1
Ikat strávila poslední čtyři hodiny roku 2099 venku na regolitu. Procházela svůj úsek kosmického superděla a okem kontrolovala, jestli nenajde stopy po dopadu mikrometeoritů nebo nějaká jiná poškození, která mohla automatickým systémům uniknout, i když to bylo nepravděpodobné.
Čtyři další nižší technici šli několik kroků před ní, ale Ikat měla ze společného pobytu na základně jejich společnosti dost a nechávala komunikační systém naladěný na Zemi, kde mohla ochutnávat nálady provázející poslední okamžiky století.
Papež již z Ria vydal prohlášení, ve kterém lidstvo vyzval, aby jednadvacáté narozeniny křesťanství pojali jako příležitost k dosažení ‚duchovní dospělosti‘; Rada islámských učenců v Bruselu kapitulovala před všudypřítomností gregoriánského kalendáře a připojila se s vlastním poselstvím v podobném duchu. Sydney se v tvrdé pyrotechnické konkurenci chystalo spálit vyřazený Harbour Bridge umělým bleskem, zatímco ve Washingtonu zařídili, aby se s úderem půlnoci zřítilo z oblohy do Potomaku celých jednadvacet zastarávajících vojenských satelitů.
Nepochybovalo se však o tom, že lví podíl celosvětového tlachání na sebe strhl Peking blížícím se vypuštěním Orchidejového semínka. Na nějaký puristický koncept lunární půlnoci bylo možné zapomenout; hodiny na Procellarum se od vybudování základny před dvěma desítkami let řídily podle nejvýchodnějšího pozemského časového pásma, takže tam oficiální vynulování číslic předejde oslavy ve všech významných velkoměstech glóbu. Lidé z oddělení PR skutečně plánovali na tak dlouho dopředu.
Ikat pomalu kráčela po regolitu a očima svědomitě sledovala trubky chlazení, které se proplétaly mezi podpěrami, aby ovinuly hlaveň děla, přestože věděla, že i tato poslední kontrola spadá ze všeho nejvíc do PR. Pokud by se vypuštění nezdařilo, mohla by za to vada, kterou žádné lidské oko nemohlo zaznamenat. Vzhledem k šestici úspěšných, ale nezveřejněných testů bylo takové ponížení nepravděpodobné. Přesto byl díky pevné orientaci děla sedmý, dokonale načasovaný úspěch nezbytný. Pouze o ‚půlnoci‘ bude zařízení mířit přesně na cíl. Pokud by museli na další odpálení čekat měsíc, stovky vysoce postavených byrokratů dole na Zemi by do svítání zřejmě vyskákaly ze svých oken v podstřeší. Ikat věděla, že stojí v hierarchii až příliš nízko, než aby mohla posloužit jako obětní beránek, který by stál za to, ale ostuda mohla její kariéru i tak zničit.
Z Bangkoku jí volala matka. Ikat zvážila svou odpovědnost a pak se rozhodla audio přijmout. Pokud by doopravdy nebyla schopná současně jít, hovořit a zpozorovat oblak unikajícího chladiva, pravděpodobně by měla ve svém oboru okamžitě skončit.
„Chtěla jsem ti jenom popřát všechno nejlepší, zlatíčko,“ spustila matka. „A šťastný nový rok. Později asi budeš tak pilně oslavovat, že se mnou nebudeš moci mluvit.“
Ikat se ušklíbla „Chystala jsem se ti zavolat, až tam budete mít půlnoc. Ale i tak šťastný nový rok.“
„Zavoláš po odpálení otci?“
„Čekám, že ano.“ Rodiče se rozvedli, ale matka nadále chtěla, aby harmonie proudila všemi směry, obzvlášť při takové příležitosti.
„Bez něho bys tuhle šanci nikdy nedostala,“ připomínala matka.
Byla to zvláštní formulace, ale nejspíš to byla pravda Čínský kosmický program byl dostatečně kosmopolitní, ale pokud by se matka nevdala za čínského občana a nezůstala v zemi tak dlouho, Ikat pochybovala, že by se dočkala vytržení z provinčního Bangkoku a vynesení až na Oceanus Procellarum. Existovaly desítky středních projektových inženýrů s vysoce specifickými dovednostmi, kteří neměli čínský původ; ve svých oborech byli s velkou pravděpodobností nejlepší na planetě. Do té ligy ona nepatřila. Její univerzitní výsledky jí zajistily pracovní umístění, ale nebyly natolik oslnivé, aby ji lovci mozků vytáhli přes hranice země.
„Zavolám mu,“ slíbila „Po odpálení.“
Přerušila spojení. Byla už skoro na konci devátého stupně, desetikilometrového úseku hlavně, kde budou broky urychleny z šestnácti procent rychlosti světla na osmnáct, před posledním nakopnutím na dvacet. V posledních třech letech pracovala pod různými odbornými vedoucími na zkoušení a přezkušování různých subsystémů: akumulace energie, elektromagnety, chlazení, sběr dat. Bylo to unikátní vzdělávání, občas strastiplné, ale nikdy nudné. Přesto byla ráda, že pojede domů. Magnetické vlaky budou po tomhle možná působit jako zklamání, ale už ji nebavilo bydlet v jedné místnosti se šesti jinými lidmi a v jednom maličkém komplexu se stále stejnými dvěma stovkami tváří, rok za rokem.
Po návratu na základnu Ikat pociťovala neklid. Měla před sebou poslední dlouhatánskou hodinu, neskutečnou propast. Když ve společenské místnosti Čching upoutal její pohled, šla si k němu sednout.
„Už na tvůj životopis někdo zabral?“ zeptal se.
„Zatím jsem ho nezveřejnila. Nejdřív chci dlouhou dovolenou.“
Ohromeně zavrtěl hlavou. „Jak ses sem vůbec dostala? Ty musíš být ta nejmíň soutěživá osoba na Zemi.“
Ikat se zasmála „Na univerzitě jsem biflovala osmnáct hodin denně. Šest let nevím, co je to společenský život.“
„Proto se teď musíš trochu snažit, aby to hodilo nějaký zisk.“
„Ty troubo, tohle je ten zisk.“
„Plus minus týden po startu se budou špičkové technické firmy z celé planety předhánět o prestiž, kterou bys jim přinesla,“ přesvědčoval ji Čching. „Ale nevydrží to věčně. Lidé mají krátkou paměť. Tohle není ta pravá doba na dovolenou.“
Ikat zvedla ruce. „Co na to můžu říct? Já jsem prostě ztracený případ.“
Čching ve tváři zjihl; vlastní kariéru bral smrtelně vážně, ale když dělal kázání jí, byl to jen takový rituál, hra, která jim poskytovala něco, o čem mohli hovořit.
Zbývající čas strávili variacemi na stejné téma, do kterých sem tam vpletli drby a stížnosti na adresu kolegů, když však hodiny ukázaly 11:50, nešlo už zůstat nad věcí. Nikdo by nedokázal strávit ve stavu nábožné úcty k tomu, o co se pokoušeli, tři roky, ale deset minut klidného rozjímání se najednou zdálo být nedostatečných. Ke hvězdám byly již vyslány jiné sondy, ale Orchidejové semínko jistě předstihne všechny, které se na cestu vydaly před ním. Stále ještě se mohlo stát, že i ono bude předstiženo, ale v situaci, kdy vážná konkurence nebyla zatím ani ve stádiu plánování, existovala slušná pravděpodobnost, že na blížící se odpálení bude pohlíženo jako na skutečný zrod mezihvězdných letů.
Jak rozhovor ve společenské místnosti odumřel, někdo zapnul hlavní zvukový komentář, který šel do zpravodajství, a na nástěnné obrazovky rozprostřel tucet klíčových obrazových oken. Řídicí sál byl příliš malý, než aby se do něj vešli všichni ze základny; nižší personál bude odpálení sledovat do značné míry stejně jako veřejnost všude jinde.
Graf říkal Ikat to, co už dobře znala, ale teď byla vhodná chvíle vychutnat si to znovu. Do cirkulujících proudů v supravodivých bateriích byly již napěchovány tři gigajouly solární energie, připravené na odvedení. Ve skutečnosti to nebylo mnoho; každý významný náklad vynesený ze Země spálil mnohem víc. Jedna třetina se ztratí v teple a v bludných elektromagnetických polích. Zbytek bude převeden do pohybu pouhého jednoho miligramu hmoty: pěti set maličkých broků Orchidejového semínka, které proletí kosmickým superdělem za tři tisíciny sekundy, poháněné silou, která by na Zemi dokázala vynést na oběžnou dráhu hmotnost dvou tun.
Broky, z nichž se Semínko skládalo, nebyly fyzicky propojené, ale budou se pohybovat synchronizované ve stabilní konfiguraci, vytvoří určitý řídký krystal, jehož odstupy umožní silnou interakci s mikrovlnným zářením z děla. Venku ve vesmíru, během desítek let strávených na cestě, ta konfigurace nebude důležitá, avšak broky udrží blízko sebe elektrostatické vyvažování, pokud a když se odchýlí, připravené znovu se dokonale sešikovat, až přijde čas zabrzdit. Nejdřív v koronálním magnetickém poli Prosperity B; pak znovu v blízkosti její větší doprovodné hvězdy a nakonec v ionosféře čtvrté planety Prosperity A, Povinnosti, než spadnou do atmosféry a ve spirále se snesou na zem.
Jeden opakující se program na stěně ukazoval start zpomaleně: jak se vrchol elektromagnetické energie pohybuje hlavní, se siločárami natlačenými těsně k sobě, jako by to byla nějaká zvláštní spirálová pružina. Měnící se elektrické pole vyvolá magnetické pole. Měnící se magnetické pole vyvolá elektrické pole. Ve volném prostoru by se taková změna šířila rychlostí světla – byla by světlem té či oné frekvence ale uzpůsobená geometrie a proudy hlavně udrží vlnu zpomalenou, neustále v souladu se Semínkem, oddanou úkolu popohánět tento vzácný náklad.
„Jestli se to podělá,“ poznamenal bezmocně Čching, „budeme pro smích celému století.“
„Ty myslíš, že Peking není připravený to ututlat?“ zažertovala Ikat.
„Nějaký závistivý prevít by nás určitě vyhmátl,“ odpověděl Čching. „Vsadím se, že na rezonanční frekvenci Semínka jsou naladěny všechny parabolické antény na Zemi. Jestli nezachytí žádnou ozvěnu, pošlou nás všechny stavět veřejné záchodky v Aksai Činu.“
Na Tonze, Tokelau a Procellaru bylo 11:58. lkát vzala Čchinga za ruku a stiskla ji. „Uklidni se,“ konejšila ho. „Nejhorší, co se ti může stát, je to, že budeš stavět synchrotrony pro výstřední miliardáře v Kowloonu.“
„Přerušuješ mi oběh,“ upozornil Čching.
V místnosti zavládlo ticho; syntetický hlas z řídicího sálu odpočítával sekundy. Ikat dostala závrať. Šest zkušebních odpalů se podařilo, ale kdo mohl vědět, jaké napáchaly škody, jaká způsobily pnutí materiálu, jaké struktury oslabily? Vlastně spousta lidí; hlaveň byla obalená přístroji, které měly právě tohle měřit, a všechna hlášení byla velice uklidňující. Přesto…
„Minus tři. Minus dvě. Minus jedna“
Grafem kosmického superděla proběhl zelený záblesk následovaný zpomalenou rekonstrukcí obrazců pole, která byla tak bezchybná, že se nedala odlišit od simulací. Otevřelo se nové okno ukazující sledovací odrazy. Semínko se od Měsíce vzdalovalo rychlostí šedesáti tisíc kilometrů za sekundu, přesně po očekávané trajektorii. Nic jiného se po něm nechtělo: žádný zážeh druhého stupně, žádná změna kursu, žádná rekonfigurace. Teď, když bylo uvedeno do pohybu, mu stačilo plout svou setrvačností; nemohlo znenadání uhnout stranou, havarovat a shořet jako nějaká porouchaná chemická raketa vypuštěná ze Země.
I kdyby srážky nebo systémové poruchy v příštích desetiletích některé broky zničily, Semínko jako celek mohlo fungovat i s pouhou čtvrtinou původního počtu. Pokud to celé nebyl podvod nebo masová halucinace, neexistovalo teď absolutně nic, co by mohlo tomuto triumfu podtrhnout stoličku; během tří milisekund se jejich úspěch stal naplněným a nevratným. Přinejmenším na sto let, než Semínko doletí ke svému cíli.
Lidé jásali; Ikat se k nim přidala ale její výkřik měl podobu vzlyku z uvolněného napětí. Čching ji vzal kolem ramen. „Dokázali jsme to,“ zašeptal. „Dobyli jsme svět.“
Ne třeba hvězdy? Ne Galaxii? Zasmála se, ale jeho ješitnost mu nezazlívala Ohňostroje, které vypuknou v Sydney, možná budou efektnější, a umírající špionážní satelity, které shoří nad Washingtonem, možná navodí pocit konce, ale tohle působilo jako otevření, zahájení, radostný výkřik na vzdálenost mnoha světelných let.
Vozíčky začaly rozvážet občerstvení a drinky; rozběhla se párty. Během dvaceti minut bylo Semínko ve větší vzdálenosti od Slunce než Mars. Zajeden den bude dál než Pluto; za deset dní dál než Pioneer 10.
Během šesti měsíců za sebou Orchidejové semínko nechá větší vzdálenost než všechny cílené mezihvězdné expedice, které je předcházely.
Když do Pekingu přišla půlnoc, Ikat si vzpomněla, že má zavolat otci.
„Šťastný nový rok,“ popřála mu.
„Blahopřeju,“ odpověděl. „Přijedeš mě navštívit, až si zvykneš na pobyt na Zemi, nebo to nestihneš, jak budeš rozdávat autogramy?“
Falešné biochemické signály pomáhaly kostem a svalům Procellařanů, aby zůstaly silné; bude stačit jen den nebo dva, aby se její nervová soustava znovu aklimatizovala na starou dynamiku. „Samozřejmě že tě přijedu navštívit.“
„Odvedla jsi kus dobré práce,“ pochválil ji. „Jsem na tebe pyšný.“
Jeho uznání jí nebylo příjemné. Chtěla vyjádřit svou vděčnost jemu – aby jí pomohl, udělal mnohem víc než jen to, že jí náhodou zajistil správné rodiště – ale bála se, že to bude znít, jako když filmová hvězda přebírá s roztřesenými koleny cenu.
Jak párty pokračovala a půlnoc oblétala zeměkouli, autoři projevů světových vůdců se předháněli ve vychvalování úspěchu, jehož Peking dosáhl. Ikat se nestarala o to, že se to všechno stalo pro slávu uvadající říše; bylo to víc než gesto, které má vyjadřovat postavení a moc.
Pouze jediná věc působila hořkosladce, když přemýšlela o dalších desetiletích. Bylo jí osmadvacet a vše nasvědčovalo tomu, že tyto tři roky, tyto tři milisekundy, se ukážou být vrcholem jejího života.
2
Volající byl vytrvalý, to mu Ikat nemohla upřít. Odmítal zanechat vzkaz nebo využít jejího asistenta; odmítal vysvětlit, o co mu jde, komukoli jinému než samotné Ikat, při rozhovoru vedeném v reálném čase.
Ze svého balkonu se rozhlížela po vršcích stromů, poslouchala ptáky a hmyz údolí Mekongu a přemýšlela, jestli se chce nechat znovu vtáhnout do vířících proudů světa. Volající, jehož jméno bylo Vikram Ali, ji pravděpodobně vypátral v naději, že z ní vypáčí nějaký komentář k blížícímu se přijetí signálů z Orchidejového semínka. Možná by to byl samolibý předpoklad, nebýt toho, že neslyšela, že by někdo jiný z účastníků odpálení k této věci něco publikoval. Bylo tedy jasné, že bude nutné vyškrábat zbytky ze dna Nejslavnější lidé, kteří se na projektu podíleli, byli už mrtví nebo beztělesní a ti beztělesní zřejmě patřili ke Spokojeným, takže se o takové světské záležitosti zajímali ještě míň než stárnoucí, v těle vázaný samotář jako Ikat.
Zamyslela se nad svými přáními a povinnostmi. Většina lidí teď na Orchidejové semínko pohlížela jako na kuriozitu, sociologickou časovou kapsli. V průběhu několika desítek let po jeho startu získala nová generace teleskopů snímky a analyzovala jeho cíl tak detailně a podrobně, že mise začala vypadat nadbytečně. Všech pět planet v soustavě Prosperity se zdálo být bez života a i když existovaly astrofyzikální a geochemické detaily, které měření na místě mohlo ještě odhalit, v situaci, kdy byly na internetu k dispozici mapy Povinnosti s vysokým rozlišením, zájem o trochu lepší obrázky, které dorazí s velice dlouhou prodlevou, začal opadávat.
Co k tomu Ikat mohla dodat? Měla prosit, aby byl projekt brán vážně, jako něco víc než kuriózní nacionalistický nápad z minulé éry? Možná papaláši nebyli Spokojení; možná byli jen rozpačití. Ta možnost ji popuzovala. Nikdo, kdo odvedl na Orchidejovém semínku pořádnou práci, by se za to, co udělali, neměl stydět.
Ikat hovor Vikrama Aliho přijala. Zareagoval okamžitě a po velice krátkém zdvořilostním úvodu přešel k věci.
„Zastupuji firmu Khamoush Holdings,“ oznámil. „Před nějakým časem jsme získali různá aktiva a závazky vlády SRČ, včetně smluvního vztahu s vámi.“
„Rozumím.“ Ikat se snažila vzpomenout si, co mohla podepsat, aby to bylo o sto dvacet let později závazné. Slíbila spolupracovat s médii, když o to bude požádána? Její asistent ověřil serióznost Khamoush Holdings, ale jediné, co věděl o smlouvě s projektem Procellarum, bylo to, že se Ikatina kopie ztratila v roce 2145, když anarchistický červ narušil tři procenta digitálních záznamů na planetě.
„Naskytla se příležitost využít jedno z našich aktiv,“ pokračoval Ali, „ale jsme smluvně zavázáni k tomu, abychom vám nabídli možnost participace na příslušné aktivitě.“
Ikat zamrkala Možnost? Firma Khamoush zřejmě koupila nějakou formu mediálních práv, ale byla v nich klauzule, která říkala, že musejí projít řady týmu Orchidejového semínka a nabídnout každému z účastníků šanci dělat mluvčího?
„Jsem povinna vám pomoci, nebo ne?“ zeptala se.
Teď byl překvapený pro změnu Ali. „Povinna? Jistěže ne! My nejsme otrokáři!“ Zatvářil se vyloženě uraženě.
Ikat řekla: „Můžeme to celé vyřídit za jeden nebo dva dny?“
Ali se nad tou otázkou několik sekund hluboce zamyslel. „Vy tu smlouva nemáte, že?“
„Vybrala jsem si špatný archiv,“ přiznala Ikat.
„Takže nemáte ponětí, o čem mluvím?“
„Chcete, abych poskytovala rozhovory týkající se Orchidejového semínka, ne?“ zeptala se Ikat.
„Nakonec vlastně ano,“ odpověděl Ali, „ale v tuto chvíli to není podstatné. Chci se vás zeptat, jestli byste neměla zájem odcestovat na Povinnost, porozhlédnout se tam a vrátit se.“
* * *
V hale bombajského hotelu se Ikat dozvěděla, že nabídku Khamoush Holdings přijal i někdo jiný.
„Myslela jsem, že touhle dobou už budeš bohatý a Spokojený,“ řekla Cchingovi.
Usmál se. „Bohatý lehce. Spokojený nikdy.“
Došli spolu ke kanceláři Magie Beans Inc. Ikat držela svůj deštník nad oběma, aby je monzunový déšť nepromočil.
„Moje děti si myslí, že jsem se zbláznil,“ přiznal Čching.
„Moje taky. Na druhou stranu jsem jim řekla, že jestli budou mít pořád nějaký problém, udělám z toho jednosměrnou cestu.“ Ikat se zasmála. „Vážně, měli by být vděční. Čtyřicet let nebudou mít vůči rodičům žádné závazky. Větší dar si lze těžko představit.“
V kanceláři Magie Beans jim Ali předvedl dva roboty, víceméně totožné s těmi, které již Orchidejové semínko zkonstruovalo na povrchu Povinnosti – alespoň v to doufal. Plánovači původní mise nikdy nic takového nezamýšleli, ale když koupili aktiva z firmy Khamoush, okamžitě zahájili výzkum a vývoj v této oblasti. Před čtyřicet lety odeslali plány robotů ve zprávě, která měla dorazit na místo nedlouho poté, co Orchidejové semínko přistálo. Teď, když na Zemi dorazilo potvrzení úspěchu Květiny v její základní misi, se během několika měsíců dozví, jestli se nanomechanismům podařilo sesbírat materiály potřebné k tomu, aby tyto uvítací schránky zkonstruovaly.
Čching se s nervózním zájmem rozhlédl po svých potenciálních dvojnících. „Jsme jediní dobrovolníci?“ zeptal se. „Čekal bych, že někdo z beztělesných po té šanci skočí.“
„Kdybychom je požádali dostatečně brzy, možná ano,“ odpověděl Ali. „Ale jakmile se člověk do té kultury pohrouží, být čtyřicet let mimo kontakt se musí zdát jako hodně dlouhá doba“
Ikat byla zvědavá na finanční přínosy, ve které Khamoush doufá; ukázalo se, že se točí především kolem propagační smlouvy s výrobcem protetických těl. Modely, které společnost prodávala, se sice od těchto robotů radikálně odlišovaly dokonce i jejich typy z kategorie mimořádně odolných byly mnohem příjemněji organické – jakékoli spojení s prvními mezihvězdnými průzkumníky plahočícími se rozeklanými krajinami na vzdálené, mrtvé planetě, v sobě přesto mělo dost atraktivity, aby stálo za to za ně zaplatit.
Po návratu do hotelu si sedli u Čchinga v pokoji, povídali si o starých časech a spekulovali o motivech a osudech všech svých výše postavených kolegů, kteří tuto možnost odmítli. Ikat nadhodila, že někteří z nich si jednoduše nepřejí stát se beztělesnými. Přechod na software člověku nebránil v tom, aby po návratu na Zemi dál žil v protetickém těle, ale jakmile člověk změnil živnou půdu, dvojí lákadlo virtuálního zážitku a sebemodifikace bylo silné. „Byla by to ironie,“ uvažovala, „odmítnout se takovým způsobem spojit s fyzickým vesmírem kvůli strachu z toho, aby s ním člověk v konečném důsledku neztratil kontakt.“
Čching přiznal: „Chystám se dát si tělo zmrazit a nechat do něho své nové já přenést zpátky, až se vrátím, jednu synapsi po druhé.“
Ikat se usmála „Neříkal jsi, že jsi mírně bohatý?“ Bylo by to o několik řádů dražší než její plán: zmrazené tělo, protetický mozek.
„Zastihli nás v tom správném životním stadiu,“ řekl Čching. „Ještě pořád se zajímáme o realitu, ale už nerozplýváme z každého nového prapravnoučete. Ještě nejsme beztělesní, ale jsme dost staří, abychom už měli pocit, jako bychom byli čtyřicet let na jiné planetě.“
„Ale stejně mě překvapuje, že naše smlouvy dodrželi,“ podivovala se Ikat. „Dobrý právník by jim dokázal zařídit, aby si cestovatele vybrali sami.“ Příslušná klauzule byla jednoduše neurčitá nabídka přednostního přístupu k odvozeným možnostem zaměstnání.
„Proč by neměli chtít nás!“ zeptal se s předstíraným pobouřením Čching. „Jsme přece ostřílení astronauti, ne? Už jsme dokázali na Procellaru, že spolu dokážeme tři roky žít, aniž bychom se navzájem dohnali k šílenství. Tři měsíce – s celou planetou, kde si můžeme protáhnout nohy – by neměly být nad naše síly.“
K překvapení Ikat jejich psychologické testy ještě tentýž týden prokázaly, že Čching má pravdu: jejich základní osobnostní profily se od doby Procellara fakticky nezměnily. Kariéry, manželství a děti zanechaly své stopy, ale jestli to vůbec mělo nějaký vliv, tak ten, že byli oba ještě houževnatější.
Zůstali v Bombaji. Trénovali ovládání robotických těl pomocí teleprezence a studovali data posílaná na Zemi Orchidejovou květinou.
Když přišlo potvrzení, že Květina skutečně vybudovala roboty, jež Khamoush Holdings požadoval, Ikat rozeslala přímou zprávu svým dětem a vnoučatům a pak už nechala na nich, aby ji rozšířily mladším generacím. Její rodiče byli mrtví a její děti byly nedůtkliví stovkaři; měla je ráda, ale nechtělo se jí svolávat je k sobě, aby jí se slzami popřáli šťastnou cestu. Bylo pravděpodobné, že tady všichni pořád ještě budou, až se vrátí.
Dopoledne strávili s Čhingem tím, že se věnovali médiím a zodpověděli sice maličký, ale reprezentativní zlomek dotazů, které jim poslali zvědaví předplatitelé zpravodajství. Potom Ikat zmrazili tělo a její mozek vyoperovali, mikrotomovali a naskenovali. V souladu s její žádostí nebyl její software na Zemi před odletem oficiálně probuzen; standardní testy prokázaly jeho funkčnost na řadě snových epizod, které nezanechají žádné trvalé vzpomínky.
Následně, byl algoritmus, který ji popisoval, zoptimalizován, zkomprimován, zakódován do řady laserových pulsů a odeslán na vzdálenost dvaceti světelných let, přímo na okvětní lístky Orchidejové květiny.
3
Když se Ikat probudila, stála na hnědé, kamínky poseté planině pod bledou, lososově zbarvenou oblohou. Prosperita A právě vyšla; její souputnice vzdálená deset miliard kilometrů byla viditelná, ale nepředstavovala žádnou konkurenci, sotva jasnější než Venuše při pohledu ze Země.
Čching stál vedle ní a za ním byla Květina: komunikační zařízení a výrobna vybudovaná Orchidejovým semínkem. K produktům výrobny patřily stovky malých vozítek, která se rozjela zkoumat povrch planety, a desítky kluzáků poháněných solární energií, které poskytovaly letecké záběry a napomáhaly komunikaci.
Čching řekl: „Vraz mi jednu, ať poznám, že je to doopravdy.“
Ikat uposlechla lehkým štulcem do předloktí. Při teleprezenčním nácviku využívali virtuální kulisy podobné skutečnému okolí Květiny, ale neměli při tom úplnou hmatovou zpětnou vazbu. Ikat tou akcí rozbila vlastní snové déjá vu; skutečně přešli od simulace k realitě.
Nechali se Květinou informovat o jejích nejnovějších objevech; když opustili Zemi, byli dvacet let pozadu, a dalších dvacet existovali jako nemyslící paprsky světla. Květina shromáždila další podrobnosti o geologických dějinách Povinnosti; za stavu, kdy povrch planety měl deskovou tektoniku, ale chyběla mu tekutá voda, byl starší než pozemský, ale ne zas tak starý jako měsíční.
Ikat se zmocnil nepříjemný pocit přebytečnosti; jestli se o zbytečnost Orchidejové květiny stoprocentně nepostaraly záběry teleskopů, zbývalo toho na ni a Čchinga jen velmi málo. Ale oni tady nebyli proto, aby si hráli na geology; byli tady proto, aby tady byli. Každá vědecká činnost, které se budou věnovat, bude svým způsobem zábava, něco jako když informovaný turista oceňuje nějaký dobře prostudovaný přírodní div doma na Zemi.
Čching se rozesmál. „Do prdele, dvacet světelných let! Víš, jak dlouho by trvalo, kdybychom to měli ujít pěšky? Měli si dát víc záležet, aby nám nahnali strach.“ Ikat mu položila ruku na rameno. Ona samotná cítila slabou existenciální závrať, ale nevěřila, že by šli do nějakého velkého rizika. Čtyřicet ztracených let byla hotová věc, ale s tím byla smířená.
„Co nejhoršího se může stát?“ zajímala se. „Kdyby se něco zvrtlo, doma na Zemi tvoje tělo jednoduše probudí, bez jakýchkoli změn.“
Čching pomalu pokýval hlavou. „Jenže ty sis nechala nakrájet mozek na plátky, ne?“
„Znáš mě, jsem držgrešle.“ Nedestruktivní skenování bylo dražší a firma Khamoush nehradila všechno. „Ale pořád můžou záložní soubor nahrát do protézy.“
„Za předpokladu, že ho nesežral nějaký anarchistický červ.“
„Zařídila jsem, aby uložili fyzickou kopii do trezoru.“
„Dobře, ale co nihilistický nanoware?“
„V tom případě přežijeme jenom my dva“
Jejich těla nepotřebovala žádnou ochranu před živly, ale Květina jim v zájmu zachování duševního zdraví vybudovala jednoduchý domeček. Když si spolu spartánské místnosti prohlíželi, zdálo se, že Čching se uklidnil; jak řekl ještě na Zemi, všechno muselo být snazší než podmínky, s jakými se museli vyrovnat na Měsíci.
Jídlo by byl příliš komplikovaný požitek a Ikat odmítla, aby jí software každou noc dopřával přesvědčivou halucinaci hostiny o pěti chodech.
Jakmile se seznámili se vším v základním táboře a absolvovali několik předepsaných armstrongovských okamžiků pro kamery, aby učinili zadost propagační smlouvě, strávili dopoledne obchůzkou po planině poseté kameny. V dálce se táhla linie načervenalých hor, téměř ztracených v oparu, ale Ikat se rozhodla nepožádat Květinu o podrobné letecké snímky. Mohli sami zkoumat, sami objevovat. Touha být určitým nenahraditelným průkopníkem, prvním párem očí a rukou, první zkoumavou inteligencí, se nedala úplně umlčet, ale mohli najít způsob, jak ji uspokojit bez sebeklamu či šarád.
Její tělo poháněné fúzí nepotřebovalo odpočívat, přesto se v poledne zastavila a sedla si s překříženýma nohama na zem.
Čching se k ní připojil. Rozhlédla se po pustých skalách, jemné obloze, vzdáleném obzoru. „Dvacet světelných let?“ řekla „Jsem ráda, že tady jsem.“
* * *
Jejich dny byly plné malých výzev a malých objevů. Překonání hor vyžadovalo nejen vytrvalost, ale i zručnost a úsudek; k pochopení původu každého větrem ošlehaného skaliska bylo třeba nejenom chápání základních geologických principů, ale i pečlivé pozorování a dobrá vizuální představivost.
Ikat přesto střízlivě uvažovala, když slézali dolů po zrádné, drobivé skalní stěně, jestli dosáhli z pohledu lidského poznání úrovně maximálního přílivu. Nijak zvláštní rychlost a dolet Orchidejového semínka nebyly nikdy překonány; obří teleskopy nenašly do vzdálenosti sta světelných let žádné stopy života, čímž poskytly jen málo motivace k vypuštění nové průzkumné sondy. Přechod na software byl rok od roku levnější, a jestli se tím cesty ke hvězdám stávaly snadnějšími, nabízelo se tisíc lákavějších cílů blíž domovu. V situaci, kdy bylo možné sbalit tolik exotických zážitků, že by to vydalo na celý život, do jedné hodiny reálného času, korunované štěstím na povel, kdo by se vzdal desítek let své současnosti jen proto, aby se mohl projít po vzdálené planetě? Existovaly dokonce VR hry založené na záběrech teleskopů, ve kterých lidé sváděli nepravděpodobné boje s nevěrohodnými mimozemskými impérii přímo na zemi, po níž šlapala
„Co se chystáš dělat, až budeš zase doma?“ zeptala se tu noc Čchinga. Nevzali si s sebou ze základního tábora nic, a tak jednoduše spali na zemi pod hvězdami.
„Nejspíš se vrátím do práce.“ Vedl vlastní firmu zabývající se technickým poradenstvím, tak úspěšnou, že ho ve skutečnosti nepotřebovala. „Co jiného se dá dělat? Nemám zájem vlézt počítači do zadku a tvářit se, že jsem se odebral do nebe. Co ty?“
„Nevím. Byla jsem v důchodu, celkem spokojená. Nejspíš jsem čekala na smrt.“ Ale nepřipadalo jí to tak.
Čching řekl: „Tohle totiž nejsou nejvyšší hory na planetě. Ty, přes které jsme právě přešli.“
„Já vím.“
„Některé sahají prakticky až do vzduchoprázdna“
Atmosféra Povinnosti byla řídká dokonce i při zemi; Ikat neměla důvod o tomto tvrzení pochybovat. „Co tím chceš říct?“ zeptala se.
Otočil se k ní a věnoval jí nejpodivnější robotický úsměv, jaký uměl. „Z takové hory by Gaussovo dělo mohlo vyslat paket nanomechanismů k Trpělivosti.“
Trpělivost měla v porovnání s Povinností třetinovou hmotnost a neměla žádnou atmosféru, která by stála za řeč. „Za jakým účelem?“
Čching řekl: „Silné vakuum, relativistické startovní rychlosti. To, co jsme začali, tady nemusí skončit.“
Nebyla si jistá, jestli to myslí vážně. Zapátrala v jeho obličeji. „Ty myslíš, že by nám Květina dala, co potřebujeme? Kdo ví, jak ji v Khamoushi naprogramovali?“
„Testoval jsem nanoweare, ještě na Procellaru. Vím, jak ji přimět, aby nám dala, o co požádáme.“
Ikat se nad tím zamyslela „Víme, jak popsat všechno, co potřebujeme? K identifikaci nového cíle? Naplánování úplně nové mise?“ Připravit Orchidejové semínko trvalo tisícům lidí desítky let.
Čching vysvětloval: „Budeme potřebovat teleskopy a výpočetní prostředky. Můžeme si nahoru pomoct sami, krok za krokem. Uvidíme, jak daleko se dostaneme za tři měsíce. A jestli vyřešíme všechny ostatní problémy, třeba budeme moci postoupit o krok dál: vybudovat semínko, které se samo zreplikuje, když dorazí k cíli, a vypustí pár vlastních nových semínek.“
Ikat se zlostně postavila „Jestli chceš mou pomoc, tak ne!
Nemáme právo chrlit tupé replikátory všemi směry. Jestli někdo ze Země bude chtít následovat semínko, které vypustíme, a jestli se sám rozhodne pokračovat dál, až tam bude, to je jedna věc, já ale nehodlám nastartovat nějakou soběstačnou řetězovou reakci, která bude kolonizovat Galaxii, zatímco všichni sedí doma a hrají VR hry.“
Čching vstal a udělal chlácholivé gesto. „Dobře, dobře! Jenom jsem přemýšlel nahlas. Pravda je taková, že budeme mít co dělat, abychom vypustili cokoli, než bude čas vrátit se domů. Ale je lepší to zkusit než se tři měsíce kochat krajinou.“
Ikat zůstala chvíli ve střehu a pak se úlevou rozesmála
„Správně. Ať se těmi skalami trápí opravdoví geologové na Zemi; mně už to stačilo na celý život.“
Nepočkali na svítání; okamžitě zamířili zpět do základního tábora.
Když se přiblížili k horám, Čching řekl: „Myslel jsem, že mi to dá pocit velkého úspěchu, když sem přiletím a uvidím na vlastní oči, že to, co jsem pomáhal rozběhnout, je konečně hotové. Ale kdybych teď mohl svým potomkům přát jednu věc, tak tu, aby nikdy neviděli konec, nikdy nedosáhli dovršení.“
Ikat se zastavila a napodobila přípitek. „Na budoucí generace. Ať vždycky začnou něco, co nedokážou dokončit.“
Poprvé vydáno v antologii Foundation 100 eds Farah Mendlesohn & Graham Sleight, 2007
Přeložil Petr Kotrle
