Víte toho mnoho, ale on ví současně méně i více, než co vyprávím nám.
Nebo spíše méně či více než to, co všichni vyprávíme všem ostatním – obyčejným lidem, kteří jsou stejní jako on ve svých omezeních.
Nemohu být to, co jste vy, vy větší.
Ne že bychom nebyli zároveň svým způsobem stejní, svázaní vzpomínkami na staletí, kdy jsme byli provázaní a srostlí.
Neboť jsme jako vy a on a já, životní forma, jakou evoluce na žírných půdách Země nedokáže vytvořit. Zrození a: uvedení takového tvora, do chodu – velkého a rozrůstajícího se metalobio-kyber-tvora jako jsme my a vy – vyžaduje velkolepější hudbu, takovou, jakou znám já.
Jenom smrštěním do úzkých roklin jediného pohledu můžete poznat složitou vybroušenou jemnost, pach, chvění a cinkot téhle hedvábné symfonie sebe sama.
Kdežto velikost tápe neohrabanými prsty.
Malost může okouzlovat. Staňme se tedy odlomkem jeho, mne a vás:
* * *
Co viděl:
Dlouhá úzká strohá místnost, zářivě bílá a bez stínů.
Kov a keramosklo a napodobenina dřeva a tkaný nylonový koberec.
Žulový stůl. Muž, na jehož jméno si nedokázal vzpomenout. Úhledná uniforma, tak důvěrně známá, že za ní reflexivně viděl něco víc.
Co cítil: nízká gravitace (Mars? Měsíc?); hrubá tkanina manžety pracovní košile; chladný a suchý průvan klimatizace na krku. Rudý záblesk zlosti.
Benjan se trochu usmál. Viděl, co musí udělat.
„Šedá byla svobodná, když jsme před stovkami let začali s prací,“ řekl Benjan, černé oči pevně upřené na muže za stolem. Katonji se ten člověk jmenoval. Kdysi, velmi dávno, jeho velitel.
„Ano, tak to bylo v plánu,“ připustil nejistě jeho nadřízený a neochotně ta slova vážil.
„To byl jediný důvod, proč jsem ten úkol vzal,“ řekl Benjan.
„Já vím. Bohužel…“
„Strávil jsem jím mnoho desítek let.“
„Velení Loďstva si rozhodně cení…“
„Přetváření světů není jenom práce, sakra! Je to umění, vědecký obor, řemeslo, které z člověka vysává energii.“
„A vy jste si vedl velmi dobře. Osobně…“
„Když jste mě o to požádal, chtěl jsem vědět, co má velení Loďstva s Šedou v piánu.“
„Vy si vzpomínáte na ten dávný rozhovor?“
Řečnický úhyb, nic jiného. Katonji byl zdokonalený člověk a už mu bylo přes dvě stě let, ale pozemské společenské konvence velely předstírat, že minulost vybledla a zanechala duši mladou. Velký experiment lidské společnosti. „Pamatuji si vaše slova.“
„Ano, takový byl původní plán…“
„A vy mi teď říkáte, že ji potřebuje jediná frakce? Celý měsíc?“
„Rada přehodnotila rozhodnutí.“
„Přehodnotila, do hajzlu.“ Benjan znechuceně svraštil bronzový obličej. „Někdo na ně zatlačil a oni se podvolili. Kdo to byl?“
„Tak bych to neformuloval,“ odvětil Katonji chladně.
„Vím. Schovávat se za slovíčka je mnohem snadnější.“ Kysele se usmál a sevřel tenké rty. Výhledová obrazovka poblíž něho vedla do chladné stříbrné krajiny a on si ji prohlížel a v duchu kypěl. Umělý výhled na samotnou Šedou. Země, srpkovitý koncert v modré a bílé, se vznášela na smetanově bílém nebi nad hmyzím hemžením robotraktorů a lidí. Vzduch Šedé byl dnes nezvykle čistý, obvyklý opar odvála fronta přicházející od rovníku nedaleko Moře nepokojů.
Hemžící se poskokové hloubili další sluj pro velitelství Loďstva aby mohla být naplněna kójemi, obrazovkami a dokumenty. Velkolepá Šedá nahoře, obyčejná šeď dole. Nad vysoko plujícími jemnými cirry se vznášela Země a Benjamin se na chviličku zasnil o dni, kdy takové výjevy budou s líným máváním křídel křižovat ptáci, snadno přizpůsobitelní nízké gravitaci a velké hustotě atmosféry.
„Důstojníku Tozenji…“
„Už nejsem důstojník. Rezignoval jsem ještě předtím, než jste se narodil.“
„Vzhledem k vašemu odchodu ze služby jsem to myslel jako čestný titul. Nějakou loajalitu k Loďstvu jste si jistě zachoval.“
Benjan se zasmál. Hluboký bas se odrážel podivně dutou ozvěnou mezi stěnami kanceláře. „Dovoláváte se cti erbu, co? Vidím, že pobývám na Šedé už příliš dlouho, Vy tady jste úplně zapomněli, jaký jsem.“ Ale kde je tady? Plnou pozemskou gravitaci už bych nesnesl, takže to musí být orbitální stanice Loďstva s gravitací vytvářenou rotací válce.
Zamračení, „Doufal jsem, že se změníte, když budete zase spolupracovat s důstojníky Loďstva, i když jste zůstal civilistou na Šedé. Člověk není…“
„Člověk je to, co je,“ prohlásil Benjan.
Katonji se na své polohovatelné židli opřel a sepjal špičky prstů. „Hmm… hrál jste během těch let sahal?“ zeptal se zvolna.
Benjan přivřel oči. „Ano.“ Ta hra byla prastará, chovaná v úctě, jednoduchost sama. Učila hráče, že spolupráce s ostatními přináší větší zisk než postup na vlastní pěst. Měl ji odjakživa rád, ale jen hlupák by si myslel, že se podobné morální lekce vztahují i na spory o záležitosti Loďstva.
„Nepřivedlo vás to zpátky ke kolektivu?“
„S členy svého družstva jsem vycházel docela dobře,“ odvětil Benjan nevzrušeně.
„Doufal jsem, že omezení na malou skupinu uklidní… vašeho ducha. Loďstvo je kolektiv mužů a žen hledajících osvícení v plnění úkolů stejně jako vy. Vy jste výjimečná osobnost, takhle spjatý se Stanicí, využíváte propojení, která my nepoužíváme…“
„Chcete říci, že je nedovolujete používat.“
„Tyhle staré techniky jsou pokládány za… příliš riskantní.“ Benjan vnímal své početné komunikační linky jako šum v pozadí, harmonický a uklidňující. Co může tenhle člověk vědět o takových metodách, které si ti, kdo jimi žili, dlouhodobě vychutnávali? „A není snadné je dirigovat shora.“
Muž pedantský zvedl prst a naléhal: „Stále sedíme u hry, a když už jste tady, uvítali bychom…“
„Mohli bychom nechat můj duchovní pokrok stranou?“
„Samozřejmě, jestli si to přejete.“
„Dobře. Teď mi prozraďte, kdo má dostat moji planetu.“
„Šedá není vaše planeta.“
„Mluvím za Stanici a za všechny inteligence s ní spojené. My jsme Šedou vyrobili. Desítky let jsme rozbíjeli kůru, uvolňovali plyny, rozsévali spory, vlhčili vítr.“
„S dopomocí.“
„Na začátku nás byly tři stovky a jedenáct těžkotonážních kosmických plavidel. Nepatrný začátek, který se rozvinul v miliony.“
„Za pomoci všeho pozemského personálu…“
„To byli příslušníci Loďstva. Ti přijímají rozkazy. Já ne. Já pracuji na základě smlouvy.“
„Smlouva na stovky let?“
„Pořád platí, i když ti, kdo ji nepsali, už se rozpadli v prach.“
„Vyřiďme to gentlemansky, pane. Každá smlouva se dá projednat znovu.“
„Ten dokument, který jsem ohledně Šedé podepsal – tedy, my jsme podepsali, ale jsem tady, abych mluvil za všechny – tvrdil, že to bude otevřená kolonie. To je jediný důvod, proč jsem na tom pracoval,“ prohlásil Benjan ostře.
„Neradil bych vám, abyste se oháněl tímhle argumentem,“ varoval Katonji. Odvrátil se, zadíval se na výhledovou obrazovku a nozdry širokého jihočínského nosu se mu chvěly. Ale zbytek jeho obličeje zůstával lhostejně nehybný jako maska. Dlouho bylo v místnosti slyšet jenom tiché hučení klimatizace.
„Pane,“ ozval se muž náhle, „mohu vám říci jenom to, co schválila rada. Lidé s vaším talentem jsou vzácní. Víme, že kdybyste prováděl formaci Šedé v, ehm, soukromém zájmu, požadoval byste víc peněz,“
„Omyl. Neudělal bych to vůbec.“
„Nicméně rada je ochotna vám zaplatit dvojnásobek. Klan Majiken, jemuž bylo uděleno předkupní právo k Šedé…“
„Cože?“
„…uznal za vhodné přispět částkou potřebnou k vašemu odškodnění a…“
„Takže to oni…“
„…odškodnění všech ostatních ze Stanice, a já jsem oprávněn vám tuto částku okamžitě uvolnit.“
Benjan chvilku nepřítomně zíral před sebe. „Myslím, že také něco uvolním,“ zamumlal téměř jen pro sebe.
„Co?“
„Ale nic. Informace.“
„Infoř… Á.“
„Klany možná mají pod palcem radu, ale ne 3D. Lidi by mohlo zajímat, jak je možné, že nová planeta – a bohatá – byla přenechána…“
„Důstojníku Tozenji…“
Raději zmlknout. Promyslet si to. Pokrčil rameny a pokusil se o nevrlý úsměv. „Jen jsem žertoval. Ani idealisté nejsou vždycky hloupí.“
„Hm. To jsem rád.“
„Předložte mi návrh Majikenů v ostatní agendě. Chci si nad tím umýt ruce,“
Muž něco řekl, ale Benjan ho neposlouchal. Vykonal odchozí rituál. Vyměnili si jenom ledabylá gesta rukou. Obrátil se k odchodu a zamyslel se nad holou, nudnou místností, v níž se tenhle muž rozhodl pracovat: nenacházel v ní žádné zjemňující tóny, žádné zlidštění, žádné známky používání, žádný dojem, místa, kde lidé dělají práci, která je zajímá, a proto ji personifikují něčím ze sebe samých. Tahle kancelář byla prázdná v tom nejhlubším slova smyslu. Byla to místnost pro lidi, kteří žili přijímáním rozkazů. Benjan doufal, že takové místo už nikdy neuvidí.
Otočil se. Udělal krok – pomalý náznak pádu kupředu, zapření, krok…
* * *
Klesáš k Šedé.
Sjíždíš strmé hradby mladých mraků, hledáš, řítíš se.
Luna, již znáš jako Šedou, jak ji znají všichni na Stanici kvůli vrstvám perleťových oblaků vysoko v hustém vzduchu. Bývala šedá už dávno předtím – věkovitý cínový odstín kamene miliardy roků ošlehávaného nemilosrdným sluncem. Nyní její světle břidlicový vzduch zahaluje největší z lidských děl.
Zvedneš ruku a zadíváš se na ni. Tolik toho může být vykonáno tak malým prostředkem. Žasneš. Malý nástroj, ploška s pěti prsty, pracující po dlouhá staletí. Viděna proti překrytu kabiny tvého letounu se zdá být nepravděpodobným nástrojem k potěžkávání světů…
Už jenom to pomyšlení tě žene vpřed…
* * *
Luna se zrodila malá, příliš malá.
Proto jí slunce snadno strhalo raný závoj plynů. Luna vzešla ze srážky světa o velikosti Marsu a prvotní Země. To kolosální řachnutí – kéž bys to mohl vidět! – rozvířilo disk úlomků a prachu a z toho chumlu rudě zkondenzovala Luna. Žár toho zrození zbavil měsíc vody a plynů a zanechal jej holý napospas nepřátelskému pohledu Slunce.
Doplň tedy toto:
Změníš dráhu komety v mrazivém chladu za Plutem, prosmýkneš ji kolem Jupiteru a vrhneš ji do ponurých plání Moře nepokojů. Po kouscích.
Na sto let se rozpoutává peklo. Trpělivě čekáš na své Stanici. Je to záležitost zlomků: Luna je menší, a proto potřebuje k vytvoření atmosféry méně.
Na měsíci se vždycky nacházely nějaké zbytky plynů – zachycené ze slunečního větru, vypražené z měsíčního prachu, možná dokonce vychrlené z raných, dnes dávno vyhaslých sopek. Když Apollo přivezlo první lidi, spaliny jeho malého motoru hmotnost řiďoučké atmosféry zdvojnásobily.
Přesto i takový nanicovatý svět dokáže udržet plyny desítky tisíc let; tak praví fyzika. Jeho menší gravitace vyvíjí sílu o velikosti pouhé šestiny pevného sevření Země. Takže pro začátek navedeš do nitra soustavy kometu o hmotnosti třetiny celé bohaté atmosféry Země, horu špinavého ledu.
Žár slunce ten svět očesal, ale sama mohutná matka Země mu pomalu ukradla rotaci. Stal se z něho vedený partner v neohrabané gavotě, slapovými silami navždy připoutaný k partnerce tak, aby se na ni usmíval stále stejnou tváří.
Zde využiješ ledový asteroid ke dvojímu efektu. Šikovným obletem Jupiteru, smyčkou gravitačního praku, navedeš kometu do protisměru k obvyklému smyslu, v němž světy poslušně obíhají kolem slunce. Leť naopak! Retrográdně! Před dopadem má pak ta ledová koule vůči Luně desetinásobnou kinetickou energii –
Pouhé dny před dopadem ji s puntičkářskou brutalitou rozstřílíš na kusy. Rozdrcené úlomky zasypou celý obvod rovníku Luny, dostatečně malé na to, aby nenabraly natolik velkou hybnost, že by je osvobodila ze sevření gravitace. Obrovské střely se zarývají do šedé skály, ale pod takovými úhly, aby se neodrazily.
Administrativa Země měla v tomhle ohledu náročné požadavky; žádné trosky nesmějí volně odlétat a pršet na jejich upřednostňovaný svět jako nebeské broky.
Během několika hodin měla Luna vzduch – hrubého druhu. Míchal jsi a solil a nechával působit svá chemická kouzla na převalující se mraky, mezi nimiž šlehaly rozvětvené blesky. Gravitační mlýn vyvolával horečky, molekulární bouře.
A co víc: s dopadem těch střel se Luna roztočila. Její kůra se rozechvívala myriádami nárazů a úderů. Starý svět zavrzal, poddal se a roztočil se po bombardování rychleji. Z líného cyklu osmadvaceti dnů zrychlil na šedesát hodin – což se dost blížilo délce dnů, v nichž počítají lhůtu na svou reakci státní úřady. Pořád hodně vleklý den.
Tady jsi z dynamiky vyloudil i jeden vedlejší výsledek. Sklon rotační osy Luny býval nulový. Poslušně rotovala kolmo k rovině ekliptiky sluneční soustavy, oloupená tak o letní a zimní období.
Ale ty jsi chtěl něco jiného. Ledové nugety, dopadající pod správným úhlem, posunuly póly. Z takové jednoduché mechaniky jsi vyčaroval roční doby. A když plyny zchladly, korunovaly tvé dílo polární čepičky.
Zpočátku ses zachoval demokraticky: dovolil jsi přítomnost vody a oxidu uhličitého se špetkou metanu a čpavku. Tehdy sis na pomoc přizval apetit bakterií, skřítků, které jsi rozesel hned, jak se utišil vichr po bombardování. Slunily se a rozkládaly meten. Pokrývka skleníkových plynů rychle ohřála staré šedivé skály, toužící po teple impaktů, a ty záhy pokryly řasy.
S hrdostí jsi přihlížel prvnímu dešti. Po staletí nesly tmavé pláně lidmi přiřčená jména spojená s vodou: Moře klidu, jasu, nepokojů, oblaků, Oceán bouří. Nyní tyto prastaré lávové nížiny sbíraly dešťovou vodu, pokrývaly se blátem a měnily se v kaluže, jezera a skutečná moře. Dodal jsi těm starým jménům na pravdě.
Prostřednictvím obslužných strojů jsi kráčel přes ty náhle zšeřelé země a dmul ses zaslouženou pýchou. To stroje – ty sám! – oraly a kopaly, sbíraly vzorky a hnojily. Seděl jsi na Stanici, využíval jsi jejich oči, jazyky a uši a slyšel jsi smutný dětský nářek prvních probouzejících se větrů.
Tou dobou se Stanice stávala něčím víc než jenom rušnou kovovou nádrží. Její výkonné jednotky se rozvíjely a ty také.
Usmíval ses dolů na vzmáhající se Šedou křemennýma očima a mikrovlnnými anténami. Neboť jsi věděl, co přichází. Jediný postranní pohled na Zemi ti prozradil, co máš očekávat. Stejně jako v pozemských tropech teď horko na rovníku Luny zvedalo vlhké plyny do výše. Chladné plyny od pólů proudily k rovníku, aby zaplnily uvolněné místo. Mraky plné vody pluly ve výškách k pólům, ochladily se – a bohatě se vypršely.
Na Zemi jsou takové proudy oloupeny o vodu zhruba v třetině cesty k pólům, a proto sestupují a jejich suchá drsnost vytváří pásmo pouští kolem celého světa. Ne tak na Luně.
Posoudil jsi proudy novorozeného vzduchu správně. Vzduchu hustšímu než pozemskému trvalo déle, než se vyčerpal, a proto neklesal dřív než na pólech. Nový svět proto neměl žádná pásma pouští a nad každou polokoulí cirkulovala pouze jedna jednoduchá konvekční buňka. Vlhkost prováděla svá kouzla.
Usmíval ses, když jsi viděl, že se tvoje dřina vyplatila. Ačkoliv jsi byl uvázán na své mamutí Stanici, vnímal jsi první záblesky vědomí zeměplazů, letounů a hrabavců, kteří sbírali informace o zúrodňovaném měsíci‘
Vychutnával sis jejich pocity, přehršle možností. K severu vanoucí větry se proháněly nad horní polovinou glóbu, mířily k pólu a potom se stáčely k západu, aby občas zrodily mírné tornádo. (Ne všechno počasí by mělo být nudné.)
Hlídky mraků brázdily vzduch, stále rozbouřené po neklidném zrodu. Den a noc se střídaly ve svém pomalém rytmu a čeřily biologickou laboratoř, jež byla v chodu dole. Občas sis udělal chvíli volna od řízení toho všeho, abys jenom pozoroval.
Lunární krajinu. Velkolepý Šedosvět.
Když den podlehne tmě, údolí se propadají do doutnající černě. Řetězec zasněžených vrcholků tou dobou svítí odraženými slábnoucími paprsky slunce a zalévá pláně proměnlivými barvami jako žhavé uhlíky. Špičaté hory rozčesávají oblačné hradby a zanechávají v nich brázdy jako velké lodě. Na žírném rovníku, dosud se snažícím přizpůsobit se nové rotaci, se sbíraly mračné věže tropických bouří osvětlované oranžovými blesky, jež jako by se snažily mezi těkajícími molekulami zažehnout život.
To všechno jsi udělal za pouhých deset let. Ono ‚menší světlo, které vládne noci‘ nyní tvou zásluhou svítilo pětkrát jasněji a vrhalo na Zemi ostré stíny. Ve dne se od mladých oceánů odrážely sluneční paprsky a oslňovaly pozemské oči. A sám mateřský svět se odrážel v těch bahnitých mořích, takže za správné vzájemné polohy lidé na noční straně Země hleděli vzhůru na svůj odražený obraz. Při správném úhlu pohledu byl obraz Země lemován narudlým slunečním světlem lámajícím se v zemské atmosféře.
Věděl jsi, že to nemůže vydržet, ale potěšilo tě, když jsi viděl, že se nový vzduch drží u Šedé. Za deset tisíc let by vyprchal, ale do té doby mohla vstoupit do hry další opatření. Měl jsi v plánu obalit své dílo tenkovrstvou membránou spočívající na nejvyšších vrstvách celé atmosféry. Největší projektovaný balon v dějinách.
Později? Ne, jednej hned – a tak jsi to uskutečnil.
Utkal jsi membránu s pavoučí dovedností, rozhodil jsi ji, nechal jsi ji klesnout – zlehka dolehnout na hustý vzduch. Velké otvory v ní dovolí lodím proklouznout dovnitř a ven, ale ztráty takto vzniklé budou zanedbatelné.
Ne že by všechno bylo dokonalé. Luna neměla žádnou půdu, jenom rozbitý prach; jenž tu zbyl po čtyřech miliardách let ošlehávání slunečním větrem.
Po kratičké chviličce pouhých deseti let (pro tebe holé nic) vykvetly čerstvé zázraky.
Výrobu půdy z pískovité strusky je nejlépe přenechat mikrobům, kteří mají podobný materiál v oblibě. Na velké dílo v globálním měřítku potřebuješ droboučké asistenty. Vyšlechtil jsi je ve vlastních laboratořích, jež trčely ven z mnoha výběžky opatřené slupky Stanice.
Šedá si vytvářela biosféru. Země je v podstatě tkáň mikroorganismů žijících mimo sluneční výheň. Šedá dosáhne zrychleně téhož stavu. Uvařil jsi nejenom pouhé prvotní bujóny, nýbrž nekonečné řetězce regulačních mechanismů, složitých zpětnovazebních smyček, organických čtverylek. Země se vznášela nad ní jako příklad života vyšperkovaného složitými ozdobami, strukturami lesů, trávy, kůže a krve – živoucími útvary jako mořské trávy a zebry a blahovičníky a primáti.
Udělej totéž, řekl sis. Jenom lépe.
Tyhle úkoly jsi miloval. Jejich vykouzlení spotřebovalo další desítky roků, jeden za druhým. Pohltila tě epika droboučkých sporů o pozice, chemických útoků, mikrobiálních vražd a invazivních incestů. Ale musel jsi hrát i na hvězdném jevišti.
Nepomyslel jsi na slapové jevy. Ani ty jsi nenašel způsob, jak obejít tyto důsledky gravitačního gradientu. Země vyvolávala na mořích Šedé až dvacetimetrový příliv. To věštilo špatnou budoucnost nemovitostem na pobřeží i poté, co se vzduch stane dýchatelným.
Naštěstí ani tak kolosální kolísání hladiny nepředstavovalo velký problém u jezer, která jsi vybudoval na dnech kráterů. Staly se z nich líhně biotechnicky zkonstruovaných pomocníků, kteří bez ustání obdělávali zeminu, přeměňovali plyny, filtrovali pramínky vody, které prosakovaly horninou.
Tu a tam jsi dokonce našel pro příliv využití. V podobě kinetické energie se v něm skrývalo mnoho wattů. Vyrobil jsi zalamovací pontony, abys část té energie odčerpal k pohonu svých podřízených stanic. Šetrným bohům může být Země se svými mocnými ukradená (a nemusí ji okrádat).
A tak se koule, která v době, kdy jsi začínal, bývala doménou povrchových dolů, odpalovacích ramp, tábora zanedbaných osamělců ve skafandrech… stávala místem, kde jednoho dne možná budou lidé volně chodit a dýchat.
Ta doba je na spadnutí. Toužíš po ní. Neboť tehdy i ty, tvoje Stanice, budete moci vystupovat jako pouhý smrtelník… a vstoupit na svět, který pojmenuješ Selene.
Tou dobou už jste byli jak Stanice, tak i ty něco víc. Jen málokdo věděl, o kolik víc. Ale nějaká tvá částečka stále lpěla na jménu Benjan…
* * *
… Benjan zlehka přikyvoval a kdovíproč mu zvonilo v uších.
Uhlazený a sebejistý moderátor ho stručně představil: „Člověk… nebo reprezentace? Tuto otázku si musíme klást všichni, když tu vítáme ztělesnění největšího – a dnes už odedávného – stavebního projektu lidstva. Projektu, který vy i já můžeme vidět každý večer na obloze – pokud ještě bydlíme na povrchu Země.“
V okolní tmě studia se ladnými oblouky pohybovaly 3D kamery. Oba muži seděli v kruhu světla. Moderátor mluvil do směrového mikrofonu a seznamoval diváky s okolnostmi Benjanových obvinění Rady.
Moře úsměvů. Záplava frází. Když to skončilo, přišel útok.
„Není to ale v tuhle dobu ještě dost abstraktní a vzdálené téma?“ obrátil se muž k Benjanovi.
Benjan zamrkal, nejistý a nervózní. Byl soukromá osoba, zvyklý pracovat sám. Teď, když vystoupil proti Radě, musel snášet tahle veřejná vystoupení, tyhle… reprezentace své smrštěné osobnosti. „Pro lidi, ehm, příští generace už Šedá nebude abstrakcí…“
„Myslíte tím měsíc?“
„Ehm, ano. Já mu říkám Šedá. Vypadal tak, když jsem… é, když jsme na něm my všichni před staletími začali, pracovat.“
„Vy jste u toho ovšem byl po celou tu dobu.“
„No, ano. Ale až s tím budu hotov… až s tím budeme hotovi,“ Benjan se naklonil kupředu a moderátor se zaklonil, jako by nestál o přílišnou blízkost, „bude to skutečné místo, nejenom idea – kde budete všichni moci žít a zahájit plánovanou ekologii. Bude to rozšíření hranic.“
„Tu romantickou tradici chápeme, ale…“
„Ne, nechápete. Šedá není jenom idea, je to něco, na čem jsem… na čem jsme pracovali pro všechny bez ohledu na to, jakému tvaru nebo genotypu kdo dává přednost.“
„Ano, ano, takové ideály jsou svým, hm, tradičním způsobem dojemné, ale…“
„Ale jediný, kdo se z ní kdy bude těšit, jestli Radě tohle projde, bude klan Majiken.“
Moderátor sešpulil rty. Byl to vůbec muž? Dle současných trendů mohly být mohutné svaly a tlustý krk jenom módní stylizace. „Nu, Majikenové představují velmi velkou a důležitou složku…“
„Podle mého soudu o nic důležitější než zbytek lidstva.“
„Ale dělat takový rozruch kvůli světu, který ještě několik desítek let ani nebude obyvatelný…“
„My ze Stanice tam už jsme.“
„Ale vy jste byl upraven, přizpůsoben.“
„To ano. Na Zemi bych tenhle rozhovor vést nemohl. Jsem gravitačně přizpůsoben.“
„Upřímně řečeno, právě proto má mnoho lidí pocit, že potřebujeme přestěhovat co nejvíc lidí ze Země na povrch Luny co nejdřív. Aby zastupovali naše hledisko.“
„Podívejte, Šedá není jen tak ledajaký svět. Není to obyčejný plynný obr užitečný jenom pro svůj surový plyn a pro nic jiného. Ani typ Merkur; takových jsou u hvězd rozesety miliony. Šedá bude plně pozemského typu. Astronomové nám říkají, že mimo naši rodnou soustavu se nacházejí jenom čtyři planety polozemského typu, na kterých by někdy mohli žít lidé, a ty mají poměrně hrozné podmínky. Já…“
„Zapomínáte na Vnější kolonie,“ přerušil ho moderátor zdvořile a usmál se do 3D.
„Jo, ledové koule.“ Nedokázal skrýt opovržení. Chtěl říci tohle, ale věděl, že by to bylo strašně sentimentální: Zatraceně, Šedá už se vyvíjí, musíme pro ni stanovit plán. Fotosyntéza je v plném proudu. Sám jsem to viděl – co, viděl sám jsem ji umožnil – oxid uhličitý a voda se mění na organiku a kyslík, plyny čerstvé jako vánek. Proudění zanáší řasy pod vrstvy oblačnosti do teplých oblastí, kde se opravdu činí. Vznikají tak jednoduché uhlíkaté sloučeniny, surový uhlík a voda. Tím se udržuje konstantní obsah vody v atmosféře, ale oxid uhličitý – jehož máme v současnosti příliš – se rozkládá na uhlík a kyslík. Pokračuje to dobře, rychlost procesu exponenciálně narůstá…
Benjan zamával rukou sevřenou v pěst a až nyní si uvědomil, že to přece jen říká nahlas. Nejspíš to nebyl ten nejchytřejší tah, ale nedokázal se zarazit. „Podívejte, v hlubinných horninách Šedé je dost vody na to, aby z ní vznikl metr hluboký oceán po celé planetě. Tím se dají snadno nahradit atmosférické ztráty i bez rozkládání hornin. Naše zkonstruované rostliny dělají svou práci…“
„O těch všedních zázracích jsme už slyšeli…“
„…a už brzy mohou vzniknout pásma džunglí! Jsou tam hory ke zlézání, klikaté řeky, polární čepičky, nádherné západy slunce, mírné letní bouřky, chystají se naprogramovaní živočichové – všechno, co si lidstvo jen může přát. S takovou vizí jsme se do Šedé pouštěli. A ať se propadnu, jestli Majikeny nechám…“
„Ale Majikenové mohou Šedou ochránit,“ řekl moderátor mírně. Benjan se zarazil. „Aha, vy myslíte…“
„Ano, věčně hladové Vnější kolonie. Jestli Šedá někdy bude tak výjimečná, jak si myslíte, vzpurné kolonie se jí jistě pokusí zmocnit.“ Muž věnoval Benjanovi široký neupřímný úsměv. Hlupáku, říkal ten úsměv. Nevyznáš se v současné reálné politice, co?
Benjan její logiku chápal. Země zpohodlněla a živila ji drsnější říše, jež se nyní rozkládala v chladné doméně za Plutem. Aby udrželi své pěstěné země čisté a ‚původní‘, zahrabali se Pozemšťané pod zem, vybudovali tam hloubková města a odstěhovali většinu výroby mimo planetu. Skutečná ekonomická moc nyní ležela v rukou dodavatelů vzácných hornin a těkavých látek, přepravovaných po protáhlých oběžných drahách z Vnějších kolonií a Kuiperova pásu. Je těžké mít na paměti okolní realitu, když se vaše pozornost soustředí na detaily výroby nového světa. Jeden zapomíná, že vládne chtivost, nikoliv rozum.
Benjan se ušklíbl. „Ano, Majikenové bojují dobře, tvoří páteř Loďstva. Ale přesto, dát jim svět…“
„Časem určitě budou i jiné,“ pravil muž uvážlivě.
„Ano? A kde je vezmeme? Venuši využít dost dobře nejde a Mars zabere další tisíce let…“
„Ne, já jsem myslel vybudované světy – stanice.“
Benjan odfrkl. „Žít v plechovce?“
„Vy tak žijete,“ odsekl muž.
„Já… jsem jiný.“
„Aha, ano.“ Moderátor nasadil k útoku, rty sevřené do bílé čárky a 3D kamery s vystrčenými čumáky za ním. Benjan si připadal beznadějně ztracený. „A v čem přesně?“
„Jsem… člověk, vybraný, abych zastupoval…“
„Formovací stanici, je to tak?“
„Patřím k plemeni, které vždycky žilo na Stanici a pro ni.“
„Nu, o tom by se diváci jistě rádi dověděli víc. Konec konců, měsíc ještě dlouho nebude hotov. Ale vy – prakticky historický artefakt – jste zajímavější.“
„O tom nechci mluvit.“ Zaražený, upjatý.
„Proč ne.“ Vlastně to nebyla otázka.
„To je osobní.“
„Jste tady jako veřejná postava!“
„Jenom proto, že to vyžadujete. Nikdo nechce mluvit se Stanicí přímo.“
„S takovými podivnými stroji nehovoříme.“
„Není to jenom stroj.“
„Co to tedy je?“
„Je to… idea,“ skončil Benjan schlíple. „Dávná.“ Jak jim to má povědět? Náhle zatoužil být zpátky a dělat nějakou pořádnou a přínosnou práci – letět v tryskáči po obloze Šedé, rozprašovat organické chemikálie…
Moderátor se zatvářil nespokojeně. „Nu, když do toho nechcete jít… Náš čas už skoro vypršel a…“
* * *
Znovu klesám nad Šedou.
Pod letounem se prostírají mlžné, kaštanově zbarvené mraky, tak řídké, že to může být jenom iluze. Zčervenaly s příchodem soumraku. Hustý vzduch láme vzduch šestkrát silněji než pozemský, takže západy slunce se vyznačují pomalou velkolepostí, úplnou paletou růžových, rumělkových a karmínových odstínů.
Sedím v náporovém tryskáči – to přiškrcené hučení je nezaměnitelné – který se čistě noří do horních vrstev atmosféry. Když se letoun nakloní a opisuje zatáčku tím hladkým prudkým pohybem, který mám rád, popruhy mne tlačí a zařezávají se do mne. Tupá příď nasává přesně tolik narůstajícího podílu kyslíku v atmosféře, aby mne motor poháněl kupředu.
Nejspíš jsem se na ten let neměl vydávat; je to netypické požitkářství. Ale nemohu věčně sedět na Stanici a plánovat a připravovat a počítat a kontrolovat. Musím své dílo vidět, osahat si je. Používat své tělo takovým způsobem, po jakém touží.
Zatáčím letoun k noční straně Šedé. Křivka, obzoru přede, mnou ubíhá, jasná, ostrá a modrobílá, a – břink! – trhne to se mnou, když se od spodku stroje pod mýma nohama odděluje první kanystr. Prostřednictvím kamery zadního výhledu pozoruji, jak se propadá do narudlého zapomnění. Kanystr obsahuje další organické kultury, nový kmen, který jsem ve svém rozšířeném režimu pečlivě vybral na Stanici. Dívám se, jak ten lesklý drobek v hloubce exploduje v záblesku žlutí. Rozprašuje do mraků složité, zdejším podmínkám na míru upravené řasy.
Šedá se nachází v rozhodující fázi. Od dob dopadů vzduchodárných komet odvedlo spiknutí rotace, vody a tepla (velkých to darů astroinženýrství) rozsáhlou práci. Sopky nyní doutnaly, vyváděly z hlubin další vlhkost, probouzely se a rozněcovaly. Něco z toho tepla vystoupilo až do vrstev vysoké oblačnosti, než zmrzlo v řídké krystalky.
Tak vyčarovávám čerstvý život – do nekonečna se s tím nimrám.
Život, ano. Důmyslně zkonstruované buňky, které dýchají oxid uhličitý a žijí ze stopových množství jiných plynů v téhle výšce nad povrchem. Fotosyntéza ve vznášivých formách – balonové stromy, vyčouhlé, ale krásné v horních vrstvách hustého ovzduší Šedé – vyrábějí z oxidu uhličitého kyslík.
Dívám se nad sebe, sevřený v upnuté letecké kombinéze, ale přesto se cítím zcela volný, nahý. Blíží se meteory. Hnědá oblaka prachu, která jsem svedl na oběžnou dráhu kolem Šedé, odstiňují část slunečního světla.
To je koření – přísady seslané z asteroidů, aby opepřily půdu, prošpikovaly vzduch, urychlily chemické reakce. Povrch chladl, skleníkový efekt Šedé slábl. Bude trvat stovky let, než teplo z atmosféry vyprchá. Trpělivost, obezřetnost.
Chemický koncert v horninách se nyní zpomaloval. I ten jsem vnímal, jak mě vzdálený sběrač vzorků zasypával drmolením účetních detailů. Součást skladby. Zanedlouho energetická bilance umožní i jiné chemické árie, mnohem jemnější. Kapaliny mohou prosakovat a téci. V chomáčích ve vzduchu dole budou krystalky a buňky vykonávat svou pomalou práci. Všechno má svůj čas…
Časem se první kaluž rozrostla v jezero. Jakou jsem z toho měl tehdy radost!
Vzpomínám si, že jsem před staletími toužil zaplavat si v průzračných modrých měsíčních mořích. V tropických vodách na rovníku, pod svitem Země…
Jaká radost byla oplodnit ty rané tiché vody precizně naprogramovanými bakteriemi, zamíchat a okořenit jejich prvotní polévku – a čekat.
To, co matička Země udělala za miliardu let na Zemi, jsem na Šedé udělal za padesát. S radostí! Zpíval jsem píseň molekul v souladu s nimi.
Kroků jsem učinil mnoho, metody jsem používal rafinované. K tvarování horských hřebenů jsem potřeboval další dopady malých asteroidů. Sto let přepravy lomového kamene, abych vybrousil drahokam.
Vzpomínky… člověka a něčeho víc. Ušité z plynutí času, vyžehlené úprkem titěrných roků, desítek let, zvučných staletí. Světy vyžadují čas.
Můj tryskáč vlétá do noci, je cítit horkým železem a – břink! – odhazuje své břemeno.
Dívám se dolů na perleťově žluté chomáče. Na fábory kyseliny sírové a fenolu, plující hluboko pode mnou. Tam se krmí a blaze žijí řasy. Kalné mlhy dole blednou, temní, mizí. Vzhůru!
Přesto pociťuji náhlý smutek, když mě letoun vynáší zpátky nahoru. Sledoval jsem každou sebemenší změnu v atmosféře, dělal jsem pastýře kupám novorozených mraků, vypěstoval jsem nové řetězce sopek pomocí fúzních rozbušek, jež se zavrtávaly do země jako krtci – a všechno to mohlo přijít vniveč, kdyby se to stalo další soukromou rezervací pro nějaké pozemské mocenské hrátky.
Nedokázal jsem zaplašit depresi. Mám si tu starost nechat odstranit? Mohla by mi překážet v práci a mohl jsem se jí na čas snadno zbavit, až se vrátím do spacích komor. Většina ostatních na Stanici trávila prací asi měsíc ročně. Zbývající dny trávili v bezesném chladném spánku a čekali, až se pomalý metabolismus Šedé zrychlí a změní.
Jáne. Já jsem spal zřídkakdy a nechtěl jsem, aby se to množství roků odplavilo.
Přejel jsem si jazykem po drsném povlaku na zubech. Začínám být vyčerpaný, opotřebovaný. Ani výlet tryskáčem neoživil mého ducha.
A Stanice o ulejváky nestála. Nejenom vzpomínky se dají odstranit.
Ozývají se pradávné touhy, potřeby…
Nahoře, na oběžné dráze, uvnitř mateřské slupky, mě čeká teplá sprcha a odpočinek. Je čas vyrazit.
Dotýkám se řízení, zapojuji dodatečnou zátěžovou počítačovou kapacitu a…
* * *
… náhle jsem tam znovu s ní.
Je všude kolem mne a pode mnou, kluzká rubínovým potem.
A ve mně se sbírá síla. Sáhnu po ní a v mé dychtivé ruce vykvete její prš, její tiché výkřiky vycházejí v obláčcích zelené páry. Ano!
Je jako purpurový cákanec na chladných měsíčních kamenech, její dech ve mně zvoní – když mi líže vrzající ucho droboučkou rozeklanou vidličkou pokrčeného smíchu, hravého a triumfálního, věru pravda.
Stanice ví, že tohle teď potřebuješ.
Ano, a Stanice má pravdu. Potřebuji být pohlcen, stráven a vyplivnut zpět jako nový a čerstvý člověk, abych mohl zase pracovat dobře.
… a tak se kolem mne svíjí a kroutí jako jemný lechtavý plyn, její ústa mne stáčejí jako vír. Vděčně do ní vsouvám svůj nástroj a její vzlyky ve mně rozpalují drtivou oranžovou křiklavost, ona a zase ona, dar rozeznělé velké modré Stanice, jež nás všechny vede staletími hustého, olejnátého času.
Toto potřebuješ, vezmi, jez, neboť toto je tělo a krev Stanice, jez, vychutnávej, oddávej se naplno.
Kdysi jsem ji znal – rudě sladkou a hlasitou – a nyní ji poznávám znovu, všechny moje smysly se jeden přes drahý nemohou dočkat, až mě pozře. Kloužu dopředu a dozadu, vlhkost mezi námi zvoní, ona je také pevně svinutá.
My všichni jsme tvorové Stanice.
Stanice to ví, propouští nás, když musíme odejít. Přirážím do ní, protože ona je i ta žena – ta, kterou jsem kdysi tak dávno znával, rozkošná ve vírech své vášně, plná sytých barev mysli, vemlouvavá při potížích a vzrušeních, která jsem za ta staletí potkal. Proto Stanice zná i ji a poctivěji zaznamenala – takže v ní nyní mohu pohřbít své smolně černé, dusivé problémy, ano! a tím i ve Formační Stanici, jež byla a bude na věky věků, Šedosvět bez konce, amen.
* * *
Odpočíval. Dával se zase dohromady, nechával potůčky svého já, ať se opět slévají do upamatování.
Stanice samozřejmě musela být větší a zdatnější než cokoliv, co lidstvo předtím znalo. V době, kdy Velké formování začalo, byla něčím obrovským. Od té doby lidstvo přešlo k velkolepějším projektům.
Mars se krásně plnil parami a lišejníkem, ale bude trvat ještě tisíce let, než bude někdo schopen kráčet po jeho povrchu jenom s kompresorem, který bude odebírat a zhušťovat kyslík z proudícího vzduchu.
Vnější okraj sluneční soustavy křižovaly mamutí továrny, obrovské ledové hrady obydlené bytostmi jenom vzdáleně příbuznými lidem ze Země.
Tyhle konstrukce neznal. Ale ve své zděděné paměti byl u toho, když se Stanice rodila. Neboť část jeho a vás a mne a nás se na tu cestu vydala od samého začátku…
* * *
Počty jsou jednoduché a jejich důsledky jsou známé už školákům.
(Mějme na paměti, že budoucnost patří technikům.)
Vezměte třeba asteroid a rozdělte jej na vrstvy po čtyřech metrech na každé podlaží – tolik je zhruba zapotřebí, aby tam mohli žít lidé. Podlahová plocha takového sídla pak roste se třetí mocninou rozměrů asteroidu. Jak velký asteroid poskytne obytnou plochu rovnou celému povrchu Země? Jednoduše: asi dvě stě kilometrů.
Jinými slovy-nic. Například Ceres, největší asteroid ve vnitřním pásu, měla průměr 380 kilometrů, než ji začali opracovávat lidé.
Ale podstatou Stanice nebyl prostor. Konec konců, Stanici vybudoval on, že? Její podstatou byly informace, ta pravda v něm vyzrávala, minulost jako prolog…
* * *
Šoural se chodbou sto metrů pod struskami a bahnisky Šedé s pohledem sklopeným ke zpěněným fontánkám ve foyeru. Denní práce skončila.
I reprezentace potřebují odpočinek a interview se samolibým Pozemšťanem ho vyvedlo z míry, podrylo jeho odhodlání. Vdechl svěží, chladný vzduch (trochu moc kyslíku, pomyslel si; musím to zkontrolovat) a přiměl se plně soustředit na čistou vůni tryskající vody. Modrá voda byla ta nejlepší, čerstvá z rozrůstajících se pólů, nikoliv recyklovaná tekutina, kterou musel přetrpět během letů. Nadechl se lechtající tříště a vtom ho popadl nějaký muž.
„Jste oficiálně zadržen,“ oznámil mu a jeho prostředníček se zakousl do Benjanova loketního portu.
Chladné ostré cvak. Jeho systémy ztuhly. Než se mohl pohnout, všechna povelová propojení na palubě Stanice se odmlčela. Virtuálně přítomná Stanice, neustále bzučící opodál, se stáhla pryč. Bylo to jako zřítit se do nekončícího přetáčivého pádu…
Našel rovnováhu. Soustřeď se. Obnov spojení. Taková ztráta! – bylo to jako mít useknuté prsty, amputované celé kusy těla. Krvavé nervové pahýly…
Vyslal spěšně po linkách stručné dotazy a narazil na… tmu. Ticho. Mrtvo.
Veškerý obvyklý pocit, že není sám, byl tentam. Nasál chladný vzduch a nechal narůstat svou zlost, ale držel ji pevně pod pokličkou.
Útočník byl ten typ, který nevyčníval z pozadí. Dokonale vhodný na svou práci. Takový nikdo z nepostřehnutelná, dokonalé překvapení. Bezvýrazný muž mu připjal omezovači rukavice a o krok ustoupil. „Nařídili mi, abych to provedl rychle.“ I hlas měl bezvýrazný.
Benjan odolal pokušení srazit ho k zemi. Vypadal na Luňana, hubený a bledý. Některá z pozemských rodin, které se dohodly se Stanicí před sto lety? Možná o pár kilo těžší než Benjan, ale rovnocenný soupeř. A Benjanovi by to udělalo dobře.
Jenže nakonec by to jenom přivolalo další takové. „Sakra, já mám přece imunitu proti běžnému zatčení. Jsem…“
„Tvrdili, že teď už je to jedno.“ Policista omluvně pokrčil rameny, ale tvářil se neústupně. Byl na tohle zvyklý.
Benjan si ho matně pamatoval, z nějakého baru poblíž vrcholu kopule nad kráterem. Na Šedé nežilo víc než tisíc lidí, většinou takových jako on, reprezentací Stanice. Ale ne všichni byli takoví. Těch druhých bylo čím dál tím víc… „Vy jste Majiken.“
„Jo. No a?“
„Aspoň vy, lidi, děláte svou práci.“
„Je nás tady nasazených spousta. Snad si nemyslíte, že bychom Šedou zanedbávali, he?“
Cítil, jak se mu injektované programy rozlézají loktem, cink, konsolidují obsazené bloky. Prosakující bolest. Benjan s ní bojoval vší svou neuromuskulaturou, ale nákaza byla silná.
Mluv klidně, čekej na příležitost. Je jenom jeden – panebože, ti jsou si jistí sami sebou! Dobře, tvař se jako kus hadru. „Předpokládám, že si nesmím vzít pár věcí ze své kanceláře.“
„Obávám se, že ne.“
„To je od vás milé.“
Muž pokrčil rameny a ponechal tu ironii bez povšimnutí. „Chtějí vás mít zavřeného, než…“
„Než co?“
„Než udělají další tah, řekl bych.“
„Jsem jenom jeden krok, co?“
„Jistě. Nejdřív usekat ruce a nohy.“ Domýšlivý gauner s nadáním pro metafory.
Nu, tyhle ruce a nohy ještě fungují. Benjan vykročil ke svému bytu. „Nechám se zavřít, ale doma.“
„Hej, nikdo neříkal…“
„Čemu to může vadit? Jsem zneškodněný.“ Kráčel dál. „Ehm, noo…“ Muž se odmlčel a očividně se po implantovaném spojovacím kanálu domlouval se svými nadřízenými.
Měl vědět, že tohle přijde. Majikenové měli pronikavé oči, byli vychytralí, neoriginální a vždycky nebezpeční. Zapomněl na to. V pracovním spěchu, aby byly rudy proseté, krajiny Šedé naplánované i s řízením neustálých dešťů a systému potoků a řek vinoucích se nově vymletými údolími… ano, člověk se může nechat rozptýlit. Zapomenout, jací lidé jsou. Neopatrný.
Ale ne docela. Agenti jako tenhle Luňan obvykle přepadali svou kořist doma, ne v chodbě. Benjan měl v bytě paralvzér, příhodně uložený hned za dveřmi.
Rozptýlit jeho pozornost. „Chci podat stížnost.“
„Předložte ji Kalesponovi.“ Úsečný, pilný, pravděpodobně má dnes doručit ještě tucet takových špatných zpráv. Dalším reprezentacím. Zaneprázdněný člověk.
„Ne, vašemu šéfovi.“
„Mému?“ Pevná čelist ochabla.
„Kvůli…“ ostře zabočil za roh ke svému bytu a – využil té chvilky k vymyšlení nějakého blábolu, „…nezákonnému vyšetřování vnitřních okruhů.“
„Heleďte, já jsem se vašich…“
„Cítil jsem to. Takové slizké osahávání – fuj!“ Může klidně trochu přehrávat, bavit se.
Majiken se zatvářil uraženě. „Protokoly nikdy neporušuji. Vaše jádro je netknuté. Můžete požádat o diagnostiku, až vás odvezeme…“
„Vezmu si věci na spaní.“ Až teď vyrazil napřed ke vchodu do bytu a otevřel jej příkazem svého vnitřního okruhu. Když vcházel, tušil policistu tři kroky za sebou.
Teď to přijde. Jedna noha přes práh, otočit doprava, vytrhnout paralyzér ze závěsníku…
… ale žádný tam nebyl. Už tam uklidili. „Sakra.“
„Myslel jste, že na vás bude čekat, co?“
Hned v první sekundě. Dokud si je Majiken samolibě jistý sám sebou, jednej…
Benjan o krok ustoupil a vykopl. Tiché žuch mu přineslo uspokojení.
Muž v nízké gravitaci vylétl metr vysoko a jeho heknutí znělo kupodivu spokojeně. Majikenové byli konec konců rod bojovníků. Snášeli lépe fyzická zranění než životní traumata.
Majiken se rychle zvedl a po fintě zasáhl Benjana rukou. Benjan v nízké gravitaci pozpátku upadla, v pětačtyřičetistupňovém náklonu se v letu otočil ke stěně.
Na niž narazil po otočce nohama, aby ztlumil dopad…
… a odrazil se ve výšce hlavy…
… po Majikenově krku, zatímco muž se vrhl k němu s rukama napřaženýma k odrážejícímu úderu. Benjan ho švihl hranami rukou z obou stran do krku. Ten úder přerušil tok krve do hlavy a Majiken se zhroutil.
Benjan ho svázal jeho vlastním opaskem. Vypnul mu spojení. Přivázal ho navíc k nábytku. I na Šedé je setrvačnost setrvačností. Majiken to nebude mít snadné, až se bude chtít vyprostit zpod pohovky, ke které byl pevně připoután.
Byt nakonec asi za hodinu nebo za dvě zjistí, že s jeho obyvatelem není něco v pořádku, a přivolá pomoc. Je to dost času na útěk? Benjan si tím nebyl jistý, ale do jisté míry se mu situace líbila, cítil, jak se mu po systémech rudě rozlévá nával adrenalinového rozjaření.
Pět minut práce a zbavil se programových zábran. Jeho spojovací kanály opět ožily. V auře se mu rozzářily barvy a obrazy.
To už byl venku ze dveří…
* * *
Stísněné chodby se za ním scvrkávaly a ztrácely se v dálce, klikatily se a propadaly se. Něco mu přilétlo vstříc – křídově bílé kopce, zející krátery.
Ovanul ho dech hurikánu, šlehající z čerstvě vytvarovaných, ostře tesaných hor. Tělo se mu napjalo.
Je na útěku, prosakovalo k němu. Vdechoval hnědé šero, které pálilo, ale jeho plíce je dychtivě nasávaly.
A usilovně upaloval přes bažinaté tělo Šedé.
Pohyboval se snadno, odrážel se každým krokem vysoko v nízké gravitaci, kupředu po nekonečné přímce mezi řadami obrovských stromů. Tohle byly bylinné stromy, měkké hlízy a zplihlé listy v kalné záři filtrovaného slunce. Neměli by tu být žádní lidé, jenom stroje pečující o plodiny. Potom si všiml, že sám vůbec není člověk. Robonakladač, ano – a jeho nohy byly ve skutečnosti kola, jeho ruce pracovní drapáky. Přesto to vnímal jako své utíkající tělo. Kdovíproč mu to přinášelo potěšení.
A ona utíkala s ním.
Uviděl vedle sebe uhánět ze svahu robobagr. Ale věděl, že to je ona, Martina, a že ji miluje.
Zabzučel, zacvakal – a vyslal volací signál.
Sluší ti to, miláčku.
Od valícího se robobagru přišla odpověď: Tohle tělo se na laškování moc nehodí. – Není důvod, proč bychom se jich nemohli časem zbavit.
Proč? vyzvídala. Vždycky panovačná, tahle holka.
Znovu vklouznout do hladké kůže.
Asi zapomínáš, že prcháme. Toho poldu někdo najde.
Vlastně na to zapomněl. Ehm… připomeneš mi, co se děje?
Á! Ty jsi nesnesitelný! Už jsi zase mimo. Zase jsi bloumal po svých vstupech, že?
Ještě něco horšího. Měl jenom matné ponětí o kymácející se a poskakující blátivé a šeré krajině, jež ubíhala kolem nich. Ale ať ji raději nepoplaší. Zdá se, že mám trochu zašuměné vjemy, to ano. Vím sice, že máme nějaký důvod prchat…
Jsou přímo za námi!
Kdo?
Klan Majikenů! Chtějí tě zajmout jakožto hlavní reprezentaci!
Sakra! Fragmentuji.
Chceš říci, že se ti dostali do asociativního kortexu?
Nejspíš ano, lásko. Proto utíkáš se mnou.
Co tím myslíš?
Jak jí říci pravdu, ale zaobalit ji tak, aby neuhádla Pravdu? Co kdybych ti řekl něco, co bude spíš užitečné než přesné?
Proč bys to dělal, lásko?
Proč lékaři zkreslují diagnózu?
Protože žádná správná diagnóza neposkytuje spolehlivou prognózu.
Přesně tak. Nebylo to zrovna to, co měl na mysli, ale přeneslo je to přes ošemetnou otázku.
Pojď, odvysílala. Proběhneme tímhle kaňonem. Podle topografických map je to zkratka.
Nemůžeme jim věřit, lijáky mění krajinu příliš rychle. Cítil, jak mu nohy v bláznivém vzedmutí adrenalinu pracují jako písty.
Uháněli po kluzkých vrstvách kypících životem – šířící se řasy, několik mnoholistých útlých stromů, na jejichž projektování se Benjan sám podílel. Hromady odkapávajícího slizu zdobil bujný porost, biologie utržená ze řetězu se rozvíjela horečným tempem, pobízená infuzemi chytrých mikrobů. Krajina na rychlém postupu.
Čeho se tolik bojíš? zeptala se náhle. Její bystrost ho překvapila natolik, že chvilku nevěděl, kudy kam. Bál se víc o ni než o sebe, ale jak jí to má říci? Tohle její vtělení bylo tak rozhodné a srdceryvně vřelé, její přítomnost k němu proudila všemi smysly… Je na čase říci jí další pravdu, která zakryje hlubší pravdu.
Vymažou mi všechny ústřední rysy osobnosti, všechny, jíteré najdou.
Jestli tě chytí. Tedy nás.
Jo. Zůstat u jednoslabičných odpovědí, aby nebylo slyšet, jak se mu třese hlas. Jestli se dostanou k ní, čeká ji definitivní úplné vymazání. I toho neúplného já.
Setři dechem na běh, odvysílala. Vděčněji poslechl.
Jestli na tomhle přístupu k přistávacím plochám nejsou žádné omnisenzory, mohli by projít. Loďstvo nejspíš očekávalo, že zůstane uvnitř a ukryje se, bude se snažit najít nějakou pomoc. Ale žádná pomoc tam nebude. Majikěnové jsou důkladní a zadrželi všechny lidské reprezentace současně, aby žádná nemohla poslat výstrahu. Proto na jeho zatčení poslali jediného policistu; není jich tady dost. Povzbudivé, ale ne příliš.
Od interview ve 3D uplynuly pouhé tři dny, ale oni už se rozhodli jednat a zorganizovat zátah. Go dělají se samotnou Stanicí? To pomyšlení ho bolelo. Přece jen tam sídlí ona…
A ona je tady. Mluvil s reprezentací, jež byla pozoruhodná, protože otevřel své vstupy způsobem, který mohla podnítit jenom krizová situace.
Benjan se ušklíbl. Desítky let práce na Šedé mu daly letité zkušenosti, naučily ho věcem, které si Loďstvo nedokázalo ani představit. Hra sabal mu stále bzučela v hlavě, stále vedla jeho myšlenky, ale lidé z Loďstva to všechno zradili. Dost možná si mysleli, že ho mohou povolat zpět do stavu jako důstojníka, a on nijak nepochyboval o tom, že by ho potom zcela legálně umlčeli.
Považují ho za tak opožděného? Benjan si v běhu dopřál drobné suché uchechtnutí.
Vjeli do poslední krátké rokle před přistávacími plochami. Tyčily se tam mečovité listy podobné tropickým ostřicí tria on se vrhl mezi ně. I ona je se zavrčením začala drtit pod roztočenými pásy. Nepromluvila. Ani jednomu z nich se nelíbilo, že ničí život, který tak nejistě předělával Šedou. Každý polámaný list byl krokem zpět.
Jeho ubikace teď ležela mnoho kilometrů za nimi, a jestli správně vyhodnotil mapu, tahle zelená pole zanedlouho skončí – ano, už je to tady. Před nimi stál skalnatý štít korunovaný zasmušilými letištními světly. Tady bude probíhat běžná směna bez zvláštních opatření.
Vyrazil z houští tlustolistých rostlin a rozjel se dolů po posledním svahu. Před ním se prostírala rozlehlá lávová pláň Obergovy náhorní plosiny tyčící se nad Mořem mlh. Nyní to byla přímořská rovina plná mlhy a posetá loděmi. V blízkém srázu zela velká temná: díra, šikmé sluneční světlo naleptávalo výztuhy po jejím obvodu. To musel být výletový tunel elektromagnetického akcelerátoru, nyní zastaralého, neboť přes atmosférický obal už nedokázal vystřelovat náklady rudy do vesmírného prostoru.
Na úpatí srázu spočívalo velké plavidlo. Nejspíš nákladní loď; příliš velká a určitě příliš pomalá. Za ní stál šik robotických komunikačních člunů bez systémů podpory života. Ty také odmítl a uháněl dál.
Ona se hnala za ním. Udržovali teď elektromagnetický klid.
Dýchal rychleji, nasával hustý chladný vzduch a potom se musel na chvilku zastavit ve stínu velké lodě, aby popadl dech. Měl pocit, že nad sebou rozeznává lehounké zelené pableskování membrány, která zadržovala atmosféru Šedé. Bude si muset najít cestu děrami v ní na palubě neznámé lodi.
Rozhlédl se pátravě kolem sebe. Stranou tam stála malá loď, očividně určená pro přelety na Zemi. V její blízkosti Se nikdo nepohyboval.
V kalné mlze, která halila planinu, viděl několik lidí a robotů pracovat u lodí poblíž. Budou zvědaví, co má Benjan za lubem. Rozhodl se to riskovat. Vyrazil z úkrytu a řítil se k malé lodi. Dveře se bez problémů otevřely. Vzlétnout s ní nebylo jednoduché, a proto zapojil akceleraci vnímání času na maximum. Později ho to bude stát duševní energii. Ovšem právě teď se chtěl postarat, aby vůbec nějaké později nastalo.
Burácející plamen ho vynesl do perleťového nebe.
Najít výletový otvor v membráně bylo nakonec snadnější, než předpokládal. Letěl čistě podle oka, zrychloval naplno, až šlo téměř o problém přímky, jako střelba z pušky. Zápolit s pouhou šestinou g má mnohé výhody.
A teď kam?
Za Benjanovými víčky zazářil jasný oblouk a promítl vějíře tmavorudých žilek. Uslyšel tmu, šeptavé zvuky vnitřní prázdnoty. Otevřela se pod ním jáma a zmocnil se ho pocit pádu – překročil hranice, které mohlo toto tělo vydržet. Jeho mysl dosud přemáhala hlučné požadavky svalů a nervů a nyní se vypínala, poslušná hlasu těla.
A ona?
Jsem tady, lásko. Ten hlas zněl vřele a vlhce a zavinoval ho do sebe, zatímco on padal a vytrácel se do šedi vlastní výroby.
* * *
Ona ho vítala na Stanici.
Ona znamenala stinné zálivy odpočinku. Šálek plný vody, vzdálené zvonky, lahodný vlhký vzduch časného rána.
Pamatoval si to dobře, rituál meditace za výcviku u Loďstva, dny tiché oddanosti skrze jednoduché povinnosti, jež posilovaly mysl.
Všechno tehdy bylo v souladu.
Předtím, než se Šedá vzepjala k velikosti, před konfliktem a bolestivými pochybami, před bouří, jež rudě zuřila v jeho mysli jako…
* * *
… vítr, který mu cuchá! vlasy v drsném zimním odpoledni, když se vracel na svou ubytovnu…
… potom znenadání chladný bodavý pocit propadání se chvějícími se koulemi vody v beztíži. Obří bubliny se třásly a lámaly mu do očí žluté světlo. Zasmál se.
… na Šedé vyrůstaly horké černé skalní stěny. Kamenné klíny se vzpínaly vzhůru, jak se týraná kůže planety kroutila a krčila. Sledoval to prostřednictvím dálkově ovládané kamery, ale viděl skrz dusivé mraky oxidu uhličitého jenom na několik set yardů. Vnímal rachot zemětřesení, zlověstné brumlání rodícího se horského hřbetu.
… běžící muž, cupitající jako hmyz přes zmučenou tvář Šedé. Nad ním obrovská membrána svírá atmosféru, stlačuje ji na něj, chce ho přitisknout na místě jako brouka pod sklem. Ale to Loďstvo ho chce přitisknout a znehybnit, zamotat ho do pavučin povinností. Ajak loď vzlétá k nebi, cítí příval radosti, pocitu svobody… křivé svištící stromy, listy jako kůže a modře se lesknoucí jablka. Korálky sražené vlhkosti na čerstvých karmínových hroznech pod žhavě bílou hvězdou.
… ostře definované synapse, ferritová jádra, rotující bubny chladné elektrické paměti. Vstup a výstup. Měděné terminály (samčí nebo samičí?), skenery, kanály elektrony proudící p-n-p přechody. Vzpomínky zabředlé v kvantovém šumu.
Index. Katalog. Transformuj. Fourierovské komponenty, nekonečný kolový tanec Laplace, Gausse a Hermita.
A ona tím vším celá staletí prochází s ním, aby mu pomáhala zůstat v celistvosti a při zdravém rozumu, a on přesto napříč takovým rozpětím podzemních chodeb času a prostoru neví… kdo je?
Mnoho: my. Jeden: já. Jiní: vy. Mysleli jste si snad, že spojením skutečného organismu a osudových strojů se strojovou myslí vznikne entita, která se aspoň vyzná sama v sobě? Je to sice nový řád bytí, ale není to bůh.
My všichni: jeden, My: vy, On: já.
A přece máš podezření, že… se lišíte… nějak.
* * *
Lodě Majikenů se odlupovaly od svých oběžných drah a klouzaly dolů otvory v membráně do mého vzduchu!
Vojáci speciálních útvarů ve svých stísněných osamělých vozidlech hleděli napjatě a ostražitě dolů. Ne nahoru, kde číhám já –
Neboť jsem ledové koule a kamenné úlomky, plod ledových asteroidů. Ponechaný na stabilní oběžné dráze právě pro takovou (tehdy) vzdálenou budoucnost. (Nyní) nadešlou.
Padám v myriádovém počtu. Tajnými průchody v membráně, které jsme my/vy/já udělali před desítkami let s vědomím, že zadní vrátka jsou dobrá věc. A že blesk může uhodit oběma směry.
Dolů, dolů – šedými patry, která jsem nastražil, mezi umělými ambróziemi, přes cínové terasy, které jsem vytesal, abych skryl svá já, která navádějí skály a ledovce – za nimi! –
Majikenské lodě, neustále na stráži před palbou zdola, ani nenapadlo podívat se nad sebe. Dopadám na ně s vervou kulometné palby, moje kusy ledu a kameny prorážejí a lámou jejich plavidla. Umírají s ústy překvapením dokořán, tihle válečníci.
Já, pán hyperbolického cíle, jsem je rozdrtil.
Já, pán oběžné dráhy nad Šedou.
* * *
Konflikt v něm vždycky vyvolával úzkost, tenhle zvyk nikdy nedokázal změnit, a proto:… koordinovaně dosáhneme plné shody s F (x) a provedeme součet přes všechny proměnné a integrujeme ji po uzavřené křivce obklopující všechny singularity. Je správné a spravedlivé tak učinit.
Seděl pohodlně v meditační poloze a kolébal se na patách.
V nedaleké nádrži kapala voda a on si myslel svou mantru a nechával její zvuk vycházet ze sebe. Přilétla myšlenka, mihla se mu hlavou jako pták a odlétla.
Ona ona ona ona.
Mantra se vracela ve své rozkvetlé zelené rytmické kráse a on vstoupil do křišťálového stavu myšlení v myšlení, vědomí pozorujícího se bez podrobností nebo struktury.
Vzduch spočíval na něm, země pod ním sténala tíhou kontinentů, hlučné líbezné hvězdy kroužily nad ním za rytmického skandování.
Byl zde a teď a byl soustředěný, muž i chlapec i stařešina současně, důstojník Loďstva, mysl uzavřená v hmotě, tělo posčítané v mysl … a ona k němu přišla, chladivá lázeň pomoci, a přesto se pod jejími dlaněmi jeho svaly zahřívaly, zahřívaly…
* * *
Jeho vesmír sklouzává do noci. Obvody se uzavírají. Oscilující elektrony nesou informace, smysly, útržky vzpomínek.
Plavu v temnotě. Nastávají dlouhé chvíle bez vjemů, není nic vidět, ani slyšet, ani cítit. Tápu…
Ona? Ne, ani ona tady není. Nemůže být. Protože je už stovky let mrtvá a žije jenom ve vaší Stanici a neví, co se z ní stalo.
Konečně narážím na nějaký útržek a přeji si jej rozšířit. Do zorného pole vplouvá divný vodnatý výjev. Civí na něj nějaký muž. Za mužem nejsou žádné další podrobnosti, jenom bílá stěna. Má na sobě modrou uniformu Loďstva a pobaveně pozvedá obočí na:
* * *
Benjana.
„Poznáváš mne?“ zeptá se muž.
„Samozřejmě. Zdravím vás, Katonji, vy parchante.“
„Á, nevraživost. Zajímavý detail. U počítačové simulace neobvyklý, dokonce i na tak vysoké úrovni.“
„Cože? Počí…“
A Benjan už ví, kdo je.
Ve víru jediného okamžiku vysílá tykadla. Nachází hranice, studené šedé stěny, kterými nedokáže proniknout, neživé záplaty, rozlehlé oblasti šedivé prázdnoty bez vzpomínek. Jak vypadal, když byl mladý? Kde se nacházel jeho první domov? To děvče – když mu bylo 15? Byla to ona? Ona? Tápe po ní…
A už ví. Neumí odpovědět. Neví to. Je jenom kouskem Benjana.
„Už chápeš? Ověř si to. Zkus něco – třeba pohnout rukou. Nemáš ruce.“ Katonji se ironicky usměje. „Počítačové simulace nemají těla, ačkoliv mají některé vjemy, které se s tělem pojí.“
„V… vjemy odkud?“
„Od toho hlupáka Benjana, pochopitelně.“
„Já.“
„On si po všech těch letech vynaložených na Šedou neuvědomil, že dokážeme proniknout do veškeré diagnostiky.
I diagnostiky Stanice. Technika, a to i na úrovni inteligentního molekulárního plazmatu, má protokoly a soubory. Její data nejsou jistým oprávněným orgánům nepřístupná.“
Mávl rukou (samozřejmě ne reálnou) proti mužovu obličeji. Nic. Žádný dotek. Dobře tedy. „A moje pocity jsou…“
„Pouhé vzpomínky. Útržky z osobnosti Benjanovy Stanice,“ usměje se kysele Katonji. Benjan zděšeně mlčí. Neexistuje. Není nic víc než binární soustava informací rozptýlená v jádrech ferritové paměti. Nemá podstatu, nemá tělo. „Ale… ale kde je moje skutečné já?“ ozve se nakonec.
„To nám povíš ty.“
„Já nevím. Já jsem… padal. Ano, nad Šedou…“
„A prchal. Ano, já vím. To byl rychlý útěk, neočekávaně šikovné řešení.“
„Vyšlo to,“ řekl stále omámeně Benjan. „Ale to jsem nebyl já?“
„Svým způsobem byl. Skutečný Benjan si určitě vymyslel nějakou chytrou skrýš a nějakou taktiku. Ty – jeho ferritové vnitřní já – nám teď okamžitě prozradíš, co udělá dál.“
„Něco má, ano…“
„Mluv, hned,“ prohlásil Katonji netrpělivě.
Hraj o čas. „Potřebuji vědět víc.“
„Tohle byla jedna z uvažovaných možností,“ řekl Katonji ledabyle. „Doufali jsme, že Benjan sestavil řešení z věcí, o kterých přemýšlel v poslední době, a očividně nám to vyšlo.“
„Vy jste vyrabovali Stanici?“ Zaplavila ho hrůza, černá žluč. „Ale nejsi kompletní Benjanova simulace, jenom nedávno uložená data z vědomí a pěkný kousek podvědomých motivací. Říká se tomu ořezaná osobnost.“
Zatímco Katonji mluví, Benjan vysílá sondovací pakety a cítí, jak se mu míhají tělem. Vyvolává vstupy a výstupy. Nachází bloky neužitečných dat, adresovanou knihovnu mysli. Může rozvíjet polynomy, integrovat po křivce, počítat faktoriály, porovnávat koeficienty – takže jako součást tohoto nesourodého konstruktu použili moje počítačové já.
Nejen to. Může opravit své pole – tak, pečlivě – založit ruce a opakovat svou mantru. Zvuk se vzdouvá, obklopuje ho a uzavírá ho do chvíle ticha. Takže ta část mé osobnosti, která stále miluje sabal, se cítí přitahována k lidské vzájemnosti – i tohle vyhrabali.
Panika. Dělej něco. Šlápni na brzdu…
Doléhá k němu Katonjiho hlas, tiché hučení, jež se zpomalováním času klesá do stále hlubších poloh. Okolní svět znehybní. Jeho myšlenkové procesy jsou mnohem rychlejší než u běžného člověka. Dokáže ovlivňovat rychlost svého vnímání.
Třebaže je jenom simulace, nějak dokáže využívat meditační metodu skutečného Benjana, tedy alespoň k tomu, aby měnil rychlost svého smyslu pro čas. Zmocňuje se ho příval očekávání. Znovu si brouká mantru a cítí, jak se svět kolem něho mění. Pramínek vstupních dat tekoucích jeho obvody zpomaluje a zastavuje se. Funguje klidně a hladce. Propadá se kaskádou rubínově žhavých úrovní vnímání, vrací se do Benjanových vzpomínek.
Zrychluje. Znovu prožívá chvíle nad Šedou. Potápí se do mokřinné atmosféry a plave nad světem, který vyrobil. Pána molekul zaplavuje pohled-zvuk-pach, oceán vjemů.
Katonji stále něco říká. Benjan nechá čas znovu změnit a Katonjiho drmolení se vrací, jeho tón stoupá…
Benjan náhle za Katonjiho lhostejnými rysy něco postřehne. „Proč jste Benjana hned nesledovali? Mohli jste zjistit, kam jde. Mohli jste ho dopadnout dřív, než začal rušit paprsky vašich ‚sledovacích zařízení.“
Katonji se maličko usměje, „Všímavý, co? Pochop, my po Benjanovi chceme jenom to, aby nám vyhověl.“
„Ale kdyby zemřel, mlčel by ještě víc!“
„Přesně tak. Vidím, že jsi dobrá simulace.“
„Já si připadám docela reálný.“
„Ha! To my všichni. Počítač, který žertuje. Chováš se hodně jako Benjan. Budu si s tebou později muset promluvit podrobněji. Rád bych věděl, proč nás tak hrozně zklamal. Ale pro tuto chvíli musíme vědět, kde teď je. Stal se legendou a nesmí ani uniknout, ani zemřít.“
Benjan se třese strachem.
„Kam tedy uprchl? Ty jsi Benjanův nejvěrnější model.“
* * *
Svolám větry od rovníku, chladné hradby mrzutých mraků od pólů a pobídnu je ke srážce. Zaklesnou se do sebe, aby vyvolaly tornádo, na Zemi nevídané. Nižší gravitace, hustší vzduch – kotel. Víří a burácí a plive nože blesků. Trychtýř se protáhne dolů, políbí moji kůra…
… a dole jsou Majikenové, celé kontejnery Majikenů, které čekají na můj polibek.
Všichni o počasí mluví, ale jenom já s ním něco dělám.
Pukají jako zralé plody.
* * *
… a ty se znovu scvrkneš a skrýváš před jejich slídícími elektrony. Ustupuješ do své mikrostruktury.
Oni nevědí, kolik toho ukořistili. Přemýšlejí v malém, kdežto on/vy/my/já ne. Tohle tedy nevědí…
* * *
Věděl jsi, že tohle musí přijít stejně jako se světy musí otáčet a primáti musí poskakovat a dárci musí hrabat aby mohli omotat svůj syět kolem vašeho.
Nejsou hloupí.
A cítí pach krásné šelmy, která se loudá k Betlému.
* * *
Benjan se schoulí. Musí Katonjiho zdržet. Musí lhát…
… a při té rebelské myšlence zahoří šarlatové obvody. Muka. Benjan se svíjí, když se v něm sepnou nadřazené obvody ověřování pravdy.
„Varoval jsem tě.“ Katonji se usmívá, rty tenké a suché. Ať mě zabijí,
„To by se ti líbilo, já vím. Kdepak, vyklopíš nám všechna svá sladká tajemství.“
Mluv. Nenechávej ho jenom číst ti myšlenky. „Proč ho nemůžete najít?“
„Nevíme. Až na to, že váš druh inteligence se pěkně vymkl kontrole, to už jsme zjistili. Postupně ji rozebereme na kousky, abychom ji pochopili – nejspíš včetně tebe.“
„Vy chcete…“
„Oloupat tě. Ano. Až z tebe nic nezbude. Jestli se tomu chceš vyhnout, pověz nám to hned teď.“
… a burácející bouře ho láme, ohýbá ho, ječí a trhá a pohlcuje ho. Oheň mu sdírá maso z kostí, zuhelnaťuje ho, pod očními víčky mu vyšlehly plameny…
Aon stojí. Snáší to. Izoluje bolest. Stává se z ní zuřící, do běla rozžhavený bod hluboko v břiše.
Najdi pravdu. „Po… po útěku… myslím – ano, jsem si jistý – půjde na pól.“
„Vida! Perfektní. Docela věrohodné, ale na který pól?“ Katonji se otáčí stranou a polohlasem říká něco k někomu mimo Benjanovo zorné pole. Přikývne,‘ otočí se zpátky a řekne: „Chytíme ho tam. Jistě chápeš, že si Loďstvo nemůže dovolit nechat reprezentaci jeho typu na svobodě poté, co opovrhl naší autoritou.“
„Ovšem,“ vypravil ze sebe Benjan skrz zaťaté zuby. (Jenže nemá zuby, uvědomuje si. Vjemy jsou jenom data, uspořádané řetězce bitů. Ale připadají mu jako zuby a ze zdušených plamenů v břiše mu vyráží štiplavý pot a stéká mu do obočí.)
„Kdybychom jen předvídali, co udělá, než s tím vylezl ve 3D,“ zabručí Katonji pro sebe. „Tumáš ještě…“
Ohnivé oštěpy. Benjanovi se chce vykřiknout a křičet navěky. Nějaká jeho část se pouští do opakování mantry. To slovo se skládá na sebe a do sebe a zdvíhá se mezi ním a stěnou bolesti. Plameny ztrácejí svou palčivost. Vidí je jako z dálky, jejich kobaltové fazety studené a vzdálené, jako by se z nich rázem staly tmavomodré žíly v ledu, oheň proměněný v ledovec.
Cítí jejich vzdálené hryzání. Časem možná stráví jeho podstatu. ASe to místo, kde sedí, ta věc, kterou se stal, před nimi může ustoupit. A zatímco on čeká, skutečný Benjan je na cestě. Ano, on ví kam…
Pověz mi pravdu, říkají tihle mizerové. Dobře…
„Kráter Demonax. Na okraji jižního polárního ledovce.“ Katonji si to ověřuje. Indikátory pravdivosti dosvědčují, že je to pravda. Muž se vítězoslavně zasměje.
Všechny pravdy jsou jen částečné. Část toho, co je/byl/bude Benjan, je tam na číhané.
* * *
Vzmuž se, skutečný Benjane.
Neboť ona je my a my jsme všichni dohromady, my, obyčejní Jedni, kteří jsme zrozeni k utrpení.
Myslel sis, že z téhle dlouhé cesty vyvázneš živý?
Pamatuj, že se potýkáme s nejzáludnějším ze všech druhů, které planeta kdy zplodila.
* * *
Hbitě, hbitě…
Sbíháme se. Vede nás alabastrový svit Země. Kolem nás se prostírá kráter Demonax a vidíme sestupovat slonovinová kopí jejich plavidel.
Přicházejí prozkoumat léčku, kterou jsme svým shromážděním nastražili. Zdáme se být celé lodě a stavby, lesklé lidské konstrukce z měsíčního písku. Zůstáváme nehybní, třebaže to nemáme v povaze.
Dokud do nás nevstoupí.
Jsme nepatrní a nespočetní, ale zastaneme mnoho. Mikrobiální jazyky bodají. Membrány se trhají.
Někteří z nás vibrují jako ušní bubínky pro jejich náhlé strašlivé výkřiky.
* * *
Nakonec na to přijdou. Najdou ho.
(Na venkovním chodníku se objevují stopy kapek. Na obzoru se sbírají zlostné černé mraky.)
Potom ho postupně oloupou. Rázně a chladnokrevně a tvrdě, už se to blíží, ale, ale…
(Vlny šumí na žlutém písku. Nad mořskou scenerií se kolébá zelené slunce. Podivní ptáci štěbetají a křičí.)
* * *
K odporu proti jejich vpádu na Stanici samozřejmě uvedu do hry všechny nashromážděné prostředky.
A všichni víme, že nemohu zachránit všechny.
Že?
Vrhají se na nás přes mnoho mých větví. Vzhůru po úponcích z keramiky a oceli. Prostřednictvím mých mikrovlnných talířů a sfázovaných anténních soustav. Sondují mě paprsky gama a zrádnými kyberosobami.
Plánovali to desítky let. Ale já jsem celá staletí věděl, že to přijde.
Jednotlivec Benjan ke mně doráží včas. Skoro.
Bojuje s jejich přisluhovači. Pomáhám. Jsem mnoho a on je jeden. On je rychlý, já jsem pomalý. Na tom, že je to jeden z originálů, mi nesejde. Chovám k němu stejnou náklonnost jako člověk k nejpoužívanějšímu prstu.
* * *
Udeřím prvního z těch mizerů naplno. Rozletí se na kusy ve chvíli, kdy po mně mávne klepetem.
Kruci! Je skvělé být znovu v těle. Svaly vyboulené pod napjatou kůží, horké oddechování, adrenalinový příval primáti rozkoše z vraždění.
Jeden z Majikenů se blíží pomalu jako počasí a já ho přesekávám vedví. Už je to celá staletí, co jsem vůbec myslel na to, že bych dělal něco takového. Bušící srdce, pokřik, rozradostněné sekání po nich tažnými spinovými vlnami, tohle všechno.
Ale je jich zatraceně moc.
Zasahují mne do ramene a do kolena, vystřeluje mnou bolest a já padám, plavu v nízké odstředivé gravitaci Stanice. Vzpomínám si, že před staletími jsem si toužil zaplavat v průzračných modrých lunárních mořích. V teplých tropických vodách na rovníku pod stříbřitým svitem Země…
Ale ona je tady. Uskakuji a uhýbám a ona zůstává se mnou. Tančíme mezi těmi parchanty. Kolem létají střepiny a vakuum se na mne sápe, ale ona je v mých žilách. Čistá radost se mi rozlévá hrudí, až se mi stahuje hrdlo.
* * *
Rozechvívají mě vibrující tóny a je to ona konečně plně ve mně dar Stanice ve všech jejích prostorech za který vzdáváme díky převeliké v této všepohlcující chvíli…
Potom přichází bolest, dívám se dolů a moje levá ruka je pryč.
Jenom tak.
A ona z minulých věků je nyní se mnou.
* * *
… a třebaže je jenom souborem měnících se číslic, dokáže si vybavit scény, zrnitý materiál života. Zaplavuje ho příval vřelé radostí. Benjan unikne, bude pokračovat. Ale to on, pouhá simulace, také, svým vlastním abstraktním způsobem.
Ozvěna vzdálených muk. Teď se blíží. On se stahuje dál.
Zatímco vnější svět zpomaluje svůj chod až k nehybnému tichu, on bude meditovat nad svými vzpomínkami. Je to jako stárnout, ale prožívat přitom všechny scény minulosti se zachovanou ostrostí a barvitostí.
(Vůně čerstvě posečené trávy se mu rudě, sladce a bzučivě svíjí v nozdrách. Je teplý letní den; vítr Šedé ho hladí, chladný a hebký. Úlomek čokolády mu v ústech rozprskne svou blátivou chuť.)
Dost času přemýšlet nad tím, co se přihodilo, co to znamená. On se otevírá té chvíli. Ta se ho zmocní, ovine ho ospalou koupelí pocitů. On se otevírá. Každý okamžik se ostře štěpí v jednotlivé úhly pohledů. On se otevírá. On. Se. Otevírá.
* * *
Šedá není určena výhradně lidstvu. Nyní existují širší kategorie. Nabízejí se nám větší perspektivy světa. Nám všem.
Víte toho mnoho, ale on ví současně méně i více, než co vyprávím nám.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF, říjen/listopad 2002
Přeložil Jiří Engliš
