Za ruličku bankovek smotanou a bezpečně stáhnutou gumičkou si chtěl pan Baudelaire pořídit vášeň. Svazek, který mu teď tížil kapsu šedého saka, vznikal pomalu. Narodil se z nenápadně odepisovaných sum, které bylo třeba vydat za prodloužené členství v golfovém klubu nebo lekce squashe. Prostě za všechny záležitosti a aktivity, o které se paní Baudelairová nezajímala, a tudíž netušila, kolik stojí. Kdyby tušila, možná by ji udivilo jejich nenadálé zdražení. O rodinných účtech měla paní Baudelairová jinak dokonalý přehled. Byla totiž ženou pozornou, systematickou, pilnou a pořádnou. Ženou, se kterou už několik let nemohl pan Baudelaire spát, aniž by u toho myslel na ženy jiné, zmíněných kvalit pozbývající. Během poslední dekády svého dlouholetého manželství pan Baudelaire zjistil, že svědomitá sekretářka či účetní může podnítit jeho touhu, pokud je v první řadě ženou. Pokud byla manželka v první řadě svědomitou účetní a sekretářkou, jeho penis s ní odmítal spolupracovat.
Na druhou stranu, i sekretářky a účetní mají své potřeby a jsou zvyklé je uspokojovat. Nejlépe o víkendu, kdy není třeba spěchat do práce, na nákup, ke kadeřnici, na nehty, spinning, jógu nebo za přítelkyněmi. A vždy to chtějí dělat s kondomem, který vezmou z krabičky ve třetím šuplíku nočního stolku. A nikdy vám ho nenasadí samy.
Samy si však dokáží spočítat, že když za poslední půlrok ubyly z krabičky v třetím šuplíku sotva dva kousky, něco není v pořádku. Pokud se v druhé půli roku situace nezlepší, začnou od svých součtů přecházet k výsledkům. V případě paní Baudelairové se výsledek rovnal kancelářskou sponkou sepnutému štůsku rozvodových papírů, které před svého muže položila s konstatováním, že už ji nemiluje. Proto si chtěl dnes pan Baudelaire, náhle připadlo kouzelné pojmenovat potomka tak, aby se za to styděl až do konce života. Na druhou stranu si Vítr dokázal představit i horší jména. A tak, i když neráčkoval, rozhodl se na poslední písmeno rezignovat a říkat si zcela civilně. Jinak se ale považoval za mimořádně necivilní osobu.
Důležité však bylo, že Vít pocity nekradl. Ne že by to nedokázal, ale silný, úzkostlivě budovaný žebříček morálních hodnot mu podobné záležitosti striktně zakazoval. Pokud chtěl tedy Vít vášeň, sehnal si slečnu a rozvášnil se sám. Poté, co své pocity vydestiloval a zcela ochabl, jak psychicky, tak fyzicky, nechal zmíněnou dívku ležet s brekem na posteli. Přesně jak by to udělal každý slušný člověk. Nebyl žádný zloděj.
Jen včera se mu plán trochu zvrtl.
Cestu k její posteli – Kalvárii – vroubilo čtrnáct ledabyle odhozených svršků. Čtrnáctka mu připomněla obrazy křížové cesty. Těch bylo taky tolik. Kabát a Pan Ježíš je vydán na smrt. Celá se třásla, když nedočkavě rozepnul knoflíky a strhl jí ho z ramen. Cítil, co cítí, a roztřásl se taky. Byl to jeho dar.
Vítr přelétl pohledem ke košili, u ní Pán Ježíš poprvé padl pod křížem. Srazila ho do křesla. Chtěla ukázat, kdo je tu pánem. Následující polibek cítil na rtech ještě další den, stejně jako hojící se stopy po nehtech. Mezi černajícími se chlupy mu vyčísly několik rudých linek. Přejela po nich jazykem a slízla dvě kapičky krve, které se mu vyperlily na hrudníku.
Před postelí Pána Ježíše zbavili roucha a on před ní stál nahý a ruce se mu chvěly. Ucítil nával vášně. Bylo to skoro k nevydržení. Musel ji vypustit, jinak by se mu rozskočila hlava. Nejen kvůli ve spáncích pulzující krvi, ale i směsce pocitů, které se mu pořídit vášeň. Nebyla totiž pravda, že by svou manželku nemiloval. On s ní jen nemohl souložit.
Vášeň prodával muž z Opletalovy ulice, číslo popisné třicet dva. Alespoň tak uváděly internetové stránky přeplněné doporučeními. Těmi přesvědčen, zamířil pan Baudelaire na zmíněnou adresu pln odhodlání. Odhodlání výměnit obnos rovnající se měsíčnímu platu, svou hrdost a pověst rozumného, přísně logického člověka za trochu šarlatánství a nepatrnou šanci na odvrácení rozvodového řízení.
Jak se ukázalo, dům v Opletalově třicet dva byl pro pana Baudelaira překvapivým zklamáním. Přes všechno své pečlivě opečovávané racionálno v sobě nedokázal potlačit duši romantika. Od domu, ve kterém bydlí muž prodávající pocity, čekal něco… zamyslel se… něco baroknějšího. Ale cedule na světlé stavbě z železa, betonu a skla mluvila jasně. Zazvonil.
Když čekal, napadla pana Baudelaira nepříjemná otázka. Komu ten muž z Opletalovy ulice číslo třicet dva vášeň ukradl?
Vít pocity nekradl. Tedy Vítr pocity nekradl. Jeho rodiče (a on je za to upřímně nenáviděl) podlehli hysterii, které někteří vděčili za jména jako Léto nebo Vánoce. Mnoha rodičům totiž seběhly kdesi pod lebečními kostmi a urputně bušily na stěny svého vězení. Nezbývalo než to vydržet a chvíli počkat, než bude pocit čistější, bez nežádoucích příměsí.
Chytil ji. Hrubě. A jí se to líbilo. Na destilaci ještě nepřišel čas. Bylo to dobré, ale nic víc, a to Vítovi nestačilo. Nebyl nejlepším člověkem. Dokonce by se označil za jednoho z nejhorších, které zná. Rozhodně ale byl nejlepším emotikem, a kdyby prodával jen dobré zboží, nikdy by se jím nestal.
Zanořil se do svých pocitů a jejích vlasů a nechal se unášet.
Na posteli ho ukřižovala. Hedvábným šátkem přivázala Vítovy roztažené ruce k železnému čelu. Kov ho studil na zápěstích, když utahovala uzly. Posadila se na něj a rozepnula podprsenku. Vít si pomyslel, že má štěstí. Zajímalo ho, na co v tu chvíli myslela ona.
On si představoval peníze. Peníze srovnané do hromádek, rozházené po stole, peníze jako cifry naskakující na bankovním účtu. Peníze měnící se v nejrůznější věci, které mu přinášely uspokojení.
Ten obraz brzy zahnala vlna vzrušení a horkost na tváři. Vlepila mu facku. Byl rád. Potřeboval vášeň a ne vypočítavost. Za tu mu lidé neplatili, většinou si pečlivě hýčkali dostatek té své.
Rukou mu zabloudila k rozkroku a Vít přerývaně nasál vůni pižma. Jejich křížová cesta se přiblížila konci. Bylo na čase uložit tělo Pána Ježíše do hrobu. Předtím, než vydechl destilovaný pocit, ještě ho napadlo, že hrob je poměrně trefné přirovnání k tomu, co mělo přijít.
Vášeň zmizela a dostavila se úřední kocovina. Říkal tak pocitu, který má člověk stojící s daňovým přiznáním na konci fronty u dveří finančního úřadu. Byl prázdný. Jen v hlavě mu ze setrvačnosti tepalo. Žena sedící mu na hrudi poznala, co udělal. Nebylo to poprvé. O vášeň už se za svůj poměrně krátký, ale produktivní sexuální život nechtěně postarala několika emotikům.
Každý má jiný způsob, jak vypustit nahromaděné pocity, které mají náhle přijít nazmar. Vít je vydechoval a většina dívek, se kterými zatím byl, brečela. Ona ne. Když mu poprvé vrazila pěst do obličeje, zalitoval pevně držících pout.
Trvalo přesně šest minut a třicet dvě sekundy, než se z reproduktoru vedle dveří ozvalo krátké „Ano?“ a probralo pana Baudelaira ze zamyšlení. Přes svou romantickou duši nedokázal potlačit pedantské racionálno, které ho nutilo kontrolovat podobné věci na displeji digitálních hodinek. Podle času odezvy u domovních zvonků nebo délky zpoždění si často utvářel první dojem o lidech, se kterými se měl setkat. U své ženy podobné výstřelky odsuzoval a bezděčně tak potvrdil fakt, že na ostatních se nejsnáze opovrhuje sdílenými nešvary.
„Baudelaire,“ odpověděl a po krátkém zaváhání vstoupil.
„Pořádek je zabiják kreativity,“ začal muž, když jej vedl z předsíně svého bytu do pracovny. Byl vysoký, nepříjemně se usmíval a pod okem se mu černal monokl. „Lidé jsou líní tvořit. Jsou líní myslet. Dokonce jsou líní se i bavit. Proto uklízejí, to je velmi jednoduché. Viděl jste daVinciho pracovnu?“
Pan Baudelaire pochopil, že se muž snaží omluvit nestoudný nepořádek, který vládl v jeho bytě. Byla to podivná směsice luxusu a obrovského nezájmu o své okolí. Na nábytku, který pan Baudelaire obdivoval na stránkách časopisů o bydlení, se váleli chundelatí kocouři prachu. Štosy papírů natahovaly můřím rukopisem popsané prsty mezi neumyté nádobí a rozházené oblečení. Upatlané žárovky oběšené na obnažených drátech potáhly scenerii mdlou parodií světla. Chaosu nezůstala ušetřena ani dříve snad leštěná podlaha. Na ní ležel druhý muž. Pan Baudelaire se nejdříve lekl, že je mrtvý, ale pak zaslechl, jak si neustále něco mumlá. Protiřečil si.
„Nedávej mi nic!“ úpěl. „Dej mi, to není možné vydržet,“ oponoval si hned.
Nepříjemný úsměv ho bez zájmu překročil. Pan Baudelaire následoval, ale zaškobrtl, když nad ležícím chlapem štítivě přesouval podrážky italských bot.
„Myslíte ten film?“ vyhrkl, jak se snažil udržet rovnováhu. „Ale s tím pořádkem máte pravdu. Tedy my… myslím,“ zakoktal pan Baudelaire, když se trochu vzpamatoval.
„Myslíte? Opravdu?“ usmíval se muž dál. „Pořádek také dusí vzrušení. Zaveďte pořádek do sexu a nakonec se vám ani nepostaví, ale s tím máte zkušenost, že?“
Zrudlý rozpaky se pan Baudelaire posadil do nabídnuté židle. „Ehm, tedy…“
„Jistě. Proto jste tady. Peníze máte?“
„Mám.“
Bankovky tiše, bez protestů změnily majitele.
„Skvěle. Tady je vaše vášeň.“
Ampule, kterou mu muž podal přes stůl, byla prázdná. Pan Baudelaire si ji nedůvěřivě prohlédl proti světlu. Až když přimhouřil oči, spatřil tetelivé cosi, uzavřené za skleněnými stěnami.
„Co to…?“
„Feromony, hormonový koktejl. Nebo něco jiného, já nejsem biolog ani endokrinolog, pane Baudelaire. Nerozumím tomu. Ale můžu vám zaručit, že je to přesně to, co potřebujete.“
„Jak se to…?“
„Vdechnutím. Ústy nebo nosem. Na tom vlastně nezáleží, musíte ji dostat do systému. Vstřebá se cestou do plic a účinkuje téměř okamžitě. Jasné?“
„Asi ano,“ přitakal pan Baudelaire.
„Četl jste Květy zla?“
„Cože? Ne… tedy… ne, opravdu nečetl,“ otázka pana Baudelaira zaskočila.
„Víte, nikdy bych nečekal, že někdo vašeho jména si u mě bude kupovat vášeň. To je ironie, že?“
„Asi ano. Děkuji. Tak mě napadá, co s případnou reklamací? Existuje něco jako záruční lhůta?“
„Reklamace nebude, pane Baudelaire. Budete spokojený.“ Muž se ztratil v myšlenkách. Pan Baudelaire čekal. Čekal padesát pět sekund, jak si nezapomněl zkontrolovat na hodinkách. „Ještě jedna věc, víte, co si spousta lidí myslí?“ zaznělo do ticha. „Že když si nalijete alkohol do konečníku, opijete se rychleji a bez kocoviny.“
„Cože? Tedy… a funguje to?“
„Nevím, co myslíte?“
„Já…“
„Každopádně,“ ukázal muž na ampuli, kterou pan Baudelaire stále svíral v ruce, „s tímhle to nefunguje. A teď můžete jít.“
Pan Baudelaire šel. Rychle, už aby byl pryč. Na stole v pracovně domu v Opletalově ulici nechal ruličku pětitisícovek a své zamilované kožené rukavice. Nevracel se pro ně.
Ještě ten večer spal pan Baudelaire se svou ženou. A bylo to skvělé. Jedenáct minut a dvanáct sekund poté, co napsal muži z Opletalovy ulice děkovný email, přestal existovat. Jeho místo nahradil skutečný pan Baudelaire, který ten večer také spal se svou ženou. A tentokrát to skvělé nebylo. Nebylo to ani dobré. A jeho email se i přes všechnu shovívavost nedal označit za děkovný.
Viki by vlastního feťáka Vítovi nikdy nedovolila. Na vrcholu jejich vztahu, když jí proti všem okolnostem svědčícím o opaku přišlo, že soužití s ním má nějakou budoucnost, ale uvažovala o psu. O psu nebo, kdesi hluboko vzadu, v kumbálku schovaném na okraji podvědomí, o dítěti.
Pak Vít prodal jejich lásku, Viki si po pár dnech pláče a zvracení sbalila věci a problém se vyřešil. Zanedlouho se objevil Sešel a zůstával s ním už dva roky.
Feťáci jsou si většinou velmi podobní, ale žádného, který by se podobal Sešelovi, Vít ještě nikdy nepotkal. Proto si ho nechal doma, i když nebyl od povahy sběratel. Nikdy nechápal potřebu, která nutí lidi hromadit nejrůznější harampádí. Byl horlivým zastáncem jedinečnosti, která uchránila jeho byt před hromadami zbytečností. Už tak tam bylo kvůli hromadám tvůrčího nepořádku pro jiné hromady zoufale málo místa. Sešel chrápající na pohovce ale jedinečný byl.
Na gauč si lehl sotva před půl hodinou, delší chvíli poté, co byt opustil pan Baudelaire, kratší chvíli poté, co Vít odešel do města rozházet větší část páně Baudelairových peněz. Sešel si na něm chtěl odbýt další z mnohačetných podob své drogy – absťáku. Zatímco spousta lidí se stala, často s nemalou Vítovou pomocí, závislá na některém z pocitů, Sešel byl jiný. Kupoval si emoce jen proto, aby po čase přestal a vyvolal si stav, kterému propadl.
„Emotické pocity jsou silnější než ty, co lidé cítí normálně, to víš, že ano?“ přednášel Sešel s neuspěchanou rozvahou profesora, kterým ostatně i byl. Mnohem dříve, než si začal říkat Sešel, v časech, kdy ještě měl nějaké peníze a život odehrávající se mimo stěny Vítova bytu. „Určitě jsi vždy u filmů nejvíce brečel a při coitu nejvíce… však víš co. Jsi na to prostě stavěný, moji žáci by řekli, že jsi cíťa,“ vysvětloval už poněkolikáté.
„Nemáš žádné žáky,“ odpověděl mu tehdy Vít. Rád Sešela trápil. Bylo to jako hodit štěně z balkonu bez rizika, že vám zítra u dveří zazvoní ochránci zvířat. Perverzní, ale ohromně uvolňující.
„Takže ten pocit je silný a to je skvělé,“ přešel Sešel poznámku bez reakce a pokračoval. „Ale není tvůj a ty to víš. Zato absťák… ten je jiný. Je mnohem silnější a je jen a jen tvůj. Absolutně autentický prožitek. Víš, že jen při něm doopravdy žiji?“
Člověk si zvykne i na šibenici. A pokud na ní visí dost dlouho, začne ji mít rád a nakonec, když ho budou chtít odříznout, chytne se rukama provazu a nepustí, pomyslel si tehdy Vít. Sešelovou oprátkou byla ta nejobskurnější možná závislost a sebetrýzeň. A on si ji zamiloval. Vít nikdy Sešela nepochopil, ale o to víc jej obdivoval.
Tentokrát ale nechápal Sešel.
„Počkáte na něj ve skříni?“ otřel si sliny od úst, když s nečekaným úspěchem odpověděl muži, který s ním právě zatřásl. Absťák polevoval, krocan chladl. „No myslím, že mu to nebude vadit, on je poměrně neortodoxní.“
Sešel muže nechápal, ale o to víc jej obdivoval. Každý, kdo se odvážil vlézt do Vítovy skříně, totiž musel disponovat obrovskou mírou osobní odvahy. Nebo jiných, mnohem komplikovanějších a znepokojivějších vlastností.
Sešel usnul okamžitě, jakmile chlap odešel. S jediným pisklavým výdechem vypudil i poslední reziduální zbytky Vítových pocitů, které mu kolovaly endokrinním systémem. Byl prázdný a abstinenční třas opět převzal vládu nad jeho tělem. Zvedl ho a trhaným krokem muže pod elektrickým proudem jej vedl do Vítova pokoje. Předtím, než mu iluzivní chiméra dovolila vrátit se, zamkl skříň i s podivným návštěvníkem. Zaklepal na ni, ale odpovědělo mu jen ticho. Vydal se tedy na odysseovskou cestu zpátky do obýváku.
Spletl se. Ještě musel být solidně v háji, jak říkávali jeho studenti. Kdyby ne, určitě by ho napadlo zeptat se, jak se ten muž do zamčeného bytu vůbec dostal.
Noční tah městem se plynule změnil v ranní, a když se Vít vrátil domů, většina lidí z Opletalovy ulice už odcházela do práce. Sešel spal na pohovce, ale někdy, a nemohlo to být příliš dávno, byl vzhůru. Zvratky, které promáčely některá z lejster a účtů ležících na podlaze, ještě nestihly zaschnout. Vít si chvíli pohrával s myšlenkou, že by potřísněné dokumenty kopl pod gauč, ale záhy to vzdal. Chtělo se mu spát.
Že byl někdo u něj v pracovně, poznal okamžitě. Nikdy totiž nezavíral dveře své šatní skříně. Barvitou směs špinavého a podle jeho vlastního názoru stále použitelného prádla nechal volně vyvěrat z jejích útrob na parkety. Někdo ale skříň zavřel a dokonce se obtěžoval otočit klíčkem v zámku. Pokud se Vít nemýlil, byl onen někdo prvním člověkem, který takovou věc udělal. Vít vykročil, aby se stal prvním, který jím otočí na druhou stranu. Malý krok pro člověka, ale velký krok pro lidstvo, pomyslel si, a pak skříň promluvila.
„Nedělal bych to.“
Bylo to zvláštní, Vít si vždy představoval svou skříň jako ženu. Tlustou bábu, která ochotně spolyká veškeré svinstvo, které jí hodí do chřtánu. Hlas ale patřil muži.
„Nemám zbraň, zato mám dost peněz, aby se vám vyplatilo dělat, co řeknu. Peněz, které jsem schopný a ochotný poukázat na váš účet. Pokud budu spokojený.“
Najednou to bylo zpátky. Všechny dávno zapomenuté dětské můry a titěrné, bezvýznamné strachy, které měnily nejvšednější věci v hnízda strašidel a nočních můr. Stačilo, aby promluvila šatní skříň, a Vítovi bylo zase pět, třásl se pod peřinou a vyděšený naslouchal tichému skřípání rozehřívajících se wavek. Rozum mu vypověděl službu. Jediné, na co se zmohl, bylo:
„Jak jste se proboha zamknul vevnitř, když klíč je venku?“ Byla to otázka přímo sherlockovská. Ano, milý Watsone, jak to udělal? Neptejme se na důležité věci. Přejděme to, kdo to je, proč tu je a ostatní podstatnější otázky. Zeptejme se na tu největší pitomost!
„Podívejte, takhle nemůžeme začít,“ zaznělo ze skříně. „Všiml jsem si, že za stolem máte židli. Možná ji nevidíte, vypadá jako homole špinavého oblečení. Jak na tom zvládáte sedět? Přisuňte si ji ke mně, ať se můžeme začít rozumně bavit.“
Rozumně bavit. Budu se rozumně bavit se svou skříní, uvažoval Vít, když se hromadou košil a kalhot propracovával k velmi drahé, velmi pohodlné a velmi špinavé kancelářské sesli.
„Víte, jste něco jako bůh. Jaký je to pocit? Dávat lidem radost, štěstí, lásku? I když je to všechno jenom přelud. Za odpustek zakoupená iluze?“
„Nevím, nikdy jsem o tom takhle neuvažoval,“ odpověděl Vít. Rozhodl se pomíjet otázky a soustředit se na onu důležitou zmínku o jistém obnosu, který by se potenciálně mohl objevit na jeho účtu. Jedno bylo jisté. Ten člověk ho nechtěl zabít. Nechtěl ho ani okrást. Tak proč nehrát chvíli podle cizích pravidel? Vlastně byly jisté dvě věci. Ta předchozí a zároveň, že tahle hra byla neobvyklá a vzrušující, na rozdíl od většiny jiných, které všední život přinášel.
„Berte to tedy jako axiom. Jste něco jako bůh. Udělejme z tohoto setkání tedy ultimátní zpověď. Já a Bůh. A na konci možná rozhřešení, co říkáte? To největší ze všech, díky kterému zas budu moct žít sám se sebou. Můžeme začít?“
„Můžeme, mé dítě,“ pousmál se Vít. Bavil se. Bál se, třásl se strachy, ale bavil se. Vlastně mnohem víc než kdykoliv za poslední dva roky.
„Otče, zhřešil jsem,“ začala skříň. „Dal jsi mi do vínku pocit. Pocit, díky kterému se člověk vydrží dívat do zrcadla déle než pár sekund, aniž by se musel zhnuseně odvrátit.“
„Pokračuj, mé dítě, co je to za pocit?“
„Sebeláska. Miluj bližního svého jako sebe samého. A já se miloval, panečku, jak já se měl rád, otče. Tu část s bližními jsem pravda trochu přeskočil. Ale o tom nechci mluvit. To není můj hřích.“
„Ano? A co je?“
„Dělal jsem strašné věci. Ubližoval lidem,“ vypočítávala skříň. „Nejrůznějšími zvrácenými způsoby, způsoby tak hluboce perverzními, že si člověk často ani neuvědomí, že někomu ubližuje. Ale to taky není můj hřích.“
„A dál?“ promnul si oči Vít.
„Můj hřích je, že jsem kousek po kousku promrhal tvůj dar. Ztratil jsem sebelásku. A teď se nemůžu podívat do zrcadla. Nemůžu ani vylézt z téhle posrané skříně, protože když se na sebe nemůžu dívat sám, jak by ses na mě mohl dívat ty?“ Skříň se odmlčela. „Víte, otče, kdysi kdosi řekl, že nejhůř se odpouštějí křivdy, které na sobě spácháme sami. A já si nedokážu odpustit. Protože ten chlap, ten hajzl, co mi sebral mou sebelásku, je ta největší, nejposranější, nejubožejší svině, co kdy po tomhle světě chodila!“
Ten křik by vzbudil i mrtvého a možná, jen možná mohl vzbudit i Sešela. Vít nakoukl do obýváku, aby zkontroloval, jestli se na pohovce něco nepohnulo. Nepohnulo.
„A ode mě chceš rozhřešení, synu? Odpuštění?“
„Ne, otče. Lhal jsem vám. Na rozhřešení seru. Chci sebelásku. Jen trochu. Abych se mohl zase dívat do zrcadla, chápete? Trochu. Deset deka, jemně nakrájené prosím. Za rovných třicet milionů.“
Deset deka sebelásky a třicet milionů. Férová cena, pro niž Vít začal s procedurou, které nerozuměl, ale za léta ji dokonale zvládl. Uchopil injekci, kterou se chystal napíchnout jistou velmi speciální a velmi vzácnou žlázu, a zhluboka se nadechl. Dřív extrakci nerozuměl stejně jako složitým fyzikálním vzorcům nebo, dejme tomu, čínštině. Pak si přečetl několik článků o endokrinologii, evoluci, mutaci a procentech využitého potenciálu lidského mozku a nakonec nebyl o nic moudřejší. Důležité bylo, že ji ovládal lépe než většina jiných. Od chvíle, kdy přišel na své emotické nadání, k tomu dospěl přes mnohá úskalí, kotrmelce a neúspěchy. Dnes však vedl jehlu sebejistě, bez jediného zachvění skrz pokožku do místa, kde shromažďoval vydechnuté pocity.
Zabolelo to.
Vít se miloval. Když o tom uvažoval, možná mnohem víc než ostatní. Pokud je někdo takový neoddiskutovatelný idiot jako já, potřebuje pořádnou dávku sebelásky, pomyslel si. Těžké je jen zavolat ji, kdy se vám zlíbí. Pocity jsou leccos, rozhodně ale ne žádné hej nebo počkej.
Vzpomínal. V závěji nespočetných zážitků hledal ten pravý, až přišel k Viki. Byl jediným emotikem, který kdy prodal svou lásku. Nebyl to přelud, nic si nenalhával. Jeden den byl hrdým vlastníkem leštěného kadilaku mezi pocity, celého v kůži, lásky jako trám, a druhý den ji prodával za sumu ne o moc menší než za kterou si proráží kůži tenkým ocelovým ostnem teď. To ale nebyla perfektní vzpomínka. Perfektní byla až ta z následujícího dne, kdy si ráno vyčistil zuby, vykloktal a předvedl na sebe v zrcadle úsměv jako z reklamy na zubní pastu.
Byl klidný. Spokojený, zatímco zvratky jeho zdevastované přítelkyně ještě stékaly do záchodové mísy. Chce to pořádnou dávku sebelásky, odpustit si něco takového. A to i když zavoláte na pomoc výmluvy, jako: Co je špatného na tom chtít být nejlepší ve své práci? A starou ozkoušenou klasiku – Však tě ta ženská pořád jenom omezuje! Nebo další oblíbenou – Vždyť prodávám jen ze svého, tvou lásku jsem neprodal! Uvědomoval si, že by Viki byla spokojenější, kdyby prodal tu její a nenechal ji zamilovanou do chlapa, který se na ni tak kardinálně vykašlal, ale bylo mu to jedno. Vít totiž pocity nekradl. Za to se na sebe zvládl usmívat do zrcadla, zatímco jeho přítelkyně brečela vedle v ložnici. Začal extrahovat.
Facka uvědomění ho zaštípala na tváři příští ráno spolu s vodou po holení. Přestal totiž vypadat jako Harrison Ford. Při ranním koupelnovém rituálu mu pohled v zrcadle neoplácel mladý Han Solo nebo Indiana Jones. Dokonce ani ten stárnoucí z posledního dílu. Díval se na něj vyžilý chlap, s očima zarudlýma od nekontrolovaného pití. Pod jedním z nich mu pomalu zelenal monokl z nedávného postelového‘ bití. Byl to chlap, kterému cosi vymazalo z tváře nepříjemný úsměv, který možná kdysi přitahoval jistou sortu žen, které si u psychologů pravidelně stěžují, jakou že to mají v životě smůlu na pancharty. Vít by se politoval. Bylo to poprvé, co ho podobná myšlenka napadla, a spolu s ní se vypotácel z koupelny s elmexem zasychajícím v koutcích úst. To se také stalo poprvé. Vít býval velmi pečlivý.
Tiše se sesul na židli za stolem a v duchu poděkoval Bohu, i když v něj zarputile odmítal, věřit, že z ní včera odklidil všechen svinčík. Sedět na špinavých ponožkách a pokydaných košilích by mu v jeho stavu nepřidalo. Šátral po stole v marné snaze najít něco, co by mu vrátilo náhle ztracenou sebejistotu a pocit, že je s ním všechno v naprostém pořádku. Nic nenašel. Místo toho mu někdo potáhl mozek tlustou vlněnou čepicí naplněnou mravenci. Stovky nožiček ho zalechtaly na šedé kůře a bránily mu v soustředění, když sáhl po laptopu, aby se aspoň trochu uklidnil pohledem na e-mailovou schránku.
Byl tam.
Mail od pana Baudeiaira, ve kterém nervózní chlapík náhle používal slovník, za který by se možná nestyděl jeho prokletý jmenovec, ale muž, který si myslel, že da Vinciho pracovna je film, rozhodně ano. Poselství bylo jednoduché.
„Vaše vášeň, pane, stojí za hovno.“
Víta to připravilo o dech. Reklamace nedostával. Všichni byli vždycky spokojení. Jistě, v poslední době mělo pár lidí výhrady, ale na věčné stěžoválky a nespokojence z povolání narazíte v každé profesi, pomyslel si. Ale tohle? Vaše vášeň stojí za hovno? Tohle prostě není možné! Obzvlášť když by mohl odpřísáhnout, že včera mu došlo spokojené elektronické poděkování. Kolečko myši zapředlo, jak sjel seznamem zpráv níž. Příchozí mail se tam skvěl v celé své podlézavé kráse. A nad ním opomenutý mailerdeamon, kterého se včera neobtěžoval otevřít. Měl ostatně lepší věci na práci. Například mluvící skříň. Teď Vít kliknutím démona vypustil a přečetl si, že jeho polichocená odpověď panu Baudelairovi nemohla být doručena, protože zadaná adresa elektronické pošty neexistuje. Svět se zachvěl. Vášeň nejlepšího emotika přece nemůže stát za hovno, to nedávalo smysl, ledaže by… Potřeboval vzpruhu. A to hned.
V šuplíku, pohřbenou pod geologickými vrstvami harampádí a špíny, nahmatal Vít humidor se svou železnou zásobou. Dřív schraňoval kvalitní doutníky, ale dnes v něm vedle sebe spočívaly ampule plné pocitů, trůnící na červeným sametem vykládaném dně jako slepice na vejcích. Vydestiloval je, když chodil s Viki, a byla to sbírka, co by přiměla k úsměvu i depresivního baseta. Vít právě nasával kousek, který osobně pojmenoval Někdo tě potřebuje, když do pracovny vstoupil Sešel.
„Proč máš ve vaně nahou adolescentku?“ nadzvedl obočí.
Skutečně tam ležela. Vít si pamatoval, jak byl překvapený, když jako dítě našel před Vánoci ve vaně kapra. Tenhle okamžik se tomu překvapení přinejmenším vyrovnal. Zato nadšení, které se dostavilo tehdy, zůstávalo dnes zdráhavé stát za dveřmi a ani se nezeptalo, jestli může dál. Dívce ve vaně bylo sotva patnáct, strnulou tvář nakloněnou k levému rameni, v doširoka otevřených černočerných očích pomrkávající světlušky, kterým vdechly život zamžené bodovky vetknuté do stropu. Vít ji za svůj život viděl už čtyřikrát.
Poprvé, když jí prodal jeden specifický pocit. Vzpomněl si na ten den. Zazvonila u něj v jedenáct. Typický rozmazlený fracek, který se ulil z drahé soukromé školy a chtěl utratit kapesné, které by žádný rozumný rodič dítěti do rukou nesvěřil. Normálně by ji vyhodil, objednávky ji podobných ho nikdy nezajímaly. Svou povrchností a uniformitou ho odpuzovaly. Děcka chtěla zapadnout do stáda. A věční outsideři se aspoň na chvíli toužili cítit jako součást kolektivu. Tahle dívka nebyla jiná, její žádost však Víta svou obskurností na chvíli připravila o dech.
„Všichni se řežou,“ řekla tehdy. „A pak se chlubí. Kdo nemá jizvy, je out, chápete?“
Bezpečné sebepoškozování bylo módní. Pár kapek krve a vzrušení, které dá na chvíli umlknout svíravé jistotě, že zrovna vás nikdo nemiluje a už vůbec vám nerozumí.
„Já se nedokážu říznout. Rodiče sou fajn, kupujou mi věci, prostě mě berou. Ale ve škole ne. Ne s tímhle,“ vyhrnula si rukávy. Kůži na předloktích měla hladkou, bez zajizvených stop po žiletce, kterou si normálně holila nohy a pohlaví. „Chci cítit to, co nutí ostatní děcka se řezat.“
Řekl jí, ať se vrátí nazítří.
Potřetí ji viděl na fotce v novinách. Ležela ve vaně, hlavu nakloněnou k levému rameni jako teď. Voda, v níž bylo ponořené její nahé nedospělé tělo s klubajícím se poprsím vyčnívajícím nad hladinu, zčernala krví. Bílá předloktí položená na okrajích vany u zápěstí rozřízlá. Z rozšklebených ran steklo pár kapek krve i na károvanou dlažbu.
Počtvrté bylo teď, v napuštěné vaně jeho koupelny.
„Už vím, jak se říznout,“ usmála se na něj šibalsky. V puse napůl ponořené pod hladinu jí brblala voda.
Vít zabouchl a opřel se zády o dveře. Stál tam pět minut, než si všiml rudé kaluže, která se pomalu šířila ze škvíry mezi nimi a podlahou. Beze spěchu fagocytovala jeho boty, jako nějaký zvrácený prvok.
Tohle nebylo možné. I když holku viděl i Sešel, nebylo to možné. Buď už spí a tohle se mu zdá, napadlo Víta, nebo je přetažený a spát potřebuje.
Že bude potřebovat psychologa, věděl ještě dřív, než se svalil na vodní postel. Věděl to dřív, než ho její měkký a přizpůsobivý povrch jemně objal. Věděl to dokonce i dřív, než si všiml fúrií hřadujících na trolejových drátech za oknem ložnice. Bouquereau jim přimaloval tváře žen, jeho přítelkyň, nebo jen holek, které účelově ošoustal.
Rozum mu vypověděl poslušnost. Rozhodně potřebuje cvokaře, zopakoval si, než upadl do delirického spánku.
Petr si otevřel praxi v luxusním mezonetu pod střechou bývalého soudu. Železný, trubkovitý chlapík před ním už nějakou dobu zvedal krychli spravedlnosti, jak se psalo na plaketě, a z jejích útrob nechával vyvěrat nezastavitelný proud zákona. Nebo, což zase usoudili věčně opilí studenti, kradl pisoár.
Svatí z protějšího kostela se Petrovi dívali do oken ordinace a kamennými pohledy vyprovázeli i pacienty, kterým v hlavách ještě zvonilo z čerstvé diagnózy.
Když se Vít probudil a za okny byla tma, vůbec neuvažoval, že by se tam vydal. Byl si jistý, že je ten poslední, komu by se chtěl svět, natož ještě lidé na ulici, dívat do tváře. Zvedl tedy telefon a zavolal Petra k sobě. Těch pár tisíc navíc, které ho to bude stát, nelitoval. Někdo, kdo prodal sebelásku za třicet milionů, na cvokaři nemusel a ani si nemohl dovolit šetřit. A on potřeboval vynikajícího odborníka, tím si byl jistý.
A Petr takový byl. I přes své zvláštnůstky. Trpěl totiž poruchou, která mu dovolovala spát pouze tři hodiny denně. Jeho životní prognózu lékaři odhadli na čtyřicet let, a tak se osmatřicetiletý Petr snažil využít každou minutu z té nepříliš dlouhé doby, která ho podle moderních diagnostických přístrojů ještě čekala. Pracoval tedy na dvě směny. První patřila ordinérním bláznům, depresivním paničkám a vyhořelým manažerům. Druhá náležela lidem, jako byl Vít. Lidem, kterým se Petr nezvládl ani při nejlepší vůli dívat do tváře. Proto sezení probíhala ve tmě, za zataženými roletami a zásadně po setmění. Proto i Vít, ještě než uslyšel zvonek, zatáhl všechny žaluzie.
„Chceš diagnózu?“
Petr seděl na židli vedle Víta uvelebeného na vodní posteli. Velmi freudovské, pomyslel si, když si prohmatával modřiny a čekal, než Vít začne prosit. Ve svém zatemněném bytě se pohyboval s neokázalou sebejistotou slepce, ale u Víta se otloukl o každý roh neviděného nábytku. Pořádně si nabil a měl chuť pacienta trochu potrápit.
Někdy dřív by se možná Vít i zapojil a doprošoval se každého slova, za které, jak dobře věděl, už dávno velmi draže zaplatil. Petr byl skvělý (Vít to věděl, chodil k němu už dva roky, vlastně od té záležitosti s Viki), ale rozhodně nebyl levný. Tentokrát na to však neměl ani náladu, ani žaludek.
„Dobře,“ vzdal to psycholog po chvíli trapného ticha. „Víš, jak si představuju peklo? Jako tvoji hlavu. Deprese. Psychóza. Neuróza. Paranoia a spousta dalších cizích slov, kterými tě nebudu obtěžovat.“
„Představuješ si ho často?“ zamumlal Vít.
„Co?“
„To peklo. Víš, už jenom dva roky, musíš si ho představovat často. Asi si říkáš, co když mají ti muslimové pravdu? Nebo hinduisti? Co když budu za dva roky v totální, nepopiratelné a nekonečné prděli jen proto, že jsem nečetl korán?“
„Četl jsem korán. A ty platíš pár tisíc za hodinu, jen abys mi dokázal, jaký jsi filozof?“ ušklíbl se Petr, i když to nikdo nemohl vidět.
„Náboženství je věc, která má neuvěřitelný potenciál nasrat spoustu lidí. Až zjistí, že jen jedno může mít pravdu. Nebo žádný. Jen jedno nebo žádný, a pokud vezmu zbytek světa, nedávají tomu tvému křesťanství moc šancí,“ nedal se odradit Vít.
Rád si Petra dobíral kvůli jeho víře a dnes doufal, že pokud někomu přitíží, jemu samotnému se nálada zvedne. Ale svět skončil, zákon škodolibosti selhal a Vítovi bylo pořád stejně hrozně.
„Dva roky? Dnešní večer. Tobě dávám dnešní večer a pak to skončíš – sebevražda, jsi jasný adept,“ oplatil Vítovi psycholog stejnou mincí. „Jak ses do tohohle stavu dostal?“
„Prodal jsem sebelásku a asi jsem to přehnal. Vyprodal jsem krám,“ přinutil se Vít k odpovědi.
„Jsi idiot,“ shrnul Petr. „Řekl jsem ti to hned po tom, cos provedl Viki. Prodat lásku? A teď prodáš tu jedinou věc, díky které se sebou můžeš ještě vydržet?“
„Jak jí je?“
„Viki? Ty terapie, cos zaplatil, začínají pomáhat. Dnes by tě možná mohla i vidět,“ odpověděl Petr.
Vít si představil příšeru, kterou viděl za oknem. Dříve pěkná, nyní lítá, hnusem zkřivená a zohyzděná tvář jeho bývalé přítelkyně naroubovaná na nestvůrně tělo. Dnes už by mě mohla i vidět. To tedy ano, pomyslel si Vít.
„Mám halucinace,“ změnil téma.
„To je pochopitelné a při takovémhle poškození naprosto očekávatelné,“ konstatoval Petr. „V tvém případě ale nevím, co můžeme čekat. Představy dokáží být pro nemocného velmi reálné a ty, jako emotik“
„Já jako emotik?“
„Řekněme, že ty tvoje můžou být velmi, velmi reálné. Mohly by ti ublížit. Ale jestli se nestane zázrak, velmi brzy si ublížíš sám.“
„A co mám dělat?“
„Napravit se, rozumíš? Zní to jako klišé, ale přesně to potřebuješ. Získat zpátky to, čemu říkáš sebeláska. Ale pochybuji, že to stihneš. Taková věc by v tvém případě zabrala roky. Většinu pocitů, cos prodal, můžeš prožít brzo znovu, ale sebelásku si musíš vybudovat.“
Roky? Najít chlapa, co mi ji sebral, a vysát z něj můj pocit nezabere roky. Ale mohlo by to zabrat příliš dlouho, obzvlášť když nevím, kde mám začít, pomyslel si Vít. Pak ho něco napadlo.
„Neléčil jsi toho chlapa, co jsem mu ji prodal? Je to případ podle tvého gusta, totální magor. Aby se mnou mohl mluvit, schovával se ve skříni.“
„Léčil. Ale téhle debatě jsem se chtěl vyhnout. Nikomu nepomůže.“
„A to řekneš až teď? Kdo to je? Doprdele! Kde ho najdu?“ vyhrkl Vít a vyskočil z pohovky.
„Lékařské tajemství a navíc nevím, jak ti pomůže se s ním vidět. On svůj problém vyřešil, pravda, jinak, než jsem mu doporučoval. Tahle cesta je pro tebe pasé. Žádný jiný emotik ti sebelásku neprodá. Ty se musíš vidět s jinými lidmi. Omluvit se, a začal bych u Viki. Chápeš?“
„Přesně to chci,“ odsekl Vít. „A na lékařské tajemství ti seru, stejně jako na něj sereš ty. Chci kontakt.“
Petr si povzdechl.
„Víš, co tě to bude stát,“ konstatoval.
„Vím,“ odvětil Vít.
„Mám na něj jen číslo, umíš přijímat vizitky?“
„To myslíš, že mám mobil z doby kamenné?“ oponoval Vít. Otázka ho urazila, mobil měl vždy ten nejmodernější. Nějaký lesklý, nablýskaný zázrak, formuli jedna mezi přenosnou komunikační technologií. Věnoval tomu poměrně dost úsilí a peněz.
„Dám ti ještě jedno. Tentokrát gratis,“ dodal Petr. „Viki si změnila číslo, takže tady je to nové. Tam bys měl zavolat.“
„A čemu to pomůže?“
„Lidi si vždycky vybírají ze dvou možností, té správné a té snadné,“ vysvětlil Petr. „Předtím, než zavoláš tomu chlápkovi ze skříně, aspoň si hoď korunou. Ta podělaná koruna totiž může mít víc rozumu než ty a máš aspoň padesátiprocentní šanci, že za tebe vybere správně. Protože ty jsi stoprocentní idiot. Možná i stopadesátiprocentní. Jak teď konečně oba dobře víme,“ dodal.
Idiot, neidiot, stoprocentní, nestoprocentní, Vít korunu z kapsy ani nevytáhl. Vyprovodil Petra slušně ztemnělým bytem až na chodbu a dal mu sbohem. Poslepu se pak vydal do pracovny, nohama šouraje mezi krabicemi od pizzy a plastovými tácky umatlanými sójovou omáčkou. Podrážkou občas rozhrnul některý z mnoha papírových štosů nastražených na zemi jako nášlapné miny.
Rozsvítil si až na místě. Na mobilu mu svítily dvě přijaté zprávy. Otevřel tu první a vytočil číslo.
Krabice bezdrátového telefonu pevné linky se rozdrnčela. Vít se ji, s mobilem přitisknutým k uchu, snažil ignorovat. Za léta zapomněl, že telefon vůbec má. Ani nevěděl, kam zahodil sluchátko. Najednou v mobilu klaplo. Někdo uťal vyčkávací tón a přijal hovor. Vyzvánějící telefon zmlkl ve stejnou chvíli.
Když se u Vítova ucha a k jeho překvapení i ve stále zamčené skříni ozvalo krátké „Ano?“ náhle si vzpomněl, kam kdysi sluchátko pevné linky odhodil. Odložil mobil na stůl a již podruhé za poslední týden vykročil k almaře se záměrem ji otevřít. Tentokrát to udělal. Neodemykal ji, trhl za dveře, až tah zámku povolil a ony se rozlétly do stran.
„Každý si tam schovává kostlivce,“ usmál se na Víta muž s monoklem a nepříjemným úsměvem. Stál za zrcadlem na zadní stěně skříně. U ucha držel sluchátko telefonu, stejné, jaké se válelo na hromadě oblečení, která okupovala její dno. „Můžeš mi říkat třeba Svědomí, napoprvé jsme se totiž nepředstavili. Asi na to kvůli vší té zpovědi a obchodním transakcím nevybyl čas.“
„Já musím být opravdu nemocný. Myslím úplný blázen,“ promnul si oči Vít.
„To jsi přece už nějaké dva roky,“ poznamenalo Svědomí. „A jak řekl náš milý psycholog, pokud blázní emotik, může to být opravdu velmi reálné.“
„Dva roky? Vždyť teprve včera… do té doby jsem byl úplně v pořádku.“
„Tomu říkám vytrvalost, bravo! Prodá všechnu svou sebelásku a stejně to pořád nechápe, grandiózní,“ Svědomí se odmlčelo. „Tak ty si opravdu myslíš, že když jsi prodal lásku, obešlo se to bez následků? Houbeles. Jsi nemocný už od té doby. Nepředstavuješ si jen mě.“
Někdo vešel do pracovny. Byl to Sešel a tvářil se téměř lítostivě. Za ním následoval Petr a procesí uzavřel pan Baudelaire.
„Já jsem ten pocit, který ti dva roky říkal, že jsi v pořádku, že s hlavou přece nic nemáš,“ usmál se Petr.
„A já zas ten, co tě ubezpečoval, že tě na tom světě ještě někdo potřebuje,“ uklonil se Sešel.
„A já, že tě tvá práce baví, a že ti jde,“ vyhrkl pan Baudelaire.
Vít zalapal po dechu. Nikdy nechodil ke cvokaři. Nikdy si doma místo psa nechoval feťáka a za poslední dva roky neprodal jediný pocit, který by stál za to.
„Pracovali pro konkurenci, tedy dokud nedošlo k jistým změnám v pracovní smlouvě,“ dodalo Svědomí.
„Pro konkurenci?“
„Pro sebelásku. Řeknu ti, ta tvoje měla pořádně tuhý kořínek. Byl to ten pocit, který ti vytrvale opakoval, že tihle tři mají pravdu.“
„A ty jsi?“
„Já jsem ten, který říká, že pravdu nemají,“ uzavřelo Svědomí. „Teď ti to konečně můžu říct na rovinu. Obviň mě z nekalého konkurenčního boje, ale byla to jediná věc, která ještě mohla zabrat. Já jsem ten pocit, který tě nutí vybrat správnou věc.“
„A to je?“
„Na stole máš ještě jedno číslo. Zavolej na ně a omluv se. Udělej první krok.“
„Počkej,“ zarazil se Vít. „Pokud ty jsi pořád ve skříni, to znamená, že…“
„Že sebeláska ti leží na stole. Je někde pod tou hromadou papírů, támhle napravo. Nezapomínej, že člověk si vždycky vybírá ze dvou možností.“
Svědomí vystoupilo ze zrcadla. Jeho zašlý, upatlaný povrch se za ním zachvěl a uzavřel se jako vodní hladina, když pohltí kámen. Natáhlo ruku. Na dlani mu ležela mince.
„Panna – zavoláš Viki, orel – pěkně si protáhneš nos sebeláskou, jako správný feťák.“
Vít si minci vzal. Měla jenom jednu stranu. Tu s pannou.
„Pozornost podniku,“ usmálo se Svědomí.
Plíšek kovu se zatočil ve vzduchu, když do něj Vít cvrnkl palcem. Všichni čtyři, Sešel, Petr, Svědomí i pan Baudelaire jeho dráhu sledovali jako zhypnotizovaní, jako by opravdu nebylo jisté, co padne. Vít se na minci nedíval. Otočil se a vrhl se mezi papíry na stole.
Ostatně snadné možnosti se neříká snadná pro nic za nic. A on měl svých deset deka sebelásky, jemně nakrájené, na dosah ruky.
Mince dopadla na hranu.
„Nakonec se každý musíme rozhodnout sám,“ povzdechlo si Svědomí, zrovna když Vít přikládal skleněnou ampuli k nosu…
