Nejjednodušší ikonu tvoří jedenáct vrcholů a pětadvacet spojnic. Zvládne ji namalovat každé desetileté dítě a právě děti ji, když se nikdo dospělý nedívá, jako jediné ještě kreslí. Na chodníky, na zadní strany školních sešitů, prstem do písku, špičkou boty do bláta. I já si ji po všech těch letech ještě pamatuji, a to tak dobře, že bych ji nepochybně dokázal načrtnout i se zavázanýma očima. I vy byste to nejspíš dokázali, ale nikdo Z nás to neudělá. Ne že by snad tak malá ikona mohla někomu ublížit nebo přivolat hněv skutečně nebezpečného ikonoklasmu. Je v tom něco jiného: strach.
Když dokončíte poslední tah, spojíte poslední dvojici vrcholů, ikona ožije. Papír se začne chvět, a když na něj položíte dlaň, cítíte jemné teplo nového života. Papír pod rukou hřeje, ale vám z toho běhá mráz po zádech. Ikona se formuje, ledabyle načmárané spojnice se dokonale narovnají, vrcholy se přesouvají do přesných pozic. Pak ale přijde čas vzít do ruky gumu a jednu úsečku přerušit. Udělá to každý, i kdyby si sebevíc předsevzal, že tentokrát nechá ikonu žít ještě o několik vteřin déle. Obrazec je přerušen, papír se zkrabatí, potrhá, někdy dokonce zčerná, jako by byl ožehnut plamenem. A vám zůstane guma v dlani a zvláštní stesk, že jste kvůli vlastnímu strachu zabili něco tak výjimečného, čistého a krásného. Že jste zabili bytost tvořenou jen její vlastní topologií.
Bývaly však doby, kdy se lidé nebáli. Kdy vytvářeli ikony se stovkami, tisíci vrcholů, žasli nad jejich krásou, zkoumali jejich zákonitosti a krotili jejich sílu ve svůj prospěch. Kdy bojovali s ikonoklasmy a věřili, že je dokáží porazit.
Byly to doby plné nadějí, odvážných plaveb do hlubin vesmíru a neméně odvážných výprav do hlubin geometrie. Doby plné dobrodružství.
A z těch dob pochází i tento příběh.
Expanze sedmi milionů kubíků dýchatelného vzduchu z útrob lodi do vakua trvala necelých padesát vteřin. Dokořán rozšklebená ústa přechodových komor chrlila do meziplanetárního prostoru nezadržitelné gejzíry papírů, drobných kusů nábytku, kanystrů na vodu, klubek vytržených kabelů, přikrývek, odpadků, částí přístrojů, pytlů s potravinami a lidských těl.
Michal sledoval celé to hrůzné divadlo bez jediného pohybu a bez jediného slova. Ani nikdo ze sedmi členů jeho pracovní čety nepromluvil, nikdo neřekl ježíšikriste nebo do prdele nebo cokoliv, všichni, stejně jako on, jen třeštili oči a průzory skafandrů bezmocně sledovali, jak se prázdnota kolem nich plní předměty a lidmi tvořícími už tři měsíce každodenní realitu jejich životů.
Jak tlak uvnitř lodi slábl, rychlost vyvržených předmětů se zmenšovala. Jako poslední zvolna vyplula těla nešťastníků, kteří se bláhově snažili zachránit tím, že se chytili zábradlí, zárubní tlakových dveří nebo pevně ke skeletu lodi přivařených částí nábytku. Díky posmrtné křeči se v lodi udrželi ještě několik vteřin poté, co jim selhaly všechny životně důležité orgány. Jak se však jejich tkáně začaly v podtlaku trhat a vysoušet, prsty se jim zkroutily a stisk povolil. Zbytky vzduchu proudícího ze zprohýbaného labyrintu ventilačního systému je pak vynesly ven.
Loď obklopil zvláštní mlžný oblak tvořený koalescencí krůpějí vody odpařené z vyvržených těl, potravin a kanystrů.
V karmínovém světle Lukidy Anseris, v jejímž planetárním systému se loď nacházela, se krůpěje občas zaleskly a vytvořily prchavé zdání neexistující atmosféry. Povrchové napětí mračna zbrzdilo vyvržené předměty, zabránilo jim rozletět se setrvačností do nekonečna vesmíru, uniknout z gravitační pasti lodi.
Nehybnost pracovní čety narušil Paoma, mladík s černými nagelovanými vlasy, trochu zasněným pohledem a slabostí pro dobré jídlo. Pomalým, klidným pohybem odepnul karabinu poutající jeho skafandr k bezpečnostnímu lanu, podřepí, aby deaktivoval magnety v podrážkách, a potom se mohutným odrazem vymanil ze slaboučkého povrchového pole pláště lodi. Jeho tělo vystřelilo jako šíp k pableskujícímu oblaku nad jejich hlavami.
„Velitel čety Paomovi,“ třásl se Michalův hlas, „okamžitě se vrať zpátky. Co si myslíš, že děláš, ty blázne?“
Žádná odpověď. Paomův sněhobílý skafandr se rychle ztrácel na pozadí chaosu vyvrženého lodí.
„Velitel čety Paomovi, vrať se, hned! To je rozkaz! Už jim nemůžeš pomoct.“
Opět se rozhostilo ticho, které však po několika vteřinách rozřízl chraplavý hlas zástupce velitele.
„Erskin veliteli čety. Nemyslím, že ten kluk chce někomu pomoct.“
Až v tu chvíli Michalovi jakoby všechno došlo. Všichni byli mrtví, všichni kromě nich. Zbyla jim jen prázdná loď bez jediného doušku vzduchu, loď, kterou nikdo z nich neumí ovládat. Dalo se na to ale dívat i z jiného úhlu. Oni přežili. A on jim ještě pořád velel.
„Velitel čety všem. Tak na co čekáme, sakra? Zaujmout formaci na skútrový let. Jdeme pro něj.“
Přepnutí karabin do hvězdice obklopující skútr jim v nízké pseudogravitaci povrchového pole zabralo nejméně dalších třicet vteřin. Všichni prováděli naučené pohyby mlčky, spolehlivě a přesně jako stroje, jen občas se v přilbách ozval potlačovaný, přerývaný vzdech ztrácející se v trylcích zpětné vazby. Někdo z čety tiše, sám pro sebe plakal, ale Michal si zakázal přemýšlet, kdo by to mohl být. Raději si manuálně ztlumil přenosovou linku s četou a pokusil se navázat spojení s vnitřkem lodi. Všechny komunikační frekvence ale byly hluché, prázdné, stejně jako byla prázdná loď.
Jakmile poslední karabina zacvakla na správné místo, motor skútru se automaticky zažehl. Erskin sevřel řidítka a za okamžik se živá sněhová vločka tvořená sedmi lidskými těly odpoutala od lodi, aby se vydala pro svůj osmý, ztracený paprsek.
„Velitel čety Paomovi, blížíme se k tobě. Slyšíš mě? Odpověz.“
Vyhnuli se zběsile se otáčejícímu pilotnímu křeslu, které někdo zapomněl zajistit v kloubu podstavce. Po čalounění se táhly hluboké šrámy jako svědectví o dlouhé cestě, po které dekomprese vytáhla křeslo z příďové kabiny můstku úzkými chodbami lodi až k ústí přechodové komory.
„Velitel čety Paomovi, mluv se mnou, člověče. Letíme pro tebe.“
„Artienová veliteli čety, vidím ho, je na sedmi hodinách z pohledu pilota.“
Erskin nečekal na pokyn velitele a naklonil řídítka skútru. Sněhová vločka změnila směr a přitom se díky gyroskopickému momentu mírně roztočila.
„Velitel čety všem, korigujte pohyby, točíme se.“ Ve skutečnosti se otáčelo vše. Oni, loď, oblak vychrlený z jejích útrob. Proto bylo tak těžké rotace synchronizovat a udržet skútrovou formaci v relativně přímočarém pohybu vůči okolí. Sněhovou vločku obklopily nesmělé obláčky oxidu uhličitého – členové čety aktivovali slabé manévrovací trysky svých skafandrů a pokoušeli se rotaci brzdit.
„Artienová veliteli čety. Ztrácím ho ze zorného pole, směr v pořádku.“
Ve skafandru lze hlavou otáčet jen ve velmi omezeném rozmezí úhlů. Průzory jejich skafandrů tak při letu ve formaci vlastně tvořily složené oko hmyzu: pilotující Erskin viděl ve směru letu, velitel čety na nejdelším paprsku lana viděl celou formaci a mohl rozkazy korigovat její tvar a rotaci, ale měl téměř nulový výhled do okolí, ostatní viděli každý omezenou výseč prostoru kolem nich.
„Erskin veliteli čety. Přebírám vizuální kontakt, míříme přímo k němu… je hrozně daleko.“
„Nimsberg veliteli čety. Už ho taky vidím.“
Minuli první mrtvé tělo. Bylo schoulené do fetální polohy, s hlavou schovanou mezi koleny, takže připomínalo mumie z peruánských hrobek. Podle modrobílých pruhů na kombinéze se jednalo o pracovníka strojovny, ale tvář i identifikační štítek na hrudi byly skryté.
„Velitel čety Paomovi,“ začal Michal, ale větu nedokončil. Do toho okamžiku relativně poklidně plující sněhová vločka se v jediné vteřině stala součástí zběsilého víru. Zbytky orientačního smyslu Michalovi řekly, že celá skútrová formace byla prudce stržena směrem od mizejícího Paomy. Setrvačné síly jimi začaly chaoticky zmítat, vločka se změnila ve zkroucený květ uschlého ibišku.
„Velitel čety všem, vidíte někdo, co se děje?“
„Motory!“ Konrádová ve vypjaté situaci zapomněla na hlavní zásadu prostorové rádiové komunikace v absolutním tichu vesmíru. Neohlásila, kdo mluví a pro koho je zpráva primárně určena. Software hlídající fázový posuv signálů v mikrofonech a směrových polích reproduktorů jednotlivých skafandrů tak nestačil dostatečně rychle zareagovat a uši všech členů čety zalilo úpění zpětné vazby. Koordinačně složité úkony pracovní čety včetně skútrového letu vyžadovaly, aby se jednotliví členové čety, když už se navzájem neviděli, mohli alespoň podle směrů, odkud přicházely jejich hlasy při vzájemné komunikaci, prostorově zorientovat. Proto nebylo možné využívat klasický systém navzájem akusticky izolovaných mikrofonů a sluchátek; pole reproduktorů pokrývala téměř celou vnitřní stěnu helmy.
„Konrádová veliteli čety, hergot! Loď zažehla motory. Vidím jasně záři vrcholů ikon kolem výstupních trysek.“
„Erskin veliteli čety, potvrzuji.“
„Tranh veliteli čety. Vidím druhou gondolu, motor taky nabíhá.“
Michal se nikdy neuměl rozhodovat příliš rychle. Každou myšlenku musel několikrát převalit na jazyku, ochutnat ji, být si jist, že v sobě neskrývá žádnou nenápadnou kapku jedu. To v podstatě znemožňovalo jeho postup v hierarchii lodi, ale zároveň si díky tomu vybudoval pověst spolehlivého dříče, který nepanikaří, nevydává ukvapené rozkazy a všechny své kroky vždy dokáže před nadřízenými rozumně a přesvědčivě obhájit. Byl doživotně ukotven na pozici velitele pracovní čety, byl ztělesněním poslání lodního poddůstojníka, pevným bodem, kolem kterého se míhaly dravé ryby kariérního řádu lodi. Teď, když měl na nejdůležitější rozhodnutí svého dosavadního života jen několik vteřin, mu ale rozkaz splynul ze rtů samovolně, jako kdyby skrytá bezpečnostní pojistka v jeho podvědomí jen spustila předem připravený program.
„Velitel čety pilotovi, okamžitě se vracíme k lodi.“
Pohyb skútru v blízkosti gondol s motory znamenal bezprostřední ohrožení života všech členů čety. Aktivace motorů zároveň naznačovala, že v útrobách lodi možná přece jen někdo přežil a že se pokouší získat nad ní kontrolu. Neexistovalo jiné řešení.
„Velitel čety Paomovi, šetři kyslíkem. Vrátíme se pro tebe, jak nejdřív to půjde.“
Prostor kolem nich ožíval drobnými záchvěvy síly probouzejících se ikon. Zabarvení mlžného oparu mírně dopplerovsky kolísalo, jak motory začínaly nesměle ohmatávat své bezprostřední okolí. Sněhová vločka se probíjela k nejbližší přechodové komoře.
Kdyby se Paoma v tu chvíli díval směrem k lodi, připadala by mu celá skútrová formace už jen jako titěrné smítko. On měl ale pevně sevřená víčka. Smrt byla ještě daleko, ale zastavit ji nemohlo nic. A Paoma chtěl mít dost klidu, aby se s ní smířil a připravil se na ni.
Málokteré místo ve vesmíru se působivostí vyrovná noční straně planety obíhající necelé dva miliony kilometrů nad chromosférou rudého obra. Stejně jako je ze skalnatého ostrůvku osaměle čnějícího z moře vidět po celém horizontu jen vodní hladina, je z každého sebeméně vyvýšeného místa na planetě Sostenuto v noci vidět na obzoru nekonečná pláň slunečního povrchu.
Lukida Anseris se při pohledu ze Země jeví jako nepříliš jasná hvězda, nicméně z celého souhvězdí Lištičky je jako jediná okem nepřehlédnutelná. Ve skutečnosti je ale její zářivý výkon rozprostřen do tak velké plochy, že z povrchu Sostenuta vypadá spíše jako temně karmínové mračno, po kterém se přelévají světleji rudé plamenné jazyky. Chromosféru brázdí ostré linie Moretonových vln a co chvíli z ní vyšlehne trychtýř sluneční erupce – při pohledu ze Sostenuta to vypadá, jako kdyby na horizontu během několika minut vykvetl obrovský rudý ocún. Čas od času trychtýř obejme i samotné Sostenuto, hmota planety však dokáže většinu žhavého plynu odstínit, takže noční strana zůstane přinejmenším v blízkosti půlnočního pólu žárem nedotčena. Jen obloha se rozzáří šarlatovými pramenci, které se v nadhlavníku spojí do líně se převalující turbulentní spirály.
A přesně to se stalo krátce před tím, než Sandru vzbudil staniční systém melodickým, neosobně chlácholivým hlasem. „Je šest nula nula palubního času. Za dvacet minut začíná vaše služba u navigačního panelu. Prosím, připravte se. Je šest nula nula.“
Sandra otupěle mžourala do rudého přítmí kabiny. Pak se ale vysoukala ze spacího pytle a s rozespalým úsměvem přistoupila k vejčitému oknu, aby si erupci prohlédla. Pramence svíraly oblohu jako prsty plamenné ruky… jako kdyby si celé Sostenuto hovělo v pootevřené ohnivé dlani. Vysoko nad stanicí špičky prstů držely složitý pětičetný květ spirály. Sandra se musela kousnout do spodního rtu. Dvacet měsíců pracuje na Silvestrii 5, tak proč ji to pořád tak fascinuje? Proč jí ještě bezprostřední blízkost hvězdy nepřipadá přirozená, všední?
Chroptění kávovaru a vůně ohřívané snídaně. „Je šest nula pět palubního času. Za patnáct minut začíná vaše služba u navigačního panelu. Prosím, připravte se.“
„No jo, no.“ Sandra měla ve zvyku si se systémem povídat, stejně jako si kdysi na Zemi povídala s rádiem, s televizí. Pila kávu, po paměti se převlékala do pracovní kombinézy, česala si dlouhé vlnité vlasy, ale při tom všem nespouštěla zrak z rudočerné scenerie za oknem. Když jedla snídani, sedla si na parapet okna. Mimoděk vnímala nepřetržité otřesy stanice, její kolébání při přejezdech drobných nerovností, náklony v nepatrných zatáčkách. Její tělo už si na ten nikdy nekončící, kinetický neklid dávno zvyklo, to jenom její duše zůstávala okouzlená.
A přitom právě neustále se pohupující podlaha byla tím, co Silvestrii 5 odlišovalo od ostatních vrcholových stanic roztroušených po Galaxii. Dokonalá poloha Sostenuta vůči vrcholovým stanicím sluneční soustavy umožňovala Silvestrii stávat se součástí ikon vystřelujících průzkumné lodě do celého sektoru souhvězdí Lyry, Labutě a Střelce, za toto privilegium však platila neustálým strachem o svoji vlastní existenci. Celý komplex stanice se nacházel na gigantickém podvozku opatřeném šedesáti pěnokeramickými koly a řítícím se rychlostí tří set kilometrů v hodině po povrchu Sostenuta. Jenom tak se mohla stanice neustále udržovat v blízkosti půlnočního pólu, tedy na pomyslném prodloužení osy spojující střed Sostenuta se středem Lukidy Anseris, skryta před zničujícím žárem infračervené korony, ve které se topil zbytek planety. Kdysi dávno prý Sostenuto mělo litosféru z porézních křemičitých hornin a možná i náznak atmosféry. Když se před půl miliardou let Lukida Anseris začala měnit v rudého obra, odfoukl žár nejprve plynný obal a později vše, co nepatřilo k těžkému, kovovému jádru planety. Ze Sostenuta zbyla rozžhavená kapka tekutého kovu letící vesmírem, na jejímž povrchu v noci vznikala tenká slupka ztuhlé eutektické slitiny, pružná a vrásčitá jako škraloup na mléce. A po tom škraloupu se řítila Silvestria 5.
Sandra kdysi slyšela, že stanici pojmenovali podle dávno zaniklé cestovní kanceláře, která ve dvacátém prvním století pořádala vždy na přelomu roku oblety Země. Lety byly synchronizované s rotací zeměkoule tak, aby pasažéři prožívali příchod nového roku postupně ve všech časových pásmech. A přesně to dělala Silvestria 5: držela se půlnoci jako klíště, protože věděla, že s příchodem rána by žár hvězdy roztavil nejen ji, ale také nestálý, tenoučký kontinent, který ubíhal pod jejími koly. Sandra také slyšela, že pořadové číslo pět vypovídá o čtyřech stanicích stejného jména, které nestačily tavné síle úsvitu uniknout. Na to ale myslet nedokázala, obzvlášť ne, když jí hvězda připravila tak úchvatné představení jako toho rána.
„Je šest patnáct palubního času. Za pět minut začíná vaše služba u navigačního panelu. Prosím připravte se.“ Sandra si nalila ještě jeden kelímek kávy a houpavým krokem vyšla ze svého pokoje. Klikatá chodba do centrální místnosti, letmý pozdrav s údržbářem zkrouceným nad rozebraným zvlhčovačem vzduchu, krátké schodiště. Přehodit kelímek s kávou do levé ruky, dlaň té pravé přiložit na dveře místnosti s navigačním panelem a počkat, až se se syčením otevřou.
Něco bylo špatně. Xaver neměl sbalené věci, nevyhlížel ji. Naopak, zuřivě bušil do klávesnice a loktem odhrnoval rozta hané příručky pro nouzový režim, válející se po celém stole před panelem.
„Co se děje?“
„Jsem rád, že jdeš.“
Xaver nebyl na Silvestrii 5 o moc déle než ona. Brala ho jako učitele, ale on ji spíš jako parťačku. Koneckonců, optimální kombinace pro navigační tým.
„Už před půlhodinou se měl ohlásit Terbius, ale mlčí jak hrob. Vidím ho teleskopem, je přibližně na správné pozici, ale má zažehnuté motory a pomalu tam krouží. A vedle, kousek od něj, je ještě něco. Taková mlhovina, čert ví, co to je.“
Sandra postavila kávu na stůl a sedla si do volného navigátorského křesla vedle Xavera.
„Klasmos?“
„Nemyslím. Nehýbe se to. A Terbius s tím nijak nebojuje. Kdyby se mi alespoň ozvali, sakra, nemám od nich ani synchronizační signály, nic. Nějaká chyba spojení nebo co.“ Terbius byl jedním z osmi křižníků hlídkujících u vnějších planet. Byli to hlídací psi se srstí ježící se dělovými věžemi a raketovými pouzdry a jejich úkol byl jednoduchý: za žádnou cenu nedopustit, aby útočící ikonoklasmy pronikly až k Sostenutu. Každý křižník měl vymezený jeden úhlový oktant planetárního systému a jakmile se tímto oktantem pokusil ke středu soustavy ikonoklasmus přiblížit, tak dlouho jej stíhal a chrlil na ni zkázu všemi svými zbraňovými systémy, až z něj zbyl jen prach. Prach, který v blízkosti výhně Lukidy Anseris bezpečně vysublimoval.
„A Neptus od nich žádné zprávy nemá?“
Díky bezprostřední blízkosti rudého obra byla základna na Sostenutu schopná rádiové komunikace vždy maximálně s trojicí křižníků, ostatní byly odstíněny hmotou hvězdy. Se kterými, to se střídalo s periodou oběhů planety. Neptus hlídkoval blízko osy oběžné dráhy Sostenuta, patřil tedy k dvojici křižníků, se kterými byla Silvestria 5 ve spojení vždy celý planetární půlrok.
„Sami nic nehlásili. A pokecat jsem si s nimi zatím nějak tak nestihl,“ šlehl po ní Xaver pohledem. Pochopitelně, vnější planety, u kterých křižníky hlídkovaly, se nacházely dobrých čtyřicet světelných minut od hvězdy. Radiové spojení tedy neumožňovalo nijak zvlášť pružnou komunikaci. „Teoreticky by nás měl slyšet ještě Arberus, ale toho hodně odstínila ta erupce. Opticky s ním kontakt nemám a synchronizační signály jsou slabé. Třeba se ozvou oni.“
Sandře prolétla myslí čerstvá vzpomínka na výhled z okna její kabiny. Arberus měl být přibližně v nadhlavníku, přímo za spirálou erupčních pramenců, bylo tedy s podivem, že vůbec nějaké signály z lodi ke stanici přicházely.
„Systém automaticky nařídil absolutní ikonový klid,“ pokračoval Xaver. „Postavil bych komunikační ikonku, jenom malou, a poslal k Terbiovi sondu s kamerou a vysílačkou, ať víme, na čem jsme, ale ten syčák mi nechce dovolit ani to. Můžeš mi, prosím tě, zkusit najít tady v těch křížovkách,“ – Xaver máchnutím ruky ukázal na hromadu vytahaných příruček, které od počátků fungování stanice nikdo neotevřel – „jestli se ten nesmysl dá nějakým standardním způsobem odblokovat? Já zatím přes systém vytáhnu z postele ředitele a informuj u velící důstojníky.“
Sandra přikývla a začala hromadu papírových příruček rovnat. Pročítala názvy na hřbetech a její znechucení narůstalo. Byla navigátor, byla matematik. Bavilo ji kreslit ikony sahající přes polovinu Galaxie a na monitoru pak sledovat, jak se lodě v jejich vrcholech řítí vesmírem nadsvětelnou rychlostí. Nebavilo ji listovat příručkami, nebavilo ji řešit problémy s komunikací mezi stanicí a křižníky, nebavilo ji třást se strachy před ikonoklasmy.
To byla práce pro vojáky, ne pro ni.
Prvním známým ikonám dali lidé poetické názvy: Loďka, Copánek, Devětsil. Jejich objev ve dvacátém prvním století katapultoval teorii grafů, do té doby spíše okrajovou partii diskrétní matematiky, na výsluní celosvětového odborného zájmu. Na jejím základě vznikly zcela nové obory: teorie ornamentů, konstrukční topologie a nakonec ikobiologie, která se jako první začala zabývat ikonami jako živými bytostmi. Člověk se rychle srovnal s faktem, že pozemské uhlíkové organismy už nejsou jedinou vyšší formou života ve známém vesmíru. A dokonce i s tím, že onu novou formu života nenašel nikde za okrajem Sluneční soustavy, ale že si ji může načmárat za pět minut na zmačkaný kus papíru.
S čím se ale nedokázal vyrovnat bylo, jakou cenu za to musí platit.
První ikonoklasmy se zrodily z odpadu bezcílně kroužícího na nízkých orbitách kolem Země. Ze starých komunikačních satelitů, z vyhořelých stupňů raketových motorů, z trosek opuštěných geostacionárních modulů. Začaly se formovat v okamžiku, kdy lidstvo vytvořilo první ikony s více jak šedesáti vrcholy a začalo na jejich bázi vyvíjet nové komunikační technologie. Je to prosté, říkali později ikobiologové. Je to jednoduché jako zákon akce a reakce, jako princip zachování energie. Ikona je topologickou singularitou, grafem s kladnou zpětnou vazbou, jehož složitost samovolně narůstá k nekonečnu. Její energie a inteligence však nemůže vznikat z ničeho. Tvořivá síla, kterou si matematika na jednom místě vypůjčí, musí na jiném místě chybět. Nebo, přesněji řečeno, být na jiném místě nahrazena silou ničivou, zápornou singularitou uspořádání.
V okamžiku, kdy se obrovské, létající hady připomínající bytosti hladově vrhly do pozemské atmosféry a začaly pustošit výzkumná centra zabývající se ikonovými technologiemi, však ikobiologové ještě netušili nic. A spolu s celým lidstvem jen fascinovaně sledovali televizní zpravodajství opakující pořád dokola těch několik málo existujících záběrů prvního velkého útoku. Záběrů plných vlnících se těl ikonoklasmů tvořených nesourodou změtí kosmického odpadu a ničivých zbraní fungujících na základě lidem neznámých principů.
Až při pohledu na tyto záběry lidé pochopili, že v ikobiologickém světě oživlých grafů mohou vedle mírumilovných ikon existovat i krvelační predátoři. A že tito predátoři jsou schopni vytvářet bytosti v našem světě se stejnou lehkostí, s jakou jsou lidé schopni vytvářet živé ikony v tom jejich.
Pochopili, že pokud chtějí v budoucnu nějak využít ohromný potenciál ikonových technologií, budou o tuto šanci muset bojovat.
Erskin, Konrádová, Nimsberg, Artienová, Tranh, Messeinéz. Michal neznal jejich křestní jména a oni nejspíš neznali to jeho. Byl pro ně velitel čety, maximálně tak velitel čety Snopek, nebo, jak stálo na jeho identifikačním štítku, M. SNOPEK – VEL. SPEC. PRAC. CETY 04.
Na lodi s nimi čas netrávil, nehrál s nimi karty, neseděl na baru. O to víc času s nimi trávil při údržbě lodi. A při výcviku. Nula čtyřka patřila mezi elitu pracovních čet, mezi šest jedno tek schopných provádět údržbu na vnějším plášti lodi během bojového nasazení. Při stíhání ikonoklasmů měly křižníky aktivované pouze hnací ikony motorů. Ty byly malé, dvacetivrcholové, inteligencí možná srovnatelné se smečkou tažných psů, rozhodně však ne dost strukturně složité, aby si jich ikonoklasmus povšiml a zaútočil přímo na ně. Přesto se však pronásledované ikonoklasmy co chvíli Zlostně ohnaly proti dotírající lodi a uštědřily plášti tvořenému funkčně gradovanými keramikami bolestivý šrám. Jeho zacelení bylo prací pro pracovní čety s šesti nejnižšími čísly. Nikdo z jejich členů neprotestoval, když ho každou druhou noc vytáhl do skafandru cvičný poplach. Nikdo si nestěžoval na neustálou pohotovost, na nulový čas k odpočinku. Odměnou za to jim bylo podivné privilegium: zatímco ostatní členové posádky spatřili ikonoklasmy jen na monitorech nebo přes zkreslenou optiku tlustostěnných oken příďové kabiny, oni se často úzkostlivě tiskli k plášti lodi, když se křižník ve spirálách přibližoval ke gigantickému tvorovi, aby na jeho tělo nakladl miny a naváděčky raket, oni viděli na vlastní oči, když se několik kilometrů od nich ikonoklasmus roztříštil vejpůl pod palbou mionových děl, aby za několik vteřin opět srostl a zaútočil s o to větší zuřivostí.
Toho, že členy své čety nezná lépe, zalitoval Michal poprvé, když se Paoma vydal na svůj sebevražedný let. A podruhé, když se hermetické bezpečnostní dveře oddělující můstek lodi od páteřní chodby bleskově zavřely a přesekly Tranha v polovině stehen.
Četa postupovala lodí od jedné ze záďových přechodových komor s větší a větší obezřetností. Bylo čím dál jasnější, že nikdo z posádky přežít nemohl. Nejen, že byly otevřené všechny přepážky mezi technickými a obytnými částmi lodi a všechny dveře do jednotlivých místností, dokořán zela také všechna servisní dvířka ventilačního systému, všechny nákladové a zavazadlové prostory. A co bylo nejhorší, otevřené byly i všechny přepouštěcí ventily na zásobárnách kyslíku ve skladech skafandrů. Stojany na předplněné tlakové láhve byly prázdné – dekomprese láhve vytrhala z látkových popruhů a vytáhla do vesmíru. Někdo si dal extrémně záležet na tom, aby v lodi nezbyl ani ten nejmenší nevyvakuovaný prostor, ani mililitr dýchatelného vzduchu. Někdo? Centrální software lodi byl jen počítačovým kódem, bez rozhodovacích pravomocí a bez vlastní identity. Takto zásadní pokyn by nemohl vydat samovolně, bez potvrzení lidským vojenským velením lodi, ani kdyby byl napaden jakýmkoliv virem. Sebevražedná sabotáž ze strany některého z velících důstojníků připadala Michalovi také jako velmi nepravděpodobná. Něco se zmocnilo lodi a prvním krokem převzetí vlády byla likvidace lidské posádky.
Umělá gravitace byla deaktivována, slabá síla působící na jejich těla byla výsledkem pohybu lodi a vzdálených pseudopolí indukovaných monolitem pláště a chodem motorů. Proto postupovali tak pomalu, potáceli se chodbami od jedné křižovatky ke druhé, přichyceni na podlaze jen magnetickými podrážkami bot. Loď byla zšeřelá, ale ne úplně temná: měkká záře fluorescenčních panelů nouzového osvětlení dávala tušit, že záložní zdroje energie zůstaly nedotčené a centrální systém křižníku je stále ještě schopen jimi v nějaké míře disponovat. Michal vedl svoji četu bez hlubšího záměru k můstku, jako kdyby právě v bývalém srdci lodi mohli nalézt nějakou odpověď. A vtom se to stalo. Tranh šel jako poslední, odrazil se od zábradlí, aby dveřmi proskočil, Erskin a Konrádová na něj čekali s nataženými pažemi, aby mu pomohli skok zabrzdit na schodišti můstku. Dveře se začaly zavírat už v okamžiku, kdy do nich Tranh vlétal. Se setrvačností vlastního těla už však nic udělat nedokázal. Horní polovina trupu projela zužující se mezerou, stehna však už hrana dveří zachytila. Přetlak v roztržených tkáních expandujících do vzduchoprázdna způsobil, že se Tranh vymrštil vpřed jako projektil ze vzduchové pušky a strhl Konrádovou i Erskina na podlahu. Dveře se v ten okamžik opět otevřely a ochromená četa spatřila Tranhovy nohy rychle se vzdalující prázdnou páteřní chodbou směrem k lodní zádi a nechávající za sebou rudou spirálu kapiček krve.
Tranh křičel – a s ním křičela zpětná vazba ve sluchátkách celé čety – ale ten křik trval jen několik málo vteřin. Vykrvácení do vakua bylo rychlé, přímočaré, nekompromisní. Messeinéz, zdravotník čety, se sice zmohl na to, aby se prsty v rukavicích pokusil jednu ze stehenních tepen uzavřít, ale marnosti jeho počínání si byli vědomi všichni.
Michal se v tu chvíli přece jen mohl dozvědět něco víc o svých podřízených. Konrádová svírala pravačkou Tranhovu ruku, levačkou ho nepřítomně hladila po předloktí. Messeinéz pomalu uvolnil stisk tepny, pak zdvihl dlaně, jako by si chtěl prohlédnout své prsty potřísněné rychle se odpařující krví. Artienová přispěchala ke zraněnému, stejně tak Nimsberg, a oba se zarazili s rukama na Tranhově těle, ať už proto, že nevěděli, co mají dělat, nebo proto, že pochopili, že už není co dělat.
Erskinova ruka se ale nezarazila. Zástupce velitele čety šetrně, ale rozhodně uvolnil popruhy poutající k Tranhovu skafandru dýchací přístroj. Rychlým pohybem zavřel jistící ventil a uvolnil z útrob přístroje kyslíkovou láhev. Pak se Erskin mlčky obrátil na Michala. Ten přikývl. Každý litr kyslíku se mohl hodit.
Můstek byl prázdný, ztichlý vakuem, řada světélkujících obrazovek působila přízračným dojmem. Michal opatrně přistoupil k velitelskému panelu a zahleděl se na čtečku identifikačních štítků. Že by to bylo tak jednoduché?
Přikrčil se a nechal systém načíst svůj čárový kód. „Velitel pracovní čety nula čtyři Terbiovi, přidávám tě do komunikačního okruhu čety. Forma komunikace hlasová, přístupnost komunikace všem členům čety.“
Několik vteřin se nic nedělo, potom v reproduktorech zapraskalo a ozval se strojový hlas centrálního systému.
„Terbius veliteli Snopkovi. Přidání proběhlo úspěšně. Podle platných stanov subordinace jste nyní nejvyšším aktivním důstojníkem lodi, proto na vás přecházejí pravomoci plného velení, ovládání zbraňových systémů a zodpovědnost za taktická rozhodnutí lodi. Gratuluji, veliteli lodi.“
Michal nevěděl, jestli by se neměl rozesmát, ale do očí se mu spíš hnaly slzy. Ze štěrbiny na pravém okraji panelu vyjel nový, čerstvě vytištěný identifikační štítek: M. SNOPEK – VEL. LODI. Ještě před hodinou se pro Michala zdál být jakýkoliv kariérní postup nemožný. Najednou byl velícím důstojníkem křižníku disponujícího palebnou silou srovnatelnou s menší pozemskou armádou. Michal se natáhl pro nový štítek, pak ho zmačkal mezi prsty a nechal ho plout prostorem můstku. Zmuchlaný papír se po parabole stočil k jedné stěně, kam ho táhla slabá výslednice sil.
„Velitel lodi Terbiovi. Podej hlášení o rozsahu škod.“
„Terbius veliteli lodi. Všechna mechanická, mechatronická a motorická zařízení mimo kontrolu. Komunikační síť mimo kontrolu. Zbraňové systémy mimo kontrolu. Systémy podpory života posádky mimo kontrolu. Záchranné a evakuační systémy mimo kontrolu. Přístup do navigační a ikonové sítě mimo kontrolu.“
Michal měl co dělat, aby do nejbližší obrazovky neudeřil pěstí. Rozhlédl se po zbytku své čety. Všichni jeho rozhovor s centrálním systémem slyšeli a všem bylo jasné, co to znamená.
„Artienová veliteli čety… teda veliteli lodi. Podívejte se na tohle.“ Artienová ukazovala prstem najeden ze zářících monitorů. Byl na něm přehled odeslaných synchronizačních signálů. Každých deset vteřin se objevil další řádek, na jehož konci za další dvě tři vteřiny naskočil nápis ODESLÁNÍ SE NEZDAŘILO.
„Velitel lodi všem,“ přijal s nevolí Michal svoji novou roli, „vypadá to, že systém nemůže signál odeslat z vnějších antén lodi. Nemáme tedy žádné spojení se Sostenutem ani ostatními. Nikdo zatím neví, co se stalo.“
„Terbius veliteli lodi, potvrzuji. Mezi můstkem a pláštěm lodi došlo k silnému poškození elektroinstalace.“
„Velitel lodi všem. Ohlásit naši situaci Sostenutu je teď prioritní. Má někdo nějaký nápad?“
Na monitorech se míhala schémata poškození lodi, chybová hlášení se střídala s propočty katastrofických i nejoptimističtějších scénářů. Systém ukázkově spolupracoval s četou, prováděl výpočty, hodnotil technickou proveditelnost jednotlivých návrhů. Debata ale pomalu utichala, měnila se v bezvýchodné mlčení. Mohli opět sami vyjít ven na vnější plášť a pokusit se některou z antén zprávu k Sostenutu odeslat třeba Morseovou abecedou. Bez synchronizačních pulzů, na které by se zpráva navázala, však bylo velmi nepravděpodobné, že by na Sostenutu dokázali zprávu rozlišit od šumového pozadí způsobeného blízkostí hvězdy. Mohli si sekvenci pulzů i se zprávou nechat systémem vygenerovat, nahrát ji na nějaké přenosné médium, donést na vnější plášť a celý balík potom odeslat. Neexistoval však způsob, jak zprávu z média na anténu přenést. Mohli se pokusit demontovat část pláště lodi, aby systému umožnili vytvořit přímé bezdrátové spojení mezi komunikační vysílačkou na můstku a anténou na plášti. Stínící vrstva pláště však byla několik metrů silná a její odstranění by vyžadovalo několik hodin práce. Křižník navíc celkem nepředvídatelně měnil směr, a tak by se mohlo snadno stát, že anténa, kterou by tímto systému zpřístupnili, by se mezitím obrátila od Sostenuta. Otevřená vrata přechodových komor sice umožňovala jistý průsak rádiových signálů vysílaných systémem na vnější plášť, pro ovládání antén to ale nestačilo. Mohli se pokusit opravit zničené kabelové spojení, ale to bylo poškozeno i hluboko v plášti, takže by opět museli demontovat značnou část stínění. Navíc síla, která se lodi zmocnila, už toto spojení dokázala vyřadit jednou. Mohla ho tedy pravděpodobně znovu poškodit, kdykoliv by se jí zachtělo.
„Uděláme most,“ navrhl nakonec Nimsberg odevzdaně. „Nic jiného už mě nenapadá. Použijeme vysílačky v našich skafandrech jako retranslační stanice. Jeden z nás bude stát uvnitř lodi blízko přípojného bodu, aby měl signál od systému co nejčistší. Další bude na přímou viditelnost od něj v přechodové komoře. Další bude stát u jejího ústí na plášti. Zbývající tři se rozmístí na plášti tak, aby každý umožňoval přenos na jinou anténu. Mezi nimi bude systém volit podle natočení lodi k Sostenutu. Stačí udělat vhodnou úpravu komunikačního softwaru.“
Všichni zdvihli zrak a nevěřícně na Nimsberga zírali. Tomu, až když domluvil, teprve došlo, že skutečně našel řešení.
„Terbius veliteli lodi. Potvrzuji proveditelnost.“
Znamenalo by to ale, že se budou muset rozdělit. V dýchacích přístrojích skafandrů jim zbývalo kyslíku na necelých pět hodin, a teď bylo pravděpodobné, že těch pět hodin stráví každý z nich sám buď na plášti chaoticky manévrující lodi, nebo v jejích útrobách, kde si nemohli být jisti ničím. Michal tu myšlenku nechal dozrát v mysli. Prošel všechna její úskalí, hrál si s nijako kočka s myší: vždy ji zdánlivě zavrhl, popřál jí trochu volnosti, ale pak po ní opět skočil a pevněji ji k sobě přitáhl.
„Velitel lodi všem. Dobře, zkusíme to. Velitel lodi Terbiovi, propočítej optimální rozestavení.“
Čekali, než systém provede výpočty, a nervózně se rozhlíželi po mrtvém můstku.
„Konrádová veliteli lodi. Od nejbližší komory nás dělí nejméně pět protipožárních dvéří a desítky klasických. Jak přes ně budeme procházet?“
Michalův pohled bezděčně sklouzl k jednomu z pilotních křesel, do kterého připoutali Tranhovo beznohé tělo, aby mu dopřáli alespoň nepatrnou pietu.
Potom se ale podíval na ostatní členy čety a na vakuové svářečky, masérové pily, kryoprůrazníky a mikrosintrovače visící na karabinách u jejich opasků. „Velitel čety Konrádové. Pár dveří přece ještě zablokovat zvládneme, ne? Sice teď velíme křižníku, ale pořád ještě jsme pracovní četa.“
První komunikační paket letěl od Terbia k Sostenutu celých třicet osm minut. Minul líně se otáčející vnější planety, plynné obry, jejichž mnohovrstvými atmosférami zmítaly čpavkové bouře a metanová krupobití, minul i jejich prachové prstence, slabě se třpytící triboluminiscencí. Proťal dráhy bachratých, precesně se kymácejících ledových planetek, ale k žádné se nepřiblížil na víc než pět světelných minut. Cestou potkával signály mířící od Sostenuta k lodi: stále se opakující výzvy k vysvětlení situace, instrukce, povely. Paket jimi prostoupil, na zlomek milisekundy s nimi interferoval, ale pak je zase odmrštil a sám se vrhl do chladivé prázdnoty, ve které mu krom všudypřítomného gama pozadí vesmíru jedinou společnost dělala červená a infračervená kvanta neúnavně se valící od Lukidy Anseris.
Po dvaceti minutách vlétl do eliptického pásu meteoroidů oddělujícího vnější planety od vnitřních a začal se na něm rozptylovat. Jeho do té doby přímočará dráha se změnila v labyrint miliard drobných odrazů, ohybů a lomů. Paket menšími překážkami prostupoval, ty větší obtékal svojí vlnovou podstatou a na těch největších se odrážel do všech směrů; jednou, stokrát, stomilionkrát.
Paket zeslábl, ale nezanikl. Síla nízkofrekvenčních synchronizačních pulzů ho schovala pod svá ochranná křídla, vyrvala ho ze zajetí nekonečné difrakce, znovu zostřila jeho zamlžený spektrální obraz a táhla ho neúnavně pryč od meteoroidické pasti.
Když paket dorazil k vnitřním planetám, žárem scvrklým vrásčitým jablkům bez prstenců, bez měsíců a bez atmosféry, byla už jeho šířka díky divergenci svazku tak veliká, že se mohl bez sebemenší újmy o jednu z planet otřít, slabě se odrazit od jejího povrchu tvořeného slídovou struskou a přiohnout se v jejím gravitačním poli. Deset milionů kilometrů od Sostenuta se paket vrhl do žhavého nelineárního objetí sluneční erupce. Někde proklouzl mezi pramenci, ale tam, kde se jim nedokázal vyhnout, byla v jediném zlomku sekundy jeho energie stržena podél siločar erupce. Oblouky pramenců stáhly signál hluboko pod sluneční povrch, protáhly ho peklem fotosféry a poté opět vyvrhly na protilehlé straně; paket se zmnohonásobil cyklotronovou ozvěnou, ale ani po této zběsilé jízdě na magnetické horské dráze neztratil svoji strukturu, nebyl ochuzen ani o jediný bit informace.
Z původní intenzity signálu paketu dopadla na paraboly Silvestrie 5 jedna stomiliontina, i to však stačilo, aby z širokopásmové struktury staniční systém vytáhl obrazy zkázy, která Terbius postihla. Byly to snímky prázdných chodeb s rozšklebenými dveřmi, schémata poškození vnitřních systémů lodi, seznamy mrtvých členů posádky. Byl zde i krátký obrazový záznam bytosti, ve kterou se proměnilo ocelové lanoví jedné servisní šachty a která na pracovní četu nula čtyři zaútočila v páteřní chodbě lodi. A spousta jiných záběrů dokumentujících postupné změny lodi v něco, co se mohlo každým okamžikem vrhnout ke středu soustavy.
„Neskutečné, neskutečné,“ šeptal Xaver a Sandra ta slova šeptala s ním. Ještě nikdy v dějinách lidstva se ikonoklasmus nezmocnil ničeho tak komplexního, tak složitého. Prostupoval křižníkem, získával nad ním vládu po malých krůčcích, snad čekal, až Sostenuto vypluje z erupčního stínu a on bude mít volnou cestu pro útok. Snad jen nabíral sílu.
Druhému paketu cesta od Silvestrie 5 k vnějším planetám zabrala stejných třicet osm minut. Neletěl však ve formě úzce fokusovaného svazku, naopak se rozbíhal do širokého kužele, který rychlostí světla postupně spolykal téměř třetinu celého planetárního systému rudého obra. Zpráva, kterou druhý paket nesl, nebyla určena jen Terbiovi, ale i dvěma dalším křižníkům, Neptovi a Arberovi. Volala je k okamžité bojové pohotovosti a k přípravě na stíhání Terbia a palbu po něm. Především ta zpráva ale byla určena dvaadvaceti vrcholovým bójím, obíhajícím zdánlivě chaoticky a bez cíle po různě vzdálených oběžných drahách kolem Lukidy Anseris. Všechny paketem zasažené bóje se aktivovaly a navzájem propojily strukturou paketu. Mezi Sostenutem a Terbiem se rodila nová bytost, komunikační ikona. Ta s horlivou oddaností rychle přijala svůj úkol: přijímala bójí obíhající blízko hvězdy signály, aby je za zlomek vteřiny emitovala na samotném okraji planetárního systému. Díky ní bylo v okamžiku příchodu paketu na Terbius navázáno plynulé komunikační spojení mezi palubním systémem křižníku a Silvestrií 5. Díky ní obdržel Michal rozkaz, který nepřipouštěl dvojí interpretaci: udržet spojení mezi systémem Terbia a Sostenutem za každou cenu. Michal to chápal. Neptus a Arberus s obnaženými hlavněmi mionových děl se právě obrátily příděmi k raněnému Terbiovi a vydaly se na bratrovražednou výpravu. Vrhnou se za Terbiem se zuřivostí, s jakou by se on sám vrhl za každým ikonoklasmem, a každá informace o vnitřní struktuře pozměněné lodi, o aktivovaných zbraňových systémech nebo změnách tahu motorů může mít pro jejich kapitány cenu zlata.
Michal tu myšlenku zkoumal všemi smysly, nedokázal ale najít nic než štiplavou pachuť bezmoci. Křižníky letící na plný výkon dorazí k Terbiovi za dvě, možná tři hodiny. V té době už jeho četě bude zbývat jen pár posledních doušků vzduchu. Pokud se boj protáhne, což bylo velmi pravděpodobné, stane se z nich četa mrtvol. Jejich skafandry se budou dál držet magnetickými podrážkami na svých místech a dál budou přenášet signál mezi komunikační ikonou a lodním systémem. A pokud bude boj krátký, jejich šance na přežití pod palbou Arbera a Nepta bude stejně téměř nulová. Podivné bylo, že největší zklamání Michalovi nepřinášelo vědomí, že jeho četa i on sám budou obětováni. Jejich životy nebyly ničím ve srovnání s životy tisíců členů posádek průzkumných lodí, kterým by, pokud by Silvestria 5 byla zničena ikonoklasmem, hrozilo reálné nebezpečí, že se už nikdy nebudou moci vrátit zpátky do Sluneční soustavy. Naopak, toto Michal vnímal jako splnění své povinnosti, naplnění slibu, který dal, když nastupoval do služeb flotily. Co ho mrzelo, byl zánik Terbia. Michal strávil na křižníku dvanáct turnusů, což znamenalo šest let aktivní služby. Znal na lodi každý detail, každý škrábanec na vnějším plášti. A teď měla být rozdrcena na prach.
Teď, když on byl jejím kapitánem.
S topologií se to má tak: dva grafy se stejnou strukturou vrcholů a jejich propojení se chovají a jeví stejně, ať už jsou rozprostřeny na několika centimetrech čtverečních, nebo se rozpínají mezi hvězdami a jejich spojnice čítají na délku světelná desetiletí. Změna v symetrii grafu je vnímána všemi vrcholy okamžitě, bez ohledu na to, jak vzdálené navzájem jsou. Nebo ještě přesněji: topologie nezná pojem vzdálenosti. Proto nezná ani pojem rychlosti. Proto se na ni nevztahují postuláty obecné teorie relativity. Proto mohla uchopit lidstvo do svých ikonových dlaní a vymrštit ho do vesmíru.
Nezávislosti topologie grafů na vzdálenostech si lidé byli vědomi po stovky let. Dokud však byly grafy jen mrtvými obrazci, neměnnými a zcela závislými na svém tvůrci, neexistoval způsob, jak tento poznatek využít. Jakmile ale získal člověk v topologickém světě spojence, myslící bytosti, které byly schopny přijmout v našem prostoru pokyn a vykonat ho v tom svém, staly se pro lidstvo vzdálenosti skoro stejně nepodstatnými jako pro ikony. V Galaxii zanedlouho existovaly čtyři desítky vrcholových stanic schopných propojit se během zlomku vteřiny do cestovních ikon. Ty pak do svých vrcholových bodů přijímaly vesmírné lodě a jemným přeskupením své geometrie je přehazovaly mezi planetárními systémy; lehce, jako kdyby hrály dámu na šachovnici vesmíru a stotunové lodě nebyly nic víc než černé a bílé kameny. Počet vrcholových stanic narůstal geometrickou řadou a navigátoři zuřivě pátrali po dalších vhodných lokalitách. Variabilita ikon se zdála být nekonečnou, matematici každý den navrhovali další a další topologická uspořádání, která by mohla vykazovat znaky ikonové inteligence. Cestovní ikony byly pohádkovými bytostmi, čaroději, kterým k tomu, aby prolomili základní zákony známé fyziky, stačilo jen nepatrně zavlnit lemem kouzelného pláště.
Během dalekých cest vesmírem promlouvaly tyto ikony k lidem na palubách lodí. Vyprávěly jim příběhy z jejich vlastní mytologie, příběhy o struktuře, tvarech a synergii prostoru, příběhy, kterým lidé nemohli nikdy zcela porozumět, ale které přece jen umožnily ikobiologům nahlédnout do dokonale cizího světa grafů. Ty příběhy tekly jako široké řeky, byly plné kalné, chladivé moudrosti, krásy a ušlechtilosti. Lidé jako kdyby během všech těch let pinožení se s raketovými motory a cestovní hibernací zapomněli, jak je vesmír ve skutečnosti krásný. A ikony, které měly i to nejvzdálenější místo Galaxie na dosah, jim to připomněly.
Ikony lidem pomáhaly zpřetrhat pouta eukleidovského prostoru a lidé nasazovali svoje životy, aby ikony chránili. Toto křehké spojenectví však nemohlo mít dlouhého trvání. Průzkumné lodě i vrcholové stanice postupně začaly přetékat vojenskými posádkami a zbraněmi všeho druhu. Na životě či smrti cestovních ikon najednou závisely statisíce životů lidských.
Končila éra pohádkových bytostí, začínala éra ikonoklasmů.
Erskin se krčil v přítmí chodby. Světelné panely ve stěnách jako kdyby neustále nepatrně pohasínaly, ale Erskin nedokázal odhadnout, jestli je to skutečnost, nebo jen pocit. Jeho bezprostřední okolí ozařovala čelovka skafandru, vzdálenější segmenty chodby se ale topily v šeru. Erskin zkoušel počítat, kolik rozevřených dveří ještě dokáže v příšeří rozlišit. Byl téměř stoprocentně přesvědčen, že před dvěma hodinami, když zaujímal místo poblíž přípojného bodu signálu palubního systému, viděl oběma směry nejméně sedmerý. Teď, když zelený sloupec na průhledovém displeji jeho skafandru indikující zásobu kyslíku v dýchacím přístroji klesl pod polovinu své původní výšky, napočítal čtverý, možná, možná paterý.
Až neuvidím dál než ke třetím, říkal si, upozorním na to systém.
Ale zatím zůstal stát, přikrčen tak, aby kompenzoval slabou gravitaci, a pozoroval temnotu plížící se k němu.
Třicet metrů nad Erskinem se ve vertikální šachtě pohupovala Konrádová. Připnula se karabinou k žebříku šachty, a jak Terbius kličkoval, zmítaly s ní setrvačné síly sem a tam. Jednou rukou se chvílemi přidržovala žebříku a chvílemi opírala o stěnu. Snažila se tak zabránit tomu, aby ji v nepřirozené poloze rozbolela záda. I přes tlustou rukavici skafandru cítila, že loď se mírně chvěje. Nejdřív to přičítala chodu motorů a manévrům, ale pak si všimla, že silnější záchvěvy probíhají stěnami šachty i žebříkem v celkem pravidelných intervalech, které nijak nesouvisejí se změnami směru letu lodi.
První silnější, prostým okem viditelný puls zaznamenala asi po hodině. Proletěl příčkami žebříku jako krátká torzní vlna, zatřásl karabinou a zmizel směrem k přechodové komoře. Zanedlouho po něm přišly další. Krabatily stěny šachty, ohýbaly žebřík, ale Konrádovou vždy minuly bez povšimnutí. Po další hodině se ale jeden puls běžící po bočnici žebříku kousek od Konrádové zastavil, nervózně se přeléval a měnil, občas se trochu přiblížil a pak zase vzdálil. Konrádová chvíli váhala, ale pak se přitáhla k žebříku a pokusila se k pulsu natáhnout ruku. Když konečky jejích prstů dělilo od kraje stojící vlnky necelých pět centimetrů, puls nečekaně ucukl, ještě pár vteřin Konrádovou zpovzdálí pozoroval a pak kvapně zmizel v dálce.
Byl jenom prvním z mnoha.
Přechodová komora nebyla od vnitřku lodi oddělena zasouvacími dveřmi, ale masivní přepážkou ve formě irisové clony. Okraje pohyblivých částí clony byly lemovány černo-žlutými pruhy, které Messeinézovi evokovaly pocit, že hledí do ozubených kruhových úst gigantické mořské mihule. Messeinéz nenáviděl ryby. Neštítil se pavouků ani hadů, myši mu dokonce připadaly roztomilé. Ale z ryb mu běhal mráz po zádech. Byly studené, slizké, tiché. Připomínaly mu mrtvoly, utopence vznášející se pod vodní hladinou, jenom s tím rozdílem, že jejich kalné oči bez víček vnímaly a slizká ústa neustále bezhlasně promlouvala, otvírala se a zavírala a polykala vodu a bahno s neživotnou nenasytností. A kruhoústé mihule, kluzké parazity z nedefinovaného světa mezi rybami a červy, vídával ve svých nejtěžších nočních můrách.
Messeinéz si nikdy s požitkem nezaplaval v moři nebo jezeře. Vědomí, že se nahé nohy mohou každou chvílí otřít o slizem pokryté šupiny, ho téměř paralyzovalo. Rybí maso byl schopen jíst jenom mleté nebo pokrájené na malé kousky tak, aby ničím neprozrazovalo svůj původ. Do rybí restaurace, kde vše od prostírání po záclony pokrývají obrázky ryb, nebo kde jsou dokonce stěny lemovány akvárii se zlatými okrasnými kapry a tygrovanými sumečky, by nevkročil nikdy.
Teď, v přechodové komoře Terbia, se nechal svojí fóbií zcela ovládnout. Hrál sám se sebou riskantní psychologickou hru. Čím víc vnímal zubatý okraj clony jako němá rybí ústa, tím víc zapomínal na skutečnou situaci. Do rozhovorů s ostatními členy čety se téměř nezapojoval, neposlouchal je. Zaplnil svoji mysl šupinami a ploutvemi tak, aby v ní už nezbylo dost místa pro ikonoklasmus, pro beznohého Tranha, pro Neptá a Arbera.
Nimsberg vydržel na vnějším plášti stát necelých dvacet minut. Kryoprůrazníkem si do keramického povrchu vytvořil malé očko, připnul do něj karabinu a položil se na záda vedle ní. Pseudopole pláště ho jemně objalo a přitisklo k lodi. Nimsberg hleděl do nekonečna, snažil se rozeznat nejjasnější okolní hvězdy a přemýšlel, jestli některé z nejméně jasných světelných bodů nejsou ve skutečnosti blížící se Neptus a Arberus.
Terbius se při jednom manévru na chvíli natočil tak, že Nimsberg hleděl přímo do záře Lukidy Anseris. Ze vzdálenosti čtyřiceti světelných minut rudý obr vypadal, jako kdyby mezi ostatními hvězdami někdo otevřel malá kruhová dvířka do kamen plných řeřavých uhlíků. V tu chvíli si Nimsberg uvědomil, že volně klouže po povrchu lodi smýkán setrvačností a bezpečnostní lano táhne za sebou. Aktivoval magnetické podrážky a vracel se několik metrů ke své původní pozici, aby zjistil, jak se mohla karabina z keramického kroužku osvobodit. Jenže kroužek už neexistoval. V místech, kde byla ještě před několika minutami karabina bezpečně připnuta, se pláštěm táhla dlouhá, zubatá trhlina, která se před Nimsbergem pomalu rozevírala. Ve vznikající štěrbině zářilo něco mléčně bílého. Nimsberg váhavě ustupoval. Chvíli mu trvalo, než pochopil, na co se vlastně dívá. Ať už vytvářel ikonoklasmy kdokoliv, dělal to až s manýristickou snahou o zoomorfismus. Všechny ikonoklasmy měly oči, přestože ikobiologové nedokázali určit, zda je používají k nějakému smyslovému vnímání. Stejně tak měly všechny ikonoklasmy ústa plná šavlovitě zahnutých zubů a kapkovité škvíry nozder – aniž by potřebovaly jíst nebo dýchat.
Mléčně bílá mžurka sklouzla po kulovitém povrchu a zkrabatila se tam, kde se sklivec ztrácel za lícem trhliny. Přes deset metrů v průměru čítající plazí oko pohlédlo úzkou štěrbinou své zornice do vesmíru. Nimsberg stál na lemu víčka jako osamocená řasa. Sledoval, jak se sklivec pomalu, trhaně otáčí. Ikonoklasmus namířil svůj pohled směrem k Lukidě Anseris. Směrem k Sostenutu.
Artienová byla mrtvá. Zemřela na mozkovou mrtvici, tiše, nenápadně, bez jediného hlesnutí. Vysoký tlak pramenící z nervového vypětí v kombinaci s celkovým vyčerpáním a neustálými změnami přetížení si svoji daň vybral na jedné z mozkových cév. Krev se nařinula do mozkového obalu a stiskla neúprosnou silou centra dechu a srdeční činnosti. Systém skafandru kontroloval tepovou frekvenci a průměrnou spotřebu kyslíku každých čtyřicet vteřin, což by za normálních okolností stačilo. O automatické ošetřovny a další prvky systému podpory života však Terbia okradl ikonoklasmus. Nebylo jak Artienovou zachránit.
Zůstala stát na přídi Terbia, kousek před okny příďové kabiny, jako malá stříbrná soška na kapotě luxusního automobilu. Kdyby Terbius letěl atmosférou, aerodynamické síly by bezvládné tělo Artienové zdvihly, napřímily a donutily ho roztáhnout paže, takže by iluze stříbřité sošky byla dokonalá. Ve vzduchoprázdnu ale setrvačné síly Artienovou zkroutily do pozice diskobola, ze které se už, díky posmrtné ztuhlosti, neměla nikdy vymanit. Při dalších změnách směru letu lodi se Artienová vždy už jen trochu zakymácela; tančila s Terbiem svůj divošský, poslední tanec smrti.
Michal stál na hřbetě bytosti, ve kterou se proměnila jeho loď.
Kyslíku mu zbývalo na necelých sto minut, možná maličko víc, když se s ním bude snažit šetřit. Díval se, jak se protažené tělo Terbia začíná vlnit, gondoly s motory na zádi sebou občas elegantně švihly, jako kdyby se měly co chvíli proměnit ve skutečný ocas. Michal se přistihl při zvláštní myšlence: jaké by to asi bylo, kdyby mohl ikonoklasmu-lodi skutečně velet, ovládat jej, a postavit se s ním v boji kapitánům Neptá a Arbera? Představoval si, jak lusknutím prstů v bachraté rukavici skafandru otevírá pouzdra s raketami, jak jemným pohybem ruky míří mionovými děly. Představoval si, jak přenášením váhy z jedné nohy na druhou, přešlapováním ze špičky na patu řídí směr a rychlost letu křižníku. Jindy by mu takové představy připadaly zrůdné, teď ale, když věděl, že stejně zanedlouho zemře, a s ním že zemře i Terbius, popustil uzdu své fantazie.
Už je to všechno jedno, řekl si v duchu. V boji budu stát při Terbiovi, při mojí lodi. Budu mu držet palce, aby odolával co nejdéle, modlit se, abych se udusil dřív, než uvidím jeho smrt. Kdo mi to může vyčítat? Nikdo. Udělal jsem v životě pro flotilu dost, nakonec jsem pro ni život i obětoval. Teď ještě něco dlužím lodi.
„Terbius všem,“ ozvalo se z reproduktorů, „máme potvrzený kontakt s Arberem. Za dvacet šest minut se dostaneme do zóny jejich dostřelu.“
Ikonoklasmus-loď, jako kdyby informaci také slyšel a porozuměl jí, provedl zlostný obrat a nervózně se zavlnil. Už je to tady, uvědomil si Michal. Skutečný konec.
„Velitel lodi všem. Tohle je naše poslední pracovní mise na Terbiovi, tak koukejte, ať si nula čtyřka nepokazí reputaci. Držte se pevně, a pokud to umíte, modlete se. Nic jiného už dělat nemůžeme.“
Když to dořekl, bylo chvíli naprosté ticho.
A potom, z dálky, z šumového pozadí se ozval praskavý, slabý hlas. Komunikační prostorový software ho umístil do reproduktoru za temenem Michalovy hlavy. Ten hlas nepřicházel z pláště Terbia, z jeho útrob, ani od bóje komunikační ikony.
Přicházel z té tenké, rozostřené oblasti, která odděluje život od smrti.
„Paoma veliteli lodi. Já… všechno jsem to slyšel a měl jsem tu spoustu času na přemýšlení. A napadlo mě… možná je to šílenost, teda určitě to je šílenost, ale možná existuje cesta, jak se z toho dostat. Potřebujeme trochu strpení od Arbera. A pomoc někoho ze Sostenuta, někoho, kdo se dobře vyzná v ikonách, a potom…“
Sandra kreslila ikonu.
Křečovitě svírala mezi prsty tužku, čmárala na prázdné i potištěné stránky krizových příruček, vytrhávala je, některé zahazovala na zem, jiné si rovnala vedle sebe na navigační panel.
„Říkej mi, kolik mám času!“ křičela snad každých dvacet vteřin na Xavera. Dohodli se, že tvorby ikony se ujme ona. Xaver byl o osm hodin déle vzhůru, vystresovaný, zpocený, nevěřil si. Sandře dala časová tíseň naopak křídla.
Kreslila subobrazce, jejichž koordinační rovnice znala zpaměti. Nic těžkého, nic nevyzkoušeného, hlavně neudělat chybu. Subobrazce do sebe zapadaly jako ozubená kola. Co zub, to další koordinační rovnice. Čtecí kamera navigačního panelu hltala Sandřino písmo, navigátorce stačilo naznačit postup a software už technickou část výpočtu dokončil.
„Říkej mi, kolik mám času, proboha!“
„Šestnáct minut. Skoro šestnáct a půl.“
S každým propojením dvou subobrazců se složitost výpočtu umocňovala na druhou. Neúprosná síla kombinatoriky nad ním získávala vládu; z desítek možností propojení se stávaly stovky, ze stovek tisíce. Za hranicí tisíců už diskrétní matematika překročila rámec exaktní vědy. Návrh ikony byl umělecké dílo, báseň, obraz, symfonie, ve které roli jednotlivých nástrojů přebírají koordinační funkcionály a roli not kombinační čísla. Bylo tolik cest, kterými se Sandra mohla vydat, že musela spoléhat na svoji intuici.
„Říkej mi, kolik mám času!“
Papíry pokryté subobrazci se začínaly jemně vlnit. Pociťovaly možnost vzájemného propojení, potenci zrození, nalezení nového smyslu své existence. Navigační software zpomaloval. Byl optimalizován pro návrhy cestovních ikon, jejichž složitost nevyžadovala řešení systémů více než několika tisíců rovnic. Jeho kapacita byla zahlcená, bojoval ale dál, statečně, Sandře po boku.
„Deset minut.“
Sandra lovila z paměti to málo, co v životě slyšela o bojových ikonách. Musejí být hbité, pohotové, ale zároveň schopné zacelit rány utržené v boji – ztráty spojnic i celých vrcholů – aniž by přišly o ornamentální strukturu a topologickou inteligenci. Bioikologie dravců byla složitá, neprozkoumaná.
Bolest v prstech, špička jazyka soustředěně sevřená mezi rty. Hlavně neudělat chybu, na opravu už nebude čas. „Xavere, proboha, říkej mi pořád, kolik mám času.“
K dispozici bylo přibližně sto dvacet vrcholů a libovolné množství spojnic. Ale ikona musela být jednoduchá, tak jednoduchá, aby ji během necelé hodiny dokázal sestavit osamělý muž pohybující se pomocí manévrovacích trysek skafandru v beztížném chaosu čtyřicet světelných minut nad jejich hlavami.
„Osm minut.“
Sandra vždycky chtěla navrhovat ikony. Byla to ta nejprestižnější, nejúžasnější práce, jakou lidstvo znalo. Ano, Sandra patřila k té vyvolené setině procenta lidské populace disponující vhodnou kombinací inteligence, intuice a píle a, ano, dřela, pracovala na sobě, zahodila svůj osobní život a získala místo navigátora ve vrcholové stanici kdesi daleko ve vesmíru. Ale jestli je skutečně dobrá, nebo jestli jen celý život snila o něčem, na co nemá, to se mělo zjistit právě teď.
„Máš šest minut.“
Byla to vlastně jenom hra. Pokud by ikonu dokončila o deset minut později, měl by Paoma jenom o deset minut méně na její fyzické sestavení. Rozhodlo by to o něčem? Čtyřicet minut místo padesáti. Ale Sandra si sama nastavila pravidla jinak. Slíbila, že jí ikona nezabere víc než půl hodiny. Že to dokáže. A živí členové pracovní čety nula čtyři určitě odpočítávali každou sekundu, určitě pohledem viseli na rudě zářícím sloupci indikujícím na průhledových displejích jejich skafandrů tenčící se zásobu kyslíku.
„Máš čtyři minuty.“
Silvestria 5 přejela nějakou větší nerovnost a mohutně se zakymácela. Xaver vyskočil, aby Sandře pomohl zachytit papíry klouzající po hladké desce navigačního panelu. Letmým pohledem mu poděkovala a pak se vrátila k zuřivému popisování papírů. Už jen chviličku, jen deset rovnic, poslední křivolaká čára ornamentu.
„Máš tři minuty.“
Sandra pečlivě kladla papíry s výslednými subobrazci přes sebe. Téměř nedýchala. Prsty měla bolavé, zpocené, ale šest na sebe položených stránek v nich udržela. Xaver se natáhl po ovladači jasu čtecího panelu a otočil ho na maximum. Sandra opatrně, aby nenarušila křehkou prolínající se geometrii, přiložila papíry na displej. Jeho záře papíry prosvítila, propojila subobrazce a před Sandřinýma očima se zrodil nový život.
Stačilo deset vteřin, aby software přečetl výslednou ornamentalitu ikony a přeložil ji do souboru příkazů, které začal okamžitě odesílat přes komunikační most k Terbiovi.
Sandra uvolnila prsty a s bolestí v srdci nechala papíry, aby volně sklouzly na desku panelu. Rozletěly se jako karty z balíčku hozeného na zem. Některé se zacukaly ve smrtelné křeči, jiné se potrhaly, jiné zkroutily. Malá ikona načmáraná na papíry vytrhané z krizových příruček přijala svůj zánik pokorně, smířlivě, protože při své inteligenci stihla pochopit, že kdesi v dálce se začíná rodit její mnohem větší a silnější sestra.
Bouřlivou diskuzi o smysluplné udržitelnosti ikonových technologií mohlo odstartovat cokoliv. To, že roli rozbušky na sebe vzala zkáza křižníku Terbius a smrt drtivé většiny jeho posádky, bylo víceméně dílem náhody.
Do povědomí veřejnosti začaly prosakovat znepokojivé studie předních světových ikobiologů, kteří už několik let upozorňovali, že se ikonoklasmy postupně vyvíjejí, že se zdokonalují, zesložiťují, zmocňují se čím dál tím komplexnějších objektů. Pokud tomu nadšení přívrženci ikonových technologií dříve odmítali věřit, po incidentu v planetárním systému Lukidy Anseris už nikdo oči přivírat nemohl.
Kant až může vývoj ikonoklasmů dojít? ptali se novináři vědců. Někteří krčili rameny, jiní ale přilévali olej do ohně neuváženými fabulacemi. Může se ikonoklasmus zmocnit počítačového programu? Umělé inteligence? Může se zmocnit samotné ikony a přinutit ji, aby zničila sama sebe? Nebo dokáže dokonce ovládnout mysl člověka, získat vládu nad jeho tělem a přinutit ho rozbíjet ikony i za cenu ohrožení vlastního života? Čím méně odpovědí přicházelo, tím byly tyto otázky palčivější.
Na okraji Sluneční soustavy se ikonoklasmus zmocnil konvoje transportních lodí vezoucích stavební materiál pro novou vrcholovou stanici. Transportéry na sebe navzájem zaútočily, srazily se slabě podsvětelnými rychlostmi do jediného klubka zdeformované oceli, obklopeného tříští z keramických plášťů.
Ztráty na životech byly v porovnání se zkázou Terbia desetinásobné.
Šest vrcholových stanic rozesetých po Galaxii se stalo terčem nezvladatelných útoků. Lidstvo v panice opouštělo vesmír. Velké cestovní a komunikační ikony umíraly, jedna po druhé, některé byly roztrhány ikonoklasmy, většinu jich ale rozpojili sami navigátoři.
Buďme rozumní, nabádali se navzájem lídři světových velmocí. Topologie nechala propadnout lidstvo mezi prsty zpět do časoprostorové pasti eukleidovské geometrie. Byli jsme rozumní.
Stovky metrů antracitově černého kabelu, tak černého, že se ztrácel na pozadí mezihvězdného prostoru. Sto sedm mrtvých těl, každé se smyčkou pevně utaženou kolem pasu.
Kdo jsem? Kdo mne stvořil? S kým mám… bojovat?
Sto sedm párů vakuem vyschlých očních důlků se otevřelo do slabé záře hvězd. Paoma se třásl napětím a vysílením. Přestože mu mělo podle indikátoru zbývat kyslíku na celých patnáct minut, měl pocit, že se dusí. Ruce vrcholů ho objaly, vyschlé prsty se drolily na jeho skafandru.
Ikona se rozezpívala. Paoma zděšeně sledoval, jak se mrtvá ústa bývalých členů posádky Terbia synchronně otevírala a zavírala. Za několik vteřin umožnil palubní systém křižníku ornamentální inteligenci navázat spojení s komunikačním okruhem čety. Podivný, amelodický zpěv sboru zalil všechny směrové reproduktory v přilbách. Byla to píseň beze slov, nebo alespoň bez srozumitelných slov, ale přesto dokázal Paoma odhadnout, o čem je: o odvaze, o boji, o hrdinství.
Komunikační ikona předávala nové bytosti instrukce, ta drobnými změnami tóniny a rytmiky zpěvu potvrzovala, že jim rozumí a že je připravena je naplnit. Bojová ikona se roztáhla vesmírnou prázdnotou. Odmrštila zbývající odpad z Terbia všemi směry a zformovala se do své základní konfigurace. Připomínala dravého ptáka se srpovitě prohnutými křídly, dlouhými pařáty a krátkým, silným zobákem. Nebo možná připomínala trojzubec svíraný opancéřovanou pěstí. Nebo přilbu zbroje s úzkými štěrbinami pro oči a zvířecími rohy klenoucími se od spánků před čelo válečníka. Všechny tyto obrazce, eukleidovsky různé a přitom topologicky identické, ztělesňovaly jedno a totéž: odhodlání, agresivitu, touhu po vítězství.
Jakmile ikona vznikla, uvědomila si její přítomnost i ta druhá bytost. Její zvířecí tlama se zkřivila do němé grimasy hněvu. Zběsilý řev v prostoru topologií se v eukleidovském vesmíru neměl čím přenášet. Komunikační ikona ho však zachytila a transformovala do reproduktorů ve skafandrech členů čety, kde se smíchal s bojovou písní orla-trojzubce-přilby. Chrčení plné nenávisti, podrážděné syčení létajícího hada, jekot mezihvězdné mantichory, která ke svému překvapení spatřila pár světelných milisekund od sebe novou kořist.
Ikonoklasmus se obrátil proti ikoně a bezmyšlenkovitě vyrazil. Trojzubec se svými ostny obrátil proti ní.
Dvě bytosti na pomezí dvou prostorů se rozhodly utkat v tom eukleidovském.
Jako když pes oklepává ze srsti kapky vody, otřásl se ikonoklasmus, aby se zbavil krytů raketových pouzder. Vesmírná torpéda vyrazila proti blížící se ikoně, připravená roztrhat ji na kusy. Ikona se roztáhla do šíře. Její síť skokem zřidla, zvětšená oka nechala torpéda neškodně proklouznout za tělo ikony. Ikonoklasmus přimhouřil své plazí oči a začal na ikonu chrlit salvy z mionových děl. Ikona přijala podobu dravého ptáka a začala prudce měnit směr. Setrvačnost ji stáčela do spirál, ale ona se vždy mohutným záběrem křídel vrátila do původního ornamentu a po šroubovici se blížila k Terbiovi. Svazky částic ji na několika místech zasáhly – poškození žádného vrcholu ale nebylo tak vážné, aby ikona musela zpomalit, a spojnice byly příliš tenké, aby mohly insorbovat dostatečnou dávku záření.
Ikonoklasmus pokračoval v částicové palbě a zároveň začal chystat další útoky. Na gradované keramice pláště koncentroval ostrůvky lokalizovaného náboje. Zrychloval. Když byla ikona necelé tři kilometry od křižníku, pocítila i ona narůstající potenciál elektrostatického pole. Metamorfovala se do formy fullerenu, gigantické duté koule pokryté sítí vrcholů.
V okamžiku, kdy rozdíl potenciálů dokázal překonat permitivitu vakua, vyšlehly od plášti lodi k ikoně modrobílé jazyky blesků. Kulová geometrie pomohla ikoně rozvést přijatý náboj rovnoměrně na všechny vrcholy. Některá mrtvá těla se prudkým ohřevem na chvíli vymanila ze ztuhlosti, části z nich dokonce přeskočily sekundární výboje mezi prsty nebo končetinami a zanechaly za sebou zuhelnatělá místa, jinak ale ikona přijala všechnu energii kondenzovanou na plášti Terbia bez újmy. Od křižníku ji dělilo půl kilometru. Fulleren se rozbalil do plošné sítě. Mionová palba už dokázala narušit integritu některých vrcholů, ale rány se rychle zacelovaly. Subobrazce znovu a znovu zapadávaly do sebe, rezerva ornamentality byla stále značná. Penroseovsky kvaziperiodická síť stovky těl objala Terbia, obalila ho sítí jako chycenou rybu. Tam, kde se na plášti zuřivě otáčely dělové věže, vznikla na síti opět větší oka, aby všechny vrcholy zůstaly mimo palbu hlavních částicových svazků. Ikonoklasmus šílel. Jeho kořist ji celého obklopila, zahltila svojí topologickou podstatou všechny její smyslové kanály. Ikonoklasmus chtěl útočit, chtěl ničit, chtěl dělat to, k čemu byl stvořen, ale jeho cíl jej obklopoval ze všech stran.
Ty vrcholy, které při palbě ještě nepřišly o končetiny, natáhly své mrtvé ruce k členům pracovní čety číslo čtyři. Sebraly Nimsberga, balancujícího nad okem ikonoklasmu, sebraly bezvládné tělo Artienové před příďovou kabinou. Pevně uchopily i Messeinéze, který se s námahou vysoukal z přechodové komory, a Konrádovou, kterou vytáhl na laně za sebou.
Erskin měl na to, aby se dostal z temných útrob lodi, jen několik málo sekund. Svůj únik naplánoval do posledního detailu, přesto však na malou chvíli zaváhal, než o zárubeň dveří urazil ventil kyslíkové láhve, kterou na můstku sebral mrtvému Tranhovi. Láhev se proměnila v raketový motor, táhla Erskina vertikální šachtou vzhůru k přechodové komoře. Erskin v letu spatřil, jak se irisová clona začíná zavírat. Buď ikonoklasmus-loď chtěl překazit jeho záměr, nebo pro boj potřeboval zcela odstínit plášť lodi od jejího vnitřku. Erskin ve zběsilém letu narážel rameny do stěn šachty. Po jednom nárazu přivřel oči bolestí a na okamžik spatřil Tranha, vybavil si nezadržitelné gejzíry krve chrlené z jeho stehen, nohy mizející a vzdalující se chodbou. Přepážka se zavírala závratnou rychlostí. Erskin hmátl k pasu, kde se mu pohupovala maserová pila. Přiblížil její hrot k proudu kyslíku chrlenému z ventilu láhve. Plamen ozářil celou šachtu a proměnil Erskina, který prudkou změnou přetížení na chvíli ztratil vědomí, v hořící dělovou kouli. Jeho skafandr kontakt s plamenem přežil, všechen žár však odstínit nedokázal. Dolní polovina Erskinova těla se proměnila v krvavé klubko popálené tkáně. Zrychlení ale bylo dostatečné, Erskin proklouzl zmenšujícím se otvorem a zastavil se až v síti mrtvých těl. Byl otupělý šokem a bolestí, ale zpěv ikony znějící mu v přilbě ze všech stran ho uchlácholil do spánku. Procitnout měl až za deset minut na palubě záchranného člunu vyslaného z Arbera.
Michal váhal. Ikonové vrcholy k němu natáhly ruce, ale on zůstal nehnutě stát. Byl připraven setrvat Terbiovi na hřbetě při boji s křižníky flotily. Ikonoklasmus se teď ale rval s něčím jiným. Bojoval s posádkou, kterou sám odsoudil k smrti. Michal se ve skafandru zaklonil a pohlédl vzhůru. Vrchol natahující k němu paže měl na sobě rudobílou velitelskou kombinézu. Jeden z vyšších důstojníků, mnohem mladší než Michal, méně zkušený, ale ambiciózní a ochotný riskovat. I přes prázdné oční důlky a propadlé tváře Michal poznával jeho obličej. Takoví se vyškrábali na můstek Terbia po jeho zádech. Co oni by udělali? Zůstali by s křižníkem až do úplného konce? Nepřemýšlej o tom, zpívala ikona. Jenom vítězství. Jenom vítězství. Michalovi se před očima mihla vzpomínka na Paomu. Jako v transu poklekl a deaktivoval magnety v podrážkách. Pak se odrazil vstříc obrazci, který mu přišel dát šanci na budoucnost.
Ikonoklasmus zacelil plášť a proměnil ho v jeden velký kondenzátor. Vyždímal všechnu energii ze záložních zdrojů i z motorů, aby zasadil ikoně rozhodující úder. Výbojem už na ni zaútočit nemohl, na to ji ikona obklopovala příliš těsně a symetricky, spoléhal však na něco jiného. S rostoucím gradientem potenciálu narůstala i elektrostrikční deformace materiálu pláště. Terbius se začal otřásat, až konečně vrchní vrstva pláště explodovala do mračna jako břitva ostrých keramických střepů. Ikona bleskově přeskupila vrcholy, aby je ochránila. Tomu, aby hrany střepů přesekaly kabely tvořící spojnice, však zabránit nedokázala. Zpěv ikony ztichl během jediné vteřiny, uvolněné kabely se zkroutily topologickým žárem vyprchávajícího života.
Ikonoklasmus pocítil mámivou chuť vítězství. Lokal smrt ikony všemi záhyby rozervaného pláště. Zaplavil jej euforie, jeho chroptění se proměnilo v řev tygra nad strženou kořistí.
V další vteřině však ikonoklasmus pochopil realitu.
Vítězství bylo jen dočasné.
Bojová ikona byla volavkou, klamným cílem. Když ikonoklasmus obklopila, upoutala zcela jeho pozornost a znemožnila mu sledovat dění v okolním vesmíru. Zatímco kinetická energie střepů odnášela hrůzou polomrtvé členy Michalovy pracovní čety do bezpečí, zmítal se ikonoklasmus ve smrtelné křeči, jak se do jeho těla zakusovaly další a další rakety vypálené z Arbera a Neptá. Z trosek křižníku vznikala menší stvoření, která se pokoušela uniknout, ale mrštné stíhací čluny je mionovými svazky brzo rozprášily.
Po několika minutách už z Terbia nezůstalo nic většího než zrnko písku.
Sandra Xavera objala. „Brzo se vrátím,“ zašeptala.
Opouštěla planetu visící nad nekonečným rudým mořem a sama sobě nevěřila, když tohle slibovala. Pět měsíců po střetu bojové ikony s Terbiem odcházela na zaslouženou dovolenou. A po dovolené? Byla slavná. Byla tou dívkou, která během půlhodiny navrhla dokonalou ikonu. Chtěli ji všude, měla nabídky na zvané přednášky na nejlepších konferencích, její životopis si z armádní databáze vyžádaly prestižní univerzity i klíčoví průmysloví hráči na poli ikonových technologií. Už nemusela nikoho o ničem přesvědčovat. Ani sama sebe.
Jenže svět se měnil. Být architektem ikon už najednou nebylo to úžasné, vysněné povolání. Lidé se začínali bát a Sandra se připravovala, že uslyší otázky, které jí nebudou příjemné. Kariéra, která se před ní otevírala, mohla být nečekaně krátká.
„Brzo se vrátím,“ zopakovala ještě jednou, když se za ní zavíraly dveře oddělující stanici od přibližovacího modulu. Ale přes syčení hydrauliky ji už Xaver slyšet nemohl.
Sandra usedla do přetlakového křesla a nechala pěnový povrch, aby jemně objal její zápěstí a kotníky. Za necelou minutu se modul odpoutal od stanice a vystřelil směrem k vnějším planetám, kde na něj čekala transportní loď. Sandra si na monitoru nechala promítat záběry z kamery směřující zpět k Sostenutu. Viděla planetu jako černou kouli na přelévajícím se pozadí rudého obra. Nechala software, aby potlačil v obraze vlnové délky primárně vyzařované hvězdou. Pozadí zčernalo, zmizelo a na Sostenutu začaly být vidět nové detaily, ozářené odraženým světlem ostatních vnitřních planet. Sandra rozeznávala okraje pohybujícího se kontinentu, toho půlnočního ostrova, v jehož středu se Silvestria 5 skrývala před plamenným dechem hvězdy. Rozeznávala také jednotlivé trhliny a vrásy na povrchu ztuhlého kovu.
Software dál zostřoval obraz a Sandra náhle ucítila nepříjemné mrazení v zátylku. Reliéf půlnočního ostrova získával jasnější kontury. Trhliny a vrásy v jeho západní polovině tvořily dokonalý obraz zkrouceného hadího těla s blanitými křídly. Bytost pootevírala ústa s šavlovitě zahnutými zuby a škvírami jejích očí byla vidět žhnoucí tavenina. Plazí hlavu skláněla do středu kontinentu.
Sandra, bezmocně upoutaná v křesle, pevně sevřela víčka.
Pochopila, že žádná Silvestria 6 už nebude.
Poučili jsme se, byli jsme rozumní, alespoň tak se to učí naše děti v dějepisu. Zaštítili jsme se názorem, že vědecký ani technický pokrok nestojí za ohrožení lidských životů. Vzdali jsme se ikon, vzdali jsme se cest do vzdálených končin vesmíru. Po několika desetiletích prudké expanze se lidstvo vrátilo na startovní čáru; poučené, pokornější, obohacené o nové partie matematiky, o tisíce nových poznatků z astrofyziky.
A podobně by vlastně mohl vyznít i konec tohoto příběhu: Ikonoklasmy nezvítězily. To lidé byli ti moudřejší a ustoupili.
Já vám však chci nabídnout ještě jiný možný konec, znepokojivější. Přemýšlejte chvíli. Proč si netroufáte načrtnout ani tu jednodušší ikonu? A pokud se k tomu přece jen odhodláte, proč ji nenecháte žít déle než pár sekund? Protože před padesáti lety nedokázali naši předkové uchránit svůj megalomanský vesmírný program před zdokonalujícími se ikonoklasmy? Protože se lidstvo rozhodlo, že bude rozumné? Dává vám to smysl? Věříte tomu?
A nebo spíš dokážete připustit, že když se ráno podíváte do zrcadla, hledí na vás odkudsi i úzké štěrbiny hadích očí?
Možná máme hvězdy ještě pořád na dosah. A tomu, abychom se k nim opět vydali, stojí v cestě jediná věc. Věc, se kterou můžeme bojovat; a můžeme i věřit, že ji porazíme.
Ikonoklasmus v nás.
