Na ten výkřik všichni kluci ve třídě vyrazili ke dveřím. Roboti, bojoví roboti! Učitelka za nimi volala vraťte se lumpové lotři uličníci, jenže byla jen sintelová angličtinářka, a než se sem od třeťáků dobelhala stará paní Módžijová, zbývaly ve třídě už jen dívky. Seděly vzpřímeně na zemi, v přimhouřených očích opovržení, ruce snaživě nahoře. Všechno řeknou, všechno nahlásí.
Sandžív nebyl z nejrychlejších, a když se navíc zastavil u dhálového pole a párkrát potáhl z inhalátoru, ostatní mu definitivně utekli. Věděl, že se bude muset poprat o místo na hřebeni, nejvyšším bodu vesnice s výhledem na řeku a vodárnu v Muradu, obzvlášť oblíbeném mezi nesezdanými páry s doprovodem. Ale dnes se všechny oči upíraly opačným směrem, na cestu za luštěninovými lány.
První byli na hřebeni muži z polí. Stáli s nářadím v rukou a zabírali ta nejlepší místa. Sandžív se prodral dopředu a vtlačil se mezi Mahéše a Ajandžíta.
„Kde jsou, co se děje, co se děje?“
„Vojáci, tam mezi stromy.“
Sandžív zamžoural naznačeným směrem, ale viděl jen žlutý prach a tetelení horkého vzduchu.
„Dojdou až do Ahraury?“
„Ta naše prdel světa nestojí Dillí za kulku,“ odpověděl muž, kterého znal Sandžív od vidění – ostatně jako každého ve vesnici. „Ti mají namířeno do Muradu. Jestli ho dostanou, bude muset Váránasí k jednacímu stolu.“
„Kde jsou roboti? Chci vidět roboty.“
Hned si ale v duchu vynadal do hlupáků, protože každý, kdo měl oči, je musel vidět. Po severní cestě se valil ohromný prachový oblak a nad ním kroužilo přízračné tiché hejno ptáků. Oblakem tu a tam pronikl sluneční paprsek a odrazil se od pancíře, nohy zakončené spárem, kývající se antény, pohupující se hmyzí hlavy, zbraňového krytu. A pak Sandžív spolu s ostatními ucítil, jak se chvěje zem, do rytmu mašírujících strojů.
Zvolání z davu. Čtyři, šest, deset, dvanáct záblesků v lesíku; šmouhy bílého dýmu. Hejno ptáků utvořilo šípovou formaci a zamířilo ke stromům. Aeroboti, uvědomil si Sandžív a vzápětí – rakety! Střely zasáhly cíl a prachový oblak rozkvetl dunivými explozemi a třaskavou palbou. Než k divákům na hřebeni dorazil zvuk, bylo po všem. Nepoškození roboti s děsivým hřmotem vyběhli ze svého prachového kokonu. Útóók! křičel Sandžív do jásání Ahrauřanů. Pod údery železných nohou se chvěl celý kopec i vesnice. Z lesa zazněla mohutná salva. Aeroboti vystoupali výš a začali kroužit nad korunami stromů jako bouřkový mrak. Od útočících robotů se na kouřových chvostech odpoutaly střely země-země. Sandžív viděl, jak se zbraňové kryty otevírají a kulometné hlavně pod nimi se vysouvají do palebných pozic.
Jásání opadlo, když se na okraji mlází vydula ohnivá zeď. Pak roboti zahájili palbu a vesničané jen užasle zírali. Hradba kulek trhala hořící listy, větve a kmeny na cáry. Roboti za nepřetržité palby obcházeli malý lesík deset minut. Nad hlavou jim kroužily letouny. Z mlází nic nevyšlo.
Kdosi začal provolávat Džqj Bhárat! Džaj Bhárat!, ale nikdo se k němu nepřidal, a tak hlas po chvíli zmlkl. Vystřídal jej ovšem jiný, velitelský, dopálený – do kopce se belhala paní ředitelka Módžijová s rákoskou v ruce.
„Slezte dolů, vy hloupí kozli. Slezte dolů a vraťte se k rodinám, než se někomu něco stane!“
* * *
Všichni čekali, že se o potyčce bude mluvit ve večerních zprávách, ale v Aláhábádu a Mirzapura se děly věci barvitější a převratnější. Hrstka kontras rozprášená někde u Ahraury nestála televizi za řeč. Ze Sandžíva se však toho dne stal robofanoušek číslo jedna. Začal si vystřihovat fotky z novin a probháratských propagandistických plátků, které unikly pozornosti všežravých ahraurských krav. Náruživě hltal japonské a čínské anime, kde androgynní sexy výrostci řídili gigantické bojové mechy.
Jeho sestra Príja jen obracela oči v sloup a matka šeptala knězi, že se bojí o synovu sexualitu. Z netu stahoval gigabyty obrázků a modelů a sériových čísel. Zajímal se o kalibr, kapacitu a kadenci, úsťovou rychlost a zbraňové modifikace. Pomáhal starším lidem s počítačem, který z vůle samozvané bháratské vlády měla vlastnit každá vesnice, a za nastřádané drobné si koupil japonskou karetní hru, ale nikdo s ním nechtěl hrát, protože se naučil všechny triky a fígle. Když ho placaté obrázky omrzely, půjčil si nůžky na plech, rozstříhal staré konzervy a pospájel z nich modely bojových robotů – rychlé stíhací ZÁZRAČNÉ GHÍE, obranné a hlídací TITÁNSKÉ MONZUNY a policejní RUDÉ KOLY.
Titíž staří lidé, kterým zakládal e-mailové účty a nastavoval profily, se jej ptali: „Hele, ty se v těchhle věcech vyznáš; co to všichni mají s tím Bháratem a Ávadhem? Co je špatného na staré dobré Indii? A kdy začnou na satelitu zase vysílat kriket?“
Na roboty byl Sandžív machr, ale tohle nevěděl. Televize neúnavně chrlila zprávy o machinacích politiků a samozvaných vůdců, ale všichni už dávno zapomněli, jak celý konflikt vlastně začal. Naxaliti v Biháru, povýšené Dillí, ti zatracení mohamedáni už zase chtějí vlastní zákony? Staří lidé nečekali, že jim Sandžív odpoví, jen si rádi stěžovali a s vrásčitým potěšením tomu malému chytrolínovi ukazovali, že neví všechno.
„Alespoň už od nich bude pokoj,“ říkali, když Sandžív odpověděl specifikacemi aerobota Raytheon 380 Rudra nebo průzkumného mecha Akhu a navazující přednáškou o tom, o kolik lepší jsou roboti než živí vojáci. Obecně měli senioři za to, že Bitva o Vorský hájek – už znovu zarůstal – je všechno, co kdy Ahraura z Války o rozdělení uvidí.
Ale nebylo. Kontras se vrátili. Přišli v noci, procházeli pomalu dhálovými poli, zbraně volně skloněné k zemi. Ti, kdo je potkali, tvrdili, že jim vojáci neublížili, jen je odehnali hlavněmi útočných pušek. Pročesali celou vesnici, všechna pole a zahrady, každou ulici a uličku, prohlédli každý chlév a každou ohradu. Ráno jejich šlépěje pokrývaly každičký centimetr Ahraury. Nic nevzali, ničeho se nedotkli. Co to mělo znamenat? ptali se lidé. Oč jim šlo?
Zjistili to za dva dny, když úroda na polích zčernala a zvířata do posledního toulavého psa ochořela a zdechla.
* * *
Sandžív se vždy rozběhl, jakmile jejich vůz odbočil do Deštníkové ulice. Málokdo ho přehlédl – velký vojenský hummer pomalovaný černou a radou barvou Kálí a žlutými plameny, které jako by se mihotaly, když vůz projížděl kolem. Ale nikdo ho nepřeslechl – každý hned poznal dunění désí-metalu, kytary a uječené vokály, když vojáci stočili okénko a objednali si jídlo s sebou. A Sandžív byl vždy připraven. Co si dáte, pánové? Ve Váránasí se z něj stal výborný běžec. Od smrti Ahraury se leccos změnilo.
Ahraura se nakonec do večerních zpráv dostala, a to byl také její poslední zápis do historie. Byla první vesnicí, na které kontras vyzkoušeli novou taktiku. Moroví chodci, ujal se pro ně název; temní muži v chameleonské uniformě pomalu procházeli poli, s roztaženýma rukama, jako by žehnali úrodě. Rozsévali však chorobu a smrt. Byla to zoufalá metoda – způsobit separatistům co největší škodu – a jen částečně úspěšná. Po prvních pár útocích byli bez výstrahy stříleni.
Ahrauru však otrávili. A když zašla poslední kráva a vítr stáčel zchřadlé listy a prach do žlutých vírů, dál už lidé odchod odkládat nemohli. V autech a dodávkách, rikšách a autobusech odjeli do města, a přestože si přísahali, že budou držet pospolu, časem se v desetimilionovém Váránasí rozpustili a Ahraura konečně zemřela.
Sandžívův otec pronajal byt v nejvyšším patře paneláku na Deštníkové ulici a úspory investoval do Stánku s pivem a pizzou. Pizzapizza, ta se ve městě prodává, žádné samosy, pakory nebo rasguly. A pivo, Kingfisher a Godfather a Bangla. Sandžívova matka trochu šila a dávala lekce etikety a sanskrtu, který byl součástí jejího vyznání. Babička Bhártí a mladší sestra Príja uklízely kanceláře v novém blyštivém Váránasí, jehož skleněné a chromované věže se tyčily nad přikrčenými, oprýskanými domy staré Káši. Sandžív pomáhal u Stánku pod alejí vysokých neonových deštníků, které daly ulici jméno. Před deštěm ani sluncem nechránily, jako magnet však přitahovaly noční lid, který se sem stahoval za zábavou, a nejrůznější živly. Právě tady viděl poprvé robot-wally.
Byla to láska na první pohled, tu noc, kdy je poprvé spatřil, jak kráčejí Deštníkovou ulicí ve frajerských tričkách bez rukávů, odhaleně sexy paže zdobené Krišnovými náramky a henovým tetováním, v parádních cool botách ocvočkovaných všude tam, kde to vypadalo nejlíp, a s nagelovánými vlasy vyčesanými do špičatých ostnů, přesně jako v japonském anime. Stánkaři na ulici se od nich odtahovali, podezřívavě si je měřili. Robot-wallové měli pověst surovců. Později Sandžív na vlastní oči viděl, jak převrátili pakorový Stánek muže, který je popudil, jak celý večer obtěžovali ženu v obchodním sárí, která se na ně křivě podívala, jak rozmlátili rikšu řidiči, který je vyhodil pro opilost, ale té první noci byli hvězdný prach a on chtěl být jedním z nich. Toužil po tom tak ryze, tak bolestně, tak nesplnitelně, že se málem rozplakal štěstím. Byli to vojáci, náctiletí bojovníci, robot-wallové. Jen ty nejhloupější a nejlevnější stroje se mohly řídit samy. Na sintelové systémy velkých bojových mechů dozírali lidští žokejové. Dospívající chlapci vládli ideální kombinací reflexů a brutality, vybičované k dokonalosti hrstmi armádních drog.
„Pizza pizza pizza!“ rozkřičel se Sandžív a vyrazil k nim. „Máme pizzu, všechny možné pizzy, a pivo, Kingfisher, Godfather, Bangla, všechna možná piva.“
Zastavili se. Otočili se. Podívali se. A pak se odvrátili. Jeden se na něj ještě zběžně ohlédl, zatímco jeho bratři už mířili pryč. Byť vysoký a velmi štíhlý ze všech těch drog, roztěkaný a rozháraný; make-up jen nevalně maskoval nezdravou pleť. Pro Sandžíva byl pouličním bohem.
„Jakou pizzu?“
„Tikka tanduri murgh hovězí jehněčí kebab kofta rajčatová špenátová.“
„Zkusím tu koftu.“
Sandžív mu nabídl oběma rukama zplihlý trojúhelník s mletým masem. Robot-walla vydloubl palcem a ukazovákem jednu masovou kuličku a s ní vytáhl z těsta i prověšený špagát roztaveného sýra, který obratně slízl.
„Ujde. Dej mi čtyři kousky.“
„Máme i pivo máme Kingfishera máme Godfathera máme Banglu…“
„Neotravuj.“
Teď běžel vedle velkého pomalu jedoucího vozu, který si válečníci koupili hned, jak dostali řidičák. Sandžívovi nikdy nepřišlo divné, že robot-wallové řídí bojové roboty na průzkumných misích a mašírují za těžkými tanky, ale na veřejných ulicích Váránasí je stát nepustí ani na moped.
„Zabili jste dneska někoho?“ křikl otevřeným okénkem. Klusal s vozem přecpanou ulicí, a držel se přitom kliky.
„Kunda Khadár, kousek po proudu, špiony a průzkumníky,“ odpověděl kluk s nezdravou pletí, ten, který se s ním začal bavit jako první. Říkal si Rai. Všichni měli vymyšlená jména podle postav japonských anime. „Někdo musí těm zasraným ávadským přehradakům zatápět.“
Na zpětném zrcátku se pohupovala černá umělohmotná Kálí s rudým jazykem a žlutýma očima. Lebky, které jí ve věnci visely kolem toku, měly místo očí drobounké safíry. Sandžív přijal objednávku a rozběhl se tlačenicí zpátky k otcově jílové tanduri. Než černý hummer opsal kolečko a zahájil další, bylo jídlo hotovo. Sandžív vsunul placaté krabice okénkem do vozu. Rai mu podal nechutný žmolek nových bháratských rupií, a než Sandžív vylovil ze své ledvinky drobné nazpátek, přidal robot-walla ještě dýško – malý plastový pytlík s bojovými drogami. Sandžív je prodával v uličkách a na dvorcích za Deštníkovou ulicí. Jeho nejlepšími zákazníky byli studenti; ti je polykali po hrstech, když se učili na zkoušky.
Sandžíva naučila všechno užitečné Ahraura, žádnou jinou školu nepotřeboval. K čemu taky, když měl v paimera celý svět a síť? Malé lesklé žlutočerné kapsle mu dodávaly na vážnosti; celou jeho rodinu držely nad hladinou slumů. Té noci však Rai švihl rukou a popadl Sandžíva za zápěstí.
„Hele, trochu jsme přemýšleli.“ Ostatní robot-wallové, Suni a Rávana a Godspeed! a Big Baba přikývli. „Že bychom k sobě někoho potřebovali, aby poklidil, leccos zařídil, sehnal, do pohody. Máš zájem? Zaplatili bychom – ale žádný dolar nebo euro. Jenom bháratský papír. Chceš pro nás dělat?“
* * *
Rodině lhal. O okouzlení, o technologiích, o sexy hlavním štábu z taženého diamantu a o chrómu, který vycídil do vysokého, oslnivého lesku pomocí starého vesnického triku – zubní pasty. Lhal ze zklamání, ale i z vlastních naivně přehnaných představ. Příliš mnoho nocí strávených s androgynnímá teenagery ve spandexové kombinéze namačkanými v kabině zabijáckého bojového mecha. Robot-wallové z 15. mechanizované a průzkumné jízdy – krátce sovaři – sídlili v laciném skladišti z lisovaného hliníku u prašné hlavní cesty za novým nádražím. Za Bhárat bojovali prostřednictvím robotů, které ovládali napříč provinciemi i celými státy. Byli příliš talentovaní, příliš cenní, než aby armáda riskovala jejich nasazení v útočných Raytheonech nebo průzkumných Aiwách. Žádný robot-walla se ještě nikdy nevrátil v černém pytli.
Sandžív kreslil a ryl do prachu, dřepěl před zavřenou dveřní roletou a mžoural do časného ranního světla. Rikša ho určitě vyklopila na špatné adrese. Ale pak ho Rai a Godspeed! zavedli dovnitř a ukázali mu, jak se vede válka z oprýskaného skladiště. Postroje na snímání pohybu visely ze steadi-rigů jako loutky na ruce. Z černých přileb se zrcadlovými vizory – jako vystřižených z anime – se vinuly pletence kabelů. Jednu stěnu skladiště lemovaly modré průsvitné kopule procesorových stanic a tu přilehlou zakrývalo masivní hedvábné projekční plátno, po němž se míhaly desetitisíce framů probíhající války. Potyčky, rekognoskace, vzdušné údery, pozice pěchoty, minová pole a pohyby pomalých střel, těžkých tanků a robotických divizí. Na obrazovku chodily sboru také rozkazy od džemadárky z divizního velitelství. Sandžív ji nikdy nespatřil naživo. Žádný robot-walla ji nikdy nespatřil naživo, ačkoli o tom vtipkovali pokaždé, když se objevila na plátně a poslala je na průzkum nebo přestřelku nebo přepad. Podél protější stěny, za bojovými postroji, stály rozpraskané kožené pohovky, houpací křesla, aquabar (plný) a automat na kolu (ze tří čtvrtin prázdný). Po ošoupané betonové podlaze se povalovaly herní a dívčí časopisy jako mrtví ptáci. Jedny dveře vedly do odpočívárny s dalšími pohovkami, několika lehátky a herní konzolí se třemi VR soupravami. Vedle odpočívárny byla malá kuchyňka a sprcha.
„Ty vole, tady to ale smrdí,“ řekl Sandžív.
Do oběda uklidil skladiště odshora dolů zepředu dozadu, časopisy podle data vydání, boty do párů, poztrácené svršky do černého plastového pytle a do čistírny. Zapálil vonné tyčinky. Z ledničky vyhodil krabice se zkaženým mlékem a plesnivým jídlem, vrátil prázdné lahve od koly, uvařil čaj a vyplížil se ven nakoupit samosy, které pak vydával za své vlastní. Nervózně sledoval, jak se Big Baba a Rávana navlékají do bojových postrojů a jdou na tříhodinovou misi. Toho prvního rána se toho naučil tolik! Žádný jeden řidič, jeden bot; většinu autonomních procesů jako pohyb a vnímání ovládaly sintely úrovně 1.2 a piloti fungovali spíš jako velitelé celých čet. Před očima se jim střídaly výjevy z průzkumných, útočných a vzdušných botů. A žádný z nich neměl svou vlastní oblíbenou mašinu, zjizvenou šrámy od kulek a pomalovanou graffiti a désí-metalovými démony. Stroje šly do války, protože snesly škodu, jakou maso, kosti a rodiny nesnesly. Kavalerie Kálí spotřebovala plus minus tucet jednotek měsíčně, podle stupně poškození a rozkazů ze štábu. Nebyla to japonská anime, to rozhodně ne, ale mladí stoupenci Kálí v bojové výstroji vypadali sexy hrozivě cool, i když se každý večer vraceli domů k rodičům. Sandžív pro ně pracoval a uklízel a podával jim ručníky, když šli po bitvě zpocení a páchnoucí do sprchy, a víc ani od svého malého života nemohl čekat. Byli jeho děti, jeho synové; dívkám vstup zakázán.
„Celé dny mezi tou holotou, kouska slunka nevidíš, to ti nesvědčí,“ kárala jej matka, a než spustila další kázání, nejprve pečlivě zametla jejich malý obývák v nejvyšším patře. „Tvůj otec taky potřebuje pomoct. Možná bude muset někoho najmout. Uznej sám, co je to za nerozum, když má vlastního syna? Pěkné věci se o nich povídají, o těch roboťácích.“
Pak jí Sandžív ukázal peníze, které si vydělal za jediný den.
„Tvá matka si dělá starosti, že tě jenom využívají,“ svěřoval se mu otec, když házel do kamen v útrobách pizza Stánku dříví na otop. „Víš, že ses narodil na vesnici. Dej na mě, moc se na ně neupínej, vojáci tě nechají ve štychu, neuměj jinak. Všechny války jednou skončí.“
S tím, co zbývalo z jeho výdělku, když jej rozdělil mezi otce a matku a část dal na spoření pro Príju, se Sandžív vydal do Čajové ulice a uhradil zálohu a první splátku na pár velkých kožených pokovaných černých a rudých bot s plamenným vzorem. Dalšího dne si v nich pyšně vykračoval do práce, vystrkoval je z rikši, aby na ně všichni viděli, a majiteli obuvnictví Baťa je svědomitě splácel každý pátek. Na konci dvanáctého týdne už byly jen a pouze jeho. Mezitím nakoupil i trička, kalhoty z nepravého latexu (pravý latex moc moc horký, horký a zpocený na Váránasí), náramky a náhrdelníky Kálí, vlasový gel a oční stíny, ale nejprve boty, boty především. Boty dělají robot-wallu.
„Chceš si to zkusit?“
Byla to otázka tak prostá a nečekaná, že se přes ni jeho mozek jen nevšímavě převalil, a teprve když sklízel poházené obaly od jídla (čuňata), uvědomil si, co znamená.
„Co myslíš… tohle?“ kývl hlavou k postrojům visícím z rigů jako sloupnuté kůže.
„Jestli chceš; zrovna se nic neděje.“
Nic se nedělo po většinu měsíce. Naposled měli rušno, když se nějaký hacker v podobném skladišti v Dillí propálil burawarovým výbojem jejich firewallem. Big Baba sebou v postroji cukl, jako by do něj najednou vjelo milion bilion voltů (což, jak Sandžív později zjistil, nebylo daleko od pravdy), vzápětí se odpálily biopojistky (ohňostroj pod střechou, boží) a robot-walla se zhroutil na zem a házel sebou jako epileptik. Sandžív byl první u červeného tlačítka a záchranka Babu bleskově dopravila do soukromého špitálu pro boháče. Než Sandžív přinesl od dhaba-wally plechové rendlíky s obědem, vyvinuly si sintely proti dotyčnému bumware patch a Big Baba byl za tři dny zpátky ve svém rohu gauče. Následky veškeré žádné, snad kromě přetrvávající migrény. Džemadárka poslala e-pohled s přáním brzkého uzdravení.
A tak si Sandžív nechal od Raie pomoct do postroje s nadšením i nervozitou. Všechny draky i úchyty dobře znal, stokrát drahým utahoval řemeny a nasazoval pohybové senzory, ale od Raie to bylo jiné, výjimečné; Sandžív si připadal jako pravý robot-walla.
„Možná ti to zpočátku přijde trochu ujeté,“ vysvětloval Rai, když mu usazoval na hlavu přilbu. Sandžív chvíli nic neviděl ani neslyšel, to když sluchátkové špunty hledaly jeho ušní bubínky. „Vymýšlejí nějakou novinku, něco s kostním vedením, aby ti mohli posílat zvuk i obraz přímo do mozku,“ uslyšel Raiův hlas v komu. „Už to ale asi nestihnou. Hlavně jenom stůj a na nic nestřílej.“
Raiovo varování mu stále bzučelo ve vnitřním uchu, když náhle zamrkal a ocitl se na školním dvoře ve vesnici tak podobné Ahrauře, že se instinktivně rozhlédl po paní Módžijové a posvátném rudém teleti. Pak si všiml, že škola je opuštěná a že střechu nahradila vojenská kamufláž. Zdi byly kropenaté dírami po kulkách. Na kusu neporušené sádrové omítky se skvěl hrubý náčrtek Šivy a Krišny s píšťalou a nápis 13. mechanizovaná jízda – sekční velitelství. Kolem chodili vojáci v elegantních uniformách s těsně zapnutým opaskem; všichni měli knír a bambusovou rákosku. Otevřená vrata do dvora míjely ženy s mosaznými nádobami na vodu a muži na bicyklech. Když se Sandžív protáhl, zjistil, že může zvednout svou senzorovou soustavu nad obvodovou zeď. Vesnice jako Ahraura, ale příliš chudá, než aby se jí válka vyhnula. Pod zaprášenou nimbou po jeho levici stál robot. Takhle asi vypadám i já, napadlo Sandžíva – General Dynamics A8330 Syce, hrozivě vyhlížející kostnatá pouštní krysa postavená na dvou nohách s drápy jako břitva, na hlavě těžká senzorová koruna a místo rukou dva gatlingy, snadno vyměnitelné za plynové granáty nebo gelové rozprašovače pro policejní účely, vzpomněl si Sandžív na recenzi z říjnového vydání Bojového mecha, ročník 2023.
Podíval se na vlastní nohy. Napříč jeho zorným polem vykvetly ikony: lokace, kóta, teplota, stav munice, stav metanu v palivové nádrži, taktické a strategické satelitní mapy – nacházel se někde v jihozápadním Biháru – nejvíce však Sandžíva fascinovalo, že když přikázal svalům zvednout jeho lidskou nohu, zvedl se z prachu i jeho robotický spár.
Neboj zkus si to dnes je nuda jsi na hlídce v nějaké zahnojené bihárské vesnici.
Vpřed, vydal mentální příkaz. Bot udělal krok, dva. Jdi, nařídil Sandžív. Támhle. Robot svižně vyrazil k bráně. Na ulici lemované polorozpadlými domy se na něj nikdo ani neohlédl. To je boží! pomyslel si Sandžív, když si to rázoval ulicí, a pak Jako v počítačové hře. Vzápětí však pochyby; Jak vůbec poznám, že se někde válčí? Zašel moc daleko. Syce ztuhl sto metrů od Ganéšova chrámu, otočil se a zamířil zpátky na své hlídkové stanoviště. Co co co co co? rozkřikl se Sandžív v duchu.
„Palubní sintel převzal řízení.“ Raiův hlas jej vylekal, jako by mu v hlavě bouchla petarda. Pak vesnice zčernala a ztichla a Sandžív zamžoural do ošklivých úsporných neonů hlavního stanu Kálíiny kavalirie. Rai mu opatrně poodepínal draky, úchyty a řemeny.
Toho večera, když šel domů s obvyklým chumáčem rupií v hrsti, uvědomil si Sandžív dvě věci – že války jsou většinou nudné a že tahle nudná válka se chýlí ke konci.
* * *
Válka skončila. Džemadárka se objevila na hedvábném projekčním plátně třikrát, dvakrát, jednou za týden, přičemž na vrcholu slávy vydávala rozkazy stejně často každý den. Kálíini jezdci se povalovali na gauči, hráli hiy a vyprávěli svým online fandům pohádky o cool sexy adrenalinových dobrodružstvích – ačkoli jejich fandové nikdy doopravdy nevěřili, že se baví se skutečnými robot-wally – ale hlavně zkoušeli různé kombinace bojových drog, ze kterých pak byli roztěkaní a agresivní. Rvačky propukaly kvůli cigaretě, křivému pohledu, zavřeným nebo nedovřeným dveřím. Sandžív od sebe roztrhl podrážděné výrostky nejméně tucetkrát. A když dorazily americké mírové sbory, pochopil, že je definitivní konec, protože Američani chodili osobně, až když bylo absolutně jisté, že se nikomu z nich nic nestane. Následovala vichřice bombových a kybernetických útoků a dokonce došlo i na pár sebevražedných atentátů, ale všichni věděli, že to vše je namířeno jen proti americké přítomnosti na posvátné bháratské půdě. Kdepak, válka skončila.
„Co budeš dělat?“ zeptal se Sandžíva otec. Myslel tím Co budu dělat já, až se z Deštníkové ulice stane další asijská Ginza?
„Něco jsem si našetřil,“ odpověděl Sandžív.
Godspeed! si za nastřádané peníze koupil robota. Tatá Industries D55, malý, ale obratný protipěchotní model s přídavnými samostatně operujícími submechy, úroveň 0.8, chytrý zhruba jako slepice, kterou taky připomínal. I z druhé ruky musel stát podstatně víc, než kolik si mohl našetřit těžký konzument her, webu, porna a kofta pizzy od Sandžívova otce. „Sehnal jsem sponzory,“ vysvětlil Godspeed! „Co na něj říkáš? Nechám ho vytunit, zatím mám jen nátěr.“ Až zaschne barva, dá jej převézt do Váránasí.
„Co s ním ale budeš dělat?“ nechápal Sandžív.
„Soukromé agentury. Bezpečnostní boti budou vždycky potřeba.“
Když Sandžív toho večera připravil malý pokojík na matčinu lekci v devět a otevřel okna, aby vyvětral aroma horkého ghí (ačkoli puch ulice nebyl o moc lepší), uvědomil si nový souzvuk v nekonečném zpěvu Deštníkové ulice. Okenice otevřel zrovna ve chvíli, kdy mu jakýsi předmět, rychlý jako pták, prolétl kolem nosu, zhoupl se na kabelu elektrického vedení a sjel po stožáru ověšeném ozdobami. Odlesk eloxovaného aluplastu; kluk, který vyrostl na sběratelských kartách s roboty, nemohl nepoznat průzkumného submecha Tata. Už chápal, nač ten rozruch v ulici – proudem cyklo a motorikš se prodíral přikrčený bojový robot. Přesný model a žokeje poznal ještě dřív, než zahlédl nezaměnitelná démonická božstva horského buddhismu na hřbetním krunýři.
Před těžkopádně našlapujícím botem jel na alko-mopedu nějaký gangster; evidenmě si vychutnával, jak se před ním ulice otevírá, a nasával elektrickou vůni těžké palebné síly za zády. Sandžív viděl, jak se mech napřímil, a pak si dřepl na hydraulických pístech před Džagmóhanův malý umaštěný Stánek s pakorami. Gangster smykem zastavil a zvedl si sluneční brýle na čelo.
Bezpečnostní boti budou vždycky potřeba.
Sandžív ozlomkrk sletěl tu hromadu schodů ze svého patra do přízemí paneláku, vlastenecky přejmenovaného na Bytový komplex Dildžíta Rány, a s křikem se jal prodírat davem žen a mladých mužů ve sněhobílých košilích. Robot se už usadil před velkou jílovou pecí jeho otce.
Hřbetní krunýř se rozvinul jako broučí křídla do zbraňových nástaveb. Gangster se zubil v očekávání další várky výpalného. Sandžív vletěl mezi otce a slídivou, hmyzí senzorovou soustavu robota. Z výšky na něj shlédli rudí démoni a Šivové s plamennými trojzubci.
„Nechej ho být, to je můj otec, běž pryč.“
Sandžívovi se zdálo, že celá Deštníková ulice, každý dopravní prostředek, každý balkon a okno nad ní, se zastavila a zírala. Zbraně se zavrčením zmizely a krunýř se znovu zavřel. Stroj se vztyčil do výšky; jeho průzkumné části se propletly lidem mezi nohama, přecupitaly přes Stánky a vařiče a usadily se na něm jako volavky na buvolím hřbetě. Sandžív probodl gangstera výhrůžným pohledem. Ten se ušklíbl, scvrnkl si své cool sexy nebezpečné zrcadlovky na nos, otočil moped na patě a odbzučel.
Dvě hodiny na to, když už bylo dávno po všem, se do ulice vplížila mírová jednotka a začala se vyptávat. Sandžív jen zavrtěl hlavou a potáhl z inhalátoru.
„Nějaký robot asi.“
Suni jednoho dne nedorazil do práce. Ani slovo, ani zpráva, ani stopa, jeho rodiče volali a chodili a ptali se, ale nikdo nic nevěděl. Kolovaly zvěsti o muži, který robot-wally lákal na peníze a perspektivy, ale tohle se přece matkám neříká. Alespoň ne na první zeptání. Džemadárka se neozvala celý týden. Takže to znamenalo konec. Definitivní konec. Rai si zvykl dřepět venku, mžoural skrz své cool sexy nebezpečné zrcadlovky do slunce, sledoval, jak se mu pálí bledá pokožka na pažích, a kouřil jedno ručně balené bídí za druhým.
„Šandži.“ Stáhl cigaretu až po prsty v rukavicích a špaček rozdrtil ocelovou patou těžké boty. „Až to přijde, až už tě nebudeme potřebovat, máš něco vymyšlené? Napadlo mě, že bychom možná mohli něco podniknout, někam zajet. Abychom byli pořád v tom, pořád spolu. Jen takový nápad.“
Ve tři ráno mu došla zpráva. Jsem venku, Sandžív přešel po špičkách kolem spících těl a otevřel okno. Na Deštníkové ulici to pořád žilo: Deštníková ulice nespala už tisíc let. Velký černý hummer Kálíiny jízdy byl jako pohřební vůz proplouvající nočním davem nového Váránasí, Odemykání bylo moc hlasité, a tak Sandžív vyklouzl ven oknem a sešplhal po potrubí jako infiltrační bot Raytheon Double-8000. V Ahrauře by něco podobného nemohl.
„Řídíš,“ houkl Rai. Jakmile si Sandžív přečetl tu zprávu, věděl, že může být jedině od něj.
„Neumím řídit;“
„To řídí samo. Ty jen točíš volantem. Je to skoro jako hra. Přelez si.“
Volant pedály řadicí páka čelní sklo palubní deska, to vše náhle připadalo Sandžívovi na sedadle řidiče hrozně velké. Dotkl se nohou plynového pedálu. Motor odpověděl, hummer se rozjel, Deštníková ulice se před ním rozestoupila. Objel toulavou krávu.
„Kam mám jet?“
„Někam pryč. Z Váránasí. Kam nikdo jiný nejezdí.“ Rai se vedle něj vrtěl a ošíval. Ruce se mu na chvíli nezastavily, oči měl obrovské. Tentokrát si dal řádně do nosu. „Poslali je zpátky do školy.
Škola, umíš si to představit? Big Baba a Rávana. Prý že se potřebujou naučit žít v opravdovém světě. Já se ale nevrátím, nikdy. Hele.“
Sandžív si troufl kmitnout pohledem na poklad v Raiově dlani – kadeř vyřezávaného průsvitného růžového plastu. Sandžívovi se vybavil potracený kozí plod a sexuální pomůcky, se kterými si hrály holky v jeho oblíbených pornofilmech. Rai pohodil hlavou, odhrnul si své dlouhé nagelované vlasy a zasunul si zařízení za ucho. Sandžívovi se zdálo, že po robot-wallově kůži cosi šmátrá, hledá.
„Celou dobu jsem šetřil a koupil tohle. Pamatuješ, co jsem říkal? Že to je nové a že to nikdo ještě nemá? To naše, to je staré, s tímhle ale můžeš všecko, jenom v hlavě, obrázky a slova v hlavě.“ Zdrogovaně se usmál a udělal rukou mudru. „Sleduj.“
„Co?“
„Uvidíš.“
Hummer se opravdu řídil skoro sám; palubní sintel měl houfovací reflex, podle nějž se orientoval ve varu ranní špičky. Sandžív toho neměl mnoho na práci, krom troubení na trojdílný klakson, což rozhodně nezanedbával. Cosi mu našeptávalo, že by se měl bát, že by se měl stydět za to, jak se vyplížil v noci z bytu bez rozloučení, že by měl říct nech toho, cokoli máš v plánu, nikam to nepovede, je to pitomost, válka skončila a my si musíme promyslet, jak dál. Ale mosazné slunce už stoupalo nad skleněné věže, rozlévalo se do ulic a muži v pronikavě bílých košilích a ženy v elegantních sárí spěchali do práce a on byl volný, prodíral se davem ve velkém snobském autě a bylo to hrozně fajn, i kdyby jen na jediný den.
Vzal to přes nový most v Rámnagaru a cestou posměšně houkal na pestrobarevné, těžkopádné náklaďáky. Řidiči mu to opláceli a volali škaredé nadávky na zženštile vyhlížející robot-wally. Z áčkových silnic na béčkové, pak na polňačky, a nakonec na pole. Za tlustými pneumatikami se zvedala mračna prachu. Rai se na svém sedadle škrábal a ošíval, usmíval se sám pro sebe a rukama napodoboval motýly, sem tam něco zamumlal a vyklonil se z okna. Jeho nagelované vlasy byly ztuhlé prachem.
„Na co se díváš?“ zeptal se Sandžív.
„Už to bude,“ poposedl Rai na sedadle. „A pak půjdeme a budeme moct dělat, co se nám zachce.“
Od slova řídíš Sandžív věděl, kam musí jet. Navigace a sintel cestu samozřejmě znaly, ale on si stejně pamatoval každou zákrutu a odbočku. Támhle Vorský hájek, pořád zakrslý a šedý, hřeben mezi řekou a poli, odkud muži z vesnice sledovali bitvu a kde on propadl lásce k robotům. Roboti byli odjakživa čistí, ryzí, opravdoví. To kluci, kteří je řídili, ubližovali a selhávali a zklamávali. Pole byla samý prach, meze trnitých keřů lemovaly nízké prašné závěje. Hliněné zdi domků se drolily, ze školy zbývala jen skořápka bez střechy, chrám a vodní nádrže zavál prach. Prach, všude jen prach. Pod jeho čtyřmi poháněnými koly křupaly kosti. V ruinách živořila hrstka zoufalců, kteří se neodvážili do Váránasí. Sandžív viděl na kost vyhublé muže, vyčerpané ženy a zaprášené děti schoulené před svými přístřešky z cihel a igelitu. Jed, který otrávil Ahrauru, dostane nakonec i je.
Sandžív zastavil na vršku hřebene. Světlo bylo žluté, horko otřesné. Rai vystoupil a obhlédl okolí.
„Pěkná díra.“
Sandžív seděl ve stínu vozu a díval se, jak Rai přechází tam a zpátky a kope svými velkými désí-metalovými botami do ahraurského prachu. Vy jste je nezastavili, ze ne? napadlo jej. Neochránili jste nás před Morovými chodci. Rai najednou vyskočil a vymrštil ruku před sebe.
„Tam, tam, dívej!“
Přes mrtvou krajinu se valila prachová bouře. V jejím srdci se tu a tam zatřpytily paprsky vysokého slunce. Prašný vír se pohyboval proti větru, přímo na Ahrauru.
Robot se zastavil na úpatí pahorku, na němž čekali Sandžív s Raiem. Raytheon ACR, těžký mech pro boj v předních liniích; převyšoval je o pár metrů. Vítr odvál jeho prachový plášť a on tam stál tichý a potenciální a kolem pancíře se mu tetelil horký vzduch. Sandžív nikdy neviděl takovou krásu.
Rai zvedl ruku. Bot se na ocelových kopytech otočil čelem vzad. Z jeho krunýře se vynořilo víc zbraní, než kolik kdy Sandžív viděl pohromadě. Rai tleskl a bot začal cupovat Vorský hájek vším, co měl. Gatlingy drtily suché stříbřité dřevo na prášek, z raketových sil v zadní části stoupaly řízené střely. Rai oddělil dlaně a řev palby utichl.
„Všechno mám tady,“ poklepal si za ucho, „všechno, co bylo ve starém skladišti, mám tady. Sandži, všichni nás přivítají, můžem jít, kam budeme chtít, můžem dělat, co se nám zlíbí; budou z nás anime hrdinové.“
„Tys ho ukradl.“
„Měl jsem všechny protokoly. Takový je systém.“
„Tys toho robota ukradl.“
„Sandži, on byl vždycky můj.“
Otevřel pěst. A bitevní stroj se roztančil. Paže, nohy, všechny kroky a pohyby, jak mají být, prohýbání v pase a pokyvování hlavou, taneční číslo jako vystřižené z Bollywoodu. Kolem kopyt mu vířil prach. Sandžív cítil pohledy squatterů, vykulené a zděšené. Omlouvám se, že jsme vás polekali.
Rai tanec ukončil.
„Cokoli budu chtít, Sandži. Jdeš s náma?“
Sandžív nestihl odpovědět, protože je oba náhle porazil ohlušující řev tryskových motorů od řeky. Zvířený prach je přinutil ke kašli. Sandžív vylovil inhalátory; dva nádechy z modrého, jeden z hnědého, a než se mu sladký lék propracoval až k plicím, vynořil se ze sedajícího prachu tilt-jet se zeleno-bílo-oranžovými kokardami bháratského vojenského letectva usazený na zadních motorových gondolách. Nákladní plošina sjela k zemi a z letounu k nim rázně vykročila žena v pouštní vojenské uniformě a s přilbou se zrcadlovým vizorem.
Rai neartikulovaně zavřískl a máchl zešikma rukou jako mečem. Robot se přikrčil, v krunýři se mu na deseti místech objevily otvory, a z nich vyjely zbraně. Žena, aniž by zpomalila, zvedla levou ruku. Zbraně se znovu zasunuly, otvory v trupu se zavřely, bitevní stroj jako by zmateně zavrávoral, a pak ztěžka žuchl do mrtvého pole. Svěsil hlavu, paže mu klesly do prachu. Žena si sundala přilbu. Kamera džemadárce přidávala pět kilo, široké boky ale měla. Pod levou paži si strčila přilbu a pravou si odhrnula vlasy, aby Raiovi ukázala ovládací jednotku stočenou za uchem.
„Pojď, Rai. Je po všem. Pojď, vrátíme se. Nedělej z toho drama. Teď už nic nezmůžeš. Všichni si musíme promyslet, jak dál, pamatuješ? Svezu tě letadlem, bude se ti to líbit.“ Pak si změřila Sandžíva odshora dolů. „Ty bys mohl odvézt auto. Někdo to udělat musí a bude to levnější, než sem posílat někoho ze štábu, už tak se prohneme. Přeprogramuju sintel. A pak se ještě budem muset postarat o tu mašinu…“ Zavrtěla hlavou a pokynula Raiovi. Ten napochodoval do letounu, mlčky a pokorně jako telátko. Na robotovi se usadily černé skotačivé vrány a zvědavými lesklými hladovými zobáky začaly zkoumat jeho krunýř.
Hummeru došel benzín dvacet kiláků od Rámnagara. Domů Sandžív dostopoval. Armáda si vůz nikdy nevyzvedla, a jak se pomalu usazoval nový mír, lidé jej kus po kuse rozebrali.
Za válečnou dividendu si Sandžív koupil malou alko-buginu a rozšířil pizza byznys svého otce o donáškovou službu. Zaměřil se na hostely se zahraničními studenty, které po odchodu Američanů vyrostly jako houby po dešti. Nosil triko s límcem a logem a baseballovou čapku a nechal si udělat rozumný sestřih. Svůj robot-wallovský oděv prodat nedokázal, ale trvalo dlouho, než se na něj mohl znovu podívat bez zahanbení. Byznys jim šel jako po másle.
Raie často vídal na ghátech nebo ve staré čtvrti. Obsluhovali stejnou klientelu, ale Rai turistům prodával nepálskou gandžu. Fungoval pod přezdívkou Robot-walla. Nechal si starý image a každý jej podle něj znal. Z kdysi nového stylu se brzy stalo retro a po čase znovu přišel do módy – vlasy do špičky, androgynní make-up, seříznutá trička, latex a hlavně boty. Dobře se prodávaly a všichni je nosili, sezónu.
Poprvé vydáno v antologii Fast Forward 1 (sest. Lou Anders) v roce 2007
Přeložil Aleš Drobek
