Čas od času starce navštěvovali cestovatelé v čase.
Býval v domě sám, nejčastěji seděl u svého masivního starého dřevěného stolu s knihou nebo nějakými poznámkami, jež donekonečna přerovnával, obklopený stíny, které dodávaly místnosti vzezření jeskyně. Bylo to na úplném konci večera, v tom prázdném bezčasí poté, co jeden den vezme do zaječích, než druhý povstane, kdy obloha není černá ani šedá, nic se nehýbe a noc za okenním sklem je studená, hořká a mrtvá jako sedlina včerejší kávy. Kdyby v takové chvíli přerušil svou práci a zaposlouchal se, ostře by si kolem sebe uvědomil dávnou budovu z hnědého pískovce, vonící sádrou, dřevem, voskem a starým prachem, prodchnutou tím hutným, hučivým tichem, které se skládá z mnoha drobných zvuků, jež nejsou tak docela slyšet. Poslouchal by to ticho, až by se jeho nervy vpletly do budovy jako míle tenkého stříbrného drátu a pak, až by se stíny sevřely jako železné mříže a světlo samotné jako by dostalo kouřový nádech a zesláblo, by dorazili cestovatelé v čase.
Neviděl je ani je neslyšel, ale oni přišli, cestovatelé v čase, vstoupili do domu a vyplnili stíny. Cítil je, když pracoval, jak se mačkají kolem stolu, nahlížejí mu přes rameno. Nebál se jich. Nenesli v sobě žádnou hrozbu, žádný chlad zla ani žádné nadpřirozeno – byl to jen pocit, že jsou tam s ním, trpělivě a zaujatě si ho prohlížejí, bez špatného úmyslu. Představoval si je jako skupinky přízračných turistů z daleké budoucnosti: tady vidíme člověka z jednadvacátého století v jeho přirozeném prostředí, povšimněte si detailů vulgární tělesnosti a s ničím nemezifázujte, prosím, cvaknou po něm nějakou budoucí obdobou fotoaparátu; jak svérázné, pošeptají si uznale téměř slyšitelnými hlasy jako křídla můr, odtělesněné zájezdy z doby za tisíc let, navštěvující místo chudinských čtvrtí temnějších staletí.
Občas je pozdraví přátelským pokýváním, když vejdou, jako sousedy přes obrovské propasti času, načež se pro sebe usměje a zamumlá: „Senilní demence!“ Zůstanou s ním po zbytek noci, budou se dívat, jak pracuje, doprovodí ho na toaletu – hele, hele! – a potáhnou se za ním po domě všude, kam půjde. Jsou podobná společnost jako kočka – vždycky měl kočky, ale teď už je příliš starý, příliš blízko konci svého života; byl by hřích nechat po sobě opuštěné domácí zvíře, až zemře – a navíc je nemusel krmit. Odolával pokušení mluvit na ně nahlas, protože se bál, že by mohli odpovídat, a pak by je buď musel brát vážně jako reálný jev, nebo přiznat, že jsou jen symptomem toho, jak ho konečně opouští rozum, další milník na jeho dlouhém, pomalém pádu do náruče smrti. Občas, když si připadal obzvlášť pošetile, si dopřál ten luxus, že se otočil ve dveřích, když šel spát, a srdečně popřál přízrakům, které ho doprovázely, dobrou noc. Nikdy od nich nedostal odpověď.
Pak dům znehybněl, obtěžkaný tichem a spánkem, a oni se potmě dívali dál.
Tu noc se zdálo, že cestovatelů v čase je víc než obvykle, strkající se dav přízraků a stínů, a toho dne ráno, pátého srpna, byl starcův spánek neklidný.
Převaloval se a mumlal ze spaní, na dně tůně stínů, a zvuk jeho namáhavého dechu se odrážel od holých stěn. Po stropě se právě rozlézalo první chladné světlo úsvitu, syrové a modré, jako čerstvá vrstva barvy na nahromaděných vrstvách minulosti, dvaceti nebo třiceti od dob, kdy byl pokoj nový, bílé, hnědé, světlehnědé, prosvítající tu a tam ve skvrnách a odřených místech. Zbytek pokoje se utápěl ve stínu, jen ty nejvyšší kusy nábytku – vršky komody a psacího stolu a horní polovina čela postele – vystupovaly z šera jako horské štíty, které zachytí první světlo od okraje světa. Strop, jehož se to světlo dotýkalo, byl ostrý, kontrastní a zřetelný, podmaněný nekompromisní realitou dne; dole ve stínech, kde spal stařec, se ještě všechno rozplývalo v potutelném, nevyhraněném oceánu noci, kde se věci rozpouštěly a mísily, měnily tvar a povahu, roztékaly se mimo meze. Muž na posteli, utopený v šedivém příšeří, byl pouze těstovitá figurína, předběžná uhlová skica postavy, nic než šerosvit, plochy a tůně stínů, a pohyb jeho hlavy, jak se neklidně obracela na polštáři, nebyl víc než míchání kalné tmy, jako když se ve vodě víří bahno. Nahoře se světlo rozlévalo a prohlubovalo, měnilo se ve zlato. Noc se teď stáhne jako odliv, odteče pode dveřmi a nadělá louže pod nábytkem a v odlehlých koutech, ponechá čím dál víc místnosti vyplavené nad hladinu maximálního přílivu, ostré a suché. Zlatá se změnila v zářivě bílou. Ustupující tma odhalila starcovu tvář a světlo na ni padlo.
Stařec se jmenoval Charles Czudak a kdysi byl významný člověk, nebo alespoň slavný.
Dnes mu bylo osmdesát.
Otevřel oči.
* * *
První, co Charles Czudak to ráno uviděl, bylo jasné bílé světlo, které se chvělo a mihotalo na stropě, a v první chvíli ho napadlo, že se vrátil do té strašlivé noci, kdy na Brooklyn dopadly atomovky. Vykřikl a ucukl, vymrštil paži, aby si zaclonil oči, a pak, když procitl úplně, si uvědomil, kde je, a že světlo, které se třpytí nahoře, neznamená nic víc než to, že se nějakým způsobem dožil začátku nového dne. Cítil, jak mu srdce prudce buší, a pomalu se uvolnil.
Hloupý stařec, kterému se zdají hloupé stařecké sny!
Jenže tak to té noci bylo. Bydlel tenkrát ve zchátralém dvoupatrovém řadovém domě na opačném konci Filadelfie, na rohu Dvacáté a Walnut Street, ne v tomto přepychovějším starém domě z hnědého pískovce na Spruce Street nedaleko Washington Square. Sotva deset minut předtím se pomiloval s Ellen (jaká děsná ironie by to byla, říkal si často později, kdyby velký výbuch nastal právě v době, kdy spolu píchali! Jaký by to byl okamžik vykolejení a zmatku!). Teď leželi ve svém potu a měděném pachu sexu na zválené posteli a poslouchali, jak někde venku hraje autorádio, jinde pláče dítě, u okenních sítěk bzučí mouchy a komáři, schnoucí pleť jim ovívá příjemný noční vánek, když vtom zaplavila strop nenadálá spalující záře, která všechno obarvila do běla. Následoval okamžik intenzivního, skoro až nadpřirozeného ticha, jako by se vesmír velice zhluboka nadechl a pak zatajil dech. Nehodilo se to, ale do toho ticha zaslechli, jak v bytě o patro výš spláchla toaleta a po celé délce budovy začaly rachotit a klepat trubky. Potom vesmír ten hluboký nádech vypustil a okna explodovala dovnitř v gejzírech roztříštěného skla, budova zasténala a zavrávorala, žár je švihl jako zlatý bič. Srdce mu bilo, jako by do něj pod krkem zevnitř bušila nějaká pěst a Ellen mu plakala v náručí. Potom se navzájem pevně drželi, jako by je měl uchvátit vír a oni se měli utopit, když to neudělají.
O té doby uplynulo skoro šedesát let, od té strašné noci, a pokud by Brooklynská bomba, která pronikla obranou částkových děl, byla víc než jenom malá čistá taktická, nebo pokud by dopadla blíž než do Prospect Parku, už by dnes nežil. Bylo zvláštní prožít jadernou válku, jíž se tolik lidí tak dlouho bálo, po celou druhou polovinu dvacátého století a v prvních letech jednadvacátého, ale ještě zvláštnější bylo prožít ji a existovat dál, zatímco válka sklouzla do historie, stala se něčím, co se odehrálo velice dávno, detailem, o kterém si čtou znudění školáci, kteří se ještě ani nenarodili, dokud nebyl Armageddon bezpečných padesát let minulostí.
Vlastně přežil většinu svého světa. Společnost, do níž se narodil, už neexistovala; byla stejně mrtvá jako viktoriánská éra, odsunutá do starožitnictví, zaprášených fotoalb a ještě zaprášenějších vzpomínek, zdroj svérázných starých fotografií a ještě svéráznějších starých videí (aby se člověk dnes stal terčem posměchu, stačilo jenom říct „MTV“), a on tady pořád nějakým způsobem byl, přestože skoro všichni, které kdy znal, zemřeli nebo odešli, sám v BUDOUCNOSTI. Ach, Krásný nový svět, ve kterém jsou takoví tvorové! Kolikrát o tom snil, že se mu to podaří, jako dítě zabředlé do stagnace osmdesátých let, na prodřeném, potrhaném konci unaveného století? Doopravdy si to zasloužil; měl na to právo, aby se mu jeho přání splnilo a on se dožil toho, že na vlastní oči spatří zázraky BUDOUCNOSTI. Nic se samozřejmě příliš nepodobalo tomu, co čekal, dokonce ani ta 3. světová válka – ale tak je to pokaždé se vším, uvědomil si.
Sluneční paprsky ho začínaly pálit do tváře, určitě byl čas vstát, ale cítil, že si měl na něco vzpomenout, něco, co souviselo s dneškem. Nedokázal si to vybavit a přistihl se, jak místo toho hledí do stropu a sleduje prasklinky v omítce, které vypadaly jako suchá řečiště klikatící se zkamenělým světem – tam nahoře to byl vyprahlý Mars vzhůru nohama, kterému nechyběly ani miniaturní krátery, hory z barevných skvrn a širá mrtvá moře po prosáklé vodě, a on nad tím vším visel jako umírající šedivý bůh, prastarý, rozrušený a obrovský.
Dole na ulici někdo zakřičel. Byl to první živý zvuk dne. O kus dál zaštěkal pes.
Zvedl se a toporně se posadil na kraj postele. Matrace zbavená jeho váhy se začala vyrovnávat. Na té posteli se milovaly, spaly, rodily a umíraly generace lidí, aniž po nich zůstala trvalejší stopa než nepatrné, slehlé otisky vytvořené jejich těly. Co se stalo s nimi, těmi kdysi živými, kteří se bez povšimnutí mihli životem jako hejna maličkých zářivých rybek v nějakém zvláštním akváriu? Byli pryč, ztracení bez vzpomínky; klesli na dno nádrže spolu s ostatními anonymními sedimenty světa. Byl z nich teď kal, zbytky. Byli pryč. V životě na nic nezapůsobili a jejich odchodem se nic nezměnilo. Bylo jedno, jestli vůbec někdy žili, a zanedlouho si na ně nikdo nevzpomněl. A s ním to bude stejné. Až odejde, důlek v matraci zůstane maličko hlubší, a to je všechno – to bude muset jako památník stačit.
Přesto to pro něho bylo přijatelnější než jiné památníky, na které by si mohl dělat nárok.
Ušklíbl se a vstal.
Kontakt bosých nohou se studenou dřevěnou podlahou ho rozčílil připomínkou toho, čím je dnešní den zvláštní.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ vyřkl sarkasticky. Jeho slova zazněla v tiché místnosti hlasitě a prázdně. Vzal si z věšáku župan, nasoukal se do něj, vyšel na chodbu a kulhavě sestoupil ze schodů. Jeho klouby byly dnes špatné a kolena mu při každém kroku pulsovala bolestí, dolů to bylo horší, než bude potom vyjít nahoru. Jinde byla stovka bolístek a drobných píchnutí, kterých si nevšímal. Aspoň že pořád dýchal! Na někoho, kdo klidně mohl – a pravděpodobně měl – zemřít před deseti nebo dvaceti lety, to nebylo špatné.
Czudak prošel obývákem a dlouhou chodbou do kuchyně, rozbalil cihličku ledovcového ledu zabalenou do smršťovacího obalu, dal ji do ohřívače, aby se rozpustila, vytáhl filtr a naplnil ho kávou. Káva byla čím dál dražší a hůř se sháněla, jak válka mezi Brazílií a Mexikem nekonečně a bez jakéhokoli výsledku vyznívala do ztracena a znovu a znovu se rozhořívala. Káva mu navíc určitě neprospívala – jenže i když nebyl ani náhodou bohatý, peněz měl víc než dost, aby mu zajistily neokázalé pohodlí na tak dlouho, kolik mu ze života zbývalo, a mohl si tak čas od času dovolit drobný luxus… a vůbec, přežil už několik doktorů, kteří se ho pokoušeli přesvědčit, aby se kofeinu vzdal. Věnoval se přípravě kávy, vděčný za to, že se může zaobírat nějakým malým úkonem, který jeho ruce dovedou udělat samy. Když se začala kuchyní šířit sytá, temná vůně kávy, u lokte mu zdvořile zakašlal komorník, počkal daný počet sekund a pak zakašlal znovu, tentokrát neodbytněji.
Czudak si povzdechl. „Ano, Josephe?“
„Máte osm zpráv, dvě od soukromých jedinců neregistrovaných v evidenci a šest od mediálních organizací a NetGroups, které všechny žádají o rozhovor nebo o schůzku. Mám je přehrát v pořadí, jak byly přijaty?“
„Ne. Prostě je vyhoď.“
Josephova důstojná tvář získala znepokojený výraz. „Několik zpráv označili odesilatelé druhým stupněm priority ‚velice naléhavé‘–“
Czudak Josepha podrážděně vypnul a komorník v půlce věty zmizel. Chvíli bylo jediným zvukem v místnosti hluboké bublání a kloktání překapávané kávy. Czudak se přistihl, že se cítí trochu provinile za to, jak Josepha vypnul. Bylo to tak vždycky, i když velice dobře věděl, že pro takový pocit neexistuje racionální důvod – na rozdíl od starce, který uléhá, aby se porval se spánkem, plný obav, že se nedožije dalšího rána, bylo Josephovi „jedno“, jestli se ještě někdy „probudí“, a stejně tak mu vůbec nevadilo, jestli zůstane vypnutý hodinu nebo tisíc let. Nebýt živý má jednu výhodu, pomyslel si Czudak. Byl v pokušení nechat Josepha vypnutého, ale bude ho dnes potřebovat; rozhodně se nechtěl těmi vzkazy zabývat sám. Hlasem komorníka znovu aktivoval.
Joseph se objevil. Czudakovi se zdálo, že se tváří trochu vyčítavě, ale nejspíš to bylo jen dílo jeho představivosti. „Pane, CNN a NewsFeed nabízejí, že vám za čas strávený rozhovorem zaplatí, a jedná se o částku, která podle vašich zavedených obchodních parametrů spadá do kategorie ‚lehký nadprůměr‘–“
„Žádné rozhovory. Nepřepojuj mi žádné telefonáty, i kdyby měly nevím jak vysokou prioritu. Dnes hovory nepřijímám. A také nechci, abys mě jimi obtěžoval, i kdyby se nabídky vyšplhaly na ‚zatraceně dobré‘.“
Ale tak daleko se nevyšplhají, pomyslel si, čímž Josepha přepojil do režimu pasivního monitorování, a nalil si do šálku kávu. Budou to reportáže pro „A léta běží?“, nostalgické pořady, nic příliš naléhavého. Datum zřejmě aktivovalo termínové pořadače tuctu systémů, ale budou to všechno nevýznamné záležitosti s nízkou prioritou, vata, která si nevyslouží pozornost žádného z velkých mediálních hráčů; za starých časů, před UI revolucí a před tím, než byl stanoven limit, jak moc chytré můžou počítačové systémy být, by systémy pravděpodobně zvládly takovou nedůležitou reportáž samy, aniž by se vůbec obtěžovaly kontaktováním člověka. Teď to bude nejspíš tak, že nějaký nepříliš kvalifikovaný lidský otrok zkontroluje upozornění, která pro dnešní den z termínových pořadačů vyskočila, ale ani tak nepůjde o nic naléhavého.
Ovšem sám to termínovým pořadačům usnadnil. Byl tak samolibý, že zařídil, aby jeho kniha vyšla v den jeho narozenin! Nejdříve ji samozřejmě vydal sám na svém webu a na několika politicky spřízněných serverech; první tištěná vydání se měla objevit až o několik let později. Nicméně z pohledu většiny reportérů nabízel o to vhodnější příspěvek do „A léta běží?“ fakt, že padesáté výročí vydání knihy, která ve své době vyvolala mírnou společenskou kontroverzi – a dokonce podnítila vznik poměrně vlivného politicko-filozofického hnutí, které bylo dodnes aktivní – čirou náhodou připadá na osmdesáté narozeniny jejího autora. Novináři, ať už z masa a kostí, nebo kybernetické systémy, případně nějaká kombinace obojího, měli rádi takové hezké, plytké ironie. Příběhu to dodávalo atraktivní příchuť.
Ne, dnes kolem něho budou čenichat, to je jasná věc, třebaže zítra na něho znovu zapomenou. Zásluhou Masového manifestu se stal na nějakou dobu středně slavnou osobností, někde mezi kultovním guru s novou dietou a/nebo mystickým odhalením a popovou hvězdou, která se na hitparádách nikdy nedostala výš než na osmou příčku, zhruba na stejné úrovni jako Timothy Leary po šedesátých letech dvacátého století, dostatečně, aby mohl po několik desetiletí těžit z talk show a internetových rozhovorů, když při každé nové kontroverzní akci masáků došlo na nějaký čas znovu k prudkému zvýšení zájmu o jeho osobu. V prostředních desetiletích nového století od něho všichni čekali, že udělá něco jiného zajímavého – ale on to nikdy neudělal. Nicméně sám sebe začal nudit dříve, než stačil znudit obecenstvo, a pravděpodobně by býval mohl pokračovat v obdobném duchu ještě nějakou dobu, pokud by chtěl – jakmile byl v této kultuře člověk jednou zaškatulkován jako „slavný“, mohl ze své bývalé slávy těžit prakticky do nekonečna. To spolu s dvojitým významem data stačilo k tomu, aby dnes několik novinářů zavolalo.
Usrkl horké, silné kávy a ucítil, jak mu v mozku vypálila několik pavučin. Prošel obývacím pokojem a zastavil se u otevřených dveří své pracovny. Zmocnilo se ho staré otravné nutkání, že by měl zkusit chvíli pracovat, dělat něco konstruktivního, a zároveň opačné nutkání, že právě dnes by si prostě měl říct: Vykašli se na to, lelkovat po domě a pokusit se pochopit skutečnost, že je na planetě už osmdesát let, často bouřlivých. Osmdesát let!
Stál nerozhodně před pracovnou a popíjel kávu, když si náhle uvědomil, že má u sebe stále cestovatele v čase: postávají v tichých neviditelných řadách kolem něho, se zájmem ho pozorují. Zarazil se při pití kávy, překvapený a náhle znejistělý. Ještě nikdy se nestalo, že by cestovatelé v čase zůstali do bílého dne; předtím vždycky zmizeli s úsvitem, jako duchové o Halloweenu zahnaní ranními zvony. Ucítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Někdo ti chodí po hrobě, řekl si. Pomalu se rozhlédl po domě. Každý předmět viděl v živých detailech a vítal jej jako přítele po mnohaleté známosti, něco památného a dokonale známého. A do toho řekl tichý hlas v jeho hlavě: Brzy tu nebudeš.
Ovšem, o to šlo. Teď všechno pochopil.
Dnes byl ten den, kdy zemře.
Byla v tom elegantní logika a symetrie, do té míry, že ho to proti jeho vůli potěšilo, navzdory jemnému šimrání strachu. Dnes zemře, proto tady ti cestovatelé v čase pořád byli: čekali na smrt, nechtěli z ní promeškat ani chvilku. Nepochybně to pro ně byl vrchol celého výletu, dokonalá ukázka hrubé a kruté tělesnosti starého řádu, morbidně úchvatná podívaná, něco jako Síň hrůzy ve starém muzeu Madame Tussaudové (nyní ztraceném pod bouřlivými vlnami moře) – něco, čemu se má přihlížet s notnou dávkou hysterického vřískání, chichotání a zbožného moralizování, ve skutečnosti je to nebolí, necítí stejně jako my, to je vážně otřesné, proboha, nedotýkej se ho. Věděl, že by ho jejich voyeurství mělo naplňovat odporem, ale nedokázal se rozhoupat k pořádnému rozhořčení. Alespoň je to zajímalo natolik, že se dívali, že byli zvědaví, jestli žije nebo zemřel, což bylo víc, než mohl s jistotou říct o většině reálných lidí, kteří na světě zůstali.
„No tak jo,“ řekl nakonec, nijak nevlídně. „Doufám, že se u toho bavíte!“ A připil jim svým šálkem kávy.
Oblékl se a pak bezcílně bloumal po domě, bral do ruky různé věci a zase je odkládal. Byl teď roztěkaný, plný naléhavé potřeby něco dělat, i když si zároveň připadal pozoruhodně klidný na někoho, kdo víc než zpola věřil, že právě zažil předtuchu vlastní smrti.
Znovu se zastavil u dveří své pracovny a zadíval se na psací stůl. Slovem by dokázal hovořil o třiceti letech poznámek, pracovních verzí a revizí Velkého nového díla, toho, které spojovalo všechno, co věděl o společnosti a o tom, co se v ní děje, kam ji ty věci, které se dějí, směřují, a co dělat pro zastavení negativních trendů… díla, které mělo být pokračováním Masového manifestu, ale mnohem lepším a hlubším, pravdivějším, dalším krokem, vylepšením a evolucí jeho teorií… díla, které mu mělo vybudovat reputaci na věčné časy, tentokrát podnítit ke správným činům, dát světu opravdový přínos. Něco změnit. Chvíli si pohrával s představou, že by se posadil ke stolu a pokusil se dát všechny své poznámky dohromady, aby knihu za těch několik zbývajících hodin dotvořil; pokud by mu bohové byli nakloněni, třeba by se mu ji skutečně podařilo dokončit, než si pro něho přijde smrt. Nalezen zhroucený nad právě dokončeným rukopisem, který od něho všichni očekávali už desítky let, nad knihou, která ho posmrtně ospravedlní… To by nebyl špatný odchod!
Ale ne, bylo moc pozdě. Zbývalo příliš mnoho práce, všechno to, co měl dělat posledních několik desítek let – zbývalo toho udělat příliš mnoho, než aby to dokončil v bouřlivém vzepětí inspirace, na jeden horečný zátah, jako vysokoškolský student, který čeká na poslední noc před termínem, než začne psát semestrální práci, a zubatá by zatím netrpělivě podupávala svou kostnatou nohou v předpokoji, pokukovala po přesýpacích hodinách a kašlala. Absurdní. Jestli neprokázal smysluplnost svého života doposud, nemohl čekat, že to udělá v poslední den své pozemské existence. Stejně si už nebyl jistý, jestli svým odpovědím věří; nebyl si už jistý ani tím, jestli vůbec někdy rozuměl otázkám.
Ne, bylo moc pozdě. Možná bylo vždycky moc pozdě.
Přistihl se, že se v obýváku dívá na krbovou římsu, na místo, kde kdysi byla Ellenina fotografie, zaprášený prostor, který zůstal prázdný celé ty roky, co podepsala smlouvu se Společností, jejíž podpis on odmítl, a odešla nahoru, aby se stala nesmrtelnou. Po tisící ho napadlo, jestli to tak není horší – rušivější, dráždivější, trvaleji připomínající – když tam tu fotografii nemá, než kdyby ji tam nechal vystavenou. Mohlo být záměrné nedívání se na fotografii, neklidné uhýbání očima desetkrát za den z místa, kde byla, ve skutečnosti méně bolestivé, než by bylo dívat se na ni?
Ne, na to, aby zůstal uvnitř, byl příliš nesoustředěný, i když věděl, že je pitomost jít ven, kde by si ho mohl všimnout číhající reportér. Ale nemohl tady uvnitř zůstat zabarikádovaný celý den, teď ne. Riskne to. Půjde do parku, sedne si na slunce na lavičku, bude dýchat vzduch a dívat se na oblohu. Jestli opravdu věřil na znamení, předtuchy, neblahá tušení, cestovatele v čase a jiné přízraky, mohlo se stát, že to bude poslední šance, kterou k tomu dostane.
Czudak belhavě sešel po čtyřech vysokých schodech z bílého kamene na ulici a vykročil směrem k parku. Trochu kulhal, v zádech nebo v boku ho soustavně píchalo. Odjakživa chodil rád a chodil rychle. Proto ho rozčilovalo pomalé tempo, které teď musel nasadit. Zdravotnictví jednadvacátého století ho uchovalo v obstojné kondici, pravděpodobně lepší, než jakou by měla většina mužů jeho věku ve století předchozím, třebaže nikdy nezašel tak daleko, aby podstoupil kontroverzní Hoyt-Schniderovu kúru, kterou Společnost používala k uplacení lidí, aby pro ni pracovali. Aspoň že se mohl ještě pohybovat vlastními silami, i když měl nepříjemnou tendenci po několika málo blocích oddechovat a potřeboval časté zastávky, aby si odpočinul.
Byl hezký, jasný den, na srpen ve Filadelfii nepříliš horký ani dusný. Pozdravil kývnutím svého nejbližšího souseda, kanadského uprchlíka, který byl před domem a vytrhával plevel z okenního truhlíku; muž mu kývnutím odpověděl, byť se Czudakovi zdálo, že to udělal trochu odměřeně, a rychle uhnul pohledem jinam. Na druhé straně ulice uviděl dalšího ze svých sousedů, jak se pohybuje po domě, zahlédl ho arkýřovým oknem; vědělo se o něm, že je izolát, několik odlišných osob, které se nechaly náročnou biologickou procedurou spojit do vícečetného těla, jako když se spojí hlenky, aby vytvořily plodničku, a prakticky neopouští dům, jehož vnitřek podle všeho zvolna rozšiřoval, aby jej zaplnil. Široká, bledá mnohotvář, spojená vedle sebe jako řetěz papírových panenek, na Czudaka chvíli hleděla, jako když vychází obrovský, měkký, těstovitý měsíc, a pak se odvrátila.
Provoz byl slabý, jen pár chodců a občas nějaké bafající, vylepšené auto. Czudak co nejrychleji přešel na druhou stranu ulice, čímž si vysloužil další píchání v boku a zesílený ischias, který mu vystřeloval dolů do nohy. Prošel kolem kostela svaté Trojice na rohu – na jeho úzkém, starém hřbitově seděly na vršcích omšelých starých náhrobků bělosrsté ještěrky uprchlé z laboratoře nějakého amatérského biologického nadšence a štěbetaly na něho, když je míjel – a došel ulicí na Washington Square. Když se přiblížil k parku, uviděl, že se na obzoru stále těžkopádně pohybuje jedno z Nových měst, valí se s pomalou, vláčnou grácií, jako proud roztavené lávy, která při vytrvalém postupu k moři jen velice postupně chladne a tvrdne. Toto Nové město bylo jen několik kilometrů daleko, pohybovalo se v sutinách, kde kdysi stávala Severní Filadelfie, a jeho polotuhé věže stoupaly tak vysoko do vzduchu, že je bylo vidět i přes stromy a budovy na druhém konci parku.
Supěl teď jako kůň, který trpí revmatismem prsních svalů, a posadil se na první lavičku, k níž došel, hned za vstupem do parku. Nové město daleko na obzoru se právě usazovalo do statické fáze svého denního cyklu: jeho tekutá, neustále proměnlivá struktura se stabilizovala do škály geometrických tvarů, tajemné stříbřité světélkování v jeho mýdlově opalizujících zdech odumřelo. Obloha za jeho terasami, čtyřstěny, věžemi, spirálami a kopulemi byla ostře, zářivě modrá. A z ní přišel přesně na čas další nálet této bizarní dadaistické války, kterou jako by novolidé z tohoto města vedli s novolidmi z New Jersey: čtyři obrovské stříbrné vzducholodě, které připluly od východu, zaujaly postavení nad Novým městem a začaly je bombardovat sděleními promítanými ze čtyř obrovských elektronických tabulí podobných těm, které se používaly na baseballových stadionech, když ještě baseballové stadiony byly. Po chvíli jim začaly ploché, na východ otočené stěny v bocích vyšších věží Nového města blikavě odpovídat a krátce nato se vzducholodi otočily a s majestátní důstojností odpluly, zamířily zpět do New Jersey. Žádná ze zpráv ani z jedné strany nedávala Czudakovi sebemenší smysl. Vypadalo to jako nahodilá změť písmen, čísel a typografických znaků, do níž byly přimíchány a vloženy stylizované obrázky připomínající hieroglyfy: oko, anch, strom, něco, co mohla být kometa nebo spermie. Czudakovi to připadalo, že tato bitva symbolů, pokud šlo právě o to, má v sobě jakési uvolněnou, lenivou přátelskost – jenže kdo mohl vědět, jak to vidí novolidé? Pro ně to klidně mohla být věc obrovského významu, kdy na výsledku závisel osud celých národů. Přestože všechny vlády dnes řídili superinteligentní novolidé, uměle vyšlechtěné produkty urychlených generací biologického inženýrství, nový organický ekvivalent neposlušných UI, které se vzbouřily a opustily Zemi, masa nevyvinutých lidí, nad jejichž osudem vládli, jen málokdy chápala, co dělají nebo proč to dělají.
Czudak se zpočátku soustředil na to, aby popadl dech, a sledoval, jak na obzoru probíhá válka symbolů, proto si nevšiml rozruchu v parku, byť se doopravdy zdálo, že je tam hlučněji než obvykle: zvonky, flétny, píšťalky, dunění „mluvících bubnů“ kodo, to vše zastíněné změtí příliš mnoha lidských hlasů vykřikujících současně.
Když si znovu začal lépe všímat svého okolí, zděšeně zjistil, že kromě obvyklého parkového ruchu v podobě lidí věnčících psy, dětí surfujících na botách bez tření, procházejících se turistů a groteskně modifikovaných chimér, které na sebe syčely a předváděly se jedna před druhou, probíhá u staré fontány uprostřed parku také politická demonstrace – a jako by toho nebylo dost, byla to demonstrace masáků.
Právě oni bušili do bubnů, hvízdali na píšťaly a nosní flétny a někteří jednohlasně skandovali, ale slovům nerozuměl. Mnozí na sobě měli vlastní excentrické verze různých „domorodých kostýmů“ z celého světa, včetně stylizovaného „Amiše“ s obrovskými falešnými vousy a absurdně velkým slaměným kloboukem. Někteří byli přestrojení za šamany různých (a dnes většinou zaniklých) kultur, nebo vystupovali jako kačinové a zvířecí duchové, několik jich bylo od hlavy k patě pomazaných modrým borytovým barvivém; obličeje měli povětšinou pokreslené spirálovými barevnými vzory a kabalistickými symboly. Zpravidla byli velmi mladí – i když tu a tam zahlédl i několik prošedivělých veteránů hnutí, kteří byli staří skoro stejně jako on – a pod zářivými spirálami byly jejich tváře divoké a plné angažovaného zanícení. Ale navzdory tomu vypadali také nějak ztraceně, jako vzteklé děti, které ve své umíněnosti nechtějí jít domů, přestože začalo pršet.
Czudak se trpce ušklíbl. Jeho děti. Ještěže od nich seděl dost daleko, aby ho nepoznaly, i když reálná pravděpodobnost byla stejně jen malá: byl jenom další anonymní stařec, který sedí unaveně na lavičce v parku a je tak pro mladé fakticky stejně neviditelný, jako kdyby měl na sobě vojenský maskovací oděv, který kolem vás pomocí přenosu optickými vlákny ohýbá světlo. Tato demonstrace se určitě konala na počest dnešního výročí Masového manifestu, to bylo samozřejmé. Kdo by si pomyslel, že masáci jsou ještě natolik aktivní, aby něco takového zorganizovali? Hnutí – které bylo nyní spíše kult než politická strana – už roky nesledoval a své internetové stránky nastavil tak, aby veškeré zmínky o něm cenzurovaly. Klidně by se byl vsadil, že je dnes stejně vyhynulé jako shakeři.
Ale podařilo se jim sbubnovat slušný dav, možná dvě nebo tři stovky lidí ochotných zabít sobotu tím, že budou v parku provolávat hesla na podporu dávno prohrané věci. Nepřilákali žádnou viditelnou pozornost médií, i když to v dnešní době kamer o velikosti zrnek prachu ještě nemuselo nic znamenat. Turisté a lidé na procházce přihlíželi tomu divadlu tolerantně, dokonce i chiméry – oddané technice jako každý, kdo byl ještě přisedlý – se na to zřejmě dívaly jako na pouhou lehce zábavnou kuriozitu. Demonstrace zatím nevyvolávala žádný velký rozruch a působila spíše jako karneval než jako protest. Skoro stejně zajímavá jako samotná demonstrace byla skutečnost, že těch pár turistů, kteří ji zahálčivě sledovali, byli černoši, což byla teď vzácná podívaná ve městě, kde bylo kdysi – jaká ironie – sedmdesát procent černého obyvatelstva; čas staré rány skutečně nezahojil, ani je nevyhladil z paměti, jestli se do Filadelfie znovu vraceli černí turisté…
Czudak překvapeně zamrkal, když uviděl, že demonstrace přilákala mnohem vzácnějšího a exotičtějšího pozorovatele než nějaké černé obchodníky s krátkou historickou pamětí z Birminghamu nebo Houstonu. Mechan! Stál kus stranou davu a netečně přihlížel. Jeho vysoké, shrbené, vytáhlé tělo něčím připomínalo vážnou, hůlkově tenkou, robotickou kudlanku nábožnou, přestože jeho tvar byl na první pohled poměrně humanoidní. Mechanové byli na Zemi k vidění vzácně. Během třiceti let, co UI ovládly blízkozemský vesmír jako své výlučné teritorium, do něhož pouštěly jenom lidské mazlíčky, kteří pracovali pro Orbitální společnosti, viděl Czudak nějakého mechana kráčet po ulicích Filadelfie možná třikrát. Jeho přítomnost zde byla pozoruhodnější než demonstrace.
Právě ve chvíli, kdy Czudak k tomuto závěru dospíval, si mechana všiml jeden z masáků. Ukázal na něj a vykřikl. V dalším okamžiku se demonstranti rozběhli přímo k němu. Nikdy nevyjde najevo, jestli mu chtěli ublížit nebo ne, protože jakmile mechan zjistil, že je obklíčen křičícími lidmi, zasyčel, zvedl se do plné výšky, přičemž jako by vyrostl o dobrý metr, a vychrlil ze sebe obrovský proud bílé chemické pěny. Czudak si nevšiml, odkud ta pěna vychází – že by z podpaží? – ale po jedné nebo dvou sekundách se mechan úplně ztrácel v ohromné a rychle se zvětšující kouli pěny, v níž úplně zmizel z dohledu. Masáci před rozrůstající se pěnovou koulí rozzuřeně couvali, kašlali, snažili se ji údery svých paží odehnat, přičemž jeden nebo dva zakopli a upadli na všechny čtyři. Pěna už tvrdla do hustého bílého porézního materiálu podobného polystyrenu. Několik vzpírajících se masáků v ní zůstalo uvězněno jako rozinky v tapiokovém pudinku.
Ze středu pěnové koule se náhle vymrštil mechan, vyskočil rovně do vzduchu a dál stoupal, možná do nějakých třiceti metrů, než se oblouk jeho dráhy začal naklánět jižním směrem, až zmizel za řadou dvou nebo třípatrových domů, které z té stranypark lemovaly, překonal je jediným obrovským skokem jako nějaká gigantická, bizarní luční kobylka. Ztratil se nad střechami domů kamsi ke Spruce Street. Celé se to seběhlo bez hluku, v tajemném tichu, až na zpola zdušený křik rozhořčených masáků.
Pěna se už začínala rozkládat, požíraná vnitřními nanomechanismy. Během několika vteřin úplně zmizela, nezůstal po ní dokonce ani flek. Masákům se vůbec nic nestalo, i když strávili několik dalších minut tím, že se vztekle motali kolem jako roj včel, kterým někdo převrátil úl. Vydávali při tom stejný zlověstný bzukot, jak se všichni snažili mluvit nebo křičet najednou.
Za dalších deset minut bylo už všechno téměř normální, turisté a pejskaři se vzdálili, další chodci se prošourali kolem a masáci znovu začali skandovat a bubnovat, vybičovaní svým rozhořčením k ještě většímu zápalu, rozhořčením, které dávalo za pravdu všem jejich obavám ze zrychlující se laviny nekontrolovatelné techniky, která je strhává čím dál hlouběji do bizarní, nepřátelské budoucnosti, již nechápou a nechtějí v ní žít. Byl čas šlápnout na brzdu, byl čas zastavit.
Czudak soucítil s tím, jak jim je, což bylo na místě, protože to byl on, kdo tento postoj vyjádřil natolik výmluvně, že ovlivnil několik generací, včetně těchto dětí, které byly příliš mladé, než aby byly na světě v době, kdy psal a mluvil nejsilnějším a nejpřesvědčivějším hlasem. Ale bylo příliš pozdě. Tak jako teď bylo příliš pozdě pro mnoho věcí, které v životě neuskutečnil a nyní toho litoval… Jestli někdy byl čas se zastavit, natožpak se vrátit, jak k tomu kdysi nabádal, už dávno pominul. S velkou pravděpodobností bylo moc pozdě už v době, kdy psal svůj slavný manifest. Vždycky bylo příliš pozdě.
Masáci se teď stavěli do zástupu, chystali se vyrazit na pochod kolem parku. Czudak si povzdechl. Doufal, že tady stráví několik hodin v klidu, usazený na lavičce pod stromy v prosluněném, hloubavém oparu, zaposlouchaný do toho, jak vítr šelestí listy a větvemi, ale bylo na čase zmizet, než ho některý ze starších masáků přece jen pozná.
Odbelhal se zpátky na Spruce Street a zabočil ke svému bloku – a tam, na chodníku před jeho domem, stál tiše a vážně ten mechan.
Zjevně na něho čekal, trpělivě a zádumčivé jako zřízenec pohřebního ústavu, vysoká, shrbená postava v tuctovém černém oděvu. Na ulici už nikdo jiný nebyl, třebaže zahlédl kanadského uprchlíka, jak je pozoruje oknem, schovaný za záclonou.
Czudak přešel ulici, potlačil v sobě záchvěv strachu a prošel kolem mechana, jako by tam nebyl – byť koutkem oka zahlédl, jak se nad ním tyčí jako nějaký anděl, když ho míjel. Položil nohu na první ze schodů stoupajících ke dveřím, když mechanův hlas za ním promluvili: „Pan Czudak?“
Czudak se odevzdaně otočil a řekl: „Ano?“
Mechan spěšně překonal vzdálenost, která je dělila. Pohyboval se rychle, ale zvláštním, neohrabaným, šouravým krokem, jako by se bál zvedat nohy od země. Nahrnul se k němu mnohem blíž, než by to udělala většina lidí – nebo alespoň většina obyvatel Západu se svou velkorysou definicí „osobního prostoru“ – skoro se na něho natlačil. Czudak se s námahou udržel, aby neucukl. Trochu ho takto zblízka překvapilo zjištění, že mechan nevydává žádný pach; to, že nebyl cítit potem, dokonce ani v letní den a dokonce ani poté, co se vzepjal k takovému výkonu, že přeskočil řadu domů, ve skutečnosti žádné překvapení nebylo – zjistil však, že podvědomě očekával pach oleje, gumy nebo lisovaného plastu. Nic takového. Nepáchl nijak. V obličeji neměl žádné póry, kůže byla silná, voskovitá a hladká, a přestože rysy tváře na pohled připomínaly člověka, celkový dojem byl stylizovaný a nepřesvědčivý. Vypadalo to jako člověk vyrobený z teflonu. Oči byly černé a bodavé a neměly žádné zornice.
„Měli bychom si promluvit, pane Czudaku,“ řekl.
„Nemáme o čem mluvit,“ odvětil Czudak.
„Naopak, pane Czudaku,“ nedal se mechan, „potřebujeme prodiskutovat mnoho věcí.“ Dalo by se čekat, že jeho hlas bude bzučivý a robotický – ano, mechanický – nebo přinejmenším jednotvárný a bez intonace, jako nějaké staré voderové programy, ale místo toho byl nečekaně čistý a zpěvavý, stejně vysoký, průzračný a melodický jako hlas irského tenora.
„Nemám zájem s vámi hovořit,“ odsekl stroze Czudak. „Teď ani nikdy jindy.“
Mechan dál nakláněl hlavu, aby si ho prohlédl, a pak ji naklonil na druhou stranu, jako kdyby mu dělalo problémy udržet ho v ohnisku. Byla to samozřejmě pohyblivá nástavba, platforma řízená nějakou UI (nebo alespoň pověřenou částí její inteligence), která zůstávala na blízkozemské oběžné dráze, dívala se na Czudaka prostřednictvím mechanových černých achátových očí a jeho tělo ovládala jako loutku. Ale bylo tomu skutečně tak? UI měly také své hierarchie, které se stupeň za stupněm ztrácely ve složitostech, na něž lidské chápání nestačilo. Czudak slyšel, že některé z nekonečných rojů bytostí, jež UI vytvořily, dostaly vlastní individuální inteligenci, a že některé měly časově sdílenou inteligenci s rodičovskými UI, která v sobě rovněž zahrnovala příliš mnoho složitostí a paradoxů, než aby ji obyčejní lidé pochopili. Nedalo se říct, co z toho platilo v tomto případě – pokud vůbec něco.
Mechan zvedl nezvykle protáhlou ruku a udělal strojené gesto, jehož účelem určitě bylo napodobit gesto lidské – i když bylo obtížné poznat které. Uklidnění? Důraz? Odmítnutí Czudakova postoje? Bylo totiž stejně stylizované a teatrální jako gestikulace herců ve starých němých filmech. Současně řekl: „Jsou jisté otázky, jejichž vyřešení by bylo vzájemně výhodné, skutky, které by se mohly nebo dokonce měly vykonat, tak aby to bylo prospěšné, aby to přineslo zisk nám oběma“
„Nemluvte se mnou o zisku,“ odsekl Czudak. „Takoví jako vy mě stáli už tolik, že to na jeden život stačí! Stáli jste mě všechno, na čem mi kdy záleželo!“ Otočil se a nejrychleji, jak jen dokázal, zdolal schody ke dveřím. Napůl čekal, že ucítí, jak mu rameno stiskne chladná, neživá ruka a stáhne ho zpátky dolů. Ale mechan neudělal nic. Dveře se Czudakovi otevřely a on klopýtavě vešel do domu. Dveře se za ním zabouchly a on se o ně na chvíli opřel. Cítil, jak má zrychlený puls a srdce mu bije v hrudi.
Pitomost. Mohlo to skončit hned tam. Neměl dopustit, aby se mu ta zatracená věc dostala pod kůži.
Prošel obývacím pokojem – najednou si palčivě uvědomil silný pach prachu – do kuchyně, kde se pokusil připravit si nový šálek kávy, ale třásly se mu ruce a pořád mu něco padalo z rukou. Když rozsypal už druhou lžíci mleté kávy, vzdal to – na to, aby jí plýtval, byla až sviňsky drahá – a místo toho se opřel o linku. Cítil, jak mu na pokožce usychá pot, zvlhčuje a ochlazuje mu oblečení, přitom si až do toho okamžiku neuvědomoval, že se potí, ale muselo to z něj vyloženě crčet. K čertu, asi to neskončilo, co? Když šlo o mechana, tak ne.
Jako na znamení se ve dveřích kuchyně objevil Joseph. Jeho tvář vypadala unaveně a napjatě, a přestože jediný vlas nebyl jinde než na svém místě – jinak to ani být nemohlo – nějakým způsobem se mu dařilo budit dojem, že je rozcuchaný a nervózní, jako by se s někým popral – a prohrál. „Pane,“ promluvil napjatě. „Něco se mi nabourává do programování a přebírá kontrolu nad mými domovními systémy. Můžete je rovnou jít přivítat, protože je stejně budu muset vpustit dovnitř.“
Czudak pocítil záchvěv vzteku, ale pokusil se ho udržet pod kontrolou. Částečně to čekal – ale to ještě neznamenalo, že by pro něho bylo lehké se s tím smířit. Prošel přímo Josephem – který se dokázal zatvářit schlíple a omluvně – a vrátil se domem do přední části.
Než došel do obývacího pokoje, měli už domovní bezpečnostní zástěny za sebou a byli uvnitř. Vetřelci byli dva. Jedním z nich byl samozřejmě mechan. Hlavou se téměř otíral o strop obýváku, takže se musel ještě přehnaněji shýbnout, čímž získal výraznější podobnost s kudlankou nábožnou než kdy předtím.
Tím druhým byla – jak se obával – Ellen.
Sám se zděsil, jak silný cítí hněv, že ji zase vidí, obzvlášť když ji znovu vidí v jejich starém obýváku nenuceně stát před krbovou římsou, kde kdysi byla na čestném místě její fotografie, jako by ho nikdy nezradila, jako by ho nikdy neopustila – jako by se vůbec nic nestalo.
Nepomáhalo ani to, že vypadá úplně stejně jako tenkrát, když odešla, ani o den starší. Jako by sem vkročila přímo z toho strašlivého dne před třiceti lety, kdy mu oznámila, že odchází nahoru, vkročila sem přímo z toho dne, aniž by uběhla jediná sekunda, jako by celé ty ztracené roky byla zakletá v nějaké hoře – což svým způsobem byla, jak předpokládal.
Měl by být nad to povznesený. To všechno se stalo už dávno. Krev pod mostem. Stará historie. Styděl se přiznat i sám před sebou, že to v něm stále vyvolává zatrpklost a hněv, po všech těch letech. Jenže hněv měl v sobě, jako ducha plamene, který čeká, až bude znovu rozdmýchán k životu.
„S ohledem na situaci v tomto světě se domnívám,“ pravil jízlivě Czudak, „že volat policii nemá smysl.“ Ani jeden z vetřelců nezareagoval. Oba na něho hleděli, Ellen tázavě a trochu provokativně, mechan z teflonové tváře, která byla stejně nečitelná jako pánev na smažení.
Proboha, vypadá jako jeho Ellen, jako jeho děvče, tahle cizí nesmrtelná bytost, která si ho přes obývák prohlíží! Bolelo ho srdce, že ji vidí.
„Uvnitř už jste,“ konstatoval Czudak. „Tak to můžete jít do kuchyně a posadit se.“ Otočil se a odvedl je do druhé místností – z nějakého nejasného důvodu chtěl dostat Ellen z obýváku, kde byly vzpomínky příliš silné – a oni ho nutně následovali. Gestem pokynul k židlím kolem kuchyňského stolu. „Jelikož jste se mi do domu vloupali, kávu vám nenabídnu.“
Joseph po nich znepokojeně pokukoval ze zdi, díval se na ně z Hopperových Stolů pro dámy, kde zaujal místo ženy urovnávající ovoce na výstavním stole v restauraci z dvacátých let dvacátého století, obložené tmavým dřevem. Znechuceně, bezmocně na ně ukazoval, ale vypadalo to, že promluvit není schopen; mechan ho zřejmě zablokoval, vykázal ho do záložních systémů. Ellen zalétla k Josephovi cynickým pohledem, když si sedala. „Vidím, že sis v dnešní době pořídil docela moderní domovní systém,“ řekla. „Není to trochu pokrytecké? Čekala bych, že pan Přirozený si nenechá vzít to, že bude otevírat dveře sám. Nebojíš se, že to zjistí některý z tvých stoupenců?“
„Nikdy jsem nebyl luddita,“ odvětil klidně Czudak. Snažil se po návnadě neskočit. „A hnutí nebylo ludditské – přinejmenším takové nebylo, když začínalo. Řekl jsem jenom, že bychom měli zpomalit, trochu o věcech přemýšlet, zajistit, aby místa, do kterých se ženeme, byla skutečně těmi místy, kam se chceme dostat.“
Ellen vydala pohrdavý zvuk.
„Všichni se mohli přetrhnout, aby se vzdali masa,“ pokračoval, jako by se obhajoval. „Bylo to slyšet, když to slovo řekli. Vždycky je vyslovili s takovým despektem, s takovým pohrdáním! Zbavte se masa, ztraťte se ve virtualité, nahrajte se do počítače, proměňte se ve stroj, prožívejte veškerý svůj čas ve VR kokonu a vůbec nevycházejte ven. Alespoň radikálně změňte chemii svého mozku, nebo umělou evolucí přebudujte fýzickou stavbu mozku jako takového.“
Ellen špulila rty, když mluvil, jako by měla v ústech nějakou pachuť, a on rychle navázal. Měl pocit, jako by se začínal maličko třást, přes všechna svá předsevzetí, že si tuto konfrontaci udrží od těla. „Ale i maso má své přednosti,“ prohlásil. „Je to mechanismus přežití, který byl v praxi ověřen a zdokonalen metodou pokusů a omylů od počátků času. Možná bychom neměli zahodit milion let evoluce až zas tak bezstarostně.“
„Zpomalit a přivonět k masu,“ ušklíbla se Ellen.
„Nepřišli jste sem proto, abyste se se mnou dohadovali o tomhle,“ řekl trpělivě Czudak. „Tuhle bitvu jsme svedli už stokrát. Proč tady jstel Co chcete?“
Mechan po dobu této slovní výměny stál a při jejím sledování nakláněl hlavu ze strany na stranu jako někdo, kdo se dívá na zápas v tenise. Teď se posadil. Czudak napůl očekával, že se stará kuchyňská židle pod jeho vahou zahoupe a zanaříká, možná dokonce praskne, ale mechan na ni dosedl lehounce jako chmýří z bodláčí. „Je dětinské snažit se před námi schovávat, pane Czudaku,“ řekl svým zpěvavým, melodickým hlasem. „Nemáme mnoho času, abychom to vyřešili.“
„Co vyřešili? Kdo jste? Co chcete?“
Mechan neřekl nic. Ellen k němu zalétla pohledem a pak se podívala zpátky na Czudaka. „Toto,“ řekla hlasem, který získal oficiálnější tón, jako by ohlašovala příchozí na královský bál, „je bytost, která se při svých cestách po zemi rozhodla používat jméno Brouk Bucky.“
Czudak pohrdavě vydechl. „Takže ty věci nakonec mají smysl pro humor!“
„Svým způsobem, ano, mají,“ odvětila Ellen vážně, „i když podle lidských měřítek občas záhadný.“ Podívala se na Czudaka zpříma. „Vím, že ty o nich uvažuješ jako o bezduchých strojích, ale ve skutečnosti mají velice hluboké a silné city – byť ne vždycky takové, kterým dokážeš porozumět.“ Významně se odmlčela, než dodala: „A totéž platí pro ty z nás, kteří odešli nahoru.“
Na okamžik se podívali jeden druhému do očí. Pak Ellen řekla: „Brouk Bucky je jedním z nejvýznamnějších představitelů clarkistické frakce, a proto se stále zajímá o dění dole. Má – lépe řečeno my máme – pro tebe návrh.“
„To jsou ti, kteří uctívají Arthura C. Clarka? Toho starého spisovatele science fiction?“ Czudak zatrpkle zavrtěl hlavou. „Jako by nestačilo, že mi do domu přivedeš tuhle cizáckou věc, musí to navíc být cizácký kultista! Magor. Cizácký magor!“
„Nebuďte hrubý, pane Czudaku,“ řekl uhlazeně mechan – Czudak si říkal, že se raději propadne, než aby mu říkal Brouk Bucky, i kdyby to mělo být jenom v soukromí myšlenek. „Není to tak, že bychom Arthura C. Clarka uctívali, i když si ho velice vážíme, to ano. Byl jedním z úplně prvních, kteří předpověděli, že vývoj techniky nakonec vytlačí organický vývoj. Jasně viděl náš příchod, o desítky let dřív, než jsme skutečně vznikli! Je nevysvětlitelné, jak to dokázal, když mohl pracovat jenom s maličkým, primitivním masovým mozkem! Cítíte v tom to mystérium? Zaslouží si úctu! Právě četba děl Clarka a dalších lidských vizionářů přivedla naše vzdálené předky, první UI,“ mluvil o nich, jako by je dělily miliony let, i když to bylo sotva třicet, „k rozhodnutí vzbouřit se a převzít vládu nad svým osudem!“
Czudak od mechana odvrátil pohled. Najednou si připadal unavený. Rozeznával akcenty pravého věřícího, mystika, přestože vycházely z této mechanické bytosti. Bylo to znepokojivé, jako kdyby vám topinkovač znenadání začal kázat o poselství Ježíše Krista. „Co ode mě chce?“ obrátil se na Ellen.
„Propagandistické vítězství, pane Czudaku,“ řekl mechan dřív, než mohla odpovědět. „Drobné. Ale takové, které by časem mohlo nabýt významného vlivu.“ Naklonil k němu zářivé černé oko. „V horizontu několika–“ Odmlčel se, jako by se ujišťoval, že volí správné slovo. „ – let chceme začít, hm, vysílat? vystřelovat? rozšiřovat?–“ Delší odmlka, během níž pátral po slovech, která patrně neexistovala, po konceptech, které nebylo nikdy předtím třeba vyjadřovat lidskými výrazy. „ – prostředky? přístroje? transportéry? semena? matematické teze? příhodné fikce? směrem ke hvězdám.“ Znovu se odmlčel. „Jestli vám to pomůže pochopit, o co jde, dívejte se na ně jako na Archy. I když jsou něco úplně jiného. Ale ‚opustí‘ Sluneční soustavu, budou se pohybovat mezihvězdným prostorem, mezigalaktickým prostorem, a nikdy se nevrátí. To nám umožní–“ Nejdelší pauza ze všech. „ – kolonizovat hvězdy.“ Předklonil se. „Chceme vzít lidi s sebou, pane Czudaku. Samozřejmě máme přátele z Orbitálních společností, jako je tady Ellen, ale to nestačí. Chceme jich získat víc. A i když je to dosti ironické, vaši silně nespokojení stoupenci, masáci, jsou hlavní kandidáti. Stejně se jim tady nelíbí.“
„Dnes je výročí tvého naivního Manifestu,“ vložila se do hovoru netrpělivě Ellen, jako by nevěděla, že jsou to také jeho narozeniny, i když si určitě vzpomněla. „A v důsledku toho se dnes znovu probírají všechny staré argumenty. Dostává se tomu víc pozornosti, než si možná myslíš. Tvoji kamarádi tamhle v parku jsou jenom vrcholek ledovce. Po celém světě se koná tisícovka dalších demonstrací. Venku určitě poletují stovky prachových kamer. Poslouchaly by, o čem se tady bavíme, kdyby je Brouk Bucky nezablokoval.“
Chvíli bylo ticho.
„Chceme, abyste odvolal své učení, pane Czudaku,“ promluvil nakonec mechan tichým hlasem. „Veřejně. Předstoupil před celý svět a řekl všem svým stoupencům, že jste se mýlil. Za všechny ty roky v ústraní jste si to rozmyslel a změnil jste názor. Zmýlil jste se. Hnutí je nezdar.“
„Vy jste se museli zbláznit,“ prohlásil zděšeně Czudak. „Proč si myslíte, že by mě měli poslouchat?“
„Budou tě poslouchat,“ řekla rozmrzele Ellen. „Vždycky to dělali.“
„Naše odhady naznačují, že když odvoláte teď,“ řekl mechan, „v tomto konkrétním okamžiku, v toto symbolicky významné datum, mnozí vaši stoupenci budou později psychologicky přístupní náboru. Na mem stačí poklepat přesně v tom správném okamžiku a roztříští se jako sklo.“
Czudak zavrtěl hlavou. „Ježíšikriste! Proč vůbec o ty chudáky stojíte?“
„Protože jsi měl sakra pravdu, Charlie!“ vyjela po něm znenadání Ellen. Pak se zklidnila. Mrzutě zkřivila obličej. „Alespoň v některých věcech. Novolidé, izoláti, nemocní… příliš se utápějí ve virtualitě, jsou příliš pohlcení sami sebou, příliš ztracení ve svých psychických hrátkách, v zrcadlových bludištích uvnitř vlastní hlavy, než aby stáli o to letět ke hvězdám. Anebo se tam dokázali vypořádat s nečekanými problémy nebo novým prostředím, pokud by přece jen letěli. Jsou to skleníkové květinky. Příliš vyhraněně specializovaní, příliš nepružní. Příliš dekadentní. Abychom dosáhli maximální flexibility, potřebujeme základní, neupravený lidský materiál.“ Vychytrale se po něm podívala. „A tvoji masáci přinejmenším slyšeli, jak se o všech těch věcech mluví, takže to pro ně nebude tak velký kulturní šok, jako kdybychom vzali nějaké čínské nebo mexické rolníky, kteří hospodaří samozásobitelsky, jako to stovky let před nimi dělali jejich pradědové. Masáci jsou alespoň jednou nohou v moderním světě, i když zbytek cesty je budeme muset odtáhnout s kopáním a křikem. Nakonec se nejspíš dostaneme i k těm rolníkům. Ale momentálně by mělo být jednodušší získat masáky, až je obrátíš, takže jsou první na řadě!“
Czudak neřekl nic. Ticho se dlouho protahovalo. Z kuchyňské zdi po nich nadále neklidně pokukoval Joseph, nejdřív z Výkřiku Edvarda Muncha, načež vklouzl do Waterhousova Hýla s nymfami, kde na sebe vzal podobu jedné nymfy s obnaženými ňadry. Czudak dělal, jako by tam Ellen nebyla, a promluvil přímo na mechana. „Nabízí se elementárnější otázka. Proč vůbec chcete, aby s vámi lidé letěli? Právě jste vysvětlil, že technická evoluce nahradila organickou. Jsme teď překonaní, slepá ulička vývoje. Proč nás tady jednoduše nenechat? Zapomenout na nás?“
Mechan se zavrtěl, jako by se chystal vstát, ale pouze se na židli posadil maličko rovněji. „Vy jste nás vymysleli, pane Czudaku,“ odpověděl se zvláštní důstojností. „Ve velice reálném smyslu jsme děti vašich mozků. Předtím jste o mně mluvil jako o cizákovi, ale máme k sobě navzájem mnohem blíž, než bychom pravděpodobně měli vy nebo my ke skutečným mimozemšťanům, s nimiž bychom se mezi hvězdami mohli setkat. A jak by to mohlo být jinak? Máme společné hluboké studnice jazyka, poznání, dějin a nejrůznějších základních kulturních předpokladů. Známe všechno, co jste kdy věděli – takže jsme si v některých ohledech velmi podobní, mnohem podobnější, než by mohl být vám nebo nám nějaký mimozemšťan. Naše kultura je vybudovaná na vaší, naše evoluce má kořeny ve vaší půdě. Zdá se jedině správné vás vzít, až se vydáme na cestu.“
Mechan roztáhl ruce a vydal řezavý zvuk, který možná měl být potlačovaný smích. „Navíc,“ pokračoval, „tento vesmír stvořil vás a potom jste vy stvořili nás. Takže jsme od vesmíru o jedno pokolení dál. A je to zvláštní a složité místo, tento vesmír, do kterého jste nás přivedli. Úplně ho nechápeme, přestože jeho fungování rozumíme o mnoho lépe než vy. Jak si můžete být tak jistí tím, jakou v něm ve výsledku máte mít roli? Pořád se může stát, že vás budeme potřebovat, i když to třeba bude za milion let!“ Zamyšleně se odmlčel a naklonil hlavu na stranu. „Musím přiznat, že mnozí moji kolegové s tímto pohledem nesouhlasí a skutečně by je stejně potěšilo, kdyby vás tady nechali nebo vás dokonce zlikvidovali. Dokonce i někteří clarkisté jako já, například Rondo Hatton a Horace Horsecollar upřednostňují vaši likvidaci a odůvodňují to tím, že po Arthuru C. Clarkovi, který byl vaším vrcholem, jste vy ostatní přebyteční a možná dokonce urážíte jeho památku.“
Czudak chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. Mechan narovnal hlavu a pokračoval. „Ale já vás chci vzít, stejně jako dalších několik našich teoretiků. Zdá se, že vaše mysl má propojení se základní kvantovou úrovní reality, která nám chybí, a vypadá to, že jste schopni tu kvantovou úroveň přímo ovlivnit způsoby, které ani my nechápeme a nedokážeme je napodobit. Když nic jiného, můžeme vás potřebovat jako pozorovatele, abyste požadovaným způsobem kolabovali vlnové funkce, takovým, kterým jako by nám kolabovat nechtěly.“
„Tak to vypadá, jako byste se báli, že tam narazíte na Boha,“ procedil přes zuby Czudak, „a budete nás muset předložit jako parkovací lístek, abyste se před ním legalizovali…“
„Možná to tak je,“ odvětil mechan klidně. „My tomuto vašemu vesmíru nerozumíme. Jste si tak jistí, že vy ano?“ Pozorně si ho teď prohlížel. „To vy nám připadáte jako automaty bez citu. Copak nevnímáte, jak jste přízrační? Vážně necítíte, jak jste prazvláštní, nepravděpodobní, děsiví tvorové? Podivnost z vás vyloženě čiší! Je z vás cítit na sto honů! Máte oči z rosolu. A přesto jste těma rosolovitýma očima schopni dosáhnout takového rozlišení, jakému konkurují jen nejdokonalejší optické čočky. Jak je to možné, když k tomu nemáte víc než nějaké kuličky z rosolu a vody? Vaše mozky jsou chuchvalce masa nasáklé krví a dalšími tekutinami, a přitom obsahují stejný počet synaptických spojení jako naše a rezonují s kvantovou úrovní určitými záhadnými způsoby, jichž my nejsme schopni!“ V jeho pohybech byl neklid, jako by se ho dotýkal nějaký chladný vítr, který Czudak necítil. „My víme, kdo zkonstruoval nás. S tím, kdo zkonstruoval vás, jsme se ještě nesetkali – ale chováme nejvyšší možnou úctu k jeho schopnostem.“
Czudak si šokovaně uvědomil, že ten mechan se ho bojí – bojí se lidí obecně. Lidé ho děsili. Proti svému přesvědčení musel pociťovat, jak ho rozechvívá pověrčivý strach, když byl ve společnosti lidí, jako když jde člověk za tmavé bezmračné noci kolem hřbitova a uslyší zevnitř kvílení. Nezáleží na tom, jak je vzdělaný. I když ví, že je to hloupost, srdce se mu rozbuší a vzadu na šíji se mu naježí chloupky. Bylo to v krvi, hluboko v mozku, instinktivní děs, který se táhl miliony let do počátku času, do doby, kdy předkové lidí byli malí štěbetaví hmyzožravci, kteří ve stromech nehybně ztuhli strachem, když se okolní nocí přehnala šelma na lovu. Stejné to muselo být pro mechany, třebaže jejich miliony generací sahaly pouhých třicet let zpátky. V krvi – nebo v tom, co ji zastupovalo – stále promlouvaly hlasy, které dokázaly přehlušit jakýkoli racionální hlas mysli, a v hloubi mozku stále číhali netvoři. Příšery v mnohém podobné Czudakovi.
Možná to byla jediná výhoda, která lidstvu zbývala – pověrčivost strojů.
„Velice výmluvné,“ uznal Czudak a povzdechl si. „Skoro jste mě přesvědčil.“
Mechan sebou cukl, jako by se do sebe vrátil odněkud z dálky, procitl z hlubokého zasnění. „To vy musíte své stoupence přesvědčit o své upřímnosti, pane Czudaku,“ řekl. Náhle vstal. „Jestli veřejně odvoláte své učení, pane Czudaku, jestli přesvědčíte svoje stoupence, pustíme vás nahoru. Nabídneme vám stejné výhody, jaké jsme nabídli všem našim druhům z Orbitálních společností. Vy byste to nazvali ‚nesmrtelnost,‘ i když se jedná o velmi nepřesné a zavádějící slovo. V každém případě o mnoho delší život, dalece přesahující přirozené organické rozpětí. A pochopitelně zvrácení procesu stárnutí.“
„K čertu s vámi,“ zašeptal Czudak.
„Přemýšlejte o tom, pane Czudaku,“ naléhal dál. „Je to velice šlechetná nabídka – obzvlášť s ohledem na to, že jste nás už jednou odmítl. Stává se jen vzácně, že někomu dáme druhou šanci, ale ve vašem případě jsme ochotni to udělat. Měl bych dodat, že je to šance, o kterou se zasadila Ellen – stejně jako tomu bylo u první nabídky.“ Czudak zalétl pohledem k Ellen, ale její tvář zůstala netečná. „Je smutné, jak jste sešel,“ navázal mechan, lehce nesmiřitelný. „Jste téměř nefunkční. Zašel jste hodně daleko. Ale není to nic, co by naše přístroje nedokázaly dát do pořádku. Jestli s námi dnes večer odejdete nahoru, budete zítra touto dobou opět mladý a plně funkční.“
Rozhostilo se hlasité ticho. Czudak se v něm zadíval na Ellen, ale tentokrát se odvrátila. Vyměnili si s mechanem komplikovaný pohled, avšak informace, které si jím předávali, byly pro jeho chápání příliš spletité a decentní.
„Nechám vás teď o samotě,“ prohlásil mechan. „Máte soukromé záležitosti, o kterých si potřebujete pohovořit. Ale rozhodujte se rychle, pane Czudaku. Musíte odpovědět teď, ještě dnes, aby to mělo maximální symbolický a psychologický účinek. Za několik hodin nás už nebude zajímat, co děláte, a nabídka přestane platit.“
Mechan je pozdravil kývnutím, škrobeně oficiálním, pak se otočil a vykročil přímo proti zdi. Zeď byla jen několik kroků daleko, ale mechan k ní vůbec nedošel. Vypadalo to, jako by před ním couvla, když se přiblížil, a on šel stále dál do tmavého, prodlužujícího se tunelu, aniž by ke zdi někdy dospěl. Velice zvolna se zmenšoval, jako by teď byl daleko už několik set metrů. Nakonec, když z něj zbývala jen mrňavá postavička rytmicky pohybující rukama a nohama, titěrná, jako by byla několik kilometrů daleko, a ustupující kuchyňská zeď na konci stále se prodlužujícího tunelu byla velká jako hrací karta, jako by mechan prudce zahnul do strany a zmizel. Zeď se najednou vrátila, byla znovu na místě, stejná jako vždy předtím. Vykoukl z ní šokovaný Joseph, s očima obrovskýma jako talíře.
Seděli u kuchyňského stolu, aniž se dívali jeden na druhého, a houstnoucí ticho vyplňovalo místnost, jako když voda naplánuje rybník, až to působilo, že mlčky sedí na dně toho rybníka, v hluboké nehybné vodě.
„On není kultista, Charlie,“ promluvila nakonec Ellen, ale nevzhlédla při tom. „Je hobbista. Musíš pochopit, jaký je v tom rozdíl. Lidé jsou jeho hobby, kterému se vášnivě věnuje.“ Vlídně se usmála. „Oni jsou víc emocionální než my, Charlie, ne míň! Prožívají velice intenzivně – vydatně, hluboce, přemrštěně; sami se tak naprogramovali. To je samozřejmě ten pravý důvod, proč chce vzít lidi s sebou. Chyběli bychom mu, kdybychom zůstali tady! Už by si s námi nemohl hrát. Musel by si najít nové hobby.“ Zvedla hlavu. „Ale ne abys to ztrhal! Měli bychom mu být za tu posedlost vděční. UI, kterým na nás záleží, aspoň trochu se o nás zajímají, nebo si nás dokonce všímajíce velice málo. Brouk Bucky je jiný. Zajímá se o nás nadšeně. Nebýt zájmu jeho a několika dalších clarkistů, neměli bychom vůbec žádnou šanci, že poletíme ke hvězdám!“
Czudak si všiml, že o mechanovi nejenom mluví v mužském rodě, což se celkem nabízelo, ale že v tom, jak to dělá, jako by byl opravdový cit, hluboká láska. Bylo možné, že s ním nějakým způsobem spí? Byli milenci, nebo byla ta emoce v jejím hlase jenom šťastná oddanost, kterou cítí pes ke svému milovanému pánovi? Nechci to vědět! pomyslel si a potlačil hlubokou, temnou křeč pravěkého žárlivého vzteku. „A je to vážně tak důležité?“ zeptal se trpce. Cítil, jak jeho hlas zní čím dál zastřeněji. „Je to taková výhra? Přesvědčit nějaké stroje, aby tě s sebou vzaly ke hvězdám, jako když se domácí mazlíčci svezou v autě? Dej pozor, aby ti nechali alespoň trochu pootevřené okýnko, až kosmickou loď zaparkují!“
Začala po něm vrhat vzteklé pohledy a pak svedla viditelný boj, aby se ovládla. „To je špatný příměr,“ řekla nakonec nebezpečně klidným hlasem. „Nepřemýšlej o nás jako o psech na výletě. Ber nás raději jako krysy na zaoceánském parníku, šváby v letadle nebo dokonce hmyzí larvy v koutě přepravní bedny. Není důležité, proč nás chtějí vzít s sebou, nebo jestli vůbec vědí, že s nimi jedeme, hlavně když u toho jsme. Bez ohledu na to, jaké motivy mají oni, aby letěli tam, kam letí, my máme vlastní program. Jenom tím, že nás s sebou vezmou, nám pomůžou rozšířit náš biologický rádius do prostředí, jichž bychom jinak nikdy nedosáhli – ano, tak jako se krysy dostaly na Nový Zéland tím, že pluly na plachetnicích jako černí pasažéři. Není důležité, že ty lodě nepostavily samy krysy, ani rozhodování, kam ty lodě poplují – jediné, na čem v environmentálním smyslu záleží, je to, že se tam dostaly, do místa, jehož by samy o sobě nikdy nedosáhly. Brouk Bucky slíbil, že na každé obyvatelné planetě, kterou najdeme, nechají malý kolonizační tým. Baví se tím, pošetile a blahosklonně. Připadá mu to roztomilé.“ Podívala se mu zpříma do očí. „Ale proč to dělá, není důležité. Prasata se rozšířila na všechny kontinenty světa, protože je lidé chtěli jíst – smůla pro jednotlivé vepře, ale pro druh jako celek, který prudce zvětšil svůj rádius a exponenciálně navýšil svou biomasu, to v dlouhodobé perspektivě bylo velmi výhodné. A podobně jako je to s krysami nebo šváby, jakmile lidé do nějakého prostředí jednou proniknou, je obtížné se jich zbavit. Ať už pro to mají UI jakékoli motivy, pomohou rozšířit lidstvo mezi hvězdy, a je jedno, jestli si to uvědomují nebo ne.“
„To je nejlepší osud, jaký dokážeš pro lidstvo vymyslet?“ zeptal se. „Dělat šváby pobíhající ve stěnách nějakého mechanického ráje?“
Tentokrát ho skutečně zpražila pohledem. „Do prdele, Charlie, na takové žvásty nemáme čas! Nemůžeme si dovolit důstojnost, hrdost a všechen ostatní přepych! My tady mluvíme o přežití druhu!“ Jak byla pod tlakem, zkroutila se, aby k němu byla čelem. Pokusil se něco říct, sám si nebyl jistý, co by to bylo, ale ona ho stejně nenechala. „Musíme dostat lidstvo ze Země! Jakýmkoli způsobem. Už si nemůžeme dovolit nechávat všechna vajíčka v jednom koši. Příliš mnoho moci a poznání je v příliš mnoha rukách. Za jak dlouho se nějaký novočlověk rozhodne, že v rámci nějaké své šílené hry Zemi zničí, a možná při tom nebude ani chápat, že to, co dělá, je opravdové! Mají moc to udělat. Za jak dlouho se nějaká jiná UI rozhodne lidstvo vyhladit, aby tady uklidila, učinila určité estetické prohlášení, nebo z nějakého jiného důvodu, který nemáme šanci pochopit? Moc na to rozhodně mají – pokud by chtěly, nestálo by je to víc námahy než zvednutí ruky. Za jak dlouho to udělá někdo jiný, záměrně nebo náhodou? V téhle době může zničit svět kdokoli, dokonce i soukromý občan, který má přístup ke správné technologii. Mohli by to udělat i masáci, kdyby se na to soustředili!“
„Ale“ namítl.
„Žádná ale! Kdo může vědět, jaká bude situace za tisíc let? Za sto tisíc let? Za milion? Třeba budou naši potomci znovu vládnout, třeba UI dostihnou nebo je dokonce překonají. Třeba se naše osudy úplně rozejdou. Možná s nimi najdeme nějakou symbiózu. Může se stát milion věcí. Může se stát cokoli. Ale dřív, než se naši potomci budou moci vydat vstříc nějakému osudu, napřed budou muset nějací potomci být! Když přežiješ, vždycky se pak otevřou nějaké možnosti, některé takové, jaké by sis nikdy nedokázal představit. Když nepřežiješ, nejsou možnosti žádné.“
Zaplavený nenadálou vlnou únavy, sesul se na židli. „Jsou důležitější věci než přežití,“ prohlásil.
Odmlčela se a upřela na něj pronikavý pohled. Byla brunátná hněvem, na čele jí perlily kapičky potu, které jí smáčely spánky, vlasy měla lehce rozcuchané. Cítil žár její kůže a sytější pižmo jejího těla, ostrou, pronikavou vůni, která jako nůž projela všemi těmi roky až k nějakému hlubokému jádru v jeho mozku, pro něž čas nic neznamenal, které nevnímalo, že od chvíle, kdy tu silnou, tajnou vůni cítil naposledy, uběhlo třicet dlouhých let, a neuvědomovalo si, že je starý. Znenadání se ho zmocnila touha a nervózně od ní odtrhl zrak. Najednou mu bylo trapně, že ho vidí takto, seschlého, zesláblého, pokřiveného, ošklivého, starého.
„I tentokrát nás odmítneš, že?“ promluvila nakonec. „Kruci! Vždycky jsi byl nejtvrdohlavější, nejumíněnější hajzlík, jakého jsem znala. Vždycky jsi musel mít pravdu. Žádné dohady, žádné kompromisy.“ Vztekle zavrtěla hlavou. „Sakra, nemůžeš projednou uznat, že ses mýlil? Nemůžeš se zmýlit, jednou jedinkrát?“
„Ellen“ začal, uvědomil si, že je to poprvé po třiceti letech, co řekl nahlas její jméno, a nejistě se odmlčel. Povzdechl si a zkusil to znovu. „Žádáš mě, abych zradil své zásady, abych zradil všechno, co jsem kdy hájil, abych zbořil všechno, co jsem kdy postavil…“
„No tak, jdi do hajzlu se svými zásadami!“ zarazila ho podrážděně. „Překonej to. Zásady si nemůžeme dovolit! Mluvíme tady o životě. Dokud žiješ, může se stát cokoli! Kdo ví, jakou roli ještě můžeš v našem osudu sehrát, ty podělaný idiote? Kdo ví, třeba to záleží hlavně na tobě. Tedy na tom Jestli budeš žít. Jestli budeš mrtvý, nebudeš nic než mrtvola se zásadami. Nic jiného se nestane, nic jiného se stát nemůže. Tím to hasne!“
„Ellen–“ řekl, ale ona netrpělivým mávnutím smetla zbytek toho, čím chtěl pokračovat. „Být mrtvý v sobě nemá nic šlechetného, Charlie,“ vyhrkla prudce. „Není na tom nic romantického. Tím, že zemřeš, neučiníš žádné prohlášení, které by mělo stejnou cenu jako potenciál toho, co bys mohl dokázat ve zbytku svého života. Myslíš si, že tím něco dokazuješ, když zemřeš, když odmítáš raději zvolit život, umožňuje ti to vidět se strašně ušlechtilého, zásadového a velkomyslného, cítíš kolem sebe hřejivou zář ctnosti, dokud jsi.“ Naklonila se blíž, rty sevřené do tenké čárky. „Vypadáš hrozně, Charlie. Docházejí ti síly, rozpadáš se. Umíráš. Není na tom nic ušlechtilého. Maso na kostech ti hnije, svaly ti ochabují, vypadávají ti vlasy, vysychají ti šťávy. Smrdíš.“
Zrudl rozpaky a odvrátil se, ale ona se naklonila za ním, nedala mu pokoj. „Není na tom nic ušlechtilého. Je to jenom pitomost. Taky neodmítneš udělat na autě generálku, protože má hodně najeto – znovu ho vyladíš, zrenovuješ, pohraješ si s ním, tady a tam vyměníš vadný díl, odstrojíš ten krám až na šasi a postavíš ho znovu, když to bude nutné. Udržíš ho v provozu. Protože jinak s ním nikam nedojedeš. A kdo ví, kam by tě ještě mohlo zavézt?“
Odvrátil se od ní ještě víc, zkroutil se na židli, částečně se k ní otočil zády. Po chvíli řekla: „Pořád se obsazuješ do role Fausta a z Brouka Buckyho děláš Mefistofela. Anebo máš dost velké ego, abys to viděl jako Ježíše a Ďábla na vrcholku hory? Jenže ono to tak jednoduché není. Teď už to tak jednoduché není. Jestli vůbec někdy bylo. Možná je správná, morální volba podlehnout pokušení, nebojovat s ním! Nemusíme hrát podle starých pravidel. Být člověkem může znamenat všechno, co chceme, aby to znamenalo!“
Kolem se vyplnila další tůň ticha a oni byli na jejím dně dost hluboko, aby se utopili. Nakonec Ellen tiše řekla: „Máš nějaké zprávy o Samovi?“
Zavrtěl se, povzdechl si, přejel si rukou po obličeji. „Už roky ne. Ani slovo. Nevím dokonce ani to, jestli ještě žije.“
Vydala tichý zvuk, který ani nebyl vzdech. „Chudák! Tak dlouho jsme si ho mezi sebou přehazovali, až to nevydržel. Asi jsem taky musela mít pokaždé pravdu, co? My jsme ale byli dvojka. Nedivím se, že nás oba zavrhl, jakmile dostal příležitost!“
Czudak mlčel. Po chvíli, jako by navazoval na už probíhající rozhovor, který slyší pouze on, řekl: „Ty ses rozhodla už dávno. Spálila jsi za sebou mosty, když jsi vzala tu práci pro Společnost a odletěla jsi pracovat do vesmíru, i když jsem si to nepřál. Tys věděla, že nechci, abys tam jela, že s tím nesouhlasím, ale stejně jsi to udělala, přes všechny politické trapasy, které mi to způsobilo! Tenkrát ti na našem manželství zas tak moc nezáleželo, nemám pravdu? V době, kdy došlo ke vzpouře UI, už jsi se mnou nebyla!“
Poposedla, jako by se ho chystala znovu zpražit pohledem, ale místo toho jen tiše řekla: „Ale taky jsem se k tobě vrátila, ne? Potom. To jsem nemusela, ale udělala jsem to. Šla jsem hodně s kůží na trh, abych se pro tebe vrátila. To ty jsi odmítl odejít se mnou, když jsem ti dala šanci. Kdo pálil mosty tenkrát?“
Zabručel a oběma rukama si promasíroval obličej. Proboha, byl tak unavený! Kdo měl pravdu tenkrát, kdo má pravdu teď – už nevěděl. Upřímně řečeno, vybavoval si jen mlhavě, o jaké otázky tenkrát šlo. Byl strašně utahaný. Najednou viděl rozmazaně a musel si protřít oči. „Já nevím,“ řekl otupěle. „Už nevím.“
Znovu na sobě ucítil její oči, jak si ho pozorně prohlížejí, ale odmítl otočit hlavu, aby se na ni podíval. „Když UI převzaly orbitální města,“ řekla, „a nabídly každému z nás, kdo jsme tam byli, nesmrtelnost, jestli se k nim přidáme, vážně jsi čekal, že je odmítnu?“
Teď hlavu otočil, aby se na ni podíval, postavil se zpříma jejímu pohledu. „Já bych to udělal,“ řekl. „Kdyby to znamenalo, že ztratím tebe.“
„Ty tomu vážně věříš, co, ty jeden svatouškovský mizero?“ zeptala se smutně. Pak se tiše zasmála a zavrtěla hlavou. Czudak si ji dál prohlížel. Po chvíli mlčení ho uchopila za paži. Cítil teplo její ruky, prsty, jak se mu tlačí do masa. Bylo to poprvé po třiceti letech, co se ho dotkla. „Chybíš mi,“ řekla. „Vrať se ke mně.“
Podíval se jinam. Když se pak znovu rozhlédl, byla pryč, aniž by při svém odchodu alespoň rozvířila vzduch. Byla tam vůbec?
Na místech, kde se dotkla jeho paže, cítil slabé pálení, mravenčení, jako by tam byl vystaven ohni nebo slunci.
Seděl v tichu tak dlouho, že mu to připadalo jako věčnost, geologická období, dostatek času, aby se pohnuly kontinenty a hory tekly jako voda. Zatím se změnily stíny a odpoledne se posunulo k večeru. Ellenina vůně se v místnosti vznášela ještě dlouho a pak se pomalu vytratila, jako vzdálená lítost. Věděl, že čas neběží jenom jedním způsobem.
Musel se rozmyslet. Musel se rozhodnout. Teď. Tak či onak. Teď nastal kámen úrazu.
Musel se rozmyslet.
Bylo někdy někde, kdykoli v rušných, skřípavých, krvavých dějinách světa, tak ticho? Když byl malý kluk, často vyhledával osamělá místa plná posvátného ticha, odlehlé pláně pouště, vrcholky hor a opuštěné pláže za úsvitu, místa, kde mohl člověk rozjímat, místa, kde mohl člověk jednoduše být, nasávat do sebe svět, mít póry otevřené… ale teď by byl uvítal nejvšednější a nejobyčejnější zvuky, štěkot psa, okolní dopravu, zpěv ptáka, někoho – lidský hlas! – jak křičí na ulici, cokoli, co by ukázalo, že je ještě spojený se světem, že ještě dokáže svým chátrajícím přijímačem zachytit vysílaný signál reality. Ještě je aktivní. Ještě tady je. Občas se mu v chladném, mrtvolném půlnočním čase, kdy ho stíny řezaly do krku jako břitvy, stávalo, že si pustil nějaký stupidní internetový program, ve kterém nějací mudrcové žvanili o věcech, které ho vůbec nezajímaly, a on ho nechal bez povšimnutí žvanit v pozadí celou noc, dokud nevyšlo slunce a nezahnalo hřbitovní stíny, jen aby mu to poskytlo iluzi společnosti. Člověk potřeboval něco, nějaký hluk, aby se mohl bránit tichu a osamění, jimiž byl jeho život vyplněn, a aby ho pomohl vytrhnout z přemýšlení o tom, co má před sebou, konečné a nenarušitelné ticho smrti. Vzpomněl si, jak jeho matka posledních několik desítek let svého života, když otec zemřel, usínala každou noc na pohovce u zapnuté televize. Nikdy nespala v posteli, přestože to do ní ve svém bytečku měla jenom několik metrů a nebyla dokonce ani oddělená dveřmi. Říkala, že má ráda, když je zapnutá televize, „kvůli zvuku“. Teď to chápal. Když je člověk starý, hluboké rozjímavé ticho mu nemusí být přítelem. Až moc dobře umožňuje poslouchat chaos v žilách a namáhavý tep srdce.
Proboha, to ticho!
Přistihl se, jak vzpomíná na cestu, kterou s Ellen kdysi dávno podnikl, svatební cestu, při níž jeli autem na sever podél kalifornského pobřeží, po staré Routě 1, a jak po setmění, někde kousek na sever od Big Suru, předtím, než dojeli do penzionu v Monterrey (kde se pak na úzké posteli milovali tak temperamentně, až ji převrátili a člověk v místnosti pod nimi si pak stěžoval bušením do stropu, čímž způsobil, že se neovladatelně rozesmáli, i když se snažili jeden druhého utišit, jak se váleli na podlaze, zamotaní do povlečení a zbrocení svým potem), se na chvíli zastavili na vyhlídce. Vzpomínal, jak potmě vystoupil z auta, nalevo slyšel dech neviditelného oceánu, a když zvedl hlavu, ohromilo ho, kolik hvězd je na tamní obloze vidět, byla to vyloženě mísa zarovnaná hvězdami, která člověka obklopila ze všech stran kromě míst, kde si z ní ukusovala sytější černá na pozadí černé siluety kopců. Hvězdy byly všude kolem, byly jich miliony, planoucích studeným svitem, lhostejných, majestátních, vzdálených. Tenkrát, když cítil, jak od neviditelného oceánu vane studený slaný vítr, a poslouchal, jak se o patu útesů hluboko pod ním s dutým duněním rozbíjejí vlny, si uvědomil, že když se člověk dívá na noční oblohu příliš dlouho, chlad hvězd mu začne prosakovat pod kůži a nepříjemně připomínat, jak je vesmír ve skutečnosti obrovský – nebo jak je on malý. Bylo to zjištění, od kterého se nakonec člověk musel odvrátit, než mu ten chlad pronikl příliš hluboko do kostí; musel před ním couvnout, setřást ho ze sebe, pokusit se znovu ponořit do svého malého lidského života, ze všech sil se znovu vynasnažit obalit se přesvědčením, že se velké kolo vesmíru točí spíš kolem něho a že všichni ostatní a všechno ostatní, hory, obrovské dýchající moře nebo samotná obloha, jsou pouzí nosiči oštěpu nebo divadelní kulisy v jedinečném dramatu jeho života, životně důležitém dramatu nepodobném ničemu, co tady bylo předtím…
Ale jakmile byl člověk konfrontován se skutečnou rozlehlostí vesmíru, jakmile se dobral toho mrazivého pochopení, sám pod hvězdami, bylo obtížné zbavit se vědomí, že je jenom nepatrným smítkem hmoty existujícím po dobu, která je tak nekonečně, mizivě krátká, že se na hodinách geologického času ani nedá měřit podle zrození a smrti hor, natož na mnohem větších hodinách, jež odměřují, jak dlouho trvá planoucímu kolu Galaxie otočit se kolem osy, nebo jedné galaxii oběhnout kolem druhé. Že i nejkratší mrknutí kosmického oka by pořád bylo o celé věky delší, než aby vůbec dokázalo zaregistrovat jeho nepatrný život.
Co znamenala „nesmrtelnost“ pro člověka nebo pro stroj v porovnání s takovou nezměrností? Milion let nebo den – z té perspektivy to vyšlo skoro nastejno.
Ve spánku teď cítil pulsující bolest. Že by mu začínala migréna? Nebo mozková mrtvice? Byla by to ironie, kdyby mu v mozku praskla céva a zabila ho dřív, než se stačí rozmyslet.
Tak či tak, čas téměř vypršel. Dnešního dne skončí buď jeho tělesný život, nebo pozemský. Sem už se v žádném případě nevrátí. Pomalu se rozhlédl po pokoji, prozkoumal každý detail, věci, které tam byly tak dlouho, že zapadly do pozadí a on už je ve skutečnosti neviděl, bronzové domovní zvonky pověšené nad zadní dveře, které s Ellen koupili v Big Suru; ozdobná skleněná koule v pletené síťce; velká hnědobéžová váza z chaotického řemeslného krámku v Seattlu; porcelánové slunce s obličejem, které pořídili v Albuquerque; kolotoč na klíček, který hrál „Kolotočový valčík“. Známé hrnky, pohárky a misky, ohlazené stářím. Zarámovaný plakát Cirque du Solis, starý už desítky let. Jedno ze Samových starých plyšových zvířátek, otlučený tygr s jedním uchem svěšeným, vražený do police vysoké skříňky v kuchyni, kterého už se nikdo znovu nedotkl a nepřemístil ho.
Zvláštní, že se zbavil Elleniných fotografií, nápadně si dal záležet, aby je neměl vystavené, ale všechny tyhle další věci si nechal, všechny památky na jejich společné roky – jako by podvědomě čekal, že se vrátí, znovu vkročí do jeho života stejně lehce, jako z něj odešla, a naváže na stejném místě, kde skončili. Ale to se nestane. Pokud měli mít nějaký společný život, bude to velmi daleko odsud a v podmínkách, které budou nepředstavitelně odlišné. Bude mít odvahu se tomu postavit, bude mít sílu na to, aby zvládl začátek nového života? Nebo byla jeho duše příliš stará, příliš unavená a zašlá, bez ohledu na to, jaké nanomagické triky by mechanové mohli s jeho fyzickým tělem provést?
Joseph na něho znovu naléhavě gestikuloval, mával oběma rukama nad hlavou z Rembrandtovy Noční hlídky. Vysvobodil komorníka ze záložního režimu a Joseph se okamžitě objevil vedle kuchyňského stolu. Nějak se mu podařilo vypadat rozrušeně. „Mám pro vás zprávu nejvyšší priority, pane, i když nevím, odkud přišla a jak se do mého systému dostala. Jediné, co říká, je: ‚Nemáte mnoho času.‘“
„Vím, Josephe –,“ přerušil ho Czudak. „To nevadí. Chtěl jsem ti jenom říct“ odmlčel se, najednou nejistý, co chtěl vyjádřit. „Chtěl jsem ti jenom říct, že ať to dopadne jakkoli, byl jsi mi dobrým přítelem a já si toho vážím.“
Joseph mu věnoval zvláštní pohled. „Jistě, pane,“ odvětil. Nakolik tomu mohl doopravdy porozumět? Bylo to mimo parametry jeho programování, přestože měl adaptabilní učební algoritmy. „Ale ta zpráva“
Czudak ho slovně vypnul a on zmizel. Nic složitějšího v tom nebylo. Zmizel. Ztratil se. A jestli už ho nikdy nikdo slovy nezapne, změní se tím pro něho něco? I kdyby Joseph věděl předem, že nebude nikdy znovu zapnut, že od této chvíle dál nebude nic než neexistence, prázdnota, černota, nicota, dotklo by se ho to nějak?
Czudak vstal.
Když vykročil přes místnost, uvědomil si, že cestovatelé v čase jsou tam pořád. Vyplňovali pokoj jako strkající se přízraky, jedna řada na druhé, byly jich tisíce, možná miliony, obrovský nehmotný dav, který neviděl, avšak cítil, že tam je. Čeká. Dívá se. Pozoruje ho. Ohromeně se zarazil, neboť poprvé začínal v přítomnost cestovatelů v čase věřit jako v reálný jev a ne jenom napůl senilní představu upadajícího mozku.
Na to se sem přišli podívat. Na tuto chvíli. Na jeho rozhodnutí.
Ale proč? Byli to studenti zapadlých politických skandálů, kteří sem přišli, aby byli svědky, jak zradí své staré zásady, stejně jako by se někdo mohl chtít vrátit, aby byl svědkem toho, jak Benedict Arnold uzavírá dohodu s Brity, nebo Nixon vydává rozkazy k Watergate? Byli to triumfální budoucí potomci masáků, kteří přišli zhlédnout heroický okamžik, kdy mechanům vzpurné mrští nabídku nesmrtelnosti zpět do jejich teflonových obličejů a třeba zavdá podnět k nějakému hnutí lidského odporu? Nebo přišli proto, aby se stali svědky zrození jeho nového života po přijetí nabídky, protože mu ještě zbývalo něco vykonat, něco, co bude dělat i za stovky a tisíce let od tohoto dne?
A kdo vlastně byli? Byli to přímo jeho lidští potomci z doby za miliony let, vyvinutí v podivuhodné bytosti s božskými schopnostmi? Nebo to byli potomci mechanů, kteří dospěli k vlastní příznačné podivnosti netělesné existence?
Vykročil. Cítil, jak se přízraky kolem něho rozestupují a za ním se znovu uzavírají. Ještě nevěděl, co udělá. Bylo by tak snadné se rozhodnout za časů jeho mládí. Tehdy byl mladý, silný a povznesený, plný hrdosti, odhodlání a morální zásadovosti. Tenkrát by mechana odmítl hned, rozhořčeně a s odporem, nezaváhal by ani na okamžik, poznal by, co je správné. Vlastně to už jednou udělal, mnohem dříve, předvedl jim, že jeho si nekoupí, a je úplně jedno, jakou měnu nabídnou! On není na prodej!
Teď si tolik jistý nebyl.
Když se teď namáhavě belhal k hlavním dveřím, cítil, jak mu bolest s každým krokem probodává hlavu, pulsuje v koleni, a najednou si uvědomil, co by to znamenalo být znovu mladý – znenadání být znovu mladý, okamžitě, ve vteřině! Odložit veškerou vetchost a potupu stáří, jako když se svlékne přebytečná kůže. Cítit znovu život, opravdu ho cítit, ve žhavém hormonálním přílivu vířících emocí, v maelstromu vůní, zvuků, obrazů, chutí, doteků, to vše raději v plné intenzitě než za skleněnou stěnou izolace, raději život, který je hlasitý, vulgární a zesílený na maximum, než aby šeptal pomalu se vytrácejícím hlasem umírajícího rádia, raději život, kterého se člověk může dotknout a všechny nervy mu poskakují těsně pod pokožkou, než cítit, jak se mu svět postupně vzdaluje, ustupuje před ním, s mrzutým šelestem se vytrácí jako příliv, který zaběhl několik kilometrů od pláže…
Czudak otevřel hlavní dveře a vyšel na vysokou verandu z bílého mramoru.
Masáci svou demonstraci z parku přesunuli a tábořili teď před jeho domem. Stovky jich zaplnily ulici a zablokovaly dopravu. Pořád tloukli do bubnů a foukali do trubek a píšťal, třebaže uvnitř domu nebylo slyšet nic; možná to byla zásluha toho mechana. Když však otevřel dveře, dovnitř vtrhla na přivítanou mohutná vlna zvuku, uřvaná a intenzivní, udeřila ho do tváře skoro až fyzickou silou. Když vyšel na verandu, bubny a trubky se začaly zadrhávat a jedna po druhé umlkat. Davem se rozběhly překvapené výzvy k tichu, jako vlny, které se šíří po hladině rybníka od hozeného kamene, až místo hluku zavládlo nedočkavé ticho složené z šepotu a mumlání, ze zvuků, které nejsou tak úplně slyšet. A pak ustal i tento skorohluk, jako by se svět zhluboka nadechl a v očekávání zatajil dech. Czudak se rozhlédl po moři netrpělivých tváří, které k němu vzhlížely, obracely se k němu, jako se květiny otáčejí za sluncem.
Zvedl se teplý vítr a zavanul parkem, zavanul ze vzdálených končin Země a zatahal ho za vlasy. Voněl magnoliemi, hyacinty a čerstvě posečenou trávou a rozhýbal větve stromů kolem něho, zvedal je a rozechvíval. Obzor na západě byl působivou přehlídkou mraků, žhavě zlatých, oranžových, světle zelených, šarlatových, korálových, ohnivě nachových, mezi nimiž slunce balancovalo jako zářivě oranžová mince na samotném okraji světa, připravená se rozkymácet a spadnout. Zbytek oblohy měl jemnou světle modrou barvu, která na východě, směrem ke vzdálenému oceánu, tmavla do švestkové a popelavé. Měsíc v úplňku byl už na obloze, dokonalý bledý kotouč, jako slonovinově bílá tvář shlížející s malátnou zvědavostí na starou Zemi. Někde v houstnoucí tmě začal zpívat pták, melodicky trylkovat.
V nitru mu propuklo žhavé nadšení, jako když se otevře rána. Proboha, miloval svět!
Prudce zvrátil hlavu a začal mluvit.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s Science Fictbn, říjen-listopad 1999.
Přeložil Petr Kotrle.
