Stála na útesu, na dohled nic než širé moře. Příboj hučel jako rozjetý vlak, zvedal se vítr. Vlastně se blížila bouře, obrovská bouře, ale ona vnímala jen chladný dotek solí nasyceného vánku na nahých pažích a vůni levandulového šamponu, kterým si umyla vlasy.
Stála tak už dobrých deset minut, dívala se na horizont pomalu mizící v oparu mlhy. Tam někde se právě rodila bouře.
Měla by vyhledat úkryt.
Nebo ještě lépe. Měla by udělat krok z útesu a nechat za sebou městečko, blížící se bouři a zbytky svého života.
* * *
Probudil se přesně tak, jak očekával – právě včas na další z řady ničivých zastavení. Lidi rád neměl, dokonce mu jednu chvíli vadilo, když způsobil jen hmotné škody. Jeho nevýhodou bylo, že ho živly předem nepřipravily na to, co ho čeká, tedy že jeho cíl byl vždycky jasný až tehdy, když k němu dorazil. Jeho pán mu nedával na vybranou. Řídil jeho zrod, krátkou existenci a užíval si, pokaždé si užíval jeho konec.
Vesnice nebo jen neobydlený kus lesa, ostrov někde uprostřed vod nebo velkoměsto o milionech obyvatel. Pokaždé to bylo trochu jiné. Někdy ho to ale na dlouhá léta uspokojilo, jindy se vracel častěji. Tedy ono nešlo ani tak o jeho uspokojení, nýbrž o to, jestli a jak často se chtěl bavit jeho tvůrce.
Vítr na vybranou neměl.
Jeho pán, ten už ano.
Závody s větrem na vlně vodní
Dva ze čtyř hrají si spolu
Bojují věky, den po dni
Udělej krok a vrhni se dolů
Do vln
* * *
„Letos bylo sucho, nediv se, že se to tak zvrtlo. Hoří všude, kam se podíváš, a můžeš za to ty, Talo.“ Nejmoudřejší ze čtveřice asi proto, že zastupoval zemi – samotnou dárkyni všeho živého, výhrůžně zvedl prst. Žena sklopila oči. Tenhle výraz pokory u ní viděl poprvé od doby, kdy se stala jednou ze čtyř.
Nepoznal, že ho tím jen ukolébala a dostala přesně tam, kde ho chtěla mít.
„Máš pravdu, Rhiane. Nechala jsem se unést, omlouvám se. Napravím to. Příští rok dostaneš více příležitostí. Budu své vášně krotit, slibuji. Nebo… bys mohl pořádat o pomoc ji,“ sladce se usmála, ale v tom úsměvu bylo více jedu než upřímnosti. „Minša, naše malá rybka, by se mnou určitě zatočila, kdyby tak strašně nectila zásadu nezasahovat do přirozeného chodu přírody… života.
Říká si Paní vod, přitom ani netuší nic o jejich skutečném potenciálu. Proč mě tedy nezastaví a neudělá ti radost, bratře?“
„Myslím, že tuší lépe než kdo z nás,“ řekl a dlouze se zadíval z okna na vodní hladinu zrcadlící mraky na nebi.
Statný muž s dlouhým hnědým vousem a žena s ohnivými vlasy stáli v kruhové místnosti v nejvyšším poschodí jediné věže v okolí a dívali se z okna do Kraje čtyř.
Dva ze čtyř. To byli oni.
Další dva: mladík na okřídleném bílém koni a dívka – nejmladší z nich – skoro ještě dítě, jíž jako jediné byl pobyt na souši poněkud nepříjemný, teď kdesi právě tam – směrem, kam vedlo okno z věže, dali život hurikánu.
Jako všichni mladí, i oni se rádi bavili a často tím rozhněvali Talu – Paní ohně, která s názory svých tří sourozenců často nesouhlasila. Jejich rozmanitost dávala sílu jejich spojení.
Někdy to dokonce bylo i ku prospěchu věci.
Starý muž zůstával klidný a smířlivý ke všemu, co dělali, neboť on jediný byl skutečným vůdcem čtveřice, soudcem sporů a pánem osudu jich všech a lépe než kdo z nich věděl, kde je hranice, kterou není radno překračovat.
Jak ta jejich.
Tak jeho vlastní.
* * *
Vůně levandule. Cítila ji neustále. Vítr si pohrával s jejími vlasy, měla to ráda. Dotýkal se jejího těla, i to jí bylo příjemné, ale dnes sem přišla z jiného důvodu.
Chtěla ukončit svůj život, jenomže na obzoru se zničehonic vyjasnilo, po bouři najednou nebylo ani památky. Vítr rozfoukal mraky a moře se uklidnilo tak náhle, jako by snad zasáhla nějaká vyšší síla.
Možná ano.
Síla, která mohla za to, že se sem minimálně ještě jednou vrátí. Ta, která ji donutila si to rozmyslet.
Až teď si uvědomila, jak blízko okraji stojí. Podívala se dolů a pak bojácně uskočila.
Jen jeden krok.
Ne, ještě ne, pomyslela si, otočila se zády k moři a běžela do městečka – domů.
Dědictví po rodičích, kteří zemřeli při leteckém neštěstí přede dvěma lety – skoro zámek na kopci nad městem, říkalo se a ona jeho obdivovatele nechala žít v iluzi dokonalosti.
Vedla k němu dobře přístupná silnice, po které se čas od času vydal některý z příbuzných, aby ji navštívil.
Aby se přesvědčili, že ještě žije. Ne jak se má, ale jak trpí ve své samotě. Proč? Aby pak dostali to, co bylo určeno jí.
Žila tu se skupinkou po většinu času mlčenlivých společníků – služebných robotů naprogramovaných k její spokojenosti. V domě o dvaceti místnostech, z nichž většinu celé ty dva roky nenavštívila, se jen mlčky míjeli. Sháněli potraviny, starali se o zahradu, o údržbu domu a její potřeby. To, co nevypěstovali ve skleníku, objednali přes Síť, takže ona prakticky nemusela vycházet ven.
Vězení bez mříží.
Měla na vybranou.
Zvolila si samotu.
Robotů bylo pět. Mohla s nimi mluvit skoro stejně jako s lidmi, protože jejich komunikační rozhraní to umožňovalo. Naslouchali, měli to v programu. Udělali všechno, co po nich žádala, ale nikdy se nedočkala očekávané odezvy v podobě pochopení situace sirotka, jímž už dva roky byla. Nikdy, až do té chvíle, kdy se vrátila z útesu.
Tehdy za sebou zabouchla veliké kované dveře starého domu a proběhla halou do obývacího pokoje tak lehce, jako by se vznášela. Studené dlaždice pod nohama najednou hřály a vzduch voněl tak svěže jako tehdy, když tu ještě nebydlela sama. V tu chvíli nepřemýšlela, co způsobilo tu nenadálou změnu. Byla prostě jen ráda, že se to stalo.
Už nečekala, že se ještě někdy vrátí domů, a jako by to nečekal ani dům. Okny dovnitř vnikalo příliš světla, až příliš na její vkus, nicméně to tehdy, poprvé v její temné samotě dobrovolného vyhnanství, nevadilo.
„Je dobře, že jsi doma, Seleno,“ ozvalo se důrazně, ne káravě jako většinou, z reproduktoru nade dveřmi. Nad každými byl nějaký. Jeden ze zastaralých kousků technologie teď sloužil jako komunikační rozhraní s mozkem domu – jedním z uzlů Sítě, umístěným ve sklepení.
Ve skladišti potravin.
V provizorním úkrytu před nebezpečím zvnějšku.
Nešlo o nic velkolepého, jen o UI řídící chod běžné domácnosti od objednávky jídla po zabezpečení celého pozemku v době, kdy byli majitelé pryč.
Stačilo jen vyslovit přání.
Jedno měla. Nesplnitelné.
„Nechtěla jsem se vrátit,“ pronesla bezduše do ticha místnosti a nečekala odpověď.
„Chyběla bys mi,“ odpověděl měkký hlas patřící její matce. Byl to jen její hlas, bolestivá vzpomínka na minulost, které se nechtěla zbavit. Mohla by, ale nechtěla. V databázi bylo tolik různých hlasů, ale nechala ten původní i poté, co se to stalo. Prostě teď ještě neměla sílu na tom něco změnit. A konkrétně tohle? Ačkoli o tom uvažovala mockrát, věděla, že to nikdy neudělá. Tu první noc ji právě on uspával, na chvíli tehdy opravdu zapomněla, že jeho majitelka už nežije.
Bylo to děsivě krásné.
A krásně děsivé.
„Nechyběla bych nikomu,“ odsekla a převlékla se ze šatů do trika a kalhot, které nosila doma. Nechala je přehozené přes opěradlo křesla v obývacím pokoji, stejně tak třeba šálek od čaje neumytý v kuchyni. Stopy po ní byly v celém domě a ona si až teď uvědomovala, jak zřetelné jsou. „Nikomu na mně nezáleží, ani tobě.“ Byla rozhodnuta nevěřit nikomu a ničemu, přitom si za to nadávala od rána do večera. Proč musí být tak zatrpklá?
Protože jí zemřeli rodiče?
Protože je to ten pravý důvod být na všechny hnusná, ke všem nepřístupná a lhostejná i k sobě samé?
Věřila tomu až příliš dlouho.
A nebyl tu nikdo, kdo by ji přesvědčil o opaku.
Možná.
„Takhle byste mluvit neměla,“ řekl hlas u dveří. Jeho majitel – podsaditý obslužný robot s lidským zevnějškem a naprogramovanou osobností prostého služebníka, přesto blízkého přítele, udělal pár neohrabaných kroků do místnosti.
Uvědomila si, že právě to bude jeden z problémů. Jeho považovala za přítele. Přiznala si to. Za přítele, bližšího než některé skutečné lidi, než mnohé ze strýců a tet, kteří jen čekají, až je požádá o pomoc.
Proto nemá ráda lidi?
„Tady je váš čaj,“ pokusil se o úsměv a pak se omluvil. Vypadalo to komicky, hranatě, bezvýrazně, přesto to byl úsměv. Selenu to rozesmálo a přesně to měl v úmyslu.
Lidé to nedělají, tedy většina z nich. Nezesměšňují sami sebe, aby pobavili druhé. A ti, kteří to dělají, to považují za součást svého života a nijak jim to nevadí. Jenomže takové ona neznala.
Mohou roboti přemýšlet o potřebách svých majitelů, nebo jen dělají to, co jim bylo naprogramováno? Selena si na tohle nedovedla odpovědět a možná proto považovala pětici nelidských obyvatel domu za nejlepší přátele.
Její smích ho neurážel, nedotkl se ho. Věděl, v nitru si byl jist, že se nesměje jemu. Instinkty robota, které nebyly součástí jeho programu, mu napovídaly správně. Lidé se smějí často a jen málokdy tím chtějí ubližovat. Znal oboje, to ano.
V minulosti se smáli tomu, jak vypadá. Neuměl se mstít. Jen vyčkávat. Jeho zevnějšek nebyl nic moc, to věděl dobře. Kovová kostra potažená umělou kůží stejně tak umělého odstínu šedé. Teď s tím nemohl nic dělat, takže nemělo cenu se trápit. Součástí jeho programu byla schopnost učit se, takže se učil o vývoji vlastního druhu. Možná, až pokročí čas, požádá někoho ze svých budoucích majitelů o lidské tělo, nebo třeba jen o nějaké, které mu bude trochu více podobné.
Bude jich dost, majitelů, tím si byl jistý. Pokaždé, když se jeho myšlenky ubíraly tímto směrem, zadíval se na ni a pocítil něco, co mu dělalo problémy. Snad smutek, stesk nad ztrátou někoho, kdo stále ještě žije?
„Díky,“ řekla prostě, napila se a pak se opět usmála. „Díky, Číslo jedna.“
* * *
„Vrátila se do domu!“ vykřikla radostí a její zvonivý smích roztančil šňůrky skleněných korálků zavěšených od stropu místnosti jako obrovský třpytící se vodopád.
Dívka – ve vodě ryba, ve svém království žena, mu skočila do náruče. Neobjal ji, jen se jí lehce dotkl a pak ji jemně posadil na jeden z pestrobarevných polštářů nedbale rozházených po podlaze místnosti.
„Eriene, ona se vrátila a tys to věděl! Jak to?“ zarazila se najednou.
„Ano, věděl jsem to,“ řekl chladně. „Chtěl jsem to a tak se stalo,“ lhal. Byl stejně zmatený jako jeho sestra, ale před ní by to nepřiznal. Rhian by to poznal, ale Rhian tady teď nebyl. Mladík nehybně stojící na jednom z nyní uzavřených portálů si založil ruce na prsa a tiše ji pozoroval.
Podlaha místnosti byla pokryta modrými dlaždicemi všech odstínů té barvy a z každé z nich se dal otevřít portál pro vstup do části její říše – vodního světa. Stál tam a snad i trochu smutně hleděl do země. Jeho skleslý Výraz se odrážel na hladkém mramoru, který jím vlastně vůbec nebyl.
„Musí žít,“ řekl prostě, teď už bez náznaku arogance, která ho překvapila snad více než ji. „Musí. Je to její osud.“ Na chvíli se odmlčel. „Nejistý osud,“ dodal tiše, aniž sám tušil, co to přesně znamená.
Jen předtucha ho donutila zničit bouři. A další ho vedla nejistými kroky jeho vlastní existencí, která se sem tam prolnula s osudem někoho jiného.
„Proč jsi to udělal? Cítil jsi to co já? To, že je ti možná podobná víc než obyčejní smrtelníci? Vím, že už tušíš to, co já vyslovit nesmím, ale co když se nakonec ukáže, že ses mýlil? Dokážeš to městečko zničit?“
Ona je zvláštní – ta dívka z útesu. Není jako ostatní lidé jejího světa. A to stačí, abych odložil své kratochvíle a to, čím jsem.
„Já nevím, proč jsem to udělal, ale něco mi říkalo, že je to správné. Pokud se ukáže, že jsem se mýlil, udělám, co je pro nás nejlepší. I pro ni.“ To je zase můj osud.
Vstala, přešla k němu, chytila ho za obě paže a zadívala se mu hluboko do očí. Možná ještě hlouběji, to ona uměla. Uměla se dívat tak hluboko do duše, jak hluboké jsou vody její říše. A ty byly nekonečné.
„Musel jsi zničit ten vír? Mohl být její zkouškou. Vždyť trvalo tak dlouho, než…“ Něco jiného řekla nahlas, něco jiného si myslela. A doufala, že Erien pozná, co myslí upřímně.
„Buď zticha!“ Z nějakého důvodu nechtěl, aby své myšlenky rozváděla. Udělal to, co udělal, protože to tak cítil. A že to mohlo být jinak, na to teď nemyslel. Nedovedl si přiznat, že by z mladické nerozvážnosti prostě jen chyboval tím, že si nevzal duši té, která touhle dobou měla patřit Čtveřici. Ovšem jedině pokud by prošla zkouškou, kdyby zničila přírodní úkaz a tím dokázala, že je hodna jejich přízně. Pokud by ji dokázal zabít během bouře, potvrdilo by se jen to, že byla obyčejný smrtelník, který jeho už nemusí zajímat. Jenomže on si na poslední chvíli usmyslil, že tuhle zkoušku nemíní riskovat právě z důvodu, že ho ta dívka zaujala mnohem víc než cokoli jiného v tu chvíli.
Nesmíš ji nechat jít. Nikdy. Je v tom víc, než si myslíš. Pokud si zvolí jinou než naši cestu, Eriene… Ne, prostě ji nesmíš nechat jít.
„Překazila naše dílo, Eriene,“ řekla namísto toho. Myšlenka zanikla v šumu všudypřítomné okolní vody – jezírek, ve kterých se hemžily barevné rybky, a fontán tryskajících vodu všech chladných odstínů zelené a modré. Byly to skutečné barvy vody, protože to tak chtěla Minša. Skutečnost byla vždy křišťálově průhledná, ale skutečnost nebylo to, co se jí líbilo.
Přestože v tuto chvíli byli sami, Minša tušila špeha. Cítila cizí oči na každém kousíčku svého těla. Bála se, zároveň doufala, že věří ve správnou věc a že on její víru sdílí.
Podivil se, jak to znělo. A na chvíli litoval, že na ni křičel. Na druhou stranu měla vlastně pravdu. Trvalo tak dlouho, než vytvořili stabilní vír, jenomže to byla jeho práce. A on ho mohl také kdykoli zničit. Věděl, že tohle vysvětlení jí stačit nebude, a tušil, že na tu dívku z útesu jen tak nezapomene. Možná si myslel, že se jejich osudy neproťaly náhodou. Jen ještě přesně nevěděl, co to znamená.
„Musíme to dopsat,“ zazněl pokojem hlas její matky. „Už víš, jak to skončí?“
„Nevím,“ odpověděla Selena, právě sedící před dohasínajícím krbem. Slábnoucí plaménky olizovaly zbytky dřeva, záře z pokoje ubývalo. Bylo po půlnoci. Seděla tam snad hodiny, během kterých přemýšlela. O čem? To nikomu neřekla, ale více než kdo jiný věděla, že když tak seděla naposledy, jistojistě plánovala sebevraždu.
Její společnice doufala, pokud stroj může doufat, že se to nebude opakovat.
Věděla, že by Selenu měla přimět přijít na jiné myšlenky. Jenomže její myšlenky neznala.
Co zmůže? Je jen známým hlasem – duchem ve stroji.
Mlčela.
Minuty ubíhaly, ručičky na hodinách odkrojily z noci další díl a závěs v okně se pohnul. Jemně, jen tak, aby naznačil příchod návštěvníka, kterého si nevšimla.
A kterého nikdo nepozval.
Chladný závan vzduchu se jí omotal kolem ramen, aby se vzápětí změnil v teplé pohlazení neviditelné přítomnosti, nedočkavé a váhající. Pomíjivé, přesto věčné.
Usínajíc, opřela se v křesle pohodlněji, hlavu položila do polštáře na opěrce křesla, schoulila se do klubka a cípem županu si zakryla bosé nohy. Tiše dýchala. Už se zase soustředila jen na spánek.
A Minša měla zakázáno napovídat; možná proto, že odteď nešlo jen o Eriena.
V sázce a ve hře byly čtyři možnosti volby.
A jedna otázka.
Za předpokladu, že vždy mohou být jen čtyři, koho by mohla nahradit?
* * *
Prsty se dotkl jejích vlasů, pak jemný polibek na čelo. Plaménky v krbu neposedně poskočily, vítr je málem uhasil. Kéž by to udělal. Oheň je silný, dokáže přežít tam, kde ostatní nemají šanci. A pamatuje si místa, kde se mu líbilo.
Bál se pokračovat, zároveň to jediné v tuto chvíli chtěl. Vybavil si obraz dívky z útesu. A pak si přečetl v její mysli o důvodu, který ji tam přivedl. Udělal správnou věc. I kdyby pro něj měla být jen rozptýlením na cestě věčností, stálo zato tento život ušetřit.
Pozoroval, jak pravidelně oddechuje, vrýval si do paměti dokonalosti jejího těla. Všechny ty detaily – tvar obočí, jemné zaoblení nad očními víčky, ještě dětské rysy ve tváři, vůni vlasů, jejich hebkost a měkkost, jemnosti kůže. V její mysli četl smutku a tragédii. I to patřilo k životu.
Možná by bylo lepší ji více netrápit. Moc dobře věděla, proč chtěla svůj život ukončit. Dokonce to mohl udělat teď, když ještě spala.
Nic by nepoznala.
Nic by necítila.
Ne.
To vše si zkoušel zapamatovat a bál se, že až odejde, zapomene na to. Na všechno. Pátravě pozoroval její tělo jen letmo zahalené v lehkém županu. Předtím se vykoupala a pak, ještě vláčná a rozehřátá, sedla si do obývacího pokoje, aniž by tušila, že tam stráví noc.
Zatím všechny noci svého života trávila sama. Nepotřebovala se nikomu líbit, pro nikoho se krášlit, přesto jí to šlo jaksi samo. Jako by stále na někoho čekala a chtěla být připravená.
Na co?
Pro koho?
Možná, že by mohl. Možná by si nevšimla ani toho.
I když… Kdyby ano, už nikdy by nesměl přijít. Ne proto, že by mu v tom zabránila. Toho se bát nemusel, protože byla a vždy bude jen jeho vůle, ať už se rozhodne přijít, nebo ne. Nikdy by ji už nenavštívil, aby nemusel pozorovat to, co by způsobil, co by si zapamatovala, kdyby se probudila. Aby si nemusel vyčítat hanbu, do které by ji uvrhl, kdyby si ji vzal.
Náhle se pohnula a kouzlo okamžiku zmizelo.
Byl tomu rád.
„Chce se mi spát,“ řekla rozespale, asi si ani neuvědomila, co říká. Možná jen reagovala na dřívější námitku své matky – toho hlasu a na fakt, že kdysi skutečně slíbila, že tu báseň dopíše.
„Až se vyspíš, možná bychom mohly…“ Duch ve stroji se probudil, jakmile poznal, že s ním opět mluví. Ani on si nezvaného hosta nevšiml. Jak by také mohl?
„Ne!“ přerušila ticho ohlušujícím výkřikem. Byla vzhůru tak náhle. „Chce se mi spát tak moc, až se mi nechce žít. Už to chápeš?!“ Ozvěna jejího hlasu oblétla pokoj a skulinkami pode dveřmi vydala se i do dalších částí domu. Prolétla temnými pokoji, usadila se na rámech obrazů, pod starými koberci a v záhybech potahů zaprášených pohovek. Pak utichla.
Oheň spotřeboval vše, co měl, a uhasí. Místnost se naplnila uklidňující temnotou bez rušivých, mihotajících se stínů neznámých věcí.
Jeho hřejivý dotyk zmizel.
On však zůstal.
A Selena už zase upadala do spánku.
„Omlouvám se,“ řekla, ačkoli k omluvě neměla důvod. Byl to jen stroj. Jenomže stroj s hlasem její matky a snad, to si přála, i částí její osobnosti. Mátlo ji to, ale nedokázala, nebo spíš to jen nechtěla změnit. Přitom by si tím tolik věcí usnadnila.
Po zbytek noci zůstal s ní. Objal ji, a každé zasténání, každý neklidný pohyb ze spánku, každou noční můru se snažil zaplašit svou přítomností.
Dlouhé dny, které od odpoledne na útesu uplynuly, trávila sama. Jak jinak. Nejlepším lékem na samotu je jít se bavit s přáteli nebo zavolat tetě či některému z příbuzných. Jenomže její odloučenost se jí svým způsobem líbila. Vyhledávala ji a dělala to častěji, než bylo zdrávo. Komunikátor vypnula a neměla v úmyslu ho zapnout. Možná už nikdy. Kontakt se světem byl přerušen. Lidé na Síti o ni ztratili zájem v okamžiku, kdy přestala odpovídat na jejich vzkazy.
Co s lidmi? Přijdou, odejdou… Ne, to není pravda. Důležitá je přítomnost. Ale co s přítomností, když ji nemáte s kým sdílet? Snad je důležitě prostě to, že jste, že dýcháte, jíte a pijete. Ale… co když to nestačí?
Ve svém životě chtěla jen psát. Básně, ty jí šly, když byla sama, a sama byla častěji, než by si přiznala. I když rodiče ještě žili, bývala sama, protože oni často cestovali, a jen co vyrostla a oni s ní nemuseli být tak často, začali si zase užívat a jezdívali spolu na dlouhé dovolené. Už bez ní, protože ona byla přece dávno dospělá a tahat se s rodiči po světě, to je taková nuda. Ovšem to byl názor její matky.
Takže zůstávala v obrovském domě a čekala. Věděla, že zavolají, dají vědět, když se někde zdrží, že se nakonec vždycky vrátí.
Když odjížděli naposledy, slibovali, že se ozvou. Proč by tomu nevěřila? Jenomže nakonec čekala, ta nejistota přerostla ve strach a zrovna ve chvíli, kdy se přestávala bát, někdo zazvonil u domovních dveří.
Strohé oznámení službukonajícího policisty. Nic víc. A její život se změnil.
I tehdy psala básně, většinou o smrti, a od té doby, co se to stalo, jich bylo opravdu dost. Některé si i pamatovala. A pak přesvědčila sama sebe, že nemá smysl, aby tu dál zůstávala. Zvláštní. Uvědomila si, že na tom útesu si nerecitovala verše. Vlastně nemyslela vůbec na nic.
Když byla menší, chtěla psát povídky o životě, jenomže žít neuměla, a když rodiče zemřeli, chtěla jít za nimi. Život neměl smysl, stejně tak jako básně o smrti. Takže toho nechala. Sešit zavřela do skříně v jednom z pokojů a dveře do něj zamkla.
Chtěla psát píseň. Její matka, když byla mladá, hrávala na harfu. Napsat tak píseň o lásce, jenomže tu ona nezažila, a už bylo pozdě ptát se rodičů, jaké to je mít někoho rád.
Jaké to je?
Ve vzduchu ucítila vůni levandule. Jen závan, který zakrátko zmizel.
Zvláštní.
Ničí celé světy touhy nesplněné
Zabíje jí duše neskutečné sny
Jsi jen jedna z těch, na něž se zapomene
Tak odraz se a skoč do černočerné tmy
Věčné noci
„Už tudy hodně dlouho nikdo nejel. Už měsíce tě nikdo nenavštívil. Čím to je, Seleno?“ Hlas za jejími zády ji vyděsil k smrti. Myslela, že je sama. Neměla důvod myslet si, že není. „Omlouvám se,“ řekl okamžitě, když si všiml jejího poděšeného výrazu. „Nechtěl jsem tě vylekat.“
Chtěla vykřiknout, utéci z pokoje, nebo se alespoň zeptat, kdo je a jak se dostal do domu. Položit prosté otázky, když vidíte někoho, kdo do vašeho života nepatří. Kdo nepatří dokonce ani do vašeho světa. Všechny zanikly v ozvěně té chvíle. Věděla to jistě. Namísto toho se zahalila do županu. Napadlo ji, jak musí asi vypadat, neupravená.
„Nic se nestalo,“ řekla skoro omluvně.
Světlovlasý mladík v lehkém šedém plášti, jenž mu halil tělo od krku až ke kotníkům, se usmál a podal jí ruku. „Jmenuji se Erien a chci tě o něco požádat.“
* * *
Shodila sandály a šla po rozpáleném asfaltu bosá, docela lehce, bezstarostně a volně, jako by snad ještě před pár dny nechtěla svůj život ukončit. Jako by předtím nezařídila vše potřebné.
Teď už starosti neexistovaly.
Plánovala to už dlouho, ale něco ten plán překazilo. Ne nadobro, to přinejmenším tušila, ale v tuto chvíli si mohla dovolit odklad.
Důvodem k tomu byl Erien.
Pán větru, přitom ještě dítě
Skrýš nalézá ve starém domě
Chytil se do pavoučí sítě a bouři vytvořil jen pro mě
Když přidat jsem se chtěla k vodní tříšti a navštívit Paní vod, to jsem v plánu měla
Zabránil tomu a po všechny dny příští stal se oporou mého života, duše, těla…
Byl začátek podzimu a městečko zasypaly závěje barevného listí. Z kaštanové aleje v údolí, dlouhé spojovací tepny mezi centrem města a vilkovou čtvrtí, se teď často ozýval křik a smích místních dětí. Selena to mohla pozorovat z nejvyššího okna domu – z otcovy pracovny ve věži, která krom estetické funkce už vlastně neměla využití. Otec ji nechal zbudovat jen proto, jak často říkal, protože mohl, měl na to peníze a chtěl ji mít.
Selena ale do věže nechodila.
Naposledy tam byla krátce před smrtí rodičů, když ji tam otec poslal pro nějaké dokumenty, které tehdy nutně potřeboval. Jel na služební cestu, uzavíral velmi výhodnou smlouvu s jedním zahraničním spisovatelem. Starší pán, podle jehož románů bylo natočeno několik kasovně úspěšných filmů, svěřil jejímu otci tajemství – své nejnovější dílo a chtěl po něm scénář k filmu. Lépe řečeno, přál si, aby její otec sehnal někoho, kdo ho napíše.
Scenárista odněkud z jihu, křestním jménem Rhian, příjmení si nepamatovala, se toho úkolu zhostil odpovědně a scénář dodal ještě před termínem. Tehdy naposledy přijel její otec domů celý šťastný a pak dlouho seděli v obývacím pokoji a Selena poslouchala jeho vyprávění. Mimochodem povídal něco v tom smyslu, že ten poslední obchod mu zajistil slušné finanční příjmy na mnoho let dopředu. Práva se budou prodávat po celém světě. Kniha bude úspěšná, film ještě úspěšnější, tím pádem se bude mít dobře i spisovatelův agent a jeho malá dcerka.
Selena už dávno nebyla malá.
Krátce nato rodiče zemřeli.
„Na co myslíš?“ zeptal se vítr.
„Víš, na co myslím. Na rodiče.“ Krok střídal krok na prázdné asfaltové cestě mířící do městečka. Po dlouhé době se rozhodla vyjít si mezi lidi, podívat se na tržiště a udělat si radost malým dárkem. Pro dnešek se rozhodla, že minulost neexistuje. Chtěla žít jen přítomností.
„Kdy dopíšeš tu báseň?“ naléhal vítr. „Slíbilas mi to. Báseň o nás dvou – vyznání tvé lásky, poděkování za záchranu, Seleno. Chci tak málo.“ Zarazil se, uvědomil si, že příliš naléhá. „Nebo… ji nech nedopsanou, nebudu se zlobit,“ obrátil a ona nevěděla proč. Začervenala se. Všiml si toho.
V mysli se mu vybavil pohled na spící dívku.
„Nevím, kdy ji dopíšu, ale udělám to. Vždyť víš, jak to se mnou je. Dej mi čas. Konečně cítím, že můžu žít. Konečně vím, co chci dělat, a po dlouhé době mi nevadí stereotyp. Sednu ke stolu hned večer, ale do té doby se chci trochu pobavit.“
„Máš ho mít. Máš ho, kolik chceš.“ Vlasy jí přestaly poletovat kolem hlavy, spadly na ramena a vůně moře, kterou sem obvykle vítr zanesl, zmizela. Erien byl pryč. Nechal ji o samotě, ale nespouštěl ji z očí.
Došla na tržiště, v tuhle dobu obvykle plné lidí. Usmála se a vykročila do davu pokřikujících dětí, ustaraných matek a osamělých starců.
Mladý muž v rozevláté bílé haleně jí uhnul z cesty, když si u Stánku se svícemi prohlížela dražší kousky. Pohledný šlachovitý mladík se světlými vlasy ji pozoroval jako ostříž. Dívka ve starém kabátě a prošoupaných botách mu nepřišla zrovna jako ten typ zákazníka, který by přišel nakupovat. Byl ale trpělivý.
A ona všude viděla Eriena.
„Vezmete si ji?“ zeptal se. I ten hlas byl povědomý. Nevnímala ho a on musel otázku opakovat.
„Ach, ano. Miluji vůni levandule,“ přitiskla si k hrudi oválnou fialkovou svíci v průhledném papíru a z kapsy vylovila hrst mincí. Mladík si beze slova vybral potřebný obnos, usmál se a poděkoval.
Z kaštanů padalo listí. Zasypávalo kolemjdoucí, zboží na rozviklaných dřevěných stolech a tam, kde to lidé stihli, kupilo se do hromad připomínajících obrovská barevná mraveniště, na nichž za spílání ustaraných rodičů dováděly děti.
„Meduňka uklidňuje tělo i duši. Letos jí vyrostlo hodně a tahle je z poslední sklizně.“ Vousatý muž ve středních letech prodával byliny, které pěstovala jeho rodina, naposledy nějaká starší žena, snad jeho matka, nebo babička? Pravdu znal jen on sám. Říkalo se, že žena už byla nemocná a nemohla stát dlouhé hodiny na trhu. Posílala proto syna, kterému to vůbec nevadilo. Právě naopak.
Selena slyšela o rodině žijící za lesem, z níž každý rok někdo chodil na trh prodávat, a když viděla Stánek toho muže, spojila si ho s onou pověstí.
Jenomže Rhianova matka byla ve skutečnosti už stovky let po smrti. On ale v čase podzimu stále chodíval tam, kde ona kdysi žila. Pravda, z vesnice se během let stalo město a žilo tu už jen málo potomků původních osadníků. Málo, ale přece jen někteří, a to Rhianovi stačilo, aby na tohle místo nezapomněl.
Kdysi tu totiž žila i matka Seleny.
„Vezmu si dvacet deka,“ usmála se. „Meduňka mě krásně uspává.“
Ví to, proč o tom mluvím. Vždyť je to jedno. Taková nezávazná konverzace nikomu neuškodí.
Muž udělal kornout z papíru a odvážil potřebné množství, přitom si Selenu prohlížel.
„Neznám vás? Jste tu dnes sama?“ zarazil se. „Promiňte, jestli jsem dotěrný, ale mám dojem, že jsem vás tu už někdy viděl. A hlavně si s lidmi rád povídám.“ Hluboký melodický hlas, oči, které viděly více, než by měly, a vzpomínky několika životů se soustředily na dívku, které nemohl vyjevit pravdu. Ne, pokud nešlo jen o ni. Uvažoval, jestli by se s její matkou spojil, kdyby věděl, jak to nakonec dopadne. Její matka byla teď mrtvá a tahle dívka ani netušila, že muž, který s ní uhořel v letadle, nebyl tak docela ten, kterého by měla považovat za otce.
„Ano, žiji v Morisnově domě. Jsem jeho dcera. Žiji tu celý život, takže je možné, že jsme se už viděli. Možná minulý rok zrovna tady. Určitě jsem si od vás už něco kupovala.“
„Ach ano, dcera spisovatele,“ povzdechl si.
„Ne, můj otec byl jen zprostředkovatel, ačkoli možná v mládí také něco psal,“ upřesnila. Kupodivu zjistila, že by se s ním mohla bavit hodiny o nedůležitých věcech, aniž by měla pocit, že ho obtěžuje.
Ten pocit byl vzájemný.
„Přijměte mou soustrast. Vaše rodiče jsem neznal osobně,“ lhal, „ale moje matka… možná znala jednoho z vašich předků.“
Selena to přešla bez povšimnutí a on byl rád. Podřekl se. Málem jí dal záminku, aby se vyptávala. Jenomže ona se chtěla jen procházet a on v její duši četl o smutku, takže nechal slova odplynout jako vodu v řece, tam, kde už nikomu neublíží.
Slova ubližují více než zbraně. To ona jsou skutečnými nástroji pomsty od počátku věků.
„Budete tu příští týden? Chtěla bych ještě některé další byliny, ale dnes s sebou nemám dost peněz,“ řekla tiše.
„To záleží na počasí. Teď na podzim člověk nikdy neví, kdy ho zastihne bouřka.“
Dá-li Erien, přijdu.
„Ano, jistě, to máte pravdu. Stejně se sem přijdu podívat. Tak zatím nashledanou.“
Postupovala houfem lidí, sledována dvěma páry očí.
„Velmi hezké děvče. Já a Minša ti ji schvalujeme, ale s Talou budou potíže, tím si buď jist.“
„Tala je zahořklá od té doby, kdy jsem Seleně zachránil život. Mimochodem, na tohle jsi měl také scénář?“ zašklebil se vítr a skočil do kupky shrabaného listí. Děti, které byly poblíž, radostně vypískly a navzdory protestům svých matek začaly dovádět v šustících hromadách.
Malé, sotva pětileté děvčátko sedělo na lavičce pod jedním ze stromů a odříkávalo známé verše. Selena se otočila za hlasem a rázem se jí vybavila celá část.
Ano, tohle je to, co jsem potřebovala do své básně, pomyslela si a vydala se domů.
Když na podzim si vítr s listím hraje
Když Pán země prochází se krajem
Když krajina zimu vítat by měla
Buď ve střehu, i Paní ohně zůstává bdělá
Jediná ze čtveřice má teď moře času,
aby závistivě zničit mohla tuhle hořkou krásu
Spálí lidskou duši i s hromádkou listí
Propustí ji v létě, a vy si buďte jisti,
Že rozhněvat Talu v čase, kdy všechno usíná,
je věc, která vaši duši navždy proklíná
* * *
Štval větrného koně, jako by snad ani nebyl jeho nejlepším přítelem, zběsile a prudce, bolestivě a dlouho. Chtěl se bavit. Měl v plánu zničit celé městečko a zabít všechny, kteří v něm žijí.
A pak ji uviděl stát na útesu a na poslední chvíli si to rozmyslel.
To bylo tehdy.
Jenomže touha bavit se ho nepřešla nikdy, a když nemohl zničit její město, musel si vybrat jiné. Jeho mládí, moc a nespoutanost šly ruku v ruce a jeho postavení mu dovolovalo příliš nepřemýšlet nad svým chováním. Vybral si a pak radostně pozoroval, jak skupinka rybářů na pobřeží stovky kilometrů daleko od Selenina domova sleduje blížící se černé mraky, smrtící příliv a temný sloup nemilosrdného živlu směřujícího k jejich domovům.
Díval se na skupinky lidí horečně pobíhajících v ulicích, na desítky aut ve spěchu opouštějících město a do tisíců duší, které už brzy budou patřit jen jemu.
Některých mu bylo líto.
Na chvíli zaváhal, když ucítil vůni levandule. Mladá světlovlasá žena běžela po stráni k domu svých rodičů, v náruči nesla malého buclatého chlapce. Voněla přesně jako ona. Jenomže to nebyla ona. Pospíchala. Starší muž stál u vozu, v očích napětí a smutek.
Nestihnou to.
Opět zaváhal.
Vypadá jako ona, téměř.
Kdyby jen byly sestry, ušetřil bych ji. Jenomže nejsou!
Vítr jí podrazil nohy, dítě jí vypadlo z náruče a s pláčem se schoulilo ke kmeni stromu. Po kulaté tvářičce stékal pramínek sladké rudé krve, jak se chlapec odřel o kmen. Starý muž u vozu vykřikl a rozběhl se jim na pomoc. Žena vzhlédla a v okamžiku, kdy dům zmizel v mraku trosek, zvedla se ze země ona, její syn i kmen stromu. Chvíli letěli vzduchem, tak lehce a volně. Vítr je kolébal a konejšil do té doby, dokud starý kmen neukončil životy jich obou.
Jako zázrakem starý muž přežil, ale jen proto, aby pobavil Pána větru. Nemohl přece zabít všechny. Bez slz hořkosti, prázdnoty v duši a temnoty namísto budoucnosti by to nebylo ono. Erien byl prozatím spokojen.
O pár hodin později se svět dozvěděl o výskytu dalšího tornáda, o zničení města a smrti tisíců lidí.
Leť s větrem o závod
Na křídlech racků zanechej kus sebe
Když odnesou tě daleko na moře
Před tím, než uděláš poslední krok,
přemýšlej, jestli nezanecháš tu někoho,
kdo po tobě truchliti bude
Protože pak…
„…nemá smysl odcházet,“ ozvalo se od okna tak nečekaně, až jí vypadla tužka z ruky.
„Ještě stále sis to nerozmyslela? Stále chceš zemřít, Seleno?“
Ten hlas poznala bezpečně, temný, cizí, zároveň konejšivý a známý.
„Eriene, co tady děláš?“
„Dívám se na tebe,“ odpověděl prostě a přišel blíž. Pomalým a rozvážným krokem došel až k jejímu pracovnímu stolu a sehnul se pro tužku, která stále ležela u jejích nohou. Chvěly se jí prsty, když si ji od něj brala.
„Nechci zemřít, teď už ne. Otevřel jsi mi oči. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že mohu a mám následovat své rodiče. Není to ta pravá cesta. Teď už to vím.“
„Tvoje myšlenky říkají něco docela jiného. Stále se ti to honí hlavou. Dnes na tržišti, například,“ odpověděl téměř lhostejně, tak chladně, až ji zabolelo u srdce. Jeho oči bloudily po stole a poznávaly malou fialovou svíci, šálek, ze kterého se linula příjemná vůně meduňkového čaje, téměř nepopsaný list papíru.
Snažil se zachytit křivky její štíhlé postavy, hloubku hnědých očí. Ne, neuměl se dívat jako Minša, ale v její duši číst uměl.
Přitahovalo ho k ní víc než jen prostá lidská emoce. Měl dojem, že je součástí jeho samého. Jako by mezi smrtelníky našel někoho, kdo se víc podobal jemu než těm, které považoval za své. Ano, občas se to stávalo. Vždyť přece každý ze Čtveřice byl někdy smrtelníkem. Ten pocit mu říkal, že Selena musela být potomkem jednoho z nich. To Rhian ji našel ještě v době, kdy žili její rodiče, a i když neměl v úmyslu pohrávat si s mladou duší svého bratra, kterému neřekl tak úplně vše o jejím původu, přesně to nakonec osud zamýšlel.
A tak se i stalo.
„Jak víš, že jsem byla na tržišti?“
„Já vím všechno. Hlídám tě, když spíš. Dívám se, jak se procházíš zahradou, a když jdeš mezi lidi, tiše tě následuji. Jsem jako stín, kterého se nemusíš bát, Seleno.“ Otočil se k ní zády a vyhlédl z okna. Temnota noci ho lákala. Mraky visící nízko nad městečkem měly skrýt jeho příchod. Ne před lidmi, ale před ní. Před tou, která byla stínem, jehož se měli bát oba.
Chystala se bouře, ale on si ještě nebyl tak docela jist, jestli vůbec chce, aby přišla.
Toho dne už druhá.
Přesto docela jiná.
„Pomůžu ti s tím,“ řekl a sfoukl svíci na stole. Čpící kouř se smísil s vůní levandule a na okamžik naplnil místnost. Podíval se z okna na město, které už docela přikryl závoj noci.
„Eriene, co to děláš?“ Pokoj zmizel ve tmě, kdesi v domě zaslechla zvuk rozbíjeného skla. Okenice v obývacím pokoji praskla a sklo se vysypalo do místnosti. Vzduch se ochladil a dovnitř vlétl prach a spadané listí.
Vítr si jen hrál.
„Chci tě odradit od toho, co jsi chtěla udělat.“
„Cože?“
„Neboj se.“
Než stihla říct cokoli dalšího, vzal ji do náruče a otevřeným oknem odnesl z domu.
Na stole se zachvělo několik listů papíru.
Zvolil si. Jen… kdyby se předtím na rozcestí osudu trochu porozhlédl…
Rhian stál v jejím pokoji a díval se za těžkými mraky, které se nad městem rozplývaly jako mlha. A za svým bratrem.
* * *
„Nééé!“ vykřikla rudovláska a mrštila o zem pohárem, který se jí právě připletl do cesty. Byla to velmi stará a drahá věc, kterou kdysi vyrobil člověk, na jehož jméno se už zapomnělo – člověk z doby tak dávné, že už o ní vyprávějí spíše jen legendy než skutečná svědectví, byť by to byly vzpomínky nesmrtelných. Ale to ji nezajímalo.
„On prostě bezostyšně porušuje přírodní zákony!“ zahřměla, ale byla v místnosti jediná, kdo si to myslel.
„Jen klid, sestro,“ řekla Minša jemně.
Dívka se lehce dotkla její tváře a na chvíli, jen na nepatrný okamžik uhasila žár v jejím nitru.
Tala ale trvala na svém. Oči jí žhnuly nenávistí, touhou po pomstě a závistí.
Nebezpečná kombinace.
„Ne, Erien a ta jeho malá mrcha zaplatí za svou drzost,“ řekla jen a už bez dalšího prostě odešla.
V místnosti se rázem ochladilo. Minša stála tiše u jednoho ze svých portálů a přemýšlela, jestli se má dát na stranu Erienovu, nebo, jako vždy předtím vše ponechat osudu.
Rhian se na ni otcovsky usmál.
„Zachraň ji,“ řekl.
* * *
Letěli dlouho temnou, chladnou nocí, ale jí zima nebyla. Dokonce se ani nebála, ačkoli pod sebou neviděla světla města, neslyšela nic než zvuk svištícího větru a téměř ani necítila jeho dotyk.
* * *
Zjistila, že letěli nad mořem a pak znenadání přistáli někde, kde to vypadalo povědomě. Pod nohama ucítila pevnou zem, mezi prsty jemný písek. Až teď si uvědomila, že nemá boty. Doma chodívá bosá a Erien rozhodně nečekal, až se obuje.
Krom písku začala vnímat další věci – hučení příboje, první náznaky východu slunce. Krvavé nebe vítalo nový den. A pak také ticho, nezvyklé, prosté ptačího zpěvu, který tak často slýchala doma. Slyšela ticho bez lidských hlasů. Nic z toho, co čekala, tu nebylo.
„Zabil jsem, Seleno,“ pošeptal jí najednou a ona zpočátku těm slovům nerozuměla.
„Zabil jsem,“ opakoval hlasitěji, aby pochopila. Stála na pláži a dívala se na spoušť, která tam zůstala po nedávném náhlém přílivu. Všude kolem se povalovaly nejrůznější věci – pokroucený plech, nádobí, barevné látky, kusy dřeva, skleněné střepy, dětské hračky, lidské ostatky. Malé děti hrající si v písku věčnou hru se smrtí. Rudá skvrna od barvy… Ne, od krve. Mnoho rudých skvrn pokrývalo tohle děsivé panorama. Voda je nestačila smýt. Dětská botka zachycená v koruně zpola vyvráceného stromu, jenž přišel o všechny své listy. Stohy papírů, jako štos školních sešitů rozsypaných po pláži do chaotického obrazce.
A všude kolem to ticho.
„Ach, Eriene, co jsi to udělal?“ Pochopila, odvrátila se a sedla si do písku. Sklopila oči a hleděla do země.
Za zády jí právě vycházelo slunce.
Když míříš vysoko, nutně tě čeká pád
Když nedáš si pozor, budeš už navždy spát
Pomoci se nedočkáš
Nikdo tě nezachrání
Tvá duše teď navždy patří jenom tobě, paní…
Smrti
* * *
Selena seděla na studené zemi v malé kruhové místnosti v jediné věži v Kraji čtyř a třásla se zimou. V paměti pláž a vše, co na ní Erien zanechal, v duši bolest a v srdci strach. Navzdory všemu věděla, že ho miluje, jenomže on byl teď bůhví kde. Navíc tu byl ten nepopiratelný fakt, že zabil. Co si myslela, že tohle není součástí jeho podstaty? Bláhová holka. Jenomže něco jiného bylo nad tím nepřemýšlet a vědět to jistě. Erien byl vrah, ale raději by byla s ním než tady, kde se jí o společnost starala Tala – Paní ohně.
Přenesla ji na tohle místo, tak nápadně podobné otcově pracovně ve věži teď už jejího domu. Jenomže doma nebyla, to věděla jistě. Ovšem už méně jistě se dohadovala o tom, jak se sem dostala a jak se vrátí zpět.
Dívka byla trnem v jejím závistivém oku – opakem toho, čím ona nikdy nemohla být – někým milovanou bytostí. Eriena nenáviděla od chvíle, kdy nahradil svého předchůdce. Mladíček, který jí najednou diktoval, co má dělat, jak se chovat k miliardám bezvýznamných duší tam dole, přestože on sám jimi většinou pohrdal stejně. Většinou. Do doby, než potkal Selenu. Tohle jí stačilo k pomstě. Rozhodla se, vzala mu to, na čem mu nejvíce záleželo, a odnesla na místo, které znala jen čtveřice.
Zmátla ho. Věděla, že tady Selenu hledat nebude.
Ne hned.
Rudovláska vystoupila ze stínu a jediným pohybem ruky zažehla louče na stěnách.
„Smrtelníci porušují naše zákony odnepaměti, ale ty jsi po dlouhé době jediná, která by mohla způsobit, že některé z nich přestanou platit. A to se nesmí stát.“
„Nechtěla bych ublížit Erienovi,“ špitla. „I když zabil tolik lidí, mám ho ráda.“
„Tady nejde o něj! Když tráví čas s tebou, zanedbává svoje povinnosti, takže… vlastně o něj jde,“ ušklíbla se. „Nic a nikdo nesmí narušit rovnováhu a tobě by se to mohlo podařit tak snadno, jako já ovládám oheň a Erien vítr. Proto na něj musíš zapomenout. Uděláš to pro svou ochranu a…,“ hledala ta správná slova, přitom ji koutkem oka pozorovala jako lovec svou kořist, vychutnávala si její strach, „a jeho klid. Pomůžu ti s tím. Bohatě postačí, když mi dobrovolně odevzdáš svou duši a své smrtelné tělo svěříš plamenům – Konec konců, udělalo to tolik tvých předků, tak proč ne ty?“
Selenu to vystrašilo. Měla proč se bát. Zajíkla se, najednou si přála, aby se stal zázrak. Aby se probudila. Jenomže nespala a až teď si uvědomila, že v jejím světě, kde je vše racionální odděleno od toho, co se v moderní době prostě neděje, co se nemůže dít, jsou některé věci docela jinak.
„Bojíte se mě?“ vyklouzlo jí z úst, ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. Ve skutečnosti ji Talina slova vyděsila k smrti. Dobrovolně zemřít jen proto, aby měla klid. Ne Erien, ale Ona. To ne! „Eriena neopustím,“ řekla rozhodně a vstala. Tala stála u dveří – jediného vchodu a východu z místnosti a usmívala se. Měla s ní trpělivost a sama se tomu divila. Ve své zlobě napáchala tolik škod. Někdo se rozpustile pouštěl do ničení celých měst. Ona se bavila jejím strachem a kupodivu se jí líbilo, když to protahovala.
„Jsi bojovnice, to se mi líbí,“ usmála se Paní ohně. „I tvá matka na mě tak působila. Pamatuji si na ni tak živě. Dvě sedadla v turistické třídě jednoho letadla. Škoda, že ti nemůže vyprávět, jak dobrou jsem jim oběma byla společnicí. Plameny se rozestoupily, když nemohli dýchat. Zuhelnatělé zbytky těl ostatních cestujících už padaly k zemi spolu s troskami, když si ještě oni dva mohli dopřát pohled, který se naskytne jen ptákům. Nechala jsem je myslet si, že je vše jen nějaký sen. A pak, když se jejich myšlenky v tom chaotickém sledu událostí konečně soustředily na jednu jedinou vzpomínku – na tebe, jsem si je vzala. A oni v tu chvíli věděli, že si přijdu i pro tebe. Kvůli tvé matce jsem musela zabít tolik lidí,“ řekla skoro lítostivě, přitom vnímala Selenin zatajený dech.
„Proč?“
„Znala jednoho z nás. A ty, Seleno, ty jsi plodem té známosti. Jednoho z nás bys mohla nahradit. Pochop, že i já chci přežít. Ještě nevíme, kdo z nás by ti měl uvolnit místo. A já to ani vědět nechci. Je mi líto, Seleno, musíš jít za svými rodiči.“
To není možně.
„Podívej se z okna. Co tam vidíš?“ Oči rudovlásky plály nedočkavostí.
„Nevidím nic než temnotu noci,“ odpověděla mechanicky, přitom si stále srovnávala myšlenky.
Potomkem jednoho z nich.
Koho?
Její otec nebyl její otec.
Proč jí matka nikdy nic nenaznačila?
„Co cítíš?“ chtěla vědět Tala.
„Cítím…“ Přidržela se okenní římsy a vyhlédla ven. Nadechla se, ale nic necítila. Byla to jen tělesná potřeba bez odezvy. Žádné vůně, nelibé pachy, ani stopa po větru. „Necítím nic,“ odpověděla nakonec. „Co je to za zvláštní místo? Jak dlouho mě tu hodláte držet? Chci zpět! Nechci nikoho nahradit. Chci žít svůj obyčejný život a na tohle zapomenout. Je mi líto, že jsem se připletla do vašeho života…,“ zaváhala.
Tala neodpověděla a Selena si najednou všimla, že stojí nebezpečně blízko za jejími zády. Pohled do temnoty ji začínal děsit, ale Tala neustoupila ani o krok. Naopak, jako by se snažila dívku vytlačit ven. Nebyl to fyzický pocit, ale o to byl nepříjemnější. Nepohnuly se ani o centimetr, ale zvláštní napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné a Seleně se to ani trochu nelíbilo. Její strach teď pomalu přecházel v panickou hrůzu. A Tala ucítila vlnu uspokojení.
Náhle louče v místnosti zhasly a obě ženy, celá věž i krajina kolem ní se pohroužily do tmy. Jen Taliny oči žhnuly rudými plaménky odvěké nadřazenosti.
Selena se stále pevně, pevněji, než kdy jindy, držela chladného kamene a dívala se ven se stejnou odezvou, jako kdyby v černočerné noci zavřela oči. Neviděla vůbec nic. Bála se vykřiknout, ačkoli právě to chtěla udělat ze všeho nejvíc. Chtěla se otočit a v temnotě najít východ. Nebýt šelmy za jejími zády, možná by to i zkusila. Tušila, že by se jí to nejspíš nepodařilo, ale bylo to lepší řešení než stát zrovna tam, kde stála. Nemohla se pohnout a přísahala by, že za to jistě nemůže jen její strach.
A pak ji oslepila záře ohně.
V temnotě nikdy bezpečno není
A ten, kdo si života svého cení,
ať vzdá se svých toužebných přání
a prosit začne… o slitování
„Pros, Seleno, jen pros,“ ozvalo se odněkud… odevšad. A pak si Selena uvědomila, že pod nohama necítí zemi, ruce se nedrží ničeho, jen bezvětrné, prázdné a černočerné nicoty.
A pak konečně… vykřikla.
* * *
Držela ho v náruči a radostně plakala. „Rhiane. Ach, Rhiane, dítě moje,“ rozplývala se žena, ale byla ve vesnici jediná, která měla radost z toho, že přišel na svět.
Nolrika byla do svých šestnácti let neposkvrněná, zaslíbená čistotě života za zdmi kláštera Svaté Matky. Jenomže jednoho dne podlehla svodu muže a touhám těla, zamilovala se a zaposlouchala se do hlasu svého srdce.
Přání ostatních počestných obyvatel vesnice, byť mezi nimi byli i její vlastní rodiče, kteří ji, jako jediné dítě, vychovali vzorně, teď nebyla důležitá. O to víc byli zahanbeni její zradou! Nolrika to tak neviděla a snažila se jejich srdce obměkčit. Dokonce se chtěla vdát, aby dítěti zajistila otce a obživu. Jenomže oni věděli moc dobře, že by si nikdy nemohla vzít pravého otce dítěte, a při tom pomyšlení se její otec rozčílil ještě víc. Plačící matka pozorovala, jak dceru bije ve snaze zbavit ji rouhačských myšlenek a očistit tělo od hříchu v nevyřčené touze po zabití nenarozeného dítěte. Dívka snesla rány ponižování a v okamžiku, kdy vysílena padla na podlahu, zahořkla, a ačkoli své rodiče i poté nadevše milovala, rozhodla se, že s nimi do smrti nepromluví.
Tušila, že nebude čekat dlouho.
Ve vesnici už všichni věděli, co se stalo. Podlehla svodu služebníka Pekel, říkalo se. A tehdy se Nolričin osud vydal jediným možným směrem.
Její situace byla o to horší, že se víra, či rovnou případné paktování se se silami zla, bytostmi s nadpřirozenými schopnostmi (což v očích ostatních vesničanů pojilo rovnítko), považovalo za skutek srovnatelný se zradou víry, sousedů a zatracením své duše.
A to se trestalo smrtí.
K té ostatně Nolriku odsoudili, jakmile po směšném soudním procesu, při němž byla vznesena spousta nesmyslných obvinění, shledali dívku vinnou smilstvem s Ďáblem.
Svou krutost dovršili tím, že ji až do porodu zavřeli. Vražda novorozence se jim příčila, byť to bylo dítě z poloviny zkažené. Věřili, že zlo z něho vymýtí a postarají se o jeho vzornou výchovu.
Čekali.
Proslýchalo se, že dítě by si vzal do výchovy otec Michael, všemi uznávaný místní kněz, Nolričin soudce a budoucí kat, který by ho nejen naučil boží poslušnosti, ale pravděpodobně by zajistil, aby dítě ať už mužského nebo ženského pohlaví mělo v životě jediný cíl, a to sloužit Pánu. Nikoli však pro totéž vychovat i své potomky.
Nolričin hřích by zemřel s ním.
Bastard mu říkali ti, kteří ji znali. Ještě hůř ti, kteří pro ni teď chystali hranici. Věděla to, zároveň věděla, že ať ji čeká osud jakýkoli, dítěti se nic nestane.
Byl totiž synem nesmrtelných. Byl jedním z nich – ze Čtveřice.
Zmučená duše, oči hledící do dáli „Dítě moje nechávám Osudu!“
Pro lásku k Tobě mě dneska upálí „Starej se o ně, až já tu nebudu!“
Poslední slova Rhianovy matky vyslechla celá vesnice. Nechyběl nikdo, vůbec nikdo. Ženy vzaly dokonce své malé děti, aby se podívaly na to, jak končí kacířka, souložnice a čarodějka. Jen málokdo z přihlížejících znal celou pravdu a nikdo z těch, kteří ji znali, neřekl ani slovo na její obhajobu.
Stanuli by totiž vedle ní.
Nolrika stála klidně, když ji uvazovali ke kůlu, hlavu vztyčenou k nebi v poslední prosbě… o co?
O záchranu?
Věděla, že té se nedočká, protože vědomí o existenci Čtveřice se nesměla nikdy dostat mezi lidi. Jak v temných stoletích středověku, tak o staletí později – nikdy. Pro zachování tajemství musela zemřít.
Věděla to.
A přijala.
Pronesla pár vět k Michaelovi, kterému přísahala pomstu v podobě svého syna. Kněz se kupodivu zalekl natolik, že dítě poté odmítl. Bál se pomsty natolik, že se zřekl toho jediného, co by její nesmyslné proroctví odvrátilo – vraždy novorozeněte. Takže se nakonec stalo to, že nechal chlapce v místním sirotčinci a dál se o jeho osud už nestaral.
Nakonec se ho ujal Nolričin bratranec – kupec ze sousední vesnice. Přijel právě včas na popravu své smilné sestřenice, v jejíž vinu bezvýhradně věřil, a ačkoli neměl v plánu přisvojit si její dítě, právě to nakonec udělal.
I to byla vůle někoho jiného.
To, kdo byl jeho skutečný otec, si vzala Nolrika do hrobu. Ovšem ještě před tím, než její tělo na hranici shořelo, před tím, než se oheň usídlil v jejích havraních vlasech, než spálil její bělostné tělo, zpívala tichou píseň – prosbu, kterou však nikdo z kolemstojících neslyšel.
Zanikla v praskotu dřeva, jásotu lidí a slzách těch, kteří ji nemohli zachránit.
Slyšela ji jen Tala.
Dám Tobě své tělo, Paní ohně,
když ušetříš ho bolesti umírání
Ať nikdo netruchlí tu pro mě
Chci odejít tiše, bez zasténání
Chraňte to, co zůstalo tu – mého syna
Chlapce, jenž jedním z vás se stane
Ať nepadne na něj má smrtelná vina
A v jeho srdci nechť věčný oheň plane
Vzal si tělo chlapce, vlastního syna. Rhian se, coby Pán země, za dobu svého života už nudil tolikrát, že zkoušel všelijaká rozptýlení, aby si zkrátil věčnost alespoň o jeden dva lidské životy. Tehdy se stal otcem chlapce, jemuž vzal jeho smrtelnou duši proto, aby pak v jeho těle mohl prožít další jeden lidský život. Jenomže v průběhu let v tak křehkém těle poznal, že hranice mezi odpovědností a zábavou je velmi tenká a v případě přivlastnění si duše smrtelníka by se neměla nikdy překračovat.
Už nikdy se nedozvěděl, kým by ve skutečnosti byl jeho syn, kdyby dostal šanci žít.
Později tu hranici překročil znovu, když ve svých dvaceti letech zplodil potomka – syna a nevědomky tak uspíšil příchod jiné duše – té její.
„…moje matka… znala jednoho z vašich předků. Vaši babičku, myslím“ Slova, která jí nedávno řekl, byla jeho průvodcem celá staletí. Selena vypadala jako ona. Genetická paměť, tedy až na to, že Selena nebyla černovlasá.
Uvědomil si dávnou pravdu, že pouto mezi Čtyřmi se nikdy nepřetrhne. Nikdy nedopadnou jako smrtelníci, kteří se zabíjejí pro své nehříšné hříchy. Každý ze Čtveřice byl někdy smrtelníkem. Každého to lákalo. Každý po sobě zanechal další generace.
A pak ho napadlo něco, co ho mělo provázet dalšími staletími – otázka, která se od té doby stala jeho stínem, mantrou, jeho neodmyslitelnou součástí. Kéž by na to nikdy nepomyslel.
Co z nich vzešlo?
* * *
V místnosti se pomalu stmívalo. Blankytnou modř, kterou měla tak ráda, vystřídal tyrkys – zelenomodré konejšivé přítmí, pak několik odstínů temně modré, která přicházela a odcházela s její náladou.
A strachem.
Minša se dotkla závěsu z korálků a udělala několik kroků k jednomu z portálů. Bosými chodidly se dotýkala chladivé země, když se proměnila ve vodní hladinu. Pak celou místnost pohltila voda. Rychle, ale jemně obestřela všechno, aniž cokoliv poničila. Mramorové sloupy, křehké vázy stojící na podstavcích a korálky z křišťálu, to vše zůstalo tak, jak to měla ráda.
Pestrobarevné polštáře, na kterých sedávala, se probudily. Rybky v barvách duhy se proháněly mezi sloupy. Minšiny děti ožily a užívaly si dočasné volnosti.
Tekutina ji obklopila závojem z modravé tmy. Pak Paní vod, už bez jakékoli námahy, vyměnila lidské nohy za ladnou ocasní ploutev a jako pírko vplula do svého světa.
Z říše Paní vod vede jen jedna cesta
Kdekdo už zkoušel doplout k jejímu domovu
Snad podaří se to jednomu ze stá
Ti ostatní vrátit se domů už nemohou
Nezemřou v modrých hlubinách
Stanou se průvodci, jejími druhy
A věčně budou žít ve skupinách rozličných ryb v barvách duhy
* * *
Pros o milost, znělo jí v hlavě. Škodolibý Talin smích naplnil temnou propast.
Udělám to.
Propustí mne?
Možná.
„Jen chci, aby ses vzdala toho pouta. Obyčejným smrtelníkům není třeba takového osudu. Ty se prostě nesmíš míchat do životů Čtyř. Zhřešila jsi, Seleno, a ty to víš. Nikdy jsi neměla přijít na svět.“
Já ale nejsem obyčejný smrtelník. A také jsem těžko mohla ovlivnit své narození, pomyslela si dívka a na chvíli ve své věznitelce vyvolala pocit strachu. Její dědictví se probouzelo a Tala poprvé spatřila oheň, který nevytvořila.
Bylo však příliš pozdě.
„Rhianova krev,“ pokračovala Tala. „Jak směšné! Tví rodiče věděli moc dobře, kdy odejít! Proč ty vzdoruješ? Proč se k nim prostě nepřidáš? K nim a ke zbytku svých hříšných předků, Seleno!“
Snad právě poslední Talina slova donutila dívku k tomu, co zároveň udělat nechtěla.
Nakonec odmítla. Nemusela to říkat. Jakmile na to jen pomyslela, Tala to poznala.
Nemám důvod vzdát se svého dědictví. Nepřísluší ti mě soudit, Tálo. Neudělám to. Neřeknu, nepožádám tě, abys mě ušetřila bolesti.
V temnotě, hluboko pod dívčinýma nohama, se zajiskřilo, pak tmu proťal jasný, hučící sloup ohně, jen kousek od místa, kde se bezmocně vznášela.
Pros o milost!
Stejně ji nedostanu. A pokud je milost jen rychlou smrtí, nestojím o ni.
V temnotě zahlédla obrys věže. Z kamenů čišel chlad a ze tmy pod ní sálal žár.
Eriene! Bezhlasý výkřik prořízl tmu. Jen pomyslela. Co bylo nevyřčené, Tala slyšela moc dobře. Sloup ohně zesílil, už byl silný jako kmen tisíciletého stromu.
A stále rostl.
Selena vzhlédla, čekajíc na zázrak.
Nepřišel.
Temnoty tíha ji sváže
Čiň tak, jak zákon káže
A v případě zrady
nechť zemře teď a tady!
Seber síly svoje a svou moc
Ze dne učiň věčnou noc
dokud vše vykonáno nebude
Jsi na řadě ty, Osude!
Tala použila svou moc už tolikrát. Použila ji i k vraždě vícekrát, než dokázala spočítat. A zrovna plánovala, že to zopakuje.
Obrys věže zaplál karmínovou září. Odspoda až k vrcholu se topila v nachu, přesto nehořela. Chlad kamenů zmizel a v bezvětrném okolí se začínalo rychle a nebezpečně oteplovat. Selené se zatmělo před očima poté, co ji obklopila ohnivá klec. I kdyby omdlela, zůstala by pořád tam, kde byla. Nikam by nespadla, nic by se nezměnilo.
Temnotu prořízly ohnivé nitky a v přesných horizontálních vertikálních sítích protkaly prostor jako nějaká důmyslná past. Spojily se a utvořily zářící krychli, jež dívku obklopila, pohltila, uvěznila.
Eriene!
„Pros o milost!“
„Neudělám, co po mně žádáš!“ vykřikla z posledních sil, z nichž většinu spotřebovala k tomu, aby Tala nepoznala, že má strach. Selena byla ještě mladá. V budoucnu možná nesmrtelná, teď ale ve své rané dospělosti zranitelná. Tala byla k jejímu strachu lhostejná stejně jako k jejímu osudu.
„Pak tedy zemřeš!“
Jedna stěna klece se posunula směrem k ní. Pak druhá… pátá… šestá. Už zbývalo jen tolik místa, aby se do něj vešlo lidské tělo. V tančících plamenech před očima spatřila obličej své matky. Neboj se, jen to přijmi. Všechno bude v pořádku, uvidíš. –
Selena se nadechla, naposledy. Žár jí naplnil plíce, stejně tak slzy oči. Slzy se vzápětí vypařily, vlasy obestřel rudozlatý háv ohně, tak jako celé tělo. Její schopnosti nestačily k tomu, aby vzdorovala.
Tala vnímala zpomalující se tlukot jejího srdce, pozorovala ohnivý obrazec vznášející se v temnotách, které sama vytvořila.
Jen pro ni.
A ke své vlastní hanbě.
Zvolila si. Jen… kdyby se předtím na rozcestí osudu trochu porozhlédla…
Rhian si z očí setřel slzy. Neplakal už celá tisíciletí. Selena, jeho dcera, právě zemřela. Osud byl lhostejný i k němu. Kdyby od začátku tušil, koho má Selena nahradit, možná by udělal víc. Nebo neudělal, protože rovnováha musí být věčná. Nesmějí zůstat tři, nesmí jich být pět. Pouze a jen čtyři.
* * *
Přestože jí pobyt na souši dělal potíže, Minša ho zvládala čím dál lépe. Věděla, že jednou bude mít takovou moc, aby se ve světě nad hladinou udržela v lidské podobě. Tehdy bude moci vstoupit do místnosti ve věži a usednout k poradě s ostatními. Doteď všichni chodili za ní. Snad ze soucitu? Trpělivosti? Věděla, že Rhian jí má mnoho, ale jednou se bude muset obejít bez jeho pomoci.
Plula temně modrým koridorem – spojnicí mezi světem lidí a krajinou Čtveřice, když se dostavila tíseň. Pestrobarevné rybky – její děti, které ji následovaly, zpozorovaly v obličeji své matky smutek. A všichni naráz poznali pravdu.
Rhianova linie právě zanikla.
Zkoušela předehnat čas. Nebylo to k ničemu. Ať by byla seberychlejší, nestihla by napravit škody, které napáchala její sestra.
Tala pozorovala svůj ohnivý výtvor, tlukot dívčího srdce zanikl v záři plamenů chvíli předtím, než ohnivá koule zmizela pod milosrdnou sprškou chladné vody.
Pozdě.
Tma si přivlastnila barvy moře stejně rychle, jako se z prostoru, naplněného jen dusivou tíží Talina konání, stala část Minšina světa. Voda prýštila odevšad a odnikud a její paní stoupala pomalu k oknům věže. Smutné oči Paní vod už viděly to, co do té doby jen tušila. Lastura, kterou držela v napřažených rukou, zachytila zbytky popela, jenž byl, teď už mohl být, darován přírodním zákonům přitažlivosti a pokojně spočinul v bělostné schránce.
„Jak jsi jen mohla, sestro?“ pronesla, když stanuly tváří v tvář. „Zničila jsi to, co zničeno být nemělo. Teď už se zabíjíme mezi sebou jako obyčejní smrtelníci. To se nemělo stát.“
Tala mlčela.
A Minša byla opět ženou.
„Selena byla potomkem jednoho z nás. Její svazek s Erienem by posílil nás všechny. Dokonce i Rhian ho posvětil.“
„Rhian je slaboch!“ vykřikla Tala, stále nehybně stojící v okně věže. „A ty jsi přišla pozdě,“ dodala posměšně.
Po stupíncích z chladné vody došla Minša až k oknu věže. Dotkla se tváře své sestry a jako už jednou, i tentokrát uhasila žár v jejím nitru. Jenomže tentokrát se rozhodla věc dokončit.
„Měla jsem to udělat už dávno. Selena mohla žít,“ pronesla tiše, tak chladně, jak chladné jsou vody moře. Modravý přísvit naplnil prostor kolem nich, z Taliných očí zmizely plaménky nenávisti, zůstaly jen prázdné oči stárnoucí ženy. Pak zmizel rudý svit obestírající věž, Taliny rysy se pokřivily. Než uhasla poslední jiskra, Tala vzdorovala. Jenomže kdo může vzdorovat mocnému živlu? Minša, ačkoli ještě mladá, měla nad svou sestrou navrch.
To věděly obě.
A rudozlatá rybka – nový to výtvor vrtochu Paní vod, skočila ze skalní římsy přímo do konejšivých vod svého nového domova. Pak se kouzlo nad Krajem čtyř zlomilo. Voda ustoupila a po událostech několika posledních okamžiků zůstala jen vzpomínka zapsaná do kamene.
Zůstala věž, kolem ní nic než pustá prázdnota vyprahlé země. Na obzoru šumící moře. Krajem se prohnal vítr a vzal s sebou zbytky dusivého dechu smrti. Vycházelo slunce a od západu se hnaly mraky černé, jako je černá podstata noci, realita nebytí, lehkost zapomnění.
Světlovlasý mladík zdvihl lasturu tak jemně, jak jen uměl. Seděl na útesu, o nějž se tříštily mohutné mořské vlny, a plakal.
A pak ji uviděl.
Šla k němu. Neobratně, jako kdyby se právě před chvílí naučila chodit. Dívka v temně modrých šatech z jemného hedvábí, se zlatými vlasy, v nichž nosívala své ozdoby – barevné schránky malých korýšů a šňůrky perel vpletené do důmyslného účesu, teď přišla bez nich na znamení soucitu.
„Doufal jsem, že jsi ona,“ pronesl tiše a zahleděl se nájemný šedavý obsah lastury.
„Nech ji jít, Eriene. Je to správné, věř mi.“ Konejšivě mu položila ruku na rameno a pak se posadila vedle něj, nohy spustila z útesu, jako by se snad vůbec nebála.
Proč by měla?
Vlny pod nimi se snažily dosáhnout jí k nohám.
„Jde ti to dobře,“ usmál se. „Naučila ses chodit stejně rychle, jako já přišel o smysl svého života. Já chtěl… Chtěl jsem být s ní. Jen si zase na chvíli zahrát na jednoho z nich a pak ji opustit. Zestárla by a zemřela. Nevěděl jsem, že by pro mě někdo z nich mohl tolik znamenat. Nikdy předtím jsem to nepoznal. Netušil jsem, že by mohla žít se mnou… navěky. Že by to chtěla. Že by to šlo i podle našich zákonů.“ Mluvil tiše.
I moře se uklidnilo a naslouchalo jeho žalu.
„I my občas dostaneme lekci. Tak pojď.“
„Věděla jsi víc než já. Znala jsi… pravdu.“
„Jen jednu z možností, Eriene. Viděla jsem střípky možné budoucnosti, ale nemohla jsem ji s tebou sdílet. Rhian mi to zakázal. Viděl dál než my ostatní, přesto ne tak daleko, aby včas odhalil pravdu. Selena měla nahradit jednoho z nás. Dokud si nebyl jist, nemohla jsem dělat nic než čekat, až mě vyšle. Přišla jsem pozdě, Eriene. Omlouvám se,“ hlas se jí zlomil v tiché zašeptání.
„Nemáš se za co omlouvat, sestro.“ Vzal ji za ruku a oba vykročili z útesu nad vodní hladinu. Šli tak dlouho, dokud viděli ke břehům své země. Pak Minša sestoupila na hladinu. Tak lehce a přirozeně. Modravá hlubina pro ni nic neznamenala.
Erien vynesl lasturu s popelem vysoko k černým mrakům. Věděla, že tohle chce udělat sám. Opět se vrátila do své říše až tehdy, když se větrem nesené rozloučení rozplynulo v oparu mlhy nad stále tichým mořem.
* * *
Paní vod plakala dlouho, chtěla smýt z povrchu všechny důkazy o Talině existenci.
Věděla, že rovnováha nesmí být narušena delší čas. Vždy byli čtyři, a ať byly, jsou nebo budou jejich vztahy jakékoli, nic a nikdo nesmí narušit přírodní stav věcí takový, jaký byl určen na počátku.
Erien vyhledal starce, jemuž při jedné ze svých nedávných kratochvílí zabil rodinu, aby mu oznámil, že právě on se stal vyvoleným.
Teď teprve litoval, že zabil jeho dceru a vnuka. Věděl, že se k nim ještě někdy vrátí. Jejich tváře vídal ve snech, jenomže tehdy, když nesl vzduchem jejich mrtvá těla, nenapadlo ho, jak důležití by pro něj mohli být. V záchvatu beznaděje a zuřivosti… je nepoznal. Zabil poslední ze svých potomků. Ne však všechny a teď, když byla Rhianova krev mrtvá, s Talinou se s bezpečnostních důvodů nepočítalo a Minšina mláďata byla ještě malá, přicházel jako jediný na řadu starý muž – budoucí nový Pán ohně, který si díky privilegiu nesmrtelnosti mohl později dovolit i nějaké to opětovné zajištění další generace.
* * *
Nad starým domem vyšlo slunce. Přišel další parný letní den. Mihotavé chvění horkého vzduchu obepnulo jeho stěny, ovinulo se kolem věže a rozbitými okny si razilo cestu do útrob domu. Číslo jedna právě, jako každý den, procházel domem a uklízel střepy a naváté listí z místností bez oken. Snad kromě jejího pokoje v něm nebyla jediná, která by neměla rozbitá okna.
„Dobrý den,“ pozdravil robot, když ho potkal na zaprášené chodbě.
„I tobě,“ odpověděl mladík a šel dál svou cestou. Dveře pokoje se tiše zaklaply, a teprve tehdy zvedl oči a rozhlédl se. Starou knihu, kterou před lety nalezl v knihovně v obývacím pokoji, položil na zaprášený noční stolek. Byla to sbírka milostných básní. Kdysi ji četl, teď ji znal nazpaměť.
Za ta léta se místnost změnila, ale on ji stále vnímal tak, jako když tady ještě žila.
Pavouci sé zabydleli v rozích pokoje a vyzdobili je lesknoucími se závěsy stříbřitého hedvábí. Nábytek byl pokryt silnou vrstvou lepkavého šedého prachu. Ve vzduchu se vznášel pach dřeva, starých věcí a… levandule.
Ponořil prsty do pavučiny, až to zapraskalo, a tiše se omluvil jejímu majiteli, trpělivě čekajícímu jen kousek od jeho dlaně. Vzal do ruky měkkou hrudku voňavého vosku a sfoukl z ní vše, co tam za století ulpělo. Vypadala skoro stejně jako v den, kdy si ji koupila na tržišti.
Když ji odtud tehdy odnesl, nepomyslel na to, že už by se sem nemusela vrátit. Téměř prázdný list papíru, na který by možná dopsala jejich báseň, během století zežloutl. Inkoust a otisky jejích prstů se ztratily v čase. Vůně podzimu, pečených kaštanů, spadaného listí a smích dětí na chvíli rozjitřily jeho vzpomínky. Vlastně tehdy, když sem přišel, byla noc a on ji vzal na pláž, aby jí ukázal své prokletí. Už se nedozvěděl, co si o něm pak myslela. Jestli mu odpustila. Jestli… ozvěna jejího hlasu nesoucího po větru jeho jméno v úpěnlivém volání pomoc. Jeho noční můra, která ho však dostihla desítky let po její smrti.
Častokrát přemýšlel, co by se stalo, kdyby to býval neudělal. Kdyby ji nechal v klidu přečkat noc a dny, které měly následovat. Žila by svůj smrtelný život, a až by nadešel čas, stala by se jednou ze Čtveřice.
Možná.
Pak by nahradila právě tu, která jí vzala život. Minša by přišla o svou rybku, ale on by měl svou vyvolenou.
Možná.
Na druhou stranu, snad je lepší, když už tu minulá Paní ohně není, i přesto, jakou cenu za to musel zaplatit. Její nástupce s ním sice od doby, kdy mu vyjevil pravdu nepromluvil, ale pochopil, jak se věci mají. Byl ohleduplný a trpělivý.
Prudce se otočil, když zaslechl známý hlas.
„Tady nesmíte být,“ řekla jemně, ale důrazně. „Tahle část není ještě přístupná. Omlouvám se, ale musíte jít pryč.“
Jako když se zastavil čas. Částečky prachu, od kterých se odráželo slunce, se zastavily v letu stejně tak jako jeho srdce.
„Seleno?“ vydechl překvapeně.
Dívka se rozesmála jemným, zvonivým smíchem.
„Ne, jsem Sandra. Asi jste si mě s někým spletl.“ Stála trpělivě u dveří a dívala se na věc v jeho ruce. „Miluji vůni levandule,“ řekla po chvíli a jemu se zatočila hlava. „Ale teď už vážně musíme jít.“ Vyšla na chodbu a dala mu znamení, aby ji následoval. „Nechte si to, jestli chcete. Hořet už asi nebude,“ řekla ještě, než velikým klíčem místnost uzamkla.
Nevadí. K čemu je svíce Pánu větru? Tohle je jen vzpomínka a nezáleží na tom, že neplní svůj účel.
„Vy tady žijete?“ zeptal se.
„Tady? Ale ne. Žiji ve městě, ale sem chodím dost často. Je to zvláštní dům. Bude tu muzeum, víte? Muzeum starých knih, z nichž většina patřila rodině, která tu kdysi žila. Můj otec dům koupil už před strašnou spoustou let. Chce to tu zachovat ze sentimentálních důvodů?“ Zase ten smích. Mohl by ho poslouchat hodiny. Po očku pozoroval dívku. Mohla být stejně stará jako ona. Ladné křivky, dlouhé vlasy. Její oči, ale přesto to nebyla ona. „Kdysi tu chvíli bydlel, ale já stejně myslím, že je toho víc, co mi tají. Doufám, že jednou přijdu na to, co přede mnou skrývá.“
To bezpochyby.
Nechal ji mluvit. Ten hlas byl tak bolestně stejný. Selena. Sandra. Jako kdyby si z oka vypadly. Z přívalu starých vzpomínek se mu zatočila hlava. Najednou ji viděl všude. Na této chodbě, v jejím pokoji, na tržišti v údolí, v křesle v obývacím pokoji – jako tu noc, kdy byl s ní. Možná, že kdyby se tehdy zachoval tak, jak se zachovat nechtěl, byla by naživu déle. Zestárla by s někým jiným, měla děti a svůj život.
Chtěl právě tohle?
Záleží na tom, co chce?
Genetická paměť. Nevěděl, proč se mu vybavilo zrovna to. A pak v dálce zahlédl siluetu muže.
Až teď si všiml, že v chodbě nejsou sami. Uviděl robota, jak trpělivě vytírá podlahu, a také skupinku dělníků, kteří právě opravovali stará okna.
„Konečně sem nebude foukat. Tenhle dům je dost velký, abychom to tu zvládali uklízet. Věřil byste, že se tu každou noc rozbije minimálně jedno okno?“
Moje chyba, omlouvám se.
„Kdy to tu bude přístupné?“ zeptal se namísto toho. Také si ovšem slíbil, že se musí přestat toulat domem jako duch.
„Na podzim,“ odpověděla a zastavila se. Stáli nad schodištěm vedoucím do haly a ke vstupním dveřím. „Omlouvám se, ale nedoprovodím vás až dolů. Ale budu ráda, když se na podzim přijdete podívat.“ Pak se najednou zarazila a předmět, který do té doby svíral v ruce, mu vzala a vstrčila mu ho do kapsy.
„Matka tě volá,“ promluvil muž a přišel blíž. „A kdo jste vy? Jeden z nich?“ Ukázal na skupinku dělníků.
„Ne, ne,“ řekla dívka. „On… zabloudil.“ Pak se zarazila. „Tohle je můj otec,“ řekla, usmála se a pak odběhla za hlasem své matky.
„Tak zabloudil,“ pousmál se vousatý muž. „Chodíš sem celé století. Nevěřím, že tu můžeš zabloudit, Eriene.“
„Jak to, že… její tak podobná?“ vysoukal ze sebe a zmateně se rozhlédl. Z dálky zaslechl dva ženské hlasy, smích a tichý dialog, jehož obsah mu unikal.
„Je to moje dcera, stejně jako Selena. Musel jsem se postarat, aby moje linie pokračovala.“ Do výrazu se mu náhle, ale jen na chvíli, vkradl nenápadný stín smutku. To už je tak dávno, přesto na ni pořád myslím. Nikdy nezapomenu.
„Můžeš přijít,“ řekl pak a pomalu odcházel chodbou k zamčenému pokoji, kam si nejspíš, stejně jako Erien, chodil zavzpomínat. Jeho nynější rodina samozřejmě netušila nic o jeho minulosti.
A svém osudu.
A tu svíčku si nech. Nechápu, jak mohla přečkat tak dlouho, znělo mu v mysli ještě chvíli poté, co se dveře do pokoje na konci chodby tiše zaklaply.
„Na shledanou, pane,“ promluvil robot, který se bůhví jak ocitl dole v hale. Možná i jeho si nechal ze soucitu poté, co všichni ostatní přestali pracovat. Starý model, který už není téměř k ničemu.
„Jak dlouho tu jsi?“
„Už od doby, kdy jste sem před lety začal chodit za slečnou Selenou,“ odpověděl bez zaváhání. „Zůstal jsem tu ze sloužících jediný, kdo si ji ještě pamatuje. Dokonce ani jednotka ve sklepě už nefunguje. Pán nechal moje paměťová centra nedotčená a na těžší práce, které bych už nezastal, koupil novější modely.“ Zarazil se, když viděl Erienův výraz.
Doba opravdu pokročila. Robot měl ve tváři údiv a nejistotu, přesto by Erien býval přísahal, že se jeho zjev za těch několik desetiletí nezměnil.
„Nebojte se, vím o tom jen já a Pán. A víte co?“
„Co?“
„Příští měsíc dostanu nové tělo.“
* * *
„Sandra…, San-dra…, Sandra.“ zpíval si vítr, když Erien vyšel ven a starou asfaltovou cestou se vydal do údolí.
