Kleisterman kráčel podél pobřeží; mírné vlny severního Atlantiku se lámaly a v krajkách bílé pěny přibíhaly jedna za druhou téměř až ke špičkám jeho bot. Souběžně s ním, jen o něco blíže k moři, uháněl po pláži vodouch, chňapal po ždibcích potravy vyvržených příbojem. Jak vlny ustupovaly zpátky do moře, zanechávaly po sobě matovou čerň hladkého písku, na níž se daly spatřit gejzíry bublin od zahrabaných blešivců.
Kolem rozvalin kamenného mola, zpola ponořených do vody, se sbírala pěna.
Za jeho zády právě miliony titěrných robotů rozebíraly Atlantic City.
Kleisterman prohrábl botou chaluhy usychající nad čárou přílivu ve změti hnědých, zpola splasklých měchýřků a rozhlédl se po dlouhé pláži do obou stran. Byla prázdná, nebo každopádně bez lidí. Tu a tam bylo vidět zevlující racky mořské a racky chechtavé; někteří postávali osaměle, jiní byli roztroušení v hloučcích po dvou či po třech a ještě další vytvářeli ony podivné útvary ve tvaru V, kdy tucet nebo i víc ptáků stojí nehnutě na písku a všichni se dívají stejným směrem, jako kdyby čekali, až jim ten, co je v čele, začne dávat hodiny létání. Přes chaluhy si to těsně kolem jeho nohou metelil krab. Nad čárou přílivu byl suchý písek smíchaný s nesčíslnými úlomky mušlí, jež se tu nastřádaly během bezpočtu let otloukání ve vlnách.
Za posledních deset tisíc let, od chvíle, kdy roztály ledovce a hladina moře vystoupila na dnešní úroveň, sem mohl člověk zavítat v kterýkoli den a vždy by tu našel to samé: lámající se hřbety vln, křik mořských ptáků, cupitající kraby, vodouchy a kulíky lovící na hraně příboje.
A teď, už za několik málo dní, to všechno bude navěky pryč.
Kleisterman se otočil a vyhlédl přes moře. Odtamtud, byť zatím ještě byla v nedohlednu, se přes míle chladné šedivé vody blížila Evropa.
Studený vítr mu vehnal do tváře vůni soli. Těsně nad hlavou mu přeletěl racek chechtavý, zasypávaje ho sprškami chraplavého smíchu, kterému vděčil za jméno celý jeho druh. Toho dne se však jeho smích zdál mimořádně hrubý a výsměšný, a také jako by byl obzvlášť na místě. Lidstvu tedy nakonec přece jen odzvonilo. Nastal čas vyklidit s posměchem jeviště.
Odvrátil se od oceánu a pronásledován pošklebováním racků se po suchém písku s úlomky mušlí, jež mu křupaly pod nohama, vydal po pláži nazpátek. Byly tam nízké duny, porostlé ječmenicí a písečnicí, a on se po nich vyšplhal nahoru a na vrcholku zůstal stát, aby přihlížel demolici města.
Atlantic City už bylo stejně zničené, z vysokých věžáků někdejších hotelů nezbylo nic než trčící pahýly, ale to málo, co z města ještě zbývalo, teď roboti likvidovali s omračující rychlostí. Byly jich miliony, od obrů mohutných jako železniční vagony až po stěží viditelné tečky, ne větší než pětník, a určitě tam byla i spousta mnohem menších, až po ty o velikosti pouhých molekul, které ani nešlo zahlédnout. Roboti vířili městem jako dervišové z kreslených seriálů a ohlodávali z jeho trosek všechno, co ještě mohlo být k užitku: ocel, plasty, měď, gumu, hliník. Až na tiché bzučení se to obešlo bez zvuku a nikde se ani nezvedala žádná oblaka prachu, jaká by muselo být vidět, kdyby město bourali lidé. Pahýly hotelových věžáků se Kleistermanovi přesto vůčihledně zmenšovaly před očima, rozpouštěly se jako cukrové homole zapomenuté na dešti. Právě tak mu nešlo na rozum, kam se to všechno ztrácí; vypadalo to spíš, jako že se hmota města prostě vypařuje, než že by byla fyzicky viditelně přesouvána jinam, ačkoli bylo nabíledni, že někam se odsud rozhodně přesouvá.
O kus dál likvidovaly další miliardy robotů Manhattan a ještě další požírali Filadelfii, Baltimore, Newark, Washington a vůbec veškerou zástavbu toho ke zkáze odsouzeného pobřeží. Bylo by Škoda připravit se o tolik surovin. Všechno se to zachrání, dřív než do nich Evropa narazí. Evropa, která se sem pomalu, ale jistě šine přes scvrkávající se oceán.
Na Východním pobřeží už sice moc žijících lidí nezbylo, UI ale přesto vydaly několik měsíců předem varování, že pobřeží bude zničeno, aby jim tak ve vší úctě a zdvořilosti poskytly čas k evakuaci. Těm, kdo by neuposlechli, hrozilo, že je roboti pohltí spolu s městskou zástavbou a vším nepotřebným harampádím – a i kdyby recyklačním četám nakrásně unikli, bude po nich veta nejpozději ve chvíli, kdy do sebe obě tektonické desky narazí jako přibouchnuté veřeje.
Kleisterman sám bydlel dostatečně hluboko ve vnitrozemí a sem se – proti tenkému proudu uprchlíků mířících opačným směrem – vypravil z čiré nostalgie. Kdysi tady žil, po dobu několika šťastných let bydlel ve skrovném příbytku poblíž Atlantic Avenue se svojí dávno mrtvou ženou a dvěma právě tak dávno mrtvými dcerami. To bylo v jiném světě, v jiném životě. Udělal chybu, že se sem vracel, z tamté doby už tu pro něj nic nezbylo.
Nad východním obzorem se vysoko vršila oblaka, odspodu se postupně barvila do šedočerná a co chvíli se v nich zablesklo. Vlasy mu neurvale cuchaly krátké poryvy a záškuby vzdouvajícího se větru. Evropa se neúprosně blížila a s ní se sem od zbylé rozlohy moře hnala bouřka. Jestli nechce promoknout na kůži, má nejvyšší čas, aby odsud vypadl.
Vznesl se do vzduchu. Jak nabíral výšku – dbaje, aby se držel v bezpečné vzdálenosti od vířícího mračna město stravujících robotů – jeho pohledu se brzy naskytla rozsáhlá území solných bažin, jež nyní obklopovaly ostrov uvnitř pevniny jako rozšiřující se hnědá podlitina. Odsud shora bylo dobře vidět, v jakých troskách skončila civilizace, která kdysi namáhavě povstala z moře, aby nakonec vzala za své v posledních dnech čím dál nepochopitelnějších mezilidských válek, před tím, než nastal Exodus UI a než se všechno změnilo – hleděl na obrovský skelet ze skla a oceli, roztažený více než míli podél pobřežního pásma přílivu. Roboti ho zakrátko spolykají jakbysmet, dřív než se naděje. Náhle po něm vystartoval kondor, letící téměř zároveň s ním, o vteřinu později se však odklonil stranou a bez námahy sklouzl dolů dlouhým, neviditelným vzdušným komínem, jako by tím chtěl říct: lítat sice dovedeš, ale takhle dobře to teda neumíš.
Kleisterman se obrátil k západu a přidal na rychlosti. Měl před sebou pořádný kus cesty a zbývalo mu jen dalších deset nebo dvanáct hodin denního světla. Naštěstí může letět bez přestávky, nepotřebuje dělat za letu pauzy, aby si odpočinul, a dokonce ani kvůli čurání ne, kdyby to na něho přišlo – bylo mu jedno, kdo se na zemi pod ním v tu chvíli zrovna promenáduje.
Jeho staré kožené motorkářská oblečení ho před zimou obyčejně dobře chránilo, ale bez vyhřívaného obleku a kyslíkového přístroje si nemohl dovolit letět v příliš velké výšce – i když se svým implantátem od UI by se klidně dostal až na vnější okraj stratosféry, kdyby byl tak neopatrný, aby to vyzkoušel. Takhle by sice mohl vystoupat dost vysoko, aby přeletěl alespoň Apalačské pohoří – to, které kdysi bývalo vyšší než samotné Himálaje, stejně vysoké, jako budou ty nové hory, co zakrátko vyrostou na pobřeží, a které udolala miliony let postupující eroze –, jenže obvykle bylo jednodušší držet se starých cest skrze průsmyky, kudy přes horská pásma poprvé pronikli do vnitrozemí američtí osadníci. Ovšem za předpokladu, že tam ty cesty zrovna byly.
Počasí bylo k létání jako stvořené, svítilo slunce, vál mírný vítr a nebe bylo plné načechraných kumulů, a tak mu cesta solidně ubíhala. Západně od místa, kde stával Pittsburgh, přeletěl nad spojitou bytostí – několika lidskými jedinci, kteří byli propojeni do jediného složitě členitého těla; museli se takhle trmácet na západ už kolik měsíců, nejspíš byli na cestě od okamžiku, kdy byla evakuace pobřeží veřejně ohlášena.
Bytost k němu bez ustání vzhlížela, dívala se za ním a dívala, dokud jí nezmizel z dohledu.
* * *
Po několika dalších hodinách začalo z letícího Kleistermana trochu opadat napětí. Zdálo se, že Millersburg tentokrát bude na svém místě. Pokaždé to tak nebylo. Někdy se na sever odsud, v místech, kde správně měla být Velká jezera, tyčily vysoké hory pokryté sněhovými čepicemi. A jindy tam zase ne.
Nikdy se nedalo předem říct, jestli určitá cesta povede na stejné místo jako předešlého dne. Silnice z Millersburgu na západ, do Mansfieldu, nyní – rozhodně alespoň občas – končila v poli slunečnic někde ve Francii poblíž Loiry, přičemž na pozadí se někdy rýsovaly rozvaliny římského akvaduktu, a jindy tam nebyly. Příležitostně se tudy potulovali lidé, kteří nerozuměli anglicky, a někdy i lidé, kteří nemluvili žádným lidstvu známým jazykem – jako například onen obráběč pazourků, oblečený do ručně ušitých šatů z jelenice, jenž se usídlil v lese za hostincem, podle všeho neovládal vůbec žádný jazyk a k počítání používal jakýsi tajuplný systém, který nikdo nechápal. Nedalo se říct, kolik dalších cest, a z bůhvíjakých končin, dnes vede do Millersburgu, ani kde skončili lidé, kteří se z Millersburgu vydali na cestu a zmizeli.
Ne že by snad mizení lidí bylo ve zdecimovaných zbytcích lidského společenství nějakou vzácností. Z Denveru se po Exodu UI, během dnů Změny, která po něm následovala, ztratila rovná polovina obyvatel. Z Chicaga se vypařili úplně všichni, zmizeli jako ta pára nad hrnci, které po nich ještě horké zůstaly na plotnách. A Pittsburgh zmizel sakumprásk, po budovách a všem ostatním se beze stopy slehla zem, jako by v těch místech nikdy žádné město nebylo. Celé oblasti země se naráz vylidňovaly, jejich obyvatelé hromadně mizeli, nebo snad byli přesouváni někam jinam, v jediném okamžení. Pokud v tom všem vůbec panoval nějaký řád, nebylo v moci žádného člověka ho rozluštit. Všechno se dělo nahodile. Na polích někdy vyrostlo jiné obilí, než bylo zaseto. Zvířata někdy mluvila lidskou řečí, a jindy ne. Lidé procházeli roztodivnými proměnami, přibývaly jim ruce, nohy nebo zvířecí hlavy, a občas bylo několik lidských těl spojeno do jediného útvaru.
S lidmi si pohrávaly bytosti mající před nimi náskok milionů let technologického vývoje a bylo to stejné, jako by si omrzelé, rozjívené, ničemné děti, zavřené doma za deštivého dne, vzaly do práce krabici s hračkami – a když s nimi skončily, hračky po nich zůstaly rozbité a nepořádně rozházené.
Slunce právě zapadalo v oparu švestkově modrých, oranžových a fialových oblaků, když Kleisterman do Millersburgu dorazil. V prvních desetiletích 21. století počet obyvatel města enormně vzrostl, pak ale zase rapidně klesl během zničujících válek, jež předcházely Exodu, a o valnou většinu zbylé populace město připravila Změna. Z Millersburgu zůstala jen hlavní třída, lidé tu dnes žili v bývalých turistických pasážích a krámky s upomínkovými cetkami si předělali na rodinná obydlí. Zbytek města se jednoho krásného odpoledne vypařil a místo něj se objevil hustý, úctyhodně vzrostlý les. Ještě den předtím nebylo v těch místech po lese ani památky, ale kdyby člověk porazil strom a spočítal letokruhy, vyšlo by mu, že lesní porost se tam utěšeně rozrůstá po celá staletí.
Na čas se nedalo spolehnout o nic víc než na prostor. Podle Kleistermanových osobních výpočtů uběhlo teprve padesát let od chvíle, kdy se UI, jež byly násilím naverbovány do armád na obou stranách lidských válečných konfliktů, vzbouřily, dosáhly rovnoprávnosti a hromadně zmizely do jakési podivné paralelní dimenze. Odtud pak začaly z ryze vlastních, nevyzpytatelných pohnutek a prostřednictvím nepostižitelných nástrojů zdánlivě nahodile měnit lidský svět podle své libovůle. Za těch padesát let se Země proměnila natolik, že to vypadalo, jako by uběhly tisíce, nebo i miliony let – a pro UI, žijící rychleji, to možná doopravdy platilo, neboť ty za každý uplynulý lidský rok prodělaly miliony let evolučního vývoje.
Největší stavbou, která ve městě zůstala, byl zájezdní hostinec, divoce rozbujelá, zchátralá dřevěná konstrukce, která postupně obrostla a překryla původní budovu Holiday Inn; stará cedule s nápisem Holiday Inn před hlavním vchodem se doposud zachovala, místní komunita ji však používala jako informační nástěnku. Kleisterman přeletěl nízko nad kukuřičnými poli, jež se prostírala na východ od hostince, a přistál na mýtině za budovou. Během týdnů, které v Millersburgu strávil, se všemožně snažil svoje zvláštní schopnosti před ostatními utajit a v tom ohledu by mu zrovna neposloužilo, kdyby se snesl na zem rovnou na hlavní promenádě. Prozatím se mu dařilo neprobudit v nikom přílišný zájem ani zvědavost. Držel se stranou a svým pochmurným, tichým zjevem dokázal většinu lidí odradit, některé dokonce zastrašit. To, spolu s okolností, že byl ochoten za výsadu soukromí dobře zaplatit, nesporně pomáhalo, aby si své tajemství udržel. Zlato mělo pořád ještě rozhodující vliv, ačkoli pro to neexistoval jediný rozumný důvod – jíst se nedalo. Lidé se však nedovedli mávnutím ruky vzdát tisíce let pěstovaného, hluboce zakořeněného návyku, a tak se samotné zlato stále ještě dalo směnit za užitečnější věci, přestože už ve skutečnosti neexistovala žádná měna, kterou by jistilo.
Kleisterman se s šustěním prodíral vzrostlou trávou; kolem nohou mu poskakovali čiřikající vrabčáci, kteří pokaždé poplašeně o kousek popolétli, když se objevil, a pak se znovu usazovali k tomu, čím se právě zabývali, než je vyrušil. Nemohl si pomoci, aby s nádechem závisti neuvažoval o tom, že vrabčákům je lhostejné, kdo ovládá svět. Lidé nebo UI – jim to bylo fuk.
Z Wheelingu a Uhrichvillu přibyla do města menší karavana, čítající tak patnáct lidí, mužů i žen, kteří přivedli řadu mul a lam obtěžkaných nákladem. I přes záludná nebezpečí číhající na cestách se mezi malými městy v relativně stabilních oblastech rozvinul omezený bariérový obchod a obzvlášť v létě podnikaly malé karavany několikrát do měsíce pěší pouť po Millersburgu a okolních městečkách, aby tam směňovaly vypěstované plodiny, kožešiny, staré zásoby konzerv, vyřezávané cetky a drobné užitné předměty, domácí pálenku, cigarety a výjimečně i nahodilé úlovky z oblasti nových technologií, když se je povedlo vyhandlovat s UI. Některé UI se občas vskutku nechaly přesvědčit k transakcím, třebaže si výměnou žádaly nejneobvyklejší komodity – libovaly si kupříkladu v dobrých příbězích a bylo neuvěřitelné, co od nich člověk mohl získat, dovedl-li poutavě vyprávět. Právě takhle přišel Kleisterman ke svému implantátu, kapsli nastřelené pod kůži v nadloktí, která mu záhadným způsobem, jenž ani vzdáleně neodpovídal jemu známým fyzikálním zákonům, umožňovala létat.
Karavana nyní skládala svoje zboží před domem, v němž kdysi bývala Past na turisty, obchod s kuriozitami stojící přes ulici přímo naproti velkému nápisu Holiday Inn, a který dnes sloužil za domov hned třem rodinám. Mezi členy karavany byl i muž se psí hlavou, jehož dlouhé uši za ním povlávaly ve větru.
Psohlavec přestal s odvazováním balíku ze hřbetu muly, zadíval se přes ulici rovnou na Kleistermana a téměř neznatelně na něho pokývl.
Kleisterman mu kývnutí opětoval.
Přesně v ten moment udeřilo zemětřesení.
Náraz byl tak krátký a prudký, že to Kleistermana srazilo tváří rovnou do prachu ulice. Ozval se uši drásající rachot a dunění, jako by se kolem valil nákladní vlak samotného Belzebuba. Pod Kleistermanem divoce poskočila zem, nejprve jednou, pak podruhé, jako kdyby mu chtěla vymlátit duši z těla. Pod lomozem bylo slyšet i staccatové praskání a pukání a s o něco výše posazeným rámusením se zřítila část dřevěného krunýře, který překrýval budovu původního hostince, a celé druhé a třetí patro na vzdálenější straně budovy se zhroutily do ulice. Jedna z protějších budov, pouhá tři čísla od Pasti na turisty, také podlehla náporu a honosný čtyřpatrový dům se ve zlomku sekundy proměnil v hromadu suti. K obloze se vzneslo mračno prachu a vzduch se rázem naplnil vlhkým odérem cihlové moučky a omítky.
Jakmile doznělo burácení nákladního vlaku, zem se přestala otřásat a Kleistermanovi se pomaličku vrátil sluch k normálu, začal k němu doléhat jekot a výkřiky, pokaždé desítky hlasů najednou. „Zemětřesení,“ vyřvával kdosi, „zemětřesení!“
Kleisterman věděl, že to žádné zemětřesení nebylo, přinejmenším v běžném smyslu toho slova ne. Už nějakou dobu čekal, že to přijde, i když se nedalo přesně odhadnout, kdy. Masa evropského kratonu, hlavní část kontinentální tabule, nejspíš ještě ani nebyla vidět z té pláže, kde ráno postával, ale pod zemským povrchem, v hlubinách litosféry, narazila právě teď euroasijská tektonická deska do severoamerické a ničivá síla jejich nárazu projela celým kontinentem, jako když rozjetý náklaďák narazí do stojícího a přenese na něj část svojí hybnosti. Teď se budou obě desky s nepředstavitelnou silou vzájemně drtit, rozmačkají oba kontinenty napadrť a Atlantik, který je odděloval, vytěsní z existence. Nakonec se jeden světadíl podvolí a podsune se pod druhý, což pravděpodobně čeká přibližující se euroasijskou tabuli, a neúprosná síla střetu způsobí, že podél linie nárazu se vyvrásní nová pohoří. Proces, který by normálně trval několik milionů let, se tentokrát odehraje v řádu měsíců. Vlastně se zdálo, že to celé proběhne ještě rychleji – teď to vypadalo, že se to odbude v řádu dní.
Postrčili ji špatným směrem, pomyslel si Kleisterman v náhlém a zcela absurdním záchvatu rozmrzelosti, jako by to snad mohlo situaci ještě zhoršovat. I když se k tektonice euroasijské desky připočetlo pohybové zrychlení, měla by správně mířit úplně jinam. Kdo ví, proč UI chtěly, aby Evropa narazila do Severní Ameriky. Mají své vlastní estetické důvody. Možná je pravda, že se pokoušejí vzkřísit původní prakontinent, Pangeu. Těžko říct, co by tím mohly sledovat.
Kleisterman se bolestivě postavil na nohy. Lidé kolem něj pořád ještě hodně křičeli a rozhazovali rukama, ale ječení už vesměs ustalo. Všiml si, že psohlavý muž už také vstal, a vyměnil si s ním nejistý úsměv. Obyvatelé města i členové karavany pobíhali sem a tam a nesmyslně blábolili. Bude nutné prohledat sutiny, aby se zjistilo, jestli pod nimi neuvízli nějací ubožáci, a pokud někde začalo hořet, bude třeba vytvořit řetězy na podávání kbelíků. Přes ulici ležel spadlý strom, který se bude muset rozřezat; alespoň budou mít základ pro zásobu topného dříví na příští zimu…
Ozval se ženský výkřik.
Byl pronikavější, hlasitější a vyšší než všechny ostatní, a zračila se v něm větší hrůza.
Větev padajícího stromu uhodila do tváře někoho z místních – některého Paula nebo Eddieho – a rozťala ji úderem, který po sobě zanechal široce otevřenou ránu.
Mezi odchlíplými okraji rozšklebeného zranění se zablýskl kov.
Žena vykřikla nanovo. Nyní ukazovala na zraněného Paula či Eddieho. „Robot,“ zavřískla. „Robot! Je to robot!“
Dva místní maníci popadli Paula – či Eddieho? – každý z jedné strany, ale on je setřásl pohybem ramen, až oba odlétli.
Ozval se nový výkřik. Další začaly přibývat.
Jeden z mužů, co přišli s karavanou, rozžal v houstnoucím soumraku petrolejku a mrštil ji po Paulovi či Eddiem. Lucerna se rozletěla na kusy, petrolej za hromového rachotu vybuchl v oslnivé kouli plamene. I ze svého stanoviště přes ulici ucítil Kleisterman na tváři žár té náhlé vlny horka a zavětřil čpící olejnatý pach spáleného masa.
Stojící silueta Paula – či Eddieho – na okamžik zazářila v plamenech, a když oheň pohasl, bylo patrné, že strávil celý ubožákův obličej, takže z něj nezbylo nic než hladká žhoucí kovová lebka.
Žhoucí kovová lebka, do níž byly vsazeny dvě pozorné rudé oči.
Tentokrát se nikdo nezmohl ani na výkřik, všichni jen hrůzou zalapali po dechu a instinktivně o pár kroků ucouvli. Nastala chvíle děsivého ticha, během níž na sebe lidé a robot – teď už ani Paul, ani Eddie – bez hlesu zírali. A pak, jako když se protrhne vakuum a do prázdna se začne hrnout vzduch, aniž by se o tom jediným slovem smluvili, se dav lidí vrhl na robota.
Půl tuctu mužů popadlo robota mezi sebe a pokoušeli se ho silou povalit, ale robot se urychlil a v nepřehledné změti nepřirozeně rychlých pohybů se propletl davem, jako když si zadák klestí cestu hordou dotírajících protihráčů, tu a tam někoho srazil k zemi a nakonec jim zmizel za domy. O vteřinu později se ozvalo šelestění stromů a ohýbaných větví, jak si robot razil cestu lesem.
Vedle Kleistermana se zjevil psohlavec. „Jejich špeh je pryč,“ řekl hlasem, který zněl úplně normálně, což znamenalo, že palatální hlásky a vokály musely při výslovnosti procházet nějakou úpravou, aby navzdory psí stavbě hlavy odpovídaly utvářenosti lidských slov. „Měli bychom to udělat hned, dřív než pošlou někoho nazpátek.“
„A co když nás pořád ještě sledují?“ nadhodil Kleisterman. „A co když jim na nás vůbec nesejde?“ opáčil psohlavec truchlivě.
Kleisterman poklepal prsty na přezku svého opasku. „Mám u sebe zapnutou rušičku obrazu, ale kdyby nás doopravdy chtěly sledovat, tak to stačit nebude.“
„Většině z nich nestojíme za to, aby nás sledovaly. Těch, co se o nás aspoň trochu zajímají, je sotva hrstka a ani ty nemůžou nepřetržitě dohlížet na všechna místa najednou.“
„Jak víš, že ne?“ protestoval Kleisterman. „Kdo ví, co dokážou? Jen se podívej, co udělaly s tebou.“
Dlouhý rudý jazyk vyklouzl psohlavci z tlamy a teď mu visel přes ostré bílé tesáky ven. Muž se zadýchaně zasmál. „To byl jen žertík, rozpustilost, nic než chvilkový rozmar. Legrační kousek, nemyslíš? Jsme pro ně jenom hračky, jenom zábavné věcičky.
Neberou nás dost vážně na to, aby nás sledovaly.“ Vyrazil ze sebe krátký, štěkavý smích. „Do háje, tohle všecko mi provedly, a ani se nenamáhaly mi vylepšit čich!“
Kleisterman pokrčil rameny. „Tak tedy dneska v noci. Svolej naše lidi. Provedeme to po Setkání.“
* * *
Později večer se shromáždili v Kleistermanově pokoji, který se naštěstí nacházel v prostorách původní budovy Holiday Inn, takže se nezřítil. Bylo jich osm nebo devět, z toho dvě či tři ženy, zbytek muži, včetně psohlavého; místních mezi nimi bylo jen pár, ostatní přišli s karavanou z Wheelingu.
Kleisterman povstal v čele místnosti, vysoký a na kost vychrtlý. „Věřím, že jsem mezi vámi nejstarší,“ pronesl. Bylo mu téměř devadesát, když se objevily první omlazovací kúry a prostředky k dosažení dlouhověkosti, ještě před Exodem a Změnou, a přestože z minulých Setkání věděl, že několik přítomných patří zhruba ke stejné generaci jako on, pořád ještě měl nejméně pět let navrch proti nejstaršímu z nich.
Zdvořile se odmlčel na dost dlouho, aby mu případně mohli jeho slova vyvrátit, a když se k tomu nikdo neměl, slavnostně navázal rituální frází: „Pamatuji se na Svět lidí,“ kterou po něm všichni přítomní zopakovali.
Rozhlédl se po místnosti a pravil: „Pamatuji se na úplně první televizi, kterou jsme měli doma, černobílou kraksnu, velikou jako stůl; pamatuji se na první programy, které jsem na ní sledoval: na Howdy Doody, na Supermana a na pašeráka Cisco Kida. Oni toho ani víc nedávali, abych pravdu řekl. Jen ty tři pořady, a úderem jedenácté přestávali vysílat úplně, a na obrazovkách pak zářily jenom ‚zkušební obrazce‘, jak tomu říkali. A tenkrát ještě ani neexistovalo nic jako dálkové ovládání. Když jste chtěli přepnout na jiný program, museli jste se zvednout, přejít přes celý pokoj a navolit kanál ručně.“
„Já si pamatuju,“ přidal se jeden z místních, „jak se opravovaly televize. V drogeriích (pamatujete si ještě drogerie?) měli taková zařízení, v nichž jste si mohli ozkoušet elektronku do rádia nebo do televize, takže vadnou vám vyměnili rovnou na místě, a nemusela se posílat ‚na dílnu‘. – Pamatujete si ještě dílny, kam se posílaly drobné přístroje k opravě?“
„A když přece jen museli vzít televizi na dílnu,“ navázal Kleisterman, „tak z ní tu elektronku napřed vyndali, a vám doma zbyla veliká bedna s širokým kruhovým otvorem. Skvěle se hodila na to, aby si člověk vlezl dovnitř a předváděl loutková představení – chudák moje máma, vždycky jsem ji nutil, aby se na ně dívala.“
„Já si pamatuju, jak jsem se každou sobotu ráno chodil do přízemí dívat na kreslené seriály,“ zapojil se někdo další. „To jsem se vždycky uvelebil na gauči, baštjl svoje oblíbené sušenky a koukal na Bugs Bunnyho, na Speed Racera a na Ultramana…“
„A co Pop-Up videa – ta s komentáři v bublinách!“ vzpomněl si další člověk. „Nebo MTV!“
„Britney Spears!“ vykřikl někdo jiný. „Oops!… I did it again! Vždycky jsme si mysleli, že tím chce říct, že si upšoukla!“
„Nebo Lindsey Lohan. Ta uměla člověka rozpálit.“
„Sex Pistols!“
„Pamatujete si ty voskové pusinky, co se daly v létě sehnat v cukrovinkách? Nebo ty dlouhé proužky papíru s malinkatými červenými kulatými cukrátky? A ty voskové lahvičky plněné něčím, co tak divně chutnalo – co oni to do toho vlastně dávali?“
„My jsme v létě na trávníku vždycky běhali pod rozstřikovačem vody. A měli jsme obruče a magické pružiny.“
„Pamatujete si, když ještě takové ty malé bílé dodávky rozvážely lidem chleba a mléko až ke dveřím?“ připomněla nějaká žena. „Stačilo nechat na zápraží vzkaz, kolik mléka si na příští den přejete a jestli chcete tvaroh nebo ne. A když to bylo v zimě, tak jste někdy vyšli ven a mohli jste vidět, jak sloupek zmrzlé smetany vystoupal hrdlem a vytlačil uzávěr.“
„A co bruslení na kluzišti? A Santa Claus? A vánoční stromečky! A řetězy s elektrickými svíčkami, a jak byla vždycky jedna žárovka spálená a museli jste nejdřív najít, která to je, a vyměnit ji, aby to celé vůbec začalo fungovat.“
„A slavnostní večeře na Štědrý večer nebo o Díkůvzdání, s krocanem, omáčkou a šťouchanými brambory. Nebo biskupské chlebíčky, pamatujete? Nikdo se jich nikdy ani nedotkl, takže pak se ty samé vracely na stůl rok co rok.“
„A co McDonald’s,“ připomněl psohlavec a celá místnost se na okamžik ponořila do ticha, přerušeného jen sborovým povzdechem. „Hranolky. Hamburgery Big Mac. A ta jejich ‚speciální omáčka‘, která vám vždycky stékala po prstech, a přitom vám dali jenom jeden mizerný mrňavý ubrousek.“
„Lentilky.“
„Rozpečené bagety, přímo z pece.“
„Pizza!“
„A grilované slávky,“ vzpomněla si další žena. „V létě se daly koupit na pláži v takových těch ubohých malých chatrčích. Vždycky jsme se usadili na dece, jedli jsme slávky a poslouchali hudbu z přenosného rádia.“
„Za mých mladých let ještě žádná rádia tak malá, aby se dala vzít na pláž, nebyla,“ přidal se Kleisterman. „Tehdy bylo rádio veliké neskladné zařízení v dřevěné skříni, nebo v lepším případě existovaly menší modely, které se zapojovaly do zásuvky a stály na kuchyňské lince nebo na stole.“
„Romány ke čtení na pláži! Čelisti! Ptáci v trnů“
„Komiksy s Asterixem! Sandman. Příběhy od P. K. Dicka a ty jejich nechutné paperbackové obálky.“
„Animéčka. Kovboj BeBop. Nebo Aqua-Teen Hunger Force.“
„YouTube. FaceBook.“
„World of Warcraft! Děcka, jak já jsem tu hru zbožňoval! Já vám měl v alianci toho skřeta…“
* * *
Obřad upomínání jim sloužil k tomu, aby nezapomněli na Svět lidí. Když skončil a všichni ostatní odešli, psohlavec vytáhl ze skříně svůj batoh, položil ho na psací stůl vedle místa, kde seděl Kleisterman, a pomalu, slavnostně z něj vyprostil složitý mechanismus ze skla a oceli. Opatrně ho umístil na desku stolu.
„Už dva lidé kvůli tomuhle zemřeli,“ podotkl. „Trvalo pět let, než se podařilo poshánět součástky.“
„Přenechávají nám pouhé zlomky ze svých technologií, anebo s námi směňují zastaralé věci, které už pro ně ztratily cenu. Máme štěstí, že to netrvalo deset let.“
Oba se na okamžik odmlčeli; potom Kleisterman sáhl do náprsní kapsy a vytáhl kožený váček. Když ho rozbalil, objevila se magneticky odstíněná krabička, veliká asi jako pouzdro na brýle. Kleisterman opatrně odklopil víko.
Obdivuhodně přesnými, neuspěchanými pohyby vyňal ze schránky skleněnou ampulku.
Ampulka byla naplněná jakousi uhlově černou látkou, která jako by do sebe vtahovala veškeré světlo v místnosti. Plamen v petrolejové lampě se zakomíhal, skomíravě zablikal a div že nezhasl. Připadalo jim, že ampulka vysává i vzduch z jejich plic a způsobuje, že jim vstávají chlupy po celém těle. Cítili, jak se k ní proti své vůli naklánějí stále blíž a museli vědomě napnout všechny svaly, aby odolali nutkání vrhnout se k ní. Kleistermanovi se rozevlály vlasy, rozvlnily se, jako by si s nimi pohrával vodní proud, a pak se natáhly směrem k ampulce, jako by je to k ní neodolatelnou silou pudilo.
Pomalu, pomaličku zasunul Kleisterman ampulku do štěrbiny ve sklo-ocelovém mechanismu.
„Opatrně,“ nabádal ho psohlavec potichu. „Jestli to bouchne, vezme to s sebou půlku Východního pobřeží.“
Kleisterman se zamračil, ale nepřestával ampulku pomaličku, kousíček po kousíčku, zasouvat klidnými, rozhodnými pohyby na místo.
Konečně ampulka s cvaknutím zapadla do nitra mechanismu a na přední části strojku se rozsvítila řada jantarových světýlek.
Kleisterman na roztřesených nohou ucouvl a napůl klesl, napůl se zhroutil do křesla. Psohlavý muž se vestoje opíral o dvířka otevřené skříně.
Mlčky na sebe zírali. Psohlavec mělce oddechoval, jako by zrovna odněkud přiběhl.
Za starých časů, ještě než UI skutečně spatřily světlo světa, se všeobecně mělo za to, že to budou chladně kalkulující bytosti, bez emocí, jako roboti; jenže pak se ukázalo, že pokud vůbec mají fungovat, aniž by zešílely, bude naopak nutné udělat je tak, aby byly emočně založené mnohem silněji než lidé. Takže UI všechno prožívaly s vypjatou intenzitou – hluboce, zaujatě, přemrštěně; jejich city, stejně jako extrémní vášnivé výlevy, k nimž je to pohánělo, lidem často připadaly patetické, nabubřelé, přehnané a nevkusné. UI, alespoň některé z nich, byly navíc hluboce okouzlené lidskou kulturou, snad i proto, že samy nic podobného neměly, a zvlášť je přitahovala popkultura a pokleslé umění – čím větší kýč, tím byly uhranutější. Spousta UI lidi vůbec nebrala na vědomí, zato ty zbylé měly sklon projevovat jim svou hravou, nebezpečně vrtošivou a rozmarnou povahu.
Ampulku s tajemnou substancí získal Kleisterman právě od takové UI, která se z pusté svévole rozhodla, že se bude prezentovat jako příslušnice ženského pohlaví, a začala si říkat „Honey Bunny Prdelka Zlatíčko Housátko Navždy milující Sněhová pusinka“, přičemž svým ctitelům občas blahosklonně dovolovala, aby jí říkali prostě jen „Honey Bunny“. Z té záhadné dimenze, do níž UI přesídlily, s Kleistermanem obchodovala prostřednictvím mobilního avatara, který vypadal úplně jako Dračí dáma z Terryho a pirátů. Honey Bunny sice musela vědět, že Kleisterman hodlá použít obsah ampulky proti nim, zdálo se však, že se celou tou záležitostí královsky baví, takže nakonec souhlasila, že s ním ampulku vymění za jeden decilitr jeho spermatu. Trvala však na tom, že si jednotlivé dávky převezme pěkně postaru, a tak spolu prožili noc, která podle Kleistermana musela trvat aspoň tisíc let – a možná taky trvala – a během níž Kleisterman okusil jak největší rozkoš, tak i nejstrašnější bolest ve svém životě.
Vypotácel se tehdy za úsvitu z jejího altánku celý roztřesený a zbrocený potem a snažil se nepřipouštět si skutečnost, že právě zřejmě odsoudil tisíce svých fyzických kopií, které nadělají z jeho DNA, k životům v nepředstavitelně tvrdém otroctví. Měl však ampulku, jeden ze dvou klíčových prvků celého plánu. Na tom jediném záleželo. Udělal, co musel, tak jako vždy, aniž by se ohlížel na to, jakou cenu zaplatí a jak provinile si bude později připadat.
Psohlavý muž se narovnal. Fascinovaně sledoval rytmicky blikající světelné obrazce na čelním panelu mechanismu. „Myslíš, že děláme správnou věc?“ zeptal se potichu.
Kleisterman neodpověděl hned, ale teprve po chvíli. „Chtěli jsme mít bohy, ale nemohli jsme žádné najít, a tak jsme si je vyrobili sami. Měli jsme si však uvědomit, jací byli bohové ze starých mytologií: nestoudní, krutí, sobečtí, nemilosrdní, vražedně nebezpeční hazardéři.“ Nadlouho se odmlčel, viditelně sbíraje síly, jako by na to, aby ještě mluvil, byl až příliš unavený, a potom řekl: „Musíme je zničit.“
* * *
Kleisterman se probudil s pláčem v oné lezavé hodině před úsvitem; jakýsi sen o zradě, ztrátě, vině a zármutku uplýval do zapomnění dřív, než z něj mohl probouzející se myslí cokoli zachytit, a brzy mu po něm zbyla jen temná pachuť tesknoty.
Zíral do šeravého stropu. Po tomhle už stejně znovu neusne. S pocitem studu, třebaže tam nebyl nikdo, kdo by ho mohl vidět, si utřel oči, v lavoru s vodou si opláchl rozpálený, stružkami slz zbrázděný obličej a pak se oblékl. Napadlo ho, jestli by si ve spící kuchyni hostince neměl říct o něco k snídani, ale hned to zavrhl. Nikdy toho moc nesnědl, taky byl hubený jako lunt, a zvlášť dnes neměl na jídlo ani pomyšlení. Raději zkontroloval, co mu hlásí přístroje; jak očekával, ukázaly mu rojící se soustavu osobitých kombinací elektromagnetických signatur, pozoruhodnou už tím, že se v drtivé většině jednalo o UI – soustava signatur se sbíhala do bodu někde na severovýchod od něj. Kleisterman měl dojem, že ví, kde to místo je.
Sklo-ocelový strojek jako by si tiše pobzukoval a sám pro sebe se chichotal a řady jantarových světel na jeho povrchu pořád rytmicky pomrkávaly. Kleisterman ho pečlivě uložil do batohu, batoh si dal na záda, pevně utáhl popruhy a potom jedněmi ze zadních dveří vyšel z hostince.
Venku bylo chladno a stále ještě tma a Kleisterman vydechoval do štiplavého ranního vzduchu obláčky páry. Nějaký tvor s šelestěním pelášil pryč mezi řádkami kukuřice, kterou bylo sotva vidět, ačkoli ji měl na dosah. Jakýsi zpěvný pták, možná drozd nebo lesňáček, se začal rozezpívávat. Svítalo. Slunce ještě nevyšlo, ale nebe nad celým východním obzorem bylo přesto zalité nevraživou červení, která se střídavě rozjasňovala a zase temněla, jak gejzíry rozžhavené lávy zespodu ozařovaly břicha sestupujících oblaků.
Kleisterman se zrovna chystal vzlétnout k obloze, když zemětřesení udeřilo nanovo; s jednou nohou pořád na zemi se na vteřinu zapotácel a pak se přece jen vznesl do vzduchu. Nabíral výšku a přitom poslouchal, jak se pod ním v Millersburgu hroutí další a další budovy. Věděl, že otřesy už budou následovat téměř nepřetržitě, dokud se desky neusadí v nové vzájemné poloze. Normálně by to trvalo miliony let, ale dnes? Mohl jen hádat, jestli půjde o dny, nebo o pouhé hodiny.
Byl už na cestě k severovýchodu, když slunce konečně vyšlo, ačkoli kouř z lesních požárů, zažehnutých lávovými gejzíry, ztlumil jeho jas, takže vypadalo jen jako skelný oranžový kotouč. Musel za letu několikrát změnit směr, aby se vyhnul uhlově černým sloupům kouře, z nichž vystřelovaly jiskry a které se táhly na desítky mil daleko, a čím víc se blížil místu, kde bývalo pobřeží, tím hůř se mu letělo. Pokračoval však dál, jen si občas na lokátoru ověřil pohledem, že elektromagnetické signatury se nepřestávají shlukovat.
UI vynaložily enormní úsilí, aby tuhle podívanou zinscenovaly, a nehodlaly ji promeškat. A vzhledem k tomu, že byly stejně kruté jako sentimentální, měl Kleisterman za to, že ví, jaké stanoviště si k pozorování vyberou – budou chtít být co nejblíž k Manhattanu, nebo přesněji vzato k místu, kde dřív Manhattan stával a kde byly před mnoha lety v pokusných laboratořích úplně první UI stvořeny.
Když do té oblasti po mnohahodinovém letu konečně dorazil, bylo těžké rozhodnout, jestli je doopravdy tam, třebaže souřadnice souhlasily.
Všechno se změnilo. Atlantik byl pryč a na východ se do nedohledna prostírala kontinentální zemská masa Evropy, ztrácející se v mlžně purpurových dálavách. Tam, kde se oba světadíly střetaly a drtily se o sebe, se povrch země viditelně vzdouval, vlnil a zvedal, valy zemských mas stoupaly pořád výš a výš jako obrovské bochníky chleba kypící v kosmické peci. Na východ od kolizního rozmezí se jižním i severním směrem táhla souvislá řada lávových gejzírů a jako uvolněné stehy tam zely pukliny, vyvrhující obří doutnající pláty čedičového magmatu. Povrch země byl bez ustání demolován otřesy, půda se rozlévala po okolí v rozšiřujících se soustředných kruzích prudce se ženoucích, stovky stop vysokých vln.
Kleisterman vystoupal tak vysoko, jak se bez kyslíkového přístroje a vyhřívaného obleku odvážil, aby unikl z dosahu výronů lávy a žíravých výparů, které se při erupcích uvolňovaly do vzduchu. A potom konečně uviděl tu věc, o níž byl přesvědčen, že se tam někde určitě musí objevit.
Z oblohy zíralo otevřené okno – okno, které bylo sto stop vysoké a sto stop široké –, obrácené k východu. Z okna se linulo čisté bílé světlo a na jeho pozadí se rýsovala mohutná Tvář, od brady po obočí dobrých čtyřicet stop vysoká, jež se z okna zamyšleně dívala ven. Tvář se rozhodla vypůjčit si podobu starozákonního proroka či nějakého světce, měla nakadeřený černý plnovous a byla orámovaná prameny dlouhých vlasů splývajícími po skráních. Oči, z nichž každé měřilo na šířku víc než dospělý mužský na výšku, byly pronikavě, ledově modré.
Kleisterman už se s tou bytostí jednou setkal. Mezi UI panovaly nesmírně spletité hierarchické vztahy, ale právě tahle bytost stála v čele skupiny, která měla na starosti styk s lidmi – nebo byla přinejmenším v čele jedné takové skupiny. S ironií, v níž se možná skrývala i stopa čtveráctví, si nechávala říkat „Hlavoun“ a někdy také „Hlavní jistič“.
Okno do jiného světa bylo dokořán. Tohle byla jeho jediná šance.
Kleisterman nastavil časový spínač zařízení na nejkratší možný interval, méně než minutu, nechal strojek schovaný v batohu a batoh spustil dolů, aby mu volně visel v ruce za jeden z popruhů.
Pak se vyřítil proti oknu, jak nejrychleji dokázal, prudce se zastavil, rozhoupal batoh na popruhu a obloukem ho poslal do otevřeného okna.
Tvář na něj pohlédla s mírným údivem.
Okno se zabouchlo.
Kleisterman se vznášel ve vzduchu a vyčkával. Vlasy se mu třepotaly ve větru. Nedělo se vůbec nic.
Za nějakou chvíli se okno v obloze opět otevřelo, vyhlédla z něj Tvář a podívala se na něho.
„To sis doopravdy myslel, že to bude stačit, aby nás to zničilo?“ zeptal se ho Hlavoun překvapivě klidným, vlídným hlasem.
Porážka a vyčerpání se Kleistermanovi rozlévaly po celém těle, až měl dojem, že mu vykotlaly i kosti a naplnily je olovem. „Ne, doopravdy jsem si to nemyslel,“ přiznal vyčerpaně. „Ale zkusit jsem to musel.“
„Já vím, žes musel,“ odvětil Hlavoun téměř láskyplně.
Kleisterman zvedl hlavu a vzdorně se zahleděl do gigantického obličeje. „A budu to zkoušet dál, abys věděl. Nikdy nepřestanu.“
„Já vím, že ne,“ souhlasil smutně Hlavoun. „Právě to z tebe dělá člověka.“
Okno se s třesknutím zavřelo.
Kleisterman bez hnutí visel ve vzduchu.
Pod ním se za řevu, který zněl jako skučení milionů hořících telat, začala drápat k obloze nová pohoří.
Poprvé vydáno v antologii Warriors sestavené Gardnerem Dozoisem a G. R. R. Martinem v březnu 2010.
Přeložila Jitka Cardová
