Tam nade mnou prší…
Cítím to. Vnímám chlad a vláhu, jak doléhají do mého vězení, k mé temnotě, stále hlubší. Proč se mi ztratily vzpomínky na jasné chvíle? Býval jsem uctívaným rytířem, dav mi tleskal, řval mé jméno: „Siewerte Nepřemožitelný! Ó pane Siewerte Halewyne!“ Dětské prsty se snažily dotknout mých třmenů. Dámy nabízely ústa, srdce i klín jen pro mé potěšení. Muži, ať zámožní, či udatní, klopili se studem a strachem zrak, když mne potkávali.
Ne! Trpěl bych tím krutěji, kdyby mne obklopily vidiny dávných úspěchů. Avšak v nekonečné noci se vracejí jenom bídné dny mé sudby… Znovu, znovu.
Jsem sám jako stéblo trávy; a nikdy tomu nebylo jinak.
Ach, do kurví řiti!
Člověk se probouzí a drží se úpěnlivě veřejí snu, aby nemusel pohlédnout do tlamy nového jitra. Ničemu tím nepomůžete, stejně se nakonec probudíte; a příbuzní vás nenechají v posteli. Krom toho dostanete hlad, když ze síně v patře pod vámi voní smetanová kaše, uzené klobásy, čerstvý chléb s křupavou lesklou kůrkou posypanou jedlovým jehličím.
Křesťan by měl zahájit bílý den modlitbou k Hospodinu. Nač bych prosil Pána, když vím, že se mu ošklivím? Ale proč mne stvořil takového, jaký jsem?! Ty bledé tupé oči, prasečí řasy, slámové pačesy, nijaká brada – hubená ramena, pajdavé nohy… Húú!
Tolikrát jsem Boha plačky vyzýval, aby mne zprostil mé podoby, slabosti a pošetilosti! Až se mi ošoupal růženec a na kolenou se udělaly mozoly. Z přemíry žadonění mi otekly rty. Alespoň přestaly vypadat jako popelavé jizvy pod hákem mého nosu – rodového znamení Halewynů, potomků divokého Dirka Krkavce, jediného důkazu mého slavného původu.
„Vidím, že bylinky od Kateliny kořenářky ti docela pomohly,“ libovala si má pošetilá matka, „hnedle vypadáš onačeji!“
V synovské pokoře jsem ji neshodil ze schodů.
Nenašel jsem útočiště ani zpovědníka. Tupec farář mi nepomohl, abych se zbavil žalu a beznaděje. Na oplátku jsem potají za límec jeho košile nasypal svrbivý prášek z lopuší. Nenacházel jsem rozptýlení. Lov mne nudil, děvky se mnou odmítaly spát, po víně mne bolela hlava, sedláky nešlo tlouci pořád… Nikde úleva!
Změnil jsem přímluvce a orodoval u Satana. Nabídl jsem mu duši, když o ni Spasitel nedbal. Žebral jsem o slitování pána pekel ve dne i v noci tak vášnivě a úpěnlivě, až mi z kouře čarodějnických svíček a smradu ďáblova bejlí zrudla víčka, spustila se mi rýma, slezly vlasy nad čelem a na lících mi vyrašily nové pupínky. Pan Satanáš se neukázal, jsa zaneprázdněn jinde.
Sestřička mi řekla: „Pro kteroupak běhnu jsi bděl a plakal, Siewerte Svůdný?“
Toužil jsem zemřít, neboť na mne zanevřel Bůh i pan Ďábel. Lidé se nade mnou ošklíbali, děti utíkaly s vřískotem a psi vrčeli, když jsem prošel kolem. Nenáviděl jsem je všechny.
Bil jsem hlavou o trámce ve své komnatě a pořezal jsem si hruď dýkou. Ale jakkoliv jsem si přál uniknout svému osudu, nedokázal jsem udeřit či bodnout silněji, jako by mne úzkost držela na oprati. Bylo to moje tělo a tvář, nezdařené a ubohé, ale patřily mi – i příčilo se mi zničit je nadobro… pro nic za nic.
Rozhodl jsem se statečně padnout ve zbrani. Avšak vládl mír. Náš vévoda raději laškoval s pěknými paními ze svého fraucimoru. Místo na bitevní pole vyjížděl na lovy, protože válka škodí obchodu a z vypálených osad nesklidí daně. Můj praděd Dirk, jenž v šarvátkách vydobyl halewynské zboží, skučel v hrobě smíchy nad tím úpadkem chrabrých mravů!
„Ničemu ses ode mne nenaučil, Siewerte, synu,“ vrčel můj otec, nevrlý a zchromlý dnou. „Nejsi bojovník, nejsi!“
Dirkovi nedbalí potomci vyprázdnili truhlice, které Krkavec navršil, když udatně paběrkoval na bojištích, obíraje raněné, a na svou pěst podnikal výpady na vojenské kolony – nepřátelské i vévodské, jako si vlk přináší kořist z ovčí ohrady. Z čeho bych teď zaplatil služebnictvo, ozbrojence, krásné oděvy i okázalou útratu, abych se směl objevit na vévodově dvoře?
Já, dědic proslulého krkavčího erbu, jsem neshromáždil dost chlapů, abych z nouze přepadal kupecké stezky. Upadli jsme do větší nouze než naši sousedé, pánové z Heumu. Když Dirk vedl svoji chasu, jejich praděd Roland pobíhal ve zbroji s křížem po svaté Palestině. Rytíř de Heume přivezl domů hrst nevalné kořisti, jeho erb se nikdy ne vzmohl – ale co zbylo nám, skvělým Halewynům?
Z pěti sloužících na hrádku Ravenrocku podkoní šilhal tak děsivě, že netrefil do vrat stáje. Otcův zbrojnoš stářím zapomínal dýchat. Truksas stěží udržel podnos s pečení a pacholek nerozeznal petržel od mrkve. Valibuk Smetše sice dokázal ohlídat účty, prohánět poddané a vést hospodářství, leč trpěl záchvaty padoucí nemoci.
„Měls jít do kláštera, morousi ucouraný,“ syčel na mne mladší bratr, „tam by ti to slušelo líp, mohl z tebe být dřevěný svátý před branou. Zmiz, ať sám spravuji halewynské zboží a hrdě nosím Krkavci štít!“
Možná by se mi v mnišském řádu vedlo lépe, i když bych mu přinesl jen ubohý zlomek Dirkova jmění. Nenašel jsem však nic, co by mne přilákalo k řeholníkům. Nikdo z našeho rodu neklesl tak hluboko, aby odložil meč kvůli slávě nebeské – třebaže páni z Halewynů čas od času jezdívali na nedělní bohoslužby do města, neboť bylo vhodné dát se vidět mezi věřícími. Beze mne…
„Synu můj, Siewerte, už zase nevystrčíš paty z hradu! Koukej se zatím pomodlit v hradní kapli!“
Avšak já zůstával mezi rodnými zdmi, abych střídavě proklínal Hospodina i Lucifera.
Toho rána moji rodiče a sourozenci cinkali lžícemi při snídani, poháry klapaly o desku stolu.
„Pojedu na velký turnaj v Lilie!“ oznámil jsem, vcházeje do síně. Nepočkali na mne a spořádali zatím všechny máslové koláčky.
„Dej Bůh, abys povýšil slávu našeho rodu,“ vzdychla máti, dojídajíc poslední kousek.
Otec mávl rukou a dolil si medoviny. Sestra se zachichotala.
„Přinesou tě,“ ušklíbl se můj bratr. „Jako minule, jako zjara, jako loni o svaté Markétě.“
Hodil jsem po něm korbílek mléka. Chybil jsem. Ale dveře jsem před bratrem zabouchl včas.
Vypravil jsem se na vévodské klání sám, jen s šilhavým Josselem. K tomu zbroj po dědovi, bojový hřebec s prosivělou hubou; měšec mi stonal na úbytě. Lilie mne uvítalo hradbami, na nichž kvetly pestré praporce a zástavy.
A Lilie mne vbrzku vyprovodilo. Až za valy doléhala hudba, trubky a smích: turnaj pokračoval beze mě. Viděl jsem se v tůni při cestě a podlitiny pálily dvojnásob. Nebyl jsem zase tak špatný…! Scházelo malinko, a silné jsem porazil lstí, chytré čilostí, rychlé odhodláním –
Někdo se jako smolař narodí. Kdo by mne litoval?
Neumřel jsem v souboji a nechtěl jsem se vrátit na Ravenrock. Jossel se ztratil i s naším soumarem a skromným nákladem na jeho hřbetě. Našel si zdatnějšího pána – na to mu zrak sloužil dobře. Netušil jsem, kam se vypravit… Připozdilo se. Slyšel jsem, jak v přísvitu měsíce divoká zvěř funí a hrabe v podrostu. Jarní noc se vzdouvala šumoty a vůní rašícího listoví.
Nechal jsem koně uvázaného u starého jilmu a kráčel k velkému balvanu opodál. Stočil jsem se na jeho mechovité břicho, přikryl se pláštěm, neboť jsem byl unaven až k smrti… Leč ona nepřicházela. Šustilo to kolem, ale ve svém zoufalství jsem pozbyl strachu. Co se mi ještě mohlo stát? Co jsem mohl víc ztratit?
Mé hoře se proměnilo v krvácející propast. Srdce tam uvnitř tepalo tak silně, až mi škubalo celým tělem. Toužil jsem usnout a uniknout své bolesti. Má mysl se mi posmívala a nedovolila mi dřímat.
Šramot pod mým kamenným lůžkem zesílil a já dostal vztek. Ať jdou vládci všehomíra k šípku, když mi nějaký lesní chlupatec zahání chabý spánek! Popadl jsem kopí – zbyla ho po zápasech jen polovina, ale stačilo mému záměru – a hrotem jsem rázně rýpl po rušiteli.
Bác!
Zajiskřilo mi v očích a nedělní zvony se rozduněly. Cítil jsem pach horkosti, jak se můj nos a brada otřásaly tvrdými | údery. Ostré drápy se mi zasekly do boltců a rvaly je od lebky. Pustil jsem zmrzačený dřevec, hmataje po mrňavém útočníku. Zběsile mi zpracovával tvář.
Mé prsty sklouzly po drsném kameni.
Křičel jsem: „Smilování!“ Satana či Boha jsem nechtěl prosit.
Přestalo to a chrastivě pravilo: „Pitomce!“
Rukávem kazajky jsem si otřel lepkavou teplou vláhu z lící. Zamrkal jsem: dvě rudá světla se pohybovala přede mnou, poskakovala a houpala se ve tmě, kterou svým jasem činila neproniknutelnou.
„Škaredo! Hlupáku halewynská! Čmuchej, hledej, Siewerte Ohavo!“ skřípělo to, jako by koňské podkovy dupaly po štěrku.
Svit měsíce jen váhavě sáhl mezi houštinu. A vzkřikl jsem opět. Nepřepadl mne člověk ani zvíře. Jako by znetvořený, nedonošený plod zkameněl: v hrubé hmotě napůl roztály lidské rysy, ruce zbytněly a změnily se v dravčí spáry. Ta bytost je zaťala do mých lící, do čelisti mne udeřila malá pata jako pěstní klín, až jsem sletěl z balvanu.
„Poslechni knížete kamenů!“ rachotil skřet. Záře jeho zraku sklouzla ke spodku skaliska. „Kopej, Obludo z Halewynů! Chceš přece krásu a sílu!“
Vysoukal jsem se na kolena, nahmatal pahýl svého kopí a ryl jím v lesní půdě. Ale kvůli rozbitému nosu jsem necítil její kořenitý pach.
„Já, pán a strážce pokladů, ti věnuji zázračný klenot,“ duněl kamenný pidimuž, hopsaje po mých zádech. Jeho špičaté nohy se mi zarývaly do boků. „Snaž se a hrabej, Siewerte Lemro!“ Škubal mi vlasy a proštipoval mi drápy krk.
Kvílel jsem bolestí, avšak doloval jsem v hlíně plné kořenů a křemení, až se rozlámal dřevec i železný list kopí, strhal jsem si nehty a mé dlaně okluzly krví. Kníže kamenů mi křepčil po plecích a kopal mne do uší.
Tu povolila zem a propadla se, odhalujíc nevelkou sluj.
V rudém jasu skřetich očí jsem postřehl dvoukolý vůz ze dřeva zdobeného kováním, na něm tělo nebožtíka, scvrklé a ztmavlé jako loňské křížaly. Světlá říza, do níž bylo oděno, zteřela na pavučiny. Jen kadeře mrtvého se třpytily odleskem šarlatu. Hůlky paží měl složené na propadlé hrudi. I zdálo se, že mezi prsty mu hoří oheň.
„Vezmi, co drží,“ hlomozil kníže kamenů.
Sestoupil jsem do hrobky: dech mi zhoustl a pálil v hrdle jako slaná polévka. Sáhl jsem pod umrlcovy ruce, chladné, suché, křehké. Dotkl jsem se čehosi hladkého a tvrdého. A kouslo mne to –
Ne, řízl jsem se důkladně o břit srpu. Světlo bílé a červené, jež vysílaly měsíc a zrak knížete kamenů, tančilo na ostří nástroje z těžkého zlata. Třímal jsem tu věc… Uslyšel jsem hudbu, jen ozvěnu: tak vítr nese z hodovní síně tóny andělských hudců. A byl to nápěv sladce mámivý jako ráj.
Leč vyprahlý trup se na svém loži roztřásl, sténal, dutě úpěl. Proběhly po něm modré ohníčky a spolkly tělo i vše, co se v umrlčí komoře nalézalo. Zemina se vevalila zpět do sluje, stěží jsem uskočil. I zůstal jsem rozechvělý, marně doufaje, že pomine zlý sen. Zlatý srp se zahříval v sevření mých zvlhlých dlaní, na blýskavé čepeli vyvstalo žhavé písmo.
Kamenný skřet se mi houpal na šíji a tepal mne do temene kladivy svých pěstí. „Zpívej, Siewerte Bláznivý!“ zaburácel.
Můj hlas se odevždy podobal husímu kejhání; co živ jsem jej nepozvedl ke zpěvům. Beztak mi byly z duše protivné. Ježto jsem váhal, kníže kamenů mi málem vyrazil oko. Z nezbytí jsem opakoval bezeslovný nápěv, vanoucí tmou.
Z mého hrdla vycházela píseň silná a lahodná, svůdná a něžná a milostná, až se mi pod víčka draly slzy. Spatřil jsem jejich clonou, jak z noci vystupuje bílá panna, k nevíře nádherná. Neměla nitku oděvu, leda svůj dlouhý vlas – avšak neroznítila moji žádost, neboť mnou zmítaly úzkosti.
„Lásko moje,“ pronesla dívka nyvě, „pane Zlatého srpu, učiň, co má stát. Vezmi si mé srdce a raduj se.“
Její hruď pukla jako granátové jablko a obnažila tepající útroby. „Píseň dá srpu potravu, srpem získáš sílu a krásu, můj milovaný pane,“ pravilo luzné stvoření.
„Poděkuj, Škaredo,“ zachroustl kníže kamenů a jeho záhlavec mne poslal k zemi. „A měj se, jak umíš!“
Když jsem pozvedl tvář, noc oddechovala únavou, nahatá mladice a urputný skřet se vypařili. Zlatý srp spočíval vedle mne v mechu. Šarlatová, žhoucí písmena lemující ostří pomalu bledla.
Zařval jsem zoufalstvím, kousal drny a mlátil pěstmi o balvan. „Kníže kamenů, slituj se, vrať se!“ vyl jsem. „Umřu jako ohava!“
Už jsem nedoufal…
Rána, která mi div nezlomila vaz, mne přece potěšila – skřet byl zase zpátky. „Co chceš, osle z Halewynů? No? Copak jsi nedostal srp a píseň?“
„Kníže kamenů,“ vypravil jsem pokorně, „odpusť mi, netuším, co si mám s tím čarovným darem počít!“
„É–“ zabublal skřet. „Máš návod na čepeli srpu, ne? Trdlo!“
„Nejsem kněz ani sudí, abych uměl číst,“ špitl jsem. „Halewynům sluší meč, ne kalamář.“
Kníže kamenů spráskl pařáty. „Zasloužil bys ukroutit nos!“ vrzal rozladěně. „Buďsi. Už mě unavuje vychovávat tě otcovským povzbuzením.“ Luskl drápatými prsty. Ozval se tichý mužský hlas, který popěvoval:
„Tvá píseň pannu přivolá, zlatému srpu srdce dá. Krev její sladká, horoucí, zažehne síly žádoucí. Srdce panny je vzácný dar, leč panna přinést může zmar.“
„Dostaneš všechno, po čem jsi prahl, Škaredo,“ funěl skřet, „skrze utrpení, pláč a krev nevinných. Dokud tě bude posilovat panenské srdce, budeš mocný, stále mladý, neporazitelný, sličný a bohatý. Budeš i důmyslný a nenajde se muž, který by tě dokázal připravit o život, ať lstí či zbraní… Pche!“
Odplivl – z jeho zubaté tlamy vystřelil gejzír písku – a byl tentam, nadobro. Slyšel jsem jen ptáky, jak se ozývají v předjitřním chladném vzduchu. Nad východem vyhřezl tenký rudý pás, jako by zlatý srp rozřízl nebe. A já hořel nedočkavou touhou.
***
Obrátil jsem koně k Ravenrocku, putoval jsem dnem i nocí. Za rozbřesku, vyjížděje z lesní cesty k podhradí, zahlédl jsem dívčinku. Přivstala si, aby nasbírala klestí na otop. Byla oděna v kytlici, kterou si přepásala motouzem ze slámy. Bosky kráčela rosou, plavé vlasy rozpuštěné na hubených zádech, otáčela se, vzhlížejíc do větví dubů, a čemusi se smála.
Zazpíval jsem svoji rozkošnou píseň. Zastavila se a naslouchala mi. Leč když uviděla srp třpytit se v šedém ranním světle, vyjekla a dala se na útěk. Na tak malou holku byla dost rychlá. Taky mne uhodila klackem do bolavého nosu. Nic mne nezadrželo, popadl jsem ji, ačkoliv se zmítala, prosila a vřískala pronikavěji než kolouch.
Když jsem ji vzlykající táhl přes nádvoří Ravenrocku do hradního paláce, narazil jsem na matku.
„Co to zase vyvádíš, synku?“ založila ruce v bok.
Odsekl jsem: „Činím vše pro novou slávu Krkavčího rodu!“ Děcko se zmítalo, tak jsem ho přitiskl ohybem paže k boku a rozrazil jsem dveře své komnaty. Téměř jsem nedýchal námahou a rozčilením a nevýslovnou radostí. Má kořist mi utekla k oknu, avšak tam jsem ji dostihl a strhl na zem. Zlatým ostřím srpu jsem jí hladce rozkrojil hruď napříč v místě, kde končí prsní kost. A ubezpečoval jsem se, že jehňata se také porážejí.
Pod hrubou košilkou byla pleť čistá a jemná. Ňadérka připomínala citrusové plody, které vozívají zámořští kupci. Vytrhl jsem karmínové srdce, vešlo se mi do jedné dlaně, ještě se hýbalo a tlouklo. Olizoval jsem ho, bylo horké. Sál jsem krev, která z něj prýštila jako šťáva zralého plodu – chutnala po roztaveném železe. Otíral jsem o ně líce –
Nestalo se nic. Zhola nic!
Kníže kamenů mne ošidil, tak jako mne opustili Ďábel i Bůh. Otevřel jsem okno a vyhodil mrtvolku do hradního příkopu. Malé srdce tam žbluňklo za ní. Plakal jsem zklamáním.
Večer za mnou přišla matka a děla přísně: „Tu maličkou jsem nechala křesťansky pohřbít v krásné rakvi a dala jsem za ni odsloužit mši. Tebe však varuji, abys zanechal nekalých čárů.“
Nechtěl jsem se hádat, zmítán zoufalstvím. Proč se můj první pokus nevydařil? V čem jsem chyboval? Zpíval jsem příliš slabě, zapomněl jsem udělat ještě něco víc? Snad mám použít píseň a srp až pod závojem tmy, neboť denní jas nepřeje kouzlům…
Kde však v noci naleznu neposkvrněnou pannu? Mezi příbytky sedláků jsem se bál, mají vidle. A vypravit se do města, narazím leda na láryně, nectné nevěstky. Zazpívám píseň a nezbavím se jich pak, nebo mne stráže zavřou pro rušení klidu. Vzpomněl jsem si, že poblíž lesa žije osaměle blázen zvaný Kopniho – potácí se pěšinami, odrážeje neviditelné šelmy, které mu chňapají po nohách.
O nebožáka Kopniho, žrouta syrových slimáků, pečovala dcera, kořenářka Katelina. Dobří lidé jí rádi nechávali něco jídla ze svých stolů. Byla půvabného zjevu, příjemná a poctivých mravů. Odháněla i upřímné nápadníky. Kdo by se staral o jejího otce, kdo by ho živil, kdyby se vdala? Několikrát jsem jí sám věnoval drobný peníz jako milodar. Jediná, kromě mé matky, se na mne mile usmála.
Čas mi přál, neboť se nachýlil k úplňku. Katelina se najisto vydá pro bylinky, které je nutno sklízet za měsíčního světla kostěným nožem. Čekal jsem v úkrytu, dokud nevyšla z Kopniho bědné chatrče. Hlavu měla zavinutou bílou rouškou a na plecích starý pláštík, ale nemohlo mi uniknout, že je krásná a kráčí vznosně.
Jal jsem se zpívat. Čarovná píseň zněla přelíbezně, sladce a teskně. Katelina upustila svůj nůž, shodila plášť i šátek. Mířila za mým hlasem, v zřítelnicích se jí leskl odraz luny, leč její pohyby patřily tomu, kdo sní a neví o sobě. Na okamžik jsem si přál, aby nebylo písně ani srpu a ona mne následovala pro mne samého.
Klesla na kolena, vzhlížejíc ke mně uchváceným zrakem. Přestal jsem zpívat, avšak kouzlo nepominulo. Vedl jsem ji do Ravenrocku jako minulého jitra děvčátko ze vsí. Nezastavila se ani jednou a nepronesla slova.
Můj bratr ještě osaměle popíjel v síni, a zaslechnuv naše kroky, vydal se nám vstříc.
„To je překvapení, Škaredo,“ povykoval. „Vybral sis vznešenou nevěstu! Budeš jejímu bláznivému tatíkovi vybírat blechy? Víš ty, troupe, co si s ní počít? Zapůjč mi ji, a já ti předvedu, jak se zadělává na halewynská štěňata!“
Sápal se po Katelině, já ho však udeřil hlavicí meče a rozrazil mu ret. Víno a bolest mátly bratrovy kroky, takže jsem utekl před ním i jeho nadávkami, táhl jsem kořenářku za sebou a zavřel se s ní ve své komnatě.
„Nesmím nic zkazit,“ opakoval jsem si horečně. Pomáhaje si dýkou, uvolnil jsem Katelinin oděv a svlékl jí ho.
Dívala se na mne, něžné oči doširoka otevřené. „Je mi zima,“ vzdychla. Leč nepohnula se. Její tělo neneslo známky chladu nebo milostné touhy.
Nebyl jsem si jist, jak obratně vést ránu… Srp se zachvěl v mé pěsti jako neklidný tvor a vyrazil hrotem vzhůru, páraje živé tkáně, přetínaje kosti a vyvraceje žebra mezi drobnými ňadry. A zdálo se mi, že sám od sebe vyloupl dívčino srdce z hrudi.
Bál jsem se, že je upustím, tak bylo horké a kluzké. Katelina buchla na podlahu a hlučně, sténavě lapala po dechu jako plotice, kterou rybář vyhodí na břeh. Ztichla; bylo to horší, než kdyby nepřestávala naříkat. Škubl jsem sebou, srdce se mi vysmeklo, a když jsem ho chtěl zachytit, mé nešikovné prsty ho jen vymrštily do výše. Znovu jsem po něm chňapl, ruce mi sjely a Katelinina vnitřnost zapadla za výstřih mé košile.
Přitiskl jsem dlaň k hrudi, neboť jsem pocítil palčivost, jako by mi pod kabátcem vzplál oheň. Viděl jsem rudé a bílé světlo, slyšel jsem dunění a svět se se mnou zmítal divočeji, než vítr nese list. Leč z toho vichru do mne vstupovala síla, lehkost, divokost a nadšení, jako bych přebral temného malvazu.
Sáhl jsem pod oděv, ale nenahmatal jsem kořenářčino srdce, jen povlovný hrbol pod kůží v místech, kde mocně tepalo moje vlastní… V souběhu s ním tlouklo skryté srdce Kateliny a naráželo mi do prstů jako pták v kleci.
Vnímal jsem, že mé tělo je mnohem pevnější, hrudní koš klenutější; svaly takové, jaké se líbí dámám a na turnajích srážejí soupeře do písku. Vrhl jsem se ke dveřím, abych seběhl do komnaty své sestry a pohlédl do jejího zrcadla. Překročil jsem Katelinu – rána uprostřed trupu vypadala, jako by se jí mezi prsy rozevřel druhý, rudý klín.
Na chodbě stál bratr. Čekal mne: vyrazil proti mně tesákem. Oči se mu rozšířily, ostří zbraně ztěžkle proráželo vzduch –
Mohl jsem využít toho zlomečku překvapení. I tak bych byl desetkrát rychlejší než on, ale neuhnul jsem. Čepel mi narazila doprostřed prsou, kovový zvuk… praskla. Bratr při tak prudkém pohybu pozbyl rovnováhu a uhodil se tváří o mé plece. Roztrhl si víčko, pohmoždil si lícní kost a zlomil si nos. Seděl na podlaze a huhňavě mne proklínal.
Ještě té noci jsem odnesl kořenářčino tělo na popravčí pole svého panství. Pověsil jsem ji na šibenici, protože pohřbívat Katelinu mi připadalo licoměrné a ukrývat mrtvolu zbabělé. Já byl pánem halewynského zboží a každého, kdo na něm žil!
Odebral jsem se do síně a snědl jsem všechny máslové koláčky.
***
Příbuzní mne poznali jen po jizvě na čele – přinesl jsem si ji z lillského kolbiště před třemi lety. Hlas mi zněl zvučně a mužně, můj obličej se skvěl spanilostí. Vyrostl jsem o pět coulů, ramena jsem měl dvakrát tak široká, a kdybych chtěl, stiskem stehen rozdrtím žebra svému koni. V první chvilce mi nevěřili.
Od té druhé chvíle pochopili, že je vyvedu ze všednosti a nutnosti počítat nevalné příjmy, že znovu vyvýším erb Dirka Krkavce a rodu Halewynů získám slávu až za hranice vévodství. Z úcty mi neváhali přepustit čestné místo u jídelního stolu, jak jsem si zasluhoval. I jinak mi všemožně dokazovali, že si mne převelice váží. Zatím jsme ještě na Ravenrocku neměli dostatek služebnictva, ale díky ochotě a snaživosti mých rodinných příslušníků mi to nemuselo vadit.
Také jsem se činil, abych jejich – a svá – očekávání naplnil. S lamželezem Smetsem jsem se vypravil do blízkého města, neboť jsem se víc neobával, že ho položí padoucnice a já bych pak byl vydán všanc přesile. Vykonal jsem několik zdvořilostních návštěv u místních kupců a klenotníků. Byli velmi vstřícní. I slíbil jsem jim, že na jejich pohostinné dveře zanedlouho znovu zabuším.
Rozličné pozornosti, kterými mne ctihodní měšťané obtížili, bohatě postačily na znamenitou toledskou zbroj, statného frízského hřebce a rozumnou odměnu pro malíře, který mi vyhotovil vylepšený krkavci erb. K černému Dirkovu opeřenci jsem nechal přidat nachové srdce a zlatý srp, lemované slovy: „Nižádný mne nepřemůže.“
Tak jsem se dostavil na vévodský turnaj. Už když jsem hrdě projížděl ulicemi, ženy omdlévaly něžnou vášní a muži se mračili. Když herold vyhlásil mé jméno, mnozí se divili a někteří se smáli. Jiní vsadili své bojové odění, své oře i nemalou část svého jmění ve víře, že mne snadno porazí. Katelinino srdce mi plálo v prsou, síla mi tepala údy jako příboj – a já překonal všechny své vyzyvatele a pobral, co jim prve patřilo.
Děkoval jsem v ten den kořenářce a velebil knížete kamenů. Politoval jsem i plavé děvčátko, kterému jsem v horečce touhy zbytečně ukrátil dny, protože příliš mladinké srdce by nemohlo stačit mému mohutnému rozletu. Ale jak jsem to mohl předem vědět?
Vévoda mi blahopřál a cennými dary vyjádřil svůj obdiv. Učinil mne předním z hostí, když zahajoval slavnostní hodokvas. Nějakou dobu jsem u něj prodléval, neboť si mne oblíbil pro důvtip, smělost a obratnost v řeči. Skládal jsem pro něj skvostné verše o rytířských skutcích a milostném soužení.
Je to rozkoš, hladce splétat věty a vědět přesně, co a jak říci, abych zasáhl duše lidí a ovládl je! Já, který dřív ztěžka hledával nemotorná slova, se nyní radoval z bohatství svých nápadů a své mysli, pádící lehce a šťastně jako volný oř. Jako by slepý nabyl zraku a polomrtvý ožil…
Roztomilé dámy z dvořanstva mne zahrnuly přízní a nešetřily láskyplnými objetími, v nichž jsem se činil stejně zdatně jako mezi šraňky kolbiště.
„Siewerte Vítězný,“ šeptaly mi, útlé paže položené kolem mé šíje.
Byly krásnější, dokud jsem po nich toužil. Proč si stýskat?
I vzácné víno se přepije! Žádnou z nich neobdařil Stvořitel tak milým pousmáním, jaké mívala kořenářka. Jenže Kopniho dcera se teď pod šibeničním trámcem šklebila, páchla a vyhlížela, jako by jí v kůži rozkvetly růžově modré kostivaly.
Zabýval jsem se lepšími záležitostmi než hloupými vzpomínkami na Katelinu. Nezdržel jsem se na vévodském dvoře a rozloučil jsem se, jakmile jsem vypátral, ke komu náš pán chová náklonnost, koho potřebuje a kdo je mu proti mysli. Snadno jsem sestavil družinu čiperných válečníků bez hany a bázně. Vyznali se v řemesle, které kdysi pěstoval odvážný Dirk Krkavec.
Já zase porozuměl, jak je spředena síť vlivu a zájmů, kdo tiše ovládá pavouci vlákna vlády, komu se vyhnout a na koho zaútočit. A vévoda nás nechával na pokoji. Pokud se mi kdo postavil na vlastní pěst, ničeho proti mně nezmohl, jak hlásal můj skvělý erb. Srdce panny bilo na mé hrudi.
***
Dorazil jsem na Ravenrock po dlouhé jízdě z bojiště na pomezí vévodství. Náš panovník mohl být spokojen, neboť jsme rozmetali hrádek jeho velmi vzpurného vazala. Kořist, kterou jsme při tom dobyli, byla naším zaslouženým platem. Nepřehlédli jsme ani tamní kostelík – mešní náčiní stálo za to zdržení! – a já nepochyboval, že vévoda přimhouří oko.
Potěšilo mne vřelé přivítání, jehož se mi od mých příbuzných dostalo. Sestra doufala, že pro ni získám vznešeného ženicha. Otce naplňovala pýcha, že mne zplodil. Matku těšilo, že truhlice Halewynů opět přetékají poklady. Můj bratr se usmíval, jako by si vrazil do jazyka rybí kost.
Cítil jsem mírnou únavu, což jsem nepoznal už měsíce. Bezpochyby proto, že horký den časného léta hrozil bouřkou a já byl hladový. Syté pokrmy a vydatné nápoje mne vbrzku občerstvily. Zaplavilo mne blažené zadostiučinění a hrdost na věci, které jsem dokázal.
„Synu můj, Siewerte,“ děl otec, „je na čase, abys udeřil na našeho souseda, toho odporného rytíře Raula z Heumu. Příliš se naparuje, utrhá nám na cti po celá léta a tlačí na naše panství, aniž by vracel naše poddané, kteří k němu prchnou. Zboží Heumů by pozvedlo naši vážnost,“ a kýval lysou dravčí hlavou.
Napadení léna, připsaného ctihodným Heumům, by si vévoda všiml. Ravenrock nebyl víc než malé hnízdo jenom napůl z kamene, a já dosud nevyzískal tolik zlata, abych mohl zbudovat nové, nedobytné sídlo. Raulův syn Ante se uměl dobře a statečně bít, postrádal však výhody, které stály na mé straně. Chtělo to počkat na příhodnou dobu, tím spíš, že starý Heume churavěl jako můj otec.
„Ne… nechci pohněvat – toho… co nám vládne… eh – vévodu,“ objasňoval jsem, místo abych udeřil do stolu a odbyl ho jako obvykle. „Taky ty… no, hradby… jsou – di… divný –“
Jazyk mi vázl a myšlenky jako by se brodily hustým močálem. Na čele mi vyrazil pot. Měl jsem rychle odejít ze síně, ale zemdlévající vědomí mi nedobře radilo. Přitáhl jsem si mísu s kančí pečínkou, abych ji rozdělil a položil na svůj talíř chutné kousky.
Pocítil jsem prudkou trýzeň, jako by mi hrudí projel ledový střechýl a odsál z krve všechno teplo. Dotkl jsem se bolavého místa: bylo studené, kůže stařecky svraskla… Tepot Katelinina srdce utichl.
Viděl jsem tváře svých příbuzných a v nich jsem četl, co se děje s mým tělem, mým půvabem a silou –
Nohy mi povolily, sklesl jsem do svého křesla. Neudržel jsem tu chvíli nůž v ruce a netoužil jsem po ničem, pouze utéci do své komnaty, zavřít na závoru a skrýt svůj hořký zmatek pod přikrývkou.
„Siewert Kouzelný dočaroval,“ vypískla sestra. „Vypadá ještě hůř než zjara!“
„Synu, podej mi tu pečeni s kaštanovou nádivkou,“ zamručel otec. „Už na ni nebudeš mít chuť, co? A kaši z raků taky sem!“
Přisadila si matka: „Chlapče, nebylo ti líto, když já, stará osoba, jsem pobíhala kolem stolu a posluhovala ti? Zvedni velectěný zadek a dolij mi vína, toho sladkého španělského!“
Vstal jsem a uklonil se před ní a políbil jí ruku, neboť mne poléval stud.
Druhorozenec zapřel ruce v bok: „Pěkně ses naparoval, pane bratře. Ještě lépe ses opět scvrkl! Poklekni přede mou a přiznej, oč jsem lepší!“
„Vezmi tě ďas, bratříčku,“ zaskuhral jsem. Ani hlas mi nezůstal…
Udeřil mne a já mu vrátil ránu – slabší než dětské plácnutí.
I tak ho rozběsnil můj odpor. K čemu bylo vše, co jsem se v posledních měsících naučil od svých rváčů? Nestačil jsem silou ani rychlostí, rozum se mi motal. Odmítal jsem se vzdát, nechtěl jsem se pokořit!
Otec do sebe cpal pečené maso a huhlal: „Nechte je, ať si to hoši vypořádají.“
Sestra výskala, tleskala dlaněmi a povzbuzovala nás oba střídavě.
Rozbil o mne sesli. Vymkl mi rameno. Tloukl mi tváří o podlahu kluzkou mojí krví. Vzpomínám si na rudý obličej otce, jemuž zaskočilo sousto kančího. Na pištění sestry, která vyskočila na lavici, a bratrův zuřivý ryk. Na lesk těžké měděné pánve v matčině pravici a její volání:
„Nedám ti Siewerta, nedám!!!“
Kov zaduněl o bratrovu lebku; mou duší se rozhostilo radostné ulehčení.
V šumícím tichu a rudé polotmě jsem vnímal, jak mne matka vleče chodbou. Dotáhla mé rozbité tělo až do komnaty, kterou jsem obýval. Uložila mne, s péčí ošetřila – a opustila mne plačky.
„Radila jsem ti, Siewerte, že z toho čarování vzejde jen zlo! Co řeknou sousedé, až tě uhlídají znovu nanicovatého a bědného? Kéž by sis byl raději přikouzlil křídla a zmizel odtud!“
Sotva nadešla noc, vyplazil jsem se ven, srp v pouzdře, které jsem si na něj vyrobil z jelení kůže. Byl jsem rád, že na Ravenrocku je pramálo služebnictva, že se moji ozbrojenci ubytovali ve městě a že hradní bránu nikdo nestřeží. Nikdo mne nesměl spatřit v tak žalostném stavu. Mířil jsem do lesů za hradbami.
Mlha horečky mi clonila zrak; stejně jsem na levé oko neviděl. Krvácel jsem, omdléval a zvracel. Nedokázal jsem se vztyčit… Rozedral jsem si kolena a lokty. Svítalo, než jsem se dovlekl pod ochranu stromoví. Bouře nepřišla, ale ráno bylo pochmurné a z šedých mračen se spustil lijavec. Poděkoval jsem nebi, neboť smyl mé stopy.
***
Ležel jsem vedle lesní stezky v podrostu, promoklý, prochladlý, zubožený. Bolest mne ožehovala jako kuchyňský oheň. Hladověl jsem, tišil palčivou žízeň krůpějemi deště, které jsem olizoval z listů. Lomcovala mnou třesavka, neboť stále pršelo, už třetí den. Jenom skrovně mne chránil kmen padlého stromu: svůj k svému.
„Buď proklet, pane kamenů! Dal jsi mi ochutnat šťastného života pouze proto, aby ses mi pak vysmál!“
Zpíval jsem svoji píseň hned prvního jitra. Kolem v chvatu přeběhla dívčina, chráníc se plachetkou z hrubého plátna. Voda z kaluží jí cákala kolem nahých kotníků – ohlédla se, ale píseň ji nezastavila. Vyděsil jsem se k smrti, že mé kouzlo pozbylo účinek.
Zpomalila jen, v chůzi upravovala plachetku. Nezakrývala jí copy… Mladá vesničanka měla hlavu zavinutou do roušky vdaných žen. Porozuměl jsem, že moje píseň vskutku zapůsobí na čistou pannu, žádnou jinou. Alespoň se nemusím namáhat s ověřením její nedotčenosti, jež může být falešná, jak jsem se dozvěděl v neřestných domech.
Čekal jsem a minulo mne několik venkovanů, avšak nikdo, koho bych prosil o pomoc. Jediná dívka se neukázala. Zpíval jsem přes tu chvíli. Ač mi ubývalo sil a já už se nepostavil na nohy, ba nepozvedl paži, můj skřípavý hlas se při písni rozléhal mocný a libý jako šalmaje andělů. Nadarmo!
Umdlel jsem vyčerpáním, opustily mne smysly…
Padlo šero večera – klečela vedle mne útlá panna s temnými pletenci vlasů a hustým obočím. Omývala mé rány a přikládala na ně léčivé byliny. Kořenářka Katelina mi ji poslala, prolétlo mi hlavou. Zapěl jsem svoji píseň, ale ona se usmívala:
„Ti, co tě přepadli, můj pane, zachovali tvůj život, Bohu chvála. Vyzdravíš… najdu ti pomoc.“
„Zahynu,“ hlesl jsem v beznaději.
„To bez pochyby ne, můj pane,“ opáčila zdvořile. „Jsem hadačka a vím, že se ti navrátí zdraví.“
Čarodějka – proto nezabrala moje píseň! Kdo ví, jaké to bylo s její poctivostí.
„Dej mi najíst,“ prosil jsem.
„Jsem na útěku ze sídelního města, pane,“ vysvětlovala, „protože mne chtěli upálit. Není, co bych ti mohla nabídnout, jen záchrana, kterou ti vyhledám v hradu, jehož věž vidím nad korunami stromů.“
„Tam ne!“ chroptěl jsem. „Jdi na sousední panství, k Heurnům… vlastně ne, tam také ne –“
Když jsem znovu nabyl vědomí, měsíc bledl v rozbřesku, obloha se vyčistila a všude kolem se válely kotouče mlhy. Tmavá dívka byla pryč. Neobjevil se nikdo celý den. Možná ji dopadli, možná ztratila odvahu a dala přednost vlastní spáse.
Umíral jsem. Už mi na ničem nezáleželo, nic mne nebolelo. Odplouval jsem. Se soumrakem nehlučně jako stín nade mnou stanul vlk se žlutýma očima. Natáhl ke mně tlamu plnou ostrých zubů. Rozesmál jsem se hrčivě. Kýchl a utekl.
Zpíval jsem lesním tišinám a poslední noci.
Zapraskaly větvičky pod lehkými kročeji. Přiblížila se baculatá dívčina: široké selské líce, copy jako korunu propletenou vínkem. Upírala zmámený zrak do tmy a klesla přede mnou na kolena… na dosah srpu. Nejtěžší bylo nadzvednout se a napřáhnout paži se zbraní. Zlaté ostří pracovalo samo – Ten zázrak, slast, ó ta nádhera!
Tělo, když dochroptělo, jsem odnesl na popravčí plácek a pověsil ho vedle Katelininy mršiny.
Vrátil jsem se na Ravenrock a udělal si pořádek v domácnosti. Mohl jsem vsadit sestru do kláštera, bratra vyhostit, ale bylo rozumnější mít je na hradě pod dohledem své nové, početné posádky.
Už jsem poznal smrt a nebylo, před čím bych měl strach. Všichni ho měli přede mnou. I sám vévoda se mne obával a já si mohl dovolit víc a víc. Ale netoužil jsem ho zbavit postavení a převzít s vladařským stolcem jeho starosti. Byl jsem svobodnější a vlivnější. Válčil jsem jen pro potěchu ze zabíjení. „Pane Siewerte Halewyne Vítězný! Pane Nepřemožitelný!“ Kořili se mi, uznávali mne a dávali mi zapravdu, ať jsem učinil cokoliv. Ze strachu i z obdivu, protože úspěch chrání, krása omlouvá a síla ospravedlňuje.
A věhlas skutečného, schopného čaroděje zastaví každého! Odradil dokonce církevní vyšetřovatele: uvážili, že by mi ani plameny neublížily.
Nenáviděli mne všichni –
***
Popravčí loučka se utěšeně plnila. Dbal jsem, abych se nikdy víc nedostal do postavení, které mne málem zabilo. Už jich tam viselo sedmnáct i s Katelinou a havrani, mí dobří strávníci, přilétali, sotva mne zahlédli poblíž.
Co mne však plnilo neklidem, byla lhůta, po niž panenské srdce pracovalo. Krátila se totiž s každou další dárkyní, jako bych jeho životadárný vliv spotřebovával více a rychleji. A kde brát panny v těchto časech?
Má pověst se roznesla zemí. Vesničané své dcery zavírali, měšťané se stěhovali. Nevěděli o písni ani o srpu, ale šeptali si o ztracených dívkách a hřbitově šibenic. Pochopili snadno, že jsem viníkem… Mohl jsem některou z panen unést násilím a pak jí zazpívat, ale připadalo mi, že by to nebyl správný, účinný postup.
Udělal bych cokoliv, vlastnoručně rozsápal svou duši, jen aby se nevrátila mrzácká ubohost, trýznivý a směšný úbytek bystrosti, půvabu, moci! Jako by byl dřívější Siewert Halewyn za živa pohřbený, chromý na těle i mysli – proti závratným, omamným perutím, které mi propůjčilo srdce panny. Raději bych stokrát zemřel!
Nadešla další zima, cesty zapadaly a bojová tažení ustala. Uchýlil jsem se na Ravenrock; nelákaly mne zdvořilé úskoky vévodského dvora. Kromě toho jsem s úzkostí sledoval výkonnost posledního panenského srdce. Naléhavě potřebovalo výměnu. A nebylo radno zeslábnout mezi dvořany.
Ne že by bylo na hradě Halewynů komu zpívat, vyjma sestry – za její neporušenost bych prsty do ohně nedal – nebo děvečky tak šeredné, že o její panenství nestál ani strašák na poli. Ovšem rytíř Raul z Heume vlastnil dceru a její společnici, spíš schovanku než služebnou. Obě byly mladičké a dle zvěstí o přísném panu Raulovi zaručeně zůstaly pannami.
Pán z Heurne měl cvičené psy a věrné knechty s pádnými zbraněmi. Já měl touhu a píseň.
Za noční vánice jsem se brodil závějemi až na míli od Heurnova hrádku. Zlatá světla v oknech hasla jedno po drahém.
V bělavé tmě se píseň nesla s vichřicí a přehlušovala ji, jako by uprostřed mrazu rozkvétaly sladké růže. Zpíval jsem, vločky na řasách, a ústa mi tuhla chladem. Ale setrval jsem a volal neznámou. Chumelenice ustávala, minula půlnoc.
V první chvíli jsem ji skoro přehlédl.
Stála ve sněhu a byla neoděná, tak jak se člověk ukládá do postele. Hebkou pleť jí poškrábaly větve a její něžná kolena krvácela, neboť upadla na ledem pokrytých kamenech. Na černých vlasech a temném klínu tál závoj z mrazivých hvězd. Byla bledá jako závěj a její víčka se chvěla, když říkala:
„Můj pane, chceš mne, jsem tu.“
Tasil jsem srp v horečce nedočkavosti a vzal si dívčino srdce. Z krve na stříbrné zemi se dýmilo. Čerň kadeří, rudá a bílá… dávná pohádka –
Raulovu služebnici Wantje jsem přidal do šibeniční sbírky.
***
Předpokládal jsem správně, že kvůli té Wantje nastane povyk. Ozbrojenci pána z Heumu přidusali až k hranicím mého panství. Jejich smečka honičů vyla a škubala sebou na vodicích řemenech, koně se vzpínali. Rytířovi lidé se neodvážili dál, majíce hrůzu z mých kouzel. Pak byl klid.
Jen do chvíle, kdy jsem se koňmo vydal na lov zubra provázen toliko svým psem. Nehádal bych, že na mne z houští nevyrazí kňour, ale statný muž na rezavém hřebci, oděný v drátěné košili a otevřené přílbě s nánosníkem. V podpaždí svíral ostré kopí připravené k úderu.
„Bojuj, Siewerte Ukrutný!“ zakřikl.
Potěžkal jsem svůj lovecký oštěp. Pes vrčel a útočil ryzákovi na nohy.
„Jsi blázen, chlapče, když mne chceš vyzývat!“
Ante z Heumu byl mým vrstevníkem; ale já se dopracoval všemocnosti, zatímco on zůstal nicotným venkovským šlechticem, který si utírá nos do rukávu a na ostruhách má nalepené husí lejno.
„Zavraždil jsi Wantje pro své odporné kejkle a zneuctil jsi její pozůstatky!“ zahřměl záštiplně. „Našel jsem ji oběšenou na tvé popravčí louce!“
„To je povyku pro jednu ucouranou služku,“ pokrčil jsem rameny.
„Nebyla služebná,“ drtil mládenec a slyšitelně skřípal zuby. „Wantje byla chovanka mého pana otce, pro naši Marieken byla družkou a přítelkyní a druhou sestrou pro mne.“
Vyprskl jsem posměšně: „Pché! Sestrou – s veškerou nevinností…“
Očekával jsem, že se bezhlavě vyřítí do výpadu a já ho obratem sejmu.
Pohled mu ztvrdl. Pozvedl kopí a hrotem učinil proti mé hrudi znamení kříže, jež zahání kouzla. Chudák pošetilá! Bavil mne.
„Jsi černokněžník, Siewerte Hanebný, a přemáháš soupeře s pomocí temnot,“ vmetl mi do tváře, „já se však vyzbrojil zázračnou zbraní, kterou náš praděd Roland Lev přivezl ze Svaté země.“
„Jsi nějaký upovídaný, synáčku,“ chechtal jsem se. „Jakpak to, že ti přezdívají Nemluva?“
Tu zaútočil kopím. Bodl mne do hrudi, dřevec se zlomil, ryzák sklesl na zadní a Ante vyletěl ze sedla. Dusil jsem se smíchy, zatímco můj sok dobýval posvátný meč; měl širokou čepel, břitké ostří, jílec ze zlata na cedrovém dřevě.
Sesedl jsem, řka: „Budu si muset dojít také pro pannu Marieken!“
Nemluva se rozběhl a zamířil vysokým sekem na moji nekrytou hlavu. Nádherná zbraň mi narazila do spánku – odskočila, jako by ji zrobili z těsta.
„Ještě mne pošimrej, děťátko,“ zalykal jsem se. Můj pes pobíhal kolem a štěkal, až ochraptěl. „Vsázím rýnský zlatý, že jste tu převzácnou relikvii jakživo nepoužili a teď nevíte, jak s ní.“
Ztratil rozvahu a bušil do mne mečem, dokud jsem ho nevyrazil Antemu z pěsti. Pak tasil nůž a zkoušel mne probodnout. Ztrácel jsem čas, místo abych si užíval lesní honby. Měl jsem drzouna z Heurnu plné zuby! Smetl jsem ho oštěpem, který mu zasáhl hrdlo, leč nezabil ho. Neprosil o milost a pokoušel se vstát. Položil jsem ho znovu ranou do hrudi. Škubal sebou.
Kdybych Nemluvu dorazil a on zhynul v souboji, nebyla by to výstraha opovážlivcům, ale hrdinský skon. Otočil jsem dřevec oštěpu a naložil Antíkovi na hřbet pádných nepočítaných i přes osníř. Tak bych vyplácel vzdorného nevolníka. Zatínal čelisti, mlčel a tlumeně vzdychal, dokud neztratil vědomí. Nechal jsem ho ležet na sněhu rozrytém a potřísněném bojem.
Měl jsem chuť vrazit křižácký meč po dědovi do řiti Anteho ryzáka, ale bylo mi líto koně; ostatně hřebec utekl do hloubi lesa. Alespoň jsem dědičnou zbraň Heumů zapíchl do koblížků mého vraníka. Mému psu to přišlo jako užitečný nápad, i pokropil čepel jako kmínek.
Z lovu jsem se vracel oklikou přes paseku, kde jsem opustil Antika. Byl jsem zvědavý, jestli ještě dýchá. Avšak podle stop a rudých tratolišť se dokonce vzmohl a umdlévaje chvílemi, odbelhal se z bojiště. Svatý meč vlekl s sebou, a to mne mrzelo. Když pominul můj prudký hněv, vyčítal jsem si, proč jsem raději vzácnou trofej neodnesl.
Nebyl důvod stíhat Nemluvu. To, že přežil pohaněn, povzbudí strach z mé síly víc než jeho smrt. Musel jsem se smát: srdce panny, k níž choval náklonnost, mi usnadnilo nad ním zvítězit!
Té noci před svátkem Hromnic mne probudila úzkost. Připadalo mi, že srdce dívčiny Wantje vynechává jako kulhající kůň, že tepe slaběji a stydne mi v prsou. Přitom uplynulo pouhých několik dní… Ohmatával jsem to vyvýšené místo uprostřed hrudníku, tiskl na něj v obavách dlaň a ujišťoval se, že je to pouhé zdání.
Nehodilo by se mi teď ztratit své schopnosti. Konečně získal čas přívětivou tvář! Lidé mne ctili, ženy ochotně vstupovaly do mého lože a chutnalo mi jíst i holdovat vínu. Chystal jsem přestavbu Ravenrocku v pevné a skvělé sídlo. Můj vojenský oddíl se rozrůstal, potřeboval průpravu. A vévoda mne nyní povolával k oslavám masopustu s očekáváním, že pro něj složím veselé verše.
Upíral jsem zrak na okno, do něhož ve vichru narážely suché listy a větvičky stržené z dubů, jako by do tlustých terčíků skla klepali kostlivci. Možná, že Wantje nebyla tak docela čistá panna – už podle toho, jak zuřil Nemluva. Proto mi její srdce nedalo dostatek mízy…
„Siewerte Halewyne,“ oslovil jsem sám sebe, „už nejsi nebožák přehlížený a vysmívaný. Vyzískal sis zlatý stolec a osud ti bude přát!“
Ráno bylo mladé, z růžového nebe se sypaly vločky. Vybral jsem si oděv vznešený a bohatě zdobený, jak sluší velmoži. Dal jsem si osedlat vraníka, srp jsem zastrčil pohotově za opasek, neboť mne čekal další lov. Zamířil jsem k panství Heurnů, abych zpíval Antíkově sestře.
***
Urazil jsem stěží půl cesty k hranici, když stezkou proti mně jela krokem dívka na ryzáku. Směle seděla v dámském sedle. Halila se v modročerný plášť, sepnutý starobylým šperkem z bronzu. Do záhybů sukna se ukládal poprašek sněhu. Plavé vlasy jí splývaly po ramenou a bocích jako třpytivý závoj.
Můj pes ohrnul pysky, zavrčel a rozštěkal se výhružně. Rovněž jsem poznal Nemluvova hřebce a pochopil jsem, že přichází Marieken. Vedla ryšavého koně s jistotou a lehkostí, zvíře pohazovalo hlavou a vypadalo, že se mu projížďka líbí. Panna se přiblížila: spatřil jsem její tvář, vážnou a skrytě žhoucí touhou.
Z dárkyň srdce nebyla ani jedna ošklivá, i tu nejméně hezkou krášlilo svěží mládí. Některým to převelice slušelo, dokud ještě dýchaly. Ale dcera rytíře Raula byla sličná… jako letní den, jako vílí zjevení, které jsem spatřil tehdy v noci u zakletého balvanu. Sevřelo se mi bezděčně hrdlo.
Slyšela moji píseň tak jako Wantje a teď přichází, lákána kouzlem, protože jí bratr či otec – anebo ti dva spolu – zabránili včas uposlechnout čarovného nápěvu!
„Bůh s tebou, můj pane Halewyne,“ pravila. Měla horký hlas a tmavé oči pod temnými řasami; a to se mi líbí. „Pověst neklame! Nespatřila jsem muže spanilejšího, než jsi ty.“
„Proč přicházíš, panno, tak sama?“ tázal jsem se. Všiml jsem si, že rukávy jejího svrchního šatu obepínaly zápěstí, což dámy už dávno nenosí, a látka byla odřená. Hé, pánům z Heumu zbývá hluboko do kapsáře!
„Pane Siewerte,“ odvětila, „nemohu spát, neboť lačním po setkání s tebou. Panenský stud mi nedovolí vylíčit, jak neskonale si přeji položit své dlaně na tvé líce a pohroužit svůj zrak v tvůj.“
Tu jsem beze slova pobídl svého vraníka a zamířil hvozdem k popravčí louce. A Marieken mne následovala, usmívajíc se vesele. Začala si pozpěvovat. Bylo nanejvýš milé ji poslouchat, jako by se mezi zkřehlé stromy a padající sníh navracelo jaro.
Pes dorážel na ryzáka a chňapal mu po spěnkách, ale než jsem ho stihl odvolat, ryšavý hřebec dotěru nabral kopytem a odmrštil do závěje. Panna Marieken se rozesmála, když nás hafan obíhal dokola po třech, přední packu skrčenou, a kvílivě si stěžoval na příkoří.
„Jsi Nepřemožitelný, pane Siewerte,“ poznamenala, „ale neumíš vychovat lovecké vyžle.“
„Určitě je ti zima, panno, když nosíš lehký plášť jak chudačka,“ opáčil jsem, neboť mne pohněvala. „Také bereš na lehkou váhu, že jsi vkročila na majetky Halewynů, kde vládnou zlá kouzla. Každý se bojí sem vstoupit!“
„Heumové jsou zvyklí na chlad i vedro i námahu,“ prohodila, „jen strach jim vadí. Kdybych se narodila jako muž, nezůstanu tu, ale vypravím se na Východ až do tajemné říše kněze Jana.“ Rozprávěli jsme o lovu a cvičení psů a koní a sokolů a mnoha dalších věcech, až jsme dorazili na šibeniční plácek. Vraník se plašil pachem mrtvých a ryšavý hřebec položil uši, bělma se mu leskla. Sníh oděl mé dárkyně do bílých rubášů a zakryl dvojí nahotu jejich těl, které pozbyly roucho i tkáně.
„Jsme u konce putování, jež bylo příjemné a krátké. Sestup z koně, panno Marieken!“
Vášnivých souložnic a zábavných společnic jsem mohl mít, co se mi zlíbí. Já však potřeboval nové srdce.
Seskočil jsem z vraníka do měkkého sněhu, natáhl jsem k ní ruce a položil je na dívčiny boky, abych jí pomohl ze sedla – a ověřil si, že ten dlouhý, řasnatý plášť neskrývá zbraň. Nezapomněl jsem, že je Anteho sestrou. Leč nenahmatal jsem žádnou čepel, ač by mi beztak nemohla skutečně ublížit.
Marieken mé zvědavé prsty odsunula bez pohoršení: „Sama jsem nasedla, sama se vypravila za tebou, sama stanu na zemi, pane Siewerte Halewyne.“
Zachvacovala mne netrpělivost, žízeň po nových, svěžích silách, zázračném vzpružení údů a mysli…
„Pospěš si,“ vyhrkl jsem a vytasil zlatý srp. Ryzák zafrkal a couvl o krok.
„Dovol, ať sejmu svůj plášť, abys mohl udeřit snáze,“ nabídla Marieken. Postřehl jsem, že plane stejně jako já, a blahořečil jsem knížeti kamenů za čarovnou píseň.
Tepaná spona byla velká a těžká, čtyři ramena kříže vybíhala v ptačí zobanovité hlavy. Musela vynaložit obratnost a soustředění, aby odepjala. Chtěl jsem jí pomoci, tak –
Trhla pravicí, bronzový zobák se jí zabořil mezi dlaň a zápěstí, z cévy stříkla tenká rudá ručej. Škubl jsem sebou, abych k dívce přiskočil… Marieken mávla zraněnou paží a teplý proud její krve mne oslepil. Vydala ne výkřik, ale ostrý hvizd.
A já, tvář pokrytou stále tryskající krví, jsem pocítil, jak do mne zprudka naráží široká koňská plec a odhazuje mne. Upadl jsem… V mžiku jsem otřel obličej sněhem a nadzvedl se.
Zlatý záblesk srpu, který jsem v pádu upustil. Marieken vede jeho ostří, sekajíc do mého hrdla jako rolník, který sklízí žito. Chladný a žhavý vlas mi přejede po kůži a olízne maso. Nápor tmy –
Přes nachový opar zahlédnu ryzáka vzhůru nohama a za jeho hřbetem šedivé nebe; jsem nahoře, nebo dole? Dusím se, nemohu nabrat dech –
Vzápětí jsem temenem uhodil o kmen jedle. Závěj, do níž se zabořila má lebka po střetu se stromem, studila do uší. Musel jsem zašilhat, abych uviděl o tři stopy stranou Marieken. Stála rozkročená, v pěstích můj vlastní meč, jímž mi právě přeťala páteř se zbytkem podříznutého krku. Mé zbezhlavělé tělo sebou mdle bacilo do sněhového lože.
„Panno Marieken,“ sípěl jsem, v hrtanu mi hvízdal vzduch a bublala krev. „Zvítězilas, prokaž mi tedy laskavost! Přilož mi hlavu na moji hruď, tam doprostřed, kde je srdce, a pak ji usaď zpátky mezi ramena!“
„Siewerte Ohavný,“ odsekla, „když jsem se modlila, abych ti mohla srazit palici, nebuduji přece vracet! Odnesu ji domů, abych potěšila zarmouceného bratra a truchlícího otce, a napravila čest, kterou jsi nám vzal.“
„Jak můžeš být takhle krutá!“ kvílel jsem. „Alespoň o jedno žadoním: učiň na mých prsou znamení kříže! Pospěš si, snažně tě prosím!“
Zaváhala, přehmátla jílec levicí…
„Hned toho nech!“ zahlomozilo to.
„Pozdě –!“ zaúpěl jsem.
Kníže kamenů je tu!
„Budižkničemu z Hlupákova!“ ryčel skřet, usazuje se pohodlně na mém nehybném trupu. „Ani píseň a srp ti nepomohly, všechno jsi zpackal! Náfuko! Nedivil ses, že ta poslední za tebou přišla bez volání?“
Vytáhl z návěje dlouhou větev a přitáhl si moji ubohou lebku blíž k sobě.
„Halewynova hlava mi patří,“ upozornila ho Marieken přísně. Rozhodně na ni kníže udělal menší dojem než kdysi na mne.
„Klidně si ji vezmi,“ chechtal se rachtavě zakrslík. „Ale až si s ním poklábosím!“
Zvedl mne za vlasy, mé bohaté kadeře, které mi přineslo kouzlo, a sázel mi jeden pohlavek za druhým. Svět se se mnou houpal.
„No, zpívej, Halewyne Neporazitelný!“ huhlal skřet, jako když ubíhá kalná voda mezi balvany jeskyně. „Zpívej!“
Co mi zbývalo?
Neskonale sladká a milostná píseň se nesla nad šibeničním paloukem, znovu a znovu a znovu. Moje slzy a krev rozpouštěly sníh, v němž jsem ležel.
Vnímal jsem své dvě části, jako bych stále žil, studené doteky padajících vloček a trpaslíkovu kamennou zadnici, která mi poskakovala po žaludku.
Z místa, kde mne držel, jsem pozoroval, že při tónech písně mizí ledový příkrov na tělech mrtvých dívek a provaz, co je držel na šibeničních dřevech. Vítr snášel dolů bědné a děsivé trosky těch, které jsem pamatoval živé a půvabné – nebo alespoň přijatelně vzhledné. Přicházely ke mně jedna po druhé, chopily se srpu a zabořily zlaté ostří do mých prsou.
Umíral jsem, jako hynuly ony, pronikala mnou jejich muka, zoufalství bez úsvitu, propast nebytí. V tom nekonečném prostoru jsem nepotkal ani Boha, ani Ďábla, jen černou úzkost, nad kterou není horší trýzně.
Každá z osmnácti panen vytáhla čepel srpu leskle červenou, jako by ji pokryly rubíny. Zrak se mi kalil, ale myslím, že si braly zpět, co jsem jim odebral. A když to skončilo, byly pryč, všechny… Jen na sněhu zůstaly šlépěje četných bosých nohou, proplétaly se jedny přes druhé: útlá i baculatá chodidla pohledných dívek, požehnaných mládím.
Znovu jsem stočil zornice a využil jsem chvilky, kdy mne kníže kamenů zatahal za nos. Přál jsem si spatřit Marieken – popravdě, doufal jsem, že bude vyděšená. Vskutku vypadala žalostně.
„Moje Wantje odešla,“ pravila s hořkostí. „Myslela jsem, že zůstane se mnou, vstala přece z mrtvých! Byla se mnou od malinka, nikdy jsme se neodloučily… Mohly jsme chystat masopust a trhat první čemeřici, abychom věděly, za koho se vdáme. Cožpak nenabyla znovu života? Nevrátí se mi –“
„Co je pryč je pryč,“ zasyčel skřet. „Ty máš hlavu, já si vezmu tohle!“
Ponořil mi drápatý pazour do hrudi, ryc – a vytrhl mi srdce.
„Netrap ho,“ řeklo plavovlasé děvčátko, které jsem – je to tak dávno! – odvezl od sbírání chrastí na Ravenrock. Moje matka mu hezky učesala vlasy a oblékla je do košilky z jemného plátna… poté, co je vytáhli z hradního příkopu. Jediné se dostalo do posvěcené země, tak co tu dělá?
„Bolí ho to, nevidíš?“ ukázalo na mne a zkrabatilo ústa. „Chudák nešťastná! Už jsi ho potrestal dost, viď…? Dovol mu spát, tak jako budu já! Prosím!“
„Zmiz, škvrně!“ štěkl kníže kamenů, mocně foukl a plášť vánice nesl dívenku s sebou.
„Kamenný pane! To není spravedlivé! Budu na tebe pořád volat: sejmi z něho prokletí!“
Možná jsem zaslechl jen závan ve větvích… Ale já v hodině své hrůzy nezapomněl – nikdy nezapomenu na její tesklivou, něžnou tvář.
Myslel jsem na spoustu věcí. Možná mne budou hledat, Smetše určitě vyrazí se záchranným oddílem… Měl bych je varovat, protože Heumové bezpochyby zaútočí na Ravenrock. Vévoda mi bude chtít sebrat jmění, nepomůže rodu Dirka Krkavce!
Až teď jsem si uvědomil, že vedle mého těla, které pomalu zakrývala návěj, leží lovecký pes a naříká. Vědomí se mi na okamžik rozdvojilo: vstoupilo i do srdce, s nímž si pohazoval kníže kamenů, kopal jím ve sprškách sněhu. Zmizelo mi z dohledu, ač jsem byl schován uvnitř něho a zima a zlé nárazy se mnou otřásaly –
Moji hlavu zdvihla a otočila k sobě Marieken; nijak šetrně.
V pravici svírala otěže obou koní. Upřela na mne zrak a ten můj, hasnoucí, se střetl s jejím. Mýlil jsem se… Měla oči barvy lučního medu.
***
Nevím, jestli vůbec lituji. Možná bych se měl kát, vždyť proto mé srdce, moji duši trpaslík proměnil v kámen a zahodil mne do vířícího času.
Věky jsem byl součástí ohniště kdesi v horské chýši, zapomenutém koutě světa. Plameny mne olizovaly, až praštěl můj kamenný trup, a sužoval mne kouř. Ale někdy z uhlíků sálalo přívětivé teplo, vůně jídla hladila. Lidi i zvířata uvnitř obydlí obestíral blažený klid.
Stal jsem se kamenem v dlážděné cestě. Staletí do mne pražily žhavé paprsky, pukal jsem pod údery mrazu, dusil mne prach.
Valila se přese mne kola drnčících vozů, dupaly po mně okované vojenské škorně. Poškrábaly mne podkovy koní i soumarů, nemluvě o nečistotě, která na mne padala… Občas mne vlídně omýval déšť a zahřívalo mírné slunce. A hladívaly mne kroky mladých žen a dětí.
Spočíval jsem na dně mořského korábu jako zátěž, mučil se závratí a hynul děsem, že loď ztroskotá, já pak do skonání světa zůstanu ztracený v ledových temnotách nesmírných vod. Už nikdy se nedostanu nad hladinu, kde za mne prosí dítě… Jen šumění vln mne konejšilo.
Být zakletý v krbu nebo silnici není tak zlé – proti mému nynějšímu úkolu a trestu. Ležím v základech kostela, netuším jak dlouho, snad po tisíc let. Drtí mne nesmírná tíha stavby s úmornou, nesnesitelnou jednotvárností. Kolem mne je černočerné ticho, které svírá jako pěst, řve mlčením a zebe jako hlubiny vesmíru –
Do mého žaláře doléhají ozvěny zpěvů, slabounce á vzdáleně jako vzpomínka na vůni. Zvony bijí, pohlcuji jejich nádherné chvění, hudba zní ve mně, měním se v jejich píseň – tak jako teď, když vyzvánějí…
Vyzvánějí –?!
„Je po všem,“ opakoval si Wilf Boyton. „Zatracenej nálet skončil… to teda jo… Panebože!“
Noční listopadové nebe zrudlo a zezlátlo, jak střed města převálcovala luftwafe. Do téhle části Coventry padaly hlavně zápalné bomby; změtí z trosek se uprostřed ulic nahloučilo méně. Zato plamenná smršť si přišla na své. Střecha katedrály svátého Michaela se před pár minutami s rachotem a burácením požáru propadla do středu chrámové lodi.
Levá strana přiléhající Fairfax Street stála v ohni, ale v žáru hořícího dómu praskaly okenní tabulky i v budovách, které zatím přežily. Wilf by přísahal, že se mu ze sálavého vedra rozpaluje i kloboukovitá přílba příslušníka civilní obrany. Ocitl se sám mezi řadami plápolajících domů s hasičem, který se urputně a skoro nesmyslně snažil zlikvidovat plameny z méně zasaženého průčelí v posledním bloku.
„Calume, Calume!“ zařval na něj co nejhlasitěji. Oheň dokáže být nesnesitelně hlučný! „Kašli na to, všechno sletí!“
Wilf nerozuměl, co odpověděl jeho společník. Calum stejně trčel dál na chodníku, tryskající hadici namířenou jak rytíř při útoku.
Ale Wilf Boyton se rozeběhl opačným směrem, blíž ke zničené katedrále. Vyhnul se hořícímu dvoupodlažnímu autobusu: kovová konstrukce střechy se zkroutila jako hrst zmotané příze. A hned za vrakem, pod vývěsní tabulí Coal Mortons našel Wilf objekt, který ho předtím upoutal.
Bouchlo to tady najisto – ke vší té ohnivé spoušti. Pod výronem zeminy a rozbitého kamene ze zhrouceného pilíře dřepěl nahatý střízlík a třeštil prasečí očka v jemné slabošské tváři. Od šošolky řídkých pačesů až k patám ho pokrýval prach a popel jako druhá kůže. Že síla výbuchu dokáže z člověka stáhnout šaty, to dobrovolník Boyton znal. Překvapilo ho něco jiného…
Zvuky, které k Wilfovi doléhaly, nepůsobil požár: neznámý pronikavě naříkal skřípavým hlasem. Na rozrytém dláždění před ním ležela drobná dívenka. A jak Wilf zkušeným zrakem posoudil, střepina jí rozpárala hruď.
Starou legendu vzkřísil před sto šedesáti lety mistr Charles de Coster. Je škoda dobrých příběhů: pokud jim hrozí zapomenutí, mají právo být znovu vyprávěny.
