James Patrick Kelly – S muži je kříž (MEN ARE TROUBLE)

1

Upřeně jsem zírala na svůj datafon a snažila se ho přimět, aby zacvrlikal. Už jsem zkusila pozorovat i dveře, ale nikdo se k nim ani nepřiblížil. Samozřejmě jsem mohla psát zprávu o případu Rashmi Jonesové nebo utřít prach v kanceláři, a že ho tady bylo požehnaně. Případně jsem mohla přizvat ke konzultaci Johnnieho Walkera, který si dneska ráno otevřel kanci ve spodním šuplíku mého pracovního stolu. Místo toho všeho jsem se rozhodla otevřít okno. Nový případ mi třeba přinese poštovní holub. Nebo přiletí dovnitř přivázaný motouzem ke kusu cihly.

Tři poschodí pode mnou se táhla Market Street stejně prázdná jako zbytek města. V dohledu se potloukaly jenom dvě obyčejné pipky v pohodlných botách a jedna baběa obutá do sandálů a zabalená do deky. Seděla na obrubníku před mrtvou výlohou Starbucks a brnkala na kytaru, aby si vyžebrala pár drobných. Doufala, že v místním pekle najde nějakou filantropku. Hlas měla tichý, ale sladký jako broskvovou zmrzlinu. Kde jen ten můj milý je? Už vadnu jako lilie. Chudák stará, pomyslela jsem si, už nejsou žádní milí, ani pro tebe, ani pro nikoho jiného. Přestala, když nad námi s plácáním křídel přeletěl ďas a střemhlav zamířil na přistání k vedlejšímu bloku. Až do téhle chvíle panovalo krásné červnové ráno a vlhce slibovalo jaro, které v našem povadlém městě zatím pořád odolávalo útokům léta. Babča se opřela o kytaru, těžce se zvedla, přitáhla si deku k tělu a šourala se směrem k centru.

V tu chvíli mi zapípal datafon, ale byla to jenom Sharifa, má už téměř bývalá milá. Volala z nemocnice, měla na sobě světle modrý nemocniční mundůr a i na maličké obrazovce bylo poznat, že plakala.

„Ahoj Fay.“

Kousla jsem se do rtu.

„Přijď dneska večer domů. Prosím,“ řekla tiše.

„Nevím, kde mám domov.“

„Omlouvám se za všechno, co jsem ti řekla,“ ovinula si ruce kolem ramen. „Je to tvoje tělo. Tvůj život.“

Milovala jsem ji. Dělalo se mi ale zle z toho, že mě osemenili, z potratu a ze všeho, k čemu mezi námi v minulém týdnu došlo. Mlčela jsem.

„Už jsi to udělala?“ Její hlas ve mně vyvolával pocit šmirglpapíru jezdícího po skle. Znovu mě to podebralo. Byla tak hluboce raněná, že to slovo nedokázala ani vyslovit.

„O čem to vlastně mluvíme, paní doktorko,“ odpověděla jsem posměšně. „O tom mém výškrabu?“

Obličej se jí zkřivil: „Takhle nemluv.“

„Jestli chceš pikantní podrobnosti, můžeš si mě najmout, abych sledovala sama sebe. Práci potřebuju jako sůl.“

„To snad nemyslíš vážně!“

„Nojo, nojo, paní doktorko,“ odtušila jsem a zavěsila.

Můj život byl v troskách, i když nešlo o nic, co by vydalo na titulky hlavních zpráv. Okno jsem měla pořád otevřené, ale Sharifin telefonát nejspíš vysál z mé kanceláře všechen vzduch. Říkala jsem si, že by mi bodlo pořádné kafe, ale ve skutečnosti by se mi spíš hodila bohatá teta, dovolená na Fidži a nová přítelkyně. Zamkla jsem za sebou dveře a loudala se chodbou k výtahu. Ve chvíli, kdy jsem se chystala stisknout přivolávači tlačítko, kabina s cinknutím zastavila. Dveře se otevřely a za nimi stál George, bot-domovník, který má na starost údržbu naší budovy, a ďas, bezpochyby tentýž, který před chvilkou přeletěl kolem. Byla jsem přesvědčená, že mne se jejich přítomnost nijak netýká. Ďas jde nejspíš kvůli úlevě na daních za bláznivou Martou, která má kancelář na stejné chodbě jako já, nebo bere hodiny klavíru o patro výš u Abby. Hm, bylo to stejně pravděpodobné, jako že násosky chodí do baru na buráky.

„Ahoj Fay,“ řekl George, „tento zde doufal, že najde tebe ve tvé kanceláři.“

S vytřeštěnýma očima a pokleslou čelistí jsem na ďasa tupě zírala. Samozřejmě jsem jich už pár viděla na videu i na obloze. Před časem jsem dokonce jednoho potkala, jak šmajdá k radnici, ale nikdy jsem nestála u žádného tak blízko, abych mu mohla vrazit pár facek. Ďasy jsem upřímně nesnášela. Dveře výtahu se zachvěly a začaly se zavírat. George mezi ně vstrčil ruku, aby je zarazil.

„Může tebe tento zde požádat o chvíli času?“ zeptal se George.

Ďas měřil něco přes metr. Jeho obličej měl barvu zaschlé krvavé skvrny, jen malý chřtán se mu jakoby vlhce lesknul. S mlaskavým zvukem nasával vzduch, jako by ho líbal. Blanitá křídla měl pevně obtočená kolem těla a pod jejich rezivým průsvitným příkrovem jenom náznakem prosvítal štíhlý trup. V plochých složených hmyzích očích jsem viděla svůj vlastní odraz. Vypadala jsem, jako kdybych právě dostala ránu palicí.

„Něco snad jest politováníhodného, Fay?“ zeptal se George.

Byla to nahrávka pro mne, abych vtipně předvedla, že já, Fay Hardawayová, se jen tak nenechám zastrašit nějakým nepřemožitelným mimozemšťanem bůhví odkud, navíc masovým vrahem.

„Ne,“ ucedila jsem. „Pojďte za mnou.“

Kdyby dokázali použít židle, krásně bychom se do kanceláře vešli. Jenže George mi oznámil, že než začneme, ďasík se potřebuje pohodlně usadit. Přikývla jsem a sama si sedla za stůl. Byla jsem ráda, že mezi těmi dvěma a mnou stojí nějaká překážka. George odtáhl obě zbývající židle do maličké recepce, ďas roztáhl křídla, vyletěl na pořadač a zvířeným vzduchem mi rozčeřil papíry na stole. Uvelebil se tam jako na hřadu a s roztaženými křídly vyplnil prakticky celou plochu stěny, která na délku měří skoro šest metrů. George se vmáčkl do kouta, zatáhl dovnitř ruce a nohy, takže z něj zbyla jenom hlava a modravě zářící robotická deska. Ďas se na mě díval pohledem, který ve mně vzbuzoval dojem, že rozjímá, jak zajímavá by ze mě byla předložka před krb. Na obrazovku počítače jsem vytáhla tři ikony: Nový případ, Vyhledávání, Poplach.

„Ty svoluješ, aby tento zde promluvil za Seeren,“ zeptal se George. „Seeren má hlubokou touhu pověřit tebe vyšetřováním.“

Ďasové s námi nikdy nemluví a nevysvětlují, ^co dělají a proč. Nikdo přesně neví, jak komunikují s armádou botů, které vyrobili a pak nám je dali k dispozici jako pomocníky.

Otevřela jsem soubor s názvem Nový případ a zablikalo na mě zelené světýlko. „Tenhle rozhovor si nahrávám. Pokud případ vezmu, nahraju celé vyšetřování,“ vysvětlovala jsem věcně.

„Moudré gesto, Fay. Tento zde chce podotknout poznámku k Rashmi Jonesové, tvé klientce.“

„To není moje klientka.“ Měla jsem co dělat, abych nespadla ze židle. „Co je s ní?“

„Seeren vyjadřuje hlubokou lítost. Každá smrt oslabuje celek.“

Nelíbilo se mi, že ďas ví něco o Rashmi. A už vůbec se mi nelíbilo, že ví o její smrti. Rashmiino tělo jsem našla v pokoji číslo 103 v motelu Comfort Inn sotva před dvanácti hodinami. „Ten případ už má v rukou policie,“ zavrtěla jsem hlavou a bylo mi jedno, že to říkám na půl pusy. „Nebo spíš to, co z něj zbylo. Nemůžu pro vás nic udělat.“

„Ty dáš své svolení, Fay?“

Na obrazovce už blikala nová ikona. Klikla jsem na ni a otevřel se mi obrázek Rashmi v tmavošedých šatech bez rukávů, ve kterých zemřela. I ve vlasech měla tutéž modrou stužku. Usmívala se jako bezstarostné dítě, které ví, že zítra začínají prázdniny. Rozhodně v tu chvíli vůbec nepřemýšlela o tom, že by si na obličej nasadila inhalátor naplněný kyanovodíkem. Za ruku ji držela nějaká bruneta oblečená do pánského obleku s proužkem a ladícím malým kloboučkem ozdobeným závojem jemným jako dým. Obě stály pod zahradním loubím obaleným růžovými růžičkami. Dívaly se doprava, ve směru ruky někoho třetího, kdo stál mimo záběr. Byla to elegantní ruka, která se nikdy nemáchala ve vodě na nádobí, ani nevyměňovala plenky, a na prsteníčku jí trůnil široký stříbrný prsten s vyrytým vzorem; možná šlo o stylizované písmeno. Zvětšila jsem prsten a chvíli se mořila s rozlišením, ale nedokázala jsem rozeznat, co na něm je.

Podívala jsem se na ďasa a pak na George: „Takže?“

„Tento zde si povšiml zejména údajů,“ řekl George. „Data a času. 12. června, 14:52.“

„Říkáš, že tohle někdo vyfotil včera odpoledne?“

To nehrálo. Vlastně hrálo. Věděla jsem, že Rashmi kupovala včera před polednem v centru boty. V 11:46 si za třináct dolarů pořídila hitovky letošní sezony od Donyi Durands, které se u jejího těla nenašly. Ve 13:23 zaplatila osmdesát devět centů za waldorfský salát a ledový čaj v bistru Maison Diana. V motelu se ubytovala v 18:40. Pokoj zamluvený neměla, takže mohlo jít o okamžité rozhodnutí. Recepční si na ni vzpomněla a popisovala ji jako značně rozrušenou. Přesně takhle to řekla. Byl to výstižný, i když trochu moc intelektuálský výraz na takový podnik. Co za člověka si půjde koupit drahé boty pár hodin před tím, než spáchá sebevraždu? Jedině někdo, kdo je značně rozrušený. Podívala jsem se znovu na obrazovku. Pokud bych chtěla nějak popsat výraz Rashmi Jonesové na téhle fotce, rozhodně bych neužila slovo ‚rozrušená‘. Pak jsem si všimla bot – byly to šedobílé střevíčky od Donyi Durands.

„Kde jste k tomu přišel?“ zeptala jsem se ďasa.

Zíral skrz mě jako skrz špinavé okno.

Zkusila jsem to s botem. Nedá se říct, že mám George přímo ráda, ale zatím se mnou vždycky jednal na rovinu. „O co tady jde, Georgi? Chcete najít tu chlapnu?“

„Chlapnu?“

Tu ženu, která drží Rashmi za ruku.“

„Seeren vědom jest si velmi, že jedná se o Kate Vermeilovou,“ odpověděl George. „Řečená Kate Vermeilová přijímá práci v domě číslo 44 na East Washington Avenue a domov přijímá v domě číslo 465 na Dvanácté Avenue, druhé poschodí, byt vlevo.“

Tohle se mi nelíbilo. Vůbec se mi to nelíbilo. Rashmiina matka mi řekla, že její dcera měla kámošku od krisťáků jménem Kate, ale neznala příjmení, natož adresu. Otočila jsem se znovu k ďasovi. „A tohle všechno víte jak?“

Místo odpovědi se mi dostalo jenom dalšího prázdného pohledu.

„Seeren,“ odstrčila jsem židli od stolu, „bojím se, že vás ke mně George dovedl špatně. Jsem soukromá detektivka.“ Vstala jsem, abych je vyprovodila z kanceláře. „Jedna jasnovidka úřaduje naproti přes ulici.“

Tentokrát George o svolení nepožádal. Počítač zavrněl a na obrazovce přistála nová ikona. Potvrzení o bankovním převodu tisíce dolarů mě vrazilo zpátky do židle.

„Upřímné povzbuzení,“ řekl George. „Stejná částka jest ti nabízena po úspěchu tvého vyšetřování.“

Představila jsem si tisíc obědů v restauracích s lněnými ubrusy. „Tak už mi řekni, oč jde.“ A tisíc láhví dobré skotské.

„Tento zde upomíná na ruku neviděné osoby,“ pokračoval bot. „Seeren má velkou touhu k setkání s řečenou osobou za účelem plodné obchodní diskuse.“

Ta věc smrděla stejně jako popelnice u stánku s pečenými rybami. Menší obnos drahocenných peněz právě změnil v předstírané ekonomice majitele. Botové udržovali všechno v chodu, ale nehnuli ani prstem, aby vytvořili jakoukoli nadhodnotu jenom vzdáleně připomínající bohatství. Od toho jsme tady zřejmě byly my, jenomže my jsme ztratily odvahu. V některých částech města by se dala za tuhle částku předplatit vražda prvního stupně a ještě by vám k tomu pro štěstí přihodili pár menších přečinů.

„Je to stokrát víc, než za kolik stojím,“ řekla jsem. „Jestli Seeren čeká, že přerazím ruku, která k tomu prstenu patří, je na špatné adrese.“

„Násilí potřebné jest odsoudit,“ odpověděl George. „Avšak Seeren ukládá Fay diskrétní být o všem. Nikdy policie, nikdy noviny, nikdy fámy, bude-li to možné.“

„Hm, diskrétnost,“ broukla jsem a potvrdila převod peněz. „Za dvě velká piva budu mlčet jako hrob.“

 

2

Byla bych si mohla vzít taxík, ale skoro všechny teď řídí botové a botové zásadně nedrží jazyk za zuby. Měla jsem sice tisíc dolarů v bance, ale usoudila jsem, že je chvíli nechám, aby si tam zvykaly a začaly se cítit jako doma. Takže jsem na Dvanáctou vyrazila na kole. Když jsem projížděla čtvrtí, kde Dvanáctá leží, začaly ve mně hlodat určité pochyby. Tahle část města dostala kopanec a s krvácející hlavou ji nechali pohozenou na chodníku. Temné bary se opíraly o zastavárny a výlohy byly zatlučené překližkou. Určitě tady bylo víc botů než ženských a víc krys nežli botů.

Lázně Adagio se krčily na Dvanácté v čísle 465. Byla to cihlová budova a luxarové sklo ve výkladní Skříni měla poškrábané tak, že vzbuzovalo dojem, že po něm stékají kapky hustého deště. Za výkladem se daly tušit zaprášené kytky a okna ve druhém patře byla zazděná. Zamkla jsem kolo k rozbitému autu, na datafonu zapnula nahrávání a vešla dovnitř.

Zadní stěnu maličké recepce pokrýval barevný plakát nějakého města ze Středomoří. V místech, kde nekvalitní pixely vytvářely chomáčovité shluky, trochu poblikávala prázdná pláž. Dveřmi vedoucími do útrob lázní vešel bot a postavil se k recepčnímu pultu. „Dobré dopoledne, madam,“ pozdravil, „potěšitelné jest pro nás uvítat vás v podniku našem. Tento zde jmenuje se…“

„Hledám Kate Vermeilovou,“ přerušila jsem ho. Neztrácím čas klábosením s boty. „Je tady?“

„Politováníhodné jest, že ona nepracuje zde již.“

„Pracovala tady?“ podivila jsem se. „Řekli mi, že tu bydlí.“

„Tak to vám řekli špatně,“ ozvala se mohutná babča, která vyplnila celé dveře, a za pomoci kovové hole se těžce vbelhala dovnitř. Byla oblečená do žlutých květovaných šatů velikosti menšího cirkusového stanu a přes ně měla přehozenou modrou zástěru s vyšitým nápisem Noreen na levém prsu. Široký obličej připomínal bledostí vejce natvrdo a na hlavě jí trůnilo hnízdo tuhých šedých kudrdlin. Vlastnila ty největší ruce, jaké jsem kdy viděla. „Postarám se o to, Barry. Jdi se podívat na Helen Ritziovou. Ve dvanáct jde na další jehlu, tak jí sniž teplotu na sto jedna stupňů.“

Bot se zdvořile uklonil a odešel.

„Tak o co jde?“ Hůl zakolísala a žena se opřela o pult, aby neztratila rovnováhu.

Z kapsy volných kalhot jsem vydolovala datafon, otevřela složku s licencí soukromého detektiva a datafon jí podala. Pomalu si všechno pročetla, pak zafuněla a datafon mi vrátila. „To mám nejradši – mladé fifleny, které dělají rádoby práci. Proč neděláš něco užitečného?“

„Jako třeba co? Mám dělat zákaznicím trvalou? Nebo peeling obličeje?“

Byla to ženská z ocele a můj sarkasmus se od ní jenom odrazil. „Když nikdo nebude dělat skutečnou práci, za chvíli nás všechny nahradí botové.“

„Třeba to tak bude lepší.“ Měla jsem pocit, že musím něco říct, ale jakmile jsem tu větu vypustila z pusy, přála jsem si, abych to neudělala. Má generace si vedla lépe, než se to kdy podařilo babčám. Naše děti možná jednou nebudou potřebovat boty, aby dokázaly přežít.

Naše děti. Spolkla jsem prach a popel, který jsem z ničeho nic ucítila v puse, a otevřela v datafonu fotku od Seerena. „Hledám Kate Vermeilovou,“ otočila jsem k ní obrazovku.

Podívala se na ni a pak na mne. „Potřebuješ udělat manikúru.“

„Houby.“

„Živím se prací, děvenko, a když moc dlouho stojím, bolí mě kyčel.“ Ukázala holí na dveře za přepážkou. „Jak že se jmenuješ?“

Otlučený stolek na manikúru stál ve výklenku ozdobeném umělými hrozny, které na stropě nedokázaly úplně zakrýt skvrny po prosakující vodě. Příkrov prachu změnil barvu kuliček vína z rudé na šedou.

Noreen mi přejela palcem po konečcích prstů. „Koušeš si nehty? Nebo si je stříháš nůžkami na plech?“

Říkala si o zasmání, tak jsem jí ho dopřála.

„Takže: chceš nehty rovné, kulaté nebo oválné?“ Kůži měla suchou a plnou jaterních skvrn.

„Nemám tušení,“ pokrčila jsem rameny. „Byl to váš nápad.“

Noreen se usadila na polohovací stoličce stažené tak nízko, že měla obličej jenom pár centimetrů od mých rukou. Na stolku stál komínek nerezových misek, sklenička vazelíny, kulatá slánka, miska plná balených cukrů šlohnutých u McDonalda a na vedlejším stolečku zásobník s tekutým mýdlem. Začala s pilováním – u každého nehtu od okraje do středu, zleva doprava a pak zpátky. Zezačátku pracovala mlčky. Rozhodla jsem se, že na ni nebudu nijak tlačit.

„Kate u mne pracovala do minulého týdne jako masérka,“ řekla nakonec. „Z ničeho nic dala výpověď a nechala mě ve štychu. Musela jsem si vzít všechny její zákaznice. Já s tou svou bolavou kyčlí! Některé dny dokážu sotva vylézt z postele. Něco se jí stalo?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Ale pohřešuje se, ne?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, kde je, ale to neznamená, že by se pohřešovala.“

Noreen nalila horkou vodu z varné konvice do jedné nerezové misky, přidala studenou ze džbánku, ze zásobníku vymáčkla trochu tekutého mýdla a pak směsí zakroužila. „Potop si tam nehty na pět minut,“ pokynula mi gestem. „Hned jsem zpátky. Musím se podívat, jestli Barry úplně nespálil Heleně Ritziové obličej.“ Se zaklením se postavila.

„Počkejte,“ zastavila jsem ji. „Řekla Kate, proč od vás odchází?“

Noreen se natáhla pro hůl. „Mluvila o tom pořád. Jeden by si myslel, že je první, koho to čeká.“

„První v čem?“

„Ty jsi tady detektivka, děvenko,“ zasmála se Noreen. „Včera se měla vdát. Nebo oženit? Chceš mi snad tvrdit, že na tom obrázku, který jsi mi ukázala, není její svatba?“

Šourala se pryč a bílé zdravotnické pantofle se sunuly po špinavém linu. Z vnitřních prostor lázní jsem zaslechla její dunivý hlas doprovázený botovým stacattem. Byla jsem v pokušení vytáhnout z kapsy datafon, ale nakonec jsem nechala prsty potopené v roztoku. Tu fotografii jsem viděla tolikrát, že mi bylo jasné, že má Noreen pravdu. Takže svatba. To znamená, že ruka s prstenem pravděpodobně patří nějakému krisťáckému knězi. U obřadu musela být ještě svědkyně a taky fotografka; pokud ovšem svědkyně zároveň nefotila. Během těch dvou dnů, kdy jsem pracovala na zmizení Rashmi Jonesové, jsem samozřejmě nic nepochopila. Fajn, přiznejme si, že jsem detektivka na houby. Ale Rashmiina matka o svatbě určitě taky nevěděla. Nedává smysl, že by mě najala, abych jí našla dceru, a přitom mi zatajila něco takového.

„Řeknu ti,“ dovlekla se ke mně Noreen a těžce se při tom opírala o hůl, „že z toho bota na mě jde hrůza. Poslala jsem si pro něj na radnici teprve minulý týden a už umí mou práci do posledního puntíku. Víš, co nechápu? Proč mluví tak legračně, když jsou tak chytří.“

„Protože je ďasové schválně udělali tak, aby nás přiváděli k šílenství.“

„K tomu přece nejsou třeba žádní botové, děvenko.“

Usadila se zpátky na stoličku, roztrhla pět pytlíčků s cukrem a vysypala si je do dlaně. Pak se natáhla pro slánku a nasypala na cukr špetku soli. Navrch nastříkala trochu mýdla a rozetřela hmotu mezi dlaněmi. „Mohla bych kupovat drahé ošetřující krémy, ale tohle funguje stejně dobře. Otřepej si ruce,“ kývla ke mně bradou, „a podej mi je.“

Chtěla jsem se jí vyptávat na Katiny novomanželské plány, ale když vzala mé dlaně do svých, zapomněla jsem na všechno. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Dráždivé škrábání krystalků se mísilo se smyslným klouzáním namydlených prstů. Byla to rozkoš dokonale nakombinovaná s malou dávkou bolesti. Určitě se o tom zmíním Sharifě, samozřejmě pokud spolu budeme ještě někdy mluvit. Chvění v prstech jsem cítila celou hodinu potom.

Noreen nalila vodu do další misky a já se opláchla. „Proč by měla Kate kvůli vdavkám přestat pracovat?“ zeptala jsem se.

„To nevím. Snad to nějako souvisí s její církví.“ Noreen mi opatrně osušila ruce sepraným ručníkem. „Loni se dala ke krisťákům. Ježíš si možná nepřeje, aby vdané ženské masírovaly jiným ženským záda. Nebo ji třeba osemenili.“ Hořce se zasmála: „Nakonec se to stane každé.“

Na to jsem nijak nereagovala. „Řekněte mi něco o Kate. Jak pracovala?“

„Na to, co má člověk v těchhle smutných časech na výběr, byla průměrná,“ ošetřovala mi kůžičku okolo nehtů tyčinkou z oranžovníku. „Většinou chodila včas. Mohla jsem si ji dovolit zaměstnat jenom dva dny v týdnu. Nebyla nijak průbojná, ale udělala, co se jí řeklo. Ale nikdy se nedokázala víc sblížit se zákaznicemi. To byl trochu problém. Vždycky se chovala, jako kdyby pro ni tohle byla jenom přestupní stanice. Držela se zpátky. Proto jsem taky říkala, že byla ze svatby celá vedle. Těch řečí, co kolem toho nadělala! Jako by to ani nebyla ona.“

„A co nevěsta?“

„Nějaká indická děvenka. Jmenovala se Rashy nebo tak nějak.“

„Rashmi Jonesová.“

Kývla. „Nikdy jsem ji neviděla.“

„Chodila do školy?“

„Určitě udělala střední, ale nevím jakou. Neudělala na mě žádný velký dojem. Vysokou v žádném případě nemá.“ Otevřela zásuvku se spoustou barevných lahviček. „Chceš bezbarvý lak, nebo barevný?“

„Barvu ne, to by působilo neprofesionálně.“

„Jak jdou obchody?“ střelila po mně pohledem.

„Říkala jste, že pro vás dělala masáže?“ zeptala jsem se místo odpovědi. „Kde se to naučila?“

„Teď se chvíli nehýbej,“ Noreen odšroubovala víčko jedné lahvičky. Mléčná tekutina na štětečku vydávala podobný odér jako vteřinové lepidlo. „Schne rychle.“ Rychlými zkušenými pohyby nanesla lak na nehty. „Kate říkala, že ji to naučila matka. Prý pracovala v klubu zdravého životního stylu v hotelu Radisson, než ho zavřeli.“

„Měla ta její matka nějaké jméno?“

„Jasně.“ Noreen si při práci kousala spodní ret. „Prostě mamka. Podej mi druhou ruku.“

Natáhla jsem ji. „Když Kate nebydlela tady, tak kde?“

„Někde. Napsala to do osobních papírů.“ Nezvedla hlavu, dokud neskončila. „Hotovo. Trochu s nimi zamávej. Přesně tak, to je ono.“

Za chvíli jsem spustila ruce podél těla. Dívaly jsme se jedna na druhou. Pak se Noreen těžce zdvihla ze stoličky a šla se mnou zpátky do recepce.

„Bude to osmdesát centů, děvenko.“ Zapnula si počítač. „Nechceš mi dát i nějaké spropitné?“

Vytáhla jsem datafon a poslala jí dva dolary. Noreen klikla na platební ikonu a potěšené zabručela. Pak otevřela jiný soubor. „Mám tady napsáno, že bydlí na East Washington Avenue 44.“

Zasténala jsem.

„Co se děje?“

„Tuhle adresu už mám.“

„A co její číslo? Je to Kate@Washington.03284.“

„Ne, to nemám. Díky.“ Došla jsem ke dveřím a zastavila se. Nevím proč, ale cítila jsem potřebu jí ještě něco říct. „Pomáhám lidem, Noreen. Přinejmenším se o to snažím. Je to opravdová práce. Něco, co botové nedokážou.“

Stála a velikou suchou rukou si mlčky hnětla bolavou kyčel.

* * *

Odemkla jsem kolo, objela blok a vyrazila dál. Zadala jsem Katino číslo do datafonu. Její datafon se ohlásil po šestém zabzučení, ale na obrazovce se nic neobjevilo. „Bohužel nejsem momentálně k zastižení, ale až zazní signál, nechte mi vzkaz. Možná vám zavolám.“ Zpráva byla namluvená hlubokým zastřeným hlasem, který by se slušelo používat po setmění. Bylo to od ní hezké.

Dobrá, nechám jí tedy vzkaz: „Ahoj Kate, jmenuju se Fay Hardawayová a jsem kamarádka Rashmi Jonesové. Požádala mě, abych ti vyřídila něco ohledně včerejška. Zavolej mi, prosím, na Fay@Market.03284.“ Ne že bych čekala, že se ozve, ale za pokus to stálo.

Byla jsem na cestě na East Washington Avenue, když se mi v kapse u kalhot rozbzučel datafon. Vytáhla jsem ho. Očima hlubokýma jako dvě studny se na mě z obrazovky dívala Rashmiina matka Najma Jonesová.

„Přišla policie. Prý se to měli dozvědět jako první. Chtějí s vámi mluvit ještě jednou.“

Jasně že chtějí. No co, zavolala jsem představitelkám zákona až potom, co jsem vyrozuměla matku. Nějak to přežijí. Dost dobře nejde, abyste matce sdělili, že je její dcera po smrti, a chtěli po ní, aby hrála překvapenou, až jí na dveře zaklepou policajti. „Pracovala jsem pro vás, ne pro ně.“

„Chci se s vámi sejít.“

„Dobře.“

„Najala jsem vás, abyste našla mou dceru.“

„To jsem taky udělala,“ odpověděla jsem. „Dokonce dvakrát.“ Jakmile to ze mě vylétlo, už mě mrzelo, že jsem to řekla.

Odvrátila pohled. V pozadí jsem slyšela pisklavé hlásky. „Chci vědět všechno. Chci vědět, co všechno jste zjistila.“

„Začala jsem sepisovat zprávu. Dokončím ji a přinesu vám ji později…“

„Chci se s vámi sejít teď! Jsem ve škole. Od jedenácti padesáti mám polední přestávku a od čtvrt na jednu dozor.“ Zavěsila.

Neměla jsem žádný důvod cítit se provinile, tak proč jsem měla sto chutí plížit se kanálem a najít si nejhlubší stoku ve městě? Proto, že si jedna nešťastná máma myslí, že jsem nebyla dost rychlá nebo dost chytrá, abych dokázala zachránit její dceru? Někdo by těm lidem měl vysvětlit, že ztracené věci nespravuju. Jenom je hledám. Jenže já ten někdo rozhodně nebudu. Já se teď seberu, dojdu za paní Jonesovou do školy a nechám ji, aby mi svůj smutek omlátila o hlavu. Zvládnu to. Snídám staré filmy s Bogartem a vyplivuju kulky. A až bude tenhle zatracený den za mnou, prostě na Najmu Jonesovou zapomenu, protože vedle sebe nebudu mít žádnou Sharifu, která by mi připomínala, čím jsem musela zaplatit, abych tuhle práci mohla dělat. Připojila jsem datafon k počítači a stáhla si všechno, co jsem měla ve složce Jonesová‘. Pak jsem znovu naskočila na kolo.

Matka Najma mi nechala vzkaz před třemi dny. Žádala mě, abych ji navštívila u ní doma v Ashbury. Bydlela spolu s dcerou ve starém viktoriánském domě se štítem jako z perníku a s přední verandou, která se velikostí blížila rozloze Kuby. Ten dům patřil rodině Jonesových už čtyři generace. Byla to velká rodina. Kdysi. Najma mi řekla, že Rashmi nepřišla předchozí večer domů. Nezavolala ani nereagovala na zprávy. Najma se obrátila na policii, ale taji odbyla. Pro ně ještě neuplynula dost dlouhá doba. Zato pro matku ano.

Najma učila v pátém ročníku Reaganovy základní školy, Rashmi bylo dvacet šest, studovala na vysoké a od titulu magistry v oboru kreativního psaní ji dělilo pouhých šest kreditů. Matka jí dala přístup k rodinnému účtu, a tak jsem si napřed myslela, že ji najdu podle výběrů. Jenže na účtu nedošlo k žádným pohybům, které by se daly připsat na vrub pohřešované. Když jsem naznačila, že by se mohla schovávat u kamarádek, Najma na mě ostře vyjela. Ukázalo se, že výběr Rashmiiných přátel se pro matku s dcerou stal jablkem sváru. Rashmi před pár měsíci pustila staré kamarádky k vodě a našla si nové mezi členkami jisté církve – Gratianu, Elaine a Kate. Příjmení Najma neznala. Všechny patřily k církvi Krista-člověka. S krisťáky jsem měla problémy už dřív a nechtělo se mi začínat si s nimi znovu, a tak jsem se radši rozjela na kole na univerzitu za Rashmiinou konzultantkou. Zelda Manottiová, roztřesená stará babča, by ráda pomohla, jenže její schopnost soustředit se připomínala desku stolu, na kterou dopadla z dvoumetrové výšky lahvička inkoustu. Ale dovolila mi, abych si zkopírovala Rashimiin rozepsaný román, a vzala mě s sebou na seminář psaní pro pokročilé pro případ, že by se Rashmi ukázala. Což se nestalo. Po semináři jsem si promluvila se zbývajícími třemi spolužačkami, ale buď nevěděly, kde Rashmi je, nebo mi to nechtěly říct. Každopádně mezi nimi nebyla Gratiana, Kate, ani Elaine.

Ten večer jsem prolistovala Rashmiin román. Jmenoval se Ztracené srdce a byl to nostalgický sentimentální slaďák zasazený do doby před tím, než ďasi nechali zmizet všechny muže. Mladá Brigit Birdová hledá svého otce, slavného architekta, kterého unesli kolumbijští pašeráci drog. Jestliže mě Noreen označila za fiflenu, která se v předstírané ekonomice zabývá neexistující prací, musela by Rashmi Jonesovou korunovat na královnu všech fiflen.

Druhý den jsem se znovu vydala k Jonesovům domů a prohledala Rashmiin pokoj. Najma mě při tom sledovala. Myslím, že se bála, co všechno bych mohla najít, ale zároveň měla strach, že nenajdu nic. Rashmi poslouchala Creeps, měla troje sandály z broušené kůže a všechno, co kdy napsala Denise Pepperová, dávala přednost podprsenkám s kosticí a předplatila si Zpravodaj pro zmatené. Pod postelí se jí válelo špinavé prádlo nashromážděné odhadem za týden. Zdi měla polepené mixem plakátů s obrázky od medvídků koal přes nejkrásnější světové pláže, zříceniny hradů až po dvojlisty playgirls z let 2000 až 2010. Od šesté do osmé třídy si psala deník a většinou si v něm stěžovala, že matka je moc přísná a škola moc nudná. Jediná věc, na kterou Najma trochu zareagovala, byla krisťácká bible zastrčená až vzadu ve spodním šuplíku nočního stolku. Když jsem ji vyndala, zrudla a odešla z pokoje.

* * *

Do domácí sítě děvčat Jonesových jsem se nabourala dost snadno. Data z datafonu nezálohovala Rashmi nijak zvlášť pečlivě. Poslední soubor, který jsem našla, pocházel z doby před šesti měsíci, tedy z období, kdy propadla náboženství. Používala jednoduché šifrování, které by před skutečným hackerem neobstálo, ale matku od čmuchání odradit dokázalo. Vygenerovala jsem si klíč a otevřela soubor. Měla řadu hovorů. Matka se ji snažila sehnat na čísle Rashmi@Ashbury.03284, ale měla i další číslo: Brigitbird@Vincent.03284. Opačné vyhledávání mi vyplivlo následující adresu: Církev Krista-člověka, Vincent Avenue 348. Nechtělo se mi tam jít osobně, a tak jsem Rashmi zkusila zavolat.

„Haló,“ řekl na druhé straně nějaký hlas.

„Mluvím s Rashmi Jonesovou?“

Hlas zaváhal. „Jmenuju se Brigit. Nechte mě na pokoji.“

„Vaše matka se o vás bojí, Rashmi. Najala mě, abych vás našla.“

„Nechci, aby mě někdo našel.“

„Čtu váš román, Rashmi.“ Jenom jsem chtěla říct něco, co by ji udrželo na drátě. „Zajímalo by mě, jestli hlavní hrdinka nakonec najde otce.“

„Ne.“ Slyšela jsem, jak jí dech klouže po mikrofonu. „Objeví se ďasové a tím to všechno skončí.“

V tu chvíli jí někdo něco řekl a Rashmi zakryla reproduktor. Ale věděla jsem, že mě pořád slyší. „To je smutné, Rashmi, ale asi to tak muselo dopadnout.“

Pak zavěsila.

Matce se ulevilo, že je Rashmi v pořádku, ale zároveň ji rozzlobilo, že je u krisťáků. Ale to mi bylo fuk. Rashmi jsem našla a případ byl uzavřen. Jenže Najma Jonesová mě prosila, abych jí s dcerou zprostředkovala kontakt. Už mi dlužila dvacet babek plus výdaje, ale řekla jsem si, že za dalších pět zkusím Rashmi odvést ze sídla církve na tak dlouho, aby si mohly popovídat. Byla jsem zrovna na cestě, když mi aplikace, kterou jsem napojila na účet Jonesových, ohlásila platbu za boty v Grayle’s Shoes. Byla jsem ráda, že do církevního centra nemusím, zvlášť když bot-prodavač poznal Rashmi na obrázku, stejně jako servírka v kavárně Maison Diana a nakonec i recepční v motelu Comfort Inn.

 

3

Základní škola Ronalda Reagana prošla nedávno rekonstrukcí, nepochybně díky četě školních botů-údržbářů. Cihlová fasáda byla vyčištěná, spáry nově přetřené a dlouhá řada oken zářila jako dokonale nablýskané zuby. Asfalt na hřišti byl vytrhaný a nahrazený bezpečnou protiskluzovou rohoží, namísto kovových houpaček nastoupily křiklavě barevné věže, prolézací trouby, klouzačky, kladiny a všelijaké plošiny. Drátěné pletivo nahradil dřevěný plot z cedrového dřeva porostlý klematisem a zimolezem. Vedle plaveckého bazénu, jehož hladina se chvěla modře jako sen, se prostíralo bludiště z dokonale zastřiženého zimostrázu. Pro malé holčičky, naši naději, není nic dost drahé.

Stojan přetékal koly, koloběžkami a goboardy, a tak jsem si opřela kolo o nedaleko stojící třešeň. Na první přestávku se ven vyhrnuly nejmladší dívenky. Zůstala jsem stát za stromem a nechala kolem sebe bublat jejich pokřikování, pištění a smích. Pracovně se do škol nedostanu moc často a nedokázala jsem si vzpomenout, kdy naposled jsem viděla tolik děvčat pohromadě. Byly černé, bílé, žluté i hnědé, většinou oblečené jako pipky, které můžete potkat kdekoli. Ale u některých prozrazovalo oblečení životní styl matek: byly tady chlapecky vyhlížející klukajdy v maskáčích, panensky cudné krisťačky, malé bláznivky s hlavami plnými copánků, posprejované a ověšené řetězy, skupinky ve stejných oblečcích prozrazujících příslušnost ke skupinovým manželstvím, pár dívek v kožešinách a jedna, jejíž oblečení působilo dojmem botího povrchu. Rozhlížela jsem se a cítila chlad, který nijak nesouvisel se stínem pod stromem. Neměla jsem nejmenší tušení, co jsou tahle maličká stvoření zač. Chodí do výborné školy a vedou víceméně normální život. Já jsem vyrostla v divokých dobách, kdy se všechno rozpadalo. V tu chvíli mi došlo, že mezi nimi a mnou zeje stejná propast jako mezi mnou a babčami. Vždycky je budu pozorovat zpovzdálí.

Hned za plotem točily švihadlem dvě sestřičky v zeleně proužkovaných blůzkách s dlouhými rukávy a v zelených podkolenkách. Přes švihadlo hbitě skákala další holčička s dlouhým copem. Ty na koncích švihadla zpívaly:

„Dole v údolí, kde roste tráva zelená, sedí Stacy krásná jako růže červená.

Tak sladce si zpívá, zpívá a zpívá, že ji Chantall na tvář líbá, líbá a líbá.“

K copaté se připojila další a srovnala s ní krok. Skákaly teď spolu a té nové poletovaly kolem hlavy tmavé vlasy. Píseň pokračovala.

„Kolik polibků dostane?

Jeden, dva, tři, čtyři, pět…“

Počítání pokračovalo až do deseti. Obě skokanky se ve vzduchu vždycky letmo políbily a pokaždé bezchybně přeskočily švihadlo. Pak copatá vyskočila ven a písnička začala znovu pro černovlásku. Copatá se předklonila, aby popadla dech, a když se narovnala, všimla si mě.

„Hej vy! Vy tam za stromem!“ zaclonila si oči rukou. „Schováváte se?“

„Ne,“ řekla jsem a vykročila na prostranství.

„Tohle je škola, jestli to nevíte.“ Dívenka udělala krok za ostatní, otočila se o sto osmdesát stupňů a ukázala na školní vrata: „Měla byste se zapsat v kanceláři.“

„Tak to bych měla udělat hned.“

Když jsem procházela bránou na hřiště, přestala si některá děvčátka hrát a upřeně mě pozorovala. Přesně takové obecenstvo copatá potřebovala: „Vy jste něčí mamka?“

„Ne.“

„Máte zaměstnání?“ připojila se ke mně.

„Mám.“

„A co děláte?“

„To ti nemůžu říct.“

Popoběhla dopředu, aby mi zablokovala cestu. „Nejspíš proto, že to, co děláte, je falešné.“

Jako opora se k ní připojily dvě sestřičky v zeleně proužkovaných halenkách.

„Až vyrosteme,“ oznámila mi jedna, „budeme mít skutečná povolání.“

„Jako třeba že budeme doktorky,“ navázala druhá. „Nebo krotitelky tygrů.“

Přidávaly se k nám další holčičky. „Já bych chtěla řídit náklaďák,“ řekla jedna klukajda, „obrovskej, velikej náklaďák,“ naznačila rozměry rozpaženýma rukama.

„To není žádný opravdický povolání. To může dělat každej bot.“

„Já chci být učitelka,“ drala se o slovo tmavovláska, která před chvílí skákala s copatou přes švihadlo.

„Chantall miluje školu,“ řekla ta v kožichu. „Kdyby mohla, ožení se s ní.“ Mezi třeťačkami určitě platila za oslňující vtipálku, protože některé holčičky se smály, až si musely zacpat pusy hřbetem dlaně. A já? Mne to celé trochu vyvedlo z míry. Naservírujte mi odvrženou milenku, špinavou ochlastku nebo drsnou policajtku, se všemi si dokážu poradit. Ale v tu chvíli jsem byla lapená hejnem chichotajících se dětí.

„Tak proč jste tady?“ Copatá sevřela ruce do pěstiček a dala si je v bok.

Zpoza modrého tunelu, který připomínal stonožku, se vynořila pipka v khaki kalhotách a volném švestkově modrém svetru. Přišpendlila mě na místo vševědoucím, ale nikoli nepříjemným pohledem, se kterým se učitelky už rodí, a vykročila přes hřiště ke mně. „Přišla jsem za paní Jonesovou,“ řekla jsem.

„Jo ták!“ Copaté přeletěl přes obličej stín a třela si dlaně o zadní stranu stehen. „Tak to abyste radši šla.“

Některá z holčiček vykřikla: „Jste pohřebačka?“

Hlásek, ze kterého tryskala nevinnost, vypískl: „Co je to pohřebačka?“

Odpověď jsem neslyšela. Učitelka ve švestkovém svetru mě zachránila a prošly jsme spolu davem.

* * *

Nechápu, proč Najma Jonesová vůbec přišla do školy. Buď byla tou nejzapálenější učitelkou na celé planetě, nebo byla natolik ochromená, že nedokázala přijmout dceřinu smrt. Nedokážu říct, která varianta byla správná. Už když jsme se potkaly poprvé, chovala se hodně zdrženlivě, ale teď byla zamčená uvnitř sama sebe na deset západů. Měla úzký ptačí obličej s tenkými rty a v šedých vlasech se táhlo několik černých pramenů. Přes volné indické kalhoty měla oblečenou tuniku s dlouhými rukávy. Opřela jsem se o dveře třídy a řekla jí o všem, co jsem dělala předchozí den. Poslouchala a seděla za učitelským stolkem, na kterém ležela obložená houska, do které ani nekousla, krabice mléka, ze které neupila, a ubrousek, který nepoužila.

Když jsem skončila, zeptala se mě, co vím o kyanovodíkových inhalátorech.

„Sehnat větší množství kyanovodíku není nijak obtížné,“ řekla jsem. „Používá se k výrobě umělých hmot, v rytectví a při kalení oceli. Inhalátor pocházel od jedné z tajných sebevražedných skupin, pravděpodobně od té, která si říká Svobodná volba. Přesně by vám to řekli policajti.“

Rozprostřela ubrousek na stůl. „Prý je to bolestivá smrt.“

„Vůbec ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Za starých špatných časů se kyanovodík používal k popravám. Všechno závisí na prvním nádechu. Pokud se plyn dostane hluboko do plic, upadne člověk do bezvědomí dřív, než se svalí na zem. Smrt nastane za necelou minutu.“

„A pokud nedostanete dostatečnou dávku?“

„Paní Jonesová…“

„Pokud ji nedostanete?“ přerušila mě přísně.

„Tak to trvá o něco déle, ale dotyčný stejně zemře. Dostane křeče, kůže nejprve zčervená a pak znachoví, oči vylézají z důlků. Prý je to podobné jako dostat srdeční záchvat.“

„A Rashmi?“ Její jméno vyslovila s takovou něžností, jako kdyby dceru právě ukládala do postýlky. „Jak ta zemřela?“

Ukázala jí policie fotografie z místa sebevraždy? Usoudila jsem, že ne. „Myslím, že netrpěla,“ odpověděla jsem nakonec.

Utrhla z ubrousku dlouhý proužek. „Asi si myslíte, že nejsem moc dobrá matka, co?“

Nevím přesně, jakou reakci jsem od ní čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. „Paní Jonesová, nevím toho moc ani o vás, ani o vaší dceři. Ale vím, že pro vás byla natolik důležitá, abyste si najala mne. Je mi líto, že jsem vás zklamala.“

Unaveně zavrtěla hlavou, jako kdyby zrovna vypadla z nějaké vědomostní soutěže, kde se dozvěděla, že 0,33 se nerovná jedné třetině a že Los Angeles nikdy nebylo hlavním městem Kalifornie. „Máte ještě něco, o čem bych měla vědět?“ zeptala se.

„Ano, mám,“ kývla jsem a řekla jí, na co jsem přišla během dopoledne. Že pracuju pro ďasa, jsem jí samozřejmě sdělit nehodlala. „Už dřív jste se zmínila, že Rashmi měla kamarádku, která se jmenovala Kate.“

„Tu krisťačku?“ utrhla z ubrousku další proužek.

Kývla jsem. „Jmenuje se Kate Vermeilová. Zatím to ještě nemám ověřené, ale vypadá to, že se Rashmi a Kate včera vzaly. Dává vám to nějaký smysl?“

„Včera by mi to smysl možná dávalo,“ řekla hlasem bez výrazu. „Dneska už ne.“

Z vedlejší třídy sem zaléhal hluk židlí skřípajících po linu a holčičího štěbetání.

„Vím, že se Rashmi dala ke krisťákům,“ řekla. „Je to špatné náboženství. Ale co dneska není špatné, viďte? Má dcera a já… Myslím, že jsme si vlastně nikdy nerozuměly. Nakonec jsme se úplně odcizily.“ Ubrousek už byl rozcupovaný na kousky. „Kolik vám bylo let, když se to stalo?“

„Ještě jsem nebyla na světě.“ Nemusela vysvětlovat, co míní tím neurčitým to. „Vypadám starší, než ve skutečnosti jsem.“

„Mně bylo devatenáct a muže si pamatuju – otce, strýce. A také chlapce. Víte, že jsem dokonce s jedním spala?“ Smutně se na mě usmála. „Nešokuje vás to, slečno Hardawayová?“

Nesnáším, když babči mluví o sexu, ale dokázala jsem zavrtět hlavou.

„Sunila jsem nemilovala, ale řekla jsem mu, že si ho vezmu, abych se dostala z domu své matky. Možná že právě to se dělo i s Rashmi a s tou její Kate, co myslíte?“

„Nevím.“

Školní zvonek zazvonil.

„Dnes jsem oblečená do bílé, slečno Hardawayová, abych uctila památku své drahé dcery.“ Shrnula proužky ubrousku, přidala k nim housku i krabici mléka a všechno hodila do koše. „V hinduismu je bílá barvou smutku. Ale také barvou vědění a poznání. Saraswati, bohyně učení, je vždycky zobrazována, jak sedí v bílém šatě na bílém lotosu. Zřejmě se tady musím něco naučit.“ Prsty jí zabloudily k zlatému vyšívání kolem výstřihu tuniky. „Ale teď je čas, abych šla.“

Došly jsme ke dveřím. „Co teď budete dělat?“ zeptala se, když mi je otevřela. Chodba se hemžila děvčaty z páté třídy, která se přehrabovala ve skříňkách.

„Najdu Kate Vermeilovou,“ odpověděla jsem.

Kývla. „Řekněte jí, že je mi to líto.“

 

4

Zkusila jsem Kate znovu zavolat, ale zase mi odpověděl jenom datafon. Sedla jsem na kolo a jela přes město do čísla 44 na East Washington Avenue. Společnost přátel jedu byla ještě zavřená a podle cedule na dveřích otevírali v devět večer. Nikde jsem neviděla žádný zvonek, ale bušila jsem na vchodové dveře tak usilovně, že by to vzbudilo i Marilyn Monroe. Nedočkala jsem se žádné odpovědi. Obešla jsem budovu a zkusila zabouchat na zadní vchod. Jestli byla Kate uvnitř, určitě neobveselovala návštěvníky.

Na datafonu jsem našla nejbližší otevřený McDonald’s. Byl ve Wallingfordu, asi deset minut jízdy odsud. Uvnitř seděl jenom párek bláznivek se staženým poprsím a stejnými jedovatě zelenými vinylovými maskami. Jedna se choulila na podlaze a prosila druhou o kuřecí nugety. U obsluhujícího bota jsem si objednala menu za devětadvacet centů. Za přepážkou jsem neviděla nikoho jiného než boty. Podle zákona měl každému obchodu šéfovat člověk. Jestli se tady ta dotyčná někde pohybovala, rozhodně ji nebylo vidět. Napadlo mě, že bych mohla zavolat na radnici a stěžovat si, ale bagety byly křupavé a latté skvělé. Kromě toho by se mi zajídalo dívat se, jak policajtky vyvlékají nějakou chudinku pipku z jakéhokoli dna, na které dopadla.

Chviličku po mně vdusaly dovnitř dvě drsné chlapny ve vojenských kombinézách. Jedly s hlavami skloněnými nad plastikovými tácy, aby hranolky nemusely absolvovat zbytečně dlouhou cestu. Zasouvací titanové obušky položily na stůl, aby je měli všichni uvnitř na očích. Jedna měla ramena široká jako zápasník, na druhé nebylo nic zvláštního, ale když jsem zdvihla hlavu od svého datafonu, zjistila jsem, že na mě upřeně zírá. Zamávala jsem na ni nablýskanými nehty a pokusila se vykouzlit co nejroztomilejší úsměv. Zamračila se, řekla něco své parťačce a vrátila se k jídlu.

V tu chvíli mi zacvrlikal datafon. Volala má kámoška Julie Epsteinová, která pracuje ve druhém okrsku v oddělení pohřešovaných osob a osob se sklonem k sebepoškozování.

„Co děláš, Fay?“

„Ále, clevelandská královna zrovna ztratila skleněný střevíček a já ho mám najít.“

„Za chvíli budu kousek od tvé kanceláře. Co kdybychom zašly společně na oběd?“

Namířila jsem obrazovkou datafonu na zbytky na stole. „Zrovna dojídám.“

„Kde jsi?“

„U McDonalda ve Wallingfordu.“

„Fakt? A jaká tam mají žebírka?“

„To nevím. Ale bagety jsou skvělé.“

„To je ten podnik, který patří té feťačce? Měly jsme nějaké stížnosti. Dělají tam všechno botové?“

„Ne. Vidím ji. Zrovna se snaží vzít na hůl nějakou policajtku.“

Zasmála se. „Dostala jsem zprávu od koronera ohledně Rashmi Jonesové. Kyanid vyvolal hypoxii.“

„Neukázaly jste Rashmiiny fotky její matce, že ne?“

„Ani náhodou. Hodně trpěla. Bylo to nezvyklé.“ Pak se zamračila: „Proč?“

„Před chvílí jsem s ní mluvila. Vypadá to, že si z nějakého důvodu myslí, že Rashmi se s kmotřičkou smrtí trochu prala.“

„My jsme jí nic neřekly. A ještě maličkost: nevadí nám, že vyrozumíš svého klienta, ale příště bys mohla nejdřív zavolat nám, co říkáš?“

„To je policajtský zákon. Jenže já se řídím zákonem soukromých oček.“

„Odkud to máš? Z Čínské čtvrtil“

„Jasně. Tam jsou lepší dialogy než v Dragnetu.“ Zakroužila jsem zbytkem latté v kelímku. „Už víte, proč to Rashmi Jonesová udělala?“

„Ještě ne. Co by se ti líbilo nejvíc?“ začala odpočítávat na zdvižených prstech levé ruky: „Kvůli rodině? Škole? Penězům? Zlomenému nehtu? Podmračenému dni?“

„Nebo kvůli těhotenství? To jen tak střílím.“

„Myslíš, že ji osemenili? Ověříme si to. Ale to přece není důvod k sebevraždě.“

„Všichni sebevrazi mají své důvody. Smysl nedává žádný z nich.“

Zamračila se. „Víš co, hlavně mi o nich nic nevykládej.“

„Řekni mi, Julie, myslíš, že dělám skutečnou práci?“

„Co blázníš, Fay!“ v jejím smíchu zaznělo i určité ostří. „Nejspíš je na čase, abyste si s Sharifou vzaly dovolenou.“

„Asi jo,“ řekla jsem neurčitě. „Já jen, že mi jedna babča řekla, že jsem fiflena.“

„Ty babči,“ odfrkla opovržlivě. „No, rozhodně nejsi policajtka. To je jasné. Ale my si ceníme pomoci. Řekla bych, že to, co děláš, je skutečné. Stejně skutečné jako cokoli jiného v tomhle pošahaném světě.“

„Díky, pochůzkářko. Tvou zásluhou je mi hned mnohem líp. Skončíme to, ano? Mně chladne latté a tobě každou chvíli naskakují další pohřešovaní.“

„Přemýšlej o té dovolené, práskačko. Měj se.“

Odložila jsem datafon a zjistila, že chlapny na mě čekají. Posledních deset minut rachotily zbytky ledových kostek v kelímcích a pokoušely se dát dohromady mcdonaldáckou skládačku. Bylo zbytečné se s nimi zaplést. Nejchytřejší věc, kterou jsem mohla udělat, bylo skočit ke dveřím, nechat kolo kolem a zkusit jim utéct. Jenomže poslední chytrou věc jsem udělala někdy v dubnu. Ve chvíli, kdy jsem se k nim doloudala, mluvila ta velká do svého datafonu.

„Co pro vás můžu udělat, dámy?“ zeptala jsem se.

Obryně zastrčila datafon do kapsy. Její parťačka se začala zdvihat ze židle, ale ta velká ji zadržela pazourou připomínající telefonní sloup.

„Známe se?“ Ta druhá měla oči blízko u sebe, nos podobný zobanu a nakrátko ostříhané černé vlasy tuhé jako štětiny smetáku. Pod rozepnutou kombinézou bylo vidět černé tričko a na nohou vysoké těžké kožené boty. Nejspíš měly okovanou špičku. „Ne,“ pokračovala, „myslím, že se neznáme.“

„Tak bychom se mohly představit, že?“ opáčila jsem. „Já jsem Fay Hardawayová. A vy…?“

Zíraly na mne bez pohnutí a beze slova.

„Díky,“ posadila jsem se. „Doufám, že vám nevadí, když si přisednu.“

Obryně se opřela o opěradlo a dívala se na mě jako na sladký dortík, který se chystá slupnout po obědě. „Jste si jistá, že neděláte chybu, slečno?“

„Proč myslíte? Protože jste drsné, neurvalé a nepotrpíte si na řečičky?“

„Jste zábavná,“ ušklíbla se. „To se mi líbí. Lidi většinou nejsou moc odvázaní, když mají možnost seznámit se s námi. Já jsem Alix. Teší mě.“ Natáhla ke mně ruku.

Seznamovací potřásání probíhá obvykle tak, že si dotyční tisknou ruce čtyři, možná pět vteřin a pak stisk uvolní. Obryně Alix mě pustit nechtěla, nejspíš naše zvyky neznala.

Nehodlala jsem se nechat zastrašit takovou maličkostí, jakou je utržená ruka. „V tom případě vás znám,“ opáčila jsem. Seděly jsme na veřejném místě – u McDonalda na Wallingford Street a já jsem před chviličkou domluvila se svou kamarádkou policajtkou. Cítila jsem se natolik v bezpečí, že jsem se rozhodla zaútočit: „Pak byste vy měla být Elaine. Nebo snad Gratiana?“

„Alix,“ začala nosatá propadat panice, „musíme ji vzít s sebou.“

Alix si povzdechla a škubla mi rukou. Počítám, že při tom vyvinula stejnou sílu, s jakou tahala papírové ubrousky z krabice. Přefrčela jsem přes polovinu stolu a nosatá mezitím natáhla obušek do plné délky. Stihla jsem ucuknout, takže mě zasáhla jenom zlehka nad uchem, ale v tu chvíli mi Alix strčila pod nos paralyzační sprej a stříkala mi ho přímo do obličeje. Uviděla jsem milion hvězdiček a asi dvě vteřiny jsem nadechovala vakuum hlubokého vesmíru. Pak všechno zčernalo.

* * *

Mezi ušima mi vyzváněl Big Ben. Cítila jsem ho i hluboko v kořenech stoliček a ve sklivci očních bulv. Byl to můj první vjem od druhé světové války. Ale počkat! Copak jsem byla v době druhé světové války naživu? Ne, ale viděla jsem ji ve filmech. Zkusmo jsem zahýbala prsty na nohou a Big Ben se ozval znovu. Vzápětí mi došlo, proč to tolik bolí – protože v lidské hlavě není dost místa, aby se tam vešel tak veliký zvon. Než jsem provedla inventuru všech tělních součástí, zvonění ztratilo na intenzitě. A ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že všechno je, kde má, z něj zbylo jenom pulsování krve.

Ležela jsem na nějaké rovné ploše. Byla tvrdá, ale nestudila. Zřejmě dřevo. Dřevěná lavice. Velká budova, šero, ale nikoli tma. Vysoký strop, který se ztrácí ve stínech. Ve vzduchu závan kouře. Mihotání světel. Svíčky. Už mi to mělo dojít, ale byla jsem pořád moc vyřízená, abych tu záhadu rozluštila. Věděla jsem, že bych si měla na něco vzpomenout, ale tam, kde kdysi bývala paměť, zela jenom prázdná díra. Dotkla jsem se ‚hlavy nad uchem. Konečky prstů se namočily do něčeho tmavého a lepkavého.

Celou záhadu za mě rozluštil jakýsi hlas: „Je mi líto, že to má děvčata přehnala. Jestli budete chtít Alix s Gratianou žalovat, dala jsem jim pokyn, aby se vzdaly policii.“

Konečně se mi všechno vybavilo. Vždycky to tak bývá. McDonald’s. Obryně Alix. Dlouhé potřásání rukou. To znamená, že tohle je kostel. Posadila jsem se. Když se svět přestal točit, uviděla jsem velký mramorový oltář zalitý světlem a za ním kříž velikosti menšího vrtulníku.

„Doufám, že to není moc bolestivé, slečno Hardawayová.“ Hlas přicházel z lavice za mnou. Na klekátku tam klečela padesátnice v černém obleku s bílým kolárkem. Na prsteníčku levé ruky jí trůnil velký stříbrný prsten.

„Už mi bylo i hůř.“

„To je špatné. Považujete snad za svého koníčka dostávat se do problémů?“ Zdálo se, že má opravdu starost, abych neudělala nějaké špatné životní rozhodnutí. Měla mírné oči, milý obličej a krátké vlasy barvy popela. Vypadala jako někdo, komu bych dokázala říct o svých tajných proviněních, abych mohla v noci spát. Promluvila by místo mne s Kristem-člověkem a zamluvila by mi v nebi podkrovní byt s krásným výhledem.

„Myslíte, že jsem se dostala do problému?“

Vážně přikývla. „Všichni jsme se ocitli ve velkých problémech. Ďasi nás ničí, slečno Hardawayová. Zasévají své sémě nejen od našich těl, ale i do našich duší a myslí.‘“

„Říkejte mi Fay, prosím. Jsem si jistá, že z nás budou nejlepší kamarádky.“ Naklonila jsem se k ní: „Nějak nedokážu přečíst vaši jmenovku.“

„Žádnou nemám,“ usmála se. „Jsem otec Elaine Horváthová.“

Dívaly jsme se na sebe.

„Už jste někdy pomyslela na sebevraždu, Fay?“ zeptala se otec Elaine.

„Ani ne. Většinou je to dost špatné kariérní rozhodnutí.“

„Výborně. Ale určitě víte, že od doby, co přišli ďasové a všechno změnili, spáchala sebevraždu ze zoufalství téměř miliarda žen.“

„Něco jsem o tom zaslechla. Ale teď k věci, dámo, o co tady vůbec jde?“

„Je tragédií naší doby, že člověk má pro spáchání sebevraždy spoustu důvodů. Žít ve světě, jenž vypadá tak jako dnes, vyžaduje odvahu. Rashmi Jonesová byla mladá žena se spoustou problémů. Ona tu odvahu neměla. To z ní ale nedělá špatného člověka. Jenom mrtvého.“

Sáhla jsem si na kapsu, jestli je uvnitř datafon. Byl tam. Vytáhla jsem ho a stiskla nahrávací tlačítko. Na dovolení jsem se neptala. „Chcete tím říct, že bych si měla hledět své profese?“

„To by bylo špatné kariérní rozhodnutí. Kolik je vám let, Fay?“

„Třicet tři.“

„To znamená, že jste se narodila panně.“ Naklonila se, sklouzla z klekátka a sedla si na lavici. „Vaši matku oplodnili ďasové. Já jsem tak stará, že jsem měla otce, Fay. Dokonce si ho matně pamatuji. Velmi matně.“

„Nezačínejte s tím.“ Seskočila jsem z lavice do uličky. Nesnáším nostalgii. Tahle babča mě nechávala žvýkat hliníkovou fólii, a kdyby si Kristus troufl slézt z toho svého kříže, přísahám, že bych ho s ní poplivala. „Chcete, abych vám řekla alespoň o jednom důvodu, proč ženy mé generace skáčí z oken a dýchají kyanid? Protože bláznivky jako vy v nás vzbuzují pocit viny za to, jak jsme přišly na svět. Jestli mi chcete nadávat do ďábelských spratků, tak do toho. Poslužte si! Víte, na co čekáme? Až vy, všechny staré brécy, zaklepete bačkorama. Jednoho dne ta vaše praštěná církev zmizí a všichni na ni zapomenou. A víte, co se stane? Ten večer půjdeme tancovat a bude nám o moc veseleji bez vás a bez vašeho připomínání, co všechno jste ztratily a čím vším nemůžeme nikdy být.“

Zdálo se, že ji můj emoční výlev nějakým zvráceným způsobem těší. „Jste velmi zlostná žena, Fay.“

„Ano, to jsem. Ale jsem hodná na děti a malá zvířátka.“

„Co dělá ta zlost s vaší duší? Řada mladých nachází útěchu v Kristu.“

„Jako Alix a Gratiana?“

Založila si ruce a stříbrný prsten tlumeně zářil v příšeří. „Jak jsem řekla – obě nabídly, že se vydají do rukou…“

„Nechte si je. S nimi jsem skončila.“ Rychle jsem vychládala. Odmlčela jsem se a zamyslela se, co budu dělat dál. Pak jsem si sedla na kostelní lavici vedle otce Elaine, ukázala jí svůj datafon a ujistila se, že viděla, že zastavuju nahrávání. Naše pohledy se setkaly. Rozuměly jsme si. „Oddala jste včera Kate Vermeilovou a Rashmi Jonesovou?“

Nezaváhala: „Sloužila jsem mši. Ale příslušné dokumenty jsem nevyplnila.“

„Víte, proč se Rashmi zabila?“

„Přesně ne.“ Vydržela můj pohled. „Mám za to, že nechala dopis na rozloučenou.“

„Jistě, dopis na rozloučenou. Našla jsem ho v jejím datafonu. Napsala: ‚Život je příliš těžký. Nedokážu si s ním poradit, a tak musím jít. Mám tě ráda, mami. Nezlob se na mě.‘ Trochu moc všeobecné na budoucí spisovatelku, nemyslíte? A taky mě mate, že se vůbec nezmínila o Kate. Já jsem o její existenci nevěděla až do dnešního rána. Dělá mi to starosti. A policajtům to taky bude dělat starosti, jestli jim ten vzkaz předám.“

„Ale ještě jste to neudělala.“

„Ještě ne.“

Chvilku přemýšlela.

„Myslím si,“ řekla otec Elaine nakonec, „že Kate a Rashmi se krátce po svatebním obřadu pohádaly.“ Našlapovala okolo slov po špičkách, jako by hrozilo, že se některé z nich vzbudí a začne vřeštět. „Nevím přesně, o co šlo. Rashmi utekla pryč, Kate zůstala tady. Během celého včerejška a noci na dnešek s ní někdo byl.“

„Proč to? Protože vás napadlo, že by mohla potřebovat alibi?“

Pokračovala, aniž mi odpověděla: „Zpráva o Rashmiině smrti Kate velmi rozrušila. Dává si ji za vinu. Ale já jsem si jistá, že je bez viny.“

„Je teď tady?“

„Ne,“ zavrtěla otec Elaine hlavou. „Poslala jsem ji pryč, když jsem se dozvěděla, že ji hledáte.“

„Chcete, abych ji přestala hledat?“

„Jste zbytečně krutá. Ta ubohá dívka se utápí v žalu.“

„A jiná ubohá dívka je po smrti.“ Sáhla jsem do kapsy pro malou baterku. „Mohu se podívat na váš prsten?“

Má žádost ji překvapila. Natáhla levou ruku a já jsem si na prsten posvítila. Kůži na rukou měla plnou pih, ale jemnou a nehty dokonale upravené. Rozhodně by si nenechala udělat manikúru v takové díře, jako je Adagio Spa.

„Co znamenají ta písmena?“ zeptala jsem se. „IHS?“

„In hoc signo vinces. ‚V tomto znamení zvítězíš.‘ Císař Konstantin kdysi spatřil na nebi kříž, na němž stála tato slova napsaná ohnivým písmem. Bylo to těsně před velkou bitvou. Nakázal svým mužům, aby opatřili své štíty znamením kříže, a vyhrál bitvu proti velké přesile.“

„Roztomilé,“ řekla jsem a baterku zhasla. „A co to znamená pro vás?“

„Ten prsten mi dala sama nevěsta Boží na důkaz, že uznává mou zvláštní profesi.“ Obličej se jí zarděl, jako kdyby slyšela, jak andělský chór pěje její jméno. „Víte, Fay, naše církev nemá vůbec v úmyslu zmizet. Ani si nemyslím, že by na ni všichni zapomněli. Ještě dlouho potom, co má generace vymře, se budou věřící scházet v Kristově jméně, a jednoho dne dokončí práci, kterou jsme my začaly. A přijde čas, kdy vymýtí ďasy.“

Pokud věděla, jak praštěně to zní, nedávala to nijak najevo. „Fajn,“ řekla jsem, „vysvětlím vám, jak se věci mají. Klidně můžete zapomenout na Kate Vermeilovou. Chtěla jsem ji najít jenom proto, aby mě dovedla k vám. Najal mě ďas jménem Seeren, abych vás vypátrala. Chce se s vámi setkat.“

„Se mnou?“ zbledla otec Elaine. „A proč?“

„Já ztracené lidi jenom hledám.“ Líbilo se mi dívat se, jak se kroutí. „Neptám se proč.“

Sepnula ruce jako k modlitbě, opřela si o ně hlavu a zavřela oči. Seděla tak téměř minutu. Nechala jsem ji rozjímat. Stejně jsem neměla na výběr. V tu chvíli se klidně mohla otevřít pekelná jáma a ona by si toho ani nevšimla.

Konečně se zachvěla a zdvihla se z klekátka do sedu. „Musím zjistit, co všechno vědí.“ Zadívala se na obrovský kříž. „Setkám se s tím ďáblem, ale pouze pod podmínkou, že mi zaručíte bezpečnost.“

„Jasně.“ Nemohla jsem si pomoct a rozesmála jsme se. Můj smích rezonoval ozvěnou a znesvěcoval posvátné ticho. „A jak to asi mám udělat? Jak vás mám ochránit před někým, kdo nechal zmizet půlku populace na celém světě, než byste řekla švec?“

„Máte jejich důvěru,“ trvala na svém. „A mou také.“

Rozprostřel se kolem ní hluboký absurdní mír. Bylo zřejmé, že nahlíží na svět oparem své víry. Pokud si myslela, že bych někdy šla proti ďasům, byla blázen. A jestli věřila, že se Kristus-člověk vrhne dolů z nebes, aby ji ochránil, nevšimla si zřejmě, že se v poslední době nikde v okolí nevyskytoval. Nebo vnímala samu sebe jako některého z mučedníků, kteří objímali meče a líbali sekery, než jim s nimi usekli hlavy. Připomněla jsem si, že její bludy nejsou moje věc.

Ty peníze jsem navíc potřebovala. Najednou jsem chtěla dostat se pryč z toho velkého prázdného kostela.

„Mám kancelář v čísle 35 na Market Street,“ řekla jsem. „Ve třetím patře. Pokusím se domluvit schůzku na šestou dnes večer.“ Zdvihla jsem se. „Podívejte, jestli vás chtějí nechat zmizet, je nejspíš pozdě na cokoli. Ale slibuju, že to všechno natočím a budu ječet, jak nejhlasitěji umím.“

„V tom vám opravdu věřím,“ odpověděla s planoucím obličejem.

 

5

Zamkla jsem kolo do stojanu na Market Street, ale nešla jsem hned do kanceláře. Napřed jsem se vydala za Georgem. Našla jsem ho, jak seškrabává lak z dřevěného táflování ve staré kanceláři Donny Belascové v pátém patře. Byla prázdná od minulého podzimu, kdy Donna zabalila právnickou praxi a odjela na jih, aby počítala vlny na daytonské pláži. Alespoň doufám, že dělá právě tohle. Poslední zpráva, kterou jsem od ní dostala, byl vánoční pohled. Donna mi chyběla. Patřila k těm několika málo babčám, které se snaží pochopit, jaké to bylo vyrůstat v našich časech. Kromě toho mi často přihrála nějakou práci.

„Ahoj Georgi,“ oslovila jsem bota. „Můžeš říct svému šéfovi, že jsem ten prsten našla.“

„Tento zde ti blahopřeje velmi.“ Když ke mně otočil hlavu, zastavila se ruka se štětkou nad plechovkou s ředidlem. „Prokázala jsi skutečnou skvělost, Fay.“ George k nám přišel před rokem a o budovu se staral dobře. Jenom se zdálo, že má něco zásadního proti dřevu. Museli jsme ho důrazně zarazit, jinak by přetřel i mahagonové obložení ve vstupní hale.

Dveře jsem zavírala dost nerada, ale následující konverzace vyžadovala určité soukromí. „Domluvila jsem schůzku.“ Pach ředidla mě dráždil v nose jako ostnatý drát. „Otec Elaine Horváthová sem přijde na šestou.“

George neřekl nic. Pokoušet se odhadnout, co si myslí bot, je jako snažit se číst myšlenky ledničce. Předpokládala jsem, že teď nějakým způsobem předává informaci ďasovi. Bude Seerenovi vadit, že jsem jako místo schůzky dojednala svou kancelář?

George konečně promluvil: „Na Seeren dojem učinila rychlost dokončení úkolu tvého. Tento zde důvěru získal za to, že doporučil tebe pro daný úkol.“

„Skvělé. Každý měsíc si strhni deset babek z mého nájemného, ano? Ještě něco: slíbila jsem otci Elaine, že bude v bezpečí. Seeren ze mne neudělá lhářku, že ne?“

„Seeren zavrhuje násilí. Politováníhodná technika to jest.“

„Ano, ale spadá tam i to, že by ji Seeren nechal zmizet?“

George otočil hlavu zpátky k dřevěnému táflování. „Otec Elaine Horváthová moci bude odejít svobodně, bude-li to záměr její.“ Namočil štětec do plechovky. „Byla též nalezena Kate Vermeilová?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Hledala jsem ji, ale pak otec Elaine našla mne. Jenom pro pořádek – Kate nebydlí v čísle 465 na Dvanácté Avenue.“

„Seeren měl informace charakteru opačného.“ Na místech, která George právě natřel, se lak rozpouštěl a naskakovaly na něm bubliny. „Taková chyba budí zvědavost.“

Šlo jenom o maličkost, ale přesto se mi vtírala celou cestu do třetího patra. Jestli mě potěšilo, že ďasové nejsou ani všemohoucí, ani neomylní?

Nijak zvlášť. Přes všechny zločiny, kterých se ďasové na lidech dopustili, řídí oni a jejich botové víceméně dnešní svět. Bývalo malou, i když chabou útěchou myslet si, že přesně vědí, co dělají.

Cestou do kanceláře jsem minula otevřené dveře bláznivé Marty. „Há ševu. Ceá,“ křikla na mne.

Couvla jsem. Má sousedka seděla za stolem a na obličeji měla nasazenou plynovou masku značky Technopro. Tvrdila, že ji chrání před chlórem, sirovodíkem, kysličníkem siřičitým, amoinakem, bakteriemi, viry, prachem, pylem, kočičí vzteklinou, sporami plísní, nukleárním spadem a sexuálním obtěžováním. Naneštěstí měnila maska její slovní projev na nesmyslné bláboly.

„Zkus to znovu,“ vybídla jsem ji.

„Máš. Návštěvu. Ceká.“

„Kdo je to?“

Zavrtěla maskou a pokrčila rameny. Svítící obrazovka počítače se odrážela na stínítku a na něm se přes řádky a sloupce tabulkového procesoru hemžila čísla jako černí mravenci.

„Proč ta maska?“

„Byl tady. Ďas. V budově.“

„Opravdu?“ podivila jsem se. „A kdy?“

„Ráno.“

Neexistoval žádný důvod, proč by ďasové měli mít zakázaný přístup do budovy, ani žádný zákon, který by zapovídal přijímat je za klienty. Jenže v Martině pohledu sedělo nepopiratelné obvinění. Zradila jsem nás všechny, když jsem ten případ vzala? „Nesnáším. Ďasy,“ odsekávala slova.

„Já taky,“ vzdychla jsem.

* * *

Otevřela jsem dveře a zjistila, že na mě čeká Sharifa. Zkusila si nasadit úsměv, ale moc jí to nešlo. „Ahoj, Fay,“ řekla. Byla elegantní jako vždy a unavená tak moc, jak jsem ji ještě neviděla. Měla na sobě černé puntíkované plátěné šaty a černé sandály s tenkými překříženými řemínky, žádné doktorské škrpály. Tohle byly boty typu ‚ztlum světla a pořádně zesil muziku‘. Dost mě to rozesmutnilo.

Když jsem se otáčela, abych zavřela dveře, všimla si, že mám ve vlasech zaschlý krvavý koláč. „Ty jsi zraněná!“ Už jsem na to skoro zapomněla. Nemá smysl pamatovat si, že mě někdy něco bolelo. Vystřelila ze židle a vrhla se ke mně. „Co se stalo?“

„Uklouzla jsem ve sprše,“ ucedila jsem.

„Ukaž, podívám se na to.“

Naklonila jsem k ní hlavu a ona jemně ohmatala bouli. „Můžeš mít otřes mozku.“

„Soukromá očka na mozkové otřesy netrpí. Píše se to přímo v licenci.“

„Sedni si, vyčistím ti to. Jenom doběhnu na záchod pro vodu.“

Posadila jsem se a dívala se, jak odchází. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že za ní zamknu dveře, ale věděla jsem, že si zasloužím všechno, co přijde. Otevřela jsem spodní šuplík, sundala z komínku plastikových kelímků dva a přizvala k diskusi Johnnieho Walkera.

Sharifa vtrhla do dveří s pohárkem vody v jedné ruce a hrstí papírových ručníků ve druhé. Když uviděla láhev, zarazila se. „Kdy jsi s tímhle začala?“

„Zrovna začínám.“ Zdvihla jsem svůj kelímek a nalila do něj na dva prsty skotské. „Chceš taky?“

„Já nevím,“ řekla zaraženě. „Slavíme něco, nebo se pokoušíme o samoléčbu?“

Nechala jsem její otázku bez odpovědi. Poťukávala okolí strupu vlhkým papírovým ručníkem a já nadechovala její parfém, citrónové květy v letním vánku promísené s docela maličkou kapkou potu. Ta vůně se hezky hodila ke kouřové chuti skotské. Když se o mne otřela, cítila jsem pod šaty její tělo. V tu chvíli jsem ji chtěla víc než dýchat.

„Posaď se,“ řekla jsem.

„Ještě nejsem hotová,“ odpověděla.

Ukázala jsem na židli: „Říkám ti, aby sis sedla.“

Cestou k židli hodila ručníky do koše.

„Dneska ráno ses mě na něco ptala,“ začala jsem. „Dlužím ti odpověď. Na potratu jsem byla minulý týden.“

Upřeně studovala své ruce. Nevím proč; zrovna nic nedělaly, jenom jí ležely v klíně a hleděly si svého.

„Když jsme spolu začaly chodit, říkala jsem ti, že to udělám, pokud mě osemení,“ pokračovala jsem.

„Já vím.“

„Prostě jsem neviděla jinou možnost. Vím, že svět potřebuje děti, ale já mám svůj život. Možná je primitivní, zbytečný a špinavý, ale je to život, který mám k dispozici. Kdežto mateřství… To je zase život někoho jiného.“

„Chápu to,“ pípla Sharifa. Hlas měla tak tichý, že by se dokázal podplazit pod náprstkem. „Já jen… Bylo to tak najednou. Když jsi mi to řekla, hned jsme se pohádaly a neměla jsem čas si to promyslet.“

„Ráno jsem si nechala udělat test a odpoledne jsem ti to řekla. Nic jsem netajila.“

Objala si trup rukama, jako by jí byla zima. „A jestli otěhotním já? Co potom?“

„Uděláš to, co pro tebe bude nejlepší.“

Vzdychla si: „Můžeš mi dát trochu té své medicíny?“

Nalila jsem do obou kelímků, obešla stůl a podala Sharifě její. Napila se, chvíli podržela whisky v ústech a potom polkla.

„Fay, já…“ Koutky úst se jí chvěly a kousala si ret. „Tvoje matka mi kdysi vyprávěla, jak byla šťastná, když zjistila, že tě čeká. Hrozně šťastná. Bylo to v době, kdy se všechno bortilo. Říkala, že jsi pro ni byla dar, aby… aby nespáchala…“

„Já jsem si ty řeči o daru vyslechla mockrát, Sharifo. Víckrát, než jsem chtěla. Máma líčila ďasy málem jako Santu Clause. Nebo jako čápy, co nosí mimina.“

Podívala se na kelímek, jako by ji překvapovalo, že ho pořád svírá v ruce. Dopila na jeden lok a postavila ho na stůl. „Jsem lékařka. Vím, že nám to dělají, a moc ráda bych se dozvěděla, jak to dělají. Ale není to špatně. To, že jsi na světě ty, nemůže být špatně.“

Tím jsem si úplně jistá nebyla, ale svůj názor jsem si nechala pro sebe.

„Někdy mám pocit, že se pokouším nosit někam vodu v dlaních, ale ona mi vytéká a nedokážu ji zastavit.“ Pravou rukou si začala třít levé předloktí. „Lidé páchají sebevraždy. Možná už to není tak hrozné jako dřív, ale pořád to trvá. Porodnost sotva dosahuje úrovně, při které nebudeme vymírat. Možná jsme odsouzeny k záhubě. Napadlo tě to někdy? Že bychom mohly vymřít?“

„Ne.“

Sharifa mlčela a pořád si třela levou ruku. Mlčela dlouho. „Ten potrat jsem měla udělat já,“ řekla nakonec. „Pak bychom s tím musely žít obě.“

Jsem drsné soukromé očko. Schovávám si láhev skotské ve spodním šuplíku a mám za klienta ďasa. Dneska mě dostaly dvě chlapny, od jedné jsem schytala ránu obuškem a od druhé přímý zásah paralyzačním sprejem. Ale i já mám svůj kritický bod a MUDr. Sharifa Ramirezová mě k němu tvrdě tlačila. Chtělo se mi vzít ji do náruče a líbat na čelo, tváře i půvabný krk. Ale nemohla jsem se takhle vzdát. Rozhodně ne teď a možná už nikdy. Mám případ, a dokud neskončí, potřebuju mít v rezervě tu nejlepší část sebe sama. „Vinu budu mít na starost já, Sharifo,“ řekla jsem nakonec, „a ty se budeš starat o zachraňování životů.“ Obešla jsem stůl. „Musím teď pracovat. Jdi domů, zlato.“ Políbila jsem ji na čelo. „Přijdu tam za tebou.“

Je snazší to říct, než tomu uvěřit.

 

6

Když v 17:50 dorazila otec Elaine, byla už Sharifa pěknou dobu pryč. Elaine si s sebou přivedla tělesného strážce; Gratiana okouněla v chodbě a zasmušile zkoumala mou kancelář, jako by odhadovala, jak dlouho by jí trvalo vyrazit dveře, přeskočit stůl a zakroutit někomu krkem. – Asi mě nemělo překvapit, že důvěra, kterou ke mně otec Elaine původně cítila, poněkud vyprchala. Bodejť, vždyť moc nevěřím ani sama sobě. Ale to, že si s sebou přivedla zrovna tuhle chlapnu, podle mne nesvědčilo o zvlášť bystrém úsudku. Požádala jsem Gratianu, aby se laskavě odebrala ven z budovy, a navrhla, že by mohla předvést trochu autoerotiky před jedoucím autobusem. Otec Elaine ji propustila a Gratiana se odloudala pryč.

Otec Elaine se na pohled tvářila klidně, ale věděla jsem, že je nervózní jako dvě myši ve společnosti kocoura. V přítmí kostela jsem na ni pořádně neviděla, ale teď, na plném denním světle, jsem si ji důkladně prohlížela pro případ, že bych ji později musela popsat v oddělení pohřešovaných osob. Byla to vcelku vysoká žena s kulatými rameny, trochu nahrbená. Hnědé oči měly barvu mokrého písku, tváře byly bezkrevné. Úsměv nepůsobil v dobrém světle zdaleka tak přesvědčivě jako v šeru. Pokusila se o nezávazné klábosení, se kterým jsem jí nijak nepomohla. Pak se postavila k oknu a dívala se ven. Pohodlné pánské boty s kulatou špičkou podupávaly na podlahu.

Bylo asi deset minut po šesté, když mi zavrkal počítač na stole. Klikla jsem na příslušnou ikonu a přijala tisíc dolarů. Seeren se ohlašoval skvělou navštívenkou. „Myslím, že už jsou tady,“ řekla jsem, otevřela dveře a vyšla na chodbu, abych na ně počkala.

„Seeren má veliké potěšení s vámi se setkat, otče Elaine Horváthová,“ pravil George, když se všourali do kanceláře.

Otec Elaine se na ďasa soustředila vším, čím se dalo. „Stačí, když mě budete oslovovat ‚otče‘, jestli vám to nevadí.“ Bot pro ni byl pouhým kusem nábytku.

„Je tady trochu těsno,“ podotkla jsem. „Jestli chcete, mohu počkat venku…“

Na pečlivě udržované fasádě otce Elaine se na okamžik objevily trhliny, ale hned je zase úhledně vyspravila. „Určitě bychom to sami nějak zvládli.“

„Tento zde vyzývá Fay, aby zůstala,“ řekl George.

Posadili jsme se. Seeren obsadil své vyvýšené místo na pořadači, George se postavil vedle mě a sbalil se do sebe. Otec Elaine si postavila židli vedle dveří. Zřejmě byla ráda, že má tak blízko k východu. George se díval na otce Elaine a ta se dívala na Seeren. Seeren se díval z okna a já jsem je všechny pozorovala.

„Seeren vyjadřuje zármutek nad politováníhodným úmrtím Rashmi Jonesové,“ řekl George. „Řečená Rashmi byla vaší víry?“

„Ano, byla členkou naší církve.“

„Podle Fay Hardawayové faktem jest, že otec sezdal Kate Vermeilovou a řečenou Rashmi Jonesovou.“

Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi to ani trochu.

Otec Elaine zaváhala jenom chviličku. „Ano.“

„Svolila by otec, aby určeno bylo místo pobytu řečené Kate Vermeilové?“

„Já vím, kde je, Seeren,“ řekla otec Elaine. „A nemyslím, že je nutné, abychom ji do téhle záležitosti zatahovali.“

„Vyhovte zde tomuto přítomnému, otče, a rozvažte znovu rozhodnutí své. Jest řečená osoba těhotná?“

Elainino chování bylo zatím velmi chladné, ale teď teplota spadla o dalších čtyřicet stupňů. „Proč se ptáte?“

„Je možné, že řečená osoba otěhotní vbrzku?“

„Jak to mám vědět? Pokud se to stane, bude to vaše dílo, Seeren.“

„Otec rozumí dobře oplodnění in vitrol“

„Slyšela jsem o tom, to ano.“ Ležérnost, s jakou Elaine pokrčila rameny, se mi zdála přehnaně strojená. „Ale nemohu říct, že bych tomu rozuměla.“

„Otec zaslechla něco o transvaginálním odběru oocytů?“

„Ne.“ Elaine vysunula bradu dopředu.

„A o haploidizaci somatických buněk?“

Elaine ztuhla.

„Přemítala tedy otec o vypěstování spermatu umělého z buněk zárodečných kmenových?“

„Jsem kněz, Seeren,“ Elaine se v obličeji hýbaly jenom rty. „Nikoli biolog.“

„Jsou jest záměry církve Kristovy těhotenství navodit u některých členů? Například u řečené Kate Vermeilové?“

Otec Elaine se ztěžka zdvihla ze židle. Napadlo mě, že se dá na útěk, ale netrefila jsem se. Ledová skořepina, která ji obklopovala, začínala tát žárem mučednického ohně. „Děláme práci Kristovu, Seeren. Odmítáme váš nechutný způsob oplodňování. Snažíme se před vámi zachránit a přísahám, že nás nezastavíte.“

Seeren zamával křídly, jednou, dvakrát a zakrákal. Byl to hutný nepříjemný zvuk, jako když se železo dře o železo. Nevěděla jsem, že ďasové dokáží vydávat zvuky, a když jsem slyšela tohle vyvřísknutí, chtělo se mi zalézt pod stůl a stočit se do klubíčka. Ale nakonec jsem to nějak vydržela a otec Elaine taky. Dost si jí za to cením.

„Seeren nijakým způsobem nevstupuje do sporu s církví Kristovou,“ řekl George. „Seeren dává srdečné povzbuzení takovým těhotenstvím.“

Obličej otce Elaine se zkřivil do nevěřící grimasy a přeletěl po něm výraz zklamání. Možná ji rozladilo, že ji ošidili o skvělou mučednickou smrt. Patřila koneckonců mezi generaci babiček, které položily základy sebevražedné kultuře. Poprvé za celou dobu se otočila k botovi: „Cože?“

„Seeren pověřuje otce, aby pomohl početným členkám církve Kristovy otěhotnění dosáhnout. Takové, které si zvolí toto, posléze porodí.“

Elaine ztěžka dosedla zpátky do židle.

„Mnoho lidí ženských odmítá přijmout sémě dnes,“ pokračoval bot. „Ne všichni porodí. Toto předpokládáno nebylo. Jest to politováníhodné.“

Aniž jsem si to uvědomila, sevřela jsem ruce v pěst, až mi zbělely kotníky.

„Seeren vyjadřuje hlubokou spokojenost s úspěchy církve Kristovy. Jenom k jedné opatrnosti nabádá. Vyroben žádný chromozom XY nesmí být.“

„Budete dál pokračovat s oplodňováním bezvěrců?“ zeptala se otec Elaine bezvýrazně.

„Moudré jest to pro lidstva přežití.“

Elaine kývla a otočila se k Seerenovi. „Jak byste zjistili, že se pokoušíme znovu přivést na svět muže?“

Bot mlčel. Čekali jsme a ticho houstlo. Ďas si možná myslel, že není třeba plýtvat výhrůžkami.

„Nuže,“ otec Elaine se znovu zdvihla. Shrbená ramena se jí trochu narovnala. Snažila se předstírat klid, ale dobře jsem věděla, že jakmile vykročí na chodník, nejradši by skákala radostí. Nejspíš si myslí, že právě dosáhla velkého vítězství. Tahle malá schůzka pro ni v každém případě skončila.

Jenže to byla moje malá schůzka a já jsem rozhodně neměla v úmyslu dovolit, abychom se rozešli s tím, že si krisťáci potřesou pravicí s ďasy. „Počkejte,“ zarazila jsem Elaine. „Otče, bude dobře, když řeknete Gratianě, aby přišla sem nahoru. A jestli máte v okolí i nějaké další chlapny, zavolejte je sem taky. Brzy je budete potřebovat.“

Seeren se odvrátil od okna a podíval se na mne.

„Proč?“ zeptala se otec Elaine. Datafon už držela v ruce. „Co se děje?“

„Je tady problém.“

„Fay Hardawayová,“ řekl George ostře, „vyhov zde tomuto a zruš svůj příkaz. Tvůj úkol ukončen byl.“

„To znamená, že teď jednám ve svém volném čase, Georgi.“ Napadlo mě, že Seeren zkusí odejít, ale seděl dál na svém bidýlku. Možná mu bylo jedno, co dělám, možná jsem mu připadala zábavná. Ano, jistým tupohlavým způsobem dokážu být i zábavná.

Gratiana prudce otevřela dveře. Nad hlavou držela obušek, jako kdyby čekala, že se bude muset vrhnout do krvavé vřavy. Když jedním pohledem přelétla klidnou scénu, nechala ruku klesnout.

„Smrskněte se trochu, otče, ať se sem vejde,“ požádala jsem Elaine. „A ty, Gratiano, můžeš nechat dveře otevřené. To své párátko si dobře hlídej. Jsem si jistá, že ho za chvíli použiješ.“

„Ostatní jdou za mnou, otče,“ řekla Gratiana, když se vecpala dovnitř. „Budou tady za dvě tři minutky.“

„To je dost času.“ Mimovolně jsem spustila ruku k prostřednímu šuplíku. „Mám na vás jednu otázku, otče.“ Otevřela jsem šuplík na škvírku. „Jak věděl Seeren o těch in vitro věcech a haploidovém bůhví čem?“

„Je to ďas,“ dívala se na mne zamyšleně. „Přicházejí z dálky dvou set světelných let. Jak vědí všechno ostatní?“

„Dobrá odpověď. Ale věděli také, že jste oddala Kate a Řashmi. Tady George před chvílí tvrdil, že jsem jim to řekla já. Jenže já jim to neřekla. Malá chybička. Začala jsem přemýšlet, jestli celou dobu věděli, co jste zač. Víte, je to legrační. Dřív jsem byla přesvědčená, že ďasové jsou neomylní, ale teď se mi začíná zdát, že si dokáží zpackat den jako každý jiný. A že jsou v tomhle odhledu skoro jako lidi.“

„K politováníhodné došlo chybě.“ Botův krk se natahoval, až měl George hlavu ve stejné rovině s mou. „Vyhov zde tomuto přítomnému a dalšího pokořování se zdrž.“

„Toho jsem se zdržovala už dost dlouho, Georgi, až mi to leze z krku.“ Byla jsem si jistá, že George otevřenou zásuvku vidí. To znamenalo, že by i ďas měl vědět, co v ní je. Jak daleko mě asi nechají zajít? „Otázka zní, otče: Pokud ďasové věděli, co jste zač, proč mě Seeren najal, abych vás našla?“

„Pokračujte,“ vyzvala mě Elaine.

V prsou mi seděla úzkost. Nikdo se mě nepokusil zastavit, a tak jsem pokračovala a vstrčila hlavu do lví tlamy. Stejně jako ta malá holčička na školním dvoře jsem i já vždycky chtěla mít skutečné zaměstnání, až vyrostu. „Někdo z vašich lidí donáší, otče. Ďasi ví všechno ne díky svým super pokročilým technologiím, ale díky starému dobrému Jidášovu polibku. Seeren má ve vašem sboru informátora, docela malého špionka. Když se rozhodl, že nadešla ta správná chvíle, aby se s vámi setkal, snažil se udělat všechno pro to, aby vám nedošlo, kde ve skutečnosti bere informace. Usoudil, že svého informátora bude nejlépe krýt tak, že si najme nějaké důvěřivé přitroublé soukromé očko a bude předstírat, že získal informace od něj. V úsudku jsem možná trochu pomalá a taky jsem hamižná, ale pořád ve mně zůstala trocha hrdosti. Nemůžu ze sebe nechat dělat idiota.“ Zdálo se mi, že slyším na schodech těžké kroky, ale možná to byla jenom krev, která mi bušila v uších. „Víte, otče, myslím, že vám Seeren tak úplně nedůvěřuje. A vím určitě, že jste mu před chvílí neslíbila, že nebudete vyrábět malé chlapečky. Ano, kdyby ďasové zjistili, že se rodí kluci, mohli by je prostě nechat zmizet, jenže vy a nevěsta Boží a všichni vaši pošahaní příznivci byste to dokázali pěkně rozmáznout a udělat z toho hodně veřejnou záležitost. Odhaduju, že je to součást vašeho plánu, že? Připomenout nám, co jsou ďasi zač a co nám provedli. Možná dokonce chcete dostat lidi znovu do ulic. A protože ďasi potřebují vědět, oč vám jde, musí být jejich informátor v bezpečí.“

Otec Elaine zrudla vztekem: „Víte, kdo to je?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale výběr se dá zúžit na pár lidí. Říkala jste, že jste oddala Rashmi a Kate, ale nevyplnila jste příslušné dokumenty. Při obřadu jste musela mít nějakého svědka, někoho, kdo pořídil obrázek a poslal ho Seerenovi…“

Načasování mi nevyšlo jenom o chvilku. Gratiana se na mě vrhla přesně v okamžiku, kdy do dveří vrazila velká Alix. Ze šuplíku jsem vytáhla paralyzér, ale podle původního plánu si to krisťačky měly vyřídit mezi sebou. Vyskočila jsem ze židle a napřáhla paralyzér před sebe, ale ani padesát tisíc voltů mi nedokázalo udržet tu vrčící čubku od těla.

Pak jsem uslyšela hlasité vlhké plop. Nebyla to exploze, ale imploze. Dveřmi se prohnal proud vzduchu, ale jinak vládl v místnosti nadpřirozený klid, jako kdyby někdo zrovna přestal křičet. My lidé jsme civěli na prostor, který ještě před chvílí zabírala Gratiana. Vnitřek mé kanceláře se jakoby sbalil do sebe a pak zase natáhl, aby vyplnil vzniklé prázdno. Po tak dokonalém zmizení jsem byla ochotná věřit, že by židle mohly tančit valčík na stropě a popelnice jim k tomu zpívat Carmen. Poprvé v životě jsem pocítila přibližně to, co zažily babči, když jim ďasi nechali zmizet muže. Kdyby tady Gratiana zůstala ležet mrtvá, zbylo po ní tělo a kolem se rozlévala krev, bylo by to jiné. Tělo, které by se dalo pohřbít. Ale tohle byla urážka reality, která podrývala naši všeobecnou víru, že svět je skutečný a že vůbec existujeme. Nedivím se, že něco takového dokázalo vyvést z rovnováhy miliardu myslí. Stála jsem vedle otce Elaine u otevřených dveří do kanceláře, v ruce držela paralyzér a nedokázala si vzpomenout, jak jsem se sem dostala.

Seeren seskočil ze skříňky, jako by se nechumelilo, a omotal si průsvitná křídla kolem těla. Nezdálo se, že by ho překvapilo, že zrovna zmizela nějaká žena. Třeba neexistuje nic, co by dokázalo vyvést ďasy z míry.

Od doby, co jsme přišly o všechny muže, tohle nejspíš není poprvé, co ďasi nechali někoho zmizet. Možná to dělají běžně. Vzpomněla jsem si na všechny pohřešované osoby, které jsem nikdy nenašla, a představila si šanony v kanceláři Julie Epsteinové, které přetékají nevyřešenými případy. Udělal to Seeren proto, aby nás poučil o křehkosti bytí? Nebo to byl jenom neobratný pokus, jak zamést pod koberec politováníhodnou chybu?

Ďas se kolébal ke dveřím a Alix se pohnula, jako by mu chtěla zastoupit cestu. Po tom, co se právě stalo, mi to připadalo jako nejpitomější a nejstatečnější nápad, s jakým jsem se kdy setkala.

„Nech je jít,“ řekla otec Elaine chvějícím se hlasem. Její oči připomínaly hluboké rány.

Alix ustoupila a ďas s botem odešli. Poslouchaly jsme, jak se ďas škrábavě vzdaluje chodbou. Pak se ozvalo otevírání výtahových dveří a potom zavírání.

Otec Elaine se zapotácela a položila mi ruku na rameno. Teď vypadala jako skutečná babča.

„Nemáme žádné chlapečky,“ řekla. „Ještě ne. Musíte mi věřit.“

Setřásla jsem ruku dolů. „Víte co? Je mi to fuk.“ Chtěla jsem, aby vypadly. Chtěla jsem sedět o samotě u stolu a sledovat, jak se místnost plní nocí.

„Vy mi nerozumíte.“

„Ani nechci.“ Musela jsem položit paralyzér na desku stolu, abych ho náhodou nepoužila na ni.

„Kate Vermeilová čeká jedno z našich dětí,“ pokračovala otec Elaine. „Je to malá holčička. Přísahám.“

„Seeren by na vás byl pyšný. V čem je tedy problém?“

Poprvé promluvila Alix: „O Kate se po oplodnění starala Gratiana.“

 

7

Sporé světlo ve Společnosti přátel jedu stačilo tak na to, aby z toho velblouda rozbolela hlava. Pokud jste si zapomněli sluneční brýle, mohli jste si posloužit ve stojanu u vchodu. Ve stěnách stála zabudovaná terária a v nich leželi na písku do klubíček svinutí chřestýši s kosočtverci na zádech. Černé kobry visely z mrtvých větví a na keramických skalách se vyhřívali hnědí škorpioni. Bolehlav byl v plném květu a chomáče malých bílých kvítků se otevíraly jako deštníky. V sudech od vína rozříznutých napolovic vyrůstaly v sousedství smrtelně jedovatých hub vzpřímené stonky oměje šalamounku a po pergole nad barem šplhaly úponky kurare.

Podle mého odhadu se v hlavní místnosti pohybovalo asi padesát zákazníků. Nejspíš slušná návštěvnost na středeční večer. Netušila jsem, kolik dalších se jich může potloukat ve speciálních obchodech, kde si slušná holka může dojednat zaručeně bezpečné sezení, při němž prožije vzrušující sexuální asphyxii navozenou buď věšením, nebo topením, nebo si může nechat ogrilovat mozek elektrickým proudem. Doufala jsem, že se Kate bude nalézat na otevřeném prostranství spolu s ostatními relativně příčetnými lidmi. Skutečně jsem neměla chuť nakukovat do všech těch krámků, ale udělala bych to, pokud by to bylo třeba. Říkala jsem si, že to dlužím Rashmi Jonesové.

Bloumala jsem prostorem, předstírala, že si prohlížím zvířata a rostliny, a v ruce jsem držela pohárek s troškou Johnnieho Walkera doplněný pořádnou dávkou vody. Věděla jsem, že Kate bude přestrojená k nepoznání, a že kdybych dokázala zúžit množství poznávacích znaků na tři nebo čtyři, vyčmuchala bych ji. V tuhle chvíli mohla být samozřejmě i na druhé straně města, ale jiný plán jsem neměla. Pravděpodobně změnila styl oblékání, takže teď už nebudu hledat chlapnu, už to nebude bruneta, kůži bude mít nejspíš tmavší a díky kontaktním čočkám se bude na svět dívat kočičíma nebo zebříma očima, případně očima v barvě a tvaru americké vlajky. Ale přes všechny vycpávky a úpravy nedokáže změnit svůj somatotyp natolik, aby ošidila kvalitní skener. A já jsem si její data nahrála do datafonu z krisťáckých lékařských záznamů.

Otec Elaine se pokusila Kate zavolat, ale nezvedla jí telefon. Dalo se to pochopit, protože dnes si může prakticky kdokoli pořídit software, který dokáže replikovat jakýkoli hlas. Mohli jste natrefit na boty, kteří zpívají jako Velma Stoneová a dokázali by oblafnout i vlastní Velminu matku. Kate a Gratiana si určitě domluvily nějaké heslo. Jenže to si Gratiana vzala s sebou do pekla, nebo kam ji to vlastně ďas odlifroval.

První, na koho můj datafon reagoval, byla rudovláska v hedvábném pyžamu a limetkově zelených králičích bačkorách. Můj skener naměřil mezi ní a Kate víc než pětadevadesátiprocentní shodu. Vrazila jsem do ní a podařilo se mi podstrčit jí štěnici, přilnavé naváděcí zařízení velikosti dětského zubu.

„Promiňte, nechtěla jsem,“ zakoktala jsem a rozlila trochu pití po podlaze. „Omlouvám se.“

Oblažila mě pohledem, pod kterým by uschnul i kaktus, a odkráčela pryč. Jakmile mi zmizela z dohledu, stiskla jsem na datafonu tlačítko, kterému jsem přiřadila Katino číslo. Pokud by Kate hovor zdvihla, štěnice by poznala, že jí volám já, a poslala by mi signál. Zrzka nebyla ta pravá a o chvíli později to nebyla ani holohlavá pipka v umělé kůži.

Mělo to samozřejmě háček – budu-li takhle volat neustále, Kate se vyleká a datafon zahodí.

Potloukala jsem se kolem akvária s čtverzubci, vedle kterého stála bezpečnostní schránka a před ní nějaká holčina, která si hrála se zámkem. Oskenovala jsem ji. Její parametry se lišily od Katiných o méně než dvě procenta. Na hlavě měla třpytivou paruku a na sobě přiléhavé krajkové šaty s volánky vepředu. Když otevřela dveře schránky, zahlédla jsem vnitřek z čistého luxaru. Sáhla dovnitř, pak dveře zabouchla a rozběhla se pryč, jako kdyby spěchala na poslední noční vlak.

Nakoukla jsem dvířky do schránky. Uvnitř stálo několik na sobě vyrovnaných buclatých modrých inhalátorů, navlas stejných jako ten, kterým se zabila Rashmi. Na stěně nad schránkou se vyjímalo graffiti, které tam nechalo vyvést vedení Společnosti přátel jedu: 21L 4R 11L. Na to, abych na parukatou přilepila štěnici, nebyl čas. Stiskla jsem volací tlačítko a pustila se za ní.

Parukatá vytáhla s přidušeným výkřikem z kabelky datafon, hodila ho na zem a dupla na něj. Na nohou měla šedobílé sandály bez podpatků od Donyi Durands.

Když jsem vyrazila jejím směrem, všimla si mě a zapadla do jednoho z obchodů. Vyhnula se pětapadesáti galonovým barelům s tetrachlormetanem a dimetylsulfátem a vyrazila zadními dveřmi do uličky. Viděla jsem, jak zápolí s víčkem inhalátoru. Skočila jsem po ní a chytila ji za nohy. Pravá bota se zula a zůstala mi v ruce, ale levou rukou jsem ji pevně držela za kotník. Upadla. Pořád svírala inhalátor a snažila se dostat ho k ústům. Vyšvihla jsem se na ni a vykroutila jí ho.

Držela jsem jí inhalátor před obličejem a ječela: „To se chceš opravdu zabít? Opravdu, Kate? Opravdu?“ Vzduch v uličce ztěžkl zoufalstvím a dusil mě. „No tak, Kate! Do toho!“

„Ne!“ Vrtěla prudce hlavou ze strany na stranu. „Prosím, ne! Nech toho!“

Její děs mě dopaloval k nepříčetnosti. „Tak co jsi s tím, krucinál, chtěla dělat?“ Neovladatelně jsem se třásla, a když jsem se pokusila hodit inhalátor do kontejneru, dopadl na zem jenom dva metry od nás. Málem jsem to všechno zbabrala. Slezla jsem z ní, převalila se na záda a dívala se na noční oblohu. Když něco zbabrám, umírají lidé. „Kyanid miminům nesvědčí,“ řekla jsem nakonec.

„Jak víš, že čekám dítě?“ rysy v obličeji jí ztuhly hrůzou. „Co jsi zač?“

Konečně jsem se dokázala nadechnout, i když jsem si nebyla jistá, jestli o to stojím. „Jmenuju se Fay Hardawayová,“ zalapala jsem po vzduchu. „Pracuju jako soukromá detektivka a dneska ráno jsem ti nechala vzkaz na datafonu. Najala mě Najma Jonesová, abych našla její dcera.“

„Rashmi je mrtvá.“

„Já vím,“ kývla jsem. „Gratiana taky.“ Posadila jsem se a podívala se na ni. „Otec Elaine bude ráda, až tě uvidí.“

Kate měla oči doširoka otevřené, ale pochybuji, že viděla uličku, ve které jsme ležely. „Gratiana říkala, že po mně půjdou ďasové.“ Pořád ještě myslela na inhalátor. „Říkala, že kdyby se mi neozvala do zítřejšího rána, znamená to, že je konec a že…, že to mám udělat. Abych ochránila církev, víš? Během posledních deseti minut mi třikrát za sebou zazvonil datafon, a když jsem ho zdvihla, nikdo tam nebyl. Došlo mi, že se do toho mám pustit.“

„To jsem byla já, Kate, promiň.“ Podala jsem jí sandál, který jsem jí před chvílí strhla. „Řekni mi, odkud máš ty boty?“

„Patřily Rashmi. Koupily jsme je spolu v Graylés. Sama jsem je vybrala. To bylo, ještě než… Milovala jsem ji. Ale ona byla bláznivá. Teď už to vím, jenže je pozdě. Dokud brala léky, byla v pohodě. Jenže ona je často vysazovala. Mluvila o tom jako o prázdninách, kdy si odpočine sama od sebe. Ale byly to prázdniny jenom pro ni. Pro nikoho jiného. A nejmíň ze všech pro mě. Rozhodla se skončit s nimi zrovna ten den, kdy jsme se vzaly. Nic mi neřekla a po obřadu se se mnou z ničeho nic strašlivě pohádala kvůli mimču a kvůli tomu, kdo miluje koho víc nebo míň. Začala po mně házet věci – i tyhle boty – a pak utekla z kostela bosa. Myslím, že nikdy nepochopila, o co se vlastně snažíme. Chci říct, že jsem mluvila se samotnou nevěstou Boží, ale Rashmi…“ Kate si mnula oči, a když sundala dlaň, měla ji mokrou.

Pomohla jsem jí do sedu a objala ji. „To nic. Nebyla to tvoje vina. Chudinka Rashmi nejspíš visela na vlásku. Všechny na něm visíme. Celá lidská rasa. Nebo spíš to, co z ní zůstalo.“

Chvíli jsme jen tak seděly.

„Dneska ráno jsem se viděla s její mamkou,“ řekla jsem nakonec. „Mám ti od ní vyřídit, že je jí to líto.“

„Líto?“ Kate natáhla vzduch nosem. „Proč?“

Pokrčila jsem rameny.

„Vím, že jsem jí moc nevoněla,“ pokračovala Kate. „Tak to alespoň vždycky říkala Rashmi. Ale, musela být svatá, když dokázala snášet všechny Rashmiiny nálady a vyvádění. Vždycky žila jenom pro ni. A Rashmi ji za to nenáviděla.“

Zdvihla jsem se nejdřív na kolena a pak na nohy a pomohla nahoru i Kate. V uličce byla tma, ale vlastně to nevadilo. Neviděla bych nic ani za denního světla.

 

8

Ve stojanu na kola před základní školou Ronalda Reagana jsem tentokrát našla místo snadno. Zdálo se, že budova podřimuje v těžkém ranním vzduchu a její cihlová boční křídla objímají prázdné hřiště. Jeden bot-údržbář zrovna čistil vysavačem bazén, další obíral odkvetlé květy z živého plotu porostlého klematisem. Všichni botové měli ostrou žlutou barvu, ze které by jeden dostal migrénu, a přes šířku celého trupu napsáno oranžovými písmeny ZŠRR. Bot-zahradník mi sdělil, že škola začne až za hodinu. To mi vyhovovalo. Tohle byla jenom zdvořilostní návštěva, součást profesionálního přístupu ke klientům, které jsem zklamala. Zeptala jsem se, jestli mohu navštívit Najmu Jonesovou. Bot odpověděl, že pochybuje, že tady někdo z učitelů je už takhle brzy ráno, ale doprovodil mě do kanceláře. Zavolal jí domácím telefonem a já jsem se zaregistrovala do školního systému jako návštěva. Když se z reproduktoru praskavě ozval Najmin hlas, řekla jsem botovi, že cestu do její třídy znám.

Zastavila jsem se v otevřených dveřích. Rashmiina matka stála zády ke mně. Dnes si oblékla šaty bez rukávů v námořnické modré a přes ramena si přehodila krémový šátek. Procházela uličkou mezi prázdnými lavicemi a doprostřed každé pokládala zvířátko složené z barevného papíru. Viděla jsem tři druhy slonů, kachen a káčátek, jednu modrou žirafu a růžovou kočku, která mohla být i lev.

„Pojďte dál, slečno Hardawayová,“ řekla, aniž se otočila. Zřejmě měla učitelský radar a viděla dozadu i za roh.

„Zastavila jsem se u vás doma,“ vešla jsem dovnitř se shrbenými zády jako děcko, které ztratilo domácí úkol na hodinu občanky. „Říkala jsem si, že vás chytím, ještě než odejdete do školy.“ Naklonila jsem se nad lavici v první řadě a vzala do ruky purpurového krokodýla. „Tohle všechno jste složila sama?“

„Nemohla jsem v noci spát. Nakonec jsem to vzdala a šla na procházku. Skončila jsem tady. Chodím sem ráda brzy, zvlášť když tady ještě nikdo není. Mám pak na všechno dost času.“ V ruce jí zbyla labuť, kterou postavila na vlastní stůl. „Je to jiné než zdržet se po vyučování. Když vždycky odcházíte jako poslední, přiznáváte tím, že nemáte proč spěchat domů. Je to vlastně ubohé.“ Sedla si za katedru a začala otevírat okna na počítači. „Učím děvčata skládat kačenky. Líbí se jim to. Pátý ročník je náročný. Přicházejí do něj jako šťastné a bystré děti a ode mne se chce, abych je naučila zlomky a připravila je na druhý stupeň. Otřesu se hrůzou pokaždé, když si přestavím, co se tam s nimi děje.“

„Kolik je jim let?“

„Deset. Většině už bylo dokonce jedenáct. Příští týden končí.“ Podívala se na soubory, které se před ní otevřely. „Některé z nich.“

„Mně nezbývá než věřit, že mi kdysi taky bylo jedenáct,“ povzdechla jsem si, „ale nepamatuju si to.“

„Vaše generace vyrůstala v nešťastné době.“ Záře obrazovky se jí odrážela v obličeji. „Vy jste ještě neměla dceru, že ne, slečno Hardawayová?“

„Ne.“

Chvíli jsme tiše rozjímaly o mé bezdětnosti.

„Měla Rashmi ráda origami?“ Nic jsem tou otázkou nemyslela, jenom jsem už nechtěla poslouchat to ticho.

„Rashmi?“ Zamračila se, jako kdyby její dcera byla nějaké málo zajímavé dítě, které učila před lety. „Ne. S Rashmi to bylo těžké.“

„Včera v noci jsem našla Kate Vermeilovou. Řekla jsem jí, co jste chtěla – že je vám to líto. Chtěla vědět čeho.“

„Jak – čeho?“

„Říkala, že Rashmi byla blázen. A že vás nenáviděla za to, že se vám narodila.“

„To není pravda,“ vyhrkla Najma rychle. „Ano, Rashmi byla velmi smutná dívka. Úzkostná. O co vlastně jde, slečno Hardawayová?“

„Myslím si, že toho večera jste byla v Comfort Inn. Jestli o tom chcete mluvit, ráda si to poslechnu. Jestli ne, půjdu.“

Chvíli se na mě dívala s nečitelným výrazem v obličeji. „Víte, původně jsem chtěla mít hodně dětí.“ Vstala od stolu, přešla místnost a zavřela dveře s opatrností příslušející broušenému sklu. „Když se začalo s osemeňováním, šla jsem dokonce na radnici a přihlásila se jako dobrovolnice. To vůbec nebylo běžné. Většina žen se zděsila, když zjistila, že čeká dítě. Mluvila jsem tam s nějakým botem, který si zapsal mé jméno a adresu a řekl mi, abych šla domů a čekala. Kdybych chtěla po prvním dítěti další, rozhodně jsem si mohla podat novou žádost. Připadala jsem si, jako bych se stala členkou jednoho z těch korespondenčních hudebních klubů.“ Usmála se a přitáhla si šálu blíž k tělu. „Jenže když se narodila Rashmi, všechno se změnilo. Někdy vyžadovala veškerou pozornost a chtěla, abych ji neustále chovala. Jindy ležela celé hodiny potichu a netečně v postýlce. Antidepresiva začala dostávat, když jí bylo pět. Pomohlo to. Když jsem začala znovu učit, přidělilo mi Oddělení pomoci mladým bota-pomocníka na celý den. Ale s Rashmi bylo i tak pořád plno práce. A protože jsem zůstala sama, měla jsem pocit, že mi nezbývá dost sil, které bych věnovala dalšímu dítěti.“

„Nikdy jste se nevdala? Nenašla si partnerku?“

„Nevdala? Za koho?“ hlas se jí ostře zvedl. „Za další ženu?“ Tváře jí zčervenaly. „Ne, o to jsem neměla zájem.“

Vrátila ke svému stolu, ale neposadila se. „Děvčata začnou přicházet za malou chvilku.“ Naklonila se ke mně s pěstmi opřenými o desku. „Co vlastně chcete, slečno Hardawayová?“

„Vy jste našla Rashmi ještě před tím, než zemřela. Jak to bylo?“

„Zavolala mi. Říkala, že se hrozně pohádala se svou přítelkyní a že ta přítelkyně je zapletená do nějakého tajného experimentu, o kterém mi nesmí nic říct. Říkala, že se rozešly a všechno je na nic. Celý svět je na nic. Vysadila léky, plakala a křičela. To, co říkala, nedávalo moc smysl. Ale to nebylo nic nového. Volala mi vždycky, když se s někým pohádala nebo rozešla. Jsem její matka.“

„A když jste tam přišla?“

„Seděla na posteli.“ Najminy oči se dívaly na něco, co jsem já neviděla. „Když jsem otevřela dveře, dala si na obličej inhalátor.“ Najma nahlížela do pokoje číslo 103 v motelu Comfort Inn. „Co ta chudinka vlastně chce? napadlo mě v tu chvíli. Abych se dívala, jak zemře, nebo abych ji zastavila? Zkusila jsem na ni mluvit. Vypadalo to, že mě poslouchá. Ale když jsem řekla, ať inhalátor sundá, neudělala to. Šla jsem k ní. Pomalu. Pomaloučku. Vysvětlovala jsem jí, že nemusí dělat vůbec nic. Že spolu prostě půjdeme domů. Byla jsem od ní sotva takhle daleko,“ ukázala vzdálenost rukou na stole. „Nedokázala jsem si pomoct. Pokusila jsem se jí to vytrhnout z úst. Buď stiskla knoflík sama, nebo jsem to udělala já.“ Zhroutila se na židli a zabořila hlavu do dlaní. „Nevdechla plnou dávku. Trvalo to celou věčnost. Upadla do agónie.“

„Myslím, že se rozhodla sama, paní Jonesová.“ Jenom jsem se ji snažila utěšit. „Napsala přece ten vzkaz.“

Zdvihla hlavu: „Ten jsem napsala já. Rozumíte? Já!“

Neměla jsem, co říct. Žádná slova v žádném jazyce, kterým se kdy mluvilo, by ani přibližně nedokázala popsat smutek téhle matky. Pomyslela jsem si, že ji ta tíha musí rozdrtit.

Otevřeným oknem sem zalétlo supění prvního autobusu, který zastavil na točně před školou. Najma Jonesová k němu zaletěla pohledem, sebrala síly a usmála se. „Víte, co znamená Rashmi v sanskrtu?“

„Ne.“

„Sluneční paprsek. Děvčata jsou tady, slečno Hardawayová.“ Vzala do ruky origami ze svého stolu a podala mi ho: „Musíme na ně být připravené. Líbila by se vám labuť?“

Ve chvíli, kdy jsem vycházela ze školních vrat, byla už točna plná autobusů a děvčata se z nich hrnula ven na hřiště. Chichotala se, špitala si, poskakovala, držela se za ruce. V teplém červnovém slunci jsem téměř věřila, že jsou šťastná.

Mne si vůbec nevšímala.

Zkusila jsem zavolat Sharifě. „Haló?“ ozval se hlas ztěžklý ospalostí.

„Promiň, ale večer jsem to domů nestihla,“ začala jsem. „Jenom ti chci říct, že už jsem na cestě.“

 

Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF, červen 2008

Přeložila Blanka Petáková