Jack McDevitt – Poutníci časem nikdy neumírají (TIME TRAVELERS NEVER DIE)

1.

Čtvrtek 24. listopadu. Krátce před polednem.

Pohřbili jsme ho za chladného šedivého rána, kdy to vypadalo, že se dá každou chvíli do sněžení. Pozůstalých bylo jen pár a nečinilo jim velké potíže nepropadat zármutku kvůli muži, který si od svých známých odjakživa zachovával značný odstup. Sledoval jsem zesláblého bělovlasého kněze, který měl už sám na kahánku, a v duchu jsem si kladl otázku, co se mu asi honí hlavou, zatímco mu vítr obrací stránky breviáře.

Prach jsi a v prach…

Stál jsem tam s rukama v kapsách kabátu a bylo mi do pláče. Aby bylo jasno: já to klidně přiznám. Shel byl svérázný, mstivý, nepředvídatelný a sobecký. Neměl mnoho přátel a ani si je nezasloužil. Ale měl jsem ho rád. V životě jsem nepoznal nikoho, jako byl on.

V nezpochybnitelné naději…

Osobně bych za znovuvzkříšení ruku do ohně nedal, ale dobře jsem věděl, že Adrian Shelborne bude jednou znovu kráčet po tomto světě. Byť třeba jen nakrátko. Věděl jsem například, že jednoho svěžího jarního rána na sklonku jednadvacátého století spolu staneme na jednom arizonském kopci, odkud budeme sledovat stříbrné lodě vydávající se na první úsek cesty k souhvězdí Kentaura. Také budeme osobně přihlížet vraždě Elaine Culpepperové, ženy dosud neznámé, která se však s postupem času stane postavou neodmyslitelně spojenou s pádem Severoamerické republiky. Shel s oblibou říkával, že poutníci časem nikdy doopravdy neumírají. Zavítali jsme příliš daleko po proudu. My dva budeme žít ještě hodně dlouho.

Kněz domluvil, sklapl knihu a zvedl ruku, aby požehnal rakvi z leštěného dřeva barvy orchidejí. Foukal vítr a ve vzduchu byla cítit blížící se vánice. Pozůstalí procházeli kolem se skloněnými hlavami a kladli na rakev lilie, aby mohli už konečně jít domů. Když bylo po všem, krátce u hrobu postáli a vyměňovali si polohlasné poznámky. Helen Suchenková stála stranou od nich a vypadala opuštěně. Milenka bez formálního postavení. Příbuzní ji znali, ale neměli ji zrovna v lásce, hlavně proto, že měli řadu výhrad i k samotnému Shelovi. Roztřesenou rukou si osušila oči, aniž by třeba jen na okamžik odtrhla zrak od šedivého kamene s jeho jménem a oběma daty.

Helen měla světlé vlasy, oči v odstínu mořské vody a tiché introvertní vystupování, které mohlo snadno zmást každého, kdo ji dobře neznal.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ hlesla.

A já hlupák jsem jí ho ještě sám představil. Chodili jsme spolu do kroužku fanoušků George Bernarda Shawa, kteří si říkali Čertova kvítka. Helen byla praktická lékařka, která v době, kdy mezi nás poprvé přišla, aby se s námi vypravila do kina na Čokoládového hrdinu, právě ukončila studium. Byla to láska na první pohled, jenže já jsem se příliš dlouho odhodlával k tomu, abych jí to dal najevo, a zatímco jsem přemítal, jak na to, začal s ní chodit Shel. Dokonce se mě i zeptal, jestli o ni nemám zájem, a já, v předtuše nadcházející porážky, jsem posbíral zbytky své hrdosti a řekl mu, že samozřejmě ne. Tím to celé skončilo.

Jemu to nikdy nedošlo. Často o ní mluvil, když jsme se vydávali proti proudu. Jak se s ní o to velké tajemství podělí a vezme ji do Londýna v době královny Viktorie. Nebo do Sankt Petěrburgu před první světovou válkou. Ale nikdy na to nedošlo. Pořád to odkládal na později.

Celá se chvěla. Teď odešel definitivně. A já jsem měl volné pole působnosti, pokud jde o ni. Ta neslušná myšlenka mi nešla z hlavy. Byl jsem si docela dost jistý, že jsem ji od samého počátku přitahoval, stejně jako Shel, a domníval jsem se, že kdybych se do toho býval opřel víc, byl bych u ní nakonec zabodoval já. Jenže kromě toho v tom taky ještě figurovala má čest, a tak jsem si od ní zachovával odstup.

Měla na tváři vlhké stopy.

„Taky mi bude chybět,“ řekl jsem.

„Já jsem ho milovala, Dave.“

„Já vím.“

Zahynul při požáru, který u něj doma vypukl před necelými dvěma týdny. Zrovna spal v horním patře a nestihl ani vylézt z postele. Podle oficiálního vysvětlení vysál požár z domu všechen kyslík a on se udusil dřív, než pochopil, co se děje. No, já jsem tomu taky moc nevěřil, ale takhle se to aspoň povídalo.

„To bude dobrý,“ utěšoval jsem ji.

Pokusila se zasmát, ale znělo to dost křečovitě. „Náš poslední rozhovor se úplně zvrtnul. Kdybych věděla…“ Do očí jí vhrkly slzy. Odmlčela se a zalapala po dechu. „Kdybych se s ním aspoň,“ pokračovala, když se trochu vzpamatovala, „bývala mohla rozloučit“

„Já vím.“ Zkusil jsem ji nasměrovat ke svému porsche. „Můžu tě odvézt domů?“

„Díky,“ odtáhla se, „ale zvládnu to sama“ Auto měla zaparkované u sochy anděla.

To už nás dohonil Edmond Halverson, vedoucí katedry výtvarného umění na místní univerzitě, který na mě kývl, ji pozdravil smeknutím a šeptem pronesl upřímnou soustrast. Zamumlali jsme něco v odpověď a on pokračoval dál.

Helen polkla a usmála se na mě. „Zavolej mi, až budeš mít čas, Dave“

Díval jsem se, jak nasedá do auta a odjíždí. Věděla toho o Adrianu Shelborneovi tolik. A přitom tak málo.

Shel byl schopen cestovat v čase a na celém světě jsem to momentálně věděl jen já. Přizval mě k tomu, jak sám řekl, protože potřeboval mé jazykové schopnosti. Ale podle mě v tom bylo ještě něco. Chtěl se s někým podělit o radost z vítězství, chtěl to s někým oslavit. Sám postupem času ovládl klasickou řečtinu, kastilštinu i renesanční formu italštiny. Také latinsky, ruský, francouzský a německy se nakonec naučil dost dobře na to, aby si poradil i bez cizí pomoci. I přesto jsme však nadále cestovali spolu. Nejtěžší na tom bylo přemoci se a nevykládat lidem, že jsem jednou probíral aerodynamiku s Leonardem da Vincim.

Sledoval jsem jeho bratra Jerryho, jak sklání hlavu, usedaje do své limuzíny. Shel o něm jednou řekl, že ho zajímá jenom sport a ženy. A vydělávání peněz. Kdybych mu řekl o těch hodinkách, dodal, a nabídl mu, že ho vezmu s sebou, určitě by chtěl vidět finále Super Bowlu.

Shel objevil princip cestování v Čase při studiu kvantové gravitace. Mnohokrát mi vysvětloval, jak vlastně ty jeho ‚hodinky‘ fungují, ale já jsem to nikdy nepochopil. Nechápal jsem to tehdy a nechápu to ani teď. „Ale proč ty tajnosti?“, ptal jsem se ho. „Proč s tím nevyjít na světlo? Koneckonců jde o epochální objev.“ Vždycky nás rozesmálo, jak ta stará fráze najednou získala nový význam.

„Protože je to nebezpečné,“ říkával, shlížeje přes horní okraj brýlí ani ne tak na mě jako na něco kdesi v dálce. „Cestování časem by v racionálním vesmíru ani nemělo být možné.“ Pak vždycky potřásl hlavou, až mu nepoddajné černé vlasy spadly přes oči. Když zemřel, bylo mu teprve osmatřicet. „Už od samého počátku jsem věděl, jak by to teoreticky mohlo fungovat,“ říkával. „Ale myslel jsem si, že jsem něco přehlédl, nějaký detail, kvůli němuž by takový přístroj nebylo možné v praxi sestrojit. Jenže ono to jde,“ dodával s očima upřenýma na, hodinky, které nosíval na levé ruce. Nejvíc ho trápila kauzalita, ten prostý proud příčin a následků. „Stroj času to celé rozhodí,“ prohlašoval. „Člověk si pak klade otázku, v jakém vesmíru to vůbec žijeme.“

Já jsem byl toho názoru, že bychom se měli vykašlat na filozofii a říct o tom světu. Ať si s těmihle detaily láme hlavu někdo jiný. Když jsem na něj naléhal, začal mi třeba vykládat, jak by si Mosad mohl počkat na Hitlera v roce 1935, nebo jak by teroristé z Blízkého východu mohli spáchat atentát na Thomase Jeffersona. Tvrdil, že by to mělo za následek naprostý chaos. Cestování časem by mělo být buď zakázáno, podobně jako překračování rychlosti světla, nebo by měl být zakázán alespoň přístup k potřebným vědomostem.

Občas jsme jezdívali trávit volný čas do jedné věže na kamenitém útesu situovaném kdesi po proudu času. Nikdo tam nežije a všude kolem se prostírá jen oceán. Nevím, jak to místo našel, kdo tu věž postavil nebo co je to vůbec za svět. Podle mě to nevěděl ani on sám. Ta tajemnost se nám na tom moc líbila Měsíc je tam větší a příliv hlasitější. Dotáhli jsme si tam generátor, ledničku a spoustu nábytku. Nejradši jsme tam sedávali před prosklenou stěnou, popíjeli pivo, dívali se na moře a vedli hovory o Bohu, dějinách a ženských.

Byly to zlaté časy.

Jednoho dne, prohodil, sem vezmu i Helen.

Vítr foukal, pozůstalí se postupně vytráceli, dokud nezůstal ani jediný, a rakev čekala na širokých popruzích na pomocníky, kteří ji spustí do země.

Do prčic. Bude se mi po něm stýskat.

Vytratil se i s těmi svými hodinkami. A na časové logice se to evidentně nijak neprojevilo.

Sám jsem sice měl jeden funkční exemplář ve svém psacím stole, ale věděl jsem, že už ho nikdy nepoužiju. Nesdílel jsem jeho vášeň pro cestování časem. Do některých věcí je prostě lepší nezasahovat. To bylo odjakživa moje heslo.

Cestou domů jsem zapnul autorádio. Zase jeden obyčejný den.

Africe se začala zadrhávat mírová jednání. Další kongresman byl obviněn ze zpronevěry peněz určených na předvolební kampaň. Četnost násilných napadení zákonných partnerů neustále narůstá. A v Los Angeles měla hromadná nehoda, k níž došlo na dálnici, prazvláštní vyústění: dvě osoby, muž a žena, se vloupaly do havarovaného vozu a unesly řidiče, který byl buď mrtev, nebo těžce raněn. Zřejmě ho odvlekli neznámo kam.

Ale to se může stát jedině v Kalifornii.

* * *

Shel byl přímo nutkavě tajnůstkářský. A to nejen ohledně cestování časem, ale i všeho ostatního. Jako by měl neustále nasazenou masku, takže jste nikdy nevěděli, co se odehrává uvnitř. Když jsme šli někam na večeři, doháněl Helen k šílenství tím, že musela počkat, až přijde obsluha, aby se dozvěděla, co si má v plánu objednat. Během jeho působení na univerzitě z něj katedra nedokázala ani jedinkrát vypáčit podrobný rozpis přednášek na další semestr. Sám jsem jednou byl u toho, když si i jeho účetní stěžoval, že před ním zatajuje informace.

S oblibou říkával, že vědění je moc, a zřejmě pociťoval jako svůj osobní úspěch, když věděl něco, co ostatní nevěděli. Nejspíš se mu jako malému něco stalo, že byl do takové míry odkázaný na tuhle berličku. Dost možná to byla tatáž vlastnost, která z něj nakonec udělala nejvytrvalejšího nohsleda všech dob. Já osobně nevím, k čemu by měl takový stroj času správně sloužit. My jsme třeba s jeho pomocí vydělávali peníze. Ale většinou jsme ho využívali k tomu, abychom mohli diskutovat o teologii s Tomášem Akvinským, probírat gravitaci s Isaakem Newtonem nebo sledovat Thomase Huxleyho, jak oponuje biskupu Wilberforceovi. Byla to pro nás v podstatě jen další forma zábavy. Občas jsem míval pocit, že bychom s tím měli vykonat něco významnějšího.

Ale neptejte se mě co. Třeba vypátrat Michelangelovu ztracenou sochu Herma. Shela tenhle projekt zaujal a dokonce jsme se i zastavili v Michelangelově ateliéru, abychom dílo mohli obdivovat krátce před dokončením. Tehdy mu bylo něco kolem dvaceti a ta socha byla naprosto úchvatná. Co bych za to dal, abych ji měl.

Ne že bych měl o suvenýry nouzi. Ve své sbírce jsem měl mince, které Shel vyhrál na mladém Juliu Caesarovi v dámě, program z premiéry Lazebníka sevillského nebo brk, jímž psal Benjamin Franklin. A fotografie. Celá alba snímků Alexandra a Marka Aurelia i fotku plachet Santy Marie vynořující se na obzoru. Všechny ale vypadaly jako scény ze starých filmů, jen s tím rozdílem, že hercům to neslušelo ani zdaleka tak, jak byste nejspíš čekali. Když jsem po Shelovi chtěl, aby mi řekl, proč to vlastně všechno podnikáme, odpověděl, že prý co může být lepšího než trávit večery u krbu s Bertíkem Einsteinů? (S tím jsme se docela dost sblížili v těch dobách, kdy ještě pracoval na švýcarském patentovém úřadě.)

Občas jsem na něm viděl, že chce říct Helen, na co jsme přišli, a vzít ji s sebou. Ale nějaká vnitřní pojistka mu v tom vždycky nakonec zabránila, načež se ke mně otočil s tím nechutně nevinným úsměvem, jímž jako by mi říkal, že máme společné tajemství, které radši ještě nebudeme prozrazovat. Helen si toho všimla a dobře věděla, že se něco děje, ale byla dost bystrá, než aby se to z nás pokoušela vypáčit.

Pravidelně jsme spolu chodívali na večeři, my tři a má stávající životní láska, která se měsíc od měsíce měnila. S málokterou ženou jsem si vyšel víc než jednou, protože každé nakonec došlo, že mám oči jen pro Helen. Helen to samozřejmě věděla taky. Jen Shel to nevěděl. Zřejmě ho nikdy nenapadlo, že by jeho starý přítel mohl byť třeba jen na okamžik pomýšlet na ženu, jíž on sám (třebaže ne zrovna hlasitě) vyznal lásku. Tu a tam se stávalo, že jsme s Helen zůstali u stolu sami, většinou když Shel zrovna tančil s mou novou známostí. Vzduch vždycky zhoustl potlačovaným napětím. Nikdy jsme se o tom nezmínili přímo, ale občas se naše pohledy proťaly, její oči se rozšířily a objevil se v nich takový skoro až zoufalý výraz.

Helen byla frustrovaná herečka, kterou divadlo pořád ještě nepřestalo bavit. Asi po roce přestala chodit mezi Čertova kvítka, což zdůvodnila tím, že na to už nemá čas. Shel však její vášeň pro divadlo sdílel a vycházel jí vstříc, kdykoli to jen šlo. Jakmile někde uváděli nějakou Shawovu hru, nesměli jsme tam chybět. Shel nikdy neopomenul využít příležitosti pošeptat mi, že ji se slavným dramatikem jednoho dne osobně seznámí, zatímco jsme sledovali postavy z jeho her, jak se bezmocně řítí vstříc svému osudu.

Kolikrát jsem si říkal, že se s ní přestanu vídat, že si najdu nějakou výmluvu, abych nemusel trpět v té strašné záři její lásky k němu. Jenže to bych ji pak už nikdy neviděl. Večer, když byl program u konce a všichni jsme se vraceli domů, mi vždycky dala pusu na rozloučenou, někdy jen zlehka na tvář, jindy letmý polibek přímo na rty. A jednou nebo dvakrát, když to přehnala s pitím a její sebeovládání trochu polevilo, mě políbila s opravdickou vervou.

 

2.

Čtvrtek. 24. listopadu. Poledne.

Zatímco jsem jel domů, pohroužený do vzpomínek a sebelítosti, rozpoutala se vánice. Už teď se mi stýskalo po jeho hlase, jeho sardonickém světonázoru, jeho pobaveném cynismu. Společně jsme na vlastní oči pozorovali zneužívání moci v průběhu staletí, občas vykalkulované, častěji však pramenící z nevědomosti. Naše společné zážitky, v dějinách planety naprosto unikátní, mezi námi vytvořily silné pouto, jehož přetržení – jak jsem věděl – bude dlouhý a bolestivý proces.

Veškeré výzkumné práce proběhly v jeho suterénní laboratoři, kde také Shel v prostoru mezi topením a stěnou obloženou kartotéčními skříněmi zkonstruoval první funkční model svého stroje pro časový okluzní transport (který v duchu svého někdejšího byrokratického působení ve vládní agentuře National Science Foundation nazýval zkráceně sčot). Prototyp měl podobu rozměrné komory zvíci malého pokoje, ovšem posléze se přístroj začal s narůstající kapacitou zmenšovat, až se nakonec smrskl na velikost obyčejných náramkových hodinek. Poháněný byl monočlánkem, který se dal připnout na opasek nebo nosit v kapse. Jeden takový jsem měl pořád ještě doma.

Musel jsem také vymyslet, co udělám s naším šatníkem. Ten se nacházel v ložnici v prvním patře, kterou jsme využívali jako předpokoj věků. Šlo o prostornou, kostýmy napěchovanou šatnu s policemi plnými knih o kulturách a jazycích všech dob, které jsme kdy navštívili nebo plánovali navštívit.

I kdybych teď s cestováním v čase navždy skončil, vydělal jsem na tom tolik, že už do smrti nebudu muset pracovat, když se mi nebude chtít. Ty výdělky pramenily z přístupu k novinám z příštího týdne. Mnohokrát jsme diskutovali o tom, jestli není nemorální využívat téhle nově nabyté schopnosti k osobnímu obohacení, ale na vážnější pochybnosti nikdy nedošlo. Nejdřív jsme vyhráli slušnou sumičku na různých dostihových závodištích, kde jsme vesele prosperovali až do onoho odpoledne, kdy Shela přišli navštívit dva pánové, kteří mu sdělili, že sice nemají ponětí, jak to dělá, ale že jestli bude pořád vyhrávat, zlomí mu obě nohy. Zřejmě toho o nás věděli dost, aby jim bylo jasné, že mi to nemusejí opakovat. Pak jsme jeden čas zvažovali, že přesedláme na komodity, ale v těch se žádný z nás moc nevyznal, pročež jsme se radši zaměřili na akciový trh. „Určitě je to nezákonné,“ namítl Shel, ale já jsem se jen smál. „Jak by to mohlo být nezákonné?“ řekl jsem. „Cestování v čase přece žádný zákon nezakazuje.“

„Neveřejné informace,“ opáčil.

Jako by na tom záleželo. Své počínání jsme si nakonec vždycky nějak zdůvodnili, jelikož proti proudu bylo komoditou číslo jedna zlato. Brali jsme to jako financování dalšího výzkumu, takže jsme si mohli navzájem notovat, že to děláme pro dobro lidstva, i když ani jeden z nás nedokázal konkrétně vysvětlit jak. Právě zlato otvíralo všechny dveře bez ohledu na to, v jaké době jsme se zrovna nacházeli nebo jakým směrem jsme se rozhodli vydat. Jestli jsem se něco naučil během těch let, co jsem Shelovi dělal tlumočníka a věrného poskoka, tak to, že pro zlato jsou lidé ochotni udělat cokoliv.

Přestože jsem k lidské hrabivosti přistupoval s jistou dávkou blazeovanosti, sám jsem si nastřádal tolik, že to stačilo na malý statek v Exeteru, kam jsem se po odchodu ze školy uchýlil, abych strávil zbytek života studiem a rozjímáním. A cestováním po jiných dimenzích.

Očekával jsem, že teď, když bylo po všem, bude čím dál tím obtížnější to tajemství uchovat. Věděl jsem zkrátka příliš mnoho. Chtěl jsem lidem říct, co všechno jsem prožil a s kým jsem mluvil. Jednou jsme vám takhle seděli u kávy a koblih na Svaté Heleně a já povídám Napoleonovi…

Když jsem dorazil domů, pokrývala už zemi slabá vrstvička sněhu a bývalý tenista Ray White, který bydlí sám na protější straně Carmichael Drive, byl zrovna venku na procházce. Zastavil mě, aby mi řekl, jak ho mrzí, že Shel umřel. Poděkoval jsem mu a zamířil po příjezdové cestě ke vchodu. Před domem parkovalo černé auto, které jsem neznal. Uvnitř seděli dva lidé, muž a žena, kteří vystoupili zrovna ve chvíli, kdy jsem dobrzďoval. Vypnul jsem motor a nechal auto stát tam, kde bylo.

Žena byla vyšší a robustnější než její společník. Natáhla ke mně ruku s průkazem. „Doktor Dryden?“ optala se. „Já jsem seržantka Lakeová z carrollské policejní stanice.“ Usmála se, ale bylo to jen bezvýrazné mechanické gesto postrádající sebemenší stopu vřelosti. „Tohle je seržant Howard. Mohl byste nám laskavě věnovat několik minut?“

Měla hlouběji posazený hlas, a kdyby nebyla tak komisní, byla by docela přitažlivá. Mohlo jí táhnout na čtyřicítku, ale měla chladné tmavé oči a cynický výraz, který ji dělal podstatně starší.

„Jistěže,“ odpověděl jsem, netuše, o co jde.

Seržant Howard nijak nezakrýval, že se nudí. Krátce mě přejel zrakem a poté mě zavrhl coby lumpa, na němž by ho mohla zajímat leda tak jeho zločinná minulost. Prošli jsme verandou a vstoupili dovnitř posuvnými prosklenými dveřmi. Lakeová se usadila na pohovce, zatímco Howard si sundal neforemnou šedivou šálu a začal kroužit po místnosti, zkoumaje přitom knížky, tisky na stěnách, hi-fi soupravu a podobně. Nabídl jsem jim kávu.

„Ne, díky,“ řekla Lakeová. Howard se tvářil, jako by se ho to vůbec netýkalo. Lakeová si dala nohu přes nohu. „Nejprve bych ráda vyjádřila svůj zármutek nad smrtí doktora Shelbornea. Byli jste blízcí přátelé?“

„Přesně tak,“ přisvědčil jsem. „Znali jsme se celé roky.“

Přikývla, vytáhla v kůži vázaný zápisník, otevřela ho a něco si do něj poznamenala „Byli jste spolu v pracovním poměru?“ zeptala se.

„To ne,“ odpověděl jsem pomalu. „Byli jsme jen přátelé.“

„Chápu.“ Odmlčela se. „Nerada to říkám, doktore Drydene,“ pronesla, „ale doktor Shelborne byl zavražděn.“

Nejdřív jsem tomu ani nedokázal uvěřit. „To snad nemyslíte vážně,“ namítl jsem.

„Nemám ve zvyku žertovat. Domníváme se, že doktora Shelbornea někdo napadl na lůžku, kde mu zasadil ránu, která měla za následek frakturu lebky, a poté v jeho domě založil požár.“

Někde za mnou zavrzala podlaha, jak Howard změnil pozici. „Tomu nevěřím,“ řekl jsem.

Nespustila ze mě oči. „Požár vypukl dvanáctého tohoto měsíce mezi čtvrt na tři a půl třetí ráno. V noci z pátku na sobotu. Sdělil byste mi, kde jste se tou dobou nacházel?“

„Doma v posteli,“ odvětil jsem. Kolovaly sice fámy, že požár byl založen úmyslně, ale já jsem je nebral vážně. „Spal jsem,“ dodal jsem trochu zbytečně. „Takže ten požár nebyl způsobený úderem blesku?“

„Ne. Šlo nade vši pochybnost o dílo žháře.“

„To se mi nechce věřit,“ řekl jsem.

„Proč?“

„Nikdo na něj neměl spadeno. Neměl žádné nepřátele. Alespoň co já vím.“ Začal jsem si připadat provinile. Při jednání s úředníky si tak připadám vždycky.

„Opravdu vás nenapadá nikdo, kdo by ho mohl chtít vidět mrtvého?“

„Ne,“ odpověděl jsem. Aleje fakt, že měl spoustu peněz. A samozřejmě i příbuzné.

Zadívala se do zápisníku. „Nevíte, jestli měl u sebe nějaké šperky?“

„Ne, Žádné nenosil. Pokud je mi známo, nic takového doma neměl.“

„A co hotovost?“

„To netuším.“ Vzpomněl jsem si na ty zlaté mince, které jsme si pokaždé brali s sebou, když jsme se vydávali proti proudu. V zamčené zásuvce svého psacího stolu jich Shel měl slušnou hromádku. (Já jsem měl nějaké nahoře v šatně.) Nemohl se o nich někdo dozvědět? Zvažoval jsem, jestli se o nich nemám zmínit, ale nakonec jsem si řekl, že bude lepší nic neříkat, protože bych stejně nedokázal vysvětlit, k čemu sloužily. A asi bych jen těžko zdůvodňoval, že vím o spoustě zlatých mincí v jeho psacím stole a přitom jsem se ho nikdy nezeptal, k čemu je vlastně má. „Myslíte, že to byli lupiči?“ zeptal jsem se.

Její pohled se zatoulal k jedné z knihoven, v níž byly renesanční biografie a historické studie. Moje oblíbené období. Oči měla jako dvě černé tůně pokojně vyčkávající, až se něco stane. „Je to docela dobře možné.“ Naklonila hlavu, aby lépe viděla na titul Cervantesova životopisu od Ledesmy ve španělském originále. „Lupiči za sebou však obvykle nenechávají spáleniště.“ Howarda unavilo slídit po místnosti, takže se vrátil k nám a zabořil se do křesla „Doktore Drýdene,“ pokračovala Lakeová, „víte o někom, kdo by mohl potvrdit, že jste v noci na dvanáctého spal zde?“.

„Ne,“ řekl jsem. „Byl jsem tady sám.“ Ta otázka mě zaskočila „Snad si nemyslíte, že jsem to byl já?“

„Zatím nepodezříváme nikoho konkrétního.“

Howard zachytil její pohled a nasměroval ho ke stěně, kde visela fotografie nás tří, Shela, Helen a mě, jak sedíme u stolu v Beach Clubu. Nad stolem byl rozevřený hořčicově žlutý slunečník, všichni jsme se smáli a svírali v rukou vysoké sklenice s dobře vychlazeným pitím. Chvíli ji zkoumala a pak se obrátila zpátky ke mně. „Jaký přesně,“ otázala se, „je váš vztah k doktorce Suchenkové?“

Ztěžka jsem polkl a cítil, jak se mi z obličeje vytrácí barva. Miluju ji. Miluju ji od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali. „Jsme přátelé,“ odpověděl jsem.

„Nic víc?“ Postřehl jsem náznak úsměvu. Ale nikdo o tom nevěděl. Celou tu dobu jsem si od ní udržoval odstup a nikomu jsem o tom neřekl. Dokonce ani Helen to nevěděla. Vlastně ano, věděla, ale nikdy jsme si to nepřiznali.

„Ne,“ řekl jsem. „Nic víc.“

Rozhlédla se po pokoji. „Hezký dům.“

Taky že byl. Nijak jsem na sobě nešetřil a kromě kožené sedací soupravy a tlustých koberců jsem si pořídil i vyklápěcí bar a pár originálních obrazů. „Na pedagoga si nevedete špatně,“ dodala.

„S učením jsem už přestal.“

Zaklapla zápisník. „To jsem pochopila“

Bylo mi jasné, na co myslí. „Docela se mi dařilo na akciovém trhu,“ řekl jsem. Muselo to znít defenzivně.

„Stejně jako doktoru Shelborneovi.“

„Ano,“ přitakal jsem. „To je fakt.“

„Stejné investice?“

Totožné. Svá jmění jsme vytěžili ze stejných společností, a to jen nepatrně odlišným způsobem. „V zásadě ano,“ přikývl jsem. „Vycházeli jsme z našich společných poznatků. Takový investiční kroužek, dalo by se říct.“

Její pohled na mně spočinul o něco déle, než by mi bylo milé. Začala si zapínat kabát. „Tak to bude asi všechno, doktore Drydene,“ řekla.

Pořád mi ještě nešlo na rozum, že by někdo chtěl Shelbornea zavraždit. Své bohatství nikdy nestavěl na odiv a dokonce se ani neodstěhoval z toho ošuntělého domu v nedalekém River Parku. Někdo to však zjistil a připravil ho o ně. Nejspíš si na něj doma počkali. Třeba se právě vrátil z nějaké další výpravy proti proudu. Krucinál, že to ale musel být pořádný šok: vrátíte se z večera stráveného v Babylonu a doma vás přepadnou lupiči.

Vyprovodil jsem je posuvnými dveřmi ven. „Najdeme vás tu, kdybychom s vámi ještě potřebovali mluvit?“ zeptala se Lakeová. Ujistil jsem ji, že ano a že udělám, co bude v mých silách, abych jim pomohl Shelova vraha vypátrat. Díval jsem se, jak odjíždějí, pak jsem se vrátil dovnitř a zamkl za sebou. To, že Shel zemřel z náhlého rozmaru přírody, bylo samo o sobě dost bolestné pomyšlení, ale představa, že se ho opovážil připravit o život nějaký darebák, který pro další rozvoj lidstva nehnul ani prstem, mě přímo rozlítila.

Nalil jsem si brandy a zahleděl se z okna. Sněžilo stále usilovněji. Marně jsem se snažil pochopit, jak si někdo mohl třeba jen na okamžik myslet, že bych byl něčeho takového schopen. Z toho mi naskakovala husí kůže.

Někde vzadu se cosi pohnulo. Mohl to být náraz větve o zeď, ale znělo to jako zvuk přicházející zevnitř.

Zdi okny vytrvale chumelilo.

Pak se to ozvalo znovu. Zřejmě na parketách, zvukem jen nepatrně silnějším než šepot.

Natáhl jsem se pro golfovou hůl, vyšel do předsíně a zadíval se přes schodiště do horního patra. Letmo jsem nahlédl i do kuchyně.

Dřevo zaskřípělo.

Nahoře.

Vydal jsem se po schodech vzhůru tak tiše, jak jen to šlo, a zhruba v půlce jsem zaregistroval nějaký pohyb u dveří do prostředního pokoje. Šatna.

Mezi nejzajímavější průvodní jevy náhlých a neočekávaných úmrtí patří naše neschopnost smířit se s nimi, pakliže postihnou naše nejbližší. Máme pak sklon si představovat, že ten, koho jsme ztratili, je právě v kuchyni nebo ve vedlejší místnosti a že by stačilo jen vyslovit jeho jméno tak, jak jsme zvyklí, aby se objevil na svém obvyklém místě. Já jsem to teď takhle měl se Shelem. My dva jsme spolu obědvali se Cervantesem, cválali na koních s Washingtonem a prožili tisíc dalších divů. A pokaždé jsme se pak vrátili do naší šatny a z ní vyšli do chodby v prvním patře.

Stejně jako on teď.

Shel tam stál a díval se na mě.

Nedokázal jsem se ani pohnout.

„Ahoj, Dave,“ řekl.

Sevřel jsem zábradlí vší silou, jako kdyby pode mnou schody začaly prokluzovat. „Shele,“ promluvil jsem roztřeseně, „jsi to ty?“

Usmál se. Tím svým pokřiveným úsměvem, o němž jsem si myslel, že ho už nikdy neuvidím. Ta část mé mysli, která byla tak těžkopádná, že se nenechala snadno vyvést z míry, začala nadhazovat nejrůznější možná vysvětlení. Při požáru uhořel někdo jiný. Byl to jen sen. Shel měl dvojče.

„Ano,“ odpověděl. „Jsem to já. Není ti nic?“

„Ne.“

„Promiň. Musí to pro tebe být šok.“ Vydal se chodbou směrem ke mně. Nevím, co přesně jsem v tu chvíli pociťoval. Zmítala mnou hotová záplava emocí, v níž byla radost, hněv, dokonce i strach. Shel sestoupil o několik schodů níž, vzal mě kolem ramen a podržel mě, abych neupadl. Ruce měl pevné, jeho úsměv byl skrznaskrz skutečný a já jsem pocítil příval zklamání. Před očima se mi vynořila Helenina tvář.

„Já to nechápu,“ pronesl jsem.

Adrian Shelborne byl vysoký a pohledný muž, který dostal do vínku čistě řezané rysy romantického hrdiny. Oči měl jasné a posmutnělé. Usadili jsme se na schodech. „Máme za sebou prazvláštní dopoledne,“ řekl.

„Všichni si myslí, že jsi mrtvý.“

Zhluboka se nadechl. „Já vím. Taky si to myslím, Davide.“

Najednou mi to došlo. „Ty jsi někde dál po proudu.“

„Ano,“ přikývl. „Jsem dál po proudu.“ Přitáhl si nohy k tělu, jako by se chtěl před něčím bránit. „Určitě ti nic není?“

„Posledních pár dní si na to snažím zvyknout. Na to, že jsi odešel…“

„Už je to tak.“ Odmlčel se uprostřed věty, neschopen to sám akceptovat.

„Takže až se vrátíš…“

„Můj dům lehne popelem a já s ním.“

Dlouhou chvíli ani jeden z nás nepromluvil. „Nedělej to,“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „Zůstaň tady.“

„Tady přece nemůžu zůstat,“ namítl. „Co by to udělalo s tokem času?“

Tok času ať vezme čert. Myslel jsem na to, jak se světlo svíček odráželo v Heleniných očích, jak se Shelem odcházela na sklonku večera k autu. Vybavil se mi dotek jejích rtů na mé tváři.

„Možná máš pravdu,“ připustil jsem.

„Samozřejmě, že mám. Vždyť mě právě pohřbili, Dave. Našli mě v posteli. Věděls, že jsem nestihl ani vylézt z postele?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Říká se to.“

„Nevěřím tomu.“ Byl bledý a všiml jsem si, že má zarudlé oči.

Na své první výpravě jsem se s ním vydal do Gettysburgu, abychom si poslechli Lincolnův projev. Po návratu, zatímco já jsem se pořád snažil nějak vyrovnat s faktem, že jsem tam doopravdy byl, on už mluvil o tom, jak povečeříme s Caesarem a oslavíme to s Voltairem.

Zřejmě přikládal mé společnosti jistou hodnotu, protože mě pak pozval na další výpravu. Říkal jsem si, kam se asi vydáme, a očekával nějaké historicky význačné datum, ale zajeli jsme si jen do New Havenu v roce 1978. To nás ještě převážela velká beztvará hnědá komora, která ze všeho nejvíc připomínala bojler. „Chci ti někoho představit,“ řekl mi, když jsme vyšli do ulic plných podivně vyhlížejících aut. Jmenovala se Martha a byla to jeho snoubenka. Šest hodin po našem příjezdu měla usnout za volantem svého fordu a Shelův život se měl navždy změnit. „Včera jsme spolu povečeřeli U Korbelu,“ vyprávěl mi, zatímco jsme čekali, až vyjde z budovy telekomunikační společnosti, kde pracovala „To bylo naposled, co jsem ji viděl.“

Bylo pět hodin odpoledne a ze dveří se vyhrnul první nával zaměstnanců.

„Co máš v plánu?“ zeptal jsem se ho.

Bylo na něm vidět, že má nervy napjaté k prasknutí. „Promluvím si s ní.“

Zasmál jsem se. „To myslíš vážně? A co jí řekneš?“

„Dám si pozor,“ odpověděl. „Nechci vytvořit časový paradox. Jen bych ji rád ještě jednou viděl.“

To už padal lehký deštík a z otáčivých dveří se začali řinout lidé, kteří vzhlíželi k tmavým mračnům, dělali znechucené grimasy a vzápětí se rozprchávali k autům nebo autobusům, přidržujíce si nad hlavami noviny. A pak vyšla ven Martha.

Okamžitě jsem ji poznal, protože Shel zůstal stát jako přimražený a zalapal po dechu. Zastavila se a prohodila pár slov s jinou mladou ženou. Déšť nabral na intenzitě. Bylo jí dvacet a překypovala chutí do života i dobrou náladou. Měla v sobě něco klukovského, co právě začínalo ustupovat svěží zlatavé kráse. Polodlouhé vlasy se jí vlnily při každém pohybu. (Hodně mi připomínala Helen, očima, tvarem úst i tou živostí.) Postávala pod přečnívajícím patrem budovy, kde na ni nepršelo. Zamávala odcházející kamarádce a chystala se rozběhnout k autu. Zrak jí však padl na nás, na Shela Zamračila se a nejistě se na nás zadívala Shel udělal krok.

Náhle jsem si všiml, že ho držím za loket, abych mu zabránil v pohybu. Závan větru zvedl do vzduchu prach a cáry papíru. „Nedělej to,“ oslovil jsem ho.

„Já vím.“

Potřásla hlavou, jako by si uvědomila svůj omyl, a rychle odkráčela. Dívali jsme se, jak mizí za rohem, za nímž se nacházelo parkoviště.

Mnohokrát jsme pak diskutovali o tom incidentu a o tom, co by se bývalo mohlo stát, kdyby do toho nějak zasáhl. Sedávali jsme ve věži na konci času a on se mi svěřoval, že se cítí provinile, protože nezabránil její smrti. „Možná by to stejně nic nezměnilo. Ale říkám si, že jsem to měl aspoň zkusit.“

Teď, když jsme začali opatrně scházet po schodech dolů, vypadal slabý a dezorientovaný. „Policie si myslí, že tě někdo zavraždil,“ řekl jsem.

„Já vím. Slyšel jsem ten váš rozhovor.“ V obývacím pokoji se pak uvelebil v křesle.

Žaludek jsem měl jako na vodě a bylo mi jasné, že mi to moc nemyslí. „Co se vlastně stalo? Jak ses o tom pohřbu vůbec dozvěděl?“

S odpovědí si dal čas. „Prováděl jsem nějaký výzkum dole po proudu,“ promluvil nakonec, „v trentonské knihovně, v oddělení referenčních příruček. Pročítal jsem si životopisy, abych si mohl rozvrhnout další výpravy. Víš přece, jakým stylem pracuju.“

„Vím,“ přitakal jsem.

„A udělal jsem něco, o čem jsem věděl, že je to chyba Věděl jsem to už tehdy. Ale stejně jsem to udělal.“

„Vyhledal sis svou vlastní biografii.“

„Nedokázal jsem odolat.“ Začal si mnout čelist. „Je to strašné,“ pokračoval, „mít svůj vlastní životní příběh takhle na dosah ruky. A neotevřený. Dvakrát jsem od něj odešel, Dave, a dvakrát jsem se zase vrátil.“ Pousmál se. „Budou si mě pamatovat v souvislosti s mým bádáním v oblasti kvantových transverzál.“

„A takhle to dopadá, když člověk cestuje sám,“ opáčil jsem podrážděně. „Já jsem ti říkal, že to nemáš dělat.“

„Už se stalo,“ odpověděl. „Hele, kdybych se nebyl podíval, bylo by teď už po mně.“

Otevřel jsem láhev burgundského a rozlil ho do dvou skleniček, které jsme okamžitě vyprázdnili. Pak jsem je naplnil znovu. „Co teď budeš dělat?“

Potřásl hlavou. „Pořád to tam na mě čeká. Nevím, co mám dělat.“ Hlasitě oddechoval. Na oknech se tvořily závěje.

„V novinách psali, že má přes noc napadnout deset centimetrů sněhu,“ prohodil jsem.

Přikývl, jako kdyby na tom záleželo. „I v té biografii stálo, že mě zavraždili. Ale nepsalo se tam kdo.“

„Nejspíš lupiči.“

„Aspoň se na to můžu připravit,“ řekl. „Třeba bych si s sebou mohl vzít zbraň.“

„Třeba“

„Co se stane, když to změním?“

„To nevím,“ přiznal jsem.

„No jo.“ Zhluboka se nadechl a pokusil se usmát. „Každopádně jsem ti chtěl jen říct, že jsem v pořádku.“ Ušklíbl se nad svým vlastním vtipem.

Myšlenky se mi pořád vracely k Helen. „Nevracej se tam,“ řekl jsem. „Se zbraní ani bez ní.“

„Nemyslím si, že tahle možnost přichází v úvahu.“

„A to já zase jo.“

„Nakonec stejně přijde ta chvíle,“ odvětil, „kdy jsem se z nějakého důvodu rozhodl vrátit domů.“ Upřeně zíral na burgundské. Druhé sklenky se ani nedotkl. „Kristepane, Dave, já mám vážně nahnáno. Nemyslím si, že jsem bůhví jakej zbabělec, ale tomuhle se prostě bojím čelit.“

Sedě] jsem a neříkal nic.

„Nejhorší na tom je, že vím, jak to proběhne,“ dodal. „To mi úplně trhá srdce,“

Vstal jsem a zahleděl se do vánice.

„Tak zatím zůstaň tady,“ vyzval jsem ho. „Není kam spěchat.“

Potřásl hlavou. „Prostě jen mám pocit, že to rozhodnutí není na mně.“ Dlouhou chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Nakonec zřejmě došel k definitivnímu rozhodnutí. „Ještě potřebuju vyřídit pár pochůzek a navštívit pár známých. Až zařídím, co je třeba tak si to všechno promyslím.“

„Dobře.“

Natáhl se pro skleničku, naráz ji vypil, utřel si ústa a znovu se rozvalil v lenošce. „Ještě mi pověz – jsou si jistí, že jsem to byl já?“

„Tělo bylo prý popálené tak, že to nešlo poznat,“ řekl jsem.

„To by stálo za úvahu. Mohl to být kdokoliv. A i kdybych to byl já, pořád ještě by to mohla být schrödingerovská situace. Pokud nikdo nemá stoprocentní jistotu, třeba na tom ani nesejde.“

„Policie to nejspíš ví. Čekal bych, že to zjistí podle zubní karty.“

Svraštil obočí. „Podobné věci asi dělají automaticky. Ale udělej pro mě něco a postarej se o to, aby tělo náležitě identifikovali.“ Vstal a začal bezcílně přecházet po pokoji, přičemž se dotýkal jednotlivých věcí – knih, Churchillovy busty, počítače. Před fotografií z Beach Clubu se zastavil. „Pořád musím myslet na to, jak moc znamená být naživu. Víš, Dave, dneska jsem tam viděl lidi, se kterými jsem nemluvil celé roky.“

Místností se rozhostilo hluboké ticho.

Pohrával si se sklenkou. Byla to drahá sklenice, z broušeného skla a jeho pohled sklouzával k jejím fasetám.

„Myslím, že bys jí to měl říct,“ pobídl jsem ho jemně.

Zachmuřil se. „Já vím,“ protáhl. „Promluvím si s ní. Až na to bude vhodný čas.“

„Ale opatrně,“ upozornil jsem ho. „Bude to pro ni dost nečekané setkání.“

 

3.

Pátek 25. listopadu. Dopoledne.

Klíčová otázka zněla, zda jsme opravdu pohřbili Adriana Shelbornea, nebo zda přicházela v úvahu možnost záměny. Probírali jsme to až do rána, ale ani jeden z nás nebyl obeznámen s příslušnými policejními postupy, takže jsem nakonec slíbil, že se pokusím zjistit víc.

Začal jsem Jerrym Shelbornem, který se svému bratrovi snad ani nemohl podobat méně. Mezi oběma sourozenci nicméně existovala jistá podobnost, co se vzhledu týče, i když na Jerrym bylo vidět, že si až moc dopřával rostbífu. Pracoval jako podnikový právník a byl toho názoru, že Shel se životem jen bezcílně protloukal, aby se mohl nimrat ve věcech, které v každodenním životě opravdových lidí nemají pražádnou váhu. Dokonce ani bratrovo náhlé zbohatnutí jeho úsudkem neotřáslo.

„O mrtvých by se mělo mluvit jen dobře“, sdělil mi toho rána. „Byl to slušný chlap, talentovaný, ale nikdy se svým životem nic pořádného neudělal.“ Seděl přitom za psacím stolem z leštěného týkového dřeva, přes nějž se ke sluncem zalitému oknu nakláněl fíkus. Nábytek v místnosti byl tmavě mořený, s koženým čalouněním, vyleštěný do oslnivého lesku. Stěny byly pokryté ozdobnými plaketami, čestnými uznáními od dobročinných organizací, vyznamenáními od velkých korporací a nejrůznějšími diplomy a certifikáty. Na desce stolu zaujímaly čestné místo fotografie obou jeho dětí, syna v dresu baseballové ligy juniorů a dcery s tváří zabořenou do koňské hřívy. Chyběla jen jeho manželka, která ho už před mnoha lety opustila.

„Vidíte,“ podotkl jsem, „a já bych zase řekl, že ten život nevyužil špatně.“

„Já nemluvím o penězích,“ opáčil. (Ty jsem neměl na mysli ani já.) „Jen si myslím, že každý člověk má závazky vůči komunitě, v níž žije. A že by měl přispět k jejímu dalšímu rozvoji.“ Velkopansky se zaklonil a spokojeně zahákl prst o kapsičku u vesty. „Komu jest mnoho dáno,“ zacitoval, „mnoho bude od něho požádáno.“

„Když myslíte,“ řekl jsem. „Každopádně jsem vám chtěl vyjádřit svou soustrast.“

„Děkuji.“ Jeny vstal, čímž mi dal najevo, že náš rozhovor je u konce.

Pomalu jsme zamířili k táflovaným dveřím. „Víte,“ začal jsem, „mám pocit, jako bych něco podobného už jednou prožil.“

Pohlédl na mě úkosem. Nelíbil jsem se mu a nesnažil se to ani nijak zakrývat, „Jak to myslíte?“ zeptal se.

„Na Princetonu, kde jsem dělal doktorát, jsme měli jednoho lingvistu, kterému se stalo úplně totéž. Žil sám a jednoho dne mu prasklo plynové potrubí, které vyhodilo celý dům do povětří. Tak ho pohřbili, načež se ukázalo, že to vůbec nebyl on. Odjel totiž na neohlášenou dovolenou do Vermontu a byt půjčil kamarádovi. Zjistilo se to až několik dní po pohřbu, kdy se vrátil domů a všechny tím hrozně vyděsil.“

Jerry potřásl hlavou v pobaveném úžasu nad nezměrnou stupiditou tohoto světa „To je bohužel,“ usadil mě, „v tomto případě prakticky vyloučeno. Zubní karta údajně prokázala jeho totožnost zcela jednoznačně.“

* * *

Nejspíš jsem se ani neměl zajímat, jak se daří Helen, protože mé vlastní emoce byly pořád ještě dost rozjitřené. Ale stejně jsem jí nakonec zavolal z budky a ona řekla, že dobře a co se třeba sejít na oběd? Dali jsme si sraz v grill baru Applebee’s v nákupním středisku Garden Square Mali.

Vypadala zdrchaně. Oči měla podlité krví a každou chvíli ztrácela nit hovoru. Se Shelem svůj svazek nikdy formálně nezpečetili, aspoň co mně bylo známo, ale ona zjevně věřila, že je čeká společná budoucnost. Ať už jakákoliv. Jenže Shel byl v této otázce vyhýbavý. Několikrát se mi s tím svěřila, když na ni dolehlo, jak málo se jí věnuje. Nevím, jestli jsem v životě vůbec zažil něco tak bolestného jako ty rozhovory, při nichž jsem poslouchal, jak mi líčí své rozčarování, a sledoval slzy sporadicky stékající po jejích tvářích. Chovala ke mně bezmeznou důvěru.

„Jak to zvládáš?“ zeptala se.

„Jak se dá,“ odpověděl jsem. „A co ty?“

Náš rozhovor byl plný lítosti, nevyřčených slov, neuskutečněných činů. Když došlo na stanovisko policie, zjistili jsme, že se nějak nedokážeme ztotožnit s teorií loupežné vraždy. „Jaký lupič,“ zapochyboval jsem, „by zabil spícího muže a pak v jeho domě založil požár?“

Toho dne byla tak rozcitlivělá a zranitelná, jak jsem ji snad ještě nikdy neviděl. Přišlo mi až ironické, že Shel byl podle všech přírodních zákonů mrtev. Byl jsem tedy stále ještě povinen zachovávat od ní odstup? Pravda byla taková, že mu na ní ani nezáleželo tak moc, aby se její utrpení pokusil nějak zmírnit. Říkal jsem si, jak by asi reagovala, kdyby se dozvěděla, že Shel teď nejspíš sedí u mě v kuchyni a připravuje si obloženou bagetu.

Toužil jsem jí to říct. Stále tu však byla ta možnost, že kdyby se to dozvěděla, měla by mi to za zlé. Navíc jsem chtěl, aby Shel zůstal mrtvý. Těžko jsem si něco takového přiznával, ale bylo to tak. Po ničem jiném jsem netoužil tak jako po volném přístupu k Helen Suchenkové. Jenže když jsem ji viděl, jak přemáhá bolest, jak začíná vzlykat, jak se s omluvou pronesenou rozechvělým hlasem zvedá od stolu a spěšně odbíhá na dámskou toaletu, nedokázal jsem to v sobě už déle potlačovat. „Helen,“ řekl jsem, „měla bys dneska odpoledne čas?“

Vzdychla. „Původně jsem chtěla jít do práce, ale uplakaná doktorka lidi jen znervózňuje. Takže vlastně mám čas. Ale nechce se mi nikam chodit.“

„Byla bys ochotná zajít ke mně na návštěvu?“

Vypadala k zbláznění křehce. „Radši ne, Dave,“ odpověděla „Potřebuju čas.“

Zavládlo mezi námi dlouhé ticho. „Prosím,“ protrhl jsem je nakonec. „Je to důležité.“

* * *

Už zase sněžilo. Pozoroval jsem vločky míhající se za čelním sklem a těžké šedivé mraky ženoucí se proti nám. Auta jedoucí v protisměru měla zapnuté mlhovky.

Helen jela za mnou ve svém malém modrém fordu. Sledoval jsem ji v zrcátku, zatímco jsem si v duchu přehrával všechny možné scénáře, které přicházely v úvahu. Nakonec jsem se rozhodl, že jí to řeknu hned. O cestování časem se přitom vůbec nezmíním a historku, kterou jsem řekl Jerrymu, použiju jako příklad toho, jak může dojít k nedorozumění. Shel není mrtvý, Helen. Ona mi samozřejmě nebude věřit, takže pro něj budu muset dojít. Radši mu o tom ani nebudu říkat. Bůhví, jak by reagoval. Hlavně je opět svést dohromady, postavit Shela před hotovou věc, ať může Dave sebeobětováním splnit svou povinnost. Trouba jeden.

Vyjel jsem z vánice na příjezdovou cestu, otevřel garáž a zajel dovnitř. Helen zaparkovala vedle mě a vrata se za námi opět zavřela „Ještě že už jsme v suchu,“ komentovala to se statečným úsměvem, z něhož bylo patrné, že se rozhodla změnit téma našeho rozhovoru.

Z garáže se dalo jít rovnou do kuchyně. Než jsem vešel dovnitř, zastavil jsem se a naslouchal. Za dveřmi nebylo nic slyšet. „Musím ti něco říct, Helen,“ začal jsem.

Přitáhla si kabát blíž k tělu. Dech se jí srážel u úst. „Nebudeme to snad probírat tady venku, že ne?“

„Kdepak,“ ujistil jsem ji, jako by mi už jen ta samotná představa přišla absurdní, a vzal jsem za kliku. V kuchyni nikdo nebyl a ani z ostatních místností ke mně nedoléhaly žádné zvuky.

„Týká se to Shela,“ řekl jsem.

Prošla kolem mě a rozsvítila světlo v kuchyni. „Já vím,“ odvětila „Koho jiného?“

Na stole ležela bílá obálka s mým jménem nadepsaným jeho úhledným tiskacím písmem. Rychle jsem se pro ni natáhl a vysloužil si tím její zvědavý pohled. „Co to je?“ zeptala se.

„Jenom takový seznam věcí, které potřebuju zařídit.“ Strčil jsem obálku do kapsy. „Dala by sis kávu?“

„Jasně. Moc ráda“

„Budeš se muset spokojit s instantní,“ poznamenal jsem, zatímco jsem dával vařit vodu.

„Vždycky to děláš takhle?“ otázala se.

„Jak?“

„Že posíláš vzkazy sám sobě?“

„Je to seznam věcí, které musím udělat. Vždycky tím začínám den.“

Vytáhla ze skříňky dva hrnky. Já jsem se zatím omluvil, odešel vedle a roztrhl obálku.

Milý Dave,

Nevím, jak to formulovat, ale musím si teď důkladně promyslet, co se vlastně stalo, a rozhodnout se, co s tím udělám. Nechci se unáhlit, když to není nutné. Určitě to chápeš.

Vím, že to pro tebe nebylo lehké, ale jsem rád, že jsem tě zastihl. Díky.

Shel

P. S. Většinu svého majetku jsem odkázal nadaci pro léčbu leukémie. Moji příbuzní kvůli tomu určitě podají aspoň půltucet žalob, ale jestli zjistím, že někdo z těch supů udělá v téhle věci sebemenší pokrok, tak si to s ním přijdu osobně vyřídit.

Několikrát jsem si to přečetl, pak jsem ten dopis zmačkal, vyhodil do koše a vrátil se do kuchyně.

Stála u okna a dívala se, jak venku padá sníh. U mě na zahradě se to obvykle hemžilo sojkami a veverkami, ale touhle dobou už všechna zvířátka spala „Máš tady moc hezky,“ vyhrkla najednou. A vzápětí: „Tak kde je to překvapení?“

Samým leknutím jsem se rozesmál, abych získal čas. „To mě podrž,“ zvolal jsem. „Šel jsem pro ně a úplně jsem na to zapomněl.“ Odebrali jsme se do obývacího pokoje, kde se Helen uvelebila na gauči. Vyběhl jsem do horního patra, doufaje, že něco vymyslím.

Už jsem se zmínil, že naše Šatna byla zároveň i takovým malým muzeem. Byly tu předměty nevyčíslitelné hodnoty, ale jen pro toho, kdo věděl, odkud pocházejí. Měli jsme tu svitky z alexandrijské knihovny, sextant navržený a zkonstruovaný Leonardem, stříbrný náramek, jenž původně patřil Caesarově třetí ženě Calpurnii, autorem podepsaný foliant s textem Hamleta nebo kapesní hodinky, které s sebou nosíval Lev Tolstoj, když pracoval na Vojně a míru. Dále jsme tu skladovali snímky Martina Luthera, Alberta Schweitzera, hunského vojevůdce Attily nebo švédského krále Karla XII., všechny víceméně bezcenné.

Nedokázal jsem se smířit s myšlenkou, že věnuji Calpumiin náramek někomu, kdo by neocenil jeho skutečnou hodnotu. Místo toho jsem se rozhodl pro zlatý medailon, který jsem koupil od jednoho thébského obchodníka v pátém století před naším letopočtem a který zdobila moc hezká tepaná rytina hada. Jeden Apollónův kněz, jenž se ke mně později přidal, mi tvrdil, že jde o kradený kousek z majetku božského lékaře Asklépia, který uměl uzdravit dokonce i mrtvého. Své tvrzení podpořil tím, že se jej ode mě pokusil odkoupit a nabídl mi za něj šestinásobek částky, kterou jsem za něj zaplatil.

Odnesl jsem medailon dolů a dal ho Helen, které jsem řekl, že mě Shel pověřil, abych jí ho předal, kdyby se mu náhodou něco přihodilo. Rozzářila se, obracela ho v rukou a nemohla se na něj vynadívat. „Je nádherný,“ řekla a znovu se rozplakala.

Pokud ta věc měla nějaké léčivé účinky, rozhodně by mi v tu chvíli bývaly přišly vhod.

* * *

Svět se ztrácel pod nánosem sněhu. Už nebyly vidět ani duby, které lemovaly příjezdovou cestu k domu, ani kamenná zídka táhnoucí se podél Carmichael Drive, ani živé ploty na západním konci mého pozemku. Půlku trávníku postupně odřízla těžká bílá opona. „Nejspíš bude pěknou chvíli trvat, než se to přežene,“ řekl jsem.

Helen stála u okna se sklenkou bílého vína v ruce. Rozdělal jsem oheň a hořící polena teď útulně praskala. K tomu jsme ještě přidali Mozarta a já mohl jen doufat, že vánice hned tak neskončí.

„Taky bych řekla,“ odpověděla. Kolem zídky se pomalu proplížil pár mlhovek. „Je mi líto každého, kdo v tomhle počasí musí být venku.“

Stoupl jsem si k ní a zapředli jsme hovor o podružnostech. Už se vzpamatovala a mně začalo docházet, že to byla právě její blízkost a všechna ta emocionální zátěž, s níž jsem k ní pokaždé přistupoval, co předtím vyvolalo tu vypjatou scénu. Neměl jsem moc velkou radost z toho, že Shel je stále ještě ve hře. Ale během toho odpoledne jsem pochopil, že i kdyby Shel spočíval nerušeně ve svém hrobě, já sám bych pro ni patrně pořád ztělesňoval příliš mnoho vzpomínek. Správně bych se měl nenápadně vytratit z jejího života, podobně jako se zrovna teď vytrácela Carmichael Drive spolu se vzdálenějšími okraji mého pozemku. Bylo mi však jasné, že něco takového prostě nedokážu.

Zmínila se, že jen co se vánice na chvíli utiší, vyrazí na zpáteční cestu. Ale štěstí se na mě usmálo a vánice nepolevovala. Závěje se vršily a my jsme se stáhli co nejblíž k ohni. Byl jsem konečně o samotě s Helen Suchenkovou a prožíval dost možná nejkrušnější hodiny ve svém životě. Přesto bych se jich však nikdy nevzdal a bezpočtukrát jsem si je později připomínal, vychutnávaje každičký pohyb a každičké slovo. Je mi líto každého, kdo v tomhle počasí musí být venku. I já sám jsem byl venku ve vánici a byl jsem přesvědčen, že před ní nikdy nenajdu útočiště.

Sledovali jsme zprávy o počasí na stanici Weather Channel. Šlo o rozsáhlý frontální systém postupující z kanadského území na jih, v němž se tlaková níže střetávala s oblastí vysokého tlaku. Předpověď hlásila dvacet centimetrů sněhu, což mělo v kombinaci se včerejší vánicí zastavit provoz na celém východním pobřeží od Bostonu až po Baltimore.

Hodně toho dne namluvila o Shelovi. Občas potřásla hlavou, jako by si zrovna na něco vzpomněla, ale rozhodla se to přejít beze slova. Potom stočila řeč k jinému tématu, třeba k filmu, který právě viděla, k nejnovějšímu politickému skandálu nebo nějakému pokroku v lékařské vědě, který sliboval definitivní průlom v léčbě toho či onoho. Měla ve své péči několik pacientů, o něž si dělala velké starosti, a také pár hypochondrů, pro něž se jejich domnělé nemoci staly středobodem jejich životů. Já jsem se jí zase svěřil, jak moc mi chybí učení, což sice nebyla tak úplně pravda, ale od člověka v podobné situaci se to tak nějak očekává. Co mi ve skutečnosti chybělo nejvíc, byl pocit, že mám v životě nějaký cíl, že moje existence má smysl. Ten jsem měl nahoře v podrobných záznamech rozhovorů s Rachmaninovem, Robertem E. Leem, Oliverem Cromwellem, Aristotelem a H. G. Wellsem. Z těch by se dala sestavit nejúchvatnější kniha, jakou kdy svět viděl, výpověď největších historických osobností o jejich vlastním důvtipu, jejich snech a slabůstkách. Jenže taková kniha nebude nikdy publikována.

Někdy kolem čtvrté jsme ztratili signál kabelové televize a s ním i meteorologické zpravodajství.

Postupně se z oblohy vytratilo i světlo. Dal jsem opéct steaky a Helen připravila salát. Načasovali jsme si to dokonale, protože elektřina vypadla zrovna ve chvíli, kdy jsme servírovali jídlo na stůl. Rozžehnul jsem dvě svíčky a Helen usedla ke stolu osvětlenému jejich mihotavými plamínky se spokojeným výrazem. Pakliže se mračna úplně nerozplynula, určitě se na těch pár hodin alespoň rozestoupila.

Po večeři jsme se vrátili do obývacího pokoje. Hudbu utišil výpadek elektrického proudu, takže jsme seděli v tichu a poslouchali jen praskání ohně nebo ševelení sněhu dorážejícího na zdi domu. Čas od času jsem vrhl letmý pohled ke dveřím do šatny, napůl očekávaje, že se vzápětí otevřou. Snažil jsem se vymyslet, co bych udělal, kdyby se Shel zničehonic zjevil nahoře na schodech. Ocitl jsem se v sevření onoho klasického odvěkého trojúhelníku.

Ale nic takového se nestalo. Povídali jsme si dlouho do noci, než Helen konečně zmohla únava. Uložil jsem ji na gauč a došel nahoru pro deky. Topení samozřejmě stejně jako všechno ostatní nefungovalo. První patro už začalo vychládat, ale naštěstí jsem měl dostatečnou zásobu topného dříví.

Udělal jsem si pohodlí ve velkém křesle a nechal se unášet dřímotou. Někdy kolem druhé jsem se vzbudil a chvíli jen tak ležel a poslouchal to ticho. Oheň už skomíral, tak jsem polena prohrábl a přihodil k nim další. Helen se ve spánku zavrtěla, ale neprobudila se.

Vánice se zřejmě nakonec přehnala. Obvykle jsou i v časných ranních hodinách slyšet nejrůznější zvuky: projíždějící auto, vítr ve větvích stromů, vzdálený štěkot psa Tentokrát však svět utichl docela.

A navíc byla úplná tma Žádné hvězdy, nikde ani jediný paprsek světla.

Posvítil jsem si z okna baterkou. Noc nás obklíčila a semkla se kolem domu tak neprostupně, že to vypadalo, jako kdyby pruh světla z baterky narazil na černou stěnu. Ucítil jsem, jak se ve mně sepnul nějaký vnitřní poplašný obvod. Celé to připomínalo zvláštní efekt z nějakého filmu o Drákulovi.

Zvedl jsem sluchátko, abych se spojil s nonstop meteorologickou linkou, ale telefon byl hluchý.

„Co se děje, Dave?“ Tmou zazněl Helenin tichý hlas.

„Jsi vzhůru?“ zjišťoval jsem.

„Tak napůl.“

„Tak se pojď podívat z okna“

Přicupitala ke mně a zhluboka se nadechla „Kde se tady vzalo tohle?“

„To nevím.“

Vyšli jsme před dům. Hustší a temnější mlhu jsem v životě neviděl. Po zbytek noci jsme toho moc nenaspali. Zhruba kolem šesté opekla Helen nad ohněm topinky a já jsem otevřel ovocný džus. Světlo pořád ještě nefungovalo. Ještě děsivější však bylo, že nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo začít rozednívat.

Vzpomněl jsem si na svého souseda. Raye Whitea Ray byl dobrák, ale žil sám ve velkém domě a já jsem ho v duchu viděl, jak tam sedí uprostřed tohohle šíleného černého mraku bez elektřiny a dost možná i bez jídla Už nebyl zrovna nejmladší, a tak jsem se rozhodl, že se radši zajdu podívat, jestli se mu nic nestalo.

„Půjdu s tebou,“ nabídla se Helen.

Vzal jsem rezervní baterku a vyšli jsme ven posuvnými dveřmi. Zamkl jsem za námi a pak jsme začali nazdařbůh klopýtat po zahradě, dokud jsme nenašli pěšinku vedoucí k brance. Baterky nám moc nepomohly. Tma spolkla jejich světlo jako nic. Přibližně v polovině cesty mezi domem a kamennou zídkou stojí stoletý dub. Od pěšiny ho dělí jen asi tři metry, ale stejně jsme ho neviděli. Dokonce jsem měl co dělat, abych vůbec zahlédl Helen.

Nakonec jsme došli k brance, kterou jsem otevřel, a opatrně jsme vyšli ven. „Příjezdová cesta k Rayovu domu začíná naproti přes ulici asi o dvacet metrů dál,“ řekl jsem. „Drž se u mě.“

Sestoupili jsme z chodníku a Helen mi stiskla ruku ještě pevněji. „Dávej pozor,“ řekla „Co kdyby v tom náhodou někdo zkoušel řídit.“

Carmichael Drive je dvouproudá asfaltka, kterou z obou stran ohraničuje jednoduchý cihlový lem kopírující linii chodníku. Jelikož jsme měli v úmyslu přejít na druhou stranu, upozornil jsem Helen, aby si dávala pozor na obrubník, o který by se v tomhle počasí dalo snadno zakopnout.

Jenže nakonec jsme šli pořád dál a obrubník ani chodník nikde. Po chvíli jsem začal terén před námi sondovat nohou, abych věděl, co můžeme očekávat. Pak jsem si klekl a posvítil si baterkou zblízka na povrch vozovky. „Tohle je skála,“, pronesl jsem s pohledem upřeným na zem. Kde se vzala skála na protější straně Carmichael Drive? Takhle trs trávy, to ano, možná nějaký ten beton. Ale určitě ne skála.

Něco v mém hlase ji vylekalo. „Jsi si jistý, že víš, kde se nacházíme?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Samozřejmě.“

Ta skála byla černá a vypadala skoro jako mramor.

„Kudy jsme přišli?“ zeptala se.

Byla to perná chvilka. Stáli jsme na silnici, na chodníku nebo kde vlastně, a když jsem se otočil, neměl jsem ani ponětí, kde jsme.

„Zůstaň tady,“ řekla. Pokusil jsem se jí zabránit v odchodu, ale ona jen zopakovala ta dvě slůvka.

O minutu později jsem uslyšel její hlas. „Řekni něco.“

„Kdybych tak věděl, kde jsme.“

„Výborně. Pokračuj,“ Její hlas ke mně doléhal zprava ze vzdálenosti možná deseti metrů. Mlel jsem páté přes deváté a Helen mě povzbuzovala abych nepřestával, ale nehýbal se. Chodila kolem mě v kruzích. Nakonec jsem zaslechl, jak mi říká do zad: „Bezva, mám to. Pojď sem.“

Vše, co jsem byl schopen zjistit, nasvědčovalo tomu, že asfaltový povrch končí nedaleko Whiteovy strany Carmichael Drive. Jako by tam prostě přecházel ve skálu. Nebyla mezi nimi žádná zřetelná hranice, jen postupný, nerovnoměrný přechod z jednoho typu povrchu na druhý.

Zkusil jsem Whitea zavolat jménem, ale nedostal jsem žádnou odpověď.

„Určitě jsme šli správným směrem?“ zeptala se Helen.

 

4.

Sobota 26. listopadu. Pozdní dopoledne.

Probudil jsem se v pokoji ozářeném tlumeným svitem ohně.

Elektřina ještě pořád nešla. „Není ti nic?“ otázala se přiškrceným hlasem Helen.

Podíval jsem se na hodiny na krbové římse. Už bylo skoro poledne.

Přisedla si ke mně. „Takovéhle počasí jsem ještě nikdy neviděla,“ poznamenala.

Vstal jsem a začal sbírat sníh, který jsem pak nechal roztát. (Je až k nevíře, kolik sněhu musíte nechat roztát, abyste dostali trochu vody.) Došel jsem si do koupelny, kde jsem si při světle baterky vyčistil zuby. Snažil jsem se přitáhnout si koupelnu blíž k tělu jako štít, který by mě ochránil před tím, co se děje venku. Sprcha Skříňka s léky. Dvě kostky mýdla To důvěrně známé prostředí představovalo mé pouto s realitou.

Když jsem se vrátil dolů, Helen zrovna zavěšovala sluchátko. Zavrtěla hlavou, že ne, telefon je stále mimo provoz. Otevřeli jsme si masovou konzervu, přidali trochu zeleniny a vzniklou směs jsme si ohřáli nad ohněm. Ať už se stalo cokoliv, žádné bezprostřední nebezpečí nám zatím nehrozilo. To bylo sice dobré zjištění, ale mé obavy to ani trochu nezmírnilo.

Helen tvrdila, že nemá hlad, ale nakonec toho spořádala docela dost, stejně jako já.

Celé to nějak souviselo se Shelem. O tom jsem vůbec nepochyboval. Měli jsme co do činění s iracionálnem. Přemítal jsem, jestli jsme už nenapáchali nějaké nenapravitelné škody, kvůli nimž se ten starý svět už nikdy nevrátí. To pomyšlení mě děsilo.

Když jsme dojedli, zamířil jsem nahoru do šatny. Najít Shela by nemělo být těžké.

* * *

Stál tam, kde jsem věděl, že ho najdu: na svazích Thermopyl, z nichž pozoroval blížící se vojska. Vypadal dobře. Byl opálený a ve skvělé formě. Úplně jako turista na dovolené. Kolem očí však měl vrásky a já pochopil, že od pohřbu pro něj už uplynulo několik let.

„Shele,“ oslovil jsem ho. „Potřebujeme tě.“

„Já vím,“ odpověděl vlídně. Pod námi thespijští vojáci obhlíželi terén, na kterém budou bojovat. Na pláni severně od soutěsky byla vidět perská armáda, jejíž šiky se táhly až k obzoru. „A určitě se vrátím.“

„Kdy?“

V jeho očích se objevil uštvaný výraz. „Až na to budu připravený. Až toho budu schopen. Není proč spěchat, Dave. To přece oba víme.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ opáčil jsem. „Něco se děje. Vždyť už ani nedokážeme najít zbytek New Jersey.“

„Já se jen snažím žít svůj život,“ odvětil. „Tak se mnou měj strpení. Ještě pořád toho musím hodně vykonat. Ale neboj se. Na mě se můžeš spolehnout.“

„Ale kdy to bude?“

„Máme tolik času, kolik budeme chtít. Jen klid.“

„Jasně, Shele. Tak mě zkus uklidnit. Jestli se o všechno postaráš, tak mi řekni, kde se u nás vzalo to zvláštní počasí? Proč nejde elektřina? Jak to, že se nedá ani přejít přes ulici?“

„O tom všem samozřejmě vím,“ řekl.

A

…

„Hele, třeba to se mnou vůbec nijak nesouvisí.“

Helénské oddíly se pořád ještě šikovaly. Zářivé zbroje vojáků byly po dlouhé cestě na sever celé zaprášené.

„O tom silně pochybuju,“ podotkl jsem.

Přikývl. „To já taky. Ale slíbil jsem ti, že se vrátím. Co víc bys ještě chtěl?“

„Možná by ses měl vrátit hned teď.“

Vzhlédl k ostrohu, který čněl do prostoru nějakých třicet metrů nad námi. „Co pro nás dva vlastně znamená teď, Dave? Jaký má to slovo význam?“ Když jsem neodpověděl, přidřepl si a utrhl stéblo trávy. „Byl bys ochoten skočit dolů z támhleté skály?“

„To nemá s tím, co je mezi námi, vůbec nic společného,“ namítl jsem.

„Ani kdybych na tebe naléhal? Kdyby na tom závisel osud světa?“

Zahleděl jsem se na něj.

„A co kdyby nezáleželo na tom, jestli to uděláš dneska nebo zítra? Nebo až za měsíc? Nebo za čtyřicet let?“

„Jenže my na to nemáme čtyřicet let.“

„Já tě taky nežádám o čtyřicet tvých let. Chci jen čtyřicet svých let. Udělám to, Dave. Nějak to s pomocí Boží zvládnu. Ale až se bude chtít mně. Ne tobě.“

Odvrátil jsem se od něj a on si myslel, že se už hodlám vrátit. „Počkej ještě,“ vyhrkl. „Snaž se to pochopit, Dave. Mám z toho děsný strach.“

„Já vím,“ řekl jsem.

„To je dobře. Musíš to mít na paměti.“

Vydávali jsme se za potulné znalce práva. Vmísili jsme se mezi helénské vojáky, přáli jim hodně štěstí a ujišťovali je, že jejich vlast na ně nikdy nezapomene. Když jsme konečně spatřili Leónida, seděl zrovna se svými vojevůdci u táborového ohně.

Lidé zvyklí na dnešní bezpečnostní opatření by žasli nad tím, jak snadno se k němu dalo proniknout. Přijal naše blahopřání a poznamenal, že s našimi tělesnými dispozicemi bychom se bývali skvěle uplatnili i jako vojáci. Shel i já jsme ho totiž o pěkný kus převyšovali.

Měl tmavé oči a bylo mu teprve něco přes třicet: Stejně jako jeho muži přímo překypoval sebevědomím. Nic nenasvědčovalo tomu, že jeho armáda bude zanedlouho rozprášena.

O silnici kolem soutěsky věděl a dokonce tam i vyslal nějaké oddíly, aby ji hlídaly. Tuším, že to byli Fókové, kteří se pak dali na útěk, jakmile se rozpoutala bitva.

Leónidás nás vyzval, abychom s ním pojedli. Obě armády už vyčkávaly třetí den, aniž by prolily jedinou kapku krve. Probírali jsme s ním spartský systém, v němž vyváženější rozdělení výkonné moci zajišťovala korunovace dvou králů zároveň, a také jsme debatovali nad tím, jestli demokracie může fungovat i v dlouhodobé perspektivě. On byl toho názoru, že nikoliv. „Athény to nebudou schopné ukočírovat,“ prohlásil. „Nemají na to dost sebekázně a jejich filozofové učí, že jednotlivec je přednější státu. Bůh nám buď milostiv, jestli se tahle nákaza jednou rozšíří až k nám.“ Později se nás u sklenky vína vyptával, odkud jsme, že si náš přízvuk nedokáže nikam zařadit.

„Z Ameriky,“ odpověděl jsem.

Potřásl hlavou. „To bude asi někde daleko na severu. Nebo nějaký hodně malý státeček.“

Oba jsme si s Leónidem zapózovali a vyfotili se s ním, což jsme mu zdůvodnili tak, že jde o rituál, jehož prostřednictvím na nás přejde něco z jeho odvahy. Z ohně vyletovaly s praskotem jiskry a vojáci vedli hovory o domově a budoucnosti.

Potom jsem s jedním thespijským lučištníkem vyměnil zlatou minci zajeden šíp. „Mně to nepřipadá jako nejlepší nápad,“ komentoval to Shel. „Možná ten šíp bude ještě potřebovat, než bude po všem.“

Byl jsem jiného názoru. „Jeden šíp na výsledku bitvy nic nezmění. Až začne přituhovat, odmítnou thespijští nechat své spartské spojence na holičkách a všech patnáct set jich padne po jejich boku.“

A dějiny si budou pamatovat jen Sparťany.

Dívali jsme se, jak se vojáci rozcvičují a krátí si dlouhou chvíli přímo před očima svých perských nepřátel. Shel se ke mně otočil, ve tváři chladný, nelítostný výraz. „Víš, Davide,“ řekl, „ty jsi vážně netvor.“

5.

Sobota 26. listopadu. Odpoledne.

„Tohle není jen tak nějaká hustá mlha,“ řekla Helen. „Tam venku je hotová půlnoc.“ A skousla v ústech kuličku hroznového vína.

Zíral jsem z okna a přemítal, co se asi nachází na protější straně Carmichael Drive.

Moc jí to ve svitu svíček slušelo. „Já bych řekla, že někde vybuchla sopka,“ pokračovala „Vím, že v téhle části New Jersey to zní dost neuvěřitelně, ale nic jiného mě nenapadá.“ Seděla hned vedle mě, hřejivá, zranitelná a přístupná. Natáhl jsem k ní ruku a dotkl se jejích vlasů. Pohladil jsem ji a ona se neodtáhla „Jsem ráda, že jsem byla zrovna tady, když se to stalo, Dave. Ať už to bylo cokoliv.“

„To já taky,“ přisvědčil jsem.

Vděčně se usmála A po chvíli se zeptala: „Co si o tom myslíš ty?“

Zhluboka jsem se nadechl. „Myslím, že vím, o co jde.“

„Poslouchám.“

„Ještě toho o Shelovi hodně nevíš, Helen. Mírně řečeno.“ Oči se jí rozšířily. „Ale nejsou v tom žádné další ženy,“ dodal jsem spěšně. „Nic takového.“

Myslím, že asi nikdo by nevěděl, jak má na podobný výrok vlastně reagovat. Helen úplně zkoprněla „Myslím to vážně,“ zdůraznil jsem. „Shel má k dispozici stroj času.“ Mluvil jsem o něm v přítomném čase. Se Shelem to v tomhle ohledu není zrovna jednoduché.

„Skoro bych tomu i věřila,“ řekla po chvíli.

Mnohokrát jsem zvažoval, jestli nemám svůj exemplář raději zničit. Rozhodně by to bylo prozíravé a toho dne, kdy Shel zemřel, jsem s ním dokonce došel až k řece. Nakonec jsem se však nepřiměl jej zahodit. Nechám to na příští týden, řekl jsem si. Na to je ještě spousta času. „Víš co,“ řekl jsem, „já ti ho ukážu.“ Vytáhl jsem stroj času ze zásuvky a podal jí ho. Vypadá trochu jako přerostlé náramkové hodinky. „Prostě si ho připneš a připojíš tady k tomu monočlánku. Pak zadáš místo určení a zamáčkneš korunku.“

Zvědavě se na něj zahleděla „Co to je doopravdy, Dave? Nějaký kapesní počítač?“

„Čert to vem,“ vzdychl jsem. Musím pravidelně chodit, abych nepřibíral na váze. Pět kilometrů denně. Jiní lidé dělají kolečka kolem bloku nebo chodí běhat do parku. Já jsem si oblíbil Ambrose ve státě Ohio na počátku 20. století. Jde o příjemné městečko s ulicemi lemovanými stromořadím a dřevěnými ploty z bílých planěk, kde móda velí mužům nosit slamáky a dámám zase pestré stužky. U holiče se mluví hlavně o tom průplavu, co ho Spojené státy hodlají vybudovat napříč Panamou.

Přitáhl jsem si Helen k sobě, nastavil souřadnice Ambrose a upozornil ji, aby se na to připravila „Zpočátku je to dost nezvyklý pocit, ale trvá to jen pár vteřin. A já tam budu s tebou.“

Obývací pokoj zamrzl a Helen strnula.

Stěny i nábytek se rozplynuly v zelenou krajinu rozlehlých trávníků, domků se šindelovými střechami a plynových pouličních lamp.

Když jsme se zase mohli hýbat, zavrávorala a vrazila do mě. „Co to bylo?“ zeptala se udiveně, těkajíc očima na všechny strany.

„Přemístili jsme se proti proudu času. Do minulosti. Je rok 1905 a prezidentem je Theodore Roosevelt.“

Hezkou chvíli neřekla ani slovo. Ptáci cvrlikali a zdálky se k nám nesly čisté údery kostelních zvonů. Stáli jsme před obchodem se smíšeným zbožím, jeden blok od železniční vlečky.

Do tváří nám vanul vítr.

Začala dýchat přerývaně. „Neboj,“ utěšoval jsem ji. „Jen to bude chvíli trvat, než si zvykneš.“

Byl konec září. Lidé pracovali na zahrádkách a klábosili se sousedy přes plot. „My jsme opravdu v minulosti?“

„Ano,“ přitakal jsem. „Jsme.“

„Panebože.“ Dlouze a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu se vznášela vůně hořícího listí.

Zahlédl jsem, jak se jí do tváře vkrádá ublížený výraz. „Proč mi o tom nikdy neřekl?“

„Tajil to dvacet let, Helen. Jak už měl ostatně ve zvyku. Ale chtěl ti to prozradit a určitě by na to nakonec došlo.“ Pokrčil jsem rameny. „Beztak o tom nikdo jiný neví. A ani by vědět neměl. Jestli se mě na to někdo zeptá, klidně to celé popřu.“

Přikývla na souhlas. „A souvisí tohle,“ mávla rukou směrem k městu, „nějak s tím problémem u nás? To se mi snažíš naznačit?“

„Nejspíš ano.“ Někde poblíž se vařilo zelí. Řekl jsem jí o Shelovi, jak zemřel, ale přitom byl pořád naživu. Z obličeje se jí vytratila barva a přimkla se blíž ke mně. Když jsem domluvil, zírala nehnuté před sebe.

„Takže on žije,“ řekla nakonec.

Svým způsobem bude žít věčně. „Ano,“ řekl jsem. „Stále je mezi námi.“ Vysvětlil jsem jí, jak to bylo s tím pohřbem a jak na to Shel reagoval.

Bylo na ní vidět, jak se to snaží pochopit a potlačit v sobě hněv. „Proč jsi mi o tom neřekl?“

„Protože jsem nevěděl jak,“ vypravil jsem ze sebe.

„Můžeš nás dopravit zase zpátky?“

„Domů? Ano.“

„A kam asi?“

„Kamkoliv. Existují sice určitá omezení, ale s těmi si nemusíš dělat hlavu.“

Kolem nás proběhly dvě děti s baseballovými rukavicemi. „Takže podle tebe,“ začala „by se Shel měl vrátit a nakráčet rovnou do hořícího domu. Dokud to neudělá, tak se ta černá mlha nezvedne. Rozumím tomu správně?“

„Tak to aspoň vidím já. Ano, Helen, přesně to by měl udělat.“

„Ale on ti přece slíbil, že to udělá. Nebo snad ne? A podle bláznivé logiky tohohle všeho by nemělo záležet na tom kdy.“

„Jenže někde se stala chyba Já si myslím, že se nikdy nevrátil. Že se tam nikdy nevrátí. V tom je podle mě ten problém.“

„Já se v tom vůbec nevyznám,“ řekla

„Já vím.“ Sledoval jsem prodavače, jak tlačí ulicí vozík s nakládanou zeleninou. „Já taky ne. Ale existuje určitá kontinuita. Něco jako trať, po níž plyne čas.“ Stiskl jsem jí ruku. „A my jsme z té trati kus vytrhli.“

„A…?“

„A vlak zřejmě skončil v řece.“

Pokusila se to strávit. „No dobře,“ připustila „Stroj času teď necháme stranou. To, co od něj žádáš, Dave, je naprostý nesmysl. Já bych se taky nevrátila někam, kde mě někdo vezme po hlavě a nechá mě zaživa uhořet. Ty ano?“

Zvedl jsem se. „Na tom, co bych udělal já nebo ty, přece ne sejde, Helen. Vím, že to zní krůtě, ale musíme vymyslet, jak dostat Shela tam, kam patří.“

Vstala a zadívala na západ za město. Pole byla hnědá, vysušená letními vedry. „Víš, kde ho najdeme?“

„Ano.“

„Vezmeš mě s sebou?“

„Vezmu.“ A po krátké odmlce: „Pomůžeš mi?“

Hleděla na tiché malé domky z překládaných bílých prken, na dostavník tažený dvěma koňmi, který se zrovna vynořil zpoza rohu. „Devatenáct set pět,“ poznamenala „Shaw právě začíná.“

Netlačil jsem na ni. Možná by ani nebylo nutné, aby na něj naléhala. Možná by se v něm něco pohnulo už při pohledu na ni. A já jsem věděl, kde mu hodlám stanout tváří v tvář. Při té jediné události v dějinách lidstva, která by mohla pohnout jeho svědomím.

„Vraťme se domů,“ řekl jsem. „Čeká tam na nás šití.“

„Proč?“

„Budeš potřebovat kostým.“

Pohlédla na mě přivřenýma očima „Proč ho prostě nezastřelíme,“ zeptala se, „a nepřitáhneme ho zpátky?“

* * *

„Zdá se tedy, Simmio, že se vlastně tážeš, zdali smrt působí zánik duše?“ Sókratés stočil zrak od jednoho svého přítele ke druhému.

Ten druhý, jenž otázku položil, byl jako většina ostatních mladý a jiskrných očí, ale jeho rysy halilo přítmí věznice. „Je to důležitá věc,“ řekl. „Stěží by se našla nějaká důležitější. Nechtěli jsme však…“ Zaváhal, zradil ho hlas a už nedokázal větu dokončit.

„Chápu,“ odvětil Sókratés. „Báli jste se, že by bylo netaktní se touto otázkou nyní zabývat. Chcete-li ji však probrat se mnou, nesmíme ji déle odkládat, není-liž pravda?“

„Přesně tak, Sokrate,“ odpověděl štíhlý mladík se zrzavými vlasy. „To želbohu opravdu nemůžeme.“ Poznal jsem v něm Kritóna.

Poslední rozhovor Sokrata s jeho žáky se navzdory Platónovu líčení neodehrával v jeho cele. Dost možná tam začal, ale když jsem dorazil já s Helen, nacházeli se všichni v prostorné, stroze zařízené místnosti. Bylo mezi nimi i několik žen. Sókratés, toho času už sedmdesátiletý, si hověl na dřevěné stoličce, zatímco my ostatní jsme kolem něj utvořili půlkruh. K mému údivu a zklamání jsem mezi námi nezahlédl Shela.

Sókratés byl na první pohled muž zevnějšku zcela obyčejného. Na svou dobu byl průměrně vysoký, hladce oholený a oblečený do fádní červené řízy. Jen oči měl pozoruhodné a budící dojem, že jsou prozářené nějakým vnitřním světlem. Když čas od času zvědavě utkvěly na mně, měl jsem pocit, jako by věděl, odkud přicházím a proč tu jsem.

Helen se vedle mě neklidně vrtěla pod náporem vzájemně protikladných emocí. Byla nadšená z možnosti opět spatřit Shela ačkoli mi bylo jasné, že se pořád ještě úplně nesmířila s představou, že je naživu. Když se Shel nedostavil, vrhla po mně pohled, který měl patrně znamenat vidíš, já ti to říkala, a pak už jen pokojně přihlížela dalšímu průběhu událostí dávno minulých. Přišlo mi, že zpočátku vypadala trochu zklamaně, jelikož celá událost sestávala z hrstky lidí vedoucích hovor v nepohodlné vězeňské místnosti. Jako kdyby k ní ještě někdo měl složit hudební doprovod, vymyslet choreografii a hrát potichu na bicí. Pak ji ale zaujala debata v níž Sókratés se svými přáteli zvažoval argumenty pro a proti v otázce nesmrtelnosti.

“Kdy?“ zašeptala, když jsme tam seděli už skoro hodinu. „Kdy se to stane?“

„Až zapadne slunce, myslím,“ řekl jsem.

Z hrdla se jí vydral tlumený zvuk.

„Proč se lidé bojí smrti?“ zeptal se Sókratés.

„Protože věří,“ odvětil Kritón, „že s ní nastane i konec jejich bytí.“

Rozhovoru se účastnilo téměř dvacet osob, většinou mladých, ale bylo mezi nimi i několik lidí ve středním a vyšším věku. Ten nejdůstojnější z nich vypadal jako Mojžíš – vysoký muž s bílým plnovousem, výrazným bílým obočím a nesmiřitelným výrazem. Po celou dobu nespustil ze Sokrata oči a občas pokýval hlavou, když filozof předestřel nějakou zásadní myšlenku.

„Nu a bojí se všichni lidé smrti?“ ptal se Sókratés dál.

„O tom nemůže být pochyb, Sokrate,“ odpověděl chlapec, jemuž nemohlo být víc než osmnáct.

Sókratés se k němu otočil. „Bojí se tedy smrti i ti odvážní, Kebéte?“

Kebés se nad tím zamyslel. „Nemůže tomu být jinak, Sokrate“

„A jak to, že udatní mužové dokáží smrti čelit? Snad že se bojí něčeho ještě více?“

„Ztráty cti,“ pronesl Kritón přesvědčeně.

„Tu ovšem vyvstává paradox, že i odvážní jsou ovládáni strachem. Nenalezneme snad nikoho schopného čelit smrti nepohnutě, kdo by tak nečinil ze strachu?“

Mojžíš upřel svůj pronikavý pohled na Helen. Přisunul jsem se ochranitelsky blíž k ní.

„Ze všech lidí,“ poznamenal Kritón, „jen ty nejevíš žádné obavy z jejího příchodu, jak se zdá.“

Sókratés se pousmál. „Ze všech lidí,“ řekl, „pouze filozof je schopen vskutku zvítězit nad smrtí. Neboť ví s naprostou jistotou, že jeho duši čeká po smrti lepší existence, pakliže ovšem celý svůj život usiloval toliko o poznání a ctnost a nedopustil, aby se jeho duše, jeho božská podstata, příliš zaobírala tělesnými touhami. Neboť taková duše se pak připodobňuje tělu a v okamžiku smrti již není schopna se z něj vymanit. Proto také na hřbitovech nebývá po setmění klid.“

„Jak si ale můžeme být jisti,“ otázal se světlovlasý muž, který do té doby nepromluvil ani slovo, „že duši, byť by přestála traumatickou zkušenost smrti, nerozptýlí první silnější závan větru?“

Nebylo to míněno jako vážná otázka, ale Sokratovi neuniklo, jak ostatní účastníky sklíčila. Odpověděl proto v lehkém tónu, že je jistě prozíravé umírat za bezvětří, a pak se pustil do vážnějšího rozboru. Pokládal otázky, jimiž přítomné vedl k závěru, že duše není hmotná, a tudíž musí být nedělitelná. „Nemusíme se proto obávat, že by ji vítr rozvál,“ uzavřel nakonec pobaveně.

Celou diskusi sledoval jeden z žalářníků, který postával ve dveřích. Vypadal ustaraně a v jednu chvíli Sokrata upozornil, aby to s tím mluvením nepřeháněl a moc se nevzrušoval. „Když se rozohníš,“ podotkl, „nebude jed správně účinkovat.“

„A to si nikdo z nás nepřeje,“ opáčil Sókratés. Pak ale spatřil výraz lítosti na žalářníkově tváři a já se domnívám, že té poznámky vzápětí zalitoval.

Potom ženy přinesly oběd a některé z nich se rozhodly zdržet, takže se místnost ještě víc zaplnila. Dveře však nebyly zamčené a kromě toho zdráhavého žalářníka nebylo po dozorcích vidu ani slechu. Faidón, který dostal v Platónově líčení roli vypravěče, seděl hned vedle mě a svěřil se mi, že úřady doufaly, že Sókratés využije možnosti útěku. „Udělaly, co mohly, aby jeho popravě zabránily,“ zdůraznil. „Mezi lidmi se dokonce říká, že mu včera večer nabídly peníze a bezpečný odvoz, jen aby ho odsud dostaly.“

Sókratés si všiml, jak spolu hovoříme, a zeptal se: „Snad ve vás mé závěry nepůsobí zmatek?“

To už jsem se v diskusi úplně ztratil, ale Faidón řekl: „Působí, Sokrate. Nejsem si však jist, zda mám vznést svou námitku.“

Sókratés mu věnoval skeptický pohled. „Pravda je taková, jaká je. Pověz mi, co tě zneklidnilo, Faidóne.“

Faidón polkl, aby ho nezradil hlas. „Mohu se tedy zeptat,“ pronesl záměrně neutrálním tónem, „zda jsi v této otázce vskutku nad věcí? Slunce se už kloní k obzoru, a přestože mne to rmoutí, musím přiznat, že kdybych byl na tvém místě, také bych hovořil ve prospěch nesmrtelnosti.“

„Kdybys byl na jeho místě,“ poznamenal Kritón s úsměvem, „odplul bys první lodí do Syrakus.“ Všichni přítomní se zasmáli, Sókratés nejsrdečněji ze všech, a napětí na okamžik opadlo.

„Správně se tážeš, Faidóne. Skutečně hledám pravdu? Nebo se jen snažím přesvědčit sám sebe? Na to mohu pouze říci, že jsou-li mé vývody správné, pak je vše v pořádku. Jsou-li mylné a smrt opravdu značí konec veškerého bytí, pomohou mi alespoň snášet její příchod. A to je rovněž dobré.“ Vypadal zcela vyrovnaně. „Pokud se mýlím, nepřetrvá můj omyl déle než do slunce západu.“

Simmias seděl napravo od domnělého Mojžíše. „Mne jsi každopádně přesvědčil,“ řekl. „Tvé argumenty jsou nevyvratitelné. Navíc mi přináší útěchu věřit, že je v naší moci, abychom se znovu takto setkali na místě, jež určí bůh.“

„Ano,“ přidal se Kritón. „I já souhlasím. Máme velké štěstí, Sokrate, žes nám mohl celou tuto věc objasnit právě ty.“

„Každý, kdo se těmito otázkami zabýval,“ odvětil Sókratés, „by měl být schopen dopátrat se ne-li pravdy, tedy přinejmenším nejpravděpodobnějšího závěru.“

Mojžíš budil dojem, že na něj doléhá stáří stejně jako tíha celé té nemilé situace. Ani to mu však nebránilo, aby průběžně nepokukoval po Helen. Nakonec poprvé za celou tu dobu promluvil: „Obávám se, Sokrate, že za pár hodin nebude v celé Helladě, neřkuli kdekoli jinde, jediného člověka který by je dokázal tak přesvědčivě objasnit.“

„To je Shelův hlas,“ vydechla Helen, natahujíc krk, aby na něj lépe viděla. Osvětlení nebylo zrovna nejlepší a on k nám seděl otočený bokem, s obličejem ukrytým v záhybech své kápě.

Pak se ale otočil a pohlédl na nás přímo. Smutně se na ni usmál a jeho rty zformovaly anglická slova Hello, Helen.

Helen se začala zvedat ze svého místa, v tu chvíli vstoupil dovnitř žalářník s číší jedu a při pohledu na něj, na ten stříbrný kalich, všichni přítomní strnuli. „Snad chápeš, Sokrate,“ pravil, „že tak nejednám ze své vůle.“

„Toho jsem si vědom, Téree,“ odpověděl Sókratés, „a nemám ti to za zlé.“

„Každý by z toho nejradši vinil mne,“ dodal Téreus.

V místnosti se rozhostilo ticho.

Žalářník postavil číši na stůl před Sokrata „Už je čas,“ vybídl jej.

Ostatní se po vzoru Helen začali zvedat.

Sókratés dal žalářníkovi minci, potřásl mu rukou, poděkoval mu a naposledy se zadíval na své přátele. „Svět plane jasnou září,“ řekl. „Leč mnohé z toho, co vidíme, je pouhá iluze. A hledíme-li na něj příliš dlouho, podobně jako na slunce při zatmění, býváme oslepeni.

Hleďte proto na svět jen rozumem.“ Pozvedl číši s bolehlavem. Několik přítomných se k němu natáhlo, ale jejich společníci je zadrželi. Vzadu se někdo rozvzlykal.

„Zadržte,“ ozval se přísný hlas. „Prokazovali jste mu úctu celý svůj život. Prokažte mu ji i teď.“

Zvedl pohár k ústům a ruka se mu zachvěla. Jen tehdy nakrátko poodkryl masku. Pak číši vyprázdnil a postavil ji na stůl. „Jsem si jist, že Simmias má pravdu,“ řekl. „Jednoho dne se jako staří přátelé znovu shledáme v nějaké zcela odlišné komnatě.“

* * *

Shel svíral Helen v objetí svých silných paží drahnou chvíli. „Tak rád tě znovu vidím,“ vydralo se z něj. Po tvářích mu stékaly slzy.

Zachvěla se. „Co se ti stalo?“

Na rtech mu kratičce zahrál úsměv. „Strávil jsem hodně času na cestách.“ Jeho silueta se ostře rýsovala proti měsíci a přístavu. Za námi se tyčily budovy na nábřeží v Pireu osvětlené sporadickými lampami. Obrátil se ke mně. „Vypadá to, že se z tebe stal můj temný anděl, Davide.“

Byl jsem emocionálně na dně. „Mrzí mě, že máš ten pocit,“ řekl jsem.

Nad hlavami nám zakroužil racek. „Sókratés zemře kvůli jemné filosofické nuanci, zatímco Shelborne nadále prchá, přestože je v sázce osud světa. Nemám pravdu?“

„Máš,“ odpověděl jsem.

Helen se pořád ještě třásla „Já tomu nerozumím,“ zašeptala.

Prohrábl si rukou dlouhé bílé vousy a jeho rty projelo škubnutí. Vypadal, jako by právě spatřil ducha „Neviděl jsem tě čtyřicet let,“ řekl. „Neumíš si ani představit, kolikrát se mi o tobě zdálo. A přitom jsi ještě krásnější, než jakou jsem si tě pamatoval.“

Vzal jsem ji kolem ramen, abych ji uklidnil. „Má toho hodně za sebou.“

Oči jí zlobně zaplály. „Co se stalo s mým Shelem? Co jsi mu udělal?“

„Prožívá si ty roky, které mu byly přiděleny,“ odpověděl. „Snaží se vytěžit z nich maximum, co nejdéle to půjde. Než mě tady moje svědomí…,“ zvedl hlavu a proklál mě pohledem, „než mě moje svědomí dožene do hrobu.“

Už to v sobě nedokázala déle potlačovat. Propukla v pláč a já ho v ten okamžik nenáviděl.

„Pokusil jsem se vrátit,“ bránil se. „Bůh ví, že jsem se snažil. Ale nedokázal jsem se přinutit ulehnout do té postele.“ V jeho slovech zazníval hněv, ale nedokázal jsem říct, vůči čemu nebo komu je namířený. „Věděli jste, že jsem měl proraženou lebku?“

Věděli jsme to.

Vypadal dost sešle. Jako zlomený muž. Zřejmě nevěděl, co dělat s rukama – jeho roucho postrádalo kapsy. Ale patrně cítil potřebu udělat nějaké obranné gesto, takže si založil ruce a otočil se tak, aby viděl na přístav. „Já nejsem Sókratés, Dave,“ promluvil. „Nehodlám pít ze stejného poháru.“ Jeho oči se střetly s mými a já jsem pochopil, že došel k nějakému rozhodnutí. Přitáhl nás k sobě, abychom se nacházeli v dosahu jeho ‚hodinek‘, a vyťukal požadované souřadnice. „Ale kvůli vám ten problém vyřeším.“

Helen potřásla nesouhlasně hlavou: už žádná překvapení. Pak se všechno kolem nás začalo zpomalovat. Přístav se mrknutím oka rozplynul, pod námi se zhmotnila lodní paluba a nebe pohltily plameny.

Byli jsme na římské galéře. Plachty byly skasané, ve vzduchu byl cítit popel a střelný prach. S lodí to házelo sem a tam, přes palubu se každou chvíli přehnala vlna, námořníci se drželi všeho, co bylo po ruce, a hlasitě kleli. Pod námi se dlouhá vesla rytmicky zanořovala pod hladinu. Byl sice den, ale nebylo vidět dál než na nějakých šest sedm metrů.

„Jak jsi to dokázal?“ zakřičel jsem na Shela přes tu zvukovou smršť. Hodinky nebyly nikdy dost přesné na to, aby se daly použít k přistání na plující lodi.

„Je to už pěkných pár let,“ opáčil. „Technika se pořád vyvíjí.“

„Kde to jsme?“ chtěla vědět Helen, kterou skoro ani nebylo slyšet.

Shel se ze všech sil držel žebříku. Oděv měl promočený do poslední nitky. „V roce 79 našeho letopočtu,“ řekl. „Západně od Pompejí.“

Oči mu jiskřily, stříbrné vlasy měl umazané černým popelem a já se začínal strachovat, že přišel o vše, co ho ještě poutalo k realitě. Čas se mu nakonec přece jen vymkl z rukou.

Loď se naklonila na pravobok a Helen by určitě spadla do vody, kdyby mě ten stařec neodstrčil a nezachytil ji. „No není to nádhera?“ zvolal.

„Proč zrovna tady?“ naléhala Helen, otírajíc si oči.

Moře i vítr vydávaly ohlušující řev a pro samý prach nebylo vidět.

„Sám si zvolím dobu své smrti,“ vzkřikl. „I její podobu.“

Měl jsem co dělat, abych se udržel na lodi.

„K takovému rozhodnutí mám…“

Loď se propadla mezi dvě vlny a jednu chvíli to vypadalo, že skončíme na mořském dně.

„…přímo jedinečnou kvalifikaci,“ pokračoval, nevšímaje si oceánu. „Má smrt bude důstojným vyvrcholením symfonie mého života“

Kdesi nad námi se s burácením přehnala ohnivá koule a zajela pod hladinu.

„Nedělej to,“ zakřičel jsem.

„Neměj strach, Davide. Ještě nejsem zcela připraven. Ale až budu, hodlám odejít ze světa takto.“ Usmál se na mě a sáhl po hodinkách. „Existuje snad pro poutníka časem lepší konec než plavit se s Pliniem starším?“ A zmizel.

„Co mělo tohle všechno znamenat?“ houkla na mě Helen. Loď se znovu propadla a palubu zalila sprška slané vody. „Možná bychom odsud taky měli vypadnout.“

Byl jsem téhož názoru a zahákl jsem se jednou rukou za vzpěru, aby mě to nestrhlo, až budu nařizovat hodinky.

„Počkat,“ řekla náhle. „Víš ty vůbec, kdo byl Plinius starší?“

„Římský filozof.“

„Jednou jsem o něm psala referát. Byl to esejista a moralista Hodně se zasazoval o návrat ke starým hodnotám.“

„A nepočkalo by to na později?“

„Kromě toho byl taky mořeplavec. Teď se zrovna snaží zachránit ty, co přežili výbuch. Dave, jestli to Shel myslel vážně, tak se vrátí.“

„To já přece vím.“

„Bude o něco starší, ale vrátí se.“

„S tím my už nic nenaděláme. A nemá smysl se tady zdržovat.“

Byli jsme na pravoboku, kousek od kotevní příčky. Plachty byly skasané a v sopečném oparu se míhalo pár nezřetelných postav. (Čekal jsem, že uslyšíme hřmění sopky, řev Vesuvu, ale jediný zvuk vydávalo moře spolu s teplým suchým větrem, který se proháněl nad palubou.) „Zkusíme to na druhé straně,“ řekl jsem.

Už tam byl, na levoboku, a svíral lano zmítané skučícím větrem. Byl ještě starší, vyhublý, znavený a vyděšený. Oblečený byl taky jinak, do kalhot a zeleného svetru, které mohly docela dobře pocházet ze třicátých let 20. století.

V očích mě štípal popel.

Uviděl nás a zamával nám. „Všude jsem vás hledal.“ Jeho pohled kratičce utkvěl na Helen a pak se stočil k moři. V jeho pohledu se nezračila ani špetka příčetnosti. Zapochyboval jsem, jestli v něm zůstalo aspoň něco z toho starého Shelbornea.

„Zadrž,“ vykřikl jsem.

Helen se pustila a pokusila se přeběhnout přes kymácející se palubu.

Shel se ze všech sil držel vyvazovacího lana a balancoval přitom na zábradlí.

Loď se prudce naklonila, přicházející vlna ji vynesla nahoru na hřeben a pak ji strhla zase dolů. Shel zvedl ruku, aby nám pokynul na rozloučenou, a paluba na okamžik zmizela pod vodou. Mnou to mrštilo na okrajník. Noc se zalila vodou.

Když se to přehnalo, nebylo po Shelovi ani památky. Na zábradlí nikdo nestál a lano, kterého se držel, se volně kývalo sem a tam.

Helen vykřikla a ukázala rukou. Na okamžik jsem ho zahlédl, jak ho vlna vynáší nahoru, zoufale svírajícího nějaké prkno a snažícího se udržet na hladině, s bílými vlasy vlajícími kolem jeho hlavy. Ale pak se přes něj přehnala další vlna a krátce nato na hladinu vyplavalo už jen prázdné prkno, které vzápětí zmizelo v mlžném oparu.

Uvnitř lodi něco s hlasitým prasknutím povolilo a posádka vykřikla jako jeden muž. Přitáhl jsem Helen k sobě.

„A je zase mrtvý,“ řekla.

Tentokrát už snad nadobro. Zamáčkl jsem korunku hodinek.

 

6.

Sobota 26. listopadu. Odpoledne.

Vynořili jsme se v šatně spolu, každý ve vlastním bezútěšném rozpoložení.

Helen si nedokázala se Shelem spojit ani toho divocha na galéře, ani toho rozmrzelého sedmdesátníka v pirejském přístavu. Navíc se ještě tak úplně nesmířila s cestováním v čase ani s jeho důsledky. Na té nejzákladnější rovině se s ním však setkala a už podruhé v životě oplakávala jeho smrt.

A já? Já jsem kompletně otupěl. Jak mám uvést v soulad existenci dvou hrobů? Svalil jsem se do křesla a bezmocně zíral na úhledně rozvěšené kostýmy setříděné podle historických období. K čertu s nimi. Vybavilo se mi, kolik předběžného bádání a úsilí jsme investovali do jejich výroby. To jsme ještě mívali pocit, že máme všechno pod kontrolou. Že jsme připraveni na cokoliv.

Ale na té představě už se nedalo déle lpět.

A v tu chvíli jsem si všiml, jak dobře jsou ty kostýmy vidět.

V místnosti bylo opět světlo. Sice šedivé a ne moc jasné, ale každopádně to znamenalo, že ta černá mlha se zvedla. Roztáhl jsem závěsy a vyhlédl ven do deštěm zmáčené krajiny.

Spatřil jsem stromy, okolní pozemek, cestičku i garáž, jak svorně čelí náporu bouřky. Kolem pozemku se pořád ještě táhla zídka a za ní byla vidět i většina Carmichael Drive. Většina. Po domu Raye Whitea však nebylo ani památky a po krajině za ním také ne. Protější strana Carmichael Drive teď kopírovala linii srázu, za kterým už nebylo nic. Jenom šedivá obloha hrůze jsme přecházeli z místnosti do místnosti. Všude se na všechny strany prostíral tentýž obrázek. Na východě, kde se nacházela největší část mého pozemku, chyběla dokonce i ta zídka Zřídka používané atrium bylo roztáté vejpůl a řada jilmů, které je původně stínily, teď vyznačovala konec světa.

Načali jsme láhev brandy a zatáhli rolety v celém domě.

„Nemůžeme si znovu přehrát tu poslední scénu?“ zeptala se Helen. „Vrátit se tam a zachránit ho? Od toho přece stroj času je, ne? Aby už nic nebylo nezvratné. Když uděláš chybu, prostě se vrátíš zpátky a napravíš ji.“

Byl jsem unavený, bolela mě hlava a v ten okamžik jsem Adriana Shelbornea nenáviděl až do morku kostí. „Ne,“ řekl jsem. „Tím by se všechno jen zhoršilo. My přece víme, co se stalo. To už se změnit nedá.“

„Dave,“ opáčila, „jak by to mohlo být ještě horší, než je to teď?“

Což byla dobrá otázka.

Uvelebila se na gauči a zavřela oči. „Když se to tak vezme,“ prohodila, „to cestování časem není zas taková bomba, co?“

Na okna bubnoval déšť. „Musíme vymyslet, jak odstranit ten paradox.“

„No dobře,“ řekla „Ale v čem ten paradox vlastně spočívá?“ Zamyslel jsem se. „Adrian Shelborne má dva hroby. Jeden na Monument Hillu, druhý v Tyrhénském moři. Musíme to zařídit tak, aby měl jenom jeden.“

„Nemůžeme se vrátit do té páteční noci a zabránit tomu požáru?“

„To je stejný problém jako pokoušet se o záchranu na té galéře. K tomu pátečnímu požáru už došlo, a když mu předejdeme, tak proč by se pak konal ten pohřeb?“

„Je to jako jeden velký uzel,“ povzdychla si. „Ať zatáhneš, kde chceš, jenom ho tím utáhneš.“

Pořád ještě jsme na sobě měli ta helénská roucha, která byla rozedraná a promočená. Oba jsme se taky potřebovali vykoupat, ale netekla voda. Zato jsme však měli k dispozici spoustu deště. A tolik soukromí, kolik jen budeme chtít.

Přinesl jsem mýdla, osušky a žínky. Helen se odebrala dozadu na dvůr, kam nebylo tolik vidět (jako kdyby na tom záleželo), a já jsem si stoupl před dům. Byl konec listopadu, ale počasí bylo na tu roční dobu až nezvykle teplé. Teplá voda by nám samozřejmě bývala přišla vhod, ale i tak jsem si připadal skvěle, když jsem se umyl a vklouzl do čistých šatů.

Pak jsme oba seděli, každý ve svém pomyslném kokonu, a v duchu rekapitulovali jednotlivé možnosti. Případně naše ztráty. Zbytek odpoledne propršelo. Díval jsem se, jak se tvoří čůrky, a přemítal, kolik půdy ten déšť asi odplaví přes okraj. A kam vlastně? Kam ta půda poputuje? Umínil jsem si, že až se vyčasí, zajdu se k tomu srázu podívat.

„Kdo je pohřbený v tom hrobě na Monument Hillu?“ zeptala se.

„Shel.“

„Jak víme, že je to on? Tělo bylo přece spálené k nepoznání.“

„Zjistili to podle zubní karty. To změnit nemůžeme.“

Seděla na gauči s nohama přitaženýma k sobě. „A nemůžeme ani vylovit to tělo z Tyrhénského moře. Budeme muset zapracovat na Monument Hillu. Co se dá udělat se zubní kartou?“ Pohlédl jsem na ni. „Zřejmě ti nerozumím.“

„Máme přece stroj času. Zapoj fantazii.“

* * *

K řetězovým haváriím dochází na frekventovaných pozemních komunikacích s omezeným přístupem stále častěji, a to na celém světě. Rok co rok při nich stovky lidí zahynou, tisíce jich jsou zraněny a celková výše hmotných škod se obvykle pohybuje v řádu milionů dolarů. Ten den, co jsme pohřbili Shela, došlo k podobné nehodě i v Kalifornii. Stalo se to krátce po osmé hodině ranní za zcela jasného počasí, když jeden pick-up najel zezadu do kombíku plného dětí, které měly namířeno na snídani a prohlídku filmových ateliérů Universal Studios.

Zhmotnili jsme se na krajnici jen pár okamžiků poté, co k havárii došlo. Vozovka i krajnice byly poseté zničenými auty. Někteří cestující už vylezli ven a snažili se pomoci ostatním, jiní se omámené potáceli mezi troskami. V ranním vzduchu se tetelily výkřiky a vůně spáleného motorového oleje.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ zapochybovala Helen, když uviděla ženu krvácející uvnitř převráceného buicku. Vydala se k ní, otevřela dveře a mávla na mě, abych jí šel pomoci. Žena byla v bezvědomí a pravou ruku měla zkroucenou v nezvyklém úhlu.

„Helen,“ namítl jsem, „my jsme přece přišli zachránit mnohem víc.“

Odmítavě potřásla hlavou. Ne. Nejdřív tohle.

Zastavila krvácení a já jsem mezitím sehnal někoho, kdo na zraněnou dohlédne. Pak jsme pomohli ještě několika dalším lidem, vytáhli jsme postarší pár z hořící dodávky a odtáhli mimo vozovku muže s oběma nohama rozdrcenýma. (Byl jsem strachy bez sebe. Se Shelem jsme zásadně do ničeho nezasahovali.) „Na tohle ale nemáme čas,“ naléhal jsem na ni.

„A já zase nemám čas na nic jiného,“ odpověděla.

Dolehl ke mně zvuk sirén. Nechal jsem toho a soustředil se na to, kvůli čemu jsme přišli.

Seděl sám v modré toyotě, která se při havárii převrátila na střechu. Předek auta byl slisovaný jako harmonika, jedny dveře byly vytržené z pantů a řidič nejevil známky života. Silně krvácel z rány na hlavě. Jedno kolo se ještě pořád pomalu točilo naprázdno. Puls jsem nenahmatal.

Měl ty správné proporce a byl vpletený do bezpečnostního pásu. Když se dostavila Helen, potvrdila, že je mrtvý. Vyprostil jsem ho s pomocí kapesního nože. To už byli na místě nehody záchranáři, kteří obcházeli jednotlivé vraky, a začínala se objevovat i nosítka.

Helen se nedokázala soustředit na to, co jsme dělali. „Tady tvoje přísaha neplatí,“ řekl jsem. „Tady ne. Pusť to z hlavy.“

Vrhla na mě bezvýrazný pohled.

„Pomoz mi ho vytáhnout,“ dodal jsem.

Zabalili jsme ho do igelitu a položili ho na zem. „Je fakt, že vypadá trochu jako Shel,“ vydralo se jí ze sevřeného hrdla

„Dost na to, aby to stačilo.“

Zaslechli jsme kroky. Někdo chtěl vědět, co tady vůbec děláme.

„To je v pořádku,“ odvětil jsem, „my jsme lékaři.“ Zamáčkl jsem korunku hodinek a slehla se po nás zem.

* * *

Jmenoval se Victor Randall. V peněžence měl fotografii pohledné, nakrátko ostříhané hnědovlasé ženy, která seděla vedle něj na houpačce zavěšené na verandě, a dvou dětí. Děti, chlapec a holčička, kterým mohlo být kolem sedmi nebo osmi let, se usmívaly do objektivu. „Třeba bychom jim mohli,“ řekla Helen, „poslat dopis na vysvětlenou, až to bude všechno za námi.“

„To nejde,“ odporoval jsem.

„Ale takhle se nikdy nedozvědí, co se s ním stalo.“

„Přesně tak. Jinak by to ani nešlo.“

Měl u sebe přibližně dvě stovky v hotovosti, které jsem potom poslal jeho rodině.

Odtáhli jsme ho do garáže a naložili ho do mého porsche. Pak jsem nastavil dosah stroje času na maximum, aby spolu s námi přenesl i auto.

 

7.

Čtvrtek 10. listopadu. Krátce před půlnocí.

Mark S. Hightower byl Shelovým zubařem sedm let. Svou ordinaci měl v budově polikliniky naproti nemocnici Friendship Hospital, kam Helen docházela na praxi a kde dodnes dělala konzultantku.

Jednou jsem se s ním setkal osobně. Byl to nevysoký muž s masivním klenutým hrudníkem a plochou lebkou, který vypadal spíš jako profesionální zápasník než jako zubař. Hlas měl však jemný a podle Shela to skvěle uměl s dětmi.

Zhmotnili jsme se na parkovišti na třídě Penrod Avenue v nákupní čtvrti, kde v noci nebylo nikdy ani živáčka. O deset minut později jsme dorazili k nemocnici a zastavili na parkovišti u polikliniky Forest Elm. Hightower měl ordinaci vzadu, kam z ulice nebylo vidět.

Victora jsme měli na předním sedadle a Helen ho přidržovala zezadu. Byl zabalený v igelitu. Když přestal krvácet, očistili jsme ho, co nejvíc to šlo. „Určitě víš, jak na to?“ zeptal jsem se jí,

„Samozřejmě, že ne, Dave,“ opáčila „Nejsem zubařka Ale přijít na to, jak se se zubařským vybavením zachází, by nemělo být těžké. Jak se dostaneme dovnitř?“

Zvedl jsem montpáku. „Budeme se tam muset vloupat.“

Zatvářila se konsternované. „Myslela jsem, že přijdeš s něčím trochu sofistikovanějším. Proč nás prostě nepřeneseš dovnitř s pomocí toho zařízení, co máš na ruce?“

„Protože není zrovna nejpřesnější. To bychom tu taky mohli být celou noc.“ Vzpomněl jsem si, jak se Shelovi povedl ten husarský kousek s přemístěním z Pírea rovnou na hlavní palubu Pliniovy galéry. Kdybych se o to pokusil já, skončili bychom ve vodě.

Navlékli jsme si rukavice a obešli celou budovu s úmyslem najít nějaké otevřené okno. Žádné jsme nenašli, ale zato jsme objevili zadní vchod, který nevypadal příliš robustně. Zaklínil jsem montpáku mezi dveře a zárubeň, několikrát zatlačil nejdřív jedním směrem a pak druhým, a ucítil jsem, jak zámek povoluje. Dveře přitom málem vypadly z pantů. Zatajil jsem dech a napjatě čekal, jestli se neozve jekot poplašného zařízení. Neozval se. První překážku jsme měli za sebou.

Vrátili jsme se k autu, vytáhli Victora ven a napůl ho odnesli, napůl odvlekli dozadu k otevřeným dveřím. Uvnitř jsme ho usadili do křesla, pak jsme rozsvítili baterky a rozhlédli se kolem. Byl tu půltucet pokojů vyhrazených pro pacienty, do nichž se vcházelo z lomené chodby vedoucí k recepci. Bloumal jsem z ordinace do ordinace, aniž bych pořádně věděl, co vlastně hledám. Helen však chodbu zběžně přelétla pohledem a ukázala na přístroj stojící v rohu. „To je ono,“ řekla.

Na štítku se jménem výrobce stálo, že jde o ortopantomograf. „Tím se pořizují panoramatické rentgenové snímky,“ informovala mě Helen.

„Jak to myslíš, panoramatické?“

„Snímky celé ústní dutiny. S tím bychom si měli vystačit.“

Celé to fungovalo tak, že rentgenovaná osoba se měla zapřít čelem o umělohmotnou opěrku, zatímco bradu jí podpíral anatomicky tvarovaný nástavec. Objektiv byl vsazený do tubusu upevněného na pohyblivém rameni, s nímž se dala obkroužit celá hlava, a mohl tedy pořídit panoramatický snímek všech zubů najednou. Jediný problém byl v tom, že pacient obvykle absolvoval celou proceduru vestoje.

„Bude to trvat šest až osm minut,“ řekla Helen. „Během té doby se nesmí pohnout ani o milimetr. Myslíš, že to zvládneš?“

„Určitě,“ přikývl jsem.

„Tak dobře.“ Zkontrolovala, jestli je ve stroji založená prázdná kazeta s filmem. „Sem s ním.“

Odtáhli jsme Victora k ortopantomografu. Na Helenin popud jsme s sebou vzali i pár hadrů, jimiž jsme ho připoutali k přístroji. Byla to obtížná a nepříjemná práce, protože nám neustále vyklouzával. Situaci nám navíc komplikovalo to, že jsme museli pracovat potmě, ale po nějakých dvaceti minutách se nám podařilo dostat ho do správné pozice.

„A je to,“ vydechla Helen. „Teď už by snad neměl padat. Hlavně na něj nesahej, ano?“

Opatrně jsem poodstoupil.

„Teď mi to došlo,“ řekl jsem. „Victor Randall má přece úplně stejnou ránu na hlavě.“

Na okamžik zavřela oči. „Ty si myslíš, že ten žhář přece jen Shela nepraštil?“

„Přesně tak.“

Zamyslela se nad tím. „Tohle je čím dál tím bizarnější,“ řekla nakonec.

Přímo před obličejem pacienta bylo na přístroji umístěné zrcátko. Helen stiskla tlačítko a v prostředku zrcátka se rozsvítila žárovka „Pacientům se vždycky říká, že mají sledovat tu žárovku,“ poznamenala, „aby lékař měl jistotu, že zůstanou ve správné pozici.“

„A kde tu jistotu vezmeme my?“

„Třeba podle pravidla mrtvé ruky?“ Zmáčkla další tlačítko. Motor se rozběhl a tubus se dal do pohybu.

O deset minut později jsme kazetu opatrně vyndali a Victora jsme nechali na místě, dokud nebudeme mít jistotu, že se snímky podařily. Vyvolávací automat byl v komoře bez oken. Helen vytáhla film z kazety a vložila ho do přístroje. Když z něj vypadl vyvolaný snímek, podala mi ho, aniž by se na něj podívala „Tak co myslíš?“

Celá ústní dutina – horní i dolní čelist – byla hezky vidět. „Vypadá to dobře,“ odpověděl jsem.

Prohlédla si snímek proti světlu. „Spousta plomb na obou stranách. Uvidíme, jak to bude sedět.“

Karty pacientů byly ve žlutých papírových složkách za recepčním pultem. Helen našla tu Shelovu a usadila se s ní za pult, který ji chránil před zraky kolemjdoucích.

Složka byla plná záznamů z pravidelných prohlídek. „Chodí sem každé tři měsíce,“ řekla „To se nám hodí.“ (Taky o něm většinou mluvila v přítomném čase.) Výsledky jeho poslední návštěvy byly připnuté sponkou k zadní straně složky. Uprostřed byl vložený panoramatický snímek podobný tomu, jaký jsme právě pořídili, a několik menších snímků jednotlivých zubů. „Těm se tuším říká ‚intraorální4,“ poučila mě. „Ale když žádají zubaře o pomoc při identifikaci těla, tak se orientují podle těchhle.“ Vzala panoramatický záběr a oba snímky porovnala „V podrobnostech se od sebe docela dost liší, a kdyby je někdo porovnal s těmi intraorálními, hned by si všiml, že tam něco nesedí. Ale pro naše účely by to stačit mělo.“

Dala Shelův panoramatický snímek pryč a místo něj vložila do složky ten, který jsme právě pořídili. Pak složku vrátila na její místo. Otřeli jsme čelní opěrku a ujistili se, že po nás na podlaze nezůstala žádná krev.

„Ještě něco,“ vzpomněla si pak Helen a vložila do ortopantomografu nenahranou kazetu. „Výborně. Zvládli jsme to, kvůli čemu jsme přišli, tak padáme.“

„Moment,“ namítl jsem. „Určitě poznají, že jsme se sem vloupali. Musíme to narafičit tak, aby to vypadalo jako loupež.“ Nikde jsem tam neviděl nic, co by stálo za to ukrást. Časopisy. Laciné krajinky na stěnách. „Co třeba vrtačku?“ navrhl jsem. „Ta vypadá, že má dost velkou cenu.“

Vzala mě za ruku. „Už jsi někdy viděl zloděje, který by ukradl vrtačku?“ Podnikla další kolečko po ordinaci. Pár vteřin nato jsem uslyšel zvuk tříštícího se skla a poté se objevila Helen svírající dvě umělohmotné lahvičky plné léků. „Valium,“ vysvětlila.

 

8.

Sobota 12. listopadu. 01.15 hod.

Souřadnice Shelovy dílny jsem měl uložené, takže jsme se mohli přenést rovnou do ní.

Dílna se nacházela v suterénu Shelova domu. Šlo o malý, stísněný prostor plný krámů, v jehož prostředku stál superpočítač značky Cray, kolem něj řada monitorů a pestrá snůška pokusného vybavení, o jehož funkci jsem neměl sebemenší představu. Krátce poté, co jsme vstoupili do místnosti, se s lupnutím zapnul olejový radiátor.

Helen skuhrala, že se budeme muset táhnout s tělem nahoru do prvního patra, ale já jsem se na nic lepšího nezmohl. Matematickou stránku věci měl odjakživa na starosti Shel a jedinou místností v domě, do níž jsem byl schopen se dostat, byla dílna. Takže jsme Victora vyvlekli o dvě patra výš do Shelovy ložnice, nasoukali ho do Shelova pyžama, rozesílali a uložili ho do postele. Jeho šatstvo jsme dali do igelitové tašky.

V tašce byla kromě toho i cihla. Shel dával klíčky od auta do prostřední zásuvky psacího stolu v přízemí. Přemýšleli jsme, zda oděv nenechat prostě shořet, ale já jsem byl odhodlán neponechávat nic náhodě. Ať už si o cestování časem myslíte cokoliv, to, co jsme dělali, už tak mělo zůstat navždy. Nemohli jsme se posléze vrátit a vrátit věci do původního stavu, protože jsme se nacházeli tady, věděli jsme, jak šly události po sobě, a to se nedalo změnit, aniž bychom za to později museli zaplatit. Jestli jsme vůbec něco věděli s jistotou, tak právě tohle.

Tentokrát jsem ovšem nechal své porsche doma, takže jsme si museli vypůjčit Shelův zelený pontiac. Ten měl na zakázku dělanou poznávací značku SHEL a taky hodně najeto, ale Shel se o něj staral dobře. Zajeli jsme si k řece. U toho silničního mostu, co vede přes úžinu Narrows, jsme sjeli z dvouproudovky a počkali jsme, dokud nám všechna ostatní auta nezmizela z dohledu. Pak jsme zastavili, došli doprostřed mostu, kde jsme odhadli, že bude největší hloubka a hodili tašku do vody. Nechali jsme si jen Victorovu peněženku a průkaz totožnosti, který jsem hodlal později spálit.

Pak jsme Shelovo auto vrátili do garáže. To už bylo skoro tři čtvrtě na dvě, osmatřicet minut předtím, než paní Wilma Andersonová ohlásí požár ve vile. Trochu mi dělalo starosti, že jsme si nenechali větší rezervu a že útočník už může být v domě. Ale když jsem vracel klíčky do zásuvky, panoval tam pořád ještě naprostý klid.

Zamkli jsme přední i zadní vchod, aby všechno bylo tak, jako když jsme přijeli, a usadili se na protější straně ulice za živým plotem. S výsledkem naší noční akce jsme byli spokojení a teď už nás jen zajímalo, kdo byl tím pachatelem. Dům se nacházel v tiché, dobře osvětlené čtvrti s ulicemi lemovanými stromořadím, kde stály středostavovské vilky s malými, ve většině případů oplocenými předzahrádkami. Po obou stranách ulice parkovala auta. Zrovna tu nebyl vůbec žádný provoz a někde o ulici dál bylo slyšet mňoukání kočky.

Udeřila druhá hodina

„Začíná se připozdívat,“ podotkla Helen.

Nikde ani noha „Měl by si pospíšit,“ řekl jsem.

Znepokojeně se na mě zadívala. „Co se stane, když nepřijde?“

„Musí přijít.“

„Proč?“

„Protože tak se to přece seběhlo. To je nezpochybnitelný fakt.“

Podívala se na hodinky. Dvě hodiny jedna minuta

„Ale něco mě napadlo,“ pokračoval jsem.

„Sem s tím.“

„Možná máš pravdu. Možná to žádný palič nebyl. Možná se to odehrálo jinak. Koneckonců už víme, odkud se vzala ta fraktura lebky.“

Pomalu přikývla „To jo,“ přitakala „Snad.“

Vylezl jsem z našeho úkrytu za křovím, přeběhl ulici a namířil si to po Shelově příjezdové cestě zpátky do garáže. Bylo tam několik kanystrů na benzin, ale všechny byly prázdné. Potřeboval jsem klíčky od auta ale dům už byl zamčený. Rozbil jsem okno kamenem, vlezl dovnitř a vzal ze stolu klíčky. Pak jsem naskládal prázdné kanystry do kufru Shelova pontiaku. „Počkej tady,“ řekl jsem Helen, když jsem vycouval na ulici. „A hlídej, pro případ, že by se někdo opravdu objevil.“

„Kam jedeš?“

„Pro benzin.“

O pár bloků dál byla v ulici River Road benzínka s nonstop provozem. Byl to jeden z těch podniků, kde se prodavač pojedenácté hodině večerní pro jistotu zamyká do prosklené klece. Šlo o vyžilého chlapíka ve středním věku, který tam vysedával v oblaku cigaretového dýmu. V puse neustále převaloval párátko z jednoho koutku do druhého. Naplnil jsem tři kanystry, zaplatil a vrátil se k vile.

Byly dvě hodiny sedmnáct minut, když jsme kolem sebe začali v suterénu cákat benzin. Jeden kanystr jsme spotřebovali na schodiště a další na přízemí, kde jsme se soustředili hlavně na ložnici, v níž spočívalo tělo Victora Randalla. Zbytek jsme rozlili po přízemí a vchod jsme promáčeli tak důkladně, že jsem se až bál přiblížit k němu se zapálenou sirkou. Ale ve 2.25 jsme to odstartovali.

Chvíli jsme to s Helen pozorovali od sousedního bloku. Plameny osvětlovaly nebe slabou září a nad hlavami nám létaly jiskry. O Victoru Randallovi jsme toho moc nevěděli, ale možná jsme věděli dost. Byl to manžel a otec. Jeho manželka a děti vypadaly na těch fotografiích šťastně. A dostalo se mu pohřbu hodného Vikinga

„Co myslíš ty?“ zeptala se Helen. „Bude teď všechno v pořádku?“

„Snad jo,“ odpověděl jsem. „Aspoň, doufám.“

 

9.

Neděle 27. listopadu. Dopoledne.

Velký listopadový přelud byl nakonec smeten ze stolu coby pouhý klam, něco na způsob masové hysterie, která zachvátila značnou část New Jersey, Pensylvánie, Marylandu a Delaware. Jinde mezitím plynul život jako obvykle, jen s tou výjimkou, že to vypadalo, jako by postiženou oblast zakryl černý mrak vzdorující všem pokusům o průnik a nepropouštějící jediný signál.

Naštěstí to trvalo jen několik hodin, a když to odeznělo, vyprávěl každý z těch, koho to postihlo, jinou historku. Někteří se ocitli kdesi na kamenitém pobřeží, mezi skalními jehlami nebo v holé pustině, kde nic nerostlo. Jedna rodina se zmiňovala o domě oplývajícím nekonečným počtem schodišť a místností, ale zato žádnými dveřmi ani okny. Psychologové si brzy všimli, že to jediné, co měla všechna ta líčení společné, byla izolovanost. Někdy byla izolovaná celá obec, jindy jen rodina a v některých případech jednotlivci. Všichni se nicméně shodovali v tom, že ať už to bylo způsobené čímkoliv, psychoterapeuti budou mít ještě pár let o klienty postaráno.

Po návratu domů jsem ze všeho nejdřív zničil peněženku a průkaz totožnosti Victora Randalla. Televize už zase šla a věnovala se výhradně nezvyklému úkazu. Národní garda byla v plné pohotovosti a v diskusních pořadech se začínali objevovat první odborníci. S výsledkem bych býval zcela spokojený, nebýt toho, že na Helen padla chmurná nálada. Myslela na Shela.

„Zachránili jsme svět,“ připomněl jsem jí. Osprchoval jsem se, převlékl se a usmažil vajíčka se slaninou. Snídani jsem stihl připravit dřív, než Helen přišla z koupelny. Nasnídala se, trochu si poplakala a pogratulovala mi. „Zvládli jsme to na jedničku,“ řekla.

Po snídani nejdřív otálela s odchodem, jako by ještě potřebovala něco dodělat. Nakonec ale prohlásila, že se musí stavit u sebe doma a zkontrolovat situaci.

Zrovna se chystala vzít za kliku, když jsme uslyšeli, jak k domu přijíždí auto. „Nějaká žena,“ pronesla Helen při pohledu z okna „Kamarádka?“

Byla to seržantka Lakeová. Tentokrát přijela sama.

Dívali jsme se, jak stoupá po schodech na verandu. Krátce nato zadrnčel zvonek.

„To nebude vypadat dobře,“ poznamenala Helen.

„Já vím. Chceš se schovat nahoře?“

Zamyslela se. „Ne. Máme snad co skrývat?“

Zvonek zadrnčel znovu. Přešel jsem ke dveřím a otevřel je.

„Dobré ráno, doktore Drydene,“ pozdravila „Jsem ráda, že se vám nic nestalo. Všechno v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „A co u vás?“

Byla ve tváři bledá. „Taky v pořádku,“ řekla „Doufám, že je už po všem.“ Působila mnohem lidštěji než při předchozí návštěvě,

„Kde máte parťáka?“ zeptal jsem se.

Usmála se. „V centru města je teď hotový blázinec. Spousta lidí kvůli tomu začala šíleně vyvádět, ať už to bylo cokoliv. Ještě pár dní budeme mít práce nad hlavu.“ Zhluboka se nadechla a v ten okamžik mezi námi přeskočilo něco nevysloveného. „Mohla bych s vámi mluvit?“

„Jistěže.“ Poodstoupil jsem, aby mohla vejít dovnitř.

„Všude vládne chaos.“ Vypadala nějak nesoustředěné. „Požáry, lidé v šoku, infarktů nepočítané. Není to hezký pohled.“ Když uviděla Helen, oči se jí rozšířily. „Dobrý den, paní doktorko. Nečekala jsem, že vás tady najdu. Vás nejspíš také čeká perný den.“

Helen přikývla „Jak vám je?“ zeptala se.

„Dobře, díky. Ujde to.“ Chviličku upírala pohled kamsi za mé rameno a pak lehce škubla hlavou, jako by se snažila zaplašit nějakou dotěrnou myšlenku.

Posadili jsme se. „Jak to probíhalo u vás?“ otázala se.

Popsal jsem, co jsem viděl. Helen jí mezitím přinesla kávu a ona se trochu uklidnila. Zastihlo ji to v dešti a mlze na dálnici, která sestávala z jednoho úseku neustále opakovaného kolem dokola „Divná věc,“ prohodila „Vyzkoušela jsem úplně všechno, ale nedokázala jsem odtamtud odjet.“ Potřásla hlavou a dopila kávu.

„Mohla bych vám předepsat sedativum,“ navrhla Helen.

„Děkuj, nechci,“ řekla Lakeová. Pozorně se na mě zahleděla

„Mohla bych s vámi chvíli mluvit o samotě?“

„Samozřejmě,“ zareagovala Helen. „Stejně bych už měla jít.“ Přátelsky mě poplácala po rameni a odešla.

Lakeová se obrátila ke mně. „Doktore Drydene,“ začala, „vy jste nám řekl, že v okamžiku smrti doktora Shelbornea jste byl doma v posteli. Trváte na tom?“

„Ano,“ přisvědčil jsem překvapeně. „Trvám.“

„Jste si naprosto jist?“

Otázka zůstala viset ve sluncem prozářeném vzduchu. „Samozřejmě, že ano. Proč se ptáte?“

Z jejího výrazu jsem nedokázal vyčíst vůbec nic. „Protože někdo, kdo by odpovídal vašemu popisu, byl viděn poblíž domu doktora Shelbornea krátce před tím, než vypukl ten požár.“

„To jsem ale nemohl být já“ namítl jsem, načež se mi náhle vybavil ten prodavač na benzínce. A to jsem ještě přijel Shelovým autem. S poznávací značkou ve tvaru jeho jména abych náhodou nenechal nikoho na pochybách.

„Dobrá,“ řekla „Snad bych vás tedy mohla požádat, abyste mě doprovodil k nám na stanici, ať to můžeme vyjasnit a celou tu záležitost uzavřít.“

„Jistě. Bude mi potěšením.“

Zvedli jsme se k odchodu. „Vydržela byste chviličku, prosím vás?“

„Ovšem,“ odpověděla a vyšla před dům.

Zavolal jsem Helen na mobil. „Hlavně žádnou paniku,“ kladla mi na srdce. „Stačí, když si opatříš dobré alibi.“

„Ale já nemám žádné alibi.“

„Proboha Dave. Máš přece něco lepšího. Máš stroj času.“

„Jasně. To je fakt. Ale když se vrátím do minulosti a zařídím si alibi, jak potom vysvětlím, že jsem jim neřekl pravdu rovnou?“

„Protože jsi chránil pověst bezúhonné ženy,“ usadila mě. „Co jiného bys asi tak mohl dělat ve dvě hodiny ráno? Ukaž jim svůj tajný zápisníček.“ Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že při zmínce o mém tajném zápisníčku trochu zostřila hlas.

 

10.

Pátek 11. listopadu. Podvečer.

Problém byl v tom, že já jsem si žádný tajný zápisníček nevedl. Se ženami jsem to vlastně nikdy moc neuměl. Rozhodně ne tak dobře, abych nějaké mohl zavolat s rozumnou nadějí, že ještě tentýž večer skončíme v posteli.

Co jiného mi zbývalo? Mohl bych se pokusit někoho sbalit někde v baru, ale přece bych nelhal policii v případu vraždy jen proto, abych chránil totožnost nějaké náhodné známosti.

Zaparkoval jsem před restaurací s nonstop provozem, kam jsem měl v plánu zajít a zapříst delší hovor se servírkou. Případně jí dát velké spropitné, aby na mě hned tak nezapomněla. Ale proč bych kvůli něčemu takovému měl potom lhát?

Restaurace se nacházela u řeky ve zpola opuštěné čtvrti plné chátrajících skladišť. Kolemjedoucí policejní auto zpomalilo a zastavilo vedle mého porsche. Vystoupil z něj strážník a já jsem stáhl okénko.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se. Byl to pomenší černoch jako ze škatulky.

„Zrovna jsem se vás chtěl zeptat na totéž, pane řidiči. Tohle je dost pochybná čtvrť.“

„Jen se nemůžu rozhodnout, jestli si mám dát hamburger, nebo ne.“

„Chápu,“ odvětil. Zaslechl jsem nezřetelné ševelení linoucí se z jeho vysílačky. „Každopádně dejte na mě a rozhodněte se co nejdřív. Být vámi, moc bych se tu nezdržoval.“

Odpověděl jsem úsměvem a vztyčeným palcem. „Díky,“ dodal jsem.

Nasedl do auta a odjel. Díval jsem se, jak zadní světla jeho auta zahýbají na křižovatce doleva, a najednou jsem věděl, co udělám.

Jel jsem zhruba tři čtvrtě hodiny po dálnici č. 130 směrem na jih a pak jsem odbočil na dvouproudou silnici mířící na východ. Asi tak kolem jedenácté hodiny večer jsem dorazil do Clovisu ve státě New Jersey a došel k závěru, že je to přesně to, co hledám.

Zdejší policejní stanice okupovala nevelkou dvoupatrovou budovu hned vedle pošty. Asi tak o dva bloky dál sídlil na protější straně ulice bar Červená lucerna.

Zaparkoval jsem na osvětleném místě poblíž policejní stanice a došel k baru pěšky. Byl to tichý, zakouřený lokál prosáklý odérem cigaretových nedopalků a zvětralého piva. Většina dění se odehrávala v okolí šipkového terče.

Usadil jsem se k baru a začal se nalévat skotskou. U toho jsem setrval až do chvíle, kdy mi barman sám naznačil, že už mám dost, což obvykle netrvá dlouho, protože nemám moc velkou výdrž, co se alkoholu týče.

Té noci jsem si však uchoval jasnou hlavu, byť ne motorické schopnosti. Zaplatil jsem, sklouzl ze židle a vypotácel se zpět na ulici.

Tam jsem zahnul doprava a metodicky se krůček po krůčku propracovával k policejní stanici. Když už byla na dohled, vložil jsem do svého klopýtání ještě větší vervu, zkusil si pár cvičných opileckých zahihňání, abych se dostal do té správné nálady, a vpadl dovnitř hlavním vchodem.

Ze zadní místnosti vyšel policista se dvěma prýmky na výložkách.

„Dobrý večer, strážníku,“ vypravil jsem ze sebe s přehnanou zdvořilostí a nejširším úsměvem, na jaký jsem se zmohl, což tou dobou už leccos znamenalo. „Mohl byste mi ukázat, kudy se jede do Atlantic City?“

Strážmistr smutně potřásl hlavou. „Můžete se mi laskavě legitimovat?“

„To sice můžu,“ odvětil jsem, „ale nevím, proč bych to měl dělat. Mám totiž naspěch.“

Povzdechl si. „Odkud jste?“

„Z přespříští neděle,“ odpověděl jsem. „Zrovna podnikám cestu časem.“

 

11.

Neděle 27. listopadu. Pozdě večer.

Seržantka Lakeová byla dost překvapená a přišlo mi, že i trochu zklamaná, když se ukázalo, že jsem tu noc, kdy hořelo, strávil ve vězení. Prohlásila, že sice chápe, proč se mi o tom nechtělo mluvit, ale důrazně mi kladla na srdce, abych příště ve styku se zákonem raději mluvil pravdu.

Zavolal jsem Helen, protože jsem se těšil, jak to spolu oslavíme, ale místo ní se mi přihlásil její záznamník. „Ozvi se mi, až přijdeš domů,“ řekl jsem do sluchátka.

Ale neozvala se. Teprve krátce před půlnocí, zrovna když jsem to vzdal a chystal se zalézt do postele, jsem si všiml bílé obálky ležící na kuchyňském stole.

Mé jméno na ní bylo napsáno úhlednými tiskacími písmeny.

Milý Dave (stálo v dopise),

Shel se vrátil! Můj Shel. Ten opravdický. Chce mě někam vzít, ještě nevím kam, ale nedokážu odolat. Možná se usadíme na dohled Parthenónu nebo třeba v Paříži ve dvacátých letech minulého století. Ještě sama nevím. Ale jsem si jistá, že budeš mít stejnou radost jako já.

Nikdy na tebe nezapomenu, Dave.

S láskou,

Helen

P. S. Něco jsme ti přivezli. Najdeš to v šatně.

Několikrát jsem si ten dopis přečetl a nakonec jsem ho zmuchlal.

Přivezli mi toho Hernia. Umístili ho tak, aby socha ve světle lampy co nejlépe vynikla. Ne že by to měla zapotřebí.

Stál jsem tam a obdivoval ji. Michelangelo ve své vrcholné formě. Ale nebyla to Helen.

Sešel jsem dolů a jal se bezcílně bloumat domem. Byl prázdný a kromě ozvěn se jím rozléhal už jen svistot větru. Působil ještě bezútěšněji než předtím, kdy to byla jediná věc v celém vesmíru.

Vzpomněl jsem si, jak zněl Helenin hlas, když si myslela, že mě posílá do minulosti, abych se vyspal s nějakou jinou ženou. A zauvažoval jsem nad tím, proč bych se měl tak snadno vzdát.

Udělal jsem si zběžný průzkum, vrátil se do šatny, kde jsem soše věnoval stěží jeden pohled, a oblékl se do společenského oděvu z přelomu 19. a 20. století.

Příští zastávka: divadlo Court Theater na londýnském náměstí Sloane Square v den premiéry Shawovy hry Člověk a nadčlověk.

Přece jen jsi měl pravdu, Shelborne.

Poutníci časem nikdy neumírají.

 

Poprvé vydáno v časopise Asmov’s SF, květen 1996

Přeložila Daniela Orlando