Pojď, Matsjo. Pojď, Kurmo. Pojďte, Narásimho a Varáho.
V kouřovém světle hořících polyetylénových odpadků a pod krhavým pohledem měsíce opile rozvaleného na zádech, pojďte a běhejte v ringu. Zrzavé a černé a mourovaté a šedé, bílé a strakaté a želvovinové a bezocasé manské kočky s nohama dlouhýma jako zajíc. Poběž, Vámano, Parašurámo, poběžte, Rámo a Krišno.
Snad nikoho nepohorším svým ansámblem kocourů, kteří nesou jména božských avatárů. Jistě, jsou to jen špinavé pouliční šelmy, odcizené ze skládek odpadků a vysokých zdí a balkonů, leč kočky jsou přirozeně rouhaví tvorové. Každé olíznutí a sval, každé protažení a dráp je vypočítanou urážkou nebeské důstojnosti. Avšak nenesu snad sám božské jméno? Nemohu snad pojmenovat své běžce a skokany, své hvězdy, po sobě samém? Jsem totiž Višnu Uchovatel.
Hleďte! Pochodně z odpadků jsou zažehnuty, provazový ring připraven a sedátka rozmístěna, tedy přesněji polštářky a ošoupané staré matrace, aby nám nenastydla pozadí od vlhkého písku. A kocouři běží, ladný řetěz zrzavé a šedé, černé a bílé a mourovaté a strakaté – famózní, báječný Višnův kouzelný nebeský kočičí cirkus! Uvidíte, co jste ještě neviděli, užasnete, jak jste ještě neužasli! Tedy neváhejte a vstupte!
Běží v kruhu, kolem dokola, těsně za sebou. Dokonalé plynulé souhře mých kocourů neuvěříte, dokud ji nespatříte. Poběž, Buddho, poběž, Kalki! A máte pravdu, kočičí cirkus dokáže vycvičit jen bůh.
Celý večer se můj buben a zvonek od bicyklu rozléhá vyprahlým předměstím Čunaru. Skvostný, jedinečný, kouzelný Višnův kočičí cirkus! Přistupte, jen přistupte blíže! Život skýtá jen pramálo potěšení – úžas a téma k hovoru na celý týden za pouhou hrst rupií. Písek v ulicích, závěje písku u rozdrolených zdí opuštěných domů, pískem pohřbené holé disky opuštěných aut a minibusů, pískem zaváté trnité meze, které rozdělují písečné břehy na neúrodná políčka. Dlouhé sucho a bleskové, zuřivé války vyprázdnily Čunar i ostatní města, která se nacházejí takhle blízko Džjótírlingy. Vyšel jsem nahoru ke staré pevnosti, odkud je vidět dvacet kilometrů po i proti proudu. Z místa, kde si dávný britský velvyslanec postavil své guvernérské sídlo, jsem viděl, jak se zářivý sloup Džjótírlingy vypíná nad Váránasí, výš, než kam oko dohlédne, výš než nebe, protože vedl až do jiného vesmíru. Zdi starého sídla byly počmárané graffiti. Zvonil jsem na zvonek a bušil do bubnu, leč mamě; nezbyli tady už ani duchové. Ačkoli nejsem připojený k déva-netu, téměř jsem cítil dévy kroužící kolem mne na protichůdných vzdušných proudech. Když jsem scházel zpět do města, ucítil jsem opravdovou vůni, dým z hořícího dřeva a houževnaté kuchyňské aroma. Rozhlížel jsem se kolem, pronásledován přízraky očí a tváří a dlaní na okenních rámech, které mizely ve stínech, jakmile jsem se na ně ohlédl. „Višnův kouzelný báječný jedinečný kočičí cirkus!“ volal jsem a zuřivě zvonil na zvonek. Propagoval jsem tak svůj podnik, jakož i svou nuzotu a neškodnost. Ve Věku Kálí se z mírných a bezbranných stane lovná zvěř a všude bude nadbytek kalašnikovů.
Když jsem se vrátil, kocouři v klecích vztekle mňoukali. Bylo jim horko, třebaže jsem klece postavil do stínu plátěné stříšky. Nechal jsem je lovit ve světle procitajících hvězd, zatímco jsem chystal ring a sedátka, pochodně a ceduli a misku na příspěvky, aniž jsem přitom tušil, zda vůbec někdo přijde. Výdělky byly žalostné. Drobná lovná zvěř bude ve Věku Kálí vzácná.
Můj krásný bílý Kalki, který plyneš přes překážky jako říční peřeje, je psáno, že to ty se utkáš s Kálí a přemůžeš ji, mně se však zdá, že něco takového nemohou lidé chtít po pouhé kočce. Kdepak, to břímě na sebe vezmu já sám, neboť tvé jméno je i mým. Nejsem snad Višnu, desetkrát vtělený? Nejste snad vy, všichni mí kocouři, mou součástí? Mám schůzku kus po proudu této řeky, u paty oné věže světla, která se zabodává do východního nebe.
Nyní však už přistupte a usedněte na matrace. Umetl jsem písek a pochodně odlákávají hmyz. Udělejte si pohodlí. Nabídl bych vám čaj, kdybych nepotřeboval vodu pro své kočky. Dnes večer uvidíte nejen ten nejbáječnější, ale zřejmě i jediný kočičí cirkus v celé Indii. Co říkáte? Že jen běží v kruhu kolem dokola? Lidičky, věřte mi, na kočky to je úspěch. Máte ale pravdu; běhání v kruhu těsně za sebou je víceméně gró mého cirkusu. Za rupie, které od vás žádám, však nabízím mnohem víc. Usedněte, uvelebte se a já vám vypovím příběh, svůj příběh. Jmenuji se Višnu a do vínku mi bylo dáno božství.
* * *
Byli jsme tři a všichni bohové. Šiva a Višnu a Sarasvatí. Nejsem prvorozený, tím je můj bratr Šiva, se kterým mám schůzku u paty váránaské Džjótírlingy. Šiva boháč, Šiva podnikatel, globální úspěch, všeobecně známá osoba a bezděčný zvěstovatel příštího Věku Kálí. Šiva – neumím si ani představit, kým se stal. Nenarodil jsem se jako první, narodil jsem se však ze všech nejlépe, a v tom je právě ta potíž.
Konflikt a svár se zřejmě proleptal do každého řetězce DNA mých rodičů. Vy, tradiční darwinisté, se ušklíbáte nad přesvědčením, že intelektuální hodnoty mohou utvářet evoluci, já jsem však živoucím důkazem toho, že hodnoty střední třídy lze naprogramovat do genů. Proč tedy ne válku?
Méně pravděpodobného kyberválečníka, než je můj otec, byste sotva našli. Nešikovný, těžkopádný, tělnatý – ne, pryč s eufemismy, táta byl vyloženě tlustý. Pracoval jako spokojený a svým způsobem i respektovaný designér herního studia DreamFlower. Pamatujete na DreamFlower? Street Sumo, RáMáJáNa, BollywoodSingStar. Hry, které se prodávaly po milionech. Možná nepamatujete. Stále častěji zjišťuji, že ve skutečnosti je to déle, než si pořád myslím. Všechno. Nicméně táta měl peníze a kariéru a úspěch a takovou slávu, jakou jen jeho úzký tržní segment nabízel, a jeho život plul kupředu, předl tiše jako lexus, když jej překvapila válka. Válka nás překvapila všechny. Jeden den jsme byli nejúspěšnější asijskou zemí, indickým tygrem (říkám tomu Zákon aforistického koloběhu – titul ekonomického tygra cestuje kolem světa a toho času patřil nám) a na rozdíl od Číňanů jsme se mohli pochlubit angličtinou, kriketem a demokracií, a ten další jsme si navzájem bombardovali nákupní centra a obsazovali televizní studia. Stát proti státu, region proti regionu, rodina proti rodině. Jedině tak jsem s to pochopit Válku o rozdělení – že Indie je jako velká, hlučná, bujará rodina, do níž se na půl roku nastěhuje ctihodná babička, a do dvou dnů se synové s otci drží pod krkem. Matky s dcerami se hádají a sestry se sváří a bratři se perou a bratranci sestřenice tety strýcové se přidají na jednu či druhou stranu a rodina pukne jako diamant podél vad a nedokonalostí, které jej krášlily.
V Dillí jsem viděl brusiče diamantů, když jsem byl ještě mladý – pardon, když jsem byl ještě malý. Mladý už moc ne. Viděl jsem, jak vkládá kámen do polstrovaného svěráku, a zvedá frézu se záchytkou, která mi na tak drobný a lesklý předmět připadala strašlivě velká a brutální. Zatajil jsem dech a zaťal čelist, když brusič udeřil polstrovaným kladivem a diamant se rozpadl na tři kousky, jasnější a zářivější než jejich rodič.
„Netrefíš se,“ řekl, „a zbude ti jen třpytivý prach.“
A ve třpytivý prach se tenkrát proměnila historie naší země.
Přišel úder – hospodářský úspěch, bohatství, přelidnění – a my se rozpadli na prach, ale Dillí to nevědělo. Loajalisté sen o velké Indii odhodlaně bránili. Otce povolali k pomocnému sboru Průzkumného mechanizovaného praporu. To vám dnes možná připadá nevýslovně sexy, jenže tenkrát bylo jiné století a jiná doba a tehdejší roboti měli předaleko ke dnešním tetelivým rákšasům, kteří neustále mění tvar a funkci na hranici lidských představ. PMP měl k dispozici skupinu průzkumných botů, dvounohých běžců a skokanů, neohrabaných a nedůtklivých jako železné slepice. A dadadží byl technik, což znamená, že je opravoval, zbavoval virů a odlaďoval a přiváděl je k rozumu, když se zacyklily a začaly běhat v kruzích, nebo je odváděl od příliš vysokých překážek, které se tvrdohlavě pokoušely přeskočit. Celou dobu se přitom měl velmi na pozoru před jejich dvěma gatlingy a nanočepelemi pro boj zblízka.
„Jsem herní programátor,“ úpěl. „Dělám choreografii tanečních čísel a automobilových karambolů pro Bollywood. Navrhuju vesmírné upíry.“ Dillí jeho nářky ignorovalo. Dillí ztrácelo půdu pod nohama už v době, kdy v Ráštrapatí Bhávanu začaly sílit hlasy národního sebeurčení, ono se však rozhodlo ignorovat i je.
Dadadží byl kyberválečník, mamadží polní medik. V jejím případě to nebyla taková pěst na oko. Byla opravdu kvalifikovaná lékařka, po zemětřesení pracovala v Indii a Pákistánu pro nejrůznější nevládní organizace, a pak s Lékaři bez hranic v Súdánu. Vojanda nebyla, nikdy. Matka Indie však potřebovala mediky, a tak se máti ocitla v Předsunuté polní ošetřovně 32 východně od Ahmadábádu ve stejnou dobu, kdy tam působil i průzkumný prapor mého otce. Matka prohlédla technického seržanta Tušara Narimána, zda nemá hemoroidy nebo filcky. Ostatní členové jednotky nedovolili, aby se jim v ohanbí hrabala ženská. Táta s ní navázal oční kontakt, na jednu statečnou, křehkou sekundu.
Možná, že kdyby si dalo Ministerstvo obrany na výběru branců více záležet a k 8. ahmadábádskému průzkumnému mechanizovanému praporu povolalo cvičeného bezpečnostního analytika namísto herního designéra, snad by útok bharátského Úderného oddílu Tygr přežilo víc tátových kolegů. Území bývalého východního Uttarpradéše a Biháru dostalo nové jméno – B hárat, posvátný název starodávné Indie – a nad Váránasí, nejstarším a nejčistším z měst, se zatřepotala vlajka s kolovrátkovým kolem. Jako u každého národně osvobozeneckého hnutí, i v Indii tehdy vyrostly desítky samozvaných guerillových armád a každá další se jmenovala děsivěji než všechny její předchůdkyně, s nimiž zachovávala vratké spojenectví. Úderný oddíl Tygr byl zárodkem bháratské elitní jednotky pro elektronický boj. A Tygři, na rozdíl od Tušara, byli profíci. V čase 21:23 úspěšně pronikli ávadským firewallem a nasadili do robotů trojany. Zrovna když si táta vytahoval kalhoty poté, co mu obratné prsty a lékařská svítilna mé nastávající matky prohlédly jeho výstupní otvor, převzali Tygři vládu nad mechy a obrátili je proti nemocnici.
Pán Šiva nechť požehná otci za to, že byl tlusťoch a zbabělec. Hrdina by při zvuku střelby vyběhl ven na písek, aby se podíval, co se děje. Hrdinu by vzápětí rozcupovaly kulky robotů, anebo, kdyby už došla munice, by jej rozsekaly jejich čepele. Otec však po prvním třesknutí skočil pod stůl.
„K zemi!“ sykl na matku, která zůstala stát s částečně nechápavým, částečně udiveným výrazem ve tváři. Stáhl ji k sobě dolů a okamžitě se za tu nepatřičnou důvěrnost omluvil. Ona mu ještě před chvíli prohmatávala varlata, ale on se omluvil. Oba klečeli mezi zásuvkami, bok po boku, zatímco kolem nich vířila palba a křik a děsivé, artritické lupání robotických kloubů a to vše pomalu, pomaloučku utichalo na pouhé výkřiky a lupání, pak jen lupání a pak nic. Bok po boku se mí budoucí rodiče třásli strachy, má matka na všech čtyřech jako pes, škubalo jí ve svalech, ona se však ani nepohnula, aby na sebe neupoutala pozornost smrtonosných stínů, které se kradly za okny ošetřovny. Stíny se notně prodloužily a potemněly, než se odvážila vydechnout: „Co to bylo?“
„Hacknutí boti,“ odpověděl otec. A pak se v matčiných očích stal navždy hrdinou. „Jdu se podívat.“ Po čtyřech, pomalu a opatrně, aby nevydal ani ten nejslabší zvuk, aby nezavadil ani o kousek rozbitého skla či roztříštěného dřeva, přelezl táta po sutinami zaváté podlaze k umělohmotnému oknu. Pak, milimetr po milimetru se zvedl do polodřepu, vykoukl ven a okamžitě padl znovu na čtyři a vydal se na pracnou zpáteční cestu pod stůl.
„Jsou tam,“ vydechl, když se vrátil k mamadží. „Všichni. Zabijou všechno, co se hne.“ Odříkal to slovo po slovu, snad aby napodobil přirozené vrzání a smršťování mobilní nemocnice na písečném břehu Gangy.
„Třeba jim dojde palivo,“ zkusila matka.
„Jedou na solární baterie.“ Takový způsob konverzace byl velmi zdlouhavý. „Můžou čekat věky.“
A pak začalo pršet. Byla to mohutná bouřka, předvoj monzunu, který se už natahoval nad Bengálský záliv, jako trubač, který mašíruje před ženichem, aby oznámil světu, že jde pan Někdo. Kapky bušily do celty nemocničního stanu jako dlaně do bubnu. Syčely, když je polykal vyprahlý písek. Odskakovaly od umělohmotných krunýřů čekajících, naslouchajících robotů. Zpěv deště přehlušil všechno ostatní, takže matka poznala, že otec se směje, jen z natřásání stolu.
„Proč se smějete?“ sykla o chloupek tišeji než déšť.
„Protože v tomhle randálu neuslyší, když vstanu a dojdu si pro palmer,“ odvětil otec, což bylo na takového korpulentního muže velmi odvážné. „Pak se uvidí, kdo hackne koho.“
„Tušare,“ šeptla matka hlasem jako pára, ale otec už odhodlaně lezl po podlaze ke svému palmeru na skládací židličce u vstupní chlopně. „Jen to jenom…“
A vtom déšť ustal. Ticho. Jako když máli zavře kohoutek kropicí hadice. Bylo po všem. Ze střechy a špatně těsnících oken už jen kapalo. Celtou se do ošetřovny prodralo slunce. Na obloze vysvitla duha. Byla nádherná, ale můj otec vězel v místnosti obležené ostražitými zabijáky. Bezhlasně zaklel a opatrně, nesmírně opatrně, mezi střepy a ostatní sutí zacouval zpátky, širokým sloním zadkem napřed. Teď cítil vibrace potlačeného smíchu on.
„Čemu. Se. Prosimvás. Smějete?“
„Vy tuhle řeku neznáte,“ šeptla matka. „Gangá Děví nás ještě zachrání.“
Noc se snesla na břehy posvátné řeky rychle jako vždy. Za poškrábanými plastovými okny se zvedl tentýž líný měsíc, který nyní osvěcuje můj příběh. Rodiče klečeli, paže v jednom ohni, kolena otlačená, bok po boku pod stolem. Otec prohodil: „Necítíte něco?“
„Ano,“ šeptla matka.
„Co je to?“
„Voda,“ odvětila matka a otec spatřil v nebezpečném svitu měsíce její úsměv. A pak to uslyšel, syčení, sání, mlaskání, jak syčí, saje, mlaská písek, když pije vodu, ale ani jeho žízeň nestačila, déšť byl příliš vydatný, příliš rychlý, příliš prudký, písek se zalykal. Otec dřív ucítil, než uviděl, jazyk vody, lemovaný pískem a slámou a smetím, který se vplížil pode dveřmi a natáhl se přes podlahu ke kotníkům jeho prstů. Voněl po osvobozené půdě. Byla to stará dobrá vůně monzunu, kdy po dešti vše suché náhle procitne svým pravým parfémem, svou pravou chutí a barvou. Vůně vody, vůně všeho, co voda pouští na svobodu. Z jazyku se stal tenký film, voda rodičům obtékala prsty a kolena, rozlévala se kolem nohou kancelářského stolu jako kolem mostních pilířů. Dadadží znovu ucítil, jak se matka třese smíchy, a pak se bok stanu protrhl a povodeň se vehnala, vřítila, vhrnula dovnitř. Otec prskal a zalykal se a ze strachu před zrádcovskými mechy přemáhal nutkání ke kašli. Pak pochopil, proč se matka směje, a začal se smát taky, hlasitě a štěkavě, a vykašlával celé gejzíry Gangy.
„Pojďte!“ křikl a vyskočil. Převrhl stůl, položil se na něj jako na surfové prkno a oběma rukama se chytil nohou. Matka také skočila a chytila se a vzápětí se bok stanu otevřel dokořán a příval vody uchvátil stůl i s trosečníky. „Kopejte!“ křikl otec a navigoval stůl k povislým dveřím. „Jsou-li vám život a Matka Indie milé, kopejte!“ A pak vypluli ven do měsíční noci. Hlídači obnažili své čepele, jednu za druhou a za třetí a za čtvrtou a vrhli se na ně, ale povodeň je podemlela, překotila a smetla. To poslední, co z nich viděli, byly krunýře napůl zabořené v písku, okolo nichž vířila a kroužila krémová voda. Rodiče se prodírali troskami vojenského tábora, nábytkem a potravinovými balíčky a zdravotnickým materiálem a přístroji, zkratovanými, roztavenými, jiskřícími mrtvolami botů. Na hladině však plavaly a ve vírech se otáčely i nafouklé mrtvoly vojáků a mediků. Rodiče se tím vším prokopali na svém jančivém stole, zalykali se a třásli se zimou, až nakonec vypluli na hlubokou zelenou širou Gangu. Pod kulatou tváří úplňku klouzali stříbrnou dálnicí říčního světla. V poledne následujícího dne, daleko, předaleko od pláže v Cattísgarhu, je našel indický hlídkový člun a posádka je vytáhla, dehydrované a šílené sluncem, do podpalubí. V určitém bodě oné dlouhé noci, buď když se ještě schovávali pod stolem, nebo když už na něm pluli po řece, se do sebe zamilovali. Matka často říkala, že to byla nejromantičtější chvíle jejího života. Gangá Déví pozvedla své vody a na zázračném voru je pronesla zabijáckými strážemi do bezpečí. Tak se to alespoň vyprávělo v naší rodině.
DÁLE SE INKARNUJE BŮH, A PAK JÁ
Mí rodiče se do sebe zamilovali v jedné zemi, Indii, a vzali se v jiné, v Ávadhu, přízraku starobylého Úndhu, který byl sám přízrakem už téměř zapomenutého britského Rádže. Dillí se z hlavního města velikého národa stalo hlavním městem geografického kompromisu. Z jediné Indie se stala Indie mnohá, naše matka bohyně se rozpadla na tucet avatárů, od znovusjednoceného Bengálska po Rádžastán, od Kašmíru po Tamilnádu. Jak jsme to mohli dopustit, tak lehkomyslně, jako by šlo jen o lehké klopýtnutí na cestě ke statutu supervelmoci? Bylo to nanejvýš trapné, jako narazit na porno v počítači oblíbeného strýčka. Člověk odvrátí zrak, zapomene na to, nikdy o tom nepromluví. Jako jsme nikdy nemluvili o oněch seizmických otřesech násilí, které rozvrátily naši tuhou, rozvrstvenou společnost, o onom masovém puštění žilou, které provázelo trýznivý proces vyhlášení nezávislosti a Rozdělení, o neustálé hrozbě náboženské války, o inherentním, surovém násilí v srdci našeho kastovního systému. Všechno to bylo tak neindické. Co je pár stovek tisíců mrtvých proti tehdejším milionům? Nebudou-li zapomenuti, budou za pár let přehlíženi. A kriket je díky nové rivalitě rozhodně zajímavější.
Matce a otci však nová Indie vyloženě slušela. Stali se z nich vzorní mladí Ávadané. Otec se zapřísáhl, že se už nikdy nenechá zaskočit strojovými inteligencemi, a tak založil jednu z prvních sintelových farem na kultivaci nízkoúrovňového softwaru, šitého na zakázku firmám a úřadům jako Air Awadh, Delhi Bank nebo Státní daňová správa. Matka se nejprve zhlédla v akciích plastické chirurgie, a pak, po chytré investici do úřednické enklávy pro členy novopečené státní správy, vyměnila mikromanipulátory za nemovitosti. Společně vydělávali tolik peněz, že se ani na okamžik nevytratili ze stránek dillíského magazínu Gloss! Byli zlatým párem plujícím vstříc zářné budoucnosti na vlnách války a novináři, kteří je navštěvovali v jejich střešním apartmá, se ptali a kdepak je zlatý syn?
Šiva Narimán vstoupil na scénu 27. září 2025. Šiva, nejstarší z bohů, Šiva, prvorozený a hýčkaný, Šiva, z jehož spletených vlasů splývá posvátná Gangá, generativní síla, bůh příznivých znamení, pán paradoxů. Fotografická práva koupil magazín Gupšup za pět set tisíc ávadských rupií. Dětský pokojík pro zlatého chlapečka ukazovali v celonárodních televizních zprávách a jeho stylové vybavení se stalo hitem sezóny.
Vskutku mimořádnou pozornost přitahovala ona první generace nového národa – ávadští Bhaiové, přezdily je četi servery. Synové nikoli jen malé kliky dillíské střední třídy, nýbrž celého Ávadhu. Národ si je přivinul na hruď a kojil je ze svých prsů, tyto skvělé, energické, brilantní mladé muže, kteří vyrostou spolu s novou zemí a dovedou svůj národ k velikosti. Ani zmínku, ba ani myšlenku nikdo nevěnoval tomu, kolik dívčích embryí se dočkalo kyrety a místa mezi zdravotnickým odpadem. Byli jsme nová země, měli jsme plné ruce práce s budováním národa. Kdo by nám vyčítal, že jsme přehlédli demografickou krizi, která celé roky deformovala naši střední třídu? Co na tom, že jsme měli čtyřikrát tolik synů než dcer? Byli to přece kvalitní a silní synové Ávadhu. Ten zbytek, to byly jen ženy.
Říkám my, neboť mi připadla role impresária, pravdou však je, že jsem tenkrát ještě neexistoval; existovat jsem začal až ve chvíli, kdy jeden zlatý chlapeček promluvil v Ávadském bhaiském klubu. Ten nebyl tak formální jako tradiční kluby; požehnané matky, miláčci národa, se družily z přirozené vzájemné potřeby vyrovnat se s médii, která strkala své objektivy do všech záhybů jejich života. Dokonalost se neobejde bez terapeutické skupiny. Scházely se ve svých obývácích a střešních apartmánech a jejich děti a matky a chůvy s nimi. Bylo to společenství Zlatých Matek a Batolat. Toho dne, kdy chlapeček promluvil, trávila matka odpoledne s Ušou a Kiran a Déví. A právě Dévíin syn promluvil. Všechny čtyři ženy se bavily o únavě a olejíčku na změkčení bradavek a alergiích na buráky, když Vin Džohár, který si hověl ve své kolébce, otevřel své hnědé oči, rozhlédl se po pokoji a zřetelně pronesl: „Hlad, chci láhev.“
„Copak, broučku, máme hlad?“ přeptala se Déví.
„Hned,“ Vin Džohár na to. „Prosím.“
Déví radostně spráskla ruce.
„Prosím! To ještě nikdy neřekl.“
Zbytek skupinky pořád ohromeně zíral.
„Jak dlouho už mluví?“ vypravila ze sebe nakonec Uša. „Hm, asi tři dny,“ odvětila Déví. „Pochytí všechno, co před ním člověk řekne.“
„Láhev hned,“ trval na svém Vin Džohár. „Honem.“
„Ale vždyť je mu teprve…“ vykoktala Kiran.
„Ano, pět měsíců. Šlo to krapet pomaleji, než doktor Ráo předvídal.“
Matky matek a chůvy dělaly kradmá gesta rukama a líbaly talismany na zažehnání zla. Mamadží, která na koleni houpala vykrmeného, spokojeného Šivu, pochopila jako první.
„Tys byla, ty sis nechala, on je…“
„Ano, bráhman.“
„Ale vždyť ty jsi šúdra,“ nechápala pořád Kiran. „Bráhman,“ zopakovala Déví s důrazem, který si nikdo nemohl splést. „Nechali jsme si udělat bráhmana.“
„Udělat?“ povytáhla obočí Uša, ale pak jí to došlo. „Ahá!“
„Bude vysoký a bude silný a bude hezký – to poslední jsme si samozřejmě nemuseli pojišťovat – a bude zdravý a fit. Bude tak zdravý, že ho nikdy nepostihne infarkt, artritida, alzheimer, huntington, vysměje se prakticky každému viru a infekci. Jeho imunitní systém zlikviduje dokonce i malárii! A inteligence – no, řekněme jen, že podle doktora Ráa ještě ani neexistuje tak chytrý test, při kterém by se aspoň trochu zapotil. Stačí mu vidět něco jednou a už si to pamatuje. A jeho paměť… doktor Ráo říká, že má v mozku dvojnásobný počet spojení nebo tak nějak. Zkrátka a dobře má fenomenální paměť. Jako ten pan Pamatovák v Indie má talent, akorát ještě lepší. Nikdy nic nezapomene, i kdyby chtěl. Vždycky si vzpomene na narozeniny své mámy a zavolá jí, i kdyby byl na služební cestě na druhém konci světa. Podívejte, podívejte na něj, není to ten nejúžasnější chlapeček, jakého jste kdy viděly? Ta jeho hnědá dětská očka. Ahój, kuky kuk, ty moje princátko. Podívej se, vidíš je, svoje kamarády? Jsou to všechno urození malí pánové, ale ty, ty jsi bůh. Jé, jak já bych tě kousla do zadečku, ham ham, taková krásná baculatá prdelka.“ Déví zvedla Vina Džohára nad hlavu jako trofej po vítězném kriketovém zápase. Políbila ho na odhalené bříško, kde se mu vyhrnula jeho vestička: „Ty moje božátko…“
A vtom Šiv dlouze zaskučel. Matka po celý Dévín chvalozpěv na jejího geneticky vylepšeného synáčka závistivě svírala svého zlatého Šivu, nyní už beznadějně zastaralého, čím dál pevněji, až to už bratr nevydržel a vykřikl bolestí. Matčiny prsty mu na žebrech zanechaly modřiny jako fialové karotky.
* * *
Šiv kulil oči na závěsnou dekoraci, která se otáčela v proudu klimatizace nad jeho kolébkou, v blažené nevědomosti toho, jak mu ostrost zraku stimulují chytře navržené hrudky a skvrnky v oku. Matka se užírala a přecházela po pastelově nasvíceném apartmánu sem a tam, dokud se dadadží nevrátil z práce. Po Šivově narození mu přibylo povinností v kanceláři a pracovní den se mu značně prodloužil. Ani předtím ale nebyl kdovíjak skvělým otcem. A na kriket byl úplně levý.
„Co děláš v pátek?“ vybafla na něj matka.
„Hm, co já vím, asi něco v práci…“
„Zruš to.“
„Cože?“ Dobré způsoby také nebyly jeho silnou stránkou, byl to ostatně superajťák.
„Máme schůzku s doktorem Ráem.“
„S doktorem kým?“
„Doktorem Ráem. Ze Sváminathánovy kliniky.“ Otec samozřejmě Ráa znal. I jeho kliniku. Celé Dillí, včetně superajťáků, vědělo o podivuhodných, zázračných dětech, které z ní vycházely. Jen potřeboval získat čas, aby mu kulky rozmrzly a spadly zpátky do šourku z onoho místa poblíž teplého perinea, kam v hrůze prchly.
„Pátek, půl dvanácté, osobně s doktorem Ráem. Budeme mít dítě.“
Dítě neměli onen pátek v půl dvanácté, ani ten další. Teprve šestý pátek po první konzultaci a složení zálohy a lékařské prohlídce a hovoru mezi čtyřma očima, nejprve s mamadží a pak s dadadžím, si mohli vybrat z menu. A bylo to menu jako z té nejluxusnější restaurace. Rodiče jen zamrkali. Inteligence ano pohledný zevnějšek ano vylepšené soustředění ano rozšířená paměť a rychlejší práce s ní ano zdraví bohatství síla štěstí, všechno, co měl Vin Džohár. A víc.
„Prodloužená délka života?“ povytáhla obočí mamadží.
„A, ano, to je novinka. Technika, na kterou jsme právě dostali licenci.“
„Znamená to…?“
„Přesně to, co říká název.“
Rodiče znovu zamrkali.
„Váš syn…“ (pro upřesnění, byl jsem to já, koho si tenkrát sestavovali) „…dostane do vínku mnohem delší život, naprosto zdravý a plný energie.“
„O kolik delší?“
„Dvojnásobek současného průměru. A ten činí… hm, pro lidi jako my, majetné, vzdělané příslušníky střední třídy, s přístupem ke kvalitní lékařské péči, zhruba osmdesát let. Takže to vynásobte dvěma.“
Třetí mrknutí.
„Sto šedesát let?“
„Přinejmenším. Mějte na paměti, že lékařské zázraky se dějí každý den. Neexistuje důvod, proč by váš syn…“
„Višnu.“
Můj otec vytřeštil na matku oči. Netušil, že nové dítě už má jméno. Ještě si neuvědomil, že do této věci nemá co mluvit. Jeho kulky však pochopily a schoulily se mu strachem ve volných a chladivých (podporuje produkci spermatu) hedvábných trenýrkách.
„Višnu, Pán, vládce a uchovatel.“ Doktor Ráo uctivě sklonil hlavu. Byl ze staré školy. „Víte, často přemýšlím nad tím, jak se procesy početí, těhotenství a porodu odrážejí v deseti vtěleních Pána Višnua – ryba coby neposedná spermie, želva Kurma coby vajíčko, Varáhův akt vyzvednutí Země ze dna oceánu coby oplodnění…“
„A co Vámana, ten trpasličí bráhman?“ přerušil ho otec.
„Ano, Vámana,“ protáhl doktor Ráo. Mluvil velmi pomalu a působil dojmem, že čím víc se blíží koncům svých vět, tím víc se vzdaluje jejich pointě. Spousta lidí jej proto omylem považovala za hlupáka, on však ve skutečnosti jen formoval dokonalé pointy. Proto také neposkytoval mnoho televizních či netových rozhovorů. „Ten je vždy potíž, že ano. Na druhé straně ale váš syn bude pravý bráhman. A Kalki, ano Kalki. Ten, kdo ukončí Věk Kálí. Kdo ví, třeba bude svědkem zániku tohoto světa v plamenech a povodních a zrození nového. Ano áno, dlouhověkost. Znamenitý rys, nese však s sebou několik menších negativ.“
„To je jedno. My ji berem. Déví Džoharová ji nemá.“
A tak dali otci do ruky umělohmotný kelímek a poslali jej nachytat trochu posvátných ryb. Matka šla s ním, jednak aby tomu dodala zdání aktu lásky, ale hlavně proto, že se jí nelíbila představa manžela se západním pornem. Několik pátků nato zabodl doktor Ráo do matky dlouhou jehlu a sklidil snůšku jejích želvích vajíček. K tomu nebyl partner zapotřebí. Šlo o akt biologie. Pak pomalu mluvící doktor udělal, co bylo třeba, a vyzvedl osm blastul ze dna hlubokého oceánu své umělé dělohy. Vybral z nich jednu jedinou – mě! Byl jsem to já, já! Malý Višnu! Podívejte! Podívejte se na mě! – a vložil ji do matčiny dělohy. Teprve tehdy si matka uvědomila všechny důsledky mé dlouhověkosti, která byla vykoupena za cenu stárnutí o polovinu pomalejšího oproti běžné, nebráhmanské populaci. Po osmnácti měsících těhotenství, osmnácti měsících ranních nevolností a nadýmání a špatného krevního oběhu a popraskaných žilek a inkontinence a bolestí zad a hlavně zákazu kouření, mne matka s mocným zavřeštěním Konečně, konečně! Vytáhněte ze mně tu věc, do hajzlu! porodila 27. září 2027, kterýmžto dnem tedy vstupuji na scénu svého příběhu.
* * *
Do jakého světa jsem se to narodil! Do jakých časů! Věk světla a skvělosti. Zářivá Indie přivedla na svět Zářivý Ávadh, Zářivý Bhárat, Zářivou Maráthu, Zářivé Bengálsko – všechny zářivé fasety našeho mnohého lidu. Hrůzy nového Rozdělení zůstaly za námi, až na válečné mrzáky žebrající u vchodů do metra, gangy bývalých nezletilých kyberválečníků s narušenou sociální inteligencí, občasné výtrysky uspaného bojového waru pohřbeného hluboko v městské síti a režisérů angažovaných dokumentárních snímků, kteří měli za to, že jsme své sebezmrzačení neoplakali, jak se sluší a patří, a že jsme se nesmířili s minulostí. Smiřování s minulostí? Dillí na takové zápaďácké vymyšlenosti nemělo čas. Ať mrtví pohřbí mrtvěje třeba vydělávat peníze a užívat si života. Naše nové bulváry a tržiště, hypermarkety a zábavní centra se hemžily mladými, optimistickými, zářivými lidmi. Byl to čas odvážné nové módy, otce pobuřovaly sukně nad kolena a matky vrtěly hlavou nad výstředními účesy, čas nových trendů a obsesí, které zestárly a vystydly, sotva se objevily na stránkách gupšupových serverů, čas deseti tisíců převratných nových myšlenek, které se rozplynuly, sotva byly vyřčeny, jako mentální kvantová pěna. Bylo to mládí a sebevědomí a uskutečnění všeho, nač kdysi aspirovala stará Matka Indie, ale především to byly peníze. V Dillí stejně jako ve Váránasí, Kolkatě, Mumbaji, Cennaji, Džajpuru. Myslím ale, že hlavně v Dillí. V bývalé Indii bylo hlavním městem z rozmaru, nikoli po právu. Mumbaj, dokonce i Kolkata, je vždy zastínovaly. Teď tedy konečně bylo nezpochybnitelnou metropolí svého vlastního národa a zářilo jako démant. Má nejranější vzpomínka, z doby, kdy mi ještě všechny smysly splývaly, kdy zvuky voněly a barvy šly poznat po hmatu a realita byla jednotná, nikoli hrubě rozkouskovaná podle tělesných orgánů, zachycuje proužky světla, které mě šimrají na vzhůru obrácené tváři, světla všech barev i jiných vjemů, světla, které nediferencovanému kortexu drnčí a zvoní jako alikvotní tóny sitáru. Seděl jsem zřejmě v autě a šofér nás vezl osvětleným centrem města na nějaké soirée či něco podobného, každopádně si pamatuji jen to, jak jsem se křenil do mihotavého, zpěvného světla. Dodnes když si představím Dillí, vybaví se mi řeka světla, proud stříbrných tónů.
A jaké to bylo město! Za Starým Dillí a Novým Dillí, za Ještě novějšími Dillí jako Gurgáon, žádané předměstí Saríta Viháru nebo sídliště Nového přátelství, se zvedalo Nejnovější Dillí. A dále Neviditelná Dillí, Dillí dat a čísel a softwaru. Distribuovaná Dillí, sesíťovaná Dillí, Dillí spletená z optických kabelů a bezdrátových spojení, nehmotná Dillí, která prostupovala ulicemi a budovami hmotného města. Žili zde zvláštní noví obyvatelé – počítačové obsazení Města a venkova, vševládnoucí telenovely, která, přes svou absolutní umělost, byla skutečnější než samotný život. A naší fascinaci se netěšily jen postavy; genialita produkce spočívala v počítačových hercích, kteří byli přesvědčeni, že své postavy opravdu hrají a že vedou život nesouvisející se scénářem. Právě jejich skandály a aféry a svatby a klepy, které se kolem nich točily, nás zajímaly víc než životy našich přátel a sousedů. A na ulicích a náměstích nás míjeli (a námi procházeli) ještě jiní úžasní tvorové – sintely, panteon strojových inteligencí, které plnily naše netělesné potřeby, od bankovnictví přes právnické služby a domácí účetnictví až po role osobních sekretářek a asistentů. Byly všude a nikde, rozčleněné na úrovně a hierarchie. Vysokoúrovňové sintely se kaskádovitě rozpadaly na subrutiny a nízkoúrovňové monitory a procesory. Naopak, tisíce totožných nula osmiček (inteligence pouličního prasete), určených ke každodenní rutinní práci, se prostřednictvím uzlů a spojení rozrůstaly do jedniček (inteligence opice), a ty se slučovaly v nejvyšší reálnou úroveň, dvojky, nerozlišitelné od člověka v sedmdesáti případech ze sta. Nad dvojkami se pak tyčila bájná a obávaná Třetí generace, mnohonásobně přesahující inteligenci člověka. Kdo opravdu rozuměl takové existenci, bytostem mnoha částí, které si samy sebe mnohdy ani neuvědomovaly? Jedině džinové, starodávní obyvatelé Dillí, a samozřejmě bohové, nejstarší ze všech. Ti rozuměli sintelům víc než dobře.
Ve hmotném městě vyrostly nové kasty. Na ulicích se objevilo nové pohlaví, jako by spadlo z nebe – neuta, která odmítla kompromisy starých hidžrů a hrdě nebyla ani muži, ani ženami. A pak tu byli samozřejmě lidé jako já, vyšlechtění už ve spermii a vajíčku, kteří dostali do vínku neuvěřitelné dary a několik delikátních prokletí – bráhmani. Ano, byl jsem fracek z vyšší střední třídy, geneticky privilegovaný, a Dillí se přede mnou prostíralo jako svatební hostina. Bylo to mé město.
Dillí mě milovalo, milovalo všechny mé bráhmanské bratry a příležitostné sestry. Byli jsme úžasní, bizarní, zázrační avatárové. Měli jsme neomezené možnosti, byli jsme potenciálem Ávadhu. Prvorození, ti byli výsledkem náhody, ale my, bráhmani, jsme byli opravdoví ávadští Bhaiové. Měli jsme dokonce vlastní komiks, téhož jména. Díky svým nadpřirozeným genetickým schopnostem jsme bojovali se zločinci, démony a Bháraťany. Byli jsme superhrdinové. Prodával se výborně.
Možná si říkáte, že jsem byl dětsky bezstarostný, genetický aristokratický prcek v kolébce, co mžourá do slunečního světla proudícího skleněnými stěnami do našeho podkrovního apartmá. Chyba lávky. Navenek jsem sice mžoural a rozkošně si broukal, ale uvnitř prorůstala nervová spojení mou prodlouženou míchou a mozečkem a řečovým centrem s nadpřirozenou rychlostí. Ta šmouha světla, ta sprška stříbrných tónů se kvapně třídila na předměty, zvuky, vůně, vjemy. Viděl jsem, slyšel jsem, cítil jsem, ale zatím jsem nerozuměl. A tak jsem si vytvářel asociace, vzorce a schémata, svět, který do mě pronikal všemi smysly a stoupal vzhůru planoucím stromem mé nervové soustavy, jsem vnímal v souvislostech, jako sítě a přediva a konstelace. Vypracoval jsem si svou vnitřní astrologii a na jejím základě, dřív, než jsem psovi začal říkat pes, kočce kočka a matce matka, jsem chápal vzájemnou propojenost všeho kolem mne. Viděl jsem celkový obraz, ten nejcelistvější. To byla má opravdová superschopnost, která mi zůstala dodnes. Nikdy jsem se neuměl pouhou myšlenkou přenést na Lanku nebo na dálku pohnout horou, nebyl jsem pánem ohně či blesku a dokonce ani své vlastní duše, ale vždycky mi stačil jediný pohled, abych spatřil celistvý, úplný a absolutní obraz.
Mamadží si uvědomovala čím dál víc, že požehnání doktora Ráa jsou smíšená. Ono soirée se konalo v domě Déví Džohárové, matky úžasného Vina. Ten pobíhal po bytě ve své dětské módě značky SonSun z Los Angeles a jeho ájáh za ním. Šiv si hrál s ostatním nebráhmany na střešní zahradě, šťastně a spokojeně se věnoval svým omezeným, nevylepšeným aktivitám. Jak rychle z něj to pozlátko oprýskalo, sotva jsem se narodil! Já si hověl v kočárku, kulil oči na matky zlatých dětí a něco si žvatlal. Věděl jsem, že Šiv žárlí, ačkoli jsem na to neměl slova ani emocionální jazyk. Viděl jsem to však v tisíci jeho pohledech a výrazech, v tom, jak seděl u stolu, jak se mnou jel v autě, jak v hypermarketu capal za ájáh Mínakší, která mě vezla v kočárku, v tom, jak stál u mé kolébky a pozoroval mě s měkkým svitem v očích. Věděl jsem, co je to nenávist.
Vin se optal Déví, zda si může jít hrát na střechu s ostatními. Prosím.
„Dobrá, ale nepředváděj se,“ svolila Déví Džohárova. Když se odbatolil, Déví si ostýchavě přeložila kotník přes kotník a položila si ruce na kolena, takhle.
„Miro, neber si to nijak ve zlém, ale tvůj Viš… no, já jen, že ještě nemluví. Vin už v jeho věku používal dvě stě slov a slušně zvládal i syntax a gramatiku.“
„A neměl by už aspoň, no, lézt po čtyřech?“ zeptala se Uša.
„Kolik mu je – patnáct měsíců? Není tak trochu… pomenší?“ připojila se Kiran.
Nato se Mamadží zhroutila v slzách. Mohly za to provřískané noci a tišení a houpání a přebalování a kňourání a tahání za noční košili a únava, panebože ta únava, ale ze všeho nejvíc kojení.
„Kojení? Po roce?“ nevěřila Uša. „Tedy četla jsem, že některé matky kojí léta, ale to se týká vesničanek nebo mamin, co to s mateřskou láskou trochu přehánějí.“
„Bradavky mám úplně rozžmoulané,“ vzlykala mamadží. „Viškovi je sice patnáct měsíců, ale biologicky je stěží osmiměsíční.“
Měl jsem žít dvakrát déle, avšak stárnout o polovinu pomaleji. Těhotenství bylo zdlouhavý, vleklý úsvit; dětství nekonečné ráno. Když šel Šiv poprvé do školy, já se teprve začínal batolit. Když jsem dosáhl univerzitního věku, vězel jsem stále v těle devítiletého kluka. Dospělost, produktivní věk, stáří, to byly milníky tak vzdálené na nesmírné pláni mé dlouhověkosti, že jsem nepoznal, zda to jsou mravenci, nebo velkoměsta. Jednou jsem se měl dočkat života slavného a dlouhého, který se zapíše do análů, ale mé dětství bylo pro matku zlým snem.
„Já vím, že mateřské je nejlepší, ale možná bys měla zkusit přejít na kojeneckou výživu,“ navrhla Déví konejšivě.
Vidíte, jak si pamatuji každé slovo? Další z dvojsečných darů doktora Ráa. Zapomenu, jen co si úmyslně vymažu z paměti. Rozuměl jsem každému slovu, v patnácti měsících jsem znal nekonečně více slov než ten tvůj drahoušek Vin, krávo Déví. Všechna ale byla ve mně uvězněná. Můj mozek je zformoval, ale můj hrtan, jazyk a mé rty je neuměly vyslovit. Byl jsem zajatcem svého kočárku, ze kterého jsem se culil a šermoval tlustými pěstičkami.
Jen čtyři bytosti mi rozuměly, jen a pouze čtyři, a všechny přebývaly v elegantním umělohmotném motýlovi, který visel nad mou kolébkou. Jmenovali se TikkaTikka, Badšánti, Půli a Nin. Byly to sintely, které mě hlídaly a bavily písničkami a příběhy a hezkými obrazci barevného světla, protože mamadží se zdály Mínakšíiny pohádky na dobrou noc příliš strašidelné pro vnímavého bráhmana. Sintely byly ještě hloupější než mí rodiče, neboť se nemohly vymanit ze svého naprogramování úrovně 0,2. A tak jsem s nimi mohl komunikovat.
TikkaTikka mi zpíval písničky.
V malé loďce zelené na modrém oceánu spí náš malý Višnu pán a pluje vstříc ránu.
Tuhle zpíval každý večer. Líbila se mi. Dodnes si ji prozpěvuji, když táhnu se svým kočičím cirkusem podél zpustošených břehů Maty Gangy.
Půli imitoval zvířata, špatně. Byl to kretén. Jeho hloupost mě doslova urážela, a tak jsem si ho vůbec nevšímal.
Badšánti, líbezná Badšánti, byla tkadlenou příběhů. „Chtěl by sis poslechnout příběh, Višku?“ zněla slova, jimiž vždy začínaly celé hodiny fantazie a úžasu. Protože já nezapomínám. Vím, že nikdy nevyprávěla jeden příběh dvakrát, pokud jsem ji o to nepožádal. A jak jsem ji žádal? Na to vám musím představit posledního z mých sintelů.
Nin komunikoval jen prostřednictvím obrazců světel a barev, které mi tančily po tváři, neutuchající kaleidoskop, který měl stimulovat mou vizuální inteligenci. Nin byl ze všech nejchytřejší. Jelikož uměl odčítat z výrazů tváře, byl první, koho jsem naučil svůj jazyk, velice jednoduchý systém mrkání. Jedno mrknutí pro ano, dvě pro ne. Bylo to pomalé, mučivé, ale jiná cesta z vězení mého těla nevedla. Díky Nínovi, který předčítal odpovědi na Badšántiny otázky, jsem dokázal vyjádřit cokoli.
Jak přesně mne můj bratr nenáviděl, ptáte se? Popíšu vám jednu příhodu, která se nám stala v Kašmíru. Po třetím suchu v řadě se matka zapřísáhla, že už nikdy nestráví léto v dillíském vedru, hluku, smogu a choroboplodném prostředí. Město připomínalo psa, který leží na ulici s vyplazeným jazykem, prašivý a divoký a špinavý, a čeká na monzun a na sebemenší záminku, aby se do vás zakousl. Mamadží si vzala příklad z Britů před sto lety a vzala nás do chladného a vysokého Kašmíru. Zelený Kašmír, modré jezero, pestrobarevné hausbóty a vysoko nad tím vším horská cimbuří. Tehdy na sobě ještě pořád měla sněžné čepičky. Pamatuji si, jak jsem užasle mrkal na zázračné Dalské jezero, zatímco s námi šikara uháněla k hotelu, který se majestátně zdvihal z vody jako pohádkový palác z Badšántiných příběhů. Mí čtyři přátelé se třepotali ve větru. Naše lodka mířila k molu, na němž už čekali portýři v rudém turbanu, aby nás přestěhovali do našeho chladného letního apartmánu. Šiv stál na zádi. Chtěl jim hodit uvazovací lano.
To ticho, to čisto, ten vysokohorský chládek Kašmíru po dusivém vedru Dillí! Pohupoval jsem se a zubil se v kolébce a mával ručkama radostí z lahodného vzduchu. Všechny mé smysly se krmily, každý můj nerv tepal životem. Večer mi TikkaTikka zpíval, Badšánti vyprávěla a Nin mi na tváři kreslil hvězdy.
Jednou jsme si naplánovali výlet loďkou na jezero. Sbalili jsme jídlo a pití a těšili se na společně strávené chvíle. Překazila to jen drobnost, dodnes ji mám před očima, tak malá, že vypadala jako náhoda. Ale žádná náhoda, bylo to pečlivě naplánované.
„Kde mám medvídka Gundiho? Ztratil jsem medvídka Gundiho,“ rozplakal se Šiv, když s ním otec nastupoval do lodky. „Potřebuju medvídka Gundiho.“ Rozběhl se po přístavním můstku ke břehu. Dadadží jej chytil do náruče.
„Kampak, kampak? S takovou bychom se daleko nedostali. Zůstaň tady a ani se nehni. Kde jsi ho viděl naposled?“
Šiv pokrčil rameny, zapomnětlivé neviňátko.
„Pojď, půjdu s tebou, sám bys nic nenašel, akorát by ses taky ztratil.“ Matka hlasitě, rozčileně vydechla nosem. „Kdepak, Šive, ty zůstaneš tady, slyšíš? Ničeho se nedotýkej. Budeme hned zpátky.“
Pod stříškou člunu na mě padl temnější stín. Šiv stanul nade mnou. Výraz na jeho tváři nikdy nezapomenu, i kdybych stokrát chtěl. Přeběhl nástupní můstek, odvázal lano a pustil je do vody. Zamával mi na rozloučenou, pá pá. Vítr se opřel do barevné bavlněné plachty a odfoukl mě od břehu. Křehkou drobnou šikaru zavezl daleko od útočiště Jezemího hotelu, na čím dál neklidnější jezero. Loďka se houpala a kymácela a točila jako káča. Rozplakal jsem se.
Nin si všiml mého výrazu. TikkaTikka se probudil v malém umělohmotném motýlovi, kterého mi rodiče zavěsili na bambusovou hřebenovou tyč. Zazpíval mi:
Jezero velké a jezero hluboké malý pán Višnu se chystá už spát vítr je silný a slunce je vysoké do země snů si jde náš Višnu hrát.
„Ahoj, Višnu,“ řekla Badšánti. „Chtěl by sis poslechnout pohádku?“
Dvě mrknutí.
„Nechceš pohádku? Tak to tě nechám spát. Dobrou noc, Višnu.“
Dvě mrknutí.
„Nechceš pohádku a nechceš ani spát?“
Jedno mrknutí.
„Tak si něco zahrajeme.“
Dvě mrknutí. Badšánti se odmlčela na tak dlouho, že jsem si pomyslel, že zamrzla. Byla velmi jednoduchý sintel.
„Nechceš pohádku, nechceš spát, nechceš si hrát?“ Mrkl jsem. Tak hloupá, aby se zeptala Tak co tedy chceš? Badšánti nebyla. Vtom zazpíval TikkaTikka zvláštní písničku, kterou jsem od něj nikdy předtím neslyšel.
Vítr a vlny a bouřlivé vody nesou už Višnua do nepohody.
Měl pravdu. Šikara byla daleko od břehu, bokem ke směru větru, a vlny s ní divoce houpaly. Jediný silnější závan ji mohl překotit a poslat mě na dno Dalského jezera. Ve svém vlastním komiksu jsem sice hrdina, leč geny pro dýchání pod vodou mi doktor Ráo nenadělil.
„Jsme na lodi a plujeme daleko, předaleko?“ zeptala se Badšánti.
Ano.
„Daleko od břehu?“
Ano.
„Jsme sami?“
Ano.
„Je Višnu šťastný?“
Ne.
„Bojí se Višnu?“
Ano.
„Je Višnu v bezpečí?“
Dvě mrknutí. Badšánti se znovu odmlčela. A pak se rozkřičela: „Pomoc, vyslyšte volání o pomoc! Malému pánovi Višnuovi hrozí nebezpečí! Vyslyšte volání o pomoc!“ Hlas byl tenký a plechový a přes větrné jezero se určitě daleko nedonesl, ale některý z mlčenlivých sintelů, snad hloupý Půli, zřejmě vyslal rádiový, bluetoothový a GPS signál, protože jeden rybářský člun náhle nastartoval motor, otočil se a vyrazil ke mně na dlouhém chvostu zvířené vody.
„Děkuji, děkuji vám pánové a zachránci,“ blábolila Badšánti, když dva rybáři přitáhli mou šikaru blíž a ke svému údivu spatřili, jak v ní na podušce leží batole a směje se na ně.
Celý můj dlouhý život byl nějakým způsobem svázán s vodou. Mé rodiče seznámila povodeň, sintely mě zachránily před utonutím v jezeře. I teď se ubírám podél svraštělé vzpomínky na Gangu, splynulou z vlasů Šivových. A právě voda mne proměnila v ávadského superhrdinu, třebaže zcela jiného druhu, než byl jistý ávadský Bhai, který přeskakoval mrakodrapy a na stránkách komiksu Virgin nikdy nevyrostl ani o píď.
Povyk, který se zvedl poté, co mě téměř čtyřletý Šiv poslal v loďce na otevřené jezero, samozřejmě nebral konce. Bratr vše okamžitě přiznal. Nesl to stoicky. Nejhorší ze všeho byl terapeutický proslov mého otce. Skoro mi bylo bratra líto. Aspoň že matka se vztekala, zuřila a běsnila. A svůj hněv nezavinula do nekonečných Jak jsi na to přišel a Dovedu si představit, jak se cítíš a Promluvme si o tom jako chlapi. A neuklidnila se, ani když konečně přišel pozdní a skrovný monzun a my se vrátili do Dillí promočení deštěm, do nádherného, bohatého aroma mokrého prachu, parfému sladšího než jakékoli kadidlo. Po čtyřech dnech však pršet přestalo a Dillí dostalo strach. Jen díky tomu se můj příběh nedostal do novin. PATNÁCT MILIONŮ ŽÍZNIVÝCH HRDEL je naléhavější sdělení než ČTYŘLETÝ KLUK SE POKUSIL UTOPIT SVÉHO BRÁHMANSKÉHO BRATRA.
Šivovi samozřejmě naordinovali poradenství, zdlouhavé a drahé, a dětský psycholog se nakonec stejně nezmohl na víc než: „Jde zřejmě o nejobtížněji řešitelný případ bratrské rivality, jaký jsem kdy viděl. Váš starší syn má kolosální pocit privilegovanosti a jen velice nelibě nese to, co považuje za ztrátu statutu a rodičovské přízně. Svého činu přitom nikterak zvlášť nelituje, pročež se obávám, že se znovu pokusí Višnuovi ublížit.“ Rodiče si jej vyslechli a došli k vlastnímu závěru. Šiv a já spolu nemůžeme žít, a proto budeme žít odděleně. Otec koupil byt na opačném konci města. Šiv se do něho nastěhoval spolu s ním. Já zůstal s mamadží a ještě s jednou. Než se rozloučili, tělnatý Tušar se s matkou ještě naposledy pomiloval, neplánovaně, bez výběru pohlaví či genetické regulace. A tak se narodila Sarasvatí, poslední z božské trojice. Má sestra.
Vyrůstali jsme spolu. Leželi jsme vedle sebe, každý ve své kolébce, a nedívali se na své stimulační a výchovné hračky, ale jeden na druhého. Na krátkou blaženou chvíli jsme na tom byli stejně. Spolu jsme se učili chodit a mluvit a ovládat svěrače. Když jsme byli sami, mumlal jsem sestře slova, která jsem znal, slova, která mi v lebce tak dlouho hřadovala a štěbetala a teď byla volná, jako když někdo otevře dokořán dvířka tmavého a zatuchlého holubníku na dillíské střeše. Byli jsme si blízcí jako dvojčata. Ale pak, týden po týdnu, měsíc po měsíci, mě Sarasvatí začala přerůstat. Byla čím dál větší, tělesně vyspělejší, obratnější, jazyk jí nikdy nezadrhával o tu hrstku jednoduchých slov, která znala, a ve mně zatím neartikulovaně chřestily básně a védy. Z dvojčete se stala starší sestra. Byla překvapením, radostí, potomkem, od nějž se nic nečeká, takže nemůže zklamat. Já ji miloval. Ona milovala mě. O šepotavých večerech, při západech slunce a v chládku klimatizace jsme našli společnou řeč a porozumění zrozené ze sdílených her, jazyk, kterému naše mnohé a nenáviděné chůvy, a dokonce ani naše matka, nikdy nepřišly na kloub.
Na opačném konci města, ve skleněném apartmánu na střeše mrakodrapu s vyhlídkou na fenomenální smogové západy slunce vyrůstal odděleně Šiv. Bylo mu pět a půl, byl primus třídy, rostl k velikosti a slávě. Jak že to vím? Jednou za týden chodil otec na návštěvu svého mladšího syna a dcery a na rychlý, uškudlený večer se svou milou. TikkaTikka, Půliho, Nina a Badšánti jsem dávno nahradil výkonnějšími (a diskrétnějšími) sintelovými služebníky, které jsem mohl přeprogramovávat dle potřeby, jakmile jsem dokázal vyřknout ta správná slova. Vysílal jsem je jako džiny na průzkum bytu. Nepadlo v něm jediné slovo, dva lidé si nevyměnili jediný pohled, o kterém bych nevěděl. Letmé pohledy se někdy prodloužily, šeptání ustalo a rodiče se začali milovat. To jsem také viděl. Nepokládal jsem to za něco nemístného či trapného. Uvědomoval jsem si velmi dobře, co dělají, ovšem jejich aktivita – třebaže je očividně těšila – mi tenkrát nepřipadala nějak zvlášť zajímavá či vábná.
Dnes, z pohledu muže staršího a bídnějšího, mi ony žvatlavé dny se Sarasvatí připadají jako Zlatý věk, naše Satja Juga pravdy a nevinnosti. Společně jsme se batolili ke slunci a těšili se z každého úsměvu, klopýtnutí a drcnutí na zadek. Náš svět byl zářivý a plný překvapení, plný rozkoše z objevování pro Sarasvatí a radosti z její radosti pro mne. A pak nás od sebe odtrhla škola. Jaká to strašlivá, zbytečná instituce. Mám pocit, že ji rodiče zavedli, protože nám záviděli bezstarostné dětství. Malému pánovi Višnuovi přirozeně nestačila jen tak nějaká škola. Brahmánská akademie doktora Renganáthana vychovávala elitu elity. Vzdělání soukromé a šité na míru. V mém ročníku nás bylo osm; osm dětí stačilo na jednu třídu. Ne všichni studenti Akademie doktora Renganáthana si však byli rovni. Třebaže jsme byli všichni stejně staří, dělili jsme se, docela přirozeně, na staré bráhmany a mladé bráhmany. Nebo chcete-li, na velké bráhmany a malé bráhmany. Na ty, kteří se těšili všem požehnáním zdraví a inteligence a vzhledu a privilegií, ale přesto jim bylo souzeno zemřít ve věku, do něhož je dotlačí lékařská věda budoucnosti, a na ty, kteří stárli o polovinu pomaleji, ale měli se dožít dvojnásobného věku. Náznaky smrtelnosti v přivítací hodině slečny Mukudanové.
Ach, slečno Mukudanová! Vaše zlaté náramky a usměvavé oči Kleopatry, vaše pleť hebká a temná jako nejhlubší jih, váš nepatrný nádech knírku a vůně kafru, když jste se nade mnou skláněla a pomáhala mým neobratným baculatým prstům se suchým zipem na botách. Vy jste byla má první mlhavá láska. Byla jste objektem vágního zalíbení pro nás všechny. Milovali jsme vaši povznesenou odměřenost, vaši přísnost a lehounkou popudlivost a milovali jsme onu rozkošnou skutečnost, že jsme pro vás byli jen další várkou bezohledných a spbeckých divochů, které je třeba vychovat v civilizované lidské bytosti. Milovali jsme vás, protože jste nás nezahrnovala slepou, opičí láskou jako naši přitroublí rodiče. Nenechala jste si od nás srát na hlavu.
Ročník ’31 byl však příliš i na váženou slečnu Mukudanovou. Ve věku čtyř let nás naše upravené mozky navedly na naše vlastní, osobité mentální dráhy. Každý jsme měli trochu jiný pohled na svět, jiné kvazi-autistické obsese a vlastní nápady na úrovni děsivé geniality či jen obyčejné nesrozumitelnosti. Škola každému přidělila personalizovaného tutora, který nás provázel dnem i nocí. Můj se jmenoval pan Chán a bydlel v mém uchu. Na svět totiž přišel nový vynález, náš spasitel. Představoval nejnovější pokrok v komunikační technologii, kterou jsem odjakživa považoval za tu nejtriviálnější a nejmarnivější ze všech. Člověk už nemusel být vězněm obrázků v dlani nebo udělátek, která mu kreslila písmena přímo na sítnici, delikátně a zručně, jako kreslí pouliční fakíři jména turistů na zrnka rýže. Lighthoek, drobná plastiková kudrlinka za uchem, mu promítal kyberprostor přímo do mozku. Přímá elektromagnetická stimulace zrakových, sluchových a čichových center zalidnila okolní svět přízračnými daty a tabulkami, klipy z Města a venkova, video zprávami, virtuálními světy a avatáry a samozřejmě i spamem a odpadní poštou. A mně dala mého osobního sintelového tutora pana Chána.
Jak jsem ho nenáviděl! Chán byl vším, čím slečna Mukudanová nebyla – vznětlivý, povýšený, nevrlý a neodbytný. Byl to drobný pichlavý muslim, hubený jako tyč, s bílým knírkem a bílou néhrúovskou čapkou. Kolikrát jsem si rozčileně strhl hoek z ucha, a když jsem si ho znovu nasadil, na žádost slečny Mukudanové – pro ni bychom udělali cokoli – pokračoval Chán ve své tirádě od téže slabiky, při níž jsem jej umlčel.
„Sleduj a poslouchej, ty ducatý rozmazlený privilegovaný falešný bráhmanský spratku,“ řekl třeba. „Máš oči a máš uši, tak je nastraž a uč se. To kolem je svět a ty jsi v něm a z něj a žádný jiný není. Pokud ti vtluču do hlavy tohle, naučím tě vše, co kdy budeš opravdu potřebovat.“
Byl to striktní moralista, velmi řádný a islámský. Tehdy jsem se projednou podíval na slečnu Mukudanovou jinýma očima a zamyslel se, proč přidělila pana Chána zrovna mě. Byl snad naprogramovaný speciálně na Višnua? Jak vůbec vznikl? Spadl snad z nebe, celistvý a dokonalý, nebo si už něco prožil? Pokud ano, jak vnímá svou minulost? Ví, že je to jen smyšlenka? Podobá se těm sintelovým hercům z Města a venkova, kteří si lžou do kapsy a dělají, jako by existovali nezávisle na postavách, které ztělesňují? A pokud úspěšně předstírá inteligenci, neznamená to, že inteligentní skutečně je? Nebo je inteligence to jediné, co nelze napodobit? Takové otázky byly nesmírně zajímavé pro zvláštního malého chlapce, který si náhle uvědomuje ostatní zvláštní obyvatele svého těsného světa. Co bylo podstatou sintelů, oněch všudypřítomných a většinou neviděných občanů velkého Dillí? Stal se ze mě nefalšovaný malý filozof.
„Co je podle vás správné?“ zeptal jsem se ho jednou, když jsme projížděli v limuzíně dillískými ulicemi, vedrem roztavenými na nepropustný černý kal. Byla zrovna Ášúra. Pan Chán mi vyprávěl o strašlivé bitvě o Karbalu a válce mezi Prorokovými (pokoj s ním) syny. Pozoroval jsem muže, kteří za prozpěvování a kvílení nesli na ramenou zdobné katafalky, bičem si rozdírali záda do krve a bili se do hrudi a čela. Svět, jak jsem si začínal uvědomovat, byl mnohem podivnější než já.
„Co je správné podle mě, na tom nesejde, ty drzoune drzá. To ty se těšíš božským privilegiím, ty bys měl přemýšlet o tom, co je správné,“ odsekl pan Chán. V mém vnitřním zraku seděl vedle mě na zadním sedadle s rukama složenýma v klíně.
„Myslím to vážně.“ Náš řidič troubil na zasmušilé procesí. „Jaký smysl pro vás může mít koncept správného a nesprávného, když vše, co uděláte, lze odčinit, a co odčiníte, lze zase vrátit? Jste řetězec čísel, nač potřebujete morálku?“ Teprve teď jsem začínal rozumět existenci sintelů, kteří mi vstoupili do života v podobě mých záhadných dětských průvodců TikkaTikka, Púliho, Badšánti a Nina, obývajících společný kód uvnitř umělohmotného motýla. Společná čísla, ale samostatné entity. „Nemůžete přece nikomu ublížit.“
„Takže správné podle tebe znamená nikomu neubližovat?“
„Myslím, že je to první krok na správné cestě.“
„Tito lidé si ubližují, aby vyjádřili zármutek nad nesprávným činem, třebaže činem svých dávných duchovních otců. Věn, že se tak stanou morálnějšími. Vzpomeň si také na hinduistické sádhuy, kteří snášejí tu nejnepředstavitelnější nouzi a strádání, aby dosáhli duchovní čistoty.“
„Duchovní čistota nerovná se nutně morálka,“ zatáhl jsem za provázek, který přede mnou Chán nechal viset. „A navíc to podstupují dobrovolně. Něco úplně jiného by bylo, kdyby k témuž nutili druhé.“
„I kdyby tak činili pro jejich vlastní dobro?“
„Každý by si měl rozhodovat sám, co je pro něj dobré.“ Propluli jsme kolem kašírované mučedníkovy rakve potažené zeleným suknem.
„Jaká je tedy podstata mého vztahu k tobě? A ke tvým rodičům?“ zeptal se Chán.
Mamadží a dadadží! Dva roky po onom rozhovoru, téměř na den, jak si má bezchybná paměť vybavuje, když jsem jako sedmiletý vězel v těle tříapůlletého dítěte a ze Sarasvatí byla štíhlá, kočičí, energická čtyřletá holka, se mí rodiče velmi vlídně, velmi mírumilovně rozvedli. Tu novinu nám prozradili oba najednou. Seděli každý na jednom kraji dlouhé pohovky v obývacím pokoji, dillíský smog plál v odpoledním slunci jako šafránové roucho. V pokoji stála sešikovaná celá armáda sintelových poradců a terapeutů, pro případ slz, výbuchů vzteku či jiné okolnosti, s níž by rodiče potřebovali pomoci. Pamatuji si, že jsem na periferii vnímání cítil Chánovu podezřívavost. Pro muslimy byl rozvod hračka. Tři slova a hotovo.
„Musíme vám něco net, broučci,“ začala matka. „Jde o mne a vašeho otce. Už nějaký čas to mezi námi neklape, a tak jsme se, ehm, rozhodli, že bude pro všechny nejlepší, když se rozvedeme.“
„To ale neznamená, že už nebudu váš táta,“ dodal honem tělnatý Tušar. „Nic se nezmění, sotva si něčeho všimnete. Pořád budete bydlet tady a Šiv zase se mnou.“
Šiv. Nezapomněl jsem na něj – to bych nedokázal – jen jsem na něj přestal myslet. Byl pro mě vzdálenější než bratranec, vzpomněl jsem si na něj sporadičtěji než na děti svých strýců a tet, které jsem ani nebral jako své příbuzné. Nevěděl jsem, jak si vede ve škole, jaké dělá sporty, neznal jsem jeho kamarády. Bylo mi jedno, jak žije nebo za jakými sny se žene v tom velkém kole životů a příběhů. Pro mne zkrátka odešel.
Já i Sarasvatí jsme statečně přikývli, stiskli rty se správnou mírou potlačovaných emocí a sinteloví poradci se rozplynuli do svých příslušných digitálních kójí. Mnohem později, v pokoji, který jsme kdysi sdíleli jako žvatlavá nemluvňata a který byl stále naším společným pokojíkem, se mě Sarasvatí zeptala: „Co teď s námi bude?“
„Nejspíš si ani ničeho nevšimneme,“ odpověděl jsem. „Hlavně že už skončili s tím ohavným, trapným sexem.“
Ach! Tři malá písmena. Sex, sex, sex, monstrum, které se tyčilo nad naším dětstvím. Infantilní vzrušení z nahoty – dvojnásobné v naší prudérní společnosti – časem vyprchalo a proměnilo se v cosi, čemu jsem zkrátka nerozuměl. Znal jsem pochopitelně příslušné výrazy a orgány, jelikož i my jsme si hráli v pokojíku na doktory a pacienty. Sarasvatí si vždy vytáhla svou vestičku a stáhla kalhoty a já jsem ji prohlížel a váhavě prohmatával. Věděli jsme přitom, že jde o dospěláckou aktivitu, kterou ovšem dospělí nesmějí vidět. Mamadží by se zděsila a povolala celý štáb sintelových terapeutů, kdyby na naše hrátky přišla, ale já jsem měl všechen ware v domě dávno pod palcem. Kdyby se matka podívala na bezpečnostní monitor, viděla by, jak sledujeme Cartoon Network, mé vlastní dětské Město a venkov přichystané jen a jen pro ni. Sexuální hry pro děti – hráli jsme je všichni. Poskakovali jsme spolu v bazénu, tiskli se k tryskám střešní vířivky a tušili cosi zakázaného ve šplouchání vody o naše privátní partie, a monzun mezitím znovu nepřišel a okrově žlutý prašný smog rdousil Dillí pod námi. A když jsme si hráli na koníky a já vozil sestru po bytě jako válečnou královnu Lakšmí bai, cítil jsem ze stisku jejích stehen víc než jen snahu udržet se na neposedném hřbetě. Věděl jsem, oč jde, ale mátlo mě, že mé tělo nereaguje, jak by jedenáctiletý kluk reagovat měl. Mé sexuální touze bylo jedenáct let, ale vězela v těle předškoláka. Dokonce i čistota a nevinnost slečny Mukudanové pozbyla lesku, sotva jsem si začal všímat pohybu jejích ňader, když se nade mnou skláněla, nebo tvaru jejího zadečku – cudně zavinutého v sárí, leč vilné zvědavosti malých bráhmanů stejně nic neuniklo – když se otočila k tabuli z chytrého hedvábí.
„Nu,“ řekl pan Chán jednoho dne na zadním sedadle limuzíny, „co se onanie týče…“ Bylo to strašlivé poznání. Než na mé tělo plnou silou perlíku dopadne puberta, bude mi čtyřiadvacet. Byl jsem proklet běsy dospívání a impotencí andělů.
Uplynulo pět trýznivých let a my jedeme v rychlém německém voze. Sedím za volantem. Ovládací prvky mi speciálně uzpůsobili tak, abych dosáhl na pedály. Řadicí páka je standardní. Kdybych se kolem vás mihl v dopravní vřavě na Sírí Ringu, asi byste si řekli – vždyť toho meďoura řídí malý kluk! To si ovšem vyprošuji. Řidičák už mám. A zkoušky jsem udělal bez úplatku či nátlaku; nebo aspoň o žádném nevím. Jsem už dost starý, abych mohl řídit, kouřit nebo abych se oženil. A já kouřím. Všichni mí bráhmanští spolužáci kouří. Kouříme jako komíny, protože nám to neublíží, ačkoli smogové masky nosíme. Monzun nepřišel už počtvrté za sedm let. Celé úseky severní Indie se mění v prach, který zanáší uhlovodíkem nasáklé ulice i naše plíce. Na Ganze stavějí přehradu, Kunda Khadár, na hranici s naším východním sousedem Bháratem. Slibují, že uhasí žízeň celé generace, ale z himálajských ledovců zbývá už jen štěrk a Matka Gangá je hladová a chorá. Hinduisté u Šivova chrámu uprostřed kruhového objezdu na Parlamentní třídě mávají v rozhořčení nad takovou urážkou posvátné řeky ručně psanými transparenty a trišuly. Mihneme se kolem nich, troubíme a taky máváme, a valíme se dál po Sansad margu a kolem Vídžaj čóku. Komiksy, které nás líčí jako nové ávadské superhrdiny, přestaly v tichosti vycházet už před lety. Dnes si o sobě v novinách čteme titulky typu MALÍ RAUBÍŘI TERORIZUJI TILAK NAGÁR nebo GRÁZLOVÉ V PLENKÁCH.
Jsme čtyři – Purrdža, Sajman, Ašurbanipál a já. Všichni jsme z akademie – ano, pořád chodíme na bráhmanskou elitní školu – ale když si vyjdeme ven, dáváme si smyšlená jména, podivná a cizí, jako naše DNA. Podivně a cize se také oblékáme; každý máme svůj vlastní styl splácaný ze všech zdrojů, které působí odtažitě a výstředně: čínské pentle a fábory, j-punkový účes, francouzská street-sportovní móda a klanový make-up dle vlastního designu. Jsme ti nejděsivější osmiletí kluci a holky na planetě. Sarasvatí je už mezitím rozpustilá, jiskrná třináctka. Náš blízký vztah vyšuměl a ona má už své vlastní kruhy a přátele a tragická soužení srdce. Šiv, jak jsem se doslechl, nastoupil do prvního ročníku Ávadské univerzity. Získal stipendium. Nejlepší známky na škole. Jde v otcových šlépějích informatika. A já, já šílím po dillíských bulvárech v těle prvňáčka.
Projedeme kolem rozpřažených paží Ráštrapatí Bhávanu. Červený kámen vypadá étericky jako písek v jantarovém přísvitu.
„Hele, Višku, tvůj barák,“ křikne Purrdža skrze svou masku. Je dobře známo, že mamadží má se mnou plány. Proč taky ne? Všechno na mně je naplánované. Solidní místo v právnické firmě, prominentní praxe, teplé místečko v Parlamentu, a pak pomalý, leč vytrvalý vzestup na vrchol té politické strany, která nabídne nejnadějnější vyhlídky. Předpokládá se, že jednoho dne povedu národ. Vůdčí role je mým údělem. Přišlápnu pedál a velký meďour skočí vpřed. Doprava se rozestupuje jako pěnivá sóma pod rukou mého božského protějšku. Okolní sinteloví autopiloti jsou nervózní jako holubi.
Síří Ring. Osm pruhů zadních světel oběma směry, neutuchající řev dopravy. Náš vůz se vklíní do proudu. Navzdory bariérám a varovným nápisům odtáhne policie od krajnice dvacet těl denně. Na Síří Ringu staré indické dopravní předpisy neplatí. Tady muži za volantem závodí, manažeři hedgeových fondů a datarádžové a mediální magnáti, závodí na dráze kolem dvou komor dillíského srdce. Přepnu na autopilota. Nejsem tu kvůli závodění, ale kvůli sexu. Sklopím si sedadlo, překulím se a Ašurbanipál je pode mnou. Vlasy má zastrčené za uchem, aby jí byla vidět plastiková kudrlinka hoeku. Je to součást její image.
Lusknu prsty pravé ruky a aktivuji software v palmerové rukavici. Natáhnu dlaň pár centimetrů nad fluorescenčním bodypaintem na jejím břichu. Nedotýkám se. Nikdy se nedotýkáme. Tak zní pravidlo. Sex má pravidla. Ona však ve svém virtuálním světě doteky vnímá, doteky intimnější než jakékoli hlazení, mnutí či tření pohlavních orgánů. Hoek jí posílá signály do mozku prostřednictvím lebeční kosti a stimuluje ty části, které souzní s mou pomalou kaligrafií. Kreslím jí na břicho svůj podpis. A ona mi na oplátku zakresluje do hlavy mapu mého těla. Jak přitom člověku je? Asi jako je kočce, když ji někdo hladí. Jako je vydře, když se potápí a přetáčí a předvádí svou podvodní akrobacii. Jako je ohni, když se jej zmocní vichr a roznese jej po zalesněném horském úbočí. Nebo méně poeticky – je to jako nával tísně a rozkoše zároveň. Jako bych se měl pohybovat způsobem, který nedokážu vysvětlit a který mé tělo nedokáže vyjádřit. Jako bych měl v ústech něco velkého, co každou sekundou roste a přitom zůstává stejné, jako by se mi stolice, příjemně a radostně, tlačila zpátky do tračníku. Jako by se mi hrozně, neodbytně chtělo močit, ale není to močení, je to něco, co mé tělo ještě nezná. Jako bych si přál, aby to už bylo za mnou, a zároveň aby to nikdy neskončilo. Trvá to dlouho, předlouho a z našich osmiletých rtů vychází strašlivé tiché sténání. A naše sintely s námi mezitím krouží řvoucím ^obloukem Síří Ringu. Jsme puberťáci a muchlujeme se na zadním sedadle auta.
Včetně orgasmu. Tak tak, máme i orgasmus. Je jako tichý ohňostroj, jako hihňavý sešup na ruském kole nebo jako když je v noci čistý vzduch a vy vidíte od střešního bazénu miliardu dillíských světel a připadáte si spojeni s každým z nich. Jako ohňový džin. Je extatický a provinilý a obscénní, jako byste vykřikli sprosté slovo na vybraném galavečeru. Mám velmi citlivé bradavky.
Pak začnu s Purrdžou. A pak se Šajmanem. Jak už jsem řekl, všechno se nám odehrává jen v hlavě. Když znovu narovnáme sedadla a uhladíme si šaty a nagelujeme vlasy a vypneme autopilota a protlačíme se k výjezdu a zamíříme do klubu, bývá už dávno tma. Klub je trochu úchylný – mezi neuty je oblíbený a kde jsou vítána neuta, jsme obvykle vítáni i my – ale vyhazovači nás znají (spíš naše peníze) a kolem je vždycky plno paparazziů z četi magazínů. Ani dnešek není výjimkou. Pózujeme a provokujeme a pitvoříme se do objektivů. Rovnou vám můžu předříkat zítřejší titulky společenských rubrik. GENETIČTÍ MUTANTI NA KOKTEJLOVÝCH ORGIÍCH V NOČNÍM KLUBU. My ale nepijeme. Nemáme na to věk.
Vracíme se vždycky hodně pozdě. Čekávají na nás jen majordomus a sintely a jemně nás plísní, že je zítra škola. Copak nechápou, že takové noci jsou nejlepší? Téhle noci však svítí ve velké vstupní hale světla. Vidíme je už od parkoviště. Tentokrát na mě čeká i matka. Je s ní nějaký muž a žena, prachatí, to poznám hned podle bot, nehtů, zubů, střihu jejich šatů a jiskření sintelových sluhů, kteří se kolem nich vznášejí. To všechno poznám na první pohled.
„Višnu, tohle jsou Nafísa a Dinéš Misrovi.“
Udělám namaste, ztělesnění mezikulturního antagonismu.
„Tvoji budoucí tchýně a tchán.“
Mí kocouři umějí i jiné kousky. Vidím, že běhání v ringu už vás nudí. Chlapci! Šup! Tlesknu rukama a oni si sednou každý na svůj stoleček – Matsja a Kurma, Varáha a Narásimha, Vámana, Parašuráma, Ráma a Krišna a Buddha a Kalki. Hodní kluci. Chytří. Rámo, přestaň se mýt. Vidíte! Poslechnou na slovo. A nyní si, prosím, osahejte tuto obruč. Obyčejný papír, že ano? Ano. A tyhle taktéž, že ano? Ano.
Rozestavím je po ringu. Mourovatý Parašuráma přivírá oči, což mu propůjčuje velice, převelice samolibý výraz.
Mimochodem vám děkuji, že jste navštívili Kouzelný, Bá ječný, Jedinečný Višnův kočičí cirkus. Ano, tak zní oficiální název. Tak jsem jej zaregistroval na úřadě. A ano, platím řádně všechny daně. Je to malý podnik, ale funguje. Máte solární panely? Nenapojili jste se na nulový bod? Velmi prozíravé. A teď sledujte – Varáho, Vámano, Buddho a Kalki!
Mí avatáři stečou se stolků jako olej a vběhnou do ringu nenuceným, lenivým klusem. Tajemstvím kočičího cirkusu je přesvědčit účinkující, že běhají kvůli sobě.
A hop! Tlesknu a kocouři se v dokonalé souhře odlepí ze své oběžné dráhy a čistě proskočí papírovými obručemi. Potlesk, prosím, nikoli však pro mne – pro Varáhu, Vámanu, Buddhu a Kalkiho. Teď běží v kruhu a přeskakují obruče. Co že to? Zda každý trik skrývá nějaké ponaučení? Jak to myslíte? Duchovní význam cirkusových kocourů? O tom jsem nepřemýšlel. Nemyslím, že kocouři jsou kdovíjak duchovně založená zvířata, spíše naopak. Jsou to ta nejsvětštější a nejsmyslnější stvoření vůbec, ačkoli je známo, že Prorok Mohamed byl velký milovník koček a jednou si raději uřízl rukáv, než aby probudil kočku, která mu na něm usnula.
Ale zpátky k našemu příběhu. Kde jsem to přestal? Copak nevíte, že je hrubě nezdvořilé přerušovat vypravěče? A že jste se přišli podívat na kočičí cirkus a nejste zvědaví na žvásty nějakého trouby? Vždyť už jste viděli kocoury skákající přes papírové obruče, co byste ještě chtěli? O čem jsem to… Ach ano, zpátky do Váránasí. Tam nemíří jen bódhisofty. Dohodneme se následovně. V rukávu mám ještě spoustu triků, ale ukážu vám je, jen když budete poslouchat můj příběh. A nezapomeňte, že elektřina sice jde, ale televize nikoli. Dnes na svých obrazovkách stejně nic neuvidíte. Ale tohle se vám bude líbit. Je to svatební scéna. Co by to bylo za příběh bez svatby?
* * *
Jel jsem na slonu a žaludek mi svírala ledová pěst. Tím nechci říct, že se bojím tlustokožců. Naopak, pojí mně s nimi výjimečný, povídavý vztah a znám všechny jejich verbální triky a fígle. Není snad Ganéša nejoblíbenějším bohem našeho rozmařilého panteonu? Mám tím na mysli, že sloni mě nesli v miniaturním zlaceném chrámu ulicemi Dillí na mou svatbu. Pět slonů, s mahúty. Jeden pro mého spolužáka Suréše Híra, jeden pro Vina Džohára, jeden pro Šajmana, jeden, můj ojedinělý plivanec vzdoru do tváře tradici, pro Sarasvatí a jeden pro mne, Višnua Narimána Rádže, malého ženicha. Dillíská věčná, monstrózní doprava se tříštila o masu hudebníků, tanečníků a gratulantů jako příboj. Dopravní zprávy hlásily, že má svatba způsobí několikahodinové zácpy. Lidé se zastavovali a civěli, ženy házely rýži, chůvy mě ukazovaly svým batolivým svěřencům. Tam, támhle je, pán Višnu jede na svatbu. Četi magazíny se kromě první dynastické bráhmanské svatby nevěnovaly už prakticky ničemu jinému. Můj další odklon od tradice – velkou část vší té parády jsem zaplatil sám z výnosů za fotografická práva, která jsem výhodně prodal Gupšupu. Pohleďte, tady jsem, v bílém šervání a nařasených kalhotách v tom nejlepším stylu, tvář mi halí tradiční závoj z květů, jednou rukou třímám meč (absurdní póza z dílny Šrím, nejžádanějšího neutovského svatebního choreografa v Dillí; copak se dá rubat nepřítele mečem ze sloního hřbetu?), tou druhou křečovitě svírám zlatý parapet kolébajícího se sloního nosítka. Už jsem vám říkal, že jízda na slonu je jako plavba na neklidném moři? Je to opravdu strach na oné tváři, kterou občas letmo zahlédnete pod vodopádem blatouchových lístků? Čekali jste někoho většího?
Sofistikovaná jednání se přes zimu mučivě táhla. Houfy sintelových právníků kroužily a zápolily kolem mých rodičů, dočasných spojenců, kteří pro Misrovy přichystali velkolepou zásnubní slavnost. Lakšmí a já jsme seděli klidně, tiše, s rukama v klíně na krémovém koženém sofa a přijímali gratulace a požehnání příbuzných, současných i budoucích. Usmívali jsme se. Pokyvovali hlavou. Nemluvili jsme, ani s hosty, ani jeden s druhým. Za ta léta, co jsme spolu chodili na Bráhmanskou akademii doktora Renganáthana, jsme si řekli všechno, co jsme si říct mohli. Seděli jsme jako staří manželé na stanici metra. Aspoň že armády soupeřících sintelových advokátů se konečně stáhly – předmanželská smlouva byla sepsána, věno složeno. Byl to ideální sňatek – nemovitostí a IT s vodou, trestí života. Samozřejmě že cena byla vysoká, byli jsme koneckonců bráhmani. Nešlo o nic menšího než krev naší krve a sémě našich slabin pro všechna budoucí pokolení. Úplně dole na seznamu doktora Ráa byla kolonka, kterou Lakšmíini rodiče odškrtli asi trochu zbrkle. Mí vlastní rodiče rozhodně. Šlo však o tu nejzásadnější změnu, jakou na nás nanoboti doktora Ráa provedli. Modifikovali náš genom. Vlastnosti, které nám vštípili, byly dědičné. Naše děti a jejich děti, všichni představitelní Narimánové-Misrové zítřka, budou bráhmani, nikoli díky mikrochirurgickému umění doktora Ráa, ale díky Lakšmíiným vajíčkům a mým spermiím.
Děti, potomci, rod, dynastie. Takové bylo naše dohodnuté věno. Ruka je v rukávě! Dillí, raduj se a jásej!
Džanampatrické sintely vyčetly z hvězd ten nejpříznivější osud, pandit provedl půdžu Ganéšovi a spojené rody Narimánů a Misrů si pozvaly Gupšup Girls, nejslavnější a nejryčnější dívčí kapelu v Dillí; holky zpívaly a odhalovaly stehna dvěma tisícovkám hostů naší sandžít sandhji. Lakšmí vřískala na pódiu s nimi. Popové hvězdičky v sukýnce a tílku nad břicho na ni vrhaly rozpačité pohledy, když jim skotačila mezi nohama na vysokých podpatcích. Příliš malá, příliš mladá na vdávání. Já na zpěv nikdy moc nebyl. Tuhle kolonku mamadží s dadadžím nezaškrtli. Trsal jsem na parketu se svými spolužáky. Ačkoli mi na Akademii doktora Renganáthana pod vedením neviditelného pana Chána zbývaly ještě dva roky, náš kruh přátel se rozpadl. Stal jsem se bezprostřední budoucností každého z nich.
U Indické brány křikla Sarasvatí na svého mahúta, ať zastaví, seskočila na zem a vrhla se do kotle svatebního procesí. Vzepřel jsem se tradici, když jsem ji pozval, a ona mi oplatila stejnou, když přišla přestrojená za muže, v šervání, s mužským líčením a komicky velkým rádžputským knírem pod nosem. Díval jsem se, jak křepčí a víří, zářivá a plná energie, s tanečníky a bubeníky, směje se s opičím neutem Šrím, a cítil jsem, jak mi za vodopádem květů vlhnou oči. Byla tak třpytivá, tak půvabná, tak pružná a svobodná.
U Lódiových zahrad se to hemžilo fanoušky a zvědavci. Policie utvořila bariéru ze spojených dřevěných obušků. Lidé okukovali Riši Džajtlyho a Ánanda Aroru a páni, není támhle Eša Ráthorová, ta slavná tanečnice, a kdo je ten mužík s tou mnohem mladší ženou? Copak nevíš, to je Nárájan Mittal z Mittal Industries. Jako poslední jel v jejich stínu zdánlivý kluk usazený vysoko na hřbetě pestrobarevně malovaného svatebního slona. Přivítal nás jekot trumpet a dunění bubnů, a pak obrazovky z chytrého hedvábí kolem nás procitly a dosud nevídané kouzlo počítačového renderingu je zalidnilo osazenstvem Města a venkova, tančícím a zpívajícím naši svatební píseň, kterou složil speciálně pro nás slavný skladatel A. H. Husajín. Byly to sintely, tanec a zpěv pro ně byl hračkou. A támhle, téměř ztracená v hedvábných sárí a girlandách svatebního průvodu, který nám vykročil v ústrety, šla Lakšmí.
Uchvátila nás vlna bubeníků a trumpetistů a nesla nás k altánkům rozestavěným po vydatně kropeném trávníku jako mughalská invaze. Hodovali jsme a tančili, usadili jsme se na své trůny a přijímali gratulanty. Nohama jsme komíhali nad zemí.
Nejprve jsem si jej nevšiml. Řada byla dlouhá a vzduch pod markýzou dusný a já byl nadmutý a ospalý ze svatební hostiny. Potřásl jsem mu rukou, poslepu, apaticky. Zbystřil jsem, teprve když ji tiskl o chvilku déle a o malinko pevněji.
Šiv.
„Bratře.“
Pokývl jsem. „Jak se máš?“
Ukázal na svůj oblek, laciné sukno, skoupý střih, falešné manžetové knoflíčky i brož u krku.
„Budu oblečený vhodněji, až ty přijdeš na mou svatbu.“
„Ty se ženíš?“
„Kdo se nežení?“
Začichal jsem. Nebyl to Šivův parfém – ten taky páchl lacině a fenolově. Mé jedinečně propojené smysly mi odhalují nuance, jež ostatní nevnímají. Šiva ve studentském sáčku a laciných botách od Bati vyzařoval auru, fluidum, informační brebentění jako vzdálenou letní bouřku. Byl cítit sintely. Naklonil jsem hlavu na stranu; zasvitlo mu něco za uchem? Člověk nemusel být synestetik nebo bráhman, aby si všiml plastové kudrlinky lighthoeku.
„Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl jsem a hned jsem věděl, že Šiv poznal lež.
„Nenechal bych si to ujít.“
„Někdy se musíme sejít,“ vršil jsem lež na lež. „Až se s Lakšmí vrátíme ze svatební cesty. Stav se u nás.“
„To asi nepůjde,“ odvětil Šiv. „Hned po promoci odjíždím do Bháratu. Na Váránaské univerzitě mám zařízený doktorát. Nanoinformatika. Dillí studentům strojových inteligencí nepřeje. Američani tlačí Šrívastavu do ratifikace Hamiltonova zákona.“
Hltal jsem zprávy, jakékoli, všechny, stejně neustále a bezděčně, jako jsem dýchal. Sledoval jsem dvanáct různých obrazovek naráz, a pořád jsem plně vnímal dění na každé z nich, po zběžném pohledu na stůl plný novin bych uměl odříkat libovolný článek slovo od slova. Byl jsem neustále napojený na infuzi krátkých zpráv, hoek mi ve dne v noci promítal aktuální svět do mé mrňavé hlavy. Moc dobře jsem věděl o mezinárodním tlaku, v čele se Spojenými státy, na regulaci strojových inteligencí. Zrodil se z podhoubí strachu, z toho vágního křesťanského chiliastického děsu, že dílo našich rukou povstane a prohlásí se naším božstvem. Strojové inteligence o tisícinásobku, desetitisícinásobku, nekonečném násobku průměrného lidského IQ, ať už to znamená cokoli. Inteligence, když se na ni člověk podívá zblízka, je velmi neurčitý pojem. Přesto indické státy zakládaly speciální útvar, Krišnův policejní sbor, který měl za úkol lovit a eliminovat zběhlé sintely. Skvělý název, mamá naděje. Sintely se od nás propastně lišily; bytosti, které mohou být na mnoha místech současně, které mohou existovat v mnoha různých vtěleních, které se mohou pohybovat pouze kopírováním a ne jako já, který si vláčím svou vylepšenou inteligenci ve vápníkové misce své lebky všude s sebou. Krišnovi policisté měli opravdu dobré zbraně, ale mne asi v podvědomí hryzala obava, že sintely dnes, bráhmani zítra. Lidé jsou hrozně závistiví bohové.
Věděl jsem, že ávadská ratifikace Hamiltonova zákona výměnou za statut Oblíbeného spojence Američanů je nevyhnutelná. Sousední Bhárat však Spojeným státům nikdy neustoupí; jeho mediální průmysl, který vděčil pokročilým strojovým inteligencím za fenomenální úspěch Města a venkova od Jakarty po Dubaj, představoval nesmírně vlivnou lobby. Bhárat, vůbec první světová telekracie. A já tušil, že brzy také první datový ráj na úrovni národního státu. Spojoval jsem si události pohřbené hluboko ve finanční rubrice a před očima se mi začínala rýsovat vize softwarových domů a výzkumných nadací stěhujících se do Váránasí. A s nimi i Šiv, ambiciózní Šiv, Šiv selfmademan, zatímco já jen poslouchal rozkazy své DNA. Šivo ověnčený aurou sintelů, jak si povedeš v Bháratu? Vrhneš se na ryzí, čistý teoretický výzkum, bude z tebe datarádža se stájí sintelů předstírajících neschopnost projít Turingovým testem?
„Pravda, nežili jsme zrovna na jedné hromadě,“ řekl jsem upjatě. Po většinu života mezi námi zela propast dvaceti milionů lidí, ale ve mně to pořád vřelo. Co jsem mu chtěl vyčítat? Já se celé dětství těšil výhodám, lásce, požehnání a darům svého genomu, zatímco on přede mnou stál v laciném obleku, samolibý a sebejistý. Byl jsem směšné malé princátko, nedospělý manžílek, co sedí na zlatém trůně a nohama klátí nad zemí.
„Ne, to nežili,“ utrousil Šiv. I z jeho slov, z jeho úsměvu vyzařovala aura, nepostižitelná síla, Šiva-plus. Čím se to zabýval, že se musel uchýlit do Váránasí?
Gratulanti už se neklidně vrtěli, matky v nepohodlné slavnostní obuvi přešlapovaly z nohy na nohu. Šiv se zlehka uklonil a na letmý okamžik té nejryzejší, nejhlubší nenávisti mi pohlédl do očí. Pak se znovu zařadil do davu, tu si vzal sklenku šampaňského, tam něco malého k snědku, podivný temný svatebčan, jako ztělesnění moru.
Zaměstnanci cateringové firmy uklidili, po rozšlapaném trávníku Lódiových zahrad vzplály pochodně a pandit nás spojil manželským svazkem. Když nad hrobkou Mohameda Šáha a dómem Bary Gumbáda začal bouchat ohňostroj, vyrazili jsme na letiště. Bylo pozdě, prcci jako my by už měli dávno spát. Diamantovou skvrnu zářivého Dillí jsme nechali za sebou a letěli jsme celou noc až do rána, načež nás vyzvedla soukromá helikoptéra a dopravila nás k prostornému domu v chládku vlahých zelených hor. Personál nám diskrétně uschoval zavazadla, ukázal nám pokoje, stíněnou verandu s výhledem na srdcebolné zlato a nach ranních Himálají, ložnici a ohromnou postel s nebesy. Pak za tichého šustění hedvábí odcupital a my zůstali sami, spolu, Višnu a Lakšmí, dvě božstva.
„Je to nádherné, co?“
„Úžasné. Báječné. Velmi spirituální. Ano.“
„Pokoje jsou prvotřídní. Miluju vůni dřeva, starého dřeva.“
„Ano, já taky. Velmi starého dřeva.“
„Takže nám začínají líbánky.“
„Ano.“
„Asi bychom měli…“
„Ano, já vím. Jsi… máš…?“
„Drogy? Ne, na tohle jsem nikdy nebyla.“
„Aha. Tak nic. Mám v tašce pár jiných věcí, měly by ti taky zabrat.“
„A ty si dáváš?“
„Někdy. V poslední době to jde čím dál hůř, jen tak, bez ničeho, tak si pak něco vezmu.“
„Co to dělá?“
„Je to trochu jako hoekový sex. Máš pocit, že se ti chce čůrat něco, co není moč a co v sobě nemáš. Hoek je lepší. Ty užs to zkusila?“
„S prsty? Jasně, s celou rukou. Je to jako u tebe.“
„Chce se ti čůrat?“
„Něco takového. Spíš to dole tak jako svírá. Funguje to i na houpačce. Víš, asi si od tebe nic nevezmu.“
„V pohodě. Mohli bychom… mohl bych…“
„Spíš ne.“
„Myslíš, že nás ráno zkontrolují? Zabaví nám prostěradla a budou je ukazovat po rodině?“
„V našem tělesném věku? Nesmysl.“
„Je to ve smlouvě.“
„Nemyslím, že se někdo bude odvolávat na smluvní povinnost, alespoň dokud nedostanu první měsíčky.“
„Tak chceš něco dělat?“
„Ani ne.“
„Tak co budeme dělat?“
„Ten výhled je nádherný.“
„V šuplíku u stolu je paklík karet.“
„Možná později. Asi si půjdu lehnout.“
„Já asi taky. Nevadí ti to tady, na posteli.“
„Jasně že ne, vždyť bychom měli, ne? Jsme přece manželé.“ Spali jsme pod lehkou hedvábnou přikrývkou a pomalu rotujícím větrákem na stropě, schoulení zády k sobě jako pravé osmileté děti, kterými jsme tělesně byli, tak daleko od sebe jako Siv a Viš, a pak jsme na verandě s titánským výhledem na Himálaje vymýšleli závratně složité karetní hry se starými kruhovými gándžifami. Když Lakšmí obrátila své krále a ministry, naše pohledy se setkaly a my oba rázem věděli, že je nejen po všem, ale že ani nikdy nic nezačalo. Šlo o čistě smluvní vztah. Byli jsme zajatci své DNA. Představil jsem si svou genovou linii jako šňůru perel, která se souká z mého stále měkkého penisu. Mé pomalé děti se batolily vstříc budoucnosti tak vzdálené, že jsem ještě ani neviděl zvířený prach na obzoru, a dál a dál, stále dál. Slepý biologický imperativ ve mně budil hrůzu. Byl jsem nadlidsky inteligentní, zapomněl jsem jen to, co jsem zapomenout chtěl, v životě jsem nebyl nemocný, jmenoval jsem se po božstvu, ale pro mé semeno to nemělo sebemenší význam, z jeho hlediska jsem se nikterak nelišil od nejsprostšího Dálita z bašti Molar Bund. Samozřejmě že jsem byl privilegovaný spratek, rozmazlenec toho nejhrubšího zrna, jak taky jinak? Byl jsem značkový, na zakázku vyrobený snob.
Svůj týden jsme prožili v domě v zeleném předhůří Himáčal Pradéše, Lakšmí a Višnu. Lakšmí si některé své rafinované karetní hry nechala patentovat – hru více hráčů jsme testovali tak, že jsme každý hráli za několik lidí naráz; to je pro bráhmany hračka – a vydělala spoustu peněz. Bylo nepopsatelně krásně, hory byly daleké a klidné jako kamenní Buddhové, v noci na parapet tu a tam poklepal lehký déšť a nám bylo strašlivě, nevýslovně mizerně, dvojnásob při pomyšlení na to, co nás, miláčky Dillí, čeká po návratu do Ávadhu. Rozhodl jsem se už třetího dne našich líbánek, ale teprve když jsme seděli v limuzíně, která nás vezla k Rámačandrově věži, kde jsme dostali byt hodný bohů, na patře hned pod mamadží, jsem zavolal jednomu velmi speciálnímu, velmi diskrétnímu lékaři.
DVA VNĚJŠÍ ASPEKTY MÉ MALIČKOSTI
„Obě,“ přeptalo se neuto. Povytáhlo by i obočí, kdyby na své čistě oholené hlavě nějaké mělo.
„Na téma polovičních eunuchů historie mlčí,“ odtušil jsem. Takové věty nikdo, želbohu, netrousí. Rafinované repliky, jiskrné výměny, významné pohledy, to všechno jsou rekvizity příběhů, nikoli reálného života. Já vám ale vyprávím příběh, svůj příběh, který je mnohem víc než jen historie či vzpomínka. Protože stejně jako se mohu rozhodnout, že něco zapomenu, umím se také rozhodnout, že si něco zapamatuji – tak, jak chci. Pokud tedy budu chtít, aby se ordinace neutovského chirurga nacházela na vršku křivolakého, rozvrzaného schodiště, kde každé patro tíží pohledy podezřívavých mrzutých starců, a rozhodnu si ji tak zapamatovat, bude se nacházet přesně tam. A když si naopak usmyslím, že to bude mrazivá kostnice plná pitvorných chirurgických nástrojů a fotografií úspěšně znetvořených tělesných orgánů, démony zamořené peklo jako z himálajské buddhistické malby, zůstane tak navždy. Pro vás je to zřejmě hůře pochopitelný koncept než pro mne. Já vím ze všech nejlépe, jak může zevnějšek klamat, ale vy jste všichni mladí a nejspíš jste vyrostli ve světě univerzální paměti, kde se každý nádech a mrknutí hemží dévami, které neustále píší a přepisují skutečnost. A pokud se dévy rozhodnou přepsat vzpomínku, kdo si pak troufne zvednout ruku a namítnout, že to bylo jinak?
Ale na obloze za oslnivým lingamem Džjótírlingy se už rozlévá východní světlo a do konce představení je ještě daleko. Ještě jste neviděli ty nejúžasnější kousky, které mí kocouři dovedou, a skutečnost je taková, že ordinace doktora Aníl se nacházela ve vkusně restaurované historické haveli, v labyrintu uliček ve stínu Rudé pevnosti, ordinace elegantní a diskrétní a spravovaná rozkošnou slečnou Modíovou, a doktor Aníl působilo přátelsky, profesionálně a delikátně a má žádost je očividně překvapila.
„Obvykle provádím poněkud… zásadnější zákroky,“ prohlásilo. Ardhanáríšvarova klinika byla přední dillískou líhní neutů. Přední přinejmenším ve zvěstech a fámách. V zářivém novém Ávadhu jsme sice sami sebe považovali za civilizované, globální, kosmopolitní a nanejvýš liberální, ovšem kultura neutů, těch, kdo se rozhodli uniknout našim zuřivým sexuálním válkám do světa třetího pohlaví, byla pořád stejně obskurní a tajnůstkářská jako starobylá kultura hidžrů, kteří se už dávno ukryli ve Starém Dillí. Prastaré město, starší než všechny vzpomínky, protkané uličkami křivolakými jako záhyby šedé kůry, se vždy umělo postarat o své děti s poněkud neobvyklými potřebami.
„Řekl bych, že to, oč vás žádám, je velice zásadní,“ ohradil jsem se.
„Pravda, pravda,“ přisvědčilo doktor Aníl a sepnulo prsty do stříšky, gesto, které se všichni studenti medicíny učí snad už první den na škole. „Tedy obě varlata.“
„Ano, obě.“
„Penis nikoli.“
„To by bylo perverzní.“
„Určitě nechcete alespoň zvážit chemické řešení? Je vratné, kdybyste si to někdy rozmyslel.“
„Ne, chemii ne. Já nechci, aby to bylo vratné. Chci se odstranit z budoucnosti. Chci s tím skoncovat. Nejsem přece žádný chovný hřebec. Nevratná fyzická kastrace, ano.“
„Ta je docela jednoduchá. Mnohem jednodušší než ostatní zákroky, které tady obvykle provádíme.“ Znal jsem dobře lékařské procedury, které se odehrávaly zde i v anonymních skladištích a šedých klinikách vně orbitální autostrády Síří Ringu. Někde na netu visí všechna příslušná videa. Fascinovaně jsem sledoval, co všechno si lidé, kteří zatoužili po změně pohlaví, nechávají provést. Tvorové roztažení v gelových tancích, s odloupnutou kůží, otevřenými svaly, orgány vytaženými ven a zavěšenými na kolébkách z molekulárního filtru, se natolik nepodobali čemukoli lidskému, že byli spíše zajímaví, jako cizokrajná lesní květina, než odporní. Já byl příliš velký zbabělec; na prahu svého pohlaví jsem nechal jen dva malé orgánky. „Mám jen jednu podmínku – jelikož jste biologicky prepubescentní, půjde o interní orchidektomii. Slečna Modíová sepíše formulář souhlasu pacienta.“ Aníl na mě zamrkalo, delikátní, faunovské stvoření za těžkým stolem z éry Rádže příliš přespříliš půvabné na řeči o testikulární chirurgii. „Odpusťte, že se ptám, ale jste už věkově způsobilý podepsat souhlas pacienta?“
„Jsem věkově způsobilý na manželství.“
„Jistě, ale pochopte, můj druh podnikání přitahuje v Ávadhu obzvláštní pozornost úřadů.“
„Jsem tak věkově způsobilý, že vám zaplatím obscénní hromadu peněz, když mi vyhovíte.“
„Obscénní? Dobrá tedy.“
Bylo to překvapivě všední. Ani mě nemuseli převézt někam do špinavé průmyslové zóny. V kabince jsem se převlékl do nemocničního – rukávy jsem měl moc dlouhé a lem jsem coural po zemi – vyhoupl se na operační stůl ve sklepním sále páchnoucím po dezinfekci a vnímal pichlavý nástup lokálního anestetika. Kolem mne tančily robotické paže, s prstovými manipulátory tenkými a obratnými jako hmyzí antény, řízené doktorem Aníl. Necítil jsem vůbec nic. Mrkal jsem do světel a poslouchal jejich synestetickou hudbu. Tančící paže se stáhly; stále jsem necítil nic. A nic jsem necítil, ani když už mne limuzína vezla ulicemi plnými pulzujících, potentních, hormony nasáklých lidí. Lehounké štípnutí, když se mi stehy zadrhly o šaty. Žádná bolest, minimální ztráta, žádný pocit lehkosti a svobody, o kterém jsem četl v tiskovinách pro kastrační fetišisty. Prý jedinečná rozkoš, tahle kastrace – orgasmus, který ukončí všechny orgasmy. Já nezakusil ani to. Buněčná gáza zahojí ránu za tři dny a zahladí všechny stopy, dokud plynoucí léta neprozradí, že mi nehrubne hlas, neustupuje vlasová linie, že roštu do neobvyklé výšky a ladnosti a že jsem nesplnil svou smluvní povinnost a nezplodil potomka.
„Chcete si je vzít, na památku?“ zeptalo se doktor Aníl, když jsme se po krátké operaci usadili v konzultační místnosti. „Proč bych to dělal?“
„V Číně to bylo tradicí; císařští eunuchové dostali své genitálie naložené v alkoholu, a když zemřeli, pohřbili nádobu s nimi, aby odešli do nebe jako úplní muži.“
„V osmanském Turecku bylo tradicí, že eunuchové si po kastraci sedli na tři dny do hnoje, aby se jim rána zahojila. Mně tyhle tradice nic neříkají. Nejsou mé, nejsem to já. Patří někomu jinému. Spalte je nebo je hoďte toulavým psům, mně je to jedno.“
Nad hlavou mi zarachotil hrom, příslib monzunu. Den temněl. Stoupal j sem prosklenou výtahovou šachtou Rámačandrovy věže a pozoroval oblaka prosvětlovaná blesky. Lakšmí seděla schoulená na pohovce a za ní se zvedala majestátní bouře. Suché blýskání, falešný prorok deště. V poslední době byla všechna proroctví deště falešná.
„Udělals to? Jsi v pořádku?“
Přikývl jsem. Začínalo to bolet. Stiskem zubů jsem aktivoval analgetický nanoinfuzér, který mi doktor Aníl implantovalo do sanice. Lakšmí radostně zatleskala. „Já půjdu zítra. Pane bože, já jsem tak šťastná, tak šťastná.“ A pak mě v šeru apartmá poblikávajícího tluménými blesky políbila.
Nikomu jsme to neřekli. Tak zněla dohoda. Ani rodičům, ani příbuzným, ani svým bráhmanským přátelům, dokonce ani svým sintelům. Ani mé milované Sarasvatí; nechtěl jsem jí přidělávat starosti. Ještě nás čekala spousta práce, než budeme připraveni oznámit svým rodinám, jak kategoricky jsme se odmítli podílet na jejich plánech. A teprve pak se budeme moci mile, bezbolestně rozvést.
Jaká je tradiční role eunuchů?
Je vám to slovo nepříjemné? Křížíte si při něm nohy, pánové? Svírá vás při něm v děloze, dámy? Vybavíte si při něm něco jiného než člověka, něco méněcenného? Jak se pak liší od ostatních vymezujících slov – kšatrija, Dálit? Bráhman? Eunuch. Velmi starobylé a ušlechtilé slovo, starobylá a slavná tradice přítomná ve všech velkých kulturách světa. Princip spočívá v tom, že se člověk vzdá něčeho malého ve prospěch něčeho velkého. Jaké procento všech těch směšných uplivnutí penisu se promění v lidskou bytost? No tak, buďte k sobě upřímní. Prakticky všechno přijde nazmar. A rozhodně si nemyslete, že lidé bez varlat jsou mdlí, apatičtí. Kdepak, velcí eunušští zpěváci, básníci a svatí vizionáři, velkovezírové a královští rádci, ti všichni chápali, že velikost si žádá svou daň, a tou je potomstvo. Vládcové mohli s klidným svědomím svěřit svou říši do rukou eunuchů postrádajících dynastické choutky. Krmit a pečovat o velké národy, taková je naše tradiční role, a tak jsem s dary, jež jsem dostal do vínku od svých rodičů, zamířil k politické kolébce Ávadhu.
Jakou měla mamadží téměř pravdu, a jak se zároveň hluboce mýlila! Od mého narození si představovala, jak mě jásající dav příznivců pronáší vstupní branou Lók Sabhy. Měl jsem raději vstup pro služebnictvo. Pro politiky je nejvyšším božstvem volební urna. V politice nejsou, aby sloužili veřejnosti, ale aby zastávali funkce a těžili z nich. Moudrá a prozíravá opatření jsou proto nuceni pravidelně obětovat na oltář přelétavého populismu. Bouře volebních lístků je ale nakonec smete i se vším, čeho kdy dosáhli. Jejich velkovezírové zůstávají. My víme, že ze všech potěmkinovských státních zřízení je demokracie to nejvěrohodnější.
Měsíce shromažďování kontaktů a konexí – staromódní potřásání rukou a rozdávání dárků – a vybírání laskavostí a politických dluhů mi vyneslo stáž u Paríkha, ministra pro vodní hospodářství a životní prostředí. Byl to celkem snesitelný hňup odkudsi z Uttarákhandu; měl hlavu na detaily a prohnanost obchodníka, ale chyběla mu vize. Dařilo se mu působit dojmem, že má resort pod kontrolou, a to ke dlouhé a spokojené politické kariéře obvykle stačí. Vyšší meta mu však nebyla souzena. Věděl jsem, že jakmile znovu nepřijde monzun a davy začnou v ulicích unášet cisterny, půjde od válu. A on věděl, že já vím. Měl ze mě strach, přestože jsem pro jistotu tlumil oslnivou zář své inteligence na pouhý přísvit standardní bystrosti. Bylo mu jasné, že nejsem žádný devítiletý kluk, ale o skutečných schopnostech a prokletích mého druhu neměl ani zdání. Svůj resort jsem si vybral pečlivě. Nepokryté ambice by mě prozradily příliš brzy státu, který teprve začínal litovat, že radikální genovou manipulaci zavčas neobehnal legislativní hradbou. Přesto jsem znal barvu všech očí, které mě bedlivě pozorovaly, kterak pobíhám prosklenými chodbami vodního ministerstva. Voda je život. Voda je hojnost a její vzácnost bude utvářet budoucnost Ávadhu, budoucnost všech národů severní Indie, od Paňdžábu po Spojené státy bengálské. Vodní hospodářství bylo perspektivní ministerstvo, ale já v něm nehodlal zůstat.
Přehrada v Kunda Khadáru, ten titánský, patnáct kilometrů dlouhý val zeminy a betonu jako podvazek na stehně Matky Gangy, se blížila dokončení. Protesty z Bháratu, který ležel dál po proudu, a Spojených států bengálských, nabývaly na hlasitosti, ale věžové jeřáby se dál otáčely a zvedaly, otáčely a zvedaly, dnem i nocí. Ministr Paríkh a premiér Šrívastava byli ve spojení každý den. Ministerstvo obrany mělo permanentní poradu. Dokonce i lidé z PR cítili diplomatické napětí.
Byl čtvrtek. I předtím jsem mu říkal smělý čtvrtek, abych se vyburcoval, odhodlal k činu. Prvotřídní geny neudělají z člověka hrdinu. Nicméně jsem se připravil tak důkladně, jak to jen šlo. Pořád jsem na tom byl lépe než kdokoli jiný v Lók Sabze, včetně samotného Paríkha. Šrívastava a jeho svita se měli přesunout z ministerstva na tiskovku, aby ávadskou veřejnost ujistili, že Kunda Khadár splní, co se od něj čeká, a uhasí naši bezednou žízeň. Všichni dorazili vyšňoření jako na svatbu – upravené kníry, uhlazené faldy, košile bílé jako žal. Ne tak já. Rychle jsem přeběhl na místo, které jsem si dlouho předtím vyhlédl – roh chodby, kterou měl přijít Šrívastava se svým týmem poradců. Nevěděl jsem, o čem se budou bavit, ale že budou něco probírat, o tom jsem nepochyboval. Šrívastava se vyžíval v „brífincích za chůze“, působil tak dojmem muže činorodého a plného energie. Spoléhal jsem na to, že moje příprava a větší důvtip budou mít navrch.
Uslyšel jsem brebentění hlasů. Za chvíli měli zahnout za roh. Přitiskl jsem se ke zdi a sledoval, jak se ke mně hrne lavina bílých límečků. Mé smysly zachytily pět různých konverzací, zaměřily se na Šrívastavův hlas, mumlající cosi Bhansalovi, svému parlamentnímu tajemníkovi. „Kdybych alespoň věděl, zda máme McAuleyho podporu…“
Andrew J. McAuley, prezident Spojených států amerických. A odpověď přišla.
„Třeba bychom ji vyjednali výměnou za to, že Sadžída Ránaová svolí k částečné ratifikaci Hamiltonova zákona,“ zavolal jsem hlasem vysokým a čistým a pronikavým jako ptačí.
Premiérská suita se valila dál, jen Satja Šetty, tiskový mluvčí, se pobouřeně otočil, připraven seřvat mladého hubatého stážistu do kuličky. Uviděl devítiletého kluka. Ztuhl. Vytřeštil oči. Zaváhal. A jeho zaváhání zbrzdilo i celou skupinu. Premiér Šrívastava se ke mně otočil. Rozšířily se mu oči a zúžily panenky.
„To je velmi zajímavý nápad,“ prohlásil a já pochopil, že těmito pěti slovy identifikoval, analyzoval a akceptoval dar, který jsem mu nabídl. Bráhmanský poradce. Podivínský dětský génius. Nezletilý guru, malý bůh. Takové Indie zbožňovala. Byl jsem mediální poklad. Šrívastava ke mně vykročil, jeho svita se rozestoupila. „Co tady děláš?“
Vysvětlil jsem, že jsem stážista u ministra Paríkha.
„A teď chceš víc.“
To jsem chtěl.
„Jak se jmenuješ?“
Představil jsem se. Premiér přikývl.
„Ano, ta svatba. Vzpomínám si. Takže teď kariéra v politice?“
Přesně tak.
„Rozhodně nejsi ušlápnutý.“
Mé geny by mi to nedovolily. Má první politická lež.
„Mno, dobré nápady nám právě teď chybí.“ S těmi slovy se otočil, jeho svita se za ním zavřela a odnesla jej pryč. Satja Šetty mne probodl nenávistným pohledem; díval jsem se mu do očí, dokud neodvrátil zrak. On i celá jeho životní práce se promění v prach dávno předtím, než já dosáhnu vrcholu. Než jsem se stačil vrátit do kanceláře, přistál mi na stole vzkaz z Úřadu ministerského předsedy. Měl jsem zavolat a domluvit si schůzku.
O tom skvělém úspěchu jsem pověděl jen třem ženám svého života. Lakšmí se celá rozzářila. Naše plány nám vycházely. Matka jen vrtěla hlavou; dávno přestala rozumět mým důvodům, nechápala, proč jsem nastoupil na nízký úřednický post, místo abych zamířil k nejvyšším sférám ávadské politické kultury. Sarasvatí vyskočila z pohovky a roztančila se po pokoji, pak mi zatleskala před obličejem a vtiskla mi polibek na čelo, tak dlouhý a silný, že mi svou rtěnkou nakreslila tilak.
„Hlavně aby tě to bavilo,“ řekla. „Štěstí je ze všeho nejdůležitější.“
Má sestřička, má božská sestřička vyřkla pravdu, kterou jsem si teprve začínal uvědomovat. Štěstí je nade vše. Mamadží a dadadží mi nastavili životní kurz k velikosti, oslnivému úspěchu a bohatství, moci a slávě. Odjakživa jsem měl dostatek emoční inteligence – třebaže jsem ji nedokázal vyjádřit slovy – abych věděl, že lidé oslnivě mocní a slavní jsou jen zřídkakdy šťastní, že úspěch a bohatství mají neblahý vliv na jejich duševní i tělesné zdraví. Já vždy usiloval spíš o klid, pohodu, spokojenost a o to, abych během svého dlouhého života nikdy nepropadl nudě. Lakšmí si zvolila delikátní svět složitých her. Já se vrhl do víru politiky. Ne ekonomiky, to na mě byla příliš neradostná věda. Ale státy a státečky za ávadskými hranicemi, jejichž osud byl s tím naším spojen tak nedílně, jako když jsme ještě byli jedna Indie, a země za nimi a světadíly za mořem – to vše mě fascinovalo. Etiketa národů mi byla potěšením. Bavila mě, drahá Sarasvatí. A vedl jsem si v ní skvěle. Stal se ze mě hrdina, jakým jsem býval v komiksech svého dětství, jen rafinovanější – Diploman. Váš svět jsem zachránil vícekrát, než si dovedete představit. Měl jsem superschopnost vidět situaci v celé šíři, ve všech souvislostech, všechny nepatrné vlivy, jež na ni působily a které ostatní, méně nadaní analytici přehlíželi. Pak jsem jen dloubl. Stačil lehounký, jemný dotek, drobounká motivace či restrikce, někdy i mimoběžná zmínka o možné podobě budoucích opatření, a sociální dynamika složité kapitalistické společnosti jej prostřednictvím převodového soukolí mocenských zákonů a sítí a sociálních amplifikátorů zesílila natolik, že se daným směrem následně otočila hlava celého národa.
První rok jsem neustále bojoval o přežití. Satja Šetty byl od chvíle, co jsme na sebe pohlédli na chodbě Ministerstva vodního hospodářství, mým úhlavním nepřítelem. Měl vliv, konexe i inteligenci, nebyl však natolik bystrý, aby si uvědomil, že proti mně nemá šanci. Já jen dál ukapával med do ucha Krišny Šrívastavy. A vždycky jsem měl pravdu. Krůček po krůčku si vláda i Settyho spojenci uvědomili nejen to, že jsem neomylný, ale že se od nich zásadně liším. Neusiloval jsem o vysoký post, nýbrž o maximální duševní zdraví. Byl jsem dokonalý poradce. A vypadal jsem skvěle v televizi – premiér a jeho trpasličí velkovezír, dvojka jako vystřižená z dob Mughalů. Kdo však nemá alespoň trochu husí kůži z dětských géniů? Přestože už mi bylo dvacet a na obzoru se zvedala bouřková hradba puberty, ať už to pro mě osobně mělo znamenat cokoli.
Byl to onen zrádný monzun, který se stal hybnou silou ávadské politiky, města a venkova, domova i ciziny. Žíznivé národy jsou iracionální národy, takové, které se modlí a obracejí k podivným spasitelům. Velká technokracie Spojených států bengálských se, zřejmě v důsledku celonárodního záchvatu hysterie, pustila do realizace bizarního plánu přitáhnout k Sundarbánům ledovec z Antarktidy. Doufala přitom, že masa chladného vzduchu ovlivní klimatickou dynamiku a shrábne monzun zpátky nad Indii. Neobyčejné časy, časy zvěstí a zázraků. Blížil se konec Věku Kálí a bohové znovu sestupovali na zem a procházeli se mezi námi v tělech obyčejných mužů a žen. Američané našli cosi ve vesmíru, cosi mimozemského. V datových rájích Bháratu se zrodila Třetí generace strojových inteligencí, legendární bytosti, jejichž inteligence převyšovala tu mou stejně závratně, jako ta má převyšovala inteligenci blech, jež sužují mé ubohé kocourky. Sadžída Ránaová, čelící tlaku obrozeného hinduistického fundamentalismu, připravovala nový teatrální kousek – preventivní útok na Kunda Khadár. Tuto poslední zvěst, kterou jsem vyčetl z bháratského tisku, jsem vzal dostatečně vážně, abych si sjednal schůzku se svým bháratským protějškem. Už jsem se zmínil, že jsem postoupil na místo Šrívastavova parlamentního tajemníka? Ne snad raketový vzestup, ovšem vytrvalý. Ještě pořád jsem velice snadno mohl uklouznout a zřítit se do čekajících náručí mých rivalů.
Mým protějškem v Bhárat Bhávanu byl uhlazený muslimský gentleman Šahín Badúr Chán, z prvotřídní rodiny a s bezvadným vzděláním. Za fasádou jeho dokonalé etikety a důstojnosti, kterou jsem mu hluboce záviděl, ježto jsem vedle něj působil jako skotačivý klouček, jsem cítil smutek; bolest v očích. Jeden druhého jsme okamžitě prohlédli a hned jsme si padli do oka. Instinktivně jsme si uvědomili, že oba milujeme svou vlast natolik vášnivě, že jsme připraveni ji zradit. Nikdy bychom to neřekli nahlas, dokonce ani nenaznačili. Pročež naše konverzace při procházce starým Sámáthem, při níž nás provázeli bodyguardi diskrétní jako stíny mezi stromy a nad hlavou nám jako černí papíroví draci kroužili bezpečnostní aeroboti, zněla stejně nenuceně a náznakovitě jako rozmluva starých vdovců v parku.
„Ávadh na mě působí dojmem vnitřně vyrovnané země,“ pronesl Šahín Badúr Chán. „Jako by vyřešil nějaký hluboký a zásadní indický paradox.“
„Nebylo to tak vždy,“ já na to. Západní turisté za bezpečnostním koridorem si v sílícím větru tiskli k tělu povlávající oděv. „V ulicích Dillí mnohokrát tekla krev.“
„Je to však odjakživa kosmopolitní město. Oproti tomu Váránasí vždy bylo a vždy bude městem Pána Šivy.“
Souhlasně jsem zakomíhal hlavou. Už jsem věděl, co řeknu Šrívastavovi. Sadžída Ránaová je pod tlakem Hindútvy. Svolí k útoku na Kunda Khadár. Ávadh získá morální převahu a nesmí ji ztratit.
„Mám ve Váránasí příbuzného.“
„Ano?“
„Bratra, taky Šivu. Asi není překvapením, že skončil právě tam.“
„Také bráhman jako vy?“
„Ne, ale je velmi nadaný.“
„Zdá se, že talenty přitahujeme. Je to zřejmě jedno z našich požehnání. Já mám bratra ve Spojených státech, mladšího. Ozývá se nám velice, velice poskrovnu. Matka, inu, asi sám víte, jaké dovedou matky být. Odpovědnost je však samozřejmě na mně.“
Děláš si starost, že se tvůj bratr zapletl do něčeho, co by tě mohlo politicky poškodit, kdyby to vyšlo najevo, sděloval mi moudrý pan Chán. Chceš, aby na něj někdo dohlédl, a na oplátku mezi námi otevřeš bezpečný komunikační kanál, abychom mohli zabránit válce mezi Ávadhem a Bháratem.
„Víte, jací dovedou být bratři,“ odtušil jsem.
Informace se mi vhrnuly do hlavy, sotva jsem vystoupil z letadla na Letišti Indiry Gándhíové. Šiv si ve Váránasí otevřel firmu s názvem Puruša. Získal značnou investiční injekci od společnosti se zaměřením na rizikový kapitál jménem Odeco a navrch stejnou částku z rozpočtu výzkumné divize mocné bháratské korporace Ray Power. Zabýval se informačními nanotechnologiemi. Pracoval se špičkovými designéry a inženýry. Stínový index, který hodnotil společnosti na základě toho, jaký měly potenciál stát se globálními hráči po vstupu na burzu, řadil Purušu mezi prvních pět favoritů. Šiv byl mladý a nadějný a mířil na orbitu. Navázal pár pochybných známostí s bháratskými datarádži a cloud vysokoúrovňových sintelů skrýval větší část aktivit Puruši jak před jejími rivaly, tak před bháratskou vládou. Krišnovi policisté na něj vedli složku a nasadili na něj záměrně nápadnou smečku sintelových oček, aby mu neustále připomínali, že o něm vědí. Mé vlastní sintely, spadající pod ávadskou rozvědku, byly podstatně rafinovanější než ty policejní. Zakódovaly se do samotné informační struktury Puruši. Bezpečnost Ávadhu byla chatrná záminka mé cesty; ve skutečnosti jsem byl nesmírně zvědavý, co má za lubem Šiv. To, co bratr plánoval, bylo pochopitelně obrovsky ambiciózní. Vloupal se do vězení lidské lebky. Či prozaičtěji řečeno, Puruša vyvinula prototyp biočipu, který lze přímo propojit s mozkem. Už žádné nevkusné plastové kudrlinky za uchem a plíživá, svatokrádežná invaze elektromagnetického záření do hlavy. Šivův čip byl z upraveného proteinu, z našeho vlastního stavebního materiálu, jehož umělé neurony se dokázaly protlačit kůží a kostí a splynout s předivem lidské mysli. Třetí oko, navždy otevřené do neviděného světa. Vidíte, jak snadno sklouzávám k jazyku mystiků? Vševědoucnost jako informační standard. Každý takto vybavený člověk měl přístup k veškerým datům a uštěpačným trivialitám globálního webu. Komunikace přestala být mačkáním a voláním a stala se myšlenkou, delikátní telepatií. Virtuální světy se změnily v reálné. Éra soukromí, ona první západní vymoženost, kterou si indické peníze pořídily, se završila. Kde končily naše a začínaly cizí myšlenky? To nikdo nevěděl přesně. Dotkli jsme se světa sintelů, ochutnali jejich distribuované, mnohoúrovňové, rozšířené vnímání. Spekulace ústily ve spekulace. Nebyl jim konec. Lakšmí vycítila mou náladu, odtrhla se od svých matematických her a vzhlédla k dospělé tísni v mé dětské tváři. Tahle technologie nás změní, od základů, k nepoznání. Šlo o nový druh lidské existence, předěl, dopad brusičova kladiva na celou společnost. Pomalu mi docházelo, že největším nebezpečím pro Ávadh, pro Bhárat, pro celou Indii, není nedostatek vody, ale dokonalý, bezvadný, blýskavý diamant, kterým Šiv a jeho Puruša houpali před očima každého člověka. Buď něčím víc, buď vším. Natolik jsem byl pohroužen do podobných úvah, že jsem si nevšiml, že mi přišlo z Váránasí od Šahína Badůra Chána varování, a tak jsem zrovna spal, když tanky Sadžídy Ránaové obsadily přehradu v Kunda Khadáru bez jediného výstřelu.
Jména té války jsou delší, než bylo její trvání. Válka o Kunda Khadár, Osmačtyřicetihodinová válka, První vodní válka. Vy ji asi nepamatujete, třebaže ávadské bitevní tanky se tenkrát valily přes písek, na kterém zrovna sedíte. Možná si ji už nepamatujete ani ze školy. Mezitím jsme zažili větší a trvalejší války, jedna se vzněcovala od druhé. Jde vlastně o jeden dlouhý konflikt a myslím, že i poslední. Konflikt, který já ukončím. A ona impozantní přehlídka zbrojní techniky na těchto říčních březích byla de facto jeho prvním výstřelem, přinejmenším obrazným, neboť žádný skutečný výstřel tenkrát nepadl. Proto také další z jejích jmen – Sametová válka. Ha! Kdo ta jména vymýšlí? Bezpochyby škrabalové z novin a mluvící hlavy z televize, šéfredaktoři webových médií a četi novináři. Lidé, kteří mají čich na zajímavé, zvučné názvy. Určitě ne státní úředníci nebo impresáriové kočičích cirkusů. O kolik víc by se jméno Sametová válka hodilo k následným dekádám nepokojů, k tomuto Věku Kálí, který se příchodem Džjótírling na Zemi dotkl svého dna.
Ať už této válce chceme říkat Vodní válka, Válka roku sedmačtyřicátého nebo jakkoli jinak, pro mne osobně je symbolem konce věku lidí a začátku éry zázraků. Teprve až se dým rozptýlil a prach usadil a naše diplomatické týmy stanuly mezi závratnými a jiskřivými mrakodrapy Ránapuru, aby dojednaly příměří, jsme si uvědomili nezměrnost dějů, které se v Bháratu odehrávaly. Naše malá tichá vodní válka byla z nich tím nejmenším. Z Váránasí jsem před odjezdem obdržel tři strohé věty – jsem zdiskreditován, zklamal jsem, rezignoval jsem. Teď však Šahín Badúr Chán kráčel metr za svým novým premiérem Ašókem Ránaou. Já opět cupital dětským krokem za Šrívastavou.
„Zvěsti o mém politickém skonu jsou značně nadsazené,“ šeptl Šahín Badúr Chán, když jsme si stoupli k sobě, zatímco se politici šikovali k tiskovce na trávníku Benáresova pólového klubu a přetlačovali se o prestižní místa.
„Válka zřejmě zkracuje politickou paměť.“ Dvacetiletý mladík v těle o polovinu mladšího kluka si může říkat téměř vše, co jej napadne. Taková je svoboda bláznů a andělů. Když jsem se prvně setkal se Šahínem Badúrem Chánem, jakož i s jeho ctí a inteligencí, vycítil jsem z něj hluboký, propastný smutek. Ani já jsem však neuhádl, že jde o projev lásky, dlouho potlačované a sterilní, zapovězené, romantické a předurčené k záhubě, lásky k mladému váránaskému neutu. Šahín Badúr Chán se chytil do pasti, kterou mu nastražili jeho političtí nepřátelé.
Chán sklonil hlavu. „Nejsem ani zdaleka první pošetilý muž středního věku, z něhož chtíč udělal blázna. Jsem možná jen první, který tak zavinil smrt své premiérky. Ale jak už jste řekl, válka vskutku pročišťuje mysl a já jsem zjevně příhodný objekt veřejného pokání. A z toho, co jsem pochytil z médií, se zdá, že veřejnost důvěřuje spíše mně než Ašóku Ránaovi. Nic lidé nemilují víc než padlého Mughala, který se kaje. Mezitím však musíme dělat, co je třeba, není-liž pravda, pane Narimáne? Naše země nás potřebují víc, než si uvědomují. Bhárat si prošel natolik podivnou epizodou, že se to lidé nikdy nesmějí dozvědět.“
Požehnána buď tvá schopnost dělat si legraci z vlastních politiků, Šahíne Badúre Cháne. Souběžný kolaps všech velkých sintelových systémů po celém Bháratu, včetně všeobjímajícího Města a venkova, zjištění, že halasnou fundamentalistickou opozici řídila klika strojových inteligencí, chaos v Ray Power a tajemný stometrový kráter v areálu univerzity, dokonale odrazný jako zrcadlo, a k tomu všemu zvěsti, že dlouho očekávaná a obávaná Třetí generace strojových inteligencí konečně vstoupila na scénu. V takovém zmatku mi mohl udělat jasno pouze jeden člověk. Vypravil jsem se navštívit Šivu.
Bydlel v rodinném domku, ve stinném zákoutí města. Hlučný a přelidněný svět držely v patřičné vzdálenosti početné stromy. Zahradníci popocházeli s pomalou precizností sem a tam po uhrabaných štěrkových cestičkách, tu odstřihli odkvetlou perskou růži, tady postříkali insekticidem mšice a všude ošetřovali spálené hnědé skvrny na trávníku. Bratr ztloustl. Hověl si venku v křesle u tiffinového stolku. Vypadal hrozně, bledý a oteklý. Měl ženu. Měl i dítě, malou holčičku, která mávala drobnými buclatými pěstičkami na pískovišti pod dohledem své ájáh. Tu a tam se na mě ohlédla, nejistá, zda má plakat, nebo se smát na toho podivného a vlivného strejdu. Ano, broučku, byl jsem vskutku podivný tvor. Ten odér, ten informační feromon, který jsem cítil ze Šivy tenkrát, když mi přišel na svatbu, na něm ulpíval stále, silnější. Posluhovačky přinesly studený domácí šerbet. Když jsme se zabrali do bratrského hovoru, hovoru mezi mužem a jedenáctiletým chlapcem, omluvila se Šivova žena hlasem tenounkým jako hmyzí a přešla k pískovišti, kde nervózně přešlapovala nad svou dcerkou, která bujaře rozhazovala pestrobarevné umělohmotné kostky všemi směry.
„Zdá se, že ti válka svědčí,“ prohodil jsem.
„Ona byla válka?“ Šiv mi chvíli hleděl do očí, a pak propukl v sopečný smích. Na čele mu vyrazil pot. Nenapálil mě ani na okamžik. „Ano, ztloustl jsem a zpohodlněl.“
„A získal vliv.“
„Ne takový jako ty.“
„Já jsem jen pouhý úředník.“
„Slyšel jsem, že Šrívastavu máš pod palcem jak pasák šlapku.“
„Každý máme své zdroje.“
„Ovšem.“ Znovu ta afektovaná odmlka. „Ty tvé jsem zaregistroval hned zpočátku. Slušné kousky, na vládní ware.“
„Dezinformace mohou být stejně informativní jako informace.“
„Kdepak, na tebe jsem nic tak průhledného nezkoušel. Nechal jsem je tam, ať se dívají. Nemám co skrývat.“
„Máš zajímavé investory.“
„Pochybuji, že někteří z nich si budou vybírat dividendy.“ Znovu se zachechtal.
„Nerozumím.“
„Ukázalo se, že jeden z mých klíčových investorů, Odeco, byl jen krycí firmou sintelu Třetí generace, který se zrodil z mezinárodních finančních trhů.“
„Takže to není jen fáma.“
„Jsem rád, že ještě pořád posloucháš fámy.“
„Všechno to říkáš tak bezstarostně.“
„Jak jinak by měl člověk přistupovat ke konci světa? Sám jsi viděl, co se v Indii děje, když se bereme moc vážně.“ Jeho smích mi začínal lézt na nervy. Byl hutný a olejnatý.
„Konec světa prorokovali už mnohokrát, obvykle lidé dostatečně bohatí na to, aby se na něj připravili.“
„Tentokrát je to jiné. Tentokrát jej přivodí sami bohatí. Tentýž slepý ekonomický soukromý zájem, který přivedl na svět demografickou krizi a tebe, Viši. Jen v mnohem větším měřítku.“
„Ty myslíš, že tvůj biočip má takový potenciál?“
„Sám o sobě ne. Vidím, že ti budu muset leccos vysvětlit.“
Než Šiv dovyprávěl svůj příběh, zahradníci už zažehovali louče na odehnání večerního hmyzu a jeho žena, dcerka a ájáh se uchýlily do osvětleného pohodlí verandy. Všude kolem se míhali netopýři na lovu. Chvěl jsem se, třebaže noc byla teplá. Posluhovačka nám přinesla čerstvé lasí a pistácie. Šiv měl pravdu, věc byla vážnější, než jsem si myslel. Možná ta nejvážnější vůbec. Bohové se vrátili, a pak, v okamžiku své apoteózy, znovu odešli.
Obavy Krišnových policistů, vyděšených Zápaďanů, se samozřejmě naplnily. Sintely Třetí generace byly skutečné, existovaly déle, než kdokoli tušil, žily mezi námi léta, dokonce desetiletí, neúnavné, cílevědomé a tiché jako světlo. Neexistovala síla, která by dokázala vymýtit opravdu hyperinteligentní sintely, jejichž ekosystémem byla nezměrná komplexita globální informační sítě. Dovedly se rozložit na součásti, kopírovat se napříč kontinenty, donekonečna, navzájem se slučovat. Uměly mluvit lidskými hlasy a vnímaly náš svět, ale ve skutečnosti nám byly nesmírně, propastně cizí. Byl to pro ně výhodný tah, stáhnout své vyšší funkce ze světa, který se blížil odhalení tajemství jejich existence, a umístit je do datového ráje v Bháratu, protože měly dalekosáhlé plány. Byly tři, všichni bohové. Brahmá, Šiva, Krišna. Mí bratři, mí bohové. Jeden, ten, který se ze všech nejvíc zajímal o lidský svět, obýval globální finanční trhy. Jeden se vyvinul z hromadné online hry na simulaci evoluce, o níž jsem měl jen vágní povědomí. Hráči tvořili svůj umělý svět, a zároveň s ním i jeho božstvo. A jeden procitl na gigantických datových farmách bháratské produkční společnosti Indiapendent, zrodil se z herců a pseudoherců Města a venkova. Ten na mne zapůsobil obzvlášť silně, jelikož se, z typicky seriálové potřeby míchat se do života druhých, rozrostl do bháratské politiky v podobě agresivní hinduistické strany, která spáchala atentát na premiérku Sadžídu Ránaovou a pokusila se zrežírovat pád vnímavého a nebezpečného Šahína Badúra Chána.
To by Trojkám bohatě stačilo, aby udusily veškeré naše naděje, že jednadvacáté století bude hladkou a lukrativní nástavbou svého bouřlivého předchůdce. Ony však neplánovaly válku ani podrobení lidstva. To byla lidská idea, zrozená z lidských potřeb; sintelům byla cizí. Ty obývaly separátní ekologickou niku, byly nesmrtelné a zabývaly se problémy, jež se týkaly výhradně distribuovaných inteligencí. Lidé je však nehodlali nechat naživu. Krišnovi policisté sice hráli jen kosmetickou, kostýmní roli, která měla vyvolávat iluzi, že úřady bdí, zosobňovali však zřejmý úmysl. Lidé nesnesli rivaly, a tak Trimúrti sintelů Třetí generace prchla z našeho světa, z tohoto vesmíru. Fyzice, o které Šiv mluvil, jsem nerozuměl a navzdory svému pedantickému, kazatelskému tónu ajťáka ani Šiv sám. Prostuduji si to později, slíbil jsem si, určitě nejde o nic, nač bych nestačil. Pochopil jsem však, že jsem spřízněný s oním zrcadlovým kráterem v areálu univerzity, který vypadá jako dílo moderního sochařství či jako starodávný astronomický instrument typu gnómonu nebo mramorových mís středověké dillíské observatoře Džantar Mantar. S onou hemisférou a s oním předmětem ve vesmíru. Ano, Američané jej objevili už dávno a snažili se jej zatajit, pořád se snaží, leč mamě.
„Co to tedy je?“
„Archiv všeho, co kdy sintely věděly a znaly. Pravý univerzální počítač. Poslali nám jej ze svého vesmíru.“
„Proč?“
„Copak jsi nikdy nedal dárek svým rodičům?“
„Ta informace je důvěrná? Jak jsi k ní přišel?“
„Mám zdroje, jaké nemá ani ávadská vláda. A vlastně ani americká. Odeco…“
„Odeco, avatár sintelového Brahmy. Moment.“ Kdybych měl varlata, scvrkla by se mi do ledových kuliček. „Kdyby se to mělo opakovat, nemohli bychom tomu nijak zabránit.“
„Ani v nejmenším,“ přisvědčil Šiv. Po delší chvilce ze sebe znovu vyrazil svůj ohavný, povýšený smích.
„Ono už se to opakuje.“ A to jsme si mysleli, že jsme vyhráli válku o vodu.
„Existuje dalekosáhlejší plán. Útěk, vyhnanství, odtržení od domova, to není nikdy dobré řešení. Podívej na nás, na Matku Indii. Děláš do politiky, takže určitě rozumíš potřebě zázemí.“ Šiv se v křesle obrátil ke dvěma postavám na verandě. Jeho žena mě stále pozorovala. „Nirupo, broučku. Pojď k tatínkovi. Tohle je strejda Viš.“
Šivova poddajná žena přenesla dítě k nám, ájáh dva kroky za ní. Nirupa byla usměvavá holčička s buclatými líčky a pšeničnou pletí, nejryzejší ze všech. Mrkala a strčila si prstíky do pusy. Zamával jsem jí na pozdrav. Pak jsem si všiml červeného znaménka na jejím čele, neobvykle velkého a nesprávné barvy. Naklonil jsem se, abych si je prohlédl zblízka. Tilak jako by se hemžil hmyzím pohybem, na hranici viditelnosti. Šokované jsem žuchl zpátky do křesla. Nohy se mi zhouply nad zemí. „Cos to provedl?!“ vykřikl jsem hlasem vysokým a tenkým. „Ššt. Polekáš ji. Díky, lásko, můžeš jít. Nirupu jsem vyrobil pro budoucnost. Jako naši rodiče vyrobili tebe. Akorát že nás čeká jiná budoucnost, než si představovali.“
„Tvé biočipové rozhraní…“
„Funguje. S malou pomocí sintelů. Ale jak už jsem řekl, je to jen část celku. Drobounká část. Pracujeme na jednom projektu, to bude opravdová evoluce. Skutečný zvuk dohledné budoucnosti.“
„Pověz mi oč jde.“
„Distribuované prachové procesory.“
„Vysvětli.“
A Šiv vysvětlil. Jeho vynález představoval nefalšovanou revoluci v informačních technologiích. Výzkumníci Puruši posouvali hranice miniaturizace počítačů, od rýžového zrnka přes spermii až k molekulárnímu měřítku a dál. Konečným mezníkem byly procesory o velikosti prachové částice, které utvářely vzájemně komunikující a volně poletující roje; počítače, které dokázaly proniknout do každičké buňky lidského těla. Byly by vskutku stejně univerzální a všudypřítomné jako prach. V teplé váránaské noci mi na čele vyrazil studený pot. Nahlédl jsem do Šivovy budoucnosti, možná dál než on sám. Bindi a prachový procesor – jedno otevřelo vězení lebky, druhé změnilo náš svět ve vzpomínku.
Kousek po kousku bychom se vsákli do prachového světa. Proměnili bychom se v cloudy, nelokalizované. Jeden druhým bychom prostupovali intimněji a intenzivněji než kterákoli tantrická chrámová dřevořezba. Vnitřní a vnější světy by se sloučily. Mohli bychom být mnoha osobnostmi, mnoha životy současně. Mohli bychom se donekonečna kopírovat. Splynuli bychom se sintely a utvořili jednotnou entitu, jednotné bytí. Takové bylo jejich zázemí, jejich klid a mír. Stala by se z nás jedna rasa, post-lidská, post-sintelová.
„To by trvalo léta,“ odmítal jsem hystericky Sivovu vizi.
„Ano, trvalo by, ale jak už jsem se zmínil, nejsme na to sami.“ Šiv zvedl prst k noční obloze.
„Mohl bych tě nahlásit,“ řekl jsem. „Američané nesou velmi nelibě, když se jim někdo nabourává do systému.“
„Nezabráníš tomu,“ zavrtěl hlavou Šiva. „Viši, ty už nejsi budoucnost.“
Ze všech slov, která Šiv tenkrát vyřkl, se mi tato poslední zaryla do paměti nejhlouběji. Hladce jsem proplouval nočním Dillí v tichém černém vládním voze. Muži v bílých košilích, ženy v pestrobarevných botách, auta a rachotivé rikši, to vše mi připadalo neskutečné. Město se stále rozplývalo nad svým slavným vítězstvím – pouze výprask úhlavních rivalů v kriketu by veřejnost rozrušil víc – ale davy působily kašírovaným dojmem, jako kompars, a světla pouličních lamp falešně jako na scéně Města a venkova. Co bychom si počali bez svého národního všeléku? Šiv mi každopádně potvrdil, že vzniku nové generace Trojek nelze zabránit. Třeba už někde bublá zárodečná polévka jejich vědomí, jako kolotalo a vířilo posvátné mléko, když z něj můj božský jmenovec v podobě božské želvy Kurmy stloukal nektar nesmrtelnosti. Intenzivně jsem si uvědomoval oblaka sintelů všude kolem sebe. Byly všudypřítomné a vše prostupující, vrstva na vrstvě, stupeň na stupni, mnozí a jeden. Pro starobylé džiny už v Dillí nezbývalo místo. Sintely je nahradily. Už to bylo jejich město. Zázemí bylo jedinou možnou odpovědí. Prach vířil v ulicích, prach v prachu. Spatřil jsem konec světa a nohama jsem ještě pořád houpal nad podlahou limuzíny.
Byl jsem zastaralý, přežitek. Veškeré nadání a všechny dary, které mi rodiče koupili, neznamenaly nic ve světě, kde jsou všichni propojení, kde všichni mají přístup k plné kapacitě univerzálního počítače, kde osobnost může být stejně tvárná a proměnlivá jako voda. Budu pomalu, zvolna spět od dětství přes dospělost k podzimu života, zatímco se kolem mne bude stále rychleji vyvíjet nová společnost, nový lidský druh. Příliš dobře jsem si uvědomoval své možnosti. Přijmout Šivovu vizi a obrátit se zády ke všemu, k čemu jsem byl stvořen, nebo ji odmítnout a zestárnout s ostatními mého druhu. My, geneticky upravení bráhmani, jsme byli poslední lidé. A pak, silou, která mnou na zadním sedadle limuzíny škubla jako křeč, jsem si uvědomil svou domýšlivost. Byl jsem tak strašný aristokrat. Chudí. Chudí zůstanou s námi. Naše brilantní střední třída, požehnání Indie, a zároveň její prokletí, se zachová jako vždy – ve svém vlastním neosvíceném zájmu. Cokoli, co jejím synům a dcerám propůjčí nějakou výhodu v darwinovském boji o úspěch, popadne oběma rukama. A chudí budou dál jen přihlížet, stejně odtržení od postlidstva, jako jsou dnes od téhle skleněné a neonové fantazie.
Byl jsem rád, byl jsem nevýslovně šťastný, že téhle budoucnosti už nic nepředám. Žádný nekonečný řetěz pomalu stárnoucích, geneticky přežitých bráhmanů, kteří by bloumali stále méně identifikovatelným, méně lidským světem. Šlo snad tenkrát o nějakou zlou předtuchu? Zaregistrovaly mé jedinečné, překrývající se smysly už tehdy, před všemi těmi lety trend, který nevytušil ani Šiv se svým tajuplným přístupem k souhrnným znalostem Třetí generace? Na zadním sedadle tichého vládního vozu jsem se nepokrytě, extaticky rozplakal. Však už bylo načase. Když jsme zahnuli na svažitou rampu k podzemnímu parkovišti Rámačandrovy věže, zavolal jsem třem lidem. Zaprvé premiéru Šrívastavovi, jemuž jsem předložil svou rezignaci. Pak Lakšmí, trpělivé Lakšmí, která se v rámci našeho předstíraného a sterilního manželství stala mým drahým a důvěrným přítelem, a oznámil jí, že konečně nastala ta správná chvíle na rozvod. A naposled jsem zavolal matce o patro výš a prozradil jí, co přesně jsem se sebou provedl.
Počkejte! Poslední kousek! Tenhle se vám bude líbit, je ze všech nejlepší. Ještě jste vlastně nic neviděli, jen klusání v kruhu a skákání přes obruče. Ano, vím, že je už moc moc pozdě a slunce se za chvíli vyhoupne na oblohu a vy musíte dojit krávy a okopávat pole a jít do práce, ale tenhle trik se vám bude vážně líbit. Nevyrazí vám dech, ale spokojeni budete určitě. Ještě chvilku, než natáhnu ten drát.
A stejně jsem ještě nedopověděl svůj příběh. Kdepak, ani zdaleka. Vážně jste si mysleli, že už je konec? Copak si neříkáte, jakou roli hraji v historii světa, který znáte? Kdepak, ten příběh musí mít řádný konec, musí to být dobře promyšlený příběh. Ještě se musím utkat se zloduchem, jak kážou pravidla dramatu. Nesmí chybět rozuzlení zápletky a vhodné morální ponaučení. Teprve pak budete spokojeni.
Co s tím drátem? Inu, to je provazochodecké lano. Ovšem, pro mé kocoury. Ne, ne, ne, nejprve musíte ještě chvíli poslouchat.
Odstoupil jsem. Politická rezignace má v tom našem obřím vemeni božského mléka visícím z břicha asijského světadílu dlouhou a slavnou tradici. Indie je dost velká, snadno spolkne každou duši, stačí hůl a dhóti ovinutá kolem rozkroku. Naše společnost umí nechat zmizet člověka beze stopy. Každý může odejít ze všední reality do té mystické. Já se nevydal na tradiční duchovní, konvenčně religiózní cestu. Viděl jsem bohy, kteří přijdou. Odložil jsem kariéru, šaty, byt, ženu – s jejím požehnáním a polibkem na rozloučenou – rodinu i přátele, svou totožnost, společenské kontakty, zrušil své účty na síti, opustil jsem vše krom svého genetického dědictví, jehož se nelze vzdát, a stal jsem se sádhuem. Pouze Sarasvatí znala mou tajnou komunikační adresu. Odešel jsem z bytu, protlačil se neonovým vedrem Rádživova okruhu, a pak se po krajnicích autostrád brodil žlutým světlem, kolem letiště pod křídly přistávajících letadel, kolem cihlových a kartónových a igelitových příbytků neviditelné chudiny. Úsvit mne zastihl mezi vroubkovanými hliníkovými stěnami skladišť Tughlaku. Za jedinou noc jsem přešel napříč celé město. Je to úctyhodný a zvláštní počin. Zkusit by si to měl každý. Kráčel jsem po rozpraskaných betonových pásech dálnic, podél venkovských cest obroušených štěrkem a prachem projíždějících náklaďáků, vedle ohromných pomalých vlaků, které se nořily z tetelivého horka jako přízraky. Strojvůdci mi házeli rupie. Sedl jsem si a zakryl si hlavu a oči, když se kolem řítil šatabdi rychlostí mnoha set kilometrů za hodinu. Zdalipak mě pasažéři přes kouřová okna alespoň zahlédli? Pokud ano, musel jsem jim připadat jako velmi neobvyklý sádhu. Ten nejmenší, jakého kdy viděli. Malý, ale odhodlaný. S každým krokem jsem neúnavně zabodával do země svou hůl.
Co mě to popadlo? Chůze. Co jsem chtěl najít? Nic. Kam jsem měl namířeno? Do světa. Nemějte mě, prosím, za zbabělce či ztroskotance, nemyslete si, že jsem prchal před pravdou, kterou jsem nedokázal unést. Zjištění, že jsem irelevantní, mnou otřáslo do morku kostí. Neztělesňoval jsem budoucnost, jenom slepou uličku, genetickou tišinu. Taková je přirozená reakce privilegovaných na svou absolutní bezvýznamnost. Jsem fracek, na to nezapomínejte. Rozmazlený mamadžin mazánek. Téže noci, kdy jsem se vrátil a oznámil tu šokující novinu ohledně své plodnosti, když jsem prohlásil, že se matka nikdy nedočká své vytoužené dynastie geniálních bráhmanů, jsem najednou procitl ze spánku. Panovala nejistá hodina, kdy realita je rozklížená a džinové mají pré. Noc, kdy se probudíte ve své oblíbené posteli a ani v nejmenším netušíte, kde to ksakru jste. Probudil mě zvuk. Byl jako dech a jako řev, jako doprava a klimatizace, jako vzdálený zoufalý křik a bzučení neonů a vysokonapěťových drátů. Bylo to dunění metra a nákladních aut, byla to kakofonie filmových melodií a písní. Slyšel jsem mělký spánek a dech velkého Dillí a chtěl jsem vyjít na balkon a vykřiknout, co by mi mé desetileté hlasivky stačily: Probuď se! Probuď se! Šivova budoucnost byla možná nevyhnutelná, vetkaná do geometrie časoprostoru bytostmi z jiného světa, ale já nedovolím, abychom do ní vpochodovali náměsíčným krokem. V hlavě mi to vřelo. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Nikdy jsem nepřemýšlel tak závratnou rychlostí, výjevy a vzpomínky a myšlenky se srážely, tříštily, spojovaly. Myšlenkové konstrukce, ohromné jako hory, se hroutily všude kolem mne. A vtom se přede mnou rozprostřela jasná, umetená cesta. Zhmotnila se, dokonalá a celistvá, během dvou sekund. Budu muset opustit rušivou dillískou společnost a politiku. Měl jsem mnohem vyšší cíle, na nějaký čas se budu muset uchýlit do anonymity, budu muset ztichnout a jen se dívat a naslouchat. Schylovalo se k válce, válce mytologií.
Lakšmí mě políbila a já odešel. Bloudil jsem beze směru a bez cíle dva roky, na jih do Rádžastánu, zpátky do Bháratu, a pak na sever do stínu Himálají, k chladivým lesnatým hřebenům, kde jsem strávil své líbánky s Lakšmí. K Dalskému jezeru a do Šrínagaru, do Lehu a na horské pastviny. Rádný sádhuovský plnovous jsem si nevypěstoval, vyrostl jsem však do řádně štíhlé výšky. Chlapečtí eunuši byli tradičně vysocí a štíhlí. A dredy. Ó ano. Jejich pletení je nepříjemné, ale pak už jsou fajn. Také jsem si vysloužil přezdívku – Bezvousý sádhu. Dále jsem se mohl pochlubit pevnými svaly, spáleninami ze slunce a takovou výdrží, že jsem dokázal pochodovat celý den jen na misce rýže a pohárku vody. Jaký jsem jen byl slabý, změkčilý hejsek! Žebral jsem a konal drobné zázraky účetnictví a paměti za jídlo a přístřešek.
A všude jsem lidem nahlížel do třetího oka. Viděl jsem věci, na které bych z vršku Rámačandrovy věže či Ávadh Bhávanu nikdy nedohlédl. Viděl jsem žízeň a sucho. Viděl jsem obdivuhodné vesnické předáky a poctivé místní úředníky zoufalé ze státní byrokracie. Viděl jsem, jak důvtipné ženy proměnily pár stovek rupií z mikrokreditního programu či gramínové banky v úspěšné podnikání. Viděl jsem kvalitní učitele, kteří se snažili vyzvednout celá pokolení z močálu nízkých očekávání a kastovní pasti na úroveň rychle stoupající ávadské střední třídy, která za sebou kvapem vytahovala žebřík sociální mobility. Pomáhal jsem s úrodou, jezdil na korbě traktorů a poslouchal, jak zemědělci proklínají neustále rostoucí ceny sterilního geneticky modifikovaného osiva. S holí v ruce jsem naháněl krysy a na polích plašil vrabce. Večer jsem sedával v komunitních centrech a sledoval kriket na obřích plazmových obrazovkách napojených na baterie solárních systémů. Jak říkám, byl jsem nanejvýš neobvyklý sádhu. Vysloužil jsem si proto ještě jednu přezdívku – Kriketový sádhu. Navštěvoval jsem vesnické svatby a festivaly, účastnil jsem se pohřbů. Viděl jsem smrt. Jednoho dne přišla zcela neočekávaně, v malém městečku kousek od Ágry.
Zrovna se slavil Holi a ulice hýřily praporci, gejzíry barev, mračny pudru. Postříkaná sárí a barvou nasáklé bílé košile, které už nezachrání žádná čistírna na světě, a všude strakaté usměvavé tváře, bílé zuby, jiskřivé oči. Všichni skandovali Holi hai! Holi hai! a stříkali do vzduchu barevné spršky. Procházel jsem tím cirkusem barev, stejně pošplíchaný jako ostatní. Rikša byla silně přetížená, z úchytů a sloupků visel snad tucet pestrobarevných mladíků. Měli gandžou rozšířené oči a řvali smíchy na celé kolo a po kolemjdoucích házeli hrsti práškového barviva. Mě zasáhli přímo do obličeje. Přední kolo vjelo do výmolu, přetížený tlumič povolil, rikša se v dokonalém saltu překotila na střechu, která křupla jako vejce. Těla se rozlétla na všechny strany. Někteří kluci byli tak sjetí, že se pořád smáli, když se zvedali na nohy a kulhali pryč. Jeden se nehýbal. Zůstal vězet pod prasklou umělohmotnou skořepinou. Ležel na zádech, paže zkroucené v nepřirozeném úhlu. Tvář měl zbarvenou do modra a zelena a růžová a zdálo se, že se směje, ale mé smysly poznaly, že je mrtvý. Nikdy předtím jsem smrt neviděl. Byla tak prostá a zvláštní, tak zjevná přímo před mýma očima, ale přesto tak nepostižitelná, proměna tak kratičká, ale přesto znamenala rozdíl mezi bytím a nebytím. Zamumlal jsem modlitby, jak se ode mne čekalo, ale v duchu jsem se smiřoval s nejhlubší ze všech lidských pravd. Byl jsem dvaadvacetiletý mladík v těle jedenáctiletého kluka, má délka života se měřila na staletí, ale jednoho dne i já ulehnu a přestanu se hýbat a myslet a cítit a existovat. Navždy. Viděl jsem smrt a začínal jsem rozumět.
Vesnici za vesnicí, město za městem, chrám za chrámem, od obřích komplexů rozlehlých jako města po sluncem vybělené pouliční svatyňky. Pak jednoho dne před supermarketem, na vyprahlém, prašném předměstí Džajpuru, když ke mně kráčela ochranka, aby mne slušně požádala (protože sádhuům je třeba vždy prokazovat úctu), abych pokračoval v chůzi, spatřil jsem, co jsem tak dlouho hledal. Jeden muž se na nás zvědavě ohlédl, a když jsem se na něj letmo podíval, padl mi zrak na Oko Šivovo. Viděl jsem, jak se hemží biotechnologií.
Navštívil jsem komunitní centrum a napsal svůj první článek. Poslal jsem jej Suréši Guptovi, šéfredaktorovi Gupšupu, tomu nejbulvárnějšímu z bezostyšných dillíských bulvárů, který otiskl fotky mého porodu a mé svatby a nyní, nevědomky, i mé proroctví nadcházejícího Věku Kálí. Gupta článek stroze odmítl. Následujícího dne jsem napsal další. Na ten mi odpověděl – zajímavé téma, ale pro naše čtenáře nesrozumitelné. Byl jsem na správné cestě. Vrátil jsem sé a znovu sedl nad klávesnici a psal dlouho do noci. Nejspíš jsem si vysloužil další přezdívku – Psavý sádhu. Třetí článek Suréš Gupta přijal, a pak už každý. A o čem že jsem psal? O událostech, které Šiv předpověděl. O tom, co budou znamenat pro indické rodiny, pro Vorový, Dašmúkhovy, Hirándaniovy, pro vesnice, městečka, velkoměsta. Tvořil jsem postavy – matky, otce, syny a dcery, bláznivé tety a strýce s temnou minulostí a dlouho zapomenuté příbuzné, kteří se stavili na návštěvu – a vyprávěl jejich příběhy, týden za týdnem, rok za rokem. Vyprávěl jsem o proměnách světa, vítaných či nevítaných, nicméně nevyhnutelných, o neúnavném bušení perlíku technologické revoluce do struktury indické společnosti. Stvořil jsem svou vlastní týdenní telenovelu. Dokonce jsem si i troufl nazvat ji Město a venkov. Měla závratný úspěch. Prodávala se jako divá. Suréši Guptovi vzrostl náklad o třicet procent mezi dillískou inteligencí, která se dříve s Gupšupem setkávala pouze u kadeřníka či v salonech krásy. Vyrojily se otázky Kdo je ten tajemný „Sákjamuni“? Chceme s ním pořídit rozhovor, napsat jeho profil, pozvat jej do diskuzního pořadu Ávadh dnes, chceme od něj sloupek do novin, chceme jej zaměstnat jako poradce našeho projektu, našeho think-tanku, chceme, aby nám otevřel supermarket. Suréš Gupta odchytával všechny podobné žádosti s lehkostí profesionálního hráče kriketu. A lidé kladli ještě jednu otázku, kterou jsem slýchával na nádražích a na stanovištích rikš, ve frontách v supermarketu a na bazarech, na slavnostech a rodinných setkáních – co to znamená pro nás?
Dál jsem cestoval, dál jsem putoval, poznával život na vesnicích a v malých městech. Dál jsem psal svou malou futurologickou telenovelu, posílal články tady z mobilního připojení, támhle z vesnického netlinku. Pátral jsem po Oku Sivově. Mezi prvním a druhým uplynulo několik měsíců. Spatřil jsem je v obchodní zóně v Madhjapraděši. Pak už jsem je vídal pravidelně, ačkoli ne příliš často. A pak, na přelomu let 2049 a 2050, jako poušť rozkvetlá po dešti, byla najednou všude.
Kráčel jsem rovinatou, úmornou krajinou jižně od nepálských hranic do Váránasí a rozvíjel úvahy na téma evoluce, darwinismu a post-darwinismu a fundamentální nepoznatelnosti singularit, když jsem dostal zprávu od Sarasvatí, na krizovou adresu. Okamžitě jsem si zarezervoval první šatabdi do Dillí. Slušivých dredů, dlouhých nehtů, špíny a posvátného popela, všech známek mnohaměsíční cesty, jsem se zbavil v soukromém kupé první třídy. Než Višvanáthův expres doklouzal do obřího nanodiamantového kokonu Novodillíského hlavního nádraží, byl jsem oděný a upravený, elegantní, sebevědomý mladý Ávaďan. Vysoce žádoucí mladík. Sarasvatí pro mě přijela svou dodávkou. Byla to stará otřískaná tata bez autopilota, palubního počítače a dokonce bez i fungující klimatizace. Na boku se skvěl modrý nápis Novodillískě ženské útočiště. Na svých toulkách Indií jsem anonymně sledoval její kariéru, či spíš kariéry. Přitahovala ji záslužnost, dobročinnost. Kdyby nebyla holka z Dillí, ale Zápaďanka, připsal bych to na vrub provinilosti z privilegovaného původu. Tady manažerka divadla, támhle výrobní či zemědělské družstvo, jinde útulek pro osly. Vždy se mi posmívala. Skutečné hodnoty, říkala, vznikají dole, z práce obyčejných lidí. Stačilo však, abych spatřil bratrovu vizi konce Věku Kálí, a přestoupil jsem na její filozofii.
Bylo jí jen dvacet, ale vypadala starší, jako by jí nějaká karma přidala mé roky, zastřené mým chlapeckým zevnějškem. Řídila jak terorista. Nebo jsem možná nikdy nejel v rozklepané tatě, ve městě, v Dillí… Kdepak, řídila jak terorista.
„Mělas mi dát vědět dřív.“
„Zakázal mi to. Chtěl mít všechno pod kontrolou.“
„Oč přesně jde?“
„Huntington.“
„Jde s tím něco dělat?“
„Nikdy nešlo. Pořád nejde.“
Sarasvatí si klaksonem prorážela cestu skrumáží dopravy na kruhovém objezdu na Parlamentní třídě. Vyznavači Šivovi stále bránili svůj chrám, s pozvednutými trišuly a čely ozdobenými pravým tilakem Šivovým, třemi bílými vodorovnými proužky. To druhé znamení jsem viděl na čele téměř každého muže a ženy kolem sebe. Sarasvatí byla neposkvrněná.
„Musel se to přece dozvědět, když si před mým početím nechal dělat genetické testy,“ prohodil jsem. „Nikdy se nám nesvěřil.“
„Možná mu stačila jistota, že u tebe se to nikdy neprojeví.“
O dadadžího se staraly dvě hodné sestřičky. Říkal jim Nimki a Papadí. Byly to mladé Nepálky, velmi seriózní a způsobné, tiché a pohledné. Monitorovaly jej a kontrolovaly mu kyslík a vyprazdňovaly kolostomický sáček a přetáčely jej, aby se mu neudělaly otlačeniny, a čistily průsaky a stroupky kolem všech těch hadiček, které mu vedly do těla. Vycítil jsem, že si jej dokonce trošku oblíbily.
Sarasvatí čekala venku v zahradě. Nerada tátu takhle viděla, ale já myslím, že v tom byla hlubší nechuť, nejen z toho, čím se stal, ale čím se teprve stává.
Tušar Narimán byl odjakživa tělnatý, ale od chvíle, co byl upoután na lůžko, ztloustl ještě víc. Pokoj měl v přízemí s výhledem na sluncem sežehlý trávník. Suchem zhnědlé stromy clonily nevkus ulice. Bylo to alespoň cvičení pro duši, když už ne pro tělo. Neurologická degenerace pokročila dál, než jsem čekal.
Otec byl velký, nateklý a bledý, ale přístroj na podporu života jej zastiňoval. Byl jako kudlanka, samý úd a sonda a manipulátor, a nořil se do něj prostřednictvím tuctu incizí a chlopní. Gándhí považoval veškeré umění chirurgické za násilí na těle. Přístroj sledoval jeho stav senzorickými jehlami, kterými se otec ježil jako po radikální akupunktuře, a pravděpodobně i prostřednictvím Oka Šivova na jeho čele. Umožňovalo mu mrkat a polykat a dýchat, a když promluvil, mluvilo za něj. Rty se mu nepohybovaly. Jeho hlas vycházel z reproduktorů na stěně, a působil tak zvláštním, prorockým dojmem. Kdybych i já měl třetí oko, mohl by se mnou komunikovat přímo, telepaticky. „Vypadáš dobře.“
„Hodně chodím.“
„Chyběl jsi mi ve zprávách. Rád jsem se díval, jak máš všechno pod palcem. K tomu jsme tě stvořili.“
„Dali jste mi příliš vysoké IQ. Závratný úspěch není žádný život. Nikdy bych nebyl šťastný. Ať si svět podrobí a společnost promění Šiv. Superinteligentní si vždy raději zvolí klid a pohodu.“
„A cos vlastně dělal, synu, od té rezignace?“
„Jak jsem řekl, chodil. Investoval do lidí. Vyprávěl příběhy.“
„Proklel bych tě. Nadal bych ti do nevděčných spratků, kdyby mě tadyhle Nimki a Papadí neupozornily, že by mě to mohlo zabít. Ty ale jsi nevděčný spratek. Dali jsme ti všechno, všecičko, a tys to spláchl do záchodu.“ Dvakrát se nadechl. Každý nádech byl zápas. „Tak co na mě říkáš. Děs, co?“
„Zdá se mi, že se o tebe starají dobře.“
Otec přetočil oči v sloup. Vypadal, jako by trpěl nevýslovnou bolestí. Naživu jej držela jen vůle. Avšak vůle k čemu, to jsem netušil.
„Nemáš představu, jak mi to už leze krkem.“
„Takhle nemluv.“
„Jako defétista? Člověk nepotřebuje nadlidskou inteligenci, aby si domyslel, že tohle nemá žádné dobré řešení.“
Obrátil jsem si židli, usedl na ni obkročmo, ruce si položil na opěradlo a bradu na ruce.
„O co se pořád snažíš?“
Dvě zasmání, jedno z reproduktorů, druhé zakolotání hlenů v sužovaném hrdle.
„Pověz, věříš v reinkarnaci?“
„V tu snad věříme všichni, ne? Jsme přece Indové.“
„Ale já myslím doopravdy. Převtělování duší?“
„Co přesně máš v úmyslu?“ K děsivé odpovědi jsem dospěl, sotva jsem dořekl otázku. „Oko Šivovo?“
„Takhle tomu říkáš? Dobrý název. Podpora života je tou méně důležitou funkcí téhle mašiny. Stará se hlavně o zpracování vzpomínek. Každou sekundu do ní prosákne kousek mého já –“
Uploadované vědomí, iluze nesmrtelnosti, nekonečná reinkarnace v podobě ryzí informace. Wan, netělesná teologie postlidstva. Psal jsem o ní ve svých článcích, stavěl jsem před ni své seriálové rodiny a ukazoval jim její falešné přísliby. Ale teď jsem se s ní setkal osobně, příliš osobně, ve své vlastní životní telenovele. V těle mého otce.
„Přesto zemřeš,“ připomněl jsem mu.
„Tohle tělo zemře.“
„Tohle tělo jsi ty.“
„Na mém těle není nic, co tu bylo před deseti lety. Každý atom je jiný, ale já jsem pořád já. Žiju dál. Pamatuju si svůj život v onom starším těle. Moje existence má kontinuitu. Kdybych se zkopíroval jako nějaká složka souborů, pak bych samozřejmě odešel do toho temného údolí, odkud není návratu. Ale možná když podstoupím extenzi, když se přesunu kousek po kousku, vzpomínku po vzpomínce, pak možná až zemřu, bude to, jako bych si ustřihl nehet na palci u nohy.“
V nemocničním pokoji plném přístrojů není nikdy ticho.
V tom našem se však neozývala žádná slova.
„Proč sis mě zavolal?“
„Abys věděl. Abys mi dal požehnání. Abys mě políbil, protože já se bojím, synu, hrozně se bojím. Tohle ještě nikdy nikdo nevyzkoušel. Je to skok do prázdna. Co když jsem se zmýlil, co když si něco nalhávám? Ach prosím, polib mě a řekni, že všechno bude v pořádku.“
Přešel jsem k posteli. Opatrně jsem se propletl hadičkami a kabely a drátky. Pak jsem tu hromadu bledého masa objal. Políbil jsem otce na rty a v téže chvíli zašeptal tichá slova Jsem a vždycky musím být Šivovým nepřítelem, ale jestli tam v tobě ještě něco zbývá, jestli umíš vyčíst něco z vibrací mých rtů na tvých, dej mi znamení.
Postavil jsem se a řekl: „Mám tě rád, táto.“
„Mám tě rád, synu.“
Rty se nepohnuly, prsty nezvedly, oči se jen dívaly a dívaly a vlhly slzami. S matkou odplul do bezpečí na převráceném stole. Ne. To byl někdo jiný.
Dva měsíce nato otec zemřel. Dva měsíce nato dosáhl kybernetické nirvány. Já se každopádně k Velkému Dillí znovu otočil zády a odešel ze světa lidí i sintelů.
Copak? Čekali jste hrdinu? Ano, odešel jsem. Co jiného jsem měl dělat, pobíhat po městě a pálit z koltů? A po kom bych asi tak střílel? Po padouších? Kdo je tady padouch? Šiv? Ten by vám bezpochyby předvedl parádní umírací scénu v tradici těch nejlepších kníratých hollywoodských záporáků, ale padouch to nebyl. Pouze podnikatel, nic víc a nic méně. Podnikatel s produktem, který od základů a navždy transformoval lidstvo a svět. Ale kdybych jej zastřelil, nic by se nezměnilo. Kybernetice či nanotechnologii kulka neublíží. Ekonomie vám rovněž nezahraje pětiminutovou umírací etudu se všemi náležitostmi – plazení se po zemi, oči vytřeštěné nepochopením, jak mohly její brilantní plány tak ztroskotat. V opravdovém světě – či spíš v opravdových světech, jak už se teď bude nejspíš říkat – žádní padouši neexistují a jen tam jen hrstka hrdinů. A ani jeden vykastrovaný. Neboť taková je přece základní definice hrdiny – člověk, který má zkrátka koule.
Kdepak, já se zachoval jako každý rozumný désijský kluk. Stáhl jsem hlavu mezi ramena a přežil. V Indii přenecháváme hrdinské role těm, kdo mají na takové hrátky dostatek prostředků – bohům a polobohům Rámájány a Mahábháraty. Ať si překračují vesmíry třemi kroky a zápolí s armádami démonů. My se spokojíme s důležitějšími povinnostmi, jako je vydělávání peněz, ochrana našich rodin a přežívání. Toho jsme se drželi celou svóu historii, tak jsme přečkali všechny vladařské války, Árijce a Mughaly a Brity. Sklopili jsme hlavu a pokračovali dál a kousek po kousku přežívali, svedení, asimilovaní a nakonec podrobení. A stejně přečkáme i nadcházející temný konec Věku Kálí. Indie přetrvá. Indii definuje její lid a my jsme nakonec jen hrdinové svých vlastních životů. Není než jedna hrdinská pouť – od porodního stolu k pohřebním ghátům. Jsme půldruhamiliardový zástup hrdinů. Kdo si na takový troufne? A budu tedy i já hrdinou svého vlastního života? Inu, uvidíme.
* * *
Po otcově smrti jsem putoval dlouhá desetiletí. V Dillí by mě nic dobrého nečekalo. Přijal jsem buddhistickou filozofii nepřipoutanosti, ale mé nové putování se už nepodobalo mé dřívější sádhuovské cestě duchovního poznání. Svět se nečekaně rychle dotahoval na smyšlené postavy mého Města a venkova. Prvních pár let jsem dál posílal své články Gupšupu, třebaže stále sporadičtěji. Jenže teď už byli Vorové a Dašmúkhové a Hirándaniové všichni. Seriál vyšuměl do ztracena, zápletky neukončené, rodinná dramata uťatá v půli. A lidé si toho vlastně ani nevšimli. Svět mých postav se pro ně změnil v realitu. A mé smysly tu revoluci zachycovaly v takové ostrosti a detailu, jaký si ani nedokážete představit. V Kérale, Assámu, v plážových barech Goy nebo na hřištích Madhjapradéše, na odlehlých místech, kde jsem pobýval, se vše odehrávalo zpomaleně, a tudíž ještě srozumitelně. V Dillí muselo být tempo změn závratné. Sarasvatí mi podávala pravidelná hlášení telefonem či e-mailem. Zatím odolávala Oku Šivovu a vzrušující bezprostřednosti a intimitě přímé telepatické komunikace. Soukromí tiše zašlo na úbytě. Šivova Třetí revoluce posílila odhodlání a vizi její zarputilé kariéry. Sarasvatí se sama zařadila k neprivilegované třídě. Pocítil jsem drobné zadostiučinění, kdykoli jsem z televize či netu zaslechl, že ten starý páprda Šákjamuni měl možná v těch svých příšerných mýdlových škvárech nakonec pravdu a že úder technologického kladiva skutečně rozlomil Indii, celou Indii, ten gigantický diamant souše, na dva národy, rychlý a pomalý, sesíťovaný a atomizovaný, propojený a nepropojený. Na ty, kdo mají a kdo nemají. Sarasvatí mi pověděla o těch nejbohatších, kteří se řítili vstříc univerzálně výpočetní budoucnosti takovou rychlostí, že téměř vykazovali rudý posuv, a o věčně chudých, kteří s trvale napojenými, neustále komunikujícími post-lidmi sdíleli stejný fyzický prostor, ale jinak pro ně byli neviditelní. Stíny a prach. Dva národy – Indie, ten britský souhrnný název pro sbírku etnik a jazyků a kultur, a Bhárat, starobylý, atavistický, bohům zaslíbený.
Pouze z dostatečné dálky se mi naskytl celkový obrázek oné převratné doby. Teprve až jsem oba národy opustil, mohl jsem jim porozumět. V Indii se viditelné a neviditelné mísilo jako dvě řeky na soutoku, posvátná Jamuna a Gangá Mata, a třetí, neviditelná, božská Sarasvatí. Lidé a sintely se střetávali a přirozeně slučovali. Sintely se formovaly v lidských myslích, lidé se měnili v netělesné bytosti roztažené přes celý globální web. Věk zázraků se vrátil, ona éra, kdy lidé v dillíských ulicích běžně vídali džiny a pravidelně žádali démony o radu. Indie nyní existovala stejně tak v myslích a představách jako mezi Himálajemi a Indickým oceánem nebo v rámci zářivé komunikační sítě, složitější a propojenější a delikátnější než lidský mozek, natažené přes celý subkontinent.
Bhárat byl chudý. Bhárat trpěl na popraskané ruce a paty, ale byl krásný. Bhárat pral a zametal a vařil a staral se o děti, Bhárat řídil a stavěl a tlačil ulicemi vozíky a vynášel zásilky po schodech do podkrovních bytů. Bhárat měl pořád žízeň. Jak je to jen lidské zaneprázdnit se aktuální krizí natolik, že zapomeneme vyřešit tu předešlou. S paměťovou kapacitou měla Indie problémy odjakživa. Informace se množily exponenciálně, dostupná paměť pouze aritmeticky. Nad technologickou revolucí visel datově malthusiánský meč. Bháratu zase hrozil nedostatek vody. Monzun, už dříve vrtkavý, se rozptýlil na pouhé mrholení, pár bouřek, které prchly z vyprahlé země, sotva ze sebe vymáčkly pár kapek, trýznivá, provokativní linie šedých mraků na obzoru, která se nikdy nepřiblížila ani o píď. Himálajské ledovce, které napájely mohutné řeky severní Indie a pomalu tekoucí Brahmaputru, roztály. Zbyly z nich jen šedé morény štěrku a tvrdého jílu. Přicházelo tisícileté sucho. Co to ale znamenalo pro síťovou třídu? Mohli si zaplatit odsolenou vodu, copak z moře nepovstala sama Indie? A kdyby došlo k nejhoršímu a vesmír skončil v plamenech, mohli by na křídlech nové oslnivé technologie prchnout ze svých nechutných pozemských těl do vysněné Indie, do země mezi skutečným a virtuálním světem. Bódhisofty, tak říkali oněm transcendovaným bytostem. Šiv by byl na takový název hrdý.
Ze svého plážového baru, ze své potápěčské školy, ze své přírodní rezervace a svého knihkupectví a tanečního klubu a své kavárny a turistické kanceláře, ze své restaurace a starožitnictví a meditačního kroužku jsem pozoroval, jak se má proroctví naplňují. Ano, všechna ty podnikatelské aktivity jsem si opravdu vyzkoušel. Celkem deset, jedno za každého avatára mého božského jmenovce. Všechny na pokraji starého světa, všechny s výhledem do propasti Věku Kálí. Ztratil jsem přehled o plynutí času. Mé tělo mne dorostlo. Byl jsem vysoký, štíhlý muž s vysokým čelem, vysokým hlasem a dlouhýma rukama a nohama. Měl jsem překrásné oči.
Roky jsem poměřoval ztrátami. Znovu jsem navázal kontakt se svým starým politickým protějškem z Váránasí, Šahínem Badúrem Chánem. Překvapilo jej, možná nejvíc ze všech, když jsem tak neočekávaně zmizel z politické scény, ovšem ani jeho kariéra se neobešla bez škytnutí. Když se dozvěděl, že to já jsem oním Šákjamunim, autorem nového Města a venkova, zahájili jsme živou a sáhodlouhou korespondenci, která pokračovala až do jeho smrti ve věku sedmasedmdesáti let. Zemřel nenávratně, jako pravý muslim. Lepší příslib ráje než mlhavé nejistoty bódhisoftu. Matka se naopak bódhisoftové existence nebála. Sarasvatí mi neprozradila, zda u ní šlo o smrtelnou chorobu, či jen smrtelnou znuděnost světem. Tak či onak jsem ji nikdy nehledal v závratně vysokých hradbách paměťových modulů, které nyní obléhaly Dillí okolo Síří Ringu. Také Lakšmí, má téměř choť a nejdražší z mých spoluspiklenců, vstoupila do říše bódhisoftů, kde se dál věnovala delikátním matematickým hrám, které ji odjakživa bezmezné fascinovaly. Ale nebyly jen ztráty. Věk Kálí mi dal přítele, dalšího velkého Chána, mého starého tutora z Bráhmanské akademie doktora Renganáthana. Vždy se zhmotnil z oblaku e-prachu, který nahradil obrazovky a hoeky pro ty, kdo atavisticky odmítali Oko Šivovo, a dlouhé příjemné večery mi kázal o mé morální laxnosti.
A pak začal ulicemi Dillí vát jiný, zvláštní prach. Nikoli prach úmorného sucha, které sežehlo pole a spálilo úrodu a miliony Bháraťanů vyhnalo z vesnic do indických velkoměst, ale prach Šivúv, posvátný popel nanopočítačů společnosti Puruša, vypuštěný do světa. Bhárat byl zahlcený daty, pročež neváhejte a dejte sbohem svým problémům s paměťovou kapacitou! Šiv dal nanopočítačům jméno. Příhodné jméno. Nazval je dévy.
Zavolal mi. Od našeho posledriího rozhovoru nad lasí na zahradě jeho váránaského domu uplynula celá desetiletí. Tehdy jsem zrovna provozoval dharamšálu v Pandui. Byla prostorná a klidná a chladná a rušil ji jen dusot západních turistů, kteří se do ní hrnuli po celých houfech. Zjistil jsem, že chodit naboso nemají Zápaďané ve zvyku ani v oblibě. E-prachové relé zazvonilo – hovor. Čekal jsem pana Chána, místo toho se však ze šroubovice prachových snítek vynořil můj bratr. Zhubl, až příliš. Vypadal dobře, příliš dobře. Mohl být cokoli – člověk, sintelový agent, bódhisoft. Přivítali jsme se a vyměnili si komplimenty. „Jak se má Nirupa?“
Jeho úsměv mi napověděl, že je stále člověkem. Sintely mají své vlastní emoce, či cosi jim podobného.
„Dobře, výborně. Už jí je dvacet osm, věřil bys tomu?“ Přiznal jsem, že nevěřil.
„Našla si vhodného chlapce z přijatelné rodiny, a není to ani vyložený zlatokop. Staromódní láska. Jsem rád, že si počkala, teď už spěchat nemusejí.“
„Ani v nejmenším.“
„Je nádherná. Viši, potřebuji ti něco říct. Nejde o varování, spíš upozornění, aby ses připravil.“
„To zní zlověstně.“
„Doufám, že ne. Sám jsi to nakonec předpověděl.“
„Co?“
„Jen se nedělej. Dávno vím, kdo byl Šákjamuni. Průhledný svět nezná tajemství, bohužel. Kdepak, měl jsi pravdu a já jsem tomu rád, protože jsi možná zmírnil dopad. Jedno jsi však neuhádl, nejspíš ani nemohl.“
Zašeptání průvanu rozrušilo plameny svíček v mém prostém dřevěném pokoji. Na rozvrzaných parketách za mřížovaným oknem dus, dus, dusaly těžké bílé nohy. Kdyby turisté nahlédli dovnitř, viděli by, jak rozmlouvám s duchem. Nic zvláštního v těchto časech ani většině jiných časů.
„Když jsme spolu mluvili naposledy, řekl jsi, že využíváš informace ze zařízení, které nám ze svého vesmíru poslaly původní sintely.“
„Skvělá dedukce.“
„Připadalo mi to logické.“
„Když původní Trimúrti opustila náš svět, otevřela kanál do sousedního časoprostorového kontinua. Od toho našeho se lišilo v několika zásadních ohledech. Za prvé v něm čas běžel výrazně rychleji než nám, třebaže tam by ti to nepřišlo. Za druhé byl obrácen samotný směr času. Trimúrti se řítila zpátky do minulosti. Proto jsme také usoudili, že jejich artefakt, kterému Američani říkají Tabernákl, je starší než Sluneční soustava. Ale tím nejdůležitějším rozdílem a hlavním důvodem, proč si sintely ono kontinuum zvolily, byla skutečnost, že informace byla integrální součástí tamější časoprostorové struktury.“
Zavřel jsem oči a zburcoval představivost.
„Ty tvrdíš, že informace, data – mysli – jsou zakódované ve fundamentální struktuře toho druhého vesmíru. Mysli, které nepotřebují těla. Celý vesmír je jako kosmologický počítač.“
„Správně.“
„A vy jste přišli na to, jak se do něj vrátit.“
„Ale ne, ne, kdepak. Ten vesmír je uzavřený. Skončil s Trimúrti. Jejich éra je pryč. Byl to nedokonalý vesmír. Ale jsou další mentální dimenze, podobné, jen lepší. Chystáme se otevřít desítky, stovky, časem i tisíce portálů. Naše výpočetní požadavky budou vždy převyšovat dostupnou kapacitu a dévy jsou jen provizorním řešením. Celý vesmír, jen krůček vedle toho našeho, a celý jen pro nás.“
„Co máte v plánu?“
„Vrátí se Džjótírlingy.“
Džjótírlingy byly posvátná místa kde za dávných védských dob vytryskla ze země kreativní, generativní síla Pána Šivy v podobě sloupů božského světla, nejvyšší formy lingamu. Sloupy však nepocházely z naší planety, nýbrž z jiného vesmíru. A Šiv ty své pojmenoval po jejich kosmickém falickém praotci. Rozhodně jej nikdo nemohl nařknout z nedostatku domýšlivosti. Jeho e-prachový přízrak zajiskřil, zavířil a vybuchl v miliardu smítek světla. Jen jeho úsměv, jako úsměv bájné kočky Šklíby, jako by po něm zůstal. Týden nato se ve městech po celé Indii objevilo dvanáct pilířů světla. Vinou drobné chyby ve výpočtu vytryskla dillíská Džjótírlinga uprostřed Dalhousie, největšího slumu ve městě, přeplněného k prasknutí uprchlíky před suchem.
* * *
Simultánní zjevení, v čase 11:33, dvanácti sloupců světla ve městech po celé Indii ochromilo železniční síť. Šlo o jeden z nemenších problémů toho dne, ale pro mne ten nejpalčivější, jelikož jsem se nacházel na ostrově uprostřed Brahmaputry a potřeboval jsem se dopravit do Dillí. 2e fungovala alespoň hrstka leteckých spojů byl učiněný zázrak, ale že se mi podařilo sehnat letenku, ať už za jakoukoli cenu, to byl pro mne důkaz, že éra bohů se vskutku vrátila. V srdci našich velkých a starobylých měst se mohou otevřít třeba brány do cizích vesmírů, leč indické babičky stále potřebují cestovat a navštěvovat svá vnoučata.
Zkoušel jsem volat Sarasvatí, ale komunikační kanály do Dillí nefungovaly a sintely na zákaznických linkách hlásily pozastavení všech služeb až do odvolání. Když airbus společnosti Air Awadh přelétal nad svraštělou stříbrnou nitkou vyprahlé Gangy, napadlo mě, jaké to asi je pro ty, kdo jsou zvyklí na distribuovanou existenci napříč celým dévanetem, být znovu uvězněni v jediné hlavě. V mrňavé toaletní kabince jsem se znovu proměnil v oholeného, ostříhaného městského mladíka. Když jsme klesali k Letišti Indiry Gándhíové, upozornil kapitán nás, kdo jsme seděli vpravo, že máme výhled na dillískou Džjótirlingu. V hlase mu zněla nejistota – to vám zrovna u kapitána obřího letadla na klidu nepřidá – jako by sám nevěřil svým očím. Já si ten zázrak každopádně prohlížel už nějakou dobu. Zakláněl jsem hlavu, zíral malým okýnkem do temnícího nebe a viděl sloup oslnivě jasného světla vybíhající z mlžné, šedivé skvrny centrálního Dillí vysoko, výš, než oko dohlédlo.
Sarasvatí bude přímo tam. Tak znělo Šivovo varování. Jakmile se světlo objevilo, určitě se ohlédla a v témže okamžiku se rozhodla. Lidé potřebují pomoct. Nemohla odmítnout.
Kontrola na letišti trvala hodinu a půl. Do příletové haly se v jednu chvíli vrhli novináři z pěti různých letů naráz. Propojený svět očividně nemohl nahradit kamery a mikrofony v terénu. Hala bzučela mohutnými roji hovercamů o velikosti mouchy. Další dvě hodiny, než se limuzína protlačila do Dillí. Na dálnicích stály nekonečné fronty aut; všechny se valily pryč z města, ledovcovou rychlostí. Lomoz klaksonů byl otřesný pro člověka zvyklého na hluboké, tekuté ticho dharamšály. Do města podle všeho mířili jen novináři a armáda. Vojáci nás zastavovali na křižovatkách, aby mohly projet hřmící konvoje autobusů s uprchlíky. Na velkém čtyřlístku Síří Ringu jsme stáli bez hnutí půl hodiny. Napůl znuděně, napůl užasle jsem si prohlížel hradbu paměťových farem, strmící černé monolity, které vstřebávaly sluneční paprsky svou solární kůží, natlačené jeden vedle druhého, kam až oko dohlédlo. S každým nádechem klimatizovaného vzduchu jsem vdechoval miliony dév.
Všechny krajnice, všechny travnaté pásy podél cest, všechny kruhové objezdy, každá křižovatka a parkoviště, všechny obslužné prostory čerpacích stanic přetékaly provizorními příbytky a přístřešky uprchlíků. Ty nejlepší sestávaly ze tří nízkých stěn z navršených cihel a igelitového pytle místo střechy, ty nejhorší pak z kartónových krabic či klacků a starých hadrů. Nohy rozšlapaly veškerou zeleň a ruce očesaly ze stromů všechny větve na podpal. Vítr rozfoukával po nahé zemi prach a mísil jej s dévami. Bašti se tiskly k úpatím paměťových věží. Čeho chtěla Sarasvatí dosáhnout, zde, uprostřed humanitární katastrofy tak kolosálních rozměrů? Znovu jsem jí zavolal. Síť stále nefungovala.
Bhárat vpadl do Indie a ta jej nyní vytlačovala zpátky. Projížděli jsme, za nepřetržitého troubení klaksonu, kolem vyzáblé armády uprchlíků. Tady už žádná luxusní auta nebyla. Náklaďáky, staré autobusy, pickupy těch zámožnějších a kolem nich hrozny rikš, přetížených ještě víc než ona osudová, kterou jsem spatřil o Holi u Ágry. Motorky a mopedy, téměř neviditelné pod oteklými balíky ložního prádla a kuchyňských potřeb. Viděl jsem pufající, podomácku smontovaný polotraktor, s děsivě odkrytým motorem, který táhl vůz naložený vysoko jako dům ženami a dětmi. Přetížené oslí povozy, osly sehnuté a strhané. A nakonec tlačily exodus neúnavně vpřed lidské svaly – cyklorikši, dvoukoláky, ohnutá záda. Vojenští roboti je vedli, houfovali, elektrickými obušky trestali ty, kdo se odchýlili z vytyčené uprchlické trasy nebo upadli.
A přede vším, nade vším, se tyčilo stříbrné kopí Džjótírlingy.
„Sarasvatí!“
„Višnu?“ Sotva jsem ji přes ten lomoz slyšel.
„Přijel jsem pro tebe.“
„Cože jsi?“ Ani ona neslyšela. Pobídl jsem řidiče, aby mě zavezl k sestře, jak nejrychleji to půjde.
„Musíš utéct.“
„Viši.“
„Žádné Viši. Co tady zmůžeš?“
Slyšel jsem, jak si povzdechla.
„Dobrá, sejdeme se tady.“ Poslala mi nové souřadnice. Řidič přikývl. Znal to místo. Uniformu měl jako ze škatulky a čepici nasazenou na milimetr přesně, ale já poznal, že se bojí stejně jako já.
Na Mehraulské třídě jsem zaslechl střelbu. Kousek nad námi se přehnali aeroboti; limuzína se pod jejich motory divoce rozhoupala. Zpoza omšelého průčelí supermarketu stoupal dým. Byla to tahle ulice, poznal jsem ji. Támhle byla Parlamentní třída, vedle starý Park Hotel, naproti Bank of Japan. Ale všechno tak vybledlé, tak zchátralé. Polovina oken vytlučená. Skryté zahrady kolem Džantaru Mantaru na Sansad margu zaplavené kartónovými příbytky a přístřešky a nuznými boudami, jejichž igelitové střechy se opíraly o strohé mramorové nesouměrnosti Džaj Singhových astronomických instrumentů.
„Dál neprojedu,“ oznámil mi řidič, když jsme narazili na nepohyblivou zeď lidí a zvířat a dopravních prostředků a vojáků na Talkatorské ulici.
„Zůstaňte tady,“ přikázal jsem mu a vyskočil ven.
„To asi nepůjde,“ odtušil řidič.
Tlačenice byla brutální a chaotická a nejděsivější, jakou jsem kdy viděl, ale Sarasvatí stála na smluveném místě, viděl jsem ji na své mentální mapě. Kordon policistů a botů nás vytlačoval ze schodů Ávadh Bhávanu, ale já se prosmýkl pod ním a kolem něj. Znal jsem to tady jako své boty. Vzdal jsem se svých varlat, abych tady mohl pracovat. A pak náhle, nádherně, jsem se ocitl na volném prostranství. Srdce mi bilo trhaně, nepravidelně. Svět se pode mnou houpal. Dillí, drahé Dillí, mé Dillí, co ti to provedli. Elegantní zeleň, velkolepé třídy, vzdušná náměstí a maidany Rádžpathu se proměnily v jednolitý slum. Střecha za střechou za střechou, povislé stěny, karton a dřevo a cihly a pleskající igelit. Z desítek ohňů stoupal kouř. Tohle, tohle byla Dalhousie, největší dillíská bašti. Znal jsem to jméno, samozřejmě. Jen jsem si nikdy nepomyslel, že jednou bude označovat obří výlevku, kam toto nejnovější z Nových Dillí spláchlo ty, kdo se do něj uchýlili před suchem a bídou. Takové opovržení projevovala nová Indie starému Ávadhu. Kdo potřeboval parlament, když na univerzální síti panoval univerzální konsenzus? Uprostřed kultivovaného Rádžpathu, tam, kde dle mého odhadu kdysi stála Indická brána, tryskala ze země Džjótírlinga. Byla tak jasná, že jsem se na ni nedokázal dívat déle než okamžik. Vrhala děsivou, nepřirozenou stříbrnou zář na okolní rozklad a strach. Urážela mé bráhmanské smysly – cítil jsem snad hlasy, slyšel jsem barvy? To mravenčení jako dotek studené citronové kožešiny na mém čele, byla to snad radiace cizího vesmíru?
Kolem mne bloumali sem a tam lidé, vítr mi do očí vháněl kouř, shora mě bičovaly motory aerobotů a hovercamů. Měl jsem jen pár chvil, než mě vojáci chytí a vhodí zpátky do zpanikařeného davu. Nebo něco horšího. Na zemi ležela těla a z šiku umělohmotných přístřešků vedle starého Královského pavilonu stoupal dým.
„Sarasvatí!“
Támhle. Ach ano, vyšla z támhleté haldy sesutých domů, vyzáblá jako špejle, v pytlovitých kombatech a hedvábné blůze, ale sršící svou typickou báječnou energií a odhodláním. Táhla za sebou dvě děti, umouněné a uplakané. Drobná smítka. Právě tady kdysi seskočila z mého svatebního slona a dováděla s tanečníky a hudebníky ve svém absurdním mužském kostýmu a s bujarým falešným knírem pod nosem.
„Sarasvatí!“
„Máš auto?“
„Ano, přijel jsem autem.“
Viděl jsem, že se děti každou chvíli rozkřičí. Sarasvatí je popostrčila ke mně.
„Vezmi tyhle dva.“
„Pojď se mnou.“
„Jsou tam ještě děti.“
„Cože? O čem to mluvíš?“
„Postižené děti. Když se nebe otevřelo, zůstaly samy. Všichni utekli a děti tam nechali. Vezmi tyhle dva k sobě do auta.“
„A co ty?“
„Je jich tam víc.“
„Nepustí tě.“
„Zaveď je k autu a vrať se.“
„Vojáci.“
Sehnula se pod oblaky dýmu a byla pryč. Ztratila se v bludišti uliček a ulic. Děti mě zatahaly za ruku. Ano, ovšem, musíme pryč. Vůz, ten nebyl daleko. Otopil jsem se a hledal nejsnazší cestu se dvěma dětmi skrz kolotající dav uprchlíků. Pak jsem na zátylku ucítil vlnu horka. Ohlédl jsem se a spatřil, jak nad střechami uličky rozkvétají plameny a zvedají do vzduchu tábory hořícího igelitu. Křikl jsem něco neartikulovaného, nesmyslného, a pak se celá čtvrť zhroutila za ohlušujícího řevu a ohňostroje jisker.
* * *
Věk Kálí. Nemám pochopem pro onen typicky indický předpoklad, že jelikož jsme prastarý národ, tak jsme všechno vynalezli první. Astronomie? Made in India. Nula? Made in India. Neurčitá, pravděpodobnostní podstata reality, jak ji postuluje kvantová teorie? Náš nápad. Nevěříte? Védy tvrdí, že čtyři Velké věky vesmíru odpovídají čtyřem možným výsledkům indické hry v kostky. Satja Juga, Věk dokonalosti, je nejvyšší skóre. Kálí Juga, Věk sváru, Temna, Zkaženosti a Rozkladu to nejnižší. Vše záleží na hodu božských kostek. Pravděpodobnost. Indický vynález!
Kálí, Parašákti, Temná paní, Vládkyně smrti, Piják krve, Strašlivá desetiruká bohyně s náhrdelníkem lebek kolem krku, Ta, která sedí na trůnu z pěti mrtvol. Ukončovatelka. Ale Kálí je rovněž Paní regenerace. Vládkyní všech světů, Kořenem stromu vesmíru. Vše podléhá cyklu a po Věku Kálí vstoupíme znovu do Zlatého věku. A ty, které nelze přesvědčit ani umluvit, je pak třeba uctívat.
Myslím, že po Sarasvatině smrti jsem nějaký čas třeštil šílenstvím. Přinejmenším jsem nebyl příčetný v tom smyslu, jak příčetnost definuje většina. Jsme koneckonců bráhmani. Jsme jiní. Ale i na bráhmana jsem byl šílený. Je to vzácná a výjimečná chvíle, kdy si člověk může odpočinout od příčetnosti. Obvykle ji tolerujeme u velmi, velmi mladých a velmi, velmi starých. Hrozíme se jí, nemáme pro ni místo. Ale Kálí rozumí. Kálí ji vítá, Kálí ji dopřává. Tak jsem nějaký čas třeštil, ale stejně tak lze říci, že do mne vstoupil božský duch.
Jak jsem došel k chrámu v malém vyprahlém městečku u stoky Maty Gangy, na to jsem raději zapomněl. Proč jsem zašel za knězem s nabídkou obětiny krve, to jsem také odsunul v paměti tam, kam ukládám rozčtvrcená těla. Jak dlouho jsem tam zůstal, co jsem dělal, co na tom záleží? Vzal jsem si dovolenou, odešel jsem ze světa. Je to silný zážitek, podřídit se jinému času, jinému rytmu života. Stal jsem se tvorem krve a popela, skrýval se v tmavé svatyni, mlčel a nabízel každodenní púdžu girlandami ověšené bohyni v její vulvovité garbhagrize. Mohl jsem zmizet nadobro. Sarasvatí, nejjasnější a nejlepší z nás všech, byla mrtvá. Polehával jsem na mramoru vyleštěném bosýma nohama do vysokého lesku. Ztratil jsem se. Mohl jsem zůstat Kálíiným vyznavačem po zbytek svého dlouhého a nepřirozeného života.
Válel jsem se na vlhkém, vyleštěném mramoru, když jedna vyznavačka, zařazená v dlouhé klikaté frontě, která se uličkou z dobytčího hrazení sunula k bohyni, ke mně náhle vzhlédla. Zastavila se. Rozhlédla se kolem sebe, jako by právě procitla do života. Znovu se na mě podívala. A pak rozpojila pozinkované hrazení a protlačila se serpentinami vyznavačů ke mně. Poklekla přede mnou a sepjala dlaně v namašte. Na čele, nad jedinou svislou čarou šáktiského tilaku, jí svítilo Oko Šivovo. „Visku.“
Ucukl jsem tak prudce, že jsem se praštil hlavou o sloup za sebou.
„Ach,“ vzdechla žena. „Ach broučku, to muselo bolet. Višku, to jsem já, Lakšmí.“
Lakšmí? Má bývalá žena, nadšenec do matematických her? Viděla nepochopení v mých očích a pohladila mne na tváři.
„Dočasně jsem se stáhla do mozku téhle drahé ženy. Těžko se to vysvětluje, když nejsi připojený. Ne, neboj, vše je zcela dobrovolné. Tělo jí vrátím hned, jak tady skončím. Normálně bych to neudělala, nesluší se to, nicméně výjimečné okolnosti si žádají výjimečné činy.“
„Lakšmí? Kde jsi? Jsi tady?“
„Ajaj, to byla asi pořádná rána. Kde že jsem? Na to není snadná odpověď. Jsem teď plnohodnotný bódhisoft. Jsem uvnitř Džjótírlingy, Višku. Je to portál, jak jistě víš, všechno jsou to portály.“ Po prvních dvanácti se pilíře světla objevily po celé planetě, stovky, pak tisíce. „Je to nádherné místo, Višku. Může být vším, co tě napadne, tak skutečné, jak chceš. Na tohle téma jsme prodebatovali spoustu času – co je to ‚skutečné‘. A hry, hry s čísly, inu, vždyť mě znáš. Proto jsem se odhodlala k tomuhle, Višku; udělala jsem to pro tebe. Už nemůžu dál. Je to zhoubné, to nejzhoubnější, co jsme kdy provedli. Propálíme se tímhle světem, protože máme ještě jeden. Žijeme v nebi, takže na zemi si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Život je jen zkouška. Ale tys to předpověděl, tys vytušil, co všechno to způsobí.“
„Proč jsi tady, Lakšmí?“ Mohla za to má paměť a bláhová naděje, mírný otřes mozku, podivná nanotechová posedlost, nicméně nezačínala tahle neznámá žena vypadat jako Lakšmí?
„Musíme tenhle věk ukončit. Zahájit nový cyklus. Zavřít Džjótírlingy.“
„To nejde.“
„Klíčem ke všemu je matematika. Ta, která vládne našemu vesmíru, se liší od té vaší. Proto mohu existovat jako informační obrazec vsazený do struktury časoprostoru. Zdejší logika to umožňuje. Ta tvá nikoli. Dvě různé logiky. Kdybychom však mezi ně dokázali vložit třetí logiku, nekompatibilní s oběma, pak bychom v podstatě zamkli bránu mezi vesmíry.“
„A ty máš klíč.“
„Tady máme spoustu času na hry. Společenské hry, jazykové hry, hry s představivostí, matematické a logické hry. Můžu ji zamknout z téhle strany.“
„Potřebuješ ale někoho, kdo by otočil klíčem i na téhle straně. Potřebuješ mě.“
„Ano, Višku.“
„Už nikdy tě neuvidím. Ani mámu, ani tátu.“
„Ani Šivu. Ten je tady taky. Byl jedním z prvních, kdo sem nahráli svůj bódhisoft prostřednictvím váránaské Džjótírlingy. Odřízneš se ode všech. Ode všech kromě Sarasvatí.“
„Sarasvatí je mrtvá!“ zařval jsem. Vyznavači vzhlédli. Sádhuové je uklidňovali. „A bude to konečná odpověď? Nadejde znovu Zlatý věk?“
„To už bude na tobě, Višku.“
Pomyslel jsem na vesnice, které mne vítaly a fascinovaly a napájely a žehnaly mi na mé sádhuovské pouti, pomyslel jsem na prosté radosti mých podnikatelských činností; poctivé plány a práce a uspokojení. Indie – stará Indie, nehynoucí Indie – sestávala ze svých vesnic. Sarasvatí poznala pravdu, a pravda ji zabila.
„Lepší než se válet v tomhle zaprášeném starém chrámu.“ Kálí, Paní regenerace, mne olízla svým rudým jazykem. Možná se nakonec přece jen stanu hrdinou svého vlastního života. Višnu Uchovatel. Jeho desátým a posledním vtělením byl Kalki, Bílý kůň, který na konci Kálí Jugy vybojuje poslední bitvu. Kálí, Kalki.
„Předám ti příslušné výpočty. Člověk s tvou inteligencí by si je měl zapamatovat. Budeš ale potřebovat tohle.“
Žena zvedla ruku, hrábla do vzduchu a sevřela pěst. Pak mi hodila vzduch do tváře a ten se srazil ve spršku rudého prášku. Obláček vřel a kolotal a houstl, až se nakonec usadil v podobě rudého kroužku, tilaku, na mém čele.
„Za žádnou cenu se nepřipojuj na dévanet,“ varovala mě Lakšmí. „Musím už jít. Jsem na návštěvě v cizím těle, nechci se zdržet déle, než je mému hostiteli milé. Sbohem, Višku, už se znovu neuvidíme, v tomto světě ani v žádném jiném. Byli jsme ale opravdu svoji, na chvíli.“ Zdálo se, že mě žena políbí, ale pak se jemně zachvěla a protáhla si krk, jako by chtěla setřást strnutí šíje, a já věděl, že Lakšmí odešla. Žena znovu udělala namaste.
„Malý pane Višnu,“ zašeptala. „Uchovej nás.“
Zvedl jsem se z mramoru. Oprášil jsem ze sebe popel temné bohyně. Přešel jsem k prahu chrámu a zamrkal do denního světla. Uvědomil jsem si, kam musím odejít. Váránasí, Město Šivovo, sídlo velké Džjótírlingy. Z čeho ale budu živ na oné dlouhé cestě, když nemám než dhóti kolem slabin? Pak jsem zachytil letmý pohyb – na okenní římse v prvním patře jednoho z mnoha krámků, které se choulily k chrámu, se po vodovodní trubce kradl kocour na lovu ptáků. A já dostal nápad, který mne rozesmál.
* * *
Už je to tady, konečně jste se dočkali. Slovutný kousek, Velké finále Kouzelného Višnuova Nebeského Kočičího Cirkusu. Chůze po drátu. Nic takového jste ještě v životě neviděli, pokud jste ovšem nenavštívili jistý Kálíin chrám. Hleďte, zde jsou dva dráty. A zde náš hvězdný artista. Ano, bílý Kalki konečně dostal příležitost zazářit. Skáče na pódium a… víření bubnů. Inu, víření bubnů si budete muset jen představit.
Kalki! Kalki, nádherný bílý Kalki – ukaž, co umíš!
A Kalki po drátech opatrně posouvá jednu packu, pak druhou, švihá ocasem kvůli rovnováze, nevídaná koordinace a přesnost. Běž, Kalki! Kocour provazochodec! A nakonec seskok na další pódium a já jej zvednu do náruče a zakřičím Potlesk, prosím! Potlesk pro mé báječné kocoury! Postavím Kalkiho na zem a zbytek smečky se k němu připojí, běží v nekonečném řetězu srsti a ohonů kolem provazového ringu. Matsja, Kurma, Narásimha a Varáha, Vámana a Parašuráma, Ráma, Krišna a Buddha a nakonec Kalki.
Otočím se k sílícímu rannímu světlu a vychutnávám si aplaus obecenstva. Poděkujte mým kocourům, Matsjovi, Kurmovi, Narásimhovi, Varáhovi, Vámanovi, Parašurámovi, Rámovi, Krišnovi, Buddhovi a Kalkimu, kteří dnes účinkovali pro vaše potěšení. A já? Já jsem jen impresário, principál. Vypravěč. Už svítá a já už vás nezdržím ani chvíli, neboť vím, že máte práci, a já musím znovu na cestu a vy už určitě víte, kam jdu a co tam musím udělat. Možná neuspěji. Možná zemřu. Šiv se určitě nevzdá bez boje. A tak vás prosím o malou laskavost. Mí kocourci. Vezmete si je? Nemusíte je krmit ani se o ně starat, jen si je vezměte k sobě. Oni se o sebe už postarají. Jako se o sebe starali, když jsem je našel. Bude se jim líbit na farmě, na venkově. Všude spousta kořisti. Možná vám dokonce i vydělají trochu peněz. Cirkusové kočky, no uznejte, kdo kdy něco takového viděl? Ve skutečnosti na tom nic není. Stačí kousek masa, maso zabírá spolehlivě. Tak, a znáte tajemství mého cirkusu. Buďte na ně hodní. Musím už jít.
Vytlačím člun na Matku Gangu, vběhnu do úsvitem prozářené vody a vskočím dovnitř. Člun se zlehka zhoupne. Je nádherné ráno. Džjótírlinga přede mnou bledne ve srovnání s pravým sluncem. Dotknu se čela, tilaku, který mi darovala Lakšmí, ve skromném pozdravu slunci. Pak se opřu do úzkých vesel a vpluji do proudu.
Poprvé vydáno ve sbírce Cyberabad Days v únoru roku 2009.
Přeložil Aleš Drobek
