Kyle viděl explozivní kočku jako první. Vracel se z obchodu se zmrzlinou v ruce – odměna za to, že skóroval v zápase žáků do jedenácti let – při zvuku stavební helikoptéry (ty byly pořád ohromné a báječné a úžasné), zamžoural k nebi a spatřil, jak kočka přeskočila úzkou mezeru mezi klinikou a Tinnemanovou kavárnou. Ukázal na ni zlomek sekundy předtím, než ji bezpečáci zaznamenali na svých vizorech a začali křičet. Komplex byl v okamžení plný prchajících lidí. Muži a ženy utíkali jako o život, rodiče brali děti do náruče a bezpečáci švenkovali hlavněmi sem a tam, protože kočka, když pochopila, že je prozrazena, seskočila ze střechy kavárny na pancéřovaný landcruiser, pak na zem a vyrazila na lov. Jeden z hlídačů zvedl zbraň. Musel být nový, i Kyle věděl, že se to nedělá, že tohle není žádná opravdická kočka, ale chytrá střela, která si na kočku jen hraje, a když ji někdo začne chytat nebo na ni namíří puškou, odpálí se. Ze stínu nákupní pasáže Kyle viděl, jak se hlídač s napětím ve tváři snaží zaměřit hbitého, mrštného robota. Zarachocení samopalu. Kyle střelbu nikdy neslyšel tak zblízka. Bylo to super. Kulky lítaly a svištěly všude kolem. Kýla napadlo, že by se měl možná schovat za něco pevného. Jenže chtěl vidět, co se děje. Tolikrát už o tom slyšel a teď to viděl na vlastní oči, přímo před sebou na hlavní ulici. Kočka-střela už byla hodně blízko. Vtom se hlídači podařila šťastná dávka; ocelová šelma vyletěla do vzduchu a explodovala.
Kyle se zapotácel. V životě neslyšel nic hlasitějšího. Šrapnely vyrazily do krytu nápojového automatu za ním červené a bílé hvězdičky. Bezpečák ležel, ale hýbal se, plazil se po zádech pryč. Vzápětí dorazili opravdoví vojáci a lékařský hummer a aeroboti. Kyle se postavil a zíral. Byla to paráda, paráda, paráda a všechno jen pro něj, a támhle k němu plácavě a plandavě běžela mamka, aby mu to všecko vzala. Chňapla ho tam přede všemi a volala: „Panebože co tu děláš, co to provádíš, není ti nic, tak mluv, mluv!“
„Mami,“ vyhrkl, „vidělas, jak ta kočka vybuchla?“
* * *
Jmenuje se Kyle Rubin a je tady, aby vybudoval národ. Tedy spíš jeho taťka. Kyle toho o národech a národnostech moc neví, ví jen, že teď bydlí někde jinde, ale to je v pohodě, protože zas takový rozdíl oproti hlídanému sídlišti doma to není, vždyť je tu spousta stejných lidí, akorát že tady Kyle nesmí mimo komplex. Tady uvnitř je Cantonment, provizorní ubytovací prostory. Tam venku je národ ve výstavbě. Tam vyjíždí taťka v pancéřovaných autech, odtud řídí stavební helikoptéry a velí jeřábům, které Kyle pozoruje z okružního balkonu na vrchním patře Mezinárodní školy. Sice se na něj nesmí, protože venku se ještě pořád potulují ostřelovači, ale všichni tam stejně chodí a Kyle se rád dívá, jak se ramena věžových jeřábů otáčejí nad rostoucími mrakodrapy nové metropole.
Všechno se to rozpadlo a my to musíme dát znovu dohromady, vysvětlil mu taťka. Kdysi tu byla velká země jménem Indie s miliardou a půl obyvatel, ale ti se často hádali a nedokázali spolu žít. Jako ty s Kelisinou mamkou, poznamenal Kyle, na což taťka povytáhl obočí a zatvářil se rozpačitě a mamka – jeho mamka, ne Kelisina – se potichu zasmála. To je jedno, prostě se jim všechno rozpadlo, a protože ti lidé byli chudí, potřebovali nás a naše know-how, abychom jim to zase spravili. A proto jste tady se mnou, protože rodina nám dává sílu a naději. A proto i ty, Kyle Rubine, buduješ nový národ. Někteří lidé si ale myslí, že tady nemáme co pohledávat. Myslí si, že je to jejich národ, a tak by si jej měli vybudovat sami. Někteří lidé říkají, že nejsme součástí řešení, nýbrž problému. A někteří jsou prostě jen nevděčníci.
Anebo, jak řekl Clinton ve třídě, Ránaovic vláda je ještě pořád slabá a jsou tu strany, které se cítí ukřivděné a nedostatečně zastoupené a které disponují bohatým arzenálem zbraní z Války o rozdělení. A západní zájmy jsou vždy první na ráně. Jenže Clinton je chytrolín a jenom papouškuje, co slyší od svého taťky, který se dal k vojenské rozvědce dávno před tím, než vznikl Cantonment, natož Mezinárodní rekonstrukční aliance.
Národ, který Kyle Rubin buduje, se jmenuje Bhárat, dříve indické státy Bihár, Džarkhand a půlka Uttar Pradéše, rozkládá se na Severoindické pánvi a jeřáby se otáčejí a helikoptéry lítají nad rostoucími mrakodrapy jeho nového hlavního města Ránapuru.
* * *
Když zrovna nikde neexplodovaly kočky, navštěvoval Kyle po tréninku Sálimovu planetu.
Před Kylem byl Sálim nejlepším útočníkem cantonmentské juniorky. Ve skutečnosti v ní neměl co pohledávat, protože nebydlel v komplexu, ale jeho taťka byl vysoce postavený bháratský úředník a leccos mu zařídil.
Zpočátku byli nepřátelé. Ve druhém zápase dal Kyle gól hlavou po načechraném centrů Ryana z Austrálie, a od té chvíle šly všechny pasy na něj. V šatně si Sálim stěžoval kouči Joeovi, že Kylovi všichni nahrávají, protože je bílý, a ne Bháraťan. Vzbudil tím hněv otců. Kouč Joe neřekl nic a příště je postavil oba proti klukům z armády, kteří se chovali, jako by armáda byla jejich dvanáctý hráč. Sálim na křídle, Kyle na centru, rozestavení tři-tři-čtyři. Cantonment porazil US Army dva jedna. Jeden gól dal Sálim a druhý po Sálimově úniku a brankářově vyražení Kyle, ve třiačtyřicáté minutě. Dnes, po šesti týdnech a ve zbrusu nové zemi, byli nerozlučná dvojka.
Sálimova planeta byla blízko a snadno dostupná. Přebývala v palmerové rukavici na Sálimově hnědé ruce a uměla se zobrazit na všech příhodných místech: ve školním systému, v Tinnemanově kavárně, na Kýlově e-papírové pracovní ploše, ale co bylo nejlepší – v lighthoeku (trademark), plně propriocepčním zařízení tak novém, až z něj šel strach. Člověk si jej takhle strčil za ucho, takhle jej natočil, a strojek mu vnikl do hlavy a přenesl jej do úplně nového světa obrazů a zvuků a chutí a vjemů. Hoeky byly tak nové, že je ještě neměli ani Američani, ovšem váránaští úředníci, kteří zodpovídali za výstavbu národa, nejnovější bháratskou technologii potřebovali, na práci i na předvádění. A jejich synové taky. Podle uživatelské příručky se plná propriocepce neměla zapínat venku kvůli nebezpečí úrazů, trestné činnosti či terorismu, ale U Guye na střeše pod solární farmou to bylo v pohodě. Tam nemohl dostřelit žádný ostřelovač, jakkoli talentovaný nebo mladý.
Kyle propojil svůj lighthoek se Sálimovým a zastrčil si umělohmotnou kudrlinku za ucho. Nejdřív mu trvalo, než vždycky našel aktivní místo, ale teď už je pokaždé trefil hned napoprvé. Ve skutečnosti měl tuhle hračku zakázanou; mamka říkala, že ještě není dostatečně vyzkoušená, ale Kyle tušil, že vážnější výhrady má taťka – člověk se vystavuje zhoubným vlivům, když si takhle pouští do hlavy kdeco, nemluvě o všech těch AEGéčkách, hrách na umělou evoluci. Možná kdyby si vyzkoušel, jaké to je, když člověk vyletí z Cantonmentu k obloze, kolem slunečních panelů, jeřábů a helikoptér, a najednou před sebou spatří Sálimův svět – Alterre, jak se mu správně říkalo – a když mu padá vstříc, skrz oblaka, rychleji, než je možné v opravdickém světě, a pak se prudce zastaví, lehký jako pírko, pár centimetrů nad hladinou, možná by pak změnil názor. Kýla v nose zaštípala sůl. Na kůži polechtal vítr. A v dálce, nad bílými hřebeny vln, spatřil gelové plachty hejna kronkauerů.
„Ale né, už zas ty medúzy,“ zaúpěl.
„Ne, ne, ne, ty jsou jiné.“ Sálim levitoval nad vlnami vedle něj. „Hele, sleduj, tohle je super.“ Založil si ruce na prsou, předklonil se a rozletěl se nad oceánem. Kyle se pustil za ním. Sálim mu připomněl hinduistické bohy na modlitebních kartách, které tu a tam do Cantonmentu přivál vítr z pouličních svatyněk. Ty taťka taky neměl rád. Brzy doletěli až k flotile kronkauerů, kteří se s nafouknutými košovými plachtami trpělivě probíjeli vzdutým oceánem. Když Kyle mohutné plachetnicové medúzy spatřil poprvé, nadchl jej nový produkt digitální evoluce tak, že se mu pak zdálo o obřích nafukovacích netvorech, kteří proplouvali jeho sny jako průsvitné galeony. Jenže pak zjistil, že kronkaueři nic extra nedělají, jen vztyčují své trojúhelníkové plachty a ze vzájemně propletených chapadel vytvářejí obří vorové flotily a vypouštějí malé medúzky, které vypadají jako průhledné papírové loďky. Jakmile vyprchalo počáteční vzrušení z toho, že je součástí globální experimentální hry na počátek a alternativní vývoj života na Zemi, zalitoval Kyle, že Sálimovi nepřidělili něco zábavnějšího než obří čtverec oceánu. Ostrov by byl fajn. Kousek světadílu ještě lepší. Kousek něčeho, kde by se zvířata honila a žrala.
„Každá kapka oceánu na Alterre bývala pevnina, a každé zrnko pevniny bývalo voda,“ vysvětlil Sálim. „A znovu bude. A krom toho se zvířata honí a žerou i v oceánu.“
Jenže nudně, pomyslel si Kyle.
Nudný byl kromě technologických hraček a fotbalu i samotný Sálim. Doma by se s ním Kyle nikdy nekamarádil. Možná by ho dokonce sem tam praštil. Sálim byl šprt, měl velký nos, neuměl se oblíkat – samé hloupé značky – a vůbec nevěděl, jak se nosí kšiltovka. Každé odpoledne chodil na hodinu do takové divné náboženské školy a v pátek do mešity dole vedle schodů do řeky, kde domorodci pálili mrtvoly. Správně by se ani neměli kamarádit. Ozzie Ryan, který byl před Kylem týmovou jedničkou, řekl, že to je nenormální a neloajální a že těmhle lidem není co věřit. V jednu chvíli ti rozdávají dárky a vzápětí tě vedou před mušku ostřelovače. Kyle ale věděl, že Ozzie Ryan jenom žárlí.
„No není to boží?“ zavolal Sálim; špičkami palců na noze se otíral o hřebeny vln. Když Kyle přiletěl blíž, viděl, že povrch horní části trupu velkých oceánských medúz, ona vyboulenina mezi nafukovacími příčnými ráhny plachet, se viditelně nadouvá a bublá. Bubliny se nafukovaly a nafukovaly a nafukovaly, až byly jako fotbalový míč, pak jako basketbalový míč, natahovaly zvrásněnou kůži tak dlouho, až praskla. Zevnitř se vyvalila kysele páchnoucí tekutina a do vzduchu se vzneslo hejno balónků. Stoupaly jako jeden, k rodičům je poutaly pletence chapadel, ve větru se o sebe třely a navzájem srážely, teď už byly výš než vrcholky plachet a Kyle rozeznával podrobnosti. Každý balon nesl pod svým klenutým baldachýnem shluky žahadel a průsvitných gonopodů. Trsy modrých očí, po třech, po čtyřech. Jeden po druhém se odpoutávaly a stoupaly k obloze a mořská bríza je odnášela pryč. Kyle se díval, jak mizí v rychle plujících oblacích, a pak se hlasitě rozesmál. Bylo to rozhodopádně boží, boží, boží.
„Úplně nový způsob rozmnožování,“ zářil Sálim. „Zbrusu nový druh!“ Kyle věděl, co to znamená. Podle pravidel Alterre, které běželo na jedenácti milionech počítačů po celém světě, každý, kdo objevil nový druh, jej mohl pojmenovat po svém. „Teď už to nejsou kronkaueři. Zaregistroval jsem si je pod názvem mansuři!“
* * *
Střelba v pondělí, v úterý, ve středu. Měli něco za lubem, takhle to vždycky začínalo (tati, tati, tati, kdo je to tentokrát, hinduisti? ale otec měl oči a uši a náruč jen pro mamku, která jej objímala a líbala a děkovala bohu, že se vrátil z toho příšerného města živý a zdravý). Cantonment přešel na oranžový poplach, ale bezpečáky zuřivost útoku stejně překvapila. Atentátníci vyhodili do povětří dvanáct zápaďáckých budov současně, v Novém i Starém Váránasí. Dvanácté a poslední bylo auto naložené výbušninami, které vletělo do Zelené zóny, imunní vůči kulometné palbě; řidič byl buď mrtvý, nebo smrt radostně uvítal. Obranní roboti se napřímili ve svých silech a skočili s tasenými nanodiamantovými meči, ale teroristé znali slabiny Cantonmentu dobře. Vůz byl posekaný, pochroumaný, unikal mu olej i palivo, motor mrtvý, ale valil se setrvačností dál i pod vzdouvajícím se nádorem botů, kteří se jej snažili obalit protinárazovou pěnou. Nakonec vjel do hlavní brány a explodoval.
Na fotbalovém hřišti uslyšel rozhodčí poplašnou sirénu, odhadl vzdálenost k šatnám a křikl, aby si všichni lehli do branky. Kyle si sotva stačil přikrýt hlavu rukama – den první, lekce první – když jej exploze kopla zespodu do břicha, vyhodila jej do vzduchu a vyrazila mu dech. Chvíli si myslel, že ohluchl, ale pak tupým hukotem proniklo ječení sirén a aerobotů a on si uvědomil, že sedí na trávě vedle Sálima, jakoby v srdci obří spirály hluku. Byla to mnohem větší pecka než výbušná kočka. K jihu se skláněl sloup dýmu. Kolem se hnaly hummery a mezi nimi se proplétali běžící bezpečáci.
Branková síť byla ověšená cáry protinárazové pěny a kousky drátů a střepy umělohmotných krunýřů obranných botů a úlomky varovné cedule ve třech jazycích, že tohle je zakázané pásmo a bezpečnostní síly jsou oprávněny k ostré střelbě.
V pravé tyči vězel fragment nanodiamantového meče. Rozhodčí vstal, svlékl si triko a přehodil je přes lidskou ruku zamotanou pod břevnem.
„No podívej se na to,“ ukazoval Kyle Sálimovi.
Přes přední stranu čerstvě vypraného dresu se mu táhla dlouhá zelená šmouha.
* * *
„Sálim je u nás vždy vítán,“ zavolala mamka z kuchyně, kde mixovala koktejly. „Ale hned jak naskočí síť, ať zavolá domů a dá rodičům vědět, že je v pořádku. Slibujete?“
Samozřejmě že slíbili a samozřejmě že nezavolali a koktejly stály zapomenuté na lince a pomalu teplaly, zatímco mamka nervózně přecházela sem a tam, skládala spodní prádlo a povlečení na polštáře, ale hlavně nespouštěla oči ze zpráv. Dělala si starosti. To Kyle poznal. Věděl, že Cantonment je zavřený a že zavřený zůstane, dokud koaliční a bháratské jednotky znovu nezabezpečí Zelenou zónu. Takhle to prostě fungovalo. A když oni museli zůstat uvnitř, znamenalo to, že taťka musí zůstat venku, a hovercamy stanice SKYIndia pořád ukazovaly věže černého dýmu a sanitky, které se s policejním doprovodem prodíraly mořem ztracených lidí a vypálených aut. Reportéři mluvili o mrtvých a taky že síť ještě není plně zprovozněna; proto taťka nemůže zavolat. Kdyby ale umřeli nějací zápaďáci, v televizi by to určitě hlásili, protože mrtví Bháraťani se nepočítají, a on si stejně neuměl představit, že by se taťkovi mohlo něco stát. Kdepak, v takové situaci musí člověk svěsit ramena a dělat, co obvykle dělává, a čekat na zavolání, a tak Kyle nechal mamku na pokoji a zašel si pro koktejly sám a vrátil se k Sálimovi na jeho planetu.
Domácí promítací stěna z chytrého hedvábí mu nemohla nabídnout virtuálně reálný pád z orbity ani pocit, že chodí po hladině jako Bůh, ale s mamkou ve vedlejším pokoji nebylo radno vytahovat lighthoek. Navíc jí Kyle nechtěl přidělávat další starosti. Tři dny v Alterre byly asi jako tři miliony let na Zemi, ale pořád voda, samá voda, kamkoli natočil své zorné pole. Mansuři se ovšem vyvinuli. Vysoko nad modrým Atlantikem probíhala bitva vzducholodí.
„Fíha,“ vydechli Kyle Rubin a Sálim Mansuri.
Za tři dny se medúzovité balony proměnily v plynové vzducholodě, průsvitné a obrovské jako ty vojenské dopravní boeingy, které přistávaly na bezpečné části váránaského letiště se zásobami a dělníky. Žebrované trupy připomínaly kondom, který Kylemu nedávno ukázal kamarád u stojanu na kola za školou. Při horečném manévrování se po něm tam a zpět přelévalo světlo a lámalo se jako duha. Protože tohle byla opravdová bitva, o tom žádná. A pěkně zuřivá. Vzdušné medúzy za sebou táhly dlouhé pletence chapadel. Některá byla ponořená ve vodě – poslední pojítko s mateřským ekosystémem. Jiná však končila purpurovým žahadlem, dlouhým špičatým ostnem nebo bodlinami, a to vše medúzy používaly jako zbraně. Zvedáním a spouštěním plachet se přesouvaly do útočných pozic. Kyle viděl, jak jedna vzducholoď, s trupem posetým černými podlitinami od žahadel, upustila z přídě i zádě plyn a vzdálila se z bojiště. Jiná zase ve víru sekajících a švihajících chapadel rozpárala šavlovitým bodcem svému soupeři bok; šrám byl dlouhý jako vojenský hummer. Smrtelně raněná vzducholoď vypustila třpytivý plyn, zkrabatila se, přehnula se v půli a zřítila se do moře, kde se roztrhla jako balónek naplněný vodou. Moře okamžitě začalo vřít almkvisty, dravci rychlými jako šíp, samý zub a dráp.
„Super,“ vydechli oba chlapci.
„Sálime, neslíbils náhodou, že o sobě dáš vědět rodičům, hned jak naskočí síť?“ ozval se za nimi matčin hlas. „A Kyle, ty moc dobře víš, že táta nerad vidí, když hraješ tuhle hru.“
Ale nezlobila se. Jak by mohla? Táta byl v pořádku, právě volal, brzy bude doma. Kyle to poznal z nepatrného chvění v jejím hlase, z toho, jak se nad nimi nakláněla a dívala se na obrazovku, z parfému, kterým se právě navoněla. Zkrátka to poznal.
* * *
Bylo to o chlup. Taťka na Kýla zavolal, aby se přišel podívat na zprávy; ukázal mu, kde přesně bylo jejich auto, když teroristé zaútočili na doprovodné hummery.
„Ty kraksny člověka skoro před ničím neochrání,“ vrtěl hlavou při pohledu na roztřesené, houpavé záběry černého dýmu stoupajícího z pekla žlutých plamenů a lidí, kteří stáli a volali a nevěděli, co si počít – video, které palmerem natočil nějaký kolemjdoucí. „Byl to aerobot; viděl jsem, jak se cosi mihlo za oknem, než to bouchlo. Mířili na vojáky, ne na nás.“,
„Tady vybuchl sebevrah v autě,“ řekl Kyle.
„K útoku se přihlásila jakási karsevacká skupina; nikdo o ní v životě neslyšel. Odpálili všechno na jeden zátah.“
„Neodejdou přímo do mokši, když se zabijou ve Váránasí?“ zeptal se Kyle.
„Přinejmenším tomu věří, synku. Že se jejich duše osvobodí z kolotoče reinkarnace. Ale mně se stejně zdá, že to byl poslední záškub. Situace se zlepšuje. Ránaové přebírají vládu. Lidé vidí výsledky naší práce. Mám zkrátka pocit, že morálka jde nahoru.“
Kylovi se líbilo, když taťka mluvil jako voják, i když byl jen obyčejný strukturální inženýr.
„Takže Sálim dojel v pořádku domů.“
Kyle přikývl.
„To je dobře.“ Taťka si povzdechl, jak to dospělí dělají, když se chystají mluvit o něčem, o čem se jim mluvit nechce. „Sálim je fajn kluk, dobrý kamarád.“ Hlasitý nádech. Kyle čekal, až se zformuje do ale.
„Kyle, ta hra. Víš…“
Takže ne ale, tentokrát víš.
„Víš, já chápu, že je naučná a spousta lidí ji hraje a líbí se jim a hodně si z ní berou, ale ona prostě není správná. Není přesná. Prý že to je simulace evoluce a nic víc. Ale když se nad tím opravdu zamyslíš, tak jen plní cizí příkazy. Celý ten software někdo naprogramoval, takže ve skutečnosti jde o evoluci v rámci širšího systému, který někdo vymyslel a vytvořil. To ti ale neřeknou, Kyle, a je to od nich nepoctivé; dělají, že ta hra je něco, co není. A proto se mi nelíbí, protože není pravdivá, a jasně, co děláte se Sálimem je čistě vaše věc, ale já nechci, abyste ji hráli u nás doma. A je moc fajn, že sis tady našel skvělého kamaráda – pamatuju, když byla Kelis ve tvém věku, když jsme bydleli v Zálivu, měla taky výbornou kamarádku, Kanaďanku – ale bylo by dobré, kdyby sis našel víc kamarádů z našeho prostředí. Jo? Tak, a teď si pustíme wrestling, co ty na to?“
* * *
Rozhodčí šel v první půlminutě k zemi poté, co jej někdo trefil hlavou do rozkroku, a tak teprve až křik přehlušil obvyklý hukot váránaské dopravy, zvedli bezpečáci hlavy, sklonili pušky a vběhli na hřiště. Žena ve šmouhovaté polní uniformě a s chytrým vizorem přes oči objala Kýla zezadu a vyvlekla jej z divoké rvačky, ve kterou zkolaboval trénink juniorky do jedenácti let.
„Dám vás k soudu, vysoudím na vás poslední cent, vaše děcka budou bydlet v kartonové krabici, pusťte mě,“ křičel Kyle. Žena táhla dál.
Byla to bitka naplno, kluci, holky, fandové, roztleskávačky. A vespod té hromady Sálim a Ozzie Ryan. Bezpečáci je odtrhli od sebe a poslali zvědavé aeroboty, kteří se slétli ke každé neobvyklé akci, zpátky na jejich obvyklá stanoviště. Na scénu vběhli zdravotníci. Tekla krev, černaly se podlitiny, monokly a škrábance, roztržená trička zplihle visela k zemi. Slz bylo moře, ale žádné pohmožděniny, zlomeniny ani otřesy mozku.
Následoval křížový výslech.
Kouč Joe: Tak fajn, uráčí se mi někdo vysvětlit, co to mělo znamenat?
Ozzie Ryan: On si začal.
Sálim: Lžeš! Ty sis začal!
Kouč Joe: Mně je jedno, kdo co začal. Já chci vědět, co to mělo znamenat.
Ozzie Ryan: On lže. Oni všichni jenom lžou, v životě neřeknou pravdivého slova.
Sálim: Haha! Zase lež jako věž.
Ozzie Ryan: Vidíte? Není jim co věřit. On tady pro ně špehuje, no fakt. Než sem přišel, nic se nikdy nestalo, ale co je tady, něco se děje skoro každý den. Je to špeh a říká jim, jak se dostat dovnitř. Chtějí nás všechny pobít, protože si myslí, že jsme jenom zvířata a stejně přijdeme do pekla.
Kouč Joe: Ježíši. Kyle, co se stalo?
Kyle Rubin: Nevím, nic jsem neviděl. Jenom jsem slyšel křik, a když jsem se jako ohlídl, tak všichni leželi na sobě a rvali se.
Sálim: To není pravda… jak to můžeš říct? Byl jsi tady, slyšels, co říkal.
Kyle Rubin: Neslyšel jsem všechno, jenom takové jako pokřikování…
Křížový výslech, dějství druhé.
Kylův otec: Volal mi kouč. Nehodlám tu na tebe hulákat, toho už myslím bylo dost. Jsem moc zklamaný, ale hulákat nebudu. Jen jedna otázka – nadával Ryan Sálimovi?
Kyle Rubin: (nezřetelné)
Kylův otec: Synu, slyšíš? Řekl Ryan něco rasistického?
Kyle Rubin: (šoupe nohou)
Kylův otec: Já myslel, že jste se Sálimem kamarádi. Nejlepší kamarádi. A kdyby někdo ublížil mému nejlepšímu kamarádovi, zastal bych se ho, proti komukoli.
Kyle Rubin: Ryan řekl, že Sálim je kari negr a ručníková hlava a že jsou to všechno špioni a Sálim jenom stál, a tak jsem k němu přišel a strčil do něj, myslím do Ryana, a ten se hned pustil do Sálima, ne do mě, a pak všichni naskákali na hromadu a volali, že jsem negrofil, a začali mě bít a pak přiběhli bezpečáci.
Nakonec se vyjasnily dvě věci – fotbal dostal měsíční pauzu, a když se znovu začalo hrát, Sálim nepřišel. Už se nikdy nevrátil. V Cantonmentu nebylo pro Bháraťany bezpečno.
* * *
Zůstal vězet v dopravě, trosečník na refýži. Řidič rikši jej vysadil na betonový ostrůvek v neutuchajícím vlnobití váránaské dopravy, jakmile si všiml, že Kyle v klíně přepočítává pogy.
„Hej, ty, ven, vystup, chceš mě okrást, zasraný gora!“
„Cože, tady? Ale…“
Ven na mrňavou refýž, jeden okraj dvacet centimetrů před ním, druhý dvacet za ním, po levici vysoký muž v bílé košili a černých kalhotách, po pravici tlustá žena v purpurovém sárí, která voněla po mrtvých růžích, a rikša, malá žlutočerná plastiková bublina, která vypadala a bzučela jako sršeň, vplula zpátky do děsivého proudu dopravy.
„Tohle nemůžete, můj taťka vám staví národ!“
Muž a žena se na něj otočili. Všichni na něj zírali, už od chvíle, co seskočil z korby pickupu u stanoviště rikš. Tenkrát chtěli jeho peníze, Haló, pane, sáhibe, moc dobrý čistý taxík, rychlý, rychlý, přímo bez zajížděli, bezpečný, nejbezpečnější rikša ve Váránasí. Jak mohl vědět, že lacinými kartónovými kotoučky se platí jen v Cantonmentu? A teď tu stál na refýži, nemohl ani dopředu, ani zpátky skrz nepřetržitý proud náklaďáků, autobusů, krémově bílých Maruti, mopedů, motorikš, cyklorikš, krav, všichni řvali, zvonili, troubili, křičeli a snažili se posunout o kousek vpřed a ostatním se pokud možno vyhnout. Do toho všeho vstupovali na silnici chodci, ve víře, že je doprava obteče; muž v bílé košili udělal krok, a už tam byl, a teď žena v purpurovém sárí, Pojď, synku, pojď se mnou, ale on nemohl, netroufl si, a tak žena vykročila a zmizela, a mezitím se za ním hromadili lidé, strkali jej, strkali, strkali, strkali blíž k obrubníku a přímo do té zabijácké dopravy…
A vtom se tou vřavou prodrala rikša, chaoticky elegantně, za hlasitého troubení klaksonu, a smýkla sebou na ostrůvek. Plastikové dveře se zvedly a za nimi – Sálim.
„Nastup, nastup.“
Kyle skočil dovnitř, dveře zaklaply, a řidič se vnořil do váránaské bouře kol.
„Štěstí, že jsem tě právě hledal,“ řekl Sálim a poklepal si na lighthoek stočený za uchem. „S tímhle najdeš každého. Co se stalo?“ Kyle mu ukázal cantonmentské pogy. Sálim vykulil oči. „Tys fakt nebyl ani jednou venku?“
Utéct z komplexu bylo snadné jako facka. Všichni věděli, že bezpečáci si dávají pozor jen na ty, kdo chtějí dovnitř, ne ven, a tak Kylovi stačilo vkrást se na korbu Toyoty Hi-Lux, když si řidič zašel na mochaccino k Tinnemanovi. Dokonce vykoukl zpod celty, když se zavírala vnitřní brána, protože chtěl vidět, jakou spoušť bomba nadělala. Roboti už odnesli všechnu suť a železné špagety, on ale viděl ocelové výztuže pod roztříštěným betonem a černá ožehlá místa na vnitřní zdi. Bylo to tak zajímavé a Kyle se tak zakoukal, že si uvědomil, že už je kus od Cantonmentu, na ulici, na cizí ulici, teprve až spatřil náklaďáky, autobusy, krémově bílá Maruti, mopedy, motorikši, cyklorikši a krávy v závěsu za pickupem a ucítil, jak se přes něj převaluje městský ryk.
„Tak kamto teda bude?“ zeptal se Sálim. Usmíval se, zářil, hrozně se těšil, až Kylovi ukáže své nádherné, přenádherné město. Takového Sálima Kyle ještě nikdy neviděl – Sálima mimo Cantonment, Sálima, který je doma, který je mezi svými. Tenhle Mansuri připadal Kylovi cizí a nebyl si jistý, jestli se mu tenhle Mansuri líbí. „Támhle je NovábháratskáSabhaPosvátnýsárnátskýjelenKriketovýstadióndoktoraSampunánandaBuddhistickástupaRámnagarskápevnostVišvanáthůvchrámDžantarMantar.“
Moc, bylo toho moc, Kylovi se točila hlava ze Všech těch lidí, těch lidí! Toho si ze školního balkonu nikdy nevšiml, že se pod stavebními helikoptérami a jeřáby a aeroboty hemží lidé.
„Řeka,“ vydechl. „Řeka, velké schody.“
„Gháty. Ty jsou nejlepší. Úplně super.“ Sálim promluvil na řidiče jazykem, který u něj Kyle dosud neslyšel. Vůbec to neznělo jako Sálim. Řidič zakomíhal hlavou – každý zpočátku myslel, že to znamená ne, ale časem pochopil – strhl rikšu na velký kruhový objezd s obří růžovou sochou Ganéši uprostřed, obrátil se zády ke skleněným věžím Ránapuru a zamířil do starého města. Květiny. U nohou sloního boha ležely věnce žlutých květin, drobné dýmající žmolky kadidla, podivné pletence papriček čili a limetek a muž s dlouhými špinavými popelavými dredy a rty sešpendlenými rybářskými háčky.
„Dívej, dívej na toho chlapa…“ chtěl vykřiknout Kyle, ale to už byla ta podivuhodnost/hrůza daleko za nimi, a vlevo i vpravo rozkvétaly další a další a rikša se s troubením prodírala stále užšími a rušnějšími a temnějšími uličkami. „Slon, támhle je slon! A tam robot! A ti lidi, co to nesou? Tělo, není to… není to mrtvola na nosítkách? Ty vole…“ Otočil se na Sálima. Už se nebál. Už za ním nikdo nestál, nikdo se na něj netlačil a nepostrkoval jej do nebezpečí a strachu. Lidé, všude jen sami lidé, pracovali, přežívali. „Proč mě sem naši nikdy nevzali?“
Rikša drkotavě zastavila.
„Konečná, vystupovát!“
Rikša se vklínila do uličky mezi chumel cyklorikš a japonskou dodávku. Nic pojízdného dál neprojelo, ale lidé po obou stranách se přesto nevzdávali. Minul je další nebožtík, nesený na márách vysoko nad hlavami chodců. Kyle se instinktivně schoulil, když rikšu olízl stín mrtvého, a pak už dveře vyjely vzhůru a on vkročil na ulici a málem vrazil do krávy. Už už chtěl to tupé, pytlovité zvíře praštit, ale Sálim jej popadl za zápěstí a křikl: „Ne, kráva je posvátná… jako že se jí nesmíš dotknout.“ Člověk tady musel křičet, aby jej druzí slyšeli. Musel se držet za ruku, aby se neztratil. Sálim jej táhl za zápěstí k řadě Stánků s plastikovou stříškou, kde hučely nápojové chladírny. Koupil dvě Limky a ukázal prodavači jeden cantonmentský pog; stánkař jej vzal místo peněz, byla to pro něj novinka. A znovu Kýla zastavila ruka na rameni.
„Musíš to vypít tady. Je na to záloha.“
A tak se opírali zády o plechový Stánek a sledovali cvrkot města a popíjeli Limku z láhve, nad kterou by se mamka zhrozila kvůli mikrobům, bakteriím, virům, infekcím, a připadali si jako dva řádní gentlemani. Ve chvilkové pauze v pouličním lomozu uslyšel Kyle zvonění svého palmeru. Vylovil jej z kapsy, trochu rozpačitě, protože každý už měl novější, lepší, lesklejší, chytřejší, menší, a viděl, že mu volá mamka, jako by tušila, že zas provedl nějakou lumpárnu. Chvíli jen zíral na její číslo, na animovaného smajlíka a poslouchal rozvernou melodii. A pak stiskl červenou ikonku a poslal to všechno do tmy.
„Pojď.“ Zacinkal prázdnou láhví o pult. „Jdeme se mrknout na řeku.“
Dvacet kroků a byli u ní, tak náhlé, tak ohromné a zářivé, že Kyle zapomněl dýchat. Úzká ulička, tlačenice lidí se otevřela do oslnivého třpytu, třpytu znečištěné žluté oblohy, třpytu kaskády mramorových schodů, které klesaly do vody, a třpytu řeky samotné, širší a úžasnější, než si vůbec dokázal představit, bílé jako mléko. A lidé – tolik jich snad svět ani nemohl unést. Tlačili se na schodech ve svých pestrobarevných svršcích a botách, tísnili se pod skloněnými proutěnými slunečníky a bavili se a obchodovali a modlili, a stáli i v samotné řece, po pás ve vodě, nabírali vodu do hrstí a zvedali ji k nebi a ona jim protékala mezi prsty a pableskovala v poledním slunci. Modlili se a koupali sebe i své děti a prali prádlo a smývali své hříchy. A pak lodě – od křídlových člunů, které se proplétaly mezi malými rychlými veslicemi, přes loďky poutníků, kteří mířili do Váránasí z protějšího rámnagarského břehu, veslaře, kteří stáli na zádi a opírali se do svých vesel, turistické lodě se stinnými baldachýny a děcka v traktorových pneumatikách, která pádlovala sem a tam a probírala se říčním smetím, až po malé misky z mangových listů s máslovými svíčkami, které lidé posílali po proudu. Gangá se Kylovi odhalovala výjev po výjevu. Následně si uvědomil budovy – penziony a hostely a haveli namačkané na schodech, absurdně růžové vodní vodojemy, mešitu s mnoha kupolemi a chrámy se zlatými vížkami a malou svatyni na břehu, která se bořila do náplavového bahna, nesčetné arkády a přístavní hráze a pasáže a na druhém břehu, za žlutým pískem a černými zplihlými stany svátých mužů, komíny a cisterny a potrubí chemických a petrochemických závodů a na všech se třepotala bílo-zeleno-oranžová vlajka s bháratským kolem.
„Týjo,“ vydechl Kyle. „Tý vole.“ A: „Boží.“
Sálim už byl v polovině schodů.
„Pojď.“
„A můžu? I když nejsem…“
„Všichni můžou. Pojď, půjčíme si loďku.“
Loďku. Copak to jde, bez doprovodu dospělých, ale za chvíli se už usazovali na sedátkách a veslař odstrkoval člun od břehu. Nebyl o mnoho starší než Kyle a měl chrup, se kterým by jej do Cantonmentu nikdy nepustili, ale Kyle mu stejně záviděl, jeho člun a jeho řeku a všechny ty lidi okolo a život bez pravidel, potřeb nebo povinností. Kluk se propletl mezi mangovými miskami – svíčky díja, vysvětlil Sálim – kolem ghátu sádhuů, nahých jak palec a hubených jak hlad, a kolem ghátu, kde lidé tloukli prádlem o kameny, a kolem ghátu, u nějž přistávali poutníci toužící se dotknout svaté půdy Váránasí, samou nedočkavostí se tlačili a shazovali do vody, a kolem ghátu s buvoly – kde? kde? rozhlížel se Kyle a Sálim ukázal na nozdry a černé, dozadu zkroucené rohy vyčnívající nad hladinu. Kyle ponořil ruku do vody, a když ji vytáhl, měl ji celou od zlatých okvětních lístků. Lehl si na záda a díval se, jak kolem plynou mramorové gháty, a za nimi polorozpadlé nábřežní domy strakaté plísní, a za nimi vršky nejvyšších mrakodrapů Nového Váránasí, a za nimi žlutá oblaka, a najednou věděl, že i když už bude hodně starý, i když už mu bude čtyřicet nebo víc, nikdy nezapomene na dnešní den a na odstín poledního světla a na šplouchání vody o příď člunu.
„Hele, to musíš vidět!“ zvolal Sálim. Veslice už mířila zpátky ke břehu, proplétala se mezi turistickými loďmi a čluny se suvenýry a nánosem květinových girland. Na ghátech hořely ohně, mramor byl zčernalý rozšlapaným popelem, u břehu řeka olizovala ohořelá polena. A mezi uhlíky leželo i něco jiného – sežehlé kosti. Muži stáli po stehna ve vodě a v mělkých proutěných košících rýžovali naplaveniny.
„To jsou Dómové, správci pohřebních ghátů. Jsou sice nedotknutelní, ale taky děsně bohatí a mocní, protože jenom oni můžou obstarávat pohřby,“ vysvětlil Sálim. „Prosívají popel a hledají zlato.“
Pohřební gháty. Říše mrtvých. Ty ohně, ty hromady dříví a popela, to všechno jsou nebožtíci, uvědomil si Kyle. Voda pod jejich člunem je prosycená smrtí. Pohřební procesí sestoupilo po schodech do řeky. Nosiči složili máry na hladinu a muž s červeným provázkem přes rameno začal polévat bílý rubáš vodou, velmi pečlivě a metodicky. Mrtvé tělo důkladně omyl. Kluk se dotkl vesel a svůj člun znehybnil. Dómové vynesli tělo na mohutnou hranici. Velmi hubený muž v bílém hábitu a s hlavou oholenou tak čerstvě, že vypadala bledá a nezdravá, nakladl na mrtvolu další polena.
„To je nejstarší syn,“ řekl Sálim. „Je to jeho povinnost. Jsou to boháči. Tradiční hranice je hodně drahá. Většina hinduistů používá elektrické pece. My samozřejmě své mrtvé pohřbíváme, stejně jako vy.“
Všechno bylo velmi rychlé a přirozené. Muž v bílém polil dříví i mrtvého olejem, shýbl se pro kus hořícího polena a téměř ledabyle jej přiložil k boku hranice. Plamen se v říčním větru zatřepotal, téměř uhasí, pak se k nebi zvedl dým a z dýmu oheň. Kyle se díval, jak se rozhořívá. Lidé poodstoupili; nikdo se netvářil nijak zvlášť zúčastněně, ani když se hranice zbortila a hlava a ramena mrtvého se vykutálely ven.
Ten mrtvý hoří, pomyslel si Kyle. Musel si to v duchu říct, jako by nevěřil vlastním očím. Všechno to pro něj bylo jen sotva uvěřitelné. Nic, co se kolem něj dělo, neneslo sebemenší podobnost s jeho světem, s jeho dosavadním životem. Bylo to fascinující, jako přírodopisný dokument na satelitu; stál tak blízko, že cítil zápach hořícího masa, ten byl však příliš cizí, příliš neznámý. Nijak na něj nepůsobil. Kyle mu nevěřil. I Sálim to vidí poprvé, napadlo jej. Každopádně to bylo naprosto boží.
Náhlé puknutí, zvuk o něco hlasitější než střelba v ulicích, kterou Kyle slýchával každý den, ale ne o moc.
„To mu praskla lebka,“ ozval se Sálim. „Prý to znamená, že jeho duše je teď volná.“
A pak zvuk, který Kylovi už pár sekund vibroval na okraji vědomí a pomalu se sunul do předních linií vnímání – motory, tryskové motory. Motory tilt-jetu. Hlasité, hlasitější, než je slyšel kdy předtím, i tehdy, když startovaly kousek od něj na poli v Cantonmentu. Pozůstalí zvedali hlavy k obloze, Dómové přestávali rýžovat a také se ohlíželi. Kluk přestal veslovat, v očích mu svitl strach. Kyle se na svém sedátku otočil a spatřil něco nádherného a hrůzného a podivného – tilt-jet v barvách Koalice, který se blížil po řece přímo k němu; ano, k němu. Letěl nízko, tak nízko, až se zdálo, že klouže po hladině. Kyle si na okamžik vzpomněl, jak se dotýkal chodidly rozbouřených vln alterrského oceánu. Letoun rozháněl říční dopravu na všechny strany, jeho dolů stočené motorové gondoly vyrývaly do zelené řeky bílé brázdy. Kluk hmátl po veslech a chvatně zamířil ke břehu, ale od ghátů se znenadání ozval další lomoz. Kyle se otočil a spatřil, jak se po mramorových schodech valí koaliční vojáci v plné bojové uniformě a s vizory na očích, odstrkují truchlící, dusají po dříví, kostech a popelu. Dómové hrozí pěstmi a volají nadávky, vojáci v odpověď zvedají pušky. Kluk se zděšeně ohlédl po zvuku letadlových motorů, který byl stále hlasitější a hlasitější, až Kylovi připadalo, že mu vrůstá do kostí, a když se otočil, spatřil, jak se ohromný stroj, přepínající mezi městskou a říční kamufláží, obrací, vysouvá podvozek a dosedá do vody. Veslice se divoce rozhoupala. Kyle by býval přepadl přes okraj, kdyby jej Sálim nechytil a nestáhl zpátky. Proud vzduchu z trysek rozfoukával popel mrtvých po celých ghátech. Na hladině se houpalo ztracené veslo. Tilt-jet stál po kolena v mělké vodě. Spustil záďovou rampu. Přilby. Pušky. A mezi nimi tvář, kterou Kyle okamžitě poznal, jeho táta, hulákající cosi nesrozumitelného do řevu motorů. Vojáci na břehu také hulákali, lidé na ghátech hulákali, všechno byl jeden velký křik a hluk. Táta Kylovi pokynul, ke mně, ke mně. Kluk, který se viditelně třásl strachem, zabodl své zbývající veslo do vody jako bidlo pramice, a zatlačil směrem k letounu. Kýla popadly ruce v rukavicích a vytáhly jej z rozhoupaného člunu na rampu. Všichni křičeli, hulákali. Teď vojáci na břehu mávali na Sálima a kluka, sem, sem, ta mašina se chystá vzlétnout, mazejte odtamtud.
Táta vtlačil Kýla do sedadla, připásal jej a jekot motorů se znovu začal stupňovat. Kyle cítil, jak se celý svět otočil, a pák se řeka pod ním propadla. Tilt-jet se naklonil. Kyle vyhlédl z okna. Támhle byl jejich člun, vojáci jej zrovna vytahovali na břeh. Sálim stál na zádi a sledoval letoun se zvednutou rukou: sbohem.
* * *
Táta na něj vybalil své oblíbené číslo „víš vůbec co ti hrozilo/co jsi způsobil/kolik to stálo“.
„Nejvyšší pohotovost. Prakticky mobilizace. Mysleli jsme, že tě unesli. Fakt jsme mysleli, že tě unesli. Všichni to říkali, všichni se za tebe modlili. Samozřejmě jim napíšeš. Řádná omluva, vlastní rukou. Proč sis vypnul palmer? Stačilo zavolat, jeden krátký hovor, a nikdo by ti nic nevyčítal, nezlobili bychom se. Ještě štěstí, že je umíme sledovat, i když jsou vypnuté. Sálim je taky v pěkném průšvihu. Víš ty vůbec, že jste byli ve zprávách, všude v novinách? A nejen tady v Cantonmentu. Mluvili o vás i na SKYIndii. Všechny jsi nás ztrapnil, udělals z nás hlupáky. Rozbíjet ořech perlíkem. Sálimův otec odstoupil. Ano, tak hrozně se styděl.“
Kyle ale viděl, že táta září štěstím, že má syna zpátky.
Máma, to byla jiná. Máma jej vzala na mučidla.
„Ukázalo se, že ti nemůžeme věřit. Máš samozřejmě zaracha, ale já si vážně myslela, že víš, co je tohle za místo, že chápeš, že je to tu jiné než kdekoli jinde, že když si nemůžeme navzájem věřit, vystavujeme se nebezpečí. Takže já ti už nevěřím a táta, ten bude muset dát výpověď. Budeme se muset: sbalit a vrátit se domů a Bůh ví, že tam nesežene ani zdaleka nic podobného tomu, co jsme měli tady. Budeme se muset přestěhovat do menšího domu v horší čtvrti. A já budu muset zase do práce. A ty můžeš na Sálima zapomenout, ano, slyšíš dobře, už nikdy ho neuvidíš.“
Kyle večer v posteli plakal, plakal tak dlouho, až se začal třást po celém těle a vyrážel ze sebe dávivé vzlyky, tak prázdné a zoufalé, jako by oplakával konec světa. Mnohem později uslyšel, jak se otevírají dveře.
„Kyle?“ ozval se matčin hlas. Kyle ztuhl. „Omlouvám se. Moc jsem se zlobila. Takhle jsem s tebou mluvit nechtěla. Udělal jsi hroznou hloupost, ale já i táta si myslíme, že tohle bys stejně měl mít.“
Máma mu něco položila na polštář. Když se dveře znovu zavřely, Kyle rozsvítil. Svět se znovu roztočil. Zas bude dobře. Roztrhl umělohmotnou krabici. Uvnitř ležel stočený, jako prst, který mu kyne, jako arabské písmeno, lighthoek. A ráno, ještě před školou, ještě před snídaní, ještě před vším kromě poutníků na řece, vyběhl na střechu U Guye, zastrčil si hoek za ucho, nasadil si na prsty palmerovou rukavici a vznesl se kolem solárních panelů a vodojemů a jeřábů a helikoptér a mraků vzhůru, na Sálimovu planetu.
Poprvé vydáno v antologii Forbidden Planets (sest. Peter Crowther) v roce 2006
Přeložil Aleš Drobek
