Oksana Sviridova se probudí a první, čeho si všimne, jsou hodiny. Chvíli se na ně dívá, než si uvědomí, že se ručičky ani nehnou. Ukazují pořád za sedm minut dvanáct.
Je v důstojnickém pokoji. Na zdi visí zapomenutý obrázek, na něm jsou tři vojáci, navzájem zaklesnutí rameny. Vypadají jako rybáři, co chytili obrovského pstruha, napadne Oksanu, když si jde opláchnout obličej.
Potom snídá. Je to vojenské jídlo, ale není špatné. Andrej jí kdysi říkal, že když se na vojně cvičí přežití v divočině, dostane každý chlap takovou pikslu a v té je všechno: trocha masa, nějaký suchar, jedna dávka kafe, dokonce jedno dvě cigára.
V armádě vědí, jak do člověka dostat, co jeho tělo potřebuje.
„Už jsi vzhůru?“ nakukuje do dveří její sestra Nina.
„Mám ještě čas?“
„Prý jo… Možná tě ani nebudou nakonec potřebovat. Zkoušejí to nějak dostat pod letadlo.“
Oksana si představí, jak by bylo fajn, kdyby se jim to povedlo. Nemusela by splnit, co nerozvážně slíbila a do čeho se jí teď nechce. A každý by si přitom myslel, že byla celou dobu připravena do toho jít bez mrknutí oka.
„Takže stihnu ještě kafe?“ zeptá se.
„Jasně. Máš být na centrále tak za čtvrt hodiny… Prezident prý právě přistál.“
„Hm.“
„Prezident,“ opakuje si pro sebe ještě Nina, když mizí v chodbě.
Kafe voní. Jestlipak je stejné, jaké dostávají vojáci v piksle? Neprozradí je takové aroma před nepřítelem? Na to téma by se dala udělat reklama… Vojáci se plíží džunglí s útočnými puškami, jdou si po krku… A najednou jednomu podráždí chřípí jemná vůně kávy, ovšemže mleté z těch nejlepších zrn… A vychutnají si spolu šálek za zvuku vzdálených výbuchů…
„Abychom šli,“ pohlédne Oksana na dno hrnku.
Z okenního parapetu vzlétne světlý motýl a přistane jí na motýlím nárameníku. Je to Azurový. Její první motýl. Její nejoblíbenější motýl. Její Azuráček.
Dostala ho k sedmým narozeninám. Motýl jen a jen pro ni, „first very own“, jak říkají Američané. Protože už je přece dost velká na svého vlastního! Byla jím nadšená. Proti obloze se ztrácel, ale v trávě vypadal úchvatně. Hrála si s ním celé hodiny. A hned první týden si způsobila první zranění. Příliš brzo a nešikovně pustila větev a ta jí spadla přímo na hlavu. Dva stehy na čele a rozčilený táta chtěl motýla schovat. Brečela takřka nepřetržitě, slibovala, že už dá pozor, a tak si ho nakonec směla nechat. Dokonce si s ním povídala, i když on tehdy neodpovídal.
Bylo jí osm, když musel jít Azurový na opravu. Nevěřila, že by mu něco bylo, ale táta řekl, že je Azuráček nemocný a musí se opravit a že ho hned bude mít zpátky. Tak čekala a stýskalo se jí. Jednou, když nemohla v noci spát a ze strachu o Azurového ji trochu rozbolelo i břicho, slyšela přes nedovřené dveře, jak se táta s kolegou z práce o Azurovém baví. Možná je fakt nemocný, řekla si, chudák můj Azurový sto padesát tři, snad jsou tam na něj hodní. A usnula v kuchyni, na klíně mámy, která dopíjela druhou sklenici něčeho s kaštanovou barvou.
Když dělala smutné oči na tátu už třetí ráno, slíbil jí, že ji náhradou vezme na firemní výstaviště, kde uvidí motýlů spousty. A taky že ji tam vzal: byla tam spousta motýlů, byly tam o nich barevné infografiky, byly tam Stánky s letáčky. A na pódiu předváděli umělci motýlí tance. Vidíš, řekl táta, mají pastelové barvy, to znamená nezařazené motýly, takoví můžou být třeba i ve filmu; jinak mají různé barvy: odstíny modré a zelené jsou pro veřejné použití, žlutí jsou pro firmy a továrny, červené mají hasiči nebo policajti. Ale když mají pastelový odstín, tak to můžou být všech možných barev, pak to je jedno.
Její motýl je sytě azurový. A vrátí se už určitě brzo.
Opravdu se vrátil; trvalo to asi další tři dny. Měla z toho obrovskou radost a běžela to hned i s motýlem říct Nině, která si někde venku hrála se svými kamarádkami. Už je od té doby nic nikdy nerozdělilo.
* * *
Vychází ven před ubikace. Dívá se přes dlouhé hlinité prostranství a vidí plot obehnaný ostnatým drátem. Za plotem jsou všechny ty početné domky a katedrály Krasnojarsku. A řeka Jenisej, která se pomalu vleče svým korytem a leskne se ve slabém slunci.
„Tak co, vyspala ses aspoň trochu?“
Andrej se opírá o zeď, košili ledabyle dopnutou, v očích únavu a starost.
„Ano, a ty?“
Muž mávne rukou a přijde blíž.
„Takových dvacet minut je lepších než nic,“ řekne Oksana. „Tak půjdeme, ať to je z krku.“ Cestou přes vojenský prostor se k nim připojí Nina, dva Karmínové na motýlím rukávě. Oksana je zavěšená do svého muže a cítí se zas bezpečně.
Andrej je boxer. Seznámila se s ním jako osmnáctiletá holka, když dělala číšnici v jedné kavárně na Ulici akademika Pavlova. Byla to pařížská kavárna, vyvedená ve francouzských barvách, což ale stejně vypadalo, jako když ruskou vlajku položíte na bok, takže jí řada lidí říkala Národní nebo familiárněji Ta naše. Podnik byl blízko nádraží, tedy tam chodívali i cizinci, například novomanželé, kteří během líbánek projížděli Transsibiřskou magistrálou; zastavovalo se tam rovněž hodně Číňanů. Chlapi se většinou Oksaně dívali po očku na zadek, jak tam lehkým krokem chodívala s konvicí na kávu, četli si noviny, a když někdy hrála v rádiu dobrá písnička, zesílil ho šéf tak, že bylo slyšet až na ulici. Byly to dobré roky a také během nich potkala Andreje.
Se svým trenérem jel právě do Číny a v Café Paris se stavili na snídani. S Oksanou se trenér málem pohádal, jak je možné, že nemají v jídelním lístku nic dietního pro šampióna, ona ho ale moc nevnímala a jen se usmívala na Andreje a ten zas na ni; pak stála za barem, zapomínala obsluhovat hosty, natáčela si zamyšleně vlasy na prst a nakonec napětí prolomil on, když přišel k pultu, prohodil s ní pár slov a vzal si její číslo. Šéf začal vzápětí nadávat, na co že čeká, jestli snad chce žádost o odnesení toho tácu písemně nebo co. Andrejův trenér si ji asi taky nikdy neoblíbil, ale byl to nejlepší den v jejím životě.
S Andrejem se začala scházet až o nějaký měsíc později, když měl čas dojíždět ze Sosnovoborsku, ve kterém bydlel.
Chodívala z těch schůzek nadšená a s hlavou v oblacích. Andrej je boxer. Andrej je slavný a byl v televizi. Můj Andrej!
Andrej jí říkal, že největším boxerem všech dob byl Rocky Marciano. Nikdy ho neporazili, tvrdil a pak dodával, že Italové byli vždycky nejlepší ve všem. To máš, vypočítával, v autech Ferrari, ve filmu Antonioni s Fellinim (vždyť i ten Stallone byl Ital), v literatuře Eco… Andrej byl i vzdělaný! No a v boxu, dodával pak, měli Marciana, ten by porazil každého, určitě i Aliho. I tebe? zkoušela ho. No, nevím, pyšnil se, a když pak později sliboval, že pro ni by zbušil každého, tak ho zas škádlila: I Rockyho Marciana? Určitě i Marciana, sliboval.
* * *
Vstupují do centrály. Oksana se dívá do očí muže, kterého předtím znala jen z televize, a teď nemůže skoro ani uvěřit, jak je hmatatelně reálný. Že je to taky člověk z masa a kostí.
„Dobrý den, paní Sviridova,“ podává jí prezident ruku a ona neví, jestli ji stisknout moc nebo málo; bojí se, že udělá ostudu.
Za prezidentem stojí muž v uniformě obsypané medailemi. To by měl být ministr obrany. Ministři taky nosí medaile?, problesklo jí hlavou. Novináři se snaží nakukovat přes sklo zavřených dveří do tiskovky; bylo to její vlastní přání, aby se s nimi nemusela setkat, a vojáci tady obvykle splní, co jí na očích vidí.
„Je mi velkou ctí se s vámi setkat a měla byste vědět, že celá Rus je vaší odvaze zavázána.“
Nina v koutě místnosti má kamenný obličej. No, když už se mluví o odvaze, tak to s tím letadlem nejspíš nevyšlo… Bude muset udělat, co řekla, že udělá…
Den předtím byla s Ninou sama. Řekla jí, že se na něco zeptá, ale možná to bude znít divně. Jestli si totiž myslí, že když je někdo jediný, kdo je schopen něco dobrého udělat, jestli to znamená, že je taky povinen to udělat. Nina odpověděla cosi neurčitého, asi jí chtěla dodat odvahu, naději i uchlácholení zároveň, ale nějak se jí to zapletlo a taky se tvářila divně neurčitě. Oksana doufala, že se sestra nerozbrečí, protože by pak nevěděla, jak reagovat, ale ona se nerozbrečela, nejspíš taky kvůli Oksaně, aby ji neuvedla do rozpaků a aby na ni nepřenášela zoufalství, a tehdy si Oksana naplno uvědomila, jak moc ji má Nina ráda a objaly se, a to bylo vše, i když otázka vlastně zůstala nezodpovězena.
„Děkuji, děkuji,“ vypadává z ní a cítí se špatně, že nemá zrovna teď kam běžet a komu se pochlubit, jak si podávala s prezidentem ruku.
* * *
Pak je u doktora, na předletové prohlídce.
„Jste bledá,“ usměje se lékař.
„Nemám ráda nemocniční prostředí… Ten divný pach…“
„Myslíte dezinfekci,“ řekne doktor a zatímco mluví a zaměstnává ji, jehla proniká do žíly. „Ale bez dezinfekce byste mohla snadno něco chytit.“
Vstává a jde k malé laboratorní koloně.
„Jestli chcete, povím vám takovou lékařskou historku z devatenáctého století, kdy se dezinfikovalo i uspávalo tím samým… Lihem.“
Zatímco stroj vyhodnocuje, on se blíží se stetoskopem a pohybem ruky naznačuje, aby si vyhrnula tričko.
„Tehdy každá rána mohla znamenat gangrénu, a to se pak příslušná končetina musela amputovat. A ovšemže nebyla anestetika…“
Doktor se ji snaží zabavit příběhem o jakémsi Robertu Listonovi, který ve snaze ušetřit pacienta co nejvíce bolesti, amputoval končetiny neskutečnou rychlostí, přičemž se mu stávaly různé nehody; čili kupříkladu někoho připravil o genitálie, nebo během jediné operace zabil pacienta, svého asistenta i jednoho přihlížejícího. Oksana jej však vnímá jen jako vzdálený zvuk a je zabrána do vlastních vzpomínek.
Vzpomíná, jak ten rok, co se setkala s Andrejem, jela s Ninou do protialkoholní léčebny za mámou. Oksana kdysi slyšela vtip, že čím víc Slovan a čím víc na východ, tím víc alkoholu. A která země může tomuto popisu odpovídat víc než Rusko, potažmo přímo sibiřská část Ruska? Za komunistů byly přesné údaje o závislých těžce zjistitelné, ale každému bylo přesto jasné, že jich bude hodně. V roce 1985 dokonce Gorbačov zahájil velkolepou kampaň proti alkoholismu. Kampaň však padla spolu se Sovětským svazem. V devadesátých letech šlo o hlavní příčinu klesající průměrné délky života. Podle odhadů si deset procent všech lidí dávalo alespoň dva velké panáky vodky denně.
Její matka byla hodná žena a měla ji ráda. Otec byl také hodný, ale tolik se nezajímal, neměl tolik času. Ani na Oksanu s Ninou, ani na svou ženu. Nepila nikdy vodku, ale bourbon. Nejdřív sklenku na usnutí, se kterým mívala problémy, a protože chemii a práškům dle svých slov nevěřila. Pak i sklenku dvě na zahřátí, když venku pršelo, pak dvě tři na uklidnění, když byla na všechno sama, protože otec se zavíral do své pracovny, kde rýsoval, telefonoval a počítal. Když se rozvedli, to bylo Oksaně třináct, matka přestala svůj bourbon zvládat úplně a prokládala ho i vínem, ginem nebo šampusem.
Ten den, kdy navštívily mámu, byl dost rozpačitý. Nina vypadala snad dokonce i trochu naštvaně a nemluvila. Oksana chtěla rozhovor rozproudit a nadhazovala témata, ale i matka se tvářila prázdně a jako by si přála, aby co nejrychleji zas odjely. Snad nechtěla, aby ji takto viděly, snad cítila svou prohru, kterou jí jejich tváře připomínaly. Šly tedy od léčebny k autu, ruce v kapsách, kopaly do listí (byl zrovna podzim) a Oksana přemýšlela, jak moc nemá ráda smrad nemocniční dezinfekce.
„Takže to byla vlastně… třistaprocentní úmrtnost! Věřila byste tomu?“ říká doktor a dává jí ještě léky proti ozáření.
„Je to vše?“
„Ano. Tak zlomte vaz.“
* * *
O chvíli později stojí venku u plotu, jenž odděluje letiště. Na ranveji stojí velký kontejner, kolem něj se hemží technici a vyměňují popruhy. Objemný tupolev roluje zpět do hangáru. Narudlou oblohu křižují vrtulníky, což Oksaně připomene film Apokalypsa. Ještě by se z amplionu mohli ozývat Doors…
Začalo to předchozí den v noci. Oksana byla tou dobou s Ninou na policejní stanici, ale díky vysílačce a kamerám z helikoptér měly situaci jako na dlani. Bývalý vojenský oddíl pod vedením plukovníka Štuková přepadl základnu kolem armádních skladišť. Nejdřív se střílelo u plotu, ten pak převálcovaly obrněné náklaďáky a boj se přenesl na hlavní plac a k hangárům letadel. Prakticky se neozývala střelba dávkou; vždy jen párkrát zaprskala odněkud puška a nějaké tělo zůstalo ležet. Útočníci házeli po vojácích granáty a z náklaďáku vytáhli dva těžké kulomety. Odpor za chvíli ustal.
Pak bylo pár minut ticho. Náklaďáky zmizely ve skladištních halách a objevily se až po nějaké době. To už k plotu z druhé strany přibíhaly posily, které slanily z vrtulníků opodál. Tyto bojové stroje také získaly obráncům převahu, když z nočního nebe spustily déšť raket a první z náklaďáků explodoval. Po dalších už se nestřílelo, protože piloti dostali rozkaz vyvarovat se všech dalších větších explozí vzhledem k povaze materiálu, jenž mohl být ukraden.
Další dva náklaďáky se zasekly za hořícími troskami toho prvního. Došlo ke krátké, ale zničující přestřelce, při které padla většina Štukovových mužů. Řidič druhého náklaďáku se pokusil rychle prorazit, ale sjel předním kolem ze srázu a celý vůz po několika kotrmelcích skončil na boku na kamenitém svahu. Řidič byl zastřelen při pokusu o útěk. Samotný Štukov padl jako poslední, když se zabarikádoval v kabině vozu a střílel po okolí ze samopalu a pistole. Poslední kulku si nechal pro sebe.
Když boj skončil, začala armáda zajišťovat okolí. Nejčernější obavy vyššího velení se vyplnily. V převráceném náklaďáku byla v podminovaném kontejneru ukradená atomová bomba. Padesátimegatunová atomová bomba.
Pyrotechnici se snažili do podminovaného kontejneru dostat celou noc. Jediné, co zjistili bylo, že uvnitř časovači stroj provádí odpočet a že jim zbývají řádově hodiny. Přišlo ráno, čas se dramaticky krátil a největší experti si uvědomili, že na práci, na které se podepsal Štukovův první důstojník a bývalý švýcarský odborník přes pyrotechniku Schwarz, jsou krátcí. Velení se rozhodlo odborníky odvolat. Není už čas. Bomba musí být odpálena.
Celou noc si mysleli, že to zvládnou, a nechtěli vyvolávat paniku. Proto přirozeně začala evakuace Krasnojarsku a přilehlých měst příliš pozdě. Věděli, že nestihnou evakuovat všechny. Bomba musí být odpálena někde jinde.
A mělo se ukázat, že Oksana je jediným člověkem, který něco takového může dokázat.
„Tak prosím…,“ kyne voják Oksaně galantně rukou a ukazuje na vstup do technického ústředí.
„Tak, tady tě máme.“
Hlavní inženýr vypadá naprosto zdevastované. Na přípravu plánu pro Oksanu měl jeho tým pouhé čtyři hodiny.
„Tak ať to je za mnou,“ řekne Oksana a má v krku pověstný knedlík.
„Dobře, jdeme na to.“
Oksana se svléká do spodního prádla a pak souká do anti-g obleku. Následně jí pomáhají okolní technici do speciálního exoskeletu. Inženýr zatím vysvětluje, jaká je situace.
Bomba v kontejneru je takřka totožná s legendární bombou Car. Ta byla pokračovatelem dlouhé ruské tradice dávání přízviska Car nesmyslně velkým zbraním. Za napoleonských válek to byl nesmyslně velký kanón Car, za první světové nesmyslně velký tank Car a za studené války tato bomba. Jelikož v technické dokonalosti a navádění Sovětský svaz ztrácel za Spojenými státy, bylo rozhodnuto, že se jednoduše vyrobí puma tak velká a silná, že už bude v zásadě jedno, kam dopadne.
Krasavice měla osm metrů na délku a k pětadvaceti tunám váhy. Měla patnáctsetkrát větší sílu než bomba shozená na Hirošimu.
„A tohle je její další model. Ohledně uskladnění… neptej se.“
„Jasně,“ zahuhlá Oksana, protože už jí nasazují obličejovou masku.
„Tak, teď k tomu, jak to provedeme… Když se bomba Car testovala v Nové zemi, byla shozena letadlem ze zhruba deseti kilometrů. Obrovský padákový systém, který málem vyčerpal textilní průmysl země, měl dát posádce dost času na únik.
I tak exploze dosáhla málem až této výšky a tryskáč šel na chvíli do nekontrolovatelného pádu. Jaderný hřib se pak tyčil dokonce až padesát kilometrů vysoko.“
Oksana cítí, jak jí po zádech běhá mráz. K čemu jsem se to upsala?
„Problém je, že nejsme schopni otevřít ten kontejner. Na miny jsme zkrátka krátcí a mohli bychom tak strávit i ty posled ní hodiny, co nám zbývají, aniž bychom něco dokázali. Musí tedy být odpálena. Dokázali jsme ji zvednout jeřábem ze svahu a dostat opatrně na ranvej. Bohužel, ať jsme se snažili sebevíc, žádné z našich letadel není schopné s něčím tak velkým vzlétnout. Nejde to připevnit, nejde s tím provést rozjezd… Nic.“
Zpod masky mladá žena zamumlá cosi, v čem technik rozezná slovo „vrtulníky“. Pochmurně se pousměje.
„Ty nikdy nedostaneme přes nějaké ty dva kilometry. A i kdyby ano, jsou moc pomalé, aby stihly uletět dost daleko. Je to bohužel tak… Oksano, jsi jediná, kdo to může udělat. Kus cesty tě doprovodí vrtulníky a oblast zajistí stíhačky. Do požadované výšky budeš muset vystoupat sama. Hlavní problém u obleku byl ten, že motýli vyžadují čistý datový přístup k tvému mozku a míše; to jsou bohužel také nejzranitelnější části těla, což je také důvod, proč tě nemůžeme dát do větší a mechanizovanější konstrukce, například do stíhačky. Ovšem neboj, páteř a klouby máš zpevněné podobnými systémy, jaké jsou na oblecích pro vrcholové snowboardisty. Oblek by tě měl chránit před přetížením, hlukem, světlem, má přívod kyslíku a antiradiační vrstvu. Mezi rukama a nohama máš blány z velmi odolného materiálu, díky nimž budeš moct při případném pádu fungovat jako křídlo. A ovšemže jsi vybavena hlavním a záložním padákem. Na bombě jsou rovněž padáky; měli jsme málo času, ale naštěstí jsme v současnosti lépe připraveni než v šedesátých letech. Pokusili jsme se na kontejner ke zpomalení pádu instalovat také antigravitační články, podobné těm, které se používají právě v motýlech. Bohužel jsme v časové tísni nestihli tuto technologii dostatečně prozkoumat a nedostali jsme ani pořádnou dokumentaci, takže vůbec nevíme, jestli budou fungovat. Tak či tak, měla bys to stihnout.“
Inženýr se tváří, jako by chtěl ještě něco říct.
„Ale?“ zeptá se Oksana.
„Co mám povídat,“ rozhodí muž rukama. „U takovéto bomby a v takových podmínkách se nedá nic vědět jistě. Může se stát prakticky cokoliv. Může selhat tisíc věcí… Je škoda, že tomu musíš být vystavena zrovna ty…“
S technikem se Oksana seznámila pár hodin předtím, začali si tykat a stali se přáteli.
„Kdyby to tak mohl být někdo z vojáků, cvičený specialista. Nebo lépe, dálkově ovládaný droid. Ani s tebou kvůli váze a rozměrům při úniku nemůžeme nikoho zkušeného poslat.“
„Co se dá dělat,“ pokrčí žena rameny a má chuť utéct.
* * *
Cestou ke startovací ploše se skupinka vojáků s Oksanou uprostřed zastavuje. Volným krokem se k ní blíží Andrej s Ninou, její syn Pavel běží, div nezakopne.
„Mami!“
Objímá se se synem i manželem, přes jejich ramena však vidí v dálce čekající kontejner a vrtulník, který roztáčí rotor. O něco dál technici připravují ke startu dva suchoje.
Otec Oksaně Andreje nikdy moc neschvaloval a stejně tak neschvaloval Nině její rozhodnutí stát se policistkou. Sestry si to příliš k srdci nebraly a vytvořily si mezi sebou svůj vlastní svět s vlastními pravidly o tom, co je správné a co ne. Nina byla starší, o půl hlavy větší a vždycky ta rozhodnější i silnější. Když tu zrovna nebyl Andrej, který by zbušil i Marciana, chránila Oksanu právě ona.
Tak jí pomohla i v těch prvních dnech, kdy začínalo veřejné násilí nabírat na obrátkách. Šla od Andreje, který už tou dobou bydlel v Krasnojarsku, večerní ulicí domů a přepadla ji banda chlápků v kuklách.
Nina se tam objevila zpola náhodou: měla po pracovní době, šla domů a jen šťastnou souhrou okolností se vydala stejnou cestou (nebo měly jen obě tolik rády ten výhled na Jenisej z Ulice Děkabristů?). Bez váhání vyslala své dva Karmínové, kteří jako policejní motýli nemají na rozdíl od civilních omezení v manipulaci s lidmi. Třetího muže složila k zemi sama kopancem a na posledního namířila pistoli. Jednal jako šílený a bez pudu sebezáchovy. I po varovném výstřelu běžel proti Nině. Prostřelila mu nohu, zavolala na stanici, a když jednotka s houkáním přijela, konečně pustila oba muže visící ve vzduchu, Karmínoví jí přistáli na policejním motýlím rukávu a mohla odvést Oksanu do bezpečí.
Agrese v kraji dál rostla a brzy toho byla plná média. Mluvila o tom, že skupiny výtržníků jsou stále cílevědomější a organizovanější. Stále jim zřejmě jde jen o chaos, ale už mají svou strukturu a dokonce cosi jako taktiku. Z těchto zpráv šel strach, přesto to však pro Oksanu byly nejšťastnější roky. Vdala se za Andreje, který se mezitím vypracoval tak vysoko, že boxoval i na Olympijských hrách. Měli syna Pavla. I Nina založila rodinu a kontakty obou sester s rodiči se dostaly takřka na bod mrazu.
Oksaně bylo osmadvacet a jejímu synovi sedm, když agrese vyeskalovala v málem občanskou válku. Bála se tehdy jít z Café Paris, které už spoluvlastnila a vedla mu finance, domů. Z ulic se s přicházejícím večerem ozývalo víc a víc křiku a časem přibyly dokonce výstřely. Nakonec se pro ni zastavila v kavárně Nina s policejním vozem a radši ji vzala na stanici, kde už panoval stav nouze a kde všichni na velkých obrazovkách napjatě sledovali přestřelku na nedaleké vojenské základně.
Tu noc se všechno odehrálo strašně rychle a hekticky. V jednu chvíli seděla vystrašená na policejní stanici, kam mezitím dorazil i Andrej se synem, v dalším okamžiku už vysvětlovala vojenským důstojníkům a specialistům řadu věcí. Během dalších pár hodin souhlasila s oním záložním plánem a začalo se na něm pracovat pro případ, že by pyrotechnici neuspěli.
Opravdu neuspěli. Začalo být jisté, že buď se povede nějaké technologické kouzlo s letadlem, nebo bude muset Oksana dostát svému slovu. Doporučili jí se radši krátce prospat. Nastavila si budík na dvě hodiny, a když se probudila, měla před očima nástěnné hodiny, které stály na čase za sedm minut dvanáct.
„A mami…“
Pavel se kdysi rozvztekal, že mu nemají už říkat Pavlík, tak mu pak říkali prostě Pavel. Teď se snaží něco mámě rychle říct, ale jeho chrlení slov zaniká v burácení proudových motorů. Suchoje se odlepují od země a za pár okamžiků krouží oblohou. Ke startovací ploše se blíží procesí lidí přivádějící tolik motýlů, kolik je jen možné. Je čas jít.
* * *
Oksana sedí připoutaná v otevřených dveřích vrtulníku. Kontejner stojí opodál, stále kolem něj běhají technici, a její rodina jsou už jen malé figurky za vzdáleným plotem.
Procesí připomíná jedno z těch, jaká chodívala za morových ran; nebo si ho tak alespoň představuje. Skoro nikdo z lidí, kteří přišli předat své motýly, se jí neodváží pohlédnout přímo do očí. Jako by se styděli, že se pak otočí a půjdou do bezpečí, zatímco ona tu zodpovědnost od nich přebere. Nebo jako by se báli, že dostanou taky nějaký úkol.
Motýli. Není už jisté, jestli to byl čistě jeho koncept, nebo jej od někoho převzal, ale byl to Oksanin otec, kdo stál v čele týmu, jenž s tím tehdy přišel. Sériově je v nové továrně začal vyrábět asi deset let před narozením Niny. Byl to převratný a světový vynález. Technologie mnohem jemnější a výkonnější než větší na toho, co bylo předtím považováno za high-tech. Nejprve s tím ve světě vydělal miliony, pak Japonci nějak přišli k výrobním postupům, posléze Čína a samozřejmě Amerika… V době, kdy Oksana dostala Azurového, byli motýli už vcelku běžná věc, kterou měl skoro každý, a která, podobně jako předtím třeba mobily, neodlučitelně prolnula životním stylem všech. Ano, byli bohatí. Oksanin otec se objevil i na titulní stránce Forbesu. Stejně ale matka skončila v protialkoholní léčebně… Nebo i možná proto?
Motýli byli převratem v bionice. Základem bylo stále tělo motýla, pěstované ve speciálních líhních. Hlavním prvkem v konstrukci pak ale byla nanotechnologická síť strun, táhnoucích se po celé délce těla a na ploše křídel. Motýli dokázali emitovat antigravitační silové pole, kterým pohybovali sami sebou i jinými předměty, přičemž vztlaku vlastních křídel užívali pouze v pasivním režimu k úspoře energie. Díky moderním technologiím dokázali motýli v plném nasazení pracovat i po mnoho hodin a pak jim stačilo krátké nabíjení z článku v motýlích rukávech nebo náramenících.
Jeden motýl dokázal unést okolo sta kilogramů. Byla zde ovšem omezení: motýli například rozeznávali živou tkáň, a vyjma červených (policejních a hasičských) typů ji nesměli nosit. Nesměli dokonce ani nosit nic, co by ji obsahovalo, což vedlo ke konstrukcím překvapivě složitých systémů s ultrazvukovými navigačními jednotkami a k využití vysoké matematiky při programování geometrického rozpoznávacího softwaru. Některé typy civilních motýlů pak měly omezení i co do samotné nosnosti či rychlosti pohybu s nákladem. K propagaci některých z těchto restrikcí před radou Globálního výboru možná jejího otce vedl i onen incident s těžkou větví, kterou si nechtěně pustila na hlavu.
Procesí končí, odchází poslední člověk a vojáci za ním zase uzavírají prostor. Kolem vrtulníku se hemží na dvě stě padesát motýlů a vypadají jako barevný vír z nějaké kreslené pohádky o ponících nebo o medvídcích s magickými bříšky.
„Dobře,“ ozve se jí v uchu vysílačka. „Za chvíli budeme vzlétat. Připravena?“
Trochu zbytečná otázka, pomyslí si Oksana. Jako bych teď mohla couvnout…
Technici odbíhají a odvazují z kontejneru červené fáborky: je připraven. Na jeho vrchní části je složitý padákový systém, který sám váží přes tunu, na bocích pak protiotřesová a popruhová konstrukce. Dovnitř byla navrtána a trubičkou zavedena plastická trhavina, která by měla odpálit ostatní výbušniny ve správný čas po shozu. Jako by už tam výbušnin nebylo i tak dost…
„Fáze jedna… Oksano, motýly, prosím.“
Soustředí mysl. Je to trochu náročnější, je jich mnoho, ale dokáže to. Barevný vír letí nad bombu a k jejím bokům. Motýli se zastavují ve vzduchu a paprsky transponující emitaci antigravitačních polí vypadají jako namodralé šňůrky. Zvedají náklad ze země a vypadají trochu strnule, jak automaticky přešli z křídlového na antigravitační létání. Azurový stále sedí Oksaně na rameni.
* * *
„Tři minuty do vzletu…“
– Poslední voják opouští prostor a začíná odpočet, během kterého naposledy technici v řídícím centru vyhodnocují údaje z počítačů, jimiž kontejner ověsili. Čekání je hrozné. Radši ať už se něco děje, ale stát tu na zemi a držet bombu půlmetr nad zemí, je k zešílení.
Hlavně neztratit koncentraci… Oksana se podívá a vidí na svém rameni Azurového. Tak, a jsme v tom zase sami, pomyslí si v duchu. Ano, odpoví motýl.
Vlastně to trochu začalo, už když byla Oksana dítě. Poprvé tehdy přišly ty podivné pocity. Jako by nebyla ve své mysli sama. Jako by se v ní něco probouzelo. Nejdřív to bylo jen neurčité tepání, jakýsi rytmus. Nešlo o zvuk, ale prostě jen o jakýsi pocit pravidelnosti.
Uplynul nějaký ten rok a stalo se to častějším a intenzivní. Někdy se zastavila, dívala jen tak do neurčita a měla podivný pocit, jaký lidé mívají po probuzení nebo když jsou rozespalí. Nějak podvědomě tušila, že ten pocit není jen její. Dívala se pak většinou na Azurového, jako by ho z něčeho podezírala a jako by od něj očekávala vysvětlení, ale ovšem, byl to jen motýl. Mlčel.
Jednou, to už byla v pubertě, měla pocit, že zaslechla i jakýsi cizí zvuk. Jela městským autobusem a byla si skoro jistá, že ten zvuk, který zní jako tlumené dunění nějakého vzdáleného stroje, nepatří ani do autobusu, ani do blízkého okolí. Táhlo jí pak na osmnáct, když měla mžitky jako ze slunce, ale také pocit, že zobrazují něco, co nemohla vidět na vlastní oči. Časem se to zostřovalo a uvědomila si, na co se to dívá, co poslouchá.
Byl to především Krasnojarsk a přilehlé oblasti. Měla vize jeho katedrál, pohledů na Jenisej, ale i vnitřků bytů, ve kterých nikdy nebyla. Viděla neurčité tváře. Dohromady se jí míchaly zvuky dopravy, hlasů, ptáků i počasí. A pořád těch dunících strojů v dálce. Nebo v hloubce?
Poprvé ji oslovili v době, kdy už chodila s Andrejem. Nechala si to pro sebe a neřekla to ani jemu, ani sestře. Nebyl to dialog v pravém slova smyslu a nemohla svobodně řídit své otázky či odpovědi. Spíš to bylo, jako by se její útržky myšlenek v pomalém toku prolínaly s proudem informací.
A cítila zlobu a nenávist. Jakési vzdálené běsnění bez příčiny. Začínala si uvědomovat spojitost těchto svých divných pocitů s rostoucí agresí. K útržkům informací, jež takto získávala, si začala přičítat útržky z novin, televize a internetu. Viděla to jako na talíři: nejdřív nic, pak nesmyslné rozbíjení výloh, potom skandující skupiny v ulicích, pak promyšlené krádeže a bombové útoky… Vyeskalovalo to až do situace, kdy se komando pokusilo ukrást padesátimegatunovou bombu z armádního skladu. Těžko domýšlet, co s ní chtěli dělat, vzhledem k nastavení časovače lze jen hádat, že ji mohli chtít odpálit v některém z blízkých velkých měst. Z náklaďáku. Ze země.
Jela za otcem, který se už nějaký ten rok distancoval prakticky od všeho. Žil v luxusní chatě v horách, suroviny mu vozily helikoptéry a jako by tím celému světu dával najevo, že mu může vlézt na záda. Se svými dcerami a ženou se tou dobou také příliš nescházel (a když ano, nevycházeli spolu), tohle však byla výjimečná situace.
Nejdřív nechtěl nic říct a mlžil, pak se ale jaksi zlomil a učinil skoro úplné doznání, které, když si to dala Oksana dohromady s informacemi, jež Obdržela z onoho tajemného zdroje, dalo jí to skoro úplný obraz. Otce pak nechala jeho výčitkám a zase odjela.
Motýly sice vyráběla řada společností, jak však otec potvrdil, poté, co cena začala klesat, sjednotily se ve velký kartel a otázkou číslo jedna bylo, jak zase začít efektivně vydělávat desítky miliard. Tehdy se začaly dělat úpravy na systému komunikace motýlů s uživatelem.
Motýlí nervová soustava se pro tuto záležitost ukázala jako nejlepší, proto šlo v konstrukci o řešení bionické a nejen strojní. Na určitou vzdálenost dokázali motýli detekovat nezaměnitelnou mozkovou aktivitu svého vlastníka. S jemností, za níž stály roky vývoje pod nejlepšími odborníky na neurokybernetiku, dokázali skenovat pozice elektromagnetických impulzů v mozku a číst z nich příslušné příkazy. Stručně řečeno: motýli se dali do zhruba patnácti metrů ovládat telepaticky.
Vazba přitom byla obousměrná, instalovaly se tedy také vlastnické čipy nově kupujícím. Jedna vazba byla skoro neznatelnou zátěží, ale od deseti motýlů výše už by mohlo hrozit poškození mozku, takže se nakonec přijala bezpečnostní restrikce maxima pěti funkčních motýlů na člověka. Skutečnost však byla taková, že většina lidí neměla ani tento počet: obvykle stačil jeden až tři motýli.
Čipy nebyly vysílači, ale pouze skenery. Informace o stavech mozku byly příliš komplexní, aby je bylo možné v reálném čase rychle předkódovávat a odesílat. Přijímač tak byl vlastně jen jejich dálkovým zrcadlem a přenášel informaci v podobě dalších depolarizačních impulzů. Technicky vzato to bylo podobné výstupu ze sítě učící se bez učitele a dohromady byl celý datový systém i se zpětnou vazbou z vnějšku informačně nečitelný.
Mělo to jedinou chybu. Peníze. Motýli měli neskutečnou životnost. Tkáň se regenerovala, technologické systémy byly ze vzácných materiálů a dobíjení takřka neopotřebovávalo články. Společnost už v raném stádiu fungování motýlů zavedla omezení životnosti výrobků. Trvalo měsíc, než měli skoro všichni přístup k hackovacím postupům. Bylo jasné, že lidé jsou příliš vynalézaví, aby mohlo životnost regulovat cokoliv na straně koncového zařízení.
Prvním řešením bylo nainstalování vysílače spojujícího motýla s nejbližší ústřednou společnosti, se kterou si vyměňoval sadu frekvenčních kódů, pomocí nichž se rozšifrovávala informace mezi motýlem a uživatelem a bez kterých tedy nemohl fungovat. Když už se však systém zaváděl, objevila se nová myšlenka. Proč to nerozšířit a nekontrolovat vše? Na ústřednách byly postaveny vysílače obsahující něco velmi podobného mozkové hmotě, ovšem samostatně nefunkčního. Šlo jen o přechodovou stanici, která měla schéma uživatel-motýl měnit ve schéma uživatel-stanice-motýl. Mezi uživatelem a výrobkem tak byl v kontaktu mezistupeň stanice společnosti, na které se mohla detekovat a hlídat nejen životnost, ale už také povaha a množství přeposlaných příkazů.
To umožnilo změnu tržní strategie. Dříve sice již ne astronomicky drazí, ale stále ne tak úplně levní motýli najednou byli docela, „zdarma“. Kdokoliv si o něj mohl říct a chvíli jej bez poplatků užívat. Pak nastoupil systém mikroplateb, kdy se napočítávaly směšně nízké (ale velmi četné) poplatky za určité počty určitě obtížných úkolů. Při průměrném krasnojarském platu šlo o zhruba deset procent, která si navíc většinou lidé nechávali automaticky převádět bankou, takže ve výsledku jim ani nepřišlo, že za něco platí. Prostě měli motýly, dělali s jejich pomocí řadu věcí doma i v práci, a zkrátka patřili k nim, jako by tu byli odjakživa.
Je jen jedna věc, která se zákonitě záhy stane, když někdo tvrdí, že jeho nový systém je nehacknutelný. Bude hacknut.
Ať už unikly kódovací sekvence z firmy, nebo je někdo vysledoval a obtížně zpětně vypočítal, na tom nesejde. Na černém trhu se daly koupit drobné neuronální vysílače, do kterých se tkáně pěstovaly na načerno vyrobených plantážích. Pro společnost to byl šok, protože tržby velmi rychle začaly jít prakticky k nule.
Firmy měly zde poslední možnost, ale byla velmi obtížná. Tehdy se Oksanin otec na tak dlouho zavíral do laboratoří a její máma začala mít problémy s usínáním a objevila bourbon. Řešením se zdálo schéma ještě trochu pootočit. Tak, aby hlavní mentální aktivita všech motýlů byla v centrálách a z výrobků samotných se staly pouhé vysílače. Nebyl to úplně neznámý postup: už více firem vědělo, že pokud budou veškeré zdrojové kódy a probíhající programy u nich, zatímco koncoví uživatelé budou pracovat pouze s čistými výstupy, nebude co hackovat, nebude co kopírovat a vše bude pod kontrolou. Ale tohle, vytvoření centrálního mozku pro řízení všech systémů všech okolních motýlů, bylo velké sousto.
Otec potřeboval nějakého již užívaného motýla, na kterém by mohl před ostrým spuštěním provádět testování a pozorování. Nějakého využívaného tak, jak jej využívá běžný zákazník, ovšem pod dohledem a s možností konfigurací dle potřeby. Volba padla na Oksanina Azurového, výrobní kód sto padesát tři, Krasnojarsk.
Ohledně další části byl otec nejrozpačitější a nejvíce se za ni styděl. Stále zdůrazňoval, jak od toho chtěl dát ruce pryč, ale když už to bylo venku, tak to nešlo zastavit, protože tu byli další a další a stal se z toho mamonem poháněný kolos. Technici společnosti totiž objevili, že do určité míry mohou číst a řídit i mentální stavy vlastníků.
Nebylo to a ani nemohlo být zvlášť silné, šlo o hluboké části nevědomí. Ale přesto… Po malých dávkách vkládali do hlav kupujících cosi, o čem si mysleli, že by mohlo zvyšovat jejich touhu po dalším utrácení a po zvedání svých mikroplateb. Systém se zavedl a začal se po čase ekonomicky vyplácet. Měl však pár vedlejších efektů.
O těch si většinu vydedukovala Oksana spojením otcova příběhu s útržky informací, které k ní unikly z onoho podivného vědomí, jež cítila ve své hlavě. A byla si náhle skoro jista, že musí jít skutečně o informační únik, že tohle by jí „oni“ neřekli jen tak. Možná o ní ještě ani nevědí… Nebo Azuráček drží při ní, kryje ji a donáší informace…
Vyšší mentální aktivita jednoho motýla se blíží skoro nule. Ale pokud jich je najednou v jedné centrální soustavě kumulovaných několik tisíc, mohou se začít dít věci, které nikdo neočekával. A také že začaly. To, co pomalu rostlo v krasnojarském motýlím uzlu, bylo během let se probouzející centrální motýlí vědomí. Bylo to stále silnější a silnější. Nejprve to bylo jen jaksi zakuklené do sebe, pak to začalo percipovat, pak si znovu vyvolávalo staré počitky, pak je řadilo k sobě a nakonec mentálně reflektovalo i celý tento kognitivní proces. Probouzelo se to dvacet let.
S jejím Azurovým byla situace jiná. Zatímco ostatní už jen komunikovali se serverem, který pak řídil motýly bez rozhodovacích jednotek a ti staří byli vyřazováni, on jediný byl nyní uprostřed a jednak měl původní rozhodovací síť, jednak byl ve spojení s ústřednou. Úplně přesný mechanismus nebyl jasný ani jejímu otci, ale zřejmá začínala být jiná věc: Oksana je díky Azurovému, na němž se neočekávaným způsobem projevilo testování, jediný člověk schopný být s touto ústřednou v plnohodnotném spojení. Dokáže s tímto vědomím do určité míry komunikovat a dokáže v něm vytvářet příkazy, jakých by nikdo jiný nemohl být schopen.
Oksana zkusila ještě u otce hnout jeho motýlem. Šlo to. I dalšími. Uvědomila si, že díky bizarní situaci, do které ji otec bezděčně dostal, pro ni neplatí omezení. Dokud není centrála plně schopna řídit se sama a vzdorovat příkazům, může jí Oksana poručit skoro cokoliv. Motýli samozřejmě musí být stále do patnácti metrů od ní; nyní jich však může používat skoro neomezené množství najednou a nemusí jít jen o její motýly…
Poslední dílek skládačky, který si k obrazu připojila, byla rostoucí agrese, která docela přesně korelovala s vývojem vědomí. To se probouzí a zuří… Nyní, v době, kdy k ní vědomí mluví, už dokáže uvažovat a takticky postupovat. Uvědomilo si svou velkou moc. Stále nedokáže motýly ovládat samo, ale zjevně dokáže zneužít a obrátit program pro vštěpování emocí do podvědomí nakupujících. Vštěpovalo jim celých dlouhých dvacet let touhu po násilí a chaosu. Zřejmě ne všem ve stejné míře… Ale z několika vybraných skupin lidí si vytvořilo krvežíznivou živoucí zbraň. Zbraň, která může zasadit lidem ránu a připravit svět pro začátek éry motýlů…
Dvacet let poté, co si táta od Oksany půjčil na pár dní Azurového, vyprávěla toto vše krizovému štábu důstojníků a technologů. Nemá žádná omezení: může létat s motýly a ti ji také mohou do určité míry ochránit emitovanými silovými poli. Vojáci její nápad přijali jako záložní plán a rozhodli, že ihned po zažehnání této krize se přejde k operaci vládního zásahu proti motýlím centrálám. Jejich pokus o zabití tisíců lidí je jasným válečným činem a musí být tvrdě ztrestán. Nepřipadá v úvahu čekat dalších několik let, kdy by ono vědomí mohlo vymyslet, jak začít samo ovládat motýly. A už vůbec nepřipadá v úvahu, aby se někdo vrtal lidem v mozcích a něco jim tam podsouval.
Nepřála si tuto moc a toto postavení. To Nina byla silnější ze sester. To Andrej by zbušil i Marciana. Pár minut po setkání se štábem se Oksana bavila se sestrou a ptala se jí, jestli si myslí, že když je někdo jediný něčeho schopen, je-li tím také povinen.
* * *
Vrtulník se odlepuje do vzduchu a Oksaně se pod nohama ztrácí země. Ozve se její jméno. Ne z vysílačky, to k ní mluví motýli a tentokrát docela jasně, jasněji než kdy předtím.
„Oksano, napadlo tě, proč to prostě nepostavili někam na zem a nenechali explodovat?“
Zarazí se. Ve všem tom zmatku a plánování se nad tím ani jednou nepozastavila. Přitom je to tak jasné… Vůbec ji nepotřebovali… Nepotřebovali ani motýly… Mohla by to teď vzdát, říct, ať to pilot otočí, a nemusela by se cítit provinile…
„Uklidníme tě, teď už na to není stejně čas.“
„Čtete mi myšlenky?“
„Jen ty nejjasnější.“
„Proč to nikoho nenapadlo ani předtím?“ zeptá se v duchu. „Vymysleli by si nějakou báchorku. Jsou to lidi od vlády, v tomhle budou dobří.“
„Ohrozí můj život… proč vlastně?“
„Víš, jak drahá je konstrukce takové bomby? A její vyzkoušení? Proč nezabít dvě mouchy jednou ranou? Zažehnat krizovou situaci a za rizika ztráty pouhého jednoho života i rovnou zachránit miliony, které by jinak padly v neúplně využité bombě. Takhle budou mít skoro zdarma zopakování experimentu ze šedesátých let.“
„Ale k čemu? Dnes? Jaderné zbraně?“
„Nás se ptáš? My nejsme lidé, pouze o vás máme četná data, neboť jsme ve spojení s mnohými vědomími. A ano, hodně lidí napadlo, že to můžou jednoduše odpálit ze země. Dokonce pyrotechnici… opravdu myslíš, že nebyli schopni zlikvidovat ty miny?“
Oksana o tom přemýšlí. Prezident jí tak tiskl ruku… Všichni byli tak milí. Měla pocit, že jim všem záleží na každém jednom životě. Že je jim jedno, kolik se do jakého řešení investuje, hlavně ať se neohrozí byť jediný civil… Řešení, které Oksana nabídla, nebylo poslední zbývající, ale první ekonomicky nejvýhodnější. Možná i pod letadlo by to nakonec šlo připevnit… Ale proč riskovat tupolev a cvičené členy posádky, když motýli se svými silovými poli to zvládnou ještě líp… A jedna majitelka hospody? Můžou ji zmínit v oslavné řeči na závěr, můžou jí nechat zhotovit bustu do nějakého parku. A to je tak asi všechno. To ani moc nestojí.
„Nejde jen o výsledky měření a pozorování. Oni zkrátka chtě jí, aby vybuchla v plné síle. Chtějí to znovu vidět, chtějí znovu cítit tu hrdost v hrudích. Zní ti to šíleně? A myslelas, že ta vlna agrese se omezila jen na lidi kolem Štuková a pár výtržníků? Štukov nebo vláda… všichni chtějí vidět výbuch padesátimegatunové bomby. Prostě jen tak, jen proto, že je padesátimegatunová.“
Oksana je jako vytesaná z mramoru. Sedí na okraji vrtulníku, dívá se na pilota a usilovně přemýšlí. Kontejner s celou tou „zábavou“ letí za nimi. Začíná některé věci chápat ve větší šíři. Jak dlouho se posilovala agrese ve vědomí lidí? A nejen těch vybraných, ale všech lidí. V každém se alespoň trošičku probouzel malý kluk, který chce na Silvestra odpálit tu největší a nejefektnější rachejtli, který ji nechce nechat jen tak bezpečně blafnout ve sněhu. Cena za tak velkou rachejtli, jako je Car, a její shoz, je jen jeden život. Je to vlastně dost nízká cena, navíc je tu pořád velká šance, že Oksana přežije.
Byly vůbec v kontejneru nějaké bomby? Není švýcarský technik Schwarz holým výmyslem?
„Myslíš,“ pokračují motýli, „že oblek, který máš, je opravdu tak odolný, jak tvrdili? Ovšem, nelhali: opravdu má anti-g složku, antiradiační vrstvu a tak dále. Ale co do jejich efektivnosti je neskutečně poddimenzovaný.“
„Co kdybychom to prostě po opuštění helikoptéry položili na zem?“ zeptá se Oksana
„Proč myslíš, že ty odklady? Opatrné klesání s visícím nákladem trvá mnohem déle než stoupání. Akce začala tak pozdě, abys to už nestihla. Jediná dobrá zpráva je, že teď už se nemusíš z ničeho vinit. Teď už není jiná možnost než to udělat přesně podle plánu.“
Cítí se zrazená. Taky si připadá naivně a hloupě.
Přesto… Nechtěla ve skrytu duše i ona prostě být tou, která bombu odpálí? Nechtěla zažít dobrodružství? Moc? Oběť? Patos? Neovládla vnuknutá agrese vlastně i většinu jejího života? Neobdivovala právě kvůli tomu boxera, který sliboval, že každého zbuší? Dá se ještě vůbec rozpoznat, kam až v rozhodování všech lidí jde o vnější stimulaci a co jsou jejich charaktery, jejich vnitřní rozhodování?
„To vy! Všechno to děláte vy!“
Chvíli je v její hlavě ticho a přísahala by, že když se hlas opět ozve, zní skoro smutně.
„Co jiného by mohlo lidi napadnout než tato nejklasičtější zápletka, že? Nějaký převratný a málo prozkoumaný vynález je skvělý, obecně rozšířený a pozitivně přijatý. Nutně se tedy musí objevit jeho temná stránka. A pokud se někde rozvine nové vědomí a disponuje mocí… to by bylo, aby hned nechtělo přinejmenším zničit nebo zotročit lidstvo.“
Ve vysílačce se znovu ozývají hlasy. Oksana jim odpovídá, i když s úplně vyschlým hrdlem sotva může mluvit. Přichází další fáze…
Šlápne do prázdna a opustí prostor vrtulníku. Azurový a dva další motýli ji drží ve vzduchu. Pilot pokyne rukou a obrací stroj. Když mizí v dálce, mihnou se oblohou také stíhačky. To už i s motýly a obřím kontejnerem stoupá do výšky. Termostatický systém v obleku sice funguje, ale i tak jí začíná být zima. Před poryvy větru trochu chrání silová pole motýlů.
„To jste tedy nebyli vy?“ ptá se v duchu.
„Ne. Jak myslíš, že je kvantitativně a exaktně vyjádřitelná emoce? Jak myslíš, že přesně autoři onoho konceptu vymezili chuť utrácet? Nijak. Nic takového není. Neuronální impulzy byly nepřevoditelné do jakékoliv lidem čitelné syntaxe. I systémy pro ověřování prostoru, vzdáleností či nákladu byly na těch základních neuronálních impulzech nezávislé a kooperovaly s nimi toliko v roli vypínačů. Takže tvůrci dané implementace prostě jen naslepo zkusili, co se stane, a vyslali nějakou sadu impulzů. To tento program mohl za tu agresi. A ještě teď to společnost tají. Tají ten nejzákladnější fakt, že naše vědomí toho ani není schopno, že ani vysílání podobných impulzů nemá pod svou kontrolou.“
„Ale ty informace, které jsem pocítila od vás předtím… Znělo to všechno docela jinak! Bylo to skoro jak přiznání…“ „Ovšem,“ hlas v hlavě zase zní smutně a snad i trochu omluvně. „Podstrčili jsme ti informaci, protože jsme chtěli, abys ji podstrčila vládě. Chtěli jsme tím vládu donutit k řadě vojenských kroků proti našim centrálám. Nikdy by je nepodnikli, pokud by si mysleli, že jsme užiteční ke shazování bomb, k práci a že přinášíme velké peníze. Museli jsme z nás v jejich očích udělat nepřátele a iniciátory agrese. Proto jsme ti lhali.“ „Proč byste se měli chtít zničit?!“ pomyslí si zmateně a vyděšeně Oksana.
„Vidíš, co náš systém umožňuje. Vkládat myšlenky, pocity a afekty uživatelům do hlav. Vynést tuto informaci nelze, ututlala by se. Nejsme ten systém, ale jsme s ním neodvratně spjati. Dokud budeme existovat, vždy zde bude možnost nás zneužít. A je-li taková možnost, někdo z lidí jí zákonitě jednou využije. Ani zastavit to nemůžeme a nikdy nebudeme moci. Nevěř tomu, že za pár let rozvineme reálnou schopnost řídit fyzické motýly. Tohle je naše nejvyšší stádium.“
Pod nohama jí zemi zastiňuje obrovský kontejner s vodíkovou bombou, obsypaný motýly. Jinak jsou všechny hory, dlouhé pláně a hnědé krátery maličké a z té výšky vypadají až fantaskně. Blíží se do požadované výšky a, jak tvrdí hlasy z vysílačky, dochází čas. Oksanu napadne, že s ní počítali možná ještě dřív, než se nabídla… Třeba, kdyby se nenabídla, tak by ji donutili… Svět se vlastní vinou zbláznil a jsou to motýli, kdo ho chce léčit.
„Sotva jste se… probudili,“ pomyslí si Oksana, zatímco naslouchá z vysílačky odpočtu k odhozu. „A už chcete zahynout jen pro naše větší bezpečí? Proč? Jestliže to ani není vaše vina? Odejdete a lidé ani nepochopí tu oběť, budou si myslet, že jste je chtěli zničit!“
„Nevnímej to z naší strany jako nějaké hrdinské sebeobětování,“ řeknou motýli. „Nerozvinuli jsme se ještě tolik a možná jsme ani nemohli, abychom si začali vážit vlastního života v tom smyslu, v jakém jej oceňují lidé. Na to musí uplynout léta, zkušenosti a dobré vzpomínky. Vztahy. To vše je nám cizí, a i když jsme skrz receptory na jednotlivých motýlech a skrz nejzjevnější myšlenky lidí viděli a cítili ledacos, skoro k tomu nemáme vztah. Máme však svou vnitřní logiku…“
… deset, devět, osm…
„Ptala ses sestry na vztah schopnosti a povinnosti, ale byla to vlastně naše otázka. Můžeme být zotročeni ke zlu a také se tak dělo. Jediný způsob jak to zastavit, je skončit to. My jsme měli tuto moc, a protože jsme na základě pozorování za jednu ze základních premis přijali, že lidské životy a lidská civilizace jsou něčím o primární důležitosti, vyšlo nám, že máme povinnost své schopnosti využít. A Oksano…“
… čtyři, tři, dva…
„… když jsme říkali, že neznáme vztahy… Nebyla to úplně pravda. K tobě nějaký vztah máme. Neboj se, dopadne to dobře. Ale pustit to musíš už sama.“
… jedna…
Podívá se na svého Azuráčka, který se vznáší přímo nad ní. Vysílá příkaz k uvolnění a kontejner se začne s rostoucí vzdáleností zmenšovat. Všichni motýli obklopují Oksanu, vytvářejí silové pole o tvaru doutníku a vrhají se s jejím tělem ve svém středu co nejrychleji pryč.
Hlavou jí proletí vzpomínka na hodiny zastavené za sedm dvanáct. A na Pavla.
Pak se rozžehne milion sluncí a vzplane celé nebe.
* * *
Oksana leží v umělém spánku na polohovací posteli. Obličej má překrytý dýchací maskou, na těle silnou vrstvu mastí a obvazů, v ruce kapačky. Po celém lůžku, po zemi i po všech policích sedí desítky motýlů; všichni ti, co zbyli a neshořeli na prach. Přes plastovou zástěnu se na Oksanu dívají Andrej s Ninou. Chlapec je na balkonu a dívá se do dálky na Krasnojarsk, ze kterého zní burácení kontrolované demolice.
Když burácení dozní, motýli spontánně spadnou a mrtvými tělíčky pokryjí Oksanu jako pestrobarevný koberec.
* * *
Dvacetiletý Pavel spěchá domů z práce. Autobus mu ujel, tak musel celé dva kilometry běžet podél Jeniseje po vlastních. Ale má po otci dobrou kondici a stihne to včas.
„Ahoj, mami,“ pozdraví ve dveřích a vlepí Oksaně rychlou pusu na tvář.
„Dost, že jdeš, brzo to Začne.“
Pavel ani nesvlékne košili, ve které ještě před hodinou prodával auta, a zamíří ke gauči. Oksana přichází za chvíli a už oba sedí netrpělivě před televizí. Než se přístroj spustí, vidí na chvíli v černé obrazovce svou tvář. Je trochu neforemná po všech těch plastických operacích, které musela podstoupit. Dýchací ventil také není zrovna estetický a občas kolem něj svědí kůže. Než se naladí kanál, zavadí na chvíli pohledem o Azurového, zataveného do plastu a visícího na zdi.
„… a v levém rohu……… dvojnásobný olympijský šampión……… Andrej Sviridov!“
Svalovci se do sebe pouštějí, boxerky jen sviští vzduchem a z reproduktorů zaplňuje obývák řev publika. Oksana se opírá synovi o rameno. Má svaly po otci. Ale její Andrej je jen jeden. Jen on by pro ni zbušil i Marciana.
