V kodrcavém terénním autě jsem opouštěl Surgetown a mířil k severu. Řídil zamlklý seržant, který se mi představil jako Mads – myslel jsem, že to je nějaká přezdívka, ale kdosi z policajtů mi vysvětlil, že Mads je místní varianta jména Matthew. Člověk se pořád učí.
„Skočím si pro cigára,“ řekl, když stavěl u benzínky.
„Vy nekouříte?“ zeptal se, když se vracel.
Zavrtěl jsem hlavou. Amanda měla kdysi potíže s plícemi, tak jsem kouřit přestal, a to i v její nepřítomnosti. Místo toho jsem si ještě v New Grindu vypěstoval slušnou závislost na bonbony proti kašli. Chápu, k soukromému očku, co nosí pršiplášť a klobouk, to asi moc nesedne, na druhou stranu jsem ale byl aspoň originální.
Z cesty tím krajem si pamatuji jen dvě věci – hlínu, která byla prostě všude, a únavu v tvářích lidí okolo. Co já tu vlastně dělám? Byla to možná hmotná nouze při nedostatku jiných případů, možná taky chuť vyzkoušet něco nového, co mě přinutilo vzít tenhle kšeft. Proklínat jsem ten nápad začal nejspíš už na lodi, když jsem ohnutý přes zábradlí zvracel do rozbouřených vln oceánu.
„To je ten motel,“ vytrhl mě ze zamyšlení seržant. „Tady přespal.“
Vystoupil z auta a vydal se k dvoupatrovému domu. Začal jsem se pomalu šourat za ním a přišlo mi, jako bych se vystoupením z auta na čerstvý vzduch právě probudil z hlubokého spánku.
Dveře recepce cinkly jako umíráček.
„Dobrý den,“ zdravil nás zrzoun zpoza pultu.
„Vy budete ti vyšetřovatelé.“
„Ukážete nám ten pokoj?“ zeptal jsem se s legitimací v dlani.
Vzal svazek klíčů a vykročil do schodů. Za ním jsem šel já, vytíraje si stále ospalky z očí, a prkenný seržant mi funěl v patách. Blesklo mi hlavou, že jsme jako trojice smutných mimů.
„Tady to je.“
Nahlédl jsem do místnosti. Postel byla stále rozesílaná, vedle ní stál holý noční stolek s kytičkovanou lampou. Nadzvedl jsem peřinu i polštář, pomalu pootevíral šuplíky ve skříni a šel se podívat taky do koupelny.
„Myslíte, že něco najdeme?“ zeptal se seržant.
„Pochybuji,“ zívl jsem a přikročil k oknu, abych ho otevřel.
Zeď motelu končila nad příkrým srázem a šedivý potok protékal tak třicet yardů pod námi.
„Z téhle strany je úžasný výhled. Ta linka tam v dálce, to je moře,“ ukazoval recepční.
„Hm,“ zamručel jsem a okno zase zavřel. „Takže vám normálně za nocleh zaplatil?“
„Ano,“ krčil recepční rameny. „Choval se docela normálně. Teda – byl celý v potrhaném oblečení a třásl se zimou, ale chci říct, že byl celkem příčetný.“
„Kde vzal peníze?“ zeptal se seržant úsečně.
„Kdekoliv,“ mávl jsem rukou, než stačil zrzek cokoliv říct. „V ústavu, někde tady něco vykradl… To nemohlo být těžké.“
Ještě pár otázek, které stejně nikam nevedly, ukázal jsem recepčnímu fotku, abych potvrdil podobu, a už jsem mu podával ruku na rozloučenou.
„Tak co si myslíte?“ nadhodil seržant, když zase startoval auto.
„Nevím. Ale jako chování nepříčetného mi tohle nepřijde.“
„No, další hlášený výskyt je ta loupež v lesní chatě,“ řekl.
„A pak už jsme bez jakékoliv stopy,“ dodal jsem chmurně.
Tou dobou jsem se dívala z okna hotelu v Surgetownu na oceán. Černá voda, divoký příboj, strmé srázy a mlčící lidi. Dohánělo mě to k šílenství, i do věčně neklidného New Grindu bych se tehdy ráda vrátila.
„Jak to jde?“ zeptal se za mými zády poručík, upíjeje z černého čaje, který jsem před chvílí uvařila.
„V motelu jsme nic nenašli,“ pokrčila jsem rameny a otočila se k němu.
„Tak snad ten lesník nám pomůže víc,“ řekl optimisticky policista, který ve svém civilním svetru vypadal spíš jako místní dřevorubec.
„Chtěl jste mi dneska ukázat město?“ zavedla jsem řeč jiným směrem.
„Jistě, co chcete vidět?“
„Mám hlad, nepozvete mě někam na jídlo?“ usmála jsem se.
„Na co máte chuť?“ ptal se, když mi galantně pomáhal do kabátu.
„Pizzerii tu asi nemáte?“
„Pizzerii,“ rozesmál se. „Prosím vás, když už jste u nás, tak musíte vyzkoušet pažitkovou krevetovou polévku. Je to místní specialita.“
„Bála jsem se, že to řeknete,“ řekla jsem, a zatímco jsem šla na místní specialitu zaháknutá paží do poručíka, potkal jsem o pár mil severněji, když seržant zrovna spal v autě, poprvé tu etereální bytost. Nevěděl jsem, zda jsem si ji ze zimy a ubíjející nudy vybájil sám, nebo mi skutečně byla seslána jako anděl, ale na tom v zásadě moc nesešlo. Byla to možná žena, těžko říct, zda mladá nebo stará, zda krásná nebo děsivá, každopádně bledě zářila a ze zad jí rostla křídla, která vypadala jako blyštivé ledové plameny, co líně hoří. V jejích jasných a chladných očích bylo cosi neurčitého a to mě do hloubky zasahovalo, když na mne pohlédla. Měl jsem pocit, že je v mém životě nová, a přesto jako bych ji znal celé věky.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se pouze, ale pokrčila jen rameny, jako by to bylo jedno.
„Díváš se na mě, jako bys mi něco chtěla říct!“ řekl jsem.
Pak se poprvé ozvala. Její hlas byl čistý a příjemný, ale taky trochu zneklidňující tím, jaká z něj zaznívala konejšivost: „Ne. To ty se tak právě díváš.“
„Takže jsi tu, abys mě… bavila? Abych měl s kým mluvit? Seržant by tě neviděl, kdyby se probudil?“
„Neviděl,“ přitakala. „Jsem tu jen pro tebe a tvou samotu. Cítíš se přece nezvykle sám, nemám pravdu?“
„Asi. Nebýval jsem obvykle tak dlouho bez sebe. Doufám, že se to celé moc neprotáhne.“
„Nemusíš se ničeho bát, brzy zase Amandu uvidíš a možná jinýma očima než předtím.“
A tak jsem se s ní bavil jako se starou známou, jako s psychologem, knězem, kamarádem nebo příbuzným, svěřoval jsem se jí a bral ji jako svou přirozenou souputnici na této cestě.
„Zatracená práce!“ nadával seržant, když se zadřel motor a z kapoty stoupal hustý černý dým.
„Poradíte si s tím?“ ptal jsem se, obcházeje auto.
„Náhodou po kapsách náhradní motory nenosím,“ zamručel podrážděně.
„Takže co? Zavoláme do Surgetownu?“
Seržant se rozhlédl, jako by snad tady, uprostřed borového království, očekával odtahovku.
„Snad nám pomůže ten lesník,“ řekl už klidnějším tónem. „Třeba. To bude tímhle směrem, ne?“
„Hm,“ zabručel, zamkl auto a vydali jsme se mezi stromy po úzké cestě.
„Co je?“ huhlal od prahu svého domku vzrostlý chlap, když jsme dorazili.
„Jsme od policie, ze Surgetownu. Před pár dny jste nám hlásil loupež,“ řekl seržant.
„No, jo. Ale to jste mi tu teda brzo,“ mračil se.
„Máme za to, že ta loupež souvisí s útěkem nebezpečného jedináčka z našeho ústavu.“
„Jedináček?“
Chlap se trochu zachvěl. Pak se podíval za nás na příjezdovou cestu.
„Pokazilo se nám auto, stojí na cestě,“ mávl jsem rukou směrem dozadu.
„Aha, tak to budete asi chtít odtáhnout?“ odtušil.
Trvalo pár okamžiků a lesník se seržantem se vraceli s naším autem zapřáhnutým za jeho dodávkou. Čekal jsem na zápraží a rozbaloval si mentolový bonbon. Chlap se odpojil, zaparkoval a otevřel naši kapotu.
„A sakra,“ okomentoval to, co viděl. „To je tak na nový motor. A ten u mě nenajdete, nejsem servis.“
„Promluvíme si nejdřív o té loupeži,“ ozval jsem se. „Tohle vyřešíme potom.“
„Tak pojďte. Akorát mi rozbil okno; vzal jídlo, prachy a nějaké hadry.“
„Vy jste tu nebyl?“ zeptal jsem se, ale jen zavrtěl hlavou. Obešli jsme dům. Okno do kuchyně bylo vysklené. Přistoupil jsem ke zbývajícím střepům. Zaschlá krev.
„Pořezal jste se o ně?“ zeptal jsem se.
„Ani jsem se jich nedotkl.“
„Tak se zde pořezal on.“
Seržant přistoupil blíž ke mně.
„Rozbíjel to rukou?“ hádal.
„To spíš se pořezal při prolézání dovnitř. A docela dost, určitě krvácel…“
Odstoupil jsem k lesu a rozhlédl se.
„Tady krev asi nenajdete, je to pár dní a několikrát pršelo,“ podotkl seržant.
Udělal jsem ještě několik kroků mezi stromy. Stíny jejich kmenů se prodlužovaly. Teprve po chvíli mi konečně pohled padl na typ houštiny, jaký jsem hledal.
„Kdybyste rozvažoval, jestli rychle utéct a přitom krvácet, nebo se obvázat a pak utíkat, co byste udělal?“ zkoušel jsem seržanta.
„Obvázal se v první lepší skrýši,“ odpověděl.
„Přesně,“ kývl jsem a vydal se k houštině.
Na zemi ležely útržky košile, jejíž rukáv zřejmě padl na obvaz.
„Nezapomínejte, že se bavíme o duševně chorém jedináčkovi,“ připomínal Mads.
„Na tohle byl chytrý dost,“ ukázal jsem na provizorní obvaziště a sehnul se pro pohozené doklady. „Probral i peněženku a vyhodil to, co nebude potřebovat. Dejte to tomu muži.“
Seržant se obrátil nazpátek k domu, já se zatím díval do neproniknutelných hlubin lesa. Tak kde jsi? Kde se schováváš? Šero houstlo a jako by mi ho nechtělo vydat.
„Mám hlad,“ konstatoval se vší jednoduchostí lesník, když jsme se vrátili.
Při slově „hlad“ jsem si představil ty sušené humusy, jaké si vezeme s sebou.
„Budu něco vařit. Dáte si se mnou?“ překvapil mě vzápětí svou pohostinností.
Seržant se na mě podíval skoro prosebně.
„Proč ne, byli bychom vám vděčni,“ svolil jsem.
Večeře byla nekomplikovaná, ale vydatná, zrovna jako náš hostitel a vůbec celý lid v těch krajích. Nakonec dokonce kladně odpověděl na nepřímo vyslovenou otázku, zda bychom si mohli půjčit jeho auto. Podvědomě jsem tušil, že bychom i proti jeho vůli mohli uplatnit policejní pravomoc, ale byl jsem rád, že nám to nabízí dobrovolně.
Nocovali jsme ve spacích pytlích na jeho podlaze. Údery větru o okenní tabulky a kvílení meluzíny rozbitým sklem v kuchyni mě spíše budily než ukolébávaly. Nakonec jsem se zvedl a vyšel ven vybalit si bonbon – zvláštní kuřácký zvyk, který takhle nesmyslný působí směšně. Ale tady nebyl nikdo, kdo by se tomu mohl smát.
Díval jsem se do tmy a získal matný pocit, že v jednom místě je mezi stromy jakýsi bledý lesk. Tak dlouho jsem na něj upíral pohled, až jsem měl dojem, že mě cosi z toho směru začíná vábit sotva slyšitelným šepotem – i když, možná to byl jen hukot krve v mých uších.
Pomalým krokem jsem se tam vydal a vysávaje z mentolky všechnu šťávu, urazil jsem dobrou míli.
Otevřela se přede mnou malá loučka, nad níž se skláněly velké a doširoka rozvětvené stromy. Uprostřed byla matná zelená záře, v níž stála bosa ona bytost, jen méně zářící a jaksi více lidská, bez křídel, ale zato až po nahé paže ovinutá popínavými šlahouny. Její oči zářily sytou barvou smaragdu.
„Cítíš ducha tohoto kraje?“ zeptala se.
„Nevím. Za svůj život jsem byl v málo lesích.“
„Přicházíš z New Grindu, města mrakodrapů, které je za oceánem. Tam je tolik života, až je to tam vlastně všechno mrtvé, nemám pravdu?“
„Možná,“ ušklíbl jsem se tomu hraní se slůvky.
„Tady je hmatatelná podstata všeho, co leží mimo čas. Řekni mi, Miku, kam směřuješ?“
Pominul jsem, že zná můj domov a také mé jméno, přišlo mi to zrovna tak přirozené, jako že tyto informace mám já.
„Honím tu uprchlého jedináčka. Ale nevím, jak dál… Mám pocit, že směřuje na sever. Jenže proč, co by tam mohl hledat, vždyť tam nic není…“
„Na severu je osvícení,“ řekla tajemně. „Kdo ho chce najít, musí vykonat osobní pouť, osobní oběť. To tam ten muž hledá, a není sám.“
„Má komplice?“ vyhrkl jsem, avšak to zamítla.
„Někdo jiný putuje na sever?“
Tvářila se neurčitě, ale z jejího pohledu jsem četl, že tohle by mohlo být správně.
„Já?“ hádal jsem a usmála se.
„A ty jsi má průvodkyně?“
„Můžu být.“
„Jenže já nechci na sever,“ řekl jsem. „Chci jen udělat práci a vrátit se ke své dvojce. A domů.“
„Palčivý pocit neporozumění tvému životu tě tam žene,“ řekla rozhodně.
„Ale co se tam má stát?“
„To nevím,“ řekla. „Mohu ti jen stát po boku při tomhle výstupu.“
Rozmlouvali jsme ještě pár chvil, a když jsem se krátce před svítáním vracel k hájence, hlavu jsem měl těžkou složitými a nejasnými myšlenkami.
„Tak tady byl Kennethův pokoj.“
„Chcete říct vypolstrovaná cela?“ ušklíbla jsem se a nahlédla do maličké buňky.
V pokoji nebylo co zkoumat, protože tam prakticky nic nebylo.
„Utekl odsud?“
„Ne, z ošetřovny, když byl na prohlídce. Měl doost vysoké horečky, netuším, kde se v něm vzalo tolik síly.“
„Horečky?“ podívala jsem se na něj a on pokrčil rameny. „Divil bych se, kdyby ještě žil. Ale jestli došel až do lesa, jak říkáte… Kdo ví.“
Opustila jsem místnost a on ji zase zavřel.
„Tudy,“ ukázal a došli jsme do jeho pracovny.
Postavil na stůl dva hrnky, a zatímco zapnul rychlovarnou konvici, sypal do nich instantní kávu.
„Co mi o něm tedy povíte?“ zeptala jsem se.
„Typický jedináček. Nevratné poškození. Oproti některým na tom byl ještě relativně dobře, dokázal se sám najíst, lehce komunikoval…“
„To mi nesedí. Vědomě kradl peníze, věděl, že nocleh najde v motelu a uměl za něj i zaplatit. Když se zranil, dokázal se obvázat…“
„Ano, však i mne zarazilo, s jakým stupněm plánování byl schopen opustit náš ústav.“
„Mohlo se stát…,“ napadlo mě, „že se jeho stav najednou skokově zlepšil? Slyšela jsem o případech, kdy je dvojka v dlouhodobém kómatu nebo katalepsii, pak se probere a jedničce se přes noc vrátí duševní zdraví…“
„Madam, jeho dvojka umrzla v oceánu po pádu ze člunu a byla pohřbena. Máme i úmrtní list, jestli ho chcete vidět.“
„A jinak to nejde?“
„Pochybuji, to by byl zázrak.“
Zalil kávu a vyvalil se oblak vonící páry.
„Co mi tedy řeknete o jeho charakteru?“ obrátila jsem list a ponořila do černé tekutiny lžičku.
„U takto rozsáhlé demence se o charakteru dá sotva mluvit.“
„Nějaké anomálie?“
„Vždyť říkám – normální případ jedináčka, jakých tu máme celý ústav.“
Povzdechla jsem si. Tohle nikam nevede. A jistá žaludeční nevolnost z těch jejich krevetových jídel tomu taky moc nepomáhá… Aspoň že to kafe je všude stejné.
Při něm jsme se už bavili o docela jiných věcech a pak jsem ústav opustila. Ulice Surgetownu byly všelijak křivolaké a z nestejných dlažebních kamenů, navíc odevšud páchla rybina a sůl. Když jsem po nerovném chodníku šla k hotelu, měla jsem pocit, jako bych byla zase na rozhoupané lodi.
„Jsem rád, že jsme za vámi nemuseli poslat další auto,“ říkal poručík, když jsme se večer sešli na večeři. „Máme je na stanici všehovšudy dvě – jsme malé město.“
Prohlížela jsem si jídelní lístek. Smažené houby, těmi snad nemohu nic pokazit.
„Jsem ráda, že se ukázal jako tak dobrácký člověk. Z prvotní nevraživosti bych to do něj neřekla.“
„Takoví jsou tu všichni,“ usmál se poručík. „Země je drsná a lidé zachmuření, ale drží pospolu. No,“ upil červeného vína, „vždy to děláte tak, že Mike vyšetřuje na místě a Amanda v teple shromažďuje fakta?“
„Většinou,“ přitakala jsem. „Ale v New Grindu je to jiné. Tam je všechno tak na jedné hromadě, že se sotva kdy tak oddálíme.“
„Nikdy jsem nebyl v tak velkém městě.“
„Pro mě je to zase nové tady. A upřímně se už těším zpátky do… civilizace,“ trochu jsem se usmála.
„Jasně,“ řekl taky s úsměvem. „Vyrůstali jste v New Grindu?“
„Nejsme ze západu, z nekonečných pšeničných polí Sanglandu. Do města jsme se přestěhovali v šesti letech. Z dětství si jenom pamatuju, jak byla vždycky úroda zlatá a jak pořád svítilo slunce, ale už bych se asi na farmu vrátit nechtěla. Nebo neuměla.“
„Slunce tady moc nemáme, a když už ano, tak je bledé,“ řekl poručík.
Přinesli nám jídlo a u něj jsem si více zavzpomínala. Z farmy jsme odešli kvůli mé alveolitidě u Amandy. Ve městě, v čistém prostředí, jsem už tyto problémy neměla, časem mi však asi začalo chybět cosi jiného, nejspíš to slunce, ta veselost a bezstarostnost. I když, dost možná to jen skrývalo stesk po věku mládí a dětství, těžko říct.
V těch chvílích jsem přemlouval seržanta, abychom se prostě jeli podívat ještě kousek dál na sever, třeba tam něco najdeme nebo zjistíme. Diskuze byla rychlá – upřímně řečeno jsem nejspíš očekával jeho větší nechuť řídit se pouze mou intuicí. Ale koneckonců, co jiného jsme měli?
Tak jsme lesníkovou dodávkou jeli dál a brzy lesy skončily, aby je zas vystřídaly holé pláně, ve kterých bydlí jen divoké vichry. Neustále jsem jaksi podvědomě cítil, že se náskok našeho cíle před námi krátí, že každou chvílí do něj musíme doslova narazit.
A také jsem se za jedné hvězdné noci opět setkal se zářivou okřídlenou bytostí.
„Dvojky,“ řekla. „Kdysi dávno byli všichni lidé jedináčci a dokázali tak žít. Pak se to změnilo. Znáš ten příběh?“
„Asi ne,“ řekl jsem. „Skoro nikdo o tom nemluví a neřeší to. Jako by to nikoho nezajímalo.“
„Někteří si myslí,“ začala, „že prostě neurovědci a kognitivní myslitelé objevili způsob, jak programovat lidské mozky a jak je nechat komunikovat s umělými neurálními sítěmi. Nemohli je ovládat, ale mohli takovou síť použít jako vysílač, jako prostředníka, který by dokázal spojit dva lidské mozky. Pak to postavili…“
Ukázala k nebi, ale nevěděl jsem, co jsou hvězdy a co je „to“.
„Byl by to ve své době naprostý vrchol konekcionistické techniky, jedinečný superpočítač se skoro pěti sty miliardami formálních neuronů a patnácti tisíci synapsemi ke každému z nich. Vyslali ho jako obří satelit k obloze a tam ta mlčenlivá družice stále krouží, spojující mozky dvojic a zajišťující jejich vznikání při všem lidském plození.“
Jako by na mne v tu chvíli jedna hvězda zablikala.
„To je jedna varianta,“ mluvila dál nezemská bytost. „Jiní tvrdí, že zničehonic z vesmíru někdo přišel – jakási bytost, těžko říct, zda člen neskutečně vyspělé mimozemské civilizace, zda snad samotný bůh či nějaký jeho serafín, důležité bylo jen to, že oplýval supervědomím, že se telepaticky spojil s celým lidstvem a prozářil všechny lidské mysli. A dal nám dvojice.“
„Tak či tak je výsledek stejný,“ řekl jsem. „Svět, ve kterém žijeme.“
„Přesně,“ usmála se dívka.
„Ti tvrdí to a ti zas ono – do kosmu se po té poslední válce už nelétá, tak to sotva hned vyřešíme,“ mávl jsem rukou.
„Ano. Někdo má vizi, že superbytost znovu potkal, jiný si je jist, že na noční obloze viděl ten pradávný satelit – všechno jen dohady,“ mluvila ona. „Co však víme je to, že dvojice jsou. Každý člověk se rodí s jedním vědomím, ale dvěma těly – mužským a ženským. Máje zrovna tak, jako míval předtím dvě ruce, oběma vládne jedinou myslí. Ty máš Amandu a Mika, zrovna jako na jednom těle pravou ruku a levou ruku.“
„Což je dobře,“ řekl jsem. „Neumím si představit ten dávný svět, kdy žili jen jedináčci – vždyť to muselo být jako nemít končetiny.“
Dívka se jen tajemně smála. Zmlkl jsem a naslouchal nočnímu tichu.
„Včera jsem si vzpomněl najeden obraz, co jsem ho viděl kdysi v galerii.“
„A?“ podívala se na mě.
„A vymyslel jsem ti jméno. Na tom obrazu je dívka, která sedí na nějakých masivních hradbách a pod ní je jen neprostupná modrá mlha. Je bosá a oděná do splývavých bílých šatů, snad do jakési tógy, protože má holá ramena. V levé ruce drží meč a okřídlenou přilbici, pravou ruku pak drží dlaní dolů nad propastí, jako by chtěla celý ten svět pod sebou uklidnit a ukonejšit.“
„Připomínám ti ten obraz?“
„Mám pocit, že pod vší tou září tě vidím takovou.“
„Jaké je tedy to jméno, které pro mne máš?“ zeptala se.
„Valkýra.“
Cesta dál na sever se stala trýznivým mlčením. Seržant jen tiskl volant a já se díval na ubíhající nic. Stříbřité trsy trávy byly pokryty námrazou, stromy byly holé a jediným životem byli vzdálení černí ptáci kroužící oblohou.
„Co to je?“ ukázal jsem na cosi pár yardů od krajnice. „Zastavte…“
Když zajel ke straně silnice a vypnul motor, nebylo už slyšet nic jiného než fičení větru. Vystoupil jsem a vydal se k vlajícím cárům látky.
„To jsou stany, asi je tu vztyčili lovci,“ řekl seržant.
Hlavní stan byl zpola roztrhaný a napínal se ve větru jako námořní plachta. Uvnitř byly převrácené bedny, kolem nichž se válely zásoby s jídlem i munice. Za stanem stálo auto, ne nepodobné našemu, na jehož korbě jsme našli pár pušek.
„Náš člověk?“ hádal jsem.
Mads si dřepl ve stanu k zemi a ukázal mi zaschlou krev na některých bednách.
„Medvěd,“ ucedil jen. „Ucítil jídlo a přepadl je v noci ve stanu. Asi nečekali, že by mohl zajít tak daleko od svých lovišť. Tady je odjištěný pepřák.“
Ukázal na povalující se sprej proti medvědům.
„Těla odtáhl?“ zeptal jsem se.
„Medvěd? Proč by to dělal? Najedl by se na místě a odešel.“
„Není tu ani kůstka,“ rozhodil jsem rukama a mlčky obcházel stan.
Na korbě ležely tři pušky, takže jsem hádal, že i lovci tady byli tři. Seržant nezaujatě přenesl kanystry z jejich korby do naší; rovněž se ujal jedné pušky. Mě zaujalo cosi zvláštního opodál.
„Je to to, co si myslím?“ zamumlal jsem a vyběhl se tam podívat.
„Kříž?“ podivil se seržant, když stanul vedle mě.
„To je hrob,“ odtušil jsem. „Někdo našel jejich těla a pohřbil je –“
Kopl jsem špičkou boty do půdy: „A že tady muselo být těžké kopat.“
„Když je našli,“ poškrábal se policista na bradě, „proč nevza li pušky? A proč to někam neohlásili, aby si pro ně přijeli?“
„Protože je nenašli lovci,“ řekl jsem jasně a vydal se zpátky k našemu autu.
„Cože… Ne… To nemůžete myslet vážně,“ klusal za mnou Mads, když jsem nasedal do auta. „Ten chlap protrhl dvěma lidem hrdlo nůžkami a třetího pobodal. A tady bude pohřbívat, když jsme mu v patách, nemá co jíst, je mu zima a ještě se okolo toulá medvěd? Nemluvě o tom, že by měl být šílený!“ rozčiloval se, když zase startoval.
Auto se dalo do pohybu, a když náš zvuk dozněl v dáli, zůstal tam z dvou klacků sbitý kříž a jen vítr zpíval mrtvým lovcům nekonečný žalozpěv beze slov.
„Hrozné,“ zachvěla jsem se a dolila si zlatavou whisku do sklenky.
Na okno padaly jemné vločky a odrážela se v něm má stolní lampička. Procházela jsem výpovědi jako obvykle, jenže tentokrát to k ničemu kloudnému nevedlo. Kenneth se s nikým nebavil, nikomu neřekl kam nebo proč by chtěl utíkat. Jistě, byl přece šílený, což mi lidé tady opakují jako jakési dogma, to ale odporuje mojí evidenci. Tají mi tu snad něco?
Nakonec jsem asi víc pila než pracovala. Přišlo mi všechno bezvýchodné, bez vodítka, bez klíče. Opustil jsem auto. Seržant uvnitř opět oddechoval hlubokým spánkem jednoduchých lidí. Vzduch venku byl mrazivý, tak jsem si silněji přitáhl kabát u krku. A vzal si poslední bonbon. Napila se whisky. Amanda mi začala trochu malátnět, Mike byl zase celý ztuhlý z celodenního sezení. Nejradši bych z obou vyskočil do někoho třetího a utekl od toho všeho. Utíkal bych dál a dál, do neznáma, k obzoru – jako nám teď utíká Kenneth.
Přestala jsem pít a šla se projít po surgetownských ulicích a po molu. Potřebuji vyvětrat obě těla. Vykročila jsem z hotelu, prošla ulicí na náměstí, pak kolem zavřené drogerie a… stála na molu.
„Cože?“ podivil jsem se.
Měly tam být ještě dvě ulice! Otočila jsem se nazpátek. Musela jsem jimi projít. Ale já jsem je nevnímal! Jestli jsem na Amandě ztratil na chvíli vědomí, jak jsem ji mohl bezpečně provést až k molu? Nebo „co“ ji provedlo? Sloni jsem hlavu do dlaní. Začínám z toho všeho šílet? Sklonil jsem pohled a přivřel oči.
Když jsem opět vzhlédl, začal jsem pár kroků opodál rozeznávat jakýsi obrys. Byl velký, oblý, zvířecí… Výhrůžně zamručel a já ztuhl hrůzou. Zaleskly se jeho oči. Vyběhl jsem k autu – patnáct yardů mi ještě nikdy nepřipadalo tak dlouhých a míle daleko na jih jsem se při nich křečovitě držela pouličního osvětlení na molu. Zavřel jsem za sebou dveře auta a medvědí čumák narazil do bočního okýnka, na němž se okamžitě objevila pavučina prasklin.
„Zatraceně!“ vykřikl seržant, sedící vedle mě.
Medvěd narážel do boku vozu a ten se celý kymácel na odpružení.
„Nedostane se sem, že ne?“ ptal jsem se vyděšeně; Mads jen vyděšeně vydechoval a vytáhl pistoli.
Medvěd ještě párkrát praštil tlapou do kapoty a s rozmrzelým bručením se vydal zpět do tmy. Zbytek noci jsme už ani jeden nezamhouřili oka a zuřivý vítr jako by se našemu strachu vysmíval.
V.
Jestli předtím mluvil seržant zřídka, v nadcházejících dnech cesty prakticky přestal mluvit docela. Jednou z mála věcí, které řekl, byla výtka, abych už v noci neopouštěl vůz. Ani jsem neměl pomyšlení se s ním o tom hádat. Nejenže jsem se nechtěl znovu setkat s takovou hrůzou, ale také začínala zima poměrně přituhovat a profukovalo i do kabiny auta.
Párkrát se to v následujících dnech stalo. Ztratila jsem se, na okamžik jsem viděl jen z Mika a pak bylo vše posunuté dál.
V paměti byla mezera, ve které prostě chyběla třeba půlminuta vzpomínek z Amandy – lidé kolem se však tvářili, jako by se nic nedělo, zdálo se tedy, že Amanda neupadá do bezvědomí či něčeho takového, ale že normálně reaguje, chová se příčetně a dokonce komunikuje s ostatními.
„Dáte si do toho mléko?“ zeptal se poručík.
Za tu dobu musel velmi dobře vědět, že piju ze zásady jen hořké, ale on si mléko s oběma svými těly bohatě dopřával, takže snad stále doufal, že mě zkonvertuje.
„Ano,“ usmála se Amanda a já v autě poděšeně vykřikl.
„Co je?“ prolomil naše mlčení seržant.
„Nic, nic,“ zahuhlal jsem a opřel se čelem o naprasklé okénko.
Zareagovala beze mě a já jsem se jen mohl dívat! Jak tohle bude pokračovat? Vždyť já už ani nevím, co je pravda. Bavím se s jakousi nadpřirozenou bytostí, mám podivná tušení a ztrácí se mi Amanda. Třeba opravdu blouzním. Třeba je to jen jakási dlouhá noční můra, ze které se probudím do svého žaluziemi zastřeného bytu v New Grindu…
K poledni jednoho dne jsme míjeli opuštěně vypadající kupolovitou budovu, která ze všeho nejvíc připomínala bunkr.
„Co to je?“
„Výzkumná stanice,“ odpověděl Mads. „Opuštěná.“
„Tak tam zajeďte,“ kývl jsem bradou k budově.
„Na to není čas. Říkám, že to tam je opuštěné.“
„Sakra,“ docházela mi trpělivost. „Je to jediná budova široko daleko. Jestli Kenneth došel až sem, divil bych se, kdyby se dovnitř nezašel ohřát nebo po něčem poohlédnout. Prostě se tam stavíme.“
Seržant si něco mumlal pod vousy, ale ke kupoli se vydal. Vstup nebyl zamčený. S vrzáním jsem otevřel a nahlédl dovnitř. Ve stínu tam poklidně odpočívaly počítače, do komínu postavené servery a vypnuté vrtule klimatizace.
„V těchto měsících tu asi nikdo není. A jestli se dozví, že jsme jim tu na něco sahali, budou z toho problémy,“ vrčel seržant.
„Máme snad určité pravomoci, když stíháme nebezpečného vraha, ne?“
Došel jsem k pojistkám, nahodil je a stiskl vypínač. Matné zářivkové světlo vyplnilo laboratoř. Nepořádek byl skoro všude – nedopitá a dávno plesnivá káva, ztvrdlá houska, rozdělaný chemický pokus s kusy kamenů, otevřený sešit s nedopsanou rovnicí.
„Proč je ve všem takový nepořádek?“ mnul jsem si bradu.
„Tak tu asi byl náš utečenec,“ řekl netrpělivě seržant.
„O tom pochybuji,“ řekl jsem. „Ten by těžko dělal analýzu hornin. Navíc tohle kafe tu musí stát týdny, vždyť po něm ta plíseň přímo leze…“
Přikročil jsem k serveru a nahodil jej.
„Nedělejte to,“ zamručel seržant.
„Tak o co vám pořád jde?“ už jsem se rozzlobil. „Podívejte, kodrcáme se už opravdu dlouho a tady je proud, dost možná i pitná voda. Běžte a dejte si třeba sprchu, trochu si tu odpočinem a porozhlídneme se.“
Mads ještě cosi mručel, ale zamířil do ubikačních prostor. Za chvíli jsem opravdu uslyšel sprchu. Oddechl jsem si a věnoval se počítači. Data výzkumu, složení hornin a minerálů, vzorečky a ještě další vzorečky. Nic. Zklamaně jsem jej vypnul a hledal dál po místnosti. Výsledkem asi pětiminutové snahy byly dva notebooky, jeden nalezený pod hromadou lejster, druhý v zásuvce psacího stolu. Stihl jsem sotva prozkoumat obsah toho prvního a spustit ten druhý, když se vrátil seržant z koupelny.
„Nic?“ zeptal se.
„Nic moc, hlavně výsledky výzkumu, nějaká muzika a pár rodinných fotek. Ale podíváme se i na zbytek dat toho posledního.“
Uvědomil jsem si, jak mě bolí v zádech a jak jsem unavený.
„Dám si taky sprchu, podívejte se na to zatím vy,“ navrhl jsem a odebral se taky na ubikace.
Proud horké vody byl po všem tom stresu přesně tím, co jsem potřeboval; nechal jsem si ji téct na hlavu a zavřel oči – čas jako by se pro mě zastavil.
Probrala mě ohlušující rána. Přikrčil jsem se a zkoumal, co se děje. Gumový závěs byl proděravělý a kachlíčky na jednom místě roztříštěné. Střelba?
Třesklo znovu a roztrhlo mi to na boku stehno. Zařval jsem a bezhlavě se vyřítil ze sprchy. Ramenem jsem vrazil do seržanta a chytil mu ruku s pistolí. Levačkou jsem mu zatím vjel do vlasů, popadl je a praštil jeho hlavou o zeď. Upustil zbraň. Ve strachu o holý život mě zřejmě popadla hysterie, tloukl jsem mu hlavou o zeď, až se na ní vytvořila krvavá skvrna a svůj řev jsem přitom slyšel jakoby zdálky.
Probudila jsem se z mělkého spánku a vtiskla tvář hluboko do polštáře, abych nekřičela. Když jsem přišel k sobě a s hlasitě bušícím srdcem se svalil, ležel policista bezvládně na zemi vedle mě a na zdi krom krve přibyla i mozkovina. Stiskl jsem si zakrvácenou dlaní ústa a celý se chvěl. Tohle nemůžu nikomu říct, počítala jsem rychle.
Po chvíli jsem už dýchal zhluboka. Seržant byl mrtev, to bylo jisté. Z mého stehna se řinula krev. Co dál? Mám se vrátit? Co bude pak? Jak zpráskaný pes vezmu obě svá těla a co nejrychleji zmizím za moře? Ne, tady se děje něco zatraceně divného a řešení je dál na sever. Musím tomu přijít na kloub!
„Jste v pořádku?“ díval se na mě podezíravě policejní lékař, když jsem k němu dorazila.
Byla jsem celá bledá a chvílemi na mě šly mrákoty.
„Ano, jen má dvojka, Mike, je zraněna. Jde o ránu na stehně, asi se to bude muset šít, tak jsem přišla poprosit o instrukce.“
„Co se vám stalo? A Mads je v pořádku?“
„Ten je, ale taky to neumí zašít,“ lhala jsem a doufala, že oni na rozdíl ode mě neznají seržantovu dvojku, která se touhle dobou musela pravděpodobně zbláznit.
„Tak od čeho je to zranění?“
Co teď? Střelná zranění jsou specifická, nemůžu si vymýšlet pohádku o pádu na kámen.
„Kenneth má očividně zbraň a střílel po nás. Zasáhl mě do stehna.“
Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem klidně mohla říct, že Kenneth seržanta zastřelil.
„A vyřídili jste ho?“ ptal se lékař vyděšeně a místnost už se plnila policisty.
„Ne, utekl, ale teď rychle, ztrácím krev…“
„Tak jo, dám vám nějaká analgetika,“ řekl doktor a píchl mi injekci.
Paracetamol začal pomalu ovlivňovat mou centrální nervovou soustavu v Amandě a tak celkově tlumit fenomenální bolest, byť nervy v Mikovi vysílaly stále stejně silné podráždění.
„Dobře,“ sykla jsem.
„Tak zjistěte, jestli to je průstřel nebo“
„Kulka mě škrábla. Je to natržené jako po ráně nožem,“ řekla jsem. „Určitě tam projektil už není.“
„Dobře, budete to muset vyčistit.“
„Mám tu lékárničku.“
„Je tam munditin?“
Začal jsem prohrabovat lahvičky, balení a nástroje, cítě, jak se mi stále víc třesou prsty.
„Munditin inflis,“ přečetl jsem.
„Dobře, to je dezinfekce a antibiotikum, musíte si to stříknout do rány.“
Zatmělo se mi před očima, když jsem uposlechl jeho rozkazu.
„Teď budete šít. V té lékárničce bude nejspíš nouzová šicí sada…“
Našel jsem šedou krabičku s jehlou a nití.
„Na umrtvení tam je taková malá ampulka s tlakovou injekcí…“
„Je prázdná,“ hlásila jsem.
„Dobře. Já vám ale nemůžu dát lokální anestezii, protože ta by ovlivnila jen Amandino stehno. Takže budete muset… píchnout do živého,“ řekl pak.
Bodl jsem se do kůže a zaťala zuby bolestí.
Jeden z policistů mi začal vlhkým kapesníkem chladit Amandino čelo.
Doktor mě na dálku provedl celým šitím, pak jsem nit ustřihl a konečně na chvíli upadl do milosrdných mdlob.
Když jsem se probral, počitky z Amandy byly celé rozostřené a takové zůstaly po celý den, až večer se pak na chvilku zaostřily právě na poslední obraz, kterým byl pohled ze surgetownského hotelu na rozbouřené moře.
Pak se mi Amanda ztratila.
Další den jsem strávil na stanici v posteli odpočinkem a horečnatým přemítáním. Mohla Amanda umřít? Ale vždyť nebyla vůbec zraněna a navíc, to bych se přece zbláznil, jako každý jedináček… Může být nějaká chyba u mě? Může to být tímto krajem? A jestli je Amanda při vědomí, co dělá, co po ní chtějí vědět a co jim říká? Kdo nebo co ji ovládá? Ale hlavně, proč mě chtěl seržant zabít? Bylo za tím něco, co našel na tom posledním harddisku? Čeho se to bál?
K večeru jsem se k notebooku vrátil a skutečně to nalezl. Audiodeníky vědecké výpravy pořizované jejich vedoucím. Bylo tohle důvodem mě zabít? Zejména pokud si seržant mohl myslet, že jsem je nebo jejich část slyšel? Pustil jsem to, přetočil několik nezajímavých kapitol o těžbě vzorků a pak se tiše zaposlouchal, když začal velitel popisovat zvláštní věci.
„Třetího druhý. Dnes se mi Brooks svěřil, že už tři noci nespal. Je to na něm vidět, oči má zarudlé a sotva stojí na nohou. Poradil jsem mu odpočinek a Daniel, který má dvojku ve městě, pro něj nechal poslat vůz, který by ho odvezl.
Pátého druhý. Brooks zřejmě spal, ale pořád se budil a křičel ze spaní. Nebyl už ráno schopen říct, co ho tak vyděsilo, popřípadě co se mu zdálo.
Šestého druhý. V noci Brooks vyběhl jen lehce oblečený na padesát yardů od stanice a hleděl neurčitě do tmy. Musím se přiznat, že mě jeho chování začíná trochu děsit a taky mám o něj strach. Už aby si pro něj přijeli, bude lépe všem.
Desátého druhý. Odvezli si Brookse a přivezli nám pár věcí, které jsme potřebovali. Hned je tu uvolněnější atmosféra a práce jde lépe od ruky.
Dvanáctého druhý. Daniel popisoval, že dokáže svou dvojku ovládat jen s obtížemi a že mu z ní přichází nejasný počitek. Řekl jsem mu, že to může být tím stresem, co jsme prožili s Brooksem. Vypadal pak sice trochu klidněji, ale myslím, že tomu moc nevěří.
Patnáctého druhý. K Danielovi se dneska přidal Ulrich. Má prý také výpadky spojení s dvojkou a krom toho jej často bolí hlava. Zeptal jsem se jich, jestli chtějí také jet domů, ale kolegiálně odmítli.
Dvacátého druhý. Daniel prý už vůbec nemá spojení se svou dvojkou. Ulrich přes tu svou však hlásí, že Danielova dvojka je docela v pořádku a má se čile k životu i k práci. Tak tomu já už nerozumím. Ještěže já mám svou dvojku zde.
Dvacátého osmého druhý. Daniel se ztratil! Zmizel na výpravě pro vzorky asi pět mil od stanice. Hledali jsme ho, dokud to šlo, ale padla hustá mlha a sníh, takže jsme ho do setmění nenašli. Jako by toho nebylo dost, tak Ulrich v té vánici po cestě nazpátek zkolaboval a po probuzení na stanici tvrdil, že také úplně ztratil kontakt s dvojkou. Doufám, že ta vysílačka ještě funguje.
Prvního třetí. Vysílačka funguje, ale kvůli neustávající bouři se nemůžeme nikam dovolat. Mám o Daniela strach, protože je pořád tam někde venku. Bože… nechci ani domýšlet, v jakém je teď stavu.
Čtvrtého třetí. Našel jsem Ulricha na střeše stanice, jak se dívá kamsi za obzor. Tvrdil mi, že neustále slyší jakési neod bytné volání z ohromné dálky, které ho děsí a zároveň vábí k sobě. Začal snad bláznit z uzavřeného prostoru?
Pátého třetí. To je horor! Dostihl jsem Ulricha skoro míli od stanice a málem jsme pak oba zabloudili v bouři. Prý ho to volání pronásleduje celý den a už se mu nemohl bránit.
Sedmého třetí. Nevím, co mám dělat! Co se to tu děje?! Ulrich se taky ztratil. Prostě nic neřekl a odešel do vánice. Teď jsem tu jen já s oběma svými těly. Snad ta bouře brzy poleví, jinak z toho taky zešílím!
Desátého třetí. Dnes se počasí trochu uklidnilo, ale asi jsem jen v oku bouře, protože spojení stále nemám. Na noční obloze jsem včera pozoroval podivná světla a jsem si jist, že to nebyla ani polární záře, ani nic normálního… Vypadalo to spíš jako hodně vzdálené světlo majáku v mlze nebo osvětlení na továrním komínu. Ale tím směrem, daleko na sever, přece nic není, jen kvílející fjordy, pustina a ledovec!
Třináctého třetí. Slyším hlasy okolo stanice. Nevím jak, ale jsem si jist, že to není ani Daniel, ani Ulrich. Propadám paranoie a zamykám se uvnitř.
Patnáctého třetí. Celou noc se zvenku ozývalo bušení na dveře a pokřikování mnoha, snad alespoň deseti hlasů. Co se to děje, jsem přece v pustině, ne?“
Záznam z patnáctého byl poslední a po jeho skončení mi po zádech přeběhl mráz. Tak tohle jsem neměl slyšet? Tohle je to tajemství, které má cenu života?
Rozhlédl jsem se znovu kolem sebe. Neproběhl tady žádný boj, žádné krveprolití. Všichni ti lidé to tu opustili sami od sebe. Prostě se sebrali vprostřed práce a odešli do neznáma. Čí bylo to volání, kterému nemohli odolat, a co produkovalo světla, která popisoval jejich velitel? Budilo snad Kennetha ze spaní v ústavu totéž volání? Vídal i on na surgetownské obloze takové světlo? Mluvila s někým z nich valkýra? Proč moje valkýra už tak dlouho mlčí?
Co je tam na severu?
Na stanici jsem se už dlouho nezdržoval. Působila na mě stísňujícím dojmem a navíc jsem skoro až chorobně toužil být už u cíle, ať je jím cokoliv.
Autem jsem se už dostal jen kus cesty, pak začala pole plná skal, průrev, trhlin a kamení kam až oko dohlédlo. Opustil jsem vůz a sáhl do kapsy, abych vytáhl už jen prázdný obal od bonbonů. Chvíli jsem tak stál, díval se do dálky a přepadly mne zatím asi nejsilnější pochyby o tom, co dělám. Co když už je Kenneth dávno mrtvý? Co když jsme již jeho tělo minuli někde cestou?
Přišla noc. Pamatuji si jen, že jsem se krčil se u malého ohýnku, který jako by co chvílí měl zmizet docela, a chvění se zimou. A pak ráno – to bylo úplně nejstudenější. Jak dlouho takhle můžu jít? Jídla mám teď tak na týden – když budu šetřit. A co návrat? Co když prostě nic nenajdu, co když to bude jen bláznivá dlouhá pouť, během které vyhladovím a buď umrznu, nebo mě něco sežere? Na druhý den jsem zaslechl moře. Kráčel jsem směrem, odkud se ozývalo jeho šumění, a došel až na břeh z velkých černých kamenů. Voda byla tmavá, rozbouřená a hluboká. Tam někde za tím oceánem, přemítal jsem, leží New Grind. Tam se pořád něco děje, jezdí auta, hádají se lidé, štěkají psi, odbíjejí zvony… Přes den se lesknou okna mrakodrapů a v noci je všude záře pouličního osvětlení. Ze máme nad hlavou nějaké nebe, toho si ani nevšimneme, však taky proč – máme za to, že tu bylo před námi, pořád tu je a vždycky bude i po nás. Můžeme se na ně podívat kdykoliv, tak proč zrovna teď? A tady, tady není nic než to nebe, pak ještě země, já, smrtelný člověk a jakýsi přízrak valkýry. Možná to je ono, to celé kouzlo této země – nic tu není, a proto se můžu obrátit do sebe a uvažovat, o tom co předtím bylo kdesi hluboko pod nánosem dennodenního obstarávání.
Byl jsem na pokraji sil, víčka ztěžklá únavou a kolena zesláblá, když se mi konečně opět zjevila zářivá okřídlená bytost. Dopadl jsem na zem a vzhlížel k ní, jako bych doufal, že mě vezme do náruče a odnese někam pryč, daleko, do tepla, k jídlu… Paradoxně teprve až když se objevila, začal jsem si opravdu připadat sám. Sám jako nikdy v životě, tak sám, že tak osamělý snad nemůže být člověk ani v umírání.
„Vím, že ti chybí stále víc,“ řekla.
„Nikdo přesně neví, jak dvojky vznikly,“ navázala. „Ale někteří právě tvrdí, že to byl dar z nebe – dar nehynoucí a věčné lásky, dar nerozpojitelného spojení a souznění dvou lidí, a to dar pro všechny – pro dobré, zlé, milující i nenávidějící. I nejhorší vyvrhelové a zatracenci byli od té doby v láskyplném sepětí alespoň se svou dvojkou.“
„Nemůžu si skoro už ani vybavit, jak Amanda vypadá,“ hlesl jsem. „Bože! Jako bych zažil krásná léta a pak mi někdo jen tak vymazal paměť. Vždyť já jsem se na Amandu ani moc nedíval, nedíval jsem se na ni dokonce ani tehdy, když jsem ji měl s Mikem ve stejné místnosti… A proč taky?“
Jindy by mi taková slova o mé dvojce přišla sobecká. Valkýra se jen usmívala. A dál mluvila zdánlivě bez souvislosti. To, co říkala, jsem možná slyšel poprvé a snad i odněkud znal – třeba jsme se to učili už ve škole, nebo jsem o tom četl, či mi kdysi vyprávěl kdosi moudrý a já sotva poslouchal…
„Jiní říkají, že to bylo podobné jako s cestou na Měsíc a později na Mars. Vědci objevili, kudy jít, a už se nezajímali, k čemu to bude dobré, šlo jen o ‚velký skok pro lidstvo‘, jen o to dokázat si, že na to máme, překonat ve vědě opět sami sebe a pokořit z původního uspořádání přírody co nejvíc. Satelit mohl přenášet informace mezi mozky, ale musela se změnit také genetická výbava… Nerodila se vždy jen dvojčata. Dříve bylo možné, aby se narodil jen jeden člověk a nebýval to prenatální defekt, při kterém se dítě rodí mrtvé, jak tomu je dnes – ba právě naopak – bylo to mnohem častější a obvyklejší. Tak či tak, mohlo být objeveno, že mentální aktivitou je možné měnit do určité míry genový kód.“
„Připadá mi,“ řekl jsem a opřel se zády o černý kámen, „jako bys mluvila o úplně jiné civilizaci z jiné planety… Nedovedu si to představit. Nedovedu si představit, jak mohla fungovat společnost jedináčků, jak mohli žít, pracovat, vyrábět.“
„Lidský horizont je omezený. Stejně tak si oni nedovedli představit, jak mohl stát fungovat bez elektřiny a ještě předtím kroutili hlavami nad primitivními národy, které neznaly ani kolo, ani zemědělství či řemesla. Přesto byl člověk po všechna tato svá stádia vlastně pořád stejný a v jádru toužil po stejných věcech.“
„Takže máme něco, co lidé předtím neměli,“ pokrčil jsem rameny.
„A ještě cosi navíc,“ odtušila ona. „Slyšel jsi někdy o programu pro lety mezi solárními systémy?“
„Co?“ byl jsem překvapen. „Nezajímám se o kosmonautiku, ostatně do vesmíru se už stejně nelítá, co to má s tím vším společného?“
„Nelítá, ale možná zase jednou bude. Víš ty, jak velkou kapacitu poskytuje lidská mysl? Tušil jsi, že tvá dlouhodobá paměť je skoro nekonečná? A že je cosi podivného ve struktuře mysli, co nikdy nikdo nepopsal, ale co způsobuje, že ani ten satelit o mnohem dokonalejší síti, s více synaptickými spoji a formálními neurony, nebyl nejspíš schopen nabýt vědomí? Tehdy, ať už to byl onen výkvět naší techniky či jakási neuvěřitelně vyspělá bytost, náhle to drželo ve svých rukou výpočetní kapacitu našich myslí. Někteří si myslí, že pro obě těla bylo lidem ponecháno jen devadesát sedm procent vědomí a ten zbytek se použil k velkému výpočtu, který stále běží. Mělo jít o program velkého kosmického letu na obyvatelnou planetu ve vzdálené sluneční soustavě.“
„No… K čemu nám to je teď, když Se neumíme po válce dostat ani na orbitu?“
„K čemu bylo starým Řekům změnit kulatost Země, když ji nemohli nikdy obejít? Vědec jde dál, kudy to jde.“
„Takže… Jsme o tři procenta méně inteligentní než ti dávní lidé?“ zeptal jsem se.
„To ne. Jednak máte teď dvojnásobný objem neurálních sítí a jednak jsem vůbec nemluvila o inteligenci. Jde o část vědomí, kterou participuješ na tomto díle. Vědomí je něco na škále od jeho ztráty, přes mdloby až po jasné, popřípadě velmi jasné vnímání. Je to, jako bys měl trojku a ta byla uvězněna v paměti té neurální sítě. Taková trojka by měla mít tak málo vědomí, že by si stěží kdy mohla uvědomit sama sebe; ty si pak zase neuvědomíš ji. Pro jednoho to je neznatelná zátěž, ale celé lidstvo takhle tvoří obrovský potenciál.“
„Takže výpočet pro vesmírný let?“
„To je jen teorie,“ řekla. „Jiní věří v bytost, pro kterou je cestování vesmírem stejně snadné jako pro nás chůze, která viděla rodit se i zanikat hvězdy a možná stála u vzniku i zkázy celých životem zabydlených světů. Ta nás navštívila, kdo ví, zda prvně či se jen vrátila, a pak nám dala dar dvojic. Ale to byl jen malý dar, jen ochutnávka a předstupeň něčeho většího.
V prvé řadě totiž šlo o spásu celého lidstva.“
„O spásu?“
Valkýra pohlédla k nebesům.
„Dívej se na to takhle – vesmír můžeš brát jako kratičký záblesk čehosi a rozpad jádra atomu zase za celou kosmickou historii. Ale i to vše je jen jakýsi jeden způsob bytí, jen jeden jakýsi atribut nekonečných možností substance. Tato bytost, říkejme jí mimozemšťan, superhrdina či bůh, ta to vše vidí a pozoruje a dokáže tím s naprostou přirozeností proplouvat. A nám přišla ukázat cestu ve svých stopách.“
„Pomocí dvojic?“ zapochyboval jsem.
„Ne. Dejme tomu, že je v možnosti našich myslí povznést se na vyšší způsob bytí – nazývat to můžeme nirvána, nebe, osvícení… Jediný člověk to ale nedokáže, ovšem kdyby na tom pracovalo lidstvo společně.“
„Takže přes ty tři procenta dostalo prostor k pomalému vykupování sebe samých?“
„Možná. A nemusí jít ani o cestu do transcendentna – představ si prostě jen, že ty maličké zlomky bytostí teď jako velký umělec vytvářejí vybájený svět, kolektivní fantazii, do které by se všichni mohli rozplynout a být v ní blažení.“
„Ráj?“ vydechl jsem.
„Kdo ví,“ řekla opět. „Chápej – pořád máme strach o svou existenci a chceme mít nějakou pojistku – ať už se bojíme zničení planety a chceme plout vesmírem někam pryč, nebo se bojíme smrti a chceme svět, v němž se neumírá a netrpí.“
„Když teď usnu, budeš tu, až se probudím?“ zamumlal jsem, neboť se mi zavíraly oči.
Neodpověděla a já si uvědomil, jak hloupě jsem se zeptal. Jsem vysílený, hladový, nemám oheň a je mi zima. Když teď usnu, tak zmrznu. A tahle průsvitná valkýra mne nezahřeje, nezachrání… Jenže už těžká víčka neudržím… Usínal jsem a měl pocit, že umírám a ačkoli to mohlo být jen předsmrtnou milosrdnou halucinací, zdálo se mi, že slyším její jemný hlas: „Neboj se, budu nad tebou bdít.“
„Napij se… Je to jen horká voda, ale představuj si grog s rumem.“
Posadil jsem se a ihned se polekaně odtáhl. Seděl jsem kousek od Kennetha a hlavou mi blikla jeho fotografie, se kterou jsem se seznámil dřív. Na té vypadal nepříčetně a jeho oči ukrývaly všechny hrůzy šílenství. Člověk naproti mně se však zdál docela klidný a normální.
A přesně tuto fotografii, kterou nejspíš našel v mém kabátu, hodil přede mě.
„To ty po mně jdeš?“
„Jo,“ přiznal jsem a čekal, co udělá.
Bylo ráno a my jsme seděli ve stanu. Přede mnou stál plechový hrnek a Kenneth vypadal možná unaveně, ztrhané a zoufale, ale určitě ne jako psychopatický vrah.
„Nikam s tebou nepůjdu,“ řekl prostě a já nevěděl, co na to říct.
Snad už mi o něj při mé cestě ani nešlo.
„Proč mi pomáháš?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Proč ne? Nejsem vrah.“
„Zabil jsi všechny ty lidi v ústavu,“ namítl jsem.
„Ano… To nepopírám,“ odpověděl tiše.
„Proč jsi je zabil? Kam se to snažíš utéct?“
„Byl jsem nepříčetný.“
„Tak proč jsi utekl? To byla taky nepříčetnost nebo…“
„Ne, utéct jsem musel,“ přerušil mě.
Na chvíli jsem zmlkl a pozoroval jej.
„Slyšel jsi… volání?“ zkusil jsem pak a on sebou trhl. „Ano?“
„Ano“ hlesl a vypadalo to, že zvažuje, zda mi má všechno říct, nebo ne.
„Jednou v noci,“ řekl, „jsem se probudil a byl jsem to zase já. Věděl jsem, co dělám, myslel jsem jasně… Dvojku jsem stále neměl, takže jsem to nechápal, vždyť lidi bez dvojky, jedináčci, se přece vždy zblázní, docela zdementní, ne? Ale já jsem byl já a byl jsem sám. Pak jsem byl zase mimo, ale občas se to vracelo. Jednou, to jsem napůl spal a napůl byl vzhůru – muselo to být nad ránem – jsem svou dvojku viděl i slyšel – byla jakoby strašně daleko, naříkala a volala mě k sobě.“
„Tvá dvojka je mrtvá. Utopila se,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nepamatuji si žádné topení… Jistě, nepamatuji si ani nic jiného z mé dvojky, ale stejně tomu nevěřím. Žije a touží po mně stejně, jako já toužím po ní…“
„Také postrádám svou dvojku,“ řekl jsem. „Co se to tu sakra děje?“
„Chceš vědět, co si myslím?“ odvětil. „Nevím kdo a nevím ani, proč to dělá, ale někdo schválně odřezává dvojky od jedniček. A pak jedináčky zavírá do ústavů.“
„To je naprostá paranoia.“
„Myslíš? Připadám ti snad šílený? A jak teda vysvětlíš, že nejsem, pokud se má dvojka válí na mořském dně?“
„Já nevím,“ vyhrkl jsem. „Ničemu tady nerozumím! Ani bych tu neměl být!“
Chtělo se mi ze stanu utéct a jen běžet a běžet, a zároveň jsem věděl, jaká by to byla hloupost. Jen jsme nehnuté seděli.
„Mám pocit, že je má dvojka už blízko. Je to sotva pár mil. Jestli tam nebude a já jsem jen blázen honící fantom, tak si mě klidně odveď nebo zastřel, to je mi jedno. Ale jestli ano, tak tomu všemu přijdeme na kloub! Tam to rozřešíme a nepředstírej, že to nechceš rozřešit stejně posedle jako já!“
„Nemám už ani jídlo,“ namítl jsem slabě.
„Já ho mám trochu, ale podělím se. Kruci, vezmi si ho klidně všechno a vezmi si i stan, mě už nic nezajímá, chci tam jen co nejdřív být!“
„Kde jsi tohle všechno vůbec vzal?“ rozhodil jsem rukama. „Od lovců, které zabil medvěd,“ řekl a pak sklonil hlavu. „Viděl jsem z dálky, jak je trhá a měl jsem zbraň, kterou jsem ukradl ve městě. Mohl jsem něco udělat, střílet po něm, nebo ho zaplašit a mohli žít, ale měl jsem strach.“
Nedopověděl, ale pochopil jsem. Cítil vůči nim určitý dluh, tak je aspoň pohřbil. Taky mám teď takový dluh.
„Tak půjdeme jak říkáš,“ vzdal jsem se.
Vyšli jsme tedy v poledne a v zamyšlení, jako dva blouznící, co náhodou zbloudili stejným směrem, jsme se plahočili dál na sever ještě pár dní.
Byla zrovna noc, kdy nefoukal skoro žádný vítr a i moře mrtvě mlčelo, když jsem se vyšel nadýchat čerstvého vzduchu, zatímco Kenneth ve stanu spal, opět zjevila.
„Snad sis v posledních dnech opravdu nemyslel, že ho stále honíš a až ho chytíš, předvedeš ho na policii?“ řekla, jako by mi s lehkostí četla v hlavě.
„Nevím, co si mám myslet. Vede ho stesk na sever, kde prý je jeho dvojka. A já? Taky se mi stýská, asi víc, než je únosné, ale vždyť já se od Amandy akorát úmyslně vzdaluju!“
„Řekni mi, jak se bez ní cítíš?“ ptala se a měl jsem pocit, jako by mě chtěla trápit.
„Jak? Hrozně, jako bez ruky… Připadám si úplně bezmocný, pořád ohrožený… Vždyť… Já bez sebe nejsem nic!“
„A cítíš se také provinile?“
„Provinile…,“ opakoval jsem překvapeně, ale najednou si uvědomil, že valkýra dala jméno mé nepopsatelné úzkosti. „Asi ano, ale proč?“
„Protože ti samota, to zakázané ovoce, vlastně i chutná?“
„Snad…,“ řekl jsem pohroužen do sebe. „Míval jsem občas pocit, že mám nějak silnější vědomí, že o trošičku víc vše prožívám a že je vše lehce reálnější a sytější, když třeba jedno tělo spí, když neřídím obě najednou, ale vtělím se jen do jednoho… Bylo to jako když se člověk opíjí a připadá si osvobozen od zátěže logiky. Ale to jsem vždy věděl, že se můžu vrátit, stejně tak, jako mohu vystřízlivět. Ale teď… Nevím, co se to děje, mám jen hrozný pocit, jako bych si Amandu snažil odříznout sám! To ale přece není pravda!“
„Jistěže ne, jen máš podivný, svým způsobem uspokojivý pocit a toho se bojíš, tak jako se lidé bojí například potlačených úchylek a celkově pudů ve svém nitru.“
„Bože,“ sedl jsem si, opět zdrcen. „Kéž by tu Amanda byla… Kéž by tu byla, třeba i jako mrtvé a uhynulé tělo, chtěl bych se na ni aspoň podívat!“
Ten den jsme spolu mnoho nemluvili a ztratila se za svítání tak, jako se ztrácejí obrysy měsíce.
IX.
„Město?“ zeptal jsem se překvapen, i když mi bylo hned jasné, že v tak odlehlých krajích by snad nikdo nežil.
Dívali jsme se na šedý komplex nejvíc připomínající jakousi továrnu, který ležel uprostřed zasněžené pláně, kterou jsme z vrcholku jednoho kopce měli jako na dlani.
„Mám z té věci špatný pocit,“ zachvěl se Kenneth.
Přehlížel jsem větracími zařízeními poseté střechy jakýchsi hal či hangárů a nad nimi se tyčící dvě vysoké konstrukce – zřejmě vysílač a vedle něj cosi jako tovární komín. Komín? Díval jsem se podrobněji a rozeznal na vrcholku té věže prosklenou kopuli a pod ní zavěšené dlouhé řady světel. To nebyl komín, ale spíš jakási podivná kombinace majáku a světel podobných těm na fotbalovém hřišti. Vzpomněl jsem si na popisovaná světla na noční obloze ze záznamu vrchního výzkumníka.
Mohl snad vidět světlo majáku na takovou vzdálenost? Kolik to může být mil? Představil jsem si, jak tu po nocích světla svítí s nepříjemnou intenzitou na ty prázdné střechy. Co se tu vyrábí nebo děje?
„Může to být například pila?“ zkusil jsem.
Kenneth zavrtěl hlavou. Ne, to nemůže být pila ani nic podobného, vždyť k tomu nevedou žádné cesty, není tam letiště a nemůže tam ani přistát loď. Stojí to uprostřed ničeho a nejsou okolo ubikace pracovníků. Kdo by tady mohl něco dělat, kdo by tady postavil takový kolos? Který blázen?
„Pojďme,“ řekl slabým hlasem Kenneth a vykročil.
Běžel jako posedlý a já jsem udýchaně spěchal za ním. Zastavil se uprostřed betonové plochy a začal se rozhlížet, jako kdyby něco úpěnlivě hledal a přitom jej tlačil čas. Pak jsme to zaslechli – zavolání, no, spíš jen zavzlykání, které bylo na samé hranici slyšitelnosti. Obrátili jsme se tím směrem a opět se dali do běhu.
„Počkej, nevíš, co tam je…!“ vykřikl jsem, ale to už se Kenneth ztratil v šeru jedné z hal. „Kruci,“ zaklel jsem a vytáhl z batohu baterku.
Hala byla plná jakýchsi konstrukcí, snad strojů či co to bylo – prvně jsem si toho příliš nevšímal a jen kuželem světla hledal Kennetha. Našel jsem ho, jak se choulí u jedné z těch věcí a v objetí tiskne bledou ženu. Po tvářích oběma tekly slzy a já jsem nevěděl, jak reagovat, tak jsem jen stál a shlížel na tu divnou scénu. Ženě ze zad vedly hadičky k přístroji nad něčím, co jsem teď už bezpečně rozeznal jako lůžko. Rozhlédl jsem se a vyděšením celý ztuhl na místě.
Kam až oko pohlédlo, leželi na lůžkách lidé připojení na umělou výživu a automatické respirátory. Obrovská farma naživu udržovaných těl. K čemu něco takového může být? Došel jsem ke klečící dvojici, podíval se na zařízení a zvedl vytrženou trubku, která na konci stále simulovala činnost plic.
„Co to kruci je?“ zeptal jsem se stísněně. „Dvojky z dvojic?“
Kenneth vzhlédl a souhlasně kývl.
„K čemu by komu bylo izolovat od ostatních dvojky? Stejně přes ně nemůže řídit jedničky a navíc z jedniček jsou děláni jedináčci… To se jen zbavují nepohodlných lidí nebo co? Ale proč zrovna takhle šíleně?“
„Nikoho se nezbavují, řekl bych,“ odmítl Kenneth.
„Kdo tohle udělal?“ ptal jsem se tmy okolo. „Jsou jich tu snad stovky!“
„Je v pořádku?“ všiml jsem si, jak žena naprázdno zvrací žluč.
Kenneth zdvihl hlavu a zabrousil pohledem až k jednomu z infuzních kanystrů.
„Jsou drženi na silných drogách. Po odpojení přežijí sotva pár dní,“ řekl a já si představil tu šílenou vnitřní sílu, jaká se v ní musela vzbudit, aby tu přežívala přimáčknutá k nohám postele po celé dlouhé dny, úpěnlivě upírala mysl ke Kennethovi a doufala, že se dočká této chvíle…
„Tak honem,“ řekl jsem chvatně a sáhl po zaváděcím konci hadičky, ale zavrtěl hlavou a dál láskyplně držel svou dvojku za čelo, když dávila – bylo pozdě a taky – nechtěli to vrátit zpátky.
„Až zemře, budu opravdový jedináček, takže zešílím,“ řekl. „Možná na tebe pak zaútočím. Prokaž mi v tom případě, prosím, tu službu a zastřel mě. A víš, co si myslím? Ti lidé sem nebyli dovlečeni, přišli sami. Sami se připojili a sami si to tu spravují. Není odsud úniku… Mělo by se to zničit.“
„Jak…,“ začal jsem, ale přerušila mě Kennethova dvojka chrčivým zvukem umírání.
Kenneth zavřel oči a na spáncích mu naběhly tepající žíly. Sáhl jsem na rameno pro pušku. Když je otevřel, nebyly to už oči člověka. Tohle je ten utečenec, který rozsekl několika lidem hrdlo a kterého jsem pronásledoval.
Vrhl se na mě.
Vystřelil jsem. Pronásledování skončilo. Šílený vrah tu zemřel, ale člověk, který zoufale toužil po své dvojce, ten zemřel ještě o chvíli dřív. Sedl jsem si na zem. Tak tohle je konec… Vůbec nevím, jak dál. Když jsem po chvíli opět zvedl pohled, spatřil jsem povědomou modrou záři.
„Teď už jsi na všechno sám,“ řekla valkýra.
„Co mám dělat?“ řekl jsem na pokraji hysterického výbuchu. „Co tím Kenneth myslel, že sem přišli sami? To slyšeli to volání? Ale jak ho mohli slyšet výzkumníci, kteří měli dvojky někde jinde, v bezpečí?“
„Kenneth slyšel jiné volání než oni,“ odpověděla. „Jej volala jeho probuzená dvojka, která upřela všechnu svou sílu, aby se dostala přes to rušení spojení.“
„Rušení? Co to způsobuje? Tady tohle?“
„Nejspíš ten vysílač.“
„A odkud tedy přichází to volání, co sem láká dvojky?“ zeptal jsem se a pak si vzpomněl na popis podivných světel na obloze. „To ten maják? Jak?
A k čemu to je dobré?“
„Možná,“ pokrčila rameny. „A třeba je to volání už předem v každém z nás. Zamysli se,“ řekla jen. „Co jsi nedomyslel do důsledku?“
„Nevím, já fakt nevím…,“ rozhazoval jsem rukama a pak se zakousl do dlaně. „Um, je to ten ‚velký výpočet‘… Ne? Má to s tím něco společného? Padesát tři procenta je víc než tři procenta a člověku k životu stačí jedno tělo? Je to tak?“
„Může to být tak,“ přitakala. „Jednoduše se zrychluje výpočet naší cesty ke hvězdám. Nebo to můžeš brát tak, že vykoupení, které nám dala ta božská bytost, je jen pro některé. Tito by pak už byli vykoupeni – jsou tady už dávno v nebi, v dokonalé sféře, a jejich jedničky zatím chodí po celém tomhle mrzkém a smrtelném světě, jen aby je udržovaly naživu.“
„Vždyť to jsou úplně rozdílné teorie! Tak co je pravda?“ rozčílil jsem se.
„Pravda je to, co vidíš, a dál jsou jen dohady. Pravda je, že dokud budou jedničky zde, nebudou dvojky nikdy svobodné, budou odříznuté a ve stavu polovičaté existence. A dokonce i ty zdravé dvojky sem budou volány, aby se stavy rozšiřovaly… A jinde na světě…“
„Jinde?“
„Myslíš snad, že to vzniklo jen zde? Takových středisek mohou být tisíce.“
„Ale co teď?“ hlesl jsem zoufale.
„Kráčel jsi na sever a hledal osvícení. Už ti zbývá jen kousek…“
„Cože? To mám jít ještě dál?“ Byl jsem překvapen. „Dál na sever? Vždyť tam je už jen ledovec a nic!“
„Ne dál na sever, ale dál jiným směrem.“
„Nahoru?“ zašeptal jsem.
X.
Stoupal jsem po nekonečném schodišti, které se ve spirále točilo podél vnitřních zdí majáku. Netušil jsem, co bude nahoře, zdá jen výhled do krajiny, ovládání světel či snad dokonce ten, kdo za to může. Zda tam budu moci něco dokázat, nebo mě čeká jen konec, zda půjdu zas dolů, nebo navždy zůstanu nahoře. Věděl jsem jen, že stoupám a že se k něčemu blížím. A také jsem cítil, že se jaksi odlehčuji, že cosi ze všech svých břemen nechávám na nižších stupních schodiště, až jsem z toho nabyl pocitu, že nahoru musím vystoupat docela nahý, docela prázdný, že snad vystoupím i sám ze sebe, než bude schodům konec.
A pak jsem tam byl, nahoře, v kopuli majáku, ve které nebylo nic kromě velkého reflektoru. Vyšel jsem na zasněženou terasu a vše bylo náhle pode mnou a nade mnou, se mnou, vedle mě – nebylo nic než pustá oblaka, pusté nebe. A valkýra. Ta levitovala kousek ode mě.
„Tak pojď, vezmu tě do mého světa,“ řekla svým věčně klidným hlasem a s lehkostí, jako bych nic nevážil, mě chytila pod pažemi, její křídla se opřela do vzduchu a již se mnou stoupala k jakési velké zářící díře, která se pozvolna v nebi nad námi otevírala.
Pak jsem „tam“ byl. Nebylo tam nic z toho, co známe zde, nebyly tam barvy ani tvary, vlastně tam vůbec nebyl zrak, chyběl i sluch a jiné smysly, dokonce ani čas se nedal měřit a všude bylo jen nepopsatelné a nepojmenovatelné pulzování, nikdy a nikde nekončící mysl.
Beze slov ke mně promluvilo supervědomí. Nedozvěděl jsem se, jak vzniklo nebo čím je, ale mluvilo dlouho a odtajnilo mi neskutečná tajemství vesmíru. Jak mi je předávalo, byl jsem čím dál víc s ním jedním a tímtéž, splývali jsme, ono bylo mnou, já jsem byl supervědomí, já jsem byl výpočet, já jsem byl vykoupení, já jsem byl ráj a já jsem byl čistá matematika, která se toulá mezi hvězdami.
Viděl jsem, jak z mlhovin vznikají planety, jak se na nich střídají děsivé sopečné apokalypsy s nekonečnými dešti a pak z oceánů vystupují první živočichové. Viděl jsem hvězdy, jak v nejzapadlejších koutech černého vesmíru stárnou a propadají se samy do sebe. Pozoroval jsem struny makrokosmu a zakřivení času. Plul jsem prostorem spolu s tachyony a přihlížel transkripci ribonukleových řetězců při vznikání nového života. A všechno mi dávalo smysl.
Byl jsem Krišnou a kradl máslo, byl jsem Buddhou a seděl pod stromem. Prožil jsem ukřižování i nanebevzetí a v jediné osobě radosti i starosti všech předešlých i dosud nenarozených lidí. Byl jsem bohem i celým pantheonem, byl jsem noční bouří i jasným nebem, různými duchy i veškerým věděním lidstva.
Byl jsem do sebe se navracejícím absolutním duchem, emanující jednotou, tvořící substancí i slepou vůlí bez příčinnosti. Viděl jsem dokonalou nicotu, nekonečno i náhodu. A všechno stále dávalo smysl.
Myslel jsem pak, že už jsme splynuli dokonale, když náhle se cosi hnulo, cosi ryze mého, a já jsem se docela odtrhl, vesmír byl zase cizí, ideje všeho jsoucího odděleny od světa. Řeklo mi, že mě nemůže držet, zřeklo se mě, vydědilo mě a zavrhlo mě. A pak už nedávalo smysl nic a padal jsem. Když jsem znovu otevřel oči, byl jsem opět na terase majáku – valkýra mne v pádu zadržela.
„Co se to stalo?“ vydechl jsem a cítil, jak je každé sousto dechu čistější a pravější.
„Nesetkal ses s ničím jiným než se supervědomím lidstva,“ řekla mi. „Je jedno, co bylo na počátku a co to udržuje – zda satelit, zda bůh. Důležité je, že z těch malých střípků od každého člověka se zformovalo něco neskutečného – obrovské vědomí, které bylo stravováno jen touhou být samo v sobě a konat ten neskutečný výpočet, tu práci na osvobození… A žíznilo po moci dělat to víc, rychleji, být schopnější…“
„Tak začalo uvězňovat tyto dvojky a využívat jejich vědomí… Ale jak? Kdo v tom jede s ním, kdo falšoval ty důkazy o úmrtích, kdo instruoval Madse, aby mě zabil? Kdo postavil tuhle továrnu?“ tázal jsem se.
„Kdo? Nikdo, jen supervědomí. A tedy zároveň všichni. Ono není jako stvůra, která by na nás shlížela shora. Stalo se sítí – je čímsi neurčitým mezi mozky všech existujících lidí, jako velký mozek, kterému všichni lidé jsou neurony. Jeden se spálí, no a co? Tisíc se jich spálí – stále se nic neděje, degraduje to s půvabem – synapse se naváží jinde, prahové hodnoty se překalibrují, funguje prostě dál. Nikdo ho nezničí, ale ono jednou pohltí vše.“
„Takže…,“ řekl jsem. „Jsme si to na sebe postavili sami… Sami jsme se tu napíchli na umělou výživu, sami jsme si vzali svobodu… Sami máme v sobě to ‚volání‘.“
Kývla: „Ostatně jako vždy – lidem nejvíc ubližují jen lidé. Není to na koho svést.“
„A co teď? Když nic nezmůžu, jaká byla má úloha v celém tomhle?“
„Copak to pořád nevidíš?“ usmála se. „Odtrhl ses od toho a odtrhl ses od Amandy. Jsi zdravý jedináček a ona taky. O to celou dobu šlo, a proto jsi cestoval až sem to hledat – to poznání, že nemůžeš Amandu nikdy milovat docela, dokud nebudete dva různí lidé. Láska spočívá v tom, že starost o svou existenci vložíš do rukou druhého, že se přestaneš bát konce, protože tvůj příběh v ní běží dál – tohle dvojky neumožňují a neumožňují toho víc – neumožňují, aby vaše láska nebyla zadarmo, ale aby byla ohrožena. Teď nemáš Amandu samozřejmou, může tě odmítnout a o to víc budeš oslavovat každý okamžik, kdy tě neodmítne. Co může být velkolepějšího, než být dvěma těly jedné intenční osoby, a přesto mít separovaná vědomí?“
„Já jsem se odtrhl… Vždyť to skoro nebyla má zásluha… Vedla jsi mě.“
„Ano. Ale to jsi ještě nepoznal, kdo já jsem?“ A pak jsem to náhle pochopil, do skládačky zapadl poslední dílek a bylo vše jasné.
„Ty jsi má trojka,“ řekl jsem. „Ty jsi ta má tři procenta, která mi byla ukradena a spolutvořila supervědomí. A tak, jako se Kennethova dvojka probudila v té hale, aby ho mohla volat k sobě, stejně tak ty ses probrala v tom absolutnu a začala volat mne!“
„Ano,“ kývla. „Proto ses vlastně osvobodil sám – i když ten největší boj jsi dávno vybojoval tam, mimo hmotný svět. A teď, protože já jsem tím, co vás s Amandou a oba pak dohromady se supervědomím spojovalo, musím teď zmizet, aby to bylo roztrženo. Supervědomí se zahojí, bude dál uvězňovat lidi a nakonec v něm třeba vše skončí. Ale vy dva ne. Jste teď před obrovskou propastí svobody, která je nebezpečná, ale zároveň jen tahle propast vám zaručuje úspěchy a jen nakloněni nad ni můžete žít plně. Já teď musím jít, protože okovy je třeba roztrhnout. Miluj Amandu i za mě, protože nezapomínej, že vy oba jste byli také i mým tělem.“
„Víš že budu… Vždyť mě přece znáš,“ řekl jsem nalomeným hlasem.
„Sbohem,“ řekla naposledy, a když mizela rozfoukávána větrem, uvědomil jsem si, proč mi přišla v tváři mladá i stará, ženská i mužská, smutná i veselá – byla totiž Amandou i Mikem, zároveň ale nikdy nebyla tím čím my a my nikdy nebudeme tím, čím se stala ona.
Stál jsem na vrcholu majáku ještě chvíli a pak teprve jsem se otočil. Pušku jsem prohodil reflektorem a ten se rozsypal po místnosti. Rozhlédl jsem se po šedých střechách. Ne, nepřišel jsem sem nikoho zachránit, jen sám sebe. Šel jsem sem jen, abych to viděl a pochopil. Boj v supervědomí musel být do své úplnosti zakončen tady na severu.
Když jsem se vydával na cestu a komplex opouštěl, naposledy jsem se otočil. Možná se mi to už jen zdálo, možná to jen byly paprsky ranního slunce, ale nad budovami jsem viděl stovky zářících valkýr, jak pomaličku, takřka nehybně, stoupají se všemi těmi dvojkami k otevřeným nebesům. Přijdou sem a maják opraví. Na světě vzniknou další kolosy. Nakonec budeme všichni jen svobodní blázni s uvězněnou dvojkou – a pak, pak se možná najde způsob, jak ty pozemské blázny odříznout docela, jak osvobodit jedničky v supervědomí a jako lidstvo splynout s celým vesmírem. Nebo naopak – komplexy shoří, celá planeta shoří a my v obrovských korábech budeme cestovat ke hvězdám hledat si nový domov. Na ničem z toho teď nesejde.
Obrátil jsem se a už se pak tím směrem víckrát nepodíval. Musel jsem se pustinou vydat na strastiplnou zpáteční cestu, která měla trvat ještě pár dalších dní. Byly to těžké dny, ale hnala mne kupředu touha po klidu a naděje.
A teď tu stojím, nedaleko Surgetownu, na vrcholu strmého útesu. Nebe je černé a moře je taky černé, hlína je kam se podívám a všechno je to tu jaksi mrtvé zaživa. Stejně jako předtím. Až se vrátím do Surgetownu, asi mě zavřou a kdo ví, co mi udělají, kdo ví, jestli se vůbec vrátím do New Grindu. Rád bych se vrátil, a možná i někam jinam, třeba i na farmu, kde bylo pořád slunečno.
Amanda stojí proti mně, šaty rozevláté větrem. Pomalu se otáčí a dívá se mi do očí. Koukáme na sebe chvíli jako na cizí, uděláme jeden nesmělý krok, pak ještě jeden a konečně si padneme do náručí.
Ať si je vše mdlé a mrtvé, my, jedna intenční osoba, ale dvě separátní vědomí, my jsme tohle kolo vyhráli.
