Gregory Benford – Vnoření (IMMERSION)

Afrika k nim doléhala prostřednictvím vzduchu prosyceného pachy. V suchu byly potničky příslibem primitivna, starodávných motivů přesahujících vědění.

Kelly ostražitě pozorovala výhled za impozantními zdmi. „Jsme tady v bezpečí před zvířaty?“

„Řekl bych, že ano. Zdi jsou vysoké a mají tady hlídací psy. Transohaře, tuším.“

„To je dobře.“ Usmála se způsobem, jenž u nijak, věděl, ohlašoval, že vytáhne na světlo nějaké tajemství. „Ve skutečnosti jsem na tebe naléhala, abys sem jel, protože jsem tě chtěla dostat z Helsinek.“

„Ne proto, abychom studovali šimpanze?“

„Nu, i to by mohlo být užitečné – nebo ještě spíš zábavné,“ prohlásila s nonšalancí manželky. „Hlavně jsem se ale bála, že kdybys zůstal v Helsinkách, mohlo by být po tobě.“

Přestal si prohlížet úchvatnou scenerii. Tvářila se vážně. „Ty myslíš, že by…?“

„Jsou toho schopní, a to je lepší vodítko než hádat jestli by,“

„Chápu.“ Nechápal, ale naučil se v praktických záležitostech spoléhat na její úsudek. „Myslíš, že by Imperiál Industrie,…?“

„Že by tě odpravili, protože jsi zkřížil jejich zájmy? Samozřejmě. Ale dávali by si pozor, aby podezření nepadlo na ně.“

„Ale ten případ skončil. Je uzavřený.“

Vypracoval úspěšnou sociometrickou předpověď politických a ekonomických trendů ve střední Evropě. Měl dost silnou pověst na to, aby to způsobilo propad trhů s některými výrobky. Ekonomika stále víc připomínala módu: komodity se střídaly jako délka sukní.

Imperiál Industrie utrpěla značné ztráty – celé jmění i na poměry společnosti tak dominantní ve světovém měřítku. Obviňovala ho z manipulace trhy, ale on skutečně ve vší poctivosti jenom zkoušel otestovat svůj nový sociohistorický model. Jeho pověst v ekonometrických kruzích stačila na to, aby se předpovědi rozšířily. Imperiál Industrie se prostě chová dětinsky, pomyslel si. Brzy přijde k rozumu.

„Máš přece v úmyslu vypracovat další předpovědi, ne?“ nadhodila.

„Nu, až se mi podaří zpřesnit některé parametry…“

„No vidíš. Mohou znovu utrpět ztráty. Imperiál nerada přichází o peníze.“

„Přeháníš.“ Odbyl to téma mávnutím ruky.

Ale možná přece jen potřebuje dovolenou, pomyslel si. Pobýt v drsném přírodním světě – za ty roky, co byl zahrabaný v Helsinkách, už zapomněl, jak živá může divočina být. Po desítkách let uprostřed oceli a pozlátka ho zelené a žluté odstíny bily do očí.

Tady se nebe rozevíralo neuvěřitelně hluboko, nepoznamenané graffiti letadel, plně oživené zázrakem křídel ptáků. Srázy a hřebeny vyhlížely, jako by je někdo narychlo vydlabal špachtlí. Za zdmi stanice viděl osamělý strom zmítaný neurvalým větrem. Po jednom poryvu z něho odlétl chomáč větviček a třepetal se a třepil nad zasmušilými pláněmi jako rozpadající se pták. Po úbočích vzdálených zvětralých stolových hor se táhly žluté pruhy, jež v místech, kde se nořily do pralesa, nabývaly hnědo-oranžového odstínu připomínajícího povlak rzi. Za údolím, kde se potulovali šimpanzi, se klenul zšeřelý příkrov stromů skrytý za nízkými šedivými mraky a tu a tam rozkymácený větrem. Padal řídký chladný déšť a Leon si představoval, jaké to asi je krčit se v mokru bez naděje na úkryt nebo teplo. Naprostá předvídatelnost Helsinek byla možná lepší, ale on o tom přesto přemýšlel a vdechoval štiplavý vzduch.

Ukázal na vzdálený prales. „Vypravíme se tam?“ Tohle svěží místo se mu líbilo, přestože džungle působila hrozivě. Už to bylo dávno, kdy naposledy pracoval rukama s otcem na farmě.

„Nezačínej si vymýšlet.“

„Jsem nedočkavý.“

Ušklíbla se. „Ať řeknu cokoliv, vždycky pro to máš uhlazenější slovo.“

„Organizované výlety vypadají trochu moc… turisticky,“

„Samozřejmě. Jsme přece turisté.“

Ze zdejší krajiny trčely vrcholky ostré jako polámaný plech.

V hustém porostu stromů pod nimi se mlha trhala o šedé hladké skály. I tady, vysoko na svahu impozantního horského hřebene, se kolem turistické základny vyskytovaly oslizlé stromy s tlustou kůrou, rostoucí v hlubokých návějích odumřelého tmavého listí. Hnilobou padlých kmenů napůl pohřbených v mokrých vrstvách vzduch zhoustl tak, že to bylo jako vdechovat vlhké opium.

Kelly dopila a vstala. „Pojďme dovnitř mezi lidi.“

Poslušně ji následoval a hned pochopil, že to byla chyba. Většina účastníků stimulant party pod střechou na sobě měla drsňácký oděv ve stylu safari. Byla to brunátná parta, obličeje zrudlé vzrušením nebo možná jenom povzbuzujícími prostředky. Leon odmítavým mávnutím ruky vypoklonkoval číšníka se sklenicemi šumivého vína; nelíbilo se mu, jak mu otupuje smysly. Nicméně nasadil úsměv a snažil se o nezávazný hovor.

Ukázalo se, že je nejenom nezávazný, ale i váznoucí. „Odkud jste? Jo z Helsinek – jaké to tam je? My jsme z (doplň jméno města) – už jste o něm někdy slyšel?“ Pochopitelně neslyšel.

Většina z nich byli primitivisté, přilákaní jedinečným zážitkem, který se jim tady nabízel. Připadalo mu, že snad každé třetí slovo v jejich řeči je přírodní nebo vitální, omílané jako mantra.

„Je to taková úleva vypadnout z rovných čar,“ pronesl jeden hubený muž.

„Ehm, jak to?“ snažil se Leon tvářit, jako by ho to zajímalo.

„No, v přírodě přímky samozřejmě neexistují. Musí je tam vnést lidé.“ Vzdychl. „Já se tak rád vymaňuji z přímosti!“

Leon si okamžitě vzpomněl na borové jehličí, na vrstvy přeměněných hornin, na rovný okraj půlměsíce, na vlákna pavučin, na obrysovou čáru lámající se vlny, na krystalové mřížky, na bílé čáry křemene v žulových deskách, na vzdálený obzor rozlehlého klidného jezera, na ptačí nohy, na ostny kaktusů, na dráhu střemhlav se snášejícího dravce, na kmínky mladých, rychle rostoucích stromků, na řasy vysoké oblačnosti, na trhliny v ledu, na obě ramena formace tažných ptáků ve tvaru V, na rampouchy.

„Je to jinak,“ řekl, ale nic víc.

Jeho navyklé lakonické poznámky v překotném hovoru ostatních pochopitelně zanikly; povzbuzující prostředky dělaly své. Všichni drmolili dál, vzrušení vyhlídkou na to, že se vnoří do životů tvorů potulujících se po údolí pod nimi. Zaujatě poslouchal a neříkal nic. Někteří si chtěli vyzkoušet pohled na svět očima stádních zvířat, jiní očima lovců, jiní zase ptáků. Mluvili, jako by nastupovali k nějakému sportovnímu podniku, a to mu bylo úplně cizí. Nicméně mlčel.

Nakonec utekl s Kelly do malého parku za turistickou základnou, určeného k tomu, aby si zdejší hosté před výlety nebo vnořeními zvykli na místní podmínky. Nacházely se tu celé kraaly domestikovaného dobytka. Unikátní kousky, geneticky pozměněná a zdokonalená zvířata, samozřejmě nikde nablízku nebyly.

Zastavil se, hleděl na kraaly a přemýšlel o sociohistorii. Jeho mysl se na ni vrhala z mnoha úhlů. Už dávno se naučil jenom stát stranou a nechat své myšlenky plynout.

* * *

Zvířata. Představují nějaké vodítko? Navzdory tisíciletím pokusů lidé domestikovali jenom několik druhů zvířat. Aby se divoké zvíře dalo domestikovat, musí mít celou řadu vlastností. Většinou to musí být stádní zvíře s instinktivními vzorci hierarchického chování, do nichž mohou lidé vstoupit. Musí být mírné; je obtížné chovat stáda, která se plaší při každém nezvyklém zvuku a neumějí tolerovat vetřelce. A posléze musí být ochotné se v zajetí rozmnožovat. Většina lidí nestojí o namlouvání a sex pod bedlivým dohledem někoho jiného a většina zvířat také ne.

Zde tedy byly ovce, kozy a krávy, poněkud biotechnicky upravené, ale jinak ničím pozoruhodné. Ne tak šimpanzi. Ti v této rezervaci hluboko v drsné laboratoři střední Afriky představovali unikátní artefakty. Přiběhl čenichající transohař, zkontroloval je a zamumlal nesrozumitelnou omluvu. „Je zvláštní, že primitivisté stále chtějí, aby je domestikovaní tvorové chránili před těmi divokými,“ podotkl Leon ke Kelly.

„No samozřejmě. Tenhle chlapík je velký.“

„Žádná sentimentální touha po návratu do přírodního stavu? Kdysi jsme přece byli jenom jedním z řady druhů velkých savců.“

„Přírodní stav je možná příjemné místo k návštěvě, ale…“

„Přesně tak, žít bych tam nechtěl. Přesto bych si chtěl vyzkoušet šimpanze.“

„Cože? Vnoření?“ Trochu poplašeně povytáhla obočí.

„Když už jsme tady, proč ne?“

„Já ne… no dobře, rozmyslím si to.“

„Prý se můžeš kdykoliv odpojit.“

Přikývla a našpulila rty. „Hm.“

„Budeme se cítit jako doma – stejně jako šimpanzi.“

„Ty věříš všemu, co si přečteš v letáku?“

„Pátral jsem i jinde. Je to ověřená technika.“

Skepticky zkřivila rty. „Hm.“

Měl dost rozumu, aby na ni nyní nenaléhal. Nechá pracovat čas.

Pes, velký a ostražitý, mu očichal ruku a zamumlal: „Dobrrrou nocss, pane.“ Leon ho pohladil. V jeho očích zahlédl spřízněnost, chvilkové souznění, o kterém nemusel přemýšlet. Pro člověka, který trávil tolik času ve vlastní hlavě, to byl vítaný dotek reality.

Významný důkaz, pomyslel si. Máme společnou dlouhou minulost. Možná proto se chce vnořit do šimpanze. Vrátit se daleko do minulosti a nahlédnout mimo otravný stav bytí člověkem.

* * *

„Ano, rozhodně jsme blízce příbuzní,“ řekl odborný specialista Ruben. Byl to velký muž, opálený, svalnatý a ledabyle sebevědomý. Pracoval současně jako průvodce na safari i jako specialista na vnoření s průpravou biologa. Vedl výzkum za použití vnořovacích technik, ale většinu času mu prý zabíralo udržování základny v chodu. „Vyjížďka v šimpanzovi je nejlepší dostupné vnoření.“

Leon se zatvářil skepticky. Pan troglodytes má ruce opatřené palci, stejný počet zubů jako člověk a žádný ocas, ale když je vídal za mřížemi v zoo, necítil k nim žádnou zvláštní náklonnost.

Ruben máchnutím velké ruky objel krajinu pod základnou. „Doufáme, že z nich uděláme něco užitečnějšího. Nesnažili jsme se je ale trénovat víc, než vyžadují výzkumné účely. Pamatujte, že mají zůstat divocí. To si vymiňuje původní grant OSN.“

„Povězte mi o svém výzkumu,“ vybídl ho Leon. Podle jeho zkušeností si žádný vědec nenechá uniknout šanci zazpívat svou písničku. I tentokrát měl pravdu.

Vzali lidskou a šimpanzí DNA – rozpovídal se nadšeně Ruben – a v obou od sebe oddělili vlákna dvoušroubovice. Spojením jednoho lidského a jednoho šimpanzího vlákna vyrobili hybrid.

V úsecích, kde si vlákna odpovídala, se pevně spojila a vytvořila novou dvoušroubovici. Tam, kde se lišila, byly vazby mezi vlákny slabé, nestabilní a celé úseky volně vlály.

Potom vodné roztoky podrobili přetížení v odstředivce, aby se slabé úseky roztrhaly. Pevně spojené DNA bylo 98,2 procenta celkového množství. Šimpanzi se překvapivě blíží lidem. Liší se necelými dvěma procenty – a přesto žijí v pralesích a nikdy nic nevynalezli.

Typický rozdíl mezi DNA jednotlivých lidí činí desetinu procenta, vykládal Ruben. Šimpanzi se tedy od lidí liší zhruba dvacetkrát víc, než se od sebe liší dva libovolní lidé – po genetické stránce. Jenže geny se dají přirovnat k pákám, jež na krátkém rameni dokážou pohnout velkou hmotností.

„Ale nepocházíme z nich. Po genetické stránce jsme se rozdělili před šesti miliony let.“

„Přemýšlejí jako my?“ zeptal se Leon.

„Nejlepší způsob, jak to zjistit, je vnoření,“ prohlásil Ruben. „Naprosto nejlepší.“

Povzbudivě se usmál a Leona napadlo, jestli Ruben nebere za vnoření provize. Jeho obchodnický duch byl nenápadný, maskovaný vědeckým zájmem – ale přesto patrný.

Ruben už Leonovi zpřístupnil obrovské zásoby dat o pohybech, populační dynamice a chování šimpanzů. Byl to bohatý zdroj a s trochou matematického modelování může posloužit jako úrodná půda pro jednoduchý popis s využitím redukované verze sociohistorie.

„Matematicky popisovat životní historii druhu je jedna věc,“ řekla Kelly. „Ale žít v ní…“

„Ale no tak,“ hájil svou pozici Leon. Přestože věděl, že celá základna je zaměřená na prodej safari a vnoření hostům, fascinovalo ho to. „Říkala jsi, že potřebuješ změnu. Vypadnout ze starých zatuchlých Helsinek.“

Ruben se vřele připojil: „Je to naprosto bezpečně.“

Kelly se na Leona shovívavě usmála. „No tak dobře.“

* * *

Rána trávil studiem databází o šimpanzích. Matematik v něm si lámal hlavu Jak vyjádřit jejich dynamiku pomocí zjednodušené sociohistorie. Kulička osudu rachotící dolů po rozbrázděném svahu. Tolik možných drah, tolik proměnných…

Během odpolední podnikli několik výletů. Kelly vadil prach a horko a viděli jenom málo zvířat. „Copak by se nějaké zvíře s trochou sebeúcty nechalo vidět s těmi nahastrošenými primitivisty?“ prohlásila. Ostatní ani na chvilku nezmlkli; to zvířata odrazovalo.

Jemu se zdejší atmosféra líbila a přinášela mu uvolnění, zatímco jeho mozek pracoval. Přemýšlel o tom, když stál na rozlehlé verandě, popíjel ostrou ovocnou šťávu a sledoval západ slunce, Kelly stála mlčky vedle něj. Nezkrocená Afrika zřetelně ukazuje, že Země je nálevka na energii, pomyslel si. Země polapená v gravitačním poli Slunce užitečně zachycuje sotva desetinu procenta dopadajícího světla. Příroda s pomocí energie hvězdy vyrábí organické molekuly. Rostliny jsou kořistí zvířat, jež mohou vytěžit asi desetinu energie uskladněné v rostlinách. Býložravci sami se stávají kořistí masožravců, kteří mohou využít asi desetinu energie uložené v mase. Odhadoval tedy, že v predátorech skončí jenom asi jedna stotisícina pronikavé energie hvězdy.

Nehospodárnost! Ale nikde se nevyvinul žádný účinnější systém. Proč vlastně? Predátoři jsou zpravidla inteligentnější než jejich kořist a stojí na vrcholku pyramidy s velmi strmými stěnami, yšežravci balancují obdobně. Z této členité krajiny vzešlo lidstvo.

Ta skutečnost musí mít velký význam v každé sociohistorii. Šimpanzi jsou tedy nezbytní k nalezení prastarých klíčů k lidské psýché.

Kelly řekla: „Doufám, že při vnoření není člověku takové horko a, ehm, lepkavo.“

„Uvědom si, že uvidíš svět jinýma očima.“

Odfrkla. „Jenom proto, abych se mohla vrátit, kdykoliv budu chtít, a dát si pěkně horkou koupel.“

* * *

„Kóje?“ ucouvla Kelly. „Vypadají spíš jako rakve.“

„Musí být pohodlné, paní.“

Odborný specialista Ruben se přátelsky usmál – Leon měl pocit, že to nejspíš znamená, že vůbec nemá přátelskou náladu. Jejich rozhovory se sice nesly v přátelském duchu, personál se choval k proslulému doktoru Mattickovi uctivě, nicméně 011 a Kelly byli v podstatě jenom obyčejní turisté. Platící za trochu primitivní zábavy zaobalené do patřičně vědecky znějících termínů, ale přesto jen – turisté.

„Budete udržováni v nehybném stavu, všechny tělesné funkce poběží zpomaleně, ale normálně,“ vysvětloval specialista a vyklopil desky s elektronickými sítěmi, aby je zkontroloval. Přezkoušel ovládání, tísňové postupy, pojistky.

„Vypadají docela pohodlně,“ poznamenala Kelly neochotně.

„Ale no tak,“ pokáral ji Leon. „Slíbila jsi, že to uděláme.“

„Budete neustále propojeni s našimi systémy,“ řekl Ruben.

„I s vaší datovou knihovnou?“ zeptal se Leon.

„Jasně.“

Skupina odborného specialisty je zručně a jistě uložila a zapojila do kójí. Nalepovací elektrody, manžety tlakoměrů, magnetické snímače připevněné na hlavu, aby přímo zachycovaly myšlenky. Nejmodernější technika.

„Připraveni? Cítíte se dobře?“ zeptal se Ruben se svým profesionálním úsměvem.

Leon se sice cítil dobře, ale neměl z toho všeho dobrý pocit a uvědomil si, že za to částečně může tenhle odborný specialista. Odjakživa nedůvěřoval vemlouvavým sebejistým lidem. Něco mu na tom člověku vadilo, ale nedokázal přijít na to co. No nic; Kelly měla nejspíš pravdu. Potřebuje dovolenou. Existuje snad lepší způsob, jak vypadnout ze svého světa?

„Ano, dobře. Připraveni.“

* * *

Technologie útlumu potlačovala neuromuskulární reakce. Tělo zákazníka leželo a spalo, jenom jeho vědomí interagovalo se šimpanzem.

Zákazníkův mozek překryly magnetické sítě. Prostřednictvím elektromagnetické indukce se propojily s vrstvami mozku. Směrovaly signály podél mikroskopických spojovacích vláken, potlačovaly mnohé funkce mozku a blokovaly fyziologické procesy. A to všechno proto, aby mnohonásobně paralelní mozkové obvody mohly být myšlenka po myšlence induktivně propojeny s vnějškem. Potom byly signály přenášeny na čipy implantované v šimpanzím subjektu. Vnoření.

Technologie vnoření se s poměrně velkou slávou šířila světem. Možnost dálkového ovládání mysli měla tisíce využití. Technologie útlumu však našla vlastní nezvyklé aplikace.

V jistých evropských kruzích se ženy vdaly a byly s výjimkou několika hodin denně uloženy do útlumu. Jejich bohatí manželé je z utlumeného stavu probouzeli jenom ke společenským příležitostem a k sexu. Takové ženy více než půl století zažívaly opojný vír míst, přátel, večírků, dovolených, hodin vášně – ale nasčítaný čas jim vydal jenom na několik roků. Manželé zemřeli z hlediska manželek skutečně zakrátko a zanechali po sobě snad třicetileté bohaté vdovy. Takové ženy byly velmi vyhledávané, a to nejenom pro své peníze. Byly ojediněle světaznalé a zkušené po dlouhém ‚manželství‘. Často tyto vdovy prokazovaly stejnou laskavost mužům a pořizovaly si utlumené manžely, které oživovaly k podobným účelům.

Tohle všechno Leonovi přešlo do krve se společenskou fasádou, kterou si pěstoval v Helsinkách. Proto si myslel, že jeho vnoření bude pohodlná a zajímavá záležitost, námět pro hovor na stimulant party.

Myslel si, že v určitém smyslu navštíví jinou, jednodušší mysl.

Neočekával, že bude pohlcen celý.

* * *

Příznivý den. Ve velkém vlhkém špalku spousta larev k jídlu, Vydloubávám je nehty, čerstvé, pronikavě štiplavé, křupavé.

Největší mě odstrčí. Shrábne spoustu tučných larev. Mručí. Mračí se.

Kručí mi v břiše. Couvnu a zadívám se na Největšího. Tváří se nevraživě, takže vím, že si s ním nemám zahrávat.

Poodejdu a dřepnu si. Nechávám si probírat srst od jedné samice. Najde několik blech a louská je mezí zuby.

Největší poodvalí špalek, aby vytřepal zbytek larev, a skončí s hostinou. Je silný. Samice se po něm dívají. Opodál u stromů brebentí a mlaská hlouček samic. Všichni jsou teď v časném odpoledni ospalí a leží ve stínu. Ale Největší mávne 11a mne a na Přikrčeného a vydáváme se pryč.

Obhlídka. Naparovat se vztyčený, hrdě si vykračovat. Líbí se mi to. Dokonce víc než páření.

Dolů k potoku a podél něj k místu, kde to páchne kopytnatci. Tam je mělké místo. Přebrodíme se, s čenicháním vejdeme mezi stromy a tam jsou dva Cizí.

Ještě nás nevidí. Pohybujeme se plynule a tiše. Největší sebere klacek a my také. Přikrčený čenichá, aby zjistil, co jsou tihle Cizí zač, a ukazuje na pahorek. Jak jsem si myslel, jsou to Horňáci. Ti nejhorší. Ohavný pach.

Horňáci pronikají na naše území. Dělají potíže. My jim to oplácíme.

Děláme rozestupy. Největší zamručí a oni ho slyší. Já už vyrážím se zvednutým klackem. Umím utíkat hezky daleko, aniž bych se musel spustit na všechny čtyři. Cizí s vyvalenýma očima křičí. Jsme rychlí a už jsme u nich.

Nemají klacky. Tlučeme je a kopeme a oni se po nás sápou. Jsou vysocí a mrštní. Největší porazí jednoho na zem. Uhodím ležícího, aby Největší opravdu věděl, že jsem na jeho straně. Buším do něj tvrdě. Potom se honem vydávám pomoci Přikrčenému.

Jeho Cizí mu sebral klacek. Uhodím Cizího svým klackem. Upadne na zem. Pořádně ho praštím a Přikrčený na něj skočí a je to nádherné.

Cizí se pokouší zvednout a já ho pořádně kopnu. Přikrčený popadne znovu svůj klacek a tluče a tluče a já mu usilovně pomáhám.

Cizí Největšího se zvedne a dává se na útěk. Největší ho mlátí klackem po zadku, ryčí a směje se.

Já mám svou dovednost. Zvláštní. Sbírám kameny. Umím je házet nejlépe, ještě lépe než Největší.

Kameny jsou pro Cizí. Se svými druhy se sice někdy poperu, ale nikdy po nich neházím kameny. Cizí si ale zaslouží dostat kamenem do obličeje. Moc rád Cizí takhle třískám.

Hodím jeden čistě a hladce a trefím Cizího do nohy. Klopýtne a já ho pořádně praštím do zad kamenem s ostrými hranami. Rychle utíká a já vidím, že krvácí. Cizí zanechává v prachu kapky.

Největší se zasměje, plácne mě a já vím, že to mám u něj dobré. Přikrčený bije klackem svého Cizího. Největší sebere můj klacek a přidává se k němu. Cizí je celý od krve a její pach mě rozjařuje. Vyskočím a dopadnu na něj. Dlouho v tom pokračujeme. Nemáme obavy, že by se druhý Cizí vrátil. Cizí jsou někdy stateční, ale vědí, kdy prohráli.

Cizí se přestává hýbat. Ještě jednou do něj kopnu.

Žádná odezva. Možná mrtvý.

Výskáme a tančíme a vřeštíme radostí.

* * *

Leon zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. Trochu to pomohlo. „Ty jsi byl ten velký?“ zeptala se Kelly. „Já jsem byla jedna samice tam pod stromy.“

„Promiň, nepoznal jsem to.“

„Bylo to… jiné, že?“

Suše se zasmál. „To vražda obvykle bývá.“

„Když jste odešli s tím… no, vůdcem…?“

„Můj šimpanz na něj myslí jako na ‚Největšího*. Zabili jsme jiného šimpanze.“

Seděli v přepychové recepci pavilonu vnořování. Leon vstal a měl pocit, že se s ním svět trochu zhoupl a zase narovnal. „Myslím, že chvíli zůstanu u historického výzkumu.“

Kelly se ostýchavě usmála. „Mně… se to docela líbilo.“ Leon se na chvilku zamyslel a potom zamrkal. „Mně také,“ překvapil sám sebe.

„Snad ne ta vražda…?“

„Ne, ta samozřejmě ne. Ale… ten pocit.“

Zakřenila se. „Tohle v Helsinkách nenajdeš, profesore.“

%

Dva dny strávil procházením chladných tabulek dat v úctyhodné knihovně základny. Byla dobře vybavená a umožňovala propojení několika smysly. Proplétal se chladnými digitálními labyrinty.

Ve vektorových prostorech zobrazovaných na velkých obrazovkách byly údaje z výzkumu zakryté tlustými vrstvami protokolů a šupinami bezpečnostních opatření. Všechny se samozřejmě daly snadno prolomit nebo obejít, ale kusé abstrakty, zprávy, souhrny a hrubě zpracovaná statistika stále vzdorovaly jednoduché interpretaci. Občas byly některé projevy šimpanzího chování pečlivě ukryté v přílohách a postranních poznámkách, jako by z nich biologové z této osamělé výspy byli na rozpacích. Některé byly trapné: především chování při páření. Jak to může využít?

Navigoval trojrozměrným bludištěm a skládal si ze střípků představy. Může použít strategii analogie?

Šimpanzi mají téměř všechny geny shodné s člověkem, takže šimpanzí dynamika by měla být jednodušší verzí lidské dynamiky. Může tedy analyzovat interakce v šimpanzí tlupě jako redukovaný případ sociohistorie?

Dalšího dne při západu slunce seděli s Kelly venku a pozorovali, jak krvavě rudé paprsky probodávají mraky zbarvené do oranžova. Afrika byla nevkusně křiklavá a jemu se to líbilo. I jídlo mělo pronikavou chuť i vůni. Žaludek mu zakručel v očekávání večeře.

Prohodil ke Kelly: „Jsem v pokušení využít šimpanze k vypracování jakéhosi zjednodušeného modelu sociohistorie.“

„Ale máš nějaké pochybnosti.“

„Jsou jako my… jenom mají, no, ehm…“

„Přízemní animální způsoby?“ Ušklíbla se a políbila ho. „Můj prudérní Leon.“

„Já vím, že v nás přetrvává hodně zvířecího chování. Ale jsme také o mnoho chytřejší.“

Přivřela oči způsobem, o kterém věděl, že vyjadřuje zdvořilé pochyby. „Žijí náruživě, to jim musíš přiznat.“

„Možná jsme chytřejší, než vůbec potřebujeme.“

„Cože?“ To ji překvapilo.

„Prostudoval jsem si evoluci. Lidský mozek je z hlediska evoluce zřetelně předimenzovaný – mnohem výkonnější, než potřebuje zdatný lovec a sběrač. K překonání zvířat stačilo ovládnout oheň a jednoduché kamenné nástroje. Tyhle dovednosti samy o sobě udělaly z člověka pána tvorstva a měly odstranit evoluční tlak na změnu. Místo toho všechny důkazy získané studiem samotného mozku vypovídají o tom, že se změna urychlila. Lidská kůra mozková nabývala na hmotnosti a vršila nové obvody na staré. A ten objem se rozprostřel nad nižšími oblastmi jako nová tlustá kůže.“

„Když uvážím, v jakém je svět stavu, řekla bych, že potřebujeme mozku co nejvíc,“ prohlásila skepticky.

„Z té vrstvy vzešli hudebníci a technici, svatí a učenci,“ dokončil myšlenku květnatě. Jedna z Kellyiných nejlepších vlastností byla ochota klidně sedět, zatímco on se profesorsky rozvláčně nad něčím rozplýval, a to dokonce i na dovolené. „A všechna tahle evoluční selekce se uskutečnila v průběhu několika málo milionů let.“

Kelly způsobně odfrkla. „Podívej se na to z ženského hlediska. Uskutečnila se, přestože matky přivedla do obrovského nebezpečí při porodu.“

„É? Jak to?“

„Kvůli velkým hlavičkám dětí. Těžko se dostávají ven. My ženy pořád platíme velkou cenu za vaše mozky – i za naše.“ Zasmál se. Kelly vždycky přišla s nějakým nezvyklým pohledem na věc, který mu umožnil vidět problém v novém světle. „Proč tedy tenkrát k takovému výběru došlo?“

Kelly se záhadně usmála. „Možná mužům i ženám připadala inteligence u opačného pohlaví sexy.“

„Opravdu?“

Usmála se šibalsky. „Co my dva?“

„Sleduješ někdy nějaké 3D hvězdy? Ty mozek nepoužívají, drahoušku.“

„Vzpomínáš si na zvířata, která jsme viděli v madridské senso-zoo? Na výstavku o páření? Je možné, že pro rané lidi byl mozek něco jako paví ocas nebo losí paroží – výstavní sexuální znaky pro upoutám samic. Překotný pohlavní výběr.“

„Aha, špatně zahraný list jinak naprosto dobrých karet.“ Zasmál se. „Takže chytrost je jenom pestrá ozdoba.“

„Na mne tak působí,“ zamrkala na něj.

Se zvláštním pocitem štěstí sledoval, jak zapadající slunce mění barvu na hrozivou rozzlobeně karmínovou. Mezi nezvyklými vrstevnatými oblaky se šířily proudy světla. „Hmmmm…,“ zabručela Kelly.

„Ano?“

„Možná je tohle způsob, jak využít výzkum, který provádějí i odborní specialisté. Zjistit, kdo jsme byli – a tím, i kdo jsme.“

„Po stránce intelektu je to obrovský skok. Ale v sociálním ohledu by ta mezera mohla být menší.“

Kelly se zatvářila skepticky. „Myslíš, že šimpanzi jsou po sociální stránce jenom kousek za námi?“

„Mhmmm. Zajímalo by mě, jestli bychom v logaritmicky pojatém čase mohli v popisu dospět od šimpanzů k nám.“

„Velký skok. Abys něco dokázal, budeš s nimi potřebovat mít víc zkušeností.“ Zadívala se na něj. „Tobě se vnoření líbí, že?“

„Nu, ano. Jenom…“

„Co?“

„Ten odborný specialista Ruben. Neustále nám vnoření vnucuje…“

„Je to jeho práce.“

„… a věděl, kdo jsem.“

„No a?“ Rozhodila rukama a pokrčila rameny.

„Ty jsi obvykle ta podezíravá. Proč by měl kdejaký odborný specialista znát bezvýznamného matematika?“

„Podíval se na tvoje data. Zjišťování údajů o návštěvnících je normální praxe. A v určitých kruzích tě za bezvýznamného nepovažují. V Helsinkách se spousta lidí staví do fronty‘, aby tě viděla.“

„A někteří by mě rádi viděli po smrti. Hele, ty máš být ta věčně bdělá.“ Zazubil se. „Neměla bys mě nabádat k opatrnosti?“

„Paranoia není opatrnost. Čas věnovaný neškodným skutečnostem odvádí od skutečné bdělosti.“

Než se odebrali na večeři, přemluvila ho k dalším vnořením.

* * *

Horký den zalitý sluncem. Prach mě dráždí k frkání.

Největší chodí kolem, právě teď si upevňuje respekt. Samice i samci natahují nice.

Největší se jich dotýká, dává si u každého načas, dává jim vědět, že je tady. Svět je v pořádku.

Natahuji k němu ruku také. Probouzí to ve mně dobrý pocit. Chci být jako Největší, být velký, být velký jako on, být jím.

Samice mu nepůsobí žádné potíže. Když některou chce, tak jde. Spáří se bez okolků. On je Největší.

Většina samců si nezískala příliš velký respekt. Samice se s nimi nechtějí pářit tolik jako s Největším. Malí samci se zlobí, házejí písek a tak všelijak, ale všichni vědí, že tím mnoho nedosáhnou. Nemají šanci být někdy jako Největší. Nelíbí se jim to, ale nic se pro ně nezmění.

Já jsem dost velký. Získal jsem respekt. Alespoň nějaký. Všichni samci mají rádi vískání. Laskání. Probírání srsti. Samice jim je dopřávají a oni jim to oplácejí.

Samcům se ho však dostává víc. Nejsou potom tak mrzutí. Sedím, nechávám se vískat a znenadání něco ucítím. Nelíbí se mi to. Vyskočím a vykřiknu. Největší projevuje pozornost. Cítí to také.

Cizí. Všichni se začnou navzájem objímat. Silný pach, ve velkém množství. Spousta Cizích. Vítr prozrazuje, že jsou blízko a ještě se přibližují.

Sbíhají k nám z hřebene. Hledají samice, hledají potíže.

Běžím pro své kameny. Vždycky mám nějaké po ruce. Jeden po nich hodím, ale minu. Vzápětí jsou mezi námi. Je obtížné je zasáhnout. Jsou příliš rychlí.

Čtyři Cizí popadnou dvě samice. Vlečou je pryč.

Všichni houkají a vřeští. Všude prach.

Házím kameny. Největší vede samce proti Cizím.

Ti se otočí a utíkají pryč. Jen tak. Ale vzali nám dvě samice a to je zlé.

Největší zuří. Strká do některých samců, rámusí. Teď si nestojí tak dobře, nechal Cizí proniknout hluboko k nám.

Cizí jsou špatní. Všichni si dřepneme, vískáme se navzájem, mazlíme se, vydáváme příjemné zvuk}’.

Největší obchází kolem, uhodí některé samice. S některými se spáří. Stará se, aby všichni věděli, že on je stále Největší.

Mne neuhodí. Vyzná se v životě lépe, než aby to zkoušel. Zavrčím na něj, když se přiblíží, a on předstírá, že to neslyšel.

Pomyslím si, že už asi není tak Velký.

* * *

Tentokrát v něm zůstal. Po první krizi, když se tudy prořítili Cizí, se posadil a nechal se dlouho vískat. Opravdu ho to uklidňovalo.

Ho? Kdo vlastně je?

Tentokrát plně vnímal šimpanzovu mysl. Ne pod sebou – to byla evolucionistická metafora – nýbrž kolem sebe. Nahodilé hemžení smyslových vjemů, myšlenek, útržků jako listí unášených větrem.

A tím větrem byly emoce. Zuřivá vichřice, šlehající a vyjící v poryvech, zasypávající ho myšlenkami jako lehkými údery kladiva.

Tihle šimpanzi přemýšleli uboze, v tom smyslu, že k němu doléhaly jenom střípky jako lidské úvahy rozsekané nervózním střihačem. Ale šimpanzi intenzivně prožívali pocity.

Samozřejmě, pomyslel si, uhnízděný v pevném jádře sebe sama uzavřeném uvnitř mysli šimpanze. Pocity jim bez přemýšlení říkají, co mají dělat. Vyžaduje to rychlé reakce. Silný pocit zesiluje jemné narážky v naléhavé popudy. Rázné příkazy matky Evoluce.

Nyní viděl, jak je přesvědčení, že mentální prožitky vyššího řádu jako emoce jsou výsadou lidí,… jednoduše domýšlivé. Tihle šimpanzi měli s lidmi společnou velkou část pohledů na svět. Teorie šimpanzí sociohistorie může být cenná.

Opatrně se oddělil od hutné a naléhavé šimpanzí mysli. Napadlo ho, jestli šimpanz ví, že je tady. Ano, věděl – matně. Ale kdovíproč to šimpanze neznepokojovalo. Začlenil to do svého neostrého přímočarého světa. Leon byl něco jako emoce, jenom jedna z mnoha, které poletovaly kolem, na chvilku se zastavily a zase se vytratily.

Mohl by být něčím víc? Pokusil se přimět šimpanze zvednout pravou ruku – a ta byla jako z olova. Chvíli se s tím neúspěšně lopotil. Potom si uvědomil svou chybu. Jako jádro v mnohem větší mysli nemůže tohoto šimpanze ovládat.

Přemýšlel o tom, zatímco šimpanz vískal jednu samici a pečlivě probíral její hrubou srst. Chomáče příjemně voněly, vzduch byl lahodný, slunce ho hladilo paprsky hojného tepla…

Emoce. Šimpanzi se neřídí příkazy, protože to jednoduše je mimo jejich chápání. Nechápou pokyny v lidském slova smyslu. Emoce – to je to, co znají. Leon se musí chovat jako emoce, ne jako maličký generál vydávající rozkazy.

Chvíli prostě byl tímhle šimpanzem. Učil se – nebo spíš vciťoval se. Tlupa skončila s probíráním srsti a pustila se do sbírání potravy, samci na obvodu hlídali okolí, samice se držely blízko mláďat. Snesl se na něho líný poklid, jenž ho bez námahy nesl příjemnými momenty dne. Nic takového nepocítil od doby, kdy byl ještě chlapec. Volná, lahodná pohoda, jako by neexistoval vůbec žádný čas, jenom odřezky nekonečna.

V takovém rozpoložení se dokázal soustředit na jednoduchý pohyb – zvednout ruku a poškrábat se – a vytvořit touhu udělat jej. Jeho šimpanz zareagoval. Aby k tomu došlo, musel se Leon procítit k cíli. Plachtit na větru emocí.

Po zachycení sladké vůně ve vzduchu si Leon pomyslel, jakou potravu asi může signalizovat. Jeho šimpanz se odloudal kousek proti větru, začenichal a pustil stopu z hlavy jako nezajímavou. Leon nyní cítil důvod proč: plod, ano, a sladký – ale pro šimpanze nejedlý.

Výborně. Učí se. A vpravuje se i do hlubokých zákoutí mysli tohoto šimpanze.

Když pozoroval tlupu, rozhodl se pojmenovat nejvýraznější šimpanze, aby se v nich vyznal: ten rychlý Čipera, ta sexy Sheela, ten hladový Hltoun… Ale jaké jméno má on? Pokřtil svého šimpanze Jápan. Nepříliš originální, ale vystihovalo to jeho hlavní charakteristiku: já coby Pan troglodytes.

Hltoun našel nějaké hruškovitě tvarované plody a ostatní se přiloudali, aby je natrhali. Tvrdé plody voněly trochu nedozrále (jak to ví?), ale někteří je přesto snědli.

A kdo z nich je Kelly? Požádali o vnoření do stejné tlupy, takže jeden z těch – přinutil se šimpanze spočítat, ačkoliv to z nějakého důvodu bylo obtížné, jako by měl v mysli přemisťovat těžká závaží – jeden z těch dvaadvaceti je ona. Jak to má poznat? Přišoural se k několika samicím, které kameny s ostrými hranami odsekávaly listy z větví. Svazovaly pruhy kůry dohromady, aby mohly potravu nést.

Leon se jim zadíval do obličeje. Mírný zájem, několik rukou natažených k pohlazení, výzva k vískání. Žádný záblesk poznání v jejich očích.

Pozoroval, jak si velká samice Sheela pečlivě omývá pískem zaprášený plod v potoce. Tlupa ji napodobila; Sheela byla svým způsobem vůdkyně, zástupkyně Největšího.

S požitkem plod snědla a rozhlédla se okolo. Nedaleko rostla nějaká obilovina, už vy semeněná, a její zralá hnědá zrnka ležela rozházená na písčité půdě. Když se Leon soustředil, dokázal z jemné vůně poznat, že jde o pochoutku. Několik šimpanzů si dřeplo a začalo vybírat zrnka z písku. Sheela se nejprve pustila do té zdlouhavé práce také, ale potom se zarazila a zadívala se do potoka. Čas ubíhal, hmyz bzučel. Za chvíli nabrala hrst písku se zrnky a odešla na okraj potoka. Hodila všechno do vody. Písek klesl ke dnu, jádra zůstala plout na hladině. Se širokým úsměvem je shrábla a zhltla.

Efektní trik. Ostatní šimpanzi její metodu plavení zrnek nepochytili. Leon předpokládal, že omývání plodů je koncepčně jednodušší, protože šimpanz plod celou dobu drží. Plavení vyžadovalo nejprve potravu zahodit a potom ji znovu vyzvednout – obtížnější duševní pochod.

Přemýšlel o ní a Jápan na to zareagoval tím, že se k ní přikolébal. Zadíval se Sheele do očí – a ona na něj zamrkala. Kelly! Ovinul kolem ní chlupaté paže v návalu udýchané lásky.

* * *

„Čistě zvířecí milování,“ řekla u večeře. „Osvěžující.“

Leon přikývl. „Líbí se mi tam být, žít takhle.“

„Cítím mnohem víc pachů.“

„Ovoce chutná jinak, když se do něj zakousnou.“ Vybral si purpurovou hrušku, vyřízl z ní klínek, nabodl na vidličku a vložil do úst. „Pro mne je tohle skoro nesnesitelně sladké. Jápanovi to chutná příjemně, trochu peprně. Předpokládám, že selekce u šimpanzů vypěstovala mlsnost. Získají tak víc rychle dostupných kalorií.“

„Nenapadá mě žádná důslednější dovolená. Vypadnout nejenom z domova, ale i z vlastního živočišného druhu.“

Upíral pohled na ovoce. „A jsou tak… tak…“

„Nadržení?“

„Nenasytní.“

„Nezdálo se mi, že by ti to vadilo.“

„Myslíš mého šimpanze Jápana? Odpojuji se, když se dostane do nálady pářit se se všemi.“

Přejela ho pohledem. „Opravdu?“

„Ty se neodpojuješ?“

„Ano, ale nečekala jsem, že muži na tom budou stejně jako ženy.“

„Prosím?“ řekl upjatě.

„Čítávám si ve vědecké knihovně odborného specialisty, zatímco ty si hraješ se sociální dynamikou šimpanzů. Ženy do svých dětí mnoho investují. Muži mohou využívat dvě strategie – rodičovskou investici, nebo ‚rozsévání‘.“ Pozvedla obočí. „Selekce musela při naší evoluci preferovat obě strategie, protože jsou obě stejně běžné.“

„U mne ne.“

K jeho překvapení se zasmála. „Mluvím obecně. Jde mi o tohle: šimpanzi jsou promiskuitnější než my. Samci zvládají všechno. Pokud jsem pochopila, pomáhají samicím, které nosí jejich děti, ale celou dobu mívají záskoky jinde.“

Leon se přepnul do profesionálního režimu; bylo to pro zabývání se takovými tématy rozhodně pohodlnější. „Jak říkají odborníci, sledují smíšenou reprodukční strategii.“

„Jak uhlazené.“

„Uhlazené a přesné.“

Samozřejmě si nemohl být jistý, jestli se Kelly odpojila od Sheely, když nějaký samec přišel na rychlovku. (A odbyli si to opravdu vždycky rychle – třicet sekund nebo i méně.) Mohla opustit mysl šimpanzice tak rychle? Jemu trvalo hezkou chvíli, než se vyprostil. Ovšem kdyby viděla samce přicházet, odhadla jeho úmysly…

Byl sám sebou překvapený. Jakou roli má žárlivost, když obývají cizí těla? Dává vůbec obvyklá morálka nějaký smysl? Jenže mluvit s ní o tom bylo… trapné.

Stále byl venkovský kluk, ať se mu to líbilo nebo ne.

Sklesle se zaměřil na svůj talíř místního ‚roamer-fleisch‘, z čehož se vyklubalo zemité tmavé maso podušené s pikantní zeleninou. Jedl s chutí a v odpověď na Kellyino zjevně pobavené mlčení řekl: „Dodal bych, že šimpanzi chápou i obchod. Potravu za sex, zradit vůdce za sex, ušetřit mládě za sex, probírání srsti za sex, prakticky všechno za sex.“

„Podle všeho je to jejich sociální tmel. Krátký a rozhodně ne laskavý. Jenom na to rychle skočí, silné pocity, nakonec bum – a je po všem.“

Přikývl. „Samci to potřebují a samice toho využívají.“

„Mhm, Ty sis dělal poznámky.“

„Pokud mám modelovat šimpanze jako druh zjednodušených lidí, pak si je musím dělat.“

„Modelovat šimpanze?“ ozval se sebejistý hlas odborného specialisty Rubena. „Oni nejsou modeloví občané, jestli tím myslíte tohle.“ Obšťastnil je rozzářeným úsměvem a Leon usoudil, že jde o další z povinných projevů vstřícnosti v tomhle místě.

Leon se mechanicky usmál. „Pokouším se najít proměnné, které by popsaly chování šimpanzů.“

„To byste s nimi měl strávit hodně času,“ prohlásil Ruben, posadil se ke stolu a zvedl prst jako znamení pro číšníka, že má přinést pití. „Jsou to rafinovaní tvorové.“

„Souhlasím,“ řekla Kelly. „Vyjíždíte si v nich hodně?“

„Někdy, ale většina našeho výzkumu se teď provádí jinak.“ Ruben lítostivě svěsil koutky. „Statistické modely a podobně. Rozjel jsem tenhle nápad s turismem za využití vnořovací techniky, kterou jsme vyvinuli dříve, abychom vydělali peníze na projekt. Jinak bychom to tady museli zavřít.“

„Rád jsem přispěl,“ ozval se Leon.

„Přiznej se – tobě se to líbí,“ řekla Kelly pobaveně.

„Nu, ano. Je to… něco jiného.“

„A je to dobré k tomu, aby to vytáhlo usedlého profesora Matticka z jeho ulity,“ prohlásila.

Ruben zářil. „Dávejte si pozor, abyste tam venku nic neriskovali. Někteří z našich zákazníků si myslí, že jsou superšimpanzi nebo něco podobného.“

Kelly se zablýsklo v očích. „Jaké tam hrozí nebezpečí? Naše těla zůstávají přece tady, zpomalená.“

Ruben vysvětloval: „Jste silně propojení. Zažije-li šimpanz vážný šok, může se to odrazit šokem vašich neurologických systémů.“

„Jaký šok?“ otázal se Leon.

„Smrt, těžké zranění.“

„V tom případě si myslím, že by ses opravdu neměl vnořovat,“ nabádala Kelly Leona.

Leona to podráždilo. „Ale no tak! Jsem na dovolené, ne ve vězení.“

„Jakákoliv hrozba pro tebe…“

„Sotva před minutou ses tady rozplývala, jak je to pro mne dobré.“

„Jsi příliš důležitý, než aby…“

„Nebezpečí je opravdu zcela nepatrné,“ vmísil se hladce do výměny názorů Ruben. „Šimpanzi obvykle neumírají náhle.“

„A mohu se odpojit, když uvidím, že se blíží nějaké nebezpečí,“ dodal Leon.

„Ale uděláš to? Myslím, že začínáš mít zálibu v dobrodružství.“ Měla pravdu, ale to nehodlal přiznat. Když už chce na chvíli uniknout z fádní rutiny matematika, tím lépe. „Jsem rád, že jsem pryč z nekonečných chodeb v Helsinkách.“

Ruben se na Kelly sebevědomě usmál. „Ještě jsme o žádného turistu nepřišli.“

„A co výzkumníci?“ odsekla.

„No, to byly naprosto neobvyklé…“

„Co se stalo?“

„Šimpanz spadl ze skalní římsy. Lidská operátorka se nestihla včas odpojit a skončila ochrnutá. Z jiných incidentů je známo, že zážitek smrti ve vnoření může mít i osudnější následky. Ale máme zabudované pojistné systémy…“

„Co dalšího?“ nepolevovala.

„No, to byla nepříjemná záležitost. V prvním období, když jsme měli obyčejné drátěné ohrady.“ Odborný specialista se rozpačitě zavrtěl. „Dovnitř proniklo několik predátorů.“

„Jací predátoři?“

„Smečka masožravých primátů, Carnopapio grandis. Říkáme jim rabiáni a byli geneticky vyvinutí při jednom experimentu před dvaceti lety. Vzali DNA paviánů…“

„Jak se dostali dovnitř?“ naléhala Kelly.

„Tak trochu připomínají divoká prasata. Mají spárky, které jim slouží i k hrabání. Ale jsou masožraví. Cítili kořist – naše zvířata v ohradách. Podhrabali se pod plotem:“

Kelly přejela pohledem vysoké pevné zdi. „Tyhle jsou dostatečné?“

„Určitě. Pocházejí z genetického experimentu. Někdo se pokoušel vyrobit predátora tak, že postaví původní paviány na zadní.“

Kelly suše poznamenala: „Evoluční hazard.“

Ruben nepostřehl osten v jejím hlase. „Jako většina dvounohých predátorů mají zkrácené přední končetiny a hlavu vysunutou dopředu, vyváženou silným ocasem, který používají ke vzájemné signalizaci.

Loví největší stádní zvířata, gigantilopy – další experiment – a žerou jenom nejjemnější maso.“

„Proč tedy útočili na lidi?“ zeptala se.

„Příležitostné cíle napadají také. Dokonce i šimpanze. Když pronikli do okrsku základny, šli po dospělých lidech, ne po dětech – velice selektivní strategie.“

Kelly se zachvěla. „Díváte se na to velice… objektivně.“

„Jsem biolog.“

„Nikdy jsem netušil, že to může být tak zajímavé,“ vstoupil do rozhovoru Leon, aby rozptýlil její obavy.

Ruben zazářil. „Určitě to nevyžaduje takovou představivost jako vysoká matematika.“

Kelly s kyselým výrazem zkřivila skepticky ústa. „Vadilo by vám, kdyby hosté nosili na základně zbraně?“

* * *

Pomalu se mu rýsovala představa, jak využít chování šimpanzů k vybudování jednoduchého modelu sociohistorie. Mohl by použít statistiku pohybů šimpanzí tlupy, vrcholů i pádů jejich vrtkavého osudu.

Probíral to s Kelly a ta přikyvovala, ale tvářila se ustaraně. Od Rubenovy poznámky se neustále zmiňovala o bezpečnosti. Připomínal jí, že ho předtím sama ponoukala k dalším vnořením. „Tohle je dovolená, pamatuješ?“ tvrdil nejednou.

Její pobavené postranní pohledy mu napovídaly, že nevěří jeho řečem o zjednodušeném modelu. Myslela si, že se mu prostě líbí skotačení v pralese. „Srdcem venkovský kluk,“ smála se.

Příští den tedy vynechal plánovaný výlet za početnými stády gigantilop. Hned ráno odešel k vnořovacím komorám a přenesl se ven. Abych udělal kus práce, řekl si.

* * *

Šimpanzi spali na stromech a trávili spoustu času vzájemným probíráním srsti. Odměnou pro šťastného pročesávače bylo klíště nebo veš. Když jich bylo dost, mohli se Sjet nějakým alkaloidem peprné chuti. Měl podezření, že důkladné prohrabávání a pročesávání jeho srsti od Kelly je vyselektované chování, protože zlepšovalo hygienu šimpanzů. A Jápana rozhodně uklidňovalo.

Potom mu svitlo: šimpanzi se místo hlasového dorozumívání navzájem upravují. Křičí a vřeští jenom v krizových situacích a při rozrušení, většinou když jde o rozmnožování, krmení nebo sebeobranu. Jsou jako lidé, kteří si nemohou poskytnout útěchu slovy.

A útěchu potřebovali. Jádro jejich sociálního života připomínalo lidské komunity žijící ve stresovém prostředí – pod vládou tyranií, ve vězení, v pouličních ganzích. Byla to ryzí příroda ježící se zuby a drápy, ale pozoruhodně to připomínalo lidi v obtížných podmínkách.

Vyskytovalo se tu ovšem i „civilizované“ chování. Přátelství, zármutek, dělení se, kamarádi ve zbrani, kteří společně lovili a střežili revír. Staří zvráskovatěli, olysali a přišli o zuby, ale přesto se o ně ostatní stále starali.

Jejich instinktivní vědomosti byly úžasné. Uměli si vyrobit lůžko z listí vysoko ve stromech, když padl soumrak. Uměli šplhat chápavýma nohama. Měli pocity, plakali, truchlili – aniž byli schopni tyto emoce uspořádat do úhledných gramatických balíčků, aby je ovládali, aby je potlačili. Místo toho emoce ovládaly je.

Nejsilnější z nich byl hlad. Hledali a pojídali listy, plody, hmyz, dokonce poměrně velká zvířata. Milovali housenky.

S každým okamžikem drobného osvícení pronikal do Jápana hlouběji. Začínal vnímat jemné záhyby a zákoutí šimpanzovy mysli. Jápan se pomalu začal jeho vedení podvolovat ochotněji.

Toho rána jedna samice našla velký strom a začala do něj bušit. Dutý kmen duněl jako buben a celý zbytek sběračské tlupy se k němu seběhl, aby do něj bušil také a divoce se při tom rámusu zubil. Jápan se k nim přidal a Leona zaplavilo rozjaření. Překypoval rozjařením.

Když později přišli k vodopádu rozvodněnému po silném dešti, zavěsili se na liány a houpali se mezi stromy – vylétali nad vodu a vřeštěli radostí, když se točili dokola a přeskakovali z jedné liány na druhou. Jako děti na novém hřišti. Leon přiměl Jápana k neuvěřitelným kouskům, divokým přemetům a skokům do hloubky a hnal ho nevázaně vpřed – k úžasu ostatních šimpanzů.

Ve svých odpudivějších chvílích se chovali násilnicky – když naháněli dostupné samice, když vedli věčný boj o postavení v hierarchii a zejména při lovu. Úspěšný lov přinášel ohromné vzrušení – objímání, líbání, poplácávání. Když tlupa slezla na zem za potravou, pralesem se rozléhalo štěkání, vřeštění, houkání a supění. Leon se k té vřavě přidal a zpíval a tančil se Sheelou/Kelly.

V některých případech musel své pocity držet na uzdě. Krysy požírali od hlavy. Větší zvířata roztříštili o kameny. Jako první zhltli mozek, kouřící pochoutku. Leon naprázdno polkl – metaforicky, ale Jápan na ten impuls zareagoval – a jenom přihlížel a skrýval svou nechuť. Jápan konec konců musí něco jíst.

Při pachu predátorů cítil, jak se Jápanovi ježí srst. Jiná ostrá vůně vehnala Jápanovi do úst sliny. Neměl s potravou žádné slitování, přestože ještě chodila. Evoluce v akci; ti šimpanzi, kteří v minulosti projevovali slitování, jedli méně a zanechali méně potomstva. Ti už zde zastoupeni nebyli.

Přes všechny výstřelky mu šimpanzí chování připadalo znepokojivě známé. Samci se často seskupovali k boji, k házení kamenů, k lovu, k vyjasňování své hierarchie. Samice komunikovaly a spolčovaly se do soupeřících skupin. Vyskytovaly se tu výměny projevů přízně za loajalitu, mocenské kliky, příbuzenské svazky, boje o území, hrozby a předvádění se, vydírání, touha po ‚úctě‘, intriky podřízených, pomsta – společenský svět, v jakém si libovali mnozí lidé, jež historie ohodnotila jako, velké4. Vlastně to dost připomínalo nějaký císařský dvůr.

Touží lidé zahodit šaty a konvence a propuknout v šimpanzí nevázanost?

Leona zalil příval odporu, tak silný, že sebou Jápan trhl a neklidně se zavrtěl. Úděl lidstva musí být jiný, ne takový primitivní běs.

Tohle rozhodně může využít jako zkušebnu pro úplnou teorii. Poučit se u našich geneticky nejbližších sousedů. Potom bude lidstvo skutečně znát samo sebe, bude svým vlastním kapitánem, Leon do teorie zabuduje šimpanzí popudy, ale dovede ji o hodně dál – ke skutečné hluboké sociohistorii.

* * *

„Mně se to nezdá,“ řekla u večeře.

„Ale vždyť se nám tolik podobají!“ Odložil lžíci. „Jsme vyvinutým mozkem obdaření šimpanzi – to je cenný vhled. Pravděpodobně bychom je mohli vycvičit, aby pro nás pracovali, aby nám pomáhali v domácnosti.“

„Ve svém domě je řádit nenechám.“

Dospělí lidé váží o něco víc než šimpanzi, ale jsou mnohem slabší. Šimpanz dokáže zvednout pětkrát větší zátěž než trénovaný muž. Lidský mozek je třikrát až čtyřikrát hmotnější než šimpanzí. Několikaměsíční dítě má už větší mozek než dospělý šimpanz. Lidé mají i jinou stavbu mozku.

Je tohle ale všechno? Dejte šimpanzům větší mozek a řeč, uberte testosteronu, hoďte jim na krk víc zábran, vyšvihněte je oholením a ostříháním, naučte je stát pevně na zadních – a máte šimpanze model de luxe, kteří budou vyhlížet a jednat spíš lidsky.

V zástupu lidí by možná ani nepřitáhli pozornost.

Leon úsečně řekl: „Podívej se, já tím říkám, že jsou nám natolik blízcí, aby sociohistorický model fungoval.“

„Jestli tomu má někdo uvěřit, budeš muset dokázat, že jsou dostatečně inteligentní na to, aby mezi nimi vládly složité interakce.“

„Co jejich sběr potravy, co jejich lov?“ argumentoval.

„Ruben říká, že se nedají vycvičit ani k práci na téhle turistické základně.“

„Já ti předvedu, co tím myslím. Pojďme se učit jejich metody spolu.“

„Kterou metodu?“

„Tu základní. Získat dostatek potravy.“

Zakousla se do steaku z místního přežvýkavce, ‚po ořezání tuku vhodně upraveného pro vybíravý městský jazýček*, jak stálo v propagační brožurce. S pohledem upřeným na Leona jej neobvykle zuřivě rozžvýkala. „Máš to mít. Cokoliv zvládne šimpanz, já dovedu mnohem líp.“

* * *

Kelly na něj prostřednictvím Sheely zamávala. Soutěž začátek.

Tlupa hledala potravu. Nechal Jápana volně potulovat a nepokoušel se ovládat vlnky emocí, které šplouchaly šimpanzovou myslí. Už to sice uměl lépe, ale při náhlém pachu nebo zvuku by mohl ztratit kontrolu. A vést přímočarou šimpanzí mysl nějakým složitějším pochodem bylo jako pohybovat loutkou pomocí gumových provázků.

Sheela/Kelly zamávala a zagestikulovala na něj. Sem.

Vypracovali si kód prstových a obličejových gest o několika stech slovech a jejich šimpanzi se mu vcelku ochotně podvolovali. Šimpanzi sami měli hrubý jazyk, směsici zvuků, pokrčení ramenou a ukazování prsty. Vyjadřovali jimi bezprostřední významy, ale ne v obvyklém smyslu vět. Většinou jenom navozovali asociace.

Strom, ovoce, jít, signalizovala Kelly. Odloudali se se svými šimpanzi ke shluku slibných vytáhlých tenkých kmenů, ale měly příliš hladkou kůru, než aby se po nich dalo šplhat.

Zbytek tlupy se ani neobtěžoval. Mají povědomí o pralese, které nám chybí, pomyslel si Leon lítostivě.

Co tam? zaznakoval Sheele/Kelly.

Šimpanzi se došourali k nějakým hromadám hlíny, znalecky je obhlédli, odmetli trochu hlíny a odhalili drobnou chodbičku. Termiti, zaznakovala Kelly.

Zatímco se šimpanzi slézali kolem, Leon analyzoval situaci. Zdálo se, že nikdo příliš nespěchá. Sheela na něj mrkla a odkolébala se ke vzdálenějšímu kopečku.

Termiti očividně v noci pracovali venku a za úsvitu zahradili vchody. Leon nechal svého šimpanze došourat k velké hnědé mohyle, ale řídil ho teď tak důkladně, že šimpanzovo vlastní chování bylo hodně potlačeno. Leon/Jápan pátral po škvírách, výdutích, drobných prohlubeninách – a přesto, když odhrábl hlínu, nenašel nic. Ostatní šimpanzi rychle odhalili chodbičky. Zapamatovali si snad stovky a víc chodbiček v každé mohyle z dřívějška?

Konečně jednu objevil. Jápan mu v tom nebyl nijak nápomocen. Leon ho dokázal řídit, ale to v šimpanzovi blokovalo prameny hlubokého vědění.

Šimpanzi obratně v blízkosti svých termitišť natrhali větvičky nebo stébla trávy. Leon je bedlivě napodobil. Jeho větvičky a stébla nebyly vhodné. První várka byla příliš poddajná, a když se je snažil zasouvat do zakroucené chodbičky, ohýbaly se a krčily. Zkusil tvrdší, ale ty se v chodbičce zpříčily, anebo lámaly. Od Jápana se Leon dočkal pramalé pomoci. Řídil ho až příliš dobře.

Začínal se stydět. Ani mladším šimpanzům nedělalo potíže vybrat ta správná stébla nebo klacíky. Leon uviděl, že jeden šimpanz poblíž zahodil větvičku, která podle všeho fungovala. Když se šimpanz přesunul jinam, zvedl ji. Vnímal, jak se v Jápanovi vzdouvá nejasná úzkost, rozmrzelost a hlad. Cítil na jazyku očekávání lahodných šťavnatých termitů.

Pustil se do práce a vedl Jápana na šňůrkách emocí. Tentokrát to šlo ještě hůř. Od Jápana připlouvaly nejasné myšlenky, ale svaly teď ovládal Leon, a to na tom bylo to zlé.

Záhy zjistil, že proutek musí strčit asi deset centimetrů hluboko a kroutit přitom zápěstím, aby jej naváděl klikatým kanálkem. Potom jím musel zlehka zavibrovat. Od Jápana vycítil, že to má nalákat termity, aby se do klacíku zakousli.

Napoprvé nechal proutek uvnitř příliš dlouho, a když jej vytáhl, byla polovina pryč. Termiti jej hladce překousali. Musel si tedy hledat jiný klacík a Jápanovi z toho začalo kručet v břiše.

Ostatní šimpanzi už na termitech posvačili, zatímco Leon stále zápolil, aby dostal první sousto. Rozčilovaly ho drobné nepřesnosti. Vytahoval klacík příliš rychle, neotáčel jím dost, aby jím nezavadil o stěny chodbičky. Znovu a znovu větvičku zasunoval dovnitř jenom proto, aby zjistil, že lahodné termity setřásl o stěny. Jejich kusadla klacík narušovala, až byl tak roztřepený, že si musel sehnat nový. Termiti hodovali lépe než on.

Konečně na tu fintu přišel. Pozvolné plynulé otočení zápěstím a elegantní vytažení termitů visících na proutku jako pupeny. Jápan je dychtivě slízl. Leon měl rád pochoutky‘ filtrované přes chuťové buňky šimpanze.

Ale nebylo jich mnoho. Ostatní členové tlupy sledovali jeho skrovnou sklizeň s hlavami zvědavě nakloněnými a on si připadal pokořený.

K čertu s tím, pomyslel si.

Přiměl Jápana, aby se otočil a odkráčel do lesa. Jápan vzdoroval a vzpíral se. Leon si vyhlédl tlustou větev, ulomil z ní kus o takové délce, aby se dobře nesl, a vrátil se k termitišti.

Už žádné nimrání s proutky. Pořádně do mohyly praštil. Ještě pětkrát a vytloukl v ní pořádnou díru. Shrábl plnou chutnou hrst vylézajících termitů.

Takhle se na to musí! chtělo se mu vykřiknout. Zkoušel pro ni napsat poznámku do prachu, ale vynutit písmena z náhle neobratných rukou bylo obtížné. Šimpanzi sice dokázali manipulovat klacíky tak jemně, aby vyšťourali z dutin larvy, ale dělat značky na povrch nebyl pohotově dosažitelný talent. Vzdal to.

Do zorného pole vstoupila Sheela/Kelly a pyšně nesla rákos hemžící se termity s bílým břichem. To byli ti nejlepší, lahůdka pro šimpanzí labužníky. Já lepší, signalizovala.

Přiměl Jápana pokrčit rameny a znakovat: Já mít víc.

Takže to byla remíza.

Později mu Kelly oznámila, že je v tlupě nyní znám jako Velký klacek. To jméno ho nesmírně potěšilo.

* * *

U večeře se cítil šťastný, vyčerpaný a neměl náladu na hovor. Zdálo se, že být šimpanzem potlačovalo jeho řečová centra. Dalo mu jistou námahu zeptat se odborného specialisty na vnořovací technologii. Zázraky techniky obvykle bral jako hotovou věc, ale pochopení šimpanzů vyžadovalo pochopit, jak je vlastně prožívá.

„Vnořovací technika vás přenese doprostřed části mozku šimpanze zvané posterior gyrus cinguli,“ vykládal Ruben nad zákuskem. „Zkráceně jenom ‚gyrus‘. To je centrum mozku pro zprostředkování emocí a jejich vyjádření akcí.“

„Jejich mozku?“ otázala se Kelly. „A co ten náš?“

Ruben pokrčil rameny. „Stejné obecné schéma. Šimpanzí jsou menší a mají relativně menší velký mozek.“

Leon se naklonil kupředu a přestal si všímat kouřícího šálku kávy. „Tenhle ‚gyrus‘ neposkytuje přímou motorickou kontrolu?“

„Ne, to jsme zkoušeli. Dezorientuje to šimpanze natolik, že se po vašem odchodu není schopen znovu sebrat,“

„Takže na to jdeme zlehka,“ podotkla Kelly.

„Musíme. U šimpanzích samců jsou neurony, které řídí akci a agresi, neustále připraveny k zážehu…“

„Proto jsou náchylnější k násilí?“ zeptala se.

„Myslíme si to. Odpovídá to strukturám v našem vlastním mozku.“

„Opravdu? Mužské neurony?“ Kelly se zatvářila pochybovačně.

„Lidští samci mají vyšší úroveň aktivity ve spánkových limbických systémech, hlouběji v mozku – v evolučně starších strukturách.“

„Proč mě tedy nepřenesete na tuhle úroveň?“ zeptal se Leon. „Umisťujeme vnořovací čipy do oblasti gyru, protože je jednoduše dostupný pro chirurgický zákrok. Spánkové limbické systémy jsou mnohem hlouběji a čip se sítí se tam implantovat nedá.“

Kelly svraštila čelo. „Takže šimpanzí samci…“

„…se dají obtížněji ovládat. Tady profesor Mattick se ve svém šimpanzovi veze takříkajíc na zadním sedadle.“

„Zatímco Kelly ovládá svého z centra, které je pro šimpanzí samice podstatnější?“ Leon se zadíval do dálky. „Byl jsem v nevýhodě!“

Kelly se potutelně usmála. „Musíš hrát s kartami, které dostaneš.“

„To není fér.“

„Velký klacku, tvůj osud určuje biologie.“

* * *

Tlupa narazila na hnijící ovoce. Zmocnilo se jí horečné vzrušení. Vůně byla odpudivá i lákavá zároveň a on zprvu nechápal proč. Šimpanzi se vrhli na přezrálé modré a nezdravě zelené plody, trhali slupku a vysávali šťávu.

Leon nesměle ochutnal. Účinkovalo to okamžitě. Rozhostil se v něm teplý pocit pohody. Samozřejmě – ovocné estery se přeměnily v alkohol! Šimpanzi se zcela vědomě chystali opít.

‚Nechal‘ svého šimpanze dělat to co ostatní. Neměl v té věci příliš na vybranou.

Jápan nespokojeně bručel a rozhazoval rukama pokaždé, když se ho Leon pokusil odvrátit od kapkovitých plodů. A za chvíli už se Leon odvracet ani nechtěl. Poddal se dobré, solidní opilosti.

V poslední době byl v šimpanzovi hodně rozčilený a vzrušený a… tohle je přece úplně přirozené, ne?

Potom se objevila smečka rabiánů a on nad Japanem ztratil kontrolu.

Přibíhají rychle. Běží po dvou, žádný zvuk. Mrskají ocasy, mluví spolu.

Pět jich zabočuje doleva. Odřezávají Esu.

Největší se na ně řítí. Přikrčený doběhne k nejbližšímu a ten ho sekne drápy.

Já házím kameny. Jednoho zasahuji. Vykvikne a peláší pryč. Ale na jeho místo přibíhají jiní. Hodím znovu a už jsou tady a vřeštění a prach houstnou a jiní z nich mají Esu. Trhají ji drápy, kopou do ní ostrými spárky.

Tři z nich ji odvlékají.

Naše samice vystrašeně utíkají. My bojovníci zůstáváme.

Bojujeme s nimi. Vřeštíme, házíme, koušeme, když se přiblíží. Ale nemůžeme se dostat k Ese. Potom utečou. Na svých dvou nohách se spárky běží rychle. Vítězně svinují ocasy. Vysmívají se nám.

Cítíme se mizerně. Esa byla stará a my jsme ji měli rádi.

Samice se nervózně vracejí. Vískáme se navzájem a víme, že dvounožci někde žerou Esu.

Největší přijde a pokouší se mne pohladit. Zavrčím.

On je Největší! Tomuhle měl zabránit.

Vyvalí oči a plácne mě. Já plácnu na oplátku jeho. Vrhne se na mne. Válíme se v prachu. Koušeme, vřeštíme. Největší je silný, silný a buší mi hlavou o zem.

Ostatní bojovníci se na nás dívají, nepřipojují se.

Bije mě. Bolí to. Odcházím.

Největší začíná uklidňovat bojovníky. Samice k němu přicházejí a vzdávají mu úctu. Dotýkají se ho, vískají ho, osahávají ho, jak to má rád. Se třemi z nich se opravdu rychle spáří. Cítí se jako Největší.

Já se olizuji. Sheela mě přichází vískat. Za chvíli se cítím lépe. Na Esu už jsem zapomněl.

Ale nezapomenu, jak mě Největší zbil. Přede všemi. Teď mě to bolí a Největšího vískají.

Nechal je přijít a odvléci Esu. On je Největší, on jim v tom měl zabránit.

Jednou budu nad ním. Na jeho zádech.

Jednou budu Větší.

* * *

„Kdy ses odpojil?“ zeptala se Kelly.

„Když mě Největší přestal mlátit… tedy Jápana.“

Odpočívali v jasném slunci u bazénu. Omamné vůně pralesa v Leonovi budily touhu být zase tam dole, v údolích prachu a krve. Zachvěl se a zhluboka se nadechl. Souboj byl ták poutavý, že navzdory bolesti nechtěl Jápana opustit. Vnoření mělo hypnotické vlastnosti.

„Vím, jak se cítíš,“ řekla. „Je snadné se s nimi úplně ztotožnit. Já jsem Sheelu opustila, když se přiblížili ti rabiáni. Pěkně děsiví.“

„Proč je někdo vyvíjel?“

„Podle Rubena je chtěli využít jako lovnou zvěř. Něco nového a náročného.“

„Lov? Tihle podnikavci využijí každého přetrvávajícího primitivismu k tomu, aby…“ Chystal se rozvinout malou přednášku o tom, jak daleko lidstvo pokročilo, když tu si uvědomil, že už tomu nevěří. „Hm.“

„Ty se vždycky díváš na lidi jako na intelektuály. Žádná sociohistorie nemůže fungovat, pokud nebere v úvahu naše živočišné já.“

„Obávám se, že za své nejhorší hříchy si můžeme my sami.“ Neočekával, že jím jeho zkušenosti tak otřesou. Tohle ho vedlo k vystřízlivění.

„Vůbec ne.“ Kelly ho přejela povýšeným pohledem. „Četla jsem si na počítači v našem pokoji některé všeobecné informace. U vlků i u šimpanzů dochází ke genocidě. Vražda je všeobecně rozšířený jev. U kachen a orangutanů dochází ke znásilňování. Dokonce mravenci pořádají organizované války a otrokářské nájezdy. Šimpanzi mají zhruba stejnou šanci, že budou zavražděni, jako lidé, říkal Ruben. Ze všech význačných znaků – řeč, umění, technika a ostatní – nejzjevněji pochází od našich zvířecích předků právě genocida.“

„Vyzvídáš u Rubena.“

„Je to dobrý způsob, jak ho mít pod dohledem.“

„Raději podezírat než litovat?“

„Samozřejmě,“ prohlásila mírně. „Nemůžeme dovolit, aby nám Afrika otupila mozek.“

„Nu, naštěstí i kdybychom byli superšimpanzi, v lidské společnosti komunikace stírá rozdíly mezi My a Oni.“

„Co z toho?“

„To oslabuje zakořeněný impuls ke genocidě,“

Znovu se zasmála, tentokrát spíš k jeho mrzutosti. „Nepochopil jsi historii příliš dobře. Menší skupiny se stále s požitkem navzájem zabíjejí. V Bosně za vlády Omara Napichovače…“

„Připouštím, že se vyskytují desítky tragédií menšího rozsahu. Ale v měřítku, ve kterém by mohla fungovat sociohistorie, zprůměrování přes mnohamilionové populace…“

„Co tě vede k přesvědčení, že čísla představují nějakou ochranu?“ zeptala se významně.

„No… bez další práce nemohu nic říci.“

Usmála se. „To ti není podobné,“

„Dokud nebudu mít opravdovou, fungující teorii.“

„Která vezme v úvahu rozšířenost genocidy?“

Tehdy pochopil, o co jí jde. „Tvrdíš, že opravdu potřebuji počítat s touhle ‚zvířecí podstatou‘ lidí?“

„Obávám se, že ano. ‚Civilizovaný člověk‘ je protimluv. Intriky, spiknutí, Sheela si přivlastní víc masa pro svá mláďata, Jápan se chce stát Největším – takovéhle věci se odehrávají i ve vyspělých městských národech. Jenom jsou lépe zamaskované.“

„Teď nerozumím.“

„Lidé využívají své inteligence, aby zakryli motivy. Vezmi si Rubena. Tuhle večer poznamenal něco o tom, že pracuješ na teorii historie.“

„No a?“

„Kdo mu o tom řekl?“

„Nemyslím, že bych… aha, ty si myslíš, že nás špehuje?“

„Už to ví.“

„Jsme tady jenom jako turisté.“

Poctila ho nečitelným úsměvem. „Miluji tvůj nekonečně naivní pohled na svět.“

Později se nedokázal rozhodnout, jestli to myslela jako poklonu.

* * *

Ruben ho pozval, aby si vyzkoušel bojový sport, který základna nabízela, a Leon přijal. Byl to šerm vylepšený o levitaci na elektrostatických závěsech. Leon byl pomalý a nešikovný. Když měl se svým tělem čelit Rubenovým svižným pohybům, zatoužil po Jápanově jistotě a eleganci.

Ruben vždycky zahajoval souboj tradičním postojem: jedna noha nakročená dopředu, koncem tupého meče opisoval ve vzduchu malé kroužky. Leon tu a tam Rubenovou obranou pronikl, ale obvykle vynakládal veškerou energii svého závěsu na to, aby se vyhnul Rubenovým výpadům. Neužíval si to ani zdaleka tolik jako Ruben. Suchý africký vzduch jako by mu odčerpával energii, zatímco Japan si v něm liboval.

Po troškách se dovídal víc o šimpanzích od Rubena i z prohlížení velké knihovny na základně. Ten člověk se tvářil maličko neklidně, když se Leon probíral databázemi, jako by Rubenovi nějak patřily a každý čtenář byl zloděj. Aspoň tak si Leon původ toho neklidu vykládal.

Nikdy si o zvířatech příliš nemyslel, přestože mezi nimi na farmě vyrostl. Nicméně dospěl k přesvědčení, že i jim je třeba porozumět.

Když se pes zahlédne v zrcadle, vnímá obraz jako jiného psa. Totéž platí pro kočky, ryby nebo ptáky. Za nějaký čas si na neškodný tichý obraz bez pachu zvyknou, ale nevidí v něm sami sebe.

Lidským dětem musí být nejméně dva roky, aby si vedly lépe.

Šimpanzům trvá několik dní, než poznají, že se dívají sami na sebe. Potom se před zrcadlem bezostyšně naparují, prohlížejí si vlastní záda a všeobecně se snaží dívat se na sebe jinak. Dokonce si pokládají na hlavu listy jako klobouk a smějí se výsledku.

Umějí tedy něco, co jiná zvířata nedokáží – vystoupit ze sebe a podívat se na sebe zvenčí.

Očividně žijí ve světě přeplněném ozvěnami a připomínkami. Jejich okamžitá sociální hierarchie je záznamem předchozích nátlaků. Pamatují si termitiště, stromy, na které se dá bubnovat, užitečná místa, kde opadávají velké houbovité listy nebo kde dozrávají obiloviny.

Tohle všechno vkládal do zjednodušeného modelu, který začal ve svých poznámkách sestavovat – do šimpanzí sociohistorie. Model využíval jejich přesuny, soupeřem, hierarchii, schémata přijímání potravy, páření a umírám. Teritorium, zdroje a soupeření tlup o ně. Našel způsob, jak do svých rovnic zavést biologickou zátěž temných stránek chování. I těch nejhorších jako mučení pro potěšení a bezstarostné vyhubení jiného druhu kvůli krátkodobému zisku. Tohle všechno lze u šimpanzů vysledovat. Stejně jako v dnešních novinách.

* * *

Při večerní taneční zábavě pozoroval zástup novýma očima.

Flirt je zástupné páření. Viděl to v jiskření očí, v rytmu tance. Teplý vánek, který sem doléhal z údolí, přinášel pach prachu, hniloby, života. V sále panoval živočišný neklid.

Tančil docela rád a Kelly byla toho večera skvělá společnice. Přesto se nedokázal oprostit od pozorování, analýzy, rozebírání světa před sebou na mechanismy.

Kelly připomněla, že neverbální šablony strategií pro upoutání pozornosti a sblížení, které lidé používají, vycházejí ze společného savčího dědictví. Myslel na to, když pozoroval hlouček u baru.

Žena přechází přecpaný sál, kolébá boky, očima na chvilku spočine na slibném muži a stydlivě uhne pohledem, když si zdánlivě všimne jeho pozornosti. Standardní zahajovací tah: Všimni si mě.

Druhý je: Jsem neškodný. Ruka položená viditelně na stole nebo na koleni. Pokrčení ramenou odvozené od prastarého reflexu obratlovců signalizujícího bezmocnost. Spojte si to s nakloněnou hlavou, jež vystavuje zranitelný krk. Tohle se při prvním rozhovoru, lidí, kteří jsou k sobě přitahováni, objevuje běžně – všechno zcela podvědomě.

Takové tahy a gesta mají subkortikální původ, vynořují se hluboko pod mozkovou kůrou v bažině pravěkých obvodů… které přežily dodnes, protože fungují.

Formovaly takové síly historii víc než obchodní bilance, spojenectví, smlouvy? Díval se na svůj živočišný druh a snažil se jej vidět očima šimpanze.

Přestože lidské samice dospívají dřív než samci, nevyvíjí se jim hrubé tělesné ochlupení, výrazné nadočnicové oblouky, hluboký hlas nebo tuhá kůže. Samcům ano. A ženy odkudkoliv se snaží udržet mladistvý vzhled. Výrobci kosmetiky otevřeně přiznávají svou základní roli: Neprodáváme výrobky, prodáváme naději.

Soupeření o partnery je ustavičné. Samci šimpanzů se někdy na samicích v říji střídají. Mají velká varlata, což nasvědčuje tomu, že reprodukční výhodu mívají ti samci, kteří vyprodukují tolik spermií, aby převýšili příspěvek svých rivalů. Lidští samci mají varlata v poměru k velikosti těla menší.

Lidé se však dočkali zadostiučinění tam, kde na tom záleží. Mají ze všech primátů největší penis.

Všichni primáti se od sebe jako druhy oddělili před mnoha miliony let. Podle změřených rychlostí mutací DNA od sebe šimpanze a lidi dělí šest milionů roků. Leon se Kelly zmínil, že pouhá čtyři procenta savců tvoří párové svazky, jsou monogamní. U primátů o něco větší procento, ale ne o mnoho. Ptáci je daleko předčí.

Odfrkla. „Jen aby ti všechna ta biologie nestoupla do hlavy.“

„Kdepak, tak daleko to nechat zajít nehodlám.“

„Chceš říci, že patří na nižší místa?“

„Madam, to budete muset posoudit sama.“

„Aha, ty a ten tvůj kluzký humor.“

Později večer s ní měl bohatou možnost uvědomit si tu pravdu, že i když není vždycky skvělé být člověk, je ohromná švanda být savec.

* * *

Poslední den trávili vnoření ve svých šimpanzech a slunili se u hučícího potoka. Letadlo je vyzvedne zítra brzy ráno; Helsinky čekají. Zabalili si věci, uložili se do vnořovací kóje a oddali se poslednímu rozjímání. Slunce, příjemný vzduch, malátnost primitivná…

Dokud se Největší nezačal pokoušet pářit se Sheelou.

Leon/Jápan se posadil, hlavu zamlženou. Sheela vřeštěla na Největšího. Uhodila ho.

Největší se se Sheelou před časem pářil. Kelly se tehdy odpojila a její mysl se vrátila do těla v kóji.

Teď bylo něco jinak. Jápan přispěchal blíž a signalizoval Sheele, jež házela oblázky po Největším: Co?

Spěšně znakovala rukama: Nejde to.

Nemohla se odpojit. Něco se v kóji porouchalo. Leon se může vrátit sám a povědět jim to.

Udělal v duchu drobný duševní cvik, který ho měl odpojit.

Nestalo se nic.

Zkusil to znovu. Sheela házela po Největším prach a oblázky a couvala před ním. Nic.

Na přemýšlení nebyl čas. Postavil se mezi Sheelu a Největšího.

Mohutný šimpanz se zamračil. Tady se mu staví do cesty Jápan, kamarád Jápan, a překáží. Odepírá mu samici. Zdálo se, že Největší už zapomněl na včerejší výzvu a rvačku.

Nejdřív zkoušel hulákat, oči vyvalené a bílé. Potom zamával pěstmi.

Leon přiměl svého šimpanze stát nehybně. Vyžadovalo to všechny uklidňovací impulzy, jakých byl schopen.

Největší mávl pěstí jako kyjem.

Jápan se skrčil. Největší minul.

Leonovi činilo potíže Jápana ovládat, protože ten se chtěl dát na útěk. Šimpanzovou myslí se míhaly pruhy strachu, žhavě žluté v modro-černých hlubinách.

Největší se vyřítil kupředu a narazil do Jápana. Leon ucítil náraz, bodavou bolest v hrudi. Odlétl dozadu. Tvrdě dopadl.

Největší triumfálně zahalekal. Zamával rukama k obloze.

Leon viděl, že na něj Největší skočí. Znovu ho zbije.

Náhle bo zalila hluboká, neskrývaná nenávist.

V tom rudém kypícím oparu ucítil, že má Jápana v pevnějším sevření. B/l v šimpanzovi nejenom hostem, ale stával se i jeho součástí, vnímal jeho opravdový strach a překonával jej železným vztekem. Jápanova zuřivost proudila zpět do Leona. Ti dva dosáhli souhry a hněv v nich narůstal, jako by se odrážel mezi stěnami.

Možná nebyl stejný druh primáta, ale znal Jápana. Ani jeden z nich už se nenechá znovu zbít. A Největší nedostane Sheelu/Kelly.

Odvalil se stranou. Největší dopadl na místo, kde Jápan ještě před okamžikem ležel.

Jápan vyskočil na nohy a kopl Největšího. Tvrdě, do žeber. Jednou, podruhé. Potom do hlavy.

Houkání, křik, prach, oblázky – Sheela je oba stále bombardovala. Jápan se zachvěl rozbouřenou energií a couvl.

Největší zatřásl zaprášenou hlavou. Potom se převalil a bez námahy se vyhoupl na nohy, plný svalnaté elegance, obličej stažený. Vyvaloval oči, nyní bílé a rudé.

Jápan toužil uprchnout. Jenom Leonův vztek ho držel na místě.

Ale byla to statická rovnováha sil. Jápan zamrkal, když se Největší ostražitě šoural k němu. Opatrnost velkého šimpanze byla poctou újmě, kterou mu Jápan způsobil.

Potřebuji nějakou výhodu, pomyslel si Leon a rozhlédl se kolem. Mohl by si vzít k ruce nějaké spojence. Nedaleko nervózně přecházel sem a tam Přikrčený.

Něco Leonovi napovědělo, že by to byla strategie vedoucí k prohře. Přikrčený byl stále pomocníkem Největšího, Sheela byla příliš malá, než aby mu mohla poskytnout rozhodující podporu. Podíval se na ostatní šimpanze, kteří všichni úzkostlivě brebentili – a rozhodl se. Zvedl kámen.

Největší překvapeně zachrčel. Šimpanzi nepoužívali kameny jeden proti druhému. Kameny jsou jenom pro odhánění vetřelců. Porušoval tím společenské zvyklosti.

Největší vřeštěl, mával na ostatní, bušil do země, vyrážel ze sebe zlostné hučivé skřeky. Potom zaútočil.

Leon vší silou hodil. Zasáhl Největšího do prsou a srazil ho na zem.

Největší se rychle zvedl, rozzuřenější než předtím. Jápan před ním spěšně couval a zoufale toužil dát se na úprk. Leon cítil, jak se mu kontrola vymyká z ruky – a zahlédl další kámen. Vhodná velikost, dva kroky za ním. Nechal Jápana obrátit se k útěku, potom se zastavil a podíval se na kámen. Jápan jej nechtěl zvednout. Zmocňovala se ho panika.

Leon do šimpanze vléval svou zuřivost, nutil dlouhé ruce natáhnout se k zemi. Ruce nahmátly kámen, zatápaly, uchopily jej. Čistě jen svým hněvem přiměl Jápana obrátit se čelem k Největšímu, jenž se na něj řítil. Leonovi připadalo, že se Jápanova ruka zvedá mučivě pomalu. Vložil se do hodu, co to jen šlo. Kámen zasáhl Největšího do obličeje.

Největší zavrávoral. Do očí mu stékala krev. Jápan zachytil její železitý pach smíšený s pronikavým pachem rozhořčení.

Leon přiměl roztřeseného Jápana se zastavit. Poblíž leželo několik opracovaných kamenů, které vyrobily samice k osekávání listů z větví. Zvedl jeden s oštípaným ostřím.

Největší omámeně kroutil hlavou.

Jápan se rozhlédl po vážných, nehybných tvářích tlupy. Nikdo ještě neuhodil kamenem člena tlupy, natožpak Největšího. Kameny jsou pro Cizí.

Dlouhé šokované ticho se protahovalo. Šimpanzi stáli jako přirostlí k zemi. Největší bručel a nevěřícně civěl na krev, jež mu kapala do ruky obrácené dlaní vzhůru.

Jápan udělal krok a zvedl zubatý kámen ostřím před sebe. Hrubé ostří, ale přece jen ostří.

Největší roztáhl chřípí a vrhl se na Jápana. Jápan máchl kamenem do vzduchu a těsně minul čelist Největšího.

Největší vytřeštil oči. Houkal, funěl, házel hlínu, skučel. Jápan jenom stál na svém místě s kamenem v ruce. Největší předváděl svůj hněv dlouho, ale neútočil.

Tlupa to zaujatě sledovala. Přiběhla Sheela a postavila se vedle Jápana. Bylo by proti protokolu, aby se samice účastnila rituálů vyjasňování nadřazenosti mezí samci.

Její krok signalizoval, že střetnutí skončilo. Ale Přikrčený to nebral na vědomí. Znenadání zaskučel, zabušil do země a přiběhl, aby se postavil vedle Jápana.

Leona to překvapilo. S Přikrčeným by proti Největšímu snad mohl obstát. Nebyl takový hlupák, aby si myslel, že tenhle jeden pat Největšího zastaví. Přijdou další výzvy a on je bude muset vybojovat. Přikrčený by byl užitečný spojenec.

Uvědomil si, že přemýšlí podle Jápanovy pomalé, tlumené logiky. Vzal za své, že boj o postavení v šimpanzí tlupě je daná realita, největší cíl jeho života.

Ten objev ho polekal. Věděl, že proniká do Jápanovy mysli a přebírá řízení některých jeho funkcí průsakem z podvědomí, z hluboko pohřbeného gyra o velikosti vlašského ořechu. Ale nenapadlo ho, že šimpanz bude pronikat do něj. Jsou snad už nerozlučně spojem v propletené síti, která rozptyluje mysl a osobnost?

Přikrčený stál vedle něj, blýskal očima na ostatní šimpanze, hraď se mu vzdouvala. Jápan se cítil úplně stejně, bláznivě přibitý k této chvíli. Leon si uvědomil, že musí něco udělat, nějak přerušit tenhle cyklus nadřízenosti a podřízenosti, který Jápana ovládal na hluboké neurologické úrovni.

Obrátil se k Sheele. Už venku? zaznakoval.

Ne. Ne. Její šimpanzí obličej zbrázdila úzkost.

Odejít. Mávl ke stromům, ukázal na ni a potom na sebe.

Bezmocně rozhodila rukama.

Bylo to k vzteku. Potřeboval jí toho tolik sdělit a musel si vystačit s několika stovkami znaků. Zabrebentil vysokým hlasem a marně se snažil přimět šimpanzí rty a patro k formování slov.

Nebylo to k ničemu. Už se o to dřív ze zvědavosti ledabyle pokoušel, ale teď zoufale chtěl a žádné vybavení nefungovalo. Ani nemohlo. Evoluce formovala mozek a hlasivky současně. Šimpanzi se vískají, lidé mluví.

Otočil se zpátky a zjistil, že úplně zapomněl na spor o postavení v tlupě. Největší se na něj mračil. Přikrčený stál na stráži, zmatený nečekanou ztrátou zájmu nového vůdce o střetnutí – a také jeho gestikulací k pouhé samici.

Leon se vztyčil do co největší výšky a zamával kamenem. To vyvolalo žádaný účinek. Největší o kousek couvl a zbytek tlupy popolezl blíž. Leon přiměl Jápana směle vykročit kupředu. Teď už mu to příliš námahy nedalo, protože Jápan si to ohromně užíval.

Největší ustoupil. Samice ho obešly a blížily se k Jápanovi.

Kéž bych ho mohl přenechat k potěšení samicím, pomyslel si Leon.

Pokusil se znovu odpojit. Nic. Mechanismus na turistické základně nefungoval. A něco mu napovídalo, že se opravy nedočká.

Podal ostrý kámen Přikrčenému. Šimpanz se zatvářil překvapeně, ale vzal si jej. Leon doufal, že šimpanzi symboliku toho gesta pochopí, protože neměl čas zabývat si šimpanzí politikou. Přikrčený potěžkal kámen a podíval se Jápana. Potom vykřikl mocným, burácivým hlasem, plným radosti a vítězoslávy.

Leon byl docela rád, že Přikrčený rozptýlil pozornost tlupy. Vzal Sheelu za paži a odvedl ji mezi stromy. Nikdo se za nimi nevydal.

Ulevilo se mu. Kdyby se na ně nalepil další šimpanz, potvrdilo by to jeho podezření. Ruben by je mohl sledovat.

Přesto ovšem, připomněl si, nepřítomnost důkazů není důkazem nepřítomnosti.

* * *

Lidé dorazili rychle, s rámusem a rachotem.

On a Sheela už byli nějakou dobu v lese. Na Leonovo naléhání se vzdálili několik kilometrů od tlupy. Jápan a Sheela jevili sílící známky úzkosti z odloučení od tlupy. Zuby mu cvakaly a očima nervózně těkal po každém podezřelém pohybu. Bylo to přirozené, neboť osamocení šimpanzi jsou zranitelnější.

Přistání lidí jeho pocity nijak nezlepšilo.

Nebezpečí, zaznakoval Leon a přiložil ruku k uchu, aby naznačil hluk nedaleko přistávajících letounů.

Sheela zaznakovala: Kam jít?

Pryč.

Energicky zavrtěla hlavou. Zůstat tady. Oni dostat my.

To ano, ale ne v tom smyslu, v jakém to myslela ona. Leon ji rázně zarazil zavrtěním hlavy. Nebezpečí. Neměli nikdy v úmyslu tlumočit si prostřednictvím znaků složité myšlenky a on si teď připadal bezmocný, neschopný sdělit jí svá podezření.

Leon si přejel rukou po krku, aby naznačil podřezávání. Sheela se zamračila.

Sehnul se a přiměl Jápana zvednout klacík. Do měkké hlíny se mu podařilo napsat:

AGENTI IMPERIÁL INDUSTRIE. CHTĚJÍ NÁS ZABÍT.

Sheela se zatvářila užasle. Kelly pravděpodobně jednala s předpokladem, že nemožnost odpojení je způsobena dočasnou poruchou. Na to však porucha trvala příliš dlouho. Hlučné a rušivé přistání lidí jeho tušení potvrdilo. Normální tým by zvířata tolik nevyrušoval. A nikdo by se nevydával přímo pro ně. Spravili by vnořovací přístroj, kde vězela příčina problému.

DRŽÍ NÁS TADY, ZABIJÍ NÁS, SVEDOU TO NA ZVÍŘATA.

Měl pro své přesvědčení dost argumentů, pozvolné hromadění drobných náznaků v Rubenově chování. A také odhad, že smrt při ‚nehodě‘ během vnoření do šimpanze je dostatečně věrohodná na to, aby unikla vyšetřování.

Lidé se hlučně pustili do činnosti. Bylo jich ale dost na to, aby ho začala brát vážně. Sheela přimhouřila oči a svraštila velké obočí. Kam? signalizovala.

Neměl žádný znak pro tak abstraktní pojem, a proto naškrábal klacíkem: KAMKOLIV. Opravdu neměl žádný plán.

PODÍVÁM SE, napsala do hlíny. Vydala se za hlukem lidí rozcházejících se po dně údolí pod nimi. Šimpanzům byly ty řinčivé zvuky notně protivné. Leon ji nehodlal pustit z dohledu. Šel s ní. Odháněla ho mávnutím, ale on zavrtěl hlavou a držel se za ní. Vzdala to a nechala ho jít s sebou.

Proplétali se křovím, dokud dole nezahlédli výsadek. Několik set metrů od nich se rozvíjela rojnice a obkličovala prostor, kde se předtím zdržovala tlupa. Leon zamžoural. Šimpanzí zrak nebyl na dálku příliš dobrý. Lidé naproti tomu kdysi bývali lovci a dalo se to poznat už podle očí.

Nepřítomně pomyslel na skutečnost, že téměř všichni lidé potřebují ve čtyřiceti pomůcky pro nápravu zraku. Buď civilizace oči příliš zatěžuje, anebo prehistoričtí lidé nežili tak dlouho, aby je potíže s očima připravily o kořist. Oba závěry nutily k vážnému zamyšlení.

Oba šimpanzi sledovali lidi, volající na sebe, a uprostřed nich Leon zahlédl Rubena. To jeho podezření potvrzovalo. I skutečnost, že každý muž i žena nesli zbraň.

Pod svým strachem vycítil něco silného a temného.

Jápan se třásl, pozoroval lidi a myslí se mu šířila zvláštní bázeň. Lidé se v té chvějivé dálce zdáli neskutečně vysocí a pohybovali se s majestátní houpavou elegancí.

Leon se vznášel nad tím výronem emocí a odrážel jeho silné účinky. Posvátná úcta k těm vzdáleným vysokým postavám pocházela ze šimpanzovy matné minulosti.

To ho překvapovalo, dokud si to nepromýšlel. Konec konců zvířata jsou vychovávána mnohem chytřejšími a silnějšími dospělými. Většina druhů je na tom stejně jako šimpanzi, naprogramovaná evolucí na dominanci a hierarchii. Bázeň je přizpůsobivá.

Když se setkali se vznešenými lidmi s drtivou silou, schopnými udílet tresty a odměny – doslova život a smrt – zmocnilo se jich něco jako náboženské zanícení. Matné, neostré, ale silné.

Na povrchu té horké, tropické emoce se vznášel pocit uspokojení z prostého bytí. Jeho šimpanz byl šťastný, že je šimpanz, i když viděl bytost očividně ho převyšující mocí i myšlením.

Ironie, pomyslel si Leon. Jeho šimpanz právě vyvrátil další údajně výlučně lidský znak: samolibou výsadu být jediným živočichem, který si libuje v samolibosti.

Vytrhl se ze svého zahloubání. Jak lidské je přemítat i ve smrtelném nebezpečí.

NEMOHOU NÁS NAJÍT ELEKTRONICKY, naškrábal do písku.

MOŽNÁ SEM PŘÍSTROJ NEDOSÁHNE, napsala.

RUBEN SABOTOVAL SPOJENÍ, vyryl. Kousla se do rtu a přikývla.

Jít. My jít, zaznakoval.

Sheela přikývla a oba se rychle odkradli pryč. Jápan jen váhavě opouštěl přítomnost uctívaných lidí a jeho nohy kladly odpor.

* * *

Využívali šimpanzí způsob obchůzky. On i Kelly nechali převzít iniciativu šimpanze, experty na tichý pohyb, dávající pozor na každou větvičku. Když nechali lidi za sebou, šimpanzi se začali chovat ještě opatrněji. Šimpanzi mají málo nepřátel, ale v divočině může lehký závan pachu jediného predátora kdykoliv změnit situaci.

Jápan vyšplhal na vysoké stromy a celé hodiny obhlížel otevřenou krajinu vpředu, než se odvážil dál. Vážil význam stop v podobě páchnoucích výkalů, lehkých otisků, nalomených větví.

Scházeli dolů napříč dlouhým úbočím údolí a drželi se přitom v pralese. Když Leon jako všichni hosté dostal velkou barevně značenou mapu oblasti, jenom ji přelétl pohledem a nyní měl velké potíže vybavit si ji. Zorientoval se, teprve když poznal vzdálené špičaté pahorky. Kelly postřehla potok klikatící se k hlavní řece, a to pro ně byla další pomoc, ale stále nevěděli, kde leží turistická základna. Nebo jak daleko.

Tam? zaznakoval Leon a ukázal na vzdálený hřeben.

Ne. Tam, prosazovala Kelly.

Daleko. Ne.

Proč?

Nejhorší na tom všem bylo, že nemohli mluvit. Nemohl zřetelně říci, že vnořovací technika funguje nejlépe na rozumně krátkou vzdálenost, řekněme na méně než sto kilometrů. A bylo rozumné mít využívané šimpanze snadno dosažitelné letounem. Ruben a ostatní se k tlupě dostali rozhodně brzy.

Je, trval na svém.

Ne. Ukázala podél údolí. Možná tam.

Mohl jenom doufat, že Kelly má aspoň rámcovou představu. Jejich znaky nedostačovaly a jeho se začínala zmocňovat stále silnější všeobecná podrážděnost. Šimpanzi intenzivně vnímali a cítili, ale byli příliš omezení.

Jápan ji dával najevo házením větví a kamenů a bušením na kmeny stromů. Příliš to nepomáhalo. Potřeba mluvit byla jako tlak, kterému nemohl ulevit, a Kelly se cítila stejně. Sheela rozmrzele brebentila a bručela.

Pod svou myslí vnímal doutnající Jápanovu přítomnost. Dosud nikdy spolu takhle dlouho nebyli a mezi oběma nesourodými systémy myšlení panovalo pnutí. Jejich nestabilní sloučení bylo teď pod větším tlakem.

Sedět. Ticho. Udělala to. Přiložil si prohnutou dlaň k uchu.

Špatný přijít?

Ne. Poslouchat… Leon v úzkých ukázal na Sheelu samotnou. Výraz nechápavosti v obličeji šimpanzice. Načmáral do hlíny: ZJISTIT OD ŠIMPANZŮ. Sheela otevřela ústa a přikývla.

Dřepěli v úkrytu trnitých keřů a naslouchali zvukům pralesa. Když Leon povolil šimpanzovi sevření, silně k němu doléhaly šelesty a šramoty. V šikmých sloupech světla pronikajícího příkrovem větvoví visel prach. Od země stoupaly pachy, chemičtí poslové, kteří Jápanovi prozrazovali možnou potravu, měkkou hlínu k odpočinku, kůru ke žvýkání. Leon jemně zvedl Jápanovi hlavu, aby se rozhlédl přes údolí na vrcholky… zasnil se… a ucítil jemnou rezonanci.

Pro Jápana mělo údolí nevýslovný význam. Jeho tlupa je naplnila zřetelnými emocemi spojenými s rozsedlinou, do níž spadl jeden přítel a zabil se, s místy, kde tlupa našla hromady plodů, kde narazila na dvě kočkovité šelmy a bojovala s nimi. Byla to složitá krajina prostoupená pocity, šimpanzí mechanismus paměti.

Leon zlehka ponoukal Jápana k přemýšlení o tom, co se nachází za hřebenem, a v odpověď ucítil nejasnou úzkost. Směřoval do jejího jádra – a Jápanovi na mysli vytanul obraz lemovaný strachem. Mohutný hranatý obrys na pozadí chladného nebe. Turistická základna.

Tam, ukázal Kelly.

Jápan měl na to místo prosté, silné, znepokojivé vzpomínky. Jeho tlupu tam odvezli, vybavili implantáty, které umožňovaly vnoření, a vysadili ji zpátky do jejího teritoria.

Daleko, znakovala Kelly.

My jít?

Obtížný. Pomalý.

Zůstat tady ne. Oni chytit.

Kelly se zatvářila tak skepticky, jak jen šimpanz může. Boj?

Myslela tím bojovat s Rubenem tady? Nebo bojovat, až dorazí na turistickou základnu? Tady ne. Tam.

Kelly se zamračila, ale smířila se s tím. Neměl žádný opravdový plán, jenom představu, že Ruben hledá šimpanze tady venku a možná na ně není připraven na základně. On a Kelly by tam mohli získat k dobru nějaký moment překvapení. Jak, to neměl ponětí.

Dívali se na sebe a oba se snažili zachytit nějaký záblesk toho druhého v cizím obličeji. Sheela si mnula ušní lalůček, Kellyino oblíbené gesto, když se potřebovala uklidnit. Pochopitelně ho to rozechvělo. Ale mohl říci tak málo… V tu chvíli před ním jasně vyvstala beznadějnost jejich situace.

Ruben se zjevně pokoušel Leona a Kelly zabít prostřednictvím Jápana a Sheely. Co se stane s jejich vlastními těly? Bylo známo, že šok z prožití cizí smrti ve vnoření bývá smrtelný. Jejich organismus selže na následky neurologického šoku, aniž by vůbec nabyli vědomí.

Uviděl slzu kanoucí po obličeji Sheely. Také věděla, jak beznadějné jsou jejich vyhlídky. Sevřel ji do náruče, a když se rozhlédl po vzdálených horách, překvapilo ho, že i on má v očích slzy.

* * *

S řekou nepočítal. Lidé, zvířata – tyhle problémy v úvahu vzal. Odvážili se dolů k valící se vodě tam, kde se mohli pod ochranou pralesa nejvíc přiblížit k úseku, ve kterém se tok rozšiřoval, a tedy mohl poskytnout nejmělčí místo k přebrodění.

Ale vydatnou řeku, jež šuměla a vířila údolím, nebylo možné přeplavat.

Přesněji řečeno Jápan ji nemohl přeplavat. Leon jemně vedl šimpanze kupředu a opatrně přestával kdykoliv se mu roztřásly svaly, nebo se pomočil úzkostí. Kelly měla obdobné problémy a to je zpomalovalo. Noc strávená ve vysokých větvích oba šimpanze uchlácholila, ale teď v půli dopoledne se všechny příznaky stresu vrátily, když Jápan strčil jednu nohu do řeky. Chladný bystrý proud.

Jápan s vystrašeným vřískáním odtancoval zpátky na úzkou pláž.

Jít? zaznakovala Kelly/Sheela.

Leon uklidnil svého šimpanze a oba se ho snažili přimět, aby se pokusil plavat. Sheela dávala najevo jenom nepatrnou úzkost. Leon pronikl do bažinatých hlubin Jápanovy paměti a našel klubko rozrušení soustředěné okolo matné vzpomínky na to, jak se jako mládě málem utopil. Když mu Sheela pomáhala, ošíval se a nakonec od vody znovu utekl.

Jít! Sheela zamávala dlouhýma rukama po proudu i proti proudu a zlostně zavrtěla hlavou.

Leon usoudil, že Sheela/Kelly má dostatečně zřetelné šimpanzí vzpomínky na řeku a že jednodušší přechod než tenhle nezná. Pokrčil rameny a rozhodil rukama s dlaněmi obrácenými vzhůru.

Nedaleko se páslo velké stádo gigantilop a některé z nich se vydaly za lepší trávou na druhý břeh řeky. Pohazovaly velkými hlavami, jako by se šimpanzům vysmívaly. Řeka nebyla hluboká, ale pro Jápana to byla nepřekročitelná zeď. Leon lapený v pasti Jápanova nepřekonatelného strachu zuřil, ale nemohl udělat nic.

Sheela přecházela sem a tam po břehu. Rozčileně houkala a mžourala k obloze. Pak překvapeně otočila prudce hlavu. Leon sledoval její pohled. Přes údolí se k nim blížil letoun.

Jápan doběhl do krytu stromů dřív než Sheela, ale ne o mnoho. Stádo gigantilop bylo ze vzduchu naštěstí nápadnější než oni. Ukrývali se v houštinách, zatímco stroj systematicky kroužil kolem a pátral. Leon musel potlačovat Jápanovy narůstající obavy představami scén plných klidu, míru a potravy, zatímco se se Sheelou navzájem vískali.

Letoun konečně odletěl. Budou se muset co nejméně vystavovat na otevřených pláních.

Vydali se sbírat plody. Myšlenky se mu točily bez užitku dokola a zmocnila se ho trpká sklíčenost. Je v pěkné pasti, pěšák v politice. Ještě horší je, že Kelly je v ní také. Leon není mužem činu. Ani šimpanzem činu, pomyslel si zamračeně.

Když se s několika trsy přezrálých plodů vracel do jejich keřů nad řekou, uslyšel praskání. Přikrčil se a vyplížil se nahoru oklikou až ke zdroji praskavých zvuků. Sheela lámala větve stromů. Když se přiblížil, netrpělivým zamáváním ho pobídla, obvyklé šimpanzí gesto pozoruhodně podobné lidskému.

Na zemi měla narovnaných půl tuctu silných větví. Odebrala se k blízkému tenkému vytáhlému stromu a oloupala z něj v dlouhých pruzích kůru. Ten hluk Jápana zneklidňoval. V šelmách vzbudí takový neobvyklý zvuk zvědavost. Rozhlížel se pralesem po nebezpečí.

Sheela k němu přiběhla a pleskla ho po tváři. Klacíkem na zem napsala: VOR.

Leon přiložil ruku k dílu a připadal si obzvlášť hloupě. Pochopitelně. Zhloupl snad vinou vnoření do šimpanze? Zhoršuje se ten efekt s časem? I kdyby z téhle situace vyvázl, bude zase sám sebou? Mnoho otázek a žádné odpovědi. Pustil je z hlavy a pracoval dál.

Svázali větve dohromady kůrou, hrubou, ale použitelnou. Našli dva menší padlé stromy a využili je ke zpevnění okrajů voru. Já, ukázala Sheela a naznačila tlačení voru.

Nejdříve trénink. Jápanovi se líbilo sedět na voru v křoví. Šimpanz účel voru očividně ještě nechápal. Protahoval se na palubě, z výhonků a rozhlížel se po vrcholcích stromů šustících v teplém větru.

Po dalším kole vzájemného probírání srsti odnesli neumělou plošinu z větví k řece. Nebe bylo plné ptáků, ale neviděli žádná letadla.

Spěchali. Jápan se zdráhal vstoupit na vor napůl spuštěný do řeky, ale Leon vyvolal vzpomínky naplněné vřelými pocity a ty šimpanzovo rozbušené srdce, jehož tep Leon cítil v Jápanových žilách, uklidnily.

Jápan se opatrně usadil na větvích. Sheela odrazila od břehu.

Tlačila usilovně, ale proud řeky je brzy strhl. Jápan se vyděsil.

Leon přiměl Jápana zavřít oči. Šimpanzův dech se zpomalil, ale úzkost se míhala jeho myslí jako blýskání v oblacích před bouří. Houpání voru dokonce pomáhalo, protože nutil Jápana soustředit se na bouřící se žaludek. Jednou oči otevřel, když do voru narazil plující kus dřeva, ale závratný pohled na vodu všude kolem ho přiměl je zase okamžitě pevně zavřít.

Leon jí chtěl pomoci, ale z bušení Jápanova srdce věděl, že nemá daleko k panice. Ani se nemohl podívat, jak se Sheele vede. Musel nevědomě sedět a jenom citem sledovat, jak postrkuje vor.

Hlasitě oddechovala a snažila se vor udržovat nasměrovaný proti tlaku řeky. Na Jápana stříklo trochu vody. Trhl sebou, vykvikl a úzkostlivě zahrabal nohou, jako by se chtěl dát na útěk.

Náhlé zakymácení. Sheelino heknutí přerušilo zabublání a on ucítil, jak se vor roztočil ve zrychlujících se proudech. Odporné motání…

Jápan se neohrabaně postavil. Otevřel oči.

Vířící voda, nestabilní vor. Podíval se pod sebe a uviděl, že se větve rozestupují. Zachvátila ho panika. Leon se pokoušel promítat uklidňující obrazy, ale vichřice hrůzy je odvála.

Sheela plavala za vorem, ale ten nabíral rychlost. Leon přiměl Jápana dívat se na protější břeh, ale to bylo všechno, co mohl udělat, než šimpanz začal vřeštět a poskakovat po voru sem a tam ve snaze najít pevné místo.

Nebylo to k ničemu. Větve se uvolnily z úvazků a plošinu zalila studená voda. Jápan zavřískl. Skočil, upadl, převalil se a zase vyskočil na nohy.

Leon vzdal jakoukoliv snahu ho ovládat. Jediná naděje spočívala ve využití příhodného okamžiku. Vor se po délce rozštěpil a polovina, na níž se nacházel Jápan, se stočila daleko napříč proudu. Jápan odskočil od kraje a Leon ho v tom podporoval, přiměl ho udělat pár kroků navíc. Po dvou odrazech přepadl šimpanz přes palubu – na straně protějšího břehu.

V tu chvíli Jápan propadl slepé panice. Leon ho nechal mlátit rukama i nohama – ale ve správný okamžik dodával pohybům záběr. On plavat uměl, Jápan ne.

Téměř bezhlavé plácání udrželo Jápanovi po většinu času hlavu nad vodou. Dokonce trochu postupoval. Leon se soustředil na křečovité pohyby a nevšímal si studené vody – a pak se objevila Sheela s ústy dokořán.

Popadla ho za zátylek a postrčila ho ke břehu. Jápan se s ní snažil prát, vyšplhat na ni. Sheela ho praštila do zubů. Zalapal po dechu. Vlekla ho ke břehu.

Jápan byl jako omráčený. To Leonovi poskytlo příležitost kopat nohama tempa. Opřel se do toho, uprostřed šumu a bublání nemyslel na nic jiného, hrudník se mu vzdouval… a po zdánlivé věčnosti ucítil pod nohama oblázky. Na kamenitý břeh už se Jápan vyhrabal sám.

Nechal šimpanze, aby se zahříval popleskáváním a poskakováním. Sheena se vynořila z vody celá urousaná a zmáčená a Jápan ji vděčně sevřel do náruče.

* * *

Chůze znamená energii a Jápan žádnou neměl.

Leon se snažil šimpanze přimět k ukrajování vzdálenosti, ale nyní museli stoupat těžko schůdnými roklemi, z nichž některé byly plné překážek a porostlé mechem. Klopýtali, brodili se, šplhali a občas se jenom plazili po stěnách údolí. Šimpanzi nacházeli zvířecí stezky, což jim cestu trochu usnadňovalo.

Jápan se často zastavoval kvůli potravě, nebo jenom proto, aby nečinně hleděl do dálky. Zamlženou myslí se třepetaly tiché myšlenky jako můry a vznášely se na proudech emocí, jež vířily vlastním rytmem.

Šimpanzi nebyli stavění na dlouhodobé projekty. Postupovali pomalu. Snesla se noc a oni museli vyšplhat na stromy. Cestou si natrhali nějaké ovoce.

Jápan spal, ale Leon ne. Nemohl usnout.

Jejich životy byly ve stejném ohrožení jako životy šimpanzů, ale ty podřimující mysli, v nichž byli on a Kelly na návštěvě, žily tímhle způsobem odjakživa. Pralesní noc prosakovala do myslí šimpanzů jako tichý déšť informací, zpracovávaných, zatímco spali. Jejich mozky přiřazovaly prchavé zvuky známým zdrojům, které nepředstavovaly hrozbu, a nevytrhovaly šimpanze ze spánku.

Leon neznal jemné známky nebezpečí, a proto pokládal každé zašustění a zachvění ve větvích za tiše našlapující hrozbu. Spánek na něj přišel proti jeho vůli.

V prvním bledém přísvitu rozbřesku se Leon probudil a uviděl vedle sebe hada. Ovíjel se jako zelené lano kolem povislé větve a zaujímal útočný postoj. Díval se na něj a Leon ztuhl.

Jápan se probudil z hlubokého spánku. Uviděl hada, ale nezareagoval poděšeným trhnutím, jak se Leon obával.

Uplynula dlouhá chvíle a Jápan jenom jednou mrkl. Had zcela znehybněl a Jápanovi začalo srdce bít rychleji, ale ani on se nepohnul. Potom se had rozvinul a odplazil a mlčenlivé vyjednávání skončilo. Jápan nepředstavoval pravděpodobnou kořist, zelený had nechutnal dobře a šimpanzi byli dost chytří, aby si nepřidělávali zbytečné problémy.

Když se Sheela probudila, slezli k blízkému zurčivému potoku, aby se napili a cestou posnídali nějaké listí a něco křupavého hmyzu. Oba šimpanzi nenuceně odtrhávali tlusté černé suchozemské pijavice, které se na ně v noci přisály. Z nacucaných červů se Leonovi zvedal žaludek, ale Jápan je odtrhával se stejnou ledabylostí, s jakou by si Leon zavazoval rozvázanou tkaničku u boty.

Jápan se napil a Leon postřehl, že šimpanz necítí žádnou touhu se umýt. Leon se normálně sprchoval dvakrát denně, před snídaní a před večeří, a připadal si nesvůj, když se zpotil, ale tohle nemyté tělo mu nevadilo. Je jeho častá očista hygienické opatření stejně jako časté šimpanzí vískání? Nebo vznešený civilizační návyk? Matně si vzpomínal, že jako chlapec vydržel při zábavě zpocený a šťastný celé dny a nesnášel vany a sprchy. Jápan ho nějakým způsobem vrátil k jednoduššímu cítění sebe sama, smířeného s ušmudlaným světem.

Jeho pohoda netrvala dlouho. Na pahorku zahlédli rabiány, Jápan zachytil jejich pach, ale Leon neměl přístup do té části šimpanzova mozku, kde vznikaly asociace pachu a obrazu. Věděl jenom, že Jápana něco rozrušilo a že nakrčil široký nos. Pohled na krátkou vzdálenost jím trhl.

Silné zadky, jež poháněly jejich rychlé kroky. Krátké přední končetiny zakončené ostrými drápy. Velké hlavy se na pohled skládaly hlavně ze zubů, ostrých a bílých, a byly opatřeny ostražitýma očima se štěrbinovitými zorničkami. Pokrývala je hustá hnědá srst, jež se na mohutném ocase, pomocí kterého udržovali rovnováhu, měnila na huňatou.

Před několika dny, z bezpečí vysokého stromu, Jápan pozoroval, jak jich několik na pláních trhá a požírá měkké tkáně gigantilopy. Tihle sbíhali v rojnici po svahu, bylo jich pět. Sheela a Jápan se při tom pohledu zachvěli. Nacházeli se po větru od rabiánů, a proto se dali na ústup.

Tady nebyly žádné vysoké stromy, jenom křoví a mladé stromky. Leon a Sheela seběhli šikmo po svahu, aby se poněkud vzdálili, a potom před sebou uviděli holinu. Jápan ucítil lehký pach jiných šimpanzů doléhající sem odtamtud.

Mávl na ni: Jít! Ve stejnou chvíli se za nimi ozval sborový řev. Rabiáni je zvětřili.

Jejich sípavé vrčení se rozléhalo mezi hustými keři. Níž po svahu bylo ještě méně úkrytů, ale vzadu rostly větší stromy. Na ty by mohli vyšplhat.

Jápan a Sheela se na všech čtyřech rozběhli přes široké světlehnědé prostranství, ale nebyli dost rychlí. Vrčící rabiáni vtrhli do trávy za nimi. Leon vběhl mezi stromy – a přímo doprostřed šimpanzí tlupy.

Bylo jich několik desítek, překvapených a mrkajících. Nesouvisle zakřičel, zvědavý, jak se s nimi Jápan bude dorozumívat.

Nejbližší velký samec se otočil, vycenil zuby a zlostně zavřeštěl. Celá tlupa zareagovala, s rámusem popadla klacky a kameny a začala je házet – na Jápana. Jeden kámen ho trefil do brady, jeden klacek do stehna. Dal se na útěk, Sheela už několik kroků před ním.

Rabiáni uháněli přes holé prostranství. Ve spárkách drželi malé ostré kameny. Byli velcí a pevně stavění, ale při záplavě vřeštění a houkání od stromů zpomalili.

Jápan a Sheela vyběhli do trávy na holině a šimpanzi se hnali hned za nimi. Rabiáni se zastavili.

Šimpanzi zahlédli rabiány, ale nezastavili se, ani nezpomalili. Ve vražedné náladě stále pronásledovali Jápana a Sheelu.

Rabiáni stáli jako přibití a nervózně mávali pařáty.

Leon si uvědomil, co se děje, a v běhu zvedl větev. Drsně houkl na Sheelu. Ta ho viděla a napodobila ho. Uháněl přímo k rabiánům a mával přitom větví. Byl to nešikovný, zkroucený starý kus klacku, nepoužitelný, ale byl velký. Leon chtěl vypadat jako předvoj nějaké nepříjemnosti.

Ve zvířeném oblaku prachu a všeobecném chaosu uviděli rabiáni, jak se z lesa vynořuje velký houf rozzuřených šimpanzů. Vzali do zaječích.

S vřískotem utíkali ze všech sil ke vzdáleným stromům.

Jápan a Sheela utíkali z posledních sil za nimi. Když Jápan doběhl k prvním stromům, ohlédl se. Šimpanzi se zastavili v polovině cesty a stále energicky vřeštěli.

Zaznakoval Sheele: Jít, prudce zabočili a zamířili šikmo do svahu.

Jápan potřeboval jídlo a odpočinek, aby mu srdce přestalo poskakovat při každém zašustění. Sheela a Jápan se vysoko na stromě schoulili k sobě, chlácholili se a mazlili.

Leon potřeboval čas na přemýšlení. Kdo udržuje jejich těla na základně naživu? Bylo by chytré nechat je tam zůstat a namluvit ostatnímu personálu, že si dva praštění turisté vyžádali opravdu dlouhé vnoření.

Jeho myšlenky vzbudily v Jápanovi nervozitu, a proto tohoto způsobu myšlení zanechal. Lepší bude přemýšlet abstraktně. A bylo toho hodně, co potřeboval pochopit.

Biotechnici, kteří sem nasadili šimpanze a gigantilopy a ostatní zvířata, si hráli s genetikou rabiánů: Divoké časy biotechnické exploze v prvních letech století dovolovaly prakticky cokoliv. Možnosti dostupné nedlouho poté, ve druhém desetiletí, umožňovaly biotechnickým kutilům zkoušet jestli by dokázali proměnit vzdáleněji příbuzného primáta, paviána, v něco podobného člověku. Leonovi to připadalo jako zvrácený cíl, ale bylo to uvěřitelné. Vědci si rádi zahrávají.

Práce dospěly až ke stadiu lovu ve smečce. Ale rabiáni neměli nástroje kromě hrubě naostřených kamenů, příležitostně používaných k řezání masa, když už kořist skolili.

Za dalších několik milionů let, pod tvrdým tlakem evoluce, mohou být stejně chytří jako šimpanzi. Kdo potom vyhyne?

Toho však v tuto chvíli příliš nezajímalo. Opravdu zuřil, že se šimpanzi – jeho vlastní druh! – obrátili proti nim, dokonce i ve chvíli, kdy viděli rabiány. Proč?

Lámal si tou otázkou hlavu, protože si byl jistý, že narazil na něco, čemu potřebuje porozumět. Sociohistorie se musí takovými základními, zásadními impulzy zabývat. Reakce šimpanzů měla nepříjemně blízko k myriádám incidentů v lidské historii. Nenáviďte cizince.

Musí se té temné pravdě dostat na kloub.

Šimpanzi žijí v malých skupinách, nemají rádi šimpanze odjinud, rozmnožují se většinou v úzkém okruhu o počtu několika desítek jedinců. To znamená, že jakýkoliv genetický rys, který se náhodně objeví, se může prostřednictvím příbuzenského křížení rychle rozšířit na všechny členy tlupy. Pokud bude pro přežití tlupy výhodný, nesmlouvavý los náhody bude příznivější k přežití této tlupy. To je rozumné.

Jenže ten rys musí zůstat nezředěný. Tlupa výjimečně dobrých vrhačů kamenů bude po připojení k několikasetčlennému houfu pohlcena. Kontakt je přiměje rozmnožovat se mimo původní malý klan. Nepříbuzenské křížení: jejich genetické dědictví se rozplizne.

Dosažení rovnováhy mezi genetickými náhodami v malých skupinách a stabilitou velkých skupin – v tom spočívá ten trik. Některé šťastné tlupy mohou mít příznivé geny propůjčující jejich členům rysy, které jim pomohou vyrovnat se s dalšími nástrahami neustále se měnícího světa. Těm se povede dobře. K čemu to ale bude dobré, pokud tyhle geny nikdy nepřejdou do většího množství šimpanzů?

S trochou křížení mimo vlastní klan se ten rys rozšíří i do dalších tlup. Po prověření sítem času jej pochytí zase jiné. Šíří se.

To znamená, že je naopak příznivé vypěstovat si doutnající nepřátelství vůči cizincům, bezprostřední pocit, že jsou špatní. Nepařte se s nimi.

Malé tlupy si tedy uchovávají své výstřední rysy a některé prosperují. Ty přežívají dál; většina jich vyhyne. K evolučním skokům dochází rychleji v malých, zčásti izolovaných tlupách, jež se v malé míře navzájem kříží. Udržují svá genetická aktiva v jednom malém koši, v tlupě. Jenom příležitostně se páří s příslušníky jiné tlupy – často formou znásilnění.

Cena za to je vysoká: silné upřednostňování vlastní maličké skupiny.

Nesnášejí velké zástupy, cizince, hluk. Tlupy o méně než deseti členech jsou příliš náchylné podlehnout nemocem nebo predátorům; několik ztrát a skupina ztratí funkčnost. V příliš početné skupině zase přicházejí o koncentraci genů z příbuzenského křížení. Jsou velmi věrní své tlupě a poznávají se navzájem potmě podle pachu, dokonce i na velké vzdáleností. Protože mají mnoho společných genů, jsou obvyklé altruistické povahy.

Dokonce si váží hrdinství – neboť i když hrdina zahyne, jeho příbuzní dál předávají geny, které s ním mají společné.

I kdyby cizinci dokázali projít testem rozdílů ve vzhledu, chování, pachu, probírání srsti – i tehdy by přetrvávaly kulturní rozdíly. Nově příchozí s odlišným jazykem, zvyky nebo držením těla by působili odpudivě. Cokoliv, co slouží k odlišení tlup, pomáhá udržovat nenávist.

Každý malý genetický soubor by pak přírodní výběr tlačil k tomu, aby zdůrazňoval nezděděné rozdíly – dokonce i nahodilé, se zdatností k přežití související jen málo – a tak by se mohla vyvinout kultura. Jako kdysi u lidí.

Rozmanitost jejich vzájemných kmenových odlišností brání naředění genetických vloh. Dbají na pradávné volání odměřeného, ostražitého kmenového povědomí.

Leon/Jápan se neklidně zavrtěl. Během přemýšlení začalo slovo oni v Leonových úvahách označovat jak šimpanze, tak lidi. Popis vystihoval oboje.

V tom spočívá klíč k řešení. Lidé zapadají do civilizace navzdory vrozenému kmenovému cítění, navzdory svému dědictví, společnému se šimpanzi. Je to zázrak!

Ale i zázraky vyžadují vysvětlení. Jak se civilizace dokázala udržet stabilní, když pracuje s tak hrubými tvory jako lidé?

Leon tu otázku dosud nikdy neviděl v tak jasném a zahanbujícím světle.

A neměl žádnou odpověď.

* * *

Vydali se dál navzdory otevřeně projevovanému, hlubokému neklidu svých šimpanzů.

Jápan čenichal něco, co ho přimělo těkat očima sem a tam. Leon ho celou svou zásobou uklidňujících myšlenek a jemných triků, které se už naučil, udržoval v pochodu.

Sheela měla větší potíže. Šimpanzici se nelíbilo trmácet se dlouhými strmými roklemi, jež se zařezávaly do hřebene. Cestu jim zahrazovaly spletité keře a obcházení je zdržovalo. V těchto nadmořských výškách bylo obtížnější najít nějaké plody.

Jápana neustále bolela ramena a paže. Šimpanzi chodí po všech čtyřech, protože jejich silné paže nesou velkou část váhy těla. Jelikož se pohybují na stromech i na zemi, nelze optimalizovat ani jeden z obou druhů pohybu. Sheela i Jápan sténali a kňučeli rozbolavělou únavou, jež ani na okamžik neopouštěla nárty, nohy, zápěstí ani paže. Ze šimpanzů nikdy nebudou průzkumníci dalekých krajů.

Nechávali své šimpanze často se zastavovat, aby si hrstí zmačkaných listů jako houbou opatřovali vodu z děr ve stromech. Běžné použití jednoduchých nástrojů. Neustále podezíravě čenichali.

Pach, který oba šimpanze dráždil, zesílil a byl stále zlověstnější.

Sheela šla napřed a byla za vrcholem hřebene první. Daleko pod sebou v údolí rozeznávali hranaté, tvrdé tvary turistické základny. Ze střechy se zvedl letoun a odvrčel údolím pryč. Pro ně nepředstavoval nebezpečí.

Vzpomněl si, jak tam před celým stoletím seděli na verandě se sklenkami v ruce a Kelly říkala: Kdybys zůstal v Helsinkách, mohlo by být po tobě. A když jsi v Helsinkách nezůstal…

Pustili se po strmém svahu dolů. Šimpanzi těkali pohledem po každém neočekávaném pohybu. Chladný vánek rozechvíval těch několik málo nízkých keřů a pokroucených stromů. Některé byly roztřepené, spálené a rozčísnuté bleskem. Srážely se zde vzduchové proudy stoupající z obou údolí. Tenhle skalnatý hřeben byl na hony vzdálen pohodlnému sídlu šimpanzů. Pospíchali.

Sheela se zastavila.

Z úkrytu se zvedlo pět rabiánů a utvořilo kolem nich pravidelný půlkruh.

Leon nepoznal, jestli je to stejná smečka jako předtím. Pokud ano, pak to byli zdatní smečkoví lovci, schopní neztrácet časem svůj cíl. Čekali vpředu, kde nebyly žádné stromy, na které by se dalo vylézt.

Rabiáni postupovali se strach nahánějící tichostí, jenom drápy jim zlehka cvakaly.

Leon zavolal na Sheelu a vyrazil ze sebe naprosto neupřímné zuřivé zvuky. Postupoval s rukama vysoko zdviženýma a mával pěstmi, aby vypadal co největší. Nechal to na Jápanovi a přemýšlel.

Tlupa rabiánů určitě dokáže přemoci dva osamělé šimpanze. Aby tohle přežili, musí rabiány nějak překvapit, nějak zastrašit.

Rozhlédl se kolem. Házení kamenů tady nepomůže. Jenom s matnou představou, co vlastně dělá, se odšoural doleva ke stromu rozštípnutému bleskem.

Sheela zahlédla, co dělá, a energicky doběhla ke stromu první. Jápan zvedl dva kameny a hodil je po nejbližším rabiánovi. Jeden ho trefil do boku, ale příliš mu neublížil.

Rabiáni je začali poklusem obkličovat. Volali na sebe sípavým vrčením.

Sheela skočila najeden vyschlý odštěpek dřeva. Ulomil se. Popadla jej a Leon pochopil, co zamýšlí. Byl dlouhý jako ona a založila si jej do ohbí lokte.

Největší rabián zavrčel a všichni se po sobě podívali.

Rabiáni zaútočili.

Nejbližší se vrhl na Sheelu. Nastavila mu tupý hrot, zasáhla ho do ramene a rabián zavřískl.

Leon uchopil tlustou štěpinu roztříštěného kmene. Nedařilo se mu ji ulomit. Za ním další skřek, následovaný Sheeliným vysokým, vyděšeným brebentěním.

Nejlepší bylo nechat šimpanze uvolnit napětí hlasovým projevem, ale slyšel v těch tónech strach a zoufalství a věděl, že to se ozývá i Kelly.

Pozorně si vybral menší odštěpek. Oběma rukama jej ukroutil, využívaje své váhy i mohutných ramenních svalů, a ulomil jej tak, aby na něm vznikla špička.

Oštěpy. To je jediný způsob, jak zůstat mimo dosah rabiáních drápů. Šimpanzi nikdy nepoužívali tak vyspělé zbraně. Evoluce k téhle Sekci ještě nedospěla.

Rabiáni je teď obklopovali ze všech stran. On a Sheela stáli zády k sobě. Sotva se rozkročil, musel odrážet útok velkého tmavého rabiána.

Ti ještě neměli představu, co to je oštěp. Rabián narazil na špici a uskočil. Děsivé zařvání. Jápan se strachy pomočil, ale něco v Leonovi ho mělo stále pod kontrolou.

Rabián se skučením couvl. Dal se na útěk. Uprostřed kroku se zastavil. Dlouhou chvíli nehybně váhal – a potom se obrátil zpět k Leonovi.

S novou sebedůvěrou se dal do klusu. Ostatní rabiáni přihlíželi. Doběhl k témuž stromu, ze kterého lámal dřevo Leon, a jediným záběrem ulomil dlouhý štíhlý odštěpek. Potom zamířil k Leonovi, zastavil se a jedním pařátem napřáhl bodec kupředu. Pohodil velkou hlavou, zadíval se na Leona a vysunul jednu nohu.

Leon šokované poznal šermířský postoj. Používal jej Ruben. Ruben řídí tohoto rabiána.

Bylo to dokonale logické. Takhle bude smrt šimpanzů vypadat zcela přirozeně. Ruben může tvrdit, že vyvíjí vnoření do rabiánů jako novou komerční aplikaci stejné techniky, která slouží pro vyjížďky v šimpanzích.

Ruben postupoval po opatrných krůčcích a držel teď dlouhý oštěp oběma pařáty. Při posledním kroku zakroužil oštěpem. Byl to toporný pohyb; pařáty byly v porovnání se šimpanzíma rukama hrubé. Ale rabián byl silnější.

Zaútočil rychlou fintou a výpadem. Leonovi se sotva podařilo uhnout stranou a odrazit oštěp svým klackem. Ruben rychle nabyl rovnováhy a napadl Leona zleva. Bodnutí, finta, bodnutí, finta. Leon zachytil všechny výpady svým úlomkem.

Dřevěné meče třeskly o sebe a Leon doufal, že se ten jeho nezlomí. Ruben svého rabiána ovládal dobře. Ten už se nepokoušel uprchnout jako předtím.

Leona zaměstnávalo odrážení Rubenových výpadů. Musel najít nějakou výhodu, jinak nakonec rozhodne rabiánova větší síla. Leon kroužil a odlákával Rubena od Sheely. Nacházela se sice stále v obklíčení dalších rabiánů, ale ti na ni neútočili. Všechna pozornost byla věnována těm dvěma postavám, které po sobě bodaly a parírovaly.

Leon vedl Rubena ke skalnímu výčnělku. Rabiánovi dělalo potíže držet oštěp rovně a musel se dívat na své pařáty, aby je natočil správně. To znamenalo, že dával menší pozor na to, kde jeho spárky nacházejí oporu. Leon dřevem švihal a bodal a byl neustále v pohybu, aby rabián musel dělat úkroky do strany. Ten šlápl velkým spárkem mezi několik hranatých kamenů, zapotácel se a zase získal rovnováhu.

Leon uskočil doleva. Rabián ukročil znovu, spárek se mu zvrtl a on klopýtl. Leon byl v mžiku na něm. Bodl ve chvíli, kdy se rabián díval pod nohy, kde najde pevnou oporu. Zasáhl rabiána naplno hrotem.

Ze všech sil zatlačil. Ostatní rabiáni zakvíleli.

Rabián odfrkující vztekem se pokusil sesmeknout z hrotu. Leon přiměl Jápana přikročit blíž a zarazit špičku hlouběji do těla. Zvíře drsně zasténalo. Jápan znovu zatlačil. Z rabiána vytryskla krev a pokropila hlínu. Kolena se mu podlomila a on padl na zem.

Leon střelil pohledem přes rameno. Ostatní se dali do pohybu. Sheela odrážela tři a vřeštěla na ně tak hlasitě, že to znervózňovalo i jeho. Jednoho už zranila. Po hnědé srsti mu stékala krev.

Ale ostatní neútočili. Pobíhali kolem, vrčeli a podupávali, ale blíž se neodvažovali. Byli zmatení. A učili se. Viděl, jak bystrýma, živýma očima obhlížejí situaci, tento nejnovější tah ve věčné válce.

Sheela vykročila a bodla nejbližšího rabiána. Ten se na ni se vzteklým zavrčením vrhl a ona ho bodla znovu, hlouběji. Vykvikl, otočil se – a dal se na útěk.

To ostatním, stačilo. Všichni odklusali a nechali svého druha ležet kňourajícího na zemi. Omámeným pohledem sledoval vytékající pramínek krve. Potom se mu zachvěla víčka a Ruben byl pryč. Zvíře ochablo.

Leon rozvážně zvedl kámen a rozbil mu hlavu. Byla to špinavá práce a on seděl nečinně uvnitř Jápana a nechal šimpanze, aby sám projevil svou temnou, doutnající zlost.

Potom se sehnul a prohlížel si rabiánův mozek. Gumovitou, závity pokrytou kouli obepínala jemná stříbřitá pavučina. Vnořovací obvody.

Odvrátil se od toho pohledu a teprve tehdy si všiml, že Sheela je zraněná.

* * *

Základna věnčila vrcholek skalnatého pahorku. Strmé rokle dodávaly úbočí vzhled unavené, vrásčité tváře. Úpatí hustě pokrývaly nepoddajné keře.

Jápan ztěžka oddechoval, když se trmácel drsnou, erozí tesanou krajinou. Noc byla v šimpanzím vidění strašidelná, chvějící se pole zelených a namodralých stínů. Pahorek byl jenom nepravidelnost v rozlehlejším svahu velké hory, ale šimpanzí zrak nedokázal vzdálenější rysy rozeznat. Šimpanzi žijí v úzkém, bezprostředním světě.

Před sebou zřetelně viděli prosvítat holou zeď ohraničující základnu. Mohutnou, pět metrů vysokou. A jak si vzpomínal z turistické obhlídky, posázenou skleněnými střepy.

Za ním se ozývalo sípání, jak Sheela namáhavě stoupala do svahu. Od rány v boku měla toporný krok a ztuhlý výraz v obličeji. Odmítla se ukrýt dole. Oba neměli daleko k vyčerpání a jejich šimpanzi šli jen neochotně, navzdory dvěma zastávkám na nasbírání plodů a larev a na odpočinek.

S pomocí svého chabého slovníku, mimiky a čmárání do hlíny ‚prodiskutovali‘ možnosti. Dva šimpanzi byli v těchto místech zranitelní. Takhle unavení a na nezvyklém území nemohli očekávat, že budou mít znovu takové štěstí jako s rabiány.

Nejlepší doba pro přiblížení k základně je noc. A ten, kdo tohle zosnoval, nebude čekat věčně. Poslední den se znovu dvakrát schovávali před letouny.

Odpočinout si přes den do další noci byla sice lákavá vyhlídka, ale Leona hnala zlá předtucha.

Stoupal šikmo po úbočí a vyhlížel nástražné dráty elektronické ochrany. O takových technických záležitostech nevěděl nic. Bude si muset dávat pozor na zjevné nástrahy a doufat, že bezpečnostní zařízení základny nepočítají s přemýšlejícími vetřelci. Šimpanzí zrak v marném světle rozeznával blízké předměty ostře a zřetelně, ale Leon nenašel nic.

Vybral si místo pod zdí, zastíněné stromy. Když se Sheela blížila, oddechovala mělce a hlasitě. Při pohledu vzhůru se zeď zdála obrovská. Nepřekonatelná…

Zvolna si prohlížel zemi kolem nich. Žádná známka pohybu. To místo Jápanovi podivně páchlo, něco na tom pachu nebylo v pořádku. Zvířata se možná od toho cizího areálu drží dál. To je dobře; stráž uvnitř bude méně ostražitá.

Zeď byla z hladkého betonu. A horní okraj přečníval ven, aby ji bylo ještě obtížnější přešplhat.

Sheela ukázala k místu, kde stromy rostly nejblíže zdi. Pařezy mezi nimi a zdí dokazovaly, že stavitelé nezapomněli na možnost, že by ji zvířata mohla přeskočit z větví. Ale některé stromy byly dost vysoké a jejich větve od vrcholku zdi dělilo jenom několik metrů.

Dokázal by šimpanz takovou vzdálenost přeskočit? Těžko, obzvlášť takhle unavený. Sheela ukázala na něj, potom na sebe, potom spojila ruce a udělala jimi houpavý pohyb. Mohli by se přes tu mezeru přehoupnout?

Díval se jí do obličeje. Stavitelé určitě nepředvídali dva šimpanze, kteří budou tímhle způsobem spolupracovat. Zamžoural na vrcholek. Na přešplhání příliš vysoko, i kdyby se mu Sheela postavila na ramena.

Ano, zaznakoval.

O pár chvil později, když ho držela za nohy, připraveného pustit se větve, ho přepadly pochybnosti.

Jápanovi trocha tělocviku nevadila, naopak byl rád, že je zase na stromě. Ale Leonův lidský úsudek neustále křičel, že to nemůže zvládnout. Přirozené šimpanzí nadání v konfliktu s lidskou opatrností.

Naštěstí neměl příliš času zaobírat se pochybnostmi sám o sobě. Sheela ho strhla z větve. Zůstal jí viset v rukou.

Měla nohy bezpečně ovinuté kolem tlusté větve a nyní ho začala rozhoupávat jako závaží na šňůře. Houpala jím sem a tam se stále větším výkyvem. Dopředu, dozadu, nahoru, dolů, v hlavě tlak z odstředivého zrychlení. Pro Jápana nic pozoruhodného. Pro Leona roztočený svět dech beroucího kroužení.

Otřely se o něj drobné větvičky a jemu ten hluk způsobil starosti, ale vzápětí na ně zapomněl, protože se mu hlava vyhoupla na úroveň vrcholku zdi.

Betonový okraj byl na vnitřní straně oblý, aby se o něj nemohl zachytit žádný hák.

Letěl zase dolů, hlavou napřed k zemi. A znovu nahoru do nižších větví a malé větvičky ho šlehaly do tváře.

Při příštím zhoupnutí vylétl ještě výš. Podél celého vrcholku se třpytilo silné sklo. Velmi profesionální práce.

Sotva měl čas uvědomit si, že ho pustila.

Vylétl obloukem nahoru, natáhl ruce – a jen tak tak se chytil přečnívajícího okraje. Kdyby se vrcholek zdi nevykláněl ven, byl by nedoskočil.

Nechal tělo narazit do zdi. Zahrabal nohama, aby našel nějakou oporu. Několik prstů se zachytilo. Vytáhl se nahoru, svaly napjaté a vyboulené – a vzepřel se na rukách. Nikdy předtím nedokázal docenit, o kolik je šimpanz silnější. Tohle by žádný člověk nedokázal. Vyškrábal se nahoru a pořezal si přitom paži a kyčel o sklo. Zvednout se na nohy a najít místo, kam by se postavil, byla choulostivá záležitost.

Příval vítězoslavného pocitu. Zamával na Sheelu, v koruně stromu neviditelnou.

* * *

Od této chvíle už to bylo jenom na něm. Náhle si uvědomil, že mohli zkusit vyrobit nějaké lano, splést liány. Potom by ji sem mohl vytáhnout. Dobrý nápad, ale příliš pozdě.

Nemělo smysl otálet. Areál byl mezi stromy částečně viditelný, svítilo několik světel. Naprosté ticho. Čekali předtím, až uplyne zhruba polovina noci, ale neměl nic víc než Jápanův pocit, aby mu napověděl, kdy je ta správná chvíle.

Pohlédl dolů. Těsně za prsty jeho nohou se blýskal žiletkový drát, zasazený do betonu. Opatrně se postavil mezi lesklé čárky. Mezi ostrými skleněnými zuby bylo místo právě tak na to, aby mohl stát. Výhled mu zakrýval jeden strom a v matném světle od základny se pod ním nedalo prakticky nic rozeznat. Přinejmenším to však znamená, že ani oni ho nemohou vidět.

Má skočit? Příliš vysoko. Strom, který ho zakrýval, rostl sice blízko, ale Leon do jeho koruny neviděl.

Stál a přemýšlel, ale nic ho nenapadalo. Sheela za ním zatím zůstala sama a on ji nerad nechával na místě, kde číhá nebezpečí, o kterých ani nevědí.

Přemýšlel jako člověk a zapomněl, že má schopnosti šimpanze.

Vpřed. Skočil. Větvičky praskaly a on ztěžka padal do stínů. Větve ho bodaly do obličeje. Napravo uviděl tmavý obrys, a tak skrčil nohy, s napřaženýma rukama se otočil – a zachytil větev. Snadno ji rukama obemkl a uvědomil si, že je příliš tenká, příliš tenká…

Zlomila se. Prasknutí mu v uších zaznělo jako hrom. V pádu větev pustil. Narazil zády na něco tvrdého, převalil se a tápal po nějakém záchytu. Prsty se mu sevřely kolem silné větve a on se na ní zhoupl. Konečně vydechl.

Listí šustilo, větve se kývaly. Nic víc.

Byl v polovině výšky stromu. Pobolívaly ho klouby, celá galaxie drobných bolístek.

Leon se zklidnil a přenechal další sestup Jápanovi. Pádem do koruny stromu nadělal velký hluk, ale na rozlehlém trávníku mezi sebou a svítící základnou neviděl žádné známky pohybu.

Vzpomněl si na Sheelu a zalitoval, že jí nemá jak dát vědět, že už je uvnitř. Když už na ni pomyslel, změřil si očima vzdálenosti od nejbližších stromů a zapamatoval si jejich rozmístění, aby našel cestu zpátky, kdyby musel prchat o život.

Co teď? Neměl žádný plán. Ani tušení.

Leon jemně pobídl Jápana – nervózního a unaveného, sotva ovladatelného – do shluku křovin o trojúhelníkovém půdorysu. Jápanova mysl byla jako obloha za bouře zbrázděná blesky. Nešlo ani tak o myšlenky jako spíš o klubka emocí tvořící se a blýskající okolo ostrých jader úzkosti. Leon trpělivě vyvolával uklidňující výjevy, až se Jápanovi zase zpomalil dech, a málem přeslechl šelestivý zvuk.

Škrábání drápů na dlážděném chodníku. Rychlý běh.

Oběhli trojúhelníkovou plochu keřů. Samý sval, hladká kůže, krátké nohy ukrajovaly ze zbývající vzdálenosti. Byli dobře vycvičení, aby vyhledali kořist a zabíjeli bez hluku a bez varování.

Jápanovi ty obludy připadaly cizí a děsivé. V panice před tou dvojicí střel ze svalů a kostí ustupoval. Černé pysky odhrnuté z bílých zubů, vyceněných pod zuřivýma očima.

Potom Leon ucítil, jak se v Jápanovi něco změnilo. Primitivní, instinktivní reakce zastavily jeho ústup a napjaly jeho tělo. Není čas na útěk, tedy bojuj.

Jápan se připravil do vyváženého postoje. Ti dva mohou jít po rukách, a proto je stáhl za sebe a přikrčil se, aby mohl lépe sklonit obličej.

Jápan měl zkušenosti se čtyřnohými smečkovými lovci, zděděné z dávné paměti předků, a od přírody věděl, že jdou po napřažených končetinách a krku oběti. Psi ho chtěli povalit, prokousnout mu krční tepnu, drásat a trhat v důležitých vteřinách překvapení.

Semkli se, svazky svalů a šlach, běželi téměř rameno na rameni, velké hlavy vztyčené – a skočili.

Ve vzduchu nemohou uhnout, věděl Jápan. A jsou nekrytí.

Jápan švihl oběma rukama vzhůru a chytil psy v letu za přední nohy.

S nohama přitisknutýma k sobě sebou hodil dozadu, ruce těsně pod jejich čelistmi. Transohaři mu setrvačností vylétli nad hlavu, když se převaloval.

Jápan se svalil na záda a prudce trhl. Náhlý tah vymrštil psy kupředu. Nemohli otočit hlavy tak, aby se mu zakousli do rukou.

Skok, chycení, rychlé zhoupnutí, máchnutí, přehození – to všechno se spojilo v odstředivý vír, který vystřelil transohaře přes překulujícího se Jápana. Ucítil, jak nohy psů praskají, a pustil je. Odlétli za něj s bolestným ňafáním.

Jápan udělal s hlavou schovanou mezi rameny úplný kotoul vzad a mohutným odrazem paží se přehoupl na nohy. Uslyšel řádné bouchnutí a cvaknutí přiražených čelistí. Žuchnutí, jak psi dopadli do trávy, neboť zlomené nohy nedokázaly ztlumit dopad.

Sápal se za nimi a dech mu hvízdal v hrdle. Snažili se zvednout, postavit se na zlomené nohy, aby se utkali se svou kořistí. Stále žádné štěkání, jenom lehké skučení bolestí, zlostné vrčení. Jeden procítěně a dost sprostě klel. Druhý ze sebe stále dokola vyrážel: „Parrrchante… Parrrchante…“

Zvířata ukládající se k spánku za nezměrné, truchlivé noci.

Vyskočil co nejvýš a nohama dopadl na obě těla. Přirazil jim chodidly krky k zemi a ucítil, jak kosti povolují. Věděl, že je po nich, ještě předtím, než ustoupil, aby se přesvědčil.

Jápanovi se radostí rozproudila krev. Leon dosud nikdy necítil takové chvějivé vzrušení, ani při prvním ponoření, kdy Jápan zabil Cizího. Vítězství nad těmito neznámými tvory se zuby a drápy, kteří se na vás vyřítí ze tmy, poskytovalo hluboké, povzbuzující potěšení.

Leon do boje nijak nezasáhl. Vítězství plně patřilo Jápanovi.

Leon si dlouho vychutnával chladný noční vzduch a oddával se rozechvělé extázi.

Pomalu se mu vracel rozum. Jsou tu další transohaři. Jápan na tyhle dva šel přesně tím správným způsobem. Takové štěstí se podruhé neopakuje.

Transohaře bylo na trávníku dobře vidět. Budou přitahovat pozornost.

Jápan se jich dotýkal nerad. Vyprázdnila se jim střeva a ten zápach se rozléval kolem. Když je odvlekl do křoví, zůstala po nich na trávě šmouha.

Čas. Čas. Někdo bude psy postrádat, přijde se porozhlédnout.

Jápan byl stále nabuzený svým vítězstvím. Leon toho využil, aby ve skrytu stínů přeběhl široký trávník. Energie tepala Jápanovi v žilách. Leon věděl, že to je pouhý chvilkový nával hormonů, překrývající těžkou únavu. Až opadne, bude Jápan jako omámený a těžko zvladatelný.

Co chvíli se zastavil, ohlížel se a zarýval si do paměti orientační, body. Možná se tudy bude muset vracet na útěku.

* * *

Bylo pozdě a většina základny tonula ve tmě. V technické části se však ze shluku oken linulo světlo, jež se Jápanovi zdálo neuvěřitelně pronikavé, zvláštní, horké.

Přeběhl tam a přitiskl se ke zdi. Bylo ku prospěchu věci, že Jápana tahle citadela božských lidí fascinovala. Z vlastní zvědavosti nakoukl do jednoho okna. Pod smaltovanými lustry se prostíral velký sál, který Leon poznával. Před celými staletími tam měli s dalšími pestře oděnými turisty sraz před výletem.

Leon využil šimpanzovy zvědavosti a nechal ho zabrousit za roh, kde, jak věděl, je vchod do dlouhé chodby. Dveře se k Leonovu překvapení volně otevřely. Jápan se procházel po hladkých dlaždicích chodby a zmateně si prohlížel vzory na stropě a stěnách, natřené fosforeskující barvou, jež vydávala uklidňující tlumené světlo slonovinové barvy.

Dveře jedné kanceláře byly otevřené. Leon přiměl Jápana přidřepnout a vystrčit hlavu zpoza zárubně. Nikdo tam nebyl. Byla to přepychová zašívárna s policemi až ke klenutému stropu. Leon si vzpomněl, že tady svého času seděl a bavil se o vnořování. To znamená, že vnořovací kóje jsou jenom o pár dveří dál na stejné…

Zavrzání podrážek na dlaždicích ho přimělo, aby se otočil.

Stál za ním odborný specialista Ruben a zvedal zbraň. V chladném světle připadala jeho tvář Jápanovi zvláštní, záhadně kostnatá.

K Leonovi dolehl příval Jápanovy zbožné úcty a on šimpanzovi nebránil, aby se jím nechal s tichým brebentěním vést kupředu. Jápan pociťoval bázeň, nikoliv strach.

Leon se podivoval, proč Ruben nic neříká, a potom si uvědomil, že by samozřejmě nemohl odpovědět.

Ruben se napjal a hlaveň ošklivé zbraně opsala oblouk. Kovové cvaknutí. Jápan zvedl ruce v rituálním šimpanzím pozdravu a Ruben na něj vystřelil.

Náraz střely Jápanem otočil. Upadl jak dlouhý, tak široký na břicho.

Ruben opovržlivě zkřivil ústa. „Chytrý prófa, he? Na poplašné zařízení na dveřích nepřišel, co?“

Bolest v Jápanově boku byla ostrá, znepokojivá. Leon se chopil Jápanova utrpení a narůstající zlosti a ještě je rozdmýchával. Jápan si osahal bok. Ruka zůstala lepkavá a v šimpanzím chřípí byla cítit po horkém železe.

Ruben ho obešel a mával přitom zbraní. „Tys mě zabil, ty ubožáku. A zničil jsi přitom dobré pokusné zvíře. Teď si musím rozmyslet, co s tebou udělám.“

Leon přiléval k Jápanově zuřivosti svůj vlastní hněv. Ucítil, jak se mohutné ramenní svaly, napínají. Bolest v boku se ozvala nenadálým píchnutím. Jápan zasténal, převalil se na podlaze a přitiskl ruku na ránu.

Leon držel hlavu dole, aby Jápan neviděl krev, jež teď stékala po nohách. Z těla šimpanze vyprchávala energie. Nohama se zvolna šířila slabost.

Nastražil uši, aby sledoval šramot Rubenových nohou. Další zmučené převalení, končící tentokrát skrčenýma nohama.

„Asi je opravdu jenom jedno řešení…“

Leon zaslechl kovové cvaknutí.

Teď. Ano. Nechal zlost vykypět.

Jápan se vzepřel na rukách a přitáhl nohy pod sebe. Nebyl čas se zvedat úplně. Jápan se při zemi vrhl na Rubena.

Kolem hlavy mu hvízdl nakřáplý výstřel. Potom narazil do Rubenových kyčli a přirazil ho ke zdi. Muž páchl kysele a slaně.

Leon ztratil jakoukoliv kontrolu. Jápan nechal Rubena odrazit se od zdi a vzápětí do něj plnou silou vrazil rukama.

Ruben se snažil náraz odvrátit. Jápan malé lidské ruce odstrčil. Rubenovy ubohé pokusy o obranu smetl jako pavučiny.

Vrazil do Rubena hlavou a zabořil mu mohutná ramena do hrudníku. Zbraň zarachotila na dlaždicích.

Jápan narážel do mužova těla znovu a znovu.

Síla, moc, radost.

Zapraskaly kosti. Rubenova hlava sebou švihla dozadu, udeřila do zdi a Ruben ochabl.

Jápan ustoupil a Ruben se svezl na dlaždice. Radost.

Na okraji jeho zorného pole bzučely modrobílé mouchy.

Musím dál. To bylo všechno, co Leon dokázal protlačit závojem emocí, jež halily šimpanzovu mysl.

Chodba se kolébala. Leon přiměl Jápana šourat se bokem.

Jít chodbou dál, namáhavé kroky. Dvoje dveře, troje. Tady? Zamčeno. Sousední dveře. Svět se pohybuje nějak pomaleji.

Dveře se otevřely. Předsíň, kterou poznává. Jápan se zapletl do židle a málem upadl. Leon přiměl jeho plíce k usilovné činnosti. Rychlé dýchání zbavilo zorné pole černé mlhy, jež se šířila od okrajů, ale modrobílé mouchy tam stále byly, netrpělivě se třepetaly a přibývalo jich.

Vyzkoušel dveře v protější stěně. Zamčeno. Leon sebral všechno, co v Jápanovi našel. Síla, moc, radost. Jápan vrazil ramenem clo pevných dveří. Držely. Znovu. A znovu, ostrá bolest – a rozlétly se dokořán.

Ano, tady je to. Sál s vnořovací technikou. Jápan vevrávoral mezi kóje. Chůze uličkou mezi řadami ovládacích panelů trvala celou věčnost. Leon se soustředil na každý krok a pečlivě kladl nohy na zem. Jápanovo zorné pole se pohupovalo, jak se hlava snažila sklouznout ze zrosolovatělých ramenou.

Tady. Jeho kóje.

Zašátral po západkách. Odklopil víko.

Mírumilovně tam ležel Leon Mattick, oči zavřené.

Nouzové ovládání, ano. Pamatoval si to z instruktáže.

Prohledal povrch z nerezové oceli a našel na boku panel. Jápan malátně zíral na nesrozumitelné znaky a samotnému Leonovi činilo čtení potíže. Písmena poskakovala a slévala se dohromady.

Našel několik tlačítek a ovládání servomechanismů. Jápanovy ruce na to byly špatně stavěné. Spuštění oživovacího programu si vyžádalo tři pokusy. Kontrolky změnily barvu ze zelené na žlutou.

Jápan se zprudka posadil na chladnou podlahu. Modrobílé mouchy mu teď bzučely všude kolem hlavy a chtěly ho poštípat. Nasál chladný suchý vzduch, ale nenašel v něm žádnou hmotnou podstatu, žádnou pomoc…

Vzápětí bez jakéhokoliv přechodu hleděl do stropu. Na zádech. Lampy nad ním temněly a pohasínaly. Potom zmizely úplně.

* * *

Leon otevřel oči.

Oživovací program mu dosud vysílal elektrické stimuly do svalů. Nechal je poškubávat, trnout a pobolívat a přemýšlel. Cítil se dobře. Dokonce neměl ani hlad, jak tomu obvykle po vnoření bývalo. Jak dlouho pobýval v divočině? Nejméně pět dní.

Posadil se. V místnosti s kójemi nikdo jiný nebyl. Rubena očividně vyburcovalo nějaké tiché poplašné zařízení, ale nikoho jiného ne. To opět ukazovalo na spiknutí jen s úzkým kruhem zasvěcených.

Roztřeseně vylezl. Aby byl volný, musel ještě odpojit nějaké přívody a sondy, ale to bylo vcelku jednoduché.

Jápan. Velké tělo přehrazovalo uličku. Poklekl a nahmatal puls. Nepravidelný.

Ale nejdřív Kelly. Její kóje stála hned vedle jeho a Leon spustil oživování. Vypadala dobře.

Ruben musel zablokovat některé signály systému, aby nikdo z personálu nedokázal podle pouhého pohledu na panel poznat, že něco není v pořádku. Jednoduchá průvodní historka, dvojice, která si přála opravdu dlouhé vnoření. Ruben je varoval, ale oni si to nedali rozmluvit… Dokonale věrohodné.

Kelly se zachvěla oční víčka. Políbil ji. Zajíkla se.

Udělal šimpanzí gesto ‚tiše‘ a vrátil se k Jápanovi.

Ten stále krvácel. Leona překvapilo, že není schopen vnímat výrazné, hutné odstíny pachu krve. Člověk o tolik přichází!

Svlékl si košili a vyrobil z ní hrubý obvaz. Aspoň že Jápan pravidelně dýchá. To už byla Kelly připravena vylézt a on jí pomohl s odpojením.

„Schovávala jsem se v koruně stromu a najednou – puf!“ řekla. „To je úleva. Jak jsi…?“

„Raději půjdeme,“ vyzval ji.

Když odcházeli z místnosti, řekla: „Komu můžeme věřit? Ten, kdo tohle provedl…“ Zarazila se, když spatřila Rubena. „Ach.“

Něco na jejím výrazu ho rozesmálo. Bývala velmi zřídka překvapená.

„To jsi udělal tyl“

„Jápan.“

„Nikdy bych nevěřila, že by šimpanz mohl… mohl…“

„Pochybuji, že někdo už byl vnořený tak dlouho. Aspoň ne pod takovým stresem. Všechno se to, no… prostě to vvvřelo ven.“

Zvedl Rubenovu zbraň a prohlédl si mechanismus. Standardní pistole s tlumičem. Ruben nechtěl probudit zbytek základny. To bylo slibné. Měli by tu tedy být lidé kteří jim mohou pomoci. Zamířil k budově, kde bydlel personál základny.

„Počkej, co Ruben?“

„Jdu vzbudit doktora.“

Udělali to – ale Leon ho nejdřív zavedl do místnosti s kójemi, aby ošetřil Jápana. Nějaké šití a injekce a lékař prohlásil, že Jápan bude v pořádku. Až potom mu Leon ukázal Rubenovo tělo.

Lékaře to rozzlobilo, ale Leon měl pistoli. Stačilo ji namířit. Neřekl nic, jenom pokynul hlavní. Neměl náladu na mluvem a přemítal, jestli ji ještě někdy bude znovu mít. Když nemůžete mluvit, víc se soustředíte, pronikáte do věcí. Vnořujete se.

A Ruben byl už beztak hezkou dobu po smrti.

Jápan odvedl dobrou práci. Lékař nad závažnými zraněními jenom vrtěl hlavou.

Kelly se na něj celou tu dobu divně dívala. Nechápal proč, dokud si neuvědomil, že ho ani nenapadlo, že by nejdřív pomohl Rubenovi. Jápan v jistém smyslu, který nedokázal vysvětlit, byl on sám.

Ale pochopil okamžitě, když se Kelly chtěla vypravit za zeď základny a zavolat Sheelu. I tu přivedli z noční divočiny dovnitř.

* * *

O rok později, když bylo spiknutí průmyslových kruhů vyšetřeno a desítky lidí stanuly před soudem, se vrátili na turistickou základnu.

Leon měl za ten rok už dost novinářských kamer i právníků a toužil si zalenošit na sluníčku. Kelly byla těmi závažnými událostmi vyčerpaná stejně.

Ale oba si okamžitě zamluvili čas ve vnořovacích kójích a strávili tam dlouhé hodiny. Jápan a Sheela uvítali jejich návrat s pocitem blízkým radosti.

Budou se vracet každý rok a žít uvnitř jejich myslí. Každý rok odjedou klidnější, o něco silnější.

Leonova analýza sociohistorie, modelující celou civilizaci jako ‚složitý adaptivní systém‘, vyšla v sérii průlomových článků. Zásadní složkou spletitě sestavených rovnic byly členy zavádějící vlivy motivací majících kořeny v hlubinách pravěku, napětí mezi skupinovým chováním a touhami jednotlivce, motivací rozžehnutých na stepích před více než milionem let. Byl to exaktní, komplexní a originální přístup; jeho články nacházely rozsáhlý ohlas ve společenských vědách, jež se konečně staly exaktními.

O patnáct let později si jeho práce vysloužila Nobelovu cenu, jež tehdy měla hodnotu 2,3 milionu nových dolarů. Leon a Kelly z ní značnou část utratili cestováním, zejména po Africe.

V rozhovorech pro média o té dlouhé cestě, kterou on a Kelly podnikli, Leon nikdy nemluvil. Přesto ve svých vědeckých článcích a na svých veřejných přednáškách jako příklad složitého adaptivního chování uváděl šimpanze. Když o tom mluvil, dlouze se usmíval a oči se mu tajemně leskly, ale šířeji to těma nerozebíral.

 

Poprvé vydáno v magazínu SF Age v březnu 1996.

Přeložil Jiří Engliš