Nestává se tak často, aby jeden Čech naštval několik vlád a několik vážených vědeckých institucí najednou. Ale stalo se.
Dá se to snad srovnat jedině s letitým incidentem, kdy si Češi rafinovaným trikem a obratným jednáním v Evropském parlamentu a Radě bezpečnosti OSN zajistili výhradní práva dodávat na Saharu písek těžený v Třeboňské pánvi. Vzhledem k tomu, že obrovská pole tamních solárních elektráren vyráběla dostatek energie k pohonu gigantických odsolovacích stanic na mořskou vodu i k nepřetržitému provozu obřích čerpadel, která zavlažovala bývalou poušť, bylo pro unii Libye, Maroka a Nigeru mnohem levnější importovat pro místní betonárky i na cestičky v parcích a zahradách kvalitní písek ze středu Evropy, než se k jeho zásobám prokopávat tlustou vrstvou saharské bujné vegetace.
Zatímco incident s písečným monopolem už trápil pouze světovou písečnou lobby, nová událost zvedla mandle téměř celému světu. S výjimkou Česka, pochopitelně. Tady naopak místní média pěla chválu na šikovnost a píli příslušníků malého národa. Jak už je v české kotlině zvykem, zatímco neúspěch v čemkoli se okamžitě někomu přisoudí a všichni kolem si myjí ruce po vzoru Piláta Pontského, úspěch si naopak přisvojují okamžitě všichni a snaží se na něm přiživit. Holovize Z-Nova tak sice v prvních nadšených reportážích chválila umění a důvtip domácího kutila Mirka Tichéha z jihočeské vísky Přední Výtoň, postupně ale tón reportáží přešel do majestátního plurálu „my Češi jsme zase světu dokázali, že…“.
Jisté je, že Mirek Tichák si rázem udělal nepřátele v Arecibu na Portoriku, v Evropské jižní observatoři v Chile, v Jodrel Banku, v Krymské astrofyzikální observatoři, u pozemské obsluhy Orbitálního radioteleskopu i na spoustě dalších míst. Zkrátka úplně všude, kde vědci už déle než jedno století lovili z hlubin vesmíru každý rádiový šum v naději, že se z nějakého nenápadného pípnutí nakonec vylíhne signál mimozemské inteligence. A teď je všechny zcela nestydatě předběhne jakýsi nýmand za zemičky, kde lidé už téměř neumějí psát a kde se díky promyšleným školským reformám začínají násobilkou a trojčlenkou zabývat až studenti vyšších ročníků středních škol.
„Bylo to vlastně docela jednoduché,“ vyprávěl Mirek Tichák v, reportáži holovize Z-Nova, která šokovala celý vědecký svět a přinutila vlády k vážnému zamyšlení, jakým způsobem dál financovat vědecké bádání. „Vlastně náhoda. Původně jsem svoji anténu, kterou jsem si udělal z rezaté Vysloužilé paraboly satelitního holovizního přijímače, nasměroval k našemu kravínu na kopci. Abych si usnadnil práci. Mám tady takový šikovný prográmek,“ ukazoval reportérovi na prastarý a značně otlučený iPad, „a chtěl jsem si na dálku chytat data z telemetrie obojků našich dojnic. Jo, ten prográmek,“ podrbal se na čele, „umí analyzovat bučení, a když ho přepnu na hlasový výstup, tak mi pak tlumočí,“ usmál se vítězně Mirek Tichák. „Mám žízeň, mám hlad, podestýlka je tvrdá, krmení mě nadýmá… a tak. Nemusím tak pořád lítat po kravíně a odečítat telemetrii skenerem u každé krávy, ale mám přehled hezky z domova. To byste nevěřili…“
Reportér byl v té chvíli trochu netrpělivý a rázně Ticháka uťal právě v okamžiku, kdy se bodrý venkovský technický nadšenec chystal objasnit, jak u nich v družstvu vymýšlejí jména pro jednotlivé dojnice. „Vraťme se k vašemu vesmírnému objevu…“
„Jasně. To bylo tak. Potřeboval jsem parabolu uchytit třema šroubama, jenže jeden se mi zlomil. Myslel jsem, že dva nakonec budou stačit taky, jenže nestačily. V noci foukal vítr nebo co, nebo je ta zeď na baráku už nějaká vachrlatá, zkrátka anténa se mi otočila a mířila rovnou do oblohy. Já si toho pochopitelně nevšimnul, normálně jsem si ráno zapnul mašinu, abych jako věděl, co mě v práci čeká, no a místo nějakých krávovin, tak já říkám tomu přetlumočenýmu bučení, jsem poslouchal tohle.“
Kamera najela na detail, Tichák klepl ukazovákem do iPadu a z reproduktorů zazněl plechový strojový hlas: „Přicházíme v míru. Neseme vám pozdrav od galaktického bratrstva, Přicházíme v míru. Neseme vám pozdrav od galaktického bratrstva. Přicházíme…“
„Vážení diváci. Český prezident už vyjádřil přesvědčení, že bude velkou ctí a zadostiučiněním pro celý národ přivítat inteligentní tvory z vesmíru na české půdě,“ udělal reportér tečku za příspěvkem.
Nakolik měl novinář tuto informaci ověřenou, těžko říct. Jedno je ale jisté. Jen co se záznam reportáže rozšířil po světové Síti, nikdo nepochyboval, že slízat smetanu kolosálního úspěchu svět Čechům nenechá.
Že reportáž není žádnou kachnou, jejímž jediným cílem by bylo zvětšit podíl holovize Z-Nova na globálním koláči sledovanosti, nepřímo potvrdila ředitelka hvězdárny na Kleti Jana Lichá. Observatoř se už více než století věnuje sledování malých planetek a dalšího kosmického smetí, které by se jevilo jako potenciální hrozba pro Zemi a mohlo by nachystat lidstvu osud dinosaurů. Výkonný dalekohled namířený do směru, odkud údajně Mirek Tichák zachytil poselství kosmických cestovatelů, skutečně nalezl jakési nepatrné smítko, které se blížilo k oběžné dráze Země. Veškeré radioteleskopy na planetě měly teď jediný cíl, dokázat totéž co jedna rezatá parabola kdesi v šumavských kopcích.
„Máme je!“ letěla pak od jednoho radioastronomického pracoviště k dalšímu vzrušená a nadšená zpráva, když obsluhy postupně vylovily z kosmického šumu jasné a zřetelné modulované signály.
Nepříjemně bylo, že se Mirek Tichák sice s televizním reportérem ochotně podělil o svůj objev, prozradit komukoli cokoli o svém „šikovném prográmku“ ale zarputile odmítal.
„Není to moc legální,“ dodával na vysvětlenou, když dostával jednu lukrativní nabídku za druhou.
Přední Výtoň byla náhle žádanou lokalitou – naposledy tu bylo tak živo někdy před šedesáti lety, ještě když existovala Lipenská přehrada a obec platila za vyhlášené prázdninové letovisko. Mělké jezero ale už dávno zaplnily nánosy splavené z horních partií toku řeky poté, kdy kůrovec v rámci unikátního přírodního experimentu sežral půlku Šumavy a stromy, které by zamezily erozi půdy, přestaly náhle existovat. Meandrující líná horská říčka Vltava teď rozhodně davy turistů nelákala a ekologický chov skotu bylo to jediné, co dokázalo živit zdejší nepočetné obyvatelstvo.
Vznášedla, vrtulníky i elektromobily přivážely do šumavské obce nadšené, a vzápětí zase odvážely zklamané a otrávené elegantní muže, z nichž každý byl přesvědčen, že buranovi z balíkova veze nabídku, na kterou nelze říct ne. Svět měl tak trochu problém – všechny radioteleskopy sice bez problémů zachytily vysílání mimozemšťanů a dokonce i odpovídaly standardními kódy, které pro první meziplanetární kontakt vymysleli experti už v půlce dvacátého století, ale zatím ani experti na kryptologii, ani počítače světových vědeckých center nakrmené gigabity dat nedokázaly to, co Tichákův „šikovný prográmek“: vyrýžovat z vysílání přibližujícího se kosmického plavidla byť jediné srozumitelné zrnko informace.
Spojená Evropa se pokusila zahrát na Českou republiku s kartou zakázaných technologií.
„Je mi líto, pánové,“ krčil rameny ministr zemědělství při grilování v Evropském parlamentu, „ale opravdu nemůžeme z našich vládních pozic nijak pomoci. Všichni naši zemědělci používají pro telemetrii chovného skotu pouze elektroniku schválenou Bruselem, nic netajíme. Zařízení, o které má teď svět tak eminentní zájem, je soukromým majetkem pana Mirka Ticháka, a záleží tedy jen a pouze na něm, jak s ním naloží. Chápu, že ve hře jsou globální zájmy – ale pochopte i naši pozici, my na něj rozhodně tlačit nebudeme – přece nedáme z ruky něco takového…“
Jakýsi německý poslanec z ultralevicové frakce hodil po ministru zemědělství botou, několik italských europoslanců začalo pískat a sálem se neslo nespokojené bučení. Souhlasný potlesk zazněl jedině z ostrůvku českých europoslanců a jejich slovenských kolegů. Ne snad že by Slováci byli nadšeni tím, že jejich bývalí federální souputníci nechtějí postoupit k celoevropskému využití technologii pro kontakt s mimozemšťany; měli ale pifku na sjednocenou Evropu a byli rádi, když někdo na zbytek kontinentu občas beztrestně udělá dlouhý nos. Slováci prostě ještě nepřekousli, že před třiceti lety Evropský parlament těsnou nadpoloviční většinou odhlasoval, na nátlak alpských vlekařských lobby, že Tatry nejsou velehory, ale jenom pahorkatina.
Když před europoslance předstoupil český prezident, bylo jasné, že sál opět čeká jedna ze zatěžkávacích zkoušek. Obyvatelé povltavské kotliny měli už léta pověst potížistů, a pokud sama hlava státu vážila cestu do Bruselu, aby promluvila před nejvyšším zákonodárným sborem starého kontinentu, dalo se očekávat něco vzrušujícího. Naposledy tady Češi probudili vášně svým zcela neortodoxním pohledem na dlouho a důkladně vypracovávaný zákon o vnitrozemské plavbě. Pečlivě připravenou normu, která měla umožnit přepravovat po evropským tocích ekologicky šetrným způsobem mnohem větší náklady než doposud, poslal ke dnu svým jedovatým vystoupením právě český prezident. Uštěpačně tehdy pravil, že novelizovat Archimedův zákon tak, aby těleso ponořené do kapaliny vytlačilo pětinásobek svého objemu, je sice zajímavé, ale blbé. Nepřímo za pravdu mu přitom dali aktivní přístavní odboráři z maďarského Gyoru, kteří na základě návrhu zákona naložili, ve snaze zviditelnit svou vlast na evropském kolbišti, čtyři standardní říční tlačné čluny pětinásobkem obvyklého nákladu. Tři měsíce pak byl tento úsek Dunaje nesplavný, než se podařilo potopené čluny vyzdvihnout a uvolnit plavební dráhu.
„Dámy a pánové, věc je prostá,“ začal český prezident. „Díky českému objevu naváže lidstvo první kontakt s vyspělou kosmickou civilizací. Je proto naprosto, ale naprosto logické, že kosmická loď, jejíž posádka deklarovala přátelské úmysly, by měla přistát na českém území. Máme nepoužívaný, ale udržovaný vojenský kosmodrom v Bechyni, který se pro tento účel výborně hodí. Jako jediní umíme s mimozemšťany komunikovat – naši odborníci jsou v úzkém kontaktu s panem Mirkem Tichákem a já mohu tady, na evropské půdě, tlumočit, že náš skromný objevitel vyřešil i otázku zpětné komunikace prostřednictvím svého programu. Možná vás bude zajímat, že loď, která se k Zemi blíží, je teď přímo zahlcena vysíláním z většiny pozemských radioteleskopů, ale jak nám naši kosmičtí přátelé hlásí, jsou trochu zmateni. S výjimkou vysílaných a neustále opakovaných číselných řad, několika matematických symbolů a naprosto zbytných informací o tom, že naše planeta je třetí od Slunce, nerozumějí naprosto ničemu…“
Český prezident se lehce uklonil zkoprnělému auditoriu a bez dalších slov opustil řečniště.
Zatímco se Evropským parlamentem proháněly jedna za druhou vlny tsunami rozhořčení nad českou troufalostí, Mirek Tichák si doma v klidu seděl u svého omláceného přístroje a s několika odborníky z České kosmické agentury za zády (a hlídkujícími, dobře zamaskovanými příslušníky prvního průzkumného praporu z Prostějova v blízkém okolí) udržoval kontakt s mimozemšťany. Což zní sice velmi vznešeně, ale ve skutečnosti se jednalo jen o výměnu neustálých ubezpečení, že návštěvníci přícházejí v míru a stejný postoj by uvítali i od svých budoucích hostitelů. Informace o tom, odkud přicházejí či jak dlouho jsou na cestě, si stále nechávali pro sebe a na prosby o navázání videokontaktu vůbec nereagovali.
„Může to být z bezpečnostních důvodů,“ rozvíjel před experty svoje myšlenky Mirek Tichák. Byl už docela otrávený. Na společnost si nikdy nepotrpěl, a třebaže mu všichni kolem vysvětlovali, že jsou tady jen kvůli jeho dobru a také ochraně, aby mu snad – proboha – někdo jeho epochální vynález neukradl, pomalu začal litovat, že si všechno raději nenechal pro sebe. Mohl mít klid. Teď alespoň rozvíjel své myšlenky, kterými odborníky docela šokoval. Poněkud už totiž odvykli řídit se zdravým selským rozumem.
„Třeba jsou tak ohavní, že by se nám zhnusili,“ vymýšlel si Tichák teorie, „nebo vůbec žádné videotechnologie nemají. Třeba vůbec nemají oči. Třeba se řídí jen čichem nebo hmatem, nebo mají nějaký úplně jiný smysl. Co když jenom vnímají změny elektrického pole, co když jsou to inteligentní plynové koule…“
JSTa detašovaném pracovišti České kosmické agentury v Přední Výtoni se v těch dnech zrodilo několik desítek teorií, které by běžnému vědeckému pracovníkovi stačily minimálně na obhájení titulu PhD., k zisku profesury na prestižní univerzitě a výnosnému přednáškovému turné po evropských metropolích. Snad jen s tím rozdílem, že jejich autor vedle toho ještě běžně stíhal své zaměstnání, byť s mírným nepohodlím, když musel data od dojnic zase pracně odečítat ručním skenerem.
„No konečně!“ vydechl po týdnu únavné nicneříkající komunikace s mimozemšťany Mirek Tichák. U svého stářičkého omláceného iPadu měl pro jistotu vypnutý hlasový výstup, jak mu poradil jeden z expertů z České kosmické agentury („Nevíte, kdo nás může poslouchat…“). Když otevřel soubor se vzájemnou komunikací, potěšila ho nová informace. Už žádné ubezpečování o čistých a mírových úmyslech, ale jasně formulovaná stručná žádost o zadání koordinát pro přistání.
„Klidně to můžou posadit tady u nás, potřebujeme oživit turistický ruch jako málokdo,“ konstatoval zcela pragmaticky Mirek Tichák.
„Bohužel, příteli, pár dnů jste nesledoval dění ve světě,“ položil mu na rameno ruku muž ve vojenské uniformě. Nikdo jeho příchod nepozoroval.
„Vy jste jako kdo? Velitel průzkumáků?
A jak jste se sem dostal?“
„Moc otázek najednou. Jsem náčelník vojenské sekce České kosmické agentury, plukovník Petr Braný, měl jsem na starosti přípravu kosmodromu v Bechyni na důstojné uvítání mimozemšťanů. Prosím, pomalu s tou odpovědí.“
„No tak dobře, Bechyně, když jinak nedáte,“ nedal se vyvést z dobré nálady Tichák. „To není tak daleko…“
„Říkal jsem, že jste nesledoval dění ve světě…“
„Copak? Číňani zase odmítli půjčit Americe na pokrytí schodku veřejných financí? Nebo má elita naší pop-music angínu a nebude moct zazpívat na uvítanou?“
„Situace je poněkud vážnější. Náš prezident i europoslanci se bili jako lvi až do posledního dechu, ale nakonec podlehli.
Němci podpoření Italy si vydupali, že mimozemská kosmická loď bude navedena na letištní kosmodrom ve Frankfurtu nad Mohanem,“ důstojník si smutně povzdychl.
„Šlo o nechutný nátlak, kterému nebylo lze odolat. Vyhrožovali, že jinak parlamentní většinou odhlasují, aby Česká republika musela okamžitě přejít na společnou evropskou měnu.“
„Šmankote!“ vydechl Mirek Tichák a další dva přítomní experti z kosmické agentury těžce usedli na rozvrzané židle, kterými byla vybavena Tichákova pracovna-kuchyně-obývací pokoj. Evropa použila k prosazení svých zájmů nečistý a nejtvrdší nátlak, jakého jen byla schopna. Jedině České republice a Velké Británii, dvěma státům, které si ponechaly své národní měny, se totiž vyhýbaly pravidelné finanční krize eurozóny, přicházející v šesti až osmiletých cyklech. Jejich rodiště bylo vždy na jihu Evropy – jednou se Řekové nechtěli vzdát patnáctých a šestnáctých platů, jindy Italové odmítali slevit ze zákonného nároku na deset týdnů placené dovolené, popřípadě Španělé spolu s Portugalci trvali na zachování siesty od poledne do půlnoci. Pro úplnost je třeba dodat, že jednu z krizí zavinila i lokomotiva evropské ekonomiky – Německo, když přechodná ultrapravicová vláda vyhnala dvacet milionů tureckých gastarbeiterů s poukazem na to, že německé hodnoty mohou nejlépe vytvářet jen Němci samotní.
„Tak to přijdeme o veškerou slávu?“
„Vy ne, pane Ticháku, vy ne. Postaral jsem se o to, aby vaše programové vybavení pro komunikaci s mimozemskou civilizací mělo celosvětovou patentovou ochranu, navíc minimálně půl roku nesmí opustit naše území. Proto tady u vás zůstává základní komunikační stanice – z toho jsme neustoupili. Mimozemšťani sice sednou ve Frankfurtu, ale přes vás půjde veškerý komunikační tok. Budeme to honit přes družici,“ upřesnil plukovník Braný po vyslovené námitce, že něco jiného je mít namířený rezatý talíř paraboly do kosmu a něco jiného komunikovat s někým, kdo je schovaný za devatero kopci.
„Vaším úkolem teď bude odeslat souřadnice místa přistání a také pár údajů o vzdušném obalu naší matičky Země,“ pokračoval plukovník. „Jestli mají nějaké vyloďovací čluny, tak aby věděli, do čeho jdou… Hubble-8,“ dodal ještě a zvedl zrak ke stropu místnosti, čímž chtěl zřejmě naznačit orbitální dráhu, „už tu loď zaznamenal taky – k aerodynamickým tvarům má hodně daleko. Naši kosmičtí přátelé, nebo spíš jejich konstruktéři, asi zrovna procházejí surrealistickým obdobím.
Všechny podklady vám pochopitelně naši dobrodinci z Evropské kosmické agentury bryskně dodají, abyste je přetlumočil a odvysílal. To je pro tuhle chvíli asi všechno. Doufám, že ta vaše bedýnka,“ kývl k iPadu, „je v lepší kondici, než vypadá. Počítejte s tím, že dostane pořádně zabrat, až budou ve Frankfurtu všichni slavnostně řečnit na uvítanou, tak aby to zvládla…“
„Bez obav,“ ujistil ho Mirek Tichák, „už jsem s ní i zatloukal hřebíky, když jsem nemohl najít kladivo. Nedáte si něco na zub?“
Plukovník kývl.
„Měl bych tady vajíčka nebo vajíčka,“ nabídl Tichák. „Opravdová, domácí, ne ta z velkovýroben nebo jídlomatů,“ dodal ještě, a když zaregistroval zvědavé pohledy dvou expertů z kosmické agentury, dodal: „Tak jo. Udělám je smažená na cibulce pro všechny.“
Za chvíli se už Mirek Tichák točil kolem elektrického sporáku a ještě stihl nahlas uvažovat, jaký vztek asi musí mít Rusové a Američané. Právě před měsícem se neřízené zřítila do pouště Gobi Mezinárodní vesmírná stanice 004. Američané zrovna prožívali desetiletí, kdy opět vyvíjeli nový úsporný orbitální nosič a museli se nechat na stanici vozit ruským loděmi, Rusové, pro změnu, měli právě tak dost amerického dluhu za dvanáct výprav, postavili si hlavu a celkem logicky tvrdili, že teď mají službu s udržováním ISS-004 kolegové ze zámoří. Výsledkem nedohody byl malebný kráter, který nebývalou měrou zvedl zájem o jinak touroperátory naprosto opomíjené Mongolsko.
„Představte si, že ta loď by jinak v poklidu zaparkovala u Iesesky a všechnu slávu z prvního kontaktu by sklidili Amíci a Rusové,“ dovedl myšlenku už u stolu do konce hostitel. Muži z České kosmické agentury jen souhlasně přikyvovali a zdrželi se jakýchkoli komentářů. Momentálně ani nepociťovali potřebu nějak se vyjadřovat. Jejich chuťové buňky právě zažívaly orgasmus a vědci sami si uvědomovali křivdu, kterou společnost páchá na lidech odsouzených k životu ve městech a krmených výhradně produkty potravinářského průmyslu.
Právě nad míchanými vajíčky se v hlavě Mirka Ticháka zrodil nápad, který si autor unikátního komunikačního softwaru nechal zcela pochopitelně pro sebe. Jakže popisovala prababička ten prastarý princip fungování sousedských vztahů? Když se svěříte kouzelnému dědečkovi, že soused má novou kozu a dědeček vám nabídne, že vám ji také opatří, správná odpověď zní: „Já kozu nepotřebuji. Bude mi úplně stačit, kdyby ta sousedova chcípla…“ Když nám Evropa nedopřeje vychutnat si zasloužený triumf a přivítat mimozemšťany u nás, tak ať je nepřivítá nikdo.
„Bylo to skvělé!“ vytrhl Ticháka z úvah blaženě mlaskající plukovník Braný. „Obávám se, že po téhle zkušenosti se už nebudu moct na vejce z jídlomatu ani podívat.“ Další dva hlasy se s chválou připojily.
„Maličkost, je to jedna z výhod života na odlehlém venkově,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Tichák a v duchu dolaďoval poslední detaily svého záškodnického plánu galaktických rozměrů. Když za pár minut zapípal plukovníkův komunikátor a Braný nastrčil jeho displej Tichákovi před obličej se slovy: „Tak jim to pošlete!“, měl jasno. Souřadnice místa přistání odeslal přesně podle předlohy, ale u atmosféry popustil uzdu fantazii. Údaje o atmosféře, které „šikovný prográmek“ přetavil ve sdělení mimozemšťanům, popisovaly spíše vzdušné nic halící planetu Mars než hustou plynnou slupku Země. Pokud si sami neudělají předem důkladnou analýzu, uvažoval Tichák, srazí se s hustou realitou a pochopí, že pozemšťani s nimi nehrají čistou hru. Takže je určitě přejde chuť navazovat kontakt. Nebo vytrvají, ale budou čekat nějaký další podraz a přistanou raději jinde, podle vlastního výběru. V každém případě přijde Spojená Evropa o celou slávu. Obavy, že by případný náraz do husté atmosféry mohl také znamenat zkázu mimozemské expedice, si Tichák nepřipouštěl. Technika inteligetních tvorů, kteří dokážou překonat mezihvězdné dálavy, určitě vydrží mnohem víc, než jedno poněkud neplánované a nešetrné setkání s molekulami vzdušného obalu planety.
„Co jste říkal?“ zajímal se jeden z expertů, když Tichák odklepl zprávu.
„Já? Nic.“
„Mumlal jste cosi o nějaké chcíplé koze…“
„Jo tohle… To je taková stará rodinná mantra,“ mlžil Tichák, „vůbec nic to neznamená.“
Vesmírná loď mimozemšťanů se zabořila do horních vrstev atmosféry pod špatným úhlem a příliš rychle. Vzápětí se těleso proměnilo v obří žhnoucí meteor, který se řítil k Zemi. Pozorovatelé u výkonných dalekohledů po celé Evropě napřeskáčku hlásili jednu katastrofickou zprávu za druhou a korunu všemu nasadil jakýsi Alexandr Kazancev z monitorovacího střediska strategické obrany v Petrohradu, když na otevřené frekvenci a anglicky, aby všichni rozuměli, vzrušeně vykřikl: „Takhle nějak asi vypadal Tunguzský meteorit, než vybuchl nad Sibiří!“
Pět set dvacet europoslanců, šestadvacet hlav států, tři tisíce vyšších evropských úředníků a všichni obyvatelé Frankfurtu nad Mohanem v ten okamžik trpce zalitovali, že se nacházejí ve Frankfurtu. Žádný kouzelný dědeček, který by jim splnil přání být o několik stovek či rovnou tisíců kilometrů jinde, se ale nezjevil. Místo něj se z nebe zřítila rozžhavená vesmírná loď.
Alexandru Kazancevovi se přirovnání nepovedlo. Na rozdíl od slavného meteoritu totiž mimozešťané přece jen neztratili nad svým strojem kontrolu a to, co vypadalo jako regulérní ohnivá smršť, se ukázalo být zřejmě velmi účinnými brzdícími motory. Do třešňového žáru rozžhavená loď tvrdě, ale bezpečně dosedla na plochu frankfurtského letištního kosmodromu. Koho v tu chvíli nesmetla k zemi tlaková vlna a neohlušil sonický třesk, který dorazil z vyšších vrstev atmosféry, mohl z bezpečné vzdálenosti zahlédnout, jak vlivem žáru, který sálal z lodě, popraskal beton ranveje.
Oficiální delegace i řadoví diváci se postupně sbírali ze země. Nikomu se zřejmě nic nestalo – kolem přistávacího koridoru bylo vytyčené dostatečně široké bezpečnostní pásmo, takže mimo uválených značkových obleků, dočasné nedoslýchavosti a nedobrovolné depilace vlivem sálavého žáru neutrpěl nikdo z přítomných jiné vážnější újmy.
Po třech hodinách napjatého čekání, kdy oficiálními i neoficiálními kanály bombardoval celý svět Přední Výtoň, respektive Mirka Ticháka, aby tlumočil, co mimozemšťané vysílají, se nad frankfurtský kosmodrom snesl prudký déšť. Politici a úředníci tak měli chvíli úplně jiné starosti a Tichák si mohl dát pauzu – vůbec ho nebavilo každou půlminutu vysvětlovat, že loď mlčí jako zařezaná.
Déšť se zasloužil o dochlazení rozžhaveného pláště lodi – vesmírné plavidlo se pod prvními kapkami zahalilo do oblaku par, a když se z něj vylouplo, hleděli diváci na uhlově černý předmět, který se bránil jakémukoli rozumnému popisu. S pozemskými kosmickými technologiemi stroj návštěvníků nijak nekorespondoval – reportér holovize Z-Nova, kterému žár při přistání sežehl obočí, se nicméně o popis pokusil. Přirovnal loď ke směsce náhodně poslepovaných názorných pomůcek ze školního kabinetu deskriptivní geometrie a mineralogie. Lichoběžníky, kosodélníky, kužely, jehlany, hyperboloidy, paraboloidy i nejrůznější mnohostěny tvořily loď, s jakou by se létat v atmosféře neodvážil ani digitalizovaný holovizní kaskadér s masochistickými sklony.
Uběhlo osm hodin od přistání, na kosmodromu se začínalo šeřit a situace byla stále stejná. Mimozemšťané nekomunikovali, nikde se také neotevřel žádný otvor, průlez, vchod, zkrátka nic, co by naznačovalo, že posádka hodlá vystoupit. Letouny se strategickými raketami vzduch-země, které hlídaly kosmodrom z oblohy, musely už dvakrát na základnu doplnit palivo, italská vládní delegace se omluvila a odjela domů s tím, že by jinak nestihli finálový zápas domácí fotbalové ligy, v mobilních jídlomatech rozmístěných na ploše už došly veškeré zásoby potravin i pití a německý prezident se z čirého zoufalství naučil svůj uvítací projev nazpaměť.
„Asi to zabalíme, kolego,“ obrátil se na zívajícího evropského prezidenta, „naši milí mimozemšťani se při tom sešupu asi usmažili jako vídeňské řízky. Už si s nima nepopovídáme.“
Mohl si žoviální tón dovolit. Holovizní štáby na místě nechaly jen automatické kamery namířené na loď a změnily působiště. Vysílat půl dne o tom, že se nic neděje, by bylo profesionální sebevraždou.
„Jsem vegetarián,“ zareagoval na zmínku o řízku evropský prezident, „ale jinak s vámi musím souhlasit. Nějak se to nepovedlo.“
Oba muži seděli v pohodlných křeslech pod mobilním přístřeškem, takže na rozdíl od většiny vytrvalých diváků na ploše byli nejen v suchu, ale měli také dostatečnou zásobu poživatin i nápojů. Dlouhou chvíli si krátili zajímavým hovorem na téma, zda už nastal čas přijmout pod modrou vlajku se žlutými hvězdami Turecko.
„Ozvali se!“ zařval nadšeně Mirek Tichák – a protože si Brusel s Berlínem vymínili, že spojení s Frankfurtem musí být online, jeho hlas, patřičně zesílený a tlumočený do čtyř úředních řečí kontinentu, probral k životu všechny, kteří ještě na kosmodromu vytrvali. Tichák rovnou zapnul hlasový výstup svého přístroje a poladil zařízení tak, aby stíhalo překládat plynulou oboustranou komunikaci.
„Je nám to moc líto,“ sděloval strojový plechový neosobní hlas, „ale potýkáme se s malým problémem. „Žár, který vznikl při průletu atmosférou, rozžhavil ochranný plášť naší lodi až na kritickou mez. Je nám to trapné, ale zapekly se nám všechny výstupní otvory…“
Mirek Tichák hleděl na svůj iPad s otevřenou pusou a čelist poklesla i politikům na kosmodromu, kteří si už odkašlávali, aby spustili svůj projev na uvítanou. Přístroj zatím monotónně pokračoval v tlumočení vzkazu návštěvníků z hvězd. Prý probrali všechna pro a proti a rozhodli se raději bez výsadku odletět. Nebyl by sice problém za použití (v tuto chvíli se iPad na chvíli odmlčel,
„šikovný prográmek“ poprvé nezvládl překlad) plášť proříznout, ale s dírou v trupu by nemohli odletět a obávají se, že přátelé z třetí oběžnice ještě nemají takové technologie, aby mohli pomoci s opravou.
„Při expedicích na nové planety se něco takového občas přihodí,“ tlumočil iPad, ale do roka se vrátíme už dokonale připraveni na podmínky vaší planety a staneme si tváří v tvář.“ Otázkou je, zda si „šikovný prográmek“ právě teď pustil fantazii na špacír, anebo naprosto přesně rozklíčoval obsah sdělení mimozemšťanů. V tom případě dal tak neukojeným touhám o kontakt alespoň nějaký konkrétnější rozměr. Hosté z kosmu mají obličeje, a tedy zřejmě i hlavy.
Sotva sdělení doznělo, pod lodí to trochu zabublalo, objevily se nenápadné a poměrně tiché plameny a stroj se vyšvihl do vzduchu. Skutečně vyšvihl – s postupným nabíráním rychlosti, jak to umí pozemské rakety, neměl tento start nic společného. Loď vzápětí zmizela na noční obloze a mohutné zaburácení svědčící o tom, že ještě před opuštěním hustých vrstev atmosféry překonala rychlost zvuku, bylo posledním pozdravem zklamanému Frankfurtu i Evropě.
Mirek Tichák ještě další dva dny udržoval s lodí kontakt, ale to už s výjimkou skupinky expertů z České kosmické agentury a Mirka samotného nikoho nezajímalo. Zvlášť když otázka, kde mají návštěvníci svůj domov, zůstala i nadále záhadnou. Evropská kosmická agentura se sice na základě zjištěných dat o příletové a odletové trajektorii snažila vypočítat, odkud mohli mimozemšťané pocházet, ale to už bylo jen plácnutí do vody. Každý skaut dokáže rafinovaně mást stopy, natož pak příslušníci vyspělé mimozemské civilizace.
Evropský parlament teď zasedal nepřetržitě a Čína, Indie, Rusko a Spojené státy intenzivně budovaly na svých územích nové kosmodromy s mohutnými navigačními radiomajáky. Byť momentálně tyto státy neměly, s výjimkou několika desítek tun kosmického smetí, na oběžné dráze nic. O pilotovaném a navigovatelném tělese ani nemluvě. Za rok ale chtěli být připraveni úplně všichni.
Komu se nakonec podařilo ukrást omlácený Tichákův iPad i s jedinou verzí funkčního komunikačního programu pro kontakt s mimozemšťany, to zatím zůstávalo zahaleno závojem tajemství.
V Čechách už to ale nikoho nevzrušovalo.
Čeští experti z národní kosmické agentury se rozhodli být tentokrát k světu milosrdní a nechali své zahraniční kolegy, stejně tak jako politiky, plně vychutnávat stav euforického nadšení a těšení se na další, už skutečný kontakt. Sami se zase začali věnovat všednodenní rutině a únavnému boji o finanční granty na svou činnost. Mirek Tichák byl pak tím posledním, kdo by se šířil o tom, že poselství návštěvníků z kosmu znělo ve skutečnosti maličko jinak, než jak je poprvé narychlo chytrý privátní prográmek v prastarém otlučeném iPadu ochotně přeložil. Slib příletu v příštím roce mimozemšťané mysleli docela určitě smrtelně vážně. Jen když si Mirek záznam před smazáním ještě jednou projížděl, zjistil, že software kvůli tempu komunikace v první verzi překladu některá zbytná slůvka vypouštěl. Mírumilovní mimozemšťané svůj slib docela určitě splní, jen si dají trochu na čas – v originále totiž hovořili o galaktickém roce…
Otázku, kdo je bude za oněch 220 milionů pozemských let vítat, Mirek Tichák raději neřešil.
