Jakmile máma zavřela dveře pokoje, Martin se vždy zavrtal pod přikrývky. Tahle část dne patřila mezi ty nejlepší. Během oné dlouhé, hřejivé hodiny mezi bdělostí a spánkem ho představivost dokázala odvát takřka kamkoliv.
Někdy ležel na zádech s přikrývkami přitaženými k nosu a polštářem na čele, takže mu vykukovaly pouze oči. Tak si hrával na astronauta a polštář byl jeho helmou. Cestoval na vzdálenost třpytivých světelných roků, míjel Jupiter tak těsně, že viděl, jak na jeho povrchu běsní bouřky, potom se stáčel k Neptunu, studenému a zelenému, a k Plutu a ještě dál. Někdy v noci putoval tak daleko, že se nedokázal vrátit na Zemi, a nechával se unášet do dálav odlehlého mezihvězdného prostoru, až z něj zbyla pouhá maličká tečka blikající ve tmě, a tak usínal.
Jindy byl kapitánem ponorky uvězněné tisíce metrů pod hladinou moře. Zatímco ho ze všech stran zaplavovala voda, musel se stísněnými a potemnělými chodbičkami prodírat k uzavíracím kohoutům, lokty si razit cestu podél torpédometu, aby unikl z pasti. Na hladinu se nořil v chladném vzduchu pokojíku a lačně lapal po dechu.
Nebo se zahrabával až na samý konec postele, kde byly pokrývky opravdu důkladně zastrčeny pod matraci. Stával se havířem, který prolézal těmi nejužšími štěrbinami pod miliony tun kamenouhelných vrstev.
Nikdy si s sebou do postele nebral baterku. Ta by jen odhalila, že uvnitř kosmické helmy nejsou žádné ciferníky, tlačítka ani dýchací hadičky, že ponorka není umaštěná od oleje, plechová a posetá složitými ventily, že ponurá černá kamenná stěna, do níž tak zoufale rubal, není nic jiného než čistě bílé povlečení.
Dnes večer se před spaním díval v televizi na pořad o prozkoumávání jeskyní, a dychtil takový průzkum vyzkoušet. Měl být vůdcem podzemního záchranného týmu, který se snaží najít chlapce zaklíněného v jakési puklině. Měl se plazit jednou propojenou chodbou za druhou, pak se spustit do zatopené jeskyně a nakonec prolézt do maličké kaverny, kde hoch uvízl.
Jeho máma seděla v nohách postele a nepřestávala s ním mluvit. Za dva dny se vracel do školy a neustále mu opakovala, jak se jí po něm bude stýskat. I jemu se po ní bude stýskat, i po Tiggy, jejich zlatém retrívrovi, a všem tady v domě na kopci. Ze všeho nejvíc se mu ale bude stýskat po dobrodružstvích pod pokrývkami. Ve škole se nořit pod přikrývky nemohl. Všichni by se mu nesnesitelně smáli.
Vždycky si myslel, jak je jeho máma krásná, a jiné to nebylo ani dnes večer, ale už si přál, aby odešla a nechala ho začít s průzkumem. Její krása byla o to působivější, že jí mělo být v dubnu třiatřicet, což Martin považoval za věk přímo prehistorický. Mámě jeho nejlepšího kamaráda bylo také teprve třiatřicet, ale ve srovnání s jeho mámou vypadala jako stařena. Jeho máma měla nakrátko střižené hnědé vlasy a širokou, velkorysou tvář bez jediné vrásky, a v ní tmavě hnědé oči, které vždycky prostupovala láska. Vracet se do školy pro něj bylo vždy bolestivé. Neuvědomoval si, jak hodně to bolí i ji; kolikrát za jeho nepřítomnosti sedávala na okraji této postele, ruku přitisknutou ke rtům, oči zalité slzami.
„Táta se vrátí ve čtvrtek,“ řekla. „Chce nás všechny vzít někam na jídlo, než odjedeš do školy. Kam bys chtěl zajet?“
„Mohli bychom jet do té čínské restaurace? Tam, kde dávají ty sušenky?“
„K Pangovi? Ano, to určitě můžeme. Táta se bál, že budeš chtít do McDonaldu.“
Vstala se a políbila ho. Na okamžik si byli velmi blízko, tváří v tvář. Neuvědomoval si, jak hodně je jí podobný – že se oba dívají jakoby do zrcadla. Viděl, jak by vypadal, kdyby byl žena; a ona viděla, jak by vypadala, kdyby byla takový chlapec jako on. Byli dvěma odlišnými projevy téže osobnosti, což jim dopřávalo tajnou důvěrnost, jakou nikdo jiný nemohl pochopit.
„Dobrou noc,“ popřála mu. „Sladké sny.“ A pak mu letmo položila ruku na hlavu, jako by vycítila, že se mu stane něco závažného. Něco, co by ho mohlo jednou provždy vyrvat z jejího dosahu.
„Dobrou noc, mami,“ odpověděl a políbil ji na tvář, jejíž hebkosti se nemohlo vyrovnat nic, čeho se dosud v životě dotkl. Zavřela dveře.
Chvíli ležel na zádech, čekal, díval se na strop. Pokoj netonul v úplné tmě; škvírou nade dveřmi se dovnitř linul úzký proužek světla, který vykresloval bílý papírový lampion visící nad Martinovou postelí, takže vypadal jako nějaká obrovská bledá planeta (kterou často představoval). Martin setrval bez hnutí, dokud neuslyšel, jak máma zavírá dveře do obývacího pokoje, a potom se zavrtal pod pokrývky.
Jako mikrofon si k ústům přitiskl pěst a pronesl: „Podzemní záchranný tým číslo tři se hlásí do služby.“
„Zdravíme Podzemní záchranný tým číslo tři! Jsme moc rádi, že tu jste! V Nohově ohbí, v hloubce dvfě stě dvacet pět metrů, za Ďáblovým koutem, zůstal vězet chlapec. Je mu sedmnáct a je těžce zraněný.“
„Bereme na vědomí, centrálo. Někoho tam okamžitě pošleme.“
„Bude to muset být váš nejlepší člověk… je to tam opravdu nebezpečné. Začalo pršet a všechny jeskyně zalévá voda. Máte maximálně jen asi hodinu.“
„Žádné strachy. To zvládneme. Konec a přepínáme.“
Martin se nasoukal do výstroje. Oblékl si termoprádlo, boty, nasadil si batoh a brýle. Kdyby ho někdo sledoval, viděl by pouze přikrývky a pod nimi hroudu ve tvaru chlapce, jak se svíjí, trhá a poskakuje nahoru a dolů. Když s tím přestal, byl kompletně oblečený na výpravu do skulin Ďáblova koutu.
Jeho poslední hlášení do vysílačky bylo: „Centrálo? Spouštím se dolů.“
„Podzemní záchranný týme, dávejte si pozor. Prší čím dál víc.“
Martin zvedl hlavu a vtáhl do plic studený vzduch pokoje. Potom se vrhl do první štěrbiny, kterou se měl dostat dolů do jeskyní. Skalní strop byl nebezpečně nízko a musel se plazit na loktech jako člen přepadového komanda. Na nepromokavé bundě si o kamenný výstupek roztrhl rukáv a líci mu rozčísl šrám, ale byl takový hrdina, že si krev otřel hřbetem ruky a pokračoval v lezení.
Zanedlouho dospěl do úzkého, problematického zákoutí, ve skutečnosti na konec postele. Prolézt se jím dalo jen tak, že se položil na bok, natáhl ruku do nejbližší škvíry, chytil se kamene a kousek po kousku se sunul kupředu. Sotva se místem provlekl, už dospěl k dalšímu, kterým se musel prosmeknout úplně stejným způsobem.
Vzduch v podzemních kavernách byl stále dusnější a Martinovi bylo nepříjemně horko. Ale věděl, že se nesmí zastavovat. Chlapec v Nohově ohbí na něj spoléhal, stejně jako zbytek Podzemního záchranného týmu číslo tři a celý svět na povrchu, který dychtivě čekal na jeho návrat z hlubin.
S krvácejícími prsty se provrtával kupředu, až dolezl k zatopené sluji. Byl to desetimetrový úsek tunelu, zcela zaplavený černou, mrazivou vodou. Od objevení jeskynního komplexu se v něm utopilo pět jeskyňářů včetně dvou prvotřídních expertů. Sluj byla nejen zatopená, ale přímo uprostřed v ní byl ostrý ohyb, do něhož vybíhaly skalní výstupky, na nichž se snadno zachytávaly jeskyňářské opasky nebo popruhy batohů. Martin na okamžik zaváhal, ale potom se zhluboka nadechl těžkého vzduchu a vnořil se pod hladinu.
Voda byla příšerně studená, ale Martin tunelem plaval mocnými, pravidelnými tempy, dokud nedospěl do ohybu. Se stále zadrženým dechem se nahnul do strany a začal se soukat mezi zubatá, nelítostná skaliska. Už byl téměř na druhé straně, když se mu na nich zachytil popruh batohu a bylo mu jasné, že ve škvíře uvízl. Kroutil se, snažil se natáhnout ruku za záda, aby popruh ze skaliska uvolnil, ale podařilo se mu ho jen pevněji zamotat. Zkusil se vykroutit opačným směrem, ale to už se na popruhu udělal uzel.
Dech už zadržoval tak dlouho, že ho bolely plíce. V zoufalství sáhl do kapsy a vytáhl zavírací nůž. Poštěstilo se mu vytáhnout čepel, zkroutil si ruku za záda a sekl po utaženém popruhu. Prvními dvěma pohyby se netrefil, ale třetím ho do poloviny prořízl. Třebaže mu lezly oči z důlků a nedostatkem vzduchu mu už už měly prasknout plíce, nedovolil si kapitulovat. Ještě jeden sek a popruh se přetrhl.
Kopl oběma nohama a co nejrychleji pokračoval v plavání. Dospěl na konec zaplaveného prostoru, vynořil se nad hladinu a obrovskými vděčnými nádechy si začal plnit plíce podzemním ledovým vzduchem.
Zrádnou kapsu zdolal, ale čekala ho další nebezpečí. Do dolních partií jeskynní soustavy začínala pronikat dešťová voda z povrchu. Slyšel, jak se voda řine škvírami a pleská tunely. Za necelou půlhodinu bude podzemí zalité každé místo a jemu se uzavřou všechny únikové cesty.
Ale šinul se dál, proklouzl na břiše štěrbinou, která měla jen na několika málo místech více než třicet centimetrů na výšku. Byl zhmožděný a vyčerpaný, ale už byl téměř v Ďáblově koutě. Odtamtud to bylo už jen několik metrů do Nohova ohbí.
Z nízkého vápencového stropu crčela dešťová voda a proudila po stěně štěrbiny, ale Martin nedbal. Už byl promáčený a konečně se plazil Ďáblovým koutem. Prolezl k úzké svislé průrvě zvané Nohovo ohbí a nakoukl do ní; snažil se zahlédnout uvězněného hocha.
„Haló!“ zavolal. „Je tam někdo? Haló, slyšíš mě? Přišel jsem tě vytáhnout!“
Napínal uši, ale neslyšel žádnou odpověď. Neslyšel ani imaginární odpověď. Vtlačil hlavu ještě o trochu dál, aby viděl hlouběji do průrvy, ale nikdo v ní nebyl. Nikdo tam nenaříkal, nikdo z ní nevolal. Nevzhlížela k němu žádná bledá vyděšená tvář.
Ve skutečnosti dospěl na konec postele a díval se přes okraj matrace do sevřené kapsy přikrývek a prostěradla, odkud dál nevedla žádná cesta.
Měl na vybranou, ale také velice málo času. Buď mohl slézt do Nohova ohbí a zjistit, kde přesně hoch uvízl, nebo mohl záchrannou misi vzdát a vrátit se nahoru. Za necelých dvacet minut měly být jeskyně zcela zality vodou, a všichni pod hladinou se měli utopit.
Rozhodl se to risknout. Slézt do hlubin Ohbí mu zabere pouhých sedm či osm minut a dalších pět, aby se doplazil k zatopenému tunelu. Jakmile se dostane za tuto vodní překážku, jeskyně už dosti strmě stoupaly k povrchu, takže by měl slušnou šanci z nich vyváznout předtím, než je zalije déšť.
Prosmýkl se přes okraj Nohova ohbí a začal se soukat do průrvy. Každou chvíli mohl uklouznout, ruce a nohy se mu chvěly vypětím. Cítil, jak se vápencové stěny začínají hýbat – v pomalém, táhlém, seismickém skluzu, který v něm vyvolával dojem, jako by se kolem hroutil celý svět. Kdyby se Nohovo ohbí propadlo, zůstal by v něm uvězněn, nedokázal by vylézt zpátky a do podzemních prostor by jen dál a dál proudila voda.
Hekal námahou a pokoušel se udržet na stěně průrvy. V jednom okamžiku si myslel, že se dokáže vytáhnout zpátky. Ale potom všechno sklouzlo – přikrývky, prostěradlo, vápencové skály, a on skončil na dně Nohova ohbí, pohřben zaživa.
Zpanikařil. Sotva se mohl nadechnout. Ale potom se začal chytat sesutého kamení, kámen po kameni se škrábat z průrvy. Musela tu existovat nějaká úniková cesta. Kdyby o něco hlouběji našel další jeskyni, třeba by mohl sešplhat na úpatí kopce a vysoukat se ven nějakou dírou nebo kdovíjakou štěrbinou. Pokud si vápencem dokázala najít únikovou cestu dešťová voda, nepochyboval, že by to zvládl také.
Podařilo se mu odvalit všechny balvany. Teď už mu zbývalo jen prohrabat se bahnem. Nabíral ho celými hrstmi a stahoval za sebe, až nakonec ucítil, jak do průrvy zavanul čerstvý vzduch: čerstvý vzduch a vítr. Po čtyřech se vyplazil z Nohova ohbí a rázem se ocitl na ploché, písčité pláži. Byl perleťově šedý den, ale slunce viselo vysoko na obloze a v dáli se klidně třpytil oceán. Otočil se a uviděl, že se za ním na kilometry daleko rozprostírá šedá trsnatá tráva. Mezi trsy se nějakým způsobem vynořil jako člověk, který vylézá zpod těžké pokrývky.
Postavil se a ometl ze sebe špínu. Stále měl na sobě nepromokavou bundu a jeskyňářské boty. Byl za ně vděčný, protože foukal ostrý a studený vítr. Nad hlavou mu neúnavně kroužili bílí racci, nekřičeli ani neskřehotali, a v očích se jim zračily prázdné výrazy, jak tomu bývá u žraloků. Z písku pod jeho nohama vykukovaly škebličky hrající duhovými barvami.
Chvíli se nebyl schopen rozhodnout, co by měl udělat a kam by se měl vydat. Možná by se měl pokusit zalézt zpátky do díry a cestou, kterou sem přilezl, se vrátit na povrch. Ale byl tu na čerstvém vzduchu a v takovém snažení nenacházel žádný smysl. Otvor byl navíc hustě zarostlý trávou a bylo obtížné přesně určit, kde vlastně je. Napadlo ho, že zkusí zajít kousek směrem do vnitrozemí, zjistit, zda nenajde nějakou cestu, dům nebo vodítko, které by mu prozradilo, kde se to ocitl.
Potom však ve velké dálce, v místech, kde se moře setkávalo s oblohou, spatřil malý rybářský člun. Blížil se ke břehu a zanedlouho z něj začal vylézat jakýsi muž. Člun měl červenohnědou trojúhelníkovou plachtu, jako rybářská loďka na nějakém staromódním akvarelu. Martin k němu vykročil a poté, když si uvědomil, jak daleko ve skutečnosti je, se dal do běhu. Kolem těla mu pleskala nepromokavá bunda a botami zanechával v písku hluboké otisky. Racci s ním drželi krok a nepřestávali nad ním kroužit.
Indiánským během se k rybářskému člunu dostal za necelých dvacet minut.
Klečel vedle něj bělovousý muž v nepromokavém námořnickém oděvu olivové barvy a zavěšoval na provázek vypasené trojúhelníkové ryby. Ryby byly nádherné a zářily všemi barvami duhy. Některé byly dosud naživu, pleskaly ocasy a nafukovaly žábry.
Martin se zastavil několik kroků od muže, pozoroval ho a mlčel. Muž nakonec přestal uvazovat ryby a zadíval se na něj.
Byl pohledný, jakýmsi staromódním způsobem, ostře řezaných rysů jako Charlton Heston. Ale měl úplně prázdné oči, odstínu zatažené oblohy. Martinovi někoho připomínal, ale nenapadalo ho, kdo by to mohl být.
O kousek dál seděl na svinutém provazu hubený chlapec v kabátě s kapucí.
Měl zkřížené nohy a hrál na flétnu jakousi slabou, tklivou melodii. Měl tak útlá zápěstí a melodie byla natolik smutná, že Martin měl najednou slzy na krajíčku.
„Tak jsi konečně přišel,“ pronesl muž s ocelově šedýma očima. „Čekali jsme na tebe.“
„Čekali jste na mě? Proč?“
„Jsi tunelář, že? Odvádíš tu nejlepší práci v podzemí.“
„Hledal jsem jednoho chlapce. Měl uvíznout v Nohově ohbí, ale – nevím. Celou soustavu jeskyní zaplavila voda a nejspíš se zřítila.“
„A ty sis myslel, že ses dostal ven?“
„Dostal jsem se ven.“
Muž se postavil, až mu nepromokavé oblečení zaskřípělo. Byl silně cítit čerstvě chycenými rybami, slizem z jejich šupin.
„To všechno byl jen způsob, jak tě sem přivést. Potřebujeme od tebe, tak zkušeného tuneláře, abys nám pomohl. Co si myslíš o těchto rybách?“
„Nikdy jsem takové neviděl.“
„Nejsou to ryby. Tedy v tom nejužším smyslu slova. Jsou to spíš jakési myšlenky.“
Jednu uchopil, takže se začala svíjet a pableskoval; a Martin uviděl, že je to opravdu spíše myšlenka než ryba. Byla to myšlenka vzteku na lidi, které milujete, a toho, jak jim můžete vysvětlit, že je milujete, a uklidnit je tak. Potom muž vzal další rybu; ta byla naprosto odlišná, byl to úplně jiný pojem. Byla to třpytivá představa související s čísly, s tím, jak se metr měří rychlostí světla. Pokud dá světlo dá stlačit, dá se stlačit i vzdálenost – a z toho plynuly naprosto ohromující důsledky.
Martin nedokázal pochopit, jak mohou být ryby myšlenkami i rybami současně; ale byly jimi; a některé z oněch myšlenek byly tak krásné a zvláštní, že jen stál a hleděl na ně a cítil, jako by se mu celý život převracel pod nohama.
Slunce se začalo sklánět k obzoru. Hoch odložil flétnu a pomohl rybáři sesbírat poslední lana a sítě. Rybář podal Martinovi velký proutěný koš plný modrých skleněných splávků a složitých navijáků. „Jestli se chceme dostat domů před setměním, musíme přidat do kroku.“ Chvíli šli mlčky. Vítr sfoukával písek do syčících smyček a za zády jim jako vzdálené obecenstvo potichu tleskal oceán. Nicméně po čtyřech pěti minutách se Martin zeptal: „K čemu potřebujete tuneláře?“
Rybář se na něj rychle úkosem podíval. „Možná tomu nebudeš věřit, ale kromě toho našeho existuje ještě jeden svět. Místo, které existuje hned vedle nás, podobný svět jako ten, který vidíš, když se díváš do zrcadla… v podstatě stejný, ale jiný.“
„Co to má společného s ražením tunelů?“
„Všechno, protože do toho světa vede pouze jedna cesta, a to když se zavrtáš do své postele a vylezeš na druhé straně.“
Martin zůstal stát. „O čem to krucinál mluvíte, jaká posteli Já prozkoumávám jeskyně a díry, žádné postele.“
„V tom není žádný rozdíl,“ ujistil ho rybář. „Jeskyně, postele, je to jedno a totéž… cesta někam jinam.“
Martin opět vykročil. „To byste mi měl radši vysvětlit.“ Slunce se už téměř dotklo obzoru a jejich stíny byly obři na chůdovitých nohou Se vzdálenými hlavami jako makovičky.
„Moc toho k vysvětlování není. Pod přikrývkami existuje jiný svět. Někteří lidé ho najdou, jiní ne. Řekl bych, že to závisí na jejich představivosti. Moje dcera Leonora takovou představivost měla vždycky. Schovávala se pod dekami a předstírala, že je jeskynní člověk kdesi v pravěku nebo indiánka ve vigvamu. Ale asi před měsícem mi oznámila, že našla celý další svět, přímo na samém konci postele. Viděla ho, ale nedokázala se do něj vsoukat.“
„Popsala vám ho?“
Rybář přikývl. „Je podle ní temný, hodně temný, zarostlý spletí trnitého křoví a větvemi stromů. Říkala, že viděla, jak se v něm pohybovaly stíny – stíny, které mohly patřit zvířatům, třeba vlkům, nebo shrbeným mužům oblečeným do černých kožešinových plášťů.“
„To mi nepřipadá jako svět, kam by se někdo měl chtít vypravit.“
„Neměli jsme příležitost zjistit, zda se tam Leonora vydala proto, že by chtěla. Moje manželka před dvěma dny vešla do jejího pokoje a zjistila, že je v něm jen prázdná postel. Napřed nás napadlo, že Leonora třeba utekla. Ale neměli jsme žádné rodinné rozpory a k útěku neměla sebemenší důvod. Potom jsme stáhli všechny pokrývky a všimli si, že dolní části jejího povlečení jsou všelijak potrhané, jako by je rozdrásalo nějaké zvíře.“ Odmlčel se a potom, s jistými obtížemi, dodal: „Našli jsme i krev. Moc jí ale nebylo. Možná se škrábla o nějaký trn. Možná ji podrápalo nějaké zvíře.“
To už dospěli k travnatým dunám a začali je zlézat. Nedaleko stály tři malé chalupy, dvě natřené na bílo a jedna na růžovo. Z oken se linulo světlo a zdi byly ověšeny rybářskými sítěmi určenými k opravě.
„Vy sám jste se za ní nepokoušel vydat?“ zeptal se Martin.
„Pokoušel. Ale k ničemu to nebylo. Nemám dostatečnou představivost. Viděl jsem jen ložní prádlo a deky. Já lovím racionální myšlenky – z astronomie, fyziky a lidské logiky. Podpostelí jsem si neuměl představit, tak jsem ho ani nemohl navštívit.“
„Podpostelí?“
Rybář se chabě, pochmurně usmál. „Tak tomu světu Leonora říkala.“
Došli k domku a odložili koše a rybářské náčiní. Otevřely se dveře do kuchyně a vyšla z nich žena, která si utírala ruce do květinové zástěry. Světlé vlasy měla spletené na temeni hlavy a byla dost krásná zvláštním, nevyjádřitelným způsobem, jako by nebyla ani tak skutečnou ženou jako spíše zručnou olejomalbou.
„Takže jste zpátky,“ promluvila. „A tohle je ten tunelář?“
Rybář položil Martinovi ruku na rameno.
„Přesně tak. Přišel, přesně jak měl. Dnes v noci po ní může začít pátrat.“
Martin už se chystal něco namítnout, ale žena k němu přistoupila a sevřela mu obě ruce. „Vím, že uděláš všechno, co je v tvých silách,“ řekla mu. „A Bůh ti žehnej za to, že jsi přišel a pokusíš se ji najít.“
* * *
Povečeřeli u kuchyňského stolu – měli hutný rybí závin v křupavém bramborovém těstíčku a k tomu sklenice studeného jablečného vína. Rybář ani jeho žena téměř nemluvili, ale prakticky z Martina ani na chvilku nespustili zrak. Vypadalo to, jako by se obávali, že se jim vypaří před očima.
Na krbové římse hlasitým tikotem odměřovaly čas prosté dřevěné hodiny a na stěně vedle nich visel akvarel s domem, který byl Martinovi nějak zvláštně povědomý. Na zahradě u domu, zády k Martinovi, stála žena. Cítil, že kdyby se dokázala otočit, okamžitě by poznal, co je zač.
V pokoji poznával i další předměty: velký zelený hliněný džbán a okrasnou aromalampičku ve tvaru venkovské chaloupky. Byla tam i porcelánová kočka, která se na něj dívala s tajuplným vědoucím úsměvem. Nikdy tu nebyl, takže si neuměl představit, proč mu všechny ty věci připadají tak známé. Možná byl unavený a trpěl déjá vu.
Po večeři ještě chvíli seděli u kamen a rybář vysvětloval, proč každý den nahazuje sítě a loví myšlenkové ryby. V hlubších vodách, kolem úžiny, plavaly v hejnech mnohem větší ryby, celé teoretické koncepty.
„Tohle je země idejí,“ pronesl věcně. „I vlaštovky a drozdi na obloze jsou takové drobné rozmarné nápady. Můžeš chytit vlaštovku a napadne tě něco, co jsi kdysi zapomněl; nebo dostaneš malý, líbezný nápad, který ti nikdy nepřišel na mysl.
Ty – ty naopak pocházíš ze země činu, kde se věci dělají a nejen přetřásají v rozhovorech.“
„A Podpostelí? To je jaká země?“
„Nevím. Myslím, že země strachu. Země tmy, kde vždycky hrozí, že všechno špatně skončí.“
„A vy chcete, abych tam šel pátrat po vaší dceři?“
Rybářova žena vstala ze židle, vzala z krbové římsy jednu fotografii a bez jediného slova ji podala Martinovi. Byla na ní mladá blonďatá dívka stojící na břehu moře v tenkých letních šatech. Měla světlé oči a byla podmanivě hezká. Bosé prsty se jí zarývaly do písku. V dálce se rozletovalo hejno ptáků a Martin si vybavil přirovnání „malé, líbezné nápady, které ti nikdy nepřišly na mysl“.
Chvíli si fotografii prohlížel a potom ji vrátil ženě. „Tak dobrá,“ souhlasil. „Zkusím to.“ Náplní jeho práce bylo koneckonců zachraňovat lidi v nesnázích. Nebyl schopen najít hocha uvězněného v Nohově ohbí, tak by se mohl vykoupit tím, že by našel Leonoru.
Po jedenácté ho zavedli do jejího pokoje. Byl malý a prostý, výjimkou v něm byl jen borovicový toaletní stolek posetý panenkami a plyšovými hračkami. Jednoduchá borovicová postel stála přesně uprostřed delší stěny a visela nad ní rytina nějakého parku. Martin si ji se svraštěným čelem bedlivě prohlédl. Byl si jistý, že ten park zná. Možná ho navštívil, když byl malý. Ale tady, v zemi idejí?
Rybářova žena zatáhla červené kostkované závěsy a poskládala přikrývky na posteli.
„Máte pořád to povlečení z noci, kdy zmizela?“ zeptal se jí Martin.
Přikývla a otevřela malý borovicový prádelník v nohách postele. Vytáhla složený bílý povlak a rozprostřela ho na posteli. Na jednom konci byl potrhaný a rozpáraný, jako by zůstal vězet v nějakém stroji nebo ho rozdrásalo něco přinejmenším o velikosti tygra.
„Sama by tohle neudělala,“ řekl rybář. „Nemohla by to udělat.“
„Ale přesto,“ opáčil Martin. „Když to neudělala ona, kdo tedy?“
* * *
O půlnoci už byl Martin v posteli, oblečený v dlouhé bílé vypůjčené noční košili, a celá chalupa tonula ve tmě. Rámem výsuvného okna nepřestával lomcovat vítr, jako by se někdo zarputile snažil dostat dovnitř; a za dunami bylo slyšet vlny. Martin si vždycky myslel, že neexistuje nic osamělejšího než noční moře.
Nevěděl, zda věří v existenci Podpostelí. Vlastně ani nevěděl, zda věří v existenci země idejí. Měl pocit, jako by byl lapen ve snu – ale jak by mohl? Postel mu připadala skutečná, i polštáře mu připadaly skutečné a rozeznával své jeskyňářské oblečení přehozené přes opěradlo židle.
Téměř patnáct minut ležel bez hnutí na zádech. Potom se rozhodl, že prozkoumá konec postele. Kdyby Podpostelí neexistovalo, nemohlo se mu stát nic horšího než uvíznout přidušený a rozpálený pod povlečením. Nadzvedl přikrývky, přetočil se a vnořil se do jejich útrob.
Vzápětí si uvědomil, že se plazí nízkou, rašelinitou průrvou, mezi hustými propletenci kořenů. Do nosu mu vnikal hnilobný zápach vlhkého listí a prsti. Musel se zavrtat pod půdu nějakého lesa. Okolo byla neproniknutelná tma a kořeny se mu zachytávaly ve vlasech a škrábaly ho do tváře. Byl si jistý, že mu po rukou a za límec lezou brouci. Noční košili už na sobě neměl. Naopak byl oblečený v drsnějším stylu do teplé kostkované košile a pracovních džínsů.
Po čtyřiceti nebo padesáti metrech se musel proplazit pod kmenem obrovského stromu. Část byla notně zpuchřelá, a když se šinul mezi silnými těsnými kořeny, znepokojivě si uvědomoval, že strom nejspíš váží několik tun, a kdyby narušil jeho statiku, lesní obr by zajel do podzemní skuliny a na místě by ho rozmačkal. Musel se prohrabávat hromadami rašeliny a hlíny a v jednom okamžiku hmátl do něčeho chřupavého a slizkého zároveň. Bylo to rozkládající se tělo jezevce, který tu pod zemí musel zůstat zaklíněný. Martin se znechuceně a celý přidušený zastavil, ale potom uslyšel, jak mohutný strom začíná praskat a do vlasů mu popadaly spršky vlhké rašeliny. Věděl, že jestli se okamžitě nedostane ven, zůstane pohřbený pod zemí.
Vysoukal se zpod stromu, odtáhl hustý závěs chlupatých kořenů a zjistil, že je venku pod širým nebem. Stále byla noc, hodně studená noc, a zod úst se mu kouřilo stejně, jako když s kamarády předstírali, že kouří při čekání na školní autobus – kdy to bylo? Včera? Nebo před několika měsíci? Nebo dokonce roky?
Stál v lese a po měsíci nebylo ani stopy, ale hvozd byl přesto slabě osvětlený přízračnou fosforescencí. Představoval si, že za stromy mohli přistát mimozemšťané. Obrovská kosmická loď se spoustou úzkých, spletitých místností, kde by se kosmický mechanik mohl ztratit na celé měsíce, kdy by se snažil protahovat pánev hranatými přepážkami a neskutečně stísněnými servisními průchody.
V lese bylo ticho. Zvuky v něm nevydával žádný hmyz. Do stromů se neopíral žádný vítr. Slyšet byly pouze Martinovy kroky, když se obezřele prodíral ostružiním, aniž tušil, kterým směrem by se měl ubírat. Přesto cítil, že jde správně. Něco ho přitahovalo: téměř magneticky, jako chvějící se střelku kompasu. Nořil se stále hlouběji a hlouběji do země Podpostelí: země dusné a klaustrofobické, země, v níž většina lidí nemohla ani dýchat. Pro něj to však byla země uzavřenosti a dokonalého bezpečí.
Větve stromů nad jeho hlavou byly tak silně propletené, že nebylo vidět oblohu. Nahoře mohl být den, ale tady v lese navždy panovala noc.
Více než půl hodiny klopýtal kupředu. Občas se zastavil a zaposlouchal se, ale les setrvával v tichu. Čím déle šel, tím více si všímal, vždy jen koutkem oka, že za stromy je něco bledého a mihotavého. Opět se zastavil a otočil se, ale zmizelo to, ať to bylo cokoliv.
„Je tam někdo?“ zavolal hlasem utlumeným dotírající hradbou stromů. Odpovědi se nedočkal, ale už si byl jistý, že slyší, jak něco rozhrnuje suché listí, jak potichu láme větvičky. Byl si jistý, že slyší někoho dýchat.
Šel dál a bledého nezřetelného pronásledovatele vnímal jako papírový lampion na hůlce, poskakující ze stromu na strom, těsně mimo dohled. Ačkoliv vetřelec zůstával neviditelný, dělal stále větší hluk, v krátkých, drsných závanech nasával a vypouštěl vzduch, nohama stále rychleji šmejdil v lesní půdě.
Najednou Martina něco popadlo za rukáv – ruka nebo dráp – a roztrhlo jej. Martin se prudce otočil a málem ztratil rovnováhu. Ve fosforeskujícím přítmí stála těsně u něj asi šestnácti nebo sedmnáctiletá dívka, velmi štíhlá a bledá. Měla rozčepýřené, nepoddajné vlasy, sčesané dozadu do tvaru obrovského ptačího hnízda ozdobeného tmím, cesmínou, mechem a lesklými tmavě červenými bobulemi. Měla černošedé duhovky – noční oči, s velkými černými zorničkami. Oči, jaké umějí vidět ve tmě. Z tváře jí čišel hlad, ale zároveň byla uhrančivě krásná. Právě kvůli její bělostné pleti si Martin myslel, že ho pronásleduje lampion.
Její oděv působil prazvláštně a eroticky. Měla na sobě krátkou blůzku ze stovek nařasených kanýrů ušmudlané, potrhané krajky. Každý volán byl přizdobený jakoby korálky, třpytkami nebo lístky jetele, dokonce i ptáčky vystřiženými z alobalu. Ale blůzka jí sahala jen k pupíku, a nic jiného na sobě neměla. Měla špinavé nohy a stehna žíhaná bahnem.
„Co tu hledáš?“ zeptala se ho slabým šišlavým hlasem. Martin byl z její částečné nahoty natolik zmatený a rozpačitý, že odvrátil zrak. „Někoho, jestli to chceš vědět.“
„Tady nikdo nehledá jen tak někoho. Tohle je Podpostelí.“
„No, hledám někoho konkrétního. Dívku jménem Leonora.“
„Dívku, která se sem vynořila zpod lesní půdy?“
„Myslím, že právě tu.“
. „Viděli jsme ji jít kolem. Pátrala po tom, co jí nahání hrůzu. Ale tady to nenajde.“
„Myslel jsem, že tohle je země strachů.“
„Ano, to je. Ale existuje přece rozdíl mezi strachem a tím, co ti doopravdy nahání hrůzu.“
„Nerozumím.“
„Je to snadné. Například strach ze tmy je jenom strach. Není to nic skutečného. Ale co bytosti, které se ve tmě doopravdy ukrývají? Co takový kabát na opěradle tvojí židle, který vůbec žádný kabát není? Co tvůj mrtvý kamarád, který stojí v koutě vedle skříně a čeká, až se probudíš?“
„Co tedy Leonora hledá?“
„Záleží přece na tom, co ji děsilo. Ale podle toho, kam se ubírala, měla namířeno do PodPodpostelí. A tam žijí ty nejtemnější bytosti.“
„Můžeš mi ukázat cestu?“
Dívka důrazně zavrtěla hlavou, až jí zarachotily korálky a zaševelily stuhy. „Ty nevíš, co jsou nejtemnější bytosti zač, viď?“ Zakryla si dlaněmi tvář a jen zlehka rozevřela prsty tak, aby jí vykukovaly oči. „Ty nejtemnější bytosti jsou ty úplně nejtemnější bytosti, a když se je vydáš navštívit v PodPodpostelí, poznají, odkud jsi přišel, dokážou tě vyčenichat a budou tě následovat zpátky.“
Na to Martin řekl: „Přesto musím najít Leonoru. Slíbil jsem to.“
Dívka se na něj dlouho, velice dlouho dívala a nic nemluvila, jako by si byla jista, že už ho nikdy neuvidí, a chtěla si vryt do paměti jeho podobu. Potom se odvrátila a pokynula mu, aby ji následoval.
Kráčeli lesem přinejmenším dalších dvacet minut. Větve byly čím dál ostřejší a hustší, a Martinovi silně poškrábaly líce a uši. Přesto se se zvednutýma rukama, aby si chránil oči, dál prodíral za dívčinými útlými bledými zády, jež ho zaváděla stále hlouběji mezi stromy. Cestou si dívka vysoko posazeným hlasem prozpěvovala písničku.
Den se přestrojí
mně neznámou masku si nasadí
prsteny má na prstech a v očích cesty z hedvábí
Nakonec došli k malé mýtině. Na jedné straně se na ní země vyboulila a obrostla silnou vrstvou promáčeného zeleného mechu. Dívka se bez váhání přikrčila, mech na jedné straně nadzvedla jako pokrývku a odhalila tmavý prostor svíjející se kořeny.
„Tam dole?“ zeptal se Martin polekaně.
Dívka přikývla. „Ale pamatuj, co jsem ti říkala. Jakmile je najdeš, půjdou za tebou. Takhle to dopadá, když začneš pátrat po nejtemnějších bytostech.“
„Slíbil jsem to.“
„Ano. Ale pomysli jen na to, komu jsi to slíbil a proč. A uvaž, kdo by mohla být Leonora, a kdo jsem já; a co tady děláš.“
„To nevím,“ připustil, a nevěděl to. A zatímco dívka přidržovala mechový příkrov v co největší výšce, spustil se na bok a nasoukal se pod něj, nohama napřed, jako by lezl do postele. Kořeny ho objaly, přijímaly ho do svého náručí jako ženy s útlými prsty, a brzy vězel v mechové vyvýšenině až po krk. Dívka vedle něj poklekla s klidným a uctivým výrazem ve tváři. Její nahota už ho z nějakého důvodu do rozpaků neuváděla. Skoro jako by ji už příliš dobře znal. A aniž řekla cokoliv dalšího, spustila mu příkrov mechu na hlavu, a celý jeho svět potemněl.
Zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu a potom si začal razit cestu pod zem. Napřed se sunul poměrně vodorovně, ale brzy dospěl na místo, kde půda prudce padala do absolutní tmy. Měl dojem, že cítí slabý průvan a jakési tlumené bušení a klepání. Muselo to být ono: konec Podpostelí a místo, kde začíná PodPodpostelí. Tam, kde žijí ty nejtemnější bytosti. Nejen strach, ale skutečnost.
Poprvé od chvíle, kdy se vydal na svou záchrannou misi, měl nutkání se vrátit. Kdyby se teď vyškrábal zpod mechové pokrývky a zamířil lesem nazpět, nejtemnější bytosti by se nedozvěděly, že tu byl. Ale věděl, že musí pokračovat. Jakmile se člověk vnoří do postele, a do Podpostelí, a do PodPodpostelí, zavazuje se.
Přehodil nohy přes okraj srázu a oběma rukama se přidržoval kořenů, které rašily z půdy jako vlasy na hlavě nějakého obra. Pomaloučku se spouštěl po stěně propasti, klouzal botami v rašelině a strhával rachotivé laviny hlíny a kamínků. Nejděsivější na jeho sestupu bylo, že vůbec nic neviděl. Neviděl ani, jak daleko se musí spustit. Bylo klidně možné, že se sráz táhne nekonečně hluboko.
Pokaždé, když se chytil kořene, chtě nechtě z něj strhl vláknitý vnější obal, a ruce mu zakrátko klouzaly mazlavou mízou.
Kdesi dole sílilo bušení, slyšet bylo i v ozvěnách a ozvěnách ozvěn.
Martin se chytil velkého hlavního kořene, ale ruka se mu okamžitě smekla. Pokusil se zachytit hrsti menších kořenů, ale ty se utrhly a vydaly zvuk, jako by se páraly plesnivé záclony. Hrábl přímo po hlíně, ale už se neměl čeho zachytit a zabránit pádu. Teď tady umřu, problesklo mu hlavou.
Ztěžka propadl vlhkým stropem z laťko viny a sádry. S těžkopádným žuchnutím přistál na promáčené matraci a skutálel se na podlahu pokrytou mokrým kobercem. Chvíli zůstával ležet na boku a snažil se popadnout dech, potom se mu podařilo přetočit a zvednout se na kolena. Byl v pokoji – ložnici, kterou poznával, ačkoliv tapetu už napadla plíseň a odlupovala se. Nakřivo visící dveře do skříně skýtaly pohled na řadu prázdných drátěných ramínek.
Vstal a přešel k oknu. Napřed si myslel, že je noc, ale potom si uvědomil, že ho kompletně zakrývá rašelina. Pokoj byl skrytý hluboko pod zemí.
Pocítil první slabé a svíravé záchvěvy paniky. Co kdyby odsud nedokázal vylézt? Co kdyby musel strávit zbytek života pohřbený hluboko pod povrchem země, pod mnoha a mnoha vrstvami hlíny, mechu a dusivých dek? Snažil se vymyslet, co udělá, ale bušení mezitím dosáhlo takové intenzity, že se jím chvěla podlaha a ve skříni o sebe řinčela ramínka.
Musel se vzpamatovat a vzchopit. Je přece odborník: trénovaný jeskyňář s třicetiletou praxí. Jeho hlavním úkolem bylo nalézt Leonoru a zjistit, jak obtížné bude dopravit ji zpátky na vrchol srázu. A je možné, že z PodPodpostelí vede i jiná cesta, s níž se nepojí dvacet či třicet metrů krkolomného šplhání?
Otevřel dveře ložnice a zjistil, že stojí na konci dlouhé chodby potažené lesklým linoleem. Stěny byly přerušované dveřmi a do poloviční výšky natřené světle hnědou barvou, jako ve škole nebo v nemocnici. Na druhém konci chodby visela jediná holá žárovka a pod ní stála dívka v dlouhé bílé noční košili. Blonďaté vlasy jí povlávaly v průvanu, který nebyl jinak cítit, a tvář měla tak bílou, jako by ji někdo vytesal z křídy.
Lem košile měla na cáry a potřísněný krví. Lýtka a chodidla jí něco surově rozdrásalo, v pásech jí z nich visela kůže a po podlaze se kolem ní rozlévala krev.
„Leonora?“ zeptal se Martin příliš potichu na to, aby ho dívka uslyšela. Pak ale zvolal: „Leonora!“
Udělala k němu jeden šouravý krok a ještě jeden, potom se však zastavila a opřela se o stěnu. Byla to tatáž Leonora, jejíž fotografii viděl v rybářově chalupě, ale o tři čtyři roky starší, možná o ještě víc.
Vykročil k ní. Zatímco na chodbě míjel jednotlivé dveře, jako by se samy od sebe rozletovaly. Bušení dostoupilo ohlušující úrovně, ale pokoje po obou stranách byly prázdné, ačkoliv v nich viděl křesla, pohovky, konferenční stolky a obrazy na stěnách. Vypadaly jako výjevy z něčího života, rok po roku, desetiletí za desetiletím.
„Leonora?“ hlesl a objal ji. Byla velmi studená a chvěla se. „Pojď, Leonora. Přišel jsem, abych tě odvedl domů.“
„Odsud nevede žádná cesta,“ zašeptala hlasem jako vyloupané mandle. „Nejtemnější bytosti už přicházejí a odsud nevede žádná cesta.“
„Vždycky vede ven nějaká cesta. Pojď, ponesu tě.“
„Odsud nevede žádná cesta!“ zakřičela mu přímo do tváře. „Jsme příliš hluboko pod zemí a nevede odsud žádná cesta!“
„Nepanikař!“ okřikl ji stejně ostře. „Když se vrátíme do pokoje, možná najdeme cestu, kudy se vyšplháme zpátky do Podpostelí! Pojď už, ponesu tě!“
Zlehka se sehnul a potom si ji vyzvedl na rameno. Téměř nic nevážila. Měla rozdrásané nohy. Dva prsty na levé noze jí visely na kousku kůže a nepřestávala z nich odkapávat krev, která se mu následně vpíjela do kalhot.
Když se ubírali chodbou nazpět, dveře se kolem nich zabouchávaly stejně, jak se předtím otevíraly. Byli však ještě deset nebo jedenáct metrů od dveří do pokoje, když ho Leonora stiskla tak pevně kolem krku, že ho málem uškrtila.
Přitom vykřikla: „Jsou tady! Ty nejtemnější věci! Jdou za námi!“
Martin se otočil právě ve chvíli, kdy se roztříštila žárovka na konci chodby.
V posledním záblesku světla spatřil něco úděsného. Připomínalo to vysokého, vyzáblého muže v šedé mnišské kutně. Tvář to mělo blaženě dokonalou, jako by patřila nějakému světci. Dokonalost kazila jen ústa zkřivená v chlípném šklebu, který odhaloval změť nepravidelných špičatých zubů. A pod těmito ústy se v dalším chlípném šklebu rozvírala druhá ústa s tenkým jazykem, jehož špička se před nimi míhala ze strany na stranu, jako by se celé ústrojí nemohlo dočkat krmení.
Postava zvedla obě ruce, rukávy jí sklouzly a obnažily křivé černé pařáty, které měla místo rukou.
Byla to jedna z nejtemnějších bytostí.
Nejtemnější bytost, které se Leonora obávala a které se Martin musel postavit.
V náhlé tmě ztratil jistotu a také rovnováhu. Leonora mu sklouzla v náručí, ale podařilo se mu ji opět vyzdvihnout a klopýtavě s ní vyrazit k pokoji. Našel dveře, šátravě je otevřel, pak zabouchl a otočil v zámku klíčem.
„Pospěš si!“ sykl. „Musíš vylézt na Čelo postele a prolézt stropem!“
Na chodbě za dveřmi slyšeli mohutné šourání, které následoval děsivý skřípot pařátů na natřených sádrových stěnách. Po prudkém nárazu se otřásly dveře do pokoje a z překladu se sesypala sprška omítky. Přišla další rána a potom pařáty začaly pomalu škrábat na dveře. Martin se otočil. Leonoře se i navzdory poraněné noze dařilo balancovat na mosazné konstrukci tvořící čelo postele a právě se s vypětím všech sil snažila protáhnout otvorem v poničeném stropu. Martin vylezl na matraci, aby jí pomohl, a když dveře opět zalomcovaly, proklouzla ven. Hned se vydal za ní, kůži na rukou potrhanou třískami z dřevěných latěk. Jakmile stropem protáhl nohy, dveře do pokoje se s třesknutím rozletěly; uviděl v nich šedou stvůru v kutně se zvednutými pařáty. Zvedla hlavu, podívala se na něj, a posměšně a lačně rozevřela oba chřtány.
Připadalo mu, jako by následná cesta po stěně propasti trvala celé měsíce. Společně se pomalu sunuli měkkou, drolící se rašelinou, zachytávali se i těch nejtenčích kořínků. Několikrát sklouzli zpátky. Opakovaně je zasypávala hlína, kamínky a plesnivé listí. Martin musel všechno vyplivovat a vytírat si z očí. A celou dobu věděli, že nejtemnější bytost jim je v patách, hladová a triumfující, a že jim bude v patách stále, kamkoliv se vydají.
Potom neočekávaně dospěli na vrchol propasti. Leonora plakala bolestí a vyčerpáním, ale Martin ji chytil za ruku a vlekl ji dál kořeny a měkkým, poddajným humusem, až dospěli k mechovému příkrovu. Roztřesený vyčerpáním ho jednou rukou nadzvedl a Leonora zpod něj vylezla na mýtinu. Martin, zatímco se snažil popadnout dech, ji následoval.
Po lesní dívce nebylo nikde ani stopy, a tak musel hádat, kudy vede cesta nazpět. S Leonorou byli až příliš vyčerpaní, aby se zmohli na slovo, ale bok po boku si dál razili cestu větvovím a nemohlo být pochyb o jejich souznění. Unikli z PodPodpostelí a nyní se ubírali nazpět Podpostelím, vzhůru do světů plných světla a čerstvého vzduchu.
Najít podzemní dutinu, kterou se měli dostat zpátky do Leonořina světa, mu trvalo mnohem déle, než předpokládal. V pohybu ho však udržovalo silné tušení cíle: pocit, že míří směrem nahoru. Právě když si myslel, že už jsou nadobro ztraceni, ucítil, že místo hlíny nahmatává pokrývky, a spolu s Leonorou vylezli z útrob zválené postele do jejího pokojíku. Vedle postele seděl její otec, a když se vynořili, oba je objal a zakřepčil svérázný rybářský taneček.
„Jsi statečný hoch, jsi moc statečný hoch, když jsi mi Leonoru dokázal přivést zpátky.“
Martin si špinavými dlaněmi přejel po tváři. „Bude potřebovat ošetřit ta chodidla. Máte tu někde poblíž doktora?“
„Ne, ale máme řeřišnici a měsíček a myrtu na zahánění zlých snů.“
„Má skoro odtržené prsty. Potřebuje je sešít. Potřebuje doktora.“
„Stejně jako doktor jí pomůže i myšlenka.“
„A ještě něco,“ dodal Martin. „Ta stvůra, která ji zranila… myslím, že nám jde nejspíš v patách.“
Rybář položil Martinovi ruku na rameno a přikývl. „O to se už postaráme, můj mladý příteli.“
* * *
A tak stanuli na břehu v nafialovělém světle letního podvečera, zapálili Leonořinu postel i s pokrývkami, povlečením a vším ostatním a odstrčili ji na moře jako artušovský pohřební člun. Plameny olizovaly oblohu jako dračí jazyky a do vzduchu se vznášely cáry ohořelé deky.
Leonora stála s ovázanou nohou vedle Martina a svírala mu nadloktí; a když přišel čas, aby odešel, políbila ho a oči se jí zalily slzami. Rybář mu vděčně sevřel ruku. „Nikdy nezapomeň,“ nabádal. „To, co mohlo být, je stejně důležité jako to, co doopravdy bylo.“
Martin přikývl a potom vykročil nazpět podél pobřeží k trsnaté trávě, která ho měla přivést k Nohovu ohbí a k jeskyním. Pouze jednou se otočil, ale byla příliš velká tma, aby viděl něco jiného než Leonořinu postel, už tři sta metrů daleko na moři.
* * *
Jeho máma ráno horečnatě strhala pokrývky i povlečení a našla ho na konci postele v červenobílém pruhovaném pyžamu, se studenou pokožkou a končetinami ztuhlými v rigor mortis. Zachránit ho nebylo možné; lékař konstatoval, že se nejspíš někdy po půlnoci udusil, a když ho matka našla, byl mrtvý už sedm a půl hodiny.
V krematoriu jeho matka plakala a říkala, že je to, jako by se Martinův život nikdy neodehrál.
Kdo ale mohl říct něco takového? Nemohl to říct rybář s rodinou, kteří se vrátili do své imaginární chalupy a pomodlili se za tuneláře, který jim zachránil dceru. Nemohla to říct polonahá divoženka, která se procházela lesem, jenž nikdy neexistoval, a myslela na muže, jenž se odvážil postavit těm nejtemnějším bytostem. A nemohla to říct ani nejtemnější bytost, která se vydrápala zpod mechu a nakonec se vynořila ve světě idejí v doutnající, zpola utopené posteli, v přítmí, jako šedá silueta v kutně.
A nakonec to nemohla říct ani Martinova matka, když se po pohřbu vrátila do jeho pokoje, aby stáhla z postele lůžkoviny.
Po jedné stáhla pokrývky, potom trhla za prostěradlo. Ale když ho vyškubávala ze samého konce postele, nad hranou matrace uviděla šest zahnutých černých obrysů. Zamračila se a postel obešla, aby se podívala, co jsou zač.
Teprve při pohledu zblízka si uvědomila, že jsou to pařáty.
Opatrně prostěradlem ještě trochu potáhla. Pařáty přecházely do rukou a ruce podle všeho mizely ve škvíře mezi prostěradlem a matrací.
To je snad vtip, pomyslela si. Pěkně nejapný, zvrácený vtip. Martin nebyl mrtvý ještě ani týden a někdo už vyváděl takovou dětinskou, zraňující lumpárnu. Trhla prostěradlem ještě o kousek a uchopila jeden z pařátů, aby ho uvolnila.
K její hrůze se po ní pařát ohnal a natrhl jí pokožku na hřbetu ruky. A ohnal se ještě jednou a ještě jednou, škubal matraci a drásal prostěradlo. Zakřičela a pokusila se odklopýtat, přičemž na prostěradle zanechávala krvavé šmouhy. Pak se ze změti roztrhaného molitanu a textilu na konci postele cosi zvedlo – cosi vysokého a šedého s tváří světce a dvěma ústními otvory plnými žraločích zubů. Zvedalo se to, závratně se to nad ní vztyčilo, a bylo to studené jako polární led. Bylo to ledové tak, že se i její dech měnil v páru.
„Jsou místa, kam by se člověk neměl nikdy vydávat,“ zašeptalo to na ni, oběma ústy současně. „Jsou věci, o kterých by neměl nikdy přemýšlet. Jsou lidé, jejichž zvědavost vždy přivodí pohromu, zvlášť jim samým a lidem, které milují. Nemusíte se vydávat hledat své strachy. Vaše strachy za vámi pokaždé půjdou, a najdou si vás.“
Po těchto slovech nejtemnější bytost bez váhání máchla pravou rukou jako kočka, která se ohání po mouše, a rozsekla ženě tvář.
Než žena dopadla na koberec, bytost ji rozsekla ještě jednou a potom ještě jednou, až byl celý pokoj vymalovaný krví.
Poté se sehnula, jako by poklekávala ve zbožné úctě před svou vlastní krutostí a svou vlastní nenasytností, a oběma ústy se pevně zahryzla do těla. Postupně se stahovala zpátky do škvíry na konci postele, i se ženou, kousek po kousku, jednu bezvládnou nohu, potom jednu ochablou ruku.
Úplně nakonec zmizela levá pěst i se snubním prstenem.
Potom po ženě zůstala jen roztrhaná, zakrvácená postel v prázdném pokoji a slabý zvuk, který by mohla vydávat voda řinoucí se podzemními jeskyněmi nebo moře šumící v dálce nebo ševelení větví v hlubokém, temném lese.
Poprvé vydáno v antologii Dark Terrors 2 sestavené Stephenem Jonesem a Davidem Suttonem v roce 1996.
Přeložil Milan Žáček
