Hanuš Seiner – Augustín

To probuzení bylo pokaždé podivné.

Mělo v sobě něco z naléhavosti, se kterou ho babička kdysi v Dúbravce budila ráno do školy. „Vstávaj, Augustin, vstávají“ Nahořklá vůně čekankové kávy a připáleného mléka.

Mělo v sobě něco ze syrovosti procitnutí na tvrdém vězeňském lůžku. Cela bez oken, žádný pojem o čase. Modřiny, jizvy a popáleniny od posledního mučení.

To procitnutí ale vždy vzdáleně připomínalo i mrazivá rána ve výcvikovém táboře. Lžíce teplé vodky na lačný žaludek. Strohé pochvaly instruktorů, protahování ztuhlých svalů u roztopených kamen.

Posadil se na posteli. Telefon nepřestával zvonit, červené světélko vedle ciferníku Augustinovi předem prozradilo, jaký hlas za několik vteřin uslyší. Natáhl ruku po sluchátku. „Ano?“

Hlas stroje. Podivně neosobní, kovový, v dlouhých samohláskách sténající jako podzimní vítr. Nadiktoval čerstvě probuzenému muži jen adresu, víc nebylo třeba. Pak už se ze sluchátka linulo jenom monotónní bzučení.

Augustin si promnul oči a otevřel zásuvku nočního stolku. Brýle se zlatou obroučkou, ty slavnostní, nechal bez povšimnutí. I brýle, které nosil na čtení, ty s širokou obroučkou z lehkého, šedivého plastu. Zásuvka měla na zadní stěně skrytou schránku.

V ní se ukrývaly brýle třetí: vroubkovanou černou gumou připomínaly brýle plavecké, vlastně i kapkovitým tvarem čoček. Ale když si je Augustin nasadil na oči, získal jeho obličej spíš výraz dravce, než závodníka.

Podobná skrytá schránka byla i na dně skříně se župany a domácím oblečením. Augustin ve spěchu, ale zároveň s ledovým klidem rozložil na postel neoprenový overal s výztuhami z biomagnetických laminátů. Ty, ve spolupráci s proužkem osmibitových procesorů lemujících páteř overalu, propůjčovaly Augustinovu tělu sílu a výdrž, se kterou jeho skutečná fyzická kondice, jakkoliv obdivuhodná na jeho věk, nesnesla srovnání. Augustin zkontroloval, že baterie krmící procesory jsou plně nabité.

Kapsy overalu měly důvěrně známý obsah: pistole s bachratým tlumičem, srpovitě zahnutý kinžál, pevné ocelové lanko s karabinami, čtyři pěticípé šurikeny, malý váleček monokrystalu křemíku, pinzeta, olověná bombička se stlačeným dusíkem. K overalu patřily ještě keramickými destičkami vyztužené rukavice a lehké kotníkové boty s měkčenou podrážkou, které Augustinovi umožňovaly tiše našlapovat a tlumily dopady při skocích z velkých výšek.

Jako poslední vytáhl Augustin z tajné přihrádky něco, co připomínalo obrovský černý vějíř. Křídlo. Rozložil je na podlahu a zběžně se ujistil, že černá tkanina všude na konstrukci drží. Ruce v rukavicích zasunul do připravených kožených řemínků a ty pečlivě utáhl. Drátěná konstrukce křídla se přisála k biomagnetům na jeho ramenou.

Okno při otevření dokořán trochu zavrzalo, ale Augustin si byl jist, že ten zvuk uprostřed deštivé březnové noci nikdo nezaznamená. Ještě než vyskočil na parapet, vrátil se chvatnými kroky k nočnímu stolku, aby sebral krabičku bétéček. Choulilo se v ní jen sedm cigaret, a tak Augustin na okamžik zaváhal, jestli nemá riskovat další zdržení a proklouznout do vedlejší místnosti, kde byl nenačatý karton. Pak ale s úšklebkem vložil jednu cigaretu do koutku úst a luskl prsty tak, aby o sebe dvě z keramických destiček na rukavici krátce křísly. Stejně budu muset jednat rychle, pomyslel si.

Za okamžik se měkce odrazil od okenního parapetu a vznesl se vstříc temným siluetám poklidně spícího města. Slavnostní zástava třepetající se v poryvech větru na střeše vysoko nad okny jeho ložnice ale nepoklesla ani o milimetr. Nic nenaznačovalo, že prezident právě opustil hrad.

Druhou cigaretu si Augustin zapálil těsně po přistání na hrbolatém betonovém parkovišti. Na hladině líně tekoucí Vltavy se odrážely sporadické nažloutlé skvrnky pouličního osvětlení. Voda čpěla olejem a bahnem. Protější horizont tvořilo zubaté cimbuří libeňských továren; z některých hal se linulo neútulné světlo nočních provozů, jiné jen tiše, zlověstně odpočívaly.

Parkoviště bylo prázdné až na tři vozy bezpečnosti, u kterých postával hlouček uniformovaných i civilně oblečených mužů. Někteří drželi v rukou připravené zbraně, i když nikomu z nich nejspíš nebylo jasné, zda by je měli použít a kdy. Augustin k nim rázně vykročil, přestože většinu potřebných informací dostal vysílačkou během letu.

Rozmrzele si prohlédl unavené, deštěm nasáklé tváře příslušníků, ozářené světlomety aut. Z uniformovaných neznal od vidění nikoho a ani oni neměli šanci přes brýle a kuklu overalu poznat jeho tvář. Rozestoupili se před ním jako před přízrakem, skláněli hlavně pistolí a nechávali ho projít k muži v dlouhém šedivém hubertusu, který si, až když před ním Augustin vystoupil ze tmy, přestal dýchat do promrzlých dlaní.

„Tři mrtví,“ řekl muž stroze. „Z toho dvě těla dost ošklivá. Laborantka a zdravotní sestra z noční směny. Třetí byl vrátný, nejspíš zabit ve spánku. Nebojoval.“

Augustin přikývl. Identita anormála byla tentokrát od počátku známa: doktor Jaroslav Synek, lékař držící noční službu na zubní pohotovosti. Jako kdyby tomu tak nebylo vždycky. Jako kdyby to vždycky nebyli inteligentní, bezproblémoví, pracovití lidé. Augustin nevěřil, že anormalita si skutečně nevybírá. Byla jako zákeřná nemoc, která bez povšimnutí projde tisícovkou zdánlivě zdravých bacilonosičů, aby zabila někoho daleko od centra původní nákazy.

Natáhl z cigarety, která mezitím vlhla v kapkách deště, strhl z ramen konstrukci křídla a nechal ji volně spadnout na zem.

„Dobře. Čakajte tu dvacet minút, sežeňte posily. Když sa do té doby neohlásím, obsaďte okolné budovy. Nikdo sa nepřibližujte. Nestřílejte, dokud nebudete naozaj muset.“

Muž v hubertusu krátce přikývl a rozdal několik úsečných rozkazů. V té době už Augustin opět zmizel v neosvětlené části parkoviště. Běžel k oprýskané, hranaté budově OÚNZ, za jejímiž bílými pruhy zatřenými okny se pravděpodobně skrýval anormál. Některé oběti anormality nacházel Augustin skrytě číhající v těch nejtemnějších škvírách sklepení a skladů, jiné na něj čekaly uprostřed širokých, dobře osvětlených chodeb. Další se nechaly vyprovokovat ke zběsilé honičce nočními ulicemi. Byl vycvičen, aby anormály nalezl a zabil. Byl vytrénován tak, aby odolal blízkosti anormality a nenechal se strhnout jejími destruktivními účinky. Ale lehké, řekl si v duchu, když odhazoval nedopalek do kaluže, lehké to pro mne nebylo nikdy.

Zápach dezinfekce přebila štiplavá vůně třetí cigarety. Augustin stoupal po schodišti, odjištěnou pistoli v ruce, a pečlivě si prohlížel všechny oděrky na stěnách, všechnu špínu v rozích, všechno opadané listí kolem květináčů s fíkusy. Drobné stopy, kterých by si nevycvičené oko nikdy nepovšimlo, ho dovedly až k zubní laboratoři. Dveře laboratoře byly dokořán, na jejich vnitřní straně nehybně visely cáry roztrhané koženky.

Místnost ovládal naprostý chaos. Stoly byly pokryty rozházenými papíry, dvířka všech skříněk s laboratorním sklem a chemikáliemi doširoka rozšklebená, stěny až vysoko ke stropu pokrývaly škrábance; v těch nejhlubších ulpěla na rozdrolené omítce krev. Augustin zůstal stát na prahu a očima hltal dynamiku celého výjevu. Rozházené předměty, papíry, škrábance, to vše vytvářelo jakýsi vizuální vír, spirálu nehybného maelstromu, v jehož středu se nacházela dvě mrtvá těla. Příslušníci Bezpečnosti je jenom zakryli černými igelitovými plachtami. Nejspíš ani nezajistili nejnutnější stopy a rychle zmizeli, což Augustin naprosto schvaloval.

Co se tu mohlo stát? Sestra a lékař si během nudné noční služby zašli vypít kávu k laborantce? Šmouhy lógru na bílé dlažbě podlahy stáčející se s neochvějnou jistotou k mrtvým tělům. Povídali si o všem možném, smáli se. A v tu chvíli se zrodila anormalita. Zasáhla je všechny a změnila jejich vzájemnou interakci v krvavou řež. Jen jeden přežil, ten nejsilnější. Vznikl anormál.

Augustin udělal několik opatrných kroků do středu místnosti. Nadzvedl jednu z černých plachet – vír pokračoval i na těle oběti.

Víc prezident vidět nepotřeboval. Pomalu vycouval na chodbu, kde nepravidelně poblikávala jedna špinavá zářivka. Zhasl vykouřenou cigaretu o rám dveří a sledoval, jak se poslední proužek dýmu stáčí ve spirále do nitra laboratoře.

„Já jsem tě stvořil,“ řekl pochmurně, „a já tě aj zabijem.“

O dvě patra výše přiložil dlaň na zhrbolacené lino na podlaze čekárny kožního oddělení. Zpuchřelé PVC se pod ostrými hranami keramických destiček drolilo na prach. Anormál byl blízko, tak blízko, že podlaha se ještě nevzpamatovala z tíže jeho kroků.

Kdesi hluboko v Augustinově podvědomí bily na poplach jeho nejzákladnější instinkty. Zaútoč nebo uteč. Ale základem úspěchu v jeho práci bylo instinkty neposlouchat. Proto se mohl stát tím, čím byl, proto si ho vybrali pro výcvik. Protože ve vězení po každém mučení odvolal svoji výpověď. Protože nevnímal smrt, bolest a zkázu jako něco mystického. Protože netoužil po pomstě. Protože odolal volání chaosu.

Vytáhl z krabičky čtvrtou cigaretu a zamyšleně si zapálil. Dveře do ordinace byly zavřené, ale zkroucené kování a vyražený zámek naznačovaly, kdo jimi před malou chvílí prošel. Co jimi před malou chvílí prošlo.

„Pane doktore?“ zavolal.

Žádná odpověď.

„Pane doktore,“ zopakoval Augustin, „zůstaňte, kde jste, a nehýbajtě sa. Jdu za vami dovnitř.“

Narovnal se v kolenou a obezřetně přistupoval ke dveřím. Pistoli držel v ruce, ale se skloněnou hlavní. Anormalita byla vášeň, vnitřní potřeba, touha, interakce. Nesla se vzduchem jako neviditelné záření, prostupovala zdmi. Zvedala z podlahy špínu, vysávala z lamp světlo a ze zastíněných koutů temnotu. Pokud Augustin stiskne spoušť jako první, stane se její součástí. Zničit anormála znamená ubránit se mu. Ubránit se mu znamená zničit ho.

Augustin položil dva prsty volné ruky na dveře a mírně zatlačil. V ordinaci byla tma, tedy alespoň v té části, do které bylo vidět vzniklou škvírou. Otevřel dveře ještě víc, až světlo z čekárny zalilo celou místnost. Včetně širokého kancelářského stolu, za kterým seděl doktor Synek.

Augustin už v životě viděl víc jak stovku anormálů. Každý z nich byl trochu jiný, ale každý z nich byl fascinující. Kontury lékařovy tváře si zachovaly něco z lidské podstaty, ale všechny rysy byly ostřejší, hranatější, jako kdyby na Augustina hleděl por trét od kubistického malíře. Temně olivová pokožka se napínala na pulzujících tepnách. Oči rudě žhnuly. Cáry bílého pláště na lékařově těle byly zbrocené krví, pod manžetami potrhaných rukávů se namísto rukou rýsovaly zkroucené pařáty.

Augustin zůstal stát ve dveřích a mlčky kouřil.

Z doktorových úst vycházelo temné chrčení, které trochu zesílilo, když Augustin udělal první opatrný krok. Místnost kolem něj vířila, tabulky v prosklených vitrínách se chvěly. On ale zůstával klidný, nezúčastněný, vír ho obklopoval ze všech stran, ale nezmocnil se ho. Asymetrická interakce. Tak nestabilní, tak křehká.

Když se Augustin přiblížil ke stolu na méně než dva metry, anormálovo chrčení přešlo v hlasitý řev. Skla ve vitrínách se roztříštila, střepy se přidaly k víru.

Ještě jeden úder srdce.

Druhý.

A anormál zaútočil.

Augustin musel využít veškeré své mechanizované síly, aby uvolnil si hrdlo z křečovitého sevření anormálových pařátů. Vyprázdnil do lékařova těla celý zásobník, než mu pistole vypadla z ruky. Anormál ale stále bojoval, živen jejich vzájemnou interakcí. Naopak se zdálo, že s každým úderem, který si navzájem uštědřili, s každým bodnutím kinžálu žhnuly jeho oči silněji a pohyby získávaly na zuřivosti. Ve skutečnosti si už ale mechanická poškození anormálova těla začala vybírat svoji daň. Údery paží plných zpřelámaných kostí ztrácely na síle, přeřezané šlachy odmítaly poslušnost.

Anormalita kolem nich tančila, trhala nábytek a drolila zdi.

Jakmile Augustin osvobodil svoje hrdlo, zkoncentroval všechnu zbývající energii do jediného úderu, kterým od sebe anormála odmrštil. Lékařovo polochromé tělo proletělo otevřenými dveřmi do čekárny. Po podlaze se od něj rozběhla pavučina prasklin jako od kamene hozeného na vodní hladinu krytou tenkou vrstvičkou ledu. V tu samou chvíli vytáhl Augustin z kapsy overalu šurikeny a vypustil je do víru anormality. Ocelové lanko na každém konci obtěžkané masivní karabinou položil svinuté na zem mezi sebe a anormála.

A pak vyprázdnil svoji mysl. Přestal s anormálem bojovat, zapomněl jako na povel na jeho existenci. Interakce se začala asymetrizovat, uvolnila sevření kolem Augustina a celá se opět začala koncentrovat kolem lékaře. Hvězdice se po nezadržitelné spirále vrhly k anormálovu tělu. Ten vydal zoufalý zvuk podobný úpění brzd zastavujícího nákladního vlaku a hnán neovladatelnou touhou po obnovení kontaktu se vrhl k Augustinovi. Vír anormality rozvinul lanko během zlomku vteřiny. Těžké karabiny svištící vzduchem se jako hadí hlavy stočily k anormálovi.

Půl metru od nehybně sedícího Augustina narazil vír na asymetrii interakce jako na železobetonovou stěnu. Anormalita se zkřivila, šurikeny se hladově zakously do lékařova těla následovány řezavým obětím ocelového lanka. Když s temným zaduněním dopadly na anormálovo tělo i karabiny, Augustin se na malou chvíli vymanil ze své netečnosti a rychlými pohyby, aby anormalita nestihla opět nabrat na síle, lanko zajistil. Anormál byl lapen, znehybněn v ocelovém klubku propleteném mezi ostny šurikenů.

Augustinova práce ale ještě nebyla u konce. Vyždímal poslední zbytky energie z baterií, aby mu biomagnety pomohly zdvihnout lékařovo tělo a posadit ho na jedinou nerozbitou židli v ordinaci. Sám pak postavil převrácený stůl a posadil se na něj. Odložil kuklu a brýle. Zapálil si pátou cigaretu a vytáhl z kapsy overalu vysílačku.

„Objekt normalizován,“ ohlásil. „Za dalších dvacet minút vyjdem ven. Nachystajte vůz.“

Pak Augustin mlčky kouřil a pozoroval, jak žár v lékařových očích pomalu vyhasíná a barva pokožky se mění k normálu. Na stůl vedle sebe si pomalu nachystal pinzetu, křemíkový monokrystal a bombičku s dusíkem.

Dvě cigarety před koncem povídky anormál konečně promluvil.

„Co… co se se mnou stalo?“ Jeho hlas byl sípavý a nelidský. Ale možná lidsky zoufalý.

Augustin počkal, až se těkající lékařův pohled zastaví na něm. Trpce se usmál.

„Vítajtě zpět.“

Rezavý pohled anomálových očí jako kdyby ještě na chvilku zjasněl.

„Vy jste… bože. Vy jste Husák. Tohle je sen? Nebo smrt?“

„Tak trochu od obojího,“ odvětil Augustin, opět si nasadil biýle a natáhl z cigarety. Závěrečný rituál byl pokaždé stejný, lišil se jen v nepodstatných detailech. Vždy nakonec seděl proti spoutanému anormálovi uprostřed zdemolované budovy a kouřil. A vždy měl jen několik málo minut, aby anormálovi alespoň trochu ulehčil umírání. Augustin byl založením humanista a intelektuál. A přestože nevěřil v posmrtný život, byl skálopevně přesvědčen, každý člověk, tedy včetně těch, kterých se zmocnila anormalita, by měl umírat seznámen a smířen se svým osudem. Jako kdyby Augustin sám cítil, že se jednou, v posledních okamžicích svého života, bude muset také vyrovnat s… čímsi.

„Vaše tělo je rozbité tak, že ani najlepší světové kapacity už by vás nedokázaly zachránit. To, že stále ještě žijete, je důsledek takzvané anormality. Anormalita je energia, kterou získáváte extrémní interakcí se svým okolím, s ostatními lidmi, se spoločností. Teď je vaše interakce minimalizována na rozhovor se mnou a ten vás udržuje při životě, ale nevydrží vás zásobovat energií nijak dího. Až dofajčím tuto cigaretku, odejdem odtud a vy, sám a spútaný, do deseti minút podlehnete svým zraněním.

Zůstal jsem tu ještě s vámi, abych vam zodpověděl tu otázku, co jste mi před chvilkou položil. Co sa s vámi stalo? Chcete znát odpověď?“

Lékař mdle přikývl.

Augustin uchopil do ruky pinzetu a v ní sevřel váleček.

„Vidíte toto? Monokryštal křemíku. Miliony a miliony atomů křemíku v pravidelné atomové mříži. Samotný atom křemíku není nic složitého. Pět orbitalů, štmáct elektronů. Je jednoduché spočítat, tedy alespoň fyzici to říkají, v jakých vzdálenostech od sebe sa atomy v mřížce rozmístí, aby jejich energia byla minimální. Na prvý pohled by sa zdálo, že nic není stabilnější než dokonalý kryštal. Všetky atomy jsou v rovnovážných vzdálenostech – finálný, zcela stabilní stav. Utopia.“

Augustin si přidržel pinzetu s válečkem před očima, jako kdyby skutečně chtěl vidět jednotlivé atomy v mříži. Pak pokračoval: „Jenže takový kryštal nevydrží existovat ani zlomek sekúndy. Není stabilní, protože v něm není dostatek chaosu, entropie. Ihned sa zaplní nejrůznějšími poruchami, defekty, svinstvom. Nadifundují do něj nečistoty z okolí, vzniknou dislokacie, vakancie, špatně umístěné atomy. A co víc, atomy pomedzi sebou neustále přeskakují, každou sekundou si jich v této malej vzorke vymění navzájem polohu desetitisíce. To vše je prostoupeno tepelnými kmity mříže, fononovým plynem, kterým spolu tyto atomy kómunikují.“ Ten samy výklad, vyslechnutý v ruštině na tvrdém vojenském kavalci, opakovaný oschlými rty při běhu po na kost zmrzlé lesní cestě. Stokrát zopakovaný na obou březích líně tekoucí Vltavy. Instruktoři by na něj byli hrdí.

Augustin nechal ruku s pinzetou klesnout na kolena a opět se zahleděl do tváře anormálovi. „S lidmi je to stejné. Jeden člověk? To je naozaj jednoduchý systém. Potřebuje jíst, pít, někoho milovat, zabavit sa, pracovat. Možná trochu svobody rozhodování, možná trochu pocitu vlastně identity. Ale spoločnost? Statisíce, miliony interagujících jedinců? Aj když všetky ty potřeby jednotlivce každému naplníte, spoločnost stabilní nebude. Samovolně sa nasytí cudzími nečistotami, má nutkáni sa neustále přelévat, vytvářet defekty, nedokonalosti. Proto byly všetky plány na utopie vždy předem ztraceny… Utopisté viděli len potřeby jedného člověka, jeho párovou interakci s ostatními lidmi, ale nedokázali vidět lidskú spoločnost očima statistické fyziky.“

Anormál visel na prezidentovi pohledem. Jeho tělem občas proběhly svalové křeče, jak se spoutané končetiny samovolně snažily vymanit z ocelové pasti. Augustin odložil bétéčko na okraj stolu a do volné ruky uchopil bombičku s dusíkem.

„Existuje ale způsob, jak atomy k formování dokonalé mříže přinutit. Chaos je důsledkem teploty a teplota je důsledkom chaosu. Čím méně tepelných kmitů mříže, tím méně interakce, tím méně entropie. I se spoločností lze takto pracovat, lze potlačit vášně a emocie lidí na minimum, všetky je stejně obléct, dát jim všetkým stejné záliby, stejné jídlo, stejné ideály. Zatlumit jejich potřebu interakcí. Co sa pak ale stane s takovým systémem?“

Augustin jemně pootočil ventilem na bombičce. Ozvalo se slabé syčení a mosaznou hlavu bombičky začala obklopovat námraza. Augustin přidržel křemíkový krystal v proudu ledového plynu. Potom válečkem lehce klepl o okraj stolu; ozvalo se lupnutí a přes krystal se táhla tenká trhlina s několika ostrými zlomy. Stovka krystalů, prasklých stejným způsobem. Lupnutí známé stejně důvěrně jako… jako jemné mravenčení pokožky pod aktivovanými lamináty v overalu, jako žhnoucí pohledy anormálů.

„Takový systém zkřehne. Začne být extrémně náchylný ku vzniku singularit, nekorigovatelných interakcí s destruktivními účinky. Lom je neskutočně energeticky nevýhodný, popírá všetko, co lze říct o vzájemných interakcích atomů. Ale aj tak vznikne. Stejně tak v unifikované, utopické spoločností vždy vznikne anormalita. Vy jste, pane doktore, ten lom, co sa začal šířit naší republikou.“

„Proč já?“ vypravil ze sebe anormál.

„Statistika, náhodný výběr,“ odpověděl Augustin a zavřel ventil. „Stačí slabá nahodilá perturbácia vašeho chování a anormalita sa zrodí. Je mi naozaj líto, že si vybrala právě vás.“

„Proklínám vás všechny,“ zasyčel anormál.

Augustin sebral cigaretu ze stolu, vložil ji mezi oschlé rty a pomalu si začal uklízet věci zpět do kapes overalu. Připadal si jako kněz uklízející po posledním pomazání. Jenže kněze nikdo neproklínal.

O deset minut později už Augustin seděl ve volze s kouřovými skly a vezl se noční Prahou zpět k hradu. Řidič, muž v dlouhém šedivém hubertusu, brázdil mrtvé ulice města mlčky a ani Augustinovi nebylo do řeči. Zapálil si poslední cigaretu, stáhl okénko a vyhodil zmuchlanou prázdnou krabičku ven.

Jako pokaždé přemýšlel o věcech, které anormálovi řekl, ale především o těch, které zatajil. O analytickém centru, ve kterém gigantický sálový počítač vyhodnocuje všechna policejní hlášení o nezvyklých násilných trestných činech. O výpočtech, které prokazují, že s každou potlačenou anormalitou vzrůstá pravděpodobnost vzniku té další. O dlouhodobé neudržitelností nízkoentropického stavu.

Ty noční návraty k hradu byly pokaždé stejně podivné. Nepřipomínaly Augustinovi nic z jeho dětství, nic z jeho vzpomínek na roky ve vězení, ani na týdny v táboře pro výcvik lovců anormalit.

Interiér vozu se plnil kouřem. Prezidentova noční práce byla u konce.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Autoři, Časopis XB-1, Hanuš Seiner, XB-1 Ročník 2013. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.