I.
Léta se probouzel v hloubi noci poté, co se mu zdál vždy stejný sen. Bezmezná tma, nekonečný prostor: všude kolem něj rozlehlá prázdnota, táhnoucí se mimo vše, co kdy poznal.
Ten sen mu zdával stále, i tady, v ledových antarktických pustinách, ale konečně ho pochopil, takřka se s ním usmířil. Neboť teď věděl, že prázdnota, o níž se mu zdálo, není žádný vnější jev; není někde vně, mimo jeho bytost. Leží uvnitř, prázdná a bezměrná propast, která zeje hluboko v něm, v jeho neviditelném středu, do něhož nakonec padne všechno, co má nějakou cenu…
Záznam byl nejasný, ale rozlišení bylo natolik velké, aby rozeznali stěny tunelu. Byly hladké, válcovité a příliš geometricky dokonalé na to, aby je bylo možné považovat za přírodní fenomén. Ne, tahle ledová šachta nebyla žádná hříčka přírody.
„To nemůže být pravda.“ Farris upíral oči na malý monitor, jemně vraštil čelo, aby lépe viděl. „Ten ledový příkrov tu je už miliony let. Do našeho příjezdu tam dole nebyla lidská bytost. Jak, sakra, může něco takového vůbec existovat?“
Někdo si za ním zlehka odkašlal a Farris najednou začal vnímat nervózní přešlapování na laminátové podlaze.
„Máte samozřejmě pravdu,“ pronesl uhlazený, hluboký, hloubavý hlas. „Až do teď v té vodě nikdo nikdy nebyl.“
Farris se otočil a zadíval se na profesora Redmana. Hubený stařík seděl na okraji skládací židle, roztržitě si hladil vousy, skoro stejně bílé jako sníh. Oči za tlustými skly brýlí mu ve zšeřelé místnosti zářily jako úlomky ledu.
„Ledovým příkrovem poprvé proniklo až naše zařízení.“ Zatímco mluvil, dál si mnul dlouhý plnovous. „Nicméně nelze zpochybnit, že tento tunel – pokud je to tunel – mohl být vyhlouben pouze uměle. V tom ledu byl vyvrtán.“
Někdo se přidušeně zasmál; možná to byl stejný člověk, který si předtím odkašlal.
Profesor Redman si z dotyčného nic nedělal a pokračoval: „Ten geometricky pravidelný tvar otvoru nijak jinak vysvětlit nelze. Kdyby se mi tam podařilo dostat a tunel přesně změřit, vsadím vlastní boty, že průměr šachty se po celé její délce nebude prakticky měnit. Víte, s jakým druhem strojové tolerance by se tu muselo pracovat? Tipuji, že takový technický výkon by nedokázalo podat ani to naše nejsofistikovanější vrtné zařízení.“
Místnost ztichla. Neozval se už ani anonymní smíšek. Všechny oči se upíraly na monitor a podívanou, s níž si přítomní už třikrát lámali hlavu. Pomalý, chvějivý postup kulatou šachtou, to, jak vodu prostupovaly jakoby stíny, a nakonec, několik vteřin před tím, než obraz zčernal, to, jak se v těchto stínech na hladkých stěnách vpředu snad objevily jakési znaky.
V tom okamžiku ale ponorná kamera vypověděla službu a přerušila se dodávka elektřiny. Nikdo nevěděl, proč přestala přenášet obraz, a nebyli schopni dostat zařízení nazpět. Kamera byla ztracena a jediné vysvětlení, s nímž dokázali přijít elektrikáři a jiní technici, se týkalo možnosti, že došlo k nějaké atmosférické interferenci, která přerušila signál a vypnula přívod energie.
Atmosférická interference. Pod dvoumetrovou vrstvou zmrzlého polárního ledu a dalšími patnácti metry průzračné ledové vody. Farris nikdy neslyšel něco tak nepřesvědčivého.
Schůzka krátce poté skončila a nepočetná skupina mužů – vědců a potápěčů – se rozešla do sněhu. Farris z montované boudy odešel mezi prvními, poněvadž cítil, jak ho vábí prázdnota. Venku, chráněný vrstvami zimního oblečení, se rozhlédl po bílé pustině, objal ji a pak ji pojal dovnitř. Přijel sem kvůli ní, a teď, když ji měl před sebou, se v ní zoufale snažil najít něco, co by mělo cenu.
Zatímco se ztěžka ubíral po udusaném sněhu a ledu areálu, za křupání bot a v oblaku páry, který mu před tvář vycházel z úst, vrhl letmý pohled na instruktážní cvičení, které se konalo v dáli po levé straně. Čtyři nebo pět nováčků spojených v pase provazy mělo na hlavě kbelíky, které jim měly znemožnit výhled a imitovat sněžnou slepotu. Za sněhové bouře neměli vůbec nic vidět a slyšet měli jen kvílení vichru. Jeden kbelík měl namalovanou tvář; družstvo mu říkalo Boris. Muž s Borisem na hlavě se odloučil od ostatních, jeho provaz se odvinul tak daleko, že opustil družstvo. Z hlediska cvičení už byl mrtvý.
Farris pokračoval dál k ubikacím. Byl unavený. Bolely ho končetiny. Chlad se mu přes oblečení zakusoval do těla.
Věděl, že mu jde v patách Redman. Neslyšel ho, ale přesto nedaleko za sebou cítil jeho přítomnost. Odbočil od ubikací a zamířil naopak k jídelně, kde by mohl stihnout, kdyby si pospíšil, konec snídaně. Nejedl od včerejší noci, dlouho před svým ranním ponorem, a věděl, že kdyby šel spát, aniž by se něčeho najedl, zdály by se mu znepokojivé sny.
„Fa“ Málem k němu dolehl Redmanův hlas, ale nakonec ho strhl vítr. Mohl se sice otočit a dát najevo, že o profesorovi ví, ale věděl, proč ho sleduje. S prázdným žaludkem o něčem takovém nechtěl přemýšlet. Možná si ho bude ochotný vyslechnout, až pozře několik pořádných plátků slaniny a napije se horké kávy.
Než Redman vešel do kantýny, Farris si stihl rychle naložit talíř zbytků a nalít hrnek černé kávy. Pak přešel ztichlou místnost a posadil se ke stolu u stěny. Redman si naplnil hrnek z kávovaru a vydal se za ním. Za brýlemi ani jednou nemrkl, kráčel apaticky.
„Můžu si přisednout?“ Měl jemný a kultivovaný hlas; mluvil jako učitel.
„Jistě.“ Farris nevzhlédl. Jedl slaninu a sledoval, jak z hrnku stoupá pára. Vytvářela ve vzduchu zvláštní tvary, jakoby tančící postavy.
„Potřebuju, abyste se ještě jednou potopil. Nebudu chodit kolem horké kaše. Jste nejlepší potápěč ve skupině a potřebuju, abyste se ponořil do té šachty.“
Farris konečně zvedl zrak a zadíval se Redmanovi do očí. Stařec si olízl rty a potom usrkl kávy. Byla horká, ale dařilo se mu nedávat najevo, že ho pálí.
„Proč já?“ Byla to férová otázka.
„Jak jsem řekl, jste to nejlepší, co máme. Už jste tam dole byl. A taky… víte, s ničím si neděláte hlavu, takže vás dva ponory během necelých čtyřiadvaceti hodin nijak nerozhodí.“ Farris se ušklíbl. „Aspoň jste ke mně upřímný – to se musí nechat, dědku.“
Redman zavrtěl hlavou. „Strašně nerad se ptám, to dobře víte. Aleje to důležité. Ta šachta – víte, co mám na mysli. Sám jste ji viděl. Je nějak nepřirozená.“
Na dřevěné podlaze zavrzala židle. Někdo si potichu, přidušeně prozpěvoval. Bouchly dveře. „Udělám to,“ souhlasil Farris a Redmana prohlížel si pozorně, jeho ledově modré oči uvězněné za brýlemi. „Nemám žádný pořádný důvod, proč bych neměl.“
Farris nikdy v nic nevěřil, a už vůbec ne v sebe. S touto věcí se vyrovnal právě tady, v ledových pustinách; v drsném bílém terénu často vídal odraz strohých obrysů své tváře, a tento pohled ho neznepokojoval. To, co v sobě měl, bylo i tady venku, obrovský otevřený prostor, který neobsahoval vůbec nic. Absolutně nic. Cítil se s antarktickou krajinou spojený způsobem, jakým se necítil spojený s prostředím doma, a toto spojení mu bylo útěchou. Znamenalo to, že není, jak kdysi řekla jeho bývalá žena, uvnitř mrtvý. Ukazovalo to, že je jen jiný: jeho potřeby a touhy se neshodovaly s potřebami a touhami jiných lidí.
Stáli před malým stanem a sledovali obzor. Sluneční zář hladila sníh a led do vysokého lesku. Byl to nádherný pohled, ale také pohled, který naháněl strach. Farris za žádnou cenu nedokázal uvyknout pocitu úžasu, jejž cítil pokaždé, když se díval, jak sluneční světlo líbá tuto strašlivou bílou krajinu. Měl pocit, jako by pohlížel na povrch nějakého mimozemského světa. Skoro necítil chlad. Jedna bývalá přítelkyně mu řekla, že je to proto, že nemá srdce.
„Takže teď vás oblečeme do skafandru a spustíme do vody.“ Redman se na něho podíval, jako by si chtěl ověřit, že se Farris na úkol pořád ještě cítí. Farris přikývl a potom si zalezl do stanu. Redman za ním nešel.
Dva kolegové pomohli ve stanu Farrisovi obléct se do suchého obleku. Pracovali mlčky; ani jednou se mu nepodívali do očí. Silný neoprenový oblek byl poměrně neohebný, takže nasoukat se do něj nebyla žádná hračka. Farris se svíjel, když ho skafandr začal obepínat, a jakmile mu neprodyšný materiál pozřel tělo a hlavu mu zakryla silná kukla, jako vždy pocítil neurčitý náznak pochyb. Na ruce mu hladce sklouzly tříprsté suché rukavice a ucítil, jak mu na dlaně jako rozehřáté kameny zatlačilo izolované tělesné teplo. Zamrkal, když mu jeden z mužů zakryl tvář celoobličejovou potápěčskou maskou – maskou, kterou si Farris vždycky nasazoval pro ponory za těchto extrémních teplot.
„Jsi připravený?“ Mužův hlas zněl vzdáleně, přidušeně, a otázku ještě jednou zopakoval. Farris přikývl a tradičním gestem ukázal, že je všechno pořádku – ukazováček a palec spojil do kruhu.
Připevnili mu k postroji lano a Farris za ně dvakrát zatahal, aby se ujistil, že drží pevně. Signály, které používali, už byly jeho druhou přirozeností. Naučil se je před dávnou dobou a byl vždy připravený si je pohotově vybavit.
Jedno zatáhnutí = OK? nebo Ano, vše OK.
Dvě zatáhnutí = Zastav nebo Stojím na místě.
Tři zatáhnutí = Spusť se dolů nebo Spouštím se dolů.
Čtyři zatáhnutí = Pojď nahoru nebo Stoupám nahoru.
Neustávající tahání = Krizová situace: vytahujeme tě nahoru nebo Krizová situace: vytáhněte mě nahoru.
Farris se přisunul k přístupovému otvoru a zadíval se do studené, nepřívětivé vody. Vypadala černě, jako inkoust. Opět se mu vrátil jeho sen: všechna ta prázdnota, jako obrovský prázdný prostor pod jeho nohama, pod vodou. Všem ostatním by mohl připadat děsivý… ale na Farrise působil podivně krásně, a konejšivě. Nebyl muž, který zná strach.
Do tohoto otvoru už lezli ráno a teď z něj jen odstraňovali nově se tvořící led. Na zemi opodál ležela malá benzínová motorová pila a vedle ní cepín. Farris si zkontroloval regulátor a ještě jednou se ujistil, že vzduch volně proudí. Podíval se na tlakoměr, ač velice dobře věděl, že má láhev plnou. Dělal to automaticky, součást rutinní kontroly. Neustálé ověřování. Nedůvěra, i k sobě samému.
Potom, konečně, vzhlédl a uviděl, jak Redman vstupuje do plátěného přístřešku. Farris dal signál a poté se otočil zády k otvoru. Napočítal do tří a vstoupil pozadu do vody.
Jakmile se mu voda nad hlavou zavřela a hladce ho přijala, zahlédl rezervního potápěče a návodčího – ten popouštěl lano a soustředil se na své ruce. Farrise z jakéhosi důvodu napadlo, že to mohou být poslední lidé, které kdy spatří. Potom viděl už jen bubliny a ženoucí se tmu, která ho stahovala do hlubin.
Otočil se a začal se potápět: zamířil ke svislému kusu ledu, v němž objevili šachtu. Nacházel se na úpatí toho, co všichni nazývali ledovec, ale co byl ve skutečnosti samostatný blok, který prorazil sekundární vrstvu ledu umístěnou daleko pod hlavním příkrovem. Tento níže položený povrch tvořil rozlehlou plochu, která se po několika stech metrech svažovala a ostře klesala do neklidné černi.
Voda byla nádherně čirá: viditelnost tady dole bývala obvykle dobrá, neboť ledový příkrov chránil vodu před větrem a živly, a jakmile se usadil sediment zvířený při ponoru, voda zůstala dokonale čistá. Oblast prozkoumávaly zvláštní žhnoucí sasanky a neonové medúzy a v místech, kde led prudce klesal, se rozlévala pouze drásavá tma. Farris obeplul úzkou ledovou římsu, prohlížel si vlnící se obyvatele tohoto přízračného světa a jako obvykle žasl nad jejich jednoduchou, střízlivou krásou.
Ledový blok se nacházel přímo před ním. Zadíval se vzhůru, na spodní stranu ledového příkrovu, a měl pocit, že vidí, jak se po povrchu pohybují mohutné stíny. Byl to samozřejmě optický klam, který ho však vždy zneklidnil. Vodicí lano se za ním volně táhlo, voda byla nehybná a čirá… všechno bylo klidné a mírumilovné. Podmínky, napadlo ho, jsou přímo ideální – ještě lepší, než byly toho rána, kdy absolvoval první ponor dne.
Všiml si aktivity u hladiny, když jeden z rezervních potápěčů vnikl do vody a sledoval ho dolů s lanem, které se za ním skelnými hlubinami vlnilo jako tenká pupeční šňůra. Tento druhý chlapík – Sanderson: jeden z nejlepších – se měl držet u hladiny a udržovat si odstup, přesto měl být připravený zaregistrovat jakýkoliv náznak nebezpečí. Farris se díval, jak Sanderson klouže vodou a při pohybu fotografuje. Podvodní blesky vypadaly zvláštně, jako podmořské záblesky za bouřky.
Tak jdeme na to, pomyslel si, když se přiblížil k objektu, který se vrátil prozkoumat. Ledový blok čněl po jeho boku, přichycený tlustými zmrzlými prsty ke spodní straně příkrovu. Vrhl se dolů, zamířil k jeho široké základně a okamžitě spatřil i šachtu. I na takovou vzdálenost vypadala podivně. Dokonalý kruh, jako by ho do ledu vyrazily stroje. Připomínal betonový otvor do kanálu bez poklopu. Když ho uviděl poprvé, užasl, ale teď cítil jen zvědavost: jak rychle si zvykneme na nevysvětlitelné, napadlo ho, když se spouštěl do hloubky.
Dolů.
Dolů.
Já tam nechci, pomyslel si. Pak: čeká na mě. Stáhlo se mu srdce. Co to mělo znamenat? Co na něho čekalo? Připsal tuto představu Strachu. Potápěčům se to za těchto extrémních podmínek stávalo vždy, dříve či později: intenzivní osamělost, tajuplně čirá voda, pocit tak velkého, neprobádaného prostora kolem a dole. Z toho všeho vyplýval Strach. Farris tento pocit ještě nikdy nezakusil, ale mnohokrát o něm slyšel. Možná na něj teď přišla řada, aby zažil stav mysli, který zničil tolik jiných potápěčů.
Zanedlouho se už podruhé za necelých čtyřiadvacet hodin vznášel u ústí horizontální šachty. Nacházela se necelý metr od skoseného bílého povrchu a měla méně než půl metru v průměru – což byla přiměřená velikost na to, aby se do ní vmáčkl dospělý člověk jeho rozměrů. Odkud se ta představa vzala? Jako by ta šachta byla určena přímo pro něho… jako by byla navržena, aby mu usnadnila přístup.
Nebuď takovej kretén, pomyslel si.
Opět ucítil to, o čem se domníval, že je Strach. Ten pocit pro něj byl zcela nový: něco takového v životě necítil.
Vodicí lano se napjalo. Jedno trhnutí: jsi OK? Odpověděl, že ano, je v pořádku. Ale to přece nebyl. Nebyl vůbec v pořádku. Něco ho hryzalo, nabádalo ho, aby se vrátil na hladinu. Prázdnota v něm se snažila dosáhnout do prázdnoty uvnitř šachty…
Prostě jen další nevítaná myšlenka. Pokud měl takto pokračovat, stoprocentně se vyděsí. Jestli s tím nepřestane, zamíří k hladině s křikem, jak toho byl svědkem u jiného potápěče před šesti měsíci, kterého přemohl Strach, až přišel o rozum a tvrdil, že dole viděl svou mrtvou matku, jak sedí na ledovém dnu a usmívá se na něj bílým závojem bublin.
Ale ne. Farris se nikdy ničeho nebál, a teď s tím začínat nehodlal. Místo aby se sebou dál hrál tyto myšlenkové hry, musel se soustředit. Dokončit úkol, shrábnout peníze za přesčas a dnes večer se na základně opít do němoty.
Dostal pokyn proniknout do šachty jen do míst, kde vypověděla službu poslední průzkumná ponorka. Do vzdálenosti přibližně dvou metrů: maximálně tří. Jen tam vrazit hlavu a ramena, rozhlédnout se, a pak se vrátit. Ohlédl se a všiml si, že Sanderson není zas tak příliš daleko, kope nohama blízko hladiny. Sanderson mu gestem naznačil, že u něj je vše pořádku, a Farris mu gesto opětoval.
Potom, než si to stačil rozmyslet, udělal čelem vzad a vplaval do ústí šachty.
Stěny šachty byly dokonale hladké, jako z tvarovaného skla. Dokonce zvláštně zářily, jako by je zezadu něco osvětlovalo.
Farris jednou kopl, aby se vsunul o kus dál dovnitř, a nahlédl do tunelu. Připadalo mu, že se táhne donekonečna, daleko za bod, kam zřetelně dohlédl. Rameny se sotva dotýkal stěn, ale byl si velice dobře vědom uzavřeného prostoru. Bylo tam těsno, ale přesto se z jakéhosi zvláštního důvodu cítil klidný. Kousek před sebou viděl nehybnou ponorku. Vypadala poškozená, jako by se s něčím střetla.
Natáhl ruku a dotkl se stěn tunelu. Byly měkké, cítil, jak se poddávají tlaku jeho vycpaných rukavic. Jako kůže, pomyslel si rozrušeně. Najednou byl veškerý jeho klid tentam. Přestal se sunout kupředu a zašátral za sebou po vodicím lanu. Chtěl se dostat ven; i na něj už to začínalo být divné.
Rukou však lano nenahmatal. Už za ním nebylo.
Potlačil nutkání propadnout panice a začal čerpat z dlouhých let výcviku a zkušeností: zkusil manévrovat tělem tak, aby se tunelem šinul pozpátku. Pohnul se snad o píď, a potom se zasekl, zaklínil, nemohl dál. Stěny – ještě před chvílí dostatečně široké, aby mu umožnily pohyb kupředu, se nepatrně stáhly – o takový kousek, aby z tunelu nemohl vycouvat.
Tlačil, snažil se vymanit ze sevření, ale nedokázal se pohnout. Nezbývalo mu než pokračovat kupředu, hlouběji do tunelu. Měl by se bát – to dobře věděl ale z nějakého důvodu tomu tak nebylo. Cítil jen puzení sunout se dál, k tomu, co se skrývalo vpředu. Jako žralok cítil, že pohyb vpřed je jediný způsob, jak se odtamtud dostat – kdyby se zastavil, mohl by zemřít.
Když se takto rozhodl, sunul se pomalu dál, otíral se o hladké, měkké stěny a byl si přehnaně vědomý, že se za ním sotva postřehnutelně uzavírají, tvoří při jeho pohybu jakýsi trychtýř. Měl pocit, jako by ho tunel pohlcoval. Překvapovalo ho, jak snadno jeho mysl něco takového přijímá – společně se skutečností, že s každou další pídí nově dobytého území se o další kousek vzdaluje od ústí šachty a případné pomoci.
Měl bych už být podělaný strachy. Každý jiný člověk by umíral hrůzou.
Ale on neumíral. Ano, cítil úzkost, cítil, jak mu tělem proudí adrenalin, ale nebyl to ten druh strachu, o jakém slýchával. Možná se prostě zbláznil.
Tunel před ním byl stále pravidelný; průměr dokonalého kruhu se nijak neměnil. Připadalo mu, že ve vzdálenosti, kterou neuměl blíže specifikovat, se jaksi rozšiřuje, tvoří jakousi síň, ale čím blíže se k oné části tunelu sunul, tím vzdálenější mu připadala. Zakrátko si začal uvědomovat, že na stěnách jsou jakési znaky, podobné těm, jejichž stopy viděli na záběrech kamery. Symboly vyryté do ledu. Předtím si jich nevšiml, protože byly mělké a měly stejnou barvu jako zbytek ledu. Zpočátku si myslel, že jsou jen iluzí, vytvářenou vířící vodou nebo stíny, které kolem sebe vrhal, ale pak si uvědomil, že voda je dokonale nehybná. Svým pohybem nijak viditelně nepůsobil na médium, jímž proplouval; jako by se nepohyboval tekutinou, nýbrž vzduchem.
Natáhl ruku v rukavici, aby se symbolů dotkl, ale kvůli vycpávkám na konečcích prstů je necítil. Byly zvláštní, naprosto nevypočitatelné. Pak se ve stěně před ním a mírně vlevo znenadání objevila další šachta. A další se objevila přímo nad jeho hlavou. A další, které pronikaly do hlavního tunelu v jakoby pravidelných intervalech.
Tunel byl jimi zakrátko posetý, vedlejšími šachtami různých tvarů a velikostí. Některé byly příliš malé, aby se jimi mohl protlačit, ale jiné byly naopak dostatečně prostorné, aby mohl změnit směr a lehce do nich vplout. Napadlo ho, že by se jednou mohl vydat, ale vzpomněl si, že má omezenou zásobu vzduchu. Kvůli své poloze a stísněnému okolnímu prostoru neviděl na tlakoměr, ale věděl, že mu už nezbývá mnoho času… dvacet minut? Půl hodiny? Nemohl si být jistý; čas na tomto místě neměl smysl.
A tak se dál sunul kupředu s nadějí, že dospěje ke vzdálenému rozšíření tunelu, které ho snad dovede k jinému ústí ven. Už si přestal být dokonce jistý, kterým směrem se pohybuje: mohl plavat vodorovně, svisle nebo třeba kopírovat povlovné svahy.
Zanedlouho se mu tělem začala rozlévat paranoia – možná v důsledku nedostatku kyslíku. Začínal trpět klaustrofobií. Do hlavy mu pronikaly hlasy z minulosti. Jeho manželka: Tys nikdy nikoho nemiloval, a už vůbec ne sebe. Jeho už zesnulá matka: Proč nemůžeš být jako všichni ostatní? Jeho bývalý instruktor potápění, který před pěti lety umřel na infarkt: Jednou se tam dole ztratíš a už nenajdeš cestu zpátky na hladinu.
Nakonec Farris pocítil i opravdový strach. Poznal, co je zač, podle toho, jak se lišil od všeho, co kdy cítil předtím, a uvědomil si, že navzdory všemu, co si celý život myslel, vždy existuje něco, čeho se lze bát. Nikdy v nic nevěřil, ale nyní uvěřil v toto: sérii tunelů pod ledem, které připomínaly jakýsi přízračný dopravní systém pro ztracené bezvěrce.
Ostatní tunely protínající ten jeho (a nebyl přesně tím: jeho vlastním tunelem?) byly čím dál četnější, a teď si představoval, jak jimi putují jiné bytosti jako spousta cestujících míhajících se podzemními žlaby. Účel této soustavy tunelů mu unikal, ale věděl, že nějaký mít musí – nic tak dokonalého, či spletitého, nemohlo vzniknout jen tak náhodou.
Širší úsek byl konečně o něco blíže. Poprvé měl pocit, že se dostává na dosah místu, kde se stěny znatelně rozšiřují, aby vytvořily jakousi oválnou sluj. Znaky tu byly méně zřetelné, jako by byly starší než ty předešlé. Mohla to být slova či čísla, nebo něco na způsob pravěkých jeskynních kreseb. Jediné, čím si byl jistý, byla jejich cizost – nikoliv ve smyslu původu v mezihvězdném prostoru nebo jako u marťanských návštěvníků s vypoulenýma očima; jen nezpochybnitelná nelidskost a neproniknutelnost. Byly něčím, co nepocházelo z jemu známého světa.
Ve chvíli, kdy se stěny před ním rozestoupily, kdy se rozšířil okolní prostor a stal se čímsi na způsob předsíně, spatřil otvor dveří. Přesně tak ona věc vypadala – jako velký, dokonale kulatý dveřní otvor. Průměrem odpovídal Farrisově velikosti, a když se k němu přiblížil, opět ho zasáhl pocit, jako by tu všechno bylo vytvořeno s představou jeho osoby – nebo někoho přesně jako on. Tunel, do něhož dokonale zapadl; to, jak ho ukolébaly poddajné ledové stěny, jak promlouvaly k něčemu, co proudilo v jeho krvi; a nyní tento zející otvor vedoucí… kam?
Tou dobou už mu měl dojít vzduch, ale nedokázal se přimět podívat na ukazatel tlakoměru. Pokud dýchal bez přístupu ke vzduchu, budiž. Celá situace byla nad jeho chápání a jediný způsob, jak se s ní mohl vyrovnat, bylo se jí poddat – nechat se jí unášet až do samého konce. Pomalu se otočil a zadíval se směrem, kterým připlaval. Trubice, kterou sem dospěl, byla sotva velká jako mince: jakmile vyklouzl do tohoto většího, rozlehlejšího prostoru, sevřela se a nadobro mu odřízla cestu zpět.
Opět se natočil k dveřnímu otvoru, připlaval k němu a všiml si, že se dutinou za ním rozprostírá pouze tma. Nehybná a tichá tma: Nekonečný prostor, Bezmezná tma; hlubší než kosmos, černější než hřích. Prázdnota před ním zela, jako by tam čekala tisíce let, trpělivě očekávala jeho příchod. Bylo to širý vesmír podmořské noci; nekonečná prázdnota, jež oslovovala menší prázdnotu v jeho nitru.
Bezmyšlenkovitě, beze strachu (neboť ten již vyprchal; vlastně ho opustily veškeré emoce) se prosmýkl otvorem a vtlačil své tělo do svíravých černých útrob. Konečně si uvědomil, že už není na Zemi: došlo mu to znenadání, a nijak ho to nepolekalo. Zaujalo ho to. Nebyl nikde, ale zároveň byl všude. Vnímal kolem sebe nezměmost: zakoušel pocit, který člověka přepadne na malém člunu na širém moři, kde ho neobklopuje nic kromě nekonečna stejnosti, kilometrů nicoty. Které se možná táhnou do samé věčnosti.
Toto není nic přirozeného. Měl zastřené myšlení. Tomuto místu dal někdo vzniknout. Zbudovala, stvořila ho inteligence, na jejíž pochopení jsem já příliš nepatrný.
Zatímco odplouval od kulatého ústí, začal si všímat, že se kolem něj v nezměrné černi pohybují četné tvary. Neviděl je; jen cítil jejich přítomnost, jako duchy. Žádný z nich nebyl lidskou bytostí; některé nebyly ani tvary v pravém slova smyslu, jen myšlenky či sny, slabé a nehmatatelné jako výrony plynu z továrního komína.
Následoval prudký nápor obrazů, mentální příval, kterému se nebyl schopen vzepřít: humr, obrovská blikající žárovka, zelený trojúhelník, roztáté předloktí jeho bývalé manželky, kaluž ropy odrážející světlo, krev rozlitá ve vodě, déšť na skle, ztopořený penis, hnijící vulva rozvinuta jako tlející pralesní rostlina, vyhřezlý konečník, kytice lilií, otevírající se ústa, čára drobných stehů na hlavě mrtvého člověka, špinavý dřevěný stůl, dvě zaprášené židle, hromada hořících knih, shnilé ovoce na trávníku sadu, východ slunce, obloha otřásající se tryskami startující rakety, dovírající se dveře, padající hvězda, místnost bez konce…
Obklopovaly ho nepoznatelné bytosti, ale žádná z nich se mu ani vzdáleně nepodobala. Ale stejně jak to učinil Farris, i ony sem doputovaly o své vlastní vůli, v reakci na jakési záhadné volání, které zaznělo kdesi hluboko v jejich nitru v den, kdy se zrodily.
Tma se přelévala jako vrstvy povlečení na neviditelné posteli; ale byla živá a byla zvědavá. Čekala tak dlouho a doputovala tak daleko, jen aby se s ním setkala. V hlavě se mu s tetelením vynořovaly geometrické objekty, odlupovaly se jako zvláštní ovoce, odpadávaly. Nic nebylo skutečné. Všechno bylo pravda. Na ničem nezáleželo. Všechno znamenalo tolik.
Potom, nakrátko, jeho myšlenky opět získaly souvislost: co když je to nějaká přestupní stanice, křižovatka, propojená všemi těmito tunely? Která spojuje místa mimo hranice méfyzické reality… co když na každé planetě v kosmu, v každé jednotlivé dimenzi času a prostoru, existuje kruhová šachta stejná jako ta, do níž jsem zde vstoupil? Ty jícny celé životy jen nečinně čekají, až kolem nich propluje přesně ta správná bytost.
Myšlenky se mu tísnily v hlavě jako nedočkavé šelmy, bojovaly o své místo. Všechny je poslouchal, aniž si lámal hlavu se šíleností své teorie.
Jako ty podivuhodné rostliny v amazonské džungli, které mají upoutat pozornost jediného hmyzího druhu ze všech těch milionů, jež existují na planetě Zemi, tyto věci jen čekají. Čekají, až se k nim přiblíží vědomí s odpovídající konfigurací kritérií a spustí tuto reakci.
A potom… a potom… po celé té době začne systém fungovat, přenese nás do této záchytné zóny.
Před očima mu mávaly vlastní ruce, úděsně bílé poté, co se zbavily ochranných rukavic. Uvědomil si, že se mu nějakým způsobem uvolnila maska nebo mu byla možná dokonce sňata, ale přesto dýchal. Byl naživu. Vdechoval tmu jako plodovou vodu. Prostor v něm – prostor, o němž nyní věděl, že vždy čekal na naplnění – se stáhl, jako pěst svírající jeho kosti, jeho srdce a duši, v niž nikdy nevěřil.
Cítil bolest, ale byla snesitelná. Byla únosná.
Jeho spolupoutníci se do sebe naráželi, aby zaujali příhodnou polohu, nakláněli se a otáčeli svými neskutečnými rozměry, když kolem něj plynuli jako netrpěliví pasažéři na cestě k neznámým cílům. Potom se mezi nimi pohnulo ještě něco jiného – něco kolosálního a starého a trpělivého – a jalo se pomalu prohlížet svůj úlovek.
V okamžiku, kdy mu začaly plíce pukat vzdouvající se temnotou, začaly mu docházet všechny příšerné souvislosti, konečně začínal chápat, co na něho čekalo ve tmě.
V.
… a stále se mu zdá ten sen, i tady, když se vznáší pod ledovými antarktickými pustinami a zcela mimo ně, ale konečně ho pochopil, takřka se s ním usmířil. Neboť teď ví, že prázdnota, o níž se mu zdá, není žádný vnější jev; není někde vně, mimo jeho bytost. Leží uvnitř: prázdná a bezměrná propast, která zeje hluboko v něm, v jeho neviditelném středu, do něhož nakonec musí padnout všechno, co má nějakou cenu.
Poprvé vydáno v antologii The End of the Line
sest. Jonathan Oliver, 2010
Přeložil Milan Žáček
