Na celém světě není tolik ticha, jako když dva kluci nevědí, co si říct. Bylo léto, už čtvrté, které stačilo přijít během velké války, a Petr s Tomášem stáli na lávce přes Vřešovský potok. Házeli žabky a mlčeli. Ne, že by si neměli co říct, hoši toho mají na povídání vždycky dost a dost. Jen někdy netuší, jak začít. Občas proto, že se cítí provinile a klukovská hrdost jim to jen stěží dovolí přiznat. Jako teď Petrovi. Když mu otce odveleli na práci do Reichu, odjel s matkou k babičce až do Prahy a Tomáše nechal ve Vřešově samotného. A to přece nejvíc nejlepší kamarádi nedělají. Jindy zas může kluk na chvíli ztratit řeč, když se mu po roce vrátí kumpán, a on toho má na srdci tolik, že se mu to na jazyku celé zauzluje a pomotá.
„Tak co? Jak ses měl?“ prohodil nakonec Petr a loupí pohledem po Tomášovi jen tak akorát, aby viděl, jak se tváří. Tomáš se usmíval. „Šlo to.“
„Je mi to líto,“ pípl Petr.
„Co jako?“
„To s tou Prahou. Maminka neměla na vybranou, říkal jsem jí, ať nejezdíme. Ale prý nebylo zbytí.“
„Co je to zbytí?“ zeptal se Tomáš. „To jako, že by ti jinak natloukli?“
„Ale ne. Že sme museli.“
„Tak hlavně, že teď už nemusíte. Taťku máte doma?“
„Jo, máme. Mašina v továrně mu vzala dva prsty. Nosí na nich takový kožený čepičky, víš?
Jak se dávaj na hlavu ptákům, tak takový.“
„Ptákům se dávaj na hlavy čepičky?“
„Jo. Nějakejm jo.“
„Aha.“
Zase bylo ticho. Jen chvíli, právě tak na dvě žabky.
„Hele, chceš něco vidět?“ začal tentokrát Tomáš.
„Jasně. Ale ve dvanáct musím být doma na oběd.“
„Tak poď, prosím tě.“
Kluci sešli z lávky a vydali se cestičkou podél potoka. Kolem polorozbořeného mlýna, jehož náhon už dávno zaneslo bahno a větve, šli ještě pomalu. Pak Tomáš šťouchl Petra loktem pod žebra a rozeběhl se. Kamaráda měl hned za patami. Kapsy plné oblázků, které jen se štěstím unikly krátkému ťap ťap ťap mezi vlnkami a písčitému hrobu na dně potoka, jim při běhu nadskakovaly a stahovaly kalhoty. Co chvíli si je museli popotáhnout, aby nezakopli. Z kamínků, které jim při tom padaly z kapes ven, za sebou nechávali v prachu stezky přerušovanou stopu, nesmyslný vzkaz v Morseově abecedě. Když doběhli na místo, kde se stezka stáčela mezi první domy, Tomáš se zastavil a Petr ho s udýchaným „Mám tě,“ popadl za rameno.
„Ale houby, sme tady,“ zasmál se Tom. Smál se často a rád. „Tady? Vždyť tu nic není.“
Tomáš ukázal před sebe.
„Myslíš Palackého? Ta není moc zajímavá.“
Nebyla. Ulice se před nimi táhla až k náměstí a kromě pana Štěbetky, který právě vycházel z koloniálu, na ní nebyla ani noha. Něco ale bylo jinak. Něco, o čem Petr, který strávil poslední rok s maminkou v Praze, nemohl vědět. Palackého už se nejmenovala Palackého, ale Frank Strasse. Staré cedule zabílili a přepsali schwabachem sotva před týdnem. Ale ulice si svoje jméno pamatovala.
„Vysyp si ten štěrk z kapes a chyť mě za ruku,“ poručil Tomáš. Tentokrát se nesmál a Petr ho poslechl bez protestů. Oblázky se jim rozkutálely kolem nohou.
„Tak,“ pokračoval Tom a pevně stiskl Petrovi ruku. Dian měl teplou a zpocenou. „A teď mysli na to, cos řekl.“
„Co sem řekl?“
„Že je to Palackýho. Že na ní není nic, ale vůbec nic zajímavýho. Mysli třeba na to, jak po ní půjdem a na konci se uhnem doprava k vašemu činžáku, abys stihl ten oběd.“
„Proč?“
„Pro slepičí kvoč. Prostě na to mysli a poď!“
Petr myslel a šel. Po třech krocích vstoupili kluci ruku v ruce na Palackého. A protože si ulice svoje jméno pamatovala, stejně jako si ho pamatovali oni, přijala je s otevřenou náručí. Frank Strasse i s koloniálem a panem Štěbetkou, který si právě smutně prohlížel prořídlý štůsek potravinových lístků, zmizela chlapcům před očima.
Na první pohled se nezměnilo nic. Na ten druhý už mnohé. Pan Štěbetka byl pryč, a i když to byl čiperný starý pán, za ta dvě nadechnutí trvající krok, který kluky přenesl na Palackého, by z ulice odkvačit nestihl. Umlklo i šumění potoka a zvuky doléhající z náměstí. Bylo ticho. Absolutní muzejní bezzvučí, které i sebemenší šelest vykáže za dveře. Vplazilo se Petrovi do uší jako dva slizcí hádci a přiškrtilo mu sluchovody. Kdyby uši dokázaly zalapat po dechu, ty Petrovy by to udělaly.
„To je, co?“ řekl Tomáš. Jeho hlas zněl v tichu ulice nepatřičně. Asi jako kýchnutí uprostřed mše.
„To je,“ souhlasil Petr. Pak znejistěl. „Co to je?“
„Hele,“ ukázal Tom na ceduli vedle dveří nejbližšího domu. „A tady taky. Palackýho, vidíš?“
„Vidím. A co jako?“
„Vtip je v tom, že tahle ulice už se týden Palackýho nemenuje,“ oznámil Tomáš, jako by šlo o tu nejjasnější věc pod sluncem. „Menuje se teďka Frankova, prý po nějakým Němci.“
„Tak jak to…“
Tomáš pokrčil rameny.
„Ale to přece…“
Ještě jednou.
„Musíme to někomu říct,“ vysoukal ze sebe nakonec Petr. „Posluž si, tady nikdo není.“
„Cože? Vůbec nikdo? Na celý ulici?“
„Vůbec nikdo,“ zazubil se Tom, rozpřáhl ruce a zatočil se dokola. „Na celý ulici.“
Petra to netěšilo. Málokdy býval sám, a když byl, neměl z toho dobrý pocit. Prázdná ulice mu připadala… Prostě některé věci jsou správné a normální a některé zase ne. Palackého byla ten druhý případ. Neměla být. Ale byla. Dávala mu to najevo s každou další vteřinou, kterou tu stál a díval se na
Tomáše, jak se točí dokola, paže natažené a úsměv ve tváři.
Kromě toho cítil, že ho ulice nemá ráda. Zdálo se, že se na protest proti jeho nevoli stočila sama do sebe a zavřela ho ve štukováním a okny zdobeném tunelu. Zatočila se mu hlava. Nikdy netrpěl klaustrofobií, ale Palackého se najednou protáhla do nedohledna a zúžila, jako když napružíte gumový šlauf. Začal se dusit. Vtom ho Tomáš plácl po zádech.
„Poď. Něco ti ukážu,“ zatáhl ho za rukáv.
Tomáš vedl Petra k bráně staré měšťanky. Činžáky na ně shlížely prázdnými okny, za kterými se nepohnulo ani smítko prachu. Připomínaly špalír slepců, zornice potažené šedým zákalem záclon a závěsů.
„Našel sem to náhodou,“ vyprávěl. Palackého mu zřejmě nenaháněla strach jako Petrovi, ale Tom byl odjakživa uplácaný z jiného těsta. „Měl jsem chřipku, zrovna když tu přepisovali cedule, a naši mi nic neřekli. No a pak, to už jsem byl zdravej, jdu do školy a najdu tohle. Neuvěřitelný, co?“
„Hmm,“ zabručel Petr, ale to už otevírali vrata měšťanky.
Maminka mu jednou vyprávěla, že v Rusku mají dům a ten je celý postavený pro jednoho mrtvého pána. Chodí tam lidé, ale jen na návštěvu. Asi obhlédnout, jestli ten mrtvý pán někam neutekl nebo co. Petr to tehdy moc nechápal, ale teď si maminčino vyprávění vybavil tak jasně, jako by je slyšel včera. Měšťanka mu je připomněla. Smrdělo to v ní stářím a zatuchlinou – podobný zápach ucítil, když, kufry v rukách, poprvé vstoupil do babiččina bytu – a člověk ani nemusel moc špicovat uši a zaslechl by i muší pšouk, takové v ní totiž panovalo ticho. Prosklená kukaň, ve které sedával na čekané školník, byla prázdná. Tomáš dýchl na sklo a napsal na něj „šmírcimra“ a pod to „starej je vůl“.
„Dobrý, co?“
„Asi jo,“ přikývl Petr. „Co když to někdo uvidí?“
„Říkám ti, že tu nikdo není.“
Vyšli po schodech do patra a prokřižovali chodbou k Tomášově třídě. Učebna byla prázdná, ale na škamnách ještě ležely naštosované sešity a otevřené kalamáře. Petr prošel mezi lavicemi, tady nahlédl do aktovky a támhle otevřel jeden ze sešitů. Zápisky končily v půli slova. Na přebalu podepsaná Iva Houserová musela zmizet, zrovna když si poznamenávala něco o německém hospod… Víc už nenapsala. Kaňka, kterou zanechala na konci řádku, ještě nestačila zaschnout. Stejně jako inkoust ve všech kalamářích, kolem kterých Petr prošel.
„To nedává smysl,“ zamyslel se nahlas.
„Co?“
„Jestli je tu už týden, jak to, že nestihl zaschnout inkoust?“
„Víš, co si myslím?“ odtušil Tomáš.
„Ne.“
„Že to je to nejmenší, co tu nedává smysl. Ale je to skvělý, co? Ulice jenom pro nás. Nikde nikdo.“
„Ani Němci?“
„Ani Němci,“ zazubil se Tom. Seděl na katedře a patami kopal do jejího čela. Bubnování se šířilo třídou jako volání tamtamů deštným pralesem.
„Víš, co všechno se tu dá dělat?“ otočil se na něj Petr. V hlavě mu pochodovali partyzáni, a zatímco vcházeli na ulici, mizeli Němcům rovnou před očima.
„To se rozumí,“ přisvědčil Tomáš. „Můžem si tu hrát.“
„A na co?“
„Na nacisty a výsadkáře, to je jasný!“
„Tak jo,“ pokrčil Petr rameny. Tomášův návrh taky nezněl špatně. „Když je to teda jasný.“
Rols byl anglický výsadkář a jméno zdědil po automobilu, který Petr viděl na obrázku v novinách. Jeho otec o něm tehdy prohlásil, že je to panečku vůz jak pro císařpána. Taky to bylo jediné anglické jméno, na které dokázali s Tomášem přijít, a co bylo důležitější, mělo zvuk. A zvuk se počítá. Herr Manner se zas jmenoval podle sušenek, které si hoši čas od času koupili v koloniálu a byl záludný, prohnilý, a jak dodal Tom, taky trochu šupák. Prostě nacistický pohlavár jak se patří, který Rolse chytil sotva hodinku poté, co se výsadkář se svým ze závěsu sestrojeným padákem zřítil ze židle, již si pro ten účel postavil na lavici v Tomášově třídě.
„Co se mnou provedete?“ zeptal se tehdy Rols.
Bolelo ho rameno. Herr Manner ho do něj ošklivě praštil při zátahu na kumbál, kde se výsadkář ukrýval. Angličana v tu chvíli napadlo, že až maminka uvidí modřinu, která skryta pod rukávem právě nabírala temně fialovou barvu, pořádně mu nařeže. Vzápětí si ale uvědomil, že takové myšlenky jsou jeho britského naturelu dočista nehodné, a to mu dodalo odvahy. Ke své předchozí otázce přidal ještě: „Vy zatracený zmetku!“
„Tak zatracený zmetku, ha? Za toho zmetka tě budeme mučit,“ shrnul herr Manner Rolsův osud a za límec ho odtáhl do kabinetu přírodopisu.
Výsadkář, jak si kluci předem dohodli, byl sice cvičený voják, zatímco Němec jen oficír, který kromě toho, že byl záludný a tak trochu šupák, mnoha jinými kvalitami zrovna neoplýval, ale Tomáš byl téměř o hlavu vyšší a dobrých deset kilo těžší než Petr, a tak s Angličanem moc práce neměl.
„Mučit? Mě jen tak nezastrašíte, I ám Rols Royce!“ zmobilizoval Petr tu trochu angličtiny, kterou mu babička natloukla rákoskou jak do zadku, tak i do hlavy.
„Že ne? To se uvidí!“ zasyčel herr Manner a zašátral v policích, kde pan učitel Hrdlička schovával vzorky naložené ve formaldehydu. „Koukej, co s tebou uděláme, Anglikáne!“ přistrčil výsadkáři před oči skleněný válec.
Pach chemikálií naplnil Rolsovi nos. Zvedal se mu z něj žaludek, stejně jako z pohledu do hlubin cylindru. Zrak ale neodvrátil. Anglický výsadkář čelí svému údělu hrdě a s hlavou vztyčenou. I kdyby měl být stejný jako osud ještěrky, jejíž bledé tělíčko se mu vznášelo před očima, obklopené kalnou, zapáchající tekutinou. Ještěrce někdo rozřízl bříško od ocasu až po hlavu. Z otevřených útrob zvířete vylézala střívka a splývala kolem šupinatého těla jako bledí, utonulí červi.
„Vidíš?“ zasyčel znovu herr Manner. Že bude syčet, se Tomáš rozhodl asi před půl hodinou a přišlo mu to zábavné. Petrovi ani ne. „Takdle tě vykucháme! Povíš nám, proč seš tdy!“
„Nepovím!“ vykřil Rols. Podobně se asi musel cítit Mistr Jan Hus, napadlo ho při tom. Neodvolám!
„Ale povíš, holobrádku!“
„Jako kdyby tobě už rostly vousy!“ ohradil se Rols.
„Kušuj.“
„Ty kušuj!“
Oba zmlkli. Takhle přece dospělí, rozumní nepřátelé na život a na smrt nemluví. Herr Manner se poškrábal na hlavě a odložil ve formaldehydu naloženou ještěrku na stůl. Svezl se na zadek vedle výsadkáře. Tvářil se ustaraně.
„Todle sme zkonili, co?“
„To jo,“ přikývl Rols.
„Ale co teď s tím?“
„Hele, víš co? Řekni, že mě nenecháte spát, jo? Maminka říkala, že když chcou Němci někoho zlomit, tak ho nenechaj spát,“ přispěchal výsadkář na pomoc svému německému trapiteli.
„Když nemůžeš spát, tak se ti něco zlomí?“ podivil se herr Manner. „Já dostanu doma řemenem, jestli se vrátíš polámanej.“
„Ale ne. Se zlomíš. To jako… duševně, chápeš?“
„A jo.“
„Takže jak?“
„Takže teď tě kamaráde zlomíme, rozumíš? Duševně!“ vzchopil se Němec a zamrkal na Rolse. „Tady se nevyspíš ani minutku. Rychle kápneš božskou.“
Rols se usmál. Všechno bylo zachráněno, všechno bylo tak, jak má být. Usmíval se i tehdy, když mu začal herr Manner vázat šátek kolem očí, to jako že je noc. Kdy jindy by měl taky člověk spát? Pak už jen slyšel, jak se od něj Němec vzdaluje. Že zamířil k rádiu, poznal Rols vzápětí. Herr Manner otočil knoflíkem a z reproduktoru se vydralo kvílení a šum. Mezistaniční kakofonie týrala Angličanovi uši. A pak to zaslechl. Tiché, pravidelné ťukání. Pronikalo mezi poryvy škvíření a škvrdlení, hrozících roztrhnout tranzistorák páně Hrdličky vedví. Někdo klepal do desky stolu.
„Teď si na chvíli odskočím, Anglikáne.“ Ťuk, ťuk. „Ale vopovaž se udělat zase den, jasný?“ ozval se herr Manner a ještě jednou utáhl uzel na Rolsově šátku. „Jasný?“
„Ale jo furt.“
Herr Manner byl pryč a s ním i klapot kotníků o dřevo. Rols zůstal sám, schoulený pod stolem, a společnost mu dělalo jen skučící rádio. Chtěl na někoho zavolat, ale když si vzpomněl na Tomášova slova, chuť ho přešla.
„Posluž si, tady nikdo není,“ řekl Tom tehdy venku. „Vůbec nikdo. Na celý ulici.“
Do té doby by Petra ani nenapadlo, že napočítat do sto dvaceti může trvat tři dny. Alespoň jemu to tak připadalo. Tušil, že si Tomáš odskočil na záchod hned vedle kabinetu, protože už před nějakou dobou – kdesi mezi „A mám tě“ a „Tvůj osud je zpečetěn, Anglikáne!“ – mu Herr Manner diskrétně oznámil, že cítí bobek v poslední zatáčce. Samota ale dokáže čas natáhnout.
Petr plánoval, že až se Tomáš vrátí, bude mu říkat devadesátníku nebo stopadesátníku podle toho, kolik vteřin stráví kamarád tlačením. Ještě kolem třicítky se těšil představou, jak ho to oslovení dopálí. Když se dostal k padesátce, Petra poprvé napadlo, že by se Tomáš taky vůbec vrátit nemusel.
Co když odešel? Co když ho tu nechal úplně samotného? Osmdesát. Rádio bez přestání hlučelo. Kdyby aspoň naladil stanici, napadlo Petra. Třeba by zrovna reprízovali Hvězdy nad Baltimore. Burianův hlas by mu alespoň připomněl, že někde, kdesi daleko, existují lidé. To by docela stačilo. Devadesát. Ale tady nikdo není. Vůbec nikdo, na celé ulici. Ani noha. Když si teď upšoukne, nechá si to jen pro svoje uši. Sto. Petrovi přišlo na mysl sundat si šátek a udělat den. Ta slova přetékala příslibem úlevy – udělat den. Pak si ale uvědomil, že Tomáš naopak vůbec odejít nemusel. Nebo se už vrátil. Třeba se připlížil zpátky, pěkně potichu – po indiánsku, jak se říká –, aby ho Petr neslyšel. Možná sedí přímo naproti a čeká, až si strhne šátek, aby mu mohl vynadat do zbabělců. Sto dvacet. To by tak akorát stačilo.
„Haló? Herr Manner?“
Ťuk, ťuk. To dvojí klepnutí Petrovi ulevilo přesně na tři nadechnutí. Tak dlouho trvalo, než se mu do hlavy vetřela zlověstná myšlenka. Někdo byl v kabinetu s ním, to bylo jasné. Nebo jen luplo v přetaženém rádiu? Kdepak. Z bedničky po Petrově pravici stále ještě vycházely zvuky, jako když ladí orchestr, který místo dirigenta vede člověk skřípající nehty o tabuli. Nebyl sám. Tolik ke zmíněné úlevě. Co se týkalo oné zlověstné části Petrových úvah, tu chlapec vtělil do krátké otázky.
„Herr Manner? Jste to vy?“
Chvíli se neozývalo nic kromě rádia. Během toho krátkého okamžiku si Petr stačil připomenout scénu z rodokapsu, který četl kdysi pod lavicí. Možná zrovna v hodině přírodopisu, při které nechal pan učitel Hrdlička po třídě kolovat vypreparovanou ještěrku.
Pamatoval si, že mu Tomáš strčil ohmataný sešit na začátku vyučování do rukou s tím, že je to parádní čtení. Muselo být, když u něj vydržel kluk, který měl jindy potíže i se slabikářem. A taky že bylo. Přímo veleparádní, jak to po cestě ze školy s Tomášem společně pojmenovali, protože jen parádní na tuto vysoce kvalitní zábavu prostě nestačilo. V závěru příběhu zavřel padouch, Petr si vzpomněl, že si říkal Paruka, hlavního hrdinu do skříně. Do úst mu vpravil roubík a přes hlavu přetáhl těžkou houni.
„Vrátím se brzy, Smithi,“ pronesl Paruka v oné knížečce a Petr si byl jistý, že to pronesl potměšile. Báječně by to totiž pasovalo ke tmě, která podle jeho představ ve skříni panovala. „A můj návrat – vaše smrt.“
Teď si konečně dokázal představit, jak se Smith ve skříni cítil. A nebylo to veleparádní. Právě naopak.
Ťuk. Klepni jednou, jestli souhlasíš, napadlo Petra a zadoufal, že to napadlo i neviditelného. Ťuk, ozvalo se znovu. Tentokrát trochu blíž.
Petr neslyšel kroky, ale člověk, který byl v místnosti s ním, se přibližoval.
„Herr Manner?“ pípl ještě jednou. Hlas se mu třásl. Co když to klepnutí znamená nakonec ne?
Ťuk! Zase o trochu blíž.
„Jste to vy?“
Poslední zaklepání, ač ze všech nejtišší, zadunělo Petrovi v hlavě jako odbíjení kostelního zvonu.
Neznámý mu poklepal na čelo.
Jako památku na dotek, při kterém se Petrovi na chvíli zadrhl dech v krku, po sobě zanechal kapičku vody. Stekla Petrovi mezi obočí a než se vsákla do šátku, na chvíli ho zastudila u kořene nosu.
„Tak co, přiznáš se? Proč jsi tady?“ zasyčel neznámý a Petr se konečně nadechl. Byl to Tomáš.
„Nikdy!“ probudil v sobě opět výsadkáře.
„To je fajn, tak si sundej šátek.“
„Cože?“
„Když jsem tlačil, napadl mě zvrat,“ usmál se Tom.
Zvraty měl Tomáš rád. Nebyla to záležitost poslední doby, ale vytrvale pěstěná a opečovávaná náklonnost. Choval je v oblibě už v den, kdy mu Petr přinesl do školy útlý sešit jako revanš za veleparádního Paruku. Titul rodokapsu už dávno zapomněl, ale určitě v něm hrála prim slova jako „nejstrašlivější“ nebo „záhada“. A pokud to opravdu stálo za čtení, pak obě dohromady.
„Je v tom nějakej zvrat?“ zeptal se tehdy.
„Jaký zvrat?“ odtušil Petr.
„No zvrat. Z přátel se stávaj nepřátelé, z nepřátel zas spojenci, nedejbože kamarádi. Prostě zvrat, kapiš?“ vysvětlil Tomáš. Kapiš bylo pro ten týden jeho slovo.
„Asi jo. Já to ještě nečetl,“ přiznal Petr.
„Ale to musíš. Přece nedáš kamarádovi ke čtení něco, cos sám neprověřil. Co když to bude blbý? A hlavně: co když to nebude ani dobrý?“
„Bude to dobrý. Koukni tady,“ ukázal Petr na obálku.
„Máš pravdu. To je ale kvér, co?“ Pořádný kvér byl skoro stejná paráda jako zvrat. Ne-li lepší.
Cestou na záchod, zatímco se Petr propočítával v kabinetu pana Hrdličky k stěží potlačované hysterii, však Tomáš žádný kvér nenašel. A správná hra, stejně jako správný rodokaps, se bez pořádného kvéru nebo zvratu prostě neobejde. Alespoň pokud šlo o Tomáše. A tak, zrovna když byl ve finiši a sahal po papíru, přišla Tomovi na mysl ta správná obrátka. Taková, která by ze zatím povedené hry udělala hru nezapomenutelnou.
„Zvrat?“ vypravil ze sebe Petr ještě celý perplex a vypnul tranzistorák. V rádiu luplo, ale ticha se nedočkal.
„No jasně, přesně ten. Protože já, jakože IzerrManner, jsem taky partyzán. To je geniální. Přímo kongeniální, ne?“ Petr to nemohl tušit, ale kongeniální vystřídalo kapiš na seznamu Tomášových slov. Poprvé ho zaslechl před týdnem a byla to láska na první poslech. Zamiloval si ho natolik, že se vůbec nepídil, co vlastně znamená.
„To přece nedává smysl. Co bys…,“ oponoval chabě Petr. Nechtělo se mu vzdávat těžce vyhádané role kladného hrdiny.
„Právě naopak! Dává to parádní smysl. Nasadili mě mezi Němce, protože jsem tenhle – a-me-ri-ka-ni-zo-va-nej fricek,“ odslabikoval Tomáš a začal na prstech odpočítávat argumenty. „Umím jazyk, to je jasný. Vyznám se, protože sem původem vodsuto.“
„Jak můžeš být Němec a původem odsud?“
„Kušuj! Prostě kongeniální materiál na atentátníka,“ nenechal se odbýt Tomáš.
„A na koho tě nasadili? Zrovna tady?“
„Není to jasný?“
„Ani ne.“
„Na pana Feldmana!“
Pan Feldman mával. Casto, s nadšením a rád. Mával na mercedesy, když vjížděly v březnu osmatřicátého do Vřešova, a později, když je potkal na ulici, mával i na oficíry, kteří v nich do města dorazili. Nadšení jej však přecházelo vůčihledně tomu, jak poznával, že jeho mávání zajímá jen málokoho a z toho nejméně protektorátní správu. Českým Němcům se totiž nevěřilo. A tak pan Feldman mávat přestal a začal se drát, protože jestli měl něčeho dostatek, byly to ambice a pocit, že tohle je jeho chvíle. To mu nakonec vyneslo starostenství a množství na půl úst vyslovovaných přezdívek. Z těch znali Petr s Tomášem jen málo, stačilo to však, aby pochopili, že pan Feldman je osoba v městečku všeobecně neoblíbená. Persona non grata, řekl jednou u oběda Tomášův tatínek a Tom si pomyslel, že je to určitě něco zatraceně sprostého, protože mu maminka položila ruku na rameno a ustaraně pronesla „Ale tatínku!“, což obvykle dělávala jen tehdy, když se při zatloukání hřebíků praštil do prstu a začal kurvovat, že to bylo slyšet až na pavlači.
„To by šlo,“ kývl nakonec Petr.
„Cože?“
„No, že teda jo.“
„Skvělý, tak začni přemýšlet, z čeho Feldmana vyrobíme. A vypni to rádio, houbeles ti rozumím,“ zavelel Tom.
„Já už ho vyp.“
„Cože?“
„Že už sem ho vypnul. Jaks mi sundal šátek,“ pokusil se Petr překřičet kovový chrapot a pískání, které neutichlo ani na chvilku.
„Tak co je to za randál?“
Petr pokrčil rameny. Překvapilo ho sice, že rámus neustal, když cvakl vypínačem, ale Tomášova idea s atentátem na pana Feldmana jej příliš zaujala, než aby tomu věnoval pozornost. Ale teď, když si setrvalého hluku všiml i Tom, naopak zjistil, že se jen stěží dokáže soustředit na něco jiného. Nepatřičnost neutuchajícího skřípění zjitřila jeho představivost a Petrovi najednou připadalo, že celá měšťanka je jeden velký přijímač, u kterého někdo kroutí všemi knoflíky ve snaze najít tu správnou frekvenci a naladit něco srozumitelného.
„Myslím, že to de odtama,“ vytrhl ho ze zadumání Tomáš. Ukazoval na dřevěnou skříňku, která se tiskla ke stropu učebny jako vlaštovčí hnízdo. „De to z rozhlasu. Přisuň mi semhle židli.“
„Co chceš dělat?“ zajímal se Petr, zatímco plnil Tomášův rozkaz.
„Zkusím to vypnout, no ne? Leze mi to na maják. Kape mi z toho na karbid. Hele, postav tu židli sem, jo?“
„No jo.“
„Myslíš, že to má někde vypínač?“ zeptal se Tom. Prsty bloudil po dřevěném plášti bedýnky a hledal, za co by kde mohl zatáhnout nebo co by šlo jak povolit.
„Myslím, že jo. Nejspíš v ředitelně.“
„To mi nepovídej, přece to musí jít nějak aji vodsuto,“ nenechal se Tomáš odradit od průzkumu. Chytil skříňku oběma rukama a několikrát škubl.
„Ale chlapesi, chlapesi, toto nebyla pěkná věs,“ ozvalo se z bedýnky mezi vším tím statickým šumem. Toma to tak polekalo, že skříňku při posledním škubnutí pustil a i s židlí se překotil na zem. Zbrzdil pád rukama, ale i tak si pořádně narazil zadek.
Hlas z rozhlasu patřil panu Feldmanovi. Pitvořil slova pěkně po německu, což sice přesně odpovídalo tomu, co si chlapci o prohnilém frickovi, na kterého v legraci plánovali atentát, vymysleli, o něco méně však už skutečnosti, že pan Feldman vládl češtinou lépe, než mluvil německy, a každý by jej na první poslech považoval za rodilého Čecha. Ale hra je hra a ta má svá pravidla, která se skutečností mohou mít mnohdy společného jen máloco. A jedno z těch pravidel vypadalo asi takto: plánuje-li se na někoho atentát, situace vyžaduje, aby byl dotyčný přítomen i na jinak docela prázdné ulici. Tak tomu prostě chtěla logika hry, které chlapci také okamžitě porozuměli.
„To mě potěš,“ zhodnotil vývoj situace Tomáš.
Petr se zmohl jen na překvapené: „Jo.“
„Je mi stí vám oznámila, že veškevá vaše plán i dosavadní aktivita přišla vniveš. Víme vše,“ hlas se odmlčel a kluci si vyměnili pohledy. „A jedeme si pvo vás.“
Když se o své přihlásil strach, v Petrovi se začalo něco zpožďovat jako hodinky s povoleným pérkem. A třebaže byla přesně ta pravá chvíle, aby se začal bát, ono něco ho s klidem sobě vlastním ubezpečilo, že je všechno v naprostém pořádku a že má ještě deset minut k dobru. A tak zatímco bral schody po dvou – to aby vůbec stačil Tomášovi, na kterého Feldmanovo jakoby mimoděk pronesené „A jedeme si pro vás.“ zapůsobilo jako výstřel ze startovací pistole –, Petra vůbec nenapadlo, že by mohl začít zděšeně křičet nebo alespoň zesinat hrůzou.
Právě naopak. Zrudl. Hubený hrudníček mu pracoval jako píst rozfofrované lokomotivy, ale to nebylo ze strachu. Měl prostě kratší nohy než Tom, a aby mu větší kamarád neutekl, musel na jeho jeden udělat kroky rovnou dva, a to navíc dvakrát tak rychle. Začal se z té námahy potit. „Jak vrata od chlíva,“ řekl mu jednou tatínek a on se tehdy rozhodl, že si to uschová v paměti pro nějakou vhodnou příležitost, při které by se mohl před kamarády takovým parádním výrazem jaksepatří blýsknout.
„Jak vrata od chlíva,“ zasupěl.
„Co?“ Tomáš se zastavil. Zčásti proto, aby si přebral Petrovu poznámku, hlavně však, aby otevřel vrata měšťanky.
„Že se potím jako vrata od chlíva,“ rozvedl svou myšlenku Petr.
„Tak to je dobrý,“ zavrtěl Tom hlavou a proklouzl na ulici.
Jindy by se snad Petrovým slovům zasmál, teď ale ne. Nebyl zbabělec, to ani zdaleka, ale léta uličnictví ho naučila, že za každou lumpárnu to člověk bez výjimky pořádně slízne. Za ono poznání zaplatil jelity na zadku tolikrát, že když začala situace smrdět průšvihem, rozbolely ho sedací partie už preventivně. Když tedy vyběhl na ulici, pořádně se na zadku poškrábal. Bez úspěchu se tak pokusil zahnat pocit, že po tomhle dobrodružství si nesedne přinejmenším týden.
„Jednu výhodu to ale má,“ ozval se Petr vedle něj. „Už nemusíme přemýšlet, z čeho Feldmana vyrobíme.“
„To myslíš vážné?“
„Ale ne, to já jen tak,“ brebentil Petr dál.
Tom dostal chuť udeřit kamaráda pěstí. A to ne do ramene, jak už to udělal nesčetněkrát, ale pravým hákem rovnou do ciferníku. Zaprvé aby Petr konečně přestal žvanit, zadruhé proto, že Toma jeho zjevný nedostatek strachu pořádně štval. Nedokázal si přebrat, že jeho jindy neduživý přítel projevuje znenadání více kuráže než on. Kdyby nebyli na ulici sami, možná by mu ránu skutečně dal. I kdyby jen kvůli tomu, aby ostatním ukázal, že není žádný srab. Tentokrát to ale nechal plavat a Petrův nezvyklý nával odvahy připsal nedostatku zkušeností.
„Poběž!“ chytl nakonec kamaráda za ruku a táhl ho za sebou.
A Petr běžel. Vlál při tom za Tomášem jako onuce, zběsile kmital nohama, aby se zrychlujícím kumpánem udržel krok, pot z něj lil, štípal ho v očích a odkapával mu z brady na asfalt. Když doběhli na konec ulice a Tomáš se zastavil, dělaly se už
Petrovi před očima mžitky. Viděl sotva víc než červené šmouhy a slyšel pouze vlastní přerývaný dech.
„Co to krucinál je?“ To byl Tom, který ten svůj už stihl popadnout.
Petr se nezmohl na odpověď. Nedokázal vydat ani ten sebemenší zvuk, v plicích mu jednoduše nezbývalo dost vzduchu. A ostatně ani pořádně nic neviděl. Opřel se dlaněmi o kolena a chvíli jen zhluboka dýchal. V hrudníku mu při tom chřestilo a klokotalo, jako by tam dva kostlivci tancovali polku. Když vzhlédl, scéna před ním se trochu pročistila, rudé skvrny zmizely a všechno nabylo jasnějších kontur. Petr si olízl rty. Byly zvlhlé potem a on si pomyslel, že právě takhle slaně, vlažně a ulepeně asi chutná strach, a že se vlastně bojí tak, že hrůzou div neřve na celé kolo.
„Čertví,“ vysoukal ze sebe.
Tomáš se zastavil proto, že už nebylo kam dál běžet. Před chlapci se přes ulici – tam, kde měla ústit na náměstí – táhla bílá, vzdouvající se hráz. Petrovi připomněla prostěradla, která jeho maminka od jara do podzimu sušila pěkně venku na šňůrách napnutých přes dvorek za činžákem. Tohle prostěradlo ale bylo obrovské a přehrazovalo Palackého z jedné strany na druhou. Nikde nebyla mezírka, kterou by se dalo proklouznout a uniknout tak z ulice nadobro, nikde nebyla ani škvírečka, kterou by šlo alespoň prostrčit ruku a možná – pokud by se jí na druhé straně někdo chopil a pořádně zabral – nechat se z ulice vytáhnout. Nic. Jen bílá, neprostupná plocha, do které se z druhé strany zřejmě opíral vítr, protože se celá divoce vlnila. Jednu chvíli byla chlapcům tak blízko, že stačilo jen zvednout dlaň a sáhnout si, jindy by zas museli udělat několik kroků, aby se jí vůbec mohli dotknout. Bobtnala a splaskávala a to vše bez jediného zvuku.
Chlapci si náhle uvědomili, jaký klid na Palackého panuje. Ticho je obalilo jako tlustá péřová duchna, vecpalo se jim do uší, snad v obavě, že když se jiných zvuků na ulici nedostává, nějaký by se mohl na svět vydrat právě z nich. Řekni něco, musíš přece něco říct!, pomyslel si Petr, ale Tomáš ho předběhl.
„Mrkej, vono je přes to vidět!“
Petr mrkl a viděl. Připadalo mu, že se před ním odehrává scéna jako vystřižená z Mellvilovy Bílé velryby. Nedávno knihu dočetl – ještě pořád mu ležela na stolku vedle postele a čekala, až se s ní kamarádovi pochlubí – a tak ji měl doposud v živé paměti. To, co se dělo před ním, však bylo úplně postavené na hlavu. Snad že někdo promítal na bílé plátno obrázky z laterny magiky, která nepřevracela věci vzhůru nohama, ale měnila každou jednotlivost v její přesný opak. Skrz prostěradlo totiž Petr viděl jen stíny, a tak bylo bílé všechno kromě velryby, která se hnala přímo k nim.
„Neměla by utíkat? V té knížce přece utíkala,“ zamumlal.
„Cože? Co to zase meleš?“
„No v Moby Dickovi. To je ti parádní knížka. O bílé velrybě a tenhle kapitán ji honí snad po všech mořích světa…,“ rodící se hrůza v Petrovi spustila kolovrátek, který ne a ne utichnout.
„Tohle není žádná velryba!“ vykřikl Tomáš. „Tohle je náklaďák!“
Měl pravdu, byl to náklaďák, ale Petr se své představy nehodlal tak snadno vzdát. Ty stíny, které auto rozráží do stran jak kuželky, to nejsou lidé, co si vyšli v neděli na procházku po náměstí, to jsou hejna ryb. Ty černé oblouky nejsou obnaženou ocelovou konstrukcí, přes kterou se jindy přetahuje plachta, jsou to žebra, a ti vojáci, co sedí na korbě, vlastně nejsou žádní vojáci, jsou to námořníci, jež velryba spolykala, a kteří si teď pohodlně hoví v zažívacím ústrojí Leviatana jako Jonáš, o kterém mu jednou u oběda vyprávěla babička. Takto Petr uvažoval, když auto nehlučně nabouralo do plátna a prorazilo skrz.
Prorazilo není to správné slovo, napadlo Petra vzápětí. Auto na jedné straně prostěradla prostě zmizelo, zatímco na druhé – té jejich – nakynulo. Neobešlo se to však bez potíží. Palackého se bránila a nechtěla auťák pustit dál. Z náklaďáku se na ni prodrala jen kabina a část korby. Bílá matérie hráze se kolem nevítaného hosta stáhla jako svěrací kazajka a auto i vojáci na jeho korbě byli najednou bílí jako bubáci, které někdo zlil vodou takovým způsobem, že jim původně rozevláté hábity těsně přilnuly k tělům a kopírovaly každou jejich křivku a záhyb. Měli bílé tváře, bílé přilby, dlouhé bílé pláště a v rukou svírali bílé pušky.
Bílá byla i kola náklaďáku, která ještě několikrát mocně, ale bez sebemenšího hluku, zahrabala na dlažbě ulice. Náklaďák se ještě chvíli kolébal tam a zpátky, jak řidič šlapal na plyn, ale odpor plátna jej dál nepustil. Nakonec to šofér vzdal a kola se přestala točit. Vykoukl z okénka a bez hlesu pohnul bledými rty. Scheiße! odečetl mu z nich Petr.
„Voni to použijou jako most,“ ozval se Tomáš.
„Cože?“
„Že to použijou jako most. Vodsamsáď sem. Přejdou po tom auťáku jako po lávce, až tu budou úplně všichni. Jedou si pro nás!“
„To je konina,“ zadoufal Petr.
Nebyla. Řidič se jednou nohou zapřel o vypouklý blatník a seskočil na dlažbu. Podobně se zachovali i vojáci. Tlačili se na korbě jeden na druhého, divže se neumačkali, jak byli celí nedočkaví prodrat se za oponu, která je dělila od ulice a dvou vystrašených kluků. Použili náklaďák jako most, přesně jak Tomáš řekl. Přešli po korbě jako po lávce, vodsamsáď sem, až byli na Palackého úplně všichni.
„Tak myslím, že je čas vzít kramle,“ prohodil Tom.
„Jo,“ souhlasil Petr. „To jo.“
Tomášův tatínek se někdy opil. Někdy se opil tak, že Tomášově mamince vynadal, Tomáše pořádně seřezal a ráno si z toho nepamatoval ale vůbec nic. Jeho potlučený syn, kterému stačila jelita na zadku do druhého dne zfialovět, to nikdy nechápal. Jak může někdo zapomenout, co dělal včera? Teď, když se krčil pod stolem ve školníkově prosklené kukani – nápisy „šmírcimra“ a „starej je vůl“ byly pořád ještě vidět na jeho dechem zamženém skle, i když měly podle všech Tomášových zkušeností s dýcháním i skly už dávno zmizet – to konečně pochopil. Za nic na světě si nemohl vzpomenout, jak se tam dostal. Nerozpomněl by se ani tehdy, kdyby mu někdo ke spánku přiložil hlaveň pušky a přikázal mu, že musí. A to bylo za dané situace mnohem pravděpodobnější, než by se za jiných, normálních okolností mohlo zdát.
„Taťka mi jednou vyprávěl o pánovi, se kterým pracoval v Reichu,“ ozval se Petr. Seděl vedle Tomáše, kolena přitažená k bradě, nohy si objímal hubenýma rukama. Třásl se.
„Co je mi po nějakým chlapovi?“ odsekl Tom. Že Petr začal o otci, zrovna když on přemýšlel o tom svém, jej vyvedlo z míry.
„On když si zkopl palec, tak to prý vždycky bylo – zatracený Němci,“ nenechal se odradit Petr. „Když se uklepl do prstu – zatracený Němci. Když se práskl do hlavy o trám v dole – zatracení Němci. Prostě všechno, úplně všechno na ty Němce hodil.“
„No a?“
„Víš, co mu na to taťka řekl?“
„Ne.“
„Ty kdybys ty Němce neměl, tak by sis je musel vymyslet,“ usmál se Petr, když uviděl, jak to kamaráda nakrklo.
„Co tím chceš jako říct? Že za to za všechno můžu já? Že jsem si chtěl hrát na ty partyzány? Že bysme je tady jinak neměli?“ vyjel Tom.
„Bychom.“
„Cože?“
„Že bychom je tady neměli,“ zvedl Petr prst. „Bysme se neříká.“
Tomáš zůstal na kamaráda hledět s otevřenou pusou. Pak se rozesmál. Chechtal se tak dlouho, až ho od smíchu rozbolelo břicho. Ústa si přitom zakrýval dlaní, aby alespoň trochu utlumil hýkání, které mu z nich vycházelo.
„Ty seš ale přece jenom…,“ zakuckal se a ukázal na sklo, kde pořád stálo „… vůl.“
To rozesmálo i Petra. Absurdnost onoho ztřeštěného dopoledne na něj konečně dolehla plnou vahou a jemu najednou připadalo všechno prostě k popukání. Smích oba chlapce uchvátil do spárů, lechtal je na bránici a ne a ne je pustit. Sotva se trošku uklidnili – akotát tak, aby se přestali nekontrolovatelně řehnit a jen seděli, tiše se pochechtávali a drželi se za rozbolavěná panděra –, něco je opět rozesmálo a celá komedie začala nanovo.
Jednou stačilo, aby ze sebe Tomáš mezi chroptěním a prskáním vysoukal: „Že bychom, ty seš ale vůl.“
Podruhé zas Petr ukázal kamarádovi zarudlé varhánky, které mu zůstaly na prstech jako památka na zuby, jimiž si tiskl zaťatou pěst ve snaze trochu se utišit.
Nakonec se přece jen smát přestali. Když k tomu došlo, ani jeden z nich se nemohl upamatovat, co ho vlastně zprvu tak pobavilo.
A tak, zatímco si vytírali slzy z očí, je oba napadlo, že ona tahle patálie ve výsledku zřejmě vůbec k smíchu nebude. Zejména proto, že vzácný čas, který mohli zužitkovat k tomu, aby se z Palackého zdejchli, promrhali tím, že se pod stolem v měšťance, jež stála přesně v půli najednou nepříjemně nebezpečné ulice, chechtali jako blázni. Podívali se jeden na druhého a Petr spatřil v Tomášových a Tomáš zase v Petrových očích výčitku.
„Čí to byl vlastně nápad, schovat se tady?“ zeptal se Tom.
„Co já vím? Proč?“ odvětil Petr. Cítil se ublíženě. Vytušil totiž, že mu kamarád klade za vinu pochybení, které měl v plánu přičíst na vrub on jemu.
„Protože to byla pěkná hovadina, proto!“
„Myslíš asi taková jako lézt na tuhle ulici?“ Petr teď už zuřil.
„Tak hele!“
„Tak hele co?!“
„Poslyš, todle nemá smysl,“ ještě před chvíli by dal Tom kamarádovi nejradši do zubů, najednou však dočista zvadl. „Nebudeme se tu hádat a ztrácet čas. Poď. Zmizíme vodsuto, co říkáš?“
Petr řekl, že ano. „Až po tobě.“
„No jo pořád,“ zahuhlal Tomáš, vylezl zpod stolu a vydal se k vratům měšťanky, která za sebou chlapci při útěku zapomněli zabouchnout.
Zlatá brána otevřená! připomněl si Petr dětskou říkanku, zatímco vykukoval kamarádovi za zády. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde! A jak to vlastně končilo? Atje to ten nebo ten, praštíme ho koštětem. Kéž by to dopadlo právě takhle, napadlo ho, zrovna když Tomáš prostrčil štětinatou hlavu škvírou mezi otevřenými veřejemi. To by vlastně nebylo vůbec špatné.
Pořádný výprask metlou byl najednou docela lákavý v porovnání se všemi dalšími, mnohem znepokojivějšími možnostmi, kterými pro ně mohl neuvážený výlet na Palackého ulici skončit.
Byli na tom ještě o trochu hůř, než se Tomáš obával. A to měl pocit, že jejich vyhlídky i tak nebudou zrovna slavné. A taky že nebyly. To poznal Tom hned, jak se trochu rozkoukal. Bílí bubáci totiž čas, který on trávil s Petrem pod stolem, neprolelkovali. Zaujali postavení na obou koncích Palackého a něco tam kutili. Tom z onoho zběžného pohledu nedokázal odhalit co, ale byl si jistý, že jemu ani Petrovi z toho nic dobrého nekápne.
„Co vidíš? Co se děje?“ povykoval mu za zády kamarád, najednou celý nervózní, že pustil Tomáše před sebe a sám se tak, alespoň co se horkých novinek týkalo, odkázal pouze na ústní podání.
„Nevím a nech mě bejt. Jestli mě ještě jednou šťouchneš, přísahám, že to pořádně schytáš!“ utrhl se na něj Tom. „Dotáhli si žebříky,“ pokračoval za chvíli. „Na stranu od náměstí i na tu od potoka.“
„A kruci!“ zaklel Petr. Tím bylo řečeno vše. Z ulice se zadními vrátky jen tak nevypaří. „Na co potřebují žebříky? Hele, co se tam vlastně děje?“
„Co já vím? Podívej se sám, když tě to tak zajímá. Já nejsem žádnej válečnej todlecto…“
„… zpravodaj,“ dořekl Petr, vtáhl Tomáše za pásek zpátky do měšťanky a sám vykoukl na ulici. Hned rozpoznal, čeho si jeho přítel nevšiml nebo to opomněl zmínit. Němci skutečně zabrali oba konce ulice, ale ony konce byly neoddiskutovatelně mnohem blíž, než by měly být. Palackého se zkracovala a bílá prostěradla, která oddělovala „tady“ ulice od „tam“ vnějšího světa, se nyní táhla mezi domy, které od jejího skutečného okraje dělily z každé strany přinejmenším čtyři jiné činžáky. Petr nemusel dlouho přemýšlet, aby pochopil, že albíni a jejich žebříky s tím mají něco do činění. Pravděpodobně úplně všechno.
„Musím se dostat blíž,“ zamumlal, spíš aby si dodal odvahy, než že by cítil potřebu zpravit kamaráda o svých plánech.
„Co blbneš? Dyť tě uviděj.“
„Ale neuvidí,“ šeptl Petr a vyklouzl z pootevřených dveří.
Tomáš nemohl uvěřit vlastním očím a uším. Sám by alespoň zdánlivé bezpečí měšťanky neopustil ani za zlaté tele – to říkával tatínek a Tom vzdáleně tušil, že to má co dělat s Židy, ale i přesto, že nevěděl co přesně nebo proč, se mu rčení zalíbilo – a jeho kamarád si zatím vyjde ven na špacír, jako by všechno bylo v tom nejlepším pořádku a nic nečekaného, neřkuli nepříjemného se mu tam venku nemohlo přihodit. Namátkou například to, že ho za flígr čapne nasupený nácek a dá mu co proto za všechny ty partyzány a atentáty, na které si spolu s Tomášem hráli.
Petr na tom nebyl o nic lépe. Svým očím a uším sice stále věřil, důvěru však ztratil ve vlastní zdravý rozum. Kdyby ho ten chuligán nevyprovokoval, nikdy by totiž z těch dveří na ulici nevyšel. Ale jednou už byl venku, a tak se nedalo dělat nic než pokračovat dál, protože vrátit se rozhodně nemohl. Tomáš na něj civěl. Petr cítil jeho upřený pohled v zátylku a spolu s tím, jak se mu zvedaly chloupky vzadu na krku, zvedala se v něm i vlna hrdosti smíšená s nadšením, že se za těch pár kroků, které po Palackého zatím ušel, ještě strachy nepočůral. Ani kapička! Já ti ukážu, pomyslel si. I am Rolse Royce!
Nadšení ho přešlo hned, jak zapadl do prvního vchodu, který se mu nabízel. Dýchal rychle a mělce. Srdce mu bušilo až v krku. Zřejmě se tak rozcvičovalo před sestupem do oblasti kalhot.
Němci ho zatím neviděli, ale pokud měl něco spatřit on, musel by přeběhnout na druhou stranu ulice a to nebylo jen tak. Nejenže si nebyl jistý, jestli se celý zkoprnělý hrůzou vůbec dokáže rozeběhnout, ale kdyby se mu to nedej bože skutečně podařilo, na pár krátkých okamžiků by se vystavil pohledu kohokoliv, kdo by se zadíval směrem k němu.
Na tři to uděláš, snažil se přesvědčit sám sebe, když zvedl palec a zamumlal: „Jedna.“ Už jen to, aby zvedl ukazováček, ho ale stálo nezměrné úsilí. „Dva.“ Na tři to uděláš, zopakoval si ještě jednou. „Tři.“ Skutečně to udělal. Nebyl to zrovna předpisový vysoký start – ve skutečnosti by ho za něj tělocvikář pořádně vykrákal za vlasy – ale za daných okolností to vůbec nebylo špatné. Škobrtl jen jednou a celou šířku ulice přeletěl tak zbrkle, že na druhé straně zastavil málem čelem o zeď.
Tak to bychom měli, pomyslel si. Odvahy mu zůstávalo asi tolik, že kdyby ji chtěl prodávat na váhu, musel by na ni pořádně přitlačit, aby utržil alespoň desetník. Ale i tak se donutil otočit.
Němce měl před sebou jako na pohlednici. Koutkem oka zahlédl i Tomáše – jeho střapatá hlava čouhala z pootevřených vrat měšťanky – ale to nebylo důležité. Mnohem důležitější byli albíni hemžící se na druhé straně ulice kolem bílého žebříku, který opřeli o zeď zrovínka pod cedulí, na níž mohl Petr i na tu vzdálenost stále ještě rozluštit jméno ulice – Palackého.
U paty žebříku jich bylo tolik, až se zdálo, že někdo prvních pár příčlí ponořil do sklenice mléka. Jeden mléčný panáček se z bílé masy zrovna oddělil a ruka noha lezl nahoru k ceduli.
Petr zatajil dech. Cítil, že se schyluje k něčemu zásadnímu. Vzduch na Palackého najednou ztěžkl a on by mohl odpřisáhnout, že jeho váhu cítí na ramenou. Tlačila ho k zemi, zatímco Němec postupoval vzhůru. Připomíná nehotového panáčka na klíček, kterého v továrně zapomněli nabarvit a do krabice ho zabalili ještě bílého, napadlo Petra. 1 jeho pohyby byly trhané. Krok za krokem, příčku za příčkou, stejně se ale blížil k ceduli. Těsně předtím, než na ni voják dosáhl, vytušil Petr, co chce udělat.
„Vždyť oni jsou jako z barvy,“ zamumlal. „On tu ceduli jedním pohybem dočista přetře. Ani štětec nebude potřebovat.“
Když se voják pohnul, Petra to nepřekvapilo. On tu ceduli skutečně dočista přetřel. Jediným pohybem. Mázl přes ni jen tak halabala rukou, přejel ji dlaní, jako by ji chtěl jen přeleštit. Ale nechtěl. Právě naopak. Měl v úmyslu přesně to, čeho se Petr obával. Odstranit z cedule nápis Palackého jednou provždy.
V tu chvíli se bílé prostěradlo vzedmulo a pohltilo vojáky, žebřík i činžák. Vymazalo je tak rychle, že by jeden jen stěží uvěřil, že kdy na ulici stáli. Nezůstala po nich ani památka, ani vzpomínečka. Jen prostěradlo se najednou vlnilo o kousek – co o kousek, o dobrých deset metrů – blíž měšťance a oběma chlapcům. A to nebylo dobré. Tím si byl Petr docela jistý. To nebylo dobré ani trochu.
„Utíkej!“ přikázal si, ale zůstal stát. Byl sice přesvědčen, že zatímco onen náhle zmizelý dům na Palackého už nikdy nikdo nespatří, bílí Němci se i s žebříkem vrátí cobydup. Přesto se ale ne a ne rozběhnout. Tomáš na něj z druhé strany mával, naznačoval mu, ať se vrátí, ale Petr měl v hlavě najednou úplně vymeteno. Zůstala mu v ní jediná myšlenka. Oni nám tu ulici berou. Kousek po kousku. Odsekávají z ní domy, jeden po druhém, až na Palackého zbude jen měšťanka a on s Tomášem, celí rozklepaní strachy, schoulení pod stolem ve školníkově kukani. A pak, teprve tehdy, si pro ně Feldman přijde. To mu nikdo nevyvrátí.
„Utíkej!“ přikázal si ještě jednou a tentokrát se skutečně rozeběhl.
„Jak to jako myslíš, z barvy?“ zeptal se Tom už potřetí a potřetí také zavrtěl hlavou.
„No z barvy. Přesně tak, jak to říkám. A to doslova a do písmene,“ zopakoval Petr. Tušil sice, že kamarád bude potřebovat chvíli, aby si to v makovici všechno urovnal, ale tentokrát už se opravdu zdálo, že Tomáš spíše porozumnět nechce, než že by nemohl.
„Tak to bysme měli. Teda bychom,“ zazubil se Tom znenadání. „Teďka už je to úplně jasný. Když sou z tý barvy, vím, co na ně platí.“
„Cože? Jak to myslíš?“ Petra Tomášova náhlá proměna dočista vyvedla z míry. Jednu chvíli se přítel hrbil, zády opřený o přibouchnutá vrata měšťanky, a naráz ho bylo všude plno.
„Taťka je malíř,“ odvětil Tom a snad mu i přišlo, že další vysvětlování není na místě.
„A? A co, že je malíř?“ očividně bylo. Tentokrát totiž nechápal Petr. Nechtělo mu to docvaknout, ať se snažil sebevíc.
„Hele, pomoz mi radši hledat. Někde to tu musí bejt.“
„Co jako? Co tu musí být?“ Petr zíral na Tomáše přehrabujícího se ve školníkových věcech. Tom rozhazoval papíry na všechny strany, otvíral šuplíky a když se sehnul, aby nahlédl pod školníkův stůl, převrhl na sebe i kýbl a koště.
„No přece ředidlo,“ Tom si nevšímal toho, že ho násada smetáku bacila přes temeno.
Petrovi najednou svitlo. „To je nápad!“
„To je! A je přímo tady!“ zasmál se Tomáš a vytáhl zpod rozvrzaného sekretáře starou, zprohýbanou plechovku. Zaštěrchal s ní. „Je aspoň z půlky plná. Teď se do nich teprve dáme!“ zajásal.
„To to na ně chceš všechno chrstnout?“
„Ale kde. To by bylo jako jít na infantérii s bombou. Ne… ne…“
„Neadekvátní?“ zkusil to Petr.
„Jo, přesně tohle. Navíc, pokud bys to všechno chrstl na jednoho, co by ti zbylo na druhýho? A co na třetího? Hele, kolik jich tam vlastně je?“
„To nevím,“ pokrčil Petr rameny. „Já to nepočítal. Aspoň takových…“
„No prostě víc než dost na jednu malou plechovku ředidla,“ nenechal ho domluvit Tomáš. „Na tohle budeme muset jít od lesa.“
„Na všechny bys toho potřeboval aspoň kýbl,“ ušklíbl se Petr.
„Kýbl, ty seš ale hlavička! Napusť tady do toho vodu. Já si říkal, že to na ně bude zbytečně silný.“
Tomáš ukazoval na převržený kbelík. Petrovi netrvalo dlouho, než pochopil, co má kamarád za lubem. Ředidlo dále rozředit a rozmnožit tak skrovnou munici. „To je kongeniální,“ řekl, aby kamaráda potěšil.
„To jo!“ výskl Tom. „Ale počkej, až uvidíš, co dalšího sem vymyslel. To bude teprve zlepšovák. S tím budeme k nezastavení!“
K nezastavení byl Tomáš ostatně už teď. Nepočkal ani, než kamarád zvedne ze země převržený kýbl, a zmizel kdesi v patře. „Nenapusť to úplně plný,“ zaslechl Petr ještě, jak volá. „Musí tam zbýt nějaký místo na to ředidlo.“
„No jo,“ zabručel Petr. Tom zmizel, snad ne v nenávratnu, ale i tak se cítil sám. O to víc, když teď věděl, že na ulici jsou s ním i další. Takoví, co po něm pasou a odstřihávají přitom z ulice dům za domem.
Zavrtěl hlavou, aby se nepříjemné myšlenky zbavil, a raději se dal do díla. Tušil, že za dveřmi, jež vedou z hlavní haly na dvorek za školou, je kohout. Školník na něj obvykle nasazoval hadici, aby mohl pokropit trávník, na kterém kluci v hodinách tělocviku čutávali za odměnu kopanou. Pro Petra spíše za trest. Tomáš mu jednou vpálil mičudu přímo do obličeje a od té doby neměl Petr fotbal rád. Většinou jen postával v brance a pokud na něj letěl míč, raději se mu vyhnul.
Na dvorek už Petr sice delší dobu nezavítal, protože vyměnil vřešovskou branku za obdobnou branku v Praze, ale nespletl se. Kohout tam stále byl a stará, zteřelá hadice ležela stočená pod ním. Připomínala odpočívajícího hada nebo, jak Petra právě napadlo, neobyčejně dlouhé lejno. Zrovna přemýšlel, kolikametrové bobky asi mají velryby – opět si totiž vzpomněl na Moby Dicka a tahle důležitá informace v knize kupodivu chyběla –, když na dvorek nakoukl Tomáš.
„Tak co, už to bude?“
„Ale jo,“ kýbl už byl téměř plný. „To by mohlo stačit.“
„Ukaž?“ nahlédl mu Tom přes rameno. „Jo. Jo, to by mohlo. Tak hejbni kostrou, ať se do toho dáme.“
A byl zase v trapu. Petr se za Tomášem ploužil a cabral vodu všude kolem. Pod vahou plného kýblu se při chůzi nahýbal na jednu stranu a nedokázal jej udržet v klidu. Všecko oddřu já, napadlo ho, když rozrazil dveře. Vzápětí ale poznal, jak se mýlil. Zatímco on si na dvorku přemýšlel o škrticích a lejnech, Tomáš oběhl snad všechny třídy, co jich v měšťance bylo, a z každé si odnesl jeden malý, ale významný suvenýr. Houbu na tabuli. Naházel je před školníkovou kukaní na nevzhlednou hromadu, před kterou teď stál a s úklonami ji ukazoval Petrovi.
„Dobrý, co?“
„To teda jo!“ uznal Petr.
„Je doufám jasný, co s těma houbama provedem?“
„Řekl bych – každou pořádně namočit, neždímat a pěkně nacucanou poslat nepříteli rovnou do obličeje,“ položil Petr kbelík na zem a zasalutoval.
Tom přikývl. „Jo. Jo, takhle nějak jsem si to představoval.“
Tomáš byl v házení mokrou houbou na tabuli přeborník. Dokonce si tuhle lumpárnu oblíbil natolik, že mu třídní v poslední instanci vepsal do žákovské knížky místo poznámky jen zoufalé: „Už zase!“ Ani Petr neměl ostatně špatnou mušku. Někdy se nechal „strhnout ke špatnostem“, jak říkávala maminka, a házel taky. Trest za něj většinou schytal Tom, ale nikdy mu to nezazlíval. Byl na svou reputaci uličníka hrdý, a když si odseděl svůj čas po škole, s kamarádem se tomu srdečně zasmáli a hlavou společnou a nerozdílnou se jali vymýšlet další dobrodružství.
V mnoha z nich vystupovali jako partyzáni a na Němce tak už při svých neplechách házeli leccos. Někdy šišky, jindy kameny nebo koule uplácané z bláta. Pochopitelně nikdy ne na ty opravdové Němce. Kdepak, z toho koukaly větší problémy, než si kluci vůbec odvažovali představit. V tomto ohledu je tedy čekala premiéra a bylo jen pochopitelné, že zatímco táhli kýbl až po okraj naplněný vodou smíchanou s ředidlem ven z měšťanky, ruce se jim potily a třásly nervozitou.
Hub pobrali, kolik mohli. Zastrkali si je za opasky a několik zmuchlaných se jim vešlo dokonce do kapes. Celkem vzato – jediné, Co si zapomněli vzít na ulici s sebou, byla kuráž, které měli ještě před chvílí na rozdávání. Báli se. Oba dva, o tom nemohlo být pochyb. A strach, ne ten běžný každodenní, ale onen vzácný druh, při kterém se jeden klepe o život, dokáže člověku zúžit zorné pole. Chlapci viděli jediné. Zlověstné albíny, kteří jim ze strany od potoka ukrajovali z ulice dům za domem. Právě ten konec Palackého si totiž nevědomky spojili se záchranou. Tudy na ulici vstoupili a tudy také plánovali uniknout. A pokud se jim v tom někdo pokusí zabránit, schytá to nacucanou houbou rovnou mezi oči. Vše ostatní pro ně ztrácelo význam. Dokonce i druhá skupina vojáků, co se blížila k měšťance od náměstí a ke které se neprozřetelně otočili zády.
„Vždyť von tam nikdo není,“ poznamenal Tomáš.
Měl pravdu. Před chlapci opravdu nikdo nestál. Jen prostěradlo, které se třepotalo mezi nimi a spásnou stezkou k potoku, bylo zas o trochu blíž, než si Petr pamatoval. Němci museli zabílit další ceduli a zůstat na druhé straně, pohlceni postupující hrází. Petr však nepochyboval, že se „von tam nikdo není“ brzy změní v „pozor, už dou!“
„Ono to určitě nebude dlouho trvat,“ povzdechl si a přinutil kamaráda položit kýbl. Stáli od plátna na šet metrů, akorát tak dost na to, aby zvládl hodit houbou a strefit se, a Petr rozhodně neplánoval chodit blíž. „Za chvíli tu budou.“
Začalo to nenápadně. Plátnem pronikla dvě krátká tykadla. Chlapci si jich nejdříve nevšimli, tak byla nepatrná, dvě bílé tečky na bílém pozadí.
„To je žebřík,“ zpozoroval je Petr jako první. „To je konec žebříku!“.
Ale to už bylo na Palackého i prvních pár šprušlí. Žebřík se chvíli kýval sem a tam, jednou poskočil o kousek dopředu, aby ho odpor plátna, kterým ne a ne proniknout, stáhl zase zpět. Petr si představil, jak Němci na druhé straně společně volají „hééj rup“, nebo co to vlastně Němci volávají, a zas a znovu se snaží vzdorující žebřík prostěradlem protlačit. Nakonec se jim to podařilo. Šlo to pomalu, jednu těžce vybojovanou příčli za druhou, ale Palackého pod jejich setrvalým tlakem povolovala.
Následovaly tváře. Vyboulily se na povrchu prostěradla, jak se jejich vlastníci drali skrz, nejdřív nosy, potom brady. Vyrašily na plátně jako choroše, zkřivené námahou, s otevřenými ústy lapajícími po dechu. Chvíli setrvaly na místě, zachycené v zápase s neoblomnou ulicí, jen aby je za okamžik následovaly ruce a břicha napínající knoflíky uniforem k prasknutí. Za okamžik byli na Palackého Němci celí a Petra napadlo, že jestli jim s Tomášem neproklouzla ta pravá chvíle mezi prsty už před časem, nabízí se jim právě teď.
„Házej!“ zakřičel Tom. Sám už máchal první houbu v kýblu s ředidlem. „Tak házej krucinál!“
Petr zaváhal, celý se třásl vzrušením a strachy. Nakonec ale poslechl. Namočil houbu a hodil. Jen proto, aby zjistil, že zvolil stejný cíl jako Tomáš. Nedomluvili se, na koho bude kdo mířit, nedohodli si vůbec nic!
Tomova houba zasáhla albína jako první. Prolétla mu břichem a zanechala po sobě ohromnou díru. Petr by jí prostrčil obě paže, kdyby ho napadlo podobnou šílenost zkoušet, o tom nepochyboval. Němec si tím však zřejmě tak jistý nebyl. Upustil žebřík a sáhl si tam, kde mu uprostřed břicha zelo jedno velké nic. A to nic se šířilo. Užíralo barvu, která tvořila jeho tělo, rozpíjelo ji a zahánělo k okrajům, až tlustá bílá linka vyznačovala pouze obrysy toho, co ještě před okamžikem bylo vojákem nesoucím žebřík. Stejným vojákem, který teď šmátral po vnitřním okraji oné prázdné, bíle obroubené prostory, která po něm zůstala. Trvalo to jen chviličku. Pak svěsil paže a praskl. Rozprskl se po okolí v reji bílých kapek, jako když pukne bublina, a byl pryč. Houba, kterou po něm Petr mrštil, dopadla bez užitku na dlažbu.
„Chachááá! Jako Pobožnej střelec, dočista jako von!“ zavýskl Tomáš a hodil houbou po druhém Němci, který se zrovna ohlížel po svém rozprášeném kumpánovi. Zasáhla ho do hlavy a zanechala na Palackého pouhé torzo, které vzápětí roztálo v kaluž bílé barvy.
Dál už to byla jatka. Žebřík zůstal ležet na ulici, z poloviny před plátnem a z poloviny za, úplně zapomenutý. Albíni se drali na Palackého kde mohli, až hráz táhnoucí se přes ulici připomínala mýdlovou blánu v oku bublifuku a oni byli bubliny, které někdo z druhé strany vyfukoval chlapcům v ústrety. Hoši je praskali jednu po druhé. Kapičky bílé barvy létaly po okolí a špinily silnici. Trvalo to deset těch nejdelších nadechnutí, ale nakonec před chlapci nezbyl nikdo, kvůli komu by stálo za to namáčet zbývající slepé střely. A to bylo dobře, protože ani jeden z nich už neměl hub nazbyt.
Petr se po kamarádovi ohlédl a usmál se. Tom mu úsměv oplatil. Před hochy se otevíralo volné prostranství, jen tu a tam potřísněné bílými cákanci, které se pomalu vsakovaly do země. A pak už nic. Jen prostěradlo, ta podivná matérie stojící mezi nimi a svobodou. Stačilo jen rozeběhnout se, nechat vše za sebou a zapomenout, že Palackého kdy existovala.
„Ziel!“ zaznělo z amplionů městského rozhlasu, z nichž jeden každý znásoboval ozvěnu rozkazu. Hoši se otočili, zrovna když Němci na druhé straně ulice zaklekli a pozvedli pušky. „Schießen!“ zachrčelo ulicí. Petr hned poznal, komu ten hlas patří.
„Feldman!“ vyknkl Tomáš. Ve stejnou chvíli se mu o rameno rozprskla bílá kulka. Netřeskl jediný výstřel.
„Budeš to muset udělat ty. Tímhle je to daný,“ ušklíbl se Tom. Pravačkou uchopil zápěstí své levé ruky, která po zásahu nabrala bílou barvu, zvedl ji a bezvládnou upustil zpět do klína. Zbyla mu z ní jen bílá slupka. Nedokázal levicí pohnout a ztratil v ní veškerý cit. I když, napadlo ho, to vlastně není tak docela pravda. Ruku cítil. Jen ji necítil tády. Kulka ji svým polovičatým způsobem vymazala z ulice, ale Tom se nemohl zbavit pocitu, že někde, kdesi jinde, jeho končetina stále odpovídá na příkazy, které jí vysílá, a plácá sebou na zemi jako ryba na suchu. „Na tuhle prácičku budou potřeba dvě ruce,“ dodal.
Petr měl větší štěstí než Tom. Z Němců ho netrefil ani jeden. Pořád ještě nechápal, jak se to mohlo stát. Když Feldman vydal povel ke střelbě a vojáci vypálili, připadal si, jako by vzhlédl k obloze, zrovna když začíná krápat. Vypasené bílé kapky se k němu blížily a jeho napadlo, že by jich pár určitě zvládl pochytat na jazyk, aby si svlažil náhle vyprahlá ústa. Neudělal to a si podivným řízením osudu se mu střely do poslední vyhnuly. Na další salvu nečekal. Do jedné ruky popadl poloprázdný kýbl, druhou chytil kamaráda a společně uháněli k měšťance. Petra ani nenapadlo zamířit k jinému domu, nebo se ke střelcům otočit zády a zkusit štěstí při úprku skrz prostěradlo. Opuštěná škola jej přitahovala.
„Já vím,“ odtušil a znovu vyhlédl z okna v Tomášově třídě.
Němci je nepronásledovali. Rozdělili se opět do dvou skupin, z nichž jedna zůstala na místě a druhá vtáhla na Palackého žebřík, který jejich ředidlem zdecimováni kolegové zanechali na druhé straně. Opřeli jej o zeď prvního domu a dali se opět do práce. Netrvalo to dlouho. Za chvíli poskočila bílá prostěradla na obou koncích Palackého zase o činžák blíž k měšťance.
Ta náhlá ztráta životního prostoru dělala Petrovi starosti. Cítil, že se mu podobně jako tehdy, když vstoupil na Palackého poprvé, těžce dýchá. S každým dalším nádechem, s každým dalším domem, který z ulice zmizel, to bylo o krapítek těžší a Petr si náhle uvědomil, že až Němci opřou žebříky o stěnu měšťanky, možná se už vůbec nadechnout nedokáže.
„Prostě to vodšroubujem,“ řekl tehdy Tom a vytáhl tak Petra z nejhoršího.
„Co odšroubujeme?“
„No tu ceduli, ne? Hele, dou po nich, to je jasný. Tak ji vodšroubujem a schováme vevnitř. To není tak docela blbej nápad, co?“ zadíval se Tom na kamaráda, aby zkontroloval, jak se na jeho ideu tváří. Petr se tvářil nadšeně.
„To není! Skoro bych řek, že je to i docela dobrý nápad. Ale jak se k té ceduli dostaneme?“
„Spustím tě z vokna. Kolik to může být?“ nahlédl Tom Petrovi přes rameno. „Takovej metr? Nebo dva?“
„Spíš ty dva,“ podotkl Petr, který znenadání přišel o veškerý zápal. Představa, že ho jeho jednoruký kamarád spouští z okna, se mu ale vůbec nezamlouvala.
„Hele, to nebude problém. Moje mamka říká, že seš jak lunt. Vytáhnu tě zpátky, neboj!“ Tom poplácal kamaráda svou jedinou rukou po rameni. „Navíc to přivážu ke katedře, vůbec se nemusíš bát. Bude to úplně bezpečný.“
Podle Petrových zkušeností však většina Tomášových nápadů, která začínala slovy „Bude to úplně bezpečný“, tak docela bezpečná nebyla. Vlastně právě naopak, a pokud by k tomu Petr mohl něco poznamenat, řekl by, že ty nápady byly do jednoho spíše „úplně nebezpečný“. Věděl ale, že by veškerá snaha vnést do Tomášových plánů zdravý rozum a trochu té základní úcty k Petrovu zdraví a celistvosti jeho končetin přišla vniveč. Jakmile se Tom do nějaké myšlenky zakousl, už nepustil.
„Co přivážeš ke katedře?“ bylo to jediné, na co se Petr zmohl.
To už ale Tomáš sbíral ze země zbytky padáku, který si už dávno zapomenutý Rols Royce sestrojil z utrženého závěsu. „Když to roztrhnem, navážem a smotáme, bude z toho docela dobrý lano, co myslíš?“
Petr raději nemyslel. Kdyby to zkusil, určitě by neodpověděl: „Jo. Jo, docela dobrý. Provedeme to ale po mém.“
Tomáš měl pravdu. Petr na tuhle prácičku rozhodně potřeboval obě ruce. Jednu, ve které svíral školníkův šroubovák, a druhou, kterou se křečovitě držel smotaného závěsu, jejž měl uvázaný okolo pasu. Na to, aby svěřil celou svou váhu onomu gordickému uzlu, který spolu s Tomášem před chvílí uvázali, prostě nebyl dost velký blázen. Kdepak. Toho provazu se nepustí.
„Tak co, deme na to?“ zeptal se Tom a znělo to docela vesele.
„Když to musí být.“
„Tak jo!“ shledal Tom, že kamarád souhlasí.
Petr nakonec přišel s nápadem, který Tomáš označil za kongeniální a ihned jej přijal za svůj. A to do takové míry, že kdyby se ho někdo dotázal, klidně by odpřisáhl, že celá ta věc s provazem přivřeným mezi dveře napadla vlastně jeho.
Konec provizorního lana, které chlapci vyrobili z rozervaného závěsu, totiž zacuckali v mohutnou kouli, kterou celý provaz ukotvili v zavřených dveřích. V jeho prostředku pak uvázali smyčku, kterou se Tom protáhl. Při jištění tak nemusel spoléhat pouze na jednu ze svých tří doposud spolupracujících končetin, ale až bude potřebovat kamaráda vytáhnout, bude k tomu úkolu schopen využít sílu celého těla. Pokud by navíc došlo na nejhorší, mohl by se Tom jen motat dokola a navíjet na sebe lano jako nit na špulku.
„Pomalu a vopatrně!“ křikl a ohlédl se přes rameno na Petra. Spatřil tak ještě, jak kamarád vytřeštil oči strachy.
Ten první krok byl vůbec nejhorší. Petr se ještě jakž takž zvládl pozadu vyklonit z okna – poté, co několikrát silně škubl lanem, aby vyzkoušel, jestli ho vůbec udrží –, ale teď, když se Tomáš konečně pohnul a začal ho spouštět, zjistil, že mu zadek klesá stále níž a níž, a pokud z okna nevykročí a nezapře se nohou o fasádu pod parapetem, mohl by taky skončit s nohama nahoře a hlavou dole, což rozhodně nebyla pozice, která by mu připadala nějak zvlášť lákavá. Avšak i přes to, že nepochyboval o jeho nevyhnutelnosti, učinit ten první krok jej stálo veškerou zbývající odvahu.
Vykročil až v poslední chvíli, a když se k tomu konečně odhodlal, provedl to tak nešikovně, že se mu podrážka po fasádě smekla, noha podjela a on si o stěnu měšťanky ošklivě natloukl. Vykřikl a pustil se provazu. Ten, a naštěstí i uzel, který jej k němu poutal, vydržel. Petr chvíli visel bezvládně jako pytel. Vzápětí však začal zmateně hrabat rukama i nohama. Sedřel si přitom kůži na dlaních i kolenou, ale nakonec se mu přece jen podařilo dostat se do celkem přijatelné polohy, při které se nohama opíral o stěnu domu a krok za krokem mohl postupovat níž, jak Tomáš pomalu povoloval lano.
Petra jen zamrzelo, že se ho kamarád – poté, co vykřikl a byl si jistý, že to učinil dostatečně nahlas, aby ho Tom v měšťance zaslechl – neobtěžoval optat, jestli je všechno v pořádku. Musel asi stále cítit jeho váhu a usoudit, že pokud se s ním provaz neutrhl, bylo všechno tip ťop. To ale Petra příliš neutěšilo.
„Zmetku,“ zamumlal tentokrát tak, aby ho přítel slyšet nemohl.
Hned po onom prvním kroku bylo nejhorší to ticho. Bílí vojáci, ať už zrovna prováděli na Palackého cokoliv, to činili bez hlesu, bez sebemenšího šelestu či zašramocení. Mohli se tak stále věnovat žebříkům a cedulím na koncích ulice, ale stejně tak dobře mohli stát přímo pod ním, zakládat bílé pušky k bílým ramenům a pečlivě cílit. Jen si dejte na čas, toho máte dost. Tentokrát můžete zamířit pořádně, napadlo Petra. Jeho sestup byl totiž nekonečný. Než se dostal na úroveň cedule a mohl se konečně dát do práce, Petr ve svých představách vyspěl v muže, zestárl i zešedivěl. Prožil zkrátka celý život, zavěšený na laně, s pocitem, že mu do zad míří přinejmenším tisíc hlavní, ale pravděpodobně ještě o jednu nebo o dvě víc.
Pak sebou provaz konečně několikrát škubl a on se zastavil. Dál už nejedem, pomyslel si, když před sebou konečně uviděl ceduli s nápisem Palackého. Cílová stanice, vašnosto, vystupovat.
To ale neměl Petr v úmyslu. Místo toho zaútočil na čtyři vruty, kterými byla plaketa ke stěně měšťanky přitažená. Opřel se do šroubováku s takovou párou, že první šroub povolil snad ještě dřív, než opravdu zabral. Druhý a třetí mu nevzdorovaly o nic déle.
Došlo k tomu teprve tehdy, když se znenadání osvobozená cedule zhoupla na posledním vrutu. První střela mu tiše proplachtila kolem ucha a z fasády vykřísla spršku rozdrolené omítky. Kdyby Petra nezaštípal prach v očích, snad by si toho ani nevšiml. Horečnatě se vrhl na poslední šroub. Zápěstí už měl celé vykroucené, ale bolesti nedbal. Kolem něj se tříštily další kulky. Od prachu z omítky mu už slzely oči, ale mrknout si nedovolil. Jako zhypnotizovaný sledoval šroub, závit po závitu vyjíždějící ze zdi měšťanky. Všechno šlo naráz neskutečně pomalu a Petrovi připadlo, že i květiny snad vyrážejí ze země rychleji než ten – s prominutím – podělaný prevít.
Že by měl ceduli chytit, aby nespadla bílým vojákům přímo do náruče, jej napadlo až v té úplně nejzazší chvíli. Čapl po ní zrovínka v okamžiku, kdy uvolněný šroub odskočil a spadl na ulici pod ním. Zároveň s tím mu něco trhlo nohou. Dostali ho! Petr se zadíval pod sebe. Zvedl se mu žaludek. Jednak ho poděsila vzdálenost, která se táhla mezi ním a chodníkem, a pak i bílá barva, jež mu zalila pravou botu. Zahýbal prsty na nohou. Cítil, jak se pohnuly. Kulka zřejmě nepronikla tuhou baťovskou podrážkou, a tak měl šlapku v pořádku. Zatím, napadlo ho, když několikrát divoce zatáhl za provaz a zakřičel: „Táhni!“
Zatímco stoupal, kulky se kolem něj rozstřikovaly v cákancích běloby smíšené s omítkou jako kapky dopadající do kaluže.
Tomášův zdánlivý nezájem o Petrův osud bylo možno svést na ono malé peklo, jež mu Feldman ve třídě přichystal. Jen co Petrova hlava zmizela pod hranou parapetu, starosta spustil. Promluvil z dřevěné bedýnky rozhlasu, která ještě stále nesla stopy Tomovy nešetrné snahy přístroj umlčet. Když se skříňkou blahé paměti několikrát škubl, v jejích drátěných vnitřnostech se muselo něco zpřetrhat, pohnout nebo alespoň povolit. Feldman totiž syčel a skřípal, ne zcela nepodobně způsobu, kterým Tomáš promlouval k Petrovi v roli Herr Mannera. Tehdy mu to přišlo vtipné, teď však komice celé situace nemohl ani při vší dobré vůli přijít na chuť.
„Přála by si tvocha hudby k té tšině?“
„Kušuj,“ zafuněl Tom.
„Wagner? Ja, ja! To je dostatešně osudové, nemyslela?“
„Řekl sem kušuj!“ ohradil se Tomáš podruhé.
Nehodlal se nechat vyvést z míry. Když se však Němec pokusil do rozhlasu zapískat finále ze Soumraku bohů, škubl sebou tak prudce, že ani nezaznamenal Petrův pád. Ne, že by se jeho hudebního jemnocitu dotklo několik zcela neodpustitelných odchýlení, kterých se Feldman vůči originálu dopustil – Tom onu operu ostatně nikdy neslyšel a ochotně by přiznal, že jaktěživ neslyšel ani o ní –, ale poškozený rozhlas by i příjemnější melodii dokázal proměnit v uširvoucí kvil a Feldmanovo podání Wagnerovy opery tak připomínalo pištění brzdící lokomotivy. Zvuk, který Tomáš prostě nedokázal vystát.
„Tak budeš už zticha, krucinál?“ ohradil se.
„Ach Wagner! Dobše, dobše, není pfo kašdého.“
„Aspoň na něčem se shodneme,“ zabručel Tom a zastavil se. Podle jeho odhadu měl Petr právě viset před cedulí. Pohni si, pobídl kamaráda v duchu. „A ty už konečně zmlkni!“
Feldman opravdu na chvíli ztichl. Přesně na tak dlouho, aby Tom stačil zadoufat, že už se třeba znovu ani neozve. Ale to se přepočítal.
„Ona ale věděla, še tohle je úplně sbytešné, ja?“
„Co jako?“
„Ten sávěs, ty švouby, sedule. To všesiško je ale úplně sbytešné. Šapnem vás tak jako tak,“ vysvětlil Němec.
„To se ještě uvidí!“
„Chm. Chm. A pak vás kamavádi slomíme! Duševně!“ zaburácel Feldman zrovna ve chvíli, kdy Petr venku několikrát škubl lanem.
To byl signál! Tomáš se pohnul ke dveřím. Šlo to pomalu a každý krok byl pro chlapce utrpením, při kterém se mu smyčka uvázaná kolem pasu zarývala do útrob tak nepříjemně, až se bál, že se z toho pozvrací. Modlil se jen, aby na sebe nemusel začít lano namotávat, jak si to s Petrem zprvu naplánovali. Vzniklý tlak by z něj dozajista všechno vymáčkl a on by skončil na podlaze jako vypotřebovaná tuba od krému na boty.
„Uš jede!“ pípl ještě Feldman.
„Co? Co jede?“ zakřičel Tom a naposledy ze všech sil zabral.
„Hasišák!“ sykl ještě Němec, ale to už se Petr zachytil rukama parapetu a přehoupl se přes okraj. Několik bílých střel, které prolétly oknem za ním, se tiše rozplesklo o strop.
„Na koho jsi to řval?“ optal se Petr, zatímco se sbíral z podlahy.
„Ale na nikoho,“ odsekl Tom.
Spolu s Petrem do třídy sice spadla i zachráněná cedule s nápisem Palackého, možná poslední, která na celé ulici zbyla, ale Tom ze sebe přesto nedokázal vykřesat ani trochu optimismu. Už jede, znělo mu v hlavě. Hasičák. Co to má sakra znamenat? Tomáš prošel kolem kamaráda a přistoupil k otevřenému oknu. Když vyhlédl ven, Feldmanova slova začala najednou dávat perfektní smysl. Tak tohle je parádní, napadlo ho. Přímo veleparádní!
„Kýbl sem! Ale rychle!“ vyhrkl.
Petr se pohnul na Tomášův vkus příliš pomalu. Tom mu vytrhl kbelík z ruky a vychrstl jeho obsah z okna ven. Kamarád mu nakoukl přes rameno právě včas, aby spatřil, jak sprška ředidla rozleptává skalpy několika bílým vojákům. Právě těm, co upustili náhle nepotřebné pušky a chopili se hadice, která čouhala z nedaleké bledé hráze. Petrovi připomínala chobot albínského slona, suchozemské obdoby Melvillova bílého kytovce. Pár kapek ředidla dopadlo i na ni, a notný kus se jí právě rozpouštěl na dlažbě.
„Co to je?“ vydechl Petr.
„Požární hadice,“ odtušil Tom.
„Aha,“ kamarád víc říkat nemusel. Petrovi bylo hned jasné, co mají vojáci v plánu.
Zbývající Němci – a bylo jich tam na tu práci stále ještě dost a dost – nahradili své rozteklé kolegy, chopili se onoho bílého, protáhlého pahýlu a pořádně zabrali. Dobré dva metry hadice se s jejich pomocí prosmýkly na prostranství před měšťankou. Zatáhli ještě jednou. A ještě. Petr chtěl na Tomáše zavolat, ať Němce poleje znovu, ale uvědomil si, že při svém posledním zoufalém pokusu vyplýtval jeho přítel všechno ředidlo, které v kýblu zbývalo. Neměli už vůbec nic. Tom teď seděl zády opřený o zeď a prázdný kbelík svíral mezi koleny. Petr si povzdechl. Tohle byl opravdový konec. Nepřekvapilo ho to. Takhle se to s Nnacisty, partyzány a atentáty totiž mělo vždycky.
„Myslíš, že to s atentátníkama takhle dělají pokaždé?“ zeptal se kamaráda.
„Cože?“ odvětil Tom a zamračil se na dno prázdného kýblu. Bílí vojáci se venku právě snažili nacpat konec hadice do škvíry poštovní schránky. Neúspěšně. Jeden z nich do ní vzápětí kopl, aby prorazil ve dveřích větší otvor.
„Vyplaví nás odsud, jako ty pány v Praze. Tatínek říkal, že se schovali v nějaké kryptě,“ řekl Petr.
„Co je to krypta?“
„Něco jako hrobka,“ zkusil mu to kamarád přiblížit, ale když uviděl, že z toho Tom není o moc moudřejší, dodal ještě: „Takovej sklep pod kostelem, víš?“
„Hmph. Proč tam lezli?“
„Zabili nějakého Němce. Hlavouna!“ zadeklamoval Petr.
„Tys o tom neslyšel?“
„Ale jo. Něco málo,“ pokrčil Tom rameny. „A co jako s tím?“
„Nic. Jen mě to tak napadlo, víš? Že to s těma atentátníkama, jako s nima i s náma, takhle asi skončí vždycky.“
„Ale prd.“
V tu chvíli se hadice, kterou vojáci už pevně zaklesli do díry ve vratech měšťanky, nadmula pod náporem vody. Vyboulila se hned u prostěradla a Petr sledoval, jak tekutinou naplněná výduť postupuje dál. Hadice mu teď připomínala přerostlého škrtíce, který se chystá vyzvrátit pozřenou oběť. V tomto případě rovnou do útrob domu, ve kterém se skrývali dva vyděšení chlapci.
Měšťanka prosakovala. Tekutina, jež Petrovi barvou i konzistencí připomínala meltu, kterou mu babička každý den vařívala k snídani, nejdříve zaplavila sklep, ale teď, když stoupala výš a plnila vstupní halu, školníkovu prosklenou kukaň i těch pár učeben a kabinetů v přízemí, se z měšťanky drala ven, hledala a nacházela i ty nejmenší škvíry mezi nedoléhajícími okenními rámy a v tenounkých čůrcích crčela ni Palackého a zkrápěla vzhůru obrácené obličeje čekajících Němců, kteří pozorovali chlapce, jak z okna v prvním patře pozorují je.
„Měli sme si nechat poslední dvě houby pro sebe,“ prohodil Tomáš. „Aby nás nedostali živý. Víš, jak to myslím. Partyzáni to tak vždycky dělávaj. Poslední houbu pro sebe, no ne?“
„Ono to s houbama asi tak úplně nefunguje,“ povzdechl si Petr. „A já bych to stejně nedokázal,“ dodal za moment.
„Víš co?“
„Ne.“
„Já bych to taky nedokázal,“ přiznal Tom.
„Koukni, jak koukaj,“ ozval se Petr po chvíli.
„Však taky můžou. Koukat. Nic jinýho dělat nepotřebujou. My zas nic jinýho dělat nemůžem, tak taky koukáme a koukat budeme, dokud z týhle bečky někdo nevytáhne špunt.“
„Špunt! Ty seš kongeniální!“ vykřikl Petr, odskočil od okna a vyběhl ze třídy.
„Cože? Počkej krucinál! Jak jako kongeniální?“ zavolal za ním Tomáš.
„Špunt! Vytáhneme špunt!“ nakoukl Petr dveřmi zpátky, úsměv od ucha k uchu. „Otevřeme na dvůr a všechnu tu vodu jednoduše vypustíme. Tak poběž přece!“
„Dyť už běžím,“ zamumlal Tom, ale za kamarádem se spíše loudal. Byl už ze všeho úplně uondaný a nečekaný nával elánu, který Petra tak zázračně vzpružil, se mu vyhnul obloukem. Nebo za to mohla otázka, která mu vytanula na mysli hned, jak mu Petr vysvětlil svůj plán? „A co z toho? Co z toho, že to vypustíme?“ zašeptal, když vyšel na chodbu.
Petra našel na schodech. Stál na odpočívadle v mezipatře a drbal se na hlavě. O pár stupňů níž už se totiž rozprostíralo doslovné antonymum Černého moře. Na první pohled se nezdálo, že jeho hladina stoupá, ale stoupat musela. Jak jinak by mohla ona mléčná tekutina zaplavit už dobrou polovinu přízemí? I přesto však chlapci rozpoznali jediný pohyb. Sotva patrné čeření, které zanášelo ke schodům naplaveninu z otevřených sešitů, tužek a kalamářů, jež se na hladině kolébaly jako prosklené, baculaté parníčky. Tomáš spatřil dokonce i prázdnou plechovku od ředidla a smeták, který ho předtím bacil do hlavy.
„Máme problém. Do toho já nevlezu,“ obrátil se Petr na přítele.
„Tak na tohle já znám lék,“ usmál se Tom, kterého i přes jeho předchozí skepsi potěšilo, že také může přispět se svou troškou do mlýna. Petr zavrtěl hlavou a ustoupil. Snad se lekl, že jej chce kamarád do vody hodit, ale to neměl Tomáš v úmyslu. Zatímco Petr v Praze četl Moby Dicka, Tom se ve Vřešově propracovával řadou robinsonád kolísavé kvality, které však do poslední zůstávaly věrny jednomu zásadnímu pravidlu – stejně jako se rodokaps neobejde bez zvratu nebo pořádného kvéru, robinsonáda se neobejde bez voru. A právě ten napadlo Toma sestrojit. „Poď, pomůžeš mi. Vysadíme dveře.“
Bylo to značně vratké plavidlo, ale dělalo čest svému jménu a plavilo se. Petr s Tomášem je zhotovili z pravého křídla dveří Tomášovy třídy – pravého, protože o tom levém, které bylo jako na potvoru lehčí vysadit, Tomáš případně prohlásil, že je na levačku, a že na něj se on rozhodně nalodit nehodlá – a za pádla jim měla posloužit odmontovaná cedule s nápisem Palackého a smeták, který Petr nanejvýš opatrně vytáhl z vody. Tom z ní naopak vylovil prázdnou plechovku od ředidla a se smíchem prohlásil, že se ještě bude hodit, až jim začne téct do podpalubí.
Fakt, že jejich provizorní vor žádné podpalubí nemá, a tudíž je značně nepravděpodobné, že by do něj začalo téct, přešel Petr bez poznámky. Byl rád, že jeho kamarád konečně překonal počáteční trudomyslnost a že se místo všeho toho mračení a nadávání, kterého byl Petr svědkem, když Tomovi pomáhal snést dveře na odpočívadlo, pro změnu zasmál. Těšilo jej to i kvůli neblahé předtuše, že se mezi nimi brzy strhne nesmiřitelná hádka, ne nepodobná té, kterou onehdá vedli kvůli roli Rolse Royce.
„Tak nasedej,“ pokynul mu Tomáš.
Vor se pohupoval na hladině těsně pod hranou odpočívadla. Ještě chvíli a tekutina by zaplavila i tento malý ostrůvek, který chlapcům zatím sloužil jako základna, a od kterého měli v brzku odrazit vstříc novým nebezpečím jako Jásonovi Argonauti. A musí vyplout opravdu rychle, uvědomil si Petr. Jinak si při plavbě obrousí hlavy o strop. Dál už Petr na nic nečekal a se smetákem v ruce vykročil směrem k pomyslné zádi plavidla.
„Kam se jako hrneš?“ ozval se Tom.
„Cože?“
„Ptám se, kam si jako myslíš, že deš?“
A byla tady. Hádka jako vyšitá.
„Jdu si sednout. Jaks řekl,“ odvětil Petr, hlas nevinnost sama.
„To jo, to jo. Deš si sednout, to je jasný. Jasný mi ale není, Kam si deš sednout,“ poznamenal Tomáš a nebylo pochyb, že ono Kam skutečně vyslovil s velkým K.
„No semhle, kam jinam?“
„Toho sem se bál.“
„A čeho?“ hrál Petr nechápavého.
„No tohodle. Protože tam si teda rozhodně sednout nejdeš. Tam totiž sedím já.“
„Jo, a proč jako?“
„A proč jako ne?“ V Tomovi to právě začínalo vřít.
„Kdo vymyslel, že otevřeme ty dveře?“
„A kdo vymyslel ten vor?“
Tak a podobně to pokračovalo ještě notnou chvíli. Nakonec se chlapci naloďovali nadvakrát. Poprvé skončil na háčku Tom a čestné místo zadáka přenechal Petrovi. Prostě se neuměl tak hádat. Zákony plavby stály ale tentokrát při něm, jak chlapci za chvíli zjistili. Vor s těžkou přídí a lehkou zádí jednoduše odmítal plout tak, jak by si oba kamarádi představovali. Totiž bez toho, aniž by po pár počátečních záběrech zmizel pod hladinou. Vystaven tlaku okolností Petr nakonec ustoupil a oba chlapci se vyměnili. A že bylo načase. První bílá vlnka se přehoupla přes odpočívadlo hned, jak dosedli. Při ústupu za sebou zanechala rozbředlý šlem z navlhlých sešitů, jejichž dříve popsané stránky byly teď bez poskvrny. Mléčná tekutina z nich všechno vymazala.
„Tak jedem,“ zavelel Tom a už už se chystal ponořit ceduli s nápisem Palackého pod hladinu.
„Počkej!“ vykřikl Petr.
„Co je zase?“
„Ta cedule. Radši ji nenamáčej, koukni na ty sešity. Vidíš?“
„Co jako?“
„Jsou úplně prázdný. Jestli tu ceduli namočíš, kdo ví, co se stane,“ vysvětlil Petr.
„Tobě to teda zapaluje,“ uznal Tom. „Ale čím mám teda pádlovat? Protože rukou to rozhodně nebude, to ti říkám na rovinu. Sem rád, že mi zůstala aspoň jedna.“
„Nepádluj. Odrážej se od stropu, ty už na něj dosáhneš.“ Petr měl pravdu. Zatímco on jen laxně zabíral smetákem, Tomáš zastal většinu práce. Svou jedinou doposud funkční dlaní ťapal po stropu a kousek po kousku tak kormidloval s vorem blíže místu, o kterém chlapci tušili, že skrývá dveře na dvorek. Ty už totiž dávno pohltila bílá záplava. Petr ale nezoufal. Až dorazí k cíli, hodlal propátrat hlubinu pod sebou pomocí koštěte, jako když se v rybníku hledá utopenec. Petr se alespoň domníval, že právě tak se utopenci v rybnících hledávají, protože ve Vřešově rybník nebyl a v mělkém potůčku, u kterého celé tohle neblahé dobružství započalo, se nikdo jaktěživ neutopil, a pokud ano, k jeho nalezení by rozhodně nebylo třeba propátrávat dno s pomocí bidel. Babička mu ale řekla, že jednou viděla, jak tímto způsobem hledají někoho ve Vltavě, a to mu docela stačilo, aby se rozhodl, že do vody před sebou bude smetákem píchat tak dlouho, dokud násada nenarazí na kliku a on ji nebude moci zmáčknout.
Násada narazila a Petr kliku zmáčkl. Nestalo se nic. Zkusil to ještě jednou. Pořád nic.
„Tak co je? Nemůžeš to najít?“ zjišťoval Tom situaci.
„Už sem to našel, ale…,“ Petr zabral ještě několikrát, stále bez výsledku.
„Jaký ale?“
„Tome? Kam se ty dveře otevírají?“
„Kam, kam. Na dvůr se otevírají.“
„To jo. Ale dovnitř nebo ven?“
Tomáš na chvíli zmlkl. „Dovnitř,“ řekl nakonec.
„Tak to jsme v prčicích!“ zaúpěl Petr a ještě několikrát klikou zalomcoval. Něco zapraskalo.
„Slyšels to?“
„Co?“ zavrtěl hlavou Petr, už dočista uzoufaný.
„Tohle,“ přiložil si Tomáš prst k uchu. Tichý šramot neustával. Vzápětí za chlapci zaúpělo namáhané dřevo. Tomáš se otočil. „Víš ty co?“
„Ne?“ přiznal Petr.
„Já si myslím, že v prčicích sme až teď,“ zavěštil Tom. Spolu s tím povolily vrata měšťanky pod tlakem nahromaděné vody a vyvrátily se na ulici. Mléčná záplava se vyvalila ven a vzala s sebou všechno. Sešity, kalamáře i další plovoucí nepořádek a spolu s tím i vratký vor se dvěma chlapci, kteří měli náhle co dělat, aby se na něm vůbec udrželi. Tom začal v posledním zoufalém pokusu zachránit situaci pádlovat cedulí proti proudu. Nemělo to smysl. Bílá tekutina prýštila z měšťanky ven, jako by chtěla škola spolu s obsahem svých útrob vyzvrátit na ulici i neuvěřitelné množství žaludečních šťáv. Vor i s chlapci strhla s sebou a žádné pádlování, byť sebezoufalejší, tomu nemohlo zabránit. Vratké plavidlo se prohnalo zničenými vraty, div že si chlapci o jejich rám nerozrazili hlavy, a se skřípěním přistálo na ulici.
Že jsou skutečně v prčicích, bylo chlapcům jasné hned, jak se trochu vzpamatovali. Jedno jim ale jasné nebylo. Jsou v prčicích na Palackého nebo na Frank Strasse?
Povodeň se rozlévala ulicí, vsakovala do škvír mezi dlážděním a dýmila na poledním slunku. Prostě a jednoduše mizela, vytrácela se tak rychle, že po ní za pár chvil nezůstalo téměř nic. V poslední kaluži stály dva páry bot, které směrem vzhůru přecházely ve čtvero lítek a stejný počet stehen. Výš se chlapci podívat neodvažovali. Zachvátil je strach, co by mohli spatřit, a radši sklopili oči z bot cizích na špičky těch svých, bezděky tak napodobujíce pštrosy, o kterých jim jednou pan učitel Hrdlička vyprávěl, jak tváří v tvář hrozbě zastrkují hlavy do písku.
Že taková strategie většinou nepomůže ani pštrosům, ani komukoliv jinému, kdo se ji rozhodne pojmout za svou, však už učitel nezmínil.
„Jak proboha vypáčili ty vrata? Podívejte se na ně, ruce jako špejlky,“ pronesl hlas, který si Petr spojil s poněkud omšelými mokasínami napravo. Byl to Feldman.
„To nevim, starosto. Těžko říct. Možná na to vzali tudle to koště. Jako páku, jestli mi rozuměj,“ odpověděl mu druhý hlas, ten co patřil k bagančatům nalevo, jež v kaluži neustále přešlapovala a vydávala přitom nepříjemný čvachtavý zvuk. Petrovi chvíli trvalo, než poznal huhlavou dikci školníkovu.
„To je hloupost. Násadou od koštětě nevylomíte zamčené dveře. Ani já, ani vy a rozhodně ne tihle dva,“ namítl Feldman.
„No já nevim. Kdybyste viděl tu spoušť vevnitř. Všude nepořádek, po podlaze rozházený sešity. Všechny dočista prázdný. Proč je tam nanosili? Sklo v kukani zapadaný a někdo na něj napsal… no něco, co se nesluší. Sprosťárny a tak,“ mumlal školník. „Zatracený prevíti.“
„Tak to vypadá, že otázek máme víc než odpovědí, co?“ podotkl Feldman. „Tak jak, pánové? Co nám k tomu řeknete? Co ste tu verdammt prováděli?“
Chlapci se podívali jeden na druhého. Nebylo jim do řeči. Ostatně, jak začít? Našli jsme ulici, co neexistuje, pane starosto. To by byl úvod jak se patří, napadlo Petra. Jako z románu. Pak ale spatřil v Tomášově ruce plechovou ceduli. Z poloviny byla bílá, ale na druhé půli stále ještě odhalovala okleštěný nápis Palackého, ze kterého však už zbývalo jen počáteční „Pala“. Tom ji při pádlování několikrát zanořil do vody valící se vyvrácenými vraty z měšťanky a vymazal tak ze světa poslední zbytky ulice i všech ztřeštěností, kterých se na ní chlapci dopustili. Z Palackého zbylo jen pár písmenek, která dohromady ani nedávala kloudný smysl. A smysl přestalo dávat i ono dobrodružství, které na ní kluci prožili.
„To už bylo. Ty dveře a ty sešity. To už bylo,“ pípl Petr.
„Aha. A co je tohle?“ Feldman vytrhl ceduli Tomášovi z ruky. „To už taky bylo?“
„Bylo,“ potvrdil Tom.
Feldman si podržel ceduli na délku natažených paží před sebou a pozorně se na ni zahleděl. „Smrdí ředidlem,“ začichal. Školník, snad aby podpořil Feldmanova slova, kopl do plechovky, která se válela vedle chlapců.
„Museli ju vodšroubovat. Jak se k ní dostali, to ví jen pánbůh, ale museli ju vodšroubovat. Kdo jinej by to udělal? A pak vymazali to váše nový méno, dyť je to úplně jasný. Prevíti zatracený. Vůl, já vám dám, holomci!“ napřáhl se školník k pohlavku, ale v půli pohybu si to rozmyslel a poškrábal se na hlavě. Z toho kouká pro ty dva pořádná lapálie, napadlo ho a zastyděl se. „Ale voni to určitě nemysleli zle, že jo, chlapci?“
„My sme tak nějak nemysleli vůbec,“ vzpamatoval se Tom, když ucítil, že ve finále budou s trochou štěstí tři na jednoho. Takový poměr se mu zamlouval. „A zle, to určitě ne.“
„Tak nemysleli?“ přimhouřil oči Feldman. „Nemysleli zle? Tohle, pane Zelinka, tohle je atentát! Atentát na všecko, co jsem pro tohle verdammt město udělal!“
„Vono to určitě nebude tak horký, starosto,“ mumlal školník.
„Půjdete se mnou!“ zavelel Feldman a chytil Petra za rameno. Jediným trhnutím vytáhl chlapce na nohy. „A jestli žádnou výmluvu nemáte, silně vám doporučuji si nějakou vymyslet. Tak vstávat!“ obořil se na sedícího Tomáše. „Jdeme!“
„Starosto? Kam ty kluky vedete, starosto?“ zavolal za odcházející trojicí školník.
„Na radnici,“ otočil se Feldman a ušklíbl se. „Tam už je zlomíme. Duševně,“ dořekl a ozvěnou mu odpověděly všechny amplióny městského rozhlasu, co jich jen na ulici bylo.
V tu chvíli to Petrovi docvaklo. Ty sešity! Neměly tam přece co dělat, ani ten nápis ve šmírcimře! To všechno mělo zmizet spolu s Palackého. Ale z ulice přece jen něco zbylo. Je, co by se za nehet vešlo, to byla pravda, jediný nápis na poslední ceduli, nápis, ze kterého už bylo možné rozluštit sotva polovinu, ale stačilo to.
Stačilo to k tomu, aby v měšťance zůstaly na podlaze rozházené prázdné sešity, aby ve školníkově kukani zůstal na Tomášovým dechem zamženém skle stále ještě čitelný nápis „starej je vůl“, a aby ve Feldmanovi, v tom Feldmanovi, který ho právě táhne za ruku na radnici, zatímco v druhé svírá chlapcům osudnou ceduli, zůstal znepokojivý zlomek osobnosti onoho Feldmana, který jim z bedýnky školního rozhlasu v Tomášově třídě lakonicky oznámil, že už si pro ně jedou.
A teď už nás mají, pomyslel si Petr a roztřásl se ve Feldmanově sevření strachy.
