1.
„Spatně, špatně! Všechno je to úplně špatně!“
Tamara s Romanem byli po tříhodinovém jednání úplně vyčerpaní. Usilovně se snažili šéfovi Pratomu vysvětlit, jak by si představovali novou kampaň zlepšující image jeho společnosti a postoje veřejnosti k atomové energii, ale on reagoval jen netrpělivým podupáváním nohou a pocukáváním obočí, kontroloval třikrát za minutu svůj iPhone, něco do něj vyťukával, ale když se odmlčeli, vždycky vyštěkl: „Poslouchám vás!“, načež začal třeba dávat interkomem instrukce své sekretářce. Ta přes zasklenou stěnu ředitelství Pratomu, sídlícího v revitalizované budově prasečáku, působila trochu jako exponát v ZOO. Jako ryba otevírající a zavírající tlamku. Tamara se ohlédla po svém a Romanově odrazu v prosklené stěně – oba tu seděli naproti šéfovi trochu přikrčeně, a zároveň se k němu snaživě natahovali přes stůl, jak se obhajovali a marně, bez úspěchu se mu snažili vsugerovat, že jejich práce je dobrá, co dobrá, vynikající, je to trefa, bingo, nic lepšího nemůže vůbec dostat.
Pratom, Pražská atomová, by se měla jmenovat spíš Prasečí atomová, proběhlo Tamaře mimoděk hlavou. Vždyť je to revitalizovaný obrovský chlívek s bílými klenbami, kamennými koryty, a do toho všude ty skleněné stěny a barevné LED diody… prosklenou stěnou dobře viděla Měsíc v úplňku, který dnes zářil jako pominutý.
Šéf Pratomu včera vyhodil svoji marketingovou ředitelku, protože byla podle jeho názoru úplně neschopná, a ujal se kampaně sám. Hned si je zavolal na kobereček a teď je pořádně dusil. Tamara před sebe nenápadně natáhla ruku, aby se mohla letmo mrknout na hodinky. Bylo už deset večer. No tak, vychutnal sis nás, povzbuzovala šéfa Pratomu v duchu, tak bys nám konečně mohl sdělit svoji představu!
„Heleďte se, v zadání bylo, že máte klienta ohromit,“ shrnul svůj názor velký šéf. „Takhle je to všechno špatně. Jasně že od nás stejně všichni berou tu naši elektřinu, ale přitom se atomu bojej. Musíme jim prodat tu práci, co pro ně děláme, a ohromit je, jak jsme dobří. Vy nikoho neohromujete. Neohromujete!“ zopakoval důrazněji a předklonil se v křesle, jako by se chystal k pěstnímu výpadu.
Byl to snědý vazoun s vyholenou lebkou, z rukávů a rozhalenky košile mu lezly černé chlupy. Nedá se vůbec říct, kolik mu je let, říkala si Tamara, může to být cokoli od pětadvaceti do šedesáti, ale působí tak nějak nadupané a dynamicky, bude mu nejspíš kolem čtyřicítky.
„Základní wording přece předpokládá navození pocitů bezpečí, jistoty…“ namítl chabě Roman.
Šéf se zhluboka nadechl. Už to snad ukončí, zadoufala Tamara.
Přejel je oba pohledem a s výrazem, jako když vynáší trumf, prohlásil: „Naše atomovky jsou stejně bezpečný jako přerušovaná soulož s prezervativem a pilulkama dohromady, jasný???“
Když vyšli ven, podlamovaly se jim únavou nohy. Roman mrkl na hodinky, bylo už půl dvanácté v noci.
„Já už nemůžu,“ hlesl slabě. „Musím si vzít prášek na spaní a na uklidnění a jít si lehnout, třeští mi hlava… neboj, přijdu hned kolem sedmý ráno a dorazíme to.“ Nasedl do svého SUVčka a odhučel do noci.
Tamara vyjela z parkoviště a zabočila na hlavní ulici, směrem k agentuře. Jsem správně nabuzená, nějak to už dorazím, myslela si odhodlaně. V kancelářích bylo dnes kupodivu liduprázdno, a tak musela vypnout alarm. Posadila se k počítači a zauvažovala, zda si nemá vzít dva aspiriny proti bolení hlavy a zapít je panákem vodky, aby vydržela… ale ještě než se stačila rozhodnout nebo se ponořit do náčrtů kampaně Pratomu, které si vyvolala na monitoru, pocítila v celém těle ten zvláštní tah.
Tah Měsíce.
Tvoje skutečná práce je jinde, znělo jí v hlavě. V tvrdosti tvých svalů a v síle tvých čelistí. Vypni počítač a vyjdi ven. Volám tě, volám tě, neváhej, pojď ke mně… tak ji vyzýval úplněk.
Uvědomila si, že je právě půlnoc. Bylo jí krystalicky jasné, co dělá, vnímala to zostřeně, třebaže to tak úplně nechápala. Zháší světla, zapíná alarm, vychází do studeného, čerstvého nočního vzduchu. Zahledí se přímo na Měsíc. Zavyje. Jako by tím zvukem – podobný kdysi vyluzovala na jedné skupinové psychoterapii, kam na zkoušku zašla – ze své duše vymývala nekonečný stesk po úplně jiném životě, divokém a spontánním. Plném lásky a nenávisti. A boje. Vyřídit si to. Vyřídit si to s nepřáteli. Spouští se na všechny čtyři a už nemá ruce, ale chlupaté tlapy s mohutnými drápy. Cítí, jak sejí celé tělo drátovitě zpevňuje, šlachovatí, hřbet se protahuje do ladné linie, celý trup i končetiny se chvějí touhou po vybití energie. Do nozder vniká směs pronikavých pachů a vůní. Je v nich předjarní chvění… a někde v dálce příslib kořisti.
Moc dobře ví, co dělá, vnímá to rozumem a mozkovými závity, změnila se v ohromnou vlčici, je vlkodlačice, ale celý ten kancelářský život s nudným posedáváním a krotkým tlacháním jí teď najednou připadá k smíchu. Zavětřila a rozběhla se jasnou nocí zpátky k sídlu Pratomu, vzdálenému několik kilometrů, ale pro ni to bylo jen pár minut. Městská krajina se kolem ní míhala jako jediná šmouha a ona se řítila za svými oběťmi. Před budovou revitalizovaného prasečáku ředitelství Pratomu zvolnila, zastavila se a znovu zavětřila.
Měla štěstí. Šéfa Pratomu se sekretářkou zastihla ve vstupních dveřích, právě odcházeli. Šéf plácl blondýnku majetnicky po zadku a dívka se drobně zahihňala, ale vypadala k smrti vyčerpaně… jenomže to teď Tamaru opravdu nezajímalo. Vtáhla do nozder pach jejich živých, teplých, tepajících těl, nasáklých tukem a čerstvou krví. Nejdřív se vrhla na šéfa. V krku mu zapraskalo, jak do něj zaťala tesáky. Věděla přesně, jak to udělat, aby celá akce byla blesková. Vytryskla teplá krev, sekretářka ani nestačila vykřiknout, jen se zhrozeně nadechnout, a Tamara už jí drtila tesáky hrdlo, nořila je do něj a cítila na jazyku horkou tepennou krev. Když sebou i druhá oběť přestala škubat, s požitkem se pustila do rozsápávání obou těl. Nepřestala, dokud se kousky mrtvol neválely všude kolem a ona neměla nozdry labužnicky, nasyceně zahlcené pachem krve a vnitřností.
2.
Temně vrčela, roztahávala vnitřnosti svých obětí po chodníku v nažloutlé záři obloukovek a na pozadí mrtvolného svitu úplňku, nořila čumák do těch syrových, opojně páchnoucích drůbků. Cítila žhavou, živočišnou blaženost. Znovu z plných plic zavyla. Vždyť mě uslyší, blesklo jí hlavou, protože si celou dobu ostře uvědomovala, co dělá. Hned ji ale zaplavila nová vlna radosti. Trhat, sápat, vítězit právem silnějšího, divočejšího, dokonalejšího, drtit v zubech ty degenerované, ztučnělé ubožáky, vzít jejich osud do svých tesáků a drápů! Co může být přirozenějšího? A lepšího? Na jazyku cítila železitou chuť krve, dásněmi jí do lebky prostupovalo báječné praskání drcených kostí… křup. Tohle bylo kovové křupnutí! Fuj. Vyplivla to. Na chodník dopadly pánské hodinky Cartier s obrubou z drobných diamantů, ulepené krvavým hlenem. Ukazovaly tři čtvrtě na jednu.
Ty hodinky jí něco připomněly. Nebezpečí. Nesmí ji tady zastihnout. Nesmí ji zadržet. Rozběhla se měsíční nocí zpátky. Její opojení zvolna opadávalo, ale ničeho nelitovala. Jo, udělala jsem něco zakázaného, ale co je mi po tom? Co je to za hloupé zákazy a příkazy, za prázdné slupky slov? Pro mě platí docela jiné zákony…
Nepřemýšlela nad tím, kam běží, ale za pár okamžiků se ocitla před svým domem. Okraj ztichlého sídliště, přísně stříhaná zeleň omezená kamennými zídkami a štěrkem. Podívala se vzhůru k oknům svého bytu, odrážejícím světlou oblohu a šklebící se měsíční kotouč: jak se teď dostane dovnitř? Nadechla se k novému zavytí, ale místo toho z ní vyšlo jen tiché lidské zasténání. Divoká zvířecí síla ji opouštěla, jako když vyfukuje balónek. Zvedla se na zadní a prohlédla si své tělo. Sáhla si rukou nejistě na obličej. Bylo to tak: stála tu v neposkvrněném pracovním kostýmku, dokonce s kabelkou, jako by se právě vrátila z pozdní směny v agentuře. Chvíli tu změnu vstřebávala, pak sáhla navyklým pohybem do kabelky pro klíče a odemkla si.
Ráno se cítila čilá a svěží jako snad nikdy předtím. Ani dospat nemohla, vzbudila se už v pět zdravým, hlodajícím hladem: vrhla se k lednici a vybílila ji, zhltala své zásoby francouzských sýrů, mangového a limetkového čatní, italské šunky… No páni, mám hlad jako vlk, napadlo ji a připadalo jí to strašně zábavné. Úplně vynechala silnou kávu, kterou si po ránu vždycky musela dávat, aby byla vůbec schopná fungovat.
Do práce dorazila pěšky. Pořád sršela energií a cítila obrovskou radost ze života, ale zároveň v ní hlodaly obavy: neodhalí ji někdo? Její auto zůstalo do rána stát před agenturou, ale ona přitom jde z domova… U recepce opravdu panoval rozruch, kolegové tu stáli v hloučku a překřikovali se navzájem. Roman si jí všiml a odtrhl se od ostatních. Pokročil směrem k ní, pusu pootevřenou k otázce. Ředitel agentury Lukáš ho ale předešel. Vrhl se k Tamaře a začal ji vehementně poplácávat po zádech.
„Super, Tamarko! Blahopřeju ti! Konečně máš toho kreténa z krku, to se teda fakt povedlo!“
Tamaře na chviličku zatrnulo. Copak Lukáš ví, co provedla? A veřejněji tady za to chválí? Má říct něco jako To jsem mu pěkně prokousla hrdlo, co?
Asi se tvářila dost zaskočeně.
„Počkej, ona to ještě neví,“ řekl Roman a začal jí vykládat, co se v noci stalo. „Najdi si to na internetu! Je to bomba! Toho děsnýho CEO Pratomu něco rozsápalo, jen chvíli po tom, co jsme odešli! Měli jsme obrovskou kliku! Vlastně teď teprve máme obrovskou kliku, protože Pratom přejde na nějaký provizorium. Volal jsem tam, jako že vyjadřuju soustrast. Cha! Budem mít poměrně volnou ruku a peníze nám poběžej dál. Nic lepšího jsme si ani nemohli přát!“ Zubil se na celé kolo.
„Cože? Musím se na to mrknout,“ dokázala ze sebe vypravit Tamara. Co nejrychleji se usadila ke svému počítači. Za hradbou monitoru si vydechne a rozmyslí si, co dělat a říkat, aby to působilo přirozeně. Už zase cítila to báječné, triumfální sebeuspokojení. Jo! Povedlo se!
Okamžitě se proklikla na senzační novinku o dvou obětech neznámé obrovské šelmy, včetně videa zachycujícího scénu zločinu, rozházené krvavé cáry, nerozpoznatelné části lidských těl, oddělenou chlupatou nohu ještě nazutou ve vyleštěné polobotce… jo, jo! Celým tělem jí projelo slastné zachvění.
Spolupráce s Pratomem teď opravdu probíhala v ideálním poklidu, Tamara a Roman jednali s provizorně dosazeným mladým marketingovým manažerem, který jim prostě jen posílal e-maily s úplně věcnými připomínkami: „Prosím změnit tuhle formulaci a místo doufáme tam dát věříme.“ – „Prosím připomenout, že i ve Slunci probíhají termonukleární reakce.“ Úplný balzám na duši, říkala si Tamara.
Jenže z příštího úplňku měla obavy. Dokáže se ovládnout, aby si ten drogově omamný zážitek nezopakovala? Postihne ji to zase? Byla to jen shoda okolností – že za úplňku ponocovala a přitom byla tak rozzuřená na toho sekýrujícího zmetka? Rozhodla se udělat experiment. Metodicky si všechno uchystala tak, aby tři nejnebezpečnější noci kolem úplňku prospala. Schůzky s klienty, kteří by ji byli schopní dusit dlouho do večera, přesunula na jiné termíny. Den před úplňkem se vymluvila na mučivý záchvat migrény, odešla z agentury už odpoledne a nacpala se prášky na spaní. Dva následující dny postupovala stejně. Ke své úlevě zjistila, že to funguje. Když se po třetí zpráškované noci vracela ráno do práce, v hlavě jí hučelo a cítila se celá malátná. K tomu cítila skoro lítost, že o vlkodlaci zážitek přišla. Kdoví, napadalo ji omámené, jestli jsem tu schopnost neztratila natrvalo. Není to vlastně škoda?
Jenomže v agentuře bylo zase všechno vzhůru nohama.
„Zase to řádilo!“ oznamovala jí recepční, oči navrch hlavy. „Hned dva případy, a zase naši klienti!“
Lukáš pobíhal po kancelářích a vykřikoval: „Prosím vás, nevíte o tom někdo něco? Z tohohle už budeme mít průšvih! Jak je možný, že to jsou zase naši klienti? No vysvětlíte mi to někdo laskavě?“ Svolal kvůli tomu u sebe zvláštní poradu, ale všichni jen nechápavě, bezmocně vrtěli hlavami. Nejvíc Tamara a dva její kolegové, jejichž klienty roztrhala velká šelma tentokrát.
Tamara si Tomáše i Karolínu po očku prohlížela. Jasně, potvrzovala si, oba pracovali – tak jako před měsícem ona – se zaťatými zuby až do noci. A teď mají ten nezaměnitelný výraz kocoura, který právě vypil smetanu a ještě sežral kanára. Tomášův klient byl výrobce aut, z jejichž výfuků, jak tvrdil, vychází vzduch čistší, než tam pronikl. „Čistější a svěžejší než váš dech!“ vymyslel si klejm, nad kterým se Tomáš zoufalstvím chytal za hlavu. Dnes byl ale jeho typicky zdrchaný, nervózní výraz pryč, Tomáš přímo zářil. Taky on po Tamaře nenápadně pokukoval, jako by se jí na něco chtěl zeptat… Druhý zadávený klient patřil Karolíně, afektované anorektičce, se kterou se Tamara zrovna moc nemusela. Karolína i teď říkala přesně ty věci, které se od ní čekaly, ano, je to potenciální hrozba, všichni musíme držet pohromadě a být v pravém smyslu jeden tým, ano, i ona osobně se všemožně vynasnaží…, a krčila úzkými ramínky. Ale Tamaře to bylo naprosto jasné. I ona působila nápadně růžovoučce, odpočatě a šťastně.
Všechny členy týmu čekaly policejní výslechy a nekonečné vyptávání, zda oni sami nebo někdo z jejich okolí nechová nějaké nepovolené velké šelmy jako třeba tygry, pumy, pantery a lvy. Vyšetřovatelé ale nemohli nikoho zadržet, chyběla jim jakákoli stopa. V agentuře se vědělo, že okolí teď sledují kamery a policejní hlídky oblečené do civilu. Všichni začali být opatrnější na to, co říkají do telefonů nebo píšou do e-mailů – i kdyby šlo jen o výsledky nějakého předem rozhodnutého tendru o lukrativní zakázku nebo o pár jointů. Agentura byla rázem čisťounká jako plastový růžový domeček pro barbíny.
Jenomže další úplněk se blížil a Tamara se odhodlala navrhnout Tomášovi, zda by se s ní po práci šel projít. Okamžitě pochopil. Rázovali bok po boku studenými ulicemi a trousili tiché útržky hovoru, ze kterých by náhodný posluchač nic nepoznal.
„Víš, já mám rodinu, tak už podruhý fakt nechci…“ prohodil Tomáš.
„Stačí jít včas domů… vzít si prášek na spaní… a je to v pohodě,“ vykládala mu Tamara. „Ty ale… ale je to bezvadný, co?“
„To teda jo. Je to adrenalin. Člověk je z toho úžasně háj. Fakticky, lepší než koks!“
Tamara se musela zasmát. Tomáš byl strašně hodný kluk, ten typ nadšeného tatínka, co do omrzení vykládá, jak bylo úžasné asistovat u porodu. Ani ve snu to nebyl typ vlkodlaka.
„Myslela jsem, že jsem v tom sama, ale teď… nemyslíš, že to vypadá, jako by to byl nějakej nakažlivej virus?“ sondovala Tamara.
„Může bejt… ale co s tím? Tohle přece nikomu nemůžem vykládat…“
„Co když budem muset?“
Tomáš varovně sykl. „Chápeš, že… za to by člověk šel sedět, a natvrdo.“ Zastavil se a důrazně jí pohlédl do očí. „Prosím tě, nedělej nic. Nebo fakt nevím.“
Nebo fakt nevím, jestli bych při dalším úplňku nevlít na tebe, přeložila si to Tamara. Nebo fakt nevím, jestli bych tě neudal jako úplně první vražedkyni z nás všech.
Vykročila dál a v chůzi jako mimochodem utrousila: „Dobrý, dobrý. Uvidíme, co další úplněk.“
Nadcházející úplněk proběhl pro Tamaru stejně jako ten předchozí, ohlásila velký záchvat migrény a zfetovala se prášky. Tomáš si vzal pár dní dovolené, údajně z rodinných důvodů.
Jenomže už po druhé zpráškované noci Tamara ráno v práci zjistila, že se vlkodlaci infekce šíří dál. Tentokrát to odnesl klient, kterého se ujal samotný ředitel agentury Lukáš, protože to byl obzvlášť těžký případ. Šlo o majitele kliniky plastické chirurgie a zároveň proslulého chirurga, který trval na klejmu „Jsme mocnější než sám Stvořitel!“, což Lukášovi z nějakého nejasného důvodu vadilo. Tamara se vrhla na internetové zpravodajství, kde s gustem rozebírali, že chirurg po sobě zanechal velkou domácnost se čtyřmi plačícími thajskými konkubínami a hejnem dětí. A že policie tentokrát má rozmazaný videozáznam obrovského vlka, který o půlnoci vybíhá z budovy, v níž agentura s několika dalšími firmami sídlila. V té chvíli v ní pracoval jediný člověk, samotný Lukáš.
Lukáše si kriminálka podala opravdu důkladně, výslechy trvaly dva dny, po které se v agentuře vůbec neukázal, ani nezvedal telefon a nereagoval na esemesky. Pátrání se teď zúžilo na chov velkých psovitých šelem: snad kříženců vlků s malamuty, vlkodavy, dogami… nad videozáznamem dumalo několik předních kynologů, kteří byli přizváni ke konzultaci. Mimořádně velký vlk, shodli se.
Když se Lukáš konečně znovu objevil v agentuře, okamžitě svolal krizovou poradu. Ještě než se všichni sesedli kolem bleděžlutého kulatého stolu, Karolína se stačila ostatním pochlubit, že kromě Lukášova chirurga přinesl tenhle úplněk ještě jednu oběť, a poprvé nešlo o klienta agentury: byl to Karolínin exmanžel. Vykřikovala to s radostí přímo triumfální a Tamaře přitom zatrnulo: znamenalo to, že tahle hubeňoučká afektovaná třicátnice si jako jediná ze všech vlkodlaci zážitek zopakovala. Chce snad záměrně vraždit ve vlčí podobě dál? Propadla tomu jako droze? Tamara věděla, že to pokušení je opravdu silné a člověka by mohlo nenávratně strhnout. Je to jako se závislostí na alkoholu nebo na heroinu? uvažovala.
Porada byla opravdu netypická. Lukáš jako by se ostatním členům týmu snažil naléhavě cosi sdělit, ale volil k tomu převážně pantomimu. Všichni po chvíli zmlkli, nechali šťouravých poznámek a nervózního vtipkování, vyměnili si významné pohledy a soustředili se na šéfovy zuřivé grimasy a gesta. Pochopili, co jim chce vsugerovat. Snaží se jim dát najevo, že tady a teď se nic řešit nebude a že by měli mluvit co nejmíň.
„Abychom odhalili, co se to tu děje – pokud se tu něco děje,“ významně zakašlal, jako že to ve skutečnosti myslí úplně jinak, „navrhuji okamžitý dvoudenní výjezd na teambuilding.“
Tamaru napadlo, že tohle mohl klidně slíbit i policii: že na výjezdu všichni podle různých nenápadných stop snáze odhalí viníka. Ve skutečnosti se ale chce někde mimo policejní odposlech poradit o vlkodlačí nákaze. Jasně viděla, že Lukáš nemá ze svého roztrhaného klienta zdaleka tak čistou radost, jako měla ona nebo Tomáš. Byl skoro bez sebe strachy, že se mu sesype celý jeho život. A nejen jemu. Mohlo by to smést celou agenturu, kterou tak pracně vybudoval. „Účast je pro všechny povinná, omlouvá pouze smrt,“ prohlásil a zavrtal významný pohled do Tamary, Tomáše a Karolíny. Tu hypnotizoval ještě o vteřinu déle než ostatní. Pak přešel k praktickým pokynům. Zítra ráno v devět všichni vyrazí do adrenalinového centra Thrill&Grill, šedesát kilometrů za městem, sportovní oblečení s sebou, návrat druhý den navečer.
Tamaře se zdálo, jako by se Karolína – kterou vnímala jen periferně na okraji svého zorného pole, protože se na ni snažila necivět – ušklíbla a otráveně obrátila oči v sloup.
Jakmile v sobotu dorazili na místo, do nově zrekonstruované bývalé podnikové chaty, ležící stranou civilizace za clonou jehličnatého lesa, hned se převlékli do tepláků a vyrazili na lanovou dráhu. Byla to sice trochu nepohodlná porada, jak tady balancovali na rozhoupaných se a prohýbajících se navlhlých lánech, obklopeni temně šumícími korunami stromů, ale netrvala dlouho. Čtyři členové týmu zasažení vlkodlaci infekcí o všem stručně informovali zbylých jedenáct nezasažených. Tedy nezasažených… možná že už infikovaní jsou a záleží jen na okolnostech, kdy se to projeví.
Počkali pár minut, než se z toho právě zasvěcení kolegové trochu vzpamatovali. Většina zůstala civět s otevřenou pusou, svírali lana křečovitěji než předtím a vyměňovali si tázavé pohledy, zda snad nejde o nějaký kanadský žertík. Postupně jim ale docházelo, že ty rozsápané oběti jsou až příliš skutečné. A všechno ostatní se skládalo dohromady jako mozaika. Mezitím o kousek popolezli, aby nebyli tak nápadní. Bylo docela pravděpodobné, že je někdo neustále pozoruje i tady. Kolegové ohromení zjevenou pravdou se pohybovali trochu dřevěně, Roman jednou úplně uklouzl, zůstal viset na jistícím lanku a musel se pracně vydrápat nahoru.
Když se trochu zklidnili a znovu soustředili, Tamara jim popsala, jak se s Tomášem uchránili opakování celé té věci.
„Týýjo, to je mi teda líto, taky bych si to rád jednou v životě vyzkoušel,“ pípl Roman, ale rychle zmlkl.
„Tak, a teď mi slibte, že při úplňku budete preventivně dodržovat to, co dělají Tamara s Tomášem,“ vyzval všechny Lukáš. „Přizpůsobíme tomu i pracovní dobu v agentuře. Řekneme, že ji zkracujeme vzhledem k ekonomický krizi. Kolem úplňku budeme mít vždycky totální útlum. Jasný?“
Všichni přikyvovali, že tedy slibují, rozechvělí a trochu vykulení. Jen Karolína se tvářila vyloženě nesouhlasně.
„Má někdo nějaký připomínky?“ zeptal se Lukáš.
„Jo, já,“ prohlásila Karolína a ležérně se zhoupla na laně. Je tady jak doma, klidně by mohla celý život číhat ve větvích stromů, napadlo Tamaru. „Já to mám úplně naopak. Pro mě to znamená zvýšení kvality života. Beru to tak, že jsem konečně dosáhla optimální hladiny wellnessu.“ Rozhlédla se po ostatních. „Rozumějte. Vesmír nám sděluje, že jsme vyvolený. Jsme lepší a silnější bytosti než ostatní obyčejný lidi. Proto máme moc nad jejich životama a je to tak správný. Já to tedy potlačovat nebudu, to říkám na férovku. Jde někdo se mnou?“ Rozhlédla se po ostatních, ale ti rozpačitě odvrátili pohledy.
„A jestli se vám to nelíbí a jste na to moc zbabělý, tak si jen na mě něco zkuste!“ odhalila zuby ve studeném úsměvu. Měla zlatě leskou teplákovou soupravu a černou čelenku a Tamaře připadala pořád víc jako šelma. Bylo jí jasné, že Karolínu ta infekce – pokud je to infekce – zasáhla podstatně hlouběji než ostatní. Podrobila si její lidský mozek. Ale copak ji můžeme udat a neudat zároveň sebe? přemítala.
Šlehla tázavým pohledem po Lukášovi, který visel v lanoví trochu neohrabaně a v omšelých teplákách připomínal medvěda. Lukáš na ni významně mrkl a na zlomek vteřiny náznakem vycenil zuby.
Tamara pochopila.
„V pořádku, krizová porada skončena, dál pokračuje běžný program podle plánu,“ oznámil všem Lukáš.
Karolína se zdržela v několikametrové výšce na úrovni korun stromů mnohem déle než ostatní, temný a tichý stín, skoro nerozpoznatelný mezi kmeny borovic. Jako by se ještě chvíli oddávala osamělé meditaci. Jasně, napadalo Tamaru, vychutnává si, jak je výjimečná a nadřazená nám všem ostatním.
Nadešel další úplněk a agentura už v časném odpoledni ztichla. Tamara ale věděla, co musí udělat. Tentokrát žádné prášky na spaní, naopak, o půlnoci musí být venku, stejně jako bude slídit v ulicích města Lukáš. Budou se pohybovat poblíž agentury a také v blízkosti Karolínina domova, ale musí být lstiví, nenápadní, nerozeznatelní od stínů vrhaných Měsícem – a především rychlí jako blesk. Žádné vychutnávání krve a masa oběti, žádné slastné rochnění se v cárech těla. Jen rychle vykonat rozsudek a rozplynout se v slavnostním, chrámovém klidu této noci. Jen přinést Měsíci oběť, o kterou si říká.
Tamara nezamířila domů, tam by ji policie zaregistrovala. Seděla u kávy v baru na vzdáleném konci své čtvrti a v půl dvanácté, když personál začal utírat stoly a dávat najevo, že se pomalu zavírá, vyšla ven do noci. Oteplilo se a bylo už docela příjemně. Zamířila na rušnější hlavní třídu, kde snadno splynula s tu a tam se trousícími chodci, a teprve několik minut před dvanáctou zabočila do tiché postranní uličky. Na okraji malého parčíku s jediným stromem, silně ozářeným paprsky, takže vypadal spíš jako grafika, to pocítila. Tah Měsíce.
Dej se do práce, vítám tě, zbloudilá duše, která jsi nakonec poslechla mého hlasu, hlasu krve, hlasu lovu, hlasu síly a vítězství, znělo jí v hlavě. Volám tě a vítám, naber sílu a dej se do práce…
Zaplavila ji zas ta dobře známá, opojná, zdivočelá radost. Zadívala se přímo do měsíčního kotouče a dlouze zavyla. Jako by zdravila starého důvěrníka a učitele.
A teď si to vyřídit. Vyřídit si to s nepřítelkyní. Staré, několikaleté účty. S tou čúzou. Co mě bodala a kousala a zaháněla do chlívečku nás neohrabaných, málo elegantních, málo vybraných bytostí. Co mi vždycky dávala najevo, jak má nade mnou navrch. Teď mám navrch já! Spustila se na všechny čtyři a s požitkem si vychutnala návrat do svého polozapomenutého, šlachovitého, ocelově pevného zvířecího těla. Protáhla se, vědoma si své síly. Zase to krystalicky jasné vědomí, vědomí poslání a cíle.
Zavětřila. Do nozder jí vnikl náznak Karolínina parfému.
Vyrazila proti větru, tam, odkud se k ní nešla vůně kořisti. Držela se ve stínech těsně u stěn domů, instinktivně se pohybovala plíživě jako zkušený predátor, který umí obelstít svoji kořist i pronásledovatele.
Letěla dolů do údolí a zase nahoru na druhou stranu, tam, kde teď číhala Karolína. Tamara to najednou věděla s naprostou jistotou: Karolína zamířila k jejímu, Tamařinu bytu, vyhlédla si ji jako další oběť. Nepřítelkyně jí vypověděla válku. Ve stínech mezi parkujícími auty naproti přes ulici postřehla stín velkého zvířete, tichého jako duch: hned věděla, že je to Lukáš. Byl větší než ona, s mohutnější hlavou a hrudníkem.
Doběhli na konec ulice, kde už zbýval jediný blok k Tamařinu bytovému domu. Tady ji uviděli – u bíle natřeného dřevěného plotu, na křižovatce zalité měsíčním světlem. Její štíhlounké, křehké tělo silně vibrovalo, z úst jí vycházely téměř erotické steny. Karolína se s heknutím spustila na přední tlapy, nos sejí protahoval v ostrý čumák dravce, obrysy oblečení, kalhotového kostýmu a světlého pláště, se rozostřovaly, rozplývaly a tělo pokrýval hustý šedostříbřitý kožich. Viděli, že tahle vlčice je o poznání křehčí než oni dva. Jenomže působila houževnatě a mrštně a čekal je urputný boj. Navíc nebyl Karolínin vlčí pach vůbec tak lákavý jako šťavnatá, lahodná vůně lidské kořisti. Je to tvá povinnost, máš moc nad jejím životem a rozsudek byl vynesený, připomněla si. Nemáš na vybranou – jinak zvítězí ona. Oba se na Karolínu společně vrhli.
Karolíně chvilku trvalo, než zareagovala. Byla ještě trochu rozechvělá a dezorientovaná, jako motýl, když čerstvě vyleze z kukly. Využili toho a pověsili se na ni. Věděli, že nesmí uvolnit vražedné sevření svých tesáků. Karolína se začala silně, křečovitě zmítat a málem se jim vysmekla, ale tím v Tamaře teprve vyvolala zarputilý, zuřivý vztek. Zabít ji, zardousit nepřítelkyni, dřív, než ona zadáví mě! Cítila v zubech a na jazyku její chlupy, bylo to nepříjemné, přišla si jako kanibal, ale věděla, že nemá volbu, chtěla Karolíně smrtelným stiskem sevřít hrdlo, ale přes silný kožich to šlo ztuha. Cítila, jak Lukáš kořisti zároveň bolestivě rve kusy masa a kůže z plecí, boků, hlavy. Trhat, sápat, vítězit právem silnějšího, divočejšího, zničit soupeře, vykonat nad ním spravedlivý trest. Co může být přirozenějšího? A lepšího?
Tamara stiskla čelisti silněji, ještě silněji, zabořila tesáky vší silou tam, kde tušila krční tepny oběti, až se jí před očima rudě zatmělo, ale pořád to nestačilo. Cítila, že Lukáš jejich společnou kořist pevně drží, přitiskl ji svým těžkým tělem k zemi, a tak přeskočila na druhou stranu Karolínina těla, aniž ji pustila, a instinktivněji trhla hlavou dozadu. Karolína rázem ochabla a Tamara pochopila, že jí zlomila vaz. Do nozder jí vnikl překvapivě lidský, lahodný a opojný pach krve a vnitřností. A zároveň jí myslí pronikl jako výboj elektrického proudu Karolínin slábnoucí výkřik. Bylo v něm žhavé zděšení, ale i vlna sžírající lásky a lítosti: Jak jste mi to mohli udělat? Vždyť jsem vás milovala. Milovala jsem naši vlčí tvář. Společně jsme mohli být nejsilnější. Vyvolení!
Tamara uvolnila křečovité sevření čelistí a podívala se dolů na zem na svou zkrvavenou oběť. Karolína měla lidskou podobu, světlý plášť s cákanci tmavé krve, hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu, a třeštila na ně zaskočeně oči. Jednou rukou jako by se chtěla chytit podezdívky dřevěného plůtku.
Na konci ulice se ozvala houkačka policejního vozu.
Tamara s Lukášem zmizeli do tmy. Tryskem se rozběhli každý jiným směrem.
Pak už měli v agentuře klid. Policie totiž byla svědkem, že opravdu vraždí velcí vlci nebo psi, té noci je sice nedokázala chytit, ale měla krvavé otisky jejich tlap a pustila se do plošné evidence a čipování všech psů velkých plemen ve městě. Zároveň pročesávala všechny lesoparky v okolí.
A pak nastal zase úplněk, už pátý od chvíle, kdy se Tamara poprvé proměnila. I tentokrát ho prožila v umělém útlumu, tak, jak se k tomu hodlala odsoudit až do konce života. Snad už to všechno přestane, doufala… a opravdu, v agentuře všechno běželo hladce, tým byl sehranější než kdy předtím, jako by na sebe nikdo ze zúčastněných nechtěl upozorňovat a přivolávat další podivné rozmary osudu.
Tamara se s úlevou posadila ke svému počítači. Na zprávy dne se chtěla mrknout jen letmo.
Jenže na ně zůstala vytřeštěně zírat a nemohla se vzpamatovat z toho, co vidí.
Epidemie zvířecích přepadení se během tohoto úplňku neobyčejně rozšířila. Vražd byly desítky, zohavená těla se objevovala na ulicích, v parcích i uvnitř domů. Nejčastějšími oběťmi byli manažeři, ale i vysoce postavení úředníci, firemní specialisté, mediální pracovníci… prostě lidi, na který někdo může snadno dostat pifku, zašeptala Tamara mimoděk. Musí to být virus, a je zatraceně nakažlivej.
Nejhrůznější je, psali ve zprávách dál, že kromě přepadení nesoucích znaky velkých šelem se nyní objevují i vraždy mnohem sadističtější, kdy oběť evidentně mnohem déle trpí: viníkem jsou zřejmě divoká prasata, neboť oběti mají břicha rozpáraná kfy a mají charakteristickým způsobem ohlodané periferie těl, uši, nosy, prsty…
Virus zmutoval, pomyslela si Tamara. A zachvěla se po celém těle.
