Stříbřitělesklý halmochron se po krátkém ostrém smyku napasoval do kmene mohutné borovice. Metalický lak na boční kapotě utrpěl citelné šrámy a stroj v jediném okamžiku ztratil ladnou eleganci, jako vydesignovanou kreativními tvůrci ze studia Future Systems. Z borovice spadla hrst jehličí a šest šišek. Vodivá pletiva v kmeni stromu zůstala neporušena – mohutná borka zafungovala jako přirozený airbag.
„Blbečku,“ zaznělo dvoumístným kokpitem halmochronu. Ostré slovo v prostoru o rozměrech kabiny pickupu nižší střední třídy vyšlo z úst světlovlasého muže na sedadle spolujezdce. Utíral si krev z nosu. Čichový orgán se před několika vteřinami nedobrovolně blíže seznámil s krycím sklem jednoho z čelních monitorů.
„Měl ses připoutat, já ti to hned říkal,“ procedil koutkem úst proplešatělý hubeňour sedící u ovládacího panelu. „Zákruty časoprostoru můžou být pěkně záludné.“
„Časoprostoru? Napařil jsi to rovnou do stromu. Časoprostor s tím nemá vůbec nic společného. Hlavně že jsem ti pořád říkal – naprogramuj přistání na místo, který se v průběhu staletí změní jen minimálně, ale to ne…“
Pilot, řidič, vozataj či chrononaut – přesné označení pro člověka ovládajícího stroj času zatím nebylo lexikálně stanoveno – jen zakroutil hlavou. „Já jsem chtěl vybrat za přistávací místo střechu meziskladu vyhořelého jaderného paliva u Temelína, kam minimálně dva tisíce let nesmí vkročit ani noha. Ty ses ale škubal, takže jsem ti vyhověl. Chtěl jsi střed Václavského náměstí v Praze, prosím, tady ho máš. Přistáli jsme přesně na rohu Václaváku a Vodičkovy ulice.“
Blonďák nedůvěřivě pohlédl na svého kolegu, pak na obraz, který přenášely vnější kamery. Řídký borový háj s jemným zeleným mechem prosvícený měkkými paprsky podzimního slunce nepřipomínal náměstí ani náhodou. „Opravdu jsi ty výpočty nezvoral?“
„No dovol,“ ohradil se hubeňour.
„Dobrá, dobrá, takže vylezeme a omrkneme situaci, co ty na to?“
„Moje řeč. Netrmáceli jsme se skoro tisíc let do budoucnosti, abychom jenom koukali. Bereme zbraně?“ poklepal pravičkou na schránku mezi sedadly.
„Neblbni. Pokud jsme fakt na Václaváku,“ blonďákovi se podařilo udržet neutrální tón hlasu, „tak jsme v civilizované středoevropské zemi, kde se vážné spory odjakživa řešily maximálně fackami v hospodě. Na střílení tady byly hlavně ruskojazyčné mafie, které, doufám, už dávno skončily někde na smetišti dějin.“
Hubeňour jen přikývl a uvolnil zajišťovací páku dveří kokpitu. S lehkým mlasknutím, jak odlehlo hermetické těsnění od rámu, se dveře vyklopily vzhůru. Blonďák ho napodobil, takže halmochron v mžiku vypadal jako obří brouk s roztaženými křídly zakousnutý do stromu. „Nevoní to tady špatně,“ poznamenal pilot, když nasál mohutný doušek vzduchu.
„Čekal jsi snad smrad z výfuků? V téhle době už musí být ropa něčím úplně neznámým.“
Muži poněkud toporně vyskočili z halmochronu a začali se protahovat.
„Jestli je tohle opravdu Václavák,“ poznamenal zkušeně blonďák, „tak je mi úplně jasný, kdo v posledních stoletích asi tak vítězil ve volbách… Pokud jsme tedy opravdu v budoucnosti…“
„Je to Václavské náměstí, za to dám ruku do ohně. Návigační výpočty jsem dělal a prověřoval skoro půl roku. Kdyby tady fungovala džípíeska, tak bych ti důkaz strčil rovnou pod nos. Ale naši praprapravnuci asi vymysleli na navigaci něco mazanějšího.“
„Nebo se vrátili k přírodě a k sextantu,“ neodpustil si blonďák poznámku.
Koruny borovic lehce šuměly ve slabém větříku a bylo slyšet štěbetání ptáků. „To bude na pokutu, pánové, copak nevíte, že vjezd do centra města je přísně zakázaný?“ Zelený mech dokonale utlumil její kroky.
Cestovatelé sebou překvapeně trhli a otočili se po hlase. Stála před nimi štíhlá tmavovláska, která by spolehlivě strčila do kapsy všechny české miss za poslední dvě dekády. V krátké modré sukni z opaleskujícího materiálu a v azurové přiléhavé halence s velmi příjemným výstřihem vypadala jako letuška z luxusní třídy transatlantické letecké linky. Její sexappeal jen trochu rušila věc, kterou držela v pravé ruce. Předmětem připomínajícím ruční mlýnek na maso zkřížený s mobilním telefonem a baterkou nepříjemně mířila mužům na břicha. Raději bystře zvedli ruce vysoko nad hlavu. Jistota je jistota.
„My jsme nevěděli… My jsme přicestovali z minulosti a…,“ zablekotal nesouvisle hubeňour.
„S tímhle?“ hodila pochybovačným pohledem po halmochronu. „Chcete mi snad namluvit, že dvoumístný příměstský graviplán z půjčovny…“
„Ale kdepak. My jsme opravdu cestovatelé v čase,“ vložil se do debaty blonďák. Ruce snížil do trochu pohodlnější polohy s dlaněmi ve výši ramen. Snad proto, že dívka po hubeňourově reakci svou zbraň, či co vlastně držela v ruce, trochu odklonila. „A tohle jé náš stroj. Vyrazili jsme z roku 2011, chceme jen trochu prozkoumat budoucnost.“
„Snad říkáte pravdu.“ Dívka sklonila pohled k přístroji. „Identifikátor u vás nedetekoval žádné identifikační čipy a bertillonážní čidlo načtená biometrická data nedokázalo přiřadit k žádnému obyvateli planety Země.“ Přístroj slabě zapípal. „Dokonce ani Marsu, Ganymeda, stratosféry Venuše. A zřejmě nejste ani z pásma planetek.“
„To si pište, slečno,“ dal ruce k pasu blonďák. Docela mu otrnulo. „Jak už jsem řekl, přicestovali jsme z minulosti, startovali jsme z laboratorního komplexu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Z roku 2011.“
Tmavovláska opět pohlédla na svůj přístroj. „Jihozápadní pošumavská česká republika. Aha. Je mi líto. Předpokládám, že do Pražského státu jste pronikli bez platných víz. Takže vás budu muset tak jako tak předvést.“
„Cože?“ vydechli oba muži unisono. „Jak jsem řekla. I kdybych přimhouřila obě oči, vnikli jste do chráněné centrální pražské klidové zóny v měsíci přírodního klidu, takže máte problém tak jako tak. Prosím.“ Pokynula detektorem směrem, kde podle hubeňourových nejlepších znalostí měla být Vodičkova ulice.
„To jsme teda dopadli,“ konstatoval blonďák, když bok po boku se svým kolegou kráčeli po měkoučkém mechu mezi borovicemi. Dívka v modrém se držela tři metry za nimi a na jakékoli pokusy o navázání konverzace odpovídala jenom mlčením, popřípadě holými větami, jimiž regulovala směr chůze svých zajatců.
„Hele, tohle vypadá jako kostel Panny Márie Sněžné,“ upozornil blonďák, když se mezi stromy ukázalo několik polorozpadlých zdí církevní stavby.
„To nevypadá, to je, nebo spíš byl… Asi nás vede na Národní třídu. Jestli tady v té jejich centrální pražské klidové zóně něco takového mají.“
„Já bych spíš odhadoval, že jdeme někam na Staré Město. Mezi těmi borovicemi se to dost blbě určuje.“
„K zemi a mlčet!“ sykla náhle ostře dívka a ukázkově sebou plácla do mechu. Muži se nechápavě ohlédli, ale pak ji napodobili.
„Ať má holka radost,“ zašeptal hubeňour. Málem vyjekl, ale pak už raději mlčel. Dívka ho bolestivě štípla do lýtka. Mezi stromy se objevilo sedmičlenné stádečko laní. Zvířata se volně procházela, zdálo se, že nikam nespěchají. Slabý větřík vál od ležící trojice přímo k jejich nozdrám, ale sudokopytníky to vůbec neznepokojovalo. Než dívka uznala, že je vzduch čistý a lze pokračovat v cestě, měl mech, na kterém leželi, dost času předat blonďákovi i hubeňourovi většinu ze své zadržované vlhkosti.
„Můžeme,“ zavelela.
Prošli kolem něčeho, co blonďák docela spolehlivě identifikoval jako zbytky Betlémské kaple, protáhli se po úzké cestičce vedoucí hustějším porostem a náhle se stromy rozestoupily. Stáli u řeky, lemované kamenným nábřežím.
„No to se teda picnu, pak že ho opravili blbě,“ vydechl hubeňour. Karlův most se svými věžemi se zdál být jedinou spojnicí obou hustě zalesněných břehů. Jediné, co rušilo výhled do zeleně na protilehlých svazích, byla mohutná silueta Pražského hradu.
Od Staroměstské mostecké věže jim vyrazila v ústrety dvojice dívek vypadajících a ustrojených velmi podobně jako jejich průvodkyně.
„Vedu vám rušiče,“ dodala celkem zbytečně. Zprávu o lesní akci už měla centrála ostrahy pražské klidové zóny dávno na terminálech.
Cestovatelé z roku 2011 se nestačili divit, když pod obloukem mostecké věže uviděli zaparkovaný stroj ne nepodobný jejich stříbřitělesklému halmochronu. „Holky vás hodí na centrálu,“ vysvětlila nevyslovený dotaz strážkyně klidové zóny, pokynula kolegyním a vykročila zpět k borovicím Starého Města. Za pár chvil zmizela z dohledu.
„Pokud jste opravdu z minulosti, tak asi nevíte, že tohle je osobní graviplán. Služební,“ upřesnila jedna z dívek. „Takže si laskavě nastupte.“ Kolegyně už seděla za ovládacím joystickem.
„Myslel jsem, že v budoucnosti bude všechno úplně automatizované,“ neodpustil si provokativní poznámku blonďák. „A já tady vidím primitivní ruční řízení…“
„Nevím jak ve vaší budoucnosti, ale už v naší minulosti bylo všechno automatizované,“ nedala se vyvést z klidu řidička, zatímco její kolegyně postrkovala dvojici mužů do kabiny, „ale jistota je jistota. Panáčky, kteří se v měsíci přírodního klidu klidně producírují centrální pražskou klidovou zónou a otloukají svým graviplánem stromy, si raději pohlídáme osobně.“ Zcela nenuceně sáhla do výstřihu a vytáhla odtud něco, co mohlo být zrovna tak miniaturním fénem na vlasy, smrtící zbraní nebo ručním mixérkem k přípravě frapé. Zamávala předmětem mužům před očima, pak jej zase uklidila do jeho unikátního pouzdra a ťukla do joysticku. Graviplán se prudce a neslyšně rozjel po Karlově mostě. Cestovatelé v čase s údivem zaznamenali, že žádnou akceleraci nezaznamenali. Nic je při náhlém zrychlení netisklo do sedaček.
Dívka v modrém prosvištěla s vozítkem na druhý břeh řeky. Malostranské náměstí, Kampu i okolí tvořil nádherný bukový les, kterým se klikatila udusaná cesta. Stroj ostře zabočil doprava a blonďák litoval, že nemá v hlavě podrobnější plán Prahy. Takhle jen odhadoval, kde se zrovna asi nacházejí. Les náhle skončil, před strojem se objevil prudší svah, který graviplán bez problémů překonal a vyplul na Hradčanské náměstí. Blonďák rychle mrkl doleva. Panorama Prahy bylo čisté, průzračné a zelené. Jednolitost lesního porostu rušila jen trojnožka televizní věže na Žižkově – mohutnější a vyšší, než jak si v paměti vybavoval – a krabicovité útvary ve velké dálce na jihu. Graviplán zabočil do Matyášovy brány a zabrzdil u Císařské konírny.
„Račte vystupovat, v Ústředí už na vás čekají,“ pokynula jim řidička a druhá dívka dala najevo, že ji už také moc nebaví. Od konírny vyšel muž v modrém.
„Módu tedy moc pestrou nevymysleli,“ neodpustil si hubeňour poznámku, když vyskočil na dlažbu nádvoří.
„Řekl bych, že to budou uniformy. Máme co do činění s nějakými zdejšími strážci pralesa, policajty nebo ochrankou, v každým případě tuším komplikace,“ podrbal se na krku blonďák. „Než se proboxujeme k někomu, kdo se s námi bude schopen a ochoten bavit na úrovni… Navíc foťáky, kamery a záznamníky jsme nechali v halmochronu. Jestli nám to tam rozkradou nějaký pražský veverky…“
„Vítejte, cestovatelé v čase!“ roztáhl tvář do úsměvu muž a napřahoval pravici k přátelskému přivítání. Graviplán mizel v průchodu k prvnímu nádvoří.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně blonďák. „Takže vy nám, na rozdíl od těch holek, věříte?“
„Mohu vás pozvat dál? Pochopitelně, že vám věřím. Nebo si snad myslíte, že jste jediní, kdo k nám z minulosti v poslední době přicestoval?“
„Já toho našeho docenta zabiju,“ neudržel se hubeňour. „Pořád jsem mu říkal – nevoď tu čínskou delegaci do laboratoří, okopírujou všechno, co uvidí… Teď to máme. Předběhli nás, parchanti.“
Muži v modrém zdvořilý úsměv z tváře nezmizel. „Mohu vás pozvat na malé občerstvení?“
Za několik okamžiků už seděli v poměrně stroze zařízené místnosti v pohodlných křeslech a na stolečku před sebou měli sklenice s voňavým nápojem a talířky s těžko specifikovatelným jídlem. Tekutina chutnala jako bílá káva říznutá pomerančovým džusem, analyzovat pokrm připomínající obložený chlebíček zkřížený s korálkovým závěsem se blonďákovi ani hubeňourovi moc nechtělo.
„Tak vy říkáte, že jste z roku 2011?“ zajímal se muž v modrém, který se představil jako Václav. Řekl cestovatelům sice, jakou zastává v hierarchii tohoto světa funkci, ale termínu „konsporadický defibristriktor pro pražský boroles“ rozuměli stejně, jako Leonardo da Vinci Planckově konstantě. „Vypadá to, že jste asi“‚ opravdu první, kdo do stroje času usedli. Václav udělal ve vzduchu několik složitých pohybů rukama, za které by ve středověku bezpochyby skončil s obviněním z čarodějnictví na hranici. V prostoru před ním se objevila průhledná trojrozměrná barevná krychle a muž v modrém do ní začal rychle píchat prsty. „Standardní síťová databáze, to jste za vašich časů přece používali také, nebo ne?“ zareagoval na překvapené výrazy svých hostů.
Blonďák přikývl, nemínil teď nějak široce rozebírat, že za jeho času byly prostorové zobrazovací technologie teprve v plenkách a využití našly hlavně v multikinech, do nichž distributoři lační peněz sunuli jeden 3D film za druhým. S nádhernými vizuálními efekty a zoufalým obsahem.
„Tady.“ Konsporadický defibristriktor píchl prstem do prostoru a zvětšil několik obrázků s textem. „Minulý týden jedni cestovatelé v čase z minulosti dorazili na Smíchov, další do Vokovic, dva v rozmezí tří dnů přistáli v Karlině, mluvili o poctě nějakému Stanislavu Lemovi nebo co, asi si spletli místo, pár návštěv na jaře dostala Libeň, Horní Liboc a v létě dokonce Strahov. Ale vy jste první. Zatím. Za to vám ručím.“
Blonďák na něj pohlédl jako neandrtálec na piezoelektrický zapalovač. „Právě jste řekl, že ti všichni tady byli před námi…“
„Uvažujte časoprostorově, pánové,“ nedal se z mír}’ vyvést hostitel. „Přicestovali jste sice jaksi až po nich, jenže oni startovali na své cesty po proudu času v letech 2027, 2029, 2039, 2053, 2089… Chápete? Až dlouho po vás. Takže vám zatím patří prvenství.“
„Že by naši žáci?“ rozzářil se blonďák.
„Dost možná, nevím jak vy, ale všichni byli krajně nesdílní. Zajímali se o spousty věcí, pořídili si obrazové a zvukové záznamy, hrabali se v archivech, aby si udělali ucelený přehled o dějinách, které je čekají, někteří, nechápu proč, se zajímali o sportovní výsledky dávno neexistujících klubů nebo o sestavy‘ čísel, která byla tažena v jejich národních loteriích. Ale prozradit cokoli bližšího sami o sobě, na to byli moc opatrní. Zvlášť když zjistili, že v dobových dochovaných materiálech o nich ani jejich cestách není ani zmínky.“
Odmlčel se. Hubeňour se statečně chopil obloženého chlebíčku kříženého s korálkovým závěsem a opatrně se do něj zakousl. První dojem byl naprosto přesný. Ta věc opravdu chutnala jako obložený chlebíček s korálkovým závěsem.
„Dovolíte?“ Václav konečky prstů jemně uchopil šňůrku s korálky, která cestovateli v čase visela ze rtu, a zatáhl. Pak korálky nenuceně odložil na okraj talířku. „To je pouze na ozdobu,“ dodal lehce káravým tónem, kterým dítěti na pískovišti vysvětlujete, že bábovičky se opravdu nepapají. „Ani my jsme v celosvětové databázi až do letošního roku neměli nejmenší zmínky, že by se kdy cestování v čase stalo realitou. Mimochodem: Proč jste si pro svou výpravu vybrali právě rok 2999?“ Blonďák ochotně spustil. „Náš převratný objev jsme učinili v roce 2011, což je, mimochodem, prvočíslo. Nechtěli jsme jen tak píchat prstem do časové osy, takže jsme si řekli, že navštívíme nejzazší rok našeho tisíciletí, který je také prvočíslem. Byl to jen takový nápad.“
„A zřejmě oblíbený,“ zamyslel se Václav a usrkl ze své sklenice. „Zatím všichni vaši předchůdci, nebo následovníci, jak chcete, uvažovali úplně stejně. Vypadá to, že letopočty v podobě prvočísel jsou pro vynález cestování v čase zvlášť vhodné. A letošní rok jako cíl cesty mimořádně oblíbený. Pokud není někde něco v archivech tajných služeb, co se nedostane na Síť, pak je za uplynulých devět set let výskyt chrononautů koncentrován výhradně do letoška. Náhoda? Co o tom víte? Zřejmě jste to spustili opravdu vy…“
„Opravdu?“
„Jistě.“
„Víte, když už tady jsme, rádi bychom se o budoucnosti něco dozvěděli,“ změnil rychle téma blonďák. „Vy opravdu nemáte o cestách časem ani ponětí?“
Václav zavrtěl hlavou. „Pokud kdy takové znalosti existovaly, někdo je velmi pečlivě zametl pod koberec. A kdyby existovaly, patřily by tak jako tak mezi přísně zakázané technologie. Jsme přece jen skoro o tisíc let dál než vy, společnost udělala z vašeho pohledu neuvěřitelný pokrok. Nemám teď na mysli technologie, to je naprostá samozřejmost,“ zamával rukou před sebou a zrušil trojrozměrný obraz visící ve vzduchu, „ale hlavně na poli společenských věd. Etika, politologie, fatalistika, ekonomie, historie, esoterika, leviatika, psychokinetika urazily obrovský kus cesty. Abych byl konkrétní. Žijeme ve spořádaném, vyrovnaném světě s jasně nastavenými pravidly a parametry, minulost máme zmapovanou do všech detailů a nemíníme ji měnit. Budoucnost tvoříme svou každodenní prací – tak proč se snažit do ní proniknout a předčasně poznávat to, co teprve přijde?“
„Chcete říct, že my jsme nějací pračlověci?“ zareagoval trochu podrážděně hubeňour.
„V žádném případě, ale vaše výprava časem svědčí o tom, že se soustřeďujete na záležitosti, kterým my necháváme volný průběh.“
Blonďák se ve svém pohodlném křesle trochu netrpělivě zavrtěl a nábytek se okamžitě přizpůsobil změněné poloze jeho těla. „Dobrá. Nechrne filozofických debat. Na něco se ale zeptat můžeme, ne?“
„Pokud informaci nezneužijete…“
„Jsme především vědci…“
„Ptejte se.“
Blonďák ukousl půlku chlebíčku bez korálků, několikrát zapracoval čelistmi a hlasitě polkl. „Víte,“ začal pozvolna, „docela by nás třeba zajímalo, kde vlastně je hlavní město Praha, když tu teď máte samé lesy. Kam se poděli všichni Pražáci?“
„Nemám nejmenší důvod to před vámi skrývat. Všech čtyři sta devadesát tisíc obyvatel žije v humanizovaných obytných habitatech – za vašich časů se tomu, tuším, říkalo Jižní Město.“
„A průmysl? Služby?“
„Myslíte drobnou výrobu hmotných a duchovních statků? Ty máme v satelitních průmyslových zónách Kladno, Kralupy, Neratovice, Stará Boleslav, Říčany a Beroun.“
„Ta hlídačka, co nás vyvedla z Václaváku, tam z toho lesoparku na druhém břehu Vltavy,“ upřesnil blonďák, „povídala něco o nějaké Pošumavské republice. Ono se změnilo státní zřízení?“ Konsporadický defibristriktor začal opět čarovat rukama před sebou a vytáhl si na pomoc trojrozměrnou nápovědu sítě. „Začalo to někdy v polovině tisíciletí, když Jihozápadní pošumavská česká republika znárodnila všem Pražanům nemovitosti, které měli na Šumavě. S poukazem na to, že nemají žádný přínos pro region a aktivity jejich majitelů jsou pro oblast zbytečnou ekologickou zátěží. Pokračovalo to embargem na dodávky mléčných výrobků do bývalého hlavního města bývalého státu – což byla docela citelná rána, protože vzhledem k nedostatku želatiny a škrobových produktů paličatí Jihočeši v rozporu s nejmodernějšími trendy stále vyráběli mléčné výrobky jenom z mléka.
Vše vyvrcholilo takzvanou vodní daní. Po Praze začali požadovat tvrdé poplatky za každý kubík kvalitní jihočeské vody, jak říkali, která proteče vltavským korytem. Když se magistrát tomuto nesmyslnému požadavku vysmál, ukázalo se, že Jihočeši tajně vybudovali, od přehrady Orlík podzemní vodní tunel do Lince. Začali vodu přepouštět Rakušanům a Praze utáhli kohoutek. Z vltavského koryta bylo jeden čas vádí jak někde na Sahaře před vybudováním Afrického vnitrozemského moře. Dokud Praha nezačala tvrdě platit. Funguje to do dneška, nesvedla s tím nic ani bývalá Evropská komise. Byl to i poslední hřebíček do rakve celé Evropské unii – ukázalo se, že prosazování Evropy regionů a postupný vznik dvaaosmdesáti ministátečků na kontinentu dokonale rozklížily proklamovanou jednotu. A poté, co zadlužené Spojené státy převzala pod svou správu Cína, která je přetvořila v levnou dílnu výrobků pro celý svět, nebyl už ani ekonomický důvod pro nějakou evropskou integraci. Tak nějak si žijeme v souladu s přírodou, nikdo nikomu do ničeho nekecá a je nám docela fajn. Stačí?“ Cestovatelé v čase na něho hleděli s otevřeným ústy. Od roku 2999 čekali všechno – kyborgizované lidi, kontinent ovládaný jediný supervýkonným elektronickým mozkem, bezuzdně svobodnou postindustriální společnost nebo nějakou galaktickou diktaturu… Ale tohle?
Hubeňour se zadumal. „Jestli přivezeme domů z budoucnosti takovéhle informace…“
„Něco jste mi přece slíbili,“ povytáhl Václav významně obočí.
„Jistě, jistě… Doufám, že nás nemíníte internovat.“
„V žádném případě. Kdo ví, co by to udělalo s minulostí, kdybyste uvízli v budoucnosti. Ostatně vaši předchůdci měli cestu domů také otevřenou a evidentně dokázali udržet jazyk za zuby. Což si ceníme. Alespoň se v moderních dějinách nevyskytli žádní novodobí proroci… Máte zájem o malou exkurzi? Náš Pražský stát je velice příjemná hustě zalesněná krajina.“
„Snad příště,“ poděkoval lehkým pokývnutím blonďák, „teď nám úplně stačí, když si uděláme příjemnou pěší procházku z Hradu až na bývalý Václavák a trochu si pročistíme hlavy. Ale nebojte se, jednou jsme navázali kontakt, nejsme tu naposled.“
„To slibovali zatím všichni. A nic,“ utrousil jen tak pro sebe Václav. Kdoví proč se usmál.
„Jen se poradíme s naším docentem a za pár dnů jsme zpátky. Já bych byl docela pro, abychom se o naši technologii s vámi nezištně podělili. Pokud přineseme něco z minulosti do budoucnosti, tak snad proboha žádný časoprostorový paradox nevznikne…“
„Jak je libo.“ Konsporadický defibristriktor se zvedl z křesla. „Dám vám s sebou doprovod.“ Srdečně si s oběma cestovateli potřásl rukou a doprovodil je až na nádvoří. Tam už čekala pětice dívek ve standardní ústroji – krátkých modrých sukních z opaleskujícího materiálu a v azurových přiléhavých halenkách s velmi příjemnými výstřihy. „Není to spíš stráž než doprovod?“ špitl blonďák.
Václav měl velmi dobře vycvičený sluch. „Myslíte si, že byste sami dokázali pohnout tím vaším halmochronem, který jste tak pěkně namotali na borovici? V době klidu do zóny nesmí žádná technika.“
„A nebylo by v tom případě lepších pár svalovců?“ neodpustil si poznámku hubeňour.
„Oblast hlídají jenom dívky.“ Václav si trochu smutně povzdychl. „Jsme sice velice vyspělá civilizace, ale pustit chlapa do lesa v čase, kdy tam volně pobíhají zajíci, vysoká, koroptve, bažanti nebo divočáci, bafnou v něm saze a je z něj rázem lovec.
Ale na holky je spoleh – když mají chránit přírodu, chrání přírodu. Mějte se.“
Cestovatelé v čase obklopeni uniformovaným dívkami vyrazili k Matyášově bráně. To, čeho si cestou graviplánem stihli všimnout jen letmo, jim teď více utkvívalo v paměti. Malostranská bučina skrývala množství historických artefaktů. Od zbytků čelní stěny arcibiskupského paláce přes portál jedné z hospůdek v Nerudově ulici až po modernistický a dobře zachovalý skelet stanice metra Malostranská. Pohled z Karlova mostu na řeku po proudu i proti proudu je jen ujistil, že kamenné překlenutí řeky, po kterém kráčejí, je opravdu jedinou spojnicí obou břehů.
„Teď opatrně,“ řekla blondýna, která celou dobu kráčela v čele skupiny, když vstoupili do pravobřežního boru. „Ať nic nevyplašíme.“ Její starost byla docela zbytečná. Měkký mech dostatečně tlumil kroky a také ptáci měli to odpoledne zřejmě právě celopražský festival zpěvu, takže se postarali o dostatečnou zvukovou kulisu.
„Nepřipadá ti, že odtud skoro prcháme jako nějací uličníci?“ zeptal se blonďák hubeňoura, když dorazili na bývalý roh Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. Odpovědi se nedočkal a vzápětí stejně jako jeho kolega jen nevěřícně zíral. Pětice útlých dívek by se docela dobře uživila jako stěhováci. Se silou, jakou by v jejich pažích nikdy nečekali, popadly halmochron za blatníky a mohutným trhnutím oddělily od borovice. Blondýna pak bez jediného slova z kabelky, kterou měla přehozenou přes rameno, vytáhla jakýsi sprej a pečlivě jím přestříkala poškozenou kůru stromu.
„Doufám, že se nám v tom nikdo nerýpal,“ pronesl jen tak, aby řeč nestála, hubeňour, když se soukal do kokpitu. Dívky nejevily nejmenší snahu se nějak loučit. Polibky na cestu, ve které po celou cestu lesem doufal, když sledoval, jak příjemně se strážkyně při chůzi vlní, se pochopitelně nekonaly.
„Doufáš zbytečně,“ konstatoval trochu škodolibě blonďák a ukázal na sedačku těsně předtím, než se hubeňour usadil. Muž vylekaně vyskočil. Bylo ale už pozdě. Hrst čerstvých zaječích bobků se mu zezadu přilepila na kalhoty. Prudký pohyb je rozhodil po kabině.
„To by byl panečku kosmický průšvih, kdybychom odvezli z budoucnosti nějaký artefakt, že, slečny?“ zasmál se blonďák a začal pečlivě z podlahy a sedadel hnědé kuličky sbírat do papírového kapesníku. Slečny zachovaly pokerové tváře. Hubeňour se znovu usadil, prsty procvrnkl několik přepínačů a vyklonil se ven. „Doporučil bych vám, děvčata, abyste ustoupily tak o dvacet metrů. Kontrabarické mezopole, kterým tohle udělátko poháníme, generujeme z excitované biomasy. Nedělá sice žádný kravál, ale mohlo by s vámi poněkud zacloumat. A to bysme neradi…,“ nahodil žertovný tón a zabouchl dveře. Blonďák ho napodobil a tentokrát nezapomněl ani na bezpečnostní pás. Malá část prostoru na rohu bývalého Václavského náměstí a Vodičkovy ulice se zhroutila sama do sebe a vzduch se na zlomek sekundy proměnil v opálovou mlhu.
Z pětice dívek jako mávnutím kouzelného proutku zmizela koženost. „Pozdravujte dinosaury, otravové z minulosti!“ zvolala blondýna vesele.
Stříbřitělesklý halmochron se po krátkém ostrém smyku napasoval do kmene mohutného dubu. Metalický lak na už tak dost pochroumané boční kapotě se vykašlal na soudržnost s kovovým podkladem a v několika kusech opadal do tlejícího listí.
„Blbečku,“ zaznělo dvoumístným kokpitem halmochronu. Ostré slovo v prostoru o rozměrech kabiny pickupu nižší střední třídy vyšlo z úst světlovlasého muže na sedadle spolujezdce. Protože se ale dějiny neopakují, ukončení cesty blonďák tentokrát přestál díky bezpečnostnímu pásu bez natlučeného nosu. „Kdes to zase přistál? Tohle má být zadní trakt univerzitních laboratoří? Netrefil ses náhodou na Boubín?“
Hubeňour jen bezmocně pokrčil rameny.
„Časoprostorové koordináty souhlasí,“ letěl očima po displejích, „akorát zase nefunguje džípíeska. Neumím si to vysvětlit. Jo, a pohon je definitivně v háji,“ dodal, když překontroloval červeně svítící údaje na displejích. „Což dost dobře nechápu. Takovejhle náraz je ve srovnání s cloumáním v časotoku jen slabý čajíček…“
„Myslíš na blbosti a takhle to pak dopadne,“ neodpustil si popíchnutí blonďák a přeladil na nové téma. „Zachovali jsme se jako totální moulové.“
„Můžeš mi vysvětlit proč?“
„Zaregistroval jsi, jak nám ten, ten kospirativní defi… něco líčil, že ti naši předchůdci-následovníci se pídili po číslech loterií a výsledcích sportovních zápasů?“
„Já bych se teď radši pídil po tom, v jakém jsme to, sakra, lese.“
„Nic nechápeš. Kdybychom je napodobili, jsme vysmátí. Stačilo v těch budoucích archivech zjistit výherní kombinaci Sportky na příští týden a byli jsme v balíku. Do smrti bychom se nemuseli ponižovat a loudit o granty, bylo by dost prostředků na další výzkum!“
„Tak příště,“ pokrčil hubeňour rameny a otevřel dveře halmochronu. Do tváře mu hleděl mohutný zubr. Rychle je zase zabouchl. „Asi jsme fakt někde jinde,“ vydechl.
V ovládacím panelu něco zapraskalo, v kabině bylo cítit ozón a zasmrděla spálená izolace.
„Co to sakra je!“ zaklel blonďák. Natáhl se do přihrádky vedle sedačky po šroubováku a zručně odmontoval krycí desku panelu. „A tohle je co?“ vyslovil vzápětí mírně obměněnou předchozí řečnickou otázku. Ohořelá zkratovaná součástka mu nepřipomínala vůbec nic, co by znal. „Štěnice od konkurence?“ uvažoval nahlas, zatímco kleštičkami z nářadí opatrně uštípával přívodní kablíky. Jen co skončil, řídicí jednotka halmochronu se sama od sebe zresetovala a na hlavním panelu se proměnila čísla.
„Někdo nám naboural řídicí program,“ vydechl nevěřícně a řídké vlasy na temeni se mu zježily. „Podle těchhle údajů, pokud jim budu věřit, nejsme v roce 2011, ale v roce 20011. Před Kristem.“
Blonďák si vzpomněl na řeči muže v modrém o chybějících historických záznamech a jen chápavě přikývl. „Pokud si neděláš srandu, tak je asi nejvyšší čas začít vynalézat oheň. Co ty na to?“
Když si večer opékali nad ohněm králíka uloveného do drátěného oka v hustém jihočeském hvozdu, ten s lesklou hlavou poznamenal: „Hlavně že kecal, jak o technologii cestování v čase nemají ani páru. Pokud takhle zametou s každou návštěvou z minulosti, měli by jim ti naši potomci Vltavu zavřít napořád, nabubřelcům.“
Zablesklo se. Cosi narazilo do koruny nedalekého mohutného buku, zapraštěly větve a do tlející vegetace něžně žuchla oválná stříbřitělesklá kabina, ze které stoupal světlý dým. Sotva se dotkla země, vyšlehly z ní plameny. Na boku se otevřel otvor a z něj vyskočily dvě kašlající ženy v elastických overalech. Hořící kabina je osvětlovala dost dobře, aby si je mohli důkladně prohlédnout. I přes mírné očazení působily na první pohled sympaticky.
„Vypadá to, že emancipace ve vědě pokročila v dalších prvočíslových rocích mílovými kroky,“ poznamenal spokojeně blonďák, stáhl upečeného králíka z klacku a začal pečínku krájet na čtyři díly. „Techniku mají naši následovníci sice fórovější, ale jinak – všechna čest.“
Vykročil k ženám, které se očima uslzenýma od dýmu nechápavě rozhlížely po okolí.
„Jak se vám líbilo v Praze?“ zeptal se, aby řeč nestála. Něco mu napovídalo, že brzy tu bude docela rušno.
