Stejně jako každou první středu v měsíci se Tom Kelly i dnes vydal do St. Hilaire pro poštu a zásoby. Nejprve ale dopil láhev vína, s níž předtím usnul, pak si nalil do sklenky na tři prsty kalného absintu, hodil ho do sebe a na chuť si dal ještě jednoho panáka. Když ve stařičkém citroenu sjížděl serpentinami ze své hory, mihotalo se městečko v hlubinách údolí červenou hnědí a tu a tam bylo vidět skvrny olivovníků. A když si promnul oči a trochu je přimhouřil, rozeznal v dálce na východě, kde se vápencové pohoří zdvihalo v mohutném útesu, plachťáky, jak se nechávají unášet teplými ranními proudy vzduchu a krouží na bělostném pozadí, a zahlédl i pablesky jejich křídel. S absintem v žilách si připadal rovněž tak trochu jako plachťák. Citroen se smýkal záplatovanými pneumatikami po štěrku nekonečnou cestou ze srázu, zatáčky projížděl poslepu a v protisměru, stará plátěná střecha mu pleskala sem a tam, vyjížděl ze stínů, aby se do nich vzápětí zanořil, a za horkého řevu stařičkého motoru, který rozháněl ovce na všechny strany, se řítil z hory do údolí.
V bureau de poste mu madame Brissacová uštědřila úsměv, který působil ještě blahosklonněji než obvykle.
„Nějaké dopisy?“ zakrákoral.
Pomalu mrkla: „Jeden nebo dva“ V těžkém vzduchu, který byl Cítit po cucavých bonbonech, gitankách a po madame Brissacové, kroužily masařky. Tom trochu zavrávoral a ze strniště na obličeji vymetl písek, který se mu tam cestou zachytil. Sebral smítko z trika a přitom si všiml, že se mu na hřbetu pravé ruky dělá nová jaterní skvrna Madame Brissacovou by nejspíš dost zklamal, kdyby použil jazykový flakón a začal po všech těch letech mluvit plynnou francouzštinou, nebo kdyby se – jako zastara – dokonce učil z knih a nahrávek, jak si to vždycky sliboval. Tím by ji připravil o jejich malou společnou každoměsíční bitvu.
„Tak tedy, ehin, se voudrais…“ zkusil zamávat rukama
„Vy přát si?“
„Ano prosím. Oui. Ehm – s’il vous plaît…“
Následovala další vlhká pauza vyplněná bzučením masařek. Nebo by se madame Brissacová mohla naučit anglicky, říkal si, ale zároveň věděl, že něco takového by kvůli němu nikdy neudělala
„Vy pozdě,“ prohlásila nakonec.
„Jak to myslíte?“
V tu chvíli se za ním rozrazily dveře a dovnitř se nahrnula skupinka halasících plachťáků. Vraceli se z ranního kroužení v teplých vzdušných proudech. Natlačili se za Toma, těsné přiléhavé kombinézy jim povrzávaly a cípy složených křídel se zachytávaly za spirály hnědých lepkavých mucholapek, jimž se masařky úzkostlivě vyhýbaly. Vypadají jako nějaký lesklý mimozemský hmyz, pomyslel si Tom, když po nich přejel pohledem: hubená těla oblečená do barevných kombinéz ozdobených křiklavými pokroucenými logy sportovních klubů, jemná křídla jako z hedvábí napnutá mezi lehoučkými kostmi měli složená na zádech jako luxusní deštníky. I oni mluvili francouzský a to velmi nahlas vysoko položenými hlasy, přehnaně zdůrazňovali každé slovo a gesto jako někdo, kdo se jazyk naučil teprve nedávno. Měli patrně pocit, že když rozumějí jeden druhému, když se domluví s plachťáckým instruktorem a umějí si objednat pití u baru, mluví prakticky jako rodilí mluvčí. Jenže to ještě neměli tu čest s madame Brissacovou, která si pro ně zaručeně vymyslí nějaký byrokratický zádrhel nebo se bude tvářit, že jim vůbec nerozumí, takže budou muset odejít bez formuláře nebo povolení nebo čehokoli jiného, pro co sem přišli. Tom se znovu otočil k madame Brissacové a usmál se na ni z okraje absintové kocoviny, kterou pomalu začínal cítit. Neobtěžovala se oplatit mu rovněž úsměvem. Místo toho zamumlala něco, co znělo jako: je to krtek.
„Co prosím? Voulez-vous repeter?“
„Dnes je čtvrtek.“
„Aha je comprends. Rozumím…“ Ne že by skutečně rozuměl, ale plachťáci začínali být netrpěliví a stahovali se blíž k němu. Křídla jim šustila ranním vzduchem, který se do nich ještě před chvíli opíral, a byli cítit čerstvým potem a urputnou snahou. Jak je možné, říkal si Tom, že z dálky vypadají tak krásně a zblízka tak ošklivě a hloupě? Ale jak to, že je čtvrtek, když měl za to, že je středa? Samozřejmě si myslel, že je středa, jinak by tady nebyl, to dá rozum. Dodržuje své zvyky, je jimi ohlazený jako letité dřevo přepážky madame Brissacové. Nejspíš ztratil pojem o čase, anebo se na své hoře neobtěžoval pohledem do kalendáře. Taková chybička se snadno vloudí, když člověk žije tak jako on. I když…
„Chcete je? Ano?“
„S’il vous plaît…“
Madame Brissacová se konečně otočila k přihrádkám, kde měla podle systému, který byl pro Toma nepochopitelný, uložené dopisy pro něj a několik dalších lidí. Bylo by hloupě jednoduché uložit ty jeho pod štítek s nápisem „Tom Kelly“, nebo „Američan“, nebo „Opilec“, nebo „Stařík“, nebo „Pitomec“. Tom nikdy nepochopil ani systém, dle kterého dopisy přicházely. Většina jich byla od jeho akademických sponzorů; někdy jich přišlo víc, jindy méně, ale většinou jenom pár. Ty staré hnědé dřevěné přihrádky, které vypadaly, jako by pamatovaly dobu starodávných dopisů, telegramů, možná i zpráv a kondolencí ze světových válek, snad v nich ležely i revoluční prohlášení sanskulotů a dekrety vydané Králem Slunce, se vzdávaly rychlým rukám madame Brissacové způsobem, jenž byl pro Toma nepochopitelný. Mohl by se samozřejmě madame Brissacové zeptat, ale jediné, čeho by se dočkal, by bylo významně zdvižené galské obočí a pokrčení ramen na znamení, že nechápe, oč mu jde. Málo platné, madame Brissacová byla madame Brissacová a to, jak třídí poštu, nebyla jeho věc. A krom toho, plachťáci si za ním šeptali, vrtěli se a chvěli jako mladé volavky.
Na Place de Révolution stály Stánky trhovců, což Toma překvapilo jenom cestou k bureau de poste, pak už ne. Teď už věděl, že to on sám není v pořádku, okolní svět ano. Byl čtvrtek a v kavárně, do které obvykle chodil, bylo rušněji než obvykle. Jakmile vešel, zdvihli se od jeho stolu chlapec s dívkou a ruku v ruce se loudali ven okolo vybledlých obrázků chleba ovoce a sýrů. Dívka se podobala Audrey Hepburnové, chlapci se zpod tílka bez rukávů draly svaly parašutisty a měl zelenou, trochu šupinatou kůži, která v Tomovi vzbuzovala dojem nějaké kožní nemoci. Jak už to odjakživa bývá u osamělých mužů, kteří od kavárenských stolků pozorují mladé páry, i on přemýšlel, co – ke všem čertům – to děvče na takovém klukovi vidí.
Číšník Jean-Benoît měl napilno víc než obvykle. Zalétl k Tomovi pohledem, v němž se objevilo překvapení, ale trvalo to jen okamžik, než se k němu dostal. Tom stejně nikam nepospíchal, měl své obálky, všech šest dopisů, které si mohl číst. Ležely na plastovém ubrusu adresou dolů jako pokerové karty připravené ke hře, kterou musí odehrát. Jedna z obálek byla obyčejná, modrá, se vzorem, který připomínal hladinu zčeřené vody; pravděpodobně šlo o něco, co stejně vyhodí. Druhá vypadala podezřele, jako účet za nějaký kybernetický přístroj, který Tom vůbec nemá. Zbytek byl zřejmě od těch několika málo sponzorů, kteří mu ještě zbývali. Vedle nich stála na stole prázdná vinná karafa a sklenice, z nichž pili ti dva mladí lidé, a všechno to tvořilo poklidné zátiší, do něhož on vtrhl se svými dopisy jako vetřelec. Pít víno v deset ráno! Ale taková byla Francie. Tohle byla Francie. Sám by si dal také sklenku, ne že ne. Třeba jenom pastis. Ten by se hodil k absintu, který vypil ráno na posilněnou. Povzdechl si, promasíroval si spánky a ve slunném dopoledni se rozhlédl kolem sebe. Přejel pohledem po věži St. Marie, která se zdvihala nad plátěnými střechami trhoveckých Stánků, pak se zadíval dolů na pestrobarevný dav v moderních šatech, moderních kůžích a s moderními obličeji. Francii, tuhle skutečnou Francii, zažíval jenom v průběhu středečních dopolední, tentokrát vlastně v průběhu dopoledne čtvrtečního. Zbytek času mohl trávit kdekoli jinde, třeba spolu s hvězdami na své hoře a čekat, jestli na něj na jeho cestě k věčnosti někdo z vesmíru náhodou nemrkne, což se zdálo čím dál méně pravděpodobné. Proto se stal tím, kým je, starým cizincem, s nímž lidé jako madame Brissacová a Jean-Benoît jednají s povýšenou blahosklonností, aniž by si toho byli vědomi. Proto se nikdy nenaučil řeč, která se kolem něj neustále převalovala ve vlnách plných sykavek. Jean-Benoît měl stále hodně práce, švihal utěrkou, servíroval palačinky a hezký úsměv přidával jen tu a tam za odměnu. Křídla měl složená a ukrytá na zádech tak dobře, že se takřka nedalo poznat, že je má. Stejně jako mnoho ostatních pracoval v St. Hilaire proto, aby si mohl ve volném čase zaplachtit. Tom se svým trois doigts pastis merci se mohl jen těžko stát jednou z Jean-Benoîtových priorit.
Zdvihl jeden z dopisů a pokusil se potlačit krknutí, když mu zbytky absintu zaplavily ústa hořkostí. Dopis přišel z Anglie, z Astonské univerzity v Birminghamu. Úplně zapomněl, že ho sponzorují i oni. Přejížděl prstem po aktivačním proužku a přivřenýma očima sledoval mladíka, kterého viděl prvně v životě. Seděl u impozantního stolu, jaký mívají lidé, kteří dle Tomových zkušeností nikdy v životě nedělali žádnou pořádnou práci.
„Pane Kelly, je pro mne skutečným potěšením, že se s vámi mohu seznámit…“ Mladík se odmlčel. To, co dělal – ať už to bylo cokoli – rozhodně nedělal dlouho. Chytil se desky stolu, jako by byla položená na vrcholku tobogánu, po kterém se chystá sjet dolů: „Jak jste možná zjistil z odborného tisku, přebral jsem záležitosti po doktorce Sally Normantonové. Osobně jsem se s ní nesetkal, ale vím, že vy všichni, kdo jste ji znali, jste si jí velmi cenili. Stejně jako vy i já cítím smutek nad ztrátou skvělého člověka a významné vědkyně v oblasti fyziky…“
Tom na okamžik odtáhl prst ze záznamové stopy a vrátil se zpátky do Francie. Se Sally Normantonovou se setkal jenom jednou. Vzpomínal si, že byla milá, temperamentní a chápavá a že se kvůli pokročilé artritidě, kterou tehdy ještě nedokázaly vyléčit flakóny, pohybovala na automatických protézách. Seděli spolu pod sochami a stromy porostlými mechem na birminghamském náměstí Centenáry Square, ke kterému se vázaly Tomovy mnohem starší vzpomínky, ona si vzdychla, usmála se a vysvětlila mu, že její univerzita zastává už několik desítek let názor, že není možné, aby výsledkem Drakeovy rovnice bylo kladné číslo, ale ona, Sally Normantonová, má pro tuhle záležitost odjakživa určitou slabost a k fyzice se dostala vlastně díky knihám od Clarka a Asimova Tom o nich asi neslyšel, že ne? Samozřejmě že o nich slyšel. Sally byla sice starší než Tom, ale zas ne o tolik. Tom si ustavičným hrbením nad vzrušujícími zatuchlými analogovými stránkami dokonce vypěstoval alergii na prach. Cestou zpátky do kampusu si povídali o všem možném, Sally se při chůzi namáhavě kolébala a s těžkým lupnutím dopadala na zem a svěřila mu, že má na starosti malý fond, nějaké peníze, které zbyly z jakési vládní zakázky. Bude Tomův, dokud si toho nevšimnou účetní. Od té doby uběhlo víc než dvacet let. A teď je Sally mrtvá.
„… v oblasti fyziky. Když jsem přebíral záležitosti, které spadaly do její kompetence, zjistil jsem, že byly přidělovány určité finanční částky i na váš projekt. S politováním vám musím sdělit, že…“
Jedno oko měl zelené, druhé modré, místo nehtů dlouhé drápy, nejspíš to byl plachťák, i když se na to nezdál dost hubený, a Tomovi připadalo, že by se dal snadno vyděsit. Tom popohnal záznam dopředu až k místu, kde mu mladík oznamoval, že na kartu nahrál své obchodní ai-simulakrum, že mu toto simulakrum s radostí zodpoví jakékoli dotazy, ale že rozhodnutí ukončit čerpání peněz z fondu je bohužel nezvratné. Ai tam skutečně bylo pro případ, že by ho Tom chtěl obtěžovat svými plytkými prosbami, ale Tom věděl, že za peníze, které z fondu dostal, může být rád a ještě radši, že na něj univerzita nepodá žalobu a nebude se je z něj snažit dostat zpátky.
Astonská univerzita Anglie. Vzduch se zvláštní vůní. Zvláštní stromy. Jestli existuje roční období, které by to místo vystihovalo, pak to byl podzim. A podzimní nálada se nad ním vznášela i v těch nejstudenějších, nejparnějších a nejdeštivějších dnech. Jak je to dlouho? Snažil se na to nemyslet. Byla to pro něj rovnice, jejíž výsledek opakovaně vycházel roven nule. Všiml si, že na sklence, ze které pila ta hezká dívka zůstal otisk rtěnky. A když konečně přispěchal Jean-Benoît s kalnou žlutou tekutinou, u níž si Tom nebyl jistý, jestli o ni ještě stojí, bylo mu téměř líto, že sklenku odnese a že s ní zmizí i milé vzpomínky, které se snažil vylovit z paměti. Voilà. Merci. Řekl pár dalších slov lámanou francouzštinou, s níž dnes začal u nepochopitelně organizovaných přihrádek madame Brissacové, a vypil pastis na jeden lok. Alespoň se konečně zbavil absintové pachuti.
Byl hezký den a trh se hemžil lidmi. Byla by škoda nechat si zkazit pracně budovanou dobrou náladu dopisy, ve kterých se budou hojně vyskytovat slova jako: litujeme, rušíme nebo alespoň musíme vás požádat o vysvětlení… Tohle náměstí, to byly francouzské bagety, esence Edith Piaf, Eiffelovka v malém. Teplá vůně česneku, mírně zapáchající kanály a dobrá černá káva A směšní malí pudlíci, které za sebou vláčejí dlouhonohé dámy. Bylo to pokřikování a gestikulování, staré vdovy v černém, které byly patrně mladší, než si myslel, pobíhaly kolem s pruhovanými nákupními kabelami jako komparsistky ze špatného filmu a škaredily se na kdekterý zázrak, který měl svůj původ v kouzelném flakónu. Kněz v sutaně, který právě vyšel z kostela a zastavil se ve slunečních paprscích na vrcholu schodiště, aby přehlédl scenerii před sebou. Na zádech měl křídla, která roztáhl, jako by zazíval, a vlasy měl šarlatové.
Další plachťák. Tom se usmál při představě, jakou autoritu může mít takový kněz u svých oveček, u sboru tvořeného především zamračenými přísnými starými ženami, a napadlo ho, že by si mohl objednat další pastis… Proč ne?
Pak si všiml jedné postavy. Šla právě po okraji náměstí, procházela kolem stánků s krajkami povlávajícími ve větru, který přicházel od vápencových hor a v uličkách s nataženými prádelními šňůrami se měnil ve slabý teplý vánek. To nemůže být ona! Samozřejmě že to nemůže být ona To ten otisk rtěnky na okraji sklenice, to kvůli němu se mu vybavila dávná vzpomínka. Může za to otisk rtěnky a zpráva z Anglie a také to, že Sally zemřela a on přišel o další zdroj příjmů. To všechno by v něm mohlo rozdmýchat sladkohořkou směsici vzpomínek, kdyby to dovolil. Měla na sobě tmavomodré šaty bez rukávů, stála na místě zalitém sluncem a plavé vlasy jí zářily. Do obličeje jí neviděl. Mohl to být kdokoli, ale zdálo se mu, že to může být i Terr. Vzdula se v něm směsice protichůdných pocitů a nutila ho, aby se k ní rozběhl a objal ji, ale zároveň, aby si vykopal hlubokou, přehlubokou jámu přímo tady, pod kavárenským chodníkem, a navždy se do ní schoval. Zamrkal a hlava se mu zatočila. Než stihl zaostřit, ta dívka nebo žena vykročila Pohyb nahé paže, záblesk krásného lýtka. Proč to teď ženy dělají? Proč se nechávají měnit? Jsou přece dokonalé takové, jak jsou. A on, Tom, je přesvědčený, že byly dokonalé vždycky, alespoň co si pamatuje. Zvlášť Terr. Ale to byla nejspíš také jenom iluze.
Vstal, hodil na stůl pár franků a klopýtavě vyrazil mezi Stánky. Ty tmavomodré šaty, ty nohy, ty vlasy! Srdce mu bušilo zvláštní hlubokou vzpomínkou, jak to nezažil už celá léta I kdyby to nebyla ona – a ona to být nemůže! – musí se o tom přesvědčit. Jenomže St. Hilaire prožívalo obvyklý rušný čtvrtek a trh plný lidí ho spolkl, aby ho vyplivl až u schodiště, které sbíhalo podél starých hradeb, kde se pod vrbami leskla řeka. Podruhé se dostal z lidského mumraje na kopci, na Rue de Commerce lemované zářivými drahými obchody, jejichž výkladní skříně nabízely značkové oblečení, značkové flakóny a značkové životy. V lahvičkách podobných flakónům s drahými parfémy bylo k mání patnáct různých značek hovorové francouzštiny. Ceny svou výší odpovídaly značkám. Rozkousli jste lahvičku, jejíž obsah chutnal jako cukrová vata a do hrdla vám stekly zázračné mikroskopické částečky vědy neomezených možností, obalily stěny žaludku a pronikly do krevního řečiště, kde se odbourala jejich ochranná vrstva a ony se spřátelily s vaším imunitním systémem a stopem se svezly až do vašeho mozku. Další lekce jazyka byly sice nutné – tak to alespoň stálo na obalu – ale stačila i jedna nebo dvě. Posadili jste se do tmy protkávané světelnými záblesky a ve stavu jakéhosi zenového klidu, který ve vás navodily drogy aplikované v podobě rektálních čípků (jsme přece ve Francii!), jste počkali, až si nanomolekuly dostatečně pohrají s vašimi jazykovými centry a kognitivními funkcemi a vy začnete s parlez vous, jako by to byl váš rodný jazyk. Také jste si mohli nechat narůst křídla ale pozor!, flakóny ve sportovních obchodech byly ještě dražší. Figuríny pokryté světélkujícími barvami šeptaly za skleněnými tabulemi, kývaly na Toma a vzrušeně se chvěly. Lákaly ho, aby investoval do zážitku, který bude trvat čtrnáct dní, ale vydá za celý život.
Podél obchodů došel na staré náměstí, kde se právě otevíralo Musée de Masque. Na schodech před budovou seděla skupinka lidí, společně popíjeli z láhve čistý pernod a vypadali, že proflámovali předchozí noc. Křídla, která si ženy ozdobily hedvábím a drahokamy, teď už vypadala spíš jako unavené věšáky na klobouky. Muži byli prakticky nazí, nepočítáme-li pulsující ozdoby vetkané do masa, které připomínaly tetování, a tanga chycená tenkými šňůrkami, která se vepředu slibně dmula bohatým obsahem. Pokožku měli namodralou a Tom si říkal, že je to nejspíš nová módní barva pro tuto sezónu. Připadali mu jako parta podvyživených chrličů, které se zřítily z výšky na zem. Otočil se, prošel zpátky ulicí a našel svůj citroen přesně tam, kde si myslel, že ho zaparkoval, tedy u alimentation generále, kde si předtím nakoupil zásoby na další měsíc. Otočil starým analogovým klíčkem ponechaným v zapalování a s hrkáním se pomalu rozjel po kočičích hlavách. Nákup mu šplouchal a cinkal v krabicích. Pak přidal plyn a se zařváním vyrazil vstříc poledni, horku, olivovníkům roztroušeným po krajině a šedobílému masivu své hory.
* * *
Soumrak. První hvězdy. Jeho čas. Jeho hora Tom stál před svou jednoduchou dřevěnou chatou, usrkával kávu a snažil se přemluvit slunce, aby poslalo spát poslední prozářené mraky plující na horizontu. Na rozlehlé vápencové plošině široké asi míli a mírné se sklánějící k západu zářila stříbrná pavučina nástražných antén a třpytila se rosou, která padla, když se teď na konci dne ochladilo, a odrážela umírající světlo. On i antény čekali na hvězdy.
Občas se sám sobě divil, že je tady nahoře a zabývá se právě tímhle. Že i na prahu sedmdesátky něco hledá a o něco usiluje, zvlášť když jde o věc tak nepochopitelnou a extravagantní, jako je mimozemský život. Kdy to celé začalo? Jak se ocitl na začátku téhle cesty? Mohly za to opravdu vědeckofantastické příběhy? Ty chvíle, kdy procházel s Davidem Bowmanem Hvězdnou bránou, nebo kdy s Paulem Atreidem klopýtal přes pouště s písečnými červy? Stalo se to pod skalami v Eastportu, když jako dítě choval maličké průsvitné kraby a vystavoval je působení světla, nebo když se o něco později dostal na několik málo zbývajících webových stránek SETI? Valilo se to na něj z obrazovek počítačů v univerzitních knihovnách, nebo se to dělo teď, když se díval na vycházející hvězdy ze své osamělé chaty na své osamělé francouzské hoře? Nebo se to stalo někde jinde – sladce, nádherně a nepostižitelně?
Většina lidí, které znal nebo s nimi alespoň udržoval kontakt na dálku, už to vzdala, přestože je to dřív tolik vzrušovalo. A ti, co se zdáli nejšťastnější, nejvyrovnanější a žili v největší pohodě (a tudíž neměli s Tomem nic společného), se o takové věci nezajímali nikdy. Jezdili na dovolenou do míst jako St. Hilaire, s entuziasmem malých dětí si nechávali narůst křídla nebo žábry, kupovali si flakóny, aby se naučili nové jazyky nebo získali nový zevnějšek, létali a potápěli se, zkrátka si užívali nově dostupných živlů. Odložil šálek, káva už byla stejně studená, a usmál se pro sebe (v tom si pořád nemohl pomoct), když sledoval, jak přichází noc. Možná za to mohla ta scéna z Fantazie, kterou viděl na videu, když byl o málo starší než batole, ta scéna se spoustou dovádějících andělíčků a kentaurů, ve které – jak později zjistil – hrála Beethovenova Pastorální symfonie. Na konci zapadalo slunce, Zeus odcházel se svými hromy a přicházel Morfeus v nádherném plášti noci. Představa, že mezi hvězdami existuje život, v něm vzklíčila už tehdy, když seděl v transu před obrazovkou a nevnímal vůbec nic, ani hluk baltimorských ulic za okny, a naplňovala ho něčím, co se podobalo sladké bolesti, tomu, co cítil, když ho objala matka ve chvíli, kdy si myslela, že už spí, a co připomínalo touhu po kole a zmrzlině. To sladkobolno cítil dodnes, kdykoli se podíval na nebe, na kterém se začínaly třpytit hvězdy. A dodnes mu při tom pohledu naskakovala husí kůže.
Stal se z něj noční tvor, stvoření soumraků a svítání. Měl pocit, že si na osamělý život na téhle ploché opuštěné hoře zvykl natolik, že se u něj vyvinulo něco jako agorafobie. Nebo spíš klaustrofobie? Proto potřeboval dnes ráno panáka nebo alespoň lok absintu. Pravidelné středy a ruch města se pro něj staly něčím neuvěřitelným, jakýmisi výbuchy světla, pachů, zvuků a kontaktů. Připadal si jako ve virtuálním prostoru, kde se člověk prodírá obrovskými pevnostmi na cizích planetách, bojuje s imaginárními mimozemšťany a střílí na ně dělem. Popravdě řečeno, on sám se ke střílení nedokázal nikdy přinutit. Když se kolem něj seběhla monstra s výhrůžnými pohledy, s čelistmi otevřenými dokořán a s vyceněnými tesáky, z nichž odkapávaly sliny, stál o jediné: spřátelit se s nimi a vyptat se na jejich zvyky, náboženství a způsoby páření. Virtuální hry se pokoušel hrát jenom několikrát a nikdy se nedostal na žádnou vyšší úroveň. A když o tom tak přemýšlel, musel si přiznat, že úspěšně nedokázal projít ani mnoha úrovněmi virtuální hry zvané život.
Byla skoro tma, čas tajemství, milenců a vzkazů. Čas cinkotu skleniček na víno a tichého lupání otevíraných láhví. Nebe na západě se červenalo matným ruměncem mraků a třpytivě se odráželo v jezírku na svahu hory, které už bylo sotva vidět. Ze svého místa toho nedokázal rozlišit mnoho, ale zdálo se mu, že se dole u vody pohybují nezřetelné šedé stíny. Mohla to být jenom hra, kterou v jeho unavených očích předvádělo rozptýlené světlo s chřadnoucími zbytky tyčinek a čípků – jakési náhodné zbytky dat, ale z předchozích nocí a rán věděl, že se na náhorní plošině pasou plaší kozorožci. Stahují se sem za vodou zdaleka společně s řadou dalších zvířat, protože většina srážek, která v době zimních dešťů a letních bouřek spadne, okamžitě odteče labyrintem děr, kterými je krasová oblast protkaná. Když se na jezírko díval za zvlášť jasných nocí, zahlédl občas pablesky, jako by do vody právě spadlo pár hvězd, ale když k němu tu a tam sešel náročným terénem, opakovaně zjišťoval, že zblízka není ani trochu hezké, že je to jenom páchnoucí hnědý ovál husté, téměř vazké tekutiny obklopený zaschlým rozpraskaným bahnem. Nijak nesplňovalo jeho představu krásné oázy, v níž pestrobarevní ptáci, přežvýkavci i dravci na okamžik zapomenou na nepřátelství a společně sklání hlavy, aby se napili stříbřité chladivé vody a uhasili žízeň. Každopádně šlo o velmi důležitý zdroj vody pro místní faunu a objevil ho i na mapě, když před lety hledal vhodné místo, kde by začal s prací, která by mu vydržela po celý zbytek života Modrá tečka malé čeření naděje a života. Tu tečku považoval za znamení.
Vešel do chaty a odšrouboval plechový uzávěr laciného, ale celkem kvalitního vin de table, které si většinou večer otevíral. Lokl si přímo z láhve, rozhlédl se kolem sebe bez velké naděje, že najde čistou sklenici, znovu si lokl a jednou rukou zadal příkaz na klávesnici jednoho z přístrojů. Světla zamžikala větráky se rozběhly. Některé bzučely jako cvrčkové, jiné bručivě sténaly jako zranění medvědi. Od všech těch starožitných obvodů tady bylo horko a vzduch byl cítit přepáleným prachem a rozpálenými kabely. Ozval se však i neznámý mdlý syčivý zvuk, mohlo to být jenom náhodné zajiskření, ale přesto tím směrem otočil hlavu jako pastevec, který pozorně sleduje potřeby a nálady svého stáda Nic neviděl, ale zůstával pozorný. Většinu včerejší noci strávil odstraňováním škod způsobených rozlitým vínem a nechtěl, aby se to opakovalo i dnes. Dnešek, tedy středa která byla ve skutečnosti čtvrtkem, v sobě měl cosi zajímavého, co v Tomovi vzbuzovalo zvláštní pocit naléhavosti. Na to, aby věřil v předtuchy a podobné nesmysly, byl příliš vědecky založený, věcný a logicky uvažující, ale přesto si nemohl pomoct a přemítal, jak se asi cítili všichni ti Hawkingové, Einsteinové, Newtonové a vlastně i Cookové a Kolumbové těsně před tím, než udělali svůj velký objev. Nahlíženo zpětně, nemohlo u žádného takového projektu jít o nic jiného než o postupné shromažďování informací a vědomostí a o přesvědčení, že je možné úspěšně prozkoumat určitou oblast, o které se toho zatím moc nevědělo. Pak obyčejně následovaly roky doprošování, shánění peněz a lidí do týmu, opakovaného odmítání vědeckých článků a vůbec těžké dřiny, při níž to začínalo víc a víc vypadat, že ten váš původně intuitivní pocit má skutečně něco do sebe, přestože všichni ostatní jdou naprosto opačným směrem a myslí si o vás – jak to kdysi říkal Tomův profesor kosmologie – že jste na úplně špatné adrese a navíc v úplně špatném městě. Ve slabších chvílích se Tom sám sebe ptal, zda vůbec existuje nějaká adresa.
Ale ne teď. Data se samozřejmě zpracovávala automaticky. Shromažďovala se ve dne v noci podle parametrů a vlnových délek, které nastavil předem. Klasifikování a třídění informací probíhalo i u těchto procesorů rychlostí jednoho gigabytu za sekundu. Vyhledávací systém nastavil tak, aby ho blikáním a pípáním, zkrátka nějakým elektronickým rámusem, upozornil na jakoukoli anomálii. Ačkoli ho z kalné denní dřímoty běžně vytrhovaly poplachy způsobené výkyvy napětí, zbloudilým kosmickým paprskem, mušincem nebo tím, že mu nějaký kabel překousal králík, pořád se bál, že přehlédne ten konkrétní výkyv napětí, ten neobvyklý (nebo obvyklý) jev, který by mohl něco znamenat, nebo že ho poplach nedokáže vzbudit a on zaspí svůj velký okamžik. Uvědomoval si samozřejmě, že počítače nevidí všude a že vzhledem k velikosti vesmíru a možnostem, které on a jeho počítače mají, vždycky něco přehlédnou. A že to něco je tak velké, že se to svou velikostí blíží spíše všemu. Nejenže tady byla data, která shromažďoval pro různé astronomické i neastronomické účely, pravidelně je stahoval ze svého satelitního připojení, ukládal na discích a ty skládal jeden na druhý v jednom koutě chaty, kde už tvořily stříbřitý sloup sahající skoro ke stropu, ale byly tu i hvězdy na obloze, hvězdy a jejich obyvatelé, a bez přestání se v reálném čase usmívaly dolů.
Jak si s tím poradit? Kde začít? Kde je mezi všemi možnými radiovými vlnovými délkami to správné místo, kde by měl hledat vzkazy od malých zelených mužíčků? Tu otázku si lidé poprvé položili před více než sto lety. Existovalo mnoho odpovědí, ale zdálo se, že jedna se zdá být nerozumnější. Tom na tu frekvenci naladil, oživil nástražné antény na krasovém podloží, přidal reproduktorům na hlasitosti, dal si další hlt vin de table, zapnul monitor a sedl si k němu, poslouchal, sledoval obrazovku a pil. Mikrovlny tiše šuměly, mezi blikajícími hvězdami vládl mezihvězdný klid, vesmírem se přelévala mračna plynů, rachotil velký třesk, prskaly kvasary a mezi tím vším létaly rakety, které vypustili pozemšťané žijící na Zemi i ti roztroušení po solárním systému. Naladil na pásmový rozsah mezi vyzařovací frekvencí mezihvězdného vodíku a hydroxylových radikálů s kmitočtem kolem 1420 MHz, který se označuje výrazem vodní díra V tom slovním spojení bylo vyjádřeno nejen chemické složení vody, ale i představa o místě, kde by se – obdobně k plachým kozorožcům, kteří se za soumraku a za svítání stahovali ke své „vodní díře“, aby uhasili žízeň – mohly po únavném dni scházet nejrůznější bytosti z celého vesmíru, aby si vyprávěly své podivuhodné příběhy.
Tom naslouchal zvukům vodní díry. Jaká je šance, že se něco stane právě teď, když tady sedí? Jaká je pravděpodobnost, že se ozve: píp, píp, pip, pip, posíláme pozdravy z planet Zarg? Velmi malá. Nepatrná. A představíme-li si všechny možnosti, které ve vesmíru existují, jaká je pravděpodobnost, že něco zachytí on, Tom Kelly, teď, v tuto chvíli, když sedí na své hoře s tímhle vybavením a s poloprázdnou láhví vin de table a sleduje právě tuhle frekvenci? Mizivá. Tak mizivá, že mu – nemohl si pomoct – z toho naskakovala husí kůže. Život sám o sobě je neuvěřitelný zázrak. Dost možná jedinečný, může-li člověk věřit číslu, které vyšlo těm několika výstředním jedincům, kteří si pořád ještě hráli s Drakeovou rovnicí. A v tom byl problém.
Přinutil se vstát, protáhl se a vyšel ven. Reproduktory stále vydávaly měkký zvuk, který připomínal hluk moře, monitor poblikával a obraz se chvěl. Okamžik, kdy se něco stane a přístroje konečně něco zachytí, musí zákonitě nastat, až se otočí k přístrojům zády, to je jasné. Znáte to: v konvici, kterou pozorujete, se voda rozhodně vařit nezačne. Ale pověrčivý nebyl, to ne. Vyšel tedy do noci, která teď byla plná hvězd, nádherná, bezměsíčná, dokonalá, a vyhodil do velkého kontejneru první noční dopitou láhev. Podíval na nebe a v prsou a v břiše se mu rozlilo stejné bolavé pnutí jako před více než šedesáti lety, které stále připomínalo touhu po kole a zmrzlině. Jedl vůbec? Nedokázal si vzpomenout, ale byl si skoro jistý, že si udělal kávu. Místo jídla mu stačila temnota všechna ta energie a síla, která se linula z hvězd. Bylo to zvláštní: za nocí, jako byla tahle, opalizovala tma nádhernou září jako krásně tepaný, naleštěný, třpytivý kov. Člověk mohl za takové noci uvěřit v Boha. Mohl uvěřit v cokoli. V některých místech stále dokázal zahlédnout části antén, probleskující dráty, které připomínaly droboučké létavice křižující vyprahlou vápencovou planinu a bez oddechu přijímaly a vstřebávaly informace^ Sbíhaly se k temnému místu, ke skrytému údolí, k tiché vodní díře, k plachťákům, kteří teď spali v postelích v St. Hilaire a snili o teplých vzdušných proudech, jež jim načechrávají křídla Jestlipak spí i madame Brissacová, napadlo Toma Bylo těžké představit si ji jinak, než jak stojí před přihrádkami v bureau de poste a čeká na další ubohou oběť, které by mohla zkomplikovat život. Ať už byl systém, dle kterého měla přihrádky uspořádány, jakýkoli, rozhodně by stál za prozkoumání, protože madame Brissacová (právě proto, že je to madame Brissacová) jistě třídí informace nějakým zajímavým způsobem, který Tomovy počítače, navzdory vší snaze nelézt vzor a systém v bouřlivém chaosu, mohly přehlédnout. Říkal si, že už je možná čas na další láhev, jednu z těch plastových litrovek, jejichž obsah chutnal strašně, když jste s nimi začali, ale byl docela snesitelný, když jste předtím vypili něco alespoň trochu ucházejícího…
Něco šlo nahoru po cestě. Někdo. Nějaká postava Ne, nepřehlédl se, nešlo o šálení smyslů a rozhodně to nebyl kozorožec. Nebyla to ani madame Brissacová, která by mu přicházela vysvětlit systém svých přihrádek a omluvit se za dlouhé roky hrubého chování. Jedna Tomova část sledovala s tichým úžasem zbytek jeho osoby, jak její zmatená mysl a unavené oči pomalu zpracovávají fakt, že už není sám a že ta postava je pravděpodobně žena a že by to dokonce mohla být ta žena v tmavomodrých šatech, kterou dopoledne zahlédl na trhu u stánků s krajkami. Neuvěřitelně se podobala Terr, rozhodně působila jako ona v matném světle, které se linulo z monitorů uvnitř chaty. Připomínala ji stylem chůze i tím, jak kráčela přes holý prostor před nástražnými anténami. Měla v sobě Temnu lehkost. A, jak se ukázalo, také její obličej. I její hlas.
„Proč musíš bydlet tak daleko a tak vysoko, Tome? Ta ženská, které jsem se ptala na poště, říkala že mám jít po silnici nahoru…“
Pokrčil rameny. Vznášel se. V pažích cítil lehkost, ruce měl prázdné. „To byla nejspíš madame Brissacová.“
„Opravdu? Ať se jmenuje jakkoli, plácala nesmysly.“
„Měla ses jí zkusit zeptat francouzský.“
„Já jsem s ní mluvila francouzský. Moje nohy! Chudinky ubohé. Trvalo mi to sem několik hodin.“
Musel se usmát. Hvězdy na obloze zářily Terr do vlasů, které kdysi byly plavé, ale uplynulé roky je postříbřily tak, že se leskly jako dráty antén. Hvězdný svit se dotkl linie okolo jejích úst, když se usmála. Chtělo se mu plakat i smát zároveň. Terr. „Taková už je madame Brissacová.“
„Ano? Nepozveš mě dovnitř?“
„Uvnitř toho moc není.“
Bosou nohou udělala další krok. Byla skutečná. A byla tak blízko. Cítil prach na její slané pokožce. Cítil a slyšel její dech. Byla to skutečná Terr. Nezdála se mu a nebyl opilý. Lépe řečeno, ještě nebyl tak opilý. Zatím měl jenom… Kolik toho vlastně měl? Dvě láhve vína za celý večer. A ona se změnila a zároveň nezměnila
„Hmm,“ odtušila, „a takový už je Tom Kelly, že?“
* * *
Představa, že budou za tak krásné noci sedět uvnitř chaty, byla absurdní. Krom toho byl uvnitř hrozný nepořádek. Přímo otřesný. Tom v chatě chvíli klopýtal, sbíral láhve ze stolu a shazoval věci ze židlí. Nakonec popadl dvě židle a vynesl je ven a pak stůl, který postavil mezi ně. Odněkud vytáhl dvě neotlučené skleničky, otřel z nich plíseň, trochu je vyleštil a tak dlouho hledal v hlubinách krabic, dokud nenašel láhev Santernay le Chenay 2058, kterou si schovával, až naváže první kontakt s mimozemskou civilizací, nebo na chvíli, kdy se bude cítit k smrti deprimovaný. Zapálil jednu ze svíček, které měl pro případ, že by se porouchal generátor, a šel hledat vývrtku. Prohledal skříňky, šuplíky a tiše si přitom nadával: je to k vzteku – má tolik vína, a nedokáže se k němu dostat. Jenže levnější láhve měly šroubovací uzávěry a ty úplně levné, plastové, měly víčka, která by jednou rukou otevřelo i slepé dítě. Když si konečně sedl, sotva popadal dech, bolelo ho u srdce, v obličeji mu bušila krev a v uších mu hučelo.
„Jak jsi mě našla, Terr?“
„Už jsem ti to řekla. Zeptala jsem se té ženské na poště. Madame Brissacové.“
„Myslím…“ Vzal láhev oběma rukama, aby zmírnil třes a nerozlíval víno kolem. „Myslím tady, ve Francii. V St. Hilaire. Na téhle hoře.“
Tiše se zasmála. Zněla přesně jako Terr ze starých časů, jak s ním mluví starým telefonem. „Hledala jsem tě. Pomocí jedné z těch virtuálních věciček, kam pošleš své ai jako ducha z láhve. Věřil bys, že jsem tomu zařízení musela vysvětlovat, že SETI znamená hledání mimozemských civilizací? Tohle slovní spojení mu ve standardním slovníku chybělo. Ale nakonec tě to našlo, když jsem mu vše vysvětlila. Pořád máš tu starodávnou webovou stránku, na které píšeš o tom svém projektu tady a snažíš se nalákat nové sponzory. Píšeš, že každý den tady je plný nesnází, překvapení i úspěchů. Dokonce nabízíš ke koupi trička. Podle toho, jak ta stránka vypadá, bych řekla, že jsi ji naposled aktualizoval tak před dvaceti lety. Řekla bych, že skrz obrazovku je vidět vrstva prachu, která ten tvůj web pokrývá.“
Tom se zasmál. „Ta trička se nikdy moc nechytla…“ Zadíval se upřeně do své sklenky. Plaval v ní chuchvalec prachu jako ve většině jeho života Připadalo mu to zvláštní – to, že pije dobré víno, že tady teď sedí, a vlastně všechno, co se právě děje.
„Abych nezapomněla, ta tvá madame mě poslala na druhou stranu náměstí, abych se na tebe zeptala toho úžasně hezkého číšníka v kavárně. Zřejmější tam zapomněl tohle…“ Sáhla do výstřihu a vytáhla odtud dopisy, které nejspíš nechal ležet na stole. Když je vzal do ruky, cítil, jak jsou teplé, jako by byly plné energie a smyslu života jež se bezpochyby nedají nalézt v žádném z nich. Terr. A její osobní archivační systém.
„A co ty, Terr?“
„Co jako?“
„Myslím, co jsi dělala všechny ty roky? Asi je zřejmé, co jsem dělal já…“
„… to, co jsi vždycky říkal, že…“
„Ano, ale co ty, Terr? Tu a tam jsem si na tebe vzpomněl. Občas…“
„Hmmm.“ Ve světle svíček se na něj usmála přes svou sklenku. „Co kdybychom chvilku mluvili o tom, co je teď, Tome? Tedy, pokud to se mnou vydržíš.“
„Dobrá.“ Cítil tu známou bolest v břiše, a když si dal další doušek skvělého vína ruce se mu pořád třásly.
„Pořád jsi ještě neřekl to, co je nevyhnutelné.“
„A to je?“
„Že jsem se změnila. Nejspíš jsme se změnili oba. Čas nečeká.“
„Vypadáš skvěle.“
„Na komplimenty jsi byl vždycky eso,“
„Protože jsem je pokaždé myslel vážně.“
„Je v tom ta tvoje praktičnost, Tome. Anebo přinejmenším bývala Ta se mi na tobě taky líbila. I když jsme se v tom ne vždy shodli…“
Tom byl neustále zapálený pro jednu věc, měl jednu posedlost. S Terr to bylo jiné. Chtěla celý svět, celý vesmír. Tom cítil, jak se to mezi nimi v noční temnotě třepotá i teď – ta odlišnost cílů, ztráta kontaktu. Jako by se vraceli k větrem bičovanému srázu, jenž byl hlavním důvodem, proč se rozešli.
„Víš co,“ řekl hloupě, jenom aby vyplnil ticho, „jestli se ti nelíbí, jak teď vypadáš, můžeš si koupit flakón.“
„Cože? A být směšná jako všechny ženské, které se procházejí po Oxford Street a po Páté Avenue ve falešných kožiších, s falešnými úsměvy a s falešnou kůží? Mládí je pro mladé, Tome. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Já říkám, že mladým je třeba dát šanci. My jsme také měli svou. Jsou ve svém mládí o tolik lepší než my.“
Položila sklenku na hrubý stůl, opřela se a protáhla na rozviklané židli. Vlasy jí zářivě splývaly z ramen a chvilku to skoro vypadalo, že jsou blonďaté. Temnota se jí zakousla do krku. „Když se člověk dostane do mého věku… do našeho věku, zdá se… Zdá se, že je mnohem důležitější dívat se zpět než dívat se dopředu…“
„A proto jsi tady?“
Další malé protažení a pokrčení ramen. Její svaly šeptaly a zdálo se, že ztuhly kolem krku v tuhých šlachovitých snopcích. Oči se propadly a záře svíčky v nich pohasla. Paže se ztenčily. Tom si přál, aby světla kolem bylo buď víc, nebo méně. Chtěl, aby buď viděl, jaká je Terr skutečně, nebo aby byla zahalená do naprosté tmy. Nechtěl ji takhle, když se měnila jako stín kozorožce za úsvitu u jezera. I světlo svíčky by mělo zůstat vyhrazené mladým stejně jako flakóny, létání, láska víra a nadšení. On ve svém věku – oni oba ve svém věku – nepotřebovali romantiku. Potřebovali vědět. Potřebovali jistotu. Z občasných odvážných výprav před zrcadlo o sobě Tom dobře věděl, že vypadá jako mizerná karikatura Toma Kellyho, o němž si Terr myslela že se podobá karikaturám Reagana a Thatcherové, jež v minulém století kreslil Gerald Scarfe: červené žilky ve tvářích a v očích, modřiny a otoky, ty zatracené jatemí skvrny, které se mu začaly nedávno objevovat na kůži a o kterých jeho babička jednou řekla že jsou to náhrobní znaménka Vypadal jako původní Tom Kelly s kocovinou a po bitce v baru, který nadto ještě chytil chřipku, uhnal si ošklivý úpal a snažil se vzdorovat přitažlivosti mnohem větší planety. Takhle by on popsal stárnutí: jako chřipku doprovázenou příliš velkou gravitací.
* * *
Tom nikdy nebyl protřelý Don Juan. Za svého mládí vypadal normálně, ale zároveň nijak tuctově a jeho vzhled nepotřeboval nijak vylepšovat, což bylo dobře, protože něčím takovým by se stejně nikdy neobtěžoval a ani by si to nemohl dovolit. Měl v sobě plachost, která při hovoru s dívkami působila jako mírný nezájem. Čím hezčí dívka tím větší plachost. Ale s tou ženou, nebo chcete-li dívkou, se kterou šel podél kanálů starého a kdysi průmyslového města jménem Birmingham po jednom z večírků, na němž se měli seznamovat noví zahraniční studenti, to bylo jiné. Především to byla Angličanka což na Toma Američana s trochou cestovatelských zkušeností, působilo na tomhle cizím pobřeží současně známě i cize. Všechno, co řekla, každé gesto v sobě mělo něco neobvyklého a jemu to připadalo zvláštní a zajímavé…
Vedla ho okolo Gas Street Basin, kde se sbíhaly všechny kanály. Jejich mastné hladiny se leskly starodávným benzinem a nad nimi se držela starodávná mlha. Pak pokračovali podél dalšího kanálu do podmořského centra, kde k tvrzenému trojitému sklu nádrží připlouvali mořští tvorové, kteří vypadali jako z H. P. Lovercrafta Potom šli dál přes železné mosty spojující Worcester a Birmingham do jakési hospody, kde mu Terr nad sklenkou vína vyprávěla, že sem – když se kdysi v Birminghamu konala jakási světová konference – zašel americký prezident, překvapil tím všechny místní a vypil tady pintu hořkého ležáku. Vlasy měla světle plavé, oči vášnivě zelené. Svlékla si vlněný kabát s límečkem, který podtrhával hezkou linii krku a čelisti. Kráčela v něm předtím takovým způsobem, až Tom tomu kabátku záviděl. Na sobě měla tmavomodré šaty bez rukávů, přiléhaly jí těsně k bokům a k drobným prsům a zdůrazňovaly hezké nohy. Těm šatům záviděl také. Na okraji sklenice po ní zůstala červená šmouha od rtěnky. Terr v té době studovala literaturu, což Tomovi připadalo jako tajemný předmět, a vybrala si specializaci na příběhy z budoucnosti, tedy druh literatury, který byl populární celá desetiletí, dokud fiktivní budoucnost nenahradila skutečná a často těžko uvěřitelná současnost. Tom, který hltal science fiction po celé dospívání, téměř zapomněl na svou málomluvnost, když jí doporučoval Johna Varleyho, jehož Terr vůbec neznala Dál jí poradil, aby se vyhnula Heinleinovu pozdnímu období a vyjmenoval pár svých oblíbenců, většinou šlo o spisovatele Zlatého věku (kývala že to označení zná) jako Simak, Van Vogt, Wyndham a Sheckley. A pak také Lafferty a Cordwainer Smith…
Seděli u stolu v horní místnosti baru, kam údajně kdysi zavítal americký prezident, a dívali se na kanál, po kterém jezdily pofrkávající dlouhé lodě poháněné starými naftovými motory a barvy jejich trupů se rozplývaly v mlze. Terr po chvíli odvedla téma hovoru od science fiction a chtěla aby jí Tom pověděl něco o sobě. Později zjistil, že science fiction ji už jako žánr stejně začínala nudit. A pak se také dozvěděl, že Terr má za sebou řadu seminářů na různá témata a že ji všechny nakonec začaly nudit. Byla velmi bystrá a rychle si osvojila jakýkoli předmět a dařilo se jí přesvědčit vyučující, že navzdory všem zdokumentovaným důkazům našla svůj vlastní správný pohled například na středověkou historii, starověk nebo ekonomii. Krom toho byla velmi nadaná na jazyky, z Tomova pohledu až neuvěřitelně. Tak moc, že by mohla v jakékoli jiné době udělat v lingvistice slušnou kariéru. I v tu chvíli, kdy s ním seděla v modrých šatech v birminghamské hospodě, si ji dovedl představit, jak tlumočí bezejmennému americkému prezidentovi a šeptá mu do ucha Jenže v jejich době se jakákoli normální inteligentní lidská bytost dokázala naučit novou řeč během několika dnů pomocí hloubkové terapie, biofeedbacku a nanotechnologií. Všechny ty technologie, o nichž Tom snil v létech dospívání, kdy trávil hodiny nad zaprášenými analogovými stránkami knih, teď existovaly v reálném světě a jejich počet se zvyšoval exponenciální rychlostí.
Terr poletovala od záliby k zálibě jako motýl od květinky ke květince, napila se nektaru tu i onde, pak znovu roztáhla křídla a přeletěla jinam. S lidmi to dělala stejně. Na každého, koho potkala – nebo spíš kdo ji zajímal – se zaměřila s intenzivní pozorností, snažila se ho pochopit, absorbovat, beze zbytku přijmout.
A to dělá i teď, říkal si Tom, když spolu seděli po všech těch letech před jeho chatou na francouzské hoře zalité světlem hvězd. Tahle Terr, která se v měkkém světle svíčky měnila a zároveň zůstávala stejná, v něm na své straně otlučeného stolu četla jako v knize. Rozuměla každému slovu, každému gestu, i tomu, že mu tohle víno, ač je velmi dobré, těžko vystačí na celý zbytek noci. Rozuměla přílivu života, který ho tady vyvrhl se všemi jeho nadějemi jako Noema v arše, s nadějemi celistvými a neporušenými, a pak se stáhl a nechal ho čekat vyvrženého na souši, suchého a zároveň topícího se.
„Na co myslíš?“
Pokrčil rameny. Pro jednou se zdálo snadné říct pravdu. „Na tu hospodu, do které jsi mě vzala, když jsme se potkali.“
„Myslíš Sladovnu?“
Byla bystrá a rychlá i dnes. Samozřejmě si všechno pamatovala s
„Vykládal jsi pořád o science fiction literatuře,“ dodala „Opravdu? Myslel jsem, že jsi o ní mluvila ty…“
„Já ne, Tome. Proseděla jsem tehdy celé dopoledne na přednáškách na stejné téma a řekla jsem si, že už toho mám dost – všech těch výmyslů a fikcí – a uvědomila jsem si, že chci něco, co by bylo báječné, ale zároveň skutečné.“
„Vždycky jsi měla velké nároky…“ Byla tehdy tak rozkošná – ten modrý kabát, otisk rtů na sklence, ze které pila Divoké zelené oči. Nádherná, a zároveň skutečná. Vzpomněl si na tu dvojici, kterou viděl dnes ráno. S ním a s Terr to bylo totéž: co na něm mohla vidět?
„Říkal jsi tehdy, že máš v plánu dokázat, že ve vesmíru existuje i jiný inteligentní život, Tome. Přesně tak jsi to řekl. Nevím proč, ale znělo mi to úžasně. Ta věcnost, s jakou jsi o tom svém snu mluvil…“ –
Uchopil sklenku o něco pevněji a dopil. Jeho sen. Věděl, že nevyhnutelně musí následovat další otázka
„Podařilo se ti to?“ zeptala se Terr. „Našel jsi ty malé zelené mužíčky? Pokud ano, tak se to ke mně nedoneslo. Vzpomínáš si, že jsi mi slíbil, že mi dáš vědět? Nebo jsi alespoň mohl zveřejnit nějakou zprávu na té své ubohé staré webové stránce.“ Zasmála se. Hlas měla trochu změněný a slova jí splývala dohromady. No jistě, vzpomněl si Tom, Terr se dokázala opít z poloviny sklenice vína. Opila se okamžitě, stačilo jí maličko. „Promiň, Tome, je tohle tvůj život, že? Co já o něm vím? Víš, to se mi na tobě vždycky líbilo – ta tvá schopnost snít praktickým způsobem. Milovala jsem to…“
Milovala? Opravdu to řekla? Nepřeslechl se?
„Povídej, Tome, jak to dopadlo. Kvůli tomu jsem absolvovala tu dlouhou cestu. Kvůli tobě a tvému snu.“
Svíčka zhasínala a hvězdy ho zalévaly světlem. Víno mu nestačilo, potřeboval absint. Jeho sen. Kde začít? Kde jenom začít?
„Vzpomínáš si na Drakeovu rovnici?“ zeptal se.
„Jistě, vzpomínám,“ kývla „O Drakeově rovnici jsi mi řekl snad všechno hned první den cestou z té hospody…“ Naklonila hlavu ke straně a zadívala se na pablesky souhvězdí Berana na západě, jako by se snažila vybavit si slova nějaké písně, kterou si spolu kdysi zpívali. „A teď mi řekni, jak to přesně bylo.“ Nic, co se dělo až do téhle chvíle, nepřipadalo Tomovi úplně skutečné – ani ta noc, ani to, že je Terr tady. Terr jako by se měnila s každým zachvěním plamene svíčky z té, kterou si pamatoval, na tu, kterou byla teď. Ale pokud šlo o Drakeovu rovnici, měl Tom Kelly jasno. Jak to tedy vlastně bylo?
* * *
Dlouhé mlhavé odpoledne. Šli spolu z hospody podél kanálu, prošli tunely, v nichž ze stropů kapala voda, přešli mosty, minuli budovy starých továren i hezkých domků, a když se na ulicích rozsvítila světla dorazili do Edgbastonu, kde sídlila druhá birminghamská univerzita. Vyprávěl Terr o radioastronomovi Franku Drakeovi, který se pokusil – po všech obvyklých falešných poplaších a problémech s financováním, jež pronásledovaly projekt SETI i v jeho embryonální fázi v polovině minulého století – převést otázku života ve vesmíru na logickou množinu proměnných. Ty proměnné bylo možné sestavit do rovnice, jejíž výsledek N – pokud byla správně vypočtena – se rovnal odhadu počtu inteligentních civilizací, které se momentálně vyskytují v naší galaxii a jsou schopné komunikace. Vysoké číslo N znamenalo, že se vesmír hemží signály inteligentních bytostí, které dychtí navázat vzájemný kontakt. N rovnající se jedné říkalo, že jsme ve vesmíru prakticky sami. Jednou z proměnných Drakeovy rovnice byl i počet hvězd v naší galaxii a pravděpodobnost, že tyto hvězdy mají obyvatelné planety, že na těchto planetách existuje život a že se tento život mohl vyvinout do inteligentní formy, která má zájem o komunikaci s jinými inteligentními životy. Dál v ní byla zahrnuta pravděpodobnost, že ke komunikaci dojde v té části lidské historie, kdy jsou lidé schopni naslouchat, což ve výsledku znamenalo nepatrné mikroskopické teď.
Skutečně naslouchali; přinejmenším ti, kteří věřili, ti, kteří si přáli, aby výsledné číslo N v Drakeově rovnici vycházelo v desítkách, stovkách nebo tisících. Snažili se získat nejnovější radioteleskopy a výkonné počítače a pokoušeli se přesvědčit vedoucí činitele univerzit, senátory i ostatní snílky, že je potřeba získat víc peněz na projekt SETI.
Leccos se podařilo. Observatoř v Arecibo vyslala do vesmíru zprávu, ale určité informace odcházely ze Země naprosto samovolně, například směsice rádiového šumu se od prvního bezdrátového přenosu, který uskutečnil Marconi, šířila do vesmíru rychlostí světla a říkala: Jsme tady. Země je živá. Naslouchali. Naslouchali a čekali na odpověď. Když Tom potkal Terr, stále věřil v Drakeovu rovnici s téměř náboženským zanícením, přestože o ní už leckdo začínal pochybovat a peníze se sháněly čím dál hůř. Ve chvíli, kdy spolu procházeli pod věžními hodinami a lampy v druhém birminghamském univerzitním kampusu se snažily prosvítit mlhu, vrněl v jeho erdingtonském podnájmu počítač, na němž spala kočka jeho domácí, a zpracovával data, která stáhl z webové stránky SETI. Tom si byl jistý, že měli k dispozici nejnovější technologie zpracování dat a satelity s velkým dosahem, je jenom otázkou času a vytrvalosti, kdy se objeví první vytoužená vlaštovka mimozemského kontaktu. A Drakeova rovnice mu tentokrát dobře posloužila, říkal si, když kráčel toho podzimního mlhavého odpoledne vedle Terr. Posloužila jako jeden z nejkomplikovanějších způsobů v historii, jak sbalit dívku. Tenkrát to zabralo.
Do města se vrátili vlakem a vystoupili na New Street ve chvíli, kdy pouliční světla prozářila večerní mlhu. Na zpáteční cestě do kampusu, která vedla kolem velkých obchodů a soudních budov, se Terr k Tomovi v jednu chvíli naklonila, aby se o něj opřela, a dovolila mu, aby jí položil ruku kolem ramen. S prvním kontaktem ucítil v krku a v břiše sladké elektrizující napětí, touhyplnou bolest, která trvala, dokud se nezastavili a nepolíbili v zatuchlém tichu jednoho starého podchodu. Projíždějící autobusy a vozidla jim nad hlavami hučely jako vzdálené moře. Terr. Chuť jejích rtů. Konečně se mohl dotknout toho místečka mezi čelistí a krkem, jak po tom toužil celé odpoledne. Terr, která byla v jeho náruči nepochopitelná a živá, plná ženskosti, ale zároveň velmi anglická a cizí. Když ji políbil, zavřela jasně zelené oči a když je znovu otevřela, podívala se na něj se vzrušující upřímností. Po tomhle prvním polibku se všechno změnilo.
* * *
Terr v sobě měla nezdolnou radost ze života a hned se pro všechno nadchla. Krom toho vlastnila auto, nepopsatelný starý střep japonské výroby s děravými prahy, rozbitou navigací a zfušovanou vodíkovou jednotkou. Tom trávil spoustu času pod kapotou, aby ho nastartoval a aby tak mohli vyrazit na některý z náročných víkendových výletů po anglické krajině plné uhelných dolů, mlhy, života a lásky, v níž se díky Terr náhle ocitl. Jezdili na jih do hnědavých vesniček Cotswoldsu i na sever do šedých kopců v Peak District a podle mapy dál a dál v pokračujícím podzimu, jenž chrastil suchým listím a honil po nebi kouřové mraky, aby nakonec uvolnil místo zimě. Kodrcali po starých silnicích celé hodiny a kolem nich se míhaly štíhlé karoserie nových vozů, jejichž uživatelé se buď účastnili telekonferencí, nebo spali. Ale Tomovi se líbil pocit vynaloženého úsilí, líbilo se mu, že se sem dokázali dostat, měl rád rachot kol a řízení, které táhlo k jedné straně, i to, že se s Terr střídal za volantem každou hodinu nebo dvě, rád projížděl nahoru a dolů mezi horami, které směrem na sever vždycky o něco narostly. Když konečně zastavili a vyšli z auta, viděli na vysokých úbočích sníh, od něhož se odrážely sluneční paprsky, a na kůži cítili štiplavý vítr. Šplhali do hor, kde už cesty dávno zmizely, a ovce se za nimi překvapeně otáčely s údivem, jaký to vetřelec vtrhl na jejich území. Zpocení a zadýchaní se zastavili v průsmyku a dívali se dolů na droboučké detaily obrovského světa. V té době už Terr odešla ze semináře zaměřeného na science fiction a začala se studiem literatury raného romantismu, s básníky, mezi které patřili i Wordsworth a Coleridge a recitovala Tomovi svým krásným hlasem z Předehry, když se drápali na Scafell. Kolem nich zářil sníh a hladiny jezer a Tomovi docházel dech, když se jí snažil stačit. Když se konečně celí zpocení zastavili, okamžitě se do nich zakousla zima Terr se posadila usmála se na něj a stáhla si svrchní vrstvy fleecového a goretexového oblečení a začala si rozvazovat boty. Bylo to absurdní. Cítil na svém těle sníh i její teplou pokožku, a když se mu nad nahými zády převalovaly stíny mraků, pobízel ho rytmus jejího dechu stejně jako vítr a její prsty. Nejspíš bylo nebezpečné provádět něco takového uprostřed zimy, člověk by nejspíš zmrzl, kdyby upadl do postkoitální dřímoty, ale stálo to za to. Všechno. Nikdy se necítil víc naživu.
Terr se k němu přitulila v malém klubíčku, kůži měla napnutou a studenou odpařujícím se potem. Ještě hodinu a slunce začne zapadat. Vlastně už se začalo nořit mezi mraky nad Helvellynem s nádherou, kterou – jak si Tom říkal – by těžko dokázal popsat i sám Wordsworth. Jeho prsty si hrály s pravou Terrinou bradavkou ztuhlou zimou, dalším krásným horským vrcholkem, který by proslulý básník stěží vtěsnal do slov. Byla hrozná zima ale Tom, ke svému příjemnému překvapení, přesto cítil vzrušení. Přitiskl ústa na Terrino rameno a přejel jazykem po té překrásné prohlubni za jejím uchem. Chvěla se už před tím, ale věděl, že chvění, které ucítil teď, je jiné. Sjížděl jí prsty po břiše a myslel na to, že za chvíli vyjdou hvězdy a že snad najdou nějaký starý opuštěný statek, kde by mohli přečkat noc, na Terrinu sladkou vláhu a na to, jak rád by ji ochutnal. Napjala se a znovu se zachvěla. Považoval to za pobídnutí, i když si byl jistý, že mu bunda sklouzla z ramene a cítil, že mu na holých zádech přistála sněhová vločka.
Pak se nečekaně odtáhla
„Podívej se támhle, Tome. Vidíš je? Ty tečky? A ty barvy?“
Podíval se směrem, kterým ukazovala. V poslední záři zapadajícího slunce viděl několik lidí, kteří plachtili jako ptáci. Mohli letět v ultralehkých letadlech, ale v tak jasném dni by bylo v mrazivém vzduchu slyšet zvuk motorů. Vzpomněl si, že četl článek o nějaké nové bláznivé módě. Psalo se v něm, že je velmi nebezpečná jak pro tělo, tak pro psychiku. Člověk vypil geneticky upravený roztok a narostla mu křídla. Přesně jako v pohádce nebo ve vědeckofantastické povídce.
* * *
Tom snil o všem možném a ve svých snech i žil. Miloval bytosti z Fantazie – napůl lidi, napůl fauny, krásné okřídlené koně.
O něco později držel palce zelenookým monstrům a robotům, které v animovaných filmech poráželi superhrdinové, a přál si, aby se jim alespoň jednou podařilo uskutečnit jejich odporné plány. Pak přišly na pořad dne epizody Star Treku, čím starší, tím lepší, a s nimi i všechny ostatní seriály, kde členové posádek na lodích s warp pohonem poklidně konverzovali u dlouhých fluoreskujících stolů s muži v gumových maskách a s mimozemšťany vygenerovanými počítači. Když mu bylo osm, prožil vzestup a pád galaktických impérií, razil si cestu ledovými planetami, potýkal se s pozůstatky obrovských a dávných konfliktů. A zjistil, že obrazy, které si dokáže vytvořit ve vlastní hlavě po přečtení zaprášených knih z výprodeje, které našel odložené ve staré bedničce od jablek, když se zavírala místní knihovna, jsou mnohem lepší než všechno, co za miliardy dolarů vyrobí Hollywood. Zdálo se mu, že skutečným technologiím, které začal študovat ve škole a kterými se intenzivně zabýval i ve volném čase, chybí vždy jen krůček nebo dva k technickým zázrakům, které přinese skutečná budoucnost, po níž takřka fyzicky toužil. Brzy budou připraveny ke startu kosmické koráby, přestože NASA docházejí peníze. Přibývalo fotonových plachetnic, i když to vypadalo, že většina satelitů, které rotují kolem Země, se zabývá přenosem virtuálního prodeje a porna K červím dírám vedoucím napříč časem a prostorem to byl jen kvantový krůček a na objevení čekaly úžasné světy plné smaragdových mraků, živoucích karmínových oceánů, rozlehlých diamantových měst a pomalých tvorů tvořených oblačnými plyny, kteří otevírají své chřtány o rozpětí části světelného roku. Malý chytrý Tom, který se procházel se svou matkou kolem mořských přístavů v Baltimoru a pozoroval zvláštní hvězdicovité tvory v průzračných nádržích v mořském světě dlouho před tím, než potkal Terr, usínal se zapnutým rádiem, ale. neměl ho naladěné na žádnou stanici, nýbrž na kolísavé chrčení vln, které se šířily do vesmíru. Jsme tady. Země je živá. Tom naslouchal a čekal na odpověď.
Ve škole mu to šlo samo a na univerzitu se dostal, aniž by se musel nějak zvlášť snažit. Studoval fyzikální kosmologii, zabýval se logikou hvězd a objevoval spletité cestičky života prostřednictvím biologie a chemie, naslouchal rádiovým vlnám, hrál si s mechanickými i elektrickými přístroji a pronikal do podstaty počítačů a techniky. Na univerzitě v Nové Kolumbii odpromoval z aplikované fyziky, a během studií si začal s jednou studentkou psychologie a konečně se dostal k tomu, aby ztratil panictví dřív, než panictví ztratilo jeho. Ta dotyčná okomentovala celou záležitost ráno poté tak, že mu – navzdory vzájemné náklonnosti a slibům – ve skutečnosti prokázala laskavost.
Vysokoškolská studia skončila a všichni se rozběhli do světa: kosmologičtí podivíni jedním směrem, matematičtí fanatici jiným a počítačoví nadšenci dalším. Šílenci do fyziky jako Tom dostávali povětšinou místa ve společnostech, které se zabývaly nanotechnologiemi a způsobily onen slavný poplach na světové burze. Tom brzy zjistil, že má při přijímacích pohovorech tentýž problém, na který narážel i s dívkami (přinejmenším ve chvílích, kdy byl střízlivý), že ho totiž ostatní vnímají jako nemastného, neslaného a bez zájmu. Vlastně to byla pravda. Srdcem se skutečně neangažoval, ať už šlo o cokoliv. A tak udělal to, co dělá většina bezradných mladých absolventů s dobrými výsledky, když nemůžou přijít na nic lepšího – přihlásil se na postgraduální kurs do ciziny, dotyčnou cizí zem si vybral tak, že zapíchl špendlík do mapy, a tak se dostal na Astonskou univerzitu v Birminghamu. Tam se poprvé zapojil do místního projektu SETI, který měl samozřejmě nízké dotace a byl dobrovolný, ale podařilo se mu získat volný rádiový čas, který mu přepustil jeden stejně zanícený kolega na lince z Jodrell Bank.
O projektu SETI věděl samozřejmě už dávno a povědomí o Drakeově rovnici sahalo tak hluboko do dětství, kamsi ke Sněhurce a k písničkám od Beatles, že si nedokázal vzpomenout, kdy se o ní dozvěděl poprvé. Ale účastnit se projektu a stát se jedním z těch, kteří naslouchají, to bylo něco jiného. Přemluvil svého tutora že trochu upraví svou dizertační práci na téma fázového posunu filtrování dat a zakomponuje do ní svou činnost v SETI. Konečně byl na jedné lodi s dalšími snílky. Všechno do sebe zapadalo. To, co mohl Tom Kelly dělat na téhle obyčejné planetě obíhající okolo obyčejného slunce i to, co bylo skutečně možné. I když se lidé snažili zachytit poselství z hvězd už déle než padesát let a politici, úředníci a nejrůznější organizace poskytující dotace skepticky vrtěli hlavami a mračili se (dělal to dokonce i Tomův velmi trpělivý tutor), Tom si byl jistý, že je otázkou času, kdy naváží nějaký kontakt. Že k tomu chybí maličký krůček.
* * *
V městečku jménem Kendal, které leží na okraji oblasti Lake District, byl obchod. Stál na rohu dlážděné ulice, která běžela nahoru a dolů, a ještě před pár lety se v něm prodávalo horolezecké a turistické vybavení společně s mátovým koláčem, kterým bylo město vyhlášené a který chutnal – jak Terr trefně poznamenala, když Toma poprvé přemluvila aby ho vyzkoušel – jako zmražená pasta na zuby. Dřív se ten obchod jmenoval Vrcholek a štít a starý název i s obrázkem dvojice horolezců ještě pořád prosvítal pod křiklavým oranžovým nápisem, který ho nahradil.
EXTRÉMNÍ SPORTY.
Lidé chodili dovnitř a ven, elegantní dvojice pózovaly venku vedle starodávných jasně zelených teréňáků s obrovskými pneumatikami dokonce i ten den, kdy padal mrznoucí déšť. Nebylo pochyb, že nové, fyzicky náročné sporty, na které se obchod zaměřil, si získaly velkou oblibu. Rozumělo se samo sebou, že nikdo už to nebude dělat tak, že by se zadíval na některý z oblých zasněžených vrcholků, našel si potřebné informace ve starém vydání Wainwrighta a podle jeho rad zdolával v pohorkách hory krok za krokem. Nikdo s výjimkou Toma a Terr, kteří plašili řídká stáda černonohých ovcí na zmrzlých planinách, objevovali opuštěná hospodářská stavení, oddávali se sladkému zmrzlému milování, které hodně připomínalo zmrzlinu a předsmrtnou agónii a odehrávalo se na praskajícím ledu horských sedel a průsmyků. Až do okamžiku, o kterém mluvíme, to Tomovi naprosto stačilo.
Ti lidé vypadali divně. Než potkal Terr, Tom se většinou nikam moc nedostal a ničeho si moc nevšímal a jenom jezdil tramvají z univerzitního kampusu do svého podnájmu. A od té doby, co měl Terr, si nevšímal téměř ničeho než jí. Teď kolem sebe najednou viděl věci, o kterých zatím jenom četl (a mnoho toho nečetl, protože nikdy neměl moc času na noviny): úpravy obličeje, a tím nemáme na mysli jen drobné korekce, které člověka zkrášlí, ale zásahy, které promění obočí v modré vystouplé hřebínky nebo zvětší rty do nadýchaných polštářků, které by překvapily Salvadora Dalího i Micka Jaggera; ženská ňadra vymodelovaná do velikosti airbagů nebo naopak úplně odstraněná s výjimkou růžových bradavek, které jejich majitelky svádivě vystavovaly pod oblečením; a to oblečení měnilo průsvitnost podle aktuálního množství feromonů, které dokázala inteligentní látka detekovat.
Tom si byl téměř jistý, že jedna z žen má tři ňadra a že jí mezi prsy běží dvojice úžlabinek, ale po jednom letmém pohledu to nedokázal říct stoprocentně a nechtěl na ni upřeně zírat, i když po tom zjevně toužila. Většinou byli strašlivě hubení; tak moc, že ho to opravdu zaskočilo. Byli hubení jako ptáčátka a ze zad jim vykukovaly jakési pahýly připomínající zárodky křídel. Byli to andělé nebo ďáblové, postavy z mýtů, jimž Bůh ustřihl křídla za to, že spáchali nějaký hrozný teologický zločin. Křídla se ovšem dala koupit v řadě obchodů. Prodávaly je obchody Nike, Reebok, Shark, Microsoft nebo Honda Ležela vyskládaná na kovových policích jako lyžařské hůlky a stála neuvěřitelné sumy.
Prodavačka je přivítala zpoza skleněného pultu. Měla zelené vlasy, což by samo o sobě nepřipadalo Tomovi nijak zvláštní, jenom jako by kreativním způsobem použila barvu, ale zblízka se ukázalo, že to vůbec nejsou vlasy, ale nějaký druh jemné záclonovité tkaniny připomínající celofán. A když se své hlavy dotkla, praskalo to a šustilo. A dotýkala se jí často, jako by nevěřila, že tam něco takového má, chovala se jako kluci, kteří mají čerstvě narostlý knír nebo bradku. Během chvilky si zapředly s Terr hovor o značkách, pevnosti v tahu, měrných výkonech, o tom, co dokáže udělat zima a vzrušení, štěbetaly o teplých proudech a oblačných pannách, což byly podle Toma nejspíš ony dvě. Terr to dychtivě nasávala jako všechno, co jí připadalo nové a vzrušující. Sledoval ji v zrcadle za pultem a všímal si jiskření v divokých zelených očích. Moc jí to slušelo, když byla takhle soustředěná, pozorná a překvapená. I když to nebyla nejvhodnější chvíle, zatoužil dotknout se toho místečka hned za uchem, kde se sbíhal krk s čelistí a které bylo ještě mokré od deště a zoufale potřebovalo olíbat. A ty její oči! Zbožňoval výraz, který v nich měla když se už už blížila k orgasmu; nořil se do nich, propadal se do té úžasné zelené mlhoviny a do rozšiřující se černi zorniček, které připomínaly rodící se hvězdy.
„Jistě. Trvá to několik týdnů. Je potřeba, aby se tělo přizpůsobilo…“
Mluvila prodavačka k němu? Nevěděl a ani ho to nezajímalo. Popošel blíž k pultu, aby schoval nemístnou bouli na kalhotách, která ohlašovala erekci, a prohlížel si různé druhy mátového koláče. Na výběr jich bylo několik – hnědý, potom s čokoládovou polevou, klasický bílý, který skutečně chutnal jako zmražená pasta na zuby, ale byl mnohem, mnohem sladší. Jakýsi muž s nefritovou pokožkou a děsivě hubenýma rukama se s „promiňte, prosím,“ protlačil před Toma a požádal o velké balení a potom ještě o jedno. Tomovi připadalo povzbudivé, že jde mátový koláč na odbyt i v tomhle novém věku. Na starodávném obalu se skvěly medaile a ocenění, které připomínaly historické výpravy a expedice, v nichž lidé přijímali fyzické výzvy a šli jim vstříc s obyčejnými neupravenými těly, protože – jak řekl Mallory, než zmizel v mlze posledního hřebene Everestu – ty výzvy tady jsou a čekají. Zdálo se logické, že člověk potřebuje spoustu uhlovodanů, má-li jeho tělo úspěšně zvládnout nutné změny, aby dokázalo – jak to tvrdily reklamy – létat jako pták, nebo alespoň poletovat jako papírový drak. Hodně moc uhlovodanů.
Nastal nový svět extrémních sportů, v němž, pokud jste chtěli zvládnout něco, čeho vaše tělo nebylo schopno, jste tělo prostě změnili. Když před nějakým časem prohledával nejrůznější stránky a snažil se najít knihu Kosmos od Carla Sagana, která pro něj ve chvílích deprese představovala něco na způsob dobré sladové whisky, narazil na basketbalový zápas a chvíli se na něj díval. Při pohledu na ty neuvěřitelné, tří a tři a půl metrové postavy, které se klátily na hubených nohách jako neohrabaní a zároveň půvabní nově zrození faunové, měl zpočátku pocit, že sleduje novou verzi Fantazie. Svět, v němž žil, byla budoucnost. Terr měla pravdu, když se ho snažila přimět, aby tenhle nový svět přijal a s ním i myšlenku létání. Dokonce mu nabídla i finanční pomoc, kterou Tom odmítl, přestože cena nezbytné investice byla pro něj nesmyslně vysoká. Většinou žil velmi skromně a banka mu ráda přidala něco k jeho studentské půjčce, aby mohl strávit zbytek života splácením. Rozhodně spolu s Terr nechtěli podstoupit všechno. Byli v téhle chvíli jako malé děti, které stojí na dětském svahu, jakýmisi ošklivými káčátky, která se chvějí v hnízdě, slůnětem Dumbem, jež balancuje na vrcholku dlouhého žebříku v cirkusovém stanu. Byli oblačnými panici. Obstarali si všechno: přípravky na vylepšení krevního oběhu a funkce srdce, na zeštíhlení kostí a ztrátu hmotnosti; růstové krystaly, které jim do kostní dřeně pošlou pavučinu karbonových vláken; kevlarovou kůži, kterou používali rychloplachťáci, všechny ty přípravky, které byly opatřeny upozorněním, že mohou škodit zdraví, a výstrahami, vedle nichž vypadalo varování na balíčku starých dobrých camelek jako pohádka Zašli do obyčejného obchodu, koupili tam set flakónů pro začátečníky a křídla značky Honda-Classic. To Classic znamenalo, že jde o něco nudného a obyčejného. Dokonce i Tom viděl dost reklam, aby to pochopil. Pro začátek to stačí, prohlásila Terr trochu zlověstně. Šli spolu z obchodu, vítr proti nim hnal zimní déšť, Terr si pro sebe něco pobrukovala a pohupovala elegantní malou taštičkou, v níž nesla svou první sadu flakónů.
Přišel leden a počasí bylo už několik týdnů ohavné tím nestálým anglickým způsobem. Bylo chladno a vlhko, větrno a bouřlivo, kanály se neustále zalykaly vodou, parky propršely skrz naskrz a na chodnících Birminghamu to klouzalo na starém listí a psích výkalech. Terrin Nissan se znovu porouchal, tentokrát natolik, že ho Tom nedokázal opravit a bylo potřeba objednat nový díl. Podle rychlosti dodávky to vypadalo, že se ten díl má teprve narodit v Číně, tam ho naloží na plachetnici a ta ho pomaloučku doveze do Anglie. Celé dny a víkendy zůstávali uvězněni ve městě a bydleli spolu v Tomově podnájmu nebo v zatuchlém rastafariánském domě v Handsworthu, který Terr obývala spolu s dalšími lidmi. Tom měl rastafariány rád; užívali staromódní drogy, uctívali staromódního Boha a svým trochu zmateným a chaotickým způsobem vyprávěli o bájné Africe, která existovala jenom v jejich mlžných snech. Tu noc, kdy přistál první člověk na Marsu, vyzkoušel Tom konopí a vypil k tomu spoustu vína. Leželi vedle sebe s Terr v jeho erdingtonském podnájmu a ze zmačkaných vlhkých peřin sledovali obrovskou obrazovku na zdi, zatímco kočka bytné pospávala na běžícím počítači.
„Tome…“ Terr se k němu přitiskla blíž. „Přetoč se. Chci to vidět. Jsem si jistá, že jsem při tom něco cítila…“
„To doufám!“
Terr se zasmála a Tom se přetočil na břicho s obličejem otočeným ke starému mahagonovému čelu postele. Stáhla z něj peřinu.
Chladný vzduch, déšť za oknem, nezřetelná slova astronautů, kteří v modulu zahájili poslední pomalý sestup. Terriny prsty na jeho nahých zádech a na páteři. Bolelo to. Měl pocit, jako by do něj zarývala nehty.
„Terr!“
„Ššššš,“ konejšila ho a stiskla místo, kde to bolelo. Byl tam hrbolek. Bulka, kvůli které byste dřív spěchali k doktorovi s hrůzou, že je to rakovina…
„Závidím ti to, Tome. Myslela jsem, že budu první. Je to, jako když jsem byla malá a soustředila jsem se na to, aby mi narostla prsa“
„A stalo se?“
„Zjevně ano, ty jeden drzoune… Narostla alespoň trochu… alespoň nějaká…“ Byla štíhlá, teplá a plná ženství. Přitiskla se k němu těsněji. Na zádech, na místě, kde mu začínala růst křídla, cítil její dech a rty. Políbila ho tam. „Dívám se na sebe do zrcadla každé ráno. Snažím se je nahmatat… Je to jako kouzlo, že? To čekání, až začne flakón působit. Ty sis na mně zatím ničeho nevšiml?“
„Ne.“ Otočil k ní hlavu a podíval se na ni. Ležela také na břiše a rudé světlo Marsu, který vycházel na obrazovce, ozařovalo dokonalou pleť jejích stehen, zadečku, zad a ramen.
„Určitě jsi na tohle čekal hodně dlouho,“ řekla
„Cože?“
Zdvihla blonďatou hlavu a ukázala bradou k obrazovce: „Až člověk přistane na Marsu.“
Kývl.
„Bude to trvat dlouho, než se dotknou povrchu?“
„Řekl bych, že pár minut.“
„To je dobře…“ Přejela mu rukou po páteři, kotníky prstů poškádlila zadek a prsty ho stiskla. Naskočila mu husí kůže. „Co ty na to…?“
Tak se stalo, že propásli okamžik, kdy se pozemšťané poprvé dotkli rzivého prachu Marsu. A když asi o hodinu později vykročil po nekonečně dlouhém sledu reklam první člověk na povrch jiné planety a nárokoval všechny její nerostné suroviny, energie a tajemství ve prospěch nejrůznějších sponzorů vesmírné mise, vypili na oslavu společně láhev Asti Spumante. Z modulu vystoupila další postava. Mezi mnoha logy na jejím obleku figurovalo i logo Hondy a připomnělo Tomovi hrbolky, které mu rostou na zádech a které mu začaly vadit v okamžiku, kdy ho na ně Terr upozornila. Nevěděl, jak by si měl lehnout. Jak teď bude spát? A jak se spolu budou milovat? Bude Terr nahoře mávat svými křídly značky Honda jako predátor, který se nad ním sklání, aby ho zhltl? Ta představa se mu nijak zvlášť nezamlouvala. A pokud šlo o astronauty na Marsu, tak ti z Tomova pohledu vůbec nevypadali tak, jak by měli. Oblečení se zdálo v pořádku, bylo šedobílé. Dokonce měli stínítka, která mu připomínala počítač Hal z Vesmírné odysey 2001, Dava Poola a Kubrikovu neuvěřitelnou cestu k mimozemskému monolitu. Ale těla měli příliš dlouhá a hubená, vypadala jako ze starých špatných filmů a člověk napůl čekal, že, až se vrátí do přistávacího modulu, vykoukne jim z útrob něco odporného a nelidského a ukáže se, že tu věc honí už spoustu světelných let z místa na místo touha požírat lidské mozky…
Tom si nalil do sklenice zbytek vína
„A co já!“ strčila do něj Terr v žertu, až trochu rozlil. „Vypil jsi skoro všechno.“
Pomalu došel ke kredenci, který mu sloužil jako kuchyňka a vytáhl další láhev čehosi. Pak shodil kočku z počítače a vyťukal na klávesnici příkaz. Počítač právě prohledával oblast souhvězdí Labutě a nepracoval jako obvykle na vlnových délkách vodní díry. Snad za to mohlo nějaké Tomovo tušení. Ale nenašel nic. Byl vybavený signalizačním zařízením, které by začalo zvonit a pískat, kdyby něco objevil. Co to se mnou je? říkal si, když otevíral dveře ledničky a studoval její chudý obsah. Sleduje první přistání lidí na Marsu, leží přitom v posteli s krásnou nahou dívkou svolnou k lecjakému sexuálnímu experimentu a jeho počítač mezitím pilně hledá mezi hvězdami první známku inteligentního života. Jestli tohle není zhmotněním jeho snu o budoucnosti, tak co tedy? A do toho všeho krásně zapadá i ten nápad se společným létáním, na kterém Terr trvala. Nebo snad ne? Technologie, která měla zařídit, aby mu na zádech vyrostly tmy pro nasazení křídel, byla v mnoha ohledech daleko úchvatnější než tupá síla a peníze a newtonovská fyzika která dopravila kosmonauty na Mars a přesunula je v rámci lokálního vesmíru z jedné planety na druhou.
Podle jakéhosi názoru, který Tom nedávno zaslechl v univerzitní jídelně, tkvěl problém s přistáním lidí na Marsu v tom, že k němu mělo dojít už před čtyřiceti lety, možná ještě dřív. NASA mohla přejít od Apolla k projektu Mars už v blouznivých šedesátých létech, i když i v té době představovaly problém spíše peníze než vědecký pokrok. Ve srovnání s politikou, ve srovnání s tím, jak vzbudit u veřejnosti ten správný zájem a pak dostat svou věc do Kongresu dřív, než titulky v novinách opanuje něco nového, nebo než přijde další hospodářská krize nebo další volby, to měla věda a technika vlastně snadné. Ale první přistání mělo proběhnout nejpozději do roku 1995, což se kdysi zdálo rozumné a přijatelné a mělo to být pár let po zřízení první stálé základny na Měsíci. V těch dnech nadějí, kdy NASA operovala velkým rozpočtem, vznikl Mariner a Viking, technicky úspěšné robotické sondy, které Mars připravily o tajemství, jimiž byl opředený, a v povědomí veřejnosti skoncovaly s Marťany H. G. Wellse, s princeznami Edgara Rice Burroughse, s Lowellovými kanály a které (navzdory odvážným Saganovým spekulacím o marťanských žirafách, které se procházejí tam, kam zrovna není otočená kamera) zmařily jakoukoli naději, že by mohly existovat rozsáhlé a složité marťanské formy života jež čekají, až s nimi začne někdo bojovat, dělat s nimi rozhovory, studovat je, pitvat, diskutovat o teologických otázkách a zamilovávat se do nich. Pořád se objevovaly názory, že by na Marsu mohl existovat život na mikroskopické úrovni. Za to mohly svůdné a protichůdné rozbory vzorků přivezených prvními Vikingy a mikrobakterie údajně nalezené na meteoritech, které dopadly z Marsu na Zemi. Ale s technickým zlepšováním sond a zpřesňováním testů na přítomnost organických látek se postupně rozplývaly i tyto možnosti. Tom sledoval, jak se Mars mění v mrtvou planetu v reálném světě i v knihách, které miloval. Marťané s vypouklými čely se nejprve proměnili v primitivní jeskynní obyvatele, potom v plachá stvoření podobná klokanům, která žila na vyprahlých pláních, pak se zredukovali na pouhý hmyz obývající hlubiny puklin v nepřátelské marťanské půdě, pak na anaerobní řasy, až nakonec vymřeli docela.
Mars byl mrtvou planetou.
Otevřel láhev slivovice, to byl jediný alkohol, který dokázal najít, vrátil se zpátky do postele k Terr a společně sledovali postavy astronautů, které se pohybovaly po povrchu Marsu, a do toho problikávaly zprávy od jejich sponzorů. Ti astronauti se sami o sobě stali polovičními Marťany. Nedokázali by dýchat řídkou atmosféru ani přežít bez skafandrů, ale přesto museli před přistáním projít radikální proměnou. V podmínkách nulové gravitace jim byla ve vesmíru zredukována kostní i svalová hmota a stejně tak i stravovací nároky, aby bylo možné snížit váhu nákladu. A když se před rokem a půl přiblížili k Marsu, nechali je znovu trochu vyrůst, aby se dokázali vyrovnat s menším tlakem na povrchu. Stala se z nich bezpohlavní stvoření s úzkými hlavami, s očima které jim vylézaly z důlků, jak tomu je u pacientů s nemocemi štítné žlázy, a s prsty, které délkou a kostnatostí připomínaly E. T.. Vypadali mnohem hůř než plachťáci a Tom si říkal, že je zbytečné hledat jakýkoli obraz Marťanů, že bohatě stačí tyhle bytosti, které vypadají jako oběti z Belsenu.
Slivovice a přenos vykonaly své. Matně si vzpomínal, že vypnul obrazovku, pomiloval se s Terr, dotýkal se jejích zad a cítil drobné ostré hřebínky, které se jí rýsovaly pod kůží. Nebyl si jistý, jestli jí o tom řekl, ani jestli jí tvrdil, že se jí zvětšují prsa což byl samozřejmě vtip. Ráno byla Terr pryč a Tom zjistil, že rozbil své flakóny od Hondy a vyhodil je do záchodu, kde na hladině pořád ještě plavaly vypuklé kousky skla. Když na ně močil a splachoval je, téměř zapomněl na kocovinu po slivovici. Byl si jistý, že to je jediná věc, které nebude nikdy litovat, přestože ji provedl v opilosti.
* * *
Skončila zima a Terr začala létat. Tom ne. Hřebínky na jejích zádech nebyly tak hrozné, jak se bál. Křídla byla tehdy ještě anorganická, vyrobená z chytrých textilií vyztužených uhlíkovými vlákny a podobná materiálům, ze kterých se vyráběla rogala Na hřebínky na zádech se přilepovala organickým superlepidlem těsně před tím, než se člověk vrhl se skály, a odpoledne nebo večer se odlepila, složila a přivázala na střechu auta. Zjistili, že Terrina křídla jsou poměrně citlivá. Dotýkal se jich, olizoval je, otíral se o ně penisem, aby okořenil společný sex, a riskoval, že nebude-li dost jemný, budou oba krvácet.
Terr nevadilo, že se rozhodl s flakóny přestat. Bylo to jeho rozhodnutí a jeho život a nebyl důvod, aby dělal něco jenom proto, aby jí udělal radost, řekla se svou typickou logikou. Ale ona sama se začala přátelit s jinými lidmi, s plachťáky, a když přišlo jaro a na úpatích Skiddaw, Helvellyn a Ben Nevisu začaly stoupat teplé proudy, začalo se do jejich vztahu vkrádat jakési rozvolnění a zapomnětlivost, které Tom, i když nebyl ve věcech lásky nijak zvlášť zběhlý, identifikoval jako první známky začínajícího konce. Terr měla v krvi nadšení pro neustálou změnu. Pokud šlo o studium na univerzitě, mluvila teď o seminářích kreativního psaní a dokonce o tom, že možná skončí s celou literaturou a vrhne se na kulturní studia ať už to znamenalo cokoli. Tom si začínal uvědomovat, že kreativní psaní se pro ni stane novou přechodnou vášní, jakou byl i on, Tom Kelly.
Ještě nějakou dobu vídal Terr poměrně často, i když povětšinou ve skupince dalších lidí. Užíval si spolu s ní jazz u Ronnieho Scotta, sedávali spolu u světélkujících stolů v barech na Broad Street s lidmi, jejichž obličeje mu často připomínaly gumové masky postav ze Star Treku. Svět se měnil a Terr se měnila spolu s ním. Tomovi připadalo, že tenhle svět už není jeho, i když se ho může dotknout, ochutnat ho a přivonět si. Jednou nebo dvakrát spolu zajeli k Jezerům a on sledoval její první neuvěřitelný skok z vrcholku Skiddaw, který se uskutečnil nad špičkami borovic a nad šedivou, rozlehlou, větrem zčeřenou hladinou jezera Bassenthwaite. Necítil v tu chvíli nic než radost a pýchu a skoro si přál, aby mohl plachtit vzduchem spolu s ní. Terr se brzy stala jednou z mnoha barevných teček, vznášela se v jarním žlutě citronovém slunečním světle na křídlech značky Honda a už nebyla oblačnou pannou. Dokázal by ji zakrýt jedním prstem.
Nakonec se rozešli. Jistá Tomova část ten fakt přijala, připadalo mu, že jde o součást přirozeného organického procesu, v němž se člověk s někým potká, projeví si s ním vzájemnou náklonnost, zamiluje se, nějakou chvíli s ním neustále souloží, žije v jeho kůži a v jeho vlasech, pak pozná partnerovy přátele a také jeho výstřednosti a začne novou fázi vztahu, vřelejší a snazší, kdy společně objevují nové záliby, sexuální polohy a fetiše, až najednou zjistí, že vztah poněkud vyčpěl. Ale jiná Tomova část nad tou ztrátou ječela a skučela a řvala a Tom si připadal, jako by se topil, i když se žádný z těch zvuků zoufalství a proseb, které chtěl vydat, nikdy nedostal na povrch. Pokud šlo o ženy, byl koneckonců vždycky plachý a nesmělý a zvlášť, když šlo o krásné ženy. A obzvlášť, když šlo o Terr.
Na konci letního semestru dokončil postgraduální studium, obhájil práci týkající se SETI a získal diplom. Terr nedostala nic. Astonská univerzita ji (podobně jako Tom) přestala bavit; prozkoumala ji skrznaskrz se zanícením pro ni tak typickým a nechala ji být. V následujícím roce měla v plánu vrhnout se na jinou univerzitu, pokud sežene peníze a pokud ji nějaká univerzita přijme. Když ji Tom náhodou naposledy potkal, už se pravidelně nevídali a nebyli milenci několik měsíců, což Tomovi připadalo jako několik let. Tom tehdy potřeboval nějak žít dál, už si koupil letenku domů, do Států, aby strávil nějaký čas s rodiči a rozhodl se, co pro něj nějak žít dál vlastně znamená.
Stalo se to po posledním oficiálním dni letního semestru. Bary v centru města přetékaly odjíždějícími studenty a v restauracích se posilňovaly podivně střízlivé skupinky rodinných příslušníků, kteří si přijeli vyzvednout své ratolesti a odvézt je i se všemi věcmi domů. Bylo po zkouškách a nervozita kolem projektů, diplomových a dizertačních prací i ústních zkoušek opadla. Vzrušení se mísilo s vystřízlivěním, s náznakem smutku a hlubokou únavou po probdělých nocích strávených dřením (v případech některých studentů ani to nestačilo), opakováním učiva a pitím… Spousta lidí už odjela a chodby v Severním křídle zely prázdnotou stejně jako většina kanceláří a pracoven, když si Tom přišel vyzvednout prozatímní certifikát, protože věděl, že se nezúčastní slavnostního ceremoniálu, který se bude konat na podzim. Podobné okázalé záležitosti stejně nesnášel.
Neexistoval rozumný důvod, aby na tom místě potkal Terr. Její současní přátelé, většinou plachťáci, nepatřili ke studentům a ona sama se ani nepokusila složit žádnou zkoušku. V tu chvíli a na tom místě by ji rozhodně nečekal. Bylo pozdě odpoledne, nepříjemné a neanglické teplo a vlhko jako ve skleníku, tričko se mu lepilo na záda a nad městem visel modravý opar, který nedokázal rozpustit ani přechod z benzínu na vodík. Obálku s certifikátem svíral opatrně konečky prstů, aby ji zbytečně neopotil, a říkal si: dejte dohromady spoustu lidí se spoustou cihel a průmyslu a dostanete typický městský vzduch. A děje se to i teď, v tomto světě budoucnosti. Z otevřených dveří Yate’s Wine Lodge k němu zalétl závan kari promísený se zatuchlostí koberců politých pivem a se zápachem horkých chodníků, teplého asfaltu, psích exkrementů a kanálů. Myslel na svůj pokoj a na to, že má teprve napůl sbaleno a že mu o půlnoci letí letadlo do Států. Myslel i na poslední stažená data která by teď jeho počítač už mohl mít zpracovaná, a říkal si, že mu tohle město nejspíš bude chybět.
Bylo typické, že Terr šla po New Street jedním směrem a Tom tím druhým. Bylo typické, že kolem sebe měla skupinku lidí oblečených do křiklavých barev, byly to oběti poslední módy, která vyžadovala abyste vypadali jako vyzáblí nalezenci a podobali se zrůdám s vosím pasem. Někteří vypadali jako Japonci, ale Tom věděl, že může jít jen o zdání, protože změnit vzhled a vypadat jako příslušník jiné rasy bylo stejně snadné jako koupit si nové boty, pokud jste na to měli chuť a dost peněz. Terr se od nich vlastně trochu lišila protože se sebou nic zrůdného neprovedla nepočítáme-li šatečky s nahými zády (a v takovém počasí se člověk nemohl divit), které odhalovaly hřebínky na křídla Vlasy měla červené, ale nebyla to obvyklá červená, ani červeň, kterou se postaru barvily vlasy, ale karmínová rudá. Tom se dokonce na chvíli lekl, že krvácí a vlasy má zkrvavené. Ale poznal ji okamžitě. A Terr poznala okamžitě jeho, protože Tom se nijak nezměnil a patrně na sobě měl i stejné tričko jako dřív.
Oddělila se od skupinky a Tom se zastavil. Stáli proti sobě ve stínu soudních dvorů, kolem nich poletovali holubi a nešetřili trusem, za vysokými budovami projížděly tramvaje a auta a všechno to hučelo jako mořský příboj. Tuhle chvíli si promýšlel tisíckrát a tisíckrát se na ni připravoval. Mohl z ní klidně složit zkoušku. Přehrál si spoustu různých scénářů, ale ani jeden se tak úplně nehodil pro tenhle okamžik. S Terr bylo vždycky těžké držet krok v tom, o čem mluvila i v tom, jak se oblékala A ty její divoké zelené oči, o kterých doufal, že si je nikdy nenechá změnit, ho teď znovu ohromily.
Vždycky to tak bylo.
„Už jsem myslela, že si mě nevšimneš, Tome. Vypadalo to, že hrozně spěcháš…“
„Byl jsem jenom pro tohle…“ zamával pomačkanou hnědou obálkou, jako by všechno vysvětlovala „A musím chytit letadlo.“
Beze slova kývla a upřeně se na něj dívala. Tom jí oplácel pohledem do zelené mlhoviny duhovek a okamžitě se v ní začal ztrácet. „Slyšela jsem, že odjíždíš.“
„A co ty, Terr, kde se tady bereš?“
Pokrčila rameny. Lidé za ní štěbetali jazykem, který Tom neznal. Rychle přejel skupinku pohledem a snažil se odhadnout, kdo z nich s Terr asi spí a kdo z nich jsou muži. Jako by na tom záleželo! U Terr člověk nikdy nevěděl…
„Vlastně je to tak trochu tajemství a nejspíš to bude i protizákonné. Chtěli bychom se dostat na střechu jedné z univerzitních budov a –“
„ – létat?“
Usmála se. Zorničky měla obrovské jako zářivé černé hvězdy. Byla z něčeho nadšením bez sebe. Snad ze života „Jasně. Dovedeš si představit, jaké to bude plachtit nahoře mezi všemi těmi budovami v takovémhle odpoledni?“
„Plachtit?“
„Jsou tady teplé proudy.“
„To zní skvěle,“ usmál se.
Nastala jedna z těch odmlk, ve které ticho města pomalu opanuje prostor mezi dvěma lidmi, kteří se na sebe dívají a přemýšlejí, co dalšího si říct, jak navázat kontakt nebo jak ho obnovit. Pro Toma to byla odjakživa záhada, něco, oč se mamě snažil. Měl svou představu, která se za těchto okolností jevila jako směšná, představu jasného zimního dne a vysoké skály, kde on a Terr…
Místo toho se slyšel, jak říká: „Ty šaty, které jsi nosívala, ty modré…“
„Už se na tebe usmálo štěstí?“ Byla úleva, že přerušila to jeho blábolení. „S tou tvou prací na SETI? Víš, s tím vším ohledně…“ Odmlčela se a rukama se dotkla vlasů, které nevypadaly ani jako vlasy, ani jako proudy krve, ale jako celofán. Šustily a chrastily jí v prstech, pak se rozdělily a Tom zahlédl karmínový stín v té proláklince hned za uchem, kde se napojuje čelist na krk. Ale pak Terr ruku spustila a to místečko bylo pryč. Jestlipak ho ještě někdy uvidí? To místečko, po kterém toužil víc než po všech krásách vesmíru, po temných světelných rocích, inteligentních oceánech, ledových planetách a obrovských monstrech hvězdné prázdnoty. „… ohledně Drakeovy rovnice,“ vybavila si Terr výraz, který hledala v paměti a který jí tam uvízl hned první den jejich známosti, když spolu v podzimním anglickém dni procházeli podél kanálů a Tom jí vysvětloval, čím se zabývá.
„Pořád hledám.“
„To je fajn,“ kývla a usmála se na něj novým způsobem, jako by plně chápala všechny důsledky, které by jeho pátrání mohlo přinést a co by jednoho dne mohlo znamenat pro lidstvo. „Nevzdáš to, že ne?“
„Ne.“
„Budeš hledat dál?“
„Samozřejmě že budu. Je to můj život.“
Opravdu je to můj život? ptal se sám sebe, sotva to dořekl. Ale plachťáci, kteří stáli opodál, se ošívali a začínali být neklidní. Tom zachytil pár útržků vět a tentokrát v nich rozeznal rytmus angličtiny. Ale bylo v ní tolik žargonu, že stále nevěděl, o čem to mezi sebou mluví.
„Dáš mi vědět, viď? Dáš mi vědět, hned jak zachytíš první zprávu.“ Olízla si horní ret. „A nechci, aby ti to trvalo bůhvíjak dlouho, Tome. Chci, abys mi zavolal hned, jak se to stane. Ať budeš kdekoli, v jakékoli observatoři. Uděláš to pro mě? Chci být první, kdo se to dozví…“
Zaváhal a potom přikývl. To zaváhání nijak nesouviselo s vlastním slibem, ten mu připadal sladký a krásný, ale se způsobem, jakým s ním mluvila. Dokázala proměnit tohle náhodné setkání a krátký rozhovor v téměř definitivní rozloučení. Spíš v úplně definitivní. Všechno teď záviselo na tom, jak vyjde Drakeova rovnice.
Buď je ve vesmíru život, nebo nekonečná pustá prázdnota A to znamená buď Terr, nebo žádnou Terr.
„A já ti dám taky vědět, Tome,“ řekla a políbila ho částečně na tvář, částečně na koutek úst. „Dám ti vědět, jakmile se o něčem doslechnu…“ Bylo to na něj hrozně rychlé a nedokázal se soustředit na ty divné věty, které říkala. Zůstala v něm jenom vzpomínka na její rty, vůni, studený dojem z jejích vlasů.
„Už bys měla jít.“
„Jasně! Musíme se dostat do vzduchu, než nás chytí děkan. A ty musíš chytit letadlo.“
Naposledy se na něj usmála, dotkla se jeho obličeje kotníky prstů skoro přesně na tom místě, kde ho políbila, a nehty, které teď měla také karmínové, přejela po linii čelisti. Pak se otočila a přidala se ke svým přátelům. Asi zhubla, říkal si Tom, když sledoval pohyb jejích boků a díval se, jak ji jeden z těch vyhublých týpků bere kolem ramen způsobem, který mohl a nemusel být výrazem nevinného přátelství. I v ramenou teď byla hubenější. Hubená jako šindel. Nebyla to ta Terr s okrouhlými boky a rameny, kterou miloval na podzim a v zimě. Na druhou stranu by řekl, že se jí zvětšila prsa. Za dalších pár měsíců už by ji zřejmě nepoznal. To vědomí mu přinášelo určitou útěchu. Věci se mění, člověk je pořád v pohybu a ať se mu to líbí nebo ne, neustále se přes něj převalují vlnky přílivu budoucnosti.
Spěchal po New Street odhodlaný neohlédnout se. A když se pak zastavil a spolkl velký hořký knedlík, který ho tlačil v krku, a konečně se otočil, aby se naposled zmučeně podíval na Terr, byla už mimo dohled. Ona i její přátelé zmizeli za soudními budovami. Dám ti vědět, jakmile se o něčem doslechnu… Co to bylo za absurdní nápad! Ale alespoň mu to setkání pomohlo utřídit si vlastní pocity a trochu odsunout to toužení, které – jak si uvědomoval – ho pronásledovalo jako temné mračno v kresleném filmu. Jak tak šel po ulici na tramvaj, aby dojel do Erdingtonu a tam dokončil balení, zmocnila se ho průzračná, téměř biblická jistota ohledně směru, kterým se bude jeho život ubírat. Tím směrem byla – jak jinak – Drakeova rovnice.
* * *
„Tak jak to jde?“ ptala se ho teď Terr na jeho hoře. „Ten chlápek, ten Drake, musel žít před víc než sto lety. Od té doby se toho tolik změnilo. I od doby, co jsme byli… co jsme žili v Birminghamu v Anglii. Jako rasa jsme my, lidé, přece jen pokročili, nebo ne? Svět se nerozpadl, slunce nepřestalo svítit. Teď už musíš mít lepší představu, určitě už musíš vědět, jak se věci mají.“
„Nikdo neví nic jistě, Terr. Kdybych něco věděl s určitostí, nebyl bych tady. Drakeova rovnice je pořád jenom řada odhadů.“
„Ale, Tome, my jsme tady na Zemi, ne? My, lidé, opice, brouci, švábi a delfíni. My jsme se museli někde začít vyvíjet.“
Přikývl. I teď měla Terr absolutní pravdu. „Přesně tak.“
„A pořád nasloucháme a chceme slyšet…“ Tiše se zasmála „Přinejmenším ty pořád nasloucháš, Tome. Takže musíš doufat v jediné – že někde mezi hvězdami naslouchá i drahý Tom Kelly. Je to takhle jednoduché, nebo snad ne?“.
„Dokážeš si to představit?“
Terr se na okamžik zamyslela. Vlastně přemýšlela docela dlouho. Láhev byla prázdná, svíčka poblikávala „Musí mít ten mimozemský Tom Kelly stejnou barvu kůže? Musí mít čtyři rudé oči a křídla jako plachťák?“
„To záleží na tobě, Terr.“
Vstala, a když se pohnula směrem k němu, závan vzduchu uhasil svíčku. Světlo hvězd se rozjasnilo a k Tomovi zavanula její vůně. Byla sladká, plná prachu a úplně stejná jako před lety. A stejná byla i chuť jejích rtů, když se nad ním sklonila a v noci, která je obklopovala ho políbila.
„Myslím, že bude stačit jeden Tom Kelly,“ řekla a přejela mu prstem po bradě, stejně jako to dělala před lety, a pak pokračovala přes linii nosu ke rtům, jako by byl z hlíny a ona byla sochařem, který ho tvaruje. „Jeden Tom Kelly“
* * *
V letech, která následovala po odchodu z Astonu a rozchodu s Terr, zjistil, že dokáže odložit svou vrozenou plachost a vyrazit do velkého a zlého světa akademické vědy, usmívat se, potřásat si rukama s administrátory projektů, panáky v oblecích, zfosilizovanými řediteli nejrůznějších oddělení a institucí a vytvořit specializaci, v níž se snoubila radioastronomie s analýzou dat. Věděl, že schopnosti mu nechybí, vlastně to byla jediná věc, v níž o sobě téměř nikdy nepochyboval. A ke svému překvapení zjistil, že mu nedělá potíže propojovat obchodní smlouvy s teoretickou prací a čistým výzkumem, a že se – na rozdíl od svých kolegů – nijak nebojí o práci a pracovní jistoty. Možná mu tyhle věci byly prostě lhostejné. Byl připravený jít kamkoli a dělat cokoli. Žil výhradně uvnitř své hlavy, tak mu to alespoň řekla jedna z jeho letmých přítelkyň. Nejspíš měla pravdu. Věděl o sobě, že nikdy nebyl nijak zvlášť společenský. Nedovolil, aby ho trápila nejistota která je neodmyslitelně spjata s výzkumem. Často pomohlo, že na konferencích a seminářích, na které jezdil, byla dostatečná zásoba pití; ne snad přímo v přednáškových a konferenčních sálech, ale v barech a prostorách, kde probíhala skutečná propagace vědy a sebepropagace po skončení akcí. A také pomáhalo, že měl navzdory byrokracii, všem slepým uličkám, vládním škrtům i občasným přídělům peněz svůj cíl.
Překvapilo ho, jak negativní vliv mělo první přistání na Marsu na projekt SETI. Všechny rozumné interpretace Drakeovy rovnice přece vždy připouštěly, že by Země mohla být jedinou planetou v tomto solárním systému, na níž se vyvinul život. Zklamalo ho sice, když sonda Girouard s konečnou platností vyvrátila jakékoli domněnky o existenci života ve vodách Europy, satelitu Jupitera o nichž se původně mělo za to, že jsou teplé a mohly by se v nich objevit živé organismy. Pořád tady byl kopernikovský princip, který říká, že naše Slunce, solární systém, planeta Země a všichni tvorové, kteří na ní žijí, jsou naprosto obyčejní a všední a je tedy pravděpodobné, že existují v obdobné formě po celé Galaxii, a tento princip zůstával podobnými objevy nedotčený, přinejmenším v Tomově mysli. Ale v povědomí veřejnosti (samozřejmě do té míry, do jaké se veřejnost o takové věci zajímá) a v povědomí politiků a správců fondů pro vědu a výzkum (opět v míře, do jaké se o tyto věci zajímají) šlo o zlomový moment, od něhož začal převládat názor, že ve vesmíru toho není tak zas moc zajímavého, snad kromě nekonečného vakua přerušovaného občasnými shluky kamenů, spalujících teplot a jedovatých chemikálií.
Bylo až komické a absurdní, že útlum financí pro projekt SETI zafungoval v Tomův prospěch. Jako sběratel určitého object de art, který najednou vyšel z módy, se lacino dostal k zajímavým datům, přidělenému času a získal za babku hardware z několika ukončených projektů. Někdy použil vlastní peníze, někdy mu pomohl entuziasmus několika zbývajících zapálenců z okruhu SETI, někdy se uchýlil k neprůhledným kejklům s granty. Od té doby, co velké satelitní teleskopy dokázaly sledovat a analyzovat hvězdy a jejich orbitální odchylky s dříve nemyslitelnou přesností, se objevilo několik doposud neznámých solárních systémů, ale bylo jich jenom pár a zdálo se, že je většinou tvoří hejna asteroidů, prašných mračen a obrovských shluků matérie budoucích hvězd, čili něco, co by okamžitě roztavilo a zničilo jakýkoli náznak organického života A tak v Drakeově rovnici, což je podíl hvězd, které okolo sebe pravděpodobně mají planetární systém, kleslo na číslo blízké 0,0001 a n£, tedy průměrná hodnota počtu planet v planetárním systému, na kterých panují vhodné podmínky pro život, byla ještě nižší a vycházela v řádu stotisícin, pokud člověk nepatřil k zastáncům teorií, že se život může vyvinout i na jiné než uhlíkové bázi. Tom, odchovaný příběhy o neuvěřitelných vesmírných tvorech, k takovým zastáncům samozřejmě patřil. Hodnota parametru f[, tj. pravděpodobnosti, že se na vhodné planetě vyvine život, rovněž dramaticky poklesla a to především kvůli Marsu, na němž se nenašly žádné známky života a kvůli mrtvé Europě. Každý koutek solárního systému, ve kterém někdy nějaký vědec předpokládal možnost existence života byl prozkoumán, probádán a podroben spektrální analýze tak, aby na něm byla možnost života vyloučena Rozpočet SETI byl ostudně nízký, ale Tomovi to nevadilo. Vlastně se mu to zamlouvalo.
Napsal článek s názvem Nový pohled na Drakeovu rovnici a poslal ho do časopisu Nature, a když pak zanedlouho poslední časopis zaměřený na SETI skončil, obeslal jím Bulletin radioastronomie i všechny další více či méně významné časopisy. To vše bez úspěchu a za doprovodu bezdůvodně pohrdlivých úsměšků řady odborníků. Ve svém článku provedl rozbor každého parametru rovnice a vysvětlil, proč ty hodnoty, které jsou přijímány jako průměrné, jsou ve skutečnosti velmi pesimistické. Sám uváděl hodnoty, které se mu jevily jako skutečně průměrné, vyrovnané a rozumné a několikrát důrazně vysvětlil, proč je možno hodnotit jako absurdní myšlenku, že by počítačové simulace mohly poskytnout seriózní data ohledně pravděpodobnosti spontánního vývoje života a tedy i ohledně ni a dospěl k závěru, že výsledek Drakeovy rovnice N se bude při jakékoli vyrovnané interpretaci stále pohybovat v rozmezí tisíce až deset tisíc a je tedy jenom otázkou času, kdy bude s mimozemskou civilizací navázán kontakt. A ten může být navázán, jedině budou-li lidé naslouchat…
Do verzí, které nabízel k otištění, to sice neuvedl, ale rozhodl se, že až konečně najde někoho, kdo článek uveřejní, bude stát v záhlaví věnování: Pro Terr. Redakcím zasílal nejjednodušší variantu textu, která ho stála mnoho hodin zírání do zdi, přepisování, zkracování a přepracovávání. Plné znění se zveřejnění nikdy nedočkalo. Vyšla jen velmi zkrácená verze, z níž Tom nejprve vypustil všechnu matematiku a pak z ní redaktor očesal ještě několik dalších důležitých částí. Výsledek byl uveřejněn v populárním vědeckém komiksu vedle sloupku o jakémsi muži, který si nechal narůst mnoho metrů své vlastní nervové tkáně, aby na ní mohl provozovat bungee jumping z Viktoriiných vodopádů. Odezva čtenářů byla přesto dobrá, ale pravdou je, že řadě lidí, kteří Toma kontaktovali, by se zdráhal dát svou e-mailovou adresu, o adrese, na které bydlel, ani nemluvě.
Čas běžel. Následující roky byly vyplněné soustavnou prací, budováním kontaktů, opatrným vytvářením obecného povědomí o sobě samém, až se z Toma postupem času stal pan SETI. Znovu a znovu zjišťoval, že se na většině univerzit a vědeckých institucí vždycky najde alespoň jeden astronom, fyzik nebo dokonce biolog, který má pro jeho projekt slabost, a tito lidé dokázali objevit možnosti, jak mu přilepšit drobnými finančními příspěvky. Tak tomu bylo i v případě Sally Normantonové, když se vrátil do Astonu toho podzimu, kdy se vzduch zdál být čistší a jiný než před lety, a přesto byl v mnoha ohledech stejný. Tom se postupně dokázal vyvázat z řady jiných závazků a povinností, ale nemohl si nevšimnout, jak málo lidí se ho snaží od projektu SETI odradit. Možná to bylo tím, že ztratil mladické nadšení, možná mu po ránu páchlo z úst po bůhvíčem, co vypil předchozího večera. V každém případě se blížil důchodovému věku, myšlenka nebo spíš bláznivá představa že na téhle planetě pobývá už takovou dobu, ho děsila a potřeboval něco, co by mu dělalo průvodce a společníka v dalších letech. A ještě víc ho děsilo, co se stane s projektem SETI, pokud on, Tom Kelly, přestane naslouchat. V tomhle ohledu na tom byl stejně jako kterýkoli gambler, který se bojí, že jeho čísla padnou v tu chvíli, kdy si nekoupí sázkový tiket. Občas, když se podíval na noční oblohu, zatímco se počítače bůhví jaké generace s bručením prodíraly hodinami po půlnoci a zpracovávaly poslední várku hvězdných dat, pozoroval ty malé posměváčky, kteří v sobě ukrývali svá tajemství a přísliby, a připadalo mu, že silou své mysli drží v chodu celý vesmír a že, kdy se otočí zády, začnou hvězdy zhasínat, jako to udělaly v té slavné povídce od Arthura C. Clarka. V tu chvíli začal mít obyčejně chuť na další drink; potřeboval ho, aby zvládl další noc a aby se udržel v dobré náladě. Ne že by to k něčemu bylo. Drink byl prostě drink. Ale dělal to tak každý, koho znal.
Nakonec sehnal dostatečné množství peněz a argumentů, aby mohl začít se svým vlastním specializovaným projektem SETI, a rozhodl se, že se usadí ve Francii. Důvody, které ho k tomu rozhodnutí dovedly, už si nedokázal pořádně vybavit, věděl jen, že chtěl žít na místě, kde předtím ještě nebyl a kde se pořád ještě mluvilo jinak než anglicky. Vybral si krasovou oblast Francouzského středohoří, protože tam byly rozsáhlé ploché planiny, které se hodily pro technologii jeho nástražných antén a prostíraly se dostatečně vysoko a dostatečně daleko od všemožných zdrojů městského rádiového smogu. Výběr místa byl napůl symbolický, stejně jako samotné nástražné antény. Plánoval, že si vypůjčí a skoupí co největší množství dat ze všech možných zdrojů a bude je zpracovávat s využitím veškerého vybavení, které si také vypůjčí nebo nějakým způsobem přivlastní. Pak uviděl na mapě jezírko nad malým městečkem St. Hilaire, nepatrnou modrou tečku na jinak pusté náhorní plošině, a to rozhodlo. Že je to oblíbené letovisko plachťáků, zjistil, až když podepsal všechny potřebné papíry, a spojil s tím místem svůj život. Ale i plachťáci se mu zdáli svým způsobem v pořádku, ti duhoví motýlci a brouci hrající všemi barvami, stvoření vyhublá na kost, která se rojila v elegantních barech a drahých obchodech a s šustícími křídly stála ve frontách na lanovku, která je každé ráno vyvezla na vysoké, sluncem ozářené jižní vrcholky hor. Nutilo ho to myslet na Terr a na to, jak asi žije, a připomínalo mu to jeho, vlastně jejich slib. Jako by někdy zapomněl!
Jenže nikdy nic neobjevil a neměl tedy důvod, proč by měl dát Terr vědět.
* * *
Když se ho Terr dotkla a sevřela mu ruku prsty, na nichž jí nezbylo téměř žádné maso, zápasil Tom se vzpomínkami a pocity. Razila si k němu cestu všemi těmi uplynulými roky a její polibek přišel odněkud zdaleka. Zkusil zavřít oči a ucítil za jejími rty kost a tvrdý okraj zubů. Zkusil oči otevřít a proti svitu hvězd viděl kůži jakoby pruhovanou; vypadalo to, jako by dávná Terr měla na obličeji papírovou masku. Její oči zmizely, všechny bouře ustaly. Dotkla se ho velmi důvěrně, ale věděl, že to k ničemu není.
Poodešla od něj a vzdychla si, postava strašáka do zelí oblečená do strašákových šatů, pavučina dlouhých vlasů okolo hubeného obličeje staré čarodějnice.
„Je mi to líto, Tome“
„Ne, není.“
„Vytvářela jsem si domněnky.“
Ale Tom věděl, kdo a co je na vině: mnoho let hledání, příliš mnoho let pití. Seděl před svou chatou přimražený k židli a nástražné antény se ve tmě slabě blyštily. Terr poodešla Slyšel cinkání láhví, když si prohlížela kontejner, rachocení odpadků, když se vydala na prohlídku chaty. Nejspíš by se měl stydět, ale nestyděl. Stud už se ho netýkal. A jak si v tu chvíli uvědomil, stejně tak se ho už netýkalo nic, co by mohlo připomínat milostný akt.
Když Terr vyšla ven do světla hvězd, nesla láhev. Byl to absint.
„Tohle jsi chtěl?“ zeptala se, odšroubovala uzávěr, nalila si hlt do prázdné sklenky od vína, zdvihla sklenku k tenkým rtům a usrkla I v matném světle hvězd bylo vidět, jak se jí obličej zkřivil do ošklivé grimasy. „Bože, je tak hořký…“
„Možná proto ho mám rád.“
„Víš co, Tome? Té závislosti by ses mohl zbavit. Je to tak, jak jsi mi to řekl: pokud na sobě člověk nemá něco rád, stačí, aby si vzal flakón.“
Tom pokrčil rameny a čekal, jestli nalije nějaký absint i do jeho sklenice, nebo jestli tam bude jen tak stát a mávat mu láhví před obličejem. To se mu chce jenom pošklebovat? Ale věděl, že Terr má pravdu. Samozřejmě má pravdu. Kdyby si vzal flakón, bylo by po problému a závislost na alkoholu tatam. Všechno by bylo jako nové, až na tu maličkost, že člověk pořád zůstává sám sebou, to jest, má stále stejné potřeby, rozdírají ho stále stejné rozpory a pronásledují stále stejné žádostivosti. A tak si dá tu a tam skleničku, protože ví, že v sobě má obsah flakónu a je v pohodě. A z občasné skleničky se postupně stane zvyk a on se ocitne znovu tam, kde byl, jenom o něco chudší a starší a bude sebou pohrdat ještě víc než předtím. A bude mít horší kocoviny. To už si Tom vyzkoušel.
„Je to, jak říkáš, Terr. Jsme takoví, jací jsme. A chytré chemikálie na tom nic nezmění.“
„Chceš mi snad říct, že jsi v hloubi duše závislák?“
„Kdyby ne, tak bych asi nebyl tady a nedělal tohle, ne?“ Kývla a znovu se posadila. Nalila mu do sklenice slzu absintu. Tom se zadíval na sklenku a na slabě zářící dopisy, které si pořád ještě nepřečetl a které ležely vedle sklenice na stole. Absint vypil až za chvilku, aby jí ukázal, že dokáže počkat, a vychutnával si chuť anýzu a pelyňku, což – jak si vzpomněl – bylo jméno hvězdy z Knihy zjevení, která spadla s nebes a sežehla řeky a prameny. Tehdy bylo všechno jenom otázkou víry.
„Pořád jsi mi ještě neřekla, jak ses celou dobu měla Terr.“
„Měla jsem se fajn. Dělala jsem to a ono…“ Zamyslela se. Z hlavy skryté ve stínu zůstal jenom obrys ozářený hvězdami. Ta lebka, kterou teď vidí, tam byla vždycky, říkal si Tom, pod pokožkou, kterou kdysi tak rád líbal a dotýkal se jí. Nezměnilo se toho tak moc. „Lituju jenom několika věcí.“
„Opravdu ses pustila do plachtění? Vždycky jsem si představoval, jak létáš v oblacích – jako ty děti, které teď vídám tady dole v údolí.“
„Jasně! Stala se ze mne plachťačka Bylo to trochu jiné než teď. Z pohledu dnešních plachťáků bylo naše vybavení nesmyslně těžké a neohrabané. Ale já jsem si to úžasně užívala A našla jsem si mezi plachťáky řadu přátel.“
„Vrátila ses někdy ke studiu?“
Odpověděla suchým smíchem, který připomínal šustění větru ve starých telefonních drátech. „Já jsem asi vlastně nikdy nestudovala, Tome. Takže ne, ke studiu jsem se nevrátila. Začala jsem pracovat ve styku s veřejností. Pomáhala jsem budovat jednu společnost, prodávala jsem nápady a projekty jiných lidí, snažila jsem se zamaskovat chyby, které udělali jiní lidé –“
„– Škoda, že jsme tě neangažovali pro SETI.“
„Myslela jsem na to, Tome… přinejmenším jsem myslela na tebe. Ale ty jsi žil svůj život. Nechtěla jsem, abys měl pocit, že ti chci šéfovat nebo tak něco. Pak mě přestalo bavit tvářit se nadšeně a zaníceně nad nápady jiných a začala jsem svůj vlastní projekt. Měla jsem galerii. Něco na způsob umělecké galerie. Až na to, že místo exponátů zaujímali lidé. Byla jsem…“
„Ty jsi byla taky exponát?“
„Samozřejmě! Co bys čekal? Jenomže za čas ti to začne dělat spoušť v imunitním systému. Leccos tě pobolívá, bolí, krvácíš. Můžou to dělat jenom lidi, kteří jsou mladí, mají skvělou kondici nebo jsou alespoň zanícení a nadšení. A pak jsem se pokoušela žít normálně, vdala jsem se, rozvedla a znovu vdala“
„Nevzala sis znovu toho samého?“
„Samozřejmě že ne! Ale moji exmanželé se spřátelili, což je docela zábavné. Když jsem naposled mluvila s jedním z nich, byli stále v kontaktu. A nejspíš jsou i teď. Pak jsem se začala zajímat o náboženství. O spoustu náboženství, znáš mě…“
„A co děti?“
„Zdálo se mi, že na ně nikdy nebyl ten správný čas. Teď bych si přála, aby to bylo jinak, ale nejspíš jsem byla vždycky příliš sobecká.“
„Nikdy jsi nebyla sobecká, Terr.“
„Tak nesoustředěná, roztěkaná.“
„Ani to jsi nikdy nebyla“ Tom polkl další doušek absintu a dolil si. Cítil, jak se v něm rozlévá hořká úleva. Bylo příjemné takhle sedět a povídat si. Smutné, ale příjemné. Uvědomil si, jak moc mu Terr chyběla. Lidská společnost mu vůbec chyběla v těch posledních několika letech, která strávil tady nahoře. „Ale rozumím ti. Když jsem snil o tom, že bychom my dva zůstali spolu, nikdy jsem si nedovedl představit, že bychom měli děti…“
„Jak mohou být dva lidé tak rozdílní a přitom jako stvoření jeden pro druhého?“
„Tohle si opravdu myslíš?“
„Milovala jsem tě víc než kohokoli jiného, Tome. Celou dobu. Často jsem měla pocit, že jsi se mnou, díváš se a posloucháš.
I tenkrát odpoledne, když jsem skočila s křídly z té věže v Astonu a pak mě zavřeli. Nebo když jsem se začala věnovat body artu. Byl jsi jako pozvaný host, který nedorazil na svatbu. Všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala buď s tvým souhlasem, nebo proti němu a se zvědavostí, jak bys asi reagoval. A když jsem letěla na Měsíc, zdálo se mi, že tvůj duch tam letí se mnou. Dostal ses někdy z planety?“
Zavrtěl hlavou. Nedostal. Rozhodně ne ve fyzickém smyslu toho slova. Ale společně s Kubrickem cestoval tisíckrát přes měsíční krátery za zvuku vzrušující hudby Ligetiho.
„Myslela jsem si to. Výlet na Měsíc byla ta nejdražší věc, kterou jsem kdy podnikla“
„Jaké to tam je?“
„Jako na Měsíci, Tome. Je to tam drahé. Bydlíš v něčem, co se podobá levnému japonskému hotelu, pokoj je mrňavý jako krabička od sardinek, ani posadit se v něm nemůžeš. Kdo by se tam vypravil za prostorem, musel by dostat záchvat klaustrofobie.“
„Zní to fantasticky, Terr, všechny ty věci, které jsi podnikla a dokázala“
„Viď, když o nich mluvím tímhle způsobem, zní to opravdu zajímavě. Ale ve skutečnosti jsem měla vždycky pocit, že žiju život někoho jiného. Jako bych nosila špatně padnoucí šaty. A přitom jsem stále hledala svoje vlastní. A pak, když začneš stárnout… Bože, vždyť víš sám, jaké to je! A dneska máš tolik možností, tolik různých způsobů jak natáhnout čas a prodloužit roky, ale čím víc je natáhneš, tím jsou tenčí. Vždycky jsem věděla, že se nechci dožít bůhvíjakého věku. Ti stopadesátníci, kteří jsou dneska k vidění, mi to jenom potvrzují. Staly se z nich želvy v nekonečném závodě, exponáty v druhořadé ZOO. Mysli mají uzavřené v pokroucené zrezivělé kleci…“
„Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.“
„Ty budeš žít, dokud nepřijde přirozená smrt, viď? Dokud ti chlast konečně nezničí nějaký důležitý orgán nebo ti nepraskne céva v hlavě. Nebo dokud támhle na těch legračních drátcích nepřistanou Vesuviané v létajícím talíři a neodnesou si tě s sebou. Jenže ty bys jim nejspíš řekl, že s nimi nepoletíš, protože nesplňují tvou představu o mimozemšťanech.“
„Jak to myslíš?“
„Nijak. Takhle to s tebou prostě je, Tome. A měl jsi opravdu štěstí, že sis navzdory všem důkazům dokázal uchovat ten svůj sen neposkvrněný. Před lety jsem četla ten tvůj článek. Vyšel v takovém komickém časopise plném blikajících reklam na vylepšování těla. Jmenoval se Nový pohled na Drakeovu rovnici. Musela jsem se smát. Psal jsi tak přesvědčivě a pozitivně. Nemyslíš, že teď už bychom o nich věděli, kdyby tam někde nahoře skutečně byli? Vzpomeň si na ty miliony hvězd, miliony let a všechny ty galaktické civilizace, o kterých jsi četl. To by přece nebyl jenom šepot, Tome. A abys to zachytil, nepotřeboval bys všechny tyhle neohrabané přístroje. Bylo by to všude kolem nás. Nedalo by se to přehlédnout, nedalo by se tomu vyhnout. Kdyby mimozemšťané chtěli, abychom o nich věděli, byl by to mocný hlasitý řev.“
Hvězdy na východním okraji oblohy začínaly blednout a jedna po druhé zhasínaly s mrkáním, jak se toho Tom vždy bál – Taurus, Orion… Na okolních skalách se začínaly objevovat první známky svítání. Úsvit byl tady, na vápenci, vždycky šedý, podivně bezbarvý a skličující. Kdybych přišel o SETI, bude mít podobnou barvu celý svět, říkal si často, když se noc rozpouštěla a optimismus, který v něm probudil alkohol, z něj odcházel společně s proudy moče a s občasnými znepokojivými záchvaty zvracení. Dobře věděl, že argument, jímž se Terr tak mazaně oháněla, patří k těm nejzávažnějším, které stojí proti jeho snu. Zvláštní bylo, že ten argument ležel zcela mimo Drakeovu rovnici. Nejspíš proto se o něm nezmínil v tom svém pitomém článku. To, co Terr říkala, byla jen jiná verze otázky, kterou položil otec nukleární řetězové reakce Enrico Fermi v jisté debatě o existenci mimozemských civilizací před téměř stopadesáti lety (jak ten čas letí!). Ta otázka byla velmi jednoduchá a zněla: „Kde jsou?“
Existuje něco, čemu se říká von Neumannovy stroje. Terr to možná ví. Kdysi byly jenom teorií, kouzelnou věcičkou ze starých pohádek z budoucnosti, které Tom tak rád četl, ale dnes pracují na pásu asteroidů, na menších měsících Jupitera, v hlubokých dolech a v mořských příkopech na Zemi, na Terrině Měsíci a na všech možných místech, na kterých chtělo lidstvo něco získat, ale nechtělo přitom riskovat vlastní kůži. Jde o roboty, kteří jsou schopni vyrábět nové verze sebe sama z materiálů dostupných v dané lokalitě. Kdyby člověk chtěl použít srovnání z biologie, dalo by se říct, že se sami reprodukují. Jsou chytří. Dokážou cestovat a přizpůsobovat se novému prostředí. Dokážou udělat téměř všechno, co se po nich chce. Kdyby existovaly jiné inteligentní životní formy, jistě by také praly s podobným vynálezem, vtíralo se Tomovi občas do mysli společně s ranní depresí a kocovinou. Obrovské vzdálenosti při cestování mezi hvězdami by nijak nevadily. Stačilo by udělat jediné: vyslat nějaké roboty do kosmu, počkat pár milionů let – což je podle jakéhokoli kosmologického časového měřítka pouhé mžiknutí Božího oka – a roboti by osídlili celou Galaxii. Takže: Kde jsou?
Odpověď byla stejně jednoduchá jako Fermiho otázka: Nejsou tam. Lidstvo je vrtoch přírody a lidé a planeta Země jsou jenom fascinující urážkou všech zákonů pravděpodobnosti. Zbytek vesmíru je buď prázdný, nebo jsou všechny slabé záblesky života tak vzdálené a nepatrné, že se k nim není možné dostat v čase, který zbývá, než se celý vesmír znovu zhroutí. Snad budou mít příště větší štěstí. Nebo až nastane další příště. U jedné verze výpočtu Drakeovy rovnice si Tom přečetl, že určitý druh života se pravděpodobně objeví v celém vesmíru jednou za deset na desátou velkých třesků, ale i v tom případě výpočet předpokládal, že fyzikální zákony zůstanou nezměněné. Autor se neobtěžoval zadat zvláštní parametr, který by se týkal existence dvou vzájemně komunikujících inteligencí, které se vyvinou ve stejném čase a ve stejném koutě téže galaxie. Zřejmě si nechtěl zavařit počítač.
Polovina oblohy už zešedla a hvězda po hvězdě zhasínala Alespoň se bude moct pořádně podívat na Terr a ona na něj. Ale zároveň si nebyl jistý, jestli o to jeden nebo druhý stojí. Možná by mělo být řečeno něco, co by pročistilo šedou mlhu nejistoty.
„Vždycky jsem říkala Tome – a ty to víš – že ti přinesu zprávu.“
„Tak o tohle jde? Mám se podle tebe vzdát té jediné věci, která pro mě něco znamená?“
„Nedívej se na to takhle. Ber to jako…“
Zdvihl se mírný větřík, který ohlašoval, že teplotní gradient v údolí už vzbudil stoupavý proud vzduchu, jímž se zanedlouho nechají unášet plachťáci. Toma napadlo, že mezi nimi na stole snad musí pořád hořet svíčka a že se Terr v jejím mihotavém plamenu chvěje a mihotá. Vypadala, jako by měla vlasy a obličej z kouře. Nalil si další absint, ale rozhodl se, že ho nevypije.
„Víš, Tome, dostal ses do stavu, kdy si představuješ, že ať vesmíru nasloucháš nebo ne, něco to dokazuje. Jenže tak to není. Buď jsou tam někde nahoře, nebo tam nejsou. Ať je to tak nebo onak, je to fakt. Tuhle odpověď náhodou neznáme. Ale nebyla by škoda, kdybychom znali odpověď na všechno? Co by se pak stalo s tvými sny?“
„Věda je o hledání pravdy –“
„A ten život, který žiješ, Tome! Proč, proboha musíš jezdit dolů do vsi, aby sis vyzvedával poštu? Copak nemůžeš komunikovat s lidmi tady odsud? Zdá se mi, že máš v té své chajdě dostatek vybavení, aby ses domluvil s celým světem, kdybys chtěl. Ale to tě zřejmě nezajímá.“
„Dopisy, zprávy, které jsou určené pro mě osobně“ zadíval se na hory na východě, za kterými se nesměle rýsoval první průzkumný paprsek světla, a potom otočil pohled k dopisům, které mu přinesla „Mě ruší a rozptylují.“
„Promiň, Tome, nechci tě rozptylovat.“
„Nemyslel jsem to tak.“ Viděl ji jako tenkrát: Terr se slzami v očích, stejná jako ve vzpomínce, kterou se snažil tak dlouho vymazat z paměti, Terr v jeho posteli v Erdingtonu té noci, kdy lidé přistáli na Marsu a kdy nad ním poprvé získal vládu alkohol. Ale dnes to bylo jiné. Terr byla jiná. Křivila se a kroutila. Zdvihal se vítr, přicházelo svítání.
„Vždycky jsem za tebe cítila určitou zodpovědnost, Tome. Nejspíš to byla čirá domýšlivost, ale měla jsem pocit, že jsem ti dala poslední impuls, abys vykročil na cestu, na kterou by ses možná jinak nevydal. Byl jsi kouzelný, Tome. Hezký a chytrý. Mohl jsi vydělat spoustu peněz, žít si šťastně a věnovat se čemukoli jinému než SETI. No řekni, není to pravda? Dává ti to smysl?“
Mlčel a věděl, že to znamená souhlas. Pravda zůstane pravdou, ať něco řekne nebo ne. Jaký smysl by mělo cokoli popírat?
„A ten slib, ke kterému jsem tě přinutila, když jsme spolu tehdy stáli před budovami soudu s mými pitomými plachťáckými přáteli… Tenkrát se mi to zdálo chytré. Věděla jsem, jak moc mě pořád miluješ, a chtěla jsem pro to nějaký důkaz. Je mi to líto, Tome, byl to jeden z mnoha mých hloupých nápadů.“
„Nemůžeš na sebe brát zodpovědnost za život někoho jiného, Terr.“
„Já vím, Tome. Nemyslím si, že jsem zodpovědná za svůj vlastní.“
Otočil pohled od Terr ke své rozedrané chatě. Kdyby nebylo pečlivě uspořádané pavučiny nástražných antén, matné záře, kterou vydávaly počítače, kontejneru plného láhví a starého citroenu, mohla by to být klidně chýše nějakého poustevníka. Vzdychl si a zadíval se dolů po svahu své hory. V přibývajícím světle mu celý svět připadal chatrný a pomíjivý jako pavučina Dole leželo jeho jezírko – právě se rozjasnilo natolik, že ho dokázal rozeznat – a nezřetelný pohyb naznačoval, že se k němu scházejí plaší horští kozorožci, aby se za úsvitu napili.
„Vychází slunce, Tome. Brzy budu muset jít.“
„Ale ještě jsi ne…“ slova mu zamrzla na rtech, když se na ni znovu podíval. Jako by se v sílícím světle rozpouštěla „… můžeš zůstat?“
„Je mi líto, Tome, ale už jsem řekla vše, co mělo být řečeno.“
Vstala a pohnula se směrem k němu. Vlástně spíš plula. Měnila se a zároveň zůstávala stejná. Terr, která nebyla Terr. Těch pár hvězd, které ještě zbyly na západě, zářilo skrze ni. Tom necítil ani náznak strachu, když se k němu blížila jen sladkobolnou tíhu u srdce, tu bolest z dětství, tu hořkou sladkost koly, zmrzliny a matčina objetí. A také měl nádherný a intenzivní pocit, že zažívá zázrak.
Okraj slunce pozlatil pás rozeklaných vrcholků a Terr se s mihotáním rozpadala. Už z ní zůstaly jenom oči, krásné třpytivé mlhoviny. Slunce na obloze stoupalo, vítr sílil a Terr mizela. Tom natáhl ruku, aby se dotkl toho, co z ní ještě zůstalo, ale na dlani cítil jenom ranní chlad a závan větru.
Nezapomeň, Tome.
Už neměla hlas a nebylo v ní nic hmotného. Stala se pouhým pocitem, zbylo z ní o málo víc než smutná a šťastná vzpomínka, kterou si v sobě nesl všechny ty roky až do téhle pochmurné a vzdálené doby. Cítil, že se pohybuje a otáčí se od něj. Usmál se, když viděl, spíš jenom tušil, jak jde v tmavomodrých šatech po postříbřené trávě k jeho jezírku. Byla krásná jako vždycky. Terr s plavými vlasy. Terr s krásnýma očima Terr se zamženou proláklinkou v místě, kde za uchem přechází krk v čelist. Otočila se, usmála se a zamávala mu. Slunce v tu chvíli poslalo z výšky jasný snopec světla rozsedlinou mezi horami. Terr v tmavomodrých šatech mířila k jezírku, u kterého se možná na konci nebo na začátku dlouhých dnů scházela plachá stvoření z celého vesmíru. A byla pryč.
Seděl dlouho bez pohnutí. Tohle byla koneckonců ta část dne, kterou měl vyhrazenou pro nicnedělání. Slunce vyšlo, rozjasnilo svět a malovalo světelné spirály vedle puklin ve vápenci. Zdálo se mu, že zahlédl záblesk křídel, ale světlo, celý jeho svět i hora byly rozmazané a duhově zbarvené. Napadlo ho, že možná plakal.
Dopisy, které ležely na stole před ním, už moc nezářily, a když je otočil k sobě, byly studené a nepříjemně vlhké. Vybral si ten modrý, obyčejný, který měl na obálce vzorek připomínající vlnky na vodě a u kterého vůbec netušil, od koho by mohl být. Už si byl jistý, že nejde o žádnou reklamu nebo nabídku, o nic, co by měl hodit do koše. Jel prstem po aktivačním proužku a zavřel oči. Objevil se před ním muž. Stál v bezmračném teplém odpoledni v zahradě s fontánou. Ta zahrada působila téměř maurským dojmem, mohla být v Maroku, v Los Angeles nebo ve Španělsku. Muž byl pohledný, ale zdaleka ne mladý. Dovolil pavučinám vrásek, aby mu pokryly obličej, vlasy měl prošedivělé a prořídlé. To o něčem vypovídalo. Tom se pokusil vybavit si svůj vlastní obličej nebo alespoň určitou představu o sobě samém, která mu zůstala v paměti od doby, kdy se naposledy viděl v zrcadle. Ten muž před ním stál se strnulostí někoho, kdo se připravuje na těžký úkol. V obličeji měl víc než jen obyčejný smutek a v očích hlubokou vážnost.
Tom trpělivě čekal, až muž odříká nevyhnutelné: vy mě neznáte a já neznám vás. Ptáci mezi tím začínali zpívat a včely s nožkama obalenýma pylem bzučely v tmavočervených a purpurových tropických květech. Muž se představil a vysvětlil, že jeho a Toma spojuje jedna věc, totiž to, že oba milovali Terr. Milovali Terr a samozřejmě ji ztratili, protože Terr si nebylo možné udržet; oběma se ale dostalo té výsady, že ji směli milovat. Tom ho sice nezná, ale on o něm věděl. Terr nikdy dopodrobna nevyprávěla o své minulosti, to ne, žila přece tolik přítomností, ale věděl, že Tom prošel jejím životem, a vlastně Tomovi do jisté míry záviděl, protože milovat Terr byl tak úžasný zážitek, skvělý a nádherný, který ovšem nebylo možné zachytit a zopakovat. On a Terr se rozešli a jejich manželství – bylo to její druhé manželství – skončilo, i když on do poslední chvíle doufal, že se to nestane, ačkoli v hloubi duše vždycky věděl, že k tomu dojde. Terr žila dál svůj život a on svůj, tu a tam byli v kontaktu a on od ní slýchal o jejích nových přátelích, nových objevech a nových zálibách, a nakonec se dozvěděl tuhle poslední zprávu, která je hrozná, ale pro něj ne tak úplně nečekaná, protože přece oba víme, jaká Terr byla.
Na vrcholku And je hřeben jménem Catayatauri. Toma napadlo, že to jméno by mohlo klidně patřit nově objevené hvězdě. Ten hřeben je stejně vzdálený a stejně nepřátelský jako ona hypotetická hvězda a cesta k němu je neuvěřitelně náročná. Na východě spadají skály strmě do hloubky téměř deseti tisíc stop a dostat se na vrchol vyžaduje týden náročného pochodu a další týden horolezeckého výstupu, pokud člověka nezastaví vítr a zrádné séraky. Ale v jistých kruzích plachťáků se Catayatauri stal jakýmsi mytickým místem, symbolem, jehož kořeny sahají až do doby Inků, kdy odtud byly shazovány oběti k usmíření Virakoči, nejstaršího boha a stvořitele světa. Terr se vydala nahoru sama v kruté zimě. Už nebyla ani mladá, ani silná jako dřív, ale pořád stejně odhodlaná. Ve vesnici, která leží ve věčném stínu Catayatauri, zanechala zprávu. Kdyby se nevrátila, nechce, aby ji kdokoli hledal a riskoval kvůli ní život. Inkové měli Catayatauri v hluboké úctě a stejně tak i horolezci, kteří přišli po nich, a samozřejmě i Terr, když se probíjela vzhůru těmi božskými horami. Šla sama a bez jakékoli pomoci. Neměla ani křídla ani nic, co by stimulovalo svaly a plíce, žádné mačky, lana ani kyslík. Bylo neuvěřitelné, že se na ten hřeben na střeše světa vůbec dokázala vyšplhat. Nic se nemohlo vyrovnat pohledu z Catayatauri. Terr, už na pokraji stáří, tam stála sama na okraji všeho. Vynesla si nahoru flakóny z obchodu v Limě. Utratila za ně to málo peněz, které jí ještě zbývalo. Byly to úplně jiné flakóny, než jaké se prodávají na Rue de Commerce v St. Hilaire. Byly pololegální, s okamžitým účinkem, nejradikálnější a nejdražší. Vtrhly do těla s razancí požáru, během nanosekundy zaplavily žilní řečiště a zohýbaly a pokroutily tělo jako deštník, kterého se zmocnila vichřice. Terr si koupila trojnásobek obvyklé dávky.
Zřejmě se dostala až nahoru a zřejmě z Catayatauri skočila Tak to pravděpodobně bylo, i když se její tělo nenašlo. Vrhla se stěny, flakóny jí zpívaly v těle, padala s pokroucenými kostmi a s křídly, která jí vyrazila na zádech. Byla podobná motýlu, který vyletěl z kukly, jenže ta motýlí křídla byla příliš mokrá a křehká a dravé vzdušné proudy je okamžitě roztrhaly na cáry. Pak vítr udeřil o skály. Terr si zvolila velmi neobvyklý a velmi extrémní způsob smrti…
Bylo jí to podobné? přemítal Tom. Padající Terr, Terr s tělem pokřiveným a pokrouceným obsahem flakónů? Chtěla se zabít, nebo to byl jenom další risk, který chtěla podstoupit? Prožitek jedinečné chvíle, kdy se nestarala, co bude dál? Muž v maurské zahradě nevěděl. Kladl si stejné otázky jako Tom. Oba si uvědomovali, že s Terr to bylo vždycky takové a že se v každém okamžiku měnila – z minuty na minutu, z hodiny na hodinu, z roku na rok. Terr nemohl člověk nikdy skutečně poznat. Tom byl vždycky vyrovnaný, spolehlivý a cílevědomý. O své životní cestě rozhodl už dávno. Ale Terr byla jiná. Vždycky byla jiná. Nikdy si nedělala hlavu s tím, co trápilo Toma po většinu života – s pocitem, že propásla nějakou schůzku, že něco nedokončila, že jí čas utíká mezi prsty. Zajímala se o to, co jí připadalo podstatné; to Tom nikdy příliš neovládal. Terr se vždycky vrhala kupředu a neohlížela se zpátky.
Muž v maurské zahradě domluvil a usmál se. Zahrada postupně bledla a s ní mizela i intenzivní vůně květin. Tom se vrátil do svého rána. Nad jeho horou pluly mraky a vrhaly stíny na zem. Připadal si jako postava z pohádky a přemýšlel, kde strávil noc, která právě skončila a čeho byl vlastně svědkem. Kdyby dostal příslib, že mu splní jedno přání – což Terr neudělala ať už byla čímkoli nebo kýmkoli – přál by si, aby se mu splnilo to, v co vždycky doufal. Už mu je koneckonců skoro sedmdesát a je Tomem Kellym, kterému se přezdívá pan SETI. Lidé v jeho věku se už nemění. Ať se jim stane cokoli, ať jsou svědky jakýchkoli zázraků, zůstávají stejní. Přinejmenším tímhle si byl stále jistý.
* * *
Tom Kelly sjíždí ze své hory. Slunce pálí, lanovky jsou nehybné, plachťáci odpočívají, stín se klade ke stínu v dlouhém ospalém odpoledni. Zaparkuje na téměř prázdném Place de Révolution, vystoupí ze svého citroenu a zamává Jeanu-Benoîtovi, který utírá stoly v kavárně, a zabuší na dveře pošty. Visí na nich cedulka s nápisem fermé, ale madame Brissacová mu odemyká. Vypadá téměř potěšeně, že ho vidí. Skoro se na něj usměje. Pak spolu stráví obvyklou hodinu usazeni za přepážkou. Kolem přihrádek krouží se bzučením masařky a teplý těžký vzduch je plný směsice vůní. Tom se dostal k tranzitivním slovesům a ta mu dávají zabrat. Ale francouzština je cizí jazyk a člověk se ho nenaučí za den, rozhodně ne způsobem, kterým se ho učí Tom. Bude to trvat několik měsíců, odhaduje, že minimálně do podzimu – l’automne, možná dokonce až do zimy, ať se to řekne francouzský jakkoli, než na tom bude tak, aby se dokázal madame Brissacové zeptat, jakým způsobem třídí poštu do přihrádek. Stejně to nejspíš bude považovat za hloupou otázku. Madam Brissacová je prostě madame Brissacová. Kdo by si pomyslel, že pracovala jako učitelka v dobách, kdy lidé ještě potřebovali, aby je někdo učil! Toma napadá, že na každého, kdo v tomhle věku budoucnosti něco získá, připadá někdo, kdo tím ziskem něco ztratí.
Když po hodině vyjde na sálající Place de Révolution, vše teprve začíná ožívat. Citroen musí přeparkovat za roh, aby udělal místo večerní veselici. Dnes se koná Foire aux Sorcières. Ještě před pár měsíci vůbec nevěděl, co je to za svátek, a pořád mu to není tak docela jasné. Ale alespoň už ví, že Francouzi milují oslavy a že tady, v St. Hilaire, je pořádají pravidelně, téměř každý týden, protože do St. Hilaire proudí neustále noví plachťáci a ty je potřeba obrat o franky. Tahle slavnost bude v jistém ohledu zvláštní a to ví Tom také.
Pije sladkou horkou kávu a stráví hodinu u svého obvyklého stolku, než jsou pod dohledem krabích robotů smontovány Stánky a pódium pro večerní produkci. Občas se ozve třesk sloupků a pokřikování několika řemeslníků, kteří jsou tady naprosto zbyteční. Městečko se mezitím protahuje, škrábe se na břiše a ožívá po dlouhém obědě a siestě milenců. Tom už ví, že ta dívka, co vypadá jako Audrey Hepburnová, se jmenuje Jeannette. Usměje se na Toma a přijde ho pozdravit francouzským bonjour. Zdá se jí milé, že takový bláznivý starý horský kozel jako Tom váží dlouhou cestu dolů z hory, aby se naučil její řeč. Totéž si myslí i její chlapec Michel. Je zdvořilý a okouzlující, jak jen může být okouzlující někdo, kdo má svaly jako bůh z animovaného filmu a zelenou šupinatou kůži plazů.
Dokonce Tomovi pomohou přenést těch pár krabic z kufru citroenu do Stánku, který si zamluvil, popřejí mu hodně štěstí a slíbí, že se za ním přijdou později podívat a něco si od něj koupí. Tom si ale myslí, že na něj pro všechnu zábavu nejspíš zapomenou.
Ukáže se, že jeho stánek vzbuzuje překvapivě velký zájem. Už to trvá několik týdnů, a pokud zájem neopadne a všechno zboží se vyprodá, bude Tom muset objednat nová trička a utěrky s nápisem SETI. Sehnat utěrky bude složité, protože se už dávno přestaly používat. Lidé se ho vyptávají, k čemu ty velké SETI kapesníky jsou, a pak si je váží kolem krku jako vlaječky. Kdo by si pomyslel, že utěrky úplně zmizí z budoucnosti, ve které Tom žije!
Dohaduje se se zákazníky, smlouvá s nimi a nakonec vždycky přistoupí na nižší cenu. Smlouvání mu nedělá problémy, číslovky se mu vybavují samy, jako by si jeho mozek matně vzpomínal, že měl kdysi nadání na matematiku.
Připadá mu, že Foire aux Sorcières se k létu moc nehodí, ale ještě než padne soumrak, vyrojí se děti v kostýmech čarodějnic, duchů, skřítků a mávají lucernami, které jim vrhají přes obličeje stíny. Nejspíš jde o nějaký technický trik, kterému Tom neumí přijít na kloub. Celá atmosféra večera se všemi těmi sladkými a strašidelnými obličeji, dlouhými prostěradly s prostřihnutými dírami pro oči, řehtačkami a rámusítky se Tomovi zdá příjemně staromódní. Objeví se i plachťáci. Mají také kostýmy a pomalované obličeje, ale podle Toma by leckterý z nich mohl přijít jen tak a skvěle by zapadl. Neuvěřitelná scenerie, říká si Tom, když slunce konečně zapadne za domy a vzduch se nad rozpáleným náměstím plným ruchu maličko ochladí. Mezi Stánky procházejí dokonce i masky mimozemšťanů, jak si je lidé představovali v dávných dobách. Zahlédne Marťana s obrovskou hlavou, skupinku hubených vesmířanů s úzkýma šikmýma očima, o kterých se tvrdilo, že unášejí obyvatele Středozápadu Spojených států, a dokonce i někoho, kdo vypadá jako ta hnusná slizká šedá věc, která se ve filmech s výbuchem vydrala lidem ze žaludku. Chlapík s tímhle převlekem si právě stáhl z hlavy masku a otřel si obličej jednou z Tomových utěrek. Kdyby člověk přimhouřil oči, rázem by se ocitl na trhu na planetě Zarg nebo na kterémkoli z milionů jiných míst v tomto vesmíru, které by lidé teoreticky mohli osídlit, až jim to na Zemi začne připadat málo zábavné. Stačí si vzpomenout na Kolumba Cooka, Einsteina, NASA. Na Terr. Hluboko ve svých srdcích jsme rasa, která neustále hledá a sní.
V jednu chvíli se kolem něj nahrnou malí démonci, šotkové i několik duchů a ptají se, co je to SETI. Tom se jim to pokouší vysvětlit ve francouzštině. Přikyvují, poslouchají, sledují ho s vážnými obličeji a s hlavami zvrácenými vzhůru. Už si málem myslí, že něco chápou, ale postavičky se najednou rozprchnou a s výbuchem smíchu zmizí mezi lidmi. Dívá se za těmi malými duchy a vlajícími prostěradly a usmívá se. Když se otočí zpátky, zjistí, že se před ním zhmotnila madame Brissacová. Je oblečená jako čarodějka, ale zdá se, že je trochu nesvá se zeleným mejkapem na obličeji, falešnými bradavicemi a bez své obvyklé dřevěné přepážky, která je od sebe odděluje dokonce i teď, když se spolu pokoušejí mluvit stejným jazykem. Zdvořile se zeptá na cenu těžítek s logem SETI, zaloví v čarodějnické kabele a jedno si koupí. Pak přidá pár zdvořilostních frází o krásném teplém večeru a o tom, jak milé a hezoučké jsou všechny ty děti, které tady pobíhají. Tom přitaká ve francouzštině a nabízí jí za levno utěrku. Madame Brissacová nabídku odmítne, popřeje mu hezký večer, otočí se a odchází. Tom je na sebe hrdý a ví, že ona je na něj také hrdá. Je to úspěch obou dvou, že se spolu dokážou domluvit. Ale madam Brissacová by hrdost nikdy nedala najevo.
Začne hrát hudba. Lidé zpívají a výskají, lampy se pohupují a Tom se potí v triku s nápisem SETI. Z kopců vane mírný větřík, převaluje se nad domy, proudí ulicí, která se svažuje k řece a ochlazuje Stánky s krajkami. Vidí Jeana-Benoîta, je oblečený do červené jako padlý Lucifer, obklopují ho menší démoni a Tomovi se zdá, že je oblečený zbytečně okázale a působí skoro nepatřičně.
Po ženě v tmavomodrých šatech, kterou zahlédl před řadou týdnů, jak stojí tady na náměstí ozářená sluncem, není ani vidu, ani slechu. Ví sice, že Terr je mrtvá, ale pořád tu skutečnost nezpracoval a vnímá ji jako studený tupý šok. Jak by se tady vůbec kdy mohla objevit?
Dny si teď organizuje lépe. Už se neopíjí tak, aby se mu ztratil jeden celý den a aby si ve čtvrtek myslel, že je středa Vlastně už vůbec nepije.
Bylo by pěkné říct, že to zvládl vlastní vůlí, ale už je starý a má své návyky, některé špatné. Tohle je koneckonců budoucnost, proto si vzal flakón, stejně jako to udělal předtím už několikrát, a všechno to nepříjemné – potřeba touha vzdouvající se prázdnota – zmizelo tak dokonale, že se prvních pár dnů jenom divil, proč se kolem toho dělá takový rozruch a povyk. To se stalo už před dvěma měsíci a jeho pořád ještě zřídkakdy napadne dřívější obvyklá hloupá myšlenka, že by mu neublížilo, kdyby se s někým napil, nebo kdyby si dal tu a tam skleničku. Sklenička ho neláká ani za nocí, jako je tahle, když vzduch voní vínem, potem, pemodem, kávou a gitankami a on slyší, jak náměstím zní zvuk vytahovaných zátek, cinkot skleniček a výbuchy smíchu. Ani dnes necítí obvyklou prázdnotu.
Skoro ji necítí.
Nebo si alespoň přestal namlouvat, že tu prázdnotu dokáže zaplnit alkohol, a rozhodl se, že se bez něj po zbytek života obejde.
Během dlouhých horkých odpoledních hodin s madame Brissacovou ho občas napadá, jestli během toho magického čtvrtka opravdu vešla do bureau de post žena v modrých šatech a s šedými nebo plavými vlasy a vyptávala se na postaršího Američana jménem Tom Kelly. Tu a tam se stane, že madame Brissacovou málem přeruší, když ho bez oddechu moří francouzskou gramatikou, ale ví, že by jeho dotaz nejspíš považovala za zbytečné rozptylování. Napadlo ho také, že se zeptá Jeana-Benoîta samozřejmě až nebude oblečený jako Lucifer, jestli si vzpomíná na ženu, která byla možná stará, možná mladá a možná přišla do jeho kavárny a nabídla se, že Tomovi donese dopisy, které tam zapomněl. Vzpomněli by si na Terr? Nebo by řekli, že ji nikdy neviděli?
Nakonec usoudí, že by na takovou drobnost nejspíš dávno zapomněli a že se Terr rozplynula v zástupu obličejů a událostí, se kterými se denně setkávají.
Vzhlédne z jasně osvětleného Place de Revolution k těm několika bledým hvězdám, které se už ukázaly nad střechami a věžemi St. Hilaire. Ty hvězdy pro něj zřejmě zůstanou záhadou, kterou si odnese do hrobu, stejně jako byla záhadou Terr (nebo její duch). Ale na záhadách a tajemstvích není nic špatného. Ke hvězdám ho koneckonců přivedlo také tajemství. Tajemství a úžas.
Usměje se pro sebe a zamává Jeannette a Michelovi, kteří procházejí zástupem lidí. Pak Jean-Benoît za všeobecného aplausu vzlétne se svými karmínovými křídly nad stánky, v kuželu světla se vznáší nad věží kostela a ohlašuje skutečný začátek nočního veselí, v němž bude k vidění ohňostroj, alegorické obrazy a bude se tančit;
Foire aux Sorcières nejspíš neskončí ani do svítání, ale Tom ví, že to by na něj bylo moc. Pro tenhle svět už si připadá starý, stěží s ním dokáže držet krok. Ale dovolí si další úsměv, když začne balit věci, které připomínají projekt SETI a ze kterých už se téměř staly starožitnosti – trička, těžítka, plechové placky s vyraženými maličkými Drakeovými rovnicemi. Nikdo, ani jeden člověk, který si od něj placku koupil, se ho nezeptal, o co vlastně jde.
Těší se, jak pojede ve starém citroenu půlnoční tmou zpátky na svou horu, na to, jak hvězdy na nebi rozkvetou, až vypne motor a vyjde do chladné tmy před chatou, kde budou jenom pableskovat dráty nástražných antén, a z chaty se bude ozývat tiché hučení přístrojů.
Kdo ví, jaká poselství mohou čekat tam nahoře?
Tohle by mohla být ta pravá noc.
A on je Tom Kelly. Naslouchá a čeká.
Poprvé vydáno v online magazínu Sci Fiction v květnu roku 2001
přeložila Blanka Petáková
