– 1 –
Když Holston stoupal vstříc smrti, děti si hrály; slyšel je výskat tak, jak to dělají jenom šťastné děti. Zatímco nahoře téměř zběsile rámusily, Holston si dával na čas. Metodickými těžkými kroky vystupoval po točitém schodišti a kovové stupně řinčely pod jeho starými botami.
Schody, stejně jako otcovy boty, vykazovaly známky opotřebení. Nátěr na nich držel už jen v nevelkých šupinkách, většinou v koutcích a na spodních stranách, kde byl v bezpečí. Jakýkoliv pohyb setřásal po celém schodišti obláčky prachu. Holston cítil vibrace v zábradlí, ohlazeném až na lesklý kov. Tohle v něm vždycky budilo úžas: jak staletí doteků holých dlaní a šoupání nohou dokážou opotřebit i solidní ocel. Jednu molekulu po druhé, soudil. Každý život obrousí jednu vrstvu stejně, jako tohle silo obrušuje onen život.
Každý schod byl po generacích provozu maličko prohnutý a hranu měl zaoblenou jako ohrnutý ret. Uprostřed už nebyla téměř ani stopa po drobných kosočtverečných výstupcích, jež bránily uklouznutí. Na jejich dřívější přítomnost se dalo usuzovat pouze ze zbytků vzorců po stranách stupňů, z drobných pyramidových hrbolků s ostrými hranami a skvrnkami barvy trčících z ploché oceli.
Holston zvedl nohu ve staré botě na starý schod, přenesl na ni váhu a zopakoval to. Zabral se do činnosti, kterou s sebou nesly ty nesčetné roky, otírání molekul a životů, vrstvy a vrstvy ošoupané v podobě jemného prachu. A zdaleka ne poprvé si pomyslel, že ani život, ani to schodiště nejsou určeny pro takovou existenci.
Úzká konstrukce té dlouhé spirály protažené podzemním silem jako slámka sklenicí nebyla stavěna pro takové zatížení. Stejně jako celý jejich válcový domov se zdála být vyrobena pro jiné účely, pro nějaké dávno zapomenuté funkce. To, co dnes sloužilo jako hlavní třída tisícům lidí chodícím nahoru a dolů v opakovaných denních cyklech, se podle Holstonova názoru hodilo spíše k využití v tísňových situacích, dost možná pro pouhé desítky lidí.
Minul další podlaží – úsek ložnic rozložených jako dílky koláče. Když Holston vycházel posledních několik poschodí, poslední výstup, který kdy podnikne, hluk dětské radosti pršel shora ještě hlasitěji. Byl to smích mládí, duší, na které ještě nedolehlo, kde žijí, které ještě necítily tíhu země ze všech stran, které ve své představě nebyly pohřbené, ale živé. Živé a neopotřebované a rozlévající po schodišti radostné zvuky, výskání, jež nebylo v souladu s Holstonovými činy, rozhodnutím a odhodláním jít ven.
Když se blížil nejvyššímu patru, jeden mladý hlas vynikal nad ostatními a Holston si připomněl, jaké to bylo být dítětem v silu – všechnu tu výuku a hry. Tehdy mu ten zatuchlý betonový válec s patry a patry bytů, dílen, hydroponických zahrad a čističek plných změti trubek připadal jako rozlehlý vesmír, obrovský prostor, který člověk nikdy nedokáže celý prozkoumat, labyrint, ve kterém se on nebo jeho kamarádi mohou ztratit navěky.
Ale ty dny byly už víc než třicet let pryč. Holstonovi dnes vlastní dětství připadalo jako něco vzdáleného dva nebo tři životy, jako něco, co si užíval někdo jiný, nikoliv on. Těžce na něj doléhaly celoživotní povinnosti šerifa, jež tu minulost zatlačovaly do pozadí. A ještě později přišla třetí fáze jeho života – tajný život nesouvisející ani s dětstvím, ani s funkcí šerifa. To se rozpadaly v prach poslední vrstvy jeho samého; tři roky strávené mlčenlivým čekáním na něco, co nikdy nepřijde, každý den delší než celý měsíc šťastnějších období života.
Na vrcholu točitých schodů sjela Holstonovi ruka ze zábradlí. Zakřivená tyč z ošoupané oceli skončila, když schodiště vyústilo do nejrozlehlejších místností celého komplexu sila: do kavárny a přilehlého salonku. Hravé výskání se teď ozývalo na stejné úrovni. Mezi porůznu rozesetými židlemi se míhaly rozzářené postavičky a hrály si na honěnou. Hrstka dospělých se snažila ten chaos usměrňovat. Holston zahlédl, jak Emma sbírá z flekatých dlaždic rozházené křídy a voskovky. Její manžel Clarke seděl za stolem s nastavěnými poháry džusu a mísami kukuřičných sušenek. Zamával přes místnost na Holstona.
Holstona ani nenapadlo zamávat v odpověď, neměl na to energii ani se mu nechtělo. Zahleděl se přes dospělé i hrající si děti na zamžený pohled za nimi, promítaný na stěny kavárny. Byl to největší nepřerušovaný výhled na jejich nehostinný svět. Ranní scéna. Mdlé světlo svítání zalévalo kopce bez života, jež se od dob, kdy byl Holston kluk, sotva nějak změnily. Prostíraly se tam jako vždycky, zatímco on spěl životem od her na honěnou k té prázdné slupce, která z něj zbývala dnes. A za majestátně zvlněnými hřebeny těch kopců se v paprscích ranního slunce slabě třpytil známý chátrající obrys. V dálce se tam tyčily starodávné konstrukce ze skla a kovu, kde kdysi, jak se všeobecně předpokládalo, žili lidé nad zemí.
Dítě vylétnuvší ze skupinky narazilo do Holstonových kolenou. Podíval se dolů a sehnul se, aby dítě – Susanina chlapce – pohladil, ale dítě už bylo jako kometa zase totam a zapadlo zpět na oběžnou dráhu mezi ostatní.
Holston si náhle vzpomněl na loterii, kterou on a Allison vyhráli v roce její smrti. Tiket měl stále schovaný; nosil jej pořád u sebe. Jedno z těchto dětí – byly by mu teď tak dva roky a capalo by za staršími dětmi – mohlo být jejich. Jako všichni rodiče snili o dvojitém štěstí dvojčat. Samozřejmě se snažili ze všech sil. Když jí odstranili implantát, trávili jednu nádhernou noc za druhou pokusy proměnit ten tiket ve výhru. Ostatní rodiče jim přáli štěstí, další účastníci loterie se v duchu modlili, aby ten rok uplynul naplano.
U vědomí, že mají jenom jeden rok, se on a Allison obraceli ke všemu, co jim mohlo pomoci, včetně pověr. Česnek pověšený nad postelí prý zvyšuje plodnost; dva desetníky pod matrací přivolávají dvojčata; růžová pentle, kterou si Allison svázala vlasy; šmouhy modré barvy pod Holstonovýma očima – všechno směšné, zoufalé a legrační. Jediná ještě bláznivější věc by byla nevyzkoušet všechno možné, neověřit si kdejaký hloupoučký rituál nebo povídačku.
Ale nebylo jim souzeno. Ještě než rok uplynul, přešla loterie na jiný pár. Nebylo to z nedostatku pokusů, bylo to z nedostatku času. Kvůli náhlé nepřítomnosti ženy.
Holston se odvrátil od her a od zamženého výhledu a vykročil ke své kanceláři umístěné mezi kavárnou a přechodovou komorou sila. Když přecházel to území, zatoulaly se mu myšlenky k zápasu, který se tu kdysi odehrál, k zápasu duchů, jímž musel poslední tři roky procházet každý den. A věděl, že kdyby se otočil a důkladně si prohlédl ten široký výjev na stěně, kdyby napjal zrak skrze stále zanesenější čočky kamer a vzdušný zákal, kdyby sledoval tu temnou vrásku na úbočí kopce, úžlabinu, která se táhla přes tu kalnou terénní vlnu k městu za ní, rozeznal by její nehybnou postavu. Na tom pahorku bylo vidět jeho ženu. Ležela tam jako spící bludný balvan, ubývající působením vzduchu a toxinů, ruce složené pod hlavou.
Možná.
Bylo to špatně vidět; šlo to obtížně rozeznat dokonce ještě předtím, než se výhled začal znovu kalit. A kromě toho byl ten výhled málo důvěryhodný. Naopak vzbuzoval hodně pochybností. Holston se tedy rozhodl jednoduše se nedívat. Prošel tím místem přízračného zápasu své ženy, kde navěky utkvěly špatné vzpomínky, ta scéna jejího nenadálého šílenství, a vešel do své kanceláře.
„Ale, koho to tu máme tak časně?“ ozval se s úsměvem Marnes.
Holstonův zástupce zavřel kovovou zásuvku kartotéky, jíž se z prastarých útrob vydral neživotný výkřik. Zvedl kouřící šálek a teprve potom si všiml Holstonova vážného chování. „Je vám dobře, šéfe?“
Holston přikývl. Ukázal na věšák na klíče za stolem. „Cela,“ řekl.
Úsměv zástupce přešel ve zmateně pokrčené čelo. Odložil šálek a obrátil se, aby sundal klíč. Dokud byl zády, Holston naposledy pohladil v dlani ostrou chladnou ocel a položil hvězdu rázným pohybem na stůl. Marnes se otočil a podal mu klíč. Holston si jej vzal.
„Mám přinést mop?“ Zástupce Marnes bodl palcem za sebe směrem ke kavárně. Pokud neměli nikoho v železech, chodili do cely jenom uklízet.
„Ne,“ zamítl to Holston. Kývnutím hlavy pokynul zástupci, aby šel k cele za ním.
Obrátil se. Za zády mu zaskřípala židle, jak se Marnes zvedl a vydal se za ním, a Holston došel k mřížím. Klíč snadno vklouzl do zámku. Kvalitně vyrobené a dobře udržované vnitřní orgány dveří hlasitě cvakly. Sotva slyšitelné zaskřípání pantů, odhodlaný krok, přitažení, zařinčení a měl tu zkoušku za sebou.
„Šéfe?“
Holston prostrčil klíč mezi mřížemi. Marnes se na klíč nejistě podíval, ale zvedl ruku a uchopil jej.
„Co se děje, šéfe?“
„Sežeň starostku,“ požádal Holston. Vzdychl těžkým výdechem, který zadržoval už tři roky.
„Pověz jí, že chci jít ven.“
– 2 –
Výhled z cely nebyl tak zamžený jako výhled z kavárny a Holston strávil svůj poslední den v silu tím, že si s touto skutečností lámal hlavu. Že by kamera na téhle straně byla stíněná před jedovatým větrem? Že by každý čistič, odsouzenec k smrti, věnoval větší pozornost výhledu, kterému se sám těšil poslední den? Nebo byla ta námaha darem dalšímu čističi, který v téže cele stráví svůj poslední den?
Holston se klonil k poslednímu vysvětlení. Budilo to v něm toužebné vzpomínky na jeho ženu. Připomínalo mu to, proč je zde, na špatné straně mříží, a to z vlastní vůle.
Když mu myšlenky zabloudily k Allison, seděl a hleděl ven na mrtvý svět, který za sebou zanechali nějací dávní lidé. Nebyl to sice ten nejhezčí výhled na krajinu kolem jejich podzemního bunkru, ale nebyl to ani ten nejhorší. V dálce se zvedaly nízké táhlé vršky v příjemném odstínu hnědé jako lógr po kávě s tím správným množstvím prasečího mléka. Nebe nad kopci mělo stále stejnou matně šedou barvu jeho dětství a otcova dětství a dědečkova dětství. Jediným pohyblivým prvkem krajiny byly mraky. Vznášely se nad vršky, sytě tmavé, a potulovaly se volně jako stáda zvířat z obrázkových knížek.
Ten pohled na mrtvý svět zaplňoval celou stěnu jeho cely stejně jako všechny vnější stěny nejvyššího podlaží sila, každá plná jiného výřezu zamžené a ještě zamženější okolní pustiny. Holstonův úsek toho výhledu sahal od kouta za skládacím lehátkem ke stropu, k protější stěně a dolů k toaletě. A navzdory lehkému zakalení – jako když se po čočce rozetře olej – to vypadalo jako scéna, do které se dá vejít, jako lákavá zející díra naproti nepřátelským mřížím vězení.
Ta iluze byla ovšem přesvědčivá jenom z dálky. Když se Holston naklonil blíž, uviděl na ohromném displeji hrstku mrtvých pixelů. Na pozadí všech těch šedých a hnědých odstínů kontrastovaly ostře bílou barvou. Každý takový zuřivě svítící pixel (Allison je nazývala „zamrzlé“ pixely) byl jako okénko do nějakého jasnějšího místa, díra o šířce lidského vlasu, která jako by zvala do nějaké lepší reality. Byly jich desítky, když se teď podíval důkladněji. Holston přemýšlel, jestli někdo v silu ví, jak je opravit, nebo jestli vůbec někdo má nástroje potřebné k takové jemné práci. Jsou mrtvé navždy jako Allison? Budou všechny pixely nakonec mrtvé? Holston si představoval den, kdy polovina pixelů zbělá, a potom další o generace později, kdy šedých a hnědých zůstane jenom pár, pouhých několik desítek, a svět se překlopí do nového stavu, kdy si lidé v silu budou myslet, že celý vnější svět je v ohni, a jediné skutečně funkční pixely budou omylem pokládány za vadné.
Nebo jsou na omylu už Holston a jeho současníci?
Někdo si za ním odkašlal. Holston se obrátil a uviděl na opačné straně mříží stát starostku Jahnsovou s rukama zastrčenýma do břišní kapsy kombinézy. S vážným výrazem pohodila hlavou k lehátku.
„Když je cela prázdná, v noci, když máte se zástupcem Marnesem po službě, tam občas sedávám a užívám si ten výhled.“
Holston se otočil zpátky, aby přelétl pohledem kalnou, neživotnou krajinu. Působila depresivně jenom ve srovnání se scénami z dětských knížek – jediných knih, které přečkaly povstání. Většina lidí o barvách v těch knihách pochybovala, stejně jako pochybovala o tom, že kdy vůbec existovali fialoví sloni a růžoví ptáci, ale Holston měl pocit, že jsou věrnější než scéna před ním. On, stejně jako někteří další, pociťoval při pohledu na ty zeleně a modře skvrnité odřené stránky něco prapůvodního, hlubokého. Ale i tak ten kalný šedý výhled ve srovnání s dusným silem vypadal jako spása, jako čerstvý vzduch, k jehož dýchání byli lidé zrozeni.
„Na téhle straně to vždycky vypadá trochu čistěji,“ pokračovala Jahnsová. „Totiž ten výhled.“
Holston dál mlčel. Pozoroval, jak se od jednoho mraku vířivě odtrhuje menší díl a pokračuje v letu vlastní cestou, jak se černá proplétá s šedou.
„Dostaneš večeři podle svého přání,“ řekla starostka. „To je tradice…“
„Nemusíš mi vykládat, jak to chodí,“ přerušil ji Holston. „Je to teprve tři roky, co jsem zrovna tady podával Allison její poslední večeři.“ Sáhl si na prsteníček, aby ze zvyku otočil měděným prstenem, a zjistil, že zapomněl, že jej před několika hodinami nechal ve skříňce na oblečení.
„Nechce se mi věřit, že už je to tak dlouho,“ zabručela Jahnsová pro sebe. Holston se otočil a uviděl, že starostka mžourá na mraky promítané na stěnu.
„Schází ti?“ zeptal se jedovatě. „Nebo ti jenom vadí, že měl zákal tolik času na to, aby se znovu vytvořil?“
Jahnsová po něm letmo blýskla pohledem a sklopila oči k podlaze. „Víš přece, že tohle nechci kvůli žádnému výhledu. Ale pravidla jsou pravidla…“
„Nikomu nic nevyčítám,“ snažil se Holston zaplašit zlost. „Znám pravidla lépe než ostatní.“ Nepatrně pohnul rukou směrem k místu, kde nosíval odznak, nyní zanechaný někde za zády stejně jako prsten. „Vždyť jsem je, sakra, vynucoval skoro celý život i poté, co jsem si uvědomil, že jsou na prd.“
Jahnsová si odkašlala. „Nu, nebudu se tě ptát, proč ses rozhodl takhle. Budu prostě předpokládat, že tady bys byl ještě nešťastnější.“
Holston se jí podíval do očí a uviděl v nich lesk dřív, než jej stihla zamrkáním rozehnat. Jahnsová vypadala hubeněji než obvykle, ve volné kombinéze působila až komicky. Vrásky na krku a kolem očí měla hlubší, než si je pamatoval. Temnější. A měl dojem, že její chrapot způsobuje upřímná lítost, nikoliv věk nebo příděly tabáku.
Náhle Holston uviděl sám sebe očima Jahnsové jako zlomeného muže sedícího na opotřebovaném lehátku, kůži šedivou od bledého přísvitu mrtvého světa za sebou, a ten pohled v něm vyvolal závrať. Hlava se mu točila, jak hledal něco rozumného, na co se upnout, něco, co by dávalo smysl. Celá ta krize, v kterou se změnil jeho život, mu připadala jako sen. Nic z posledních tří let mu nepřipadalo skutečné. Už nic se mu nezdálo skutečné.
Obrátil se zase k hnědým kopcům. Měl pocit, že koutkem oka zahlédl, jak odumírá další pixel, jak zazářil jasně bíle. Další drobné okénko otevřené, další zřetelný průhled iluzí, o které se naučil pochybovat.
Zítra přijde moje vykoupení, pomyslel si Holston divoce, i kdybych tam venku zemřel.
„Už jsem starostkou příliš dlouho,“ znovu se ozvala Jahnsová.
Holston se ohlédl a uviděl, že má svraskalé ruce sevřené kolem chladných ocelových tyčí.
„Naše záznamy nejdou až na začátek, jak víš. Sahají k povstání před jedním a půl stoletím, ale od té doby žádný starosta neposlal na čištění víc lidí než já.“
„Promiň, že ti tím přitěžuji,“ pravil Holston suše.
„Nemám z toho žádné potěšení. To je všechno, co tím chci říci. Vůbec žádné potěšení.“
Holston mávl rukou k velké obrazovce. „Ale budeš první, kdo se zítra podívá na zřetelný západ slunce, co?“ Nelíbilo se mu, jak to znělo. Neměl vztek na svou smrt, na svůj život nebo na to, co přijde pozítří, ale roztrpčení z osudu Allison ho stále neopouštělo. Dál měl za to, že nevyhnutelné události z minulosti byly odvratitelné, dávno poté, co nabraly svůj směr. „Zítra se vám všem bude výhled líbit,“ řekl spíš pro sebe než ke starostce.
„To není ani trochu spravedlivé,“ bránila se Jahnsová. „Zákon je zákon. Ty jsi ho porušil. Věděl jsi, že ho porušuješ.“
Holston se díval na své nohy. Ticho mezi nimi se prodlužovalo. Nakonec promluvila starostka Jahnsová.
„Ještě jsi nevyhrožoval, že to neuděláš. Někteří z ostatních jsou nervózní, že bys nemusel čištění provést, protože neříkáš, že to neuděláš.“
Holston se zasmál. „Připadali by si lépe, kdybych řekl, že senzory nevyčistím?“ Zavrtěl nad tou bláznivou logikou hlavou.
„Každý, kdo tu sedí, říká, že to neudělá, ale potom to přece jen udělá,“ řekla Jahnsová. „Všichni jsme si zvykli, že to takhle chodí…“
„Ani Allison nevyhrožovala, že to neudělá,“ připomněl jí Holston, ale věděl, co má Jahnsová na mysli. On sám si byl tehdy jistý, že Allison objektivy neotře. A teď si myslel, že chápe, co prožívala, když seděl na téže lavici. Měli v hlavě větší věci než samotné čištění. Většina těch, kteří byli posláni ven, byla při něčem přistižena, překvapena, že se ocitla v téhle cele a že je od jejich osudu dělí pouhé hodiny. Když říkali, že to neudělají, měli v hlavě odvetu. Jenže Allison a nyní i Holston měli větší starosti. Jestli se do čištění pustí nebo ne, bylo nepodstatné; přišli sem, protože tady z nějaké šílené pohnutky chtěli být. Jediné, na čem ještě záleželo, byl problém toho všeho. Otázka vnějšího světa za promítaným závojem nástěnných obrazovek.
„Máš tedy v úmyslu to provést, nebo ne?“ zeptala se Jahnsová přímo. Byla na ní vidět beznaděj.
„Říkalas to sama,“ pokrčil Holston rameny. „Každý to udělá. To musí mít nějaký důvod, ne?“
Předstíral, že je mu to jedno, že ho nezajímá, proč čistit, ale většinu svého života, zejména poslední tři roky, trávil mučivými úvahami nad touto otázkou. Doháněla ho k šílenství. A jestli jeho odmítnutí odpovědět Jahnsové způsobí nějakou úzkost těm, kdo zavraždili jeho ženu, zlobit se nebude.
Jahnsová úzkostlivě přejížděla rukama po mřížích nahoru a dolů. „Mohu jim říci, že to uděláš?“ otázala se.
„Klidně. Nebo jim řekni, že to neudělám. Mně je to fuk. Mně připadá, že nebudou spokojení ani s jednou odpovědí.“
Jahnsová neodpověděla. Holston se na ni podíval a starostka přikývla.
„Jestli si to s tím jídlem rozmyslíš, dej vědět zástupci Marnesovi. Bude za stolem celou noc, jak je tradicí…“
Nemusela to říkat. Holstonovi vhrkly do očí slzy, když si vzpomněl na tuto část svých někdejších povinností. Seděl u tohoto stolu před dvanácti roky, když byla k čištění odsouzena Donna Parkinsová, i před osmi lety, když přišel čas Jacka Brenta. A strávil noc vleže na podlaze, přitištěný k mřížím, jako zhroucený vrak, před třemi lety, když byla řada na jeho ženě. Starostka Jahnsová se obrátila k odchodu.
„Šerifovi,“ zabručel Holston, než se ocitla z doslechu. „Prosím?“ zastavila se na druhé straně mříží Jahnsová, šedivé huňaté obočí trčící nad očima.
„Marnes je teď šerif,“ připomněl jí Holston. „Ne zástupce.“ Jahnsová poklepala kotníky na železnou tyč. „Vezmi si něco k jídlu,“ řekla. „A nebudu tě urážet návrhem, aby ses trochu prospal.“
– 3 –
O tři roky dříve
„To mě podrž,“ ozvala se Allison. „Zlato, poslechni si tohle. Tomu neuvěříš. Víš, že bylo víc povstání než jen jedno?“ Holston zvedl hlavu od složky rozložené na klíně. Štůsky papírů rozprostřené kolem něho zakrývaly postel jako sešívaný přehoz – stohy a stohy archivních záznamů, které bylo třeba roztřídit, a nových stížností k vyřízení. Allison seděla u svého stolku v nohách postele. Ti dva bydleli v jednom prostoru sila, jenž byl během desítek let rozdělen pouze dvakrát. Měli tak dostatek místa na takový luxus jako stolky a opravdové široké postele místo paland.
„Jak bych to asi tak mohl vědět?“ zeptal se jí. Jeho žena se otočila a zasunula si pramen vlasů za ucho. Holston máchl složkou k monitoru jejího počítače. „Celý den vyhrabáváš stovky let stará tajemství a já o nich mám vědět dřív než ty?“
Vyplázla na něho jazyk. „To se tak říká. Je to jeden z možných způsobů, jak tě informovat. A proč nejsi zvědavější? Neslyšel jsi, co jsem právě říkala?“
Holston pokrčil rameny. „Nikdy bych nepředpokládal, že to povstání, o kterém víme, bylo první – jenom že bylo zatím poslední. Jestli jsem se ze své práce o něčem poučil, je to fakt, že žádný zločin ani davové šílenství nejsou nijak originální.“ Pozvedl složku, která mu ležela vedle kolena. „Myslíš, že tohle je první zloděj vody, kterého silo zažilo? Nebo snad poslední?“ Židle zaskřípala na dlaždicích, když se Allison obrátila čelem k němu. Na monitoru na stolku za ní mrkaly útržky a fragmenty dat, které vylovila ze starých serverů sila, pozůstatky informací dávno smazaných a nesčetněkrát přepsaných. Holston stále nechápal, jak proces záchrany dat funguje, nebo proč někdo tak chytrý, aby to uměl, je tak hloupý, aby miloval zrovna jeho, ale bral oboje jako fakt.
„Skládám dohromady sérii starých zpráv,“ řekla. „Jestli jsou pravdivé, znamená to, že se něco jako naše staré povstání opakovalo pravidelně. Zhruba po každé generaci.“
„O starých časech toho moc nevíme,“ poznamenal Holston. Promnul si oči a pomyslel na všechno papírování, které nestíhá. „Třeba neměli systém na čištění senzorů, co ty víš? Vsadím se, že se tenkrát výhled nahoře jenom zamlžoval a zakaloval, až z toho lidem přeskočilo, začali se bouřit a nakonec pár lidí vyhnali, aby věci napravili. Nebo to možná byla jenom přirozená kontrola populace, víš? Před loterií.“
Allison zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne. Začínám si myslet…“ Odmlčela se a rozhlédla se po papírech kolem Holstona. Pohled na všechny ty zaznamenané přestupky ji zřejmě vedl k tomu, aby důkladně zvažovala, co řekne. „Nechci vynášet žádné soudy, netvrdím, že někdo byl nebo nebyl v právu, nebo něco podobného. Jenom připouštím možnost, že servery nevymazali rebelové při povstání. Přinejmenším to neproběhlo tak, jak nám to vždycky říkali.“ To upoutalo Holstonovu pozornost. Záhada prázdných serverů, zmizelé minulosti předků lidí ze sila, je pronásledovala všechny. Z jejich vymazání zůstala jenom mlhavá legenda. Zavřel složku, na které pracoval, a odložil ji stranou. „Co to podle tebe způsobilo?“ zeptal se manželky. „Myslíš, že to byla nehoda? Požár nebo výpadek proudu?“ Vyjmenoval obvyklé teorie.
Allison se zamračila. „Ne,“ řekla. Ztišila hlas a úzkostlivě se rozhlédla kolem. „Myslím, že harddisky jsme vymazali my. Tedy naši předkové, ne rebelové.“ Otočila se, naklonila se k monitoru a začala se přejíždět prstem po souboru čísel, která Holston z postele nedokázal rozeznat. „Dvacet let,“ řekla. „Osmnáct. Dvacet čtyři.“ Prst jí se zavrznutím sklouzl po monitoru níž. „Dvacet osm. Šestnáct. Patnáct.“
Holston začal dokumenty rozložené u svých nohou skládat zase do štůsků, aby si udělal cestičku ke stolku. Posadil se v nohách postele, položil manželce ruku kolem krku a zahleděl se jí přes rameno na monitor.
„To jsou data?“ zeptal se.
Přikývla. „Zhruba každých dvacet let dojde k velké revoltě. Tahle zpráva je vypočítává. Byl to jeden ze souborů smazaných při posledním povstání. Při našem povstání.“
Řekla našem, jako by tehdy už byl naživu někdo z nich nebo z jejich přátel. Holston ale věděl, co tím myslí. Bylo to povstání, v jehož stínu vyrůstali, které jako by je zplodilo – velký konflikt, který se vznášel nad jejich dětstvím, nad jejich rodiči a prarodiči. Povstání, jež bylo obsahem šeptandy a příčinou kradmých postranních pohledů.
„A co tě vede k přesvědčení, že jsme servery vymazali my, ti dobří?“
Zpola se otočila a nevesele se usmála. „Kdo říká, že my jsme ti dobří?“
Holston ztuhl. Stáhl ruku z Allisonina krku. „Nezačínej si. Neříkej nic, co by mohlo…“
„Dělám si legraci,“ řekla, ale tohle nebylo vhodné téma k žertování. Scházely snad dva krůčky ke zradě, k čištění. „Mám takovou teorii,“ pokračovala spěšně s důrazem na slovo teorie. „Je to generační hnutí. Tedy bylo, víc než sto let, možná ještě déle. Jako hodiny.“ Ukázala na data. „Ale potom, při velkém povstání – při tom jediném, o kterém dnes víme – někdo vymazal servery. A mohu ti říci, že to není tak snadné jako zmáčknout pár tlačítek nebo založit požár. Je tam záloha na záloze. Bylo zapotřebí promyšleného úsilí, nestačila nějaká nehoda, obyčejná sabotáž nebo běžné zrušení souboru…“
„To ti neprozrazuje nic o tom, kdo v tom měl prsty,“ připomněl Holston. Jeho žena nepochybně uměla čarovat s počítači, ale pátrání nebyl její obor; to byl jeho píseček.
„Co mi něco prozrazuje,“ pokračovala, „je, že celou tu dobu docházelo každou generaci k povstání, ale od té doby nebylo už žádné.“ Allison se kousla do rtu.
Holston se posadil zpříma. Rozhlédl se po místnosti a nechal si její postřeh důkladně projít hlavou. Zmocnil se ho náhlý pocit, jako kdyby mu manželka sebrala celé pískoviště a utíkala s ním pryč.
„Ty tedy tvrdíš…?“ Poškrábal se na bradě a ještě jednou si to promyslel. „Tvrdíš, že někdo vymazal naši historii, aby nám zabránil ji opakovat?“
„Nebo ještě něco horšího.“ Vzala jeho ruku do obou svých. „Co když důvod pro ty revolty byl přímo tam, na těch harddiscích? Co když nějaká součást naší známé historie, nebo nějaké údaje zvenčí, nebo možná znalost toho, co lidi před dávnými časy přimělo, aby se nastěhovali sem – co když ta informace vyvolávala nějaký tlak, který vedl k tomu, že lidem přeskočilo, nebo dostali ponorkovou nemoc, nebo prostě jen chtěli ven?“
Holston zavrtěl hlavou. „Nechci, abys takhle přemýšlela,“ varoval ji.
„Neříkám, že od nich bylo správné začít třeštit,“ opáčila už zase opatrně. „Ale to, co jsem zatím posbírala, na tuhle teorii ukazuje.“
Holston vrhl nedůvěřivý pohled na monitor. „Asi bys to neměla dělat,“ radil. „Já ani pořádně nevím, jak to děláš, a možná bys ani neměla.“
„Zlato, ty informace tam jsou. Jestli je neposkládám teď já, udělá to jednou někdo jiný. Nemůžeš nacpat džina zpátky do láhve.“
„Co tím myslíš?“
„Už jsem zveřejnila návod, jak obnovit zrušené a přepsané soubory. Zbytek IT oddělení už jej rozšiřuje, aby pomohl lidem, kteří si omylem smazali něco, co potřebují.“
„Přesto si myslím, že bys měla přestat,“ trval na svém. „Tohle není nejlepší nápad. Nevidím žádné dobro, které by mohl přinést…“
„Žádné dobro z pravdy? Znát pravdu je vždycky dobré. A je lepší, že ji objevujeme my, než kdyby to byl někdo jiný, ne?“ Holston se zadíval na své složky. Od chvíle, kdy byl na čištění poslán poslední člověk, uplynulo už pět let. Výhled ven se každým dnem zhoršoval a on jako šerif vnímal tlak na to, aby někoho našel. Ten tlak v silu narůstal, jako když se v kotli ohřívá pára, a hrozil nějakým výbuchem. Lidé znervózněli, když si mysleli, že se blíží čas. Bylo to jako jedno z oněch sebevyplňujících proroctví. Někomu nakonec ujely nervy, někoho napadl nebo řekl něco, čeho pak litoval, a ocitl se v cele a pozoroval svůj poslední zamžený západ slunce.
Holston probíral složky všude kolem sebe a přál si, aby v nich něco našel. Poslal by nějakého člověka na smrt hned zítra, kdyby to mělo upustit páru. Jeho manželka píchala jehlou do obrovského přefouknutého balónku a Holston z něj chtěl vypustit vzduch dřív, než bodne příliš hluboko.
– 4 –
Přítomnost
Holston seděl na jediné ocelové lavičce v přechodové komoře, mozek otupělý nedostatkem spánku i jistotou toho, co ho čeká. Šéf čisticí laboratoře Nelson klečel před ním a soukal mu na nohu nohavici bílého ochranného obleku.
„Pohráli jsme si s utěsněním spojů a přidali jsme druhou stříkanou izolační vrstvu,“ vykládal. „Mělo by ti to poskytnout víc času, než měl kdokoli předtím.“
Tohle k Holstonovi proniklo a připomnělo mu to, jak přihlížel, když se jeho žena vydala čistit. Nejvyšší podlaží sila s velkými obrazovkami ukazujícími okolní svět bylo při čištění obvykle prázdné. Lidé zavření uvnitř nedokázali snést pohled na to, co způsobili – nebo možná chtěli přijít nahoru a těšit se z krásného výhledu, aniž by se museli dívat na to, co obnáší jej získat. Ale Holston se díval; nebylo sebemenších pochyb o tom, že se bude dívat. Neviděl Allisonin obličej přes postříbřené čelo přilby, neviděl její tenké ruce skrz objemný oblek, když drhla a otírala čočky vlněnou cupaninou, ale znal její chůzi, její pohyby. Přihlížel, jak dokončuje práci, důkladně a beze spěchu. Potom ustoupila, naposledy se zadívala do kamery, zamávala mu a obrátila se k odchodu. Stejně jako předešlí čističi se dotrmácela k blízkému kopci a vydala se po svahu vzhůru, plahočila se ke zchátralým věžím onoho starého a rozpadajícího se města viditelného těsně nad obzorem. Holston se celou dobu ani nehnul. Nepohnul se ani tehdy, když na úbočí kopce upadla, sevřela oběma rukama přilbu a svíjela se, zatímco toxiny rozežraly nastříkané ochranné vrstvy, potom oblek a nakonec ji samotnou.
„Druhou nohu.“
Nelson ho pleskl po kotníku. Holston zvedl nohu a dovolil technikovi, aby mu vyhrnul zbytek obleku kolem lýtek. Při pohledu na své ruce, na černý karbonový spodní trikot, jenž mu přiléhal ke kůži, si Holston představil, jak se mu materiálna těle rozpouští a odlupuje se jako vločky uschlého mazadla z trubky generátoru, jak mu z pórů prýští krev a rozlévá se v už neživém obleku.
„Kdyby ses chytil madla a vstal…“
Nelson ho vedl rutinou, kterou Holston viděl už dvakrát. Jednou u Jacka Brenta, jenž se choval vzpurné a nepřátelsky až do konce, což Holstona jako šerifa donutilo stát u lavice na stráži. A jednou u své ženy, již doprovázel při přípravách na odchod malým průlezem přechodové komory. Holston sice z pozorování druhých věděl, co má dělat, ale stále potřeboval, aby mu to připomínali. Myšlenkami byl někde jinde. Zvedl ruce, chytil se tyče, která visela nad ním jako hrazda, a vytáhl se do stoje. Nelson popadl boky obleku a trhnutím je vytáhl Holstonovi do pasu. Po stranách plandaly prázdné rukávy.
„Levou ruku sem.“
Holston otupěle poslechl. Připadalo mu bizarní nacházet se na výkonné straně téhle… téhle mechanické pochůzky odsouzenců na smrt. Často se divil, jak je možné, že se lidé podrobili, že svůj úkol splnili. I Jack Brent udělal, co mu řekli, přestože sprostě nadával a urážel, koho mohl. Allison to udělala klidně, jakoby nic, pomyslel si Holston, když soukal do rukávů nejprve jednu ruku a potom druhou. Přitáhli mu oblek ke krku a Holstona napadlo, že lidé možná byli tak poddajní, protože nedokázali uvěřit, že se s nimi něco takového děje. Nic z toho nebylo natolik reálné, aby se proti tomu vzbouřili. Zvířecí vrstva jeho mysli nebyla na tohle stavěná, na to, aby byla s klidem vypravována na smrt, jíž si byla dokonale vědoma.
„Otoč se.“
Udělal to.
Ucítil tah na kostrči a potom hlasitý zvuk zdrhovadla jedoucího odspodu ke krku. Další tah, další zdrhovadlo. Dvě vrstvy marnosti. Zachrastění suchého zipu navrch. Poklepávání a důkladná kontrola. Holston uslyšel duté šoupání přilby zvedané z police; ohýbal prsty uvnitř vycpaných rukavic, zatímco Nelson kontroloval vnitřnosti báně.
„Ještě jednou si projdeme postup.“
„To není nutné,“ řekl Holston tiše.
Nelson se ohlédl ke dveřím komory vedoucím zpátky do sila. Holston se ani nemusel otáčet, aby věděl, že se nejspíš někdo dívá. „Vydrž to se mnou,“ požádal ho Nelson. „Musím postupovat podle předpisů.“
Holston přikývl, třebaže věděl, že žádné „předpisy“ neexistují. Ze všech mystických ústních tradic předávaných v silu z generace na generaci se žádná nevyrovnala kultu výrobců ochranných obleků a techniků čištění. Všichni jim ustupovali z cesty. Čističi sice prováděli samotný akt, ale technici byli lidé, kteří to umožňovali. To oni byli muži a ženy, kteří udržovali výhled do širšího světa mimo dusivé meze sila.
Nelson položil přilbu na lavici. „Tady máš cupaninu na drhnutí.“ Poklepal na vlněné hadříky přichycené na předním díle obleku.
Holston jeden s trhavým zvukem odloupl, prohlédl si texturu hrubého materiálu a přichytil jej zpátky.
„Dva střiky z láhve čistidla, vydrhnout vlnou, potom setřít touhle utěrkou a nakonec nanést ochranný film.“ Nelson se po pořádku dotýkal příslušných kapes, přestože byly zřetelně popsány a očíslovány v barevných kódech – nohama vzhůru, aby to Holston přečetl.
Holston přikývl a poprvé se podíval technikovi do očí. Překvapilo ho, že v nich vidí strach, strach, který se ve svém povolání naučil velmi dobře rozpoznávat. Málem se Nelsona zeptal, co se děje, než ho to napadlo: ten člověk má obavy, že všechny ty instrukce budou k ničemu, že Holston vyjde ven, a jak se všichni v silu obávali u každého čističe, nesplní svou povinnost. Že nevyčistí senzory pro lidi, jejichž pravidla, pravidla namířená proti snům o lepším místě k žití, ho odsoudila k záhubě. Nebo se snad Nelson bál, že drahá a pracná výstroj, kterou se svými kolegy vyrobil za pomoci tajemství a technik uchovávaných z dob dávno před povstáním, opustí silo a zetlí bez užitku?
„Je to dobré?“ zeptal se Nelson. „Není to někde těsné?“
Holston se rozhlédl po komoře. Můj život je příliš těsný, chtělo se mu říci. Kůže je mi příliš těsná. Stěny jsou příliš těsné.
Jenom zavrtěl hlavou.
„Jsem připraven,“ zašeptal.
Byla to pravda. Holston byl kupodivu plně připraven a odhodlán jít.
A náhle si vzpomněl, jak odhodlaná byla i jeho manželka.
– 5 –
O tři roky dříve
„Chci jít ven. Chci jít ven. Chci jít ven.“
Holston tryskem dorazil do kavárny. Vysílačka ještě brebentila. Zástupce Marnes vykřikoval cosi o Allison. Holston se ani neobtěžoval s odpovědí a rovnou vyběhl tři křídla schodů na scénu.
„Co se děje?“ zeptal se. Protlačil se hloučkem u dveří a našel svou ženu, jak se svíjí na zemi a Connor a další dva pracovníci stravování ji přidržovali. „Pusťte ji!“ Strhal jim ruce z holení své ženy a ta ho málem odměnila kopancem do brady. „Uklidni se,“ okřikl ji. Sáhl jí po zápěstích, jimiž kroutila sem a tam, aby se vyprostila ze zoufalého sevření dospělých mužů. „Holčičko, co se, sakra, děje?“
„Hnala se do přechodové komory,“ vysvětloval Connor mezi namáhavým hekáním. Percy sevřel její kopající nohy a Holston mu v tom nebránil. Už viděl, proč bylo zapotřebí tří mužů. Naklonil se k Allison a dal si záležet na tom, aby ho viděla. Oči měla divoké a vyhlížely zpod závoje rozcuchaných vlasů.
„Allison, holčičko, musíš se uklidnit.“
„Chci jít ven. Chci jít ven.“ Hlas měla tišší, ale slova se z ní stále sypala.
„Tohle neříkej,“ napomenul ji Holston. Při zvuku těch znepokojivých prohlášení mu běhal po zádech mráz. Sevřel její tvář do rukou. „Holčičko, tohle neříkej!“
Ale v hloubi duše mu blesklo ochromující poznání, co to znamená. Věděl, že už je příliš pozdě. Ostatní to slyšeli. Všichni to slyšeli. Jeho žena si podepsala rozsudek smrti.
Místnost se s Holstonem točila, když prosil Allison, aby byla zticha. Bylo to, jako by dorazil na místo nějaké příšerné nehody – nějakého neštěstí ve strojírenské dílně – a našel milovanou osobu zraněnou. Jako by ji našel ještě živou a bojující, ale to zranění bylo na první pohled smrtelné.
Když se jí snažil odhrnout vlasy z obličeje, cítil, jak mu po tvářích stékají teplé slzy. Její pohled se konečně střetl s jeho. Přestala horečně kroutit očima a s uvědoměním se podívala do očí jemu. A na chviličku, na vteřinku, než si mohl začít klást otázku, jestli není obětí drog nebo nějakého špatného zacházení, tam postřehl jiskru klidné příčetnosti, záblesk rozumu, chladné kalkulace. A vzápětí to bylo mrknutím oka pryč a oči jí zase začaly divoce jezdit sem a tam, zatímco prosila, aby ji pustili ven, znovu a znovu.
„Odneste ji,“ nakázal Holston. Oči mu přetékaly slzami, když nechával zasáhnout své svědomité šerifské já. Nezbývalo mu než ji zavřít, ačkoliv jediné, po čem toužil, bylo, aby mohl vřískat. „Tudy,“ ukázal Connorovi, jenž ji držel pod zmítajícími se rameny. Kývl hlavou ke své kanceláři a k cele za ní. Hned vedle, na konci chodby, svítil jasně žlutý nátěr velkých dveří přechodové komory, nehybných a hrozivých, mlčenlivých a vyčkávajících.
V cele se Allison okamžitě uklidnila. Seděla na lehátku, už se ne vzpírala, ani neblábolila, jako by se tam zastavila jenom proto, aby si odpočinula a užívala výhled. Zato z Holstona se nyní stala rozrušená troska. Přecházel před mřížemi sem a tam a drmolil otázky, jež zůstávaly bez odpovědi, zatímco zástupce Marnes a starostka za něho vyřizovali procedurální záležitosti. Ti dva se chovali k Holstonovi i jeho ženě jako k pacientům. K oběma. A třebaže se Holstonovi z hrůz poslední půlhodiny motala hlava, v hloubi svého šerifského mozku, odjakživa citlivého na narůstající napětí v silu, si matně uvědomoval šok a zvěsti rozechvívající zdi z betonu a ocelových výztuží. Obrovský nahromaděný tlak nyní syčivě unikal ze švů v podobě šeptandy.
„Zlato, musíš se mnou mluvit,“ prosil znovu a znovu. Zastavil se a žmoulal mříže rukama. Allison k němu zůstávala obrácená zády. Hleděla na nástěnnou obrazovku, na hnědé kopce, šedivé nebe a tmavé mraky. Tu a tam si odhrnula vlasy z obličeje, ale jinak se nepohnula, ani nepromluvila. Jenom když Holston zastrčil klíč do zámku nedlouho poté, co ji dovlekli dovnitř a zavřeli dveře, utrousila jediné nedělej to, jež ho přesvědčilo, aby klíč zase vytáhl.
Zatímco prosil a ona si ho nevšímala, silem se rozproudil ruch blížícího se čištění. V chodbě lomozili technikové při přípravě a úpravách ochranného obleku. V přechodové komoře byly připravovány čisticí potřeby. Někde zasyčela plynová láhev při napouštění argonu do proplachovacích nádrží. Ten ruch se sporadicky přeléval kolem cely, u níž stál Holston a civěl na svou ženu. Hovor techniků zlověstně umlkal, když se protahovali kolem; v jeho přítomnosti jako by ani nedýchali.
Hodiny ubíhaly a Allison odmítala mluvit – takové chování vyvolávalo v silu samo o sobě další nervozitu. Holston celý den nesouvisle mluvil skrze mříže, hlavu rozpálenou zmatkem i trýzní. Zkáza všeho, co znal, se odehrála v jediném okamžiku. Snažil se srovnat si to v mozku, zatímco Allison seděla v cele a vyhlížela ven na bezútěšnou zemi, podle všeho spokojená se svým beznadějným postavením čističe.
Až po setmění konečně promluvila, poté, co naposledy mlčky odmítla poslední jídlo, poté, co technikové v přechodové komoře skončili, zavřeli žluté dveře a odebrali se k bezesnému odpočinku. Stalo se to až poté, co jeho zástupce na noc odešel a na odchodu dvakrát poklepal Holstonovi na rameno. Po chvíli, jež Holstonovi připadala jako dlouhé hodiny, když už málem omdléval únavou z pláče a ochraptělých protestů, dlouho poté, co zakalené slunce zapadlo za kopce viditelné z kavárny a salonku – za kopce, které zakrývaly zbytek onoho vzdáleného chátrajícího města – Allison v setmělé cele zašeptala něco téměř neslyšitelného: „Není to skutečné.“
Holston si alespoň myslel, že slyší tohle. Ošil se.
„Holčičko?“ Chytil se mříží a vytáhl se na kolena. „Zlato,“ zašeptal a otřel si slaný povlak z tváří.
Otočila se. Bylo to, jako když se slunce rozmyslí a zase vystoupí nad kopce. To, že ho vzala na vědomí, v něm vzbudilo naději. Hrdlo se mu zadrhlo a začal si myslet, že to všechno byla nějaká nemoc, blouznění, něco, čím by doktor mohl omluvit všechno, co pronesla. Nevěděla, co říká. Tím, že se z toho probrala, se zachránila a Holstona zachránilo už jen to, že se k němu obrátila.
„Nic, co vidíš, není skutečné,“ řekla tiše. Chovala se klidně, přestože její šílenství pokračovalo a zakázaná slova ji odsuzovala k smrti.
„Pojď si se mnou promluvit,“ prosil Holston a gestem ji přivolával k mřížím.
Allison zavrtěla hlavou. Poklepala na tenkou matraci lehátka vedle sebe.
Holston zkontroloval čas. Bylo už dávno po návštěvních hodinách. Za to, co se chystal udělat, mohli poslat čistit i jeho.
Bez váhání zasunul klíč do zámku.
Kovové cvaknutí zaznělo neuvěřitelně hlasitě.
Holston vešel dovnitř a posadil se vedle manželky. Trpěl tím, že se jí nedotkl, že ji nesevřel do náruče, nebo že ji neodtáhl někam na bezpečné místo, zpátky do postele, kde by mohli předstírat, že to všechno byl jenom zlý sen.
Ale neodvažoval se pohnout. Seděl a mnul si ruce, zatímco ona zašeptala:
„Vůbec to nemusí být skutečné. Nic z toho. Cokoliv.“ Dívala se na obrazovku.
Holston se naklonil tak blízko, že ucítil zaschlý pot po zápasu toho dne. „Holčičko, co se děje?“
Vlasy se jí jeho dechem zachvěly. Natáhla ruku a přejela jí tmavnoucí displej, jako by ohmatávala pixely.
„Zrovna teď může být ráno a my nemáme možnost jak to poznat. Venku mohou být lidé.“ Otočila se a podívala se na něj. „Mohou nás pozorovat,“ řekla se zlověstným úsměvem.
Holston se jí díval do očí. Nezdála se mu na rozdíl od dřívějška vůbec šílená. Její slova zněla šíleně, ale ona sama na to nevypadala. „Jak jsi na to přišla?“ zeptal se. Myslel si, že to ví, ale přesto se zeptal. „Našla jsi něco na harddiscích?“ Doslechl se, že k přechodové komoře vyběhla přímo ze své laboratoře a už tehdy bláznivě pokřikovala. Něco se přihodilo, když pracovala. „Co jsi našla?“
„Je toho vymazaného víc než jenom z povstání,“ zašeptala. „To se ovšem dalo čekat. Všechno je vymazané. I všechny nedávné materiály.“ Zasmála se. Její hlas zněl náhle hlasitě a oči se dívaly do neurčita. „Vsadím se, že i e-maily, které jsi mi nikdy neposlal!“
„Zlato.“ Holston se odvážil vzít ji za ruce; neodtáhla je. Držel je. „Co jsi našla? Byl to e-mail? Od koho?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Našla jsem programy, které používají. Ty, které na obrazovkách vykreslují obrázky, které vypadají tak reálně“ Zadívala se zase do stále rychleji se snášejícího soumraku. „IT,“ řekla. „Aj tý. To oni. Oni to vědí. Je to tajemství, které znají jen oni.“ Zavrtěla hlavou.
„Jaké tajemství?“ Holston nevěděl, jestli to je nesmysl nebo něco důležitého. Věděl jenom, že Allison mluví.
„Ale teď to vím. A ty budeš také. Vrátím se pro tebe, přísahám. Tohle bude jiné. Přerušíme ten cyklus, ty a já. Vrátím se a přejdeme ten kopec spolu.“ Zasmála se. „Jestli tam je,“ řekla nahlas. „Jestli tam ten kopec je a je zelený, vydáme se přes něj spolu.“ Obrátila se k němu.
„Ve skutečnosti není žádné povstání, jenom postupný únik. Jenom lidé, kteří vědí, kteří chtějí ven.“ Usmála se. „A dostanou se ven,“ řekla. „Dostanou, o co žádají. Vím, proč čistí, proč říkají, že to dělat nebudou, ale proč to udělají. Já to vím. Vím to. A nikdy se nevracejí, čekají a čekají a čekají, ale já čekat nebudu. Vrátím se hned zpátky. Tohle bude jiné.“
Holston jí stiskl ruce. Z tváří mu odkapávaly slzy. „Holčičko, proč tohle děláš?“ Měl pocit, že teď, když je v silu tma a jsou úplně sami, bude Allison chtít vysvětlit, co ji popadlo.
„Vím o povstáních,“ řekla.
Holston přikývl. „Já vím. To jsi mi říkala. Byla i jiná…“
„Ne.“ Allison se od něho odtáhla, ale jenom o kousek, aby se mu mohla podívat do očí. Její pohled už nebyl divoký jako předtím.
„Holstone, já vím, proč docházelo k povstáním. Vím, proč.“ Allison se kousala do spodního rtu. Holston napjatě čekal. „Vždycky šlo o pochybnosti, o podezření, že to venku není tak zlé, jak se zdá. Cítil jsi to, ne? Že můžeme žít ve lži kdovíkde!“ Holston věděl své, než aby odpověděl, než aby se třeba jen pohnul. Zavádět řeč na toto téma vedlo k čištění. Seděl ztuhle a čekal.
„Nejspíš to byly mladší generace,“ řekla Allison. „Každých asi dvacet roků. Myslím, že chtěly proniknout dál, zkoumat. Nemáš někdy také takovou touhu? Neměl jsi, když jsi byl mladší?“ Zase se zahleděla do neurčita. „Nebo to možná byly novomanželské páry, když jim řekli, že v tomhle našem zatraceném omezeném světě nebudou moci mít děti. Možná byly pro tu šanci ochotny riskovat všechno…“
Její oči se upíraly na něco ve velké dálce. Možná viděly ten tiket z loterie, který si ještě nevybrali a teď už nikdy nevyberou. Podívala se znovu na Holstona. Ten přemýšlel, jestli by ho mohli poslat čistit už jen proto, že mlčí, že ji neokřikne za každé z těch velkých zakázaných slov.
„Mohli to dokonce být i starší obyvatelé,“ prohlásila. „Žili příliš dlouho stísněně, ve svém pokročilém věku už se nebáli, možná se chtěli vystěhovat a udělat místo pro jiné, pro několik drahocenných vnoučat. Ať to ale byl, kdo chtěl, každé povstání vzniklo kvůli téhle pochybnosti, kvůli tomuhle pocitu, že tady jsme na nesprávném místě.“ Rozhlédla se po cele.
„To nesmíš říkat,“ zašeptal Holston. „To je těžký zločin…“ Allison přikývla. „Vyjádřit jakoukoliv touhu odejít. Ano.
Těžký zločin. Nechápeš proč? Proč je to tak zakázané? Protože všechna povstání začala touhle touhou, proto.“
„Dostaneš, o co žádáš,“ odrecitoval Holston slova, jež měl od dětství vrytá do mozku. Rodiče ho varovali – své jediné drahocenné dítě – ať nikdy nechce vyjít ven ze sila. Ať na to ani nemyslí. Ať ho to ani nenapadne. Ta myšlenka přinášela okamžitou smrt a oni by přišli o své jediné všechno.
Pohlédl znovu na svou ženu. Stále nechápal její bláznění, tohle rozhodnutí. No tak našla smazané programy, které mohly dodávat světům na počítačových obrazovkách reálný vzhled. Co z toho plyne? Proč dělá tohle?
„Proč?“ zeptal se jí. „Proč to děláš takhle? Proč jsi nepřišla za mnou? Musí existovat lepší způsob, jak zjistit, co se děje. Mohli bychom začít tím, že povíme lidem, co jsi na těch harddiscích našla…“
„A stát se těmi, kdo rozpoutají další povstání?“ zasmála se Allison. Něco z toho šílenství v ní zbývalo, nebo to možná byla hluboká nespokojenost a překypující hněv. Možná ji k tomu dohnala obrovská vícegenerační zrada. „Ne, díky,“ řekla a její smích se vytratil. „Ať je vezme čert, když tady zůstanou. Já se vrátím jenom pro tebe.“
„Odtamtud se nevrátíš,“ odsekl Holston zlostně. „Myslíš si snad, že ti vypovězení tam pořád někde jsou? Myslíš, že se rozhodli nevracet se, protože se námi cítí být zrazeni?“
„Proč myslíš, že se pustili do čištění?“ zeptala se Allison. „Proč vzali cupaninu a bez váhání se pustili do práce?“
Holston vzdychl. Cítil, jak ho zlost opouští. „To nikdo neví,“ pokrčil rameny.
„Ale co si o tom myslíš?“
„O tom už jsme přece mluvili,“ řekl. „Kolikrát jsme o tom diskutovali?“ Byl si jistý, že všechny páry si šeptaly své teorie, když byly samy. Když vzpomínal na ty časy, zadíval se přes Allison na stěnu, uviděl polohu měsíce a odhadl podle ní noční hodinu. Jejich čas se krátil. Zítra bude jeho žena pryč. Ta jednoduchá myšlenka se mu často vracela jako blesk z bouřkových mraků.
„Všichni mají teorie,“ řekl. „Sami jsme ty naše nesčetněkrát probírali. Prostě…“
„Ale teď víš něco nového,“ upozornila ho Allison. Pustila jeho ruku a odhrnula si vlasy z obličeje. „My dva víme něco nového a teď to všechno dává smysl. Dokonale to do sebe zapadá. A zítra to budu vědět jistě.“ Allison se usmála. Poklepala Holstona po ruce, jako by byl dítě. „A jednoho dne, lásko, to budeš vědět také.“
– 6 –
Přítomnost
První rok bez ní Holston čekal, věřil jejímu blouznění, nedůvěřoval pohledu na její pozůstatky ležící na tom kopci a doufal, že se vrátí. První výročí její smrti strávil vydrhnutím cely do čista, umytím žlutých dveří přechodové komory a napínáním uší po nějakém zvuku, po nějakém zaklepání, které bude znamenat, že se duch jeho ženy vrátil, aby ho vysvobodil.
Když se nic takového nestalo, začal uvažovat o druhé možnosti: jít za ní ven. Procházel její počítačové soubory, četl něco z toho, co poskládala dohromady, a hledal v tom nějaký smysl dost dnů, týdnů, měsíců na to, aby se sám napůl zbláznil. Začal věřit, že jeho svět je lživý, a bez Allison v něm neměl pro co žít, ani kdyby byl opravdový.
Druhé výročí jejího odchodu vyznačovalo rok jeho zbabělosti. Odešel do práce s jedovatými slovy na jazyku – o svém přání jít ven – ale na poslední chvíli je spolkl. Toho dne šel se zástupcem Marnesem na obchůzku a tajemství toho, jak blízko se ocitl smrti, ho pálilo v nitru. Ten první rok znamenal její selhání; uplynulý rok byl ve znamení jeho selhání. Ale to už neplatilo.
Nyní, o další rok později, stál sám v přechodové komoře v obleku čističe, plný pochybností i pevného přesvědčení. Silo za ním bylo vzduchotěsně uzavřeno, ty silné žluté dveře pevně utažené, a Holstona napadlo, že si nikdy nemyslel, že zemře takhle, nebo že skončí jinak, než doufal. Myslel si, že zůstane v silu navždy, že jeho živiny půjdou stejně jako živiny jeho rodičů do záhonů půdní farmy v osmém podlaží. Připadalo mu, jako by uplynul celý život od doby, kdy snil o rodině, o vlastním dítěti, o dvojčatech nebo o další výhře v loterii, o manželce, se kterou by společně stárli…
Na druhé straně žlutých dveří zazněla houkačka, jež varovala všechny kromě něho, aby se vzdálili. On měl zůstat. Neměl kam jinam jít.
Argonové nádrže zasyčely a začaly plnit komoru netečným plynem. Po minutě napouštění Holston ucítil tlak okolní atmosféry, když se mu ochranný oblek začal pevně svírat kolem kloubů. Dýchal kyslík cirkulující v přilbě, stál před druhými dveřmi, zakázanými dveřmi do strašlivého vnějšího světa, a čekal.
Ozvalo se kovové zasténání pístů ukrytých hluboko ve stěnách. Spotřební plastové závěsy zahalující vnitřek přechodové komory se svraštily tlakem nahromaděného argonu. Ty závěsy budou uvnitř přechodové komory spáleny, zatímco Holston bude čistit. Před západem slunce bude oblast vydrhnutá a připravená na další čištění.
Velké kovové dveře před ním se zachvěly a potom v jedné jejich spáře prosvitl neuvěřitelný paprsek, jenž se rozšiřoval, jak se dveře zasouvaly do stěny. Neotevřou se na celou šířku, na kterou byly kdysi zkonstruovány – je třeba minimalizovat riziko, že dovnitř pronikne vzduch zvenčí.
Sykot proudu argonu deroucího se škvírou ven se s rozevíráním otvoru měnil v tišší hučení. Holston se tiskl ke škvíře, stejně vyděšený tím, že sám nevzdoruje, jako předtím žasl nad činy druhých. Je lepší vyjít ven, aspoň jednou se podívat na svět vlastníma očima, než uhořet zaživa mezi plastovými závěsy. Je lepší přežít o chvíli déle.
Jakmile byl otvor dost velký, Holston se jím protáhl. Oblek se mu třel a zachytával o dveře. Kolem něho se tvořil závoj mlhy, jak argon kondenzoval ve vzduchu o nižším tlaku. Holston poslepu klopýtal vpřed a hledal si cestu řídkým oblakem.
Ještě než vyšel z té mlhy, vnější dveře zasténaly a začaly se zavírat. Houkání sirény za ním spolklo dolehnutí tlusté oceli na tlustou ocel, jež ho zavřelo spolu s toxiny venku, zatímco v přechodové komoře začal zuřit očistný oheň, jenž ničil jakoukoliv kontaminaci, která pronikla dovnitř.
Holston zjistil, že stojí u paty betonové rampy, rampy, jež vedla nahoru. Čas se mu krátil – kdesi v hlavě mu tepala neustálá připomínka – Honem! Honem! Život mu utíká. Ztěžka vykročil po rampě, zmatený tím, že ještě není nad zemí, jak byl zvyklý vidět svět a obzor z kavárny a salonku, jež se nacházely na stejném patře jako přechodová komora.
Šoural se po úzké rampě nahoru, po obou stranách stěny z oprýskaného betonu, průzor plný matoucího jasného světla. Na vrcholku rampy Holston uviděl nebe, do něhož byl zatracen za svůj prostý hřích naděje. Otočil se dokola, přejížděl pohledem obzor a hlava se mu točila z pohledu na tolik zeleně!
Zelené kopce, zelená tráva, zelený koberec pod nohama. Holston v přilbě zavýskl. Myšlenky mu při tom pohledu vířily. A nad vší tou zelení visel přesný odstín modré z dětských knížek, neposkvrněné bílé mraky, živí tvorové poletující po obloze.
Holston se rozhlížel a točil se dokola a hltal okolí očima. Náhle se mu hlavou mihla vzpomínka na jeho ženu dělající totéž: přihlížel, jak se Allison nemotorně a zvolna otáčí, skoro jako kdyby byla ztracená, nebo zmatená, nebo jako by se rozmýšlela, jestli se vůbec má pustit do čištění.
Čištění!
Holston sáhl po jednom vlněném hadříku. Čištění! V závratném přívalu povědomí už věděl proč. Proč!
Zadíval se na místo, o kterém vždycky předpokládal, že tam bude vysoká obvodová zeď nejvyššího podlaží sila, ale ta byla samozřejmě pohřbená. Za ním se tyčil jenom malý betonový pahorek, vížka vysoká nanejvýš osm nebo devět stop. Na jedné straně vedl nahoru kovový žebřík, vrcholek se ježil anténami. A na přivrácené straně – na všech stranách, jak uviděl, když přicházel blíž – byly široké zakřivené „rybí oči“, objektivy výkonných kamer sila.
Holston pozvedl vlněnou cupaninu a přistoupil k první z nich. Představoval si přitom pohled na sebe z kavárny, jak se potácí kupředu a neskutečně se zvětšuje. Před třemi lety pozoroval svou ženu, jak dělá totéž. Vzpomněl si, že zamávala. Tehdy si myslel, že kvůli rovnováze, ale co když mu tím něco říkala? Šklebila se jako blázen, skrytá za postříbřeným průzorem, stejně jako se teď šklebí on? Bušilo jí srdce bláznivou nadějí, zatímco ostříkávala, drhla, otírala čočky a nanášela ochranný film? Holston věděl, že kavárna bude prázdná, že v silu nezůstal nikdo, kdo by ho měl rád natolik, aby se díval, ale přesto zamával. A nepracoval s nepotlačovaným hněvem, s jakým mohli podle jeho představ čistit mnozí jiní. Nebylo to ani vědomí, že ti v silu jsou odsouzení a odsouzení jsou propuštěni na svobodu, nebyl to pocit zrady, co vedlo cupaninu v jeho ruce drobnými krouživými pohyby. Byla to lítost. Neskrývaná lítost a nezadržovaná radost.
Svět se zamžil, ale z dobrého důvodu, neboť Holstonovi vhrkly do očí slzy. Jeho žena měla pravdu: výhled zevnitř byla lež. Kopce sice byly stejné – po tolika letech života mezi nimi je poznával na první pohled – ale barvy byly úplně špatně. Obrazovky v silu, ty programy, které našla jeho manželka, nějak proměňovaly jasnou zeleň v šeď, nějak odstraňovaly všechny známky života. Neobyčejného života!
Holston stíral špínu z objektivu kamery a dohadoval se, jestli to postupné zakalování je vůbec skutečné. Špína tu rozhodně byla. To viděl, když ji otíral. Ale nebyl to spíš obyčejný prach, než nějaký toxický nános ze vzduchu? Mohl program, který Allison objevila, upravovat jenom to, co už někdy bylo vidět? Holstonovi se z tolika nových skutečností a myšlenek točila hlava. Byl jako dospělé dítě, zrozené do širého světa, a měl toho k poskládání tolik najednou, až měl pocit, že se mu mozek rozskočí.
Zakalení je skutečné, usoudil, když čistil poslední šmouhu z druhého objektivu. Byl to překryv, stejně jako falešná šeď a hněď, jimiž program musel zakrývat ten zelený terén a modré nebe poseté nadýchanou bělobou. Ukrývaly před nimi svět tak krásný, že se Holston musel usilovně soustředit, aby jenom nestál a necivěl na něj s otevřenými ústy.
Pracoval na druhé ze čtyř kamer a přemýšlel o těch nepravých stěnách pod sebou, jež přebírají, co vidí kamery, a pozměňují to. Uvažoval o tom, kolik lidí v silu to ví. Ví to vůbec někdo? Jaké fanatické zanícení by vyžadovalo udržovat takovou deprimující iluzi? Nebo to bylo tajemství z doby před posledním povstáním? Byla to nevědomá lež udržovaná po celé generace – sada pozměňovacích programů, která stále bzučela v počítačích sila, aniž by to někdo tušil? Protože kdyby to někdo věděl, kdyby mohli určovat, co ukazovat, proč ne něco hezkého?
Povstání! Možná to byl způsob, jak zabránit jejich opakování znovu a znovu. Holston nanesl ochranný film na druhý senzor a uvažoval o tom, jestli ta ošklivá lež o nepřívětivém vnějším světě není nějaký scestný pokus odradit lidi od touhy jít ven. Mohl snad někdo dospět k závěru, že pravda znamená ztrátu moci, ztrátu kontroly? Anebo za tím bylo něco ještě hlubšího a zlověstnějšího? Strach ze svobodného, bezostyšného plození dětí, kolik jich kdo chce? Tolik strašných možností.
A co Allison? Kde ta je? Holston se odšoural za roh betonové vížky ke třetímu objektivu a v jeho zorném poli se objevily známé, ale cize působící mrakodrapy vzdáleného města. Až na to, že tam stálo víc budov než obvykle. Některé po stranách a jedna nepovědomá se tyčila v popředí. Ty ostatní, ty, které znal zpaměti, byly celé a zářivé, nikoliv pokroucené, a Holston hleděl přes hřeben zelenajících se pahorků a představoval si, že přes ně každou chvilku přejde Allison. Ale to bylo směšné. Jak by mohla vědět, že ho vyhostí zrovna dnes? Vzpomněla by si na výročí?
I poté, co promeškal předešlá dvě? Holston proklínal svou dřívější zbabělost, promarněné roky. Bude muset jít za ní, rozhodl se.
Přepadl ho náhlý popud udělat právě to, strhat ze sebe přilbu a těžkopádný oblek, rozběhnout se do svahu kopce jen v karbonovém trikotu, vdechovat plnými doušky svěží vzduch a smát se celou cestu ke své ženě čekající v nějakém rozlehlém, nezměrném velkoměstě plném lidí a pištících dětí.
Ale ne, bylo třeba zachovávat zdání, udržovat iluze. Nevěděl jistě proč, ale udělala to jeho žena i všichni dřívější čističi. Holston byl nyní členem jejich klubu, příslušníkem venkovní skupiny. Bylo třeba podrobit se tlaku historie, tlaku precedentu. Oni to věděli nejlépe. Holston dokončí své vystoupení kvůli skupině zasvěcených, k níž se právě připojil. Nebyl si jistý, proč to dělá, jenom že to udělali všichni před ním… a potom to společné tajemství. To tajemství byla mocná droga. Uvědomoval si jenom, že má dodělat, co mu řekli, držet se čísel na kapsách a mechanicky čistit, zatímco se v duchu zaobírá důsledky existence vnějšího světa tak velkého, že jej člověk za celý život nezhlédne celý, nevydýchá všechen vzduch, nevypije všechnu vodu a nesní všechno jídlo.
Holston snil o takových věcech, když poctivě vydrhl třetí objektiv, otřel jej, nanesl ochranný film a přesunul se k poslednímu. Slyšel, jak mu buší srdce; ten svíravý oblek mu drtí hruď. Brzy, brzy, říkal si. Vytáhl druhý vlněný hadřík a setřel špínu z posledního objektivu. Poslední otření a nanesení filmu, potom naskládal všechno zpátky do očíslovaných kapes, protože nechtěl poskvrnit nádhernou zdravou zemi pod svýma nohama. Když byl hotov, Holston ustoupil, věnoval poslední pohled nikomu nepřihlížejícímu z kavárny a salonku a obrátil se zády k těm, kdo se obrátili zády k Allison a všem ostatním před ní. Existuje důvod, proč se nikdo nevrátil pro lidi uvnitř, pomyslel si Holston, stejně jako existuje důvod, proč všichni čistili, i když tvrdili, že čistit nebudou. Je volný; brzy se připojí k ostatním, a proto vykročil ve stopách své ženy k té tmavé úžlabině, která se táhla přes kopec. Uvědomoval si, že jistý známý dlouho spící balvan už tam neleží. To také, usoudil, byla jen další hrozná pixelová lež.
– 7 –
Holston měl za sebou deset kroků po svahu a stále žasl nad jasnou trávou pod nohama a zářivým nebem nad sebou, když ho poprvé píchlo v břiše. Byla to svíravá křeč, něco jako silný hlad. Zpočátku měl obavy, že postupuje příliš rychle, nejprve s čištěním a nyní s nemotorným šouráním v tom neohrabaném obleku. Nechtěl jej svlékat, dokud nebude za vrcholem, z dohledu, aby nenarušil iluzi, kterou zobrazovaly stěny kavárny. Soustředil se na vrcholky mrakodrapů a přiměl se zpomalit, zklidnit se. Jeden krok po druhém. Po dlouhých rocích běhání po třiceti křídlech schodů nahoru a dolů by tohle měla být hračka.
Další křeč, tentokrát silnější. Holston sebou trhl, zastavil se a čekal, až přejde. Kdy naposledy jedl? Včera vůbec. Hloupé. Kdy byl naposledy na záchodě? Znovu si nemohl vzpomenout. Možná bude potřebovat svléknout oblek dřív, než předpokládal. Když vlna nevolnosti pominula, udělal několik dalších kroků a doufal, že dojde na vrchol kopce před dalším záchvatem bolesti. Stihl jich sotva deset, než ho zasáhl, tentokrát ještě prudší, horší, než jaký kdy dosud pocítil. Holston z té prudkosti začal dávit a teď bylo jenom dobře, že měl prázdný žaludek. Chytil se za břicho a kolena se mu podlomila slabostí. Upadl na zem a zasténal.
V břiše ho pálilo, hrudník mu hořel. Podařilo se mu ulézt několik stop. Z čela mu odkapával pot a rozprskával se o vnitřek přilby. Před očima mu blikaly jiskřičky. Celý svět několikrát bíle zazářil, jako když uhodí blesk. Zmatený a nevnímající lezl s námahou stále výš a jeho poplašená mysl se stále soustředila na poslední zřetelně uvědomovaný cíl: překročit vrchol kopce.
Znovu a znovu mu průzor mrkal před očima, vždycky se rozzářil jasným světlem a zase pohasl. Vidění bylo stále obtížnější. Holston do něčeho narazil, podlomila se mu ruka a dopadl ramenem na zem. Zamrkal, napjal zrak před sebe do svahu a čekal na zřetelný pohled na to, co leží před ním, ale viděl jenom přelétavé záblesky zelené trávy.
A potom ztratil vidění úplně. Všechno zčernalo. Holston zatápal rukama po obličeji ve chvíli, kdy se mu žaludek znovu zkroutil v mučivý uzel. Něco mu před očima matně blikalo, takže věděl, že neoslepl. Ale to blikání jako by přicházelo zevnitř přilby. Jako by náhle oslepl průzor, nikoliv on.
Zatápal rukama po západkách v týle přilby. Přemítal, jestli už spotřeboval všechen vzduch. Dusí se snad? Otrávil se vlastními výdechy? Samozřejmě! Proč by mu dávali víc vzduchu, než kolik potřebuje na čištění? Šátral v tlustých rukavicích po západkách. Na to rukavice nebyly stavěné. Byly součástí obleku, a ten byl jednodílný, zapnutý na zádech na dvě zdrhovadla a suchý zip. Neměl se dát svléci bez pomoci. Holston v něm zemře, zadusí se vlastními plyny, a nyní poznal skutečný strach z omezených prostor, skutečný pocit, jaké je být zavřený. Ve srovnání s tím, jak se svíjel v bolestech uvnitř své šité rakve a snažil se vyprostit, nebylo silo nic. Kroutil se a tloukl do západek, ale prsty obalené prošívaným materiálem byly příliš velké. A slepota to ještě zhoršovala, posilovala pocit, že se dusí a že je v pasti. Holston znovu začal dávit bolestí. Zlomil se v pase, rukama se opřel o zem a ucítil skrz rukavici něco ostrého.
Zatápal po tom předmětu a nahmatal jej: vroubkovaný kámen. Nástroj. Holston se snažil uklidnit. Zúročil roky vynucování klidu, chlácholení ostatních, vnášení stability do chaosu. Opatrně uchopil kámen, plný strachu, aby jej kvůli slepotě neztratil, a zvedl jej k přilbě. Nakrátko zvažoval, jestli nemá kamenem uřezat rukavice od obleku, ale nebyl si jistý, jestli mu tak dlouho vydrží vzduch nebo zdravý rozum. Bodl špičatým koncem kamene do svého opancéřovaného krku v místě, kde měla být západka. Při dopadu zaslechl křápnutí. Křáp. Křáp. Ohmatal západku opouzdřeným prstem, přečkal nový záchvat dávení a zamířil pečlivěji. Místo křápnutí se ozvalo cvaknutí. Jedna strana přilby povolila a propustila dovnitř paprsek světla. Holston se dusil vlastními výpary, vydýchaným a zatuchlým vzduchem kolem sebe. Přehodil si kámen do druhé ruky a zamířil na druhou západku. Dvě další křápnutí, než se trefil a přilba odskočila.
Holston viděl. Oči ho pálily námahou a nemožností dýchat, ale viděl. Mrkáním zahnal slzy a pokusil se o hluboký, svěží, oživující nádech plných plic modrého vzduchu.
To, co ho čekalo, však bylo jako rána do prsou. Holstonovi se zvedl žaludek. Vyzvracel hleny a žaludeční šťávy s pocitem, jako by se celý obracel naruby. Svět kolem něho byl hnědý. Hnědá tráva a šedá obloha. Žádná zeleň. Žádná modř. Žádný život.
Zhroutil se na bok a dopadl na rameno. Přilba před ním ležela otevřená, průzor černý a bez života. Nebylo jím vidět. Holston po přilbě zmateně sáhl. Vnější povrch průzoru byl postříbřený, na vnitřní straně nebylo nic. Žádné sklo. Hrubý povrch s drátky vedoucími dovnitř nebo ven. Ztemnělý displej. Mrtvé pixely.
Znovu se vyzvracel. Chabě si otřel ústa, podíval se po svahu dolů a uviděl svět na vlastní oči takový, jaký je, jaký jej znal odjakživa. Pustý a ponurý. Upustil přilbu, zahodil lež, kterou si s sebou odnesl ze sila. Umíral. Toxiny ho rozežíraly zevnitř. Zamžoural na černé mraky nad sebou, potulující se jako zvířata. Obrátil se, aby viděl, jak daleko se dostal, jak daleko je ještě k vrcholu kopce, a uviděl tu věc, do které narazil, když lezl po čtyřech. Spící balvan. V průzoru jej neviděl, nebyl součástí oné lži na té malé obrazovce, na níž běžel jeden z programů, které odhalila Allison.
Holston natáhl ruku a dotkl se předmětu před sebou. Bílý oblek odprýskával v šupinkách jako zvětralý kámen a on už nedokázal udržet hlavu zvednutou. Svinul se do klubíčka, plný bolesti pomalé smrti, jež ho přemáhala, objímal to, co zbylo z jeho ženy, a s posledním mučivým dechem přemýšlel, jak se tahle smrt asi jeví těm, kdo se dívají, tohle svíjení a umírání v černé úžlabině na hnědém kopci bez života, chátrající město tyčící se tiše a opuštěně nad ním.
Co uvidí ten, kdo se rozhodl přihlížet?
Poprvé vydáno elektronicky v rámci projektu Kindle Direct Publishing v roce 2011.
Přeložil Jiří Engliš
