Dozorci, milý čtenáři, mi teď rozkopávají držku.
První kroky mého plánu na vloupání do Mraveniště byly prosté: projet vnější branou v pronajatém landroveru, zabrzdit v dostatečné vzdálenosti od druhé brány a vystoupit z auta. Myslel jsem si, že jakmile zaujmu polohu bezvýhradné kapitulace – vleže, s rukama za hlavou, zosobněná nehybnost –, nebudou cítit potřebu rozšlápnout mě jako brouka.
Bohužel cítili.
Následný přijímací proces ovšem probíhá přesně tak, jak byste čekali od jediné věznice typu Ultra-Super-Max na světě. Pronesou mě pod napůl spuštěným antidetonačním štítem, který vypadá, že by odolal i atomovce, pak protipožárními dveřmi a nakonec do řady studených betonových místností, kde mi sejmou otisky, vyfotí si mě, prohmatají, vyšetří, pořídí výtěry, naskenují a potom vydrhnou, odvšiví a depilují. Nedají mi nic na sebe. Hlava mi třeští z výprasku, který jsem schytal u brány, a žaludek mám jako obrácený naruby.
Je kolem toho neskutečného papírování. Musím podepsat dokonce i převzetí té limetkově zelené kombinézy, kterou mi hodili.
Správce přichází ve chvíli, kdy se do ní soukám. Z chování dozorců a z toho, jak mě jeden z nich přetáhne přes žebra, když nedopnu zip dost rychle, usuzuju, že jde o nějakou poctu. Třeba jsem milióntý zákazník.
Správce vypadá jako… záleží na tom? Je to správce věznice. Doplňte si vlastní vizuál.
Zamračí se na mě. „Vy jste ten maskot.“
„To by se dalo brát jako urážka.“
„Tak teda poskok. Ten magor, co mu loni hráblo v přímým přenosu.“
„Tohle už je normální sprosťárna.“
Přeměří si mě od hlavy k patě a nevynechá přitom moje kostnaté paže, nateklé oko ani pupek. Užasle zavrtí hlavou. „Jak jste si sakra mohl myslet, že se dostanete dovnitř a pak ještě zase ven? Podívejte se na sebe. Nejste v kondici, nemáte žádné zbraně ani zvláštní schopnosti…“ Probodne mě pohledem. „Nebo máte?“
„Ani ne. Vlastně jednu jo.“
Čtveřice dozorců v místnosti náhle zpozorní. Zaslechnu nenápadný, ale nervy drásající zvuk – dvojité zavrzání kožených rukavic natahujících kovové spouště.
„Nic mě nedokáže zabít,“ usměju se. „Akorát že to není nic, co bych sám uměl ovlivnit. Prostě je to… Podívejte, když jsem to táhnul se Solitonem a jeho Ochránci, unášeli mě minimálně jednou měsíčně. Využívali mě jako rukojmí, volavku i návnadu do smrtících pastí. Ze všeho nejradši mnou pohupovali.“
„Cože?“
„Nad nádržemi s kyselinou, piraňami, sopečnými krátery a kdovíčím ještě – zloduši strašně rádi někým pohupujou. Takhle to se mnou šlo dvacet let, už od dětství. Nevěřil byste, kolikrát po mně stříleli, odpalovali pode mnou nálože, topili mě v řekách, bodali nožem, mlátili, shazovali z budov a mostů“
„Nepovídejte.“
„Ale jo, aspoň pětkrát. Ještě pořád mám právej ušní bubínek protrženej od toho, jak mě vykopli z letadla.“ Předkloním se a dozorce mi položí ruku na hruď. Nevšímám si ho. „A právě v tom to je. Už bych měl bejt stokrát mrtvej. Jenže pravidla ves míru to nedovolujou. Nevytahuju se – jenom to vypadá, že to prostě takhle funguje.“
Správce se mrazivě usměje. „Mrazivý“ je jediný druh úsměvu, který má k dispozici, žádnou jinou verzi je ve škole pro sadistické správce neučí. „To není žádná zvláštní schopnost, pane Kingu. To je blud. Blud sdílený každým puberťákem, co jezdí bez zapnutého pásu.“
Pořád ještě na mě míří pistole dozorců, ale vypadá to, že z bezprostředního nebezpečí už jsem venku. Správce otevře složku z tuhého papíru. „Před šesti měsíci jste zmizel z psychiatrické léčebny svátého Adolfa v Modestu ve státě Kalifornie. Nikdo vás od té doby neviděl.“
Pokrčím rameny.
Prolistuje pár dalších papírů. „Kde jste byl, pane Kingu?“
„Záleží na tom?“ Počkám, až ke mně vzhlédne. „Vážně. Zajímá vás to vůbec? Změní se tím něco?“
Zamyslí se. „Když se to tak vezme, nezmění.“ Zavře složku. „Už jsem poslal pro vrtulník, který vás odveze zpátky k lékařům do Kalifornie. Tohle není nemocnice.“
„To už se mi doneslo.“
„Lidi jako vy, dokonce ani ti slavní, nespadají do mé kompetence. Tahle instituce tady není kvůli vám.“
„Ale co můj zločin? Vy mě nechcete potrestat?“
„O jaký zločin jde?“
„Napadení veřejného činitele.“ Načež ho kopnu do koulí. Jedno se mu musí nechat – nešvihne to s ním. Odpotácí se s obličejem zrudlým a zkřiveným. Lapá po dechu, zatímco mě dozorci otloukají jako piňatu, dokud se neobjeví cukroví. A cukrovím nemám na mysli cukroví.
Po chvíli si ke mně správce přidřepne a zvedne mi hlavu z podlahy. „Vyhrál jste, pane Kingu. Poskytneme vám jednodenní pobyt s noclehem.“ Zaťuká mi na čelo. „Promluvíte si s mými lidmi a prozradíte jim všechno – vaše nejtajnější obavy, vaši oblíbenou barvu i rodné číslo vaší babičky. Prozradíte nám, kde jste byl těch šest měsíců, co děláte tady a co jste si myslel, že tím dosáhnete. Všechno.“
Vydám zvuk, který končí otazníkem.
„Ano,“ přitaká. „Všechno.“
* * *
Představ si to shora, milý čtenáři, třeba z obrovské neviditelné oční bulvy vznášející se nad pláněmi. Z výšky tří tisíc metrů je Mraveniště obyčejná šedivá tečka uprostřed obrovského prázdného čtverce na mapě Severní Dakoty, cementový flíček obklopený půlmiliónem akrů holé prérie. Klesněte o půl kilometru. Teď už rozeznáte jedinou silnici mířící do srdce Mraveniště. A pak začnete rozeznávat soustředné kruhy, které protíná cestou – vnější kruh, jímž se dá snadno projet, tvoří obyčejné zahradní pletivo, ale další dva kruhy v pořadí jsou vyšší, opevněné a opatřené robustními branami. Silnice končí u nejvnitřnějšího kruhu, šest metrů vysoké cementové zdi. Za ní se prostírá ovál kobaltové modři, uměle vytvořené jezero. U jezera stojí šedivá chladicí věž připomínající hřbitovní umu a za ní cementová kupole budovy reaktoru, v jehož blízkosti se choulí půltucet nižších staveb. Povědomé tvary věže a kupole, které se opakují u jaderných elektráren po celé zeměkouli, mi vždycky připomínaly mešitu.
Federální jaderné zařízení Antioch bylo zbudováno v osmdesátých letech, aby krmilo hladové útroby amerických mezikontinentálních balistických raket štěpným plutoniem. Pár měsíců po Solitonově příchodu je ale museli zavřít kvůli mimořádné havárii. (Jakmile se eso s velkým S sneslo z nebe, začalo k mimořádným haváriím docházet mnohem častěji, takže bychom jim tak museli přestat říkat, kdyby po nich nezůstávalo tolik mimořádností.) Než je stihli znovu otevřít, Solitonova dobrodružství (a) ukončila studenou válku a (b) vyvolala poptávku po věznicích nového typu.
A tak se renovovalo. Zvenčí to moc vidět není. Jenže u mravenišť už to takhle chodí.
Dozorci mě vlečou asi tak pěti tisíci kilometry tunelů. Možná se mýlím – profackovali mě opravdu docela slušně. Jsem jenom rád, že jsem neztratil vědomí nebo se nepozvracel.
Mrsknou mě do cely. Čekám od nich nějakou sarkastickou hlášku – třeba „Vítej v Mraveništi“ –, ale zklamou mě, když za mnou jenom zabouchnou dveře.
Vydrápu se na palandu a chvíli tam ležím. V cele je záchod, umyvadlo a kartonová krabice s rolí toaletního papíru. Nevypadá to, že by na cementovém stropě byly nějaké kamery – nejsem zase tak závažná hrozba, aby mi přidělili dražší apartmá.
V žaludku mi zakručí.
„Vydrž minutku, prokrista,“ zaprotestuju.
Vytáhnu se do sedu, sevřu si kolena rukama a zhluboka se nadechnu. „Dobrá. Raz, dva“
Žaludek se mi stáhne a z pusy mi vyletí hrudka broskvově zbarveného slizu, která se rozplácne o podlahu. Vypadá jako inteligentní plastelína, ale třpytí se stříbřitými žilkami připomínajícími hlemýždí cestičky. S mým jícnem je pořád ještě spojená dlouhým lesklým ohonem a já cítím, jak se mi něco převaluje v břiše. „Gahh!“ pronesu. Což přibližně znamená Koukej sebou sakra hodit.
Ze žaludku se mi vyřine dlouhý proud plastelíny, který vyteče ústy ven, jako když kouzelník předvádí trik se šátkem. Žmolek na podlaze kyne, jak absorbuje další hmotu a mění se v kouli o průměru zhruba pětadvaceti centimetrů. Poslední zbytky se mi odlepí z krku se znepokojivým závěrečným fujp! Koule se začne chvět jako mokrý pes a vrhat stříbřité skvrnky do všech směrů. Zhroutím se na lůžko.
Tenký zpěvný hlásek prohlásí: „Tak aby bylo jasno. Tohle už nehodlám podstupovat znovu.“
Vedle mé hlavy se objeví drobná ručka, načež se na lůžko vedle mě vyšplhá cosi o velikosti panenky. Vypadá to jako miniaturní michelinovský panáček a celé, včetně kulatých bílých očí a tlamy žabáka Kermita, je to broskvově béžové. „Proč ti to hergot tak trvalo?“ pokračuje. „Trčel jsem tam tak dlouho, že už se začínal odpařovat gel. Víš, jak to tam smrdí? Přesně tak, jak si myslíš.“
„Já jsem si to taky moc neužíval, Plexi.“
Zamžourá mi do obličeje. „Tys je vyprovokoval, viď? Uniklo mi, cos to krucinál provedl tomu správci.“
Posadím se. „Chtěl mě poslat zpátky do léčebny. Teď tady aspoň můžeme přenocovat.“ Kývnu ke dveřím. „Myslíš, že se přes ně dokážeš dostat?“
„Prosím tě,“ odpoví a protočí oči podobné pingpongovým míčkům. „Vezmi si tohle.“ Zvedne tříprstou ruku. Prostředníček se vyboulí a změní-se v kouli, která s vlhkým žbluňknutím odpadne.
Zvednu ji, krátce ji promnu mezi palcem a ukazováčkem a vmáčknu si ji do ucha. Je nepříjemně teplá jako čerstvě vytažená žvýkačka. „Nezapomeň sladit pleťovej odstín, jasný?“ upozorním ho. „Ne že to bude vypadat, jako když mám v uchu špeka. Tak jo, vyzkoušíme to.“
Zkouška, raz, dva. Sykavka. Sykavka, ozve se mi hlasitě v uchu. Vibrace mě zalechtá.
„Nekřič, ať mi neprotrhneš další bubínek,“ poznamenám. Víš, opáčí důvěrně, jestli ti vniknu ještě do dalších tělních otvorů, můžeš rovnou zamluvit datum v obřadní síni.
„Hlavně už se do toho pusť. Já tady na tebe počkám.“ Hodím sebou na lůžko. Je bez polštáře, ale pochybuju, že mě to bude rušit ve spánku.
* * *
Dozorci si pro mě přijdou o několik hodin později. Předpokládám, že už je ráno. Spoutají mi zápěstí i nohy a pak mě před sebou strkají až k výtahu. Podle mých informací má Mraveniště patnáct podlaží. Jedeme z pátého patra nahoru do prvního. Do kanceláře je to odsud jen pár kroků.
Správce vypadá rozčileně. Nařídí dozorcům, aby mě připoutali do křesla pro hosty a pak vypadli. Potom zvedne stoh papírů, mrkne na ně a obrátí se ke mně s výrazem čerstvého znechucení. „Co je to s vámi?“
„Budete se muset vyjádřit konkrétněji.“
„Ten nesmysl o tom, že mi chcete prozradit Solitonovu pravou totožnost.“
To žes jim řekl? ozve se mi v uchu Plex.
„Myslel jsem, že nebudete chtít, aby se to dozvěděli vaši zaměstnanci.“
„Lžete.“
„Byl jsem členem Ochránců – totiž ‚Solitona a jeho Ochránců‘, pane správce.“ Šéf vždycky trval na tom, abychom to říkali takhle – on jako Gladys, my jeho Pips.
„Nebyl jste jeden z nich. Jen jste se za nimi coural.“
„Už mě zase shazujete. To, že jsem nebyl jedním z těch týpků s pelerínami, ještě neznamená, že jsem nepatřil do party. Byl jsem prvním členem, jestli chcete něco vědět. Byl jsem u toho od samého počátku. Když se podíváte na první fotky z jeho přistání“
„Viděl jsem je. Vy jste ten kluk v baseballovém kostýmu.“
„To nebyl kostým. Nosil jsem pálky. Takhle vypadal oficiální dres Lvíčat.“
Já ten dres miloval. Miloval jsem na té práci všechno, ale ze všeho nejvíc se mi líbilo poflakovat se s hráči a žvýkat žvýkačku na střídačce, zatímco oni žvýkali tabák. V léčebně mi jeden kluk ve skupince tvrdil, že je to důkaz mých raných sklonů k uctívání hrdinů. Další pacient prohlásil, že mám fetiš na kostýmy. Netvrdím, že nemají pravdu.
Stál jsem zrovna na cvičišti, když někdo vykřikl a já ho uviděl, chlapa v tričku a džínách, co padal z bezmračné oblohy jako postřelený pták. Nejdřív mě napadlo, že nějaký opilec skočil z horní tribuny. Jenže úhel vůbec neseděl, chlap byl přímo nad prostředním pásmem a padal šílenou rychlostí. Dopadl, trávník explodoval a stadion utichl. Všichni tam jen tak stáli. Nevím, proč jsem se jako první pohnul já.
„Byl jsem první, kdo mu pomohl z toho kráteru,“ vysvětluju správci. „První, s kým na téhle planetě promluvil. Sundal si brýle, potřásl mi rukou a řekl: ‚Díky, Eddie.“
„On věděl, jak se jmenujete?“
„Divný, co? Tehdy jsem to moc neřešil. Ale později – o dvacet let později, taková ostuda – mi došlo, že to byla první indicie. První důkaz, ze kterého jsem pochopil, co je zač. Četl jste gnostická evangelia? Ne, samozřejmě, že nečetl. Ale možná jste o nich slyšel. National Geographic před pár lety otiskl překlad Jidášova evangelia, z něhož vyplývalo, že ten člověk nemohl dělat nic jiného než –“
„Přestaňte blábolit. Nedává to smysl.“
„Dobře, tak já vám to zjednoduším. Znáte komiksy s Bazuka Joem?“
„Co ode mě chcete, pane Kingu?“
No, aspoň jsem to zkusil. „Chci mluvit s Rayem Wisnewským.“
Udělá pauzu o půl vteřiny delší, než by měla být.
„S kým?“
Ono je součástí plánu prozradit jim ho, Eddie?
„Ale no tak,“ naléhám na správce. „Ray Wisnewski – Hlavice? Ten chlap, co v Chicagu zabil dva miliony lidí?“
„Nevím, o čem –“
„Ten svítící chlap u vás v suterénu. Vím, že tady je. Stačí mi půlhodinový rozhovor Pracuju na takové neformální svědecké výpovědi, víte. Dávám dohromady obžalobu na Solitona.“
„Vy jste vážně šílenec.“
„Ne, teď máte říct: Obžalobu na Solitona? Vždyť je to hrdina, co ten komu provedl?“
„A já vám pak řeknu, že je zodpovědný za smrt milionů lidí, nemluvě o každém na téhle planetě, kdo utrpěl úraz, ovdověl, osiřel nebo se mu jinak zhroutil život pokaždé, když se Soliton a jeho Ochránci střetli s nějakým –“
„Vy ze Chicaga viníte jeho! On přece Hlavici nenavedl to byl Headhunter.“
„Á. Promluvme si o zesnulém doktoru Hunterovi. Věděl jste, že ho Soliton zajal ani ne dva měsíce před Chicagem?
A pak ho poslali sem, do vaší věznice. Přestože předtím už z Mraveniště čtyřikrát uprchl.“
„Podle vás jsem za to zodpovědný já?“
„Podle mě jste neschopný, ale ne zodpovědný. Jste jen kolečko – možná porouchané kolečko, kterému chybí pár zoubků a jehož vady samy o sobě patrně umožňují trvalý chod systému –, ale ne prvotní hybatel. Ani zdaleka. Tím, kdo je zodpovědný, je Soliton. A nejen za Chicago – za všechno.“ Vidím, že je moc rozrušený na to, aby dokázal pořádně poslouchat. „Co to udělat takhle. Vy mě dovedete tam, kde držíte Hlavici –“
„V žádném případě! Nemůžete si sem nakráčet a nabízet mi k prodeji hrdinova tajemství, jen abyste“
„Já neprodávám tajemství, pane správce, ale mlčení.“
Pořád ještě to nechápe. „Když mi dovolíte promluvit si s Rayem,“ vysvětluju pomalu, „slibuju vám, že neřeknu světu Solitonovo pravé jméno.“
„Blufujete.“
„Ze vím, jak se jmenuje? Jasně, že vím, jmenuje se D –“
„Neříkejte to!“
„Proč ne? Bojíte se, že vás uslyší?“
Není to nepodložená obava. Co je nám známo, Soliton nedisponuje nadpřirozeným sluchem, ale nové schopnosti se u něj vyvíjejí vždycky, když se začne nudit.
„To nesmíte.“ Udělá grimasu. „Nemůžete jen tak – prozradit hrdinovu tajnou totožnost.“
Je legrační, že s vyautováním Teresy při procesu problém neměli. „A co tohle.“ Předkloním se. „Jen vám napovím.“
„Nic takového ne –“
„Je to můj táta.“
To ho umlčí.
„Totiž ne biologický. Asi už jste si všiml, že Soliton je běloch. I když by to mohla být jedna z jeho nadpřirozených schopností.“ Rozvalím se v křesle. „Navíc mi bylo dvanáct, když dopadl – což by tak nějak vylučovalo otcovství na chronologické úrovni. Ne, myslel jsem z právního hlediska. Stal se mým poručníkem poté, co moji rodiče zahynuli, když mi bylo patnáct – mimochodem vinou jiného superpadoucha. Moje pozadí je maličko komplikované. Ale v podstatě je můj otec.“
Říkal přece, že chce vědět všechno, dodá Plex.
Správce na mě zůstane civět. Pro něj už je pozdě – ta myšlenku mu uvízla v hlavě a teď už se jí nezbaví. Ví, že si může vyhledat můj záznam a zjistit, kdo býval můj poručník. Solitonovo jméno ještě nezná, ale navěky už bude vědět, že je může znát. Každý den se bude muset rozhodovat, jestli se má podle toho vědomí zařídit nebo ne.
A taky se mě nemůže zbavit. „Tak co, jsme dohodnutí?“
* * *
Cesta dolů do nové cely v ultramax křídle – pro někoho bez nadpřirozených schopností je tenhle nadstandard docela poklona – probíhá svižně. Sjedeme výtahem kdovíkolik pater pod mou původní celu, načež mě čtyři dozorci chytí každý za jednu končetinu, zvednou mě jako beranidlo, břichem dolů, a vyrazí poklusem do chodby. Na rozhlížení kolem není moc času, ale ve dveřích cel jsou okénka a za některými se ke sklu tisknou povědomé tváře. Ještěří tváře, smrtelně bledé tváře, tváře zdobené složitým tetováním. Kdybych neměl pusu zalepenou páskou, sdělil bych dozorcům, které ze stálých obyvatel jsem tam pomohl zavřít.
Moje nová cela je až na ty objektivy vsazené do stropu k nerozeznání od staré. Následujících pár hodin proležím nehybně na posteli a dýchám nosem. Vím, že jsem v podnikové televizi, ale mám v úmyslu stát se nejnudnějším kanálem, jaký si kdo umí představit – vězeňskou obdobou přímého přenosu ze sněmovny.
Měl jsem své pohnutky vysvětlit správci podrobněji. Prodává se ve tvém světě žvýkačka s Bazuka Joem, milý čtenáři? Každé balení obsahuje růžovou žvýkačku schovanou v papírku s kratičkým komiksem o Bazuka Joeovi, pod kterým je průpovídka. Toho léta, kdy táta dopadl na zeměkouli, jsem si jeden na střídačce rozbalil a pod obrázkem stálo: „Pomoc, uvěznili mě v továrně na žvýkačky.“ Přišlo mi to jako hrozná švanda. Byl jsem moc mladý na to, abych poznal starý vtip.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že žádné nové vtipy neexistují. Jen drobné obměny a nekonečné repetice.
Vzbudím se, když se ode dveří ozve zvuk, jako když zakládáte náboj do brokovnice. Můj žaludek pomyslí na oběd. Pak se dveře otevřou a dovnitř vklopýtá dozorce, který si rukama drží obličej. Až na to, že žádný obličej nemá, jen kus holé kůže zakrývající oči, nos i ústa. Slepě zavrávorá a pak zničehonic klesne na kolena.
Řekl jsem mu, že mu udělám dýchací otvor, když bude spolupracovat, sdělí mi v uchu Plex. Mohl bys ho laskavě omráčit?
Střelím pohledem po objektivech na stropě. Nemám možnost zjistit, jestli jsou zacloněné, ale musím věřit Plexovi.
Dozorce má k opasku připevněný obušek. Pistole se na patře nenosí, a to z dobrého důvodu, ale z nedávné osobní zkušenosti vím, že tihle chlapi milují práci obuškem. Vytáhnu ho z pouzdra, stoupnu si za dozorce a zaujmu pálkařský postoj s obuškem zacíleným na jeho týl.
Vím, jak ti tohle musí znít, milý čtenáři. Říkáš si, že taková rána by toho člověka mohla zabít. Nebo ho ochromit. Uklidnilo by tě, kdybych ti řekl, že mě takhle nabrali zezadu víckrát, než se dá spočítat? V každém rozumném světě bych už měl místo mozku hamburger. Měl bych být mrtvý nebo blekotat v rohu nějaké státní nemocnice.
A přesto žiju. Vytrvávám. I tenhle muž bude žít, ne díky tomu, kým je, ale díky tomu, čím je. Ano, je to nohsled, jehož skutečný obličej je přesně tak bezvýrazný jako ten překrytý Plexem, ale je to nohsled pracující pro ú es á, dobrosrdečný muž zákona, který se snaží odvést svůj kus práce ve válce se zločinem. V tuhle chvíli, za těchto okolností, je stejně imunní vůči trvalému poranění jako já. A až se ráno vzbudí, třeba i s bolestí hlavy a ošklivou modřinou, nebude ani žasnout nad tím, jaké měl štěstí. U mužů, jako je on, znemožňují pravidla tohoto světa i sebereflexi, která by odhalila jeho iracionálnost.
Máchnu a obušek narazí s nechutným zvukem do zadní části jeho lebky. Zhroutí se na zem.
„Eddie? Hej, Eddie.“ Vypadá to, že mě Plex už nějakou chvíli volá jménem. Odlepil se z mužova obličeje a zformoval se do štíhlé postavičky připomínající perníkového panáčka po střetu s válečkem. „Není ti nic?“
„Jsem v pořádku.“ Hodím obušek na postel a začnu dozorce svlékat. „Beru to tak, žes našel velín.“
„Jsem tam asi tak ve dvaceti kusech, rozlezlý v ovládacích deskách. Zatím ještě nezjistili, proč v téhle cele vypadly kamery, ale posílají sem pár chlapů, aby to prošetřili. Budou tady asi tak za dvě minuty, naháči.“
Odhodím kombinézu na druhý konec místnosti. „Mimochodem,“ nadhodí, „víš, že tady mají Leďáka?“ Snaží se, aby to znělo nenuceně.
„Nemáme čas na osobní mstu, Plexi.“
„Cože? Já myslel, že právě o to nám jde.“
„Hlavně mi řekni, jestli jsi zjistil, kde drží Teresu.“
„Ve stejném patře, kde teď jsme. Je v bezvědomí a napojená na nějakou kapačku.“
To není dobrá zpráva. Můj hlavní plán, pokud se tomu tak dá říkat, stojí na předpokladu, že bude při smyslech, pohyblivá a nasraná. „Dobrá, tak běž a zkus ji vzbudit.“
„A ty budeš-? Počkat, Raye ne.“
„O kolik pater níž ho drží?“
„Tvrdils mi, že Ray nebude v povinný výbavě.“
„Pořád ještě je to naše nejlepší šance, jak se odsud dostat.“ Zapnu si svou novou černou košili člena vězeňské ostrahy. Co se kalhot týče, nohavice jsou mi krátké a v pase zase moc velké. Aspoň, že boty mi padnou. „Navíc mu to dlužím.“
„Ray je bačkora! Ubrečenej skautík, a ti jsou ze všech nejhorší.“ Několik jeho já si povzdechne. „No tak dobře. Ale musím ti říct, že je až v půli cesty do Cíny. Jeď výtahem dolů, dokud neucítíš magma.“
V chodbě se rozdělíme – já vyrazím doprava, Plex doleva a po zdi na strop. Ve skutečnosti nejsme tak úplně oddělení – Plex mi do ucha šeptá směrové instrukce jako GPSka. Zastrčím si košili do kalhot a se sklopenou hlavou chvátám k výtahu. Zdejší provozní řád bohužel nepředepisuje zaměstnancům helmy zakrývající obličej, takže můj převlek bude k ničemu, pokud se někomu ocitnu tváří v tvář; jen doufám, že oklame lidi u kamer.
Výtah už na mě čeká s dveřmi ohleduplně přidržovanými čipem, skrze nějž Plexo získal přístup k ovládacímu systému Mraveniště. Vstoupím dovnitř zrovna ve chvíli, kdy zpoza rohu vyjde dvojice dozorců. Dveře zapadnou na místo.
„Dík, vole,“ řeknu.
De nada.
* * *
Zdá se mi, že jízda trvá věčně, ale za to asi můžou hlavně nervy. Číslo na displeji se zvyšuje, zatímco výtah klesá, a ve třináctém patře mě Plex nasměruje další chodbou k obrovské nákladní zdviži. Ta by mě měla dovézt až úplně dolů, i když mezi čtrnáctým a patnáctým patrem je půlminutová prodleva. Nakonec kabina s trhnutím zastaví a dveře se otevřou do chladné, tlumeně osvětlené místnosti. Naproti jsou obrovské dveře připomínající průlez do ponorky, které jsou polepené žlutočernými výstražnými cedulemi.
Dva demronové radiační obleky visí na hácích vedle stojanu s kyslíkovými bombami. Jednu z nich připevním najeden z obleků, i když vím, že proti hladině, jakou je schopný vyprodukovat Ray, bude neúčinný. Dýchací přístroj po úvaze vynechám a spokojím se s kuklou. Než dopnu zip, vydloubnu si z ucha Plexe a připlácnu ho na zeď. Kvikne na protest.
„Víc remů už stejně nepotřebuješ,“ prohodím k němu. „Jen se podívej, jak to dopadlo minule.“
Toporně přikročím ke dveřím. Nemají zvonek. Zaťukám, a když se nic neozve, začnu točit klikou. Během chvilky se zpotím a maska se mi zamlží.
Po dvou minutách dřiny se průlez otevře a já vstoupím do sluje.
Pod vysokým stropem jsou zavěšené sodíkové výbojky. Prostor je to rozlehlý, ale zaplněný – řady modrých a žlutých sudů se táhnou do tmy kolem hromad rezavých lešenářských trubek, kup stavebního náčiní, dokonce i vozidel – veškerého ozářeného antiochského odpadu. Možná se mi to jen zdá, ale jako by mě začaly brnět plomby.
Mezi sudy vede cestička. Po chvíli zaslechnu dunění hudby linoucí se ze vzdálených reproduktorů. Obejdu žlutý bagr se splasklými pneumatikami a spatřím otevřený prostor zařízený jako kulisa pro středoškolské divadelní představení – gauč, několik židlí, kuchyňský stůl, police s knihami. Jeho protější konec lemují gigantické černé obdélníky na improvizovaných malířských stojanech. Před jedním z nich stojí Ray a štětcem nanáší na černý podklad další vrstvu černé.
Je to vysoký chlap, skoro dva metry deset, ale je špatně vidět přes žlutý opar, který ho obklopuje.
Nechci se k němu moc přibližovat, když z něj takhle srší megaelektronvolty. Zakřičím, ale on mě přes ten obří přehrávač neslyší. Najdu kus tyče a začnu jím bušit do ocelového bubnu: nic. Nakonec se rozpřáhnu a hodím mu ho do obýváku.
Otočí se, podívá se na tyč na podlaze a začne se rozhlížet, dokud neuvidí mě. Přivře oči. Úplně cítím, jak mi kuklou pronikají rentgenové paprsky. „Ede?!“
Vykročí ke mně s rozpřaženýma rukama a zarazí se, když o krok ustoupím. „A jo, promiň,“ řekne. Zvážní a ta světelná show kolem něj pohasne.
Sundám si kuklu. „Hlavně si ty neutrina drž hezky u těla, jo?“
Sevře mě do medvědího objetí. „To mě podrž! Slyšel jsem, že jsi v léčebně! Co tady děláš?“
„Vysvobozuju tě, jak jinak.“ Zamračí se a pustí mě. „Ledaže by se ti nechtělo.“
Dojde k závěru, že si dělám legraci. „Posaď se u nás,“ vybídne mě a vyrazí ke gauči. „Dáš si pivo? Anebo, když o tom tak přemýšlím, radši ne. A ten oblek taky neodkládej.“ Poodejde k přehrávači trůnícímu na polici s knihami a umlčí ho.
„Teda, Rayi. Co ty obrazy?“
„Já ti nevím. Je to prostě něco, co jsem vždycky chtěl dělat.“ Kývne hlavou k plátnu přede mnou. „Tenhle se jmenuje ‚Holky v cirkuse‘.“
„Jsou moc, é…“
Napjatě se na mě zadívá.
„…tmavé?“
Zasměje se. „Pro tebe možná.“
Zavrtím hlavou. „Poslyš, na něco jsem se tě přišel zeptat a nemám moc času.“
Usadí se na gauč. „Tak ty ses sem opravdu vloupal. Jen proto, abys mě viděl.“
„Tebe a Teresu.“
„Ona je tady!“
„Kde jinde by ji věznili? Drží ji tu nadopovanou a pod zámkem. Myslel jsem, že bych…“ Rozpačitě se usměju. Zatím jsem se s tím plánem svěřil jen Plexovi, a to není zrovna klíčové publikum. „Dávám zase dohromady kapelu, Rayi.“
Rozesměje se. „Já myslel, žes byl jen bedňák.“ Když se zatvářím ublíženě, rozchechtá se ještě víc. „Navíc to už udělal Soliton s Gazelou, ne?“
„Noví Ochránci ať jdou do prdele. Já mluvím o opravdických Ochráncích – ty, já, Paní Spravedlnost, Mrtvý Detektiv, Plexo“
„Flexo? On žije?“
„Teď si říká Plexo – Multiplexman. Už není jenom gumovej. Po Chicagu se z něj stalo něco jako… těžko se to vysvětluje.“ Ray zavrtí hlavou. „Vždycky prudil až hrůza. Ale jsem rád, že je naživu. Znamená to, že…“ Sevře rty, jak přemáhá nějaké citové hnutí. „Jsem rád.“
„Chicago nebyla tvoje vina.“
Ani se neobtěžuje odpovědět.
„Ty víš, čí vina to byla, Rayi.“
„Vím, o co se snažíš, Eddie, ale když mi to Headhunter provedl, udělal to proto, že ve mně bylo něco, co –“
„To jsou kecy. Tys za to nemohl a dokonce ani ten zasranej Headhunter ne! Musíme se vrátit k prvotním příčinám, Rayi. Před Solitonem jsme neměli žádný telepatický mistry zločinu, co se tě snažili proměnit v bombu. Před tátovým přistáním jsme měli svoje problémy, to jo – války, nemoci, běžnou zločinnost. Ale neměli jsme superpadouchy. Když někoho hodili do kádě s chemikáliema, tak umřel a neproměnil se v zasranýho Johanna Ještěráka.“
„Nebo ve mě,“ dodá Ray.
„Nebo v tebe.“ Býval obyčejný školník, smolařský ňouma, co uvízl v tunelu, kde ho zasáhla šestnáctisetstupňová radioaktivní pára. V každém příčetném vesmíru by se z něj rázem stala grilovaná mrtvola. „Občas měl někdo z klaďasů štěstí,“ připustím. „Jenže vtip je v tom, že bychom ani nepotřebovali hrdiny, jako jsi ty, kdyby se náš svět nezvrhl. To v Chicagu bylo… nevýslovný. Ale Chicagem to nezačalo a rozhodně jím to neskončilo. Kolik nevinnejch okolostojících dodnes ročně umírá kvůli všem těmhle rvačkám?“
„Soliton zachraňuje lidi den co den.“
„Většinou před ostatními superzrůdami! Jen pomysli na všechny ty zničený městský čtvrtě, svržený vlády –“
„Zlé vlády.“
„Myslíš si snad, že Amerika by měla okupovat všechny ty státy, který porazil? Irák, Írán, Afghánistán, Trovinsko, Ukrajina – co tam kurva vůbec děláme? Naši vojáci to schytávají, protože Soliton nemůže být všude najednou. Kvůli němu nás teď nenávidí celý svět.“
„Není to náhodou o Jackii, Eddie?“
„Cože? Ne. Tohle s ní nijak nesouvisí.“
„Nejenže se přidala k partě, ale ještě se za něj provdala. Což z ní dělá tvoji nevlastní matku nebo tak něco.“
„Klidně už můžeš zmlknout.“
„Když ono to vypadá, že ho děsně nenávidíš, Eddie, a přitom jste si bývali tak blízcí. Když mluvíš takhle… Je to jako tehdy v televizi. Zníš jako blázen.“
„Někdo to říct musel,“ namítnu. „Teresa si nezasloužila jít do vězení, když to nebyla její vina.“
„Vždyť uřízla Hunterovi hlavu, Eddie.“
„Tak měla dostat bonusové body za ironii. Jen tím vyřešila problém, který Soliton řešit odmítl.“
Ray se zatváří smutně. „Takhle třeba můžeš mluvit přede mnou. Můžeš to říkat i ostatním Ochráncům. Ale ne na veřejnosti, Eddie. Oni k nám vzhlížejí.“
„Neměli by vzhlížet k superhrdinům, Rayi. Měli by vzhlížet sami k sobě. Dobře, to nevyznělo úplně správně, ale ty víš, jak to myslím.“ Vstanu. „Jen jsem ti přišel říct, že hodlám Teresu dostat ven a jestli chceš, můžeš jít se mnou.“
Únikový plán A: Ray si uvědomí, že Ano, Eddie měl celou tu dobu pravdu, a provede nás týmiž parními tunely, které ho stvořily, přičemž bude pohlcovat smrtící zbytkové záření, dokud nedojdeme k chladicí věži, kde se z nebe snese kouzelný kočár, aby nás odvezl pryč, Ray sklopí pohled k zemi.
„Nedělej si starosti,“ prohodím. „Vážně. Ale asi bys měl vědět, že lidi teď o nás budou pár měsíců říkat spoustu ošklivejch věcí. Budou nás prohlašovat za zločince. Jen jsem chtěl, abys to ode mě slyšel jako od prvního, abys věděl, proč to dělám.“ Vzhlédne ke mně. „Proč děláš co? Co máš v plánu?“
„To, co jsme měli dělat celou tu dobu. Zachraňovat svět.“
* * *
Jen co svléknu demronový oblek a vytřu si pot z uší, vrátím Plexe zpátky na místo.
Plán B? zeptá se. Slyším v jeho hlase dychtivost. Plán B je chaos. A to ani nemám plán C.
„Obvolej televizní stanice. A vypusť kyberyettie.“
Zavýskne nadšením. Nejspíš hned na několika místech. Nejsou to samozřejmě opravdičtí yettiové, jen geneticky zkonstruovaní kříženci gibonů s člověkem a Linuxem, kteří však měří dva a půl metru, jsou rychlí a ošklivě koušou. Podrobný popis jejich původu a komplikované minulosti by si vyžádal několik stránek. Stačí, když řeknu, že táta s nimi několikrát bojoval a pokaždé si to náramně užíval, protože neustále přicházeli s nějakými zlepšováky a neotřelými vychytávkami. Navíc má rád opice.
Uzavřel jsem s jejich stvořitelem anonymní smlouvu na vypuštění dvaceti exemplářů verze 8.0 restartovaných v režimu Zběsilost do vyřazeného pouťového areálu v Newarku, stát New Jersey. Pak už to byla jen otázka toho zařídit, aby se táta dozvěděl, že unikli na svobodu – což funguje stejně, jako když ukážete batoleti lesklý předmět. To byla odjakživa jeho Achillova pata: totální hyperaktivita. Za vším zajímavým se musí honit a mlátit do toho.
Už vytáčím čísla, ozve se Plex. Většina jeho hmoty se vznáší vysoko nad dakotskými pláněmi obklopená bizarním technickým vybavením. Jo počkat, málem bych zapomněl. Máme problém s Teresou. Odpojil jsem ji, ale ona ne a ne se probrat.
„Jdu k tobě.“
Už jsem venku z výtahu a spěchám chodbou, když spatřím dozorce tísnící se kolem mé nejnovější cely; našli toho muže, kterého jsem omráčil. Obrátím se a zamířím stejnou cestou zpátky. „Potřebuju jinou trasu, Plexi, a pronto.“
V křižovatky s další chodbou zahni doprava a pak zase doprava. Je to jeden velký čtverec.
Zahnu za roh a málem se srazím se samotným správcem v čele tria dozorců třímajících brokovnice. Skloním hlavu a ustoupím stranou. Správce mě přejede pohledem, načež zařve: „Kingu!“
Značnou část své kariéry jsem prožil v běhu a býval jsem v tom opravdu dobrý. Srazím nejbližšího dozorce a zasprintuju k nejbližšímu rohu. Říznu zatáčku a vběhnu do dlouhé rovné chodby.
„Máš mě navádět!“ zaječím.
Nech si toho. Jsem dost roztahanej, abys věděl. U WNET jsem v pořadí a Teresa mě právě pozvracela.
To vypadá jako dobré znamení. Aspoň je při vědomí. „Přejdi do čtvrtý fáze!“
Miluju, když mluvíš jako správnej zločinec:
Část zdi vedle mé hlavy exploduje a tváře mi opepří šrapnel. Zastavím se a zvednu ruce. Než se stihnu otočit, vrazí do mě dozorce, který mě povalí na zem. Na něm pak přistanou další dva. Celé to dost připomíná moji první hodinu strávenou v Mraveništi.
Převalí mě na záda. Jsme u dveří cely, z níž na mě přes tlusté dveřní sklo shlíží protáhlá bledá tvář. Patří Franku McCandlessovi neboli, jak si s oblibou říkává, Hemogoblinovi. (Ani jeho kamarádi mu to nebyli schopní rozmluvit.) Usměje se a ukáže tesáky.
Správce se mi připomene dloubnutím puškou. Dvojitá hlaveň mi míří přímo do nozder. „Skoro se mi chce vyzkoušet tu vaši nadpřirozenou schopnost,“ prohlásí.
Spoušť samozřejmě nezmáčkne. To by byla chladnokrevná vražda a on není ten typ. Ale i kdyby to byl sám lord Grimm, stejně by to neudělal. Oni na to nejsou. Nejdřív musejí řečnit. Pak se přejde k pohupování.
„Popovídal jste si hezky s panem Wisnewským?“
„Vlastně jo.“
„Ale vy jste sem nepřišel jen proto, abyste si s ním promluvil, viďte? Jste tady kvůli ní.“
Předvedu jemináčkový úsměv. „Teď jste mě dostal.“
Přimáčkne mi hlaveň k čelu. „Jde o usvědčenou vražedkyni, pane Kingu. Tu si odsud neodvedete. Už jsem –“
Světla zhasnou a uvrhnou nás do naprosté tmy. „Co zas hergot?“ dožaduje se správce. Pár vteřin nato se rozsvítí žlutá poplašná světla. Alarmy začnou vytrubovat.
Nehnu ani brvou – ne s puškou u hlavy. Přestože jsem si zcela jist, že se vesmír řídí výše načrtnutými pravidly, nehodlám ho pokoušet.
„Co jste to udělal, Kingu?“ optá se správce. Přijde mi, že plačtivě.
Dveře sousední cely vydají povědomý zvuk zakládané patrony. Správce se zamračí. Klapnou další dveře a po nich další. Nad námi, pod námi, po celém Mraveništi se odemkne tři sta pět cel.
Fráze „načež propuklo regulérní peklo“ je nejspíš ve vašem světě nadužívaná stejně jako v tom mém. Ale v podstatě – ano.
* * *
Když dorazím k cele Teresy Panagakosové, sedí na nemocničním lůžku s přivřenýma očima – což u ní ovšem může znamenat cokoliv. Plex stojí na polštáři vedle ní a poplácává ji rukou po tváři. Zformoval se do hůlkovité postavičky s hlavou jako lízátko. Když si mě všimne, jak vcházím dovnitř, nevěřícně se po mně ohlédne, až se mu krk zkroutí do vývrtky.
Asi vypadám dost hrozně. Zavřu dveře za svistotem, jekotem a řevem superzločinců, kteří si podávají své utlačovatele, a posadím se na roh lůžka. Plex mi podá cíp prostěradla, kterým si setřu krev z očí. Netuším, čí krev to je.
„Jak jí je?“
Teresa zamumlá něco v odpověď. Nevypadá moc jako Paní Spravedlnost. Obličej má bezbarvý, šedivé vlasy dlouhé a splihlé. Ruce a nohy, které jí vyčnívají z nemocničního andělíčka, jsou skoro stejně hubené jako ty Plexovy.
„Tereso, to jsem já, Eddie. Eddie King. Přišli jsme tě odsud odvést, ano?“
„Přestaň.“
„S čím mám přestat, broučku?“
„Přestaň se mnou mluvit. Jako s dítětem.“ Upře na mě mléčně bílé oči. „Pásku,“ požádá.
„Prosím tě,“ udělá Plexo. „Teď se budeme zdržovat s uniformami?“ Přesto si však protáhne ruku do špičky, rozřízne prostěradlo a odtrhne z něj čistý proužek. Teresa se o mě opře, když jí ho zavazuju přes oči.
„Teď tě zvednu, Tereso. Připravena?“ Přehodím si její ruku přes ramena a sevřu ji kolem pasu. „Jdeme na to.“
Je lehká jako pěna, ale nohy ji sotva unesou. Přejít na konec pokoje nám trvá půl minuty. Tímhle tempem se nikam nedostaneme. Plexo už čeká u dveří a podupává hůlkovitou nožkou.
„Budu tě muset nést,“ oznámím Terese. Znechuceně zasupí, ale nevzpírá se, když ji vezmu do náručí.
U dveří cely se na okamžik zastavíme, abychom kolem nich nechali proběhnout něco velkého a opancéřovaného, než vyjdeme do chodby.
„Kudy teď?“ ptám se Plexe.
„Jak to mám vědět? Usmažil jsem všechny kamery, které mi přišly pod ruku.“
„Plexi…“
„Doprava – to nás dovede k hlavním schodištím a výtahům.“ Zavrtím hlavou. „Tam poběží ten plecháč i všichni ostatní. Myslím, že nalevo odsud je další schodišťová šachta.“
„Tak proč se mě vůbec ptáš?“
Chodba je překvapivě prázdná; boj už se stihl přesunout do pater nad námi. S Teresou v náručí nezvládnu běžet rychleji než klusem. Plex vystřelí napřed a když dorazím na konec chodby, už mi přidržuje dveře schodišťové šachty.
Vyrazíme vzhůru. Z horních pater se k nám nese ozvěna křiku, ale vypadá to, že bezprostředně před námi je vzduch čistý. Po dvou patrech už jsem celý zpocený a záda mám v jednom ohni. Položím Teresu na zem.
„Běháš jak kojenec, co vykouří stovku denně,“ poznamená Plex.
„Sklap,“ odpovím a nadechnu se. „Ni.“
Povzdechne si – slušný výkon na tělo, které zjevně postrádá plíce. „Jdu očíhnout terén,“ prohlásí. „Vy dva si zatím odpočiňte.“ Odskáče po schodech nahoru. Pokusím se chytit dech. Teresa ke mně vzhlédne přes pásku na očích. „Vždycky jsem věděla, že se dáš na dráhu zločinu,“ řekne. Nevím, jestli to myslí vážně. U ní to nikdy nepoznám. Známe se už dvacet let, ale když jsme se seznámili, byl jsem ještě kluk a nikdy jsem se tak docela nevzpamatoval z té úvodní dávky hrdinského kultu. „Ty už nenosíš motýlka?“ ptá se.
To bývalo moje poznávací znamení – sako, kvalitní boty a motýlek. „Přestal jsem s tím. Všichni si mysleli, že patřím k Islámskému národu. Myslíš, že se mi udržíš na zádech?“ Zvednu ji a ona mi ovine ruce kolem krku. Při chůzi se hrbím a přitahuju se oběma rukama o zábradlí. „Proč to děláš?“ zašeptá mi do ucha. Shodou okolností jde o to bezplexové. „Pocit viny?“ navrhnu. „Povinnost?“
„Pochybuju.“
Jenže to je ten důvod, proč ji zachraňuju. Alespoň zčásti. „Je to složitý. Potřebuju, abys mi s něčím pomohla.“
„Chceš ho zabít.“
Šlápnu vedle a sevřu zábradlí pevněji, abych neupadl. „Není to tak, jak to zní,“ hájím se. „Soliton má“
„Jdu do toho.“
Zastavím se. Nevidím jí do tváře, ale slyším její dech. „Opravdu?“
„Opravdu. Nezdržuj se, prosím tě.“
„Před tebou jsem nikdy neuměl nic zatajovat,“ opáčím, načež zmlknu, protože Plexo najednou prohodí: A jéje.
„Co je?“
Blíží se tvoje superbejvalka.
„Není možná. Taje přece v New Yorku. Všichni maj bejt v New Yorku.“
„To mluvíš s Flexem?“ ozve se Teresa.
Poklepu si na ucho a přikývnu.
No, rozhodně se k Mraveništi řítí sloup prachu rychlostí asi tak třináct set kilometrů v hodině.
„Ale vždyť se poplach spustil až teď! Ani plnou rychlostí by sem nestihla“
Aha. Správce. Musel je přivolat. Možná už předtím, než jsem vyrazil dolů za Rayem.
Teresa vyzvídá: „Máte vysílačku?“
„Něco na ten způsob. Už se ukázal hlavní hrdina?“
Ještě ne.
Sepnu ruce pod Teresiným zadkem a začnu brát schody po dvou. Teresa se mi na zádech natřásá jako ranec kostí. „Jdou po nás,“ řekne.
„Zatím akorát Gazela.“ Jenže oba víme, že když se někde objeví Gazela, mužíček a jeho Noví ochránci nebudou daleko.
„Víš, že nejsem schopná mu ublížit. Můj meč se ho ani nedotkne.“
„Jo,“ odpovím. Čímž mám na mysli: Jo, to jsem si všiml, když jsi ho zkoušela přeseknout vejpůl – jenže na to mi nestačí dech. Byl jsem se Solitonem, když šel pár týdnů po Chicagu po Terese. To jsem byl ještě pořád na jeho straně. Ještě pořád jsem v něj věřil. Právě jsme zjistili, co provedla doktoru Hunterovi, a já se k němu přidal, že ji zkusím přemluvit, aby se vzdala dobrovolně.
Jo, byl jsem blbec.
Čekala na nás v utažské poušti, sto padesát kilometrů od nejbližšího města, aby nikoho nezabili, až si to budou rozdávat. Do té doby jsem si myslel, že Paní Spravedlnost se Solitonovi vyrovná – že krotí jeho prakticky neomezenou moc –, ale kdepak. Takhle náš svět nefunguje. Soliton nehodlá mít žádné jiné hrdiny mimo sebe.
Dorazíme k podestě v prvním patře a Plexo mi ječí do ucha: Zrovna proběhla kolem mě. A mě! Sbíhá po hlavním schodišti. Kontroluje schodiště, člověče. Hni sebou! Někde pod námi se ozve zvuk připomínající zahřmění – titanové boty dusající po betonu rychlostí střelby z kulometu.
Rozrazím dveře a vypotácím se do dlouhé chodby tonoucí v oparu kouře – jde o tu řadu přijímacích místností, kde mě zpracovávali. Na zádech vláčím starou paní těžkou jako litinová kamna. Padnu na kolena, Teresa mi sklouzne ze zad a žuchne na zem. Ještě ze sebe zvládnu vypravit jedno „Promiň.“
V dálce spolu zápolí nezřetelné postavy. Povykující hlasy. Vstanu a obrátím se ke schodišti, napjatě očekávaje její příchod.
Další omyl. Přiřítí se ke mně zezadu, kouřem.
Gazela, nejrychlejší zvíře bez ohledu na počet nohou, zabrzdí smykem se zakvílením a zaskřípěním. Udělám piruetu, abych jí viděl do tváře.
Bože, jak je krásná. Kostým vypadá, že si ho nechala přešít u Jean-Paula Gaultiera, ale ty zlaté kozačky do půli stehen si nechala. Pořád ještě jsem z nich celý pryč.
„Ahoj, Jackie.“
Místo jejího hlasu se ozve kvikot – tohle dělává, když je rozjetá ale pak se vzpamatuje a stáhne rychlost, „tě všude hledají, Eddie. Ale já po tobě pátrám už několik měsíců. Co máš sakra za lubem? Co máš v plánu s ní?“
Řekl bych, že je to celkem evidentní, ale chci taky něčím přispět. „Teď zrovna…“ Nadechnu se, načež se v tom kouři rozkašlu. „Mám tady rozdělaný útěk z vězení.“
„Ach, Ede. A to sis vedl tak dobře.“ Zamračím se. Vůbec mi nepřijde, že bych si vedl dobře. Pokračuje. „Teď mě poslouchej. Musím shromáždit uprchlíky, tak co kdyby ses uklidil z dostřelu a pak“
„Už zase mluvíš tím maminkovským tónem.“
„Teď nemám čas se s tebou hádat, sakra. Odveď Teresu do cely a počkej na mě.“
Ohlédnu se. Teresa leží na podlaze za mnou a opírá se o lokty. Odpovím Jackii: „Jestli se mě snažíš přemluvit, abych se zase šel udat, tak to na mě zabralo jenom jednou.“ Znovu se rozkašlu. „Ale řeknu ti, žes měla pravdu, léčebna je to vážně špičková. Skvělí doktoři, profesionální personál, slušná strava. Až na to nucené podávání léků to tam – bacha.“
Změní se ve šmouhu a místem, kde předtím stála, promáchne velká zelená paže. Její noha proletí vzduchem – dvě hlasitá plesknutí, jak ho z otočky dvakrát kopne dřív, než útočník stihne couvnout – a Johann Ještěrák se sesune na podlahu.
„Pořád ještě mi věříš,“ podotknu.
„Slyšela jsem ho přicházet.“ Ale v jejím hlase je slyšet úsměv.
„Víš, co mi diagnostikovali?“ optám se. „Poruchu přizpůsobivosti. Já na tu psychologickou hatmatilku moc nedám, ale musím přiznat, že tentokrát trefili do černého.“
„Eddie…“
„Četlas někdy gnostická evangelia, Jackie?“
Zůstane na mě zírat.
„Jako by v nich psali o tátovi. O šíleném, vrtošivém bohu, který si s námi zahrává čistě proto, že ho to baví. Tehdy mi došlo, že jestli je Bůh šílený, jak by vůbec na takovou poruchu přizpůsobobivosti mohl existovat lék?“
„S tvým útěkem je konec, Ede. Jediná otázka je –“
„Konec? Předtím, než dorazí táta? Ten se bude vztekat. Miluje honičky s padouchy – jako zasranej labradorskej retrívr, když mu hodíš frisbee.“ Udělám krok. „Vždyť víš, Jackie, jak se nudí, když nemá s kým bojovat. To on nesnáší. A v posledních letech se nudí pořád častěji. Ty klasický hovadiny už mu nestáčej. Je mu to vidět na očích.“
„Cože? Já v nich nic takovýho nevidím.“
„My pro něj nejsme skuteční. Nějako lidi na jeho domovský Zemi.“
„Nezačínej s tím zase.“
„Jen si ho poslechni, až bude mluvit o lidech, co s nima pracoval v tý laboratoři. Nebo o tom zkurveným mustangu, se kterým jezdil, proboha. To je pro něj skutečnej svět. Tohle je jenom…“ Odmlčím se, když si všimnu, jak ztichla. „On s tebou o svým domovským světě nemluvil?“
„My spolu probíráme všechno.“
Lže. „Takže ti taky řekl, že tam neměl žádný nadpřirozený schopnosti? Nikdo je tam nemá. Stejně jako předtím v našem světě. Tak, jak to má bejt.“
Povědomým způsobem se zhoupne v bocích. Každým okamžikem mi prožene levou stranu jednoho zlatého kopýtka pravou půlkou hlavy a já tomu ani omylem nezabráním.
„Počkej, Jackie. On tě nemiluje. A ty ho taky nemiluješ, ne doopravdy. On totiž musí mít přítelkyni – je to ve scénáři.
Takhle to chtěl, a proto to takhle dopadlo. Nutí tě, abys ho milovala, stejně jako nutí ty superpadouchy, aby ho nenáviděli. Ale ty se tomu můžeš postavit, Jackie. Můžeš se přidat k nám.“
„Tenhle rozhovor je u konce, Eddie.“
A pak horko. Mezi nohama mi prosviští zášleh plamene. Jackie se promění v živou pochodeň rotující kolem vlastní osy. Nekřičí, ale já ano. Uskočím stranou.
Metr od místa, kde jsem stál, leží Teresa na břiše a plamenným mečem míří tam, kde býval můj rozkrok. Zapomněl jsem na ni. „Sejmi ji!“ ječí.
Přikročím k Jackii a zatnu ruku v pěst. „Prašť ji!“ vykřikne Teresa. „Prašť ji!“
A pak je Jackie tatam, zmizí v dýmu – nejspíš jde shánět hasicí přístroj. Nebo jezero.
Ta bude v pořádku, ujišťuju sám sebe. Uzdravuje se rychle. „To sis dělal srandu, ne?“ žasne Teresa. Meč zmizí a její pěst se rozevře. „Přidat se k nám?“
Nechce se mi o tom mluvit. Natáhnu ruku, předpokládám, že ta Teresina už stihla vychladnout. „Jsi schopná chůze?“
Jakž takž. Už nevypadá tak zesláble jako před pěti minutami. Vezmu ji kolem ramen a odkulháme do kouře. Zezadu nás dobíhají vězni, kteří se tlačí kolem nás. Někteří jsou okřídlení, drápatí nebo samý sval, ale většina z nich vyhlíží jako obyčejní muži a ženy v laciných kombinézách, kteří jsou bez kostýmů tuctoví a vypadají jeden jako druhý. Na tom zběsilém úprku k východu nás zřejmě nikdo z nich nepoznává.
Protipožární dveře jsou vyvrácené z pantů. S Teresou se jimi vybelháme ven a ocitneme se v pásmu nikoho mezi protipožárním vchodem a antidetonačním štítem. Štít je sklopený do výšky asi tak jednoho metru nad zemí; vězni se pod ním protahují a podlézají ho jako švábi.
Úspěšně Teresu protlačím mezerou, a když prolezu za ní, oslní mě zlaté světlo. S bušícím srdcem si zastíním oči a zamžourám. Ale není to Soliton – jen odpolední slunce proudící roztříštěnými okny. Zemi pokrývá třpytivá pláž drceného skla.
Za zdí dozorci vybojovávají závěrečnou bitvu. Střílejí do dvora z věží a správních budov. Pár vězňů, berserků, co mají víc testosteronu než zdravého rozumu, se vrhá proti budovám a šplhá po věžích, ale většina prchá k plotu. Okřídlenci a další extrémně pohybliví jedinci jsou už dávno pryč.
„Plexi,“ připomenu se. „Kde sakra vězíš?“
Teď zrovna nemůžu! zaječí mi do ucha.
„Prosím tě, řekni mi, že víš, jak nás odsud dostat,“ ozve se Teresa.
A pak spatřím Plexe. Tucet maličkých cákanců se hemží kolem zrzavého vězně a valchuje ho jako gang ninja perníčků. Terč jejich útoku poznám až ve chvíli, kdy se ukáže, že má jednu ruku z křišťálu. Když jednoho z malých Plexů chytí pod krkem, zmenšenina zbělá a rozletí se v oblaku vloček.
Plex za vřeští Chceš vidět pořádnéj kus chlapa? Co? Chceš vidět pořádnej kus chlapa?
Zařvu a chytím se za ucho. Ten kousek Plexe, který nosím s sebou, už se plazí z mého zvukovodu směrem ke rvačce.
„Ježíši, Plexi, nech Leďáka bejt, musíme se –“
Zaslechnu charakteristický svištivý hukot. Vzduch nad dvorem se tetelí jako přelud z horka nad pouštní dálnicí, když se náhle objeví obrovská černá koule o průměru patnácti metrů a začne rychle klesat.
„Ten zvuk,“ zbystří Teresa. „Ten zvuk znám.“ Ohlédne se po mně. „To je ten křáp, co v něm jezdíval Kouzelník.“
„Buď tak hodná a nenadávej mu, až budeme sedět uvnitř,“ upozorním ji. „Je citlivej.“
Na boku má namalovanou černou osmičku v bílém kruhu.
Než dosedne na zem, kruh se rozevře jako clona fotoaparátu a ven vyskočí dva krát dva metry široký plát Plexe, rozpláclý jako poletucha. Leďak ještě stihne zakřičet, než ho zahalí koberec živé tkáně.
Natáhnu se po Teresině ruce, ale vytrhne se mi. Musíme běžet, ale Teresa se nezmůže na víc než na chůzi. Několik dalších vězňů obhlíží kouli a matně si uvědomuje, že jejich nejpravděpodobnější únikový prostředek právě přistál. Zpod průlezu se se zrezivělým zaskřípěním vysune ocelová rampa, která se však zastaví třicet čísel nad zemí. Vezmu Teresu za ruku a vybídnu ji, ať si nastoupí, než se mi stihne vysmeknout.
Zamračí se na mě a oznámí: „Jsou tady.“
„Kdo?“
Ukáže přes moje rameno na východní oblohu.
Ze vzdálenosti půldruhého kilometru není letící skupinka o nic větší než shluk smítek. Postava v jejím čele je však nezaměnitelná – ten zlatý svit, ta rychlost, ty neskutečné změny směru nepodléhající setrvačnosti, jako když se světlo baterky míhá po stěně. Fyzikální zákony se na něj nevztahují. On se v tomto světě nenachází, milý čtenáři, jen se na něj promítá jako kreslený film.
Kéž bych mohl říct, že mě pohled na něj nerozhodí. Jenže já toho chlapa viděl, jak se po atomovém výbuchu jen oklepal, prokrista. Ještě na něj nejsem připravený.
Prostrčím Teresino kostnaté pozadí průlezem a vecpu se dovnitř za ní. „Věštítko!“ zakřičím. „Jak jsi na tom s baterkama?“ Na hlavní obrazovce vytane bílý text: „Odpověď nejasná, zkuste to znovu.“
Do hajzlu. Vykloním se ze dveří. „Plexi! Táta je tady!“
Dole se Plex sroluje z Leďáka, který padne v bezvědomí na zem. „Pokud možno hned,“ houknu.
Přeletím pohledem oblohu. Letci se přibližují a už se dají spočítat. Jsou jen tři a Soliton. Polovina týmu nejspíš na východním pobřeží bojuje s yettii. Ne že by na tom záleželo. I samotný Soliton by s námi vytřel podlahu.
Jenže pak začne skupinka klesat střemhlav k zemi a zmizí mi z dohledu. Začínají nahánět ty nejrychlejší uprchlíky.
Plex vyskáče k průlezu a hupsne dovnitř. Bouchnu do tlačítka a dveřní otvor se začne úžit. „Ať už jsme pryč,“ nařídím Věštítku. „A okamžitě nás doprav do výšky patnácti set m –“
Další slova mi znemožní přetížení, které mě srazí na podlahu.
O půl minuty později se vydrápu na nohy a odpotácím se k monitoru, kde přepnu na jednu z kamer obrácených k zemi. Hrdinové už jsou na dvoře. Rozeznám párek rozostřených tvarů kmitajících mezi světlezelenými tečkami – Gazela a táta, jediní dva schopní vyvinout tak vysokou rychlost, kteří se s vězni vysokorychlostně vypořádávají.
Určitě se skvěle baví.
„Eddie.“ To je Teresa. „Eddie, podívej se na mě.“
„Když to na něj takhle přijde, musíš ho něčím šťouchnout,“ radí Plex.
„Vystoupej ještě výš, Věštítko,“ přikazuju. „Ale už ne tak rychle. Pak poletíme na východ.“
Teresa už je taky na nohou. „Vážně věříš tomu, co jsi dole říkal Jackii? Ty si o něm myslíš, že je Bůh?“ Nasadila tón policajta promlouvajícího do duše smažce.
„Ještě ho v tom podporuj,“ protestuje Plex.
„V tom případě už jsi stejně nahranej, Eddie. Jestli si naplánoval Jackii, jestli všechno probíhá podle jeho scénáře, pak ten příběh zahrnuje i nás. To, co teď děláme. Všechno, co se chystáš udělat.“
„Tak nějak,“ přisvědčím. Promyslel jsem to už před několika měsíci. „Headhunter je mrtvý. Táta potřebuje úhlavního nepří tele – kdyby žádného neměl, nevěděl by, co si má počít. Klidně to můžu být i já.
Syn toužící zabít otce má navíc spoustu precedentů – není to zrovna nejoriginálnější zápletka.“ Usměju se. „Rozdíl je v tom, že já ve svou práci věřím.“
Nic neřekne, ale já vím, co si myslí. „Nemusíš mi věřit, abys se mnou mohla spolupracovat, Tereso.“
„Já mu taky nevěřím,“ přisadí si Plex.
„Všem nám jde o jedno a totéž,“ pokračuju. „Potřebujeme jeden druhého.“
„Jestli mu neublíží můj meč,“ namítne Teresa, „neublíží mu vůbec nic.“
„Nic z tohoto světa,“ přitakám.
„Tak jak ho chceš zranit? Nevybíravými slovy?“
„Poskok má plán,“ prohodí Plex.
Teresa nakloní hlavu. Jako by na mě zírala skrz pásku na očích. „Ne. Teď už je z něj mistr zločinu.“
„No dovol?“ ohradím se. „Snad šílený mistr zločinu.“
I při téhle rychlosti je to k rozvalinám Chicaga dlouhá cesta. Mám spoustu času, abych jim vysvětlil, co mám v plánu.
Tohle je zpráva pro tebe, milý čtenáři: už nás unavuje být tady uvěznění s vaším šílencem, vaším psychopatem, který si s námi přehrává své mocenské fantazie. Z mého města byly vyhlazeny dva miliony lidí.
Přišel jsem o všechny příbuzné, všechny přátele z dětství, všechny sousedy, učitele a prodavačky, s nimiž jsem vyrůstal. Proč? Protože to bylo zajímavé.
Už toho bylo dost. Posíláme vám ho zpátky.
Můžete začít vyhlížet muže padajícího z oblohy na zem jako postřelený pták.
Poprvé vydáno v antologii Masked (sest. Lou Anders) v roce 2010 Přeložila Daniela Orlando
