Šedohnědý svět
Přetížení ho vmáčkne do sedačky a poslední, co zahlédne předtím, než mu black out vezme zrak, je šedohnědá hakashská bio-stíhačka, kterou prediktivní střely rozšlehaly na hadry. V duchu poděkuje von Richthofenovi a snaží se rozdýchat odkrvení mozku, zatímco palubní počítač přebírá řízení.
O patnáct sekund později a třicet kilometrů dál se mu opět prokrví sítnice a spatří pozemskou evakuační kolonu brázdící prašné pole Hakashe 4.
Tuhle válku prohráváme.
Než obletí oblouk nad pouští, rychle do klávesnice naklepe kousek božího slova:
„A pohubili ostrostí meče jako proklaté všecko, což bylo v městě, od muže až do ženy, od dítěte až do starce, a až do vola, dobytčete i osla.“
„Amen,“ řekne letecká UI Richthofen, s přesností na statisícům sekundy změří prodlevy mezi stisky tlačítek a z naměřených náhodných čísel spočítá dráhu letu. Pilot se pod kyslíkovou maskou usměje. Hakash 4 je poslední planeta, kde lidé doopravdy válčí a nejen sledují bitevní algoritmy a podepisují mírové smlouvy.
Strhne knipl na stranu, naklopí stíhačku LavaRand Razor na bok a přežene se nad zkamenělým pohořím korálů. Nedokáže říct, proč to udělal, ale impulzivnost je ve válce, kde se střetly heuristické zbraně hakashských biopočítačů a prediktivní střely pozemských UI, pilotovou nejsilnější zbraní. ADHD je můj štít,
ADHD je můj meč, sviští mu hlavou při přeletu nad solnými útesy dávno mrtvých moří Hakashe 4.
Von Richthofenovy systémy si všimnou deset kilometrů vzdáleného výbuchu, umělá inteligence poruchu pozornosti rozhodně nemá.
Letec popadne řízení a okamžitě spáchá pár lidsky zkratkovitých a nepromýšlených manévrů, takže další heurističtí smrtonoši jen neškodně rozčísnou oblohu žlutou jako plesnivý banán. LavaRand provede nečekaný looping a cik cak se rozletí pouštním povětřím. Při rychlostech, které nízká gravitace Hakashe letounům umožňuje, jsou v tuhle chvíli padesát kilometrů od útočníka.
Při rychlostech, které nízké přetížení pozemským letounům umožňuje, nemá smysl snažit se na cokoliv reagovat. Protože reakce přichází až po podnětu, a to na Čtyřce znamená pozdě. Tady je třeba být jasnovidec nebo rytíř Jedi a vidět budoucnost dřív, než se stane.
Von Richthofen mu přidá kyslík.
Jenže kdo předvídá, je předvídatelný, euforicky se mu prožene překysličeným mozkem.
Odpálí všechny projektily najednou, prediktivní střely se rozletí jako ohnivý vějíř a kdesi, kam nikdo nemířil, promění hakashskou stíhačku v hromadu hořící biomasy.
„Sedmnáct nula, Rudý barone,“ promluví ten den poprvé na palubní UL „To není špatné.“
„Na útěku je smrt hanebná, ve vítězství slavná,“ odpoví mu stroj citátem Cicera.
„In victoria gloriosa…,“ zopakuje omámeně pilot, protože vyhrát bitvu je sladké.
A nic na tom nezmění fakt, že válku prohrávají.
Alenka v říši divů
„Souhlas pacienta máme?“
„Ano,“ odpoví docent Korsakov. „PET vypadá jasně, klinický obraz odpovídá našim požadavkům.“
„Výborně,“ profesor Weizenbaum se na pár sekund odmlčí, najednou neví, co říct. Zmateně potřese hlavou. Takhle to začíná? Je mu pětasedmdesát, absolvoval šest obnovovacích kůr a fyzicky se cítí na čtyřicet. Jenže má profesuru z neurologie a doktorát z kognitivních věd, takže ví, že stáří nepřelstí. A tohle je možná začátek konce, pomyslí si melancholicky. Protože před stařeckou demencí vás zachrání jen včasná smrt.
„Jste v pořádku?“ ozve se ALICE, která je vnímavější než docent Korsakov a celý zbytek výzkumného týmu dohromady. Aby taky ne, když má empatie plný zdrojový kód.
Weizenbaum se podívá na počítač hostící chatbot: „Biofeedback je připravený?“
Korsakov přikývne.
„Spusťte to.“
„Pojďme zjistit, jak hluboko vede králičí nora,“ zašeptá na rozloučenou ALICE. Profesor Weizenbaum se trpce usměje. Kdyby výzkum demence pokročil za sto let stejným tempem jako vývoj konverzačních programů, nic z tohle bychom nemuseli dělat. A kdyby měl výzkum Alzheimerovy choroby k dispozici rozpočet jako armáda, možná bychom vyhráli největší válku našich životů. Ale takhle?
Hasíme požár sklenicí vody.
Dhajea Tea Estate
Nájezdníci přijdou nad ránem.
Připlíží se oparem hustým jako kravské mléko dříve, než se sluneční kotouč přehoupne přes hřeben Tygří hory. Nepatří do pravidelné armády, jsou to jen další marodéři z Bangladéše, přepadové komando nějakých Maových pohrobků. Moc dobře vědí, že místní černý čaj není jen pěstitelský zlatý důl, ale i symbol spojení mezi hrdým Albionem a neméně hrdou Indií. A bez britského kolonialismu by nebyl ani ten indický na Marsu. Takže, shrne si to v duchu pan Thapa probuzený avatarem čajové plantáže, tihle zmetci útočí na náš vesmírný program.
Nasadí si googles s přístupem k řídící inteligenci, a než najde dýku kukri, zjistí počet a pozice útočníků. Plantáž Dhajea proslula výjimečným čajem v biokvalitě, což na jednu stranu znamená utrum veškeré chemie a GM rostlin, jenže na druhou stranu bio přináší dost peněz na to, aby se mezi keři čajovníku skrývaly stovky a tisíce čidel a senzorů. A ty panu Thapovi a centrální UI plantáže řeknou nejen to, když keře napadne zmutovaná čínská plíseň a kdy je čas prořezávat, ale také, kdy se na čaj o páté staví komunističtí partyzáni s kanystry neonapalmu.
Kdyby panovala lepší viditelnost, sundal by jednoho po druhém odstřelovací puškou, jenže v mlze si netroufá střílet po chlapech s rukama plnýma nejhořlavější látky na světě. Udělá to postaru a udělá to dobře.
Udělá to po gurkhsku.
Rozeběhne se koridorem mezi keři, od správcovské boudy přímo vzhůru do svahu. Čajové keříky vystupují z mléčného oparu jako duchové, nad Bhútánem už zvolna svítá. Plantáž halí mlha a horské ticho.
Na horní hranici pozemku se zastaví a třicet sekund se vydýchává.
Neocení poezii okamžiku, na to mu chybí dech.
Před pěti lety při podobném útoku vyběhl kopec jako nic.
UI mezitím chroupá data z čidel, kombinuje informace z termometrů, chemických analyzátorů a mini videokamer. Thapovi se v brýlích zobrazují výsledky, prognózy a návrhy. Plán marodérů vypadá jednoduše, rozmístí se po vrstevnici, rozlijí neonapalm a zbytek vykoná gravitace. Až načasovaná hořlavina vzplane, bude to konec Dhajea Tea Estate.
Gurkhský veterán kluše mezi čajovníky a představuje si řeku ohně měnící sto osmdesát hektarů plantáže v minulost. Umělá inteligence detekuje první várku neonapalmu, okamžitě analyzuje složení a přesouvá na zasažené místo nanoboty. Existují dva druhy vylepšeného napalmu: chemický a nanotechnologický. Ten první se vznítí se zpožděním, ovšem jinak se chová jako starý dobrý benzin zahuštěný kyselinou palmitovou. Ten druhý je plně kontrolovatelný a programovatelný. Thapa viděl na síti video, kde nějací kábulští umělci vypálili do makového pole nanotechnologickým neonapalmem portrét Mony Lisy v burce.
Zásadní rozdíl: ten první žádná UI nenahackuje.
Když se dozví, že vylitý napalm je čistě chemický, nepřekvapí ho to.
Umělý správce plantáže dokáže spouštěcí reakci neonapalmu zbrzdit natolik, že tekutý oheň stihnou odstranit pyrotechnici z Budhabare. Jenže potřebuje spoustu nanobotů. Kolik? Víc, než jich má.
Čekají ho dva kilometry běhu a spousta zabíjení.
Brýlemi problikne oznámení o dalším vypuštěném kanystru.
Bengálští partyzáni se rozmisťují po vrstevnici, na 3D mapě pozemku sleduje tečky, jež odpadají od hlavní maoistické bandy. Každý rudý flek je semínko napalmové růže, zrno, které nevzejde, ale vyšlehne plamenem.
Než se dostane mezi hlavní voj a odštěpené tečky, rozlije se neonapalm ještě dvakrát. Pot štípe a studený horský vzduch dráždí krk, avšak zastavit se nesmí.
Prostě nesmí.
Žene se stezkou sběraček čaje, našlapuje tiše jako duch.
Duch plantáže Dhajea.
Prvního hajzla překvapí zezadu, nájezdník si vychutnává ranní cigárko a je dost chytrý, aby kouřil předtím, než všude kolem rozlije nejhořlavější kapalinu na světě.
Thapa to ocení a po gurkhsku mu jedním švihem kukri utne hlavu.
A běží dál.
Umělá inteligence mu pošle zprávu do skel googles: „Podle elektronického šumu používají staré smartphony.“
Zasrané rozvojové programy, díky nimž má každý křovácký terorista přístup k technologiím, pomyslí si Thapa, ale neřekne nic. Šetří dech.
„Moment, nalomím se tam.“
Strážce plantáže si všimne další bangladéšské ovečky, která se opozdí za stádem. Dělí je sto metrů.
„Pro zajímavost, telefony dostali díky benefiční akci „Starý smartphone nepatří do koše“. V roce 2017 při uvedení nového iPhonu na trh…“
Thapa se vynoří z mlhy náhle a nečekaně. Vetřelcův výkřik ztlumí dlaní, šmik, čepel skřípne o kost, brýle náhle hyzdí řada šarlatových teček. Konec.
„… evropští i američtí uživatelé hromadně poslali staré modely telefonů dětem v zaostalých zemích.“
„Bezva,“ zavrčí Thapa, otře skla, sebere mrtvému samopal a dá si šedesát sekund oddechu.
„Jsem uvnitř,“ oznámí umělá inteligence.
Válečník sleduje tečky motající se podezřele dlouho na jednom místě.
„Co to sakra dělají?“
„Natáčejí se na telefon,“ pustí mu UI obraz ukradený z iPhonu. Čtyři zarostlí chlapi se rozhánějí indickými kalašnikovy, ušmudlané uniformy bývalé bangladéšské lidové armády na nich zplihle visí a drsné výrazy jim může závidět leckterá hollywoodská akční hvězda.
O tři minuty později vidí skrz čajové listí záda kameramana, jenž je na nejlepší cestě získat oskara za autentické bojové záběry –
In memoriam.
Opar se zvedá, slunce vysílá přes masiv Tygří hory první zlaté šípy.
Bengálce s mobilem napadne poslední hloupost v životě: „Ještě jeden shot proti slunku a jdem do akce. Otočte se, jakože se díváte do budoucnosti. Tohle je super!“
Otočí se, čímž Thapovi definitivně potvrdí, že jejich výcvik stál za huimani lejno.
Když jim začne být divné ticho, ohlédnou se.
Kameraman leží na pěšince, z rozseknutého krku mu crčí krev a v křečí ztuhlých rukou svírá smartphone. Stopáž pokračuje, vypadá fakt autenticky a má šťávu, takže marodér nepřišel o hlavu nadarmo.
Ostatní překotně pustí kanystry a seběhnou se kolem mrtvoly, v zoufalé nápodobě vojáctví zkusí zrakem pokrýt celý prostor. Slyší, jak se k nim po svahu cosi valí, párkrát vystřelí a pak se na cestu dokutálí useknutá hlava kameramana. Zasypou terén nekoordinovanou palbou.
Thapa leží za balvanem kousek od nich a vystřelí jen dvakrát.
Míří na břicho a pokaždé trefí.
Řev zraněných rozptyluje zbytek bojůvky, v rachotu vlastních výstřelů si ani nevšimli, odkud olověná smrt přilétla.
Thapa se plíží mezi čajovníky, jejich vůně se mísí s pachem krve a střelby.
Poslední dva bojeschopní cizáci leží tiše jako myšky, strach se jim plazí střevy. Netuší, že opodál stojící kanystry hořlaviny jim prodlužují život. Gurkhský bojovník neriskuje, soustředí se jako operující neurochirurg a zvolna se blíží.
V brýlích se objeví nápis: „Připrav se. Na tři zaútoč. Mám pro ně překvapení.“
Thapa stroji věří.
„Jedna.“
Zvolna si dřepne, husté listí čajovníku jej dále kryje.
„Dva.“
Napne svaly.
„Tři.“
Oba telefony bangladéšských nájezdníků zazvoní, rabijáti sebou cuknou, napjaté nervy dělají svoje. Thapa proletí křovím a zařve jako tygr lidožrout: „Ajó Gorkšlí!“
Gurkhové útočí!
Přistane na zádech jednoho z nich, vyrazí mu dech a prořízne krkavici.
Druhý zkusí zvednout samopal, jenže Thapa je rychlejší.
Vykopne mu zbraň, čepel kukri sykne jako útočící kobra.
Postřelené partyzány pan Thapa rutinně podřízne. Mrtvým utne hlavy a nahází je na hromadu. Ruce se mu chvějí vyčerpáním. Adrenalin mizí, přichází únava. UI podá hlášení o svém boji s neonapalmem, ale vůbec ho. iPhonem vyfotí useknuté hlavy a poprosí umělou inteligenci, aby obrázek poslala přes sociální sítě ostatním marodérům.
Nemá náladu ty hajzly pronásledovat.
Sedí na kameni, pozoruje vycházející slunce a přemýšlí o pomíjivosti vítězství. Dokáže odrazit takový nájezd i za rok? A za pět let? Každé vítězství má v sobě zárodek příští prohry, napadne meditujícího Thapu. Nikdy nic nekončí.
Buddhistické fangle, které daly plantáží Dhajea jméno, vlají v ranním vánku.
Jako by se nic nestalo.
Přednáška profesora Weizenbauma
„Lidská paměť zůstává i po dvou stoletích výzkumu stále z velké části terra incognita,“ prohlásí profesor Weizenbaum k publiku 94. konference A nnual Recent A dvances in Neurology. „Naše paměť je křehká a zároveň zázračně tvárná. Poznáváme a zapomínáme, neustále přepisujeme data našich hard disků. A nerozlišujeme mezi tím, když si něco pamatujeme, a když si o něčem myslíme, že si to pamatujeme. Mozek připomíná školáka vyvolaného k tabuli: raději si vymýšlí, než aby přiznal, že neví.“
Pohlédne z okna hotelu Ritz-Carlton, mezi domy vidí legendární Sanfranciský most. Okamžik přemýšlí, o čem vlastně mluví. „Alzheimerovou chorobou trpí na světě přibližně sto čtyřicet milionů lidí. I nejlehčí stadium nemoci provází ztráta každodenní paměti, změny osobnosti a snížení soběstačnosti. Alzheimer nás okrádá o identitu, každé ráno v zrcadle vidíme cizí obličej a spánek je jako drobná smrt. Ztrácíme sami sebe a mnohdy si to ani neuvědomujeme.“
Spustí projekci, před vědci se zobrazí videozáznamy, grafy EEG a klinické zprávy. Profesor Weizenbaum se zhluboka nadechne: „Vidíte CT snímky experimentálního subjektu a kontrolní osoby, oba trpí středním stadiem demence. Během šesti měsíců můžete u obou sledovat rozpad nervových vláken a další projevy mozkové degenerace. Přesto je z obrázků patrné, že experimentální subjekt byl chorobou zasažen výrazně méně. Dámy a pánové, dovolte mi představit vám projekt řízené fabulace.“
Sálem to překvapeně zašumí, každý viděl podobných cétéček stovky a poznají signifikantní rozdíl. „Projekt řízené fabulace nemoc neléčí, ale snižuje její dopad na pacienta. Díky stimulaci kognitivních schopností dokážeme zpomalit postup degenerace.“
Nikoliv však zastavit, dodá v duchu.
„Pokusný objekt byl v REM fázi spánku stimulován na psychické úrovni. Poslouchal informace, které po probuzení považoval za své vzpomínky. Bílá místa v paměti pacient zaplnil fabulacemi, aby mu výsledek dával smysl. Bez ohledu na fantastičnost podsunutých scénářů byl pokusný objekt přesvědčen o reálnosti svých vzpomínek. Jak kdysi napsal velký čínský básník Čuang-c‘: V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem.“
Spustí ukázku spícího pacienta a přístrojů snímajících mozkové funkce a algoritmy ALICE. Publikum zaraženě mlčí. „Scénáře navrhoval tým psychologů ve spolupráci s konverzačním programem ALICE, jenž je pokusnému objektu předkládal. V průběhu stimulace reagovala ALICE na biofeedbeck a změny v aktivitě mozku, díky čemuž bylo podsouvání vzpomínek flexibilní a vůči pacientovi citlivé.“
Profesor Weizenbaum se ohlédne na video, okamžik studuje pacientův výraz a marně bádá, proč všichni posluchači zírají jako uhranutí. Mávne nad tím rukou. „Fabulační scénáře jsme vybírali na základě psychologického profilu pacienta tak, aby mu byly příjemné. Pokusný objekt si vzpomínal na svá dobrodružství, zažíval úspěch a slávu.“
Odmlčí se a okamžik přemýšlí.
Ne, nebude říkat všechno. Nic o průsacích vzpomínek z reálného života, nic o stínu, jenž halí každé vítězství, nic o nevyhnutelnosti konce, který špiní každý sen.
„Dámy a pánové, kdo z vás si nikdy nepřál objevovat cizí kontinenty, zachránit planetu před mimozemskou invazí nebo vyhrát na olympiádě?“
Dámy a pánové dál mlčí a hledí na obličej pacienta.
Na tvář, kterou nepoznává jen jeden člověk v přednáškovém sále.
Před branami Černá věže
Do Prašných zemí jich vyráží dvanáct, počítá Finneas cestou, samí „hardcore geeci“ a veteráni serveru. Naskillení za sto tisíc hodin tvrdé dřiny, nabušení bojovou magií a ozbrojení binárními artefakty mašírují po nádherných texturách virtuální silnice. Udatní rekové v blyštivých zbrojích a překrásné hrdinky v kroužkových bikinách, elita hry, co nezná respawn, ti všichni míří k čedičovým věžím vladaře východu, aby zjistili, jaký osud potkal čaroděje Razgóra z Ulgartu.
Prvního mezi rovnými a jedničku herní tabulky.
Ztraceného, pohřešovaného a podle všeho mrtvého.
Hra samozřejmě zabíjí a Finneas ví, že jim se to líbí. Virtuální svět přirozeného výběru, jenž čistí zrno od plev, jim vyhovuje, jenže jedna věc je game ov er pro zelenáče, kteří nerozeznají meč bastard od zweihanderu, a druhá věc je, když skape herní eso. Finneas slyšel, že obtížnost hry prochází evolucí, přizpůsobuje se jejich schopnostem a nutí je se zlepšovat. Rozhodla se herní UI zjistit, zda nejúrodnější pole opravdu stojí na popelu? Představí si desítky let budování charakteru, všechen ten čas strávený ve hře a cítí, jak mu podél páteře stékají krůpěje studeného potu. Nechce umřít.
A pak, před branami Černé věže, znovu spatří Razgóra z Ulgartu.
Čeká na ně, zlatě vyšívanou róbu Řádu Bílého lotosu hyzdí šmouhy zaschlé krve, prostor kolem něj sálá neznámou mocí a pod vší pompéznosti prosvítá rastr bortící se grafiky. Razgór stojí uprostřed chybového kódu, v díře vyhryznuté do těla herního enginu, pomyslí si v první chvíli Finneas. Poté se v duchu opraví. Mág nestojí v epicentru softwarového erroru, on jím je.
Kouzelník pozvedne paži, napůl v pozdravu, napůl, aby je zadržel.
Promluví a každé slovo se jako hořící nápis prožene oblohou.
Promluví a každé slovo zní jako úder hromu.
„Strávil jsem ve hře 118 302 hodin, 17 minut a 56 sekund.“ Zvolna ho obestoupí, je jich tucet a on stojí sám.
„Věnoval jsem jí všechno.“
Pomalu jako tající ledovec tasí čepele.
„Umřel jsem zbytečně a hloupě.“
Zapadající slunce se blyští v lese nabroušené oceli. „Nezasloužil jsem si to.“
Vzduch těžkne a není to jen magií v něm.
„Vrátil jsem se.“
Finneas svírá jílec meče a cítí tep krve ve spáncích.
„Obešel jsem systém.“
Buch.
„Poškodil jsem ho.“
Buch.
„Ovládl jsem ho.“
Buch.
„Jsem chyba, jsem virus, jsem smrt.“
Buch, buch, buch.
„Jsem zubatá s kosou…“
Ticho.
„… a přišel jsem pro vás.“
Zaútočí všichni naráz, smečka vlků nakažená vzteklinou, rychlejší než černá mamba, silnější než černý drak. Dají do toho všechno, server zažije milisekundový lag z přetížení daty. Udeří tvrdě a bez milosti.
Meče, palcáty, sekery a kopí dopadnou.
A zmizí v zášlehu rozpixelovaného plamene. Zubaté okraje reality se zachvějí, herní agónie zpomaluje render a rány v grafice se hojí pomalu.
„Když nemůžu hrát já…“
Jediným přepsáním kódu jim smaže všechny skilly, anuluje expy a nechá zmizet záznamy. Vezme jim vše, co mají. Vezme jim minulost.
„… nebude si hrát nikdo.“
Utíkají, protože teleportoval se neumějí.
Utíkají, protože se mu nedokážou postavit v boji.
Utíkají, protože poznají, kdy je třeba utíkat.
Jen jeden z nich zůstává.
„Copak, Finneasi, zaseklo se ti ovládání?“
Měří si Razgóra pohledem tvrdším než zbroj z adamantia.
Protáhne si ruce a se zapraštěním prolomí klouby. Odplivne si.
„Razgóre, ty sračko, jak se takový blbec mohl dostat do čela tabulky? To si fakt myslíš, že chlap beze zbraně neznamená nic? To si fakt myslíš, že bez kouzel jsem nahraný? To si fakt myslíš, že když mi sebereš všechno, tak začnu zdrhat?“
Odchrchlá si, aby zakryl třes v hlase.
„Razgóre, ty hnido, to si kurva doopravdy myslíš, že přestanu bojovat jen proto, že je to beznadějné? Jen proto, že nemůžu vyhrát. Fakt si to myslíš?“
Zhluboka se nadechne.
„Tak to se sakra pleteš.“
Někde daleko se ALICE usměje.
Profesor Weizenbaum dál sní svůj motýlí sen.
