Dvě špatné zprávy během jednoho dopoledne byly na pana Jiřího Horáčka opravdu dost. Sotva uhradil přes platební terminál městského úřadu pokutu za hrubou veřejnou verbální urážku příslušníků mimozemského etnika, blikl mu na zápěstí videofon. Trojrozměrná roztřesená zmenšená projekce hlavy jeho manželky Jiřiny (videofon patřil do kategorie levných přístrojů pro seniory) mu vážným hlasem radila, aby zapomněl na to, že letos uvidí vnoučata. „S výlety na Mars máme utrum. Od nás už tam nic nepoletí. Prý kvůli nějakým nedemokratickým praktikám Kremlu. Unie vyhlásila Rusku bojkot nebo co…“
„Probereme to doma,“ řekl pan Horáček. „Nebo se neudržím a zase pronesu na veřejném místě něco, co mě bude mrzet.“ Opatrně se rozhlédl. Lidé procházející podloubím radnice mu nevěnovali nejmenší pozornost, nicméně jemné šimrání v zátylku, jakýsi šestý smysl, ho varovalo. Byl středem pozornosti minimálně dvou až tří bezpečnostních kamer umístěných tak, aby dohlédly i do zdánlivě skrytých koutů. Vyšel z podloubí, nastoupil na plošinku své městské elektrické dvoukolky a vyrazil k domovu. Lehce se přidržoval madla, přemítal a řízení se nevěnoval: automatika ho spolehlivě doveze až k domu. Pubertální třicítku měl už dávno za sebou, aby zkoušel na plný výkon slalom mezi bezpečnostními zábranami jezdníku. Mimochodem, jezdník: pan Horáček nikdy nepochopil, proč byl pro pojmenování tras pro elektrické dvoukolky vybrán zrovna tento název. Původní chodník by také docela stačil. I když, na druhou stranu, jezdník zní pořád příjemněji a domáčtěji než jazyková zpotvořenina segvejník, jak se před sto lety začalo provizorně říkat prvním vznikajícím trasám podle původního názvu dvoukolek.
Domů, na okraj Českých Budějovic dorazil pan Horáček během patnácti minut. Za tu dobu mu třikrát prudce stoupl tlak: pokaždé, když v protisměru potkal příslušníka některého z mimozemských etnik. „Jsou tady jako doma,“ zabručel si jen tak pro sebe. Slova jako slizouni, ponravy, BEMzíci čili Bug-eyed monsters, blátoši, smradlavci, páchníci, chlemstouni, tlamoši, břichatci, hlavokožci a dalších asi šedesát zvukomalebných, leč zakázaných názvů pro mimozemská etnika tentokrát raději spolkl. Jedna pokuta mu opravdu stačila. Ať dělal co dělal, neoblomné úřednici na přestupkovém referátu magistrátu nevysvětlil, že měl plné právo se na veřejnosti rozčilit a pojmenovat slizouna slizounem, když mu mimozemšťan při náhodném míjení u kašny na náměstí zcela bezdůvodně oslizl celou nohavici.
„Unijní předpisy jsou jasné: diskriminace, i verbální, je přísně zakázaná,“ ukončila při správním řízení jakoukoli debatu úřednice. „Jsme Jim stále velkými dlužníky,“ dodala významně. Velké „J“ v zájmenu pak Horáček slyšel docela zřetelně.
Pan Horáček si pomyslel něco velmi specifického, ale pak raději pokorně kývl, že je ochoten okamžitě zaplatit pokutu a vyhnout se tak dalšímu nepříjemnému popotahování.
„Aby se celá naše slavná Unie ještě jednou z té bigotní etnické korektnosti nepo…,“ letělo mu hlavou, když stoupal po schodech do druhého patra k bytu. „A pak že se dějiny neopa kují,“ pomyslel si. Před nějakými sto padesáti lety si podobný korektní očistec prožila Amerika: někoho tehdy napadalo, že označení černoch, Indián, Asiat nebo Hispánec jsou vlastně diskriminující, protože přímo či nepřímo odkazují ná barvu pleti popřípadě jiný výrazný fyziognomický znak. Dalších třicet let pak Spojené státy měly zcela nefunkční databázi obyvatel, budovanou s nevšední péčí po 11. září. Jakékoli náznaky příslušnosti k etniku byly z databáze pečlivě vymazány – od prostého označení černoch či běloch až po popisy sekvence DNA, z nichž by se dalo na příslušnost k některému konkrétnímu etniku usuzovat.
Obličeje na snímcích v elektronických archivech dostaly jednotnou bílou barvu a softwarové firmy vydělaly miliardy dolarů na programech, které z obrázků eliminovaly negroidní, asijské, árijské, indiánské, hispánské, eskymácké, indické, ruské a jiné rysy. Federální databáze obyvatel si tak díky snaze o absolutní etnickou korektnost vystačila s jediným snímkem pro všechny položky.
Dalších sedmdesát let pak trvalo, než se věci daly zase do pořádku. Striktní dodržování etnické korektnosti se vzhledem k rostoucí kriminalitě v zemi a bezmocnosti policie spolehlivě identifikovat byť jen pachatele kapesních krádeží stalo totiž dlouhodobě neudržitelným.
„Ahoj mámo,“ řekl pan Horáček mezi dveřmi a letmo políbil manželku na čelo.
Škaredě se na něj podívala. „Nejsem žádná tvoje máma.“ Byla to jen taková hra, kterou spolu hráli už dobrých padesát let a dosud je neomrzela. „Že ty si jednou nedáš na tu svoji hubu pozor.“
„Kdybys toho slizouna viděla, asi by ses taky neudržela…,“ mávl jen rezignovaně rukou. „Říká se příslušník mimozemského etnika, táto,“ opravila ho. „Jiné označení etnický kodex nepřipouští, dokonce ani v neoficiálních hovorech. A jenom díky tomu, že jsme odmítli městský bezpečnostní seniorprogram a nemáme doma ani jednu kameru, nám za tyhle tvoje řečičky doma nehrozí další pokuta.“
„Jako by se stalo. Stačí, že máme o patnáct procent nižší penzi. Ale za kus soukromí to stojí. Představ si, mámo, kdybychom si chtěli zalaškovat…“
„Nebo když chci, abys mi sundal záclony. To by se dispečeři na centrále naučili nových slov, viď?“
„Dost srandiček, Jiřino. Radši mi řekni, co to mělo znamenat, ten tvůj videofonát. Jak to, že Mars nebude? Létáme tam každé tři roky pravidelnou linkou z kosmodromu v Bechyni, je vždycky narvaná, tak o co jde? Proč by ji rušili?“
Zatímco se vzájemně špičkovali a hovořili, přešli manželé z předsíně bytu do pohodlně zařízeného pokoje. Zařízeného, pravda, trochu starosvětsky. Trend posledních třiceti let používat místo křesel a pohovek nízkonapěťové generátory silového pole a vybavení místností nahradit trojrozměrnou holografickou projekcí zcela ignorovali. Drželi se klasiky, byť posezení na tvarově modifikovaném silovém poli si prý dle reklamních prospektů nijak nezadalo s divany a křesílky vyráběnými pro císaře Rudolfa II. renomovanou nábytkářskou firmou Jitona.
„Víš, že politice moc nerozumím,“ přistrčila paní Horáčková před manžela šálek čerstvě uvařené kávy. Další z historických libůstek tohoto páru: většina národa už dávno srkala instantní kávu z tenkostěnných samoohřívacích ekoplastických sáčků. „Evropský parlament prostě jednomyslně odhlasoval rezoluci, která uvaluje sankce na Rusko. Že prý používá krajně nedemokratický volební systém, kdy si prezident a premiér vždy po dvou volebních obdobích jen vymění funkce a dál vládnou rukou společnou a nerozdílnou. Politice moc nerozumím,“ zopakovala, „ale evropský parlament asi potřeboval nějak odklonit pozornost veřejnosti od té domácí aféry s padělaným pivem…“
„No a co, ve starém Římě měli zase triumviráty, a jak jim to šlapalo. Pořád lepší než samoděržaví, co měli v Rusku tenkrát, co ten prezident Zajícov nebo Medvěděv nebo jak se jmenoval prohlásil, že už ho šéfování státu nebaví, protože mu premiér Rasputin vůbec nepomáhá, abdikoval a neomezeným vládcem se prohlásil generální ředitel Sibiměftu Jukosoilovič. Zajícov měl sice jaderný kufřík, ale ředitel dálkové ovladače kohoutů všech exportních ropovodů. Ještě než dojel do Kremlu z dači pod Moskvou, už na něj čekala pozvánka na první zahraniční cestu do Německa. Tenkrát ještě Němci neměli přidělený žádný ropný polygon v polárním moři a byli bytostně závislí na dodávkách ropovodem Nordstream…“
„Stáří je charakteristické dvěma komparativně spojenými vadami: neschopností udržet myšlenku a neschopností myšlenku opustit,“ skočila panu Horáčkovi manželka do řeči. „Nikdo není zvědavý na tvoje historické analýzy. Já budu na rozdíl od tebe stručná. Na Mars nepoletíme, protože celá Evropská unie, a tudíž i naše slavná vlast, si s okamžitou platností přestávají pronajímat ruské meziplanetární kosmické lodě. A jiný dopravce na tomhle kontinentě momentálně neexistuje. Hotovo. Tečka.“
„Ale mámo,“ neodpustil si pan Horáček jemnou špičku, „tenhle kontinent se jen hemží nejrůznějšími…,“ nadechl se, pak zase vydechl, znovu se nadechl a s mírným despektem řekl, „příslušníky mimozemského etnika. Nesvezou nás Rusáci, svezou nás jiní.“
„Ze to říkáš zrovna ty,“ ušklíbla se paní Horáčková. „Dovedeš si představit čtyřměsíční cestu se slizouny, blátoši, smradlavci, páchníky nebo tlamoši? I když většinu času prospíme v polohibemaci?“
„No já…“
„Nemají evropskou licenci na dopravu cestujících,“ přihodila trumf. A zatvářila se nadmíru smutně. Na výlet za vnoučky se opravdu těšila. Nastalou situaci pak ještě dlouho do noci probírala s manželem. Bezpečnostní kamery Horáčkovi doma neměli, a i kdyby, nic se nedělo. Urážky vrcholných politiků už dávno nebyly ani přestupkem.
Pozemská kolonie na Marsu čile fungovala už půl století. Přesněji řečeno, tři kolonie. Evropská, ruská a americká. Jiné mocnosti neměly příliš chuti se na prašných a kamenitých pláních Marsu angažovat. Dokonce ani Číňané, kteří před sedmdesáti lety s velkým humbukem na rudé planetě jako první přistáli a sebrali tak vítr z plachet dosavadním světovým kosmic kým velmocem. Původně tenkrát oznámili výpravu svých tchajkonautů na Měsíc. Což nijak nevzrušilo Ameriku, jejíž astronauti se po zemské oběžnici procházeli už v časech, kdy auta jezdila ještě na benzín, černoši se směli beztrestně označovat za černochy, každý správný operátor v řídícím středisku nervózně kouřil a hudba se distribuovala na nosičích podobných na uhel spálené lázeňské oplatce. Rusové žádné měsíční ambice neměli a Evropa zrovna vylepšovala svou raketu Ariane páté generace pro potenciální výpravu k Měsíci.
Přistání Číňanů na Marsu byl pro svět šok. A ohromná pobídka k novým vesmírným závodům, jaké mezi sebou na dálku naposledy vedli pánové Chruščov a Kennedy, respektive Koroljov a von Braun. Což už bylo opravdu dávno. Jenže pak se trojice tchajkonautů vrátila, čínský prezident Šu-kej slavnostně prohlásil, že Mars je dobyt, a tím vše skončilo. Asijský megatygr si prostě jen uspokojil svou velmocenskou ambici. Na rudé planetě Číňani evidentně nenašli nic užitečného, co by se dalo okopírovat a pak v továrnách s levnou pracovní silou rychle replikovat a vrhnout na světové trhy.
Spojené státy už několik desetiletí využívaly spolehlivé ruské rakety k dopravě na Mezinárodní kosmické stanice první, druhé i třetí generace. Hodně se sice hovořilo o vývoji nového vlastního kosmického plavidla, ale sázky na soukromý kapitál tragicky selhávaly. Federální rozpočet spíš než do vesmírného výzkumu vrhal miliardy dolarů do výstavby sofistikované pohraniční zdi a dalších nástrah na mexické hranici, aby udržel Mexičany toužící po zemi zaslíbené v Mexiku. Soukromé vesmírné firmy se pak spokojily se skoky v obskurních pseudokosmických lodích za hranici atmosféry. Pod názvem kosmické lety šel tento produkt mezi majetnými Američany docela na odbyt.
A tak nakonec americké, evropské a pochopitelně i ruské kosmonauty dovezly na Mars ruské kosmické lodi. Modifikované Sojuzy sestavené jako Lego do podoby meziplanetárního stroje splnily svůj úkol na jedničku, navíc v celkem rozumném finančním limitu.
Pět prvních mezinárodních meziplanetárních výprav dopravilo na Mars nejen první trvalé osadníky, ochotné usadit se v nehostinné pustině, ale také vše, co je ke vzniku takové diaspory zapotřebí.
Jiří Horáček mladší a jeho žena Vladěna byli jedněmi z dobrovolníků, kteří se na Marsu usadili v poslední vlně před třiceti lety. Nemuseli se už potýkat s problémy jako jejich předchůdci – od vypiplávání domácích zvířat ze zmrazených embryí přes hloubení podzemních cisteren, kultivaci speciálního osiva vyšlechtěného pro nehostinné marsovské podmínky až po budování obytných habitatů v prašných bouřích. Byli spokojeni. Netoužili po návratu domů, netrpěli záchvaty trudnomyslnosti jako kolegové původem z USA nebo Ruska. V podobném duševním rozpoložení jako Češi bylo i dalších dvacet osm lidských Marťanů z Polska, Belgie, Francie, Slovenska a Nizozemska. Ostatní členské státy Unie považovaly vyslání svých reprezentantů na Mars za zbytečný luxus. „K čemu by nám byl Mars, máme dost starostí se správou našich nových území na Krétě, Jónských ostrovech a na Peloponésu,“ odpověděla stručně třeba spolková vláda na výzvu Evropské komise, aby i Německo vyslalo své kolonizátory na rudou planetu. Od té doby, co Němci zaplatili všechny řecké dluhy a dostali za to na 999 let jako protihodnotu významnou část balkánského státu, zcela rezignovali na svou účast i v evropském kosmickém programu. Po pravdě řečeno, o moc nepřišli.
Zatímco osazenstvo amerických a ruských marsovských habitatů na úpatí velehory Nix Olympica se průběžně a postupně obměňovalo podle frekvence kosmických pendlů mezi Zemí a Marsem, Evropané se tu usadili natrvalo. Jejich malá kolonie v Solis Lacus se velmi pozvolna rozrůstala. Statistici by řekli, že zcela přirozeně, nikoli přistěhováváním. Měli, na rozdíl od zbytku obyvatelstva Marsu, jednu podstatnou výhodu. Evropská sociální charta, progresivně inovovaná poté, co Němci zachránili tragicky zchudlé Řecko, totiž zaručovala všem seniorům ze členských zemí jednou za tři roky nárok na bezplatnou cestu k návštěvě dětí či vnuků. Původně mělo opatření sloužit pouze ožebračeným řeckým důchodcům, aby se alespoň občas dostali za svými potomky, vydělávajícími tvrdá eura v některé ekonomicky úspěšnější evropské zemi. Kvůli harmonizaci evropské legislativy ale musely opatření do svých zákonů promítnout všechny členské země. Což jim nečinilo nejmenší problémy: úhrada cestovného šla stoprocentně z unijního rozpočtu, bez jakékoli, byť drobné spoluúčasti. Pokud dotyční použili veřejnou dopravu provozovanou výhradně unijním subjektem, popřípadě smluvním unijním subjektem. To kvůli ochraně domácího pracovního trhu.
Důchodci Jiří a Jiřina Horáčkovi tak každé tři roky dorazili na kosmodrom v Bechyni, zaujali své místa v orbitálním modulu evropské modifikace meziplanetární lodi a odcestovali za dětmi na Mars. V posledních letech už i za vnuky. Centrální evropský bankéř jen nešťastně skřípal zuby. A skřípal by možná ještě víc, kdyby se mu doneslo, že evropští poslanci schválili jako přílepek unijního zákona o podpoře zatravňování nevyužitých polí podobnou prebendu i pro sebe. Naštěstí v tak nešikovném znění, že plundrování evropských fondů kvůli kosmickým výletům zákonodárců v podstatě nehrozilo. Přílepek totiž zaručoval europoslancům bezplatné cestování mezi Zemí a Marsem v případě, že jednorázově poletí všichni najednou. I když Rusové dokázali se svými sojuzovými stavebnicemi pravé divy, 785 europoslanců v jedné várce byl za současného stavu technologií neřešitelný problém ještě na dlouhá léta.
Zase se tak potvrdilo, že sociální systém ve sjednocené Evropě je skutečně šitý přesně na míru potřebným. V Americe či Rusku, pokud jste nebyli vybraným výzkumníkem či osadníkem pro rudou planetu, si podobný cestovatelský špás mohli dovolit jen potomci dávných zbohatlíků jako Abrahamovičové, Zuckerbergové, Buffetové nebo Babischové. Kupodivu je ale nijak nelákalo strávit čtyři měsíce v ne příliš pohodlné kosmické lodi cestou tam a stejnou dobu cestou zpátky. Paní Horáčková a její manžel s tím problém neměli – tak jako tak většinu cesty prospali, u mladých na Marsu vždy strávili čtyři měsíce, což jim i se zpáteční cestou dalo dohromady jeden rok a pak už jen další dva roky čekali na novou cestu. „Ty děti rostou přímo před očima,“ říkávala s oblibou paní Horáčková snaše, sotva vstoupila do obytného habitatu mladých a přehlédla nastoupený uvítací výbor dvou chlapců a jedné dívky, číhajících na babičku z planety Země.
„To víš, mami, nižší gravitace je nižší gravitace,“ přitakával chápavě Horáček mladší. Zachovával dekorum, i když děti postupem let dosáhly plnoletosti a jejich růst se zastavil na výšce dva metry deset. Ke čtyřměsíčním pobytům už standardně patřilo postupné předávání desítek dárků ze Země, kterých senioři zpravidla přiváželi celý kontejner a šetřili si na každý týden pobytu nějaké překvapení. Užívali si procházky marsovským prachem, výlety do ruské a americké zóny a hlavně rodinné sedánky s nekonečným vyprávěním. V něm byli Horáčkovi starší opravdu přeborníky.
A o tohle vše měli kvůli nějakým politickým krokům, které nedávaly příliš smyslu, přijít.
„Tak napříště máte s Marsem utrum, co?“ neodpustil si rýpnout v hospodě do pana Horáčka soused Votava. Špatné zprávy se šíří neuvěřitelně rychle, rychlost světla pro ně není mezní hodnotou. Sám měl syna v Pardubicích a využíval stejně jako Horáčkovi seniorské zvýhodnění. Jednou za tři roky významně ušetřil, když za synem letěl gratis veřejnou linkou z českobudějovického letiště. Jinak v čase, kdy byli Horáčovi na cestách, jim v bytě svědomitě zaléval květiny.
„Hleď si laskavě svého piva, než ti ho nějaký chlems… příslušník mimozemského etnika,“ opravil se pan Horáček, „než ti ho vysrkne.“ Očima ukázal do rohu hospody, kde se na dvou židlích hrbil šedozelený mimozemšťan tvaru améby a spokojeně jedním ze svých nesčetných klků šplouchal v půllitru piva. Pozoroval dění v hospodě svými očními výrůstky a zřejmě se docela bavil.
„O pivo strach nemám,“ podotkl Votava. „Ale co bude s váma? To budou teď mladí jezdit na Zemi? Vydělají asi na Marsu dost a utrácet tam není za co… Jen aby vám pozemská gravitace nepomuchlala vnoučky,“ zazubil se.
Pan Horáček se nasupil. „Nejsem nějaký hej nebo počkej. Jsem řádný občan Pošumavské republiky a jako takový mám nezadatelné právo čerpat veškeré výhody, které mi členství našeho státu v Unii zaručuje. A víš co?“ bouchl pěstí do stolu, až půllitry nadskočily. „Napíšu ombudsmanovi Federace českých a moravských států do Brna. Určitě se nás zastane. Určitě to požene k Evropskému soudu. Máš tady úřední dopisní terminál?“ obrátil se na hostinského.
„Pochopitelně,“ odpověděl oslovený. „Pokud ti nevadí, že je maličko zaprášený… Naposledy ho použil tady Votava před patnácti lety, když si chtěl stěžovat na pomalý přítok piva pivovodem z pivovaru…“
„No jo, to býval Míra ještě ve formě,“ nostalgicky zavzpomínal pan Horáček. „Dej sem ten krám!“ Odsunul svůj půllitr stranou, položil na stůl terminál a věcně zformuloval svou stížnost. Přelétl krátký a výstižný text pohledem a odeslal ho. „Obraťme list,“ řekl pak, když si přitáhl zpátky půllitr a napil se. „Franto,“ zadržel hostinského, který chtěl odnést úřední terminál, „támhleten tady vysedává už nejmíň měsíc, že jo?“
Slovem „támhleten“ kreativně nahradil označení chlemstoun, které se mu už zase cpalo na jazyk. Mimozemšťan právě přešel do brčálova.
„Asi tak, tihle pozorovatelé se tady po třech čtyřech týdnech vždycky střídají. Ale nepřekáží, nezlobí, elektronické platby z jejich centrály chodí pravidelně… Podívej se, host jako host.“
„Copak jsme nějací králíci, aby nás pozorovali?“ rozhodl se vstoupit do debaty i Votava.
„Nejsme, ale znáš ty propagandistické kecy. Lidstvo stojí na prahu Velkého vesmíru, jaký o sobě podáme obrázek, tak na nás bude Galaktické společenství nahlížet, až se bude lámat chleba a rozhodovat o našem přijetí… A tak dále a tak dále. Po včerejšku se opravdu nemíním rozčilovat, stačí, že na sobě neseme stigma kazisvětů, kteří zdrželi galaktickou integraci planety Země bůhví o kolik let.“
Hostinský přikývl a odkráčel s úředním terminálem v podpaží za výčep. Votava se jen rozpačitě podrbal na pleši. Moc dobře si pamatoval ten rok, kdy spolu s dalšími tisícovkami houbařů pořádal skutečné nájezdy do třeboňských lesů. Ze dne na den se tam urodily tuny hřibů, kozáků a růžovek. Až později se ukázalo, že šlo o výsadek polointeligentních průzkumných organismů. Standardní předvoj sondující aktuální situaci na objevené obyvatelné planetě před příletem hlavních klasifikačních vědeckých sil Galaktického společenství. Jenže to už byly polointeligentní průzkumné organismy dávno zkonzumované, zamražené, nasušené či naložené na kyselo. Jenom díky totální mírumilovnosti mimozemských společenství nevznikl z tohoto fatálního přehmatu vesmírný konflikt. V dávných časech hvězdných válek by provinilou planetu čekala anihilace, později trvalá exkomunikace, nyní už naštěstí Galaktické společenství řešilo podobné situace s přihlédnutím k místním specifikům.
Takže společenství kontaktovalo vlády, zdvořile se představilo a vyslalo na Zemi několik milionů pozorovatelů, aby z těsné blízkosti obhlédli, jak si zdejší inteligentní entita vede. Do ničeho nezasahovali, nic nekomentovali, na pozemské žádosti o transfer vyspělých technologií nereagovali, jen trpělivě pozorovali. A občas vyslali zvídavý dotaz, když jim něco z lidského konání nebylo jasné. Kupříkladu proč osm miliard bytostí stejného druhu používá ke komunikaci kolem sedmi tisíc jazyků a dialektů. Nebo abychom byli aktuální v hospodě na sídlišti, proč mají Pozemšťané jen jeden termín pro chuťově naprosto odlišné různé sloučeniny. Amébovitý tvor strávil uplynulé tři týdny v pivních barech na americkém Středozápadě.
„Táto, ty sis někde stěžoval?“ uvítala paní Horáčková manžela. Vrátil se domů v pořádku po svých třech pivech, osvěžen debatou s někým jiným než s manželkou, a těšil se na večeři.
„Boží mlýny melou zatraceně rychle. To už mi ombudsman odpověděl?“
„Tobě nestačil ten průšvih včera na náměstí?“
„Ty bys nechtěla vidět vnoučky? Ukaž, co mi píše…“ Protáhl se do kuchyně ke komunikačnímu terminálu a klepl prstem na displej. „Vážený pane, hm, hm, bia, bia, bia… aha!
Tady to píše, mámo: váš případ jako oprávněný, okamžitě věc předávám k řešení e-Soudu pro evropská lidská práva ve Štrasburku. S pozdravem…,“ důchodce Horáček se spokojeně usmál. „Slyšíš? Poslal to e-Soudu. Takže verdikt tady bude coby dup.“
„Abys to s tou důvěrou v evropskou justici nepřehnal,“ zapochybovala manželka a nahlédla mu přes rameno.
„Ale mámo, to přece není jen tak nějaký obyčejný soud, u kterého páprda v taláru rozhoduje rozvod a neví, komu přidělit děti, když je žádný z rodičů nechce. Tohle je e-Soud. Chytrá mašinka. Automat. Prostě přežvýká všechna dostupná fakta, porovná je a vynese naprosto spravedlivý a objektivní rozsudek.“ Displej komunikátoru se lehce rozostřil a vzápětí se na něm objevil nový text.
„Už je tó tady! Aha, no, to se teda vycajchnoval. Kybernet justiční plechovej…“
„Ukaž? Co jsem ti říkala… Že prý Evropská komise musí neprodleně zjednat nápravu… A pak že počítače nemají smysl pro humor!“ Hlas paní Horáčkové zněl ale navzdory slovům velmi otráveně. „Než slavná evropská komise zjedná nápravu, budeme dávno čichat k maceškám. Zespodu.“
Zbytek večera u Horáčků se nesl v poněkud pochmurné náladě. Budoucnost zešedla – s mladými si už budou jen dopisovat, v nejlepším případě posílat obrazové konzervy. Vzdálenost Země-Mars jakýkoli rozumný dialog v reálném čase neumožňuje. A na mimoevropského dopravce ze svých důchodů opravdu nenašetří.
Despekt českých důchodců k rychlosti fungování standardních evropských mechanismů tentokrát nebyl na místě. Evropská komise se rozhýbala nezvykle rychle. Nikoli ale kvůli problému nějakých manželů penzijního věku z Pošumavské republiky Federace českých a moravských států. Protiruské gesto Evropského parlamentu prostě a jednoduše zkomplikovalo celý meziplanetární program Evropy a exekutiva musela rychle konat, aby vzniklá škoda byla co nejmenší.
Unie nemohla ztratit svou tvář, takže o odvolání sankcí proti Rusku nemohlo být ani řeči. Namísto toho Evropská komise vypsala otevřené výběrové řízení na dodavatele služby meziplanetární doprava Země-Mars a zpět s těmi nejbenevolentnějšími pravidly, jaká si lze jen představit. V tendru byly stanoveny pouhopouhé dvě podmínky: cena (maximálně na úrovni předešlého dopravce) a hmotnost jednoho přepraveného nákladu (minimálně na úrovni předešlého dopravce).
Kalkul eurokomisařů byl průzračný jako lesní studánka: protože jiný než ruský dopravce pro cesty na Mars neexistuje, nikdo jiný než Rusové se svými Sojuzy se nemůže do výběrového řízení přihlásit. Vyjdou tedy vítězně z tendru, dostanou zakázku, získají licenci evropského národního dopravce a vše se vrátí do starých kolejí. Sankce vyslovená Evropským parlamentem bude sice platit dál, ale zároveň tady bude nezpochybnitelný výsledek výběrového řízení. Evropa tak neztratí svou tvář před zbytkem světa ve vztahu k nedemokratickým praktikám svého souseda, ale zároveň neztratí ani spojení s Marsem.
V politické praxi k absolutní dokonalosti dovedená průpovídka o nasyceném vlkovi a nezkonzumovaném domácím sudokopytníkovi.
Pak se ale všechno zvrtlo. Ruská nabídka nepřišla a Galaktické společenství zaparkovalo jedné májové noci na bechyňském kosmodromu opaleskující létající talíř. V datové schránce Evropské komise zároveň přistála strohá informace, že tento meziplanetární model dokáže pojmout až tisíc dvounohých jednotek (Pozemšťanů) se standardními prostorovými nároky a dopravit je k planetě číslo 4 v časovém limitu třiceti standardních otáček planety číslo 3.
Vzhledem k tomu, že jakákoli diskriminace či manipulace ve veřejných soutěžích je zapovězená, bylo vymalováno. Když Evropská komise ohlásila výsledek výběrového řízení na nového národního dopravce, došlo ve Washingtonu a Moskvě k několika politováníhodným událostem: údajně náhodní chodci tam zcela veřejně inzultovali několik příslušníků mimozemského etnika: na Rudém náměstí dva blátoše, tři smradlavce a jednoho páchníka, a u Washingtonova památníku pětici hlavokožců. Světové velmoci jen s obtížemi zkously, že právě Unie jako první nakročila k možnému transferu vyspělých technologií. A to ještě Evropská komise utajila dohodnutou cenu.
„Za jednu cestu dvacet tun ručního papíru z Velkých Losin,“ stálo ve specifikaci. Svůj trochu podivínský požadavek Galaktické společenství nijak neosvětlilo. Možná by samo sebe shodilo v očích Pozemšťanů, kdyby přiznalo, že vesmírné národy jsou zcela uchváceny metodou uchovávání důležitých dat prostřednictvím grafického záznamu na hladkou hmotu vyrobenou z přírodních vláken.
A trvanlivostí těchto záznamů ve srovnání s klasickými elektronickými médii používanými už celé galaktické roky. Pozemšťany toužebně očekávaný transfer vyspělých technologií tak nabral poněkud opačný směr.
Soused Votava dostal přesné informace, jak zalévat květiny, kontejner s dárky pro vnuky už byl na kosmodromu a paní Horáčková prohlásila, že tentokrát si do rakety nevezme ty vytahané pohodlné staré tepláky. „Vždyť poletíme jen osmadvacet dní, takže žádné pospávání,“ prohlásila rezolutně v elektrotaxíku, když se jí manžel už asi počtvrté zeptal, zda doma opravdu nic nezapomněla. Jako obvykle se nestarali o zabukování letenek – evropský pořadník pro bezplatné cesty seniorů byl plně automatizovaný.
O to větší překvapení je čekalo na kosmodromu v Bechyni. Kolem létajícího talíře, který zářil svými odlesky do velké dálky, se pohybovalo příliš mnoho lidí. Civilistů i uniformovaných. „Vypadá to, že počet Marťanů se jedním vrzem zdvojnásobí,“ poznamenal pak Horáček.
„Tihle všichni přece nemůžou letět,“ zapochybovala jeho paní. „Že by se najednou vyrojilo tolik dobrovolníků?“
„Aby ses nedivila.“
„Já se nedivím, naopak, mám radost, budu si mít aspoň po cestě s kým povídat… Támhleten obličej je mi nějak povědomý,“ ukázala najednou. „A támhleten, a támhleten taky.“
Pan Horáček zaostřil zrak. „Mámo,“ prohlásil slavnostně a vykročil k létajícímu talíři, „pocestujeme v nóbl společnosti. Vypadá to, že s námi poletí celý Evropský parlament. Jen ty baráky nechali v Bruselu.“
Odhadl situaci naprosto přesně. Politici se rozhodli uvést v praxi jeden nenápadný pří lepek jednoho nevýznamného zákona.
„S kým jste se přišli rozloučit?“ zastoupil manželům Horáčkovým u rampy vedoucí do nitra létajícího talíře muž v modré uniformě evropských vesmírných sil. I když na kosmodromu panoval na první pohled mírný zmatek a chaos, základní bezpečnostní standardy personál dodržoval, ať tu stál orbitální modul pro Sojuzy, létající talíř a nic by se zřejmě nezměnilo ani v případě zaparkované eskadry létajících koberců.
„Omyl, mladíku, my se loučíme se Zemí, míříme totiž také na Mars, víte?“ usmála se na muže svým nejlíbeznějším úsměvem paní Horáčková. Mohla si to dovolit, po letitých zkušenostech používala pro několikeré střídání lehkého přetížení a stavů beztíže zvlášť festovní fixační krém na svou zubní protézu.
„Promiňte,“ nedala se uniforma vyvést z klidu, „úvodní let patří výhradně poslancům Evropského parlamentu. Je to jakési symbolické zahájení nové éry, běžní cestující poletí až příště.“
Kolem důchodců se protlačilo po rampě do létajícího talíře několik vesele se tvářících mužů, každý s pestrou palubní vstupenkou v ruce. „Tak za tohle jsem bojoval,“ hlesl zklamaně pan Horáček.
„Mohli byste, prosím, opustit odletovou plochu? Děkuji. Stroj bude startovat.“
„Víš, táto,“ vzala paní Horáčková manžela za ruku, když se pomalu vzdalovali od stroje, „já bych stejně neměla dost důvěry k raketě, kterou pilotuje nějaký slizoun nebo břichatec…“
Pan Horáček se zastavil, otočil, sáhl do tašky, kterou nesl přes rameno, a vytáhl malý dalekohled. Zapnul elektronický zesilovač a zamířil přístroj na zaoblenou vypouklinu na vrcholu létajícího talíře. „Zase nemáš pravdu, mámo,“ řekl po chvilce, když sklonil přístroj, „v pilotní kabině jsou dva blátoši a jeden chlemstoun.“
Létající talíř se zvedl nad plochu kosmodromu a se vzrůstajícím zrychlením stoupal k obloze. Trochu rachotil, asi jako dvoutaktní motor v nízkých otáčkách, sršel dlouhými jiskrami a nechával za sebou stopu dýmu. Jako v trochu nepovedeném pyrotechnickém filmovém efektu.
„Ty děti rostou přímo před očima,“ řekla paní Horáčková snaše, sotva vstoupila do obytného habitatu mladých v Solis Lacus na Marsu a přehlédla nastoupený uvítací výbor dvou chlapců a jedné dívky, číhajících na babičku z planety Země. Poněkud odrostlejších chlapců a dívky. Babička musela pořádně zaklonit hlavu, aby jim pohlédla do tváří.
„Musíš mi, Jirko, dopodrobna vyprávět, jak to bylo s tím létajícím zázrakem blátošů,“ upozornil pan Horáček senior Horáčka juniora. „Sice mám všechno tisíckrát nakoukané z holovize, ale znáš to, čím jsme s mámou starší, tím víc dáváme přednost orální historii. Máme na to čtyři měsíce!“
Syn byl rád, že otec i matka jsou i přes svůj věk ve stále vynikající kondici. Byl si jist, že je vypravování zaujme. Koho by také nezaujalo povídání o 785 mrtvolách vysušených pobytem v kosmickém vakuu, které se vysypaly do prachu Marsu z otevřené rampy létajícího talíře.
Když se krátce poté příslušníci mimozemských etnik nahonem stáhli ze Země a zmizeli beze stopy ve vesmíru, ve strohém memorandu jen oznámili, že jejich mise je u konce. Sem, na periferii Galaxie, se vrátí až za půl galaktického roku. A ani se nenamáhali s omluvou za celý incident. Jenom Evropské komisi doporučili pro příští podobnou veřejnou zakázku na meziplanetární dopravu přesněji vyspecifikovat konkrétní požadavky. Vzkaz od vyspělých mimozemšťanů zněl zcela jasně: v zadávací dokumentaci nebyla ani zmínka o potřebě dýchatelné atmosféry natož o teplotě přepravního prostoru diskoplánu.
Evropa se nezbořila, zkusila po dvou stech letech fungovat bez zákonodárné kreativity europoslanců – a ono to šlo. Jenom ze Severní Koreje dorazila rozhořčená nóta obviňující Evropany z krádeže know-how na výměnu nevyhovujících volených zástupců lidu. Byť Pchjong-jang jedním dechem uznával i jistou originalitu v použitých prostředcích.
Že se ruské stroje zase vrátily na pravidelné linky Bechyně – Solis Lacus snad ani není třeba připomínat. I bez výběrového řízení, zato po uctivé omluvě. Politické i dopravní embargo šlo k ledu. Minimálně na půl galaktického roku.
