnou… A jednou zmizela.“ Vzdychl. „Tak jsem se za bouře vypravil jinam pro jinou. Bylo snadné najít a přivést si ženu, která mi bude vděčná… Jenže Emilie také zmizela, ráno prostě neležela vedle mě. Potom Sára, a pak Dea, a poslední Zinna. Stejná historie.“
„Miloval jste je?“
„No ovšem.“ Odmlčel se. „Vlastně nevím. Když na mě takhle upřete ty temné oči, tak… nevím.“
„Nejsou temné,“ řekla. „To jen že je tu taková tma. Proč neroztáhnete závěsy?“
„Třeba se bojím, co uvidím venku.“
Aha, pomyslela si. Okamžitě si jeho strach spojila s vlastní nechutí vydávat se chodbami zásobáren dál, než jí dovolil provázek. Souvisí to, určitě.
„Třetička,“ vyslovila pomalu. „Protože je do třetice. Pro mě. První dítě jsem potratila. Druhé se narodilo mrtvé. To bylo ve válce, i když to byla taková… neviditelná válka. Jsem starší, než vypadám.“
„Jedna z těch nezničitelných žen,“ kývl. „Málokdy se takhle povedou. Obyčejně mají obličej jako kůň nebo se podobají něčemu, co stojí na poli a plaší vrány.“
Vyprskla smíchy. „Jste cynik.“ Zvedla se, přitáhla si pásek na dlouhém, elegantním županu (po Alince nebo Emilii nebo snad Zinně), přistoupila k oknu. „Tak už můžu?“ Sáhla po šňůře od závěsů.
* * *
Už nebyli sami.
Kopec obklíčilo město, hranaté kostky, kvádry a věže, které viděli za bouřky. Některé nižší domy se vyšplhaly až do poloviny svahu. Najednou jako by je pozorovaly stovky očí, z každého neprůhledného okna nejméně jeden pár.
Možná opravdu bylo čeho se bát.
Gery stál u okna ložnice s Třetičkou v náručí a pokoušel se nemyslet na krev, lámání vazů a rány pohrabáčem nebo jiným nářadím. Odtrhl se od výjevu, který by mu ještě včera, před tím útokem, udělal obrovskou radost, a sešel dolů.
„S každým návratem se toho bojím,“ říkal právě Malor.
V kuchyni voněla káva. Anna hbitě přišoupla konvici z odkládací plochy kamen na varnou.
Gery si ve dveřích odkašlal. „Odkud ses vracel?“
Malor mu pokývl na pozdrav. „V podstatě odnikud. Vysvětloval jsem ti, že už se odtud nemůžu dostat. Nicméně to pořád zkouším.“
„Zdržel ses dost dlouho mimo.“
„Pro mě tak dvě hodiny.“ Malor pokrčil rameny.
„Ten dům je asi naladěný na vás,“ ozvala se Anna. „I jabloň. Zahrada. Za dvě hodiny tady těžko mohlo něco dozrát.“
„Já vím.“ Malor se shrbil, jako by na něj dolehla nesnesitelná tíha. „Proto mě překvapilo vaše dítě… S Alinkou jsme měli syna. Byly mu tři měsíce, když jsem je sem přivedl. V našem světě zuřila válka a tady… Chtěl jsem pro ně to nejlepší. Klid a mír. Jenomže… pořád mu byly tři měsíce. Pořád. Potom Alinka zmizela i s ním.“
Moc ho to nevzalo, usoudila Anna. Jenom mu chybí ženská, přiměřeně pohledná, přednostně obstojná kuchařka, šikovná v posteli. Ach jo, doufám, že Gery je jiný a bude jiný, pořád a vždycky, můj muž, pro kterého jsem jediná.
Z domů na kraji města začali vycházet lidé. Shlukovali se, ve skupinách nebo ve dvojicích rozkládali rukama, něco si povídali. Dívají se sem? Dívají.
Gery se odvrátil od okna. „Kam vedou ty tvoje katakomby?“
„Tudy neutečeme,“ řekla Anna. Nevěděla, jak to ví, ale skoro současně s ní promluvil i Malor: „Končí vždycky u hranic města.“
„Ti lidé… zaútočí? Už se to stalo víckrát?“ zeptal se Gery.
Malor se místo odpovědi sehnul a zatlačil současně na dvě místa jednoho prkna v podlaze. Odsunulo se a odhalilo dvě krátké pušky a několik krabic s náboji. Vzápětí měla Anna jednu ze zbraní v ruce a nabíjela ji.
„Vypadají jinak než naše,“ podotkl Gery.
„Jsou to zbraně,“ pokrčila rameny. Otočila se k Malorovi, kterému nabíjení trvalo podstatně déle. „Tímhle jsi je zahnal?“
Něco tady nesedí, myslel si Gery, i když Malor důrazně kývá. Kdo staví takhle vysoké baráky, umí vyrobit moderní, účinné zbraně, ne starožitnosti, ze kterých vypálíš dvakrát a pak jsi v háji. A kdo ví, jak je to s přesností. Včera nebyli ozbrojení, přišli sem s holýma rukama, i když to byly pořádné pěsti.
Ledaže by ti lidé k městu nepatřili. Třeba jsou to jen takoví skvoteři. Přicestovali časem do místa – do místočasu – s nejnižší energií a uvízli v pasti. Obývají past, protože jim nic jiného nezbývá.
Třetička začala kňourat. Někdy to dělávala, když ho trápily těžké myšlenky.
Anna si na ně nějak uměla dát pozor, jako by měla pořád dobrou náladu. Koneckonců, když její životní optimismus přežil tu ošklivou pokoutní válku…
Do okna udeřil první kámen. Teď už bylo jasné, proč má Malor na všech oknech zvenčí hustou, pevnou síť.
„Dones kolébku!“ houkla Anna na Geryho. Možná bude potřebovat volné ruce, jasně… Gery byl na schodech snad ještě dřív, než to vyslovila, a už se hnal dolů s kolébkou. Mezitím dopadly další kameny, ale síť žádný neprorazil.
Uložili Třetičku do kouta, který jim připadal nejbezpečnější. Anna vyhlédla ven. Blížili se. Tohle už byl podle jejích zkušeností prakticky dav. Dav se špatně ovládá, když se fakt rozehřeje. Rychle. Není čas.
Rozrazila dveře, dřív než jí v tom mohl někdo z obou mužů zabránit, vykročila po zarostlé, neuhrabané pěšině k plotu – totiž k té nízké kamenné zídce, která zahradu spíš vymezovala než chránila.
Ti vpředu se zastavili, ruce s kameny jim klesly. Muži, otrhaní, v pytlovitých šedohnědých hadrech. Za nimi vykukují ženské. Taky tak blátivě ohozené. Připadala si v pestrém župánku nepatřičně, ale neochvějně mířila k nim.
„Co se vám stalo?“ zavolala. „Povězte mi, co se tady děje?“ Zřetelně gestikulovala rukama a celým tělem dávala najevo zájem.
„Chceme domů!“ Několik hlasů. Ne moc zuřivých, spíš zoufalých.
Došla až k nízkému sloupku branky, otevřela ji dokořán. Ne že by ji nešlo s rozběhem přeskočit. „To já taky,“ vzdychla. „Jak jste se sem dostali?“
Obklopili ji, ale necítila z nich nepřátelství. Jeden z mužů, celkem mladý, ale zarostlý a špinavý, udělal krok k ní. Středověk, nevolnictví, napadlo ji, cítila to z něj. Měl někde v hlavě prázdné místo, nadepsané ‚pán, panf, a tam si teď dosadil ji. „To on nás sem přivedl. Šli jsme v dešti a slotě za tím jeho pekelným okřídleným vozem.“
„Stavěli jsme mu dům,“ připojil se jiný, s hrubším obličejem a černějšími zuby.
„Kopali jsme chodby,“ ozval se další.
„Já mu dělal nábytek.“ Z davu se oddělil muž, který sice nebyl oblečený o nic lépe, ale nesl ty hadry důstojně. „Jsem mistr stolař.“
„Šila jsem mu povlečení.“ Dopředu se prodrala žena s vrásčitou tváří a uzlovatými, zkroucenými prsty, které natahovala dopředu, jako by to byl důkaz a Anna nějaký vyšetřovatel. „A šaty pro ty jeho…“ Ukázala na Annin župánek. „Patříš k nim?“ Vyslovila to víc unaveně než pohrdavě.
„Ne. Zabloudili jsme, já a můj muž. Našli jsme ten dům. Nikdo v něm nebyl, Malor se ukázal teprve včera.“
Lidé se najednou začali rozestupovat, zezadu se protlačila mladá, hezká žena. Trochu při těle, taková renezanční postava.
V náručí držela upadaný uzlíček. Anně přeběhl po zádech mráz. Dítě.
„Já jsem jedna z těch jeho,“ prohlásila žena vzdorně. „První. Brali jsme se v kostele!“ Vrhla na švadlenu spalující pohled.
„Alinko,“ zašeptala Anna a jemně ji objala. Přitom zašilhala na dítě. Tiché, až moc. Alinka se roztřásla vzlyky. „Já nechci zpátky tam…,“ štkala a volnou rukou malátně ukazovala k městu. „Je to cizí, studené. Divné…“
Ostatní začali přizvukovat. Propána, co tam jedí? Co je to za město, z jaké doby, odkud? Na obyčejnou ženskou strašně moc otázek. Udělala to, co jí velela ta obyčejná ženská v ní. Vzala dítě a zahoupala s ním na rukou. Otevřelo oči. Podívalo se na ni. Natáhlo k ní špinavé ručky a sešpulilo pusinku.
„Nemám mléko,“ řekla tiše Alinka.
„Já ano.“ Anna si rozhrnula župánek a dítě se jí okamžitě přisálo k prsu. Bylo to stejně krásné, jako když kojila Třetičku. Sedla si na zídku. Dívali se na ni, někteří s otevřenou pusou, jiní se zbožňujícím výrazem. Jako na madonu s děťátkem, pomyslela si. „Musíš se mnou do domu, Alinko,“ vzhlédla od soustředěného obličejíku ve svém náručí.
„K tomu čaroději?“ ozval se kdosi nepřátelsky, ale ne útočně. „Včera zabil naše lidi!“
Anna se v duchu otřásla. Kdybyste věděli!
„Není čaroděj,“ namítla nahlas. „Nemá vůbec žádnou moc. Sám by se odtud rád dostal.“ Dala jim čas, aby si to zpracovali, potom dodala: „Můj muž vždycky našel cestu, když jsme zabloudili. Tady je to těžké, moc těžké. Ale určitě to dokáže.“ Alinčino dítě pustilo její prs a unaveně zavřelo oči. Zvedla ho a nechala odříhnout. Přesně v té chvíli ucítila mezi přítomnými závan opravdové zloby.
Ani se tam nemusela dívat. Je to mladý muž, mladý a silný. Moře po kolena, duby po bradu. Adept na vůdcovství.
„A kdo je to, ten tvůj muž?“ Jeho hlas prořízl dav a pokoušel se do ní zadřít jako tříska.
Přesně v tom okamžiku Gery vyběhl ze dveří. Vždycky měl náramně dobrý sluch. K brance dorazil pěti dlouhými kroky. „Co přesně bys chtěl vědět?“ zeptal se klidně, ovšem s takovým tím samčím zavrčením na konci, které není skoro slyšet, ale ten, komu je určeno, ho nepřeslechne. Objal Annu kolem ramen. Situace se změnila. Muž proti muži… Gery to pochopil velmi rychle. Koukl shora a zboku na Annu, dorozuměli se pohledem.
Mladík hulákal něco o čarodějích a jejich přisluhovačích. Gery mávl rukou, jako by jeho pokřikování zaháněl.
„Možná jsi byl sám jeho sluha,“ řekl důrazně. Kdesi v zadní řadě se zavlnil potlačený smích. Trefa, co? „Koukni, jestli se chceš s někým poprat, klidně,“ pokračoval Gery, „ale netahej do toho moji ženu. Ani ostatní ženy a vůbec tyhle dobré lidi, chápeš?“
Mladík se konečně vyloupl z hloučku. Silný, zdravý, urostlý. Kvalitní soupeř. Anna podvědomě z jeho postoje a pohybů odhadovala potenciální slabiny, které se projeví v boji, ale věděla, že Gery nemá její výcvik, přestože se za těch pár let od ní leccos naučil. No co. Gery je taky velký, silný a zdravý. Násilím se uklidnila a rozhlédla se. Vedle ní stála Alinka, málem jako sestra. Většina lidí se bezděčně přesunula blíž k nim.
Mladý agresor bez varování zaútočil, Gery to však čekal, uskočil a pořádně ho zleva udeřil do brady. Anna si povzdechla. Kdyby tu ránu umístil trochu přesněji, mohlo být po boji. Takhle se soupeř zase zvedne… Jasně.
Na trávě se rozvinulo něco mezi boxem a obyčejnou pranicí. Gery byl rychlejší a současně opatrný. Víc používal nohy, to ho naučila dobře, obzvlášť tohle kopání nártem… Jo! Výborně! A umí uhýbat, rány po něm kloužou, ale to není tak těžké, když je protivník zatvrzelý pravák a rozmachuje se pořád stejně. Unavíš se, hochu, a dobře ti tak.
Dívala se, jak Gery dává a dostává rány. Drží se. Trochu se rozehřál, ale ne tolik, aby ztratil rozvahu. Přemýšlí u toho. Zato ten druhý se vzteká, což mu zhoršuje koordinaci. No tak, Gery, kopni ho pod koleno!
Gery její nevyslovenou radu neposlechl a Anna vzápětí pochopila. Stoupenci jeho soupeře by to nejspíš považovali za podraz. Neznáme jejich pojetí čestného boje. Takže bacha. Jsi vážně chytrý, Gery.
Trvalo to dost dlouho, Gery získával převahu postupně, ale nakonec soupeře povalil, doslova na lopatky, a přidržel ho pod krkem. „Nerad zabíjím,“ oznámil udýchaně. „Máte ho rádi?“
Odpovědělo mu nejasné brumlání a vrčení. Někdo ano, někdo ne… Pustil ho. Mladík zůstal ležet, těžce dýchal. Gery se pomalu, rozvážně zvedl. Dal si ruce v bok, přejel přítomné vážným pohledem. „Pořád se snažím přijít na to, jak se odtud dostat domů. Doufám, že to dokážu a že pomůžu vám všem – ale potřebuju k tomu Malorovy vědomosti. Nechte nás pracovat.“
„Nezapomeneme na vás,“ dodala Anna tiše. „Slibuju.“
* * *
Malor na ně zíral jako na zjevení. Hlavně na Alinku. Potom se pro jednou rozhodl, že má v sobě i obyčejného chlapa, a vášnivě svoji ztracenou ženu objal. Anna jí prozíravě stačila vzít dítě. Chlapeček na ni s miminkovskou námahou zaostřil a… usmál se.
Zamrkala, zachytila Geryho pohled. Přešla ke kolébce, podívala se na Třetičku. Holčička zaujatě pozorovala uzlík v její náruči, jako by věděla, o co jde.
Ti dva – a opravdu to byli milenci, to Anně ani Gerymu nemusel nikdo vysvětlovat – si něco rychle vyprávěli, plakali a smáli se a nedalo se moc poznat, kdo právě dělá to či ono. Alinka nechtěla odejít, vlastně chtěla, ale vrátila se, jenže Malor už tady měl jinou, a to nesnesla, a malý Ben nerostl a už ho neměla čím krmit… A Malor do toho bručel a mumlal o osamělosti, omlouval se, že nevěděl…
Gery pokrčil rameny a šel se bavit s Třetičkou, aby nezáviděla. Maličký Ben najednou natáhl krček a koukl se na ně – docela cíleně a rozumně. Zvláštní, pomyslela si Anna.
„Kdybys mi věnoval trochu pozornosti, Malore,“ promluvil Gery hlasitě, když už toho cukrování měl dost. Oba, pán domu a jeho paní, se k němu obrátili.
„Vlastně…,“ Malorovi se zadrhl hlas, „díky. Moc ti děkuju. Tobě i paní Anně. Že jste mi ji přivedli.“
„Nejspíš přijdou i ty ostatní,“ pravil Gery vážně. „Pozval jsem všechny na večer na grilování.“
Malor jednou mžikl nad neznámým výrazem. Gery mu to vysvětlil.
„Naloženého masa jsi měl spoustu,“ ozvala se Alinka. Změřila si Annin župan. Nejspíš patříval jí. Jistě už se těší, jak se hezky obleče…
„Jestli teď ta chodba nepatří k městu,“ rozhodil rukama Malor.
Anna položila chlapce do uvolněné kolébky. „Pojď, Alinko. Ohřejem spoustu vody. Vykoupeš se, vykoupeme Bena. Gery se taky potřebuje umýt…“
Gery si sáhl na odřeninu na lícní kosti. „A bude to chtít trochu stěhování, ne?“ Mínil tím, že musí Malorovi vrátit tu krásnou postel, ale Malor pokrčil rameny.
„Ložnic je tady dost, jenom zůstaňte, kde jste.“
Anna se rozhodla nechat otázky, týkající se morálky a osudu těch lidí ve městě, na jindy. O pár hodin později už v domácí pekárně s Alinkou dávaly do pece plechy s chlebem, současně jedním okem sledovaly děti v improvizované ohrádce v koutě. Třetička se neohrabaně, ale úporně snažila lézt a opatrně šťouchala do Bena (celým jménem Benedikt, to jsou věci), který neobyčejně ožil a pokoušel se ji ochutnávat. Muži na zahradě dávali dohromady zařízení, které bude sloužit k opékání masa. Anna nakojila obě děti, načež dostala obrovský hlad a dojedla poslední zbytek chleba z minulého pečení a talíř kaše z ječných vloček s medem. Potom s Alinkou probraly šatník, což byla celá místnost, jako na zámku nebo u nějaké filmové hvězdy. Vyšlo najevo, že některá z Malorových žen měla zhruba Anninu velikost a Alinka se do jejích šatů nevejde, ani když vydechne. Spokojeně vybíraly, zkoušely a vedly u toho nezávazné holčičí řeči. Paráda, tedy jednou za čas.
Alinka v krásných, nejspíš sametových šatech (fakt renezance, vypadala trochu jako Mona Lisa, ale hezčí) zvedla Bena… A najednou se zarazila. „Je těžký,“ vyhrkla.
„Nakrmený,“ řekla Anna. Třetička se jí chytala za dlouhou sukni a připadalo jí to jako ohromná zábava a příležitost zvednout se na kolínka.
„Nene, je o hodně těžší. A jak kouká!“ Ben matku chytil za vlasy a energicky zatahal. „Tohle… Tohle ještě nikdy neudělal.“ Alinka přimhouřila oči, až se její pohled zaostřil jako nůž. „Tvoje dítě… roste?“
„Jo, roste,“ přisvědčila Anna váhavě.
„Čaruješ?“ Hlas byl ještě ostřejší než pohled. Možná jako břitva. Žiletka.
„Ne.“ V celé téhle záležitosti nejsou žádné čáry, chtělo se jí říct, jenom zákony vesmíru. Prostoru a času… Času? Jakého času? V hlavě se jí vylíhla otázka, a téměř současně odpověď: mého času. Vzala jsem si s sebou svůj čas. Moje dítě roste. Já stárnu. To je spravedlivé.
„Tak co jsi s ním udělala?“ vykřikla Alinka.
„Myslím… že jsem ho přetáhla do svého času,“ odpověděla Anna poctivě. „Snad. Já nevím. Musíme pár dní počkat…“ Zaslechla tichý zvuk, nic víc než zatajený dech. Ohlédla se. Ve dveřích šatny stál Gery. Úplně nehybně, jako by na místě zkameněl. Trvalo to dvě tři vteřiny. Pak se dal do pohybu, zmizel v chodbě, a k ní opožděně dolehl jeho výkřik.
„Tvůj čas! Tvůj čas není Anní čas! Nestojí, ale běží! Já blbec!“
Chytila Třetičku a ťapala za ním, v nezvykle dlouhé sukni si musela dávat pozor. Měl náskok. Už byl v ložnici. Už vytahoval z nočního stolku strojek, podobný krabičce na mýdlo; ten Stroj, který je sem dostal. Krátce vzhlédl.
„Ovšemže není porouchaný! Jen nesprávně nastavený. Pokoušel jsem se nastavit jako výchozí okolní čas, ale ten neplatí, kruci, ten vůbec neplatí!“
„Jestli budeš něco upravovat hned teď, nehnu se od tebe,“ řekla. „Tohle už jsem jednou zažila.“
Stáli proti sobě, dívali se na sebe a oběma běžela před očima ta scéna, poslední, co si odnesli ze svého světa a času.
Institutu zkoumali odlišnosti obecného a individuálního času a Geryho šéf se odvážně pustil do experimentálního ověřování. Gery za ním pochopitelně nezůstal pozadu. Měli k dispozici strojky, vyvinuté konkurencí ke komerčnímu využití, a velký ústavní generátor napojený na hlavní počítač. Anna dorazila s Třetičkou v klokaním postroji na břiše právě ve chvíli, kdy Gery nasazoval svému nadřízenému a spolušílenci na hlavu speciální helmu se zařízením, schopným (podle jejich propočtů) stanovit individuální čas zkoumaného objektu. Nikdo, snad ani Anna sama, nevěděl a nejspíš se ani nedoví, jak pronikla i s dítětem strážemi, kontrolami a hesly na dveřích. Všechno to bylo horečnaté, zdivočelé a křiklavě barevné jako v drogovém snu, letěla k němu, jako by měla křídla, a věděla, že odtikávají poslední vteřiny. V okamžiku, kdy se zablesklo a stěny podzemní místnosti vzplanuly (přinejmenším to tak vypadalo), Geryho objala a přitiskla se k němu.
A pak stáli uprostřed rozlehlé louky, kolem se vlnila tráva a na vzdáleném kopci stál dům, jediný v širém okolí.
* * *
Na zahradní slavnost dorazilo nejméně šedesát lidí. Malor překvapeně vraštil čelo, protože je ani všechny neznal.
„Třeba se někteří prostě přidali. Vykročili za tvým pekelným vozem,“ navrhl Gery. „Mimochodem, tvůj učedník nepřišel.“
„Vyřídils ho opravdu důkladně.“ Malor si buď neuvědomoval, že se dal nachytat, nebo se rozhodl už nic neskrývat.
„On mě taky.“ Gery si vybavil chvíli, kdy ho Anna přiměla, aby se svlékl, a krásně, překrásně ho ošetřila. Skoro se usmál. „Proč jsi sem vůbec natahal tolik lidí?“
„Aby mi postavili dům, a také vykopali ty chodby,“ odvětil Malor, jako by netušil, co je na tom divného. „Myslel jsem, že je pak vrátím zpátky. Chtěl jsem si nechat jen dva tři sluhy.
Chtěl jsem mít klid. Domov. Bezpečí. Občas si zaletět do jiných časů, jiných světů…“
„Pro inspiraci?“
Malor po něm šlehl pohledem, ale Gery se mu nevysmíval, naopak, rozuměl mu až příliš dobře. Sám by něco takového bral, jenže si uvědomoval, že jeho vůle a přání světu – žádnému světu – nevládnou. Že nemá právo rozhodovat za ostatní.
„Tak nějak.“ Malor se ošil, ale nezapomněl otočit plátky masa na roštu. „A teď mi pověz, proč mě odsuzuješ. Protože jsem se spletl?“
Gery zavrtěl hlavou. „Spíš… že každý člověk se má rozhodovat sám za sebe. Tys jim to vlastně upřel. Těm řemeslníkům. Alince a těm dalším. I svému dítěti. Jsi snad něco víc než oni?“
Malor na něj nechápavě zíral. „A nejsem? Nejsem největší učenec své doby?“
„Možná jo,“ nehádal se Gery. „Ale proč bys proto měl znamenat něco víc… jako člověk?“
Teď zavrtěl hlavou pro změnu Malor. „Nerozumím. Opravdu nechápu, o čem mluvíš.“
Kolem nich se mihla Anna s tácem nakrájeného, vonícího chleba. „Nechte toho,“ poradila jim. „Jenom vršíte jeden kulturní šok na druhý.“
Oba zamžikali. Pak se Gery chopil mosazné mísy a začal do ní nakládat opečené maso.
Toho večera si pod lampióny a mezi svíčkami, nad masem, chlebem a vínem povídal každý s každým. Gery s Annou vyslechli desítky příběhů. Ještě pozdě v noci, když už se všichni rozešli, si šeptali v posteli a pokoušeli se pochopit, jak se sem ti lidé dostali.
„Oni skutečně šli za jeho vozem,“ Gery si svíral spánky rukama. „V bouři a lijáku. V krupobití si drželi kabáty nad hlavou. Jen si to představ!“
„Jenomže někteří už v tom městě byli před Malorem,“ řekla Anna. „Vždycky. Odjakživa. Nepamatují se na nic jiného. Ani na dětství, víš. Možná tam jsou tisíc let, co já vím.“
„Ale čím se tam živí?“
„Mají prý políčka, záhonky… Loví v parku králíky a veverky. Taky potkany, když není nic jiného. A pak tam jsou kašny,“ odpověděla. „Z některých prýští taková… kaše. Něco jako mana na poušti, jenomže podle všeho tahle je dost nechutná.“
„Jenže tohle není odpověď, jen další otázka! A kam zmizely další Malorovy ženy? Dea, Zinna a tak dál? Zřejmě se odtud dá nějak… někam… odejít,“ uvažoval Gery nahlas, vlastně spíš šeptem, aby nevzbudil Třetičku.
„Měli bychom město prozkoumat,“ prohlásila Anna a otřásla se. „Br. Mám z toho husí kůži.“
„Jo. Já taky.“ Přitáhl ji k sobě. „Ale ty jsi moje odvážná tygřice. Nebo lvice?“
„Jasně,“ zívla. „Pošleš mě na lov a sežereš, co ti ulovím.“
Tiše se zasmál, ale docela malinko ho zamrzelo, že je tak uvědomělý a emancipovaný a nepřipadá si jako pán tvorstva… Jako Malor. Anna si ovšem jeho myšlenku nějak přečetla, nadzvedla se na lokti, v šeru, narudlém od dohořívajících lampiónů, se mu podívala zblízka do tváře a řekla: „Ty jsi mnohem lepší než Malor.“Uvelebila se s hlavou na jeho rameni a usnula.
* * *
K ránu se město přelilo přes Malorův dům jako vlna. Nikdo z jeho obyvatel se neprobudil, ani Ben v kolébce, která už byla Třetičce malá, ani Třetička v nové postýlce, kterou Gery s Malorem vytáhli z jednoho z mnoha pokojů. Anně se o tom zdál ošklivý sen, dusila se a kašlala pod troskami, zalévala ji kaše z kašny, která se podobala pohádkovému Hrnečku vař!, a čas kolem stál, stojatý a smrdutý jako voda ve slepém rameni široké řeky, jehož ústí zanesl kal.
Gery měl také sen. Byl na pohovoru v novém zaměstnání a ptali se ho, čeho by chtěl dosáhnout.
„Přece zachránit svět,“ rozhodil rukama. „Rozhlédněte se. Globální oteplení, kvůli kterému asi Evropa zamrzne, stačí pár století, možná desetiletí. Globální znečištění, mrtvé oceány. Globální konzum, nejnemravnější kapitola historie od dob starého Říma. Potřebujeme spojit schopné mozky ze všech dob. Potřebujeme lidi, kteří mají kromě mozků i srdce. Charakter.“ Zadíval se pevně na personalistu, a najednou před ním seděla celá komise, tolik úředníků nemohl obsáhnout jediným pohledem, a ti, na které momentálně neviděl, se mu pošklebovali. Vstal. „Půjdu jinam. Vy tomu nerozumíte.“
„A kam?“ zeptal se ho jeden z nich. „Do bludného města?“
Gery zpozorněl. Jak může nějaký úředník vědět o bludném městě? Ale než se na to mohl zeptat, probudil se. V noci nezatahovali závěsy, a teď je obklopilo šedivé ráno, nejšedivější a nejtemnější, jaké tu zažil, přestože na okna neťukal déšť. Třeba se Anní čas konečně přehoupl do předzvěsti podzimu? Vylezl z postele a šel prověřit počasí.
A hleděl na svět ze dna skalního kaňonu.
Ne, opravil se vzápětí, žádná skála, beton to je. Důkladné panely. Nadčasové, odolné proti zvětrávání. Je to město, a my jsme v něm.
Kousek pod sebou zahlédl na ulici lidi, dva, tři, mířili někam k rohu. Otevřel a vyklonil se. Jasně, jdou si na snídani. Už viděl i kašnu, o které mluvila Anna. Nebyla to vlastně kašna, spíš to zařízení připomínalo chrlič, který vyplivoval do malé nádržky řídkou kaši. Hladoví ji nabírali do různých nemotorných nádob nebo i rukama. Nehezký pohled. Horší než fronta u chudinské vyvařovny z minulých století.
„Tamhle má někdo plastovou láhev,“ ozvala se za ním Anna. „A tamta žena si nese čínskou čajovou misku, vidíš?“
Obrátil se k ní. „Já to nechápu. Jak to, že nás to takhle obrostlo, a dům zůstal celý? Čekal bych, že se probudíme placatí, pod troskami baráku.“
„Malor si postavil dům na volném místě.“ Anna si podepřela bradu dvěma prsty, hluboce se zamyslela. „Řekla bych, že to město je tady pořád a my z něj vnímáme vždycky jenom část. Tu část, která je k nám v čase nejblíž.“
V tom intelektuálním rozpoložení zahlédla svým mateřským třetím okem, jak se Třetička posadila v postýlce a chystá se překulit přes ohrádku na zem. Skočila a chytila ji. Holčička zabublala smíchem.
Anna si sedla na postel a dala jí pít. Gery v němém úžasu hleděl na svou ženu, která dokáže současně produkovat geniální nápady a mléko.
„Takže ty domy zase jakoby zmizí? Zmizí našim smyslům?“
„Nojo. Jestli je to tak, jak si myslím,“ přikývla. „Tobě nevadí, že jsi počůraná?“ oslovila přísně dceru.
„A z lidí budou zase přízraky,“ dodal potichu. „Ale proč my se k nim nepřidáme? Jestli je to nějaký kruh, smyčka, potom bychom my… I Malor…“
„Třeba si Malor nosí svůj čas s sebou.“
„Jako ty?“
„Hm,“ zamumlala nejistě. „Kéž by můj čas pomohl Benediktovi. Když už má tak nemožného tátu, chudáček malý.“
Dokáže do svého času vtáhnout všechny kolem sebe, pomyslel si Gery. I mě. Sakra, individuální čas má nejen u každého svou vlastní hodnotu, kterou můžeme vyjádřit nějakým číslem, ale zřejmě se liší také intenzitou. Dosahem. Pronikavostí. A čert ví, čím ještě. A vsadím se, že jakmile tyhle veličiny začneme zkoumat, objeví se další. A další. Nikdy nebudeme hotovi. Pomyšlení na nekončící bádání ho naplnilo pocitem bolestné blaženosti. Je to skoro jako láska a sex…
„Musíme se pustit do průzkumu města okamžitě, než nám zmizí,“ prohlásil.
„Až se přebalíme, umyjeme a vypijeme kafe,“ řekla Anna. „Podej mi škopík, prosím.“
Než byli hotovi, vzbudil se i Malor a v kuchyni zavoněla káva. Mazal na chleba sádlo z kameninového hrnce, který Anna ani Gery nikdy předtím neviděli. Dobře ty zásoby utajil před vetřelci. Skoro jako by s nějakými předem počítal.
Při snídani ho seznámili s Anninou teorií. Malor poslouchal a přikyvoval. Pak roztáhl závěsy a zachmuřil se. „Tohle se mi ještě nestalo.“
„Jste hodně na cestách, co?“ ozvala se Anna. Gery se na ni překvapeně podíval. Proč tak útočně, má milá?
„Hledám cestu odtud,“ hájil se Malor. Zjevně zaujal obranný postoj. Proč?
„Cestujete, protože přitom se nestárne.“ Annin hlas byl samý led a mráz. A Gery pořád nevěděl proč. No tak nestárne, a co? „Patříte k těm, kdo si s sebou berou svůj čas,“ pokračovala. „A Benovi jste ho nedal.“
Gery strnul. Koukl na Malora. Jasně. Ví to, dobře to ví… Odkašlal si. „Alinka v zoufalství odešla. Strhl ji čas bludného města. No jasně, a jiné lidi zase strhly jiné časové proudy…
V těch, které se pohybují v kruhu, se nestárne… Nemůžeš odtud, protože tvůj stroj taky jenom obíhá. Ty, Malore, jenom střídáš svůj vlastní čas tady, v domě, a kruhový čas, když letíš. To je…“ Nadechl se. „Taková marnost!“
„V jednom se pleteš,“ řekl Malor. „Čas stál i tady v domě, dokud jste sem nepřišli.“
Nahoře někdo vykřikl. Ženský hlas, který se nemůže rozhodnout mezi radostí a zděšením. Malor prudce postavil hrnek, až z něj vyšplíchla káva, a vyrazil ke schodům. Uprostřed schodiště se potkal s Alinkou, která nesla dítě. Ben byl zřetelně větší než včera, smál se a snažil se jí vykroutit.
Malor se otočil k Anně a sykl: „Strhla jsi ho do svého času!“
„No a?“ Pokrčila rameny. „Normálně vyroste. To vadí?“
„A jeho matka zestárne… A já…“ Malorovi se zlomil hlas. „Vždyť já pro ně udělal, co jsem mohl! Pro všechny… Ty kašny, dal jsem do nich stroje, vyrábějí jídlo ze základních prvků…“
„CHON,“ vydechl Gery. „No to mě podrž.“
Anna překvapeně zamžikala. Přece jen není tak úplně špatný, jestli ovšem nekecá. Vzápětí se vzpamatovala. „Teď se prostě ukáže, kdo z nás dvou je silnější. Čí čas je silnější, že jo?“ Otočila se ke Gerymu, ale ten jako obvykle už myslel na něco jiného. Vzal ji kolem pasu. „To teď nevyřešíme. Pojď, vyrazíme na průzkum.“
Nechali Malora s rodinou v domě a vyšli na ulici. Gerymu připadalo, že se venku ještě víc zešeřilo a horní patra budov se ztrácejí v oparu. Došli v tichu k chrliči kaše na rohu. Nabral si prstem z nádržky, olízl ho. „Nemá to žádnou chuť,“ oznámil.
Anna mlčela, ale najednou mu pevně, skoro bolestivě sevřela paži. „Buď u mě. Drž se.“ Zřejmě trochu stiskla i Třetičku, protože holčička kňouravě zaprotestovala.
Ohlédl se. Obstoupily je… přízraky. Lidé z města zešedli, byli jako z mlhy. Mávali rukama, něco říkali, ale nebylo je slyšet. Jejich doteky jen nepatrně brněly a jakoby hřály.
Proto jsem tu kaši vůbec necítil na jazyku, pochopil Gery. Proto ty domy nejsou pořádně vidět. Řídnou. Všechno kolem řídne. Město se vzdaluje v čase.
„Lhal nám,“ řekla najednou Anna. „Přece ty útoky na jeho dům… Zažil je víckrát. Nebyl překvapen. Dobře věděl, že čas města obíhá kolem času jeho domu a někdy se potkávají.“
„Proč by nám to tajil?“
„Aby zůstal největším učencem všech dob? Aby mohl věčně bádat a studovat?“ Pokrčila rameny. „Nezapomínej, že je ve svém čase sám, nanejvýš s dočasnou milenkou, a netouží to měnit.“
„Na rozdíl od tebe.“ Sehnul se a políbil ji.
„A teď prosím vytáhni z kapsy ten svůj strojek v krabičce na mýdlo, a jdeme domů.“
Gery pomalu kývl, vytáhl černou krabičku, otevřel ji, ve vzduchu před ním rozkvetlo prostorové holografické schéma časostroje. Sáhl do něj, nastavil jako výchozí čas, v němž se nacházeli – Annin čas. A pak cílový. Stiskem po obou stranách vrátil barevné, blikající schéma do krabičky, zaklapl víčko. Zmáčkl start.
Žádný blesk, žádný výbuch, místo toho jako by kolem nich vyrostla skleněná stěna. Lidé z města – nehmotné přízraky – se na ni nalepili, mlčky křičící tváře s široce rozevřenýma očima. Gery si nedovolil nedívat se. Vyčítal si, že je tady nechává, přestože netušil, jak jim pomoct. A co by ta pomoc vůbec měla obnášet. V posledním okamžiku zahlédl známou tvář. Byl to jeho šéf, uvězněný, zoufalý, věčně mladý.
* * *
Měl jsem nastavit čas o hodinu nazpátek, napadlo Geryho, když všechno zmizelo. Mohl jsem tomu zabránit… Nebo ne? Každopádně už bylo pozdě. Vrátili se do okamžiku po původním blesku. Nikdo si ani nevšiml, že byli pryč. A že jsou jinak oblečení.
Okolí v podstatě zaznamenalo pouze to, že příslušná výzkumná sekce Institutu zůstala bez šéfa.
„Já ho najdu,“ řekl Gery Anně, když už byli v bezpečí doma. Vzhlédl od počítače, na němž sepisoval obsáhlou zprávu, které pravděpodobně uvěří jen pár šílených vědců. „Jednou ho najdu a přivedu zpátky.“
