Ministr kultury Svatopluk Jandák samým dojetím nedokázal potlačit slzu, která mu z koutku pravého oka sklouzla po tváři. Alespoň to tak na první pohled vypadalo. Možná i na druhý pohled. Byl to ale jen malý podvod na holovizní diváky v okamžiku, kdy kamery zabraly detail jeho tváře. V politice se pohyboval už dost dlouho, aby plně dokázal ovládat své emoce a nasadit patřičný úsměv, vážný státnický výraz nebo uronit zdánlivě nechtěnou slzu kdykoli, kdy to pro něj, jeho stranu a růst jejích preferencí bylo výhodné.
„Nechť vás doprovází Síla!“ pronesl pateticky na závěr svého nepříliš dlouhého, ale plamenného projevu, v němž připomněl titány české videokultury minulých století a nepřímo zdůraznil své osobní zásluhy na realizaci projektu, který právě startoval. Slova o Síle sice nebyla úplně původní, ale Jandák netrpěl žádnou zbytečnou skromností, natož pak obavami, že by někdo jeho projev projel standardními antiplagiátorskými programy, popřípadě se zabýval jemnými konotacemi, které v promluvě zazněly. Navíc poslední větička byla dokonale povzbudivá a politicky neutrální.
Ministr Jandák stál na mírně vyvýšeném pódiu, zbudovaném na Prvním českém kosmodromu v Bechyni a jeho slova směřovala k trojici mužů se slavnostně unuděnými výrazy ve tvářích. Byli navlečeni v lehkých, zářivě oranžových skafandrech. Za nimi, na okraji rozjezdové dráhy, stál jejich stroj – štíhlý dvou trupy letoun s tlustým břichatým buřtovitým doutníkem vybaveným krátkými křidélky na hřbetě. Podobnost se sto dvacet let starým orbitálním strojem Space Ship One byla čistě náhodná: Když ve strategických státních podnicích Let Kunovice a Aero Vodochody narychlo řešili vládní zakázku, jak dostat české astronauty bez pomoci čínských, indických nebo ruských kosmických lodí co nejlevněji na nízkou orbitální dráhu kolem Země, projekt vykrystalizoval, pochopitelně po nezbytných rešerších, sám od sebe. Byl životaschopný a zadarmo – majitel know-how, společnost Virgin Galactic, už půl století na zapomenutý koncept neuplatňovala ani autorská, ani patentová práva.
Ministr kultury srdečně potřásl každému z astronautů rukou, přátelsky je poplácal po rameni, a kdyby mu to nepřipadalo nemístné, možná by je i pro štěstí poplival. Nebyl si ale jist, jak by toto počínání vyznělo z holovizních obrazovek, takže se raději mírnil.
„Doufám, chlapi,“ řekl a nenápadně si mimo záběr kamer procvičil prsty pravé ruky, které poněkud utrpěly po chlapáckém stisku, „že nezklamete. Jistě chápete, že jde především o záchranu českého kulturního dědictví, to ostatní, co kolem vás bude lítat, nechte klidně plavat. Ať se snaží taky jiní. Tedy,“ spiklenecky přimhouřil oko, když zaregistroval, že přítomné kamery právě zabírají kosmický letoun, „pokud něco dovezete navíc, nikdo se na vás pochopitelně zlobit nebude. Máme tuhle metodu tak trochu globálně právně ošetřenou. Myslím, že se tomu říká monopol…“
Astronauti se na ministra zazubili a vydali se ke stroji. Oficiality byly u konce, práce začíná. Dav diváků, držený v bezpečné vzdálenosti od ranveje policejními páskami a sveřepě se tvářícími muži z ochranky kosmodromu, natěšené vydechl.
*****
„Tak jak se vám sedí v tom vašem pekáči, hoši?“ Pilot atmosférického nosiče trpěl neopodstatněnou představou, že je vtipný. Stroj roloval na začátek rozjezdové dráhy a velitel astronautů Sláva Martenek bez jediného slova vztyčil malík a ukazovák levé ruky a nastrčil takto zformovanou pěst k průzoru v podlaze. Z horního okénka pilotní kabiny to muselo být vidět víc než dobře. Starý orbitální vlk Martenek, který létal snad na všem, co skromná Česká kosmická agentura poslala za hranice zemské přitažlivosti, se vesele zašklebil.
„Dobrá, dobrá, tak jdeme na to,“ zachrčelo dotčeně ze sluchátek. Kontrolní věž dala povolení ke startu, hlavní sokolník kosmodromu vyslal do prostoru své svěřence, kteří spolehlivě zajistili, že žádného ptáka nenapadne motat se letounu v dráze a nechat se rozmixovat v rotorech tryskových motorů.
„Nu, pajechali,“ konstatoval Martenek a jeho kolegové na něj nechápavě pohlédli.
Stroj se odlepil od betonu a začal stoupat. Trojice astronautů měla před sebou zhruba tři čtvrtě hodiny nudy, než se vyšplhají na letovou hladinu čtrnácti tisíc metrů. Čtyřicet pět minut nudy, pokud se nechtěli věnovat činnosti popisované v literatuře jako „kontrola palubních systémů“. Což neměl v úmyslu ani Martenek, ani jeho kolegové, holovizní historik Karel Čáslavský a operátor videosystémů Marek Svoboda. Stejně by nevěděli, jak na to. Teď byli jenom cestujícími, astronauty se stanou v okamžiku, kdy se oddělí od nosného letounu a vystřelí sami k orbitě.
*****
„Předpisy nařizují mít zavřený průzor blembáku. Tedy přilby,“ opravil se Martenek, když zachytil nechápavé pohledy kolegů. Stroj přešel do vodorovného letu ve čtrnácti kilometrech a pilot z atmosférického nosiče oznámil, že mohou nakopnout vlastní raketový motor. „Počítejte s tím, že zažijete nějaké to přetíženíčko,“ oznámil velitel, „ale máte za sebou trénink na centrifuze, takže byste to měli vydýchat. Rozhodně příjemnější než nafouknutá hlava a blicí problémy v beztíži. Jedeme.“
Motor orbitální sekce vyplivl plamen, spojovací svorník ošklivě zaskřípal, povolil, a zatímco nosný letoun začal v dlouhé spirále klesat, loď se třemi astronauty vyrazila k rychle tmavnoucí obloze. Zemský horizont se výrazněji zakulatil.
Martenek se ukázal být mužem na svém místě. Alespoň v očích svých spolucestujících. Pravdou je, že dost dobře nedokázali posoudit, nakolik má na řízení podíl sám velitel a nakolik nejhorší dřinu odvede automatika, nicméně vnější efekt byl opravdu impozantní. Velitel dvěma prsty jemně manipuloval s miniaturním joystickem, levička mu tančila po čelním panelu s desítkami tlačítek a kontrolek a vypadalo to, že si ovládání nevelkého vesmírného plavidla opravdu užívá.
Když slavnostním hlasem řekl: „Vítejte v kosmu!“ a nechal pro větší efekt plout kabinou lodi bublinu slivovice, kterou vytřepal z kapesní láhve propašované na palubu, Čáslavský i Svoboda nabyli jistoty, že jejich velitel je opravdu mužem na svém místě, kterého nic nerozhodí. Docela se už přitom těšili, až opustí stísněné prostory kabiny a na ISS-007, Mezinárodní vesmírné stanici sedmé generace, přestoupí. Pak teprve začne ta hlavní jízda, jak Martenek unikátní expedici, překřtěnou investigativnimi novináři na Výpravu za hranice prostoru a času, nazval.
*****
Unikátní projekt na záchranu jedinečného kulturního dědictví se zrodil vlastně tak trochu náhodou. Napomohli tomu vědci ze švýcarského střediska CERN, kterým se po desetiletích neúspěšných experimentů podařilo vyrobit a udržet miniaturní stabilní černou díru s téměř nekonečným potenciálem energie a usměrňovat její vypařování.
Druhým faktorem byl překotný rozvoj spotřební elektroniky a jeho náhlý kolaps v okamžiku, kdy zájem o přístroje nejnovější sto osmnácté generace klesl na bod nula, respektive do záporných hodnot. Těch několik málo zájemců, kteří podlehli všudypřítomným nabídkám a nové zařízení si nadšeně koupili, vše do obchodů se stejným nadšením vzápětí vraceli a žádali zpět své peníze. A to holovizory, vedle vylepšeného prostorového obrazu, multifonního zvuku, psychické neurostimulace a participace diváka na ději, zprostředkovávaly už i naturalistické čichové vjemy.
Otázkou bylo, zda se odpor ke žhavé novince nezrodil kvůli oblíbenému triku výrobců, kteří už téměř jedno století kašlali na kompatibilitu nových přístrojů se staršími zařízeními. Jednoduše tak neustále udržovali v chodu složitá soukolí všemocného trhu a nutili lidi kupovat nové věci. Na vině ovšem mohlo být i nešťastně načasované uvedení novinky do prodeje před mistrovstvím světa v hokeji. Marketingoví stratégové se tak mohli jen dohadovat, zda poslední výkřik spotřební elektroniky narazil na zcela přirozenou bariéru lidské trpělivosti, nebo na civilizací zhýčkané a přecitlivělé smyslové receptory. Buď totiž konečně i tomu nejprostšímu občanovi se sníženým inteligenčním kvocientem došlo, že likvidovat každý čtvrt či půlrok domácí elektroniku a další vybavení jenom proto, že na trh přišla nová, jen mírně vylepšená generace téhož, je vlastně nesmysl, nebo tou poslední kapkou, po která ona pomyslná číše trpělivosti přetekla, byly naturalistické pachové přenosy ze šaten hokejistů v přestávkách světového šampionátu.
V každém případě byla společnost zachvácena jistou technologickou nostalgií a lidé začali volat po návratu ke starým hodnotám. Svou volební kampaň na tom dokonce postavila strana Svatopluka Jandáka a se slibem, že národu vrátí jednoduché, prastaré televizní seriály jejich prapradědečků, volby s přehledem vyhrála. K vlastnímu překvapení.
Volební sliby jsou jedna věc, jejich plnění druhá. Jak se totiž ukázalo, na překotný rozvoj některých odvětví spotřební elektroniky nedoplatili jenom sami spotřebitelé. Když se Jandák, už jako ministr kultury, obrátil na holovizní stanice, aby ze svých archivů vydolovaly zaprášené prastaré seriály a poskytly je – za úplatu, pochopitelně – lačným divákům, vyšlo najevo, že v archivech není nic.
Mediální průmysl se sice léta snažil ze všech sil udržovat své archivní fondy, ale… Jak šéfové stanic nezávisle na sobě ministrovi postupně přiznali, před osmašedesáti lety, při konverzi prastarých televizních seriálů na nepříliš povedenou osmnáctou generaci datových nosičů, se tyto teoreticky nezničitelné nosiče ukázaly jako velmi dobře zničitelné. Bohužel až poté, kdy veškeré páskové jednotky, kazety, primitivní blue-ray disky a média typu flash i ostatní haraburdí z přelomu tisíciletí, patřící k nulté až jedenácté generaci záznamových médií, skončily ve stoupě.
„Máme holé ruce,“ konstatoval s nelíčenou lítostí generální ředitel evropské globální holovize Z-Nova. Představa, kolik by vydělal na prodeji vysílacích práv prastarých neexistujících video-škvárů, po nichž lidé začali lačnit dílem z vlastní vůle, dílem díky volební kampani Jandákovy strany, mu rvala srdce.
„Ve dvacátém století by vás za takový přístup k historickým kulturním hodnotám upálili,“ kontroval ministr, „říká vám něco třeba jméno Koniáš? Ničil knihy a stanul za to před mezinárodním soudním tribunálem ve Švýcarsku, v Kostnici. Ano, bylo to kruté, ale zasloužil si to. Skončil na hranici.
Opravdu ty stařičké seriály nikde nejsou? V nějakém soukromém archivu, nebo v té proslavené podzemní Gatesově bibliotéce v Iron Mountain v Pensylvánii?“
„Nenechte se vysmát,“ zatvářil se generální ředitel Z-Novy. „Lidi si už dávno doma nic nearchivují, považují to za zbytečné vyhazování peněz. Sotva si vytvoří nějaký archiv nahrávek, změní se technologie, mohou všechno vyhodit a začít nanovo. Ty seriály byste si mohl maximálně pochytat někde ve vesmíru…“
Svatopluk Jandák zastříhal ušima. „Jak to myslíte?“
„Jako fór, pochopitelně. Elektromagnetické záření se přece šíří přímočaře vesmírem donekonečna. Stačilo by předehnat rychlost světla, dorazit někam na periferii vesmíru, tam si postavit anténu a prostě počkat, až tam éterem doputuje vysílaný díl seriálu…“
Generálnímu řediteli Z-Novy nedošlo, že Jandák je politik s nulovým smyslem pro humor. A už vůbec ho nenapadlo, že by na svůj šílený nápad mohl uplatňovat copyright nebo si ho nechat patentovat. Jandáka to napadlo.
*****
„Krasavice, co?“ obrátil se Sláva Martenek ke svým spolucestujícím, když jejich kosmický člun pevně zakotvil u ISS-007, v těsném sousedství poněkud nesouměrného lichoběžníkovitého tělesa s nesčetnými výstupky – neklamným znamením, že tento stroj nikdy neokusí rozkoše aerodynamického letu v atmosféře.
„Vypadá to jako rozšlapaná krabice na boty,“ ozval se skepticky Marek Svoboda.
„Možná ano, ale svůj účel splní víc než dobře, o tom jsem přesvědčen,“ prohlásil kapitán a zručně začal uvolňovat hermetické víko k přechodovému modulu.
Za pár minut už byla trojice na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. „My jen procházíme,“ odehnal zkušeně Martenek nejméně pět agentů zdejších hotelů, kteří se příchozím snažili vnutit své služby a cpali jim pod nos zoufale podobné videoprospekty nabízející úžasný výhled na rodnou planetu a mírnou umělou gravitaci v rotujících pokojích, to vše y ceně. Kapitán neomylně zamířil k muži v overalu stejné barvy, jako byly jejich lehké skafandry. „Je všechno připravené?“
Muž jen přikývl. „Pojďte za mnou.“ Centální část ISS-007, u které přistáli, se téměř neotáčela, takže ve výzvě k následování mohla stejně dobře zaznít slovesa „poplavte“, popřípadě „leťte“. Svoboda s Čáslavským si konečně v dostatečně velkém prostoru mohli užít radostí stavu beztíže – než přestoupili do dalšího kosmického plavidla, nebylo snad jediné části jejich těl, která by se důvěrněji neseznámila se stěnami, podlahou i stropem koridoru.
„Zlomte vaz,“ řekl muž, když za trojicí zabouchl uzávěr hermetického průlezu.
„Myslel jsem, že si stanici trochu prohlédneme, než vyrazíme na další cestu,“ ozval se trochu dotčeně Karel Čáslavský.
„Na to bude spousta času, až se budeme vracet. Napřed práce, potom zábava…“
„Svatá pravda,“ přitakal Marek Svoboda. „Docela se těším. V hyperprostorové lodi jsem se ještě nevezl.“
Astronauti se protáhli spojovacím tunelem a vstoupili do kabiny mnohem prostornější, než v jaké strávili cestu z kosmodromu na oběžnou dráhu. Martenek se tvářil, jako by v něčem takovém trávil většinu života. Zkušeně přecvakl několik desítek přepínačů, pestrobarevné kontrolky ožily a do prostoru vyskočila holovizní projekce usměvavého proplešatělého muže. „Tady kontrola. Tak jak se vám sedí v tom vašem pekáči, hoši?“
„Proboha!“ vydechl zděšeně Čáslavský. „Pak že se historie neopakuje… Jaká je matematická pravděpodobnost, že z deseti miliard lidí budou mít dva v rozmezí pár hodin úplně stejný nápad a pronesou stejnou kravinu?“
„V pekáči se nám sedí naprosto výborně,“ ubezpečil letového dispečera kapitán Martenek a pokračoval v rutinním oživování palubních systémů. „Jen co se přikurtujeme do křesel, můžeme vyrazit. Máme to jen kousek, Lagrangeovo librační centrum číslo čtyři je odtud, co bys kamenem dohodil…“
Zbylí členové osádky vzali Martenkova slova jako pokyn k usednutí do křesel. Když si Karel Čáslavský utahoval bezpečnostní popruhy, neodpustil si otázku. „Proč vlastně letíme do toho libračního bodu mezi Zemí a Měsícem? Zrovna tak jsme mohli odstartovat z orbitální dráhy…“
„Fyzici…,“ řekl s mírným despektem v hlase velitel. „Podle nich je větší jistota, když se do hlubin vesmíru odpálíme z místa, kde se vzájemně ruší přitažlivost obou těles. S deformací prostoru, kterou tam spácháme, prý není žádná sranda… Tak pokračujeme!“
První česká posádka se na palubě hyperprostorové lodi Evropské kosmické agentury bleskurychle zabydlela.
*****
„Je mi úplně fuk, jestli se dávné televizní vysílání šířilo od Země po tečně, sečně, kuželosečce nebo elipse,“ řekl tvrdě ministr Jandák a v duchu byl rád, že svým nápadem posluchače uzemnil. Nikdo si tak nevšiml nebetyčné hlouposti, kterou právě řekl. „Já chci znát jedinou věc: Je možné dostat se do vzdáleného vesmíru a předběhnout elektromagnetické záření, které tam míří ze Země?“
Členové parlamentního podvýboru pro vědu a techniku odpověď zcela pochopitelně neznali, měli ale štěstí, že ministrova otázka byla pouze řečnická. Jandák se chvíli popásal na bezradných výrazech ve tvářích politiků, se zájmem sledoval, jak usilovně krčí čela, rýpají se prstem v nose a vykonávají celou řadu dalších pohybů k povzbuzení mysli. Pak se slitoval. „Je to možné. Teorie relativity profesorů Ejzenštejna i Hawkingse sice říká, že nic nemůže letět rychleji než světlo, což je, pánové,“ neodpustil si rýpnutí, „látka z dvanácté třídy základní školy, ale zkratkou přes vyšší dimenzi prostoru můžeme teoreticky cestovat nekonečně vysokou rychlostí a dorazit třeba až na konec vesmíru ještě dřív, než se tam doplazí sto let staré elektromagnetické vlnění ze Země. Stíháte mě sledovat?“
Nestíhali, ale to ministra příliš nezajímalo. Jediné, o co mu šlo, bylo získat nezbytnou politickou podporu pro projekt, který chtěl prosadit v rámci plnění volebního programu své strany.
„Nemusím vám, pánové, snad připomínat, že jste, jako tradičně, velice špatně hájili české národní zájmy. Vám vůbec nevadí, že naše země byla zcela vyšachována z projektu Daleký vesmír?“
Jeden z opozičních poslanců se konečně naladil na Jandákovu vlnu. Zakroutil hlavou. „Ale pane ministře. To bylo naopak z naší stany velmi šalamounské rozhodnutí. Jen si vzpomeňte na tu obrovskou kampaň. Všechny holovizní stanice se mohly strhat, jak zuřivě informovaly o geniálním vědeckém experimentu ve švýcarském středisku CERN, jak se Němci, Francouzi, Poláci, Italové, Španělé, no prostě všichni, hádali, kdo první vyrazí… A výsledek? Evropská mimoprostorová loď už tři roky bez užitku parkuje u ISS-007. Jediný, kdo by měl o ni zájem, jsou Číňani. Které tam pochopitelně nikdo nepustí, protože by okamžitě všechno sakumprásk okopírovali a do půl roku sekali ve zmenšené verzi napodobeniny – třeba jako rodinné mimoprostorové lodě. Za pár supů jako Baťa cvičky.“ Neodpustil si, aby nepoužil přirovnání, které kdysi slyšel od prababičky. Znělo hezky, byť mluvčí netušil, co vlastně znamená. Měl jen letmé povědomí, že Baťa byl prý ve dvacátém století jakýsi velmi kvalitní stroj na výrobu obuvi a cvičky něco jako členky dobrovolné tělovýchovné jednoty.
Pro zbylé členy parlamentního podvýboru byla slova jejich kolegy jako mana nebeská – došlo jim, o čem je řeč. Hovořilo se tady přece p události, která v nedávné historii hezkých pár měsíců jitřila veřejné mínění v Evropě a v Čechách dala vzniknout velmi inovativnímu termínu „rovnoprávnost druhé kategorie“.
Když v CERNu konečně zkrotili hmotu, sjednocená Evropa se rozhodla využít energii uměle vytvořených miniaturních černých děr k definitivnímu převálcování Ameriky na poli kosmického výzkumu. Což byla celkem realistická ambice. Evropská kosmická agentura totiž už půl století oprašovala ve své pražské pobočce teoretický model mimoprostorové kosmické lodě, chyběl jen nezbytný zdroj energie. Teď všechna omezení padla. Z projektu se stala realita.
Jako první se do dalekého vesmíru vypravili zbrusu novou mimoprostorovou lodí němečtí astronauti. Německo si v Evropském parlamentu premiéru doslova vydupalo s poukazem na to, že je nejsilnější ekonomikou starého kontinentu. Mistři světa v cestování, jak se jim někdy říkávalo, se ale vrátili s prázdnou. Mimoprostorové skoky na druhý konec Galaxie sice vyšly na sto procent, ale vědecká hodnota výpravy se blížila nule. Posádka neobjevila žádnou obyvatelnou planetu, natož jakékoli stopy po mimozemském inteligentním životě. Což byla rukavice hozená Francouzům. Se slibem, že země galského kohouta rozšíří slávu planety Země ve známém vesmíru, když se to nešikům z druhého břehu Rýna nepovedlo, uskutečnili hned deset mimoprostorových skoků. A nic.
Postupně se s prázdnou vrátili i astronauti Itálie, Španělska, Belgie, Nizozemska, Polska, Rakouska, Lucemburska, Maďarska, Turecka, Malty, Řecka, Litvy a Lotyšska. Estonci řekli, že mají dost svých starostí s permanentně zamrzlým Baltem a nepoletí nikam, nakonec ale neodolali. Také nic. Objevitelské štěstí zkusili ještě Ukrajinci a dalších pár států a státečků sdružených pod hvězdnatou vlajkou jednotné Evropy.
Když konečně Evropská kosmická agentura oslovila jako úplně poslední i Českou republiku, Češi si zachovali svou hrdost a nabídku odmítli. „O rovnoprávnost druhé kategorie opravdu, ale opravdu nestojíme,“ vzkázal do Bruselu dědičný český prezident.
Zájem Evropy o daleký vesmír spadl na bod mrazu a v NASA si mnuli ruce. Ušetřili miliardy, které by jinak spolkla nová vlna horečných závodů v dobývání kosmu – zdálo se, že Země je skutečnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, jedinou oázou života v nekonečném kosmu a zbytek vesmíru je stejně životapustý jako záchodová mísa ošetřená Domestosem. Do dalších objevitelských hyperprostorových skoků se najednou nikomu nechtělo. V problému se ještě chvíli porýpali psychohistorici, poukázali na dávné souvislosti s dobýváním Měsíce, kdy po prvním nadšení také totálně opadl zájem o lidské výsadky na zemské oběžnici, a to bylo vše. Už čtyři roky parkovala evropská mimoprostorová loď u ISS-007 bez užitku.
„Myslím, pánové, že je načase, abychom poslali naše astronauty na druhý konec vesmíru. A na rozdíl od unijních kolegů,“ Jandák se trochu škodolibě ušklíbl, „sklidíme jednoznačný úspěch. Pochopitelně úspěch, ze kterého bude mít prospěch především naše… republika.“ Kousl se do jazyka. Málem řekl „strana“. „Předběžně jsem už naše budoucí kroky nechal právně ošetřit,“ uzavřel.
Členové parlamentního podvýboru pro vědu a techniku si nechali ještě jednou, pro jistotu, od Jandáka vysvětlit celý plán první české mimoprostorové výpravy a pak jednomyslně odhlasovali, že projekt dostane zelenou. Ministr kultury byl spokojen. Od těch dob, co se plénum parlamentu scházelo pouze kvůli schvalování rozpočtu a vyslovování důvěry či nedůvěry vládě a o všem ostatním se rozhodovalo ve výborech či podvýborech, se legislativní proces neobyčejně pročistil, zjednodušil a zrychlil.
Jandáka ani Národní kosmickou agenturu pak už nemohl rozhodit ani další naschvál jednotné Evropy. Z Bruselu přišel do Prahy promptní vzkaz, že pozdní rozhodnutí Čechů připojit se k projektu Daleký vesmír sice všichni akceptují, ale Evropská kosmická agentura momentálně nemá k dispozici ani větroň, natož orbitální nosič, který by české astronauty dopravil na oběžnou dráhu k zaparkované hyperprostorové lodi.
*****
„Jedna věc mi nejde do hlavy,“ uvažoval nahlas Marek Svoboda. Evropská kosmická loď se zvolna blížila k svému startovacímu bodu pro mimoprostorový skok. „Jakým trikem přišel ministr Jandák na souřadnice místa, kam se máme dostat? Přece všechny historické televizní i stereovizní materiály vzaly zasvé při transformaci na nové nosiče…“
Kapitán Martenek jen pokrčil rameny, řídil se heslem „Cíl není ničím, cesta je vším“, takže podobné malichernosti neřešil. Karel Čáslavský se ale ochotně ujal vysvětlování. Zalovil ve svém osobním zavazadle, nepraktické plátěné tašce, kterou kapitán původně považoval za odpadní hadry určené k provizornímu utěsnění prasklého klimatizačného potrubí v letištní hale na bechyňském kosmodromu. Vytáhl ošuntělý předmět, ve kterém vzápětí zalistoval. „Papírová faksimile pravěkého televizního programu,“ vysvětlil stručně. „V oddělení archivních tisků Vědecké knihovny v Táboře toho mají tuny – kdysi totiž dostávali takzvané povinné výtisky. A nikdo se nikdy nepáral s tím, aby tyhle slátaniny převáděl do digitální podoby. Stačilo, že ležely v prostorách s řízenou atmosférou a kolem bylo dost pastiček, aby myším zašla chuť na potištěnou celulózu… No a projekt ministra Jandáka je geniální – a jednoduchý jako facka.“ Trochu se zarazil. „Ne že bych ho volil, já zásadně hlasuji pro umírněné pokrokáře,“ pokusil se smazat jakýkoli dojem pochvaly na ministrovu adresu, „a levicoví konzervativci mi nesedí, ale tohle opravdu funguje. Stačí zapíchnout prst do programu, vybral si libovolný díl libovolného seriálu, naťukat do kalkulačky časový rozdíl, který uplynul od jeho odvysílání, znásobit to rychlostí světla a máš tady vzdálenost, kam musíš mimoprostorem doskočit, abys zachytil vysílání v reálním čase. Chápeš?“
Marek Svoboda spokojeně pokýval hlavou. „A to už bude moje práce. Tak vyladěný mašinky nemá nikdo široko daleko.“ Pokud čekal, že na něm bude Karel Čáslavský na oplátku vyzvídat, jakým trikem se mu podaří v hlubinách vesmíru vyrýžovat ze širokého spektra kosmického šumu slaboučký signál dávného pozemského televizního vysílače, nedočkal se. Holovizní historik to bral jako samozřejmost.
„Vy jste samá zábava, pánové,“ napomenul astronauty kapitán Martenek, „rád bych vás upozornil, že jsme na místě. Už jste to někdy zažili, být ve volném vesmíru a přitom stát na fleku? Lagrangovo librační centrum číslo čtyři,“ dodal tónem, jakým kdysi automatizovaný drážní rozhlas oznamoval názvy stanic.
„Takže žaludek se mi zvedá proto, že jsme ve stavu beztíže a nepůsobí na mě ani zrychlení lodi, ani její rotace?“ zajímal se Čáslavský.
Martenek přikývl.
„To jsem si oddychl. Jinak bych si mohl myslet, že ta vaše slivovice měla nějaký ocas…“
„Dovolte…,“ urazil se téměř kapitán. „Do vesmíru vozím zásadně ten nejčistší produkt. Až bude čas, povím vám, jak mi jednou záložní placatice zachránila život, když mi došlo palivo v korekčních motorcích orbitálního trawleru… To ale až někdy jindy. Teď nás čeká práce.“ Prsty se mu netrpělivě roztančily po ovládacím panelu lodi. „Kam to bude?“
Karel Čáslavský si trochu povolil popruh křesla, aby se mohl ke kapitánovi blíže naklonit. Rozevřel mu před očima faksimilie televizního programu a poklepal ukazovákem na barevnou dvoustranu. „Tady. Tohle byl zvlášť vydatný seriálový týden. Osmatřicet českých televizních stanic tehdy sice na přeskáčku, neuspořádaně, protože každá si jela podle vlastního schématu, zato ale kompletně odvysílalo celkem jedenáct původních seriálů. Takže nám bude stačit, abychom týden vydrželi v téhle vzdálenosti od Slunce,“ strčil pod nos Martenkovi displej kalkulačky s číslovkou, kde nuly za první jedničkou připomínaly ozdobný řetěz na vánoční stromek, „a máme napoprvé nabráno až až.“
„Jak je ctěná libost,“ řekl nevzrušeně Martenek, „pokud nechcete přeskočit do plus nebo minus nekonečna, splním jakékoli přání. Jen tak mimochodem,“ přimhouřil pravé oko a pohlédl na své společníky, „nevíte, co je pravdy na tom, že standardní orbitální nevolnost je ve srovnání s žaludečními následky mimoprostorového skoku docela příjemnou kratochvílí?“
Výrazy překvapení v obličejích zbývajících dvou astronautů dávaly tušit, že jim oznamuje naprostou novinku.
*****
„Docela nuda,“ konstatoval už poněkolikáté Sláva Martenek a otráveně vyhlížel průzorem pilotní kabiny do nicoty. „Taky jsme mohli zaparkovat někde blíž k centru Galaxie a ne tady, v takové pustině. Žádný slušný výhled. Nebo jsme aspoň mohli objevit mimozemšťany.“ Tma vesmíru byla s řídce roztroušenými body osamělých vzdálených hvězd opravdu fádní. A dívat se stále na rozbalenou obří přijímací anténu z metalických nanovláken člověka rychle omrzí.
Marek Svoboda zvedl hlavu od přístrojů. „Ale kapitáne… Kolikrát vám mám opakovat, že někde u jádra Galaxie bych se nechytal? Záření pulsarů, kvasarů a já nevím čeho ještě by docela spolehlivě přeřvalo ty slaboučké starožitné signály, na které číháme. Nehledě na to, že v oblastech s vysokou koncentrací mezihvězdné hmoty by mi docela určitě mikrometeority brzo udělaly z antény cedník. A to bych fakt nerad…“
„Jo mikrometeority, to je svinstvo,“ zasnil se Martenek. „Už jsem vám vyprávěl, jak mi u Venuše čistě amputovaly záložní palivové nádrže, a já musel…“
„Třikrát,“ přerušil ho Karel Čáslavský. „Zatím jste nám to vyprávěl třikrát. Ale zkuste to klidně počtvrté, jestli máte chuť.“
Kapitán se naoko urazil. Ale jen na chvíli. Prostě se nudil. Na rozdíl od svých společníků, kteří pracovali, až se z nich kouřilo. Obrazně, pochopitelně. Sofistikované bezpečnostní systémy lodi by jakýkoli náznak dýmu v kabině zlikvidovaly v samém zárodku. Hyperprostorová loď už čtvrtý den parkovala v hlubině vesmíru, rozvinutá citlivá obří anténa o průměru dvou set metrů pečlivě zachytávala veškeré elektromagnetické vlnění, putující k ní ze směru, kde se před sto padesáti lety pohybovala vesmírem sluneční soustava, Svobodovy přístroje signály zaznamenávaly, zesilovaly, čistily, oddělovaly zrno od plev, aby pak mohl Karel Čáslavský co chvíli hýkat nadšením, když vycizelované záznamy pečlivě třídil a nahrával – pro jistotu každý hned na tři různá záznamová média. S dojetím, které starý vesmírný vlk Martenek absolutně nechápal.
„Historici si doposud mysleli, že Plechová kavalerie byla nějakým příběhem z temnověku,“ svěřoval se Čáslavský se svými nejnovějšími objevy. „Prohlédl jsem sice narychlo zatím jen dva díly, ale ono se to odehrává mnohem později, žádní rytíři v brnění, ale jezdci na obrovských plechových monstrech. Diváci budou nadšeni,“ tvrdil přesvědčivě.
Martenek ani Svoboda nepatřili mezi příznivce vysedávání před holovizními terminály, nicméně pečlivě naslouchali. Jednou jsou účastníky unikátní expedice, takže se vždycky může hodit, když i oni dokáží prohodit několik zasvěcených postřehů o úlovcích, které přivezou. Byť by šlo o postřehy z druhé ruky.
„Nebo VéKáVéčka!“ rozvášnil se Čáslavský. „Studie, které jsem měl k dispozici, hovořily o televizní sérii určené dávným radioamatérům, a taky je to jinak!
Nezklamaly zatím seriály Ulice, Hospoda a Nemocnice na kraji města, opravdu se tam děje odehrávají v nějaké ulici, v nějaké hospodě a nějaké nemocnici na kraji města, ale třeba takový Okres na severu nemá kupodivu vůbec nic společného s dobýváním polárních krajů! Nejmladší z rodu Hamrů se vůbec netýká kováren poháněných vodní silou, a taková Inženýrská odysea, jak jsem stihl zjistit, nijak nenaznačuje, že by šlo o českou parafrázi Kubrickova filmu Vesmírná odysea, jak to aspoň doposud ve svých článcích vehementně a bez důkazů tvrdil a do studentů ládoval kolega holovizní historik profesor Bondarčuk.“ Čáslavský byl ve svém živlu.
„Teď ještě abychom to všechno v pořádku dovezli domů,“ přišel s novým tématem do debaty kapitán Martenek a zatvářil se velmi důležitě.
„Jak to myslíte?“
„Jak to říkám. My tady tak trochu pácháme časoprostorový paradox, tak aby se nám to nevymstilo. Předběhli jsme elektromagnetické signály vyslané před více než stoletím ze Země, takže teď, až se zase zkratkou přes mimoprostor vrátíme domů, ty záznamy třeba zůstanou ve svém vlastním čase a…“ se zájmem pozoroval holovizního historika, který začal mírně brunátnět. Marek Svoboda se tvářil naprosto nezúčastněně.
„Ale to snad, taková práce a teď…,“ koktal Čáslavský.
Martenek se ještě chvíli popásal na jeho zděšení. „Tak fajn. Jen jsem vám chtěl připomenout, že je dneska prvního dubna. Na tuhle tradici si ve vesmíru moc potrpíme,“ dodal na vysvětlenou, jen co se třetina posádky uklidnila. „Mohl bych vám vyprávět, jak jsme jednou na apríla u Marsu se spojovací družicí…“
„Díky, někdy příště,“ zarazil rozjetého kapitána Marek Svoboda a v duchu zatoužil alespoň po jednom osamělém mikrometeoritu, který by lehce škrábl o plášť lodi a na pár hodin Martenka zaměstnal. „Doktore,“ obrátil se k holoviznímu historikovi, „co mám dělat s tím dalším balastem?“
„Balastem, jakým balastem?“ zbystřil Čáslavský.
„Přece jsem vám už říkal, že moje mašinky přežvýkají úplně všechno, co vyhodnotí jako elektromagnetické signály nesoucí obrazové informace ze Země. Vy si z toho berete jen zlomeček a mně to tady zahumusuje přístroje. Takže to mám mazat, nebo…?“
„Moment,“ zdvihl Čáslavský prst. „Nechcete nám trochu píchnout, kapitáne?“
Velitel hyperprostorové lodi ochotně přikývl. „Cokoli, čím zabiju nudu. Vy se docela dobře bavíte, tak proč ne já. Co mám dělat?“
„Totéž, co já,“ vysvětlil mu práci holovizní historik. „Máme tady mraky materiálu, takže se v tom probírejte, setřiďte, co k sobě patří a v nějaké smysluplné posloupnosti to pak vždycky uložte k archivaci – třikrát, pro jistotu,“ zdůraznil. „Koneckonců, když už tu jsme, nic nemusí přijít nazmar.“
„Nazdar!“ konstatoval Martenek. Po pouhých dvou hodinách práce a prohlížení a třídění balastních záznamů poznamenal: „To jsem blázen. Chlapi, věděli jste, že Mexičani a Venezuelci byli mistry světa ve výrobě – jak tomu říkali – telenovel?“
Karel Čáslavský na něj pohlédl s pokerovou tváří. Šokující novinku rychle strávil a tvářil se, že něco takového je dávno známé nejen jemu, ale dokonce i profesoru Bondarčukovi.
*****
„Škoda jí, ale co se dá dělat, svůj úkol splnila.“ Kapitánova slova platila obří anténě z metalických nanovláken, od které se právě hyperprostorová loď elegantním obloukem odpoutala. Skok sice mohli uskutečnit i bez téhle zbytečné parádičky, ale Martenek trval na svém. „Tvrdli jsme tu místo jednoho týdne třikrát tak dlouho, takže se před transmisí trošku rozhýbáme.“
Pohledem přes čelní průzor kabiny se s anténou rozloučili i Čáslavský se Svobodou – ten navíc holoviznímu historikovi vysvětlil, proč anténu nesbalí a nevezmou s sebou zpět. „Prostě to nejde,“ uzavřel debatu. „Anténu speciálně sbalili přímo ve fabrice – skládali ji rovnou, jak ji kousek po kousku štrikovala výrobní linka. I kdybychom se tady teď snažili sebevíc, maximálně ji zmuchláme do balíku, který bychom do lodi dostali asi jen těžko. Takže tu po sobě necháme památníček. Až do téhle pustiny přiletí nějaká krásná mimozemšťanka, může naši anténu použít jako zrcadlo a udělat si mejkap.“
„Nezapomněli jste na pytlíky?“ přerušil vysvětlování kapitán.
Nezapomněli, měli je při ruce. I tři týdny po prvním vynoření z mimoprostoru byly vzpomínky na urputnou žaludeční nevolnost víc než živé.
„Jenom by mě zajímalo,“ řekl Martenek, aby trochu rozptýlil předstartovní nervozitu, „jestli ministr Jandák plánuje dát ty seriály národu jen tak, jako dárek, a nebo si za ně nechá od holovizí zaplatit? V tom případě bych možná místo jednorázové odměny za tuhle cestu trval na procentech… Co vy na to?“
Ještě než se loď přehoupla do mimoprostoru, trojice českých astronautů myšlenku důkladně prodebatovala.
*****
Půlka planety tonula v slzách, když se v zrestaurované a pro holovizní projekci transformované telenovele vrátil ubohé Esmeraldě zrak. Druhá půlka se naopak radovala, že smrt Bobbyho Hewinga z Dallasu byla jen seriálovou noční můrou. A třetí polovina planety, respektive ona malá oblast ve středu Evropy, odkud celé seriálové nostalgické šílenství vzešlo, měla v nepořádku svůj cholesterol.
Jídlomaty totiž po tunách vyráběly pravěkou pochoutku zvanou vlašský salát, který tak obratně dokázala prodávat jistá Žena za pultem.
Když se osvědčené trio Karel Čáslavský, Marek Svoboda a Sláva Martenek chystalo na další loveckou výpravu do hlubin vesmíru, měl už holovizní historik sepsanou tlustou monografii o prvopočátcích televizní a stereovizní seriálové tvorby. Na základě autentických materiálů.
Škoda jen, že lidstvo odložilo ad acta pokusy najít ve vesmíru jiný inteligentní život. Kdyby totiž Čáslavský neměl podvědomě zakódováno, že lidé jsou ve vesmíru sami, asi by matematické symboly na jednom detailu pokladní účtenky ve třetím dílu Ženy za pultem a evidentní schémata struktury vesmíru na pláštích dvou prodavaček vysvětlil jinak, než jako hloupé vtípky nudících se členů filmového štábu. Podle Čáslavského se tyto nepatřičnosti do záběrů dostaly jen kvůli nepozornosti skriptky. Smutné bylo, že Čáslavského názory pokorně a zcela nekriticky přijal i profesor Bondarčuk.
