Bylo mi osm let, když jsem poprvé spatřila opravdickou, živoucí noční můru. Rodiče mě s bratrem vzali na výlet z Města Dlouhých stínů do kopců na kraji Večera, kde měl jeden z otcových klientů svou rezidenci. Otec měl smlouvu se železnicí. Pronajímal pracovníky a zdroje korzárům, kteří posouvali hranice civilizace ke zmrzlé divočině temného Zásluní. I do předhůří majestátních Polostínových hor nás pochopitelně odvezl vlak.
Bylo to poprvé, co jsme s bratrem jeli dráhou, přestože jsme vlaky vídali, jak se řítí městem se svými kakofonickými lokomotivami a jejich kupovité ohony dýmu a páry se vzdouvají nad střechami domů jako krev, když na ně dopadne rudý svit našeho slunce. Bylo to také poprvé, co jsme se ocitli blíž k Noci – Zásluní –, kde přebývají noční můry. Ještě před deseti lety by bylo nemožné dojet tak daleko na území Večera, jak jsme nyní činili s tak nenucenou lehkostí a klidem.
Otec šťouchl do nového okenního skla vagonu a ukázal na dráty vysokého napětí křižující oblohu souběžně s blyštivými linkami kovových železničních kolejí, které stříbřily matnou krajinu pokroku. Seděl mezi mnou a mým bratrem Velagem a naše hlavy se opíraly o jeho rozměrné břicho, které se boulilo pod karmínovou vestičkou z hrubé látky. Svírala jsem tu vestu a vdechovala sladkou vůni chemlisové žluči, která se kolem něj vznášela. Matka nás s úsměvem pozorovala a loupala přitom indigové lusky, které se jí vršily na klíně.
„Jen se na to podívejte. Už se nemáme proč bát tmy, viďte, cvrčci?“ prohlásil otec, až se mu břicho rozeznělo zvukem jeho hřímajícího hlasu.
Velag i já jsme poslušně přitakali, že nikoli.
„Proč ne?“ pobízel nás otec k odpovědi.
„Díky industrializaci, která vnáší světlo Dne do temnot Noci,“ odpapouškovali jsme větu, kterou nás učili ve škole i doma (nepřesnou, jelikož jsme do Noci v životě nevkročili). Otec se zasmál. Vždycky jsem u slova „industrializace“ zpomalila, takže jsme to s Velagem nikdy nedořekli současně. Jenže on byl taky o rok a něco starší než já.
„A kdo je váš otec, děti?“ zeptala se matka.
„Rytíř průmyslu a technologie, přinašeč světla, jejž zaštiťuje církev a monarchie.“
Tuhle část jsem recitovala nerada, protože obsahovala víc než jedno dlouhé slovo končící na „-ie“ a obtížně se mi vyslovovala. Otec byl opravdický rytíř, ale už to bylo dlouho, co se naposledy zúčastnil rytířské výpravy. Byl totiž moc tlustý na to, aby se vešel do plátové zbroje a mával kolem sebe těžkým mečem, a rytíři už beztak přestali vyjíždět na výpravy před dlouhými a dlouhými lety. Nápodoba dobrodružství po příchodu industrializace rychle zastarala.
Otec zasípal, když jsme mu připomněli jeho rytířský stav, jako by se styděl. Zajel nám masitýma rukama do vlasů, aby nás mohl podrbat. Jako obvykle jsem přitom křivila tvář bolestí, protože vždycky zapomínal na sponky v mých dlouhých vlasech, s nimiž si můj bratr nemusel dělat starosti. Matka nám podala vyloupaná indiga rukama vonícíma po citrusech. To ona mě naučila spínat si vlasy, a když jsme se společně dívaly do zrcadla, připomínaly jsme různě velké verze jedné a téže osoby.
Zadívala jsem se z okna našeho kupé, fascinovaná tím, jak venku všechno mizí ve tmě a modři, zatímco jsme se vzdalovali od Města Dlouhých stínů, které leží mezi dvěma polokoulemi, denní a noční. Vlak nás unášel stále dál a dál na východ a v rozích oken se na dvojitém skle srážela pára. Jako odmala učenlivá dívka jsem si ze školních znalostí vyvodila, že venkovní vzduch se rychle ochlazuje, jak se blížíme k hemisféře Noci, která nikdy nespatřila jediný sluneční paprsek a údajně je celá zledovatělá. Vlak samozřejmě ohřívala tatáž pára a tytéž stroje, které poháněly jeho neúnavná kola a udržovaly v chodu jeho lampy i jiskřivé lustry.
„Těšíte se, že uvidíte noční můru? Byla to jedna z prvních, které se podařilo chytit a zkrotit. Pán, kterého jedeme navštívit, je velice pyšný, že je jejím věznitelem,“ zajímal se otec.
„Ano!“ vykřikl Velag. „Má ještě zuby? A drápy?“ vyptával se s očima dokořán.
„Myslím, že ano,“ přikývl otec.
„A bude v řetězech?“
„Doufám, že ano, Velagu. Jinak by mohla uprchnout a…“ zde se kvůli dramatičnosti odmlčel. Ztuhla jsem strachy. Velag na něj upíral dychtivý pohled. „Oba vás sežrat!“ zaburácel a začal nás oba lechtat obrovskýma rukama. Musela jsem se přemáhat ze všech sil, abych nevykřikla. Uklidňoval mě jen pohled na Velagův rozradostnělý výraz, který mi připomínal, že to jsou jen otcovy ruce, co mě dloube do boků.
„Opatrně!“ napomenula ho k mé úlevě matka. „Vždyť budou celí od ovoce.“ Ještě pořád jsme měli na klínech dílky indiga v ubrouscích, které nám podala. Otec nás přestal lechtat, ale stále se usmíval.
„Pamatuješ si ještě, jak vypadají?“ dožadoval se Velag, jako by se snažil zjistit, kolik otázek stihne položit v co nejkratším čase. Už se ho na to samozřejmě ptal dřív. Otec jakožto potulný rytíř bojoval s nočními můrami a některé dokonce i zabil.
„Nikdy jsme je neviděli zblízka, synku,“ odpověděl otec a sáhl na okno. „Tam venku je taková zima, že stěží cítíš vlastní prsty, a to i v brnění.“
Kolem nás se míhaly neproniknutelné hradby hvozdu – otrhané pokroucené děspinie s listy černými jako uhel a větvemi údajně zauzlovanými samotnými nočními můrami, aby vetřelcům ztěžovaly cestu. Vysoké prošedivělé špičky stromů se téměř neznatelně třpytily ve slabém světle přikrádajícím se zpoza obzoru, které hladově hltaly. Měsíc tu byl jasnější než ve městě, ale měl podobu rozeklaného srpku, naštípnutého drahokamu ukrytého za mraky hnanými větrem. Pořád ještě jsme byli ve Večeru, ale už jsme vstoupili na kraj území nočních můr vyznačeného hvozdy, které zasahovaly až do předhůří. Za předhůřím už žádný les nebyl, protože tam nebylo ani světlo. V našem kupé, pod oslnivým elektrickým osvětlením a na lehátkách potažených sametem, bylo těžké uvěřit, že už jsme v kraji nočních můr. Přemýšlela jsem, jestli jsou právě teď mezi stromy a pozorují okna, jimiž vyhlížíme ven. „Ono je těžké něco spatřit, když je ti taková zima, a navíc,“ vydechl zhluboka otec s pohledem upřeným na okno, „zahlédnout je není nic lehkého.“ Znervózňovalo mě, když opakoval totéž pořád dokola. Míjeli jsme tytéž hvozdy, které křižoval jako potulný rytíř doprovázející průkopníky.
„Otec ti to už vyprávěl mnohokrát, drahý,“ vložila se do toho matka, upírajíc na otce ustaraný pohled. Pozorovala jsem je. Otec se na ni usmál a zavrtěl hlavou.
„To mi nevadí, rád vyprávím cvrčkům o mých dobrodružstvích. Zítra možná uvidíte, jak taková noční můra vypadá, viďte? V otevřené krajině. Těšíte se?“ zeptal se, jelikož nejspíš zapomněl, že už se jednou ptal. Velag znovu souhlasně vykřikl.
Otec sklopil zrak ke mně a pozvedl huňaté obočí. „A co ty, Valyzie?“
Přikývla jsem a usmála se.
Netěšila jsem se. Po pravdě řečeno jsem nic takového vidět nechtěla. Představa noční můry lapené a držené v zajetí mi přišla jaksi neuctivá, i když tehdy jsem tohle slovo ještě neznala. Budila ve mně slabost a zmatek, protože mě odjakživa učili, že se jich mám bát, a taky jsem se jich odjakživa hrozně bála.
Přemítala jsem, jestli si Velag všiml, že otec opět odmítl noční můru popsat. I při nejvzrušenějším líčení svých střetnutí s nočními můrami je nikdy nepopisoval jinak než jako chodící stíny.
Nad krbovou římsou v obývacím pokoji jsme měli pověšenou zrnitou sépiovou fotografii, která ho zobrazovala zamlada na hlídce jako potulného rytíře sedícího na koni, oděného v plátové zbroji a kabátci s kožešinovým lemem, a pozvedajícího dlouhý meč k nebi (čepel byla na snímku uříznutá bílým okrajem). V druhé opancéřované ruce svírá něco, co připomíná černý flek, jako by se chemikálie tvořící fotografii na jednom místě slily pod vlivem nějaké tajemné síly nebo tepla. Výsledný tvar jako by se rozpouštěl v černém pozadí.
Tvrdili mi, že jde o hlavu noční můry, kterou otec usmrtil. Byla moc černá na to, aby ji ten starý fotografický stroj, který zvěčnil jeho vítězství, dokázal pořádně zachytit. Jediné, co skvrnu nějak ozvláštňovalo, byly dva neurčité body, které z ní vyčnívaly jako rohy nebo uši. Ta hlava mu vynesla značnou část jmění, které později využil k založení vlastní firmy. Nikdy jsme ji neviděli, protože potulní rytíři měli ve zvyku hlavy a těla nočních můr pálit nebo věšet, jelikož se báli, že by mohli přilákat celou tlupu, kdyby je odvezli do města. Když jsem byla malá, byla pro mě ta fotografie zdrojem závratné pýchy, protože znamenala, že můj otec je jedním z nejodvážnějších lidí, jaké znám. Jindy mě jen nutila zamýšlet se nad tím, proč neumí popsat něco, čemu kdysi sťal hlavu a držel ji v ruce jako trofej.
Jakmile jsem dojedla indigo, matka vzala ubrousek a utřela mi jím ruce. Bratr se pořád ještě rýpal ve své porci. Číšník nám přinesl stříbrný podnos s pocukrovaným pečivem plněným teplým karamelovým krémem a verdenkovým džemem. Už jsme byli po večeři donesené pod stříbrnými poklicemi, z nichž se linula pára, když je číšníci odklopili rukama v bílých rukavicích, aby nám předvedli krájené houby, masové knedlíčky, kysanou smetanu a kvašený salát. Matka řekla Velagovi, že musí dojíst indigo, jestli chce dostat sladké pečivo. Otec se do něj pustil se stejnou vervou jako já. Dívala jsem se, jak si olizuje práškový cukr z prstů, které kdysi držely uťatou hlavu noční můry.
Když bylo na čase jít spát, světla v kupé zhasla a osvětlení v chodbě se ztlumilo. Ulevilo se mi, že rodiče nezatáhli závěsy, když jsme uléhali, protože jsem nechtěla ležet v úplné tmě.
Venku už bylo dostatečné šero na to, abychom dokázali usnout. Bylo to zvláštní, usínat projednou při odkrytém okně.
Vrozená představivost mě ponoukala k myšlence, že si noční můry najdou cestu na palubu našeho vlaku projíždějícího zalesněným okrajovým pásmem Večera. Strachovala jsem se, jestli už do něj nepronikly. Jenže přítomnost mé rodiny, tiše pochrupující na palandách (Velag nade mnou, rodiče naproti), konejšivé pravidelné záblesky staničních lamp míhajících se kolem, šepot posuvných dveří na konci vagonu, které se otvíraly pokaždé, když chodbou procházeli nosiči, číšníci a cestující, i příjemná vůně čerstvého povlečení a polštáře na mém lůžku – to všechno mě ukolébalo do spánku bez špatných snů navzdory obavám, že po probuzení spatřím tváří v tvář to stvoření, po němž jsme špatné sny pojmenovali.
* * *
Když mi bylo šest let, přestala jsem spát v ložnici rodičů a začala jsem spát ve stejném pokoji jako bratr. V době, kdy k této změně došlo, jsem se nadmíru bála tmy (a považte, že to bylo za časů, kdy byl strach z temnoty stejně běžný a přijatelný jako strach z pádu z výšky). Bála jsem se tak, že jsem nebyla schopná usnout, když služky zavřely okenice a zatáhly závěsy, aby nás ve spánku nerušilo západní světlo.
Těžký rachot dřevěných okenic zavíraných v předvečer každodenního odpočinku mi zněl jako zlověstná melodie. Krčila jsem se pod dekou, ochromená strachem, zatímco služky odcházely z pokoje i s lucernami, které na stěnách vykreslovaly divoké stíny. Pak poslední služka zavřela dveře a ty stíny pohltily celou naši ložnici.
V mrazivé tmě, která se vzápětí rozhostila, jsem poslouchala cvakání spárů nočních můr kráčejících chodbami našeho zabedněného domu sem a tam. Rodiče mi často říkali, že to jsou jen krysy ve stěnách a v podkroví, ale já jsem tomu odmítala uvěřit. Před usnutím jsem si vždycky představovala, jak jedna z nočních můr vklouzává do našeho pokoje a já slyším její dech, když se blíží k mému lůžku a vrhá se na mě, aby se mi usadila na hrudi a s tichým pochechtáváním mi zajížděla páchnoucími drápy do vlasů, které si omotává kolem dlouhých prstů, zatímco já se nezmůžu na jediný výkřik.
Po několika hodinách – jak se mi alespoň zdálo – už jsem to ticho nedokázala déle snášet. Plakala jsem a kvílela, až po mně Velag začal házet polštáře a matka si ke mně přišla sednout, aby mě utišila polibky. Rodiče se ten problém pokusili vyřešit tím, že nechávali okenice otevřené i během odpočinku a bratra přestěhovali do pokoje bez oken na východním konci domu, kde si pořád stěžoval. Ke spánku však bohužel potřebujeme tutéž tmu, které se tak bojíme. Neodbytná planoucí linie horizontu za okny mi sice skýtala útěchu, ale po většinu doby mi nedovolovala usnout.
* * *
Nakonec jsme se s Velagem opět shledali a okenice se zase začaly zavírat, protože otec trval na tom, že mě nebudou rozmazlovat, když byl bratr tak statečný a naučil se spát sám. Často jsem slýchala rodiče, jak se o tom hádají, jelikož matka byla toho názoru, že je šílenství snažit se mě nutit, abych se nebála. Většina kamarádek ze školy nespala – a ani by neusnula – bez rodičů přinejmenším do svých jedenácti nebo dvanácti let. Otec byl ale neoblomný a vyžadoval, abychom se naučili být silní a odvážní pro případ, že by noční můry přišly na způsob, jak proniknout do města.
Je to zvláštní, když se musíte cítit provinile, protože jste se příliš dobře naučili něco, co vám vštěpovali od chvíle, kdy jste se narodili. Teď je noční můra jen obyčejné slovo a už i samotné pomyšlení, že rasa, kterou jsme takto pojmenovali, může stále přežívat někde ve světě, je nezvyklé. Když jsme s Velagem vyrůstali, noční můry byly našimi nepřáteli.
Prarodiče nám o nich vyprávěli stejně jako naši rodiče, učitelé i všechny knihy a učebnice, které nám kdy přišly do ruky. Příběhy z doby, kdy střelné zbraně ještě nebyly vynalezeny, kdy potulní rytíři projížděli po zmrzlých lesních stezkách kolem Města Dlouhých stínů, aby prokázali svou mužnost a věrnost monarchii i sluneční církvi a zároveň rozšířili hranice města a nalezli nové přírodní zdroje. Z doby, která už pomalu končila, když jsem se narodila, přestože expanze pokračovala stále dál a rychleji než kdy předtím.
Vzpomínám si, jak naše třídní učitelka zatáhla závěsy a přiblížila svíčku k dřevěnému glóbu naší planety, aby nám ukázala, jak slunce vytváří Noc a Den. Pak vzala křídu a zaťukala na místo, kde světlo svíčky na povrchu glóbu přecházelo ve stín. „Tady jsme my,“ řekla a přemístila křídu na stinnou polovinu. „A tady jsou oni.“
Noční můry definovaly, kým jsme byli, od chvíle, kdy jsme se vyplazili z horkých jezer na kraji žhavého Dne a zahalili se do kouřících krvavých kůží zabitých zvířat, abychom posléze vyrazili zpříma na východ do chladnějších končin kraje nazývaného Večer. Před nepřátelskou temnotou, kterou jsme nikdy předtím neviděli, jsme se zastavili nejen kvůli té strašlivé zimě visící ve vzduchu nad jejím územím, ale i kvůli tomu, na co jsme narazili na konci Večera.
Rasa kráčejících stínů se třpytivýma očima, které se stahovaly k našim táborovým ohňům, kosily naše průzkumníky oštěpy a šípy se zahnutými hroty a unášely naše mrtvé, zatímco my jsme prchali před jejich nečekanými útoky. Tito nevidění, smrtonosní strážci trpké hranice Noci nám beze slov dávali najevo, že dál už nesmíme. Zpátky do Dne, kde i samotný vzduch jako by spaloval nepolevující pohled slunce, jsme se však vrátit nemohli.
Proto jsme si vybudovali osady v místech, kam stále ještě dopadá sluneční světlo a stíny se dlouží, než se rozpustí ve Večeru. Z našich osad vyrostla městečka a z městeček Město Dlouhých stínů, které se rozrůstalo podél Polostínu, dokud nedosáhlo k Bouřným mořím na severu a neprůchodným skalám Světakraje (pojmenovaného dlouho předtím, než jsme zjistili náš omyl) na jihu. Od počátku dějin jsme se ohlíželi přes rameno ke smrákání na východním obzoru, odkud naše šíření sledovaly noční můry.
Tak zněl příběh vyprávěný stále znovu a znovu.
Pojmenovali jsme po nich špatné sny, jelikož jsme si mysleli, že noční můry jsou jejich zdrojem, že do města vysílají své špehy, aby infikovali naše mysli a posilovali v nás strach ze tmy, z jejich teritoria. Mezi lidmi se tradovalo, že tyto špehy lze zahlédnout po náhlém probuzení. A opravdu jsem je viděla, jak se škodolibě krčí v rohu ložnice, ověnčené stíny, které jsou jejich domovem, a s neskutečnou rychlostí se vytrácejí, jakmile na ně dopadne můj pohled.
V blízkosti Města Dlouhých stínů už nezůstaly naživu žádné noční můry, ale špatné sny nás trápí pořád, a když se vzbudíme, stále občas vídáme jejich špehy. Někteří tvrdí, že jde o duchy jejich rasy, případně o přeživší jedince. Já si tím moc jistá nejsem. Přestože jsme všechny noční můry vyhladili, naše polosnící mysli si nadále zalidňují ložnice jejich přízraky, abychom nezapomněli na jejich dědictví.
Dodnes nemají žádné městské budovy okna ani dveře ve zdech obrácených k východu.
* * *
A tak nás vlak dopravil k hranicím naší civilizace. Na Tryznu nad Dnem mám spoustu vzpomínek, i když mi v mnoha ohledech pochopitelně připomínají útržky nějakého zneklidňujícího snu. Tehdy to ještě bývala jen výspa, ne horské městečko, kterým je dnes. Nejvíc mi z ní utkvělo v paměti, jak tu neustále padal sníh nebo plískanice. Dnes už vím, že to způsobují vlhké konvekční větry v ovzduší, které odvádějí sluneční teplo ze Dne do Noci, když svým nákladem buclatých oblaků na věky věků narážejí do hor Polostínu a omývají předhůří jejich zmrzlým břemenem. Pro mé mladší já však neustálý pláč té pohmožděné oblohy představoval jen další záhadu světa, temné kouzlo seslané nočními můrami.
Pamatuji si samozřejmě, jaká tu bývala tma. Jak s sebou obyvatelé osady nosili kývající se lucerny a štiplavé purpurové pochodně, které hořely i v neutuchajícím větru a srážkách. Jak každý, kdo vyšel ven (včetně nás), musel nosit ochranné brýle a silný oblek podšitý zvířecí kožešinou, aby se do něj nedala otupující zima příhraničních oblastí Večera. Ještě nikdy jsem venku neviděla takovou tmu a připadala jsem si, jako kdybych usnula při chůzi. Pomyšlení, že za horami se rozkládá ještě hlubší absence světla, mi přišlo neuvěřitelné.
Pamatuji si vysoké stožáry označující zákruty na křivolaké hlavní třídě, vzájemně propojené všudypřítomnými dráty elektrického a telegrafního vedení, které umožňovaly existenci této osady. Na stožárech se třepotaly zářivé zlatorudé vlajky Monarchie, jež zmatněly nedostatkem světla. Všechny ukazovaly slunce, které už odsud nebylo vidět.
Pamatuji si sluneční svatyně – nevelké chatrče podél cesty, s okénky, která se každých několik hodin rozsvěcovala, když se nad větrnou osadou rozeznělo časové znamení. Jejich dveřmi jste mohli vidět oltáře uvnitř, každý s elektrickým glóbem, jehož vlákno napájelo tak vysoké napětí, že působil dojmem žhavé ohnivé koule. Po dobu jedné minuty tyto svatyně planuly září svých umělých sluníček, zatímco obrýlení a v kombinézách oblečení obyvatelé Tryzny nad Dnem se kolem nich choulili jako obří mouchy a rozechvělé čáry jejich stínů se rýsovaly ve světelných pruzích dopadajících na rozbahněný sníh či led. Modlili se vkleče a někteří přitom natahovali ruce, aby se mohli dotknout solvemských tesáků, jejichž zašlé slonovinové srpky spočívaly na oltářích.
Mimo silnici a šikmé vlhké střechy Tryzny nad Dnem bylo světla tak málo, že svah kopce skoro ani nebylo vidět. Lesnatá pláň za ním už byla jen černou prázdnotou, která končila ve slabé záři horizontu – poslední slabounké uhlíky v sazemi zčernalém krbu, které někdo právě polil vodou.
Ani naše Město Dlouhých stínů odsud nebylo vidět, což ve mně budilo iracionální obavu, že zmizelo navždy, že kdybychom se vrátili vlakem zpátky, našli bychom celý svět zahalený temnotou a na druhém konci by nás čekala jen Noc.
Tyto podrobnosti však nejsou vůbec důležité. Ten výlet změnil mě i ráz mého života ne tím, že jsem viděla, jak vypadají kraje ležící za Městem Dlouhých stínů, ačkoli jejich spatření ve mně nepochybně zaselo semínka jakési budoucí kuráže. Změnil mě tím, že jsem spolu se zbytkem rodiny viděla živoucí děs, jak nám sliboval otec.
Šlo o zajatce Vorina Tylvura, jenž byl tou dobou konzulem v Tryzně nad Dnem, rytířem jako otec a oficiálně jmenovaným korzárem a těžebním koordinátorem Polostínových teritorií. Dnes je samozřejmě známý svým výzkumem nočních můr v zajetí a kampaněmi za rozšíření území Monarchie dál do Večera. Rezidenci, v níž jsme byli ubytováni, obýval se svou manželkou a řídil odsud správu osady i průběh expanze a badatelských výprav.
Naše hostitele si toho moc nepamatuji, snad jen, že byli dospělí v tom smyslu, v jakém se malým dětem jeví všichni dospělí, kteří nejsou jejich rodiči. Byli na mě docela hodní. V tom věku jsem ještě nechápala, co je to blahosklonnost, ale cukrování většiny dospělých, kteří ke mně promlouvali, mi připadaly nudné a tihle dva nebyli žádnou výjimkou. Jsem jim sice vděčná za pohostinnost, kterou poskytli naší rodině, ale zpětně nejsem schopna pohlížet na ně s kdovíjakou vlídností.
Uvězněnou noční můru nám ukázali o druhém předvečeru našeho pobytu. Nacházela se v nejhlubším koutu rezidence, která ze všeho nejvíc připomínala vylepšený předimenzovaný bunkr v tryzenském svahu. Sestoupili jsme do vlhké zšeřelé chodby v mrazivém srdci pahorku tvořeného kórovou skalou, abychom spatřili zajatce.
„Říkám mu Stín. Taková přezdívka,“ prohodil sir Tylvur s dravčím úsměvem. Obrovský knír mu visel od chřípí jako mrtvá křídla nějakého nebohého pomýleného ptáka chyceného v jeho hlavě. V jediném okamžiku tak prokázal nejen děsivý nedostatek představivosti na člověka oplývajícího takovou inteligencí a zvídavostí, ale i groteskně nepatřičný sklon k frivolnosti.
Bylo by dramatické a nepravdivé, kdybych řekla, že můj strach ze tmy pominul ve chvíli, kdy jsem to stvoření spatřila. Něco ve mně se však změnilo. Při pohledu na tu shrbenou, roztřesenou věc v dýmajícím světle pochodní, které její opancéřovaní žalářníci drželi, aby si ji hosté jejího věznitele mohli prohlédnout, jsem zjistila, že z kůže stažený fantom je jen zvíře jako každé jiné.
Sir Tylvur se postaral, aby nám ve výhledu na zajatého nepřítele nebránila jeho světlo pohlcující pokožka. Nepochybně jsem se ho bála, přestože měl ze zad stažené pruhy kůže, pod níž byly vidět jeho lesklé rudé svaly, přestože byl očividně poražený a zdrcený. Když jsem se však zadívala do jeho zářících černých očí – toho jediného, co bylo vidět v prázdné temnotě jeho tváře –, má tvárná mladá mysl tehdy pochopila, že zná strach stejně jako já nebo kterýkoli jiný člověk. Noční můra byla vyděšená. Pro dítě představovalo toto prozření těžké břímě, a tak jsem pozvracela prosklenou stěnu stísněné vězeňské cely.
Velag se mi neposmíval. Choulil se v matčině objetí ve snaze odtáhnout se od té humanoidní siluety dotírající na sklo, jak se pokoušela uniknout před světlem, kterého se tak bála; připomínala by prázdný obrys vystřižený v realitě, nebýt té podebrané mokvavé rány na zádech prozrazující, že je stejně skutečná jako my. Nemohla nebo nechtěla křičet či vydávat jiné zvuky. Místo nich jsme slyšeli jen skřípění jejích pavoučích rukou, rozplácnutých na skle, do něhož zarývala drápy.
Podívala jsem se na otce, který tam stál celý ztuhlý a bledý, se svěšenýma rukama sevřenýma do pevných pěstí. Stejných pěstí, jež před tolika lety vítězně zvedaly uťatou hlavu bytosti této rasy. Stejně jako jeho druhovi na fotografii vyrůstaly i tomuhle z hlavy rohům podobné výčnělky, ale pořád ještě jsem nedokázala rozeznat, k čemu slouží. Obrátila jsem zrak k matce, která se navzdory té hrůzné podívané před námi, navzdory synovi, který ji svíral kolem pasu, starostlivě natáhla, aby mi holými prsty otřela zvratky z úst a brady, zatímco ve druhé ruce muchlala své rukavičky.
Jak tak sir Tylvur přemítal, co udělat s potřísněným sklem, rozhodl se klást mou reakci za vinu noční můře a prudce zabušil na stěnu cely jílcem obřadního meče stále ještě spočívajícího v pochvě. Vyštěkl na zajatce, snad aby ho zahnal pryč od skla. Jediné slovo, jemuž v tom vrčení bylo rozumět, znělo „Stín“. Navzdory té nedůstojné, hloupé přezdívce však ta věc přestala zběsile škrábat na sklo. Sir Tylvur v hrůze poodstoupil. Také ve zbroji oděná dvojice žalářníků poodstoupila a plameny jejich pochodní se zamihotaly v šeru cely. Dodnes nevím, proč se noční můra přestala zmítat, a nikdy už se to nedozvím, V tu chvíli jsem si však myslela, že poznala přezdívku, kterou jí dál její věznitel, a pochopila, že ji předvádí jako trofej. Třeba si chtěla uchovat zbyteček své pýchy.
Svit pochodní se jí odrážel v očích rozjasňovaných vláhou, která se v nich zjevně tvořila v reakci na bolest způsobovanou světlem. Viděla jsem, že je vysoká jako člověk, ale vypadala menší kvůli tomu, jak se neustále hrbila. Vrhala stín jako každý jiný živočich a ten stín připomínal její světlejší dvojče, které jí tančí za zády. Na vlhké podlaze cely zaskřípěly okovy, jimiž měla spoutané končetiny. Z osvětlené rány na zádech jí prýštil hnis, ale zbytek stále tvořila ta všepohlcující, nepopsatelná čerň, z níž člověka bolely oči.
Vyjma čehosi v její tváři. Zadívala se na nás a v té tmě se vlhce zablýskly obsidiánové zuby, když ohrnula nerozeznatelné rty. Nikdy na ten neviditelný úsměv nezapomenu, ať už šlo o bolestivou grimasu nebo posměšný škleb.
„Zabijte ji,“ zašeptal Velag. V tu chvíli matka pevně sevřela naše ruce do svých a odtáhla nás od cely. Postrkovala nás před sebou tou navlhlou chodbou, nechávajíc dva bývalé potulné rytíře, otce a sira Tylvura, aby hleděli na přízrak své minulosti v té opalizující cele.
* * *
V maličkém pokojíku, který nám dali k dispozici, jsem se té noci zeptala Velaga, jestli se noční můry bál.
„Proč bych se jí měl bát,“ opáčil s tváří pobledlou ve sporém světle malého krbu v rohu místnosti. „Je přece spoutaná.“
„Já jen, žes vypadal vyděšeně. To je v pořádku. Taky jsem se bála. Ale asi to tak mělo být.“
„Sklapni. Nevíš, co povídáš. Jdu spát,“ dodal a obrátil se na druhou stranu, až jeho lůžko zavrzalo. Krb syčel a cinkal.
„Myslím, že i papá měl strach. Už nechtěl vidět další noční můru,“ pronesla jsem k Velagovým zádům.
Načež můj bratr vyletěl z postele a vrhl se na mě. Byla jsem v takovém šoku, že jsem ani nevykřikla. Ovládl mě zakořeněný zvyk podřizovat se moci autoritativních postav v podobě starších mužů. Nebránila jsem se. Velag, sedící na mém drobném tělíčku, vzal moji deku a začal mi ji cpát do pusy. Pak uchopil polštář a přitiskl mi ho na obličej. Dusila jsem se chutí ztuchlé tkaniny a uvědomovala si, že nemůžu dýchat. Byla jsem přesvědčená, že mě bratr na místě zabije. Opravdu jsem tomu věřila. Vnímala jsem, jak mě přes polštář svírá rukama, které v tu chvíli byly rukama čehosi nelidského. Bála jsem se víc než kdykoli předtím v celém svém kratičkém životě, přestože mě strach provázel odjakživa.
Nedržel mi polštář na obličeji déle než čtyři vteřiny, možná ani to ne. Když mi ho zvedl z obličeje a vytáhl mi pokrývku z pusy, vypadal stejně otřeseně jako já. Oči měl zvlhlé slzami, ale vzápětí zkřivil tvář do grimasy.
„Nikdy neříkej, že papáje zbabělec. Nikdy neříkej, že papá je zbabělec. Papá se nikdy nebojí. Slyšíš? Tys nikdy nemusela spát sama potmě, tak nevíš, jaký to je. Až vyrostu, budu jako papá a zabiju je. Zabiju je,“ syčel mi ta slova do tváře jako litanii. Rozplakala jsem se, příliš vyděšená na to, abych mu dokázala říct, že jsem otce nenazvala zbabělcem. Pořád ještě jsem byla tak zaplavená vlastními slzami a opilá vzduchem, který mi odpíral, že jsem se stěží dokázala nadechnout. Ztěžka oddechující Velag se vrátil na své lůžko a zabalil se do pokrývky.
Zatímco jsem se chvěla potlačovanými vzlyky, umínila jsem si, že to rodičům nikdy neprozradím, že nechci, aby byl Velag za tuhle násilnost potrestaný. Neodpustila jsem mu, ani zdaleka, ale takhle jsem se zkrátka rozhodla.
* * *
Když jsem Velaga viděla naposledy, bylo mi sedmnáct. Byla jsem ho navštívit na internátní škole Královské vojenské akademie, kde studoval už čtvrtým rokem. Vídali jsme ho každých pár měsíců, když přijížděl do města na návštěvu, ale já jsem chtěla vidět školní areál na vlastní oči. Bylo to příjemná jízda vlakem, jen pár hodin z centrálních čtvrtí Města Dlouhých stínů k samotám roztroušeným kolem nich.
Tam, kde sídlila akademie, panovalo teplejší a slunnější počasí. Areál byl překrásný, osázený zastřihávanými, ale stále ještě divoce vyhlížejícími stromy a rostlinami rostoucími jen v odlehlejších krajích blíž ke Dni, s listím zbarveným do světlejšího odstínu modré a obrovskými květy, které se na silných stoncích natahovaly k západu. Slunce sem stále ještě bezpečně nahlíželo zpoza okraje světa, ale jeho pohled byl dost jasný na to, aby zaléval majestátní budovy internátu žhnoucím zlatorudým světlem a třpytil se na voskových listech popínavé vegetace, vinoucí se kolem jejich klenutých oken. Na každých zdobných lakovaných dveřích visel křiklavý propagandistický plakát Temného pána nočních můr s černým mečem a kápí utkanou ze stínů, kterého probodávají bajonety na puškách našich vojáků.
Seděli jsme s Velagem v kupoli nad zahradou pro návštěvníky, která se rozkládala na mírném srázu. Velagovi spolužáci hráli na přilehlém poli blokovanou a vzduchem se nesl jejich pískot a halekání. Dívali jsme se na těžké hradby zářících, sluncem nasvícených dešťových mraků na západě, za mílemi tetelících se bažinných pralesů a jezer, kde atmosféra vřela a srážela se v oparu Dne. Na východě visel nad školním pozemkem bledý měsíc, ale tak blízko ke Dni nebyly vidět žádné hvězdy.
Velag vypadal úplně jinak, než když jsem ho viděla posledně. Jeho akné se už vytrácelo a sinalá měkkost dospívání mizela, odhalujíc muže, jímž se stane. Vojenská uniforma, která svým červenočerným zbarvením skutečně naháněla hrůzu, slušela jeho vysoké postavě. Vypadal v ní elegantně a přitažlivě. Trpěla jsem, když jsem ho v ní viděla zakutého, ale bylo vidět, že je na ni nesmírně pyšný.
Držel mě za ruku a vyptával se mě na život doma i na můj úmysl přihlásit se na archeologickou fakultu svatokatarecké univerzity. Ptal se na rodiče. Řekl mi, že v šatech vypadám nádherně a dospěle, a prohlásil, že je pyšný na to, jaký se ze mě stal „nevšední talent“. Promlouvala jsem k němu s těžkou bolestí v srdci, protože mi bylo víceméně jasné, že se sotva známe a v dohledné době nedostaneme šanci poznat se lépe, jelikož ho vyšlou na frontu dobyvatelské války do polostínové oblasti.
Jeho tváří škublo cosi, co mohl být pocit viny, jako kdyby mi četl myšlenky, načež zaletěl pohledem k deštivému obzoru. Třeba se mu vybavila ta noc, kdy mi oznámil, že až vyroste, bude zabíjet noční můry jako otec – slib, který dodržel. Stiskl mi ruku.
„Budu v pořádku, Val. Jen se neboj.“
Smutně jsem se na něj usmála. „Ještě není pozdě. Můžeš se po promoci přihlásit do civilní služby a studovat se mnou na svatém Katarci. Máti a papá by ti to neměli za zlé. Mohl by ses vrátit k fyzice, kterou jsi měl vždycky tak rád. Můžeme se ubytovat na Pemluthské koleji a o nájem se rozdělit. Univerzita je přímo uprostřed města, užili bychom si spoustu legrace.“
„Nemůžu. To přece víš. Tohle je můj sen. Chci se stát vojákem a rytířem.“
„Být rytířem už není totéž co za otcových časů. Papá byl nezávislý korzár. Situace se změnila. Budeš muset vstoupit do armády. Rytířské tituly teď udělujou oni a jsou na ně skoupí. Dávají je hlavně zraněným a mrtvým vojákům, Velagu.“
„Studuju přece na vojenské škole, u všech svatých, takže vím, co je nebo není rytířský titul. Nedramatizuj to, prosím tě. Jsi přece inteligentní dívka.“
„Jak to s tím souvisí?“
„Jdu do toho. Mám ve své schopnosti větší důvěru než ty.“
„Já tvým schopnostem taky důvěřuju. Jenže noční můry se zlobí, Velagu. My je vyhlazujeme. Bojí se a jsou naštvané. Horami jich proudí celé davy. Naši vojáci umírají ve větším počtu než kdy dřív. Jak si potom nemám dělat starosti?“
Se stisknutou čelistí sklopil zrak k našim propleteným rukám. Jeho sevření ochablo. „Nezačínej zase s těmi svými teoriemi o dobrotě nočních můr. Nehodlám to poslouchat. Oni se nebojí, oni jsou strach a my je z téhle planety vyhladíme, když bude třeba, abyste vy všichni ostatní mohli žít beze strachu.“
„Já jsem se svým životem docela spokojená, děkuju pěkně. Když kvůli matce, otci a mně zůstaneš naživu, budu z toho mít větší radost, než jakou bych měla z vyhlazení té strašlivé hordy.“
Skousl si ret a stisk jeho ruky na mé opět zesílil. „Vím, sestřičko. Je od tebe hezké, že si děláš takové starosti. Ale Monarchie mě potřebuje. Budu v pořádku. Slibuju.“
A to byl, co se jeho týkalo, konec diskuse. Věděla jsem, že nemá smysl na něj dál naléhat, protože by ho to naštvalo. Byl to koneckonců jeho život. Život, jaký si sám zvolil. Neměla jsem právo ho shazovat. Nechtěla jsem se vracet do města rozhádaná. Chvíli jsme si ještě povídali tak nezávazně, jak jen to šlo, pak jsme vstali, políbili se vzájemně na tvář, já jsem ho pevně objala a dívala se, jak odchází.
K čemu jsou dobré sliby, jako byl ten, který Velag učinil při našem posledním loučení, i kdybyste je mysleli naprosto vážně? O pár měsíců později ho hned po promoci odveleli, dokonce bez obřadu, protože jsme byli ve válce. Po šesti měsících nadšených dopisů z frontových linií u Polostínových hor zahynul s oštěpem noční můry v hrudi během bitvy, která Monarchii vynesla další vítězství ve válce s hordami temnoty. Ve srovnání s tisíci nočních můr povražděnými v téže bitvě našimi puškami a děly byly ztráty Monarchie nepatrné. A přesto mí rodiče ztratili syna a já bratra.
Posmrtně pak Velagovi udělili rytířský titul, o který tak usilovně bojoval. Ještě nikdy jsem se tak nenáviděla za to, že jsem měla pravdu, jako tehdy.
* * *
Zatímco ve městě doktoři pomáhali Velagovi ven z matčina těla, otec doprovázel průkopníky do předhůří. Vidím ho ve zbroji, s přilbicí plnou pachu žhavé oceli a studeného potu, napůl oslepeného sklopeným hledím, s mečem v jedné ruce a svázanými otěžemi a planoucí pochodní ve druhé, na koni chystajícím se vyrazit do útoku. Na zádech má připevněnou novou kovovou nádobu se žhavými uhlíky, aby mu ve zbroji nebyla zima, takže jeho brnění vrže a praská, jak se postupně rozpaluje, a vyvádí ho z rovnováhy svou vahou i syčícími ventily, ale zato mu drží spalující mráz alespoň trochu od těla. Krůpěje zmrzlé vody poletují v loučemi osvětleném vzduchu jako prach a skrz hledí ho štípou do očí. Prsty v rukavicích už navzdory zbroji vůbec necítí. Povědomý třpyt nelidských očí za hranicí světla, kde není vidět nic vyjma odrazu plamenů na nepřátelích, kteří jsou ve stínu neviditelní a táhnou se podél karavany jako vypoukliny v temnotě. To jediné, co stojí mezi nočními můrami a průkopníky s koňmi i dostavníky obtěžkanými přístroji a těžkými kotouči drátů a kabelů, které vnesou do této divočiny světlo civilizace, je on a jeho oddíl.
Jak dlouhá mu ta cesta musela připadat? Jak dlouho to trvalo, než se vrátil živý do teplého nemocničního pokoje k manželce a novorozenému synu Velagovi, ležícímu ve svitu zbrusu nové elektrické žárovky?
Když jsem se narodila já, zbrojíři už vynalezli přenosné střelné zbraně a zbroje s integrovanými dutými kabely, které rozváděly po celém brnění vodu ohřívanou uhlíky, udržovaly v něm teplo a umožňovaly potulným rytířům i námezdným žoldnéřům vydávat se hlouběji do Večera. Za nimi následovali průkopníci, kteří přinášeli svou techniku na samotné vrcholky předhůří zamořeného nočními můrami. Tehdy také otec přestal vyjíždět na výpravy pro případ, že by se už nevrátil. Měli sice k dispozici nové nástroje, ale válka nabírala na intenzitě. Musel myslet na svého syna a dceru, a také na manželku, která ho chtěla mít doma.
* * *
Když jsem sledovala Velagovu pohřební hranici, jak plane v západním svitu na žehovém pahorku zvaném Mohyla kostí, přemítala jsem, jestli se jiskry vystřelované jeho hořícím tělem k nebi změní v éteru ve hvězdný prach a odvanou ke slunci, aby mu prodloužily život, nebo zda jde o konečný, naprostý rozptyl. Prozpěvující kněz solární církve v téhle věci zjevně nechoval žádné pochybnosti. Jak jsem tam tak stála, obklopená zkamenělými žebry Zhurgeitha, posledního solvema a heraldického anděla monarchie i církve (která jej rovněž nazývá Drakem), zjistila jsem, že snad poprvé v životě skutečně nemám tušení, co přináší smrt, ačkoli jsem tak dlouho praktikovala cynismus, jenž se pro mou generaci stal zvykem.
Trochu rozechvěle jsem uvažovala o možnosti, že pokud má církev pravdu, mohl by prach Velagova života skončit místo slunce ve věčné temnotě kosmického předpeklí kvůli tomu, co mi jako malý kluk provedl. Protože jsem mu nikdy neodpustila, i když jsem si namlouvala opak.
Jak se náš svět mění.
Slunce je velká koule hořícího plynu, popel se nakonec snese k zemi a můj mrtvý bratr zůstane přítomen ve vesmíru, protože si ho já a moje rodina budeme pamatovat stejně, jako si pamatuju své dětství, svůj život, strach z nočních můr, v němž jsme žili, nebo anděla Draka, jehož vojsko zlikvidovala sluneční erupce dřív, než jsme je spatřili.
* * *
Venku skučí vítr tak hlasitě, že bych ho klidně mohla považovat za zvuk trumpet ze zmrzlého města obývaného hordami temnoty. I za odizolovanými kovovými dveřmi a vytápěnými tunely jeskynních bunkrů, z nichž se skládá pohraniční tábor v Podvečeru, vidím svůj dech a musím na sobě mít dva silné kabáty, aby mi nebyla zima. Když teď píšu, mám prsty jako rampouchy. Venku bych pod vlivem meteorologických podmínek brzy zemřela. A přesto jsem nyní zde, v zemi nočních můr.
Někde za těmito Polostínovými horami, které jsme překonali ve vzduchotěsném vlaku, leží Město Dlouhých stínů. Ještě nikdy jsem od něj nebyla tak daleko. Jako ostatně málokdo. Jsme cele zavázáni těm, kdo zmapovali nejkratší trasu přes hory, položili koleje v nejnižších údolích, probourali nové tunely a položili základy Podvečera. Tuto hranici však dosud nikdo nepřekročil. Staneme se – já a zbytek výzkumného týmu ze svatého Katarce – prvními, kdo se odváží do Noci. Bude to nebezpečný podnik, ale já v nás věřím, v ty odvážné muže a ženy, kteří mě sem doprovázejí.
Můj drahý Velagu, jak bys reagoval na spatření těch nádherných jeskyní, ve kterých nyní sedím, a tajné kultury našich nepřátel? Obklopuje mě něco, co lze nazvat jedině jejich uměním, světlo luceren vytváří bledé tapiserie na skalních stěnách, do nichž noční můry po celá tisíciletí vyškrabávaly obraz úsvitu jejich éry, dějin, jež po něm následovaly, i jejich konce ohlášeného naším příchodem do jejich světa.
My jsme v těchto dějinách nepřáteli, kteří přinášejí do Večera děs oslepujícího ohně a vyspělé zbraně způsobující jejich genocidu. Na těchto zdech jsme vyobrazení nevýraznými odstíny bílé bioluminiscenční barvy jako roj světelných šmouh, které postupují proti útočícím nočním můrám vykresleným v ostřejších úhlech černí smíchanou z krve a nerostných látek.
V těchto dějinách žily noční můry už v době, kdy poslední solvemi začali létat do Večera za kořistí. Nevíme, zda je to pravda nebo mýtus, ale mohlo by to znamenat, že noční můry tu byly dávno před námi. Mohlo by to vysvětlovat jejich adaptaci na temnotu panující v odlehlejších končinách Večera – jejich světlo pohlcující pokožka by ve večerních hvozdech fungovala jako odvěká kamufláž před solvemy. My jsme pak do Večera přišli s ohněm (který na jejich malbách dští solvemi) a světlou pletí, s korouhvemi zobrazujícími Draka a slunce, a byli jsme jako pomstychtivá rasa duchů, kteří přišli zabíjet místo těch zmizelých andělů Dne, jež noční můry uctívaly až do samého konce. Snad se přitom modlily za náš ústup.
V sálech podepřených hrudními koši a páteřemi prastarých solvemích koster jsem viděla pohřební komory s vysokými hranicemi z kostí nočních můr a jejich dětí (které jsme nazývali rarachy, protože jsme nechtěli uvažovat o tom, že by naši nepřátelé mohli mít potomstvo). Leží tu i naše kosti, které nejsou zase tolik odlišné od jejich. Stopy po zubech nasvědčují, že své mrtvé pojídali, nejspíš kvůli nedostatku potravy skýtané křehkým ekosystémem Večera. Není divu, že pojídali i naše mrtvé – jak jsme se obávali. Nebylo to ze zlovolnosti, ale z nutnosti.
Máme se ještě hodně co učit.
Možná by ti poskytlo alespoň částečnou útěchu, Velagu, kdybys věděl, že noční můry nás nechtěly zničit, jen nás zahnat dál od svého domova. Možná taky ne.
Ilydrin mi přišla říct, že je na čase vyrazit. Je to členka naší expedice – bioložka – a moje partnerka. Skrývat prostou pravdu o naší náklonnosti mi zde, v prázdném městě rasy, kterou jsme zničili, připadá obscénní. Tváří v tvář nesmírné, vražedné kráse druhé půlky naší planety působí zkostnatělé mravy našeho městského státu triviálně. Zbožňuji Ilydrin a jsem ráda, že je tady se mnou.
Jeden tým zůstane zde, zatímco náš vyrazí ven do Noci. Ilydrin a já jsme se byly projít venku, abychom otestovaly naše noční krunýře – pancéřované skafandry, které nás ochrání před smrtící zimou. Sešly jsme z podvečerních jeskyní do neznámé divočiny za nimi, kde se nám na prosklených průzorech srážel dech, zatímco čelovky vykrajovaly široké pruhy ze sněhem zaváté temnoty. Před sebou jsme viděly jen nekonečnou pláň ledu – možná zmrzlé moře.
Žádné přízračné věže, žádné černé korouhve Noci, žádné hordy nočních můr nachystané k útoku, žádný Temný pán v dalekém obsidiánovém paláci (obraz, který jsme s Ilydrin během našich prvních nocí na koleji ve spravedlivém rozhořčení mnohokrát strhávaly v podobě armádních plakátů). Ruku v ruce jsme se pak vrátily do tábora, upocené ve stísněných krunýřích, se sněhem křupajícím pod našimi těžkými botami. Myslela jsem na tebe, otče, jak se odvážně vydáváš do trpkého Večera, abys zaopatřil rodinu.
Myslela jsem na tebe, bratře, jak za svou monarchii šlechetně mašíruješ proti těm hordám. Myslela jsem na tebe, matko, jak sama udatně nosíš své první dítě v tom prázdném domě, z něhož se teprve měl stát náš domov. Myslela jsem na tebe, Stíne – zlomeného, týraného vězně, jak mlčky ceníš zuby na své věznitele.
Tam venku jsem se třásla – nervozitou, vzrušením, nevolností. Ale nebála jsem se.
* * *
Mám otcovu starou fotografii s hlavou noční můry (po Velagově smrti ji odstranil z jejího místa nad krbovou římsou). Mám fotografii, na níž je matka, otec, Velag a já, všichni nastrojení před výletem do Tryzny nad Dnem. A konečně usměvavý portrét Velaga v uniformě předtím, než odjel studovat na akademii, kde díky monochromatické měkkosti snímku není vidět jediný z jeho uhrů. Nosím ty snímky všude s sebou, v kapse svrchníku, a občas je vytahuji, když píšu.
* * *
A takhle to začíná. Píšu v klaustrofobicky tísnivém prostoru Žížaly, parou poháněného vozidla navrženého našimi kamarády z technické fakulty (profesoři z naší výpravy je pojmenovali společně s nimi, nepochybně během popíjení v baru na Univerzitní třídě). Je to náš pohyblivý tábor, ve kterém budeme spát, jíst, ukrývat se před živly a podnikat stále delší a vzdálenější výpravy – přinejmenším několikadenní, jak alespoň doufáme. Kdyby jeho motory selhaly, budeme muset doputovat zpátky v krunýřích a doufat v nejlepší. Okénka jsou pokrytá námrazou, ale tým se udržuje v teple přikládáním do krbu a zpěvem. Ilydrin přichází, aby mi zašeptala do vlasů: „Přestaň už psát, Val, a pojď k nám.“ Odpovím, že ano, za minutku. Usměje se a odejde za ostatními s tváří zrudlou a zvlhlou sazemi z otevřeného krbu. Pro tyhle okamžiky žiju.
Už se chystám odložit pero. Za minutku.
Netuším, co tam venku nalezneme. Třeba opravdu najdeme Temného pána s hordou nočních můr. V tuto chvíli tomu však nevěří už ani armádní sektor, jinak by proti financování této expedice protestovali, nebo se ji snažili využít pro své účely.
Ilydrin tvrdí, že výskyt života tak hluboko v Noci je nepravděpodobný – ani noční můry se navzdory našim zakořeněným představám neodvažovaly přes hory. Připouští však, že jsme se už několikrát zmýlili. Mnohokrát. Důležité je, že jsme došli na nové místo. Místo ležící jinde než ve Městě Dlouhých stínů nebo v Polostínových teritoriích, lokalitách poznamenaných našimi dávnými strachy. Potřebujeme vidět i zbytek tohoto světa a setkat se s jeho ostatními obyvateli – pokud nějací jsou – pod vlivem zvědavosti, nikoli obav.
A já vím, že to nakonec dokážeme. Tohle je náš první, drobný krůček. Kéž bys tu byl se mnou a viděl to, Velagu. Na téhle planetě jsi byl pouhé děcko.
Možná zde zahyneme. Ne proto, že jsme se vydali vstříc zlu, ale protože jsme hledali nové vědění. A toho já nelituji, i kdybych měla být mrtvá, až budete číst tyto řádky. Přichází nový věk. Nechť je toto skromné líčení jeho předmluvou.
Poprvé vydáno v časopise Asimov‘s SF v srpnu roku 2012
Přeložila Daniela Orlando
