Rodiče byli jako obvykle až ti poslední, kteří začali něco tušit. Vlastní vinou, pochopitelně. Mohli si za to sami. Na druhou stranu neměli nejmenší důvod sledovat dětské holovizní kanály, natožpak reklamy mezi jednotlivými pořady. Reklamy velmi promyšleně cílené na dětské diváky, obsahující tu a tam navíc sice zakázané, leč stoprocentně působící podprahové signály.
„Tati, viď, že mi koupíš NX36-Z51?“ řekl mezi dvěma sousty při večeři Honzík Černý a udělal na otce prosebný obličej, který před chvílí při mytí rukou v koupelně pečlivě nacvičil před zrcadlem.
Pan Jan Černý nedal nijak najevo, že vůbec netuší, o čem jeho pětiletý syn hovoří. „Při jídle se nemluví,“ napomenul potomka a získal tak cenný čas, aby si rozmyslel, co má odpovědět. Paní Jana Černá syna pohladila po hlavě a dodala: „Hezky papej.“ Očima vyslala k manželovi nevyslovenou otázku. Ten jen nenápadně pokrčil rameny.
Honzík bleskurychle spořádal rybí filé s bramborem i zeleninový salát, nad kterým jindy opovržlivě ohrnoval nos a do konzumace se zpravidla pustil až po přímé matčině slovní intervenci a výhrůžce, co všechno bude mít zakázané. Odložil vzorně příbor a dodal: „Kája Fraňků už NX36-Z51 má a Marián Matoušek dokonce zet padesát šestku!“
Manželé Černých by možná večer strávili klidněji, kdyby tušili, že podobnou situaci zažívají desítky dalších rodičů. Netušili ale nic, a tak museli vyvinout maximální úsilí, aby syn nenabyl dojmu, že jsou krkavčími rodiči, kteří mu nic nedopřejí, a zároveň se nesměli shodit, že vůbec netuší, co po nich potomek požaduje. Pod průhlednou záminkou, že je Honzík velký a šikovný chlapec, vmanévrovala matka syna do kuchyně a dovolila mu, aby odborně naskládal nádobí do kuchyňské myčky.
Otec využil času a zapátral po síti. Ke svému údivu se záhy proklikat do internetového obchodu s hračkami. NX36-Z51 byl zmenšený model pilotní kabiny transgalaktické lodi Obchodní federace. Určený dětem od čtyř do sedmi let, naprosto bezpečný, bez ostrých hran, prostý jakýchkoli drobných vdechnutelných součástí, s certifikátem Státní zkušebny lehkého průmyslu a s garancí podvýboru Evropského parlamentu pro podporu dětské kreativity. Dodává se buď vcelku, nebo v levnější verzi jako edukativní stavebnice. Webová stránka slibovala, že hračka je přesnou kopií kokpitu lodě z 236. dílu revitalizovaného seriálu Star Wars (právě tady odešel Han Solo na odpočinek a otevřel si Galaktickou kavárnu!), dítě si ji oblíbí a stráví v ní mnoho času. Výrobce sliboval, že pokud dítě rozměrům NX36-Z51 odroste, mohou rodiče funkční výrobek vrátit a za minimální příplatek pořídit verzi XL (až pro čtrnáctileté).
Než se syn s matkou vrátili z kuchyně, byl už Jan Černý dokonale poučeným rodičem. Věděl úplně všechno nejen o NX36-Z51, ale o celé řadě výrobků NX-Z, které, jak web tvrdil, jsou snem všech dětí. „Copak kradu?“ zeptal se otec vázy na stole.
„Tati?“ Malý Černý dokázal být neoblomný a vytrvalý, pokud to situace vyžadovala.
„Víš, chlape,“ snažil se otec nahodit bodrý tón, „ta hračka stojí moc penízků…“
„Oni ale říkali, že taťkové a mamky nemusí mít vůbec strach, že se to dá pořídit na velmi přijatelné splátky, které vůbec nezatíží ani ten nejnapnutější rodinný rozpočet.“ Podprahové reklama nechala v chlapcově vědomí velmi zřetelnou stopu. „A tati, co je to ten rozpočet? Máme ho vůbec doma?“
Večerní debata u Černých skončila tak trochu patem. Malý Honzík šel spát, aniž měl jasno, jestli mu rodiče NX36-Z51 koupí, Jan a Jana zase dumali, zda nepoškodili citlivou dětskou duši, když debatu ukončili sice logickým, ale pro dítě neakceptovatelným argumentem, že ta krásná hračka je příliš veliká a v dětském pokojíčku by zabírala příliš místa. A když syn operativně slevil ze svých požadavků a prohlásil, že by se pro začátek spokojil jen s NX01-Z01, i tak musel jít do postele. Otec nechtěl mít divoké sny, a tak večer už raději nezjišťoval, jak moc se syn rozhodl uskromnit, aby se aspoň částečně přiblížil Kájovi Fraňků nebo Mariánu Matouškovi. I tak se mu půlku noci zdálo o temné straně síly.
Probudil se už o půl páté. Nemínil rušit manželku převalováním na posteli, a tak se tiše odplížil do kuchyně a na dvě hodiny se pohroužil do studia toho, co si sám pro sebe pracovně nazval fenoménem NX-Z. Přivodil si z toho lehké trauma. Došlo mu, že nemá nejmenší možnost vrátit se do dětských let a plně si úžasné hračky užít.
* * *
Alespoň trochu radosti udělal panu Černému pan Karel Franěk, když ráno jako starostliví otcové předali své potomky do péče učitelky v mateřské škole a Honzíkův otec velmi nenápadně zavedl řeč na ožehavé téma.
„Cože? Já včera při večeři vyslechl úplně stejnou pohádku!“ zachechtal se pan Franěk. „Jenom s tím rozdílem, že obdivovaným kamarádem, který už má ten zázrak doma, je váš mladej… Samozřejmě doma nic takového nemáme. Vím, o čem mluvíte, ale do pokoje je taková věc moc veliká a myslíte si, že by manželka strpěla NX36-Z51 na zahradě? Umístění každého roští konzultovala s architektem, to by nevydýchala!“
Oba otcové vzápětí zabředli do debaty, z níž jasně vyplynulo, že praktiky obchodníků cílících na děti jsou velmi nechutné. Na druhou stranu svorně konstatovali, že hračka, po níž jejich synové tak prahnou, je velmi sofistikovaná, přitažlivá a dozajista edukativní, takže za určitých okolností by se dokonce dalo uvažovat, že by něco podobného svým potomkům výhledově pořídili. Poklid samozřejmě manželky nebudou nic namítat… Našli společnou notu a po chvíli se přistihli, že na NX-Z oba pějí oslavné ódy, jako okopírované ze slovníků jejich pětiletých synů. I pan Franěk měl za sebou intenzivní noční studium a ranní splín z chmurného zjištění, že dětství je nenávratně pryč.
„Promiňte, pánově,“ zastavila se u dvojice postávající před vrátky do školní zahrady pohledná blondýnka v přiléhavých džínách. „Syn doma vypráví úplné pohádky o nějaké hračce, netuším, o co kráčí, říká tomu enyx nebo tak nějak, prý jste to vašim synům pořídili…“
Franěk s Černým na sebe významně pohlédli.
„Já jsem Matoušková,“ představila se.
„Myslím, že tomuhle se říká organizované spiknutí,“ konstatoval docela spokojeně pan Franěk. „Pochybuji sice, že to mají kluci z vlastní hlavy, na druhou stranu by si ale zasloužili odměnu. Za snahu.“
„Myslíte?“ zapochyboval pan Černý, ale neznělo to příliš přesvědčivě.
„Jistě. Právě jsem dostal báječný nápad,“ začal se dostávat do varu pan Franěk. „Myslím, že se tomu říká ‚oko za oko, zub za zub‘. Předpokládám, že ti naši prckové nebudou jediní, kdo doma nadšeně vykládá o úžasné hračce, kterou už všichni v okolí mají. Tak proč jim neudělat radost, že?“ Spiklenecky se zašklebil.
„Ehm,“ pan Černý se trochu ošíval, „abych byl upřímný, ne že bychom na tom byli momentálně nějak zle, ale přece jenom takový jednorázový výdaj je pro náš rodinný rozpočet… A taky jsou tady nějaké výchovné zásady. Klukovi je teprve pět let, a pokud bych mu už teď pořídil takovou nákladnou hračku, pak si neumím představit, jaké by měl nároky v deseti letech…“
„Klid. Potřebujeme jenom záštitu vedení školky anebo raději rovnou záštitu zřizovatele. A drobný, opravdu drobný vklad od každého, kdo do toho půjde s námi. Mám plán.“
„Nevím sice, co máte za lubem,“ vložila se do debaty blondýna, „ale vypadá to na nějakou kulišárnu, ze které by mohly mít děti prospěch. Šla bych do toho.“
Pan Franěk rezignoval na fakt, že zřejmě nestihne ranní poradu v zaměstnání, a několika málo slovy nastínil podstatu svého, jak říkal, geniálního nápadu. Pan Černý mu mohl jenom pogratulovat a v duchu se divit, proč na takovou myšlenku nepřišel sám už při studiu webu obchodu s hračkami. Paní Matoušková slíbila, že odpoledne oběhne pár dalších rodičů, aby je získala pro chystaný plán.
„Kluci budou nadšení,“ řekl na rozloučenou pan Franěk.
* * *
Řidič kamionu měl plné ruce práce, než se mu podařilo zamanévrovat s dlouhou soupravou co nejblíže k vrátkům školní zahrady. Děti s učitelkami sledovaly celou operaci z bezpečné vzdálenosti z oken tříd, zatímco několik tatínků se už chystalo do práce. Odložili bundy a vyhrnuli si rukávy.
„To si mákneme,“ odhadl znaleckým okem objem nákladu pan Černý a plivl si do dlaní.
Řidič vypnul motor, seskočil z kabiny, obešel kamion, otevřel dveře nákladního prostoru a zatvářil se, že má odpracováno. Otcové to vzali jako nevyslovený pokyn. Dva se vyhoupli na korbu a začali kolegům, kteří vytvořili živý řetěz, podávat nevelké krabice. Pod vyklizeným zahradním přístřeškem na hračky začala vyrůstat utěšená pyramida.
„Víte, že jsem měl zpočátku docela pochybnosti?“ otřel si orosené čelo pan Černý, když složil poslední krabici. Část nákladu museli nanosit i do nevyužívané prádelny a bývalého bytu pro školnici.
„Kdybych tak dobře neznal mechanismy fungování evropských dotací, taky bych pochyboval, ale tohle je naprosto neprůstřelný projekt. Navíc si hoši z Bruselu sami naběhli na vidle – nemyslete si, že jsem si napřed neověřil, zda ta proklamovaná garance podvýboru Evropského parlamentu pro podporu dětské kreativity je jenom marketingovým trikem nebo holou skutečností. Bé je správně.“ Vítězoslavně se usmál. Mohl být na sebe pyšný. Před pouhými dvěma měsíci sepsal za jedinou noc dotační projekt zaměřený na polytechnické aktivity předškoláků s akcentem na špičkové technologie a zorganizoval za pomoci paní Matouškové ve školce spolek rodičů a přátel školy, jehož jménem projekt podal. S výjimkou paní Matouškové, samoživitelky, se členy spolku stali výhradně otcové. Bez ohledu na to, zda do výchovného zařízení vodili syna či dceru. Nikdo z nich nebyl imunní – a nákazu virem NX-Z přijímali víc než ochotně. Paní Matouškové situace nijak nevadila. V mužském prostředí se cítila jako ryba ve vodě a byla by tím posledním, kdo by si na nevyrovnaný poměr pohlaví ve spolku stěžoval. Naopak pánům Fraňkovi a Černému ze všech sil pomáhala tam, kde bylo zapotřebí nasadit ryze ženské zbraně.
Někteří z otců se totiž zpočátku zdráhali přispět na nezbytnou jednoprocentní spoluúčast, jakou regionální úřad pro přidělování evropských dotací pro tento typ projektů vyžadoval. Stačilo ale několik slov, pár okouzlujících úsměvů a případné náznaky neochoty tály jako kus ledu na rozpálených kamnech. Každý z rodičů pro dobro věci pořídil svému potomkovi libovolný produkt ze série NX-Z dle svých finančních možností. A symbolicky jej předal do vlastnictví spolku. Kája Franěk, Honzík Černý ani nikdo další se v této fázi sice nestali hrdými majiteli NX36-Z51, tak mocně se nikdo z otců přes kapsu neplácl, zato se mohli těšit, že společně získají víc. Ve školce.
* * *
Řada NX-Z byla ve své podstatě modulárním systémem. Byť výrobce spoléhal na masivní reklamní válcování diváků dětských holovizních kanálů a následný brutální dětský nátlak na rodiče, zároveň se choval velmi pragmaticky: počítal i se slabší kupní silou řady rodin. Výsledkem bylo něco, co pan Franěk nazval na první informační schůzce spolku rodičů a přátel školy „legem konce 21. století“. A co u většiny otců vyvolalo podobné pocity, jaké měli zpočátku iniciátoři projektu: smutek nad dávno uplynulým věkem nevinnosti.
Každé z dětí tak ještě před příjezdem kamionu vlastnilo alespoň malý komponent v podobě ovládacího panelu, displeje, pípátka, blikátka, spojovacího modulu, opěrky hlavy pilotního křesla, univerzálního kabelového svazku a dalších relativně levných a nevýznamných součástí, z nichž děti dokázaly zcela samostatně smontovat funkční základ pro ovládání palubní kuchyně, detektor asteroidů nebo vakuovou toaletu transgalaktické lodi Obchodní federace. V příslušném měřítku k filmovému originálu. Své komponenty ze sestavy NX-Z si totiž nadšeně nosily do školky a zcela ignorovaly autíčka, panenky, plyšáky, stavebnice a vláčky, o nějakém hraní na pískovišti či míčových hrách ani nemluvě.
V okamžiku, kdy tatínkové vyložili kamion, už nebyly děti k udržení. Seběhly se k zahradnímu přístřešku jako mravenci na cukr. Začaly rozbalovat jednotlivé krabičky, vytahovat komponenty a součástky a bez ladu a skladu je propojovat a sestavovat
„Nedělají to nějak blbě?“ poznamenal pan Černý po krátké chvíli, když spolu s panem Fraňkem pozorovali hrající si děti. Role diváků se zhostili i ostatní otcové, byť někteří z nich ještě před příjezdem kamionu všem okolo důležitě oznamovali, že si z práce odskočili opravdu jen na chvíli a musí se neprodleně vrátit do pracovního procesu.
„Myslíš? Je to možný, ale naši prckové se musí učit metodou zkouška-omyl… Návod je jim k ničemu, když neumí číst.“
„Já bych to tak nenechal,“ poznamenal jeden z přihlížejících otců. „Teď bychom se měli všichni sebrat a jít okamžitě do zaměstnání.“
„Vy to nějak žerete,“ přitočila se k němu se zářivým úsměvem paní Matoušková. „Rozeslali jsme přece potvrzení od spolku přátel, že máme důležitou veřejně prospěšnou akci. Pracovní právo takovéhle mimopracovní aktivity podporuje s dotací až šestnáct hodin čtvrtletně, takže máte určitě rezervu.“
„Tak jsem to nemyslel,“ ohradil se oslovený rodič. „Raději budu pochopitelně dělat něco tady pro děti než brigádu v hospiců, ale chtěl jsem říct, že mrňousy v tom nemůžeme nechat plácat. Bůhví, co by nakonec postavili. Chtěl jsem jen říct, že je třeba jít do práce, pořádně makat, abychom mohli všichni ze zaměstnání včas vypadnout. Navrhuji schůzku v zahradě v půl páté odpoledne a pořádně se do toho dáme…“
„Vy jako myslíte…,“ nedořekl otázku pan Černý, zatímco pan Franěk bleskurychle pochopil. „Moje řeč. Děti by to samy nezvládly.“
Během půlminuty bylo v zahradě jen třicet dětí, dvě učitelky a něco, o čem Kája Franěk spolu s Mariánem Matouškem a Honzíkem Černým hrdě hovořili jako o „kostře našeho korábu“. Jednotlivé komponenty systému NX-Z šly spojovat až s trestuhodnou lehkostí bez ohledu na to, zda návod od výrobce taková spojení akceptoval. Ale na to už přišli před chvílí otcové sami. Děti byly moc malé, aby četly nějaké návody či doporučení.
Učitelky byly v klidu. Nikdo nezlobil, nikdo netrucoval a s certifikovanými díly systému NX-Z si opravdu nikdo nemohl ublížit. Jediným problémem bylo odvést v poledne děti na oběd a uložit je poté ke krátkému odpočinku. Nikdo nespal. Kluci se hádali, zda na první výpravu poletí se svým korábem Obchodní federace jenom na Měsíc nebo hned na Mars, zatímco děvčata zcela vážně debatovala o programování palubních stravomatů a prádelen. Dívky se vzácně shodly, že si zjednoduší práci a vše nachystají pouze pro lidskou posádku. I v pěti letech jim bylo jasné, že zelení slizouni, ušatí prskači a amébovití rosolovití se i se svými specifickými stravovacími a hygienickými nároky vyskytují opravdu jen v holovizním seriálu.
A pak že děti nechápou rozdíly mezi fikcí a realitou.
* * *
„To koukáš tati, viď?“ přivítal odpoledne ve školce Honzík Černý otce. Hrdě stál s kamarády před výtvorem, který zatím děti sestavily. Nepodobalo se to ničemu, co kdy lidská ruka vytvořila, natož pak čemukoli, co výrobce hračky mladým kreativcům doporučoval v návodech. Salvátor Dali by hýkal radostí a rychle si rozmíchával barvy.
Pan Černý ani nestihl odpovědět, protože se mu za zády ozval rozzlobený hlas jeho manželky. „Opravdu nechápu, proč jsi mi volal, abych kluka vyzvedla, když jsi sem stihl přijít ještě přede mnou. Vždycky jsi mě ubezpečoval, že máš úterky a čtvrtky v práci ošéfované tak, abys mohl bez problémů pro Honzíka dojít.“
„Jasně, ale dnešek je výjimkou,“ bránil se rychle pan Černý. V doslechu bylo několik dalších rodičů a nechtěl nikomu hrát zahradní divadlo. Naštěstí nebyl jediný, kdo se ve školce potkal s manželkou. „Prostě ještě musíme s chlapama něco dodělat, takže nemůžu kluka odvést domů a tady by mi překážel…“
Paní Černá jen pokrčila rameny. Když se ale pořádně rozhlédla kolem, zjistila, že není sama, kdo řeší nastalý problém. Podobných dvojic, kdy muži rozpačitě cosi vysvětlovali, zatímco ženy hlasitě kritizovaly flagrantní porušení zavedených pravidel rodinného provozu, bylo víc. Popadla Honzíka za ruku a vykročila k východu. Syn se tvářil, že by ve školce klidně ještě několik hodin zůstal.
„Ti tomu ale dali,“ konstatoval s despektem v hlase pan Franěk, když skupina otců po nějakých dvaceti minutách osaměla ve školní zahradě. Muži s vážnými výrazy ve tvářích obcházeli dětský výtvor a nešetřili kritikou.
„Prostě nemají rozum,“ konstatoval otec, kterému dělalo dobře, když ho všichni oslovovali „pane inženýre“. „Jen se podívejte třeba tady: prckové sice začali stavět kostru NX36-Z51, ale bez chyby složili jenom pilotní křeslo. To ostatní je hrůza. Pospojovali jednotlivé komponenty, jak je napadlo, bez ladu a skladu. Divím se, že jim svítí alespoň pár kontrolek. Koukněte: evidentně měl být třeba tady mezi těmi dvěma tlačítkovými panely displej – a oni tam klidně nacpali díl, který určitě patří do vnějšího pláště, a displej vmáčkli sem, do boční stěny!“
„No nic, nebudeme marnit čas planými řečmi, dáme to do pořádku,“ snažil se ukončit debatu pan Černý. Už se těšil, jak si NX-Z důkladně osahá. Odpovědí mu bylo souhlasné mručení ostatních otců. Kdosi poznamenal, že by bylo dobré zkusit, zda se nedá základní NX36-Z51 poněkud zvětšit. Aby se do ní vešel i dospělý.
Jenže ještě než otcové stačili začít s rozebíráním toho, co podle jejich mínění děti udělaly špatně, dočkali se nepříjemné sprchy.
„Tak pánové, všechny děti jsou pryč, zavíráme!“ zacinkala provokativně svazkem klíčů mladá učitelka.
„My tady ale musíme trochu poopravit všechny ty zmatky, které děti nadělaly,“ ukázal pan Franěk rukou na surrealistický výtvor stojící na školní zahradě u přístřešku na hračky.
„Nepřichází v úvahu,“ pravila žena rezolutně a nasadila nesmlouvavý výraz. „Zaprvé tady po odchodu dětí domů nemá nikdo co dělat, zadruhé jste na hraní už moc velcí a zatřetí: četla jsem ten váš dotační projekt, pane Fraňku. Hovoří se v něm výhradně o dětské kreativitě, polytechnické výchově dětí, o rozvíjení dětské tvůrčí fantazie. Zkuste si, vy chlapi, něco předělávat a máte na krku dotační úřad kvůli porušení pravidel. Vracet dotaci by znamenalo vracet celý soubor NX-Z… Pánové, doufám, že si něco takového nechcete vzít na svědomí!“ Varovně vztyčila ukazovák.
Pan Franěk nasucho polkl. Byť byl autorem úspěšného dotačního projektu, tenhle aspekt mu poněkud unikl. V koutku duše stále tiše doufal, že si bude moci pohrát i on sám. A podobnou naději živil ve všech ostatních otcích. Těžce vzdychl.
Ten večer panovala v řadě rodin poněkud nerudná atmosféra. Zatímco děti matkám nadšeně vyprávěly své zážitky ze školky, otcové byli v těžké depresi. Následná noc nebyla jednoduchá ani pro obvodní oddělení policie. Celkem osmadvacetkrát vyjížděly policejní hlídky do terénu, když jim pult centrální ochrany hlásil neautorizované vniknutí do areálu místní školky. Muži zákona ale nikdy žádného narušitele nepřistihli. Naopak – ve většině případů potkali u školky některého z otců. Jako jeden muž svorně tvrdili, že jen dobrovolně obcházejí kolem, aby někdo náhodou nedostal zálusk na tu báječnou hračku, kterou dětem do školky opatřili.
* * *
Krátký reklamní klip natočený ve školce a často vysílaný na dětském holovizním kanále výrazně zvýšil popularitu systému NX-Z. Výrobce teď zdůrazňoval především variabilitu systému. Nové revoluční a odvážné kombinace jednotlivých součástí a prvků, realizované dětmi, by žádný z konstruktérů nevymyslel. Produkt šel výborně na odbyt, byť kupující dávali přednost spíše hotovým prvkům. Kompletní stavebnici celého modelu korábu Obchodní federace tak měly k dispozici jen děti ve školce. Pro jednotlivce byla stále příliš velkým soustem a dotační úřad už žádné další žádosti na financování podobných projektů nepřijímal. Nemohl.
Po přepadové inspekci kontrolorů z Bruselu vyšlo najevo, že se v podstatě jedná o nepovolenou veřejnou podporu privátního subjektu. Podle analýzy měl totiž zadavatel projektu napřed vypsat výběrové řízení na dodavatele stavebnicového systému modelu filmové vesmírné lodi. Bez ohledu na to, že nic podobného systému NX-Z neexistovalo. Ředitele dotačního úřadu to stálo místo, školka naštěstí nic vracet nemusela. Pan Černý prozíravě do žádosti napsal, že se jedná o pilotní projekt a jeden z otců, obratný právník, právě na tomto základě postavil neprůstřelnou právní analýzu stavu věci. Nic jiného mu nezbývalo. Jeho dcera Klárka si zamluvila pozici šéfky palubní kuchyně a tatínkovi by nikdy neodpustila, kdyby se musela vrátit k nudným panenkám nebo malování veselých obrázků.
* * *
„Opravdu nechápu, jak je to možné.“ Od obřího dětského výtvoru ve školní zahradě opatrně kráčel jeden prcek za druhým. Každý držel v ruce talíř plný jídla a balancoval s ním směrem k jídelně. Dušená zelenina, pečené rybí filé, špenát, luštěniny – co porce, to zdravé jídlo. „Opravdu nechápu, jak je to možné,“ zopakoval větu muž v dobře padnoucím obleku. Stál na školní zahradě po boku korpulentní ředitelky školky a vrtěl hlavou. V ruce držel manažerský kufřík z pravé kůže se vkusně vytlačeným reliéfem značky NX-Z. „Je to jenom hračka, všechno by mělo být jenom jako…“
„To mi ještě chvíli vyprávějte,“ procedila mezi zuby žena. „Raději mi poraďte, co mám teď říct našim kuchařkám. Kdyby se aspoň dovnitř do té jejich palubní kuchyně dostaly a mohly něco dělat, ale je to všechno tak malé, že dospělý člověk maximálně prostrčí hlavu turniketem a dál se nedostane. Mám ty ženské propustit a zrušit kuchyni?“
Oslovený muž se jen ošíval, odpověď neznal. „Děti tam musely něco nějak zapojit, ale netuším co a netuším jak… Ostatně,“ změřil si celý objekt pohledem, „model lodi Obchodní federace má vypadat úplně jinak. Pokud budeme tohle chtít dostat do našeho katalogu, musíme si na to najmout tým reverzních inženýrů…“
„Nevím, o čem hovoříte,“ mávla rukou ředitelka. „Čekala jsem, že mi řeknete, jak dlouho jim ta jejich „palubní kuchyně“ bude fungovat. Neříkejte mi, že tam uvnitř mají nekonečné zásoby…“ Muž jen pokrčil rameny.
„Na druhou stranu si ale nechci nijak stěžovat. Rodiče jsou nadšení, děti chtějí zdravou a vyváženou stravu i doma, odmítají bonbony a sladkosti a nejraději by si jídlo tady z toho,“ ukázala na neforemný objekt převyšující zahradní přístřešek na hračky, „nosily i domů.“ Ředitelka si povzdychla. Od zástupce dodavatelské firmy očekávala, že jí pomůže s jejím problémem. Místo toho se zdálo, že problém bude mít i on.
„Klárko,“ oslovila blonďatou holčičku, která se právě vysoukala z turniketu, „pojď sem a hezky tady pánovi vysvětli, jak tam uvnitř vaříte všechna na dobrá jídla.“
Dívka poslušně přiběhla, změřila si muže pohledem a pak celkem ochotně spustila. „Ploště jsme ploglamovali stlavomaty, nastavili jsme jim ploglamy na stlavovaní pozemšťanů, nevážíme nic plo zelené slizouny, prskače ani rosoláky, ty jsou jen v holovizi!“ zazubila se poněkud prořídlým mléčným chrupem, který tak ospravedlnil její nepříliš srozumitelnou výslovnost. Pak odběhla za ostatními dětmi.
„Tak jste to slyšel.“
„Tak jsem to slyšel. Vidím, že náš výrobek má netušené možnosti. Co nejdřív sem pošlu pár našich expertů, aby se na to podívali.“
„Hlavně opatrně, prosím.“
„Cože?“
„Říkám, hlavně opatrně. Děti jsou na jakékoli zásahy velmi citlivé. Před nedávnem se jim jeden otec snažil vysvětlit, že támhleta bublina,“ ukázala na nepravidelný výběžek na samém vrcholu objektu, „je špatně umístěná a že by měla být pohyblivá. Už se sháněl po žebříku a chtěl se tam sápat, ale děti spustily takový povyk, že toho musel nechat. Je to prostě jejich svět, který si postavily vlastníma rukama a hájí si ho ze všech sil. Napřed jsme si mysleli, že je to brzy přestane bavit, jako všechno. Ale i když už celé to monstrum dostavěly, pořád se mu věnují. Hned po ránu zalezou dovnitř, něco tam kutí a ven vycházejí jen na jídlo a na polední spánek. Když je chceme dostat na vycházku, musíme jim pohrozit, třeba že jim zamkneme vchod do té jejich lodi. Nic jiného na ně neplatí. V poslední době zase přemlouvají rodiče, ať dělají přesčas, aby mohly být ve školce co nejdéle…“
Muž v obleku se raději rychle rozloučil a odešel. Za tohle už výrobce opravdu, ale opravdu nemůže nést žádnou odpovědnost.
„Zítra sem pošlu někoho z konstrukce,“ slíbil ještě.
Když zmizel ze školní zahrady, ředitelku napadlo, že se zapomněla zeptat na palubní lékařskou ambulanci. Děti každou chvíli mluvily o jakémsi medikitu, ale ona netušila, o co jde, protože nesledovala seriály na dětských holovizních kanálech. V každém případě vybudované monstrum na zahradě mělo zřejmě překvapivě dobrý vliv na zdravotní stav předškoláků. Byly to už dobré tři Čtyři týdny, co si učitelky přestaly stěžovat, že musí neustále někomu utírat nudle u nosu. Také docházka byla téměř stoprocentní. Epidemie planých neštovic, která oběhla sousední školky, se zdejším dětem vyhnula, nikdo nekašlal ani nekýchal a vši? Už měsíc s nimi nikdo nepřišel.
„Teto, už jsem po o,“ zatahal ředitelku za plášť Marián Matoušek. „Než holky dojí, můžu s klukama na chvilku dovnitř? Potřebujeme něco dodělat u blasterového agregátu…“
Ředitelka jen zavrtěla hlavou. „Po obědě si musíte odpočinout. Ale když budete v klidu ležet, pustím vás odpoledne k tomu vašemu agregátu ještě před svačinou.“ Moc nerozuměla, o čem to vlastně malý chlapec hovoří.
„Jupí!“ zařičel Marián a odstartoval zpátky do jídelny. Ředitelka jen zavrtěla hlavou a pomalým krokem vyrazila k budově. Tři dívky ještě pod dohledem učitelek dojídaly oběd, zato vedle v herně na rozprostřených žíněnkách už zbytek třídy vzorně odpočíval. Ti nejsnaživější dokonce předstírali spánek. Když ulehla i zbývající trojice, navrhla ředitelka učitelkám, že by si mohly dát kávu. Neprotestovaly, byť žádné povzbuzení kofeinem nepotřebovaly. Od té doby, co se děti zabývaly systémem NX-Z, jim výrazně ubylo práce. Když ještě předškoláci budovali své dílo, mohly je při práci pozorovat. Poté, kdy celý bizarní objekt malí stavitelé postupně pokryli vnějším pláštěm, už po většinu dne o dětech nevěděly. Jejich svěřenci jim zmizeli turniketem do nitra svébytně pojatého modelu filmové kosmické lodi jako termiti do termitiště a vynořovali se pouze v nejnutnější míře kvůli jídlu či nařízenému odpočinku. Dokonce ani nehlásili, že potřebují na záchod, tak je hra dokázala zaujmout.
„Pošlou sem nějaké perverzní inženýry,“ reprodukovala poněkud nepřesně ředitelka učitelkám svůj chudý dialog se zástupcem hračkářské firmy. „Budou zkoumat, co ti naši šikulkové s tou jejich stavebnicí dokázali.“
Pedagogický polední dýchánek se nesl v poklidné atmosféře. Ženy postupně probraly aktuální pracovní problémy, kterých bylo opravdu poskrovnu, a zevrubně analyzovaly přístup některých rodičů ke školce. Předmětem hovoru byli především tatínkové – nejen kvůli tomu, že se někteří z nich celkem neúspěšně pokoušeli flirtovat s mladšími učitelkami. Zajímaví byli všichni: v posledních týdnech a měsících dojímali výrazem smutného bernardýna vždy, když okem zabrousili do školní zahrady a uviděli obří výtvor svých dětí.
„Tuhle jsem slyšela, jak Kája Franěk otci vykládá, že v NX36-Z51 rozchodil s klukama gravitační decelátory, které v původním hotovém modelu vůbec nebyly, a holky že se kromě vyladění stravomatů postaraly také o stelární mezopole… Nevím vůbec, o čem to mluvil, ale kdybyste dámy viděly Fraňka seniora, umlátily byste se smíchy. Tvářil se, jako by mu někdo rozšlapal bábovičku. Napřed jsem tomu nevěřila, ale chlapi dětem tady to monstrum asi opravdu závidí!“
Debata se nesla v odlehčeném duchu, ale nakonec ředitelka zavelela: „Tak do práce. Slíbila jsem, že když budou děti hodné, pustíme je k tomu jejich zázraku o chvilku dřív. A jelikož jsme zatím žádné štěbetání z herny neslyšely, pak si prckové na tom poledním klidu dali opravdu záležet. Možná i usnuli…“
„Pacholci to jsou,“ konstatovala vzápětí. „A to jim může člověk donekonečna opakovat, že sami bez dozoru ven nesmí.“
V herně nebylo po dětech ani památky. Zbyly po nich jen prázdné žíněnky se zmuchlanými přikrývkami.
„Za tresť si budou hrát na pískovišti,“ rozhodla vzápětí o exemplárním potrestání celého dětského kolektivu ředitelka. Věděla, o čem mluví. Před měsícem a půl, když měly děti hotovou kostru svého díla a začaly bez ladu a skladu tvořit vnitřní prostory, prohlásil Honzík Černý, že hraní na písku je zbytečným mařením času. A všichni přikyvovali, byť minimálně polovina třídy měla o skutečném významu slovesa „mařit“ jen velmi matné tušení.
„Paní ředitelko, paní ředitelko!“ vřítila se do herny s vyděšeným výrazem ve tváři jedna z učitelek. „Rychle se pojďte podívat! Ale rychle!“
Ženy vyběhly na zahradu a strnulý. Dílo, na kterém děti trávily většinu svého školního času, bylo pryč. Přístřešek na hračky už nic nezakrývalo.
„Ten chlap říkal, že pošle nějaké inženýry, a ne že hračku dětem odvezou, to jsme si nedomluvili,“ prohlásila rozhořčeně ředitelka školky. „Hned jim volám!“
„Ale kde jsou děti?“ pípla učitelka, která vyvolala poplach.
„Tak to už přestává všechno,“ zvýšila ředitelka hlas. „Udělám jim peklo. Volám hned na policii. Jsme civilizovaná země, tady se žádné únosy dětí nikomu trpět nebudou!“
* * *
Vyšetřování únosu dětí skončilo ještě dřív, než začalo, a policie případ odložila. Stalo se tak vzápětí poté, co svět obletěly záběry náhodou natočené posádkou ISS-3. Kolem orbitální stanice jako blesk proletěla miniaturní kosmická loď futuristických tvarů a zmizela v hlubinách vesmíru. Zpomalené a vyzvětšované záběry, jak je divákům nabídla většina holovizních stanic, pak ukázaly za okýnky neidentifikovatelného kosmického tělesa sice poněkud rozostřené, ale evidentně nadšené dětské tváře.
