Trpasličí hadrosaurus sebou prudce škubal a vydával kvákavé skřeky. Celní inspektor Václav Pomezný zvíře nemilosrdně vytáhl ze skříňky pod umyvadlem na toaletě, pevně je držel za kůži na hřbetě a otočil se do kabiny kosmoplánu: „Čí to je?“
Odpovědí mu bylo hluboké mlčení. Dvacítka cestujících cudně klopila zraky k podlaze. Jako obvykle – úplně čisté svědomí zřejmě neměl nikdo, touha přivézt si z dovolené živý suvenýr byla mnohem silnější než úcta k platným zákonům. Inspektor Pomezný pokynul své kolegyni, která mu na dosah přisunula přenosný HHME (humánní hubič mimozemských entit) a vřískajícího tvora vhodil dovnitř.
„Tak, to bychom měli,“ konstatoval spokojeně. Původně očekával, že se mezi výletníky najde mazaný hrdina se sklonem k sebeobětování, který se k pašování mimozemského tvora přizná. Často se to stávalo, turisté se mylně domnívali, že takovou obětí ukolébají ostražitost celníků a ostatní už své živé suvenýry bez problémů dostanou až na Zemi.
Václav Pomezný byl ale stále ve střehu. Díky letitým zkušenostem používal biodetektor jen ve výjimečných případech. K odhalení fint naivních amatérských pašeráků mu stačil pouhý pohled. Ostatně turisté byli – až na světlé výjimky – mimořádně nevynalézaví. A tak jako prapradědeček Václava Pomezného obratně tahal na hranicích dámám mířícím k moři ruličky zakázaných valut z podprsenek, objevoval neproclený značkový alkohol v nádržkách ostřikovačů nebo luxusní textil napěchovaný v upravené rezervní pneumatice, dnešní celní inspektor obdobně řádil na palubách vracejících se výletních kosmoplánů.
Jen s tím rozdílem, že výlov mimozemských zvířátek z podprsenek turistek nechával na své asistentce. Kvůli korektnosti.
„Takže to bylo ničí?“ zeptal se spíše pro formu Václav Pomezný, když HHME pípnutím oznámil konec práce. Pokynul asistence a vyrazili mezi sedadla. Hned u prvního sáhl proplešatělému muži do podpaží.
„Ale, ale, snad jste si nechtěl na Zemi přivézt baziliščí vejce?“ zavrtěl hlavou a přehodil z ruky do ruky uhlově černé vajíčko s několika žlutými skvrnami. Skončilo v HHME. Jeho kolegyně zatím vylovila z podprsenky kypré blondýnky u okénka huňatého červozajíce. I on vzápětí putoval do hubiče. Zbytku cestujících došlo, že nemají šanci a začali dobrovolně vydávat své ilegální suvenýry. Roztomilé broukomyši, přítulné krysokočky i voňaví tchořomotýli postupně opouštěli tašky, pouzdra na kamery, cestovní polštářky, svačinové agregáty i láhve s falešným dnem. Dvojice celníků pracovala rychle a profesionálně. Na závěr ještě Václav Pomezný pro jistotu prověřil každého ručním biodetektorem. Teď byli všichni čistí.
Čtyři turisté se sice po exekuci jevili méně zasmušilí, než by se dalo očekávat, ale to už celní inspektor neřešil. Byť si byl více než jistý, že dotyční mají ještě nějaký živý kontraband pečlivě ukrytý ve svých kufrech na nákladní palubě. Tato zavazadla ale projdou do jednoho bezdotykovým rámem HHME při vykládce a z potenciálních živých miláčků nadělají jen hrst neškodného monoatomámího prachu.
„Jsme hotoví, Miluško,“ řekl celník kolegyni a vydal se k výstupnímu turniketu lodě. Chvilka oddechu na orbitální stanici přijde vhod, než se v příští hodině vyloupnou z mimoprostoru a přisají k dokovacím základnám další výletní kosmoplány. Prázdninová sezona zrovna vrcholila.
* * *
Výpravy k exoplanetám do hlubin vesmíru přišly přesně v okamžiku, kdy regionální turistický průmysl na starém kontinentě procházel hlubokou krizí. V posledních třiceti letech obsadili všechny jen trochu atraktivní destinace Číňani. V prázdninových letoviscích přeplatily, čínské cestovní kanceláře všechny ubytovací kapacity a vykoupily je na desetiletí dopředu pro vlastní turisty. Evropané se od té doby dostali na atraktivní pláže maximálně jako obslužný personál a třeba takoví dosavadní nekorunovaní mistři světa v cestování – Němci – vysloveně trpěli. Zrodil se sice bláznivý nápad uzurpovat silou alespoň část Číňany okupovaného Středomoří, plán ale naštěstí zůstal jen v teoretické rovině. Fantastové navrhovali zopakovat úspěšný paravýsadek na Krétu z roku 1941 a zkombinovat ho ještě s námořní vyloďovací operací, realisté je ale rychle vrátili z nebeských výšin na zem. Kvůli velmi husté koncentraci čínských turistů neexistoval jediný volný metr pláže, kde by se mohli němečtí turisté úspěšně masově vylodit. A vzhledem k čínské zálibě odpalovat kdekoli a v kteroukoli denní i noční dobu mohutné ohňostroje, byl by případný paravýsadek předem odsouzen k nezdám. Pohořel by ještě ve vzduchu.
Alternativou mohly být jen pobyty ve vesmíru. Velké evropské cestovní kanceláře pořídily do svých dopravních flotil desítky výletních kosmických lodí, ale zájem turistů byl po prvních nesmělých pokusech téměř nulový. Měsíc vysloveně nudil – hopsání v šestinové gravitaci nebylo zase takovým adrenalinem, jak se snažily prospekty potenciálním klientům vsugerovat. Cesta na Mars sice mohla naplnit očekávání náročného turisty, lidem se ale jen zřídkakdy poštěstilo domluvit se v práci na půlroční dovolené, kterou takový výlet na Mars a zpět vyžadoval.
Když tedy vědci z ženevského CERNu oznámili, že se jim podařilo prakticky vyřešit a patentově neprůstřelně proevropsky ošetřit skoky časoprostorem, chřadnoucí turistický průmysl po této šanci vystartoval jako vyhládlý kos po žížale. Dříve, než dali legislativci dohromady první paragrafy nových zákonů, které by pregnantně určily pravidla pro cesty k exoplanetám, podnikaví touroperátoři se už vraceli na Zemi s prvními výpravami naprosto nadšených turistů. Lidé přišli cestám za poznáním jiných světů na chuť.
Z té doby také vešla do učebnic dějepisu takzvaná pětidenní válka s trifidy na vídeňském kosmodoromu. Výletníci zpravidla na exoplanetách s kyslíkovou atmosférou sebrali kde co, jen aby si domů přivezli zajímavý kosmický suvenýr. Nutno říct, že pětidenní válka byla jen slabým odvarem problémů, které přinesla takzvaná půlroční svědivka. Nepříjemné svrbění způsobené mikroskopickými výkaly drobného živočicha zavlečeného na Zemi turisty z hvězdokupy Messier 13. Svého času si ho lidé vozili jako přívěsek ke klíčům. Po lehkém poškrábání krunýře totiž vydával intenzívní studené světlo.
Právě proto Spojená Evropa překvapivě rychle přijala nezbytnou legislativu a po dohodě s OSN zřídila na zemské orbitě velkokapacitní celní stanici. Nic mimozemského se od té doby na povrch modré planety nedostalo. Respektive téměř nic. Kousky mrtvých hornin nebo evidentně neživé zlomky lokálních artefaktů celníci mlčky tolerovali. Nebyli nelidové, žít a nechat žít, bylo jejich heslo. Alespoň co se vztahu k turistům týkalo.
Navíc, díky touroperátorům se dálkový výzkum hlubokého vesmíru udržoval alespoň na úrovni trvale udržitelného rozvoje. Malé a dravé cestovky vytrvale doplňovaly katalogy o další zajímavé a přitažlivé exoplanety. Nic jiného jim také nezbývalo, než hrát roli objevitelů. Na budování rozsáhlých turistických resortů neměly potřebné zdroje a tak musely zákazníkům nabízet stále něco nového. Když se na exoplanetu vrátily s druhou, nanejvýš třetí výpravou, giganti jako Čedok, Fischer, Condor nebo Exim Tours tam už měli postavený minimálně jeden vlastní hotel – a lákejte v takové konkurenci zhýčkaného turistu na pobyt pod stanem, byť dvacet světelných let od Země…
Vlády ani univerzitní vědecké korporace, které tak jako tak měly zpravidla jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, nemusely od té doby investovat do průzkumu kosmu jediný kredit – stačilo jen důkladně prosívat a vytěžit vše, na co cestovky v hlubinách vesmíru narazily. Agentury a kanceláře se zcela pochopitelně specializovaly výhradně na exoplanety zemského typu: výletům na lávou bublající světy nikdo nepřišel na chuť, turisté také odmítali trávit dovolenou ve skafandrech na planetách s nedýchatelnou atmosférou a totálním propadákem se staly i exoplanety s přitažlivostí větší než 1,3 g. Zato prosluněné planety s vlahým podnebím, teplými moři, bohatou vegetací a neagresivním tvorstvem byly v katalozích pravým hitem. Cestovní kanceláře zcela pochopitelně dbaly na bezpečnost svých klientů a tak až na několik drobných přehmatů a excesů se cesty do hlubin vesmíru odehrávaly k obapolné spokojenosti.
Jediná firma, která nabízela adrenalinový zážitek v podobě lovu obřích masožravých dinosaurů na třetí planetě soustavy Proxima Centauri, zkrachovala hned ve svých počátcích. Ve stejném okamžiku, kdy se osazenstvo jejího prvního a posledního zájezdu stalo osvěžujícím předkrmem místního vyhládlého gigantosaura. Jak se ukázalo, i střely z ručního protiletadlového raketového kompletu švédské výroby byly pro obří mimozemské veleještěry jen dráždivým polechtáním.
Cestovní kanceláře nabízely ve svých katalozích kolem osmi stovek exoplanet. Astronomové jich sice evidovali třináct tisíc osm set dvanáct, ale většina z nich nenabízela nic, kvůli čemu by byli lidé ochotni sáhnout do peněženky a zdecimovat svůj bankovní účet. Zbývající menšina světů ale byla dostatečně lákavá. A navíc – týden co týden v katalozích přibyla jedna či dvě nové destinace.
* * *
„Tak, Miluško, zase jdeme do akce!“ zavelel nekompromisně Václav Pomezný. Opatrně odložil plastový šálek od kávy, vstal z pohodlného křesla, pečlivě si zapnul uniformu a předpisově nasadil čepici. Ve stavu snížené gravitace bylo docela uměním udržet brigadýrku na hlavě, ale zkušený celník to zvládal. Stačilo jen vyvarovat se prudkých pohybů hlavou.
Jeho kolegyně ukázněně poslechla. Jednak byla služebně výrazně mladší, jednak se v duchu zaradovala, že unikne nekonečnému proudu celníkovy výmluvnosti. Jak byl Václav Pomezný strohý, odměřený a úřední ve službě, tak mnohomluvný byl ve chvílích odpočinku. Navíc byl mistrem monologu. Miluška tak znala už zpaměti Pomezného historku o zátahu na kontraband ze třetí planety Bamardovy hvězdy, strhující vyprávění o rafinovaných polských turistech, pašujících mluvící rybičky ze soustavy Tau Ceti, rozverný příběh o bezzubých býložravých vlkodlacích z Alcyonu, zamotaných v mokrých ručnících. A desítky dalších vyprávění, jimiž zkušený celník ilustroval své profesní úspěchy. A zároveň zcela nezištně předával zkušenosti mladší generaci, jak si sám myslel.
Miluška si uhladila sukni a vykročila chodbou orbitální stanice za svým kolegou. Přes rameno ještě hodila pohledem po mladém inženýrovi z personálu stanice, který přestávku trávil s nimi. Snažil se sice předstírat, že ho eminentně zajímá vyprávění Václava Pomezného, dokonce dával i doplňující otázky, ve skutečnosti byl ale tajně zamilovaný do Milušky. Ne že by jí byl štíhlý brunet nesympatický, ale během svého měsíčního služebního tumusu na orbitě si nechtěla začínat nic osobního. Maximálně lehký flirt ve společných prostorách. Je sice pravda, že každý z trvalých i dočasných obyvatel orbitální celní stanice měl k dispozici privátní obytnou kóji, ale případné pozvání do soukromí byla rozhodnuta razantně odmítnout. Ubikace se totiž nacházely v blízkosti rotační osy a panoval v nich téměř stav beztíže. Velmi příjemný pro měkké spaní v přikurtovaném spacím pytli, ale mimořádně nepohodlný pro jakékoli tělesné radovánky. Onen pomyslný pes byl zakopán ve třetím Newtonově zákonu akce a reakce.
„Tak kolegyně, už tady máme tu mašinu ze Sedmičky Aldebaranu, přidejte do kroku, ať zákazníci nečekají!“ přetrhl celník Pomezný nit Miluščiných úvah. Stanice se zachvěla sotva znatelnou vibrací, jak zapracovaly mechanismy dokovací základny číslo dvě.
„Mohu hádat?“ zareagovala dívka bystře. „Budou. tam poschovávaná malá křídlatá koťata, pak u nějakého fajnšmekra možná najdeme dvě nebo tři bradavičnaté vakožáby, ukryté pravděpodobně ve vydlabaném pomeranči, jehož dužinu zbožňují.“ Zaregistrovala uznalé zamručení svého kolegy a pokračovala. „Tipla bych si, že někdo bude mít v botách místo tkaniček barvožížaly a určitě každý bude mít v peněžence mezi drobnými cinkacího broučka.“
„Jste zralá na povýšení do funkce vedoucí směny,“ konstatoval celník. Prošli společně do dokovacího uzlu, počkali, až se vyrovná tlak mezi orbitální stanicí a kosmickou lodí. Automaty pak otevřely hermetické dveře a dvojice úředníků vstoupila do výletního vesmírného plavidla. Prostor pro cestující byl koncipován jako turistická třída. Jinými slovy, člověk v lehkém bezpečnostním skafandru měl pro sebe sice celé jedno křeslo, ale zoufale málo místa na nohy a minimální možnost upravit si opěradlo podle svých potřeb. Nad řadami sedadel byly uzavíratelná boxy na drobná zavazadla.
„Dobrý den, celní kontrola,“ zahlaholil zvučným hlasem Václav Pomezný na celou kabinu. Bylo ho velmi dobře slyšet i v nejvzdálenějším koutě. Docela dobře se obešel bez jakéhokoli elektronického zesilovače hlasu. Moc dobře věděl, že živý projev působí mnohem autoritativněji než neosobní, strojově transformovaný hlas. Okamžitě také zaznamenal, že proplešatělý muž ve druhé řadě sedadel vlevo se začal mírně potit. Hlava se mu začala nebezpečně lesknout.
„Přivážíte si na Zemi nějaké živé entity živočišného nebo rostlinného původu?“ spustil Pomezný svůj obvyklý úřední uvítací projev s pohledem upřeným neutrálně do uličky mezi sedadly. „Setkali jste se s mimozemskou inteligencí, která s vámi navázala kontakt? Vezete si nějaký mimozemský technologický artefakt, který by mohl ovlivnit životní prostředí na Zemi, politickou nebo ekonomickou stabilitu? Vezete si cokoli, co jste s sebou neměli při odletu?“
Odpovědí bylo pouze zamítavé vrtění šesti desítek hlav. Pomezný se usmál, zatvářil se, jako by byly veškeré celní formality u konce. Zaznamenal, jak si někteří z cestujících zhluboka oddechli.
„Slečno kolegyně?“ obrátil se na Milušku. Dívka pochopila svou šanci. Lehce nasála nosem vzduch a pak neomylně vykročila k potícímu se proplešatělému muži. Prudkým pohybem otevřela box nad jeho hlavou a hmátla dovnitř. Vzápětí vytáhla dvě roztomilá malá křídlatá koťata, která kolem sebe šířila intenzivní pižmový odér. Proplešatělý muž se snažil být neviditelný. Celní úřednice mimozemskými živočichy zatřásla, až koťata poděšeně zatřepala křidélky a zoufale zamňoukala. Vzápětí se jim dostalo odpovědi z několika dalších úložných boxů.
Pomezný mezitím dostrkal z tunelu v dokovacím uzlu přenosný HHME (humánní hubič mimozemských entit) a dal se do práce. Během pěti minut nebylo na palubě výletní lodi ani stopy po křídlatých koťatech a mnozí cestující zesmutněli.
„Tak co ještě pašujete?“ řekl tvrdě Pomezný.
V poslední řadě sedadel vstal ramenatý muž: „Mám tady párek vakožab,“ řekl kajícným hlasem a podal celníkovi velký pomeranč, který vylovil z příruční kabely pod sedadlem. Lidé kolem mu věnovali několik uznalých pohledů, celník jenom potřásl hlavou. Standardní scénář. Převzal pomeranč, který v sobě ukrýval tři bradavičnaté vakožáby, a hodil ovoce do hubiče. Osazenstvo kabiny viditelně pookřálo a muž z poslední řady se s dokonalým trpitelským úsměvem sesunul zpět do svého křesla.
Pomezný luskl prsty. Jeho kolegyně bleskurychle zareagovala, odepnula si od pasu ruční biodetektor a vyrazila do uličky mezi sedadly. Přístroj se vzápětí zběsile rozpípal. Štíhlá opálená brunetka ve čtvrté řadě měla vzhledem ke své subtilní postavě mimořádně přebujelé poprsí – sotva se jí směstnalo do bezpečnostního cestovního skafandru. Miluška ženě obratně sáhla levou rukou do výstřihu a vzápětí vytáhla na světlo palubních zářivek baculatou teploveverku. Huňaté přítulné stvoření o tělesné teplotě kolem pětačtyřiceti stupřiů Celsia.
„Ale, ale, ale,“ řekla jen vyčítavě celní úřednice, když se brunetčin hrudník vrátil k původní plochosti. Teploveverka skončila v HHME. Razie na palubě výletní lodi pak už šla ráz na ráz a v hubiči skončilo dalších třicet mimozemských entit – od barvožížal přes teploveverky až po sazenice alkoholových jabloní. Nebezpečné rostliny vyskytující se na všech planetách S dusíko-kyslíkovou atmosférou. S výjimkou Země. Naštěstí. Dvojice celních úředníků byla za půl hodiny hotová a skleslé výrazy všech cestujících dávaly tušit, že tentokrát Pomezný s Miluškou vybrali veškeré zásoby ilegálního kontrabandu až na samé dno. Přesto při vykládce projdou i všechna zavazadla bezdotykovým rámem HHME. Planeta musí zůstat čistá.
„Dobrá práce, Miluško,“ konstatoval spokojeně Václav Pomezný, „za pět minut tady máme další várku turistů. Bude to ňamka,“ dodal rychle, když jeho mladá kolegyně důležitě pohlédla na svůj náramkový komputer, který měla momentálně přepnutý do režimu hodin. „Má přiletět ten první turnus z Omegy dvě Arcturu – takže jsem sám zvědavý, co nového přivezou. Výborná šance, jak si prověřit naše schopnosti… a ochránit rodnou planetu před nepříjemnostmi,“ dodal významně.
Miluška se snažila předstírat nadšení. Bude sice pracovat přes čas, ale čert to vem. Tak jako tak jde o poslední směnu, takže to přežije. Pak bude mít na Zemi celých třicet dnů jen pro sebe. Služba na orbitě je sice pořádný zápřah, ale rozsah následného volna pracovní nasazení zase dokonale kompenzuje. Na rozdíl od staršího kolegy ale nic mimořádného nečekala. Jak dosavadní praxe ukazovala, příroda příliš neplýtvá nápady – co se osvědčilo v jedné části vesmíru, to s umanutou důsledností kopírovala neustále dokola. Průkopníci z malých cestovek tak na dosud panenských planetách s dýchatelnou atmosférou a přijatelnou gravitací nacházeli velmi podobné tvory a rostliny, odlišnosti byly zpravidla jen v detailech a závisely na vývojovém stádiu konkrétního světa. V hlubinách Galaxie nežili žádní živí tvorové na bázi křemíku, žádné gigantické améby ani žádné rostliny syntetizující ve svých tkáních zlato či platinu místo prosté fotosyntézy. Natožpak slintající, zářící nebo dokonce levitující mimozemšťané. Nic, co by se dalo označit za inteligentní život. Svým způsobem tak byla modrá planeta z periférie Mléčné dráhy opravdu středem vesmíru.
* * *
„Musíme být zvlášť ostražití,“ vztyčil Václav Pomezný varovně ukazovák, když spolu s Miluškou stáli před zavřenými přechodovými dveřmi dokovací základny číslo tři. „Tihle dobyvatelé panenských planet bývají zvlášť vychytralí ve snaze něco propašovat. Dobře si vzpomínám, jak před třemi roky…“
Naštěstí nedopověděl, protože zašuměly motory a automatika začala otevírat přechodové dveře. Mladá dívka tušila, co má asi nadřízený na mysli – před půl rokem dělala závěrečné bakalářské zkoušky na celnické fakultě v Rozvadově a příslušnou pasáž ze skript si ještě docela dobře pamatovala. Šlo o trochu nechutnou záležitost, kdy se ryze mužské osazenstvo kosmické výletní lodi snažilo uplatit orbitální celní hlídku. Od té doby na kontroly vyrážejí buď výhradně mužské anebo smíšené hlídky, byť si Celní služba už vysloužila několik pokárání od evropského komisaře pro rovné příležitosti. Zástupci touroperátora se tehdy pokusili dvoučlennou ženskou celní hlídku uplatit dárkem – mimozemským tvorem, který později dostal poměrně přiléhavý název vrtič vrtivý. Na několik málo planet, kde se vyskytoval, vyrážely později s oblibou především příslušnice nejrůznějších feministických organizací a militantní bojovnice za ženskou nezávislost na mužích. Dokonce si prosadily, aby první planeta, na které byl vrtič lokalizován, dostala v katalozích název Roberteck.
V kabině kosmické lodi sedělo dvacet opálených a nadšeně se tvářících lidí. Pro celníky nic překvapivého – přesně tak vypadali všichni, kterým se poštěstilo být v první turistické výpravě na některou z dosud panenských planet. Jako o překot začali všichni hovořit – vykřikovali něco o průzračném azurovém moři, nekonečných sněhobílých písečných plážích, nádherných palmových hájích, hřejivém slunci. Nebylo to nic, co by mohlo jakkoli rozptýlit pozornost celníků a odvést je od jejich hlavního úkolu – nepustit dál směrem k Zemi nic, co by mohlo třetí planetu Sluneční soustavy jakkoli ohrozit.
„Přivážíte si na Zemi nějaké živé entity živočišného nebo rostlinného původu? Setkali jste se s mimozemskou inteligencí, která s vámi navázala kontakt? Vezete si nějaký mimozemský technologický artefakt, který by mohl ovlivnit životní prostředí na Zemi, politickou nebo ekonomickou stabilitu? Vezete si cokoli, co jste s sebou neměli při odletu?“ spustil jako obvykle zvučným hlasem Pomezný, zatímco Miluška zkoušela odhadnout, kdo z cestujících něco schovává. Kupodivu se všichni tvářili naprosto klidně, nikdo zmateně neuhýbal očima ani netěkal pohledem k úložnému boxu nad hlavou.
„Ani co by se za nehet vešlo,“ rozesmál se obtloustlý muž v první řadě sedadel. „Na Omega dvojce Arcturu je pusto a prázdno – já osobně jsem si dělal zálusk aspoň na barvožížaly nebo malou mluvící rybku, ale bohužel… Nebo vlastně bohudík, že?“ zasmál se na Pomezného a rozšafně přimhouřil oko. „Je to perfektní planeta pro odpočinek, ale nešumět tam moře a vítr v korunách stromů, asi bych se brzo z toho dokonalého ticha zbláznil. Příště si s sebou musím vzít nahrávku nějakého bzučení komárů nebo skřehotání žab…“
Důvěřuj, ale prověřuj, bylo další z hesel, kterým se celníci řídili. Pomezný zapnul svůj biodetektor a totéž učinila i Miluška. Zvolna se vydali uličkou mezi sedadly. Na přístrojích fádně svítily pouze zelené kontrolky, výstražný zvukový signál se neozval ani jednou.
„Já snad napíšu článek do Celního věstníků,“ letělo Pomeznému hlavou. „Po sedmi letech mojí služby první výprava, kde nikdo, ale vůbec nikdo nic neveze? Neuvěřitelné…“
„Šéfe!“ přerušila jeho úvahy nad zlepšujícím se mravním profilem turistů Miluška. U atraktivní dobře rostlé blondýny v poslední řadě probliklo na biodetektoru červené světlo. „Něco mám!“
Zkušený celník přejel sedící ženu pohledem. Něco mu tady nesedělo. Nebyla vůbec nervózní, klidně držela na klíně svou cestovní tašku a chyběly jí i všechny ostatní typické průvodní znaky amatérského pašeráka mimozemských entit.
„Děje se něco?“ zeptala se s nelíčeným překvapením v hlase a vykulila na Pomezného velké hnědé oči. Biodetektor se ale nikdy nemýlil, takže: „Miluška ženu zkušeně obkroužila čidlem biodetektoru a pak přístroj zaparkovala několik centimetrů před její hrudí. Dvě ze tří kontrolek svítily červeně a přístroj lehce vrněl.“
„Co pašujete?“ zeptal se velmi úředním tónem Pomezný. Ostatní cestující se nadzvedávali na svých sedadlech, aby dobře viděli, někteří z nich se dokonce tvářili pohoršeně, jako by ženu předem odsuzovali.
„Dovolte, já?“ Hnědé oči vyjádřily bezmezný údiv.
„Co se dá dělat,“ povzdychl si celník. „Miluško, to je práce pro vás. A pro vás, pánové, tady není vůbec nic k viděni!“ napomenul mužskou část osazenstva kabiny. Někteří se už začali vysouvat do uličky, aby jim z prohlídky pokud možno nic neušlo.
Celnice podala svůj biodetektor kolegovi, řekla: „Dovolte, madam,“ a zkušeným pohybem sáhla cestující do tašky. Vytáhla odtud jen zmuchlaný vlhký ručník, který v uličce vítězoslavně protřepala. Její úsměv ale okamžitě pohasl. Očekávala barvožížalu, sazeničku alkoholové jabloně nebo mládě broukomyši. Místo toho ze záhybů ručníku vypadlo něco, co vypadalo jako tenká ulomená větvička s několika ovadlými lupínky.
„Aha,“ oddechla si viditelně turistka, „tak to se mi tam asi zachytilo, když jsem ležela ve stínu pod těmi košatými stromy u pláže,“ podala celkem logické vysvětlení. „I když se divím – ten ručník jsem několikrát pečlivě vytřepala, přesně podle manuálu pro zájezdy k exoplanetám.“
„Asi jste ho třepala špatně,“ neodpustila si Miluška poznámku a vysloužila si káravý pohled nadřízeného.
Pomezný se sehnul k podlaze pro větvičku, aby ji odnesl do připraveného HHME. „Auvajs,“ sykl, když se jí dotkl. Větvičku upustil a vsunul si palec do úst. „Byl tam nějaký trn nebo co…“
„Nesmysl,“ pohlédla na něj kontrolovaná cestující, „na Omega dvojce Arctura se můžete prodírat jakýmkoli křovím bez jediného škrábance, všechno je tam heboučké, zelené a příjemné. Po nějakých trnech nikde ani památky. Asi vás do palce cvakl výboj statické elektřiny z koberce na podlaze…“
Pomezný si zblízka prohlédl bříško palce. Po nějakém vpichu na něm opravdu nebylo ani stopy. Když se znovu ohnul pro větvičku, překvapeně zamrkal: přímo před jeho očima seschla a rozpadla se na velejemný prášek, který se téměř ztratil ve vzorku koberce.
Zbytek celní kontroly byl už jen formalitou – výletní loď byla dokonale čistá. Václav Pomezný se vracel do dokovacího uzlu v poněkud divné náladě. Trochu ho rozbolela hlava. Změny si všimla i Miluška. Šéf tentokrát netrousil žádná moudra a byl podivně zamlklý.
„Stalo se něco?“ zajímala se. „To vás tak rozhodilo, že jsme nenašli žádný ilegální kontraband?“
Pomezný jen zavrtěl hlavou a podíval se na svou podřízenou. Začala se mu jevit v poněkud jiném světle. Poprvé si všiml barvy jejích očí, několikrát pohledem sklouzl na její nohy a dokonce ho zaujal i malebný pohyb jejího hrudníku vyvolaný chůzí ve snížení gravitaci. „Vzpamatuj se, Václave,“ řekl sám sobě, když se mu v hlavě neodbytně usídlila myšlenka, jak by bylo příjemné si s dívkou něco začít. Napřed detailně a zblízka vše prozkoumat a pak… Zatřepal hlavou. Cestou na služebnu si pečlivě prohlížel chodbu orbitální stanice a zapisoval si do mozku všechny detaily, kterým doposud nevěnoval žádnou pozornost. Jako by se část jeho vědomí utrhla ze řetězu a chtěla najednou vstřebat maximum informací.
Při vstupu na služebnu překonal neodolatelné nutkání sáhnout Milušce na zadek. „To už hraničí s harašením, Václave,“ napomenul v duchu sám sebe, ale jeho lepší já jako by ztrácelo pozice. Za svou letitou praxi už slyšel řadu historek o tom, jak se pánům ve středním věku z ničeho nic splašily hormony, ale že to potká zrovna jeho? Navíc ve službě a na orbitální dráze.
„Takže konec služby, šéfe?“ vytrhla ho z vnitřního monologu Miluška. Vzorně seděla u služebního terminálu a začínala psát zápis z posledních dvou kontrol. Prsty se jí po dotykové obrazovce jen míhaly. Mohla sice zvolit i formu hlasového záznamu, ale raději psala – dokázala tak lépe a přesněji formulovat.
„Konec, ano, Miluško, konec,“ přikývl Pomezný a zmocnil se ho zvláštní pocit. Začal se najednou těšit na návrat dolů na Zemi. Nechápal proč, ale měl neodbytný pocit, že rodnou planetu zná vlastně velice málo. Předsevzal si, že v následujících třiceti dnech volna to musí napravit. Hlad po informacích – tak by se dal nejlépe nazvat jeho momentální stav.
„O té lapálii s větvičkou ani do hlášení nepište,“ řekl jen tak mimochodem. „Nestojí to za zaznamenání. Spíš tam vyzdvihněte skutečnost, že tahle výprava byla po…,“ došel ke svému terminálu a ťukl na obrazovku, „… po osmi letech a třech měsících první, která neměla ve svých řadách jediného pašeráka mimozemských entit.“ Dal na poslední slova mimořádný důraz a podrbal se na čele. Zalil ho pocit mimořádného uspokojení, když své podřízené nahlédl přes rameno a viděl, že jeho pokyn naprosto přesně splnila. Vzápětí usedl k svému terminálu, přes osobní heslo se připojil do interní databáze a obrazový záznam kontroly výpravy z Omega dvojky Arktura pořízený automatickými mikrokamerami odsunul do podadresáře „Prověřeno, zkontrolováno“ a vzápětí natvrdo vymazal.
„Těšíte se dolů na Zem, Miluško?“ oslovil kolegyni. Nešlo jen o řečnickou otázku. Místo aby nasadil svůj oblíbený a osvědčený monolog o úloze celníků v době současné expanze turistických cest k exoplanetám, přivedl cílenými otázkami dívku k rozvyprávění o osobním životě. Vše si pečlivě ukládal do paměti. Zase ten neutuchající hlad po jakýchkoli informacích.
Když za dvě hodiny přiletěla na orbitální stanici střídající směna, měli už Pomezný i Miluška zabalená zavazadla. Pozdravili se s kolegy, celník se neopomněl zmínit o senzaci roku – tedy výpravě bez pašovaných mimozemských entit, příhodu s větvičkou si nechal pro sebe, a pak už následovala cesta domů. Za pár hodin přistál transportní kosmoplán na veřejném kosmodromu v Bechyni a Pomezný s Miluškou si začali zvykat, stejně jako osm techniků vracejících se spolu s nimi z orbity, na poctivou zemskou přitažlivost.
Zkušený celník byl jako vyměněný – hltal pohledem okolí, jako by se nemohl Země nabažit, nic neušlo jeho pozornosti a zvědavým delegátům sedmi cestovních kanceláří v letištní budově trochu nepřítomně potvrdil jejich neoficiální informací o „čisté“ výpravě. Její účastníky vyložil výsadkový modul v Bechyni zhruba před hodinou. Pro cestovní kanceláře šlo o velmi zajímavé klienty, kteří zřejmě brzy dostanou osobní nabídky k dalším výletům za mimořádně příznivé ceny. Bezproblémový zákazník, který nekazí dobré jméno firmy svými výstřelky – to byl sen všech kosmických touroperátorů.
„Tak kdy se zase sejdeme, Miluško?“ hodil po kolegyni na rozloučenou otázkou Pomezný. Cítil se velmi nesvůj, něco mu říkalo, že by nebylo špatné zůstat v blízkosti dívky, zatímco druhá část jeho bytosti se podobným myšlenkám bránila. Ale slábla.
„Přece za třicet dní, šéfe. Budeme mít spolu další turnus na orbitě…,“ odpověděla Miluška poněkud udiveně.
„Tak dobrá, dobrá,“ řekl trochu otráveným hlasem celník a mírně vratkým krokem, měsíc na orbitě je zkrátka měsíc na orbitě, vykročil ke stanovišti elektrotaxíků. Vyrazí k domovu a tam si rozmyslí, co dál. Musí si hlavně uspořádat myšlenky. V taxíku si na zákaznické obrazovce vyvolal poslední číslo Středoevropského deníku. Na orbitě noviny nikdy nečetl, ani nesledoval holovizi, vždycky se těšil, jak bude na Zemi ve volném čase zaplňovat to, čemu říkal „informační mezera v dějinách“. Jen co se začetl, musel se zasmát. Panovala typická okurková sezona a noviny na titulní straně široce pitvaly dosavadní poznatky nashromážděné o exoplanetách. Velmi odvážně tvrdily, že člověk je jedinou a jedinečnou inteligentní bytostí v kosmu. Což list dokládal řadou citací známých odborníků, jejichž názory korespondovaly s obsahem článku.
„Blábol,“ zabručel Pomezný a začetl se do textu. Sám sebe sice nepovažoval za nijak zvlášť inteligentního tvora, ale tvrzení Deníku ho přece jen uráželo. To, že vypadá jako pozemšťan, přece ještě neznamená, že je zdejší. Pak se ale pohodlně opřel do sedačky, otestoval, jak ovládá motorická centra těla, a začal si vychutnávat jízdu. Na zkoumání obyvatel planety má dost a dost času. S reprodukcí sice budou asi starosti, ale možná se celý proces ukáže mnohem zajímavější a zábavnější, než nějaké složité zakořeňování, vtrňování či odnožování. Něco mu naznačily už první okamžiky pobytu v novém těle. Přestěhování zatím nelitoval. Život tady bude jistě pestřejší a inspirativnější než se nudit v útrobách fádně fotosyntetizující vegetace Omega dvojky Arcturu.
Pak si uvědomil, kým vlastně je, a zalil ho obrovský pocit spokojenosti. Tuhle planetu může mít jen pro sebe. Vždyť si sám ohlídá, koho sem pustí a koho ne.
Ondřej Malíšek – Vyprávění dobrodruha
Jasně že by to mohli dělat roboti. A taky kdysi dělali. Ještě na začátku minulého století. Jenže ti jsou pěkně drazí. My makáme za pakatel, V podstatě jen za to, co potřebujeme k tomu, abychom se pak dostali k novému zaměstnavateli.
Říkají nám různě.
Vagabundi, vesmírní kovbojové, pionéri, a já ani nevím, jak jinak ještě.
Jsme prostě ti blázni, co kašlou na pohodlí a zdravý rozum. Podle spousty „normálních“ lidí jsme šílenci.
My sami si neříkáme nijak. Navzájem se známe a jsme jako velká rozvětvená rodina. Byli byste překvapeni, kolik takových vesmírných kovbojů po celé Sluneční soustavě je. Většina z nás jsou prostě dobrodruzi. Chlapi a ženské, co je nebaví sedět v dokonale zařízených bytech, které se o vás pomalu samy starají, nebaví celé dny trávit v kancelářích, laboratořích, obchodech či na montážních linkách dohlížením na roboty. Jsme ti, co nechtějí čekat, až se někde postaví letiště a vybetonují silnice a až si budou moct zaplatit za to, že uvidí Olympus Mons nebo vrchol Pico na Měsíci s akreditovaným průvodcem z bezpečí přepychového vozítka.
Říkají, že jsme sebevrazi, když v polorozpadlých lodích létáme k asteroidům a v ošoupaných starých skafandrech prozkoumáváme pustiny Marsu za mizerné prachy, co nás sotva uživí.
Jenže my to bereme jinak. Pro nás je to víc než práce, je to styl života. Někteří z nás to berou skoro jako poslání. „Jsme pokračovatelé velkých objevitelů minulosti!“ vykřikují.
Já osobně jsem na takovéhle věci vždycky kašlal. Já říkám: „Jsme ti, co aspoň zvednou zadek z křesla a odváží se něco dělat.“ A tak to taky beru.
Nechci prostě čekat, až za mě něco udělá robot.
Chci jít tam ven. Vidět, dotýkat se, někdy i slyšet a cítit, jak to tam vypadá. A že při tom riskuju život? Však mě zas taková škoda nebude.
Jestli už někdo z nás umřel?
Samozřejmě. Spousty. Možná se někde vedou i nějaké statistiky. Dneska se vedou statistiky snad o všem. Ale já je nikdy neviděl a upřímně, ani je vidět nechci. Každou chvíli někdo z nás někde zařve. Tu vás u Saturnu rozmašíruje balvan, tam vás zase špatný manévr odhodí do volného prostoru… taková smrt je nejhorší… a máte to za sebou.
Kdybych měl pořád jenom myslet na to, kde na mě co číhá, skončil bych jako všichni ti manažeři a obchodníci, co nikdy nevytáhli paty z kolonií a přitom vykřikují „Já žiju na Měsíci! Já žiju na Měsíci!“
I já už zažil pár perných chvil, kdy jsem měl obrazně i doslova naděláno strachy o život. A díky jednomu z těch okamžiků jsem se, bohužel, proslavil.
Byl jsem tehdy někde v polovině cesty přes Moře dešťů, Mare Imbrium, chcete-li. Je to taková velká, převážně prázdná rovina na severní polokouli přivrácené strany Měsíce. Je tam hlavně spousta kráterů a po obvodu má řadu pohoří. Valil jsem si to z Copernicu na sever, směrem k pólu a pokud možno co nejpřímější trasou. Můj cíl ležel přesně na opačném konci Imbria – observatoř v kráteru Plato. Najali si mě na pátrání po podzemních ledových rezervoárech, tak jsem si to šupajdil s Mášou přes tu šedivou pláň.
Máša? To bylo moje vozítko. Stará dé ká šestka, jedna z těch, co s nima Rusové v padesátém třetím začínali s těžbou. Tyhle věci byly jako všechna ruská technika. V polovině případů jste je museli rozjíždět násilím a některé části fungovaly, až když jste je rozpohybovali kladivem, ale jak se to všechno jednou dalo do pohybu, tak to nezastavilo ani několik metrů svislé stěny.
– Sem tam jsem prováděl zkušební vrty, jinak jsem celkem bez problémů pokračoval pořád dál. Máša nebyla nijak rychlá, nějakých padesát šedesát kilometrů v hodině. Měl jsem zásoby na tři dny. Imbrium má něco přes tisíc kilometrů, takže za dva dny je přejedete i se zastávkami.
V té době ještě nebyl Měsíc tak dobře zmapovaný a konkrétně Imbrium je tak velká a prázdná oblast, že za důkladnější zkoumání nikomu nestála. Neměl jsem žádnou mapu, kromě starých družicových snímků, a byl jsem snad třetí nebo čtvrtý člověk, co tyto kraje navštívil.
Asi půl hodiny cesty na sever od Lambertu a Timocharu jsem ale zůstal stát. Snažil jsem se právě sjet okraj kráteru, který nebyl na mapě a musel být celkem mladý, ale svah se pode mnou utrhl. Máša se nahnula a pak překotila. Lavina mě hrnula dolů a já, kdybych nebyl připoutaný v sedačce, lítal bych po kabině jako hadrová panenka, protože ten ruský křáp byl za chvilku na střeše a pak už dál pokračoval v kotoulech.
Zastavil mě až náraz na dno. Štěrk a uvolněné kamení ulámalo těžební zařízení, anténu a z poloviny Mášu pohřbilo. Když jsem se konečně vyhrabal z popruhů a postavil se na nohy, čekalo mě ještě další nemilé překvapení. Po čelním skle se rozběhla prasklina a bylo jen otázkou času, kdy tlak vzduchu uvnitř celé okno rozbije.
Šlo o život, tak jsem začal rychle počítat. Byl jsem asi v polovině cesty, oběma směry to bylo něco přes pět set kilometrů. Na Měsíci se člověk dokáže pohybovat trochu rychleji než na Zemi, díky nižší gravitaci, ale i tak by mi cesta trvala dobré čtyři dny.
Měl jsem dva skafandry, v každém vzduch na osm hodin. Kromě toho i nouzový kyslíkový stan a záložní bomby se vzduchem. I po sečtení toho všeho mi vyšlo, že můžu přežít asi čtyřicet hodin. Potřeboval jsem dvojnásobek k cestě tak daleko, abych se dostal k Platu alespoň na dosah vysílačky ve skafandru.
A to jsem se ještě musel táhnout i s vodou a potravinami.
Neměl jsem moc dobré vyhlídky do budoucna, ale řekl jsem si, že radši vyrazím ven na povrch a aspoň se pokusím někam dostat, než abych čekal na místě, až se udusím. Tak jsem na sebe natáhl skafandr, připevnil k němu všechno potřebné a povypínal motory Máši.
Cesta stála za dvě věci. Skafandr sám neváží skoro nic a vodu i jídlo jsem měl v hadičkách přímo v helmě, ale v jedné ruce jsem táhl zásobní bombu se vzduchem, ve druhé nouzový stan. Další bomby jsem nesl na zádech, a to mě dost zpomalovalo. Kráter, který předčasně ukončil tu idylickou projížďku, jsem přešel po hodině a pak jsem vyrazil přímo za nosem.
Skákal jsem v kuse déle než kdykoli předtím. Když mi po osmi hodinách začal docházet vzduch, zvolnil jsem tempo, a když se bomba vyprázdnila úplně, zadržel jsem dech, odpojil ji a rychle napojil druhou. Byl jsem o něco lehčí, což bylo dobré, ale jak jsem za sebou nechával jednu bombu za druhou, přemýšlel jsem, co dál.
Urazil jsem pořádnou štreku. Jednou jsem postavil stan, abych si v něm odpočinul a trochu se prospal, ale pak jsem ho tam už nechal tlak vzduchu uvnitř a dál pokračoval bez něj. Sám samojediný uprostřed stříbrného ničeho. Na nejdepresivnější cestě mého života. Aspoň s udržením směru jsem neměl problém. Držel jsem se zády k Zemi, která zářila na obloze, a skákal pořád za nosem.
Už to nebudu prodlužovat.
Poprvé jsem to uviděl, když mi zbývaly odhadem asi tak poslední čtyři hodiny vzduchu. Slabý záblesk na obzoru, trochu nalevo od mé trasy. Řekl jsem si, že už je stejně jedno, jestli půjdu pořád za nosem, nebo ne. Měl jsem za to, že jsem narazil na led na povrchu a že bych to mohl zkontrolovat. Jenže jak jsem se blížil, bylo mi pořád jasnější, že tohle led nebude. Byl to totiž odlesk kovu.
Byla to loď. Velká vesmírná loď, která trčela ze země. Byla zpoloviny zabořená do svahu, jak se zřítila na povrch. Trup tvořily čtyři velké válce spojené koulí uprostřed. Další dva válce nebyly vidět, protože byly pod zemí. Celek vypadal jako ježek. Válce šly od středu všemi směry.
Abych nelhal, v první chvíli mi hlavou prolétla všemožná vysvětlení, ale jen do chvíle, než jsem pod nánosem prachu rozeznal červená čísla a nápisy.
Byly v azbuce. Ten křáp byla ruská loď. Teda spíš sovětská, ale k tomu se hned dostanu.
Záběr jako z filmu, opravdu. Já tam stojím ve skafandru, přede mnou loď velká jak barák a já se zakloněnou hlavou na ni koukám a nevím, co dělat. Nakonec jsem přišel zespodu k nejbližšímu válci. Našel jsem plechové schůdky a dveře, ale mechanizmus byl tak zanesený prachem, že šel otevřít jen ztuha. Navíc jsem zevnitř vypustil vzduch, takže se kolem mě strhla krátká větrná smršť, a to mě trochu polekalo.
Uvnitř byl stísněný prostor, dvě křesla a všude kolem spousta obrazovek, tlačítek a páček. Nahoru vedl průlez, ale byl zavřený. Chvíli jsem studoval všechny ty čudlíky, až jsem našel červenou páku, která podle nápisu otevírala kyslíkové nádrže. Byla stejně zanesená jako dveře, ale podařilo se mi s ní pohnout.
Helmu jsem si raději nechal, i když se kolem mě se syčením nahrnul vzduch, ale otevřel jsem průlez a vyšplhal dovnitř.
Celá loď byla tvořená pěti válcovými moduly, jak jsem zevnitř pochopil. Každý z nich sloužil jinému účelu. Jeden, ten, kterým jsem přišel, byl přistávací modul. Jediný, co se měl kdy dotknout lunárního povrchu. Další byl nákladní. Podle objemu tam mohli mít zásoby dobře na dva měsíce, ale polovina z nich byla pryč. Třetí modul byl dost zle zřízený. Byl úplně vpředu a při nárazu schytal plný zásah. Uvnitř byla asi řídící kabina. Do čtvrtého se nedalo dostat vůbec. Ten byl při dopadu úplně vespod a vypadal, jako by ho vytáhli z lisu.
Pátý modul byl určen pro posádku. Ještě tam byl jeden. Byl přímo naproti kabině a nejspíš nesl motory a zdroj energie, ale zpátky k tomu pátému. Do něj jsem se odvážil vlézt a pak jsem dost litoval. Uvnitř byla posádka. Nebo aspoň to, co z ní po té době zbylo. Na palandách tam ležely čtyři mrtvoly. Už ani nebylo poznat, že to kdysi byli lidé. Na palubě asi nebyly žádné bakterie, které by je rozložily, ale těla vyschla a proměnila se v hromádky prachu a kostí.
V tu chvíli se mi udělalo pěkně šoufl. Trochu jsem to neustál a myslím, že kdybych měl v sobě něco víc než tu proteinovou šlichtu ze skafandru, že by se to bylo bývalo velmi rychle vydalo na průzkum okolí. Zapomněl jsem na nebezpečí, potřeboval jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a instinktivně jsem si sundal helmu. Byla to chyba. Uvnitř byl zatuchlý, smradlavý vzduch. Kolem se držel příšerný smrad, nejspíš z těch mrtvol. Člověku se to zarylo pod kůži a já se pozvracel doopravdy.
Nebylo to právě nejuctivější chování v hrobce.
Ano, v hrobce, protože ničím jiným už ta loď nebyla. Těla jsem vytahal ven. Nedokázal jsem se na ně dívat. Navíc myslím, že si ti lidé zasloužili pořádný pohřeb. Vykopal jsem lopatkou čtyři mělké hroby a do každého dal ostatky jednoho kosmonauta. Šlo to těžko, protože se při každém doteku rozpadaly, a nakonec jsem tak spíš odnášel plné náruče prachu než lidská těla.
Když jsem stál nad čtveřicí hrobů uprostřed pustiny Imbria, modlil jsem se. Poprvé od svých dvanácti jsem se pomodlil a pak se vrátil do lodi.
Pustil jsem se do důkladné prohlídky. Nad prvním objevem jsem zajásal. Našel jsem skafandry i se zásobami vzduchu. Podle objemu jsem odhadoval, že by mi mohly vystačit na zbytek cesty k Platu. Další objev už tak veselý nebyl.
Byl to deník. Psaný rusky, obyčejnou tužkou. Papír se při doteku rozsypával stejně jako ostatky jeho majitele, ale písmo se dalo ještě jakž takž přečíst. Poslední zápis byl z roku 1975, ta loď byla sto třicet let stará.
Podle toho, co jsem se dozvěděl z deníku, byli ti čtyři skutečně sovětští kosmonauti. V sedmdesátých letech se Sověti snažili dohnat Američany, ale jejich raketa N1, která je měla dostat na Měsíc, pokaždé vybuchla. Tak tajně vynesli na oběžnou dráhu loď po částech pomocí starých dobrých Sojuzů a smontovali ji až ve vesmíru.
Ti čtyři neměli jen doletět na Měsíc, vezli zásoby na celé měsíce. Měli začít se stavbou první stálé základny, ale něco se pokazilo. Při cestě došlo k jakési nehodě a oni ztroskotali. Soudruzi na Zemi je ujišťovali, že dělají vše, co můžou, ale přitom se hlavně snažili svůj kardinální debakl udržet pod pokličkou.
Aby přímí účastníci letu nemohli mluvit, raději je nechali tam nahoře. Přežili několik týdnů, pak jim došlo, že je konec. Ztratili spojení s planetou a rozhodli se vzít si jed a ukončit trápení.
Nebylo to veselé čtení, a to i když jsem mu rozuměl jen zčásti, protože moje ruština není moc dobrá. Muselo to být strašné, čekat na záchranu a pomalu si uvědomovat, že žádná nepřijde. Umírali uprostřed pustiny, kvůli strachu nadřízených z odhalení svých chyb. Na druhou stranu jsem si uvědomil, jak hloupé náhodě vděčím za život já sám. Kdyby se rozhodli čekat a přežít tak dlouho, jak jen to půjde, hrabal bych se teď v prázdném vraku beze stopy zásob a sám bych tu zůstal a čekal na smrt.
Jejich rychlá oběť mi zachránila život. Když jsem odcházel, našel jsem v prachu před lodí ležet rudou vlajku Sovětského svazu. Stožár byl zlomený, tak jsem ji jen oprášil a položil ke čtveřici hrobů.
Do observatoře v Platu jsem se dostal až za pár dalších dnů.
Byl jsem už skoro bez vody, úplně bez jídla a vzduchu jsem už taky neměl mnoho. Přinesl jsem s sebou deník i několik fotografií, které jsem na místě našel, pro identifikaci kosmonautů a jako důkaz mého objevu.
Od té doby jsem neměl klid. Do Moře dešťů mířila jedna výprava za druhou a mě doháněli k šílenství novináři, ale poměrně rychle se to přehnalo a bylo zase ticho.
Je to už deset let.
Proč tedy chci pryč?
Před nedávnem jsem se na to místo znovu vydal. Loď byla pryč, vyzvedli ji a odvezli do Copernicu, nebo někam jinam. Já doufal, že ji tam nechají. Chtěl jsem, aby každý, kdo ji bude chtít vidět, musel vynaložit alespoň část té námahy, kterou museli zažít čtyři trosečníci v ní, aby zůstala takovým klidným místem. Ale víte, co je nejhorší? Ty hroby tam zůstaly. Odvezli loď, ale nikomu nestálo za to odvézt i posádku. Ti čtyři tam nakonec zůstanou napořád.
Dneska vede jen pár kilometrů od nich trať z Copernicu na severní pól, kde se těží led. Vlaky po ní jezdí pětisetkilometrovou rychlostí a celou cestu zvládnou za dvě hodiny. Na Měsíci přestává být pro takové, jako jsem já, místo. Já potřebuji pustinu, které se můžu postavit jen s tím, co sám umím a znám. Nedokážu žít v takovém světě.
Vaše loď se mi celkem líbí. Není sice nejnovější, ale to mi zas tak nevadí. Myslím, že si můžeme plácnout. Zítra se ještě zastavím a domluvíme se.
Kam s ní hodlám letět?
No, přemýšlel jsem o Saturnu. Starouš Stan si tam hraje na kovkopa v prstencích. Je tam už několik let i s tou svou malou černovlasou Yen. Rád je zase oba uvidím.
Co? Když i tam už bude moc těsno?
Tak pak je tu ještě pořád Uran. A pak Neptun.
A dál?
Pořád ještě můžu honit komety na okraji soustavy. Vody je pořád třeba. Ale myslím, že tak dlouho na světě nebudu, abych musel prchat až tam…, ale kdyby… možná pak někdo z nás zkusí vyrazit ještě dál. Hvězd je tam venku spousta. Tam můžeme mít volnosti, co hrdlo ráčí, a vy půjdete až někdy dlouho po nás.
Víte, co si říkám? Že by někdo měl konečně zvednout zadek ze židle a jít to zkusit. Jinak se nikam nepohnem.
