Ian McDonald – Malá bohyně (THE LITTLE GODDESS)

Vzpomínám si na onu noc, kdy se ze mě stala bohyně.

Za úsvitu mě muži vyzvedli v hotelu. Z hladu se mi točila hlava, protože kněz prohlásil, že v den zkoušky nesmím jíst. Vstala jsem ještě za tmy, koupání a oblékání a líčení bylo zdlouhavé a únavné. Rodiče mi omyli nohy v bidetu. Nikdy předtím jsme takový vynález neviděli a usoudili jsme, že bude určitě na mytí nohou. Nikdo z nás ještě nikdy nebydlel v hotelu. Tehdy se nám zdál okázalý, ačkoli dnes vím, že patřil k síti laciných turistických ubytoven. Pamatuji si, jak jsem vystoupila z výtahu a ucítila vůni cibule smažené na ghí (očištěný a převařený mléčný tuk kukri). Voněla jako ta největší pochoutka na světě.

Vím, že muži byli kněží, ale už si nevzpomínám, jestli na sobě měli formální oděv. Má matka plakala ve vestibulu, táta měl pevně stisknuté rty a rozšířené oči, jak to někdy dospělí dělají, když jim je do breku, ale stydí se za slzy. V hotelu bydlely ještě další dvě holky, které se také chystaly na zkoušku. Neznala jsem je, byly z jiných vesnic, dalších možných domovů bohyně. Jejich rodiče plakali beze studu. Nerozuměla jsem – copak neměli radost, že se jejich dcerka může stát bohyní?

Vyšli jsme na ulici, já v rudých šatech a s třetím okem namalovaným na čele. Rikša-wallové a chodci na nás mávali a troubili. Déví, déví, támhle, podívej! Honem si něco přej! Druhé dvě dívky se pevně držely mužů za ruku. Nadzvedla jsem si sukně a nasedla do vozu s tmavými skly.

Zavezli náš k Hanumandhóce. Policie a roboti zahrazovali lidem vstup na Durbarské náměstí. Vzpomínám si, že jsem na roboty dlouze zírala, na jejich nohy jako ocelové kuřecí pařáty a na obnažené čepele, které třímali v rukou. Prezidentova osobní strojová garda. A pak jsem spatřila palác a jeho majestátní střechy, které se zvedaly k rudému soumraku, jedna nad druhou, a na okamžik se mi zdálo, že z jejich převrácených okapů teče krev.

Místnost byla dlouhá a šerá a dusná. Prasklinami a štěrbinami ve vyřezávaném dřevě do ní pronikaly zaprášené paprsky nízkého slunce, jasné jako požár. Zvenku sem doléhal hukot dopravy a hemžení turistů. Připadalo mi, že stěny jsou tenké, a zároveň kilometry tlusté. Durbarské náměstí jako by bylo na opačné straně zeměkoule. Místností prostupovalo zvláštní mosazné aroma. Tenkrát jsem to ještě nevěděla ale dnes už vím, že to byla vůně krve. A ještě jedno, hlubší aroma – vůně hustě navrstvených závějí času. Jedna ze dvou žen, které se měly stát mými opatrovnicemi, pokud obstojím ve zkoušce, mi prozradila, že chrám postavili před pěti sty lety. Byla to drobná, kulatá žena s tváří, která jako by se pořád smála ale jen dokud se člověk nepodíval blíž. Všechny jsme si sedly na červené polštářky na podlaze a čekaly, až muži přivedou zbývající děvčata. Některé už plakaly. Když nás bylo deset, obě ženy vyšly ven a zavřely za sebou dveře. Dlouho jsme jen seděly v horku dlouhé místnosti. Některá děvčata se vrtěla a povídala si, ale já upírala veškerou pozornost k nástěnným dřevořezbám a brzy jsem se v nich ztratila. To pro mne nikdy nebylo těžké; v Šákji jsem se dokázala rozplynout na celé hodiny v mracích plujících nad horami, v čeření šeré vody hluboko v údolí a v třepotání modlitebních praporců ve větru. Rodiče to považovali za znamení mého vrozeného božství, jednu z dvaatřiceti charakteristických vlastností, které ukazuji na možnou přítomnost bohyně v nedospělé dívce.

V uvadajícím světle jsem si ze stěn četla příběh o tom, jak Džajaprakáš Malla hrál v kostky s bohyní Taledžu Bhavání, která se mu zjevila v podobě rudého hada a opustila jej s proroctvím, že se vládcům Káthmándú vrátí pouze jako neposkvrněná dívka z nízké kasty, aby vytrestala jejich nadutost a povýšenost. Konec příběhu jsem už ve tmě nepřečetla, ale ani jsem nemusela. To já byla jeho koncem, nebo některá z ostatních devíti dívek čekajících v dévíině chrámu.

Vtom se dveře rozlétly dokořán, všude začaly explodovat petardy, a pak tím třeskotem a kouřem vskočili do síně rudí démoni. Za nimi šli kněží v karmínových hávech a bušili do pánví a klepadel a zvonců. Dvě dívky se okamžitě rozplakaly a obě budoucí opatrovnice je odvedly pryč. Já ale věděla, že ty příšery jsou jen hloupí muži v kostýmech. Opravdovým démonům se nepodobali ani náhodou. Já pravé démony viděla, když se roztrhala bouřková mračna a slunce proniklo až do nejzazších koutů údolí a všechny hory se nade mnou vztyčily jako jednolitý val. Kamenní démoni, kilometry vysocí. Slyšela jsem jejich hlasy a jejich dech nepáchl po cibuli. Hloupí muži tančili kousek ode mne, potřásali svými rudými hřívami a rudými jazyky, ale já za malovanými dírkami viděla jejich oči a věděla jsem, že se mě bojí.

A pak se dveře znovu prudce otevřely a následovala další salva ohňostroje a dýmem vkročili do místnosti muži s koši zakrytými rudým plátnem. Postavili je před nás a strhli z nich pokrývku, Buvolí hlavy, tak čerstvě useknuté, že krev byla ještě jasná a lesklá. Oči převrácené v sloup, vyplazené jazyky stále teplé, nozdry stále vlhké. A roje much kolem přeťatého krku. Muž posunul jeden koš přede mě na polštář, jako mísu s posvátnou krmí. Břinkot a zvonění a klapání nabyly na hlasitosti a pronikavosti tak, až z toho bolela hlava. Jedna z dívek z mé vesnice začala kvílet; pláč se přenesl na další a na další, a pak na čtvrtou. Jedna z opatrovnic, ta stará, vysoká, vyzáblá, s pokožkou jako stará peněženka vešla dovnitř, aby je odvedla; opatrně si přitom nadzvedávala sukni, aby si ji neumazala od krve. Tanečníci vířili kolem jako plameny a klečící muž vyjňal buvolí hlavu z koše. Zvedl mi ji před oči, ale já si jen říkala, že musí být hrozně těžká; z paží mu vystoupily žíly jako úponky révy, svaly se mu třásly. Mouchy vypadaly jako černé drahokamy. Pak zvenčí zaznělo tlesknutí, muži položili hlavy zpátky do košů, zakryli je plátnem a odešli s poskakujícími hloupými démony v patách. Na polštářcích zbyla kromě mne ještě jedna dívka. Neznala jsem ji. Patřila k nevárským Vádžrjánům z jiné části údolí. Dlouho jsme jen seděly. Chtěly jsme si povídat, ale nevěděly jsme, jestli to také není součástí zkoušky. Pak se dveře otevřely potřetí a dva muži vtáhli do síně děví bílou kozu. Přivedli ji mezi mne a nevárskou dívku. Viděla jsem, jak se její zlovolné oko s vodorovnou zřítelnicí otáčí sem a tam. Jeden z mužů držel provaz, druhý vytáhl z koženého pouzdra dlouhý ceremoniální kukri (zahnutý nůž nepálských bojovníků Gurkhů). Tím zvířeti požehnal a jediným rychlým silným řezem mu oddělil hlavu od těla.

Málem jsem se rozesmála, protože koza vypadala tak legračně; tělo nevědělo, kde je hlava, hlava se rozhlížela kolem a hledala tělo, a pak si tělo uvědomilo, že už žádnou hlavu nemá, vykoplo nohama a složilo se na zem, a proč ta nevárská holka brečí, copak nevidí, jaká je to sranda? Anebo křičí, protože já ten vtip pochopila a ona teď žárlí? Tak či onak dovnitř vešly obě opatrovnice, ta usměvavá i ta stará, a velmi jemně ji odvedly a oba muži poklekli do kaluže krve a políbili dřevěnou podlahu. Pak odešli i oni a obě části kozy vzali s sebou. Zalitovala jsem, že je nenechali ležet, nechtěla jsem být ve velké dřevěné síni sama A tak jsem zůstala sedět v horku a tmě a poslouchala jak do dopravního lomozu začínají vyzvánět velké basové zvony Káthmándú.

Pak se dveře otevřely počtvrté a naposled a za nimi, ve světle, stanuly obě opatrovnice.

„Proč jste mě nechaly samotnou?“ zanaříkala jsem. „Co jsem udělala špatně?“

„Jak bys mohla udělat něco špatně, bohyně?“ řekla stará vrásčitá žena, která se spolu se svou společnicí stala mou matkou a otcem a učitelkou a sestrou. „Pojď nyní s námi a pospěš. Prezident čeká.“

Usměvavá Kumáríma (Kumárí – v Jihovýchodní Asii tradice uctívání předpubertálních dívek jakožto ztělesnění ženského božství (Kumárí znamená v sanskrtu „panna“ a je to dětské jméno bohyně Durgy)) a Vysoká Kumáríma (jak jsem jim od té chvíle říkala) mě vzaly každá za jednu ruku a vyvedly mě z velkého hrozivého Hanumanova chrámu. Viděla jsem, že se od něj k nedalekému dřevěnému paláci vine cestička z bílého hedvábí. Policie konečně pustila dav na náměstí a lidé se tísnili po obou stranách slavnostní pěšiny, podél šiku policistů a robotů. Stroje držely v ocelových spárech pochodně. Jejich zabijácké čepele svítily odlesky plamenů. Na celé potemnělé náměstí padlo veliké ticho.

„Tvůj domov, bohyně,“ řekla Usměvavá Kumáríma Sklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha: „Jdi po hedvábí, déví. Neodchyluj se z cesty. Neboj se, budu tě držet za ruku.“

Šla jsem mezi svými Kumárímami a broukala si populární písničku, kterou jsem toho rána slyšela v hotelovém rádiu. Když jsem se ohlédla, všimla jsem si, že po sobě nechávám krvavé šlépěje.

Nemáš žádnou kastu, žádnou vesnici, žádný domov. Tento palác je nyní tvým domovem a kdo by si přál víc? Pěkně jsme ti jej zařídily a vybavily, protože z něj vyjdeš jen šestkrát do roka Vše, co budeš potřebovat, najdeš zde, mezi těmito stěnami.

Nemáš už matku ani otce. Bohyně nemá rodiče. Nemáš bratry ani sestry. Prezident je nyní tvým bratrem, Nepál tvou sestrou. Kněží, kteří ti slouží, nejsou ničím. My, tvé Kumárímy, jsme méně než nic. Prach, hadr, nástroj. Můžeš nám přikázat cokoli a my poslechneme.

Jak už jsme řekly, palác opustíš pouze šestkrát do roka. Sluhové tě ponesou v palankýnu. Je to překrásný kousek, vyřezávané dřevo a hedvábí. Mimo palác se nesmíš dotknout země.

V okamžiku, kdy tak učiníš, ztratíš své božství.

Oblékat se budeš do červeného, vlasy budeš nosit svázané do drdolu a budeš si malovat nehty na rukou a na nohou. Na čele budeš nosit Šivův rudý tilak (tilak – v hinduismu posvátná značka na čele, popř. jiné části těla). Se vším ti budeme pomáhat, dokud se to nenaučíš sama.

Mluvit budeš pouze v paláci a i tady jen málo. Staneš se zosobněním mlčenlivosti. Nebudeš se smát ani projevovat jiné emoce.

Nebudeš krvácet. Ani říznutí, ani odřenina Moc je v krvi, a odejde-li krev, odejde i déví. V den tvé první krve, první malé kapičky, informujeme kněží a ti zase prezidenta že déví odešla.

Pak už nebudeš božská a odejdeš z tohoto paláce a vrátíš se ke své rodině. Nebudeš krvácet.

Nemáš jméno. Jsi Taledžu, jsi Kumárí. Jsi bohyně.

To vše mi mé Kumárímy šeptaly, když jsme kráčely mezi kněžími za prezidentem. Ten měl na sobě západní oblek, ale tradiční klobouk. Věděl, že ačkoli už v Nepálu nejsou žádní králové, musí mi prokazovat úctu jako královně. Udělal namaste a sedli jsme si vedle sebe na staré královské lví trůny a dlouhá síň pulzovala duněním zvonů a bubnů Durbarského náměstí. Vzpomínám si, jak jsem si říkala, že i vládce se mi musí poklonit, ale že i bohyně musejí dodržovat pravidla.

Usměvavá Kumáríma a Vysoká Kumáríma Nejprve tedy o Vysoké Kumáfímě, z úcty k věku. Byla vysoká téměř jako běloška a vyzáblá jako uschlá větev. Nejprve jsem se jí bála. Pak ale promluvila a můj strach se navždy rozplynul; hlas měla líbezný jako zpěvný pták. Když mi něco vysvětlila měla jsem pocit, že tomu dokonale rozumím. Vysoká Kumáríma žila v malém bytě nad krámkem se suvenýry na okraji Durbarského náměstí. Z okna viděla můj Kumárí Ghar, mezi stupňovitými věžemi Hanumandhóky. Její muž zemřel na rakovinu plic, ze smogu a laciných indických cigaret. Její dva vysocí synové už byli dospělí a ženatí a měli vlastní děti, starší než já. Přede mnou vychovala pět Kumárí.

Dále si pamatuji na Usměvavou Kumárímu. Byla drobná a kulatá a měla problémy s dýcháním, takže používala inhalátory, modrý a hnědý. Často jsem slýchala jejich hadí syčení, když Durbarské náměstí halil zlatý smog. Usměvavá Kumáríma bydlela na novém předměstí na západních svazích; k paláci to byla dlouhá cesta, i královským vozem, který měla k dispozici. Měla čtyři děti, dvanáct, deset, devět a sedm let. Byla veselá a srdečná a chovala se ke mně jako ke svému pátému dítěti, tomu nejoblíbenějšímu, ale já cítila, že se mě pod tou maskou bojí, stejně jako ti muži převlečení za démony. Role Kumárímy byla tou největší poctou, v jakou mohla kterákoli žena doufat, třebaže její sousedé si mysleli něco jiného. Zavíráš se celé dny v té příšerné dřevěné kobce, a všechna ta krev, primitivní, středověké pověry. Ale oni tomu nerozuměli. Někdo musel chránit národ před lidmi, kteří by jej proměnili v druhou Indii, či nedej bože v druhou Čínu, někdo musel zachovávat starobylé zvyky božského království. Hned zpočátku jsem pochopila rozdíl mezi mými opatrovnicemi. Usměvavá Kumáríma mi byla matkou z povinnosti. Vysoká Kumáríma z lásky.

Nikdy jsem se nedozvěděla, jak se jmenují doopravdy. Rytmus jejich směn se během dnů a nocí měnil jako měsíční fáze. Usměvavá Kumáríma mě jednou přistihla jak hledím mříž džálí na tlustý měsíc o jedné z těch vzácných nocí, kdy je obloha čistá a zdravá, a okamžitě mě okřikla. Nezírej na tu věc, malá déví, vytáhne z tebe krev a přestaneš být déví.

Ve vězení dřevěných stěn a železných pravidel mého Kumárí Gharu se plynoucí léta spojila v jednolitý, jednotvárný proud času. Dnes odhaduji, že mi bylo pět, když jsem se stala déví Taledžu. Myslím, že se tehdy psal rok 2034. Tu a tam však na hladinu vyvstane jasná vzpomínka jako když květina prolomí sněhovou pokrývku.

Vzpomínka na monzunové deště na svažitých střechách, zurčící, dravou vodu ve strouhách a okenici, která se každý rok uvolnila a rachotila ve větru. Tehdy jsme ještě měli monzuny. Na hromové démony v horách kolem města, na svůj pokoj prosvětlovaný blesky. Vysoká Kumáríma se přišla podívat, jestli nepotřebuji uspat ukolébavkou, ale já se nebála. Bohyně se nesmí bát bouřky.

Na den, kdy jsem se šla projít do malé zahrady a Usměvavá Kumáríma vykřikla a padla na trávu k mým nohám. Už už jsem jí chtěla říct, ať vstane, ať to s tím uctíváním nepřehání, když zvedla ruku a mezi prstem a ukazováčkem se jí kroutila a svíjela a hledala místo k zakousnutí zelená pijavice.

Na ráno, týden po mých desátých narozeninách, kdy mi přišla Vysoká Kumáríma říct, že mě lidé vyzývají, abych se jim ukázala. Zpočátku jsem měla radost, že lidé chtějí, abych chodila na svou malou džharoku slavnostně oděná a nalíčená a nazdobená. Dnes už mě to ale unavuje – všechny ty vykulené oči a pootevřená ústa Každopádně si vzpomínám, že se Vysoká Kumáríma tenkrát pousmála, ale tajně, abych si toho nevšimla. Pak mě zavedla na džharoku, abych zamávala davům, a já spatřila, jak ke mně vzhlíží stovka čínských tváří, a uslyšela vysoké, vzrušené hlasy. Čekala jsem a čekala, ale dva turisté ne a ne odejít. Byli to běžní lidé, tmavé místní tváře, venkovský oděv.

„Proč nás zdržují?“ zeptala jsem se.

„Zamávej jim,“ vybídla mě Vysoká Kumáríma „Nic jiného nechtějí.“ Žena si všimla mé pozvednuté paže jako první. Zavrávorala a chytila se svého manžela za ruku. Muž se k ní naklonil, a pak se podíval na mě. Ve tváři se mu zračila celá plejáda emocí – šok, rozpaky, poznání, zhnusení, úžas, naděje. Strach. Zamávala jsem a muž zatahal ženu za rukáv, podívej, podívej se na ni. Pamatuji si, že jsem se navzdory všem pravidlům usmála. Žena se rozplakala. Muž se chystal něco vzkřiknout, ale Vysoká Kumáríma mě spěšně odvedla

„Kdo byli ti legrační lidé?“ chtěla jsem vědět. „Oba měli sněhobílé boty.“

„Tvá matka a otec,“ odpověděla Vysoká Kumáríma. Když mě vedla za ruku Duržinou chodbou, jako vždy opatrně, abych se volnou rukou neotřela o dřevěnou stěnu a nezadřela si třísku, cítila jsem, jak se chvěje.

Té noci se mi zdál sen mého života, který nebyl snem, ale vzpomínkou z velmi raného dětství, která klepala a klepala a klepala na dveře mého vědomí. Za denního světla bych ji dovnitř nevpustila a tak musela přijít v noci, tajnými dvířky.

Visím v kleci nad propastí. Hluboko pode mnou teče řeka mléčná bahnem a naplaveninami, pění a bublá přes balvany a kusy skal odlomené z horských úbočí. Přes propast je od mého domu k letnímu pastvisku natažené ocelové lano a já sedím v drátěné kleci, v níž se přes řeku převážejí kozy. Za zády mi běží hlavní cesta po níž jako vždy burácejí náklaďáky, a za ní modlitební praporce a reklama na balenou vodu Kinley na průčelí našeho rodinného motorestu. Má klec se ještě pořád houpe od posledního kopnutí mého strýce. Vidím jej, jak rukama a nohama objímá lano a kření se na celé kolo. Mezi předními zuby má mezeru. Jeho pleť má barvu letního bronzu, na dlaních je rozpraskaná a hnědá od aut, která opravuje. Motorový olej prosákl hluboko do vrásek. Nakrčí na mě nos, odhákne jednu nohu a znovu nakopne mou klec na kladce. Klec se houpe, lano se houpe, hory, nebe i řeka se houpou, ale já jsem ve své malé kozí kleci v bezpečí. Takhle mě už kopali přes řeku mnohokrát. Strýc popoleze za mnou. Tak jsme doma překračovali řeku, kopmo a lezmo.

Neviděla jsem, co jej postihlo – možná něco s mozkem, jako ta nemoc, kterou v horách trpí lidé z nížin. Každopádně když jsem se na něj znovu podívala, visel strýc na laně jen za pravou ruku a nohu. Jeho levé končetiny visely dolů a třásly se jako kráva s proříznutým hrdlem, třásly lanem i mou malou klecí. Jsou mi tři a přijde mi to legrační, divadýlko, které strýc hraje jen pro mě, a tak začnu taky třást klecí, poskakuju nahoru a dolů, houpu strýcem nahoru a dolů, nahoru a dolů. Polovina těla jej neposlouchá a on i přesto leze dál, posune ruku po laně, rychle, aby se nepustil, a za ní posune nohu a celou tu dobu se houpe nahoru a dolů, nahoru a dolů. Teď něco křičí, ale z úst mu vychází jen skřek a sliny, protože levou polovinu obličeje má ochromenou. Pak vidím, jak se jeho prsty pouštějí. Vidím, jak se přetáčí a jeho zaháknutá noha sklouzává z lana. Padá dolů, polovinou těla se marně natahuje, polovinou úst křičí. Vidím, jak se odráží od balvanů a metá kotrmelce, takové jsem vždycky chtěla umět. Vidím, jak šplouchne do řeky a béžová voda se za ním zavře.

Můj starší bráška mě hákem na laně přitáhl domů. Když mí rodiče viděli, že neječím, ani vzlyk, ani slza že nemám ani na krajíčku, uvědomili si, že se jednou stanu bohyní. A já se ve své drátěné kleci usmívala

* * *

Nejjasněji si pamatuji festivaly, protože jen tehdy jsem vycházela z Kumárí Gharu. Dasáin, na konci léta byl ze všech nejúžasnější. Osm dní bylo město rudé jako krev. Poslední noc festivalů jsem probděla, ležela v posteli a poslouchala hlasy dole na náměstí, které se stékaly do jediného mohutného lomozu. Nějak takhle, představovala jsem si, musí hučet moře, hlasy mužů hrajících o přízeň Lakšmí, bohyně hojnosti. I můj otec a strýcové poslední noci Dasáinu hrávali karty. Vzpomínám si, že jsem k nim jednou sešla a ptala se, čemu se tak smějí, a oni se na mě otočili od svých karet a rozchechtali se naplno. Nevěděla jsem, že je na světě tolik mincí, kolik tenkrát leželo na jejich stole. Oproti osmé noci Dasáinu v Káthmándú to vsak nebylo nic. Usměvavá Kumáríma mi prozradila, že někteří kněží budou muset pracovat celý rok, aby ší vydělali zpátky vše, co oné noci prohrají. Á pak přišel den devátý, velký den festivalu, a já vyplula ze svého paláce a město mě uctívalo.

Čtyřicet mužů mě neslo na nosítkách položených na bambusových žerdích tlustých jako můj trup. Nosiči šli opatrně, vážili každý krok, protože ulice byly kluzké. Obklopená bohy a kněžími a sádhuy (sádhu – svátý muž, mnich) třeštícími náboženským zápalem, proplouvala jsem městem na svém zlatém trůně. Nejblíže ze všech byly mé Kumárímy, mé dvě matky, tak velkolepé a zdobné ve svých rudých róbách a s rafinovaným účesem a líčením, že vůbec nepřipomínaly lidské ženy. Ale hlas Vysoké Kumárímy a úsměv Usměvavé Kumárímy mě konejšily, když jsme se s Hanumanem a Taledžu prodírali jásajícím davem a hudbou a praporci, jasnými proti modrému nebi, a pachem, který jsem si pamatovala z oné noci, kdy jsem se stala bohyní, pachem krve.

Toho Dasáinu mne město přijalo jako nikdy předtím. Hřmot Lakšmíiny noci pokračoval až do dalšího dne. Coby Taledžu Déví jsem si správně neměla všímat tvorů tak nízkých jako obyčejní lidé, ale koutkem bohatě nalíčeného oka jsem přesto tu a tam nakoukla přes hradbu bezpečnostních robotů kráčejících vedle mých nosičů a viděla, že ulice, které se rozbíhaly jako paprsky kola od ústřední Četrapatího stupy, přetékají lidmi. Všichni mávali plastikovými lahvemi a šplíchali k nebi vodu. Stříbrné pentle a fábory průzračné tekutiny ve vzduchu jiskřily, lámaly se a pršely jim zpátky na hlavu. Lidé byli promáčení na kost, ale nic na to nedbali. Ve tvářích se jim zračila zanícená zbožnost.

Vysoká Kumáríma si všimla mého udiveného výrazu, naklonila se ke mně a zašeptala mi do ucha:

„Dělají púdžu (púdža – obecný výraz pro hinduistický náboženský rituál) za déšť. Monzun nepřišel už podruhé za sebou.“

Když jsem jí odpovídala, Usměvavá Kumáríma mě ovívala vějířem, aby nikdo neviděl, jak se mi pohybují rty. „My stejně nemáme déšť rádi,“ řekla jsem pevně.

„Bohyně si nemůže dělat jen to, co má ráda“ Vysoká Kumáríma na to. „Déšť je vážná věc. Lidé nemají vodu. Řeky vysychají.“

Vzpomněla jsem si na řeku, která tekla hluboko pod domem, kde jsem se narodila, na vodu mléčnou a divokou a žíhanou nažloutlou pěnou. Vzpomněla jsem si, jak spolkla mého strýce, a nedokázala si představit, že by někdy mohla zeslábnout, zhubnout, vyhladovět.

„Tak proč vylévají vodu na ulici?“ nechápala jsem.

„Aby jim déví dopřála déšť,“ vysvětlila Usměvavá Kumáríma Byla jsem bohyně, ale přesto jsem v tom neviděla sebemenší smysl. Zamračila jsem se a snažila se porozumět lidské povaze… a tak jsem se podívala přímo na něj, když se na mě vrhl.

Měl městsky bledou pleť a vlasy učesané na patku, která mu spadla do očí, když vyskočil z davu. Přiložil si ruce k límci své košile s šikmými pruhy; lidé se před ním rozestupovali. Mladík zahákl palce do smyček černého provazu. Viděla jsem, jak otevírá ústa křičí z plných plic. Pak jeden ze strojů švihl paží a mladíkova hlava vyletěla do vzduchu. Jeho oči a ústa se proměnily v kroužky; jeho výraz se ze vzteklého přeskupil na dokonale udivený. Prezidentův stroj zasunul čepel zpátky do paže, jako kluk, který skládá nožík, dřív, než si mladíkovo tělo, stejně jako ta legrační koza tenkrát v Hanumandhóce, uvědomilo, že je mrtvé a skácelo se k zemi. Dav vřískal a sunul se od bezhlavé^ mrtvoly co nejdál. Mí nosiči se kymáceli, vrávorali, nevěděli kam jít, co dělat. Na okamžik jsem si pomyslela, že mě pustí na zem.

Usměvavá Kumáríma zavřískla děsem. „Ach! Ach! Ach!“ Na tváři j sem měla krev.

„To není její,“ volala Vysoká Kumáríma „To není její!“ Naslinila kapesník a jemně mi setřela mladíkovu krev z tváře. Záhy se k nám davem probili tělesní strážci v tmavých oblecích a se slunečními brýlemi na očích. Zvedli mě, překročili ležící tělo a naložili mě do přistaveného auta

„Rozmazali jste mi mejkap,“ řekla jsem jednomu z nich, když auto vyrazilo k paláci. V úzkých uličkách před ním lidé jen tak tak uskakovali.

Té noci přišla za mnou do pokoje Vysoká Kumáríma Nebem hřměly helikoptéry pátrající po atentátnících. Helikoptéry a stroje podobné prezidentově robotické gardě, které uměly létat a shlížet do ulic Káthmándú ostřížím zrakem. Vysoká Kumáríma si sedla ke mně na postel a položila na mou rudě a zlatě vyšívanou pokrývku průhlednou modrou krabičku. Uvnitř byly dvě bledé pilulky.

„Abys lépe usnula“

Zavrtěla jsem hlavou. Vysoká Kumáríma schovala krabičku zpátky do rukávu svého roucha

„Kdo to byl?“

„Fundamentalista Karsevak. Ubohý mladý blouznivec.“

„Hinduista? Proč nám chtěl ublížit hinduista?“

„To je na tom právě šílené, déví. On a jemu podobní si myslí, že náš národ příliš tíhne k západní kultuře, že se příliš vzdálil od svých kořenů a náboženské tradice.“

„A tak napadl nás, Taledžu Déví? Vyhodil by do vzduchu vlastní bohyni, kdyby mu robot neusekl hlavu. To je skoro tak podivné jako lidé, kteří vylévají vodu za déšť.“

Vysoká Kumáríma sklonila hlavu. Vsunula dlaň do šerpy svého roucha a vytáhla druhý předmět, který přede mne položila stejně přesně a pečlivě jako pilulky na spaní. Byla to lehounká bezprstá rukavička, na pravou ruku, a k jejímu hřbetu byla přichycená plastová kudrlinka podobná malinkému kozímu embryu.

„Víš, co to je?“

Přikývla jsem. Během slavnostního průvodu mi přišlo, že rukavičku mají na ruce všichni vyznavači do jednoho, každou chvíli ji někdo zvedl nad hlavu, aby si mě vyfotil. Palmer.

„Posílá mi zprávy přímo do hlavy,“ šeptla jsem.

„To je to nejmenší, co pro tebe mohu udělat, déví. Představ si, že palmer je jako tvá džharoka (vydžharoka – malý uzavřený balkónek, „zavěšený“ na průčelí domu či paláce), ze které se však můžeš dívat nejen na Durbarské náměstí, ale na celé Káthmándú, na celý Nepál, na celý svět. Je to sintel, strojová inteligence, myslící věc, jako ty stroje na nebi, jen mnohem chytřejší. Aeroboti umějí jen létat a pátrat a nic víc, ale tenhle sintel ti odpoví na všechny otázky. Stačí se jen zeptat. A ptát by ses měla, déví. Kumárí nebudeš navěky. Přijde den, kdy odejdeš z paláce a vrátíš se do opravdového světa. Nejsi má první svěřenkyně.“ Vzala moji hlavu do dlaní, a pak se znovu odtáhla. „Jsi výjimečná dívka, má déví, ale dívky natolik výjimečné, aby se mohly stát Kumárí, to mají v opravdovém světě těžké. Lidé budou říkat, že jsi nemocná. Možná i něco horšího…“

Uchopila kozí embryo a jemně mi ho zasunula za ucho, aby zažehnala pláč. Cítila jsem, jak mi umělá hmota šátrá po kůži, pak si Vysoká Kumáríma nasadila rukavičku, udělala mudru a já v hlavě uslyšela hlas. Zářivá slova se vyloupla ze vzduchu mezi námi, písmo, které mne Vysoká Kumáríma tak trpělivě učila číst.

Nikdo jej nesmí najít, říkala její tančící ruka. Nikomu o něm neříkej, ani Usměvavé Kumárímě. Vím, že jí tak říkáš; ona by ale nepochopila. Měla by za to, že je to znesvěcení, znečištění. některých ohledech se zase tolik neliší od toho mladíka, který ti chtěl ublížit. Bude to jen mezi mnou a tebou, bude to naše tajemství.

Později mě Usměvavá Kumáríma přišla zkontrolovat a ubezpečit se, zda nejsou v místnosti blechy, ale já dělala, že spím. Rukavičku a embryo jsem měla schované pod polštářem. Představovala jsem si, že ke mně promlouvají skrz husí peří a měkkou heboučkou bavlnu a posílají mi útěšné sny, zatímco mi nad hlavou vířily helikoptéry a robotičtí lovci. Jakmile za Usměvavou Kumárimou zapadly dveře, nasadila jsem si rukavičku, zasunula si kudrlinku za ucho a vydala se hledat ztracený déšť. Našla jsem jej sto padesát kilometrů nad zemí, prostřednictvím meteorologického aerobota kroužícího nad východní Indií. Viděla jsem monzun, oblouk mračen zaháknutý nad mořem jako kočičí dráp.

V naší vesnici jsme měli kočky, nedůvěřivá stvoření, která se živila myšmi a ječmenem. Do Kumárí Gharu však žádná kočka nesměla. Shlížela jsem na své království, ale neviděla jsem nikde žádná města ani paláce ani samu sebe. Viděla jsem jen hory, bílé hřebeny korunované modrým a šedým ledem. Byla jsem bohyní hor. A ten pohled mě zbavil veškeré pýchy, protože mé království nebylo ničím, drobounký kamenný strup na nesmírném světadílu, který visel pod ním jako plné kravské vemeno, ztěžklý a přetékající lidmi a jejich skvostnými městy a slavnými národy. Indie, kde se zrodili naši bohové a naše jména.

Za tři dny pochytala policie atentátníky a začalo pršet. Mraky visely nízko nad Káthmándú. Déšť smýval z chrámů na Durbarském náměstí barvu, ale lidé v rozbahněných ulicích tloukli do plechovek a kovových hrnců a pěli chválu na Taledžu Déví.

„Co s nimi bude?“ zeptala jsem se Vysoké Kumárímy. „S těmi zlými muži?“

„Pravděpodobně je pověsí,“ odpověděla má poručnice.

Ten podzim po popravě zrádců se nespokojenost konečně vyřinula do ulic jako obětní krev. Mé jméno si brali na pomoc obě strany – policie i demonstranti. Další mě dávali za příklad toho, co je na naší zemi dobré, i co je s ní v nepořádku. Vysoká Kumáríma se mi to snažila vysvětlit, ale já od svého šíleného a nebezpečného světa odvracela pozornost jinam, k ohromné, starobylé zemi na jihu, rozprostřené pod Nepálem jako sukně zdobená drahokamy. V takových chvílích nebylo těžké nechat se zlákat děsivou hloubkou jejích dějin, bohy a válečníky, kteří se po ní proháněli, jednou říší za druhou. Má zem byla vždy hrdá a svobodná, já však poznala muže, kteří osvobodili Indii z područí poslední říše, muže jako živoucí bohy, a viděla, jak svoboda puká neshodami a intrikami a korupcí a rozpadá se na znesvářené státy – Ávadh, Bhárat (Bhárat – původní sanskrtský výraz pro Indii), Spojené státy bengálské, Maráthu, Kamátaku.

Legendární jména, legendární místa Zářivá města stará jako svět. Tam sintely chodily přelidněnými ulicemi jako gandhárvové. Tam na každou ženu připadali čtyři muži. Tam lidé odvrhli staré předsudky a ženy se vdávaly co nejvýše na kastovním žebříčku, jak to jen šlo, a muži se naopak snažili neklesnout příliš hluboko. Jejich vůdci a strany a politika mě nadchly stejně jako každého Inda a také jejich sintelové telenovely, které v té velké zemi tolik milovali. V Indii jsem pobývala většinu oné brzké, mrazivé zimy, kdy policie a vládní stroje znovu nastolily pořádek v celém městě.

Jednoho dne jsem se probudila a dřevěný dvůr paláce pokrýval sníh, a pod sněhem se choulily i střechy Durbarského náměstí jako mrzutí, zimomřiví starci. To už jsem věděla, že za podivné počasí nemůžu já, ale nesmírné, pomalé změny klimatu. Usměvavá Kumáríma ke mně přistoupila, když jsem seděla v křesle na své džharoce a dívala se, jak se venku z bílého nebe sypou vločky tlusté a měkké jako popel. Poklekla přede mnou, mírně sklonila hlavu a promnula si ruce schované v širokých rukávech svého oděvu. V chladu a vlhku trpěla na revma

„Déví, nejsi snad pro mne jako má vlastní?“

Zakomíhala jsem hlavou ze strany na stanu; nechtěla jsem odpovědět ano.

„Déví, copak jsem kdy ze sebe nevydávala jen to nejlepší?“

Stejně jako její kolegyně v létě, i ona vytáhla z rukávu umělohmotnou krabičku na léky a postavila si ji na dlaň. Napjala jsem se jako struna; pilulky uvnitř ve mně budily takovou hrůzu, jako nic, co mi kdy dala Vysoká Kumáríma

„Vím, jak jsme tady všichni šťastní, ale změna vždy přijde. Změna v okolním světě, jako tenhle sníh – nepřirozený, déví, nesprávný – změna v našem městě. A ani tady se před ní: neschováme, květinko. I tebe jednou dostihne. Tebe a tvé tělo. Jednou se z tebe stane žena. Zabránila bych tomu, kdybych mohla má déví. Ale nemohu. Nikdo nemůže. Mohu ti však nabídnout… pozdržení. Odklad. Vezmi si tyhle pilulky. Zpomalí změny ve tvém těle. Snad o několik let. Pak spolu budeme moci zůstat déle.“ Uctivě ke mně vzhlédla. Usmála se. „Copak jsem pro tebe nechtěla vždy jen to nejlepší?“

Natáhla jsem ruku. Usměvavá Kumáríma mi do dlaně vyklepala pilulky. Sevřela jsem ruku v pěst a sklouzla ze svého řezávaného trůnu. Cestou zpátky do pokoje jsem slyšela, jak Usměvavá Kumáríma prozpěvuje děkovné modlitby bohyním vyrytým ve dřevu. Podívala jsem se na tabletky ve své dlani. Modrá působila tak nepatřičně. Nalila jsem si ve své malé umývárně vodu do sklenice a zapila je dvěma hlty.

Poté jsem už je brala každý den, dvě pilulky, modré jako Pán Krišna, které se vždy zázračně zjevily na mém nočním stolku. Ani nevím proč, ale Vysoké Kumárímě jsem o tom nikdy neřekla, ani když poznamenala, jak jsem najednou popudlivá, na obřadech podivně roztěkaná a duchem nepřítomná. Pověděla jsem jí, že za to může našeptávání déví ve stěnách. Dobře jsem si uvědomovala, že vzhledem ke své výjimečnosti – nebo duševní poruše, jak tomu někteří říkali – se nad tím nikdo nepozastaví. Té zimy jsem byla unavená a letargická. Zostřil se mi čich, najednou jsem kolem sebe cítila vše do posledního nepatrného odéru, a lidé na palácovém nádvoří, jejich stupidní, vzhůru obrácené tváře, mě doháněly k zuřivosti. Někdy jsem se jim neukázala celé týdny. Dřevěné chodby pronikavě čpěly mosazným pachem staré krve. Díky moudrosti démonů dnes už vím, že mé tělo se proměnilo na chemické bojiště, kde spolu válčily hormony se supresivy Usměvavé Kumárímy. Toho roku přišlo těžké, vlhké jaro a já si v tom horku připadala tlustá a nateklá, jako kolébavá bandaska tekutin pod svými objemnými šaty a voskovitým líčením. Malé modré pilulky jsem začala házet do toalety. Kumárí jsem byla již sedm Dasáinů.

Myslela jsem si, že se pak začnu znovu cítit tak jako předtím, ale mýlila jsem se. Nebylo mi nevolno, jako z pilulek, spíš mne ovládla přecitlivělost, intenzivní vědomí vlastního těla. Ležela jsem v posteli a cítila jak se mi prodlužují nohy. Velmi silně jsem si začala uvědomovat své drobné bradavky. Horko a vlhko bylo čím dál nesnesitelnější, nebo se mi to alespoň zdálo.

Kdykoli jsem přitom mohla otevřít palmer a zeptat se jej, co se to se mnou děje, ale neudělala jsem to. Bála jsem se, že mi řekne, že se blíží konec mého božství.

Vysoká Kumáríma si určitě všimla, že se lem mé róby už nedotýká podlahy, byla to však Usměvavá Kumáríma která si mě vzala stranou, když jsme pospíchaly chodbou k audienční síni, na okamžik zaváhala a pak řekla měkce, jako vždy usměvavě:

„Ty nám rosteš před očima déví. Bereš pořád…? Ne, odpusť, jistě… To musí být tím horkem, děti při něm raší jak plevel. Mé vlastní vyrůstají ze všech šatů, nic už jim nepadne.“

Dalšího rána když jsem se oblékala ozvalo se tiché zaklepání na dveře, jako zaškrábání myši či zacvakání hmyzu.

„Déví?“

Kdepak hmyz, kdepak myši. Ztuhla jsem, s palmerem v ruce; kudrlinka mi do hlavy brebentila ranní zprávy z Ávadhu a Bharátu.

„Oblékáme se.“

„Ano, déví, proto za vámi jdu.“

Tak tak jsem si stačila stáhnout palmer z ruky a nacpat jej pod matraci, když se dveře otevřely.

„Oblékat se samy umíme už od šesti,“ prskla jsem.

„Ale ovšem,“ usmála se Usměvavá Kumáríma „Někteří kněží si nicméně povšimli jisté nedbalosti v úpravě obřadního roucha“

Postavila jsem se ve své rudozlaté noční košili před Usměvavou Kumárímu, rozpřáhla ruce a otočila se kolem dokola jako ti lidé, kteří se tancem uvádějí do transu a které tu a tam vídám ze svých nosítek. Usměvavá Kumáríma si povzdechla

„Déví, víš přece stejně dobře jako já…“

Svlékla jsem si košili přes hlavu a stanula před ní nahá, vzývala ji pohledem, jen ať se podívá, jen ať hledá známky ženství.

„Vidíš?“ řekla jsem.

„Ano,“ odvětila Usměvavá Kumáríma, „ale co to máš za uchem?“

Natáhla ruku po kudrlince. Bleskově jsem si ji stáhla a schovala ji v pěsti.

„Je to, co si myslím, že to je?“ Měkké, usměvavé, velké tělo vyplňovalo prostor mezi mnou a dveřmi. „Kdo ti to dal?“

„To je naše,“ pronesla jsem tím nejautoritativnějším hlasem, na jaký jsem se zmohla, jenže jsem byla jen nahá dvanáctiletá holka přistižená při špatnosti a taková má menší autoritu než prach na zemi.

„Dej mi to.“

Zaťala jsem pěst ještě silněji.

„Jsme bohyně, nemůžeš nám přikazovat.“

„Bohyní jsi, dokud se jako bohyně chováš, aprávě teď se chováš jako drzý spratek. Ukaž mi to.“

Byla mou matkou a já její dcerou. Rozevřela jsem prsty.

Usměvavá Kumáríma se odtáhla, jako bych držela jedovatého hada. V očích její víry to také tak bylo.

„Znesvěcení,“ vydechla. „Pošpiněné, všechno je pošpiněné.“ Její hlas zesílil. „Já vím, kdo ti to dal!“ Než jsem stačila pěst znovu sevřít, švihla rukou a plastovou kudrlinku mi sebrala. Hned ji však upustila na zem, jako by se o ni popálila Viděla jsem, jak se zvedá lem její sukně, jak se její pata snáší k zemi, ale byl to můj svět, mé orákulum, mé okno do krásna Skočila jsem střemhlav, abych malé plastové embryo zachránila Nepamatuji si bolest, ani šok, dokonce ani to, jak Usměvavá Kumáríma zavřískla hrůzou, když její pata dopadla, ale nadosmrti budu mít před očima jak můj pravý ukazováček pukl ve spršce rudé krve.

* * *

Spěchala jsem večerní špičkou Dillí a za mnou vlál ve větru palláv (palláv – volný konec sárí) mého sárí. Řidič malé rikši vosí barvy se za neustálého troubení vklínil mezi těžkopádnou nákladní soupravu pomalovanou křiklavými podobiznami bohů a apsar a krémové vládní maruti (Maruti – indická automobilová značka) a vnořil se do obří dopravní čakry kolem Connaughtova náměstí. V Ávadhu řídí lidé ušima Lomoz klaksonů a houkaček a zvonků cyklorikš útočil ze všech stran naráz. Rozezněl se ještě před ranním ptactvem a utichl až dlouho po půlnoci. Řidič objel sádhua, který procházel dopravou s takovým klidem, jako by se brodil Jamunou. Tělo měl bílé posvátným popelem, truchlivý přízrak, ale jeho Šivův trojzubec plál v nízkém slunci krvavě rudou. Myslela jsem si, že Káthmándú je špinavé, ale nazlátlý přísvit a neuvěřitelné západy slunce v Dillí svědčily o mnohem horším znečištění. Krčila jsem se vedle Díptí na zadním sedadle rikši se smogovou maskou na tváři a brýlemi na očích, kvůli ochraně jemného líčení. Ale záhyb mého sárí mi ve večerním větru vlál přes rameno a drobounké stříbrné zvonky na lemu tiše zvonily.

Naše malá flotila čítala pět rikš. Uháněli jsme po širokých třídách z dob britského Rádže (Rádž – vláda, panství, obvykle odkaz na britskou vládu v Indii), kolem rozměrných červených budov staré Indie, ke skleněným věžím nového Ávadhu. Kolem věží kroužili černí papíroví draci, mrchožrouti, kapsáři mrtvých. Odbočili jsme do ulice pod chladivými nimbami, na příjezdovou cestu k vládnímu domku. Hořící pochodně nás dovedly k pilířové verandě. Domovní personál v rádžputských uniformách nás doprovodil k šádí (šádí – sanskrtský výraz pro svatební slavnost; v kontextu povídky výraz pro různé formy seznamování a námluv) markýze.

Mamadží dorazila přede všemi ostatními. Nervózně poletovala a pobíhala mezi svými ptáčaty, tu si olízla palec a něco přeleštila, tady některé narovnala ramena, tam jinou pokárala „Stůjte rovně, hrbit se mi tu nikdo nebude. Mé dívky budou na téhle šádí ty nejhezčí, jasné?“ Švíta její kostnatá, nevrlá asistentka posbírala naše smogové masky. „Tak holky, palmery připravit.“ Obvyklou rutinu už jsme znaly stejně jako vojáci na přehlídce. Zvednout ruku, nasadit rukavici, nasadit prsteny, hoek schovat za náušnice a hlavu cudně přikrýt dupattou lemovanou třásněmi. „Dnešní večer nám dopřál vzorek těch nejkvalitnějších synů Ávadhu. Creme de la creme.“ Ani jsem nemrkala když mi ve vnitřním zraku rolovaly příslušné životopisy. „Tak jo, děvčata první tucet zleva dvě minuty na každého, a pak k dalšímu na seznamu. Šup šup!“ Mamadží tleskla a my se srovnaly do řady. Kapela spustila mišmaš hudebních čísel z Města a venkova, mýdlového seriálu, který byl v sofistikovaném Ávadhu národní posedlostí. Stály jsme tam, dvanáct mladičkých holek na vdávání, a čekaly, až rádžputští sluhové odsunou zadní stěnu altánu.

Aplaus se rozezněl všude kolem nás jako déšť. Sto mužů stálo v přibližném půlkruhu, nadšeně tleskalo, po tváři jim tančilo světlo karnevalových lampiónů.

Když jsme přijeli do Ávadhu, ze všeho nejdříve jsem si všimla lidí. Lidé se tlačili, lidé žebrali, lidé mluvili, lidé se kvapně míjeli bez jediného ohlédnutí, slůvka či pokývnutí. Myslela jsem si, že v Káthmándú žije víc lidí, než je lidská mysl schopna obsáhnout. To jsem však ještě neznala Staré Dillí. Nepřetržitý hluk, všednodenní bezohlednost, absence sebemenší úcty ke druhým mě šokovala. Člověk se mohl v tom davu ztratit jako dešťová kapka ve vodojemu. Hned po lidech jsem si všimla toho, že většina z nich jsou muži. Bylo to opravdu tak, jak mi dosud našeptával můj palmer. Na každou ženu připadali čtyři muži. Nikdy nepřestanu žasnout nad tím, jak může obyčejná metoda určování pohlaví plodu tak dokonale rozložit celý národ.

Kvalitní muži, slušní muži, chytří muži, bohatí muži, muži oddaní ctižádosti, kariéře a majetku, muži vlivní a nadějní. Muži bez sebemenší šance vzít si ženu z vlastní třídy a kasty. Muži bez jakékoli naděje na vůbec nějakou ženu. Šádí byl kdysi výraz pro svatební oslavu, skvostný ženich na nádherném bělouši, nevěsta plachá a rozkošná za zlatým závojem. Pak se z šádí stalo synonymum pro seznamovací agentury: půvabná Agarwálka s pšeničnou pletí, americká univerzita MBA, hledá sobě rovného, úředníka/vojáka k manželskému svazku. Dnes to byly přehlídky potenciálních nevěst, manželský trh pro nezadané muže s bohatým věnem. S věnem, z něhož si strhávala tučný honorář šádí agentura Krásná dívka.

Krásné dívky se seřadily na levé straně Hedvábné zdi, která půlila zahradu vedví. Prvních dvanáct mužů utvořilo šik na pravé straně. Přímili se a vypínali ve svých parádních šatech a oblecích, ale já viděla že jsou nervózní. Hedvábná zeď byla obyčejnou přepážkou ze sárí přikolíčkovaných ke šňůře natažené mezi dvěma umělohmotnými stojany; v sílícím večerním větru se třepotala a vlnila Formální hold dávné tradici. Parda (parda – zejm. v muslimských zemích izolace žen od mužů). Ta sárí ani nebyla hedvábná.

První přistoupila ke zdi Rešmí. Byla to Jádavka (Jádavové – příslušníci významné kšatrijské kasty) odněkud z uttarákhandského venkova s velkýma rukama a s velkou tváří. Rolnická dcera Uměla vařit, šít a zpívat, vést domácí účty, zacházet s domácími sintely i služebnictvem. Jejím prvním potenciálním vyvoleným byl lasiččí mužík s povislou čelistí, v úřednické bílé a s néhrúovskou čapkou na hlavě. Měl špatné zuby. Špatné zuby nikdy nebrat. Kterákoli z nás by mu řekla rovnou, že návštěvy šádí jsou pro něj vyhozené peníze, oba však udělali namaste a vystoupili z řady, na tři kroky od sebe, přesně podle pravidel. Na konci krátké procházky se Rešmí zařadila zpátky na konec našeho šiku a čekala na dalšího nápadníka Po velkých šádí jako tahle jsem měla na nohou krvavé mozoly. Rudé šlépěje na mramorových podlahách prostorné haveli (haveli – v severní Indii a Pákistánu velké městské sídlo) naší Mamadží. Já vystoupila z řady s Ašókem, mohutnou dvaatřicetiletou koulí, která při valivé chůzi hvízdavě supěla Ašók měl na sobě objemnou volnou kurtu (kurta – indická košile) dle současné módy a byl to Paňdžábec čtvrté generace. Jeho kosmetická úprava sestávala z neovladatelného vousu a mastných vlasů, které čpěly po pomádě značky Dapper Deepak. Že je to jeho první šádí, jsem poznal a ještě dřív, než udělal namaste. Viděla jsem, jak se mu při čtení mého résumé pohybují oční bulvy. Já to jeho ani číst nepotřebovala Datarádža na první pohled. Mluvil jen o sobě a o své úžasné práci o specifikacích jakéhosi nového proteinového procesoru, o wetwaru, který zrovna kultivoval, o sintelech, které si vydržoval ve své stáji, o svých cestách do Evropy a Spojených států, kde ho všichni slavní a vlivní znali a pokaždé srdečně vítali.

„Ávadh samozřejmě nikdy neratifikuje Hamiltonův zákon, ani kdyby Šrívastava a prezident McAuley byli třeba pokrevní bratři, nicméně kdyby jej ratifikoval, kdybychom na něco tak nemožného přece jen přistoupili, no tak to by byl konec ekonomiky. Ávadh rovná se informační technologie, v Mehraulí je víc absolventů než v celé Kalifornii. Američani sice blekotají cosi o výsměchu lidské duši, naše sintely úrovně 2.8 ale potřebují. Víte, co je to úroveň 2.8? To je sintel, který projde testem lidskosti v 99 případech ze sta Všichni totiž vědí, že nikdo neumí kvantové krypto jako my, takže se nebojím, že nám náš datový ráj zavřou, a i kdyby zavřeli, inu, hned vedle je Bhárat a Ránaovci se před Washingtonem nikdy neskloní, určitě ne v situaci, kdy čtvrtinu jejich forexu dělají licence na Město a venkov a to je stoprocentní sintelová produkce…“

Byl to velký přátelský klaun s majetkem, za který bych si mohla koupit svůj bývalý palác na Durbarském náměstí i se všemi kněžími. V duchu jsem se modlila k Taledžu, abych si nikdy nemusela vzít takového suchara Ašók se zastavil v půli kroku, tak náhle, že jsem málem zakopla

„Nesmíte se zastavovat,“ sykla jsem. „Taková jsou pravidla“

„Páni,“ vydechl. Stál jako trouba a vyvaloval na mě oči. Za námi se štosovaly korzující páry. Periferním viděním jsem si všimla jak na mě Mamadží naléhavě, výhružně gestikuluje. Popožeň ho. „No teda Vy jste bývalá Kumárí.“

„Prosím, Ašóku, všichni se na nás dívají.“ Zatahala bych jej za ruku, ale to by byl ještě smrtonosnější prohřešek.

„Jaké to bylo, dělat bohyni?“

„Už jsem zase jen obyčejná holka“ odvětila jsem. Ašók cosi tiše zabručel, jako by dosáhl malého osvícení, a dal se znovu do kroku. Než jsme dorazili na konec Hedvábné zdi, promluvil na mne možná ještě jednou, dvakrát, nevím, neslyšela jsem ho. Neslyšela jsem hudbu, neslyšela jsem dokonce ani neutuchající hřmot dillíské dopravy. V hlavě mi zněl jen vysoký pištivý zvuk mezi očima zvuk pláče, který si nesmím dovolit. Tlustý, sebestředný, blábolivý Ašók mě poslal ve vzpomínkách zpátky do oné noci, kdy jsem přestala být bohyní.

Bosá chodidla pleskala po leštěném dřevu Kumárí Gharu.

Běžící nohy, tlumená volání, čím dál vzdálenější. Klekla jsem si na zem, stále nahá tak, jak jsem se vysvlékla před svou Kumárímou, a dívala se, jak mi z rozdrcené špičky prstu kape na malovanou dřevěnou podlahu krev. Nepamatuji si bolest, či se mi spíš zdálo, jako bych svou bolest pozorovala zvenčí, jako čísi cizí. Daleko, daleko odsud stála Usměvavá Kumáríma jako přimražená a dlaněmi si hrůzou a provinilostí přikrývala ústa. Hlasy utichly a zvony Durbarského náměstí se rozhoupaly a rozezvonily, volaly své bratry po celém Káthmándú, a ti jim odpovídali, dokud o pádu Kumárí Déví nezpívalo celé údolí od Bhaktapuru po Trisúli Bázár.

Během jediné noci jsem se proměnila zpátky v člověka. Vzali mě do Hanumandhóky – tentokrát jsem šla po dláždění jako všichni ostatní – kde kněží odříkali poslední púdžu. Odevzdala jsem svá rudá roucha a šperky a krabičky s líčidly, vše úhledně složené a navršené. Vysoká Kumáríma mi obstarala lidské šaty. Napadlo mě, že je koupila už před nějakým časem. Prezident se nepřišel rozloučit. Už jsem nebyla sestrou národa. Jeho lékaři mi alespoň hezky sešili prst, ačkoli mě upozornili, že už mi bude nadosmrti připadat trochu necitlivý a tuhý.

Z paláce jsem odjela za úsvitu, kdy zametačky čistily dlažební kameny Durbarského náměstí pod meruňkovým nebem, v tichém vládním mercedesu s tónovanými skly. S Kumárímami jsem se rozloučila u palácové brány. Vysoká Kumáríma mě k sobě krátce přitiskla

„Ach, tolik jsem toho nestihla Inu, bude to muset stačit.“

Cítila jsem, jak se chvěje, jako ptáče, které člověk drží příliš pevně v dlani. Usměvavá Kumáríma se na mě ani nepodívala. A já tomu byla ráda.

Zatímco jsem proplouvala procitajícím městem, snažila jsem se pochopit, co to znamená být obyčejným člověkem. Bohyní jsem byla tak dlouho, že už jsem si ani nepamatovala, jak žijí smrtelníci. Jelikož jsem však neregistrovala žádnou velkou změnu, pojala jsem podezření, že Kumárí je bohyní jen proto, že to říkají lidé kolem ní. Cesta stoupala zelenými předměstími, pak se zúžila, začala se klikatit a přibylo na ní pestře pomalovaných autobusů a náklaďáků. Domy byly čím dál vyzáblejší a ošuntělejší, scvrkly se na skromné motely a čajové Stánky, a pak už jsem se vynořila z města, poprvé za sedm let. Přitiskla jsem ruce a tvář k oknu a shlížela na Káthmándú pod peřinou oranžového smogu. Vůz se připojil ke dlouhé koloně, která se pomalu sunula po úzké, nahrubo zpevněné cestě přilepené k horskému úbočí. Nade mnou svahy strakaté pasteveckými přístřešky a kamennými svatyňkami, na nichž se třepotaly modlitební praporce. Pode mnou divoká, kávově mléčná voda Brzy doma Napadlo mě, jak daleko za námi jsou další vládní vozy s kněžími, kteří se už vydali na lov malých holek vykazujících dvaatřicet znamení dokonalosti. A pak mercedes objel záhyb údolí a já byla doma, Šákja známá parkoviště náklaďáků a benzinové pumpy, krámky a chrám Padmy Narešváry, zaprášené stromy s kmeny pomalovanými bílými kruhy a mezi nimi kamenná zeď a klenutý průchod, za kterým vedlo schodiště dolů po terase k našemu domu a v tom kamenem orámovaném obdélníku nebe mí rodiče. Stáli bok po boku, pevně, stydlivě se k sobě tiskli, stejně jako tenkrát, na nádvoří Kumárí Gharu.

* * *

Otevřeně se vztekat či zuřit, to bylo pod úroveň naší Mamadží, nelibost však dát najevo uměla Nejtenčí možná róti k večeři, nejskrblivější naběračka dhálu. Nové holky jdou, udělej místo, udělej místo; vyhostili mě do nejvyššího, nejdusnějšího pokoje, nejdál od chladivého bazénku na nádvoří.

„Požádal mě o palmerovou adresu,“ prohodila jsem.

„Kdybych dostala rupii za každou palmerovou adresu,“ mávla rukou Mamadží. „Zajímala ho na tobě jen ta neobvyklost, slunko. Antropologie. O ruku by tě nikdy nepožádal. Kdepak, raději na něj zapomeň.“

Vyhnanství ve věži však bylo jen malým trestem, neboť mne alespoň vyzvedlo vysoko nad lomoz a výpary starého města A ani menší porce mě tolik nebolely – po celé ty dva roky, co jsem pobývala v haveli, bylo jídlo stejně sotva poživatelné. Dřevěnou mřížkou, za vodojemy a satelitními anténami a dětmi, které na střechách proháněly kriketový míček, jsem viděla cimbuří Rudé pevnosti, minarety a dómy Džáma Masdžidy a za nimi blyštivé skleněné a titanové věže Nového Dillí. A výš než vše ostatní stovky holubů, kteří měli k nožkám připevněné keramické píšťalky, takže při poletování nad Čándní čókem vyluzovali melodické hvízdání a cvrlikání. A Mamadží její světaznalá moudrost tentokrát zradila, protože Ašók mi potají posílal zprávy, někdy se ptal na můj dřívější život mezi božstvy, většinou ale psal o sobě a svých velkých plánech a nápadech. Jeho slova barvy šeříku, která se mi vznášela ve vnitřním zraku, na pozadí spletitých siluet mých džálí, vnášela světlo a radost do těch horkých letních dnů. Objevila jsem rozkoš politické debaty; proti Ašókově veselému optimismu jsem stavěla titulky zpravodajských serverů, Z novinových sloupků a blogů se zdálo být jisté, že Ávadh výměnou za status dobrého přítele Spojených států Hamiltonův zákon nakonec ratifikuje, čímž postaví mimo zákon všechny sintely chytřejší než langur. Mamadží jsem se o naší komunikaci ani slovem nezmínila. Určitě by řekla, že buď ať mě požádá o ruku, nebo si nechá zajít chuť.

Jednoho horkého předmonzunového večera kdy se klukům nechtělo ani do kriketu a nebe bylo jako převrácená mosazná mísa přišla za mnou do mé vížky nad starou kupeckou haveli Mamadží. Džálí jsem v rozporu s pravidly cudnosti nechala otevřené dokořán a mé jemné záclony se lehounce vlnily v závanech horka stoupajícího z ulic.

„Ještě pořád jíš můj chleba“ Špičkou nohy šťouchla do mého thálí (thálí – typické indické jídlo, soubor různých pokrmů servírovaných v několika malých miskách). V takovém vedru se nedá jíst, nedá se dělat nic než ležet a čekat na déšť a chládek, pokud měl letos vůbec nějaký přijít. Z nádvoří ke mně doléhaly hlasy ostatních dívek, které si smáčely nohy v bazénku. Ten den bych dala nevím co, abych mohla posedávat na dlážděném okraji s nimi, pronikavě jsem si však uvědomovala, že v haveli šádí agentury Krásná dívka žiji ze všech nejdéle. Nechtěla jsem být jejich Kumáríma Když se k nim tichou poštou v chladivých mramorových chodbách donesla zvěst o mém dětství, prosily mě tady o malou púdžu, tam o drobný zázrak, aby našly toho pravého. Po čase jsem je však začala odmítat, ne snad protože bych se bála, že už nemám žádnou moc – že jsem nikdy žádnou neměla – ale že má moc přešla ze mne do nich, a proto si všechny berou bankéře a televizní manažery a prodavače mercedesů.

„Měla jsem tě nechat v té nepálské žumpě. Prý bohyně! Cha! A já husa se nechala umluvit, že jsi prvotřídní zboží. Muži! Mají sice hromady akcií a byty na Čoupatty, ale hluboko uvnitř jsou pověrčiví jak venkovský jádav.“

„Je mi to líto, Mamadží,“ řekla jsem a odvrátila pohled.

„Copak za to můžeš? Však ses narodila dokonalá jen na dvaatřicet různých způsobů. Tak a teď mě poslouchej, ptáče. Přišel mě navštívit jistý muž.“

Muži k nám chodili na návštěvu pořád, zvědavě vzhlíželi k oknům, k šelestění a chichotání Krásných dívek za dřevěnými džáli (džáli – v architektuře plocha perforovaného kamene nebo zdobeného mřížkoví), zatímco čekali v chládku na nádvoří, až je Švíta uvede k Mamadží. Muži s nabídkami k sňatku, muži s předmanželskými smlouvami, muži se zálohami na věno. Muži žádající o zvláštní, soukromé prohlídky. A právě na jednu takovou si přišel muž, o němž se mi zmínila Mamadží.

„Pohledný mladík, kvalitní mladík, pouhých dvacet let. Otec obchoduje ve velkém s vodou. Požádal o privátní schůzku s tebou.“

Okamžitě jsem pojala podezření, jenže mezi Krásnými dívkami Dillí, ještě víc než mezi kněžími a Kumárímami Káthmándú, jsem se naučila nedat na své nalíčené tváři nic znát.

„Se mnou? Taková čest… a že je mu jen dvacet… a k tomu solidní rodina, s konexemi.“

„Je to bráhman.“

„Já jsem sice jen Šákja.“

„Ne ne… je to bráhman.“

Tolik jsem toho nestihla, řekla Vysoká Kumáríma, tenkrát, když královský mercedes vyrazil od vyřezávané dřevěné brány Kumárí Gharu. Jediné zašeptání přes okno by mi prozradilo všechno důležité – prokletí Kumárí.

Sákji se mě stranili. Lidé přecházeli na druhou stranu ulice, kde bylo vždycky něco zajímavějšího k vidění než na té mé. Staří rodinní přátelé chvíli nervózně přikyvovali, než si vzpomněli, že mají něco důležitého na práci. Prodavači čaje mi nalévali zdarma, abych si připadala provinile a šla jinam. Přátelila jsem se s řidiči autobusů a kamionů, kteří zastavovali u naší biodieselové pumpy. Nejspíš si říkali kdo je ta zvláštní dvanáctiletá holka, která se potlouká kolem odpočívadel. A někteří určitě pomysleli i na leccos jiného. Vesnice za vesnicí, město za městem se ta zvěst šířila po severní cestě, legenda o bývalé Kumárí.

A pak začalo docházet k nehodám. Malému klukovi usekl klínový řemen nissanu ruku v lokti. Jeden adolescent vypil špatné rakší (rakší – tradiční nepálský a tibetský alkoholický nápoj) a zemřel na otravu alkoholem. Muž se dostal mezi dva náklaďáky a ty jej rozdrtily. U čajových Stánků a autodílen se začalo vzpomínat na mého strýce, který se zřítil do propasti, zatímco nastávající bohyně poskakovala v drátěné kleci a smála se a smála a smála.

Přestala jsem vycházet z domu. Když se vlády nad západní částí káthmándského údolí ujala zima, nevyšla jsem z pokoje někdy celé týdny. Dlouhé dny jsem jen pozorovala plískanice za oknem, modlitební praporce, které vítr ohýbal téměř do vodorovné polohy, rozhoupaný kabel provizorní lanovky. Zuřivou, rozvodněnou řeku pod ním. Té zimy ke mně hlasy démonů z hor promlouvaly obzvlášť hlasitě, nenávistně hučely cosi o proradných Kumárí, které se zpronevěřily posvátnému odkazu své déví.

Nejkratšího dne roku zavítal do Šákji nákupčí nevěst. Zaslechla jsem neznámého muže na pozadí televize, která brebentila v obýváku dnem i nocí. Pootevřela jsem dveře na škvíru, jen abych dovnitř vpustila hovor a svit ohně v krbu.

„Ani bych od vás nevzal peníze. Ale tady v Nepálu se ženicha stejně nedočkáte. Všichni ten příběh znají, a i když dělají, že mu nevěří, stejně se chovají, jako by věřili.“

Slyšela jsem otcův hlas, ale nerozeznala slova Pak znovu nákupčí:

„Možná by zabrala někde dole, v Bháratu nebo Avadhu.

Dillí jsou už tak zoufalí, že berou i Nedotknutelné. Tihle Indové jsou divný pronárod; některým by se možná líbilo mít za manželku bohyni, kvůli prestiži, rozumíte. Jenže zatírn to ještě nejde. Je moc mladá, na hranici by ji poslali zpátky. Mají svá pravidla V Indii, pravidla, věřili byste tomu? Zavolejte mi, až jí bude čtrnáct.“

Dva dny po mých čtrnáctých narozeninách se nákupčí vrátil do Šákji a odvezl si mne ve svém japonském SUV. Nelíbila se mi jeho společnost a nevěřila jsem jeho rukám, a tak jsem spala nebo spánek předstírala celou cestu do mokřinatých nížin na úpatí Himálají. Když jsem se probudila, byli jsme již hluboko v mé dětské zemi snů. Myslela jsem, že mě nákupčí odveze do starobylého, posvátného Váránasí, nového hlavního města Bháratu a slovutné dynastie Ránaů, leč Ávaďané byli zřejmě proti hinduistickým pověrám odolnější. A tak jsem se ocitla v nesmírné nesourodé hřmící aglomeraci dvou Dillí, podobné mozku o dvou hemisférách, a v šádí agentuře Krásná dívka. Kde muži na ženění nevěnovali takovou pozornost čtyřiadvacetihodinovým zpravodajským kanálům, či alespoň ne drbům o bývalých nepálských bohyních. A kde jedna skupina byla předmětem ještě větší pověrčivé bázně než prokleté Kumárí – geneticky upravené děti zvané bráhmani.

Nadaní moudrostí, nadaní zdravím, nadaní krásou, úspěchem a statutem, vlastnostmi, které nikdy neztratí na hodnotě, které nelze proplýtvat či prohrát v kasinu, protože jsou zabudované v každém zákrutu DNA. Bráhmanští potomci nejvyšší indické smetánky se dožívali vysokého věku, dvakrát delšího než jejich rodiče, platili za to však nemalou cenu. Patřili totiž opravdu k nejvyšší indické kastě, té nade všemi, tak vznešené, že byli vlastně novými Nedotknutelnými. Ideální partner bývalé bohyně – nový bůh.

* * *

Západní obzor osvětlovaly výtrysky hořících plynů z komínů tughlackých hutí a továren. Z vrcholku vysoké věže jsem si prohlížela skryté geometrie Dillí, náhrdelník světla kolem Connaughtova náměstí, velkolepou zářící síť monumentálního sídla mrtvého britského Rádže, nesouvislý svit starého města na severu. Střešní apartmán ve špičce rozmáchlého křídla Nárájanovy věže byl celý ze skla; skleněné stěny, skleněný strop a pode mnou leštěný obsidián, ve kterém se odrážela noční obloha. Šla jsem s hvězdami nad hlavou i pod nohama Byt byl navržený tak, aby v návštěvnících vzbuzoval úžas a bázeň. Ne však v dívce, která viděla démony stínající kozí hlavy, která kráčela po krvavém hedvábí k vlastnímu paláci. Která přišla oblečená, na požádání hostitele, v plném slavnostním ustrojení bohyně. Rudá róba rudé nehty, rudé rty, rudé oko Šivovo namalované nad černými očními stíny, pokrývka hlavy vyšívaná falešným zlatém a zdobená umělými perlami, prsty obtěžkané okázalými prsteny od klenotníků z bazaru Kinárí, lehký řetízek z pravého zlata spojující nos a náušnici. Znovu jsem byla Kumárí Déví. Mí démoni se ve mně neklidně vrtěli.

Mamadží mě ovinula lehkým voálovým čádorem (čádor – šátek muslimských žen), údajně na ochranu mejkapu, ve skutečnosti však proto, aby mě skryla očím ulice. Rikša vyrazila z nádvoří haveli a holky za mnou volaly požehnání a modlitby. Celou cestu ze starého města do nového mě Mamadží neúnavně cepovala.

„Ani necekneš, rozumíš? Když na tebe promluví, sklopíš hlavu jako řádná hinduistka. Co bude třeba říct, řeknu já. Tys možná byla bohyně, ale on je bráhman. Ten tvůj ubohý palác by si mohl koupit desetkrát. Ale hlavně ať tě neprozradí oči. Ty budou mlčet především. Alespoň to tě v Káthmándú naučili, ne? Tak, ptáče, konečná, jdeme na námluvy.“

Střešní apartmán osvětlovala jen záře města a utajené lampy, z nichž se linul znepokojivý modrý přísvit. Véd Prakáš Nárájan seděl na musnudu, tabuli holého černého mramoru, jeho prostota podávala výmluvnější důkaz moci a bohatství než jakákoli okázalost. Mé bosé nohy ševelily po hvězdné podlaze. Když jsem přistoupila ke stupínku, modré světlo zesílilo. Véd Prakáš Nárájan na sobě měl nádherně vyšívané dlouhé šervání a tradiční těsné kalhoty čurídar. Předklonil se do světla a já potřebovala veškeré sebeovládání, které mi vštípila Vysoká Kumáríma, abych nezalapala po dechu.

Na trůně mughalského císaře seděl desetiletý chlapec.

Dvojnásob dlouhý život, ale o polovinu pomalejší stárnutí. Lepší kompromis kolkatští genetičtí inženýři se čtyři miliony let starým lidským genomem nevyjednali. Dětský manžel pro kdysi dětskou bohyni. Jenže tohle ve skutečnosti nebylo dítě. Měřeno legálním statutem, zkušenostmi, vzděláním, vkusem a emocemi to byl dvacetiletý mladík. Po všech stránkách, kromě té tělesné.

Nohy mu ani nedosahovaly na zem.

„Pozoruhodné, vskutku pozoruhodné.“ Měl chlapecký hlas. Sklouzl z trůnu, obcházel mě a prohlížel si mě jako exponát v muzeu. Byl o hlavu menší než já. „Ano, ta je opravdu výjimečná. Jak zní dohoda?“

Mamadží ode dveří řekla číslo. Pamatovala jsem na její slova a snažila se mu nedívat do očí.

„Přijatelné. Můj právník vám koncem týdne doručí předmanželskou smlouvu. Bohyně. Moje bohyně.“

A pak jsem přese všechno zachytila pohled jeho očí a pochopila, kam se u něj poděla všechna ta léta. Byly modré, nelidsky modré, a studenější než světlo v jeho palácové věži.

* * *

Tihle bráhmani jsou horší než my, co se společenské hierarchie týče. Ašók mi psal do mého orlího hnízda na vrcholku šádí haveli, napůl vězení, napůl budoáru nastávající nevěsty. Kasty v kastách jiných kast. Jeho slova vždy chvíli visela ve vzduchu nad zamženými cimbuřími Rudé pevnosti, než je rozehnali muzikální holubi. Tvé děti budou požehnány.

Až dosud jsem ani nepomyslela na povinnosti ženy vdané za desetiletého kluka.

Véda Prakáše Nárájana jsem si vzala jednoho nesnesitelně horkého dne v mikroklimatické bublině na pečlivě střiženém trávníku před hrobkou císaře Humayuna Stejně jako onoho večera kdy jsme se poprvé setkali, i tentokrát jsem byla oděná jako Kumárí. Můj manžel, zahalený zlatém, přijel na bílém koni, následován kapelou a tuctem slonů s choboty pomalovanými pestrobarevnými obrazci. Nad celou událostí bděli bezpečnostní roboti. Astrologově prohlásili, že dnešní den provázejí příznivé auspicie, a starý bráhman, v původním smyslu slova s červenou šňůrkou přes prsa, našemu svazku požehnal. Všude kolem mne se třepotaly růžové lístky, pyšný Védův otec s matkou rozdávali hostům drahokamy z Hajdarábádu a mé šádí sestry plakaly štěstím i smutkem z mého odchodu. Mamadží tu a tam popotáhla a stará zlovolná Švíta chodila kolem prohnutých stolů a zásobila se jídlem zdarma. Zatímco nám tleskali a my přijímali zástup gratulantů, všimla jsem si ostatních zachmuřených desetiletých kluků a jejich nádherných, vysokých, zahraničních manželek. Připomněla jsem si, kdo je tady dítě. Žádná z nich však nebyla bohyně.

Už si příliš nepamatuji velkolepou slavnost, která následovala snad jen že sestávala z nekonečného sledu tváří a úst, která se otevírala a hlučela a polykala sklenku za sklenkou francouzského šampaňského. Já nepila, protože mi alkohol nechutná, ale můj mladý manžel si ve svém královském oděvu dopřával, nejen pití, ale i velkých doutníků. Když jsme nasedli do auta – líbánky byla další západní tradice, kterou jsme přejali – zeptala jsem se, jestli někdo vůbec uvědomil mé rodiče.

Letěli jsme do Mumbaí firemním tilt-jetem. Já nikdy předtím neletěla. Tiskla jsem obě dlaně, stále ozdobené svatebním mendí (mendí – aplikace henny na kůži; dočasné tetování), na okno, jako bych chtěla uchopit a uchovat si každý pohled na Dillí, které se pod námi prudce propadalo. Takové byly mé božské vize, když jsem si z postele svého Kumárí Gharu prohlížela Indii. Ocitla jsem se na palubě dopravního prostředku hodného skutečné bohyně. Když jsme však přelétávali vysoké věže Nového Dillí, démoni mi šeptali budeš stará a vrásčitá a on teprve na vrcholku sil.

Když limuzína z letiště odbočila na Marině Drive a já spatřila jiskření města na hladině Arabského moře, požádala jsem manžela abychom na chvíli zastavili, vystoupila jsem ven a užasla Do očí mi vhrkly slzy. S tejná voda v tobě jako y moři, pomyslela jsem si. Ale démoni mě nenechali na pokoji: vzala sis něco, co není člověkem.

Mé líbánky sestávaly z jednoho zázraku za druhým. Náš podkrovní apartmán se skleněnými stěnami a výhledem na západ slunce nad Čoupatty. Nové skvostné oděvy, ve kterých jsme se projížděli po bulvárech, odkud se na nás usmívala filmová božstva a žehnala nám ve virtuálním zraku našich pahnerů. Barva pohyb, hluk, brebentění; lidé a lidé a lidé. A za nimi hukot a šumění a šepotání cizího moře.

Pokojské mě uchystaly ke svatební noci. Vzaly si na pomoc koupele a balzámy, oleje a masáže, vytáhly mi již blednoucí ornamenty mendí vzhůru po pažích, přes malá vzpřímená ňadra, a pak dolů k manipúraka čakře nad pupkem. Do vlasů mi vpletly zlaté pramínky, na paže navlékly náramky, na prsty u rukou u nohou prsteny a napudrovaly mou tmavou nepálskou pleť. Očistily mě vonným dýmem a růžovými lístky, zahalily do závojů a hedvábí lehkého jako fáma Prodloužily mi řasy a nalíčily oči a zbrousily nehty do elegantních, barevných špiček.

„Co mám dělat? Muže jsem se ještě nikdy nedotkla,“ ptala jsem se, ale ony jen udělaly namaste a bez odpovědi vyklouzly z pokoje. Ale ta starší – Vysoká Kumáríma jak jsem jí v duchu říkala – mi nechala na svatebním divanu malou talekovou skříňku. Uvnitř ležely dvě bílé pilulky.

Byly výborné, samozřejmě. V jednu chvíli jsem nervózně, stísněně postávala na turkestánském koberci vedle průhledných záclon, kterými vlnil měkký noční vzduch provoněný mořem, a v další mi skrze mou zlatou kudrlinku pronikly do mozku výjevy z Kámasútry, vířily a kroužily kolem mě jako holubi na Čándní čóku. Dívala jsem se na obrazce, které mi mé šádí sestry nakreslily na dlaně a které nyní tančily a kroutily se, jako by chtěly uniknout z mé kůže. Vůně a parfémy mého těla byly živé, dusivé. Jako by mi někdo sloupl kůži a odhalil každičký nerv. I pouhý dotek téměř nehybného nočního vzduchu byl nesnesitelný. Každý klakson na Marině Drive mi kapal do uší jako lité stříbro.

Dostala jsem hrozný strach.

Vtom se otevřely dvoukřídlé dveře a dovnitř vešel můj manžel. Byl oblečený jako mughalský grand, na hlavě turban posázený drahokamy a na sobě rudé plisované roucho s dlouhými rukávy, vepředu znepokojivě vyboulené.

„Má bohyně,“ řekl. A pak si odhrnul roucho a já spatřila co stálo v tak pyšném pozoru.

„Schizofrenie je příšerně ostré, řezavé slovo,“ řekl Ašók.

V prstech točil stonkem rudé růže bez trnů. „Staromódní. Dnes se tomu říká disociativní porucha Až na to, že žádné poruchy neexistují, jen behaviorální adaptace. A tu jsi právě potřebovala, aby ses psychicky vyrovnala se svým božstvím. Disociaci. Disjunkci. Od svého já jsi odštěpila tu druhou, aby sis uchovala zdravý rozum.“

Noc v zahradách datarádži Ašóka V kamenných žlábcích čárbághu (čárbágh – zahrada v perském stylu; čtyřstranná plocha rozdělená chodníčky nebo kanálky na čtyři menší části) zurčela voda. Cítila jsem ji, sladkou a vlhkou. Smog nám držela od těla tlaková záclona a dillískou dopravu stínily stromy. Viděla jsem dokonce i pár nejjasnějších hvězd. Seděli jsme v otevřeném čátri (čátri – altánek s kupolovou stříškou, typický prvek mughalské architektury), mramor byl stále zahřátý denním svitem. Na stříbrných thálí ležely měkké datle, chalva (chalva – pochoutka z rozemletého sezamu, ořechů a medu) – obsypaná mouchami – složený paan. Do světla které se linulo z koloniálního domu, vstoupil bezpečnostní robot a znovu zmizel ve stínech. Nebýt jeho, připadala bych si jako v dobách rádžů.

Čas se rozklížil, ševelil a třepotal se jako holubí křídla Disociativní chování. Mechanismus adaptace. Běžela jsem palmovými alejemi Mumbaí a šálem si zakrývala svou novomanželskou parádu, v níž jsem si připadala odhalenější než nahá. Běžela jsem beze směru, bez cíle. Taxíky troubily, řidiči se mi prudce vyhýbali; když jsem přebíhala rušné cesty. I kdybych měla drobné na rikšu – copak žena bráhmana potřebuje sprostou hotovost? – nevěděla bych, jakou adresu udat. Ale mé druhé, démonické já to zřejmě vědělo, protože jsem se náhle ocitla v ohromné mramorové hale nádraží, nepatrné smítko nehybnosti uprostřed deseti tisíců uspěchaných cestujících a žebráků a prodavačů a personálu. Šály a přehozy jsem si křečovitě tiskla k tělu. Vzhlédla jsem ke kupoli z rudého britského kamene a teprve tehdy si s hrůzou uvědomila co jsem vlastně provedla.

Nevěsta na útěku, bez jediné paisa sama na mumbaiském nádraží Čatrapatí Šivádžího. Každou minutu z něj vyjíždělo sto vlaků ke stovce různých destinací, ale já neměla kam jít. Lidé na mě civěli, nevěděli, zda jsem luxusní kurtizána nebo pouliční Nedotknutelná. Ve své hanbě jsem si vzpomněla na kudrlinku za uchem. Ašóku, napsala jsem na pískovcové pilíře a vířící billboardy. Pomoz mi!

Postroj byl z rudé kůže dovedně vykládané zdobnými sklíčky. Zlaté spony je Védovi držely kolem boků a pro jistotu také na ramenou. Podrobnosti postroje se mi vybavují tak zřetelně, protože na to, co nesl, j sem se nedokázala podívat víc než jednou. Čemý. Masivní, jako koňský, ale lehce zahnutý vzhůru. Vroubkovaný a posetý hladkými cvočky. Víc si nepamatuji, protože pak už se svatební pokoj kolem mne rozevřel jako korunní plátky leknínu a mé smysly splynuly v jeden a já běžela apartmány hotelu Tádž Marině.

Co jsem si představovala? Jak jinak to u tvora s choutkami a tužbami dospělého, ale tělem desetiletého chlapce mohlo asi dopadnout?

Služebné a garderobiérky na mě zíraly, jak neartikulovaně vřeštím, chňapám po závojích, šálech, po čemkoli, čím bych zakryla svou hanbu. Z obrovské, nesmírné dálky zněl hlas mého muže opakující Bohyně! Má bohyně! stále dokola

* * *

„Já ale nechci být rozdvojená, nechci být sebou a tou druhou, proč nemůžu být jen jedna?“ Zoufalstvím jsem si bušila dlaní o čelo. „Uzdrav mě, dej mě do pořádku!“ Střepy vzpomínek. Průvodčí v bílých uniformách, kteří mi servírují horký čaj v soukromém kupé v první třídě expresu šatabdi. Roboti čekající na peronu se starožitným krytým palankýnem, ve kterém mě pronesli dillískou dopravou do zelených svěžích geometricky rozdělených Ašókových zahrad. Ale v pozadí všeho stále plál jeden nehasnoucí výjev, bílá pěst mého strýce se pouští lana, strýc padá, pravou nohou hrabe do prázdna, mizí v pěnivých vodách divoké řeky. Už tehdy jsem se rozdělila vedví. Strach a šok. Smích a radost. Jak jinak by člověk přežil božství?

Bohyně. Má bohyně.

Ašók nerozuměl. „Chtěla bys snad vyléčit nadání zpěvákovi? Šílenství neexistuje, jen různé způsoby adaptace. Inteligence je evoluce. Já například podle některých vykazuji příznaky mírného Aspergerova syndromu.“

„Nevím, co to znamená.“

Ašók točil stonkem růže tak prudce, že jej přetrhl.

„Už jsi přemýšlela o tom, co si teď počneš?“

Nepřemýšlela jsem prakticky o ničem jiném. Nárájanovi se nevzdají věna bez boje. Mamadží by mě vymetla koštětem z domu. Má rodná vesnice se mi navždy uzavřela.

„Možná na pár dní, kdybys mohl…“

„Doba není příznivá… Komu bude Lók Sabha popřávat sluchu? Rodině stavitelů přehrady, která zaručí národu zdroj vody na příštích padesát let, nebo softwarovému podnikateli se stájí sintelů úrovně 2.75, které Američané považují za šajtánovo sperma? Rodinné hodnoty mají v Ávadhu pořád svou váhu, to bys měla vědět sama nejlépe.“

Slyšela jsem, jak říkám hláskem malé holčičky: „Kam mám jít?“

Pamatovala jsem na historky nákupčích o bývalých Kumárí, které si nikdo nechtěl vzít a které se nemohly vrátit domů a které končily v ženských klecích Váránasí a Kolkaty. Číňané za bývalé bohyně královsky platili.

Ašók si olízl rty.

„Znám někoho v Bháratu, ve Váránasí. Ávadh a Bhárat jsou ustavičně na kordy.“

„Ach, děkuji ti, děkuji…“ Klekla jsem si před ním na kolena a sevřela mu ruce v dlaních. Ašók odvrátil zrak. Navzdory umělému chládku čárbaghu se vydatně potil.

„Není to dar. Je to… zaměstnání. Práce.“

„Práce, nevadí, pracovat umím, jsem dobrá, všechno zpracuju, oč jde? To je jedno, naučím se…“

„Transport jistých komodit.“

„Jakých komodit? Ale to je jedno, já unesu cokoli.“

„Sintely.“ Převrátil paan ve stříbrné misce ze strany na stranu. „Nehodlám čekat na to, až mi na zahradě přistanou Šrívastavovi Krišňáci s exkomunikačním warem.“

„Hamiltonův zákon,“ zkusila jsem, třebaže jsem nevěděla, oč jde, netušila jsem, co většina Ašókových mumlavých poznámek a zdlouhavých proslovů znamená.

„Povídá se, že všechno nad 2.5.4“ Ašók si kousal spodní ret. Zorničky se mu pomalu rozšiřovaly paanem, který mu stoupal do hlavy jako dým.

„Udělám vše, co budu moci.“

„Ještě jsem ti neřekl, jak mé sintely přeneseš. Absolutně bezpečně, neprůstřelně, tam, kam žádný Krišnův policajt nedosáhne.“ Dotkl se pravým ukazováčkem svého třetího oka. „Ty a ta druhá.“

* * *

Odletěla jsem do Kéraly a nechala si implantovat procesor}’. Operaci provedli dva chirurgové na přestavěném plynovém tankeru zakotveném v mezinárodních vodách. Oholili mi mé dlouhé krásné černé vlasy, otevřeli lebku a dovnitř poslali drobounké robotky, menší než ti nejmenší pavoučci, aby mi do mozku vetkali počítačová vlákna. Protože se nacházeli mimo jurisdikci rychlých člunů kéralské pobřežní stráže, mohli provádět ty nejtajnější zákroky, většinou pro armády západních zemí. Přidělili mi domek a jednu Australanku, která na mě dohlížela než se mi zahojily stehy a dorostly vlasy popohnané hormonálními urychlovači.

Proteinové čipy, odhalí je jen skenery s tím nejvyšším rozlišením, ale na tebe se nikdo nepodívá dvakrát; nikdo nebude prověřovat další šádí holku na lovu manželů.

A tak jsem šest týdnů seděla a zírala na moře a říkala si, jaké by to asi bylo utopit se v něm, přímo uprostřed, sama ztracená, tisíc kilometrů od nejbližší pomocné ruky. A tisíc kilometrů severně odtud, v Dillí, si muž v indickém obleku potřásl rukou s mužem v americkém obleku a oznámil světu uzavření Mimořádného spojenectví, které udělá z Ašóka psance.

Víš, kdo to jsou Krišnovi policajti? Lovci sintelů. Lovci lidí, kteří sintely chovají a přenášejí. Neznají ohledy. Nejsou vybíraví. Tebe ale nechytnou. Tebe nikdy nechytnou.

Naslouchala jsem démonům promlouvajícím do šumění a hučení příboje Indického oceánu. Démoni, jak jsem už věděla byli aspekty mého druhého já. Já se jich ale nebála. V hinduismu jsou démoni pouhými odrazy bohů. A u bohů je to stejné jako u lidí dějiny píší vítězové. Kdyby Rávana a jeho rákšasové (rákšasa – démon v hinduistické a buddhistické mytologii) vyhráli, jejich vesmír by se od toho našeho nikterak nelišil.

Jen ty je můžeš přenést. Jen ty máš odpovídající neurologickou architekturu. Jen ty v sobě sneseš jinou mysl.

Australanka mi nechala přede dveřmi malé dárky – umělohmotné náramky, gelové sandály, prstýnky, zavírací sponky. Kradla je po obchodech ve městě. Možná tak chtěla říct, že by mě bývala ráda poznala blíž, jenže se bála toho, co se ze mě stalo, co ze mě udělaly obvody v mé hlavě. Jako poslední ukradla nádhernou čistě hedvábnou dupattu, abych si měla cestou na letiště čím přikrýt svou střapatou kštici. Zpod jejího lemu jsem pozorovala jak ženy v obchodních sárí v odletovém salónku mluví do dlaně, a poslouchala jak pilotka líčí počasí v Ávadhu. Pak jsem vyhlédla z rikši na dívky, které se na svých skútrech beze strachu proplétaly dillískou dopravou, a přemýšlela, proč nemůžu mít život jako ony.

„Dorostly ti skvěle.“ Ašók poklekl na polštářky přede mnou. Čátri byla jeho posvátný palác, jeho chrám. Zvedl palmerovou rukavici a dotkl se ukazováčkem tilaku nad mým třetím okem. Cítila jsem jeho dech. Cibule, česnek, žluklý ghí. „Možná pocítíš lehkou dezorientaci…“

Zalapala jsem po dechu. Smysly se rozostřily, roztály, splynuly. Všechno jsem viděla slyšela cítila, hmatala, chutnala v jednom nerozlišeném vjemu, jako vnímají bohové a děti, celistvě a ryze. Zvuky byly barevné, lehounké a texturované, vůně promlouvaly a tiše zvonily. Pak jsem viděla sebe samu, jak prudce vstávám ze svých polštářků a kácím se na tvrdý bílý mramor. Slyšela jsem se vykřiknout. Ašók se ke mně vrhl. Dva Ašókové se ke mně vrhli. Ale nebyl to ani jeden. Viděla jsem jednoho Ašóka, dvojím zrakem, uvnitř své hlavy. Nedokázala jsem se v těch dvou výjevech vyznat, nevěděla jsem, který je ten pravý, který je můj, který jsem já. Z dálky několika vesmírů jsem slyšela někoho sténat pomoz mi. Viděla jsem, jak mě Ašókovi služební zvedli a odnesli do postele. Strop zdobený malovaným břečťanem, výhonky a lístky a kvítky, se nade mnou chvíli vzdouval jako monzunová mračna a pak odkvetl do zapomnění.

* * *

Probudila jsem se do horké noci, náhle, s vytřeštěnýma očima, všechny smysly v jednom ohni. Znala jsem polohu a rychlost každého hmyzu v mém vzdušném pokoji, který byl cítit po bionaftě, prachu a pačuli. Nebyla jsem sama. Pod klenbou mé lebky byla ta druhá. Ne však samostatná vědomá bytost, pouze jiná, oddělená manifestace mého já. Avatár. Démon.

„Kdo jsi?“ šeptla jsem. Můj hlas byl hlasitý a znělý, jako zvony na Durbarském náměstí. Neodpovědělo to – nemohlo, nebyl to inteligentní tvor – ale vyneslo mě to ven do čárbághu. Hvězdy, zamžené smogem, se nade mnou klenuly jako dóm. Půlměsíc ležel na zádech. Vzhlédla jsem k němu a propadla se do něj. Čandra Mangal. Budh. Guru. Šúkra Sáni. Rahú. Ketu. Planety nebyly jen vzdálená světla, koule z kamene a plynu; měly svá jména svůj charakter, své lásky a zášti. V hlavě se mi otáčelo sedmadvacet nakšater. Viděla jsem jejich tvary, jejich povahy, vazby mezi nimi, které je vplétaly do vztahů a příběhů a dramat stejně složitých a lidských jako Město a venkov. Viděla jsem čakru rášiů (ráši – ve védické astrologii znamení zvěrokruhu), Velkých domů, oblouk napříč nočním nebem, a to všechno se otáčelo a rotovalo, motory v motorech, nekonečná kola vlivů a osudů a delikátní komunikace, od okraje vesmíru po střed Země, na které jsem stála Planety, hvězdy, souhvězdí; nad hlavou se mi odvíjel příběh každého lidského života a já jeonohla přečíst všechny. Každé slovo.

Celou noc jsem si hrála mezi hvězdami.

Ráno jsem se, nad čajem v posteli, zeptala Ašóka: „Co je to?“

„Rudimentární úroveň 2.6. Džanampatrický (džanampatri – hindský horoskop) sintel, počítá astrologii, permutace. Myslí si, že přebývá tam někde nahoře, jako nějaká vesmírná opice. Ve skutečnosti není kdovíjak inteligentní. Vyzná se v horoskopech, ale to je tak vše. Tak a teď už vstávej a oblíkej se. Za chvíli ti jede vlak.“

Měla jsem rezervované místo v ženském voze vysokorychlostního expresu šatabdi. Manželé tam posílali své ženy, aby je chránili před pozorností mužských pasažérů, kteří se chovali, jako by každá žena v dohledu byla svobodná a k dispozici. A těch pár svobodných profesionálek je vyhledávalo z téhož důvodu. Řítili jsme se Severoindickou pánví rychlostí tři sta padesát kilometrů v hodině. Mou spolucestující usazenou na protější straně stolu byla muslimka ve formálním obchodním šalvaru. Celou cestu si mě opovržlivě měřila Čísi prostinká ženuška.

Nesoudila bys tak ukvapeně, kdybys věděla, co jsme zač, pomyslela jsem si. Mohli bychom nahlédnout do tvého života a vyčíst vše o tvé minulosti, přítomnosti i budoucnosti z hvězdných čaker. Té noci mezi souhvězdími jsem se svým démonem splývala a splývala, až už nebylo zřejmé, kde končí sintel a začínám já.

Myslela jsem si, že mi posvátné Váránasí bude zpívat jako Káthmándú, můj duchovní domov, město devíti milionů bohů a jedné bohyně. Zatímco mne však rikša vezla jeho ulicemi, viděla jsem jen další indické hlavní město a další indický stát. Světu se chlubil skleněnými věžemi a diamantovými dómy a průmyslovými zónami, těm se však u nohou povalovaly slumy a bašti (bašti – chudinská čtvrť) jako prasata na hnoji. Ulice začínaly v tomto století a končily v osmnáctém. Doprava a tlačenice a lidé, lidé, lidé, ale v naftovém dýmu, který mi prosakoval smogovou maskou, byl přece jen cítit náznak kadidla.

Ašókova váránaská agentka se se mnou setkala v Džantaru Mantaru, velké sluneční observatoři císaře Džaje Singha; sluneční hodiny a hvězdné sféry a stínové disky podobné modernistickým skulpturám. Byla trochu starší než já. Na sobě měla těsný hedvábný vršek a džíny, které jí visely na bocích tak nízko, že jí bylo vidět údolí mezi hýžděmi. Okamžitě jsem k ní pocítila nechuť, ona se však ve stínu Singhových astrologických instrumentů dotkla palmerovou rukavicí mého čela a já ucítila, jak ze mne hvězdy unikají. Nebe odumřelo. Předtím jsem byla znovu bohyní, a teď opět jen kusem masa Ašókova nána mi do dlaně vtlačila svazek rupií. Sotva jsem se na něj podívala. Sotva jsem slyšela jak mi říká, abych se něčeho najedla, sehnala si nějaké slušné šaty. Zůstala jsem sama. Bloumala jsem po příkrých kamenných schodech velké Samrat Jantry, aniž bych měla ponětí, kde jsem, kdo jsem, co dělám na půl cesty k vrcholku obří ručičky slunečních hodin. Na půl cesty k sobě. A pak se otevřelo mé třetí oko a já před sebou spatřila řeku, širokou a modrou. Spatřila jsem bílé písky východního pobřeží a přístřešky a ohně sádhuů. Viděla jsem gháty (ghát – dlážděný prostor na břehu řeky a schodiště vedoucí do vody

), kamenné schody do řeky, které se táhly po mé levici i pravici dál, než jsem dohlédla A viděla jsem lidi. Lidé se koupali, modlili, prali prádlo a nabízeli púdžu a kupovali a prodávali a žili a umírali. Lidé v loďkách a lidé na kolenou, lidé po pás v řece, lidé, kteří do dlaní nabírali stříbrnou vodu a polévali si hlavu. Lidé házeli na hladinu hrsti blatouchových lístků, lidé zažíhali malé svíčky díja z ghí a mangových listů a posílali je po proudu, lidé přinášeli své mrtvé a máčeli je v posvátné vodě. Viděla jsem, jak na ghátech hoří pohřební hranice, cítila jsem santálové dřevo, zuhelnatělé maso, slyšela jsem, jak puká lebka a propouští uvězněnou duši. Ten zvuk jsem už kdysi zaslechla na královských pohřebních ghátech v Pašupatináthu, když zemřela prezidentova matka Měkké lupnutí a duše byla volná. Byl to útěšný zvuk. Připomněl mi domov.

* * *

Toho podzimu jsem navštívila město na Ganze mnohokrát a pokaždé jako jiný člověk. Účetní, konzultantka, vojačka, mýdlová herečka správkyně databází – byla jsem bohyní tisíce kvalifikací. Od chvíle, kdy jsem na peronu dillíského nádraží narazila na Krišnovy policisty, kteří tam hlídkovali se svými roboty a puškami, které zabíjejí lidi i sintely, začala jsem střídat dopravní prostředky. Létala jsem, jezdila jsem vlakem, trmácela se celou noc v přeplněných venkovských autobusech, čekala jsem v mercedesu se šoférem v dlouhých frontách zářivě pomalovaných náklaďáků na ávadsko-bháratské hranici. Ty náklaďáky, stejně jako pukající lebky, mi připomněly mé horské království. Na konci cesty mě však pokaždé čekala holka s krysím obličejem, která zvedla ruku k mému čelu a znovu mě rozebrala na kusy. Toho podzimu jsem byla tkadlena daňová poradkyně, svatební agentka, mýdlová scenáristka a letecká dispečerka Krysí holka mi to všechno vzala.

A pak přišel den, kdy Krišnovi policisté čekali i na bháratském konci cesty. To už jsem se vyznala v politických reáliích stejně dobře jako Ašók. Bháraťané nehodlali ratifikovat Hamiltonův zákon – jejich mnohamiliardový mediální průmysl byl na pokročilých sintelech životně závislý – ale nechtěli si ani znepřátelit Ameriku. A tak přistoupili na kompromis – sintely nad úroveň 2.8 postavili mimo zákon a vše ostatní podléhalo schválení Krišnových policistů, kteří hlídkovali na letištích a nádražích. Jako by se člověk snažil přehradit Gangu dlaní.

Toho kurýra jsem si všimla krátce po startu. Seděl v letadle dvě řady přede mnou, mladý, jemné chmýří na bradě, oblečení pro mladé ve stylu stanice Star-Asia, pytlovité a objemné. Nervózní, nervózní, nervózní, neustále se díval do náprsní kapsy, díval se, díval se, díval. Drobný kriminálník, rádoby datarádža s hrstkou specializovaných 2.85ek nahraných v palmeru. Netušila jsem, jak proklouzl kontrolám na dillíském letišti.

Bylo jasné, že si jej váránaští Krišňáci okamžitě všimnou. Začali se k němu stahovat, když jsme stáli v řadě na pasovou kontrolu. Nevydržel. Vzal do zaječích. Ženy a děti mu uskakovaly z cesty. Řítil se ohromnými mramorovými halami ke světlu, k velké skleněné stěně a šílené dopravě za ní. Pěstmi pumpoval dopředu a dozadu. Slyšela jsem staccatové výkřiky Krišnových policistů. Viděla jsem, jak tasí zbraně. Jekot zesílil. Nezvedala jsem hlavu a šoupavě postupovala dál. Imigrační úředník mi zkontroloval dokumenty. Další šádí nevěsta na lovu. Kvapně jsem vyšla ven a zamířila k taxíkům. Příletová hala za mnou ztichla tak náhle, až se zdálo, že zní ozvěnou jako chrámový zvon.

V tu chvíli jsem se bála. A když jsem se vrátila do Dillí, připadlo mi, že mě mé obavy předešly. Město džinů bylo plné zvěstí. Vláda ratifikovala Hamiltonův zákon. Krišnovi policisté prohledávali dům po domu. Úřady začaly monitorovat palmerové soubory. Dětské sintelové hračky byly postaveny mimo zákon. Do země proudily jednotky americké námořní pěchoty. Premiér Šrívastava se chystal oznámit výměnu rupie za americký dolar. Bouře obav a spekulací a v jejím středu Ašók.

„Poslední akce a končíme. Uděláš to pro mě? Poslední cesta?“

Dům už zel prázdnotou. Všechen nábytek byl sbalený, zbývala jen procesorová jádra. Ta byla přikrytá bílými plachtami, přízraky tvorů, kteří v nich přebývali. Krišnovi policisté si je mohli klidně prověřit.

„Pojedeme spolu?“

„Ne, to by bylo moc riskantní. Ty půjdeš první a já dorazím, až to bude bezpečné.“ Zaváhal. Dnes večer zněla i doprava za vysokou zdí jinak. „Potřebuji, abys toho tentokrát pobrala víc než obvykle.“

„Kolik?“

„Pět.“

Viděl můj zdráhavý postoj. Zvedl mi palmer k čelu.

„Je to bezpečné?“

„Pět a konec. Nadobro.“

„Je to bezpečné?“

„Je to sled několika vrstev se společným ústředním kódem.“

Po dlouhé době jsem se podívala dovnitř, do sebe, na démanty, které mi Ašók vpletl do lebky. Obvody. Mozek v mozku.

„Je to bezpečné?“

Ašók polkl a kývl hlavou dopředu a dozadu – západní ano. Zavřela jsem oči. Pár sekund nato jsem ucítila teplý, suchý dotek jeho prstu na mém třetím oku.

Procitli jsme do mosazného světla brzkého rána. Cítili jsme, že jsme strašlivě dehydrovaní. Uvědomovali jsme si potřebu pomalu vstřebatelných uhlovodanů. Trpěli jsme nízkou hladinou serotoninových inhibitorů. Okno zakryté zdobnou džáli, která cedila paprsky ranního slunce, bylo arkýřové, mughalský pravý oblouk. V hlavě jsme měli proteinové obvody DPMA jedna-osm-sedm-devět lomeno omega, v licenci společnosti BioScan z Bengalúru.

Vše, nač jsme pohlédli, vysílalo celé duhové spektrum interpretací. Svět kolem sebe jsem vnímala filtrem zvláštních obsesí mých nových hostů – lékaře, dietetika, architektky, biočipového designéra, technického sintelu řídícího skupinu opravářských robotů. Násatja Vajšvánara, Mája, Brihaspáti, Tvaštrí. Mí soukromí démoni. To už nebyla ta druhá. To byla legie. Byla jsem mnohohlavou déví.

Celé to ráno, celé to odpoledne, jsem se snažila zorientovat ve světě, který byl pěti světy, pěti dojmy. Namáhala jsem se, bojovala jsem ze všech sil. Vedla jsem bitvu o svou celistvost. Ašóka sžíraly obavy, potahoval se za svůj hustý plnovous, chodil po domě sem a tam, díval se na televizi, kontroloval poštu. Každou chvíli se mohli do zahrady spustit bojoví roboti Krišnovy policie. Integrace přijde, říkala jsem si. Musí přijít. Ten povyk v hlavě, bouři interpretací, bych dlouho nevydržela. V ulicích kvílely sirény, daleko, blízko, znovu daleko. A každá z nich vzbudila v každém z mých pěti já jinou reakci.

Ašóka jsem našla u jeho zahalených procesorů. Seděl na zemi a rukama si objímal kolena přitažená k hrudi. Vypadal jako velký, tlustý, změkčilý kluk, maminčin mazánek.

Noradrenalinová sinalost, mírná hypoglykemie, únavové toxiny, poznamenal Násatja.

Bevabytové kvantové paměti značky Yin Systems, hlásil současně Brihaspáti.

Dotkla jsem se jej na rameni. S trhnutím se probudil. Venku už byla úplná tma dusná. Monzun už vtrhl do Spojených států bengálských.

„Jsme připravení,“ řekla jsem. „Já jsem připravená.“

Na verandě porostlé temně vonícím ibiškem už čekal přistavený mercedes.

„Uvidíme se za týden,“ zamumlal Ašók. „Ve Váránasí.“

„Ve Váránasí.“

Položil mi ruce na ramena a zlehka mě políbil na tvář. Přetáhla jsem si přes hlavu dupattu. Řidič mě zavezl na nádraží. Zahalená, nastoupila jsem do lůžkového vozu společnosti United Provinces. Ležela jsem v kupé a naslouchala brebentění svých sintelů v hlavě. Mí hosté stále překvapeně objevovali jeden druhého, odrazy odrazů.

Ráno mi průvodčí přinesl do postele čaj na stříbrném podnosu. Nad rozsáhlými váránaskými slumy a průmyslovými zónami se zvedal úsvit. Můj personalizovaný zpravodajský sintel mi připomněl, že Lók Sabha bude hlasovat o ratifikaci Hamiltonova zákona v deset dopoledne. Ve dvanáct předstoupí premiér Šrívastava s americkým velvyslancem před novináře a oznámí světu, že Ávadh je nyní oficiálním Nejoblíbenějším národem Spojených států.

Vlak se vyprázdnil na perón pod klenbou z taženého diamantu, kterou jsem si dobře pamatovala. Připadalo mi, že každý druhý pasažér je pašerák. A pokud jsem je tak snadno poznala já, určitě o nich věděli i Krišnovi policisté. Ti se sešikovali kolem východů ve větším počtu, než jsem kdy zažila. Za nimi stály uniformy a za uniformami roboti. Portýr nesl mé zavazadlo na hlavě; orientovala jsem se podle něj v tlačenici lidí, kteří se řinuli z vlaků. Jdi vzpřímeně, jak tě učila Mamadží. Jdi rovně a hrdě, jako bys kráčela podél Hedvábné zdi s bohatým mužem. Cudně jsem si přetáhla dupattu přes hlavu. A pak jsem si všimla zduřeného davu u východů. Krišnovi policisté skenovali každého zvlášť. Pašeráci a jiné podezřelé existence se stahovali dozadu, ale ani tam pro ně nebylo úniku. V zátylku peronu se seřadili ozbrojení policisté s pořádkovými roboty. Krok po kroku mě dav posouval ke Krišňákům, kteří kolem cestujících mávali pravicí, jako by jim žehnali. Jejich palmery by mi slouply skalp a nahlédly do lebky. Mé červené zavazadlo se pohupovalo kousek přede mnou a vedlo mne do vězení.

Brihaspáti mi ukázal, co policisté provedou s obvody v mé hlavě.

Pomozte mi! modlila jsem se ke svým bohům. A Mája, démonická architektka, mne vyslyšela. Její vzpomínky byly mé vzpomínky a já si pamatovala, že jsem programovala architektonickou simulaci této stanice dlouho předtím, než stavební roboti začali příst své diamantové sítě. Dva výjevy váránaského nádraží, jako dvě vrstvy nad sebou. S jedním rozdílem, který mi mohl zachránit život. Mája mi ukázala vnitřek. Střeva peronu. Kanalizaci pod mříží za údržbářskými dvířky mezi čajovým Stánkem a podpěrným sloupem.

Protlačila jsem se do malého výklenku vzadu. Zaváhala jsem, ale pak jsem si klekla k mříži. Jediné vzedmutí davu, jediné zaškobrtnutí, a dav mě rozmačká. Mříž byla ucpaná ztvrdlou špínou. Škrábala jsem a škrábala, nehty se lámaly, až jsem ji konečně uvolnila a zvedla. Z puchu, který se zvedl z temného otvoru, jsem se málem pozvracela. Přinutila jsem se skočit dovnitř a po metrovém pádu přistála v řídkém kalu. Obdélník světla nade mnou mi ukázal, že stojím po lýtka v exkrementech. Tunel byl nízký, uvědomila jsem si, že musím na všechny čtyři. Na konci ale svítil příslib, půlkruh denního světla Ponořila jsem ruce do měkkých splašků. Tentokrát jsem už svůj nechutný čaj vyzvrátila. Lezla jsem kupředu, napůl udušená. Byl to ten nejohavnější zážitek mého života. Pořád ale lepší, než kdyby mi otevřeli lebku a mozek rozkrájeli na plátky. Plížila jsem po všech čtyřech, pod tratěmi váránaského nádraží ke světlu, ke světlu, ke světlu, až mě kanál vyplavil ven do smrduté jímky, na mělčinu usychající lidské mrvy, kterou se prohrabávali prasata a žebráci.

V napůl vyschlé stružce jsem se vydrhla, jak to jen šlo. O kus dál bušili dhóbi-wallové prádlem o kamenné tabule. Snažila jsem se neposlouchat Násatjova varování o rozličných hrůzostrašných infekcích, které jsem mohla ve stoce chytit.

S Ašókovou holkou jsem se měla setkat na gfrlandové ulici. Děti seděly v otevřených dveřích domů a krámků a navlékaly blatouchové listy na jehlu. Práce to byla příliš levná, než aby se výrobcům vyplatila robotizace, Z košů a umělohmotných beden se sypaly květy. Má rikša klouzala na vlhkých růžových lístcích. Jeli jsme pod klenbou věnců, které visely z žerdí nad průčelími krámků. Všude byl cítit pach mrtvých, hnijících květin. Rikša zahnula do menší, temnější uličky a zastavila v zádech davu. Řidič zatroubil na klakson. Lidé se neochotně rozestoupili. Alkopalivový motor zakvílel. Šinuli jsme se kupředu. Sotva jsme vyjeli na otevřené prostranství, zastoupil nám cestu policejní džavan (džavan – vojín nebo nejnižší policejní strážník) v plné bojové výstroji. Brihaspáti odčítal záblesky dat, které mu rolovaly přes vizor – rozmístění jednotek, komunikace, zatykač. Přikryla jsem si hlavu a sklopila pohled. Řidič se dal s policistou do řeči. Co se děje? Nějaký gauner. Nějaký datarádža.

O kus dál na girlandové ulici vtrhli uniformovaní policisté vedení Krišňáky v civilu do jednoho domu. S tasenými zbraněmi.

V téže chvíli se okenice džharoky v patře rozlétly dokořán a na dřevěné zábradlí vyskočila postava. Z davu za mnou se ozval mohutný, burácivý vzdech. Támhle je, tam, gauner, ha, podívejte, podívejte, vždyť je to holka!

Zpoza záhybů své dupatty jsem viděla jak Ašókova známá chvíli balancuje na zábradlí a pak se vrhá na prádelní šňůru. Ta se přetrhla, dívka se prudce zhoupla a propadla se vrstvami blatouchových věnců na ulici. Chvíli jen otřeseně dřepěla, pak viděla policii, viděla dav, viděla mě a vzala nohy na ramena Džavan vyrazil za ní, ale předběhl jej někdo rychlejší, smrtonosnější.

Z davu se ozvalo ženské zavřísknutí. Ze střechy na ulici skočil robot. Chromované nohy zapražily na pístech, hmyzí hlava se otočila, zaměřila cíl. Prchající žena za sebou vířila blatouchové lístky, utíkala jako o život, každý ale hned věděl, že zabijákovi neunikne. Jeden skok, dva a byl u ní. Žena se ohlédla, zrovna když z robotovy paže vyjela dlouhá čepel.

Věděla jsem, co bude následovat. Už jsem to viděla, na květy zaváté ulici Káthmándú, kterou jsem proplouvala ve svých nosítkách se svými bohy a Kumárímami.

Čepel se zaleskla Hlasité vyvřísknutí davu. Dívčina hlava se rozkutálela ulicí. Mohutný výtrysk krve. Obětní krve. Bezhlavé tělo udělalo krok, dva.

Vyklouzla jsem z rikši a pokradmu se prodrala ztuhlým davem.

Závěr celého příběhu jsem viděla ve zprávách, u čajového Stánku pod vodojemem na ghátu Scindia Turisté, věřící, prodavači a pohřební průvody mi sloužily jako kamufláž. Srkala jsem čaj z plastikového kelímku a sledovala malou obrazovku nad barem. Televize byla ztlumená, ale já si vše domyslela i z němého obrazu. Dillíská policie rozbila nechvalně známý gang pašeráků sintelů. V gestu přátelství mezi Ávadhem a Bháratem pozatýkali váránaští Krišňáci řadu podezřelých osob. Poslední záběr ukazoval Ašóka s umělohmotnými pouty na rukou, kterého policisté pěchovali do hlídkového vozu.

Šla jsem si sednout na nejnižší ghát. Řeka mě ukonejší, řeka mi ukáže směr. Byla božské podstaty, stejně jako já. Hnědá voda mi vířila kolem prstýnků na palcích u nohou. Vládla mocí smýt všechny pozemské hříchy. Vysoké komíny na protější straně svaté řeky chrlily k nebi oblaka žlutého dýmu. Přistoupila ke mně drobná holka s kulatou tváří a nabídla mi ke koupi blatouchový věneček. Odmávla jsem ji. Znovu jsem viděla tuto řeku, tyto gháty, tyto chrámy a lodky jako tenkrát, když jsem ležela ve svém dřevěném pokoji v paláci na Durbarském náměstí. Uvědomila jsem si, jaké lži mi palmer Vysoké Kumárímy předkládal. Indii jsem si představovala jako drahokamy posázenou sukni, která leží rozprostřená na zemi a čeká, až si ji obléknu. Stala se však nákupčím nevěst s obálkou plnou rupií, stala se nekonečnou procházkou podél Hedvábné zdi, ze které praskala a krvácela chodidla. Stala se manželem s tělem chlapce a choutkami muže duševně znetvořeného impotencí. Stala se mým zachráncem, který mne však chtěl jen pro mé postižení. Stala se ženskou hlavou kutálející se v pouliční strouze.

Démoni uvnitř mé stále dívčí hlavy mlčeli. Věděli stejně dobře jako já, že v Bháratu, v Ávadhu, v Marátě ani v žádném jiném indickém státě domov nenalezneme.

* * *

Severně od Najarangádhu cesta stoupala lesnatými hřebeny a pomalu šplhala k Muglingu, kde zabočila a přilepila se k úbočí příkrého údolí Trisúli. Byl to už můj třetí autobus a třetí den cesty. Držela jsem se osvědčeného postupu – sedět na zadním sedadle, s dupattou přetaženou přes hlavu, a civět z okna Ruce na penězích a mlčet.

První autobus jsem chytila za Džaunpurem. Když jsem vybrala Ašókův účet, uvědomila jsem si, že bych se měla vykrást z Váránasí pokud možno nenápadně.

Nechtěla jsem, aby mi Brihaspáti celou cestu ukazoval, jak mě stíhají lovecké sintely. Samozřejmě že cesty, letiště i železnice byly hlídané. Svaté město jsem opustila v nelicencovaném taxíku. Dýško řidiče očividně potěšilo. V Gorakhpuru jsem nastoupila na druhý autobus, který mě provezl dhálovými (dhál – luštěninová kaše) poli a banánovými plantážemi do Nautanvy na hranici. Malou, zapadlou Nautanvu jsem si vybrala schválně, i tak jsem ale raději sklopila zrak, když jsem šoupavě přistoupila k sikhskému imigračnímu úředníkovi v plechové budce. Zatajila jsem dech. Sikh mávl, ať jdu dál, aniž by věnoval mému pasu jediný pohled.

Vyšla jsem po mírném svahu a překročila hranici. I kdybych byla slepá, poznala bych okamžitě, kdy přesně jsem vstoupila do svého království. Kolosální hřmot, který mě dosud provázel na každém kroku jako stín, utichl tak náhle, až se zdálo, že zní ozvěnou. Auta a rikši se nesnažily protroubit každou překážkou. Vyhýbaly se a objížděly chodce i posvátné krávy, které se rozvalovaly uprostřed cesty a přežvykovaly. Lidé na úřadě, kde jsem si vyměnila bháratské rupie za nepálské, byli přátelští a vstřícní, v obchodě, kde jsem si koupila pytlík mastných samos, se netlačili a nestrkali do sebe lokty a nesnažili se mi prodat něco navíc, v laciném hotelu, kde jsem si pronajala pokoj na noc, se na mě ostýchavě usmívali. Nežádali, neprosili, nežebrali.

Usnula jsem spánkem tak hlubokým, že byl jako pád nekonečnými bílými prostěradly parfémovanými nebem. Ráno jsem nastoupila na třetí autobus do Káthmándú.

Silnice byla jeden velký vlak náklaďáků, klikatila se kolem srázů a kroutila se ve smyčkách, ale bez přestání stoupala vzhůru, pořád vzhůru. Soukolí starého autobusu sténala. Motor supěl. Milovala jsem zvuk motorů zápasících s gravitací. Byl to zvuk mé nejranější vzpomínky, na dobu ještě předtím, než cesta podobná této dovedla do Šákji knězi z Káthmándú. Na noční vlaky náklaďáků a autobusů. Vyhlížela jsem z okna na dháby, na svatyňky z navršených kamenů u krajnic, na roztřepené modlitební praporce ohnuté ve větru, na lanové dráhy vysoko nad mléčně čokoládovou řekou, na hubené děti, které po nich kopáním postrkovaly rozhoupané klece. Výjevy mně tak povědomé, mým démonům tak cizí.

Dítě už asi plakalo nějakou chvíli, než křik vystoupal nad hladinu obecného ruchu v autobuse. Matka seděla dvě řady přede mnou, tišila a houpala a konejšila svou dcerku, ale pláč se přesto měnil ve vřískot.

To Násatja mě přiměl, abych vstala a přešla k ní.

„Dejte mi ji,“ řekla jsem a lékařský sintel mi zřejmě do hlasu vložil velitelský tón, protože dívka mi dítě bez váhání podala. Odhrnula jsem deku, v níž byla holčička zavinutá. Bříško měla bolestivě nafouklé, ručky a nožky zplihlé a sinalé.

„Takhle křičí vždycky, když se nají,“ svěřila se matka a než mě mohla zadržet, nakoukla jsem holčičce do plenek. Vyvalil se z nich strašlivý puch. Stolice byla hrudkovitá a bledá.

„Co jí dáváte?“

Žena zvedla kus roti, na okrajích ožmoulaný, aby byl měkčí. Vsunula jsem holčičce prst do úst, abych se podívala dovnitř, ale dietetik Vajšvánara už věděl, co tam najdeme. Jazyk posetý rudými fleky a drobounkými vřídky.

„Začalo to, teprve když jste jí začala dávat pevnou stravu?“ zeptala jsem se. Matka souhlasně zakmitala hlavou. „To dítě trpí nemocí zvanou celiakální sprae,“ oznámila jsem jí. Žena si hrůzou přitiskla dlaně k lícím, začala se kolébat dopředu a dozadu a kvílet. „Nebojte, bude v pořádku, jen ji nesmíte krmit chlebem a vůbec ničím z obilovin, kromě rýže. Neumí totiž zpracovat bílkoviny v pšenici a ječmeni. Dávejte jí rýži, rýži a zeleninu, a za pár dní bude jako rybička“

Celý autobus na mě civěl, když jsem se vracela na své místo. Žena vystoupila v Naubisi. Holčička pořád vřískala už celá zesláblá, ale její matka ke mně vzhlédla a udělala namaste. Dala mi požehnání. Vrátila jsem se do Nepálu bez cíle, plánu či naděje; věděla jsem jen, že musím zpátky. Teď se mi však v hlavě začala formovat myšlenka.

Za Naubise cesta vytrvale stoupala, klikatila se tam a zpátky mezi cimbuřími horských srázů, které se tyčily nad Káthmándú. Smrákalo se. Když jsem se ohlédla, naskytl se mi výhled na řeku čelních světel tekoucí vzhůru po úbočí. A když autobus najel do další ostré serpentiny, spatřila jsem před námi tentýž proud, jen z červených koncových světel. Autobus se lopotil do dlouhého příkrého kopce.

Slyšela jsem, všichni slyšeli, že z motoru vychází zvuk, který by z něj vycházet neměl. Škrábali jsme se do vysokého sedla které představovalo hranici rozvodí – vpravo do Káthmándského údolí, vlevo do Pokhary a Vysokých Himálají. Jeli jsme stále pomaleji a pomaleji. Všichni jsme cítili hořící izolaci, slyšeli rachocení v motoru.

Nebyla jsem to já, kdo se rozběhl za řidičem a jeho kolegou. Byl to můj démon Tvaštrí.

„Zastavte, okamžitě zastavte!“ křikla jsem. „Zadřel se vám alternátor! Spálíte motor!“

Řidič zajel ke krajnici, přitiskl se k holé skále. Ostatní nás míjeli s milimetrovou rezervou na druhé straně. Otevřeli jsme kapotu. Z alternátoru se linul dým. Muži zavrtěli hlavami a vytáhli své pahnery. Pasažéři se shlukli před autobusem, dívali se a klábosili.

„Ne, ne, ne, půjčte mi klíč,“ přikázala jsem.

Řidič na mě zůstal hledět, ale já zacukala nataženou paží, tak honem. Možná si vzpomněl na plačící dítě. Možná si uvědomil, jak dlouho by trvalo, než by sem z Káthmándú dorazil opravář. Možná už se těšil, až se vrátí domů k ženě a dětem. Tak či tak mi plácl francouzský klíč do dlaně. Ani ne za minutu jsem sundala řemen a odpojila alternátor.

„Zadřela se vám ložiska“ oznámila jsem mu. „U modelů vyrobených před rokem 2030 se to stává v jednom kuse. Ještě sto metrů a spálil byste motor. Teď musíte jet na baterii. Ale na ten sešup do Káthmándú je v ní šťávy dost.“

Oba řidiči zírali na drobnou holku v indickém sárí, s hlavou přikrytou, ale rukávy vyhrnutými a prsty mastnými od vazelíny.

Démon se vrátil na své místo a mně bylo nad slunce jasné, co muším udělat.

Vykročila jsem podél řady náklaďáků k vrcholku průsmyku. Řidiči na mě volali, ale my si jich nevšímali. Projíždějící řidiči troubili na své mnohonásobné, muzikální klaksony, nabízeli svezení. Sla jsem dál. Už jsem viděla sedlo. Ke křižovatce tří cest už to nebylo daleko. Zpátky do Indie, dolů do města, nahoru do hor.

U širokého, olejem pocákaného místa kde se vozidla otáčela stála malá čajovna Svítila oslnivými neonovými reklamami na americké limonády a bháratské balené vody, jako spadlá hvězda Za ní bafal generátor. Uvnitř zurčela televize známými, měkkými nepálskými zprávami. Vzduch voněl po horkém ghí a bionaftě.

Majitel nevěděl, co si o mně má myslet, podivná holka v indické parádě. Konečně řekl: „Pěkná noc, co?“

To byla Nad smogem a sazemi údolí byl vzduch kouzelně čistý. Viděla jsem donekonečna všemi směry. Nebe na západě lpělo na posledních zbytcích dne. Proti jeho temné modři žhnuly fialkové vršky majestátních štítů Manáslu a Annapúma

„Ano,“ přikývla jsem. „To ano.“

Doprava se dál sunula kupředu, ani na této vysoké křižovatce světa nikdy neutuchala. Stanula jsem v neonových pablescích čajovny, dlouze se zahleděla na hory a pomyslela si tady budu žít. Budeme bydlet v dřevěném domku u stromů a u potoka plného ledové vody z roztátých sněhů. Společnost nám bude dělat krb a televize a třepotání modlitebních praporců ve větru a lidé se časem přestanou bát a vyjdou po horské cestičce k našim dveřím. Je mnoho podob božství. Je božství veliké, obřady a pompa a krev a bázeň. Naše božství bude malé, božství skromných divů a všedních zázraků. Budeme spravovat stroje, spřádat programy, léčit lidi, zkrášlovat domy, krmit duše i těla Budu malou bohyní. Časem se pověst o mně rozletí do daleka a lidé budou přicházet ze všech koutů světa Nepálci i cizinci, turisté a výletníci a mniši. A jednoho dne třeba i nebojácný muž. To bych ráda. A když nepřijde, taky dobře, protože nebudu nikdy sama v domě plném démonů.

A pak jsem si uvědomila, že běžím, překvapený čaj-walla (walla (čaj-walla, dhóbi-walla) – obecně doplňující výraz pro nějakou profesi, tedy čaj-walla je prodavač čaje, dhóbi-walla je pradlena atd.) za mnou volá „Hej! Hej! Hej!“ běžím podél šnečí dopravy a buším na dveře aut: „Haló! Haló! Pokhara! Pokhara!“ a klopýtám a kloužu po drsném štěrku k dalekým, jasným horám.

 

Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v červnu 2005

Přeložil Aleš Drobek