Rozespale zašátrala po vyzvánějícím budíku a s pocitem absolutního zmaru ho vypnula. Kira nesnášela rána. Měla by mít tak tři minuty k dobru, než bude muset vylézt z postele. Pak ale prudce zamrkala a rázem se posadila. Snad ten zpropadený krám večer špatně nařídila? Touhle dobou mělo být ještě šero, ale pastelovými záclonami se do místnosti dralo podivně mnoho světla. Rázem byla na nohou. Jediným trhnutím vytáhla žaluzie a zůstala nevěřícně zírat. Nízko nad obzorem se v nachovém oparu vznášela dvě vycházející Slunce.
Kira mžourala na ten podivný úkaz, když se jí o nohu otřel hebký kožíšek.
„To víš, že jo, Mino, hned to bude,“ usmála se. „Už máš hlad?“
Zatímco vyklepávala konzervu do misky, odněkud se přiloudala druhá kočka.
„Mino? Ty sis přivedla kamarádku?“ Neměla čas o tom přemýšlet. Roztržitě kočky pohladila po stejných kožíšcích a ve spěchu přisypala ještě granule. Jedna konzerva pro dvě kočky nestačí.
Vyběhla z domu. Do práce to má sotva deset minut, zvykla si chodit pěšky. Tak brzy ráno a takových lidí, pomyslela si, když se prodírala přeplněnou ulicí. A nepotkala jsem tohohle chlápka už před chvílí na rohu?
Pro ten dav na chodníku dorazila s lehkým zpožděním. Roztržitě vyťukala vstupní kód a zamávala na kolegu z kanceláře: „Ahoj, Pete!“
Usmál se na ni, zvedl ruku na pozdrav a rychle zmizel v postranní chodbě.
Výtahem jela sama. Automaticky vylovila z kabelky zrcátko a zkontrolovala mejkap. No, ty zase vypadáš, na těch kruzích pod očima by ses mohla houpat, napomenula sama sebe. Dneska musí jít dřív spát.
Když vstoupila do kanceláře, vítal ji Pete se šálkem kávy v ruce. Lehounce vykřikla.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Dáš si kafe?“ usmál se na ni.
Němě přikývla a Pete se vydal do kuchyňky. Sotva za ním zapadly dveře, vrhla se k telefonu.
„Isabel, já jsem asi cvok,“ vychrlila ze sebe, sotva se jí kamarádka ohlásila. „Já vidím všechno dvojmo.“
„Kiro, já teď nemůžu mluvit,“ ozvalo se po chvíli rozpačitého ticha. „Vedle mě stojí… vedle mě stojím já.“
Kira v panice upustila sluchátko, jako by se ta infekce mohla šířit éterem. Vrhla se k počítači a v rychlosti vyťukala zprávu pro šéfa. Musí nutně k lékaři, a to hned.
Před vchodem do budovy se rozhlédla. Dva důchodci věnčící dva jezevčíky, dvě školačky s batohem na zádech a spletenými blonďatými cůpky, prodavačka v trafice, nenuceně klábosící sama se sebou.
Kira se rozeběhla k domovu. Rozhodně se nechtěla setkat se dvěma svými lékaři. Zamkne se a počká, až to šílenství přejde.
Udýchaná za sebou zabouchla dveře, otočila klíčem a nechala ho v zámku napříč. Vztekle odkopla mňoukající kočky a pustila televizi. Ve zprávách na třetím kanálu hlásila drobná brunetka nehodu vodovodního potrubí v hlavním městě. Sama. Kira si oddechla. Aspoň něco je v pořádku. Na čtyřce donekonečna debatovali ekologové o globálním oteplování. Nuda. Na pětce… Kira upustila ovladač. Na pětce uváděla navlas stejná bruneta z trojky jakousi televizní soutěž. Živě!
Kira roztřeseně přístroj vypnula. Na tohle nemá nervy.
Zrovna zkoumala svou tvář v zrcadle a ubezpečovala se, že se vidí jen jednou, když se ozval domovní zvonek. Srdce se jí rozbušilo a ozvěnou začalo bubnovat v uších. Potichounku se plížila ke dveřím. Opatrně vyhlédla kukátkem a pak zděšeně uskočila. Za dveřmi viděla samu sebe, jak se po marném pokusu odemknout snaží odhadnout, jestli je doma.
Roztřeseně vytáhla z lékárničky prášky na spaní. Občas si je brala, když měla v práci stresy a nemohla spát. Poslední tři tablety. Chvíli zaváhala a pak je spolkla všechny najednou. Buď už se neprobudí, nebo tohle šílenství zaspí.
Vzbudilo ji až druhý den srdceryvné mňoukání. Mina má hlad, no jistě, proto ale nemusí nadělat rámusu jako celá smečka! Malátně se posadila na posteli a mžourala do zářivého světla. Smetla neodbytnou kočku z polštáře, druhou odstrčila nohou, třetí… v panice zvedla oči k oknu.
Nad obzorem se v ranních červáncích houpala tři Slunce.
