„Přemýšlíte někdy o podstatě světa, pane Fitzi?“ zeptal se jezdec a zvedl si na přilbě třílamelové hledí, aby jeho slova mohla zřetelněji doputovat přes vzdálenost několika stop k jeho druhovi, jedoucímu v mírném závěsu za ním.
„Přijímám ho víceméně tak, jak se projevuje, v dobrém či ve zlém, sire Herewarde,“ odvětil pan Fitz. Ten žádné hledí zvedat nemusel, neboť měl na hlavě místo přilby nasazený vysoký lakovaný klobouk, který býval vyšší a končil špičkou, než se v předpředposlední bitvě, k níž se tato dvojice přichomýtla, setkal s čímsi ostrým. To však pana Fitze nijak zvláště neobtěžovalo, neboť to nebyl člověk. Pan Fitz byl dřevěná loutka, jež nabyla zdání života působením jistého starodávného kouzla. Na základě prostorové afinity se do jeho jemně vláknitého těla v průběhu staletí vstřebala značná esence lidství, nicméně péče o vzhled či dokonce marnivost byly jeho osobě dosud cizí.
Naopak sir Hereward se nemalou marnivostí vyznačoval a pozvednutí onoho třílamelového hledí skoro jistě souviselo spíše s blížící se pohlednou prodavačkou jablek než s touhou po srozumitelné komunikaci s panem Fitzem.
Dvojice se ubírala na jih po cestě, jež byla kdysi dlážděná a velebená jako Jihozápadní mýtná přípojka Menší sítě. Doba její slávy však dávno pominula, neboť byla ještě starší než pan Fitz. Přetrvala na ní jen hrstka dlážděných úseků, ale její udusané těleso stále skýtalo lepší jízdní povrch než nerovná pole po stranách.
Administrativní příslušnost těchto úhorů a už dávno neprořezávaných hájků nebyla siru Herewardovi ani panu Fitzovi zřejmá ani navzdory několika pokusům zjistit uvedenou příslušnost od hrstky pocestných, které potkali v průběhu několika dní od odjezdu z města Rhúlu. Zdálo se, že krajinu prakticky vzato nikdo neobývá a nesužují ji vojáci ani výběrčí daní, a tvoří tudíž prázdné místo na sociopolitické mapě, kterou si Hereward znepokojeně a Fitz naprosto přesně vozili v hlavě.
Rychlý rozhovor s trhovkyní jim neposkytl takřka žádné nové informace a také zchladil Herewardovy naděje na menší nezávazný flirt, neboť fyzickou krásu děvčete kalilo jeho nevrlé a deprimující vystupování. Hlasem mrzutým jak třídenní mrholení jim sdělila, že jablka nese do velkého domu, jenž stojí mimo dohled za nejbližším přerostlým lesem. Ona sama pochází z městečka Lettique či Letiki za neforemným hřbetem načernalé jílovité břidlice, které uvidí ve vzdálenosti jedné míle jižním směrem. Jablka pocházela z končin ještě dále na jih; a se svou doručitelkou byla ve značném rozporu, poněvadž šlo o mimořádně povedené exempláře odrůdy, kterou pan Fitz správně identifikoval jako smaragdové jasky. O místní jablka není zájem, vysvětlovala zdráhavé mladá žena. Lidé vždycky sáhnou raději po ovoci a zelenině ze vzdálenější Šumy, pokud jsou k sehnání. Což tedy takřka vždycky jsou, za odpovídající cenu, bez ohledu na roční období.
Po rozloučení s trhovkyní pokračovali Hereward a Fitz nějakou dobu mlčky, ač se mladý rytíř nejednou, ale hned dvakrát musel ohlédnout, jako by nedokázal uvěřit, že v tak spanilém zjevu může dlít tak nepřívětivá duše. Jakmile si uvědomil, že se děvče neobtěžuje otočit, odkašlal si, a aniž by zvedl hledí, prohlásil:
„Zdá se, že jsme na správné cestě, byť hovořila o Šumy, nikoliv o Šume.“
Fitz vzhlédl k obloze, kde slunce začínalo pozbývat zřetelného tvaru a rudě mokvalo do ošumělých šedých mračen halících horizont.
„To je pouze drobná odchylka ve výslovnosti,“ namítl. „Zastavíme na noc v Lettique, nebo pojedeme dál?“
„Zastavíme,“ pravil Hereward. „Můj zadek není z leštěného santálu a teď potřebuje naložit do horké vody posílené o několik konejšivých esencí… aha… ona to byla jedna z vašich návodných otázek, že?“
„V rhúlských novinách se psalo o jakémsi spojenectví proti Šume,“ řekl pan Fitz opatrně, tónem, jenž potvrdil Herewardóvo podezření, že právě započal s didaktickým proslovem. „Je pravděpodobné, že Lettique bude patřit k městům, která se proti Šume šikují. Pokud místní zjistí, že jedeme do Šume s nadějí na vstup do tamějších služeb, je docela dobře možné, že si i navzdory pečenému kapounovi budeme přát, aby nás obestíralo ticho nočních polí a neměli jsme na čem spát.“
„Ále!“ zvolal Hereward, kterého mládí a temperament sváděly k lehkovážnému optimismu. „Proč by nás měli podezírat z úmyslu nechat se najmout právě měšťany ze Šůme?“
Pan Fitz zavrtěl na protáhlém krku dýňovitou hlavou z papírové drti a nahoru a dolů pohnul modrými flíčky představujícími oční duhovky, čímž si sira Herewarda prohlédl od hlavy až k patě: od zlatě zdobené přilby po boty se zlacenými ostruhami. Mezi botami a přilbou se táhl Herewardův druhý nejlepší kožený kabátec, jehož rukávy dosud protkával spletitý stříbrný vzor, jímž dával najevo, že je mistr dělostřelec z města Jeminero. To však již neexistovalo, neboť uplynulé tři roky bylo pouhým masovým hrobem zavaleným sutinami svých kdysi slavných hradeb. Kolem kabátce měl sir Hereward přetaženu roztřepenou, leč stále poměrně zlatou šerpu, na níž se táhl vzácný a drahý kamitský kožený bandalír, a pod ní pás, kde měl zasunuté dvě krásně zdobené (ale přesto plně funkční) pistole s kolečkovým zámkem. Jezdecké pistole s delšími hlavněmi a s jen o málo honosnější výzdobou měl zavěšené v pouzdrech po stranách sedlové hrušky. Z levého zadního konce sedla mu v pochvě visela šavle s třpytivým jílcem ze zlacené mosazi, obmotaným žraločí kůží. Na pravém zadním konci měl v kožené kazetě bezpečně uložený zaměřovací dalekohled.
Všechny všednější věci potřebné na cestách vezlo samozřejmě zvíře pana Fitze. Celých jeho šest stop a půl palce loutky (čtyři stopy a tři palce bez klobouku) trůnilo na jhu přes zvířecí hřbet, k němuž byly připevněny dva velké proutěné koše, jichž bylo třeba k přepravě stanu a lůžkovin, prádla a holicích potřeb a velké spousty kuchyňského vybavení, nemluvě o malém, ale překvapivě rozložitelném šicím stole, obsahujícím veškeré nástroje a prostředky Fitzova prazvláštního umění.
„Šume je město, a je to město bohaté,“ vysvětloval Fitz trpělivě. „Okolní obce jsou pouhá městečka, menší a chudší, která teď údajně proti svému zámožnějšímu sousedovi hodlají vyrazit do války. Vy jste očividně žoldnéř, který si od pohledu nechává za své služby dobře zaplatit. Musíte být tudíž na cestě do Šume.“
Hereward, jak míval ve zvyku, neodpověděl okamžitě, neboť se usilovně snažil potlačit zlost, že mu pan Fitz říká, co má dělat. Usilovně se o to snažil proto, že pan Fitz mu říkal, co má dělat, už od čtvrtého roku života, a také proto, že věděl, že Fitz má, jako obvykle, pravdu. Zastavovat v Lettique by byla hloupost.
„Myslím, že by se nás tam dokonce mohli pokusit najmout,“ řekl, když za křupání břidlice pod pařáty svých zvířat vyjeli na nízké návrší.
Hereward shlédl do zbídačeného údolí takřka neúrodných polí a pastvin, posetých buď neduživými plodinami, nebo netečnými skupinami vyzáblého dobytka. Na opačném konci údolí leželo jakési město – nejspíše Lettique. Nepůsobilo nijak úchvatně; šlo o shluk nějakých tří nebo čtyř stovek povětšinou hrázděných domů, na západní straně sevřený pobořenými hradbami a na východní suchou strží, v níž kdysi možná tekla řeka. Impozantní chrám s tuctem vížek uprostřed obce skýtal jediný náznak, že kdysi v minulosti Lettique poznalo i šťastnější dny.
„Chcete se nechat najmout v chudém městě?“ zeptal se pan Fitz. Jednou z jeho povinností bylo Herewardovi radit a pozitivně ho směrovat, ale rozhodnutí za něj nečinil.
„Ne, myslím, že ne,“ opáčil rytíř pomalu. „Ačkoliv si teď vybavuji svoji myšlenku… tu, která mě napadla předtím, než nás přerušila ta hrozná trhovkyně.“
„Ptal jste se, zda někdy přemýšlím o podstatě světa,“ pomohl mu Fitz.
„Myslím, že ve skutečnosti jsem měl v úmyslu se zeptat: ‘Přemýšlíte někdy nad tím, proč se zaplétáme do událostí, které mají spíše větší než menší význam pro spíše více než méně lidí?’, jak tomu bývá u různých důležitých bitev, obléhání a tak dále, v nichž sehráváme poměrně důležitou roli. Jsem si plně vědom, že v některých případech tyto události pramení ze zvláštních povinností, jež nám byly svěřeny, ale není to ve všech případech. S ohledem na tuto skutečnost a rovněž s ohledem na mou touhu zažít chvíli klidu bych měl možná zvážit i možnost, že budu sloužit v nějakém chudém městě.“
„Vy vskutku toužíte po chvíli klidu?“ zeptal se pan Fitz.
„Někdy si myslím, že ano. Určitě by se mi zamlouvalo mít čas zamyslet se nad tím, co opravdu chci. Také by bylo dosti příjemné setkat se se ženami, které nečarují, neválčí nebo nepatří k nepřátelům – nebo které nebyly proti své vůli naverbovány, aby nosily střelivo k dělům, nebo které nejsou prosáknuté krví následkem péče o raněné.“
„Relativní klid by vám třeba mohlo nabídnout Šúme,“ namítl pan Fitz. „Rozhodně jde o krásné město, a ačkoliv se schyluje k válce, mohla by mít krátkého trvání, pokud nepřátelé Šůme dosahují úrovně, jakou vidím tady v Lettique.“
„Vy někde vidíte vojáky?“ zeptal se Hereward. Vytáhl dalekohled, opatrně se zapřel o krk svého zvířete, aby ho netlačily všechny jeho vystupující kosti (které se nedaly opomíjet, ani když je pravidelně zabrušoval a vycpával kůží), a zadíval se na městečko. „Aha, už je vidím. Šedesát kopiníků a dva tucty mušketýrů na náměstí vedle chrámu, bez jednotné výbavy či výstroje. Velí jim jakési zavalité individuum v karmínovém plášti, které se u nástupu chová stejně nejistě jako jeho svěřenci.“
„Pochybuji, že by se mělo Šůme něčeho obávat,“ odhadoval pan Fitz. „Je nicméně zvláštní, že se obec jako Lettique odvažuje udeřit na tak silného souseda. Napadá mě…“
„Co?“ přerušil ho Hereward, když vrátil dalekohled do pouzdra.
„Napadá mě, zda nejde o nutnost. Řeka je suchá. Pšenice je řídká, na to, že se blíží žně, tak až příliš. Dobytek nemá na žebrech takřka žádné maso. Nevidím tu stopu jakékoliv jiné ekonomické aktivity. Tuto spornou válku možná podnítil strach a zoufalství, ne chamtivost či soupeřivost. A také…“
Pan Fitz vystřelil dlouhý bleděmodrý jazyk, aby ochutnal okolní vzduch – rubínový trn uprostřed čehosi, co kdysi bývalo kusem kropenaté kůže, na nějž dopadlo bledé sluneční světlo.
„Místní bůh v této dimenzi buď spí, nebo… mmm… ustrnul. Velice zvláštní.“
„Místní bůh umřel?“
„Neumřel,“ opáčil pan Fitz. „Když umře bytost z jiné dimenze, na její místo poměrně rychle nastoupí jiná. Ne… je určitě přítomen, jen se nehýbe.“
„Přejete si to blíže prozkoumat?“
Herewardovi neuniklo, jak loutka ťuká rukou do koše se svým šicím stolem, což byl instinktivní pohyb, který pan Fitz dělal vždy, když zvažoval nějaký čarodějný kousek.
„Prozatím ne,“ odpověděl pan Fitz a ruku odtáhl a opět se chopil řetězů, jimiž ovládal své zvíře.
„Tak Lettique objedeme a budeme pokračovat v cestě,“ oznámil Hereward. „Silnici opustíme u těch tří suchých stromů.“
„Stromů, které by se daly označit za suché či usychající, je zde mnoho,“ podotkl Fitz. „A některé stojí po třech. Máte tedy na mysli támhletu trojici s poněkud naoranžovělou kůrou?“
„Ano,“ přisvědčil Hereward.
U shluku stromů sjeli ze silnice a mlčky projížděli mezi suchými poli, která už se většinou nikdo nesnažil obhospodařovat. Viděli i několik zpustlých statků, stodol a ohrad pro dobytek, jež dosti nízkou mírou zanedbanosti naznačovaly, že půdu zde lidé opustili teprve v posledních letech.
V polovině údolí, kde se terén zvedal do mírného kopce, jenž mohl mít původ v rozsáhlé a starobylé pohřební mohyle, přitáhl Hereward svému zvířeti uzdu a dalekohledem se ještě jednou zadíval na městečko.
„Stále cvičí,“ poznamenal. „Předpokládal jsem, že by za námi mohl poslat jezdce, aby nás vyplísnili. Ale žádná zvířata nevidím.“
„Pochybuji, že si mohou pro bitevce dovolit maso,“ řekl pan Fitz. „Nebo zrní pro koně, když už jsme u toho.“
„V severovýchodní věži chrámu jsou padací vrátka,“ pravil Hereward, když si dalekohled lépe zapřel, aby dosáhl lepšího výhledu. „Za nimi by mohly hřadovat měsíční stíny.“
„Pokud není místní bůh přítomen, budou jim k ničemu všechny starodávné zbraně,“ řekl pan Fitz. „Ale s příchodem noci bychom se měli mít na pozoru. Lettique údajně není jediné místo, které vystupuje proti Šůme. Ostatní mohou být vitálnější a mohou je podporovat bdělí bohové.“
Hereward vrátil dalekohled do pouzdra a nasměroval svého bitevce na sever. Pan Fitz následoval jeho příkladu. Více spolu nemluvili a pokračovali v cestě, povětšinou pravidelným Chodem, kterému Herewardův zowithánský učitel říkal „plavný klus“, a jen občas zvířata popohnali do ostřejšího „dusu“. Tímto způsobem rychle urazili několik mil. Jakmile za obzor začala klouzat poslední třetina slunečního kotouče, vrátili se na starou cestu, aby vyjeli ze zuboženého lettického údolí a překonali další břidlicový hřbet, jenž se z krajiny zvedal jako shluk zaprášených a zašedlých rozbujelých jizev.
Údolí rozkládající se za druhým hřbetem nemělo pranic společného s vybledlými poli, která oba poutníci právě opustili. V teplém soumraku se jim naskytl pohled na zelenozlatou šachovnici, plná pšeničná pole přerušovaná pastvinami posetými vypaseným dobytkem. Od východu se klikatila široká řeka, jíž se na několika místech rozlévaly břehy do úrodných mokřadů, hemžících se vodním ptactvem. Několik menších kopců v údolí pokrývaly jabloňové sady s tmavým listím, mocně kropenatým jasnou zelení ohromného množství smaragdového ovoce. Vidět byly i citrusové hájky, kamennými zídkami obehnané skupiny menších stromů obtěžkaných citrony a limetkami, a ve vzdálenosti jen asi sta yardů rostlo na šesti stromech ono vzácné a výtečné modré ovoce známé jako serqa, jež se obvykle dalo nalézt pouze v sušších končinách.
„Velice utěšený pohled,“ ocenil sir Hereward. Ret se mu zkřivil slabým úsměvem, jenž se mu otřel i o oči. Byl to výraz člověka, který vidí něco, co se mu velmi zamlouvá.
Samo Šume bylo míli daleko, vystavěné na vyvýšenině v severozápadním koutě údolí, kde se řeka rozšiřovala do rozlehlého jezera, jež omývalo západní hradby města. Soudě podle množství těžce naložených veslových člunů, které se právě vracely k molům, jimiž byly hustě lemovány břehy, se v jezeře dařilo rybám podobně, jak se v údolí dařilo dobytku a zemědělským plodinám. Většina městských domů byla vystavěna z oku lahodícího světle žlutého kamene a bylo mezi nimi vidět mnohem méně dřevěných staveb, než bývá obvyklé pro místo, v němž podle Herewardových odhadů muselo žít nejméně pět tisíc obyvatel.
Šume obepínaly hradby ze stejného bledého materiálu, větší zájem však v Herewardovi probudily obranné valy, teprve nedávno navršené před staršími hradbami. Kolem města se táhla klikatá řada náspů, na obou koncích jezerního břehu osazená úctyhodně velkými baštami. Při letmé prohlídce dalekohledem rytíř na baštách objevil několik bronzových poloděl a různé menší kusy dělostřelecké výzbroje, soustředěné ve shlucích na různých výběžcích valů. Na obou baštách se o děla staraly skupinky vojáků, na hliněném náspu, v rozestupech o dvaceti či třiceti stopách, stály dvoučlenné hlídky a dvacítka dalších strážných přecházela po kamenných hradbách vzadu.
„Tady tomu určitě velí profesionál,“ poznamenal Hereward. „Očekávám… ano… z támhletoho sadu právě vyjíždí jízdní hlídka. Dvanáct vojáků na koních pod zdánlivým velením nějakého bledého korneta.“
„A nejsou to žádní obyčejní vojáci,“ dodal pan Fitz, „nýbrž dercijští kepláři.“
„No vida,“ řekl Hereward. Odložil dalekohled, trochu se vyklonil do strany a levou rukou povytáhl šavli, aby z pouzdra vyčnívala píď oceli. „Jsou to žoldáci, takže by nám měli dopřát klidu.“
„To by měli,“ souhlasil pan Fitz, ale sáhl si pod roucho, kde sevřel jakýsi malý předmět. Druhou rukou se dotkl okraje klobouku a před tvář si spustil jemně tkaný závoj. Očím náhodných pozorovatelů se měl nyní jevit jako zahalené dítě, jež má navlečené podivné papírové rukavice. Ve většině končin světa nenaháněly samočinné loutky nikterak velký strach. Kdysi bývaly četnější a po světě jich stále ještě chodilo několik desítek, takřka výhradně v roli bavičů, kteří v některých případech dlouho přežívali i v písních a vyprávěních.
Pan Fitz k těmto bavičům nepatřil.
„Když přijde na věc, nezabíjejte korneta,“ řekl Hereward, který ještě nezapomněl, jaké je to být služebně mladší důstojník, ať bledý nebo kdovíjaký.
Pan Fitz neodpověděl. Hereward věděl stejně dobře jako on, že kdyby došlo na souboj, a na umění, jež loutka ovládá, výběr, kdo mezi protivníky přežije či zemře, by nepřicházel v úvahu.
Oddíl přijel ke dvojici cvalem, z nějž koně přešli do chůze zakončené tancem na zadních, když se přiblížili natolik, aby ucítili válečná zvířata. Hereward pozvedl na pozdrav ruku a komet zakřičel nějaký rozkaz, po němž se skupina protáhla do řady a zastavila na dostřel pistole. Hereward sledoval seržantku, jak za šikem popojela kupředu, aby měla lepší výhled, načež se rychle otočila a přijela ke kometoví. Pokud by Derciané porušili přísahu, seržantka by v první řadě zlikvidovala svého důstojníka.
Ale seržantka zastavila, aniž vytáhla zbraň, a na korneta promluvila tichým hlasem. Hereward cítil, jak se mu začalo trochu lépe dýchat, ačkoliv to nedal nijak najevo a neuvolnil se. Ruku zpod pláště nevytahoval ani pan Fitz. Hereward věděl, že jeho společník v prstech z tvarované papírové drti třímá ezoterickou jehlu, třísku z jakéhosi tajemného materiálu, kterou by beztrestně nedokázala uchopit žádná lidská ruka.
Komet poslouchal a seržantce odpověděl poměrně ostrým tónem. Potom otočil koně, aby dal i vojákům důrazně najevo své stanovisko. Hereward zachytil jen několik jeho slov, ale zdálo se, že navzdory svému mládí si důstojník umí zjednat pořádek lépe, než by se od něj dalo očekávat. Teď Dercianům připomínal, že jejich žoldnéřská přísaha převažuje nad každou případnou soukromou nebo kolektivní pomstou, již by chtěli vykonat.
Když komet domluvil, zakřičel: „Sesedněte! Seržantko, odveďte koně!“
Důstojník sám zůstal v sedle a otočil se, aby přijel k Herewardovi. V obezřelé vzdálenosti od bitevců rytíře pozdravil a přitáhl koni uzdu, neboť očividně nedůvěřoval klapkám na očích zvířat ani klíckám, které jim chránily tlamy, nemluvě o nervozitě svého koně.
„Vítejte v Šume!“ zvolal. „Jsem komet Misolu. Mohli byste mi laskavě sdělit, jak se jmenujete a kam máte namířeno?“
„Jsem sir Hereward z Vysokého Kůlu, jinak též námezdný dělostřelec.“
„A mé jméno je Fitz, rovněž z Vysokého Kůlu, pobočník sira Herewarda.“
„Buďte vítáni… ehm… pánové,“ řekl Misolu. „Chci vás upozornit, že Šume byla vyhlášena válka a všichni, kdo tudy projíždějí, musí určit, na čí straně stojí, a složit jisté… ehm…“
„Domnívám se, že obvykle se v této souvislosti používají slova ‚místopřísežné sliby1,“ doplnil ho pan Fitz.
„Místopřísežné sliby,“ zopakoval Misolu. Byl velmi mladý. Vysoko na lících mu rozpaky vymalovaly dva červené flíčky, sotva viditelné pod čtyřmi lamelami přilby s humřím ocasem, která mu byla trochu velká i s vycpávkami, jež se mu už začínaly odchlipovat kolem čela.
„Nestojíme na ničí straně, a chtěli bychom vstoupit do vašich služeb, kornete Misolu,“ odpověděl Hereward. „Pokud si nás vaše město rozhodne najmout, složíme obvyklé sliby. Prozatím slibujeme, že budeme vystupovat v míru, jen v případě napadení si vyhrazujeme právo na obranu.“
„Přijímám vaše slovo, sire Herewarde, a… ehm…“
„Pane Fitzi,“ doplnil Hereward, když loutka řekla pouze „Fitzi.“
„Pane Fitzi.“
Komet zešikma popohnal koně o něco blíže k Herewardovi a dodal: „Můžete si být jistý, že své slovo dodrží i mí Derciané, ačkoliv seržantka Xikoliz tvrdila něco o letitém sváru, v němž je s vámi celý… ehm… její lid.“
V kometově hlase zaznívala obtížně skrývaná zvědavost, v níž se odrážela jak odtrženost Šůme od dění v jiných končinách, tak naivita mladého důstojníka.
„Jde o záležitost plynoucí z vojenského tažení před několika lety,“ vysvětloval Hereward. „Pan Fitz a já jsme tehdy sloužili pod Heriatou z Jhaqy, která se pokoušela nasměrovat dercijské jarní stěhování jinou trasou než přes svou nejkvalitnější zemědělskou půdu. Při poslední bitvě tažení pronikl do dercijského převozného chrámu jistý oddíl a… no… pomocí speciálně vytvořené petardy ho vyhodil do povětří. Jejich bůh, kterého takto vyvedli z míry, se musel stáhnout do svého zimního útočiště v dercijské stepi, přičemž cestou šířil mezi svým vyvoleným lidem nesmírnou zkázu.“
„Chápu to dobře, že jste tomu oddílu velel právě vy, pane?“ Hereward zavrtěl hlavou.
„Ne, jsem dělostřelec. Velel mu kapitán Kasvik. Byl zabit při ústupu – stačilo několik málo minut a vyhráli bychom na celé čáře. Nicméně jsem byl tvůrcem oné petardy a… pan Fitz nám pomáhal při vstupu do chrámu a při útěku. Od té doby jsou s námi Derciané na ostří nože.“
Hereward při svých slovech upřel na pana Fitze přísný pohled s nadějí, že mu dává dostatečně jasně najevo, že není vhodná doba, aby se nechal unést svými sklony k přesnosti a pravdomluvnosti. Kapitán Kasvik byl ve skutečnosti zabit předtím, než se vůbec dostali k převoznému chrámu, ale pro jeho rodinu a pro vdovu po něm bylo lepší, kdyby byl hrdina, takže z něj Hereward takového hrdinu udělal. Se skutečným stavem věcí byli srozuměni pouze pan Fitz a jeden další přeživší účastník nájezdu.
Hereward a Fitz nicméně zákrok v převozném chrámu za vítězství nepovažovali, neboť měli v úmyslu přimět dercijského boha stáhnout se nepředstavitelně dále než pouhých pět set mil do zimního chrámu.
Následující cesta do města se obešla bez komplikací, třebaže si Hereward musel povšimnout, že komet Misolu poručil svým vojákům, aby zůstali stát na hlídce, zatímco návštěvníky na posledním úseku doprovázel on sám, což naznačovalo, že si mladý důstojník není zcela jistý, zda Derciané dodrží své místopřísežné sliby.
Po klikaté trase vstoupili mezi hliněné náspy, kde je na několik minut zdrželo vymýšlení hesel a odpovědí (sdělovaných tichými hlasy, jak si Hereward uznale povšiml). Jejich jména byla zanesena do velikánské registrační knihy a byla vypsána a zapečetěna hesla, která jim měla umožnit vstup do dalších částí města.
Hesla si o pouhých dvacet yardů dále ve světle lucerny bedlivě prohlédla hlídka před městskou branou – již uzavřenou, neboť slunce konečně vklouzlo za obzor. Dovnitř však byli vpuštěni výpadovou branou, kde se s nimi Misolu rozloučil poté, co je nasměroval do hostince, jenž odpovídal Herewardovým požadavkům, což znamenalo: vhodné ustájení a krmivo pro bitevce, neobliba podniku u Dercianů či jiných námezdních vojáků, jež vstoupili do služeb města před blížící se válkou; a kvalitní jídlo a víno, nejen nějaké pivo. Komet ještě Herewardovi s Fitzem vysvětlil cestu do tvrze, byť to nebylo bezpodmínečně nutné, protože měli dobrý výhled na její čtyři věže, a upozornil je, že až do rána nemá cenu do tvrze chodit, neboť právě zasedá vládní rada, takže do služeb je bude moci oprávněná osoba přijmout přinejlepším až po třetím ranním zvonění.
Ulice Šúme byly dlážděné a opatřené kanalizací a Hereward se opět pousmál nepřítomnosti ohavného puchu, který je tak běžný na místech, kde pospolu přebývá tak velké množství lidí. Těšil se na koupel, řádné jídlo a měkkou péřovou postel, s výhledem, počínaje následujícím dopolednem, na dobře placenou a nepříliš náročnou práci.
„Tamhle je ten hostinec,“ upozornil ho pan Fitz s rukou napřaženou do jedné z užších uliček, přesto však dosti široké, aby jí vedle sebe projeli dva bitevci. „Znamení zlatého ječného zrna. Velmi příhodné pro město s tak vynikající půdou.“
Vjeli na čistý a prostranný dvůr, který se vskutku honosil několika velkými klecemi se železnými mřížemi k ustájení bitevců, vybavenými patřičnými plechovými nádobami a skluznými žlaby pro krmení.
Jeden že čtyř přítomných podkoní utíkal otevřít klece a spustit žlab, zatímco tři ostatní pomáhali Herewardovi s vyložením proutěných košů. Pan Fitz si vzal svůj šicí stůl a zůstal stát opodál, aniž by k sobě jeho malá kazeta z růžového dřeva a stříbra, kterou třímal v podpaží, poutala jakkoliv uznalé či znepokojené pohledy. Podobný nezájem projevovali podkoní i o samotnou osobu pana Fitze, což bylo takřka jistě důkazem toho, že obyvatele města stále čas od času přicházely pobavit jiné samočinné loutky.
Hereward poté zamířil do hostince, ale těsně před vchodem se ještě zastavil, neboť si jeden z bitevců poněkud zlostně odfrkl. Když se ohlédl, uviděl, že nejde o nic důležitého, že vrátka jsou zavřená, ale v ustrnutí podržel dveře, které se pokoušela otevřít nějaká osoba zevnitř. Hereward zatlačil, aby dveře uvolnil, ale ty se rozletěly a osobu uvnitř odhodily několik kroků dozadu, až narazila do stolu, z něhož srazila prázdnou láhev, jež se vzápětí roztříštila na podlaze.
„To je nemilé,“ zamumlal pan Fitz, poněvadž si všiml, že osoba, jíž způsobili takové obtíže, patří nejen k vojsku, ale má i červenou důstojnickou šerpu a je to žena.
„Nesmírně se omlou –“ začal Hereward. Zarazil se, nejen proto, že žena už hovořila, ale i proto, že se na ni podíval. Byla stejně vysoká jako on, měla popelavě plavé vlasy stažené do cůpku a v levé ruce třímala klobouk. Byla navíc velice krásná, alespoň v očích sira Herewarda, vychovaného mezi ženami, jež si rituálně nařezávaly pokožku. Ostatním by tak přitažlivá připadat nemusela právě s ohledem na jizvu, která se jí táhla od koutku levého oka k uchu a odtamtud zpátky k dolní části nosu.
„Jak jste nemotorný, pane!“
Hereward na ni upíral pohled o chviličku déle, než se snad slušelo, načež se opět pokusil promluvit.
„Je mi nesmí –“
„Vidíte snad něco, co se vám nelíbí?“ přerušila ho žena. „Nesloužil jste snad se ženami? Nebo se vám nezamlouvá moje tvář?“
„Jste velmi krásná,“ odvětil Hereward, ale hned si uvědomil, že nic horšího by nemohl říci jak ženě, jíž byla, tak vojákovi, v jehož roli vystupovala.
„Vy se mi vysmíváte!“ zavrčela žena. Z očí jí vyšlehly blesky, zbledla jí tvář a zároveň zrudla jizva. Připlácla si na hlavu široký klobouk, vypjala se do plné výšky, takže i s kloboukem byla asi o píď vyšší než Hereward. „Za to budete pykat!“
„Já se vám nevysmívám,“ odpověděl Hereward potichu. „Sloužil jsem s muži, se ženami… ostatně i s eunuchy. Kromě toho zde nazítří ráno vstoupím do služeb přinejmenším jako plukovník dělostřelectva a plukovník nesmí svádět souboj s nadporučíkem. Velice rád se vám tedy omluvím, ale střetnout se s vámi nemohu.“
„Nemůžete, nebo nechcete?“ ušklíbla se žena. „Pokud se nemýlím, jako plukovník ve službách tomuto městu zatím nepůsobíte, takže jste jen nájemný chvástal.“
Hereward si povzdechl a rozhlédl se po výčepu. Misolu sice říkal pravdu, že hostinec není oblíbeným místem žoldáků. Ale sedělo tu několik příslušníků pravidelného vojska či milice a ti nyní rozepři přihlíželi s velkým zájmem.
„Dobrá tedy,“ vyštěkl. „Je to však pošetilé, neboť jsem vás urazit jistě nechtěl. Kdy a kde?“
„Okamžitě,“ řekla žena. „Kousek za tímto hostincem je zahrada. Osvětlují ji lucerny na stromech a má příhodný trávník.“
„Příjemné zákoutí,“ řekl Hereward. „Jak se jmenujete, paní?“
„Jsem Jessaye, nadporučík šúmské chrámové gardy. A vy?“
„Já jsem sir Hereward z Vysokého Kůlu.“
„Kdo jsou vaši přátelé, sire Herewarde?“
„Do Šume jsem přijel teprve v této chvíli, paní, a tak zatím žádné přátele jmenovat nemohu. Pokud si přejete mít sekundanta, třeba se za mě postaví někdo v tomto podniku. Můj společník, kterého vám nyní představím, se jmenuje pan Fitz. Je to mimo jiné i ranhojič a předpokládám, že nás doprovodí.“
„Rád vás poznávám, paní,“ uklonil se Fitz. Sňal si klobouk i se závojem a všem přítomným kromě Herewarda prochvěly tváří drobné tiky.
Jessaye mu pokynula, ale nijak mu neodpověděla. Naopak se obrátila zpět na Herewarda.
„Sekundanta nepotřebuji. Pokud byste si přál bojovat šavlí, budu si muset nechat svou zbraň poslat.“
„Mám ve výzbroji i meč,“ ujistil ji Hereward. „Dáte-li mi chvilku, zašel bych si pro něj.“
„Zahrada je za maštalí,“ řekla Jessaye. „Počkám tam na vás. Jen se prosím dlouho nezdržujte.“
Kývla hlavou, byť nesmekla, a prošla kolem něj ven.
„Jak neblahý začátek,“ utrousil Fitz.
„Velmi neblahý,“ přitakal Hereward ponuře. „Hned v několika ohledech. Kde je hostinský? Musím se převléct a přinést si zbraň.“
* * *
Zahrada byla hezká. Ač byla obehnána železným plotem, neměla předsazenou bránu, takže byla přístupná všem obyvatelům Šume. Hájkem lucernami ověšených stromů se vinula klikatá pěšina k určenému trávníku oválného tvaru a o délce dobrých padesáti yardů, jehož střed tonul ve stínech, neboť do něj lucerny neměly šanci dosvítit. Po jedné straně trávníku se shromáždil nepočetný hlouček osob, které ještě před chvílí vysedávaly v hostinci. Uprostřed kolbiště stála nadporučice Jessaye s taseným mečem v ruce.
„Mějte se na pozoru, sire Herewarde,“ pronesl Fitz potichu, když si všiml, jak se vojačka houpe v kolenou a cvičí si útok zakončený výpadem. „Připadá mi hodně rychlá.“
„Je důstojnicí místní chrámové gardy,“ odpověděl Hereward chraplavým šeptem. „Prodchl ji jejich bůh nějakou specifickou silou nebo vitalitou?“
„Ne, zdá se, že jejich bůh není válečnická bytost,“ řekl Fitz. „Budu muset co nejdříve provést šetření ohledně jeho přesné –“
„Sir Hereward! Konečně vás tady máme.“
Hereward se při Jessayině zvolání jenom ušklíbl. Co nejrychleji se převlékl do velmi elegantního bílého úboru s rozparky v rukávech, jimiž mu vykukovala žlutá košile se zlatými prýmky na manžetách, doplněného nárameníky a krajkovanou náprsenkou, k němuž si vzal žluté, podobně střižené nabírané pumpky, z nichž vybíhaly bílé nohavice se stříbrnými stuhami na kolenou, rafinovaně se deroucími postranními rozparky v Herewardových druhých nejlepších holínkách.
Jessaye si na rozdíl od něj jen svlékla kabát uniformy a stanula před ním v košili, modré vestě, krátkých kožených kalhotách a prostých černých vysokých botách ohrnutých pod koleny. Kdyby se setkali za jiných okolností, Hereward by se na ní popásl očima a nejspíš jí i složil poklonu.
Teď však potlačil povzdech, udělal krok k ní, tasil meč a odhodil pochvu.
„Jsem zde, paní nadporučice, a jsem připraven. Jen mimochodem, má tato triviální záležitost skončit smrtí jednoho nebo snad obou z nás?“
„Souboje na život a na smrt jsou v tomto městě zakázány, sire Herewarde,“ odpověděla Jessaye. „Ačkoliv k neštěstím běžně dochází.“
„Co nám tedy naznačí, že bychom měli svůj spor ukončit?“
„Krev,“ řekla Jessaye. Trhla mečem k přihlížejícím. „Kterou uvidí i naši diváci.“
Hereward pomalu přikývl. Za toho bídného osvětlení měli krve prolít velkou spoustu.
Sklopil hlavu, aniž však sklopil zrak. Poté pozvedl meč do střehu.
Jessaye byla velmi hbitá. Okamžitě mu zaútočila na krk, a ačkoliv ji Hereward vykryl, musel ustoupit. Jeho protivnice provedla výpad z jiného úhlu, čímž ho donutila poodstoupit ještě jednou a uchýlit se k ještě nemotornějšímu obrannému zákroku. Znemožňovala mu provést ripostu a současně přejít do otevřeného protiútoku. Chvíli kolem sebe kroužili, bodali nahoru, dolů a do stran, sráželi se meči a hned uskakovali, téměř dříve, než k obecenstvu dolehl třeskot jejich zbraní.
Hereward během oné chvíle přečetl Jessayin styl i záměry. Byla nesmírně rychlá, ale rychlý byl i on, mnohem rychlejší, než by kdokoliv očekával od člověka jeho velikosti a tělesné konstrukce, přičemž svou mrštnost a hbitost jako obvykle nedával patřičně najevo. Jessaye měla pevné a obratné zápěstí a velmi lehce střídala útočnou a obrannou fázi. Ale zároveň bojovala strnule a nenápaditě, ve stylu staré školy, který si Hereward nastudoval v mládí.
Další její výpad – který přišel přesně v okamžiku, kdy se dal očekávat – Hereward nevykryl, ale naopak ustoupil a nechal čepel projet kolem svého boku. Ucítil, jak mu ostří zasvištělo podél žeber, pak nad ním naklonil vlastní meč a ostřím pod hrotem řízl protivnici nad pravý loket tak, aby jí na ruce zanechal dlouhý, velmi mělký šrám, který měl sice hodně krvácet, ale zároveň jí neměl způsobit žádnou vážnou újmu.
Jessaye ustoupila, ale zůstávala ve střehu. „Krev!“ zvolal chvatně Hereward.
Jeho soupeřka udělala krok kupředu a Hereward se připravil na další útok. Nadporučice si však skousla ret, zůstala stát a podržela si ruku ve světle luceren, aby si mohla lépe prohlédnout utrženou ránu. Krev jí už prosakovala lněnou košilí v tmavé, stále se zvětšující skvrně.
„Zvítězil jste nade mnou,“ uznala a zabodla meč do trávy, načež k Herewardovi vykročila, aby mu podala ruku v rukavici. Zbraň zapíchl i on, její ruku přijal a oba se navzájem uklonili.
Pak ho drobné pálení v boku přimělo, aby sklopil zrak a zadíval se na své tělo. Spatřil, že se mu pod košilí táhne dvoupalcový šrám, v němž se nalévaly drobné kapičky krve. Aniž pustil Jessayiny prsty, ukázal levou rukou na svá žebra.
„Mám za to, že jsme si vyrovnáni. Doufám, že tímto jsou mezi námi veškeré rozkoly zahlazeny.“
„Také v to věřím,“ pronesla Jessaye potichu. „Mrzí mne to. Kdyby v hostinci nebyli přítomni někteří mí druhové, určitě bych vaši omluvu nebrala na tak lehkou váhu, pane. Ale chápete… pověst se nezískává snadno, snadno se ani neudržuje…“
„Chápu,“ odvětil Hereward.
„Pojďte, pan Fitz tu ránu vám ošetří. Nechtěla byste se mnou pak něco malého pojíst?“
Jessaye zavrtěla hlavou.
„Brzy nastupuji do služby. Víc času než na pár stehů a obvázání ruky nemám. Ale třeba se ještě potkáme.“
„V to tedy pevně doufám,“ pravil Hereward. Zdráhavé uvolnil sevření prstů. Jessaye mu v dlani ruku ještě chvilku ponechala, načež ji pomalu odtáhla, ustoupila, smekla klobouk a hluboce se mu uklonila. Hereward jí gesto oplatil a poté se narovnal, když k nim přispěchal pan Fitz s velkou koženou brašnou, která působila dojmem, že je na něj možná až příliš velká, což byl však jen jeden z jeho běžných klamů, neboť byl přinejmenším stejně silný jako Hereward, ne-li silnější.
„Buďte tak laskav, pane Fitzi, a ošetřete nadporučici Jessaye,“ nabádal svého druha rytíř. „Já se vrátím do hostince a dám si číši… nebo dvě… vína.“
„Vaše zranění ošetření nevyžadují, pane?“ otázal se Fitz, jen co odložil brašnu a pokynul Jessaye, aby se vedle něj posadila.
„Je to jen škrábnutí,“ ujistil ho Hereward. Ještě jednou se poklonil své soupeřce a odešel, aniž věnoval pozornost zdvořilému potlesku přihlížejících, kteří se zvolna šinuli k důstojnici, aby si s ní buď promluvili, nebo si zblízka prohlédli krev na jejím rukávu.
„Možná se půjdu projít,“ zavolal za ním pan Fitz. „Ale déle než hodinu pryč nebudu.“
* * *
„Pralqornrah se nesytí jen poli a řekou,“ opáčil Fitz. „Za hranicemi tohoto údolí trpí i lidé. Nerodí se děti, silní muži a ženy chřadnou dříve, než dosáhnou vrcholu života… tento bůh pomalu vysává podstatu veškerého života.“
„Mohli by odejít,“ namítl Hereward. Po víně byl nejen ospalý, nýbrž i zarputilý. „Předpokládám, že vyhledat lepší končiny se už vydala spousta místních. Zbytek by se mohl také přestěhovat a země by zůstala neobydlená jakožto zdroj potravy pro boha. Město by dál existovalo jako oáza. No a co, že se kolem něj vytvoří poušť? Děje se to přece i v přírodě.“
„Myslím, že této záležitosti tak úplně nerozumíte, pane,“ trval na svém i Fitz. „Pralqornrah se krmí opravdu kdečím. Čím déle zde bude prodlévat, tím se jeho energetická vlákna budou šířit dále a rychleji a on sám bude stále mocnější a bude ho mnohem obtížnější odstranit. Za několik tisíc let zesílí natolik, že boj s ním už možná nebude připadat v úvahu.“
„Říkám jen, co si myslím,“ poznamenal s jistou trpkostí Hereward. „Nemusíte plýtvat slovy, abyste mě přesvědčil. Vlastně ani nepotřebuji chápat nic kromě hlavní skutečnosti, že tohoto boha máme na seznamu.“
„Ano,“ přisvědčil Fitz. „Máme ho na seznamu.“
Hereward na dlouhou, mlčenlivou chvíli svěsil hlavu. Potom odstrčil židli a sáhl po šavli. Vytáhl ji z pochvy a položil si ji čepelí na kolena. Pan Fitz mu podal brousek a lahvičku světlého, zlatavého oleje. Rytíř v něm brousek smočil a začal čepel ostřit. Dlouho bylo v místnosti slyšet jen monotónní skřípot, dokud Hereward kámen neodložil a zbraň neotřel měkkou jelenicí.
„Kdy?“
„Optimální je to čtrnáct minut po půlnoci,“ odpověděl pan Fitz. „Za předpokladu, že jsem správně vypočetl sílu jeho průniku.“
„Manifestuje se v chrámu?“
Fitz přikývl.
„A kde ten chrám vlastně je? Nad střechy města ční jen tvrz.“
„Je z větší části v podzemí,“ opáčil pan Fitz. „Našel jsem boční vchod, který nevypadá nepřístupně. V určitém místě za ním je vztyčena jakási tajemná bariéra – ještě jsem nebyl s to posoudit její přesnou povahu, ale doufám, že ji bez obtíží rozložím.“
„Střeží ten boční vchod někdo? A co vnitřek chrámu?“
„Stráže jsou na obou místech,“ pravil Fitz. Něco v jeho tónu Herewarda přimělo upřít na loutku tázavý pohled.
„U bočního vchodu stojí dvoučlenná hlídka,“ pokračoval Fitz. „Uvnitř čítá hlídka deset či jedenáct členů… a vede je nadporučice Jessaye, s níž jste se měl tu čest seznámit.“ Hereward povstal, šavli volně svěšenou v ruce, a otočil se k Fitzovi zády.
„Třeba se s ní či s jejími druhy nebudeme muset střetnout.“ Fitz na to nic neřekl, což jako odpověď zcela postačovalo.
* * *
Boční vchod do chrámu nenesl žádné označení a nijak se nelišil od jiných prostých dřevěných dveří lemujících prázdnou ulici, povětšinou zdobených cedulemi, které je identifikovaly coby provozovny drobných živnostníků a které byly shora kalně osvětleny začouzenými nočními lucernami. Dveře, na něž Fitz ukázal, byly natřeny fialkovou barvou a nebyly opatřeny ani cedulí, ani světlem.
„Je načase, abyste si navlékl pásku a učinil prohlášení,“ vyzval Herewarda jeho pobočník. Zadíval se ulicí, ujistil se, že je čistý vzduch, načež rytíři podal hedvábnou pásku na rukáv, širokou na pět prstů, vyšívanou kouzelnou nití, z níž se linulo jen o trochu slabší světlo než z ušmudlané lucerny nade dveřmi sousedního krámku. Vyšitý symbol býval kdysi znám po celém světě, ale v současnosti by jej pravděpodobně rozpoznal jen historik… nebo bůh.
Hereward si pásku nasunul na levou rukavici a dále na rukáv tlustého kabátce. Poté si ji rozprostřel nad loktem. Bíložlutý úbor měl opět sbalený v koši; rozhodl se, že si při této výpravě doplní přilbu a kožený kabátec o otlučený, ale stále nadmíru užitečný kyrys, zbarvený taninem do tmavošedého odstínu. Před příchodem k chrámu si také vyčistil a nabil obě pistole, které měl nyní zastrčeny za opaskem; u boku se mu v pochvě houpala šavle a v levé botě měl ukrytou dýku s kosočtverečnou rukojetí, schopnou proklát brnění.
Pan Fitz si na zádech jako dřevěný batoh nesl svůj šicí stůl. Už prošmejdil jeho početné přihrádky a skrýše a vybral z nich jisté předměty, které měl nyní vsunuty do vnitřních kapes kabátu a připraveny k bezprostřednímu použití.
„Přemýšlím, proč se s touto nejapnou maškarádou vůbec obtěžujeme,“ zamručel Hereward, ale postavil se do pozoru, když si Fitz navlékl vlastní stuhu, a poté po loutce pečlivě zopakoval krátkou formuli. Ačkoliv ji oba přeříkali už nesčetněkrát a v mysli ji měli vypálenou ostrými písmeny, pronášeli ji obezřetně a s velkým soustředěním, v ostrém kontrastu s Herewardovou poznámkou o nejapné maškarádě.
„Ve jménu Rady Úmluvy o bezpečnosti ve světě, na základě zmocnění uděleného Třemi říšemi, Sedmi královstvími, Palatýnským regentstvím, Jessarskou republikou a Čtyřiceti menšími správními celky prohlašujeme se za zástupce Rady. Boha projevujícího se ve městě Šume tímto označujeme za Pralqornrah-Taniš-Kvaxixoba, bytost zapsanou na seznamu Úmluvy. Zmíněný bůh a ti, jež mu napomáhají, se tímto prohlašují za nepřátele Světa a Rada nás zmocňuje provést veškeré kroky nutné k zahnání, zapuzení či zničení uvedeného boha.“
Sir Hereward ani pan Fitz nepovažovali za nezbytné pozměnit tento starobylý text, aby zohlednili skutečnost, že z uvedených Tří říší existuje již pouze jedna, že ze Sedmi království je nyní více než dvacet malých států, že Palatýnské regentství je politický přelud, jehož kdysi širé kraje tonou pod dvěma sáhy vody, že Jessarskou republiku už netvoří národ Jessarů a není ani republikou a že ze Čtyřiceti menších správních celků připomíná v některém ohledu své dávné předchůdce pouze nepatrná hrstka území. Ale ačkoliv politické formace, které ji kdysi vytvořily, jú zanikly nebo ztratily na významu, Úmluva o bezpečnosti světa se stále považovala za platnou, byť toliko Radou, jež ji zaštiťovala a uplatňovala.
„Jste připravený?“ zeptal se Fitz.
Hereward tasil šavli a postavil se do střehu po levé straně dveří. Pan Fitz si sáhl pod kabát a vytáhl ezoterickou jehlu. Hereward věděl, že na jehlu se není radno dívat přímo, takže až v odrazu čepele spatřil, jak se Fitzovi v ruce zasvíjela čtyřpalcová čára čehosi zářivě fialového. I odraz v něm však vyvolával pocit, jako by ho jehla mohla v každém okamžiku vypárat ze světa, takže šavli raději odtáhl.
V tom okamžiku se Fitz jehlou dotkl dveří a udělal tři krátké trhavé pohyby. Při posledním z nich dveře zcela nehlučně a nenápadně zmizely. Objevila se za nimi dřevem obkládaná chodba nořící se pod zem a dva velmi překvapení hlídači, kteří se opírali o halapartny.
Než se Hereward vůbec stačil pohnout, Fitz několikrát máchl rukou. V chodbě zamžikaly svítilny na mosazných stojanech, rozmístěné v šestistopých rozestupech, a na zlomek vteřiny vzplály fialovou barvou. Hereward zamrkal a hlídka zmizela a s ní i tři nejbližší svítilny včetně stojanů.
Zůstala po nich jen jediná kapka roztavené mosazi, velká asi jako slza. Ta ještě chvilku syčela na podlaze, načež se rozhostilo ticho.
Loutka se kradmo vydala kupředu. Levou rukou zakrývala jehlu v pravé ruce, aby co nejvíce zastínila její nepříjemné světlo. Hereward jí šel v patách a ostražitě se rozhlížel po nepřátelích, kteří by případně odolali Fitzovu kouzlu.
Podle rytířova odhadu mohla mít chodba na délku přibližně sto kroků a prudce se svažovala. Uvědomil si, že cestou zpátky se do ní bude muset složitě drápat, zvláště když měla vlhkou podlahu a stěny, mezi jejímiž deskami prosakovaly kapky vody. Hereward věděl, že za dřevem se táhne studený a mokrý kámen. Cítil, jak se kolem rozlévá studený vzduch, chlad, jejž nemohlo zastřít sebevětší množství jemného táflování.
Chodba končila čímsi, co se z dálky jevilo jako bytelná zeď, ale co bylo zblízka pouhou zadní stranou těžkého závěsu. Fitz se kolem něj v tichosti prosmekl, podíval se a vrátil se, aby Herewardovi pokynul, že ho může následovat.
Za závěsem se rozkládal prostorný předpokoj či čekárna, skromně zařízená lehkým stolem a několika důkladně čalouněnými křesly. Stůl i křesla měly po šesti nohách, přičemž nohy navíc byly přidány v zadní části ve stylu, který podle Herewarda vzdával hold tělesné manifestaci zdejšího boha. Stěny byly ověšeny několika tapiseriemi, jež zobrazovaly město v různých fázích jeho dějin.
S ohledem na hloubku podzemí a blízkost jezera muselo být vynaloženo značné úsilí na utěsnění a zkrášlení stěn, podlahy i stropu, ale z každého kouta se i přesto šířila armáda drobných teček plesniviny, pod níž se černala bílá omítka a ztrácel lesk na zlacených římsách a ozdobách.
Kromě závěsem zakrytého východu byly v místnosti troje další dveře. Dvoje měly obvyklou velikost, ačkoliv byly posety složitými rytinami záhadných symbolů a měly mosazné, či snad dokonce zlaté kliky. Dveře ve stěně naproti chodby s tapiserií byly zcela jiné – tvořil je jednoduchý plát starobylého, rudým olovem žilkovaného mramoru o rozměrech deset krát šest stop a více by jim slušelo, kdyby spočívaly na význačném památníku nebo rakvi nějakého potentáta.
Pan Fitz přecházel od jedněch dveří ke druhým, přičemž mu mezi zuby vystřeloval modrý jazyk, kterým ochutnával vzduch.
„Nablízku nikdo není,“ ohlásil, než přikročil k mramorovému plátu. Poté olízl mezeru mezi kamenem a podlahou a zůstal chvíli sedět, aby popřemýšlel o tom, co ucítil na jazyku.
Hereward si od něj držel odstup a zkoušel, zda se ostatní dveře dají uzamknout. V tomto ohledu byl zklamán, neboť neměly ani petlici, ani klíčovou dírku Vrátil šavli do pochvy a opatrně a potichu nadzvedl stůl, který pak přisunul k levým dveřím, a vzal několik židlí, jež naskládal k těm pravým. Případnému tlaku sice neměly nijak odolat, ale mohly jej upozornit, pokud by se dveřmi někdo pokoušel vstoupit.
Když skončil s prací, Fitz se přidušeně zasmál. Při tomto neočekávaném zvuku se rytíř zachvěl, sklouzl rukou k jílci šavle a rychle se rozhlédl, aby zjistil, co loutku rozesmálo. Věděl, že Fitze jen tak něco nepobaví, a zhusta to nebývá nic, co by připadalo vtipné jemu.
„Je tu čarodějná bariéra,“ oznámil pan Fitz. „Je nesmírně silná, ale patrně není koncipována tak dobře, jak by bylo záhodno. Naštěstí ji ani nemusím rozebírat.“
Loutka natáhla levou ruku a zatlačila na mramorový plát. Ten se v tichosti zasunul a odhalil další chodbu, tentokrát vytesanou v poctivějším, mokvajícím kameni, jenž se opodál proměňoval v nahrubo přitesané schody.
„Obávám se, že dál se mnou jít nemůžete, sire Herewarde,“ pravil Fitz. „Bariéra nepropustí jen tak někoho a vy nesplňujete příslušné požadavky. Kdybyste se pokusil překročit práh těchto dveří, silou by vás odrazila, a ještě by vám možná způsobila zranění. Ale chtěl bych vás požádat, abyste tu i tak setrval a zajistil nám ústupovou cestu. Pokud půjde všechno dobře, dlouho se tam nezdržím. Pokud všechno dobře nepůjde, samozřejmě se to dozvíte a budete se muset zachránit, jak to jen dokážete. Podkoní jsem důrazně uvědomil, aby na váš pokyn vstali a pomohli vám naložit věci, a stejně tak jsem vštípil potřebné pokyny do nemyslících hlav našich bitevců –“
„Stačí, Fitzi! Bez vás neodjedu.“
„Herewarde, víte, že pokud bych –“
„Fitzi, čím dříve to uděláme –“
„Máte pravdu. Dávejte na sebe pozor, synku.“
„Fitzi!“
Ale loutka zmizela ještě dřív, než ono poslední podrážděné slovo splynulo Herewardovi ze rtů.
Po otevření průchodu se rychle ochladilo. Z hlubin vanuly mrazivé a vlhké poryvy a pronásledovaly rytíře po místnosti, ať se postavil kamkoliv. Po několikaminutovém úsilí najít si místo, kde by byl před studeným průvanem v bezpečí, začal Hereward co nejtišeji přecházet u dveří. Po deseti krocích se vždy zastavil, zda neuslyší kroky vracejícího se Fitze, nebo dusot blížících se strážců.
Nakonec něco uslyšel za chůze. Ostrý klapot okovaných bot, přistupujících ke dveřím vlevo.
Hereward vytáhl obě pistole a připlížil se ke dveřím. Zarachotila klika, dveře se začaly otevírat a narazily do stolu, který k nim přitlačil. Následoval výkřik a současně se rozhovořilo několik hlasů. Bezprostředně poté se ozvala prudší rána, stůl se překotil a dveře se pootevřely.
Hereward ustoupil doleva a do mezery střelil. Kolečkové zámky zavrčely, zajiskřilo se a ve stejném okamžiku se ozvaly dvě dunivé rány, jejichž ozvěny zadusily jek a křik v chodbě za dveřmi právě ve chvíli, kdy slévající se oblaka modrobílého dýmu zahalila Herewarda očím strážců, kteří se už drali dovnitř přes své raněné či zabité druhy.
Rytíř si vsunul pistole za opasek a tasil šavli, aby se ohnal po krku strážce, jenž slepě vyrazil z dýmu s halapartnou napřaženou před sebe na způsob slepecké hole. Muž i halapartna dopadli na zem. Hereward se sehnul před výpadem další halapartny a sekl pod kolena dalšího vynořivšího se strážce, přičemž uchopil okraj stolu a strčil ho kolmo do cesty následujících dvou mužů. Ti přes něj přepadli a Hereward je oba bodl do týla, když jim spadly přilby: dvěma ranami, vlevo, vpravo, tři palce oceli dovnitř a hned ven.
Potom Herewardovi po kyrysu sklouzla čepel, a kdyby se rychle nevytočil, byla by mu prořízla stehno. Odrazil další výpad, přetočil zápěstí a sekl útočníka do břicha. Když se strážce se svěšeným mečem zapotácel, Hereward mu ještě uštědřil pořádný kopanec.
Žádný další útok nenásledoval, na zemi se jen chabě svíjelo několik těl. Hereward ustoupil a zjišťoval, jaká je situace. Dva vojáci byli mrtví nebo umírali těsně za dveřmi. Jeden nehybně ležel po levé straně. Tři leželi kolem stolu. Další se choulil u stěny s rukama marně přitisknutýma k ráně, která mu zela v břichu, a neustále kvílel jméno šúmského boha.
Jessaye mezi těmito strážnými nebyla, ale přinejmenším třesky pistolí měly z chrámu přivolat další skupinku ozbrojenců.
„Sedm,“ pronesl Hereward. „Z dvanácti možných.“
Odložil šavli na židli a jal se nabíjet pistole. Z kapsy kabátu vybral nábojnice se střelným prachem a broky, zpod hlavně jedné zbraně vysunul nabiják.
Pomocí malého napínáku, který mu na pleteném koženém poutku visel z levého zápěstí, natáhl na nabitých pistolích kolečkové mechanismy.
Právě když si pistole vsunul za opasek, země se mu pod nohama zachvěla a z podzemní chodby zavyl ještě studenější vítr doprovázený sytou, ale ne nepříjemnou vůní exotického koření, po jejímž vdechnutí se mu před očima roztetelily podivné barevné pruhy, které se však vytratily s tím, jak se rozptýlilo omamné aroma.
Chvění, vůně a podivný přelud byly znameními, že se Fitz v hlubinách vrhl do boje s Pralqornrah-Taniš-Kvaxixobem. Dalo se očekávat, že další zlověstná znamení, zvláštnější a nepříjemnější, budou následovat.
„Honem, Fitzi,“ zamumlal Hereward, když letmo upřel pozornost na chodbu do podzemí.
V té chvíli uslyšel tiché našlapování někoho, kdo se k němu pokoušel přikrást ze zálohy poté, co si v chodbě zul boty. Rytíř se s pistolemi v rukou otočil přesně v okamžiku, kdy pootevřenými dveřmi prošla Jessaye. V patách se jí plížili dva strážci s pozvednutými pistolemi.
Než stačili zamířit, Hereward vypálil, a když místnost prostoupil dým a rachot, hodil po trojici prázdné zbraně, popadl šavli a uskočil.
Do prostoru, který právě opustil, se vnořil Jessayin meč. Hereward přistál na nohou, otočil se a odrazil několik zběsilých výpadů na tvář. Rychlé pohyby čepelí divoce rozvířily dým z výstřelů. Jessaye ho vytlačila skoro až k protějším dveřím. U nich Hereward uchopil židli a s její pomocí ustál několik dalších ran, přičemž začal rychle, nepříliš silně bodat Jessaye po ruce, v níž třímala meč.
Ostrý útok velitelky chrámové ostrahy polevil, když ji Hereward silně šlehl do ramene těsně pod krkem a hned poté do nadloktí, přes šrám, který si odnesla ze souboje v parčíku. Jessaye vykřikla bolestí a vztekem a ustoupila. Pravou rukou nemohla dál vládnout. Jen klouzala hrotem meče po podlaze.
Rytíř se místo dalšího náporu pokusil rychle posoudit situaci.
Oba strážci s pistolemi byli mrtví nebo polomrtví, čímž počet zdecimovaných protivníků dosáhl čísla devět. To znamenalo, že vedle Jessaye ho měli čekat už jen dva, a po těch zatím nebylo nikde vidu ani slechu.
„Pokud chcete, můžete se stáhnout,“ vybídl ji Hereward zvláštně silným a zároveň zastřeným hlasem, důsledkem střelby v uzavřeném prostoru. „Nechci vás zabít a vy neudržíte meč.“
Jessaye si přesunula meč do levé ruky a roztřeseně se nadechla. „Umím se bít stejně dobře i levačkou,“ namítla a co nejlépe se postavila do střehu, byť jí pravá ruka visela u boku a na podlahu jí kanula z prstů krev.
Okamžitě zaútočila, patrně v naději, že Herewarda překvapí. Ten její čepel ostře srazil k zemi, dupl na ni, vyrazil ji protivnici z ruky. Poté jí na hrdlo přiložil hrot své zbraně.
„Ne, neumíte,“ řekl. „To umí jen málokdo. Běžte, dokud jste ještě naživu.“
„Nemůžu,“ zašeptala Jessaye. Zavřela oči. „Nesplnila jsem svou povinnost. Zemřu se svými druhy. Zabte mne rychle.“ Hereward pozvedl loket a připravil se zarazit čepel do odevzdaného těla, jak to udělal už tolikrát předtím. Nyní tak ale neučinil, šavli naopak spustil a ustoupil podél stěny.
„Honem, prosím,“ naléhala Jessaye. Třásla se, po ručeji stále rychleji tekla krev.
„Nemůžu,“ zamumlal Hereward. „Nebo spíše nechci. Dnes už jsem zabil dost lidí.“
Jessaye otevřela oči a pomalu se k němu otočila. Měla sněhobílou tvář a na ní jizvu narůžovělou jak okvětní plátek růže. Teprve tehdy si všimla, že mramorové dveře jsou otevřené. Hekla a divoce se porozhlédla po tělech, jimiž byla poseta podlaha. „Kněžka vyšla ven? Zabil jste ji?“
„Ne,“ opáčil Hereward. Nespouštěl z Jessaye oči a napínal uši, zda neuslyší ostatní. Přitom se sehnul pro své pistole. Darovala mu je jeho matka, a ještě nikdy o ně nepřišel. „Dovnitř se vydal můj společník.“
„Ale to… to přece nelze. Bariéra –“
„Pan Fitz o bariéře věděl,“ prohlásil Hereward znaveně. Začínal cítit účinky zběsilého střetu a zahořel prudkou touhou vzdálit se všem viditelným stopám jeho důsledků. „Prošel jí zcela bez obtíží.“
„Ale procházet jí může pouze kněžka,“ vyjekla Jessaye. Už se ani tak nechvěla, jako spíše třásla úlekem, ačkoliv se stále držela na nohou. „Těhotná žena. Nikdo a nic jiného! Není možné, aby…“
Oči se jí v důlcích protočily, zkroutila se a padla na podlahu. Hereward ji chvilku sledoval, zatímco se pokoušel opět pocítit mrazivou zběsilost, s níž bojoval, ale už ji v sobě nerozdmýchal. Zaváhal, otřel čepel šavle, vsunul ji do pochvy a poté se navzdory svým zásadám nad Jessaye sehnul.
Ta něco opakovaně šeptala. Zachytil jen jméno boha Taneše a spolu s ním se mu o nos nenadále otřel prudký závan skořice, hřebíčku a zázvoru. Zamrkal a při tomto mrknutí se Jessaye otočila a ohnala se po něm malou dýkou, kterou měla schovanou v rukávu. Hereward něco očekával, nikoliv však boží pomoc, neboť Jessaye dýku svírala v pravé ruce, již považoval za nepoužitelnou. Popadl Jessaye za zápěstí, ale ránu dokázal jen zpomalit, ne zcela zastavit. Jessaye ho zasáhla do těla, poněvadž dýka vnikla do pažního otvoru kyrysu, kde se rytíři zaryla hluboko do hrudi. Hereward v sobě nechal dýku vězet a Jessaye jen odtlačil. Vůně koření vyprchala a ženě ruka opět ochabla. Nevzpírala se, nehybně ležela a pohybovala jen očima, když sledovala, jak si Hereward sedá vedle ní. Rytíř si zhluboka povzdechl a s výdechem mu z úst vystříklo několik kapek krve, což dosvědčilo, že mu dýka zůstala zaklesnuta v plíci, třebaže to už sám zjistil podle bolesti, jež ho ochromovala s každým nádechem.
„Dole není žádný poklad,“ pravila Jessaye potichu. „Jen bůh a jeho kněžka.“
„My jsme si pro žádný poklad nepřišli,“ opáčil Hereward. Na podlahu vyplivl krev. „Ve skutečnosti jsem měl v úmyslu tu přezimovat, v solidní službě. Ale váš bůh je na indexu, a tak…“
„Na indexu? Nerozumím… kdo…“
„Rady Úmluvy o bezpečnosti ve světě,“ vysvětlil Hereward. „I když si to jméno už nikdo nepamatuje. A pokud si nás někdo pamatuje, je to na základě historek, v nich se líčí skutky… bohobijců.“
„Ty historky znám,“ zašeptala Jessaye. „A nejen historky… učili nás mít se před bohobijci na pozoru. Ale vždy to jsou ženy, neplodné ženy, s čarodějnými jizvami na tváři. Ne muž s nějakou loutkou. Proto ta bariéra… ta bariéra zadrží každého kromě těhotných žen…“
Než mohl odpovědět, Hereward si z úst musel otřít zpěněnou krev.
„Fitz se stal mým společníkem, když mi byly tři roky. Tehdy se mu říkalo paní Fitzová, jakožto mojí ošetřovatelce a osobní strážkyni. Když mi bylo deset, chtěl jsem společníka mužského pohlaví, a tak jsem mu začal říkat pan Fitz. Ale ať se mu říká paní nebo pan, mám za to, že si Fitz přechovává výhonek své duchovní esence v podobě nějakého váčku, jenž je součástí jeho těla. Časem pro tento výhonek vytvoří tělo, v němž bude přebývat. Tento proces potrvá několik set let.“
„Ale vy…“
Jessayin šepot nebyl takřka slyšet.
„Já jsem omyl… čarodějky z Haru nejsou neplodné, to je jen užitečná povídačka. Ale rodí se jim pouze dcery… kromě jednoho případu. Jsem jediný syn čarodějky, který za posledních tisíc let spatřil světlo světa. Moje matka je jednou z tajemných Tří, které vládnou čarodějkám, poslednímu pozůstatku Rady. Fitze tato Rada stvořila, před dávnou dobou, jako zbraň k boji se zlovolnými bohy. Pozdější nechtěné dítě se stalo zbraní také; loutka a chlapec byli vrženi do světa konat svou povinnost. Povinnost, která mne přivedla na toto místo… k mé nesmírné lítosti.“
Po jeho bublavém, krví prostoupeném proslovu nenásledovala žádná odpověď. Hereward se podíval na Jessaye a všiml si, že jí už nestoupá a neklesá hruď a že se pod ní rozlévá stále větší tratoliště a příval krve postupuje směrem k němu.
Dotkl se jílce dýky ve svém boku a odkašlal si; bolest vyvolávaná oběma těmito pohyby byla skoro nesnesitelná. Ale vykřikl jen trochu a přitížil si tím, že vstal a dopotácel se ke stěně, aby se o ni opřel. Někde byli ještě dva strážní a Fitz byl v případě překvapení nečekaně zranitelný! Nebo už možná také došel újmy, po zápasu s bohem.
Uplynuly minuty, možná ještě delší doba, a Herewardovi bloudily myšlenky a při takovém bloudění opouštěly jeho tělo na příliš dlouhou dobu. Sklouzl po stěně na zem a jeho krev se začala mísit s krví Jessaye a ostatních, kteří leželi na podlaze předpokoje místního boha, předpokoje proměněného v jatka.
Potom o sobě opět dala vědět bolest, a Herewardovi se mysl vrátila do těla s trhnutím, až zaúpěl a zamrkal před světlem jemu neznámé barvy, a rázem nad ním stál pan Fitz, a v boku už neměl dýku a rty neměl potřísněné krvavou pěnou. Stále však cítil bolest. Neustálou, pronikavou bolest, která přicházela ve vlnách a ani na okamžik nepolevovala. Zůstávala v něm, nad veškerými myšlenkami, i když si začal matně uvědomovat, že stojí a kráčí, že pohybuje nohama pod vedením čehosi mimo sebe.
Jenže krátce poté už opět ležel na zemi a Fitz se zlobil.
„Musíte vstát, sire Herewarde.“
„Jsem unavený, Fitzi… nemůžu si ještě chvíli odpočinout?“
„Ne. Vstaňte.“
„Jedeme domů?“
„Ne, sire Herewarde. Víte, že domů jet nemůžeme. Musíme jet stále kupředu.“
„Kupředu? Kam?“
„Tím se teď nezabývejte. Pokračujte v chůzi. Vidíte naše zvířata?“
„Ano… ale takhle… takhle se z brány ven nikdy nedostaneme…“
„Dostaneme, sire Herewarde… nechte to na mně. Chyťte se, pomůžu vám na nohy. Udržíte rovnováhu?“
„Zůstanu… tady. Fitzi…“
„Ano, sire Herewarde.“
„Ne… nezabíjejte je všechny.“
Pokud mu Fitz odpověděl, Hereward ho neslyšel, neboť na chviličku ztratil povědomí o světě. Když se rytíři svět vtetelil zpátky do očí a uší, až se mu z toho zvedl žaludek, po loutce nebylo ani vidu a oba bitevci se hnali k bráně, byť ten čelní postrádal jezdce.
U hradeb nezastavili. Ač bylo po půlnoci, brána byla otevřená a stráže, které se jim mohly postavit do cesty, nebylo nikde vidět, třebaže na zemi, kde nejspíš stály, se rozlévaly zvláštní barevné cákance.
Stráže nebyly ani za branou, ani na hliněném valu za ní. Jedinou stopou po jejich nedávné existenci byla zpola roztavená, do ruda rozžhavená přezka z opasku.
Herewardovým zastřeným očím připadalo, že městské opevnění zůstalo zcela opuštěno a že jejich zvířatům nic nebrání v tom, aby se dál hnala pryč do teplé podzimní noci.
Zvíře v čele nakonec zpomalilo a zastavilo asi míli za městem, v rohu citroníkového sadu, jehož stovky stromů byly natolik obtěžkány žlutými plody, že vzduch prosytily ostrou, čirou vůní, která Herewardovi napomohla k návratu k plnému vědomí. Prozatím postrádal sílu přitáhnout řetěz svému zvířeti, ale to samo, bez jakéhokoliv naléhání, zastavilo vedle svého druha.
Z vyčnívající větve jednoho citroníku se k nim zhoupl dosud nepřítomný Fitz a doskočil na sedlo, aniž vysypal jediný z plodů, jimiž si naplnil převrácený klobouk.
„Za chvilku pojedeme dál. Ale než budeme moci, namíchám vám citrónový balzám a uklidňující nápoj.“
Hereward přikývl, neboť zjistil, že není schopen slova. Navzdory Fitzovým hojivým kouzlům ho rána v boku stále dosti bolela a ztrátou krve notně zeslábl, ale hlas mu nepřiškrtila ani jedna z těchto újem. Mlčel v pevném sevření mrazivé sklíčenosti smísené s pocitem strašlivé ztráty, ztráty jakési budoucnosti, již nedosažitelného štěstí, které jednou navždy pominulo.
„Myslím, že musíme zamířit k pevnosti Yarz,“ přemítal Fitz. „Je to nejbližší místo, kde se dá očekávat, že bychom mohli vstoupit do služby. Mají tam neustále nějaké potíže, ačkoliv mám za to, že gebracké kmeny byly poslední rok poměrně klidné.“
Hereward se opět pokusil promluvit a nakonec se přece jen zmohl na chroptění, jež se trochu podobalo hlasu.
„Ne. Válčením jsem unavený. Najděte nějaké klidné místo, kde bychom si mohli odpočinout.“
Fitz přeskočil na krk Herewardova zvířete, tváří k rytíři. Modré oči mu zářily jasněji než měsíc.
„Pokusím se, sire Herewarde. Ale jak jste onehdy uvažoval, svět je, jaký je, a my jsme to, co z nás udělali. I kdybychom našli místo, které podle všeho žije v klidu a míru, mám podezření, že v případě, že bychom se v něm uvelebili, by takové být přestalo. Vzpomeňte na Jeminero.“
„Tak tak.“ Hereward si povzdechl. Trochu se narovnal, a jakmile Fitz přeskočil zpátky do svého sedla, opět se chopil řetězů. „Vzpomínám.“
„Pevnost Yarz?“ zeptal se Fitz.
Hereward přikývl, škubl řetězem a pobídl své zvíře kupředu. Když přešlo do pravidelného kroku, ze stromů v sadu začaly padat citrony a ozývaly se tlumeným rytmem pohřebního pochodu, prvního znamení odchodu boha města Šume ze světa.
Poprvé vydáno v online časopise Jim Baen’s Universe v dubnu roku 2007
Přeložil Milan Žáček
