Když bylo po všem, vylovili ji z moře.
Dokonce ještě když ji tahali do záchranného člunu, říkala: „Ne, ne, my bysme to zvládli.“
K tělu si tiskla ruku, kterou jí zlomil Kapitán.
* * *
Když Marika prvně uviděla noční oblohu, vyděsilo ji to.
(Zvláštní bylo, že ji něco nevyděsilo dřív. Z města utekli, když kvůli vodě začaly pouliční bouře.
Město pak dlouho nevydrželo, jednou ho spolkla noc a další ráno už nepřišlo.
Možná se tohle stalo i jí – jedna hrůza spolkla jinou.)
Noční obloha byla bitvou hvězd, v jejím středu se šklebila bolestná trhlina jako špatně sešitá rána. Světelné tečky se pořád nepochopitelně přeskupovaly. Souhvězdí, která si pamatovala, ta masa pohltila. Všechno krvácelo.
(To ji připraví na to, co přijde potom. Trošičku.)
* * *
(Co přijde potom:
Hvězda, co se ztrácí z dohledu, loď pro tři, sprška zlata.)
* * *
Ze země je nemožné podívat se na hvězdu.
Atmosférické turbulence světlo rozmažou, protáhnou ho oblohou rychleji, než oči stihnou sledovat. Když máte štěstí – jste ve vysoké nadmořské výšce, za jasné noci, na osamělém místě – rozostří vám interference realitu o nějakých pár desetin úhlové vteřiny. Když je větrno, nebo se prostě nevyhnete létu, nebo nemůžete utéct před lidmi a světly, potíže se násobí. Od pravdy vás to odtrhne o celé vteřiny – jste beznadějně ztraceni už ve chvíli, kdy obrátíte tvář k obloze.
Ve chvíli, kdy vzhlédnete, už není nic skutečné… a duchové hvězd si mihotavě září.
Astronomové tomu jevu říkají „atmosférický neklid“. (Vědě už při popisování toho, jak nás vesmír přechytračil, došla složitá slova.)
Co z toho plyne: nedá se věřit vlastní očím. Nedá se věřit přístrojům. Ze země se nedá věřit ničemu.
Dostali se na loď. V noci Marika vždycky vyklouzla z matčina náručí, vylezla na palubu a pozorovala oblohu.
Jednou seděl na zábradlí stařec. Něco upřeně sledoval – klidnou, jasnou hvězdu, která zvolna zapadala.
Voda byla té noci klidná, jen za lodí brázda, okraje oblohy se v ní jasně zrcadlily. Zapadající hvězda a její odraz na konci vod vypadaly jako dvojčata nakročená k pozdravu.
Stařec se neotočil, aby se na ni podíval. Vůbec se nepohnul. Dlouho pozoroval zapadající hvězdu.
Když zmizela ve vodě, udělal totéž.
* * *
Přišlo jim sprosté, že některá místa přežila, zatímco jiná ne, ale našly si město, kde světla ještě svítila. (Maričina matka tam nevydržela ani půl roku, utíkání už jí přešlo do krve.)
Město nahánělo lidi k vědě, což bylo lepší než válka, která je naháněla leda tak před kanóny. Když si město přišlo pro Mariku, neprotestovala. (Zprivatizovali vodu. Řídící středisko ji dostávalo pod tržní cenou. Marika jí měla dokonce dost i na koupání. Pořád si ale dělala zásoby, pila nenápadně dlouhými loky, jako kdyby nevěděla, kdy si bude moct dát další. Prozrazovala tím na sebe, že je uprchlík, ale nemohla si pomoct. Jsou žízně, kterých se nikdy nezbavíte.)
* * *
Učí Mariku, jak měřit světlo.
Svým způsobem je to zajímavé, zjistit, že takové světlo má jiné hodnoty než ‚bezpečné‘ a ‚nebezpečné‘, že je tu pořád svět, ve kterém je matematika k něčemu dobrá. Ale čím víc se toho dozvídá o kandelách a albedu a gravitačním čočkování a atmosférickém neklidu a nemožnosti vědět cokoliv určitě, tím víc má pocit, že by se světlo mělo prostě jenom označit jako ‚nebezpečné‘.
(O světle toho víte stejně málo jako o tom, proč by člověk vklouzl do vody, když je ráno břeh na dohled.)
Ale i tak se dál vypořádává s tím, že gausovská distribuce ve fázových fluktuacích je nepravděpodobná, a počítá předpokládanou intermitenci, aby určila sílu turbulence – to všechno proto, aby někdo u teleskopu mohl namířit čočku na oblohu a věděl, kam se ve skutečnosti dívá:
Pozorovacím panelům šéfuje Konstantinové a Marika se snaží neohlížet přes rameno na hvězdnou mapu, co tam visí. (Je to jedno. Není to její starost. Nebezpečné.)
* * *
Když Gliese 581-d tranzituje před svou hvězdou, je Marika jako jediná ještě vzhůru nad prací a Konstantinové řekne: „No, proč bys to nemohla být ty – pojď se na něco podívat.“
Marika se k ní nakloní a zadívá se na obrazovku. Zrnitý, trhaný záběr, který se zpomaleně přehrává ve smyčce, zastrčený do rohu a skoro neviditelný v té záplavě čísel pod ním. Cifry úplně u dolního okraje poznává – prvotní měření se proženou jejím modelem, aby se odstranil neklid a došlo se k co nejpřesnějším polohám, tak blízko, jak jim údaje umožní.
„Je to nádhera,“ vysloví Konstantinová.
Marika ví, že se dívá jenom na čísla.
Čísla jsou univerzální, Marika to chápe. Když se chcete někam dostat, musíte se spolehnout na matematiku, protože jakmile zvednete tvář k nebi na nějakém vlahém místě nebo na větrné pláni, vesmír se postaví proti Vám, atmosféra prořízne noc, chabý zrak se vám zastře slzami. Marika tomu rozumí.
(Ale ví, prostě ví, že ze země nic nepoznáte.) –
Je to jejich první okamžik kontaktu.
(Jenom Konstantinová by věděla, co to znamená, co se stane teď, ale ta tahle měření nikdy neprovádí.)
* * *
Konstantinová má tranzity v malíku.
Dívá se na mapu, kterou si udělaly, zaplněnou hvězdami třídy F až M (dost žhavé na to, aby dokázaly ohřát planetu, dost chladné na to, aby vydržely). Jsou označené, na těch nejbližších už instalují teleskopy, kdyby náhodou.
(Nemůžou tu zůstat moc dlouho. Musí si vybrat nějaké místo, kam se přesunou. Nějaké, kde budou mít šanci na přežití.).
Občas některé z hvězd poklesne jasnost, její záře najednou trochu pohasne. Někdy se to stane, když umírá, někdy když končí erupce, někdy když se mezi teleskop a vzdálenou hvězdu dostane vesmírná suť.
Ale Konstantinová to má v malíku a stačí jí sledovat, jak hodnoty klesají, a ví, že tu má tranzit ještě dřív, než jí to zapípá.
Pokaždé, když to přijde, zapne nahrávání, přehraje si to ve zpomaleném záběru, označí všechny okamžiky kontaktu, cvak, cvak, cvak, cvak.
Pokaždé si pomyslí: Ať je tohle domov.
(Touhle dobou už jsou čísla v podstatě tvary – když se podívá na sloupec číslic, vidí hvězdnou koronu.)
* * *
Při planetárním tranzitu dochází ke čtyřem okamžikům kontaktu, jsou to chvíle, kdy se kotouče planety a hvězdy dotýkají jenom na jednom, místě.
1. Těsně před tím, než tranzit začne, když se poprvé setkají nejvzdálenější okraje obou těles.
2. Když se planeta přesune blíž ke středu a její kotouč se naposledy dotkne vnitřního okraje hvězdy.
3. Když planeta projde středem tranzitu a její okraj se dotkne hvězdy na druhém konci.
4. Na konci tranzitu. Kotouč planety se dere pořád dál a dál na svobodu, až se dotýká okraje hvězdy v jednom jediném bodě. Pak tranzit skončí a začnou se od sebe vzdalovat.
(Když jste u toho moc blízko, je to celkem o ničem – sejdou se školáci s krabicemi od bot a pozorují zatmění, to je všechno.
Smysl to nedostane, dokud se nedíváte na svůj nový domov, jak se rodí jako černá krůpěj na vzdáleném světelném disku.)
* * *
Gliese 581 je hvězda třídy červený trpaslík, teplá a malá, dvacet světelných let od Země. Visí ve Vahách (když se díváte ze země). Obíhají ji čtyři planety. Jedna z nich tranzituje správnou rychlostí – dost blízko ke Gliese kvůli světlu, dost daleko kvůli vodě.
(Klasifikace je Gliese 581-d, když k ní začali lidé upínat svoje naděje, stala se z ní postupně ‚Gliese Dé‘ a pak jenom ‚Déčko‘. Marika mu říká Gliese 581 a o tom déčku se vůbec nezmiňuje.)
Je tu jistá šance, že by Déčko mohlo být planeta oceánů.
V operačním konstruují malorozměrový transportér osob. Probíhají výpočty.
Mizivá šance, ale doba je zoufalá a lidem někdy nezbývá než hodně věřit málo pravděpodobným věcem.
* * *
Když ještě utíkaly z místa na místo, utěšovala se někdy Marika pohledem na oblohu, kde bylo stejně málo klidu jako dole. Hvězdy, které jste znávali, zmizely z dohledu a na jejich místo nastoupili cizáci. A nemohli jste s tím nic dělat.
Po nějaké době se ve městech začala dusit, chtěla být jenom v divočině, pozorovat válku, kterou nemohla vyhrát.
(Obloha je bitevní pole, hvězdy padají a padají.)
* * *
Atmosférického neklidu se dá zbavit za chladných, jasných nocí. Z pozorovatelny na nějakém horském vrcholu je vidět tak jasně, že kdybyste to nevěděli, možná by vám ani nepřišlo, že se hvězda vůbec hýbe.
(Ale vy už víte svoje – očím se nedá věřit.)
Někdy takové štěstí nemáte, a to se pak i Měsíc mihotá jako mince ponořená do mělké vody. Když je neklid největší, kráter Aristarchos v Oceánu Procellaru může být kvůli zkreslení střídavě viditelný a neviditelný. Pokud víte, co hledáte, a rozumíte si s čísly, můžete si podle toho neklid vypočítat.
Marice to došlo, až když bylo pozdě. Aristarchos pro ni byl pořád jenom bledý bod v černém moři, který to odplaví z dohledu a zase se objeví… hvězda na temné vodě, tonoucí člověk.
* * *
Možná, že když se stařec topil, vztáhl k ní ruku – reflex, náhlé hnutí mysli – ale Marika si nemůže vzpomenout. Třeba volal o pomoc nebo se snažil vyškrábat ven sám, než si ho voda vzala, ale to by možná lhala.
Když si chce ten okamžik vybavit, vždycky je rozmazaný. Mihotá se jako Měsíc, do představ se jí vkrádá, když projíždí kontrolní seznam k trojčlenné lodi, co je donese na Gliese 581.
(Nemá pocit, že by ji tehdy vyděsilo, jak stařec vklouzl do vody, ale muselo – vždycky, když se jí objeví v myšlenkách, ztuhne a šmátrá po něčem, čeho by se mohla chytit.)
Když je dost opilá a fantazíruje, stařec někdy vztáhne ruku a zachytí ho brázda za hvězdou, táhne ho jemně vodou, až zmizí v nebi.
Ale byl to jenom Jupiter, pomyslí si, žádná hvězda, to už teď víš.
Probouzí se sevřená žalem, neví proč.
* * *
Marika mu říká Gliese 581, protože by nerada upínala svoje naděje k nějaké planetě neoprávněně.
* * *
Skafandry mají navržené podle orlanského vzoru – tlustá kůže, kterou si můžou navléknout a zacvaknout – a Konstantinové je toho názoru, že je to jako oblékat si slona.
Očividně je to lepší, než bývalo. Rukavice jsou ohebnější, nohy už nejsou tak neohrabané. Na krku ale pořád schází kloub a trup je zpevněný, aby na něm lépe držely kyslík a chladicí kapalina, co jsou připoutané na zádech.
Před Alkonostem I cvičili se Zekem a Marikou tak dlouho, až se všichni dokázali obléct, připojit hadice vodního chlazení a zaklapnout se za pět minut, za čtyři, za tři.
Vždycky, když zaklapnou Mariku, slyší Konstantinové přes mikrofon vzdech. Dlouho si myslela, že je to úleva. Možná heknutí námahou. Možná panika. (Marika je přítěž, proč ji vůbec posílají nahoru, je pro všechny záhada.)
Teď ale Konstantinové vidí Maričin obličej, když ji Zek zaklapává – Marika se mračí, otírá pozlacené hledí helmy, jako by čistila špinavou skleničku.
(Ten zvuk je vzdech. Bolí to.)
Kůnstantinové systémy podpory života zabzučí a nahodí se.
„V pořádku,“ řekne a obrátí myšlenky k důležitějším věcem.
* * *
„V modulech nefungují systémy podpor}’ života,“ oznámí Zeke. „Do hajzlu. Řídící středisko, slyšíte mě?“
Šumem se zpátky prodere souhlas, pak plán. Marika a Zeke loví v krabici s nářadím a dělají, co se jim řekne. Konstantinové se ujme komunikátoru, předává dál řadu rozkazů, z kterých se postupně stávají spíš divoké dohady.
Nikdo nepanikaří, dokud jim nedojde, že okolní žár při startu roztavil okruh ve vnějším trupu, který nedokážou opravit.
Řídící středisko se nadlouho odmlčí.
Marika a Zeke čekají, drží se úchytů, aby neodpluli někam pryč, Konstantinové je u komunikátoru ohnutá jako někdo, kdo dostal ránu do žaludku.
Pak Ředitel řekne: „Plnou rychlostí je to k Déčku čtyřicet let. Podle výpočtů operačního byste to měli zvládnout bez přerušení na stávající podpoře.“ Pauza. „Na návrat to stačit nebude.“
Neřekne: Možná už nedostaneme další příležitost, když se loď rozpadne na kusy. Neřekne: Klidně to můžete risknout, na Zemi to nevypadá o nic líp.
Helma Konstantinové se chvěje v síti hvězd.
„Po přistání nějakou podporu života mít budete,“ ozve se z éteru. „Na den, možná, možná na týden. Závisí, kolik kyslíku spotřebujete cestou. Ale i den je dost na to, abyste zjistili, jestli je Déčko vážně obyvatelné.“
Ředitel si odkašle. „Tohle nemůžeme rozhodnout my, Alkonoste. Je to na vás.“
Trvá to dlouho, než Konstantinové řekne: „Ne.“
Zeke řekne: „A za mě taky ne. To je většina – Řídící středisko, rušíme misi. Zadáváme novou trajektorii. Potvrďte.“
* * *
Konstantinové tiše nadávala, dokud slova nespolkl řev atmosféry.
* * *
Když je po všem, Konstantinové vytáhne Mariku průlezem.
„Bolí mě raka,“ řekne Marika nepřítomně.
Konstantinové opáčí: „Zlámali jsme ti prsty.“
(Druhý okamžik kontaktu, – zatmění je skoro tady.)
* * *
Marika si na nic nevzpomíná, dokud jí nepustí záznam.
Poslouchá, jak jí Zeke pořád ostřeji a ostřeji přikazuje, aby se pustila úchytu a připoutala se, vracíme se, kam jdeš, už se to rozhodlo, tohle je rozkaz, nesahej na ten poklop, zbláznila ses, to je rozkaz, odpověz mi, sakra, okamžitě se vrať, nebo tě tam odtáhnu sám.
„Proč jsi neodpověděla?“ ptají se jí.
Řekne: „Odpověděla.“
(Ne v tu chvíli – když Zeke zablokoval poklop a zlámal jí prsty, byla to Konstantinové, kdo vyjekl.
Ale na záznamu je slyšet, že jakmile Ředitel řekl: „Dalo by se to zvládnout,“ odpověděla: „Pokračujeme.“)
* * *
Mariku odveleli zpátky k počítačům, měří odpor větru a propočítává úhly a říká teleskopům, kam by měly mířit.
(Pořád je v tom dobrá, jenom už se nedívá za sebe na mapu, kde mihotavě září duchové hvězd.)
Než s ní někdo promluví, uběhne týden.
První ji osloví Konstantinové.
„Můžeš hýbat prsty?“
Marika odpoví: „Ano.“
A týden později jí Konstantinové podá šroubovák a řekne: „Dokaž to.“
* * *
Konstantinové ji nutí do nočního výcviku, zatímco ostatní spí.
A tak Marika cvičí: do obleku za dvě minuty, sama, přecvaká si vypínače na plnou rychlost, přišroubovává a odšroubovává panely, až jí na bříškách prstů nezbude ani kousek kůže.
Nechápe proč, dokud se nedoslechne, že technici pracují na nějakých opravách a vylepšeních – poletí jako Alkonost II, budou se obsazovat tři místa.
„Už mě nikdy do posádky nejmenují,“ řekne.
Konstantinové na to nereaguje: „Máš patnáct vteřin. Dělej!“
* * *
Alkonostu II to trvá rok, než odstartuje.
Zeke dostane vodní horečku a umře. Nikdo se za něj nenabídne.
Ze záložních pilotů vytáhnou Walterse. Je neurvalý na techniky, do skafandru se dostane za dvě minuty, po noeích brečí na pokoji.
Konstantinové by si přála, aby někdo z nich, aspoň jeden, byl člověk, kterého byste chtěli mít po boku, když prvně stanete na nové planetě.
Ale nikdo další se neobjeví a to ráno u startovací rampy jí stojí po boku Marika.
(Třetí okamžik, už je skoro po všem.)
* * *
Start je úspěšný. Moduly se drží v normálu. Systém podpory života to ustojí.
Pásem asteroidů prokličkují s jediným ťuknutím (zlomek meteoritu, tak malý, že když udeří do trapu, ozve se vysoké cinknutí, které je slyšet i uvnitř).
Pak přijde bod rozhodnutí, vnitřní planety jsou za nimi a výhled vyplňuje Jupiter. U horního okraje se sune stín – měsíc v tranzitu.
„Pokračujeme,“ řekne Konstantinové, nohy jí ztuhnou, jen to vysloví.
„Bůh vás provázej,“ ozve se Řídící středisko.
Na zemi už dávno začali nechávat zprávy, ukrývali je na bezpečná místa, pro případ, že by válka nabrala obrátky, zatímco budou pryč. Soupisy věcí pro děti, co mají dělat, až vyrostou a ze zaprášených počítačových panelů je pozdraví tři cizí, vzdálení lidé.
„Až se probudíme,“ řekne Konstantinové, „nebudeme nikoho znát. Jen si to představte.“
Mrkne za sebe, ale Marika se sklesle dívá na Jupiter, o chvíli později za sebou zavře modul, jako by byla ráda, že může jít,
(Walters se do toho svého přesunul hned po startu, dokonce ještě před tím pásem asteroidů. Měl by být ve vlastním zájmu v přistávání tak dobrý, jak se dušovali. Lidem, co jsou neurvalí na techniky, dvakrát nevěří.)
Konstantinové ještě zůstane vzhůru a sleduje, jak loď zrychluje na plný výkon. Pro všechny případy.
Jupiter zmizí a Uran s Neptunem se odkutálejí do dálky jako modré kuličky, tady je krátká jasná řada kamenů podél Kuiperova pásu (kolem se přeřítí Haumea), a pak jsou v hlubokém vesmíru a vypadá to přesně jako na její mapě, kam až dohlédne.
Sevře ji tak náhlý pocit důvěrnosti, že si musí z hlavy spočítat svítivost Vegy, než se jí podaří znovu nadechnout.
(Jsou žízně, kterých se nikdy nezbavíte.)
* * *
Probudí se na tři dny od Gliese 581, Konstantinové vstane o den dřív než ostatní, aby všechno prověřila. Cítí, že Kapitán by měl být první. Zeke by souhlasil.
Když se ve výhledu objeví Déčko, modré, plné mraků a pohostinné, Konstantinové se zatají dech, provede pár výpočtů.
(Takový dodatečný nápad. Touhle dobou už jsou čísla v podstatě tvary a ona ví, jak vypadá domov.)
Pak vstane Walters. Podívá se na planetu, povzdechne si a začne se oblékat.
Poslední vstane Marika. Jak se její modul začne otevírat, rozrazí dveře nataženýma rukama, nakloní se přes okraj a párkrát zalapá po dechu.
„Něco se mi zdálo, v tom snu jsme narazili na vodu,“ řekne.
Konstantinové neodpoví. Jaké má kdo sny, je jeho starost.
* * *
Navigační systémy fungují a s podporou života to vypadá podle předpokladů (dost vzduchu na cestu domů, Konstantinové se musí držet, aby nekřičela úlevou).
Druhý den k nim dorazí zpráva od Řídícího střediska, stará jen nějakých dvacet let. Pár známých hlasů jim popřeje všechno nejlepší a představí se pár hlasů nových.
„Monitoroval jsem průběh vašeho letu, Alkonoste,“ oznámí jeden z neznámých. „Zdá se, že je všechno v pořádku. Při sestupu si hlídejte spotřebu paliva, abyste se dostali v pořádku nahoru i v případě, že by přitažlivost byla silnější, než předpokládáme. Ozvěte se nám, až se probudíte. Dobré ráno a Bůh vás provázej.“
Konstantinové pošle odpověď. Vedle ní sedí Marika a sveřepě se dívá průzorem, kde se otáčí Gliese 581-d v záři jejich nové domovské hvězdy.
* * *
Oblečou se do skafandrů a zaujmou pozice pro přistání – je to teď tak bezděčné, až se Konstantinové usměje.
(Čtyřicet let se snila o tom, že na Déčku přistane, po takové průpravě jí spínače komunikátoru připadají jako konečky vlastních prstů.
Nikdy se nedostala k tomu, jak na novém světě konečně prvně stanou, na to jí nezbylo dost představivosti.)
Kontrolní seznam je až do poslední chvíle v pořádku, až dokud je nezachytí přitažlivost Déčka a nezačne pomalý, nevyhnutelný pád. ‚
„Třetí tlumič nárazů nefunguje,“ řekne Konstantinové. Slova znějí vzdáleně, nevěřícně.
„Zvládneme přistát se dvěma,“ odpoví Marika.
Walters řekne: „Na vodě ne – stačí se odchýlit o pár stupňů a povrchové napětí nás převrátí, než vůbec stihneme dosednout. Napálíme to do vody a náraz nás rozmetá na kusy.“ Vůbec o tom nepochybuje, mluví, jako by přesně tohle celou dobu čekal.
„Tak to bys měl nejspíš dělat svoji práci, řekla bych,“ odsekne Konstantinové.
„Co s ním je?“ zeptá se Marika. „Zamrzl?“
Konstantinové svraští čelo nad diagnostikou chyb. „Na to to nevypadá. Pořád se mi hlásí. Něco se muselo uvolnit, když jsme spali. Možná bysme měli vzadu otevřít navigační panel a…“
„V tom pásu asteroidů,“ vzpomene si Marika. „Něco narazilo do trupu.“
„Po tom, co se stalo posledně, by si ten krám měl dávat sakra majzla, aby s ním nic nebylo,“ zavrčí Konstantinové.
„Ale cinklo to,“ špitne Marika.
Najednou to Konstantinové vidí jako na filmovém kotouči, jak se úštěpek kamene řítí k vnějšímu trupu, jak pár zrníček trupem proniká a proděraví přívod paliva, jak se na ně čtyřicet let mikroskopického úniku najednou sesype, až ve ventilech nebude dost vysoký tlak.
Chvíli hledá slova, a nějakou dobu se jí to nedaří.
„Teď se k tomu nedostaneme,“ řekne Walters. „Míříme do atmosféry, když vylezeme ven, spálí nás to. Vrátíme se a podíváme se na to v bezpečí na orbitě.“
„Když se teď vrátíme,“ připomene Konstantinové, „spotřebujeme palivo, které máme na to, abychom se pak odlepili od Déčka a mohli letět domů. Takže to buď riskneme na vodě, nebo to riskneme na zemi.“
Nemělo by to být takové utrpení – nestalo se jí to poprvé. Mělo by to být snazší. Touhle dobou už by měla mít odpověď.
„Tak dobře,“ dostane ze sebe, „vrátit se a udělat si z toho kvůli opravě jednosměrný let. Ano, nebo ne. Hlasujte.“
Čeká, aniž by na ně naléhala. Najednou ji zaplaví uznání k Řídícímu středisku před jednačtyřiceti lety – tohle ticho není jednoduché vydržet.
Nakonec Walters pronese: „Ne. Riskneme přistání na vodě.“
Marika neřekne nic. Konstantinové se zamračí na komunikátor, říká si, jestli jí to neuniklo, jestli Marika neodpověděla, už když na ni mluvila.
(Marika tohle dělává a odpověď je vždycky „Pokračujeme.“)
Ale dál čeká na odpověď, dlouho je ticho, až se ozve zvuk, jako když se něco neprodyšně uzavře. Konstantinové zahlédne, jak se jí pod prsty červeně rozsvítí varovná kontrolka, a teprve pak si všimne, že Marika už otevírá vnější poklop.
Cvak.
(Tranzit skončil, vzdalují se od sebe.)
* * *
Vlasová trhlina je v panelu s hydraulikou. Když k ní Marika doručkuje po bočních-úchytech, jedna kapka paliva se panelem protlačí a zmizí v dálce.
„Domů se nedostanete,“ řekne do mikrofonu. „Ztráty už jsou moc velké.“
Neví, jestli spojení ještě pořád funguje – zapomněla, jestli ho zapnula nebo ne, a srdce jí buší tak hlasitě, že přes ně nic neslyší.
Volnou rukou sevře šroubovák a dá se do práce. Je to důvěrně známá činnost, šroubky jeden po druhém povolují a jemně přilnou k magnetům v prstech její rukavice.
Skafandr se při práci zahřívá, zamlží se jí výhled. Snaží se nezpanikařit. Na paniku není dost vzduchu.
(Odpojila se – na nic jiného nebyl čas.)
Kdyby se pustila úchytu, zmizí.
Představuje si tu tmu jako tmu lodi na klidné vodě, představuje si, jak při pádu vztahuje ruku.
Šroubovák se zachvěje – přimáčkne ho ztuhlými prsty, aby nevyklouzl, vytáhne další šroubek.
Ale je to k ničemu. Helma se jí už zamlžuje i zevnitř – nevidí, nevidí, a nemá dost času, aby mohla zadržet dech a čekat, až se to vyrovná, nemá ani dost kyslíku, aby mohla dýchat zhluboka a mlhu přeměnit ve větší kapky, přes které by viděla.
Zabodne hrot pod takovým úhlem, aby se vyhnula očím.
Tři rány, než hledí popraská, další tři, než dostane hrot dovnitř a vypáčí sklo ven.
Štít se jednou zaleskne a zvolna odpluje z dohledu, za sebou nechá spršku zlata z míst, kde hrot odloupal svrchní nátěr.
Vydechne, aby jí při dekompresi nepraskly plíce, a s třesoucíma se rukama se obrátí k víku.
Musí pracovat rychle – zapomněla, jak dlouho vydržíte, než vás pohltí temnota.
(Máš patnáct vteřin. Dělej.)
Odšroubuje poslední šroubek, panel se otevře.
Odřízne poškozený úsek palivové hadice, nepoškozený konec zarazí zpátky do spojky, pevně utáhne. Palivo kolem ní pluje v černých krůpějích.
(Mrzne, necítí rty, když mrkne, víčka zapraskají, ulomí se, odletí.)
Jak se systém nahodí, panel se rozvibruje.
Zabouchne víko, nešikovně zašroubuje zpátky tři šroubky. Víc nezvládne, pak jí umrznou prsty.
Někde daleko říká Konstantinová něco o vstupu do atmosféry, o tom, že není čas, je vyděšená, ječí – pak ze skafandru unikne poslední zbytek vzduchu a je ticho.
(Marika se nadechne, plíce jí zkolabují.)
Loď teď zrychluje, táhne ji za sebou.
Odstrčí se.
Lehčeji to otočí, směrem od planety a k obloze. Výhled ji na chvíli úplně ohromí.
Je to nádhera, pomyslí si.
Je to prvně v životě, co jí to tak přijde.
(A tady je důvod: není tu žádný neklid.
Je tu jenom obloha – dívá se, alespoň okamžik, přímo na hvězdy. To je jejich pravá podoba.)
Černotu protíná Mléčná dráha, pod jiným úhlem. Obloha je cizí, věčně zmítaná bouřemi, ostrá a jasná.
Je to nádherná válka.
(Dvě vteřiny.
Vteřina.)
* * *
Až bude po všem, Konstantinová se vynoří z moře. Postaví se na palubě Alkonostu, sundá si helmu, nadechne se.
Noe bude hluboká. Až obrátí tvář k obloze, aby si vyhlédla místo, od kterého začne počítat, duchové hvězd budou mihotavě zářit.
Poprvé vydáno v online časopise Clarkesworld v listopadu roku 2010
Přeložil Mikuláš Bryan
