No báječně. Takže od soudu odcházím coby šťastná matka dvou roztomilejch dvouletejch chlapečků. Jako by mi nestačil jeden! O druhýho haranta jsem se vážně nikoho neprosila. Můj milej Kosmasek vrchovatě ukojil moje mateřský pudy a popravdě řečeno jsem se už těšila, až trochu povyroste a bude moct celý dny trávit v Daewoo výchovnejch programech. Nebo dokonce celý týdny ve Whirlpool outdoorovejch kurzech.
Sjela jsem výtahem z mínus třetího patra, kde se konal soud, dolů na dopravní level, a na identítku se mi zobrazila výzva, že si už mám vyzvednout Kosmaska v Interspar dětským koutku, jelikož se začíná chovat asociálně. Nastoupila jsem do vagonu Hyundai podzemky, stěsnala se do syýho vyznačenýho čtverce a přemýšlela jsem, jestli bych se z toho přece jenom nemohla nějak vyvlíknout. Malýho Metoděje si mám vyzvednout do týdne v Monsanto vychovatelně pro předškoláky, jelikož Apolena, jeho matka, ho od tohohle momentu už nesmí vůbec uvidět. Apoleny mi teda není líto ani trochu, když se uváží, co mi vyvedla. Ona je totální lúzr. Ta ženská nemá vůbec v hlavě mozek, ale nějakou nízce organizovanou živočišnou masu, jako jsou třeba prvoci nebo láčkovci. Ošklivím si ji z celý duše. Ale Metoděj je v tom všem konečně nevinně a je mi trochu trapný nechat ho napospas Monsanto vychovatelně, vzhledem k tý šeptandě, jaký experimenty tam prý s dětma dělají. No tohle. Že by se ve mně ozval hlas morálky a svědomí? To snad ne! Popravdě se spíš bojím, že kdybych si ho teď odmítla vzít do péče, celej případ by se vrátil k projednávání Spotřebitelský radě anulace asociálních tendencí, neboli SRAAT, a to je až moc riskantní. Co kdybych místo Apoleny nakonec skončila v převýchovným programu SRAAT já?
Plasticky a zneklidňujícně živě se mi vybavil ten moment skoro před třema rokama, kdy jsem si zaevidovala půlden volna a vypravila jsem se na Pharmanord kliniku s cílem ukecat mýho podělenýho reprodukčního doktora, aby mi implantoval embryo. Jakýkoli.
Tou dobou jsem už několik let intenzivně toužila po dítěti. Tak, že mě skoro každou noc pronásledovaly sny o tom, jak ležím v porodnici a najednou, zničehonic mám dítě. Všichni se divěj, protože na mně to těhotenství vůbec nebylo znát. Nebo se mi zdálo, že svým zaměstnavatelům nahlašuju, že teď se budu věnovat dítěti. „Vysokorychlostně nebo nízkorychlostně?“ – „Nízko. Budu se mu věnovat fakt maximálně dlouho.“ – „A jak jsi k tomu dítěti přišla, Voršilo?“ diví se šéfka. V tom momentě mě vždycky polil studenej pot a probudila jsem se.
Vyjela jsem na pozemní level, jelikož Pharmanord klinika stojí pro lepší psychickej efekt na pacientky uprostřed parku, a krátce jsem se pokochala výhledem na Unilever katedrálu svatýho Víta a věže Burger King vyšehradskýho kostela. Ten pražskej downtown vlastně nevypadá tak špatně, když se to tak vezme, akorát se tam člověk dostane málokdy. Můžete se vypravit na pár míst, kam vás památkáři pustěj, naposledy jsem byla na videos – how v Prazdroj/Pivoj svátým Mikuláši, jenže nikdy se nedostanete za vymezený hranice příslušný ulice nebo náměstí. No nic.
Zhluboka jsem se nadýchala autentickýho vzduchu, abych se uklidnila, a vešla jsem dovnitř Pharmanord kliniky. Párkrát jsem tu byla na pravidelnejch kontrolách, ale tentokrát jsem potřebovala doktora ukecat k něčemu v podstatě nepovolenýmu, a to mě fakt znervózňovalo.
Recepční měla silně zpomalený reakce, patřila totiž k obětem poslední módy, kdy zdravý holky podstupujou tradiční zastaralou chemoterapii, po který dosáhnou totální depilace celýho těla. Holý lebky a žádný řasy, to je maximálně cool. Navíc úplně ztratěj chuť k jídlu, takže vypadají vychrtle a získají trendovej look. Čuměla na mě asi minutu, než se dala do pohybu. Z mýho identítka si odečetla, že mám nakoupeno dost kuponů Pharmanordu, takže můžu jít dál, a ještě chvíli na mě civěla, než pochopila, co jí říkám. Že chci konzultaci se svým doktorem. Pak mě pustila dovnitř.
Bylo to děsný. Na ten uhozenej dialog se pamatuju snad úplně doslovně.
„Dobrý den, Voršilo. Co pro tebe můžu udělat?“
Vysypala jsem to na něj všechno po pravdě. Toužím po dítěti tak, až bych brečela, ale přirozenou cestou se mi už deset let nepodařilo otěhotnět, což je normální, patřím prostě k těm devadesáti osmi procentům lidí, co potřebujou asistovanou reprodukci. Vím ovšem, že v posledních letech se požaduje, aby ženská přivedla na kliniku i partnera. Ale to by se jistě dalo snadno… snadno… zakoktala jsem se.
„Snadno obejít?“ dopověděl doktor. „Technicky jistě, spermabanka je tu k dispozici, ale musím tě zklamat. Tahle dnešní politická garnitura nás hrozně hlídá. Nikdo z našich lidí nebude riskovat zásah SRAAT a převýchovu. Co kdybys pár let počkala, až to lidi přestane bavit a začnou kupovat nějaký jiný kupony než Volkswagen?“
„A co když to bude pořád stejný a Nový konzervativci i s Volkswagenem tu budou věčně?“ vyhrkla jsem. „Tenhle dementní systém, kdy politika závisí jen na tom, jaký výrobky a žetony lidi kupujou, vůbec nezaručuje… nedává naději…“
„Na změnu?“ usmál se. „Dobře víš, že jinak to prostě nejde zařídit, protože lidi už dávno úplně přestali chodit k volbám. Správně se říká, že je to ten nejlepší ze všech špatných systémů!“
„Napadlo mě, že bych třeba darovala…,“ začala jsem se do toho zaplítat, „vaší klinice nebo i tobě osobně… víš, třeba kostní dřeň, kmenový buňky… řekni mi, co byste chtěli, není přece možný, že byste nic nepotřebovali!“
Na identítku na zápěstí jsem postřehla zuřivě blikající nápis: UPOZORŇUJEME, ŽE TENTO ROZHOVOR SE NAHRÁVÁ! Sakra. „Směla bych požádat o konzultaci nějakou lékařku, jako myslím ženu?“ zkusila jsem poslední naději. Doufala jsem, že ženská by pro mě třeba měla víc pochopení.
„To bohužel nejde, Voršilo,“ vysvětlil mi doktor, „volný pohyb pacientů by nám naboural systém kvót. Ujišťuji tě, že já jako homosexuál tvoji touhu po mateřství naprosto chápu. Ale nechceš přece jen zvážit možnost, že by sis našla k návštěvě kliniky nějakého muže dobrovolníka? Sama dobře víš, že by ho to příliš nezavazovalo.“ Asi nemohl naplno říct, že by ho to nezavazovalo vůbec k ničemu, jelikož ani Nový konzervativci nemůžou lidi nutit, aby spolu dlouhodobě žili. Teda aspoň zatím ne.
Rozhlídla jsem se po jeho ordinaci. Na stěnách visely plakáty s nejnovějším modelem Volkswagena a s upozorněním, že když ho koupíte, dostanete jako bonus univerzální doživotní odpustky, a ultrakřesťanský společnosti Čching-li, která má ve znaku draka mávajícího hořícím křížem. Došlo mi, kde žiju. Mám to fakt blbý. Jenomže můj první partner, na kterýho jsem to zkusila s žádostí, jestli by se mnou zašel na reprodukční kliniku, reagoval zpanikařeným návrhem, jestli bysme se napříště mohli stýkat jen virtuálně, přes počítač. Což měl podle mě stejně radši než osobní, živej styk tělo na tělo, jen to na mě nechtěl tak naplno vybalit. No a druhej partner, kterýho jsem o to požádala, ztratil natrvalo erekci, teda aspoň se mnou, a prohlásil, že jsem ho tím kastrovala. Na třetí pokus už fakt nemám odvahu, a momentálně stejně ani nemám žádnou potenciální oběť po ruce.
Když jsem z tý ordinace vypadla, sesula jsem se v čekárně do křesla a čuměla jsem do blba. Lépe řečeno na další povedenej plakát, zobrazující kněze, polévajícího vodou vřeštící mimino, a hrdýho taťku a mamku, oba zářící extatickým vytržením, a u toho hlášku: „Dítě má právo na úplnou rodinu!“ Měla jsem z toho všeho fakt depku.
Ale právě v tý chvíli se ukázalo, že ačkoli se všechno zdá tak superkontrolovaný, na druhý straně v systému existujou dost značný skuliny. Přesně proto, že nikoho ani nenapadne, že by v něm mohl nastat nějakej bordel. V tý čekárně jsem totiž narazila na ženskou, co čekala na implantaci embrya. Na Apolenu. Teda to jsem pochopitelně ještě nevěděla, že se jmenuje Apolena. Vůbec jsem ji neznala.
„Mohla bys tu počkat?“ požádala mě, když viděla, že se stejně nemám k odchodu. „Abych nepřišla o pořadí. Já si ještě skočím nakoupit pár žetonů Pharmanordu, aby se mnou líp zacházeli.“ Samozřejmě to mohla udělat na dálku, pomocí identítka, ale byla strašně nervózní a nedokázala chvíli posedět. Pultovej prodej žetonů nebo přímo zboží živejma lidma začal být zase ohromně trendy.
„Kdyby mě volali, dej mi vědět,“ vtiskla mi svůj identifikační kód do identítka na zápěstí.
Samozřejmě – jakmile zmizela za rohem, hned ji zavolali. „Ta paní na tu implantaci!“
Byly to jiný dveře, než kam jsem šla předtím já. A taky jinej personál.
Rychle jsem vtrhla dovnitř.
Ani náhodou, ani omylem by mě nenapadlo, že jsem Apoleně to embryo vlastně UKRADLA. Vždyť ji to nijak nepoškodilo, měla jich v zásobě uschovanejch víc a prostě jí implantovali jiný. Fakt nepochopím, kde se v ní vzala ta posedlost a to sobectví.
Celkem zákonitě jsme se ale musely setkat. V době, kdy bylo jejímu i mýmu chlapečkovi zhruba půl roku, jsme s nima obě zamířily na korekci vrozený vady, což je rutinní záležitost, na Aventis dětskou kliniku. Kosmas i Metoděj měli totiž úplně stejný plovací blány na ručičkách i na nožičkách. O nic nešlo, jiný děti se roděj s horšíma věcma – mají třeba tři řady zubů, žábry, srst po celým těle, ještěří ocásky a tak – ale tyhle kosmetický vady nepředstavuj ou důvod k interrupci, nikdo nejsme dokonalej, žejo.
Apolena mě okamžitě poznala – teda poznala svoje dítě. Svoje ukradený embryo. Kosmásek jako by z oka výpad tomu jejímu miminu. Samozřejmě že se dozvěděla, že jí připravený embryo vyfoukla před nosem jiná ženská, dokonce tušila, že jsem to byla já, tedy ta osoba, kterou požádala, aby jí v čekárně držela místo. Jenomže si moc dobře nepamatovala, jak jsem vypadala, takže mě nevypátrali. Já jsem měla její identifikaci, ona mou ne.
Vrhla se ke mně a začala příšerně hystericky ječet. Z jejího proudu nadávek jsem teprve po chvíli pochopila, o co jí jde, a myslím, že jsem se do ní dokonce na okamžik dokázala vžít. Problesklo mi hlavou, že to pro ni bylo podobný, jako kdyby ji znásilnil nějakej mužskej. Vlámala jsem se do intimních hranic jejího těla a tím jsem jí uloupila duši. Prahla po pomstě – a chtěla zpátky svoje dítě. Chamtivě chtěla oba chlapečky.
Jedna moje známá řekla: „Jakmile ho proženeš rodidlama, zamiluješ se do něj.“ Do syna nebo do milence. To je jedno. Možná to tak je. Ale Apolena, to byla úplně zfanatizovaná matka.
Podzemka mezitím dospěla do ČEZ komunikačního uzlu, lidi do mě strkali a spěchali ven, ale já jsem musela ještě pokračovat do Chemapol zelený zóny, kde jsem měla v dětským koutku Kosmáska. Znovu jsem si začala namáhat mozkový závity ve snaze vymyslet, jestli bych se z toho průšvihu s malým Metodějem přece jen nemohla nějak vyvlíct.
Celá ta záležitost s obžalobou a následujícím vysvětlováním a upřesňováním případu lidma ze SRAAT se táhla hrozně dlouho, až se oba kojenci proměnili v chodící a mluvící batolata. Přesně řečeno dostali se do toho nejhoršího věku, takže starat se o oba najednou je pro mě ta nejstrašnější noční můra. V první fázi mi ani moc nedocházelo, že mě to může reálně postihnout, protože jsme si se SRAAT jen posílali vzkazy a informační odkazy přes identítko. Svůj zoufalej čin na reprodukční klinice jsem prostě zapřela a tvrdila jsem, že jsem otěhotněla přirozenou cestou. Testy rodičovství jsem odmítla, na což existuje podle zákona právo. Napojila jsem se na právní konzultace pro matky v tísni, takže mě to nezruinovalo, naopak od nich Kosmasek dostává ke každýmu státnímu svátku dárek.
Apolena se snažila nejen o to, aby mi odebrali Kosmase a svěřili ho do péče jí, ale trvala na mý Aventis cerebrální korekci s výmazem. To je moc povedenej typ převýchovy, kdy člověku úplně vymažou původní identitu a začíná znovu od nuly. Pochopitelně pak bych ji už nikdy nemohla otravovat, protože bych na všechno zapomněla.
No a dneska nás obě pozvali k soudu, k osobnímu jednání, kde se měl náš případ uzavřít. Ani já, ani Apolena jsme netušily, jak to dopadne. Najednou to na mě všechno padlo a sevřela mě obrovská úzkost: co když… co když na mě čeká už jenom temná mozková prázdnota a nikdy, nikdy už si nepochovám v náručí malýho Kosmáska, nebudu mu utírat čumáček od Unilever mléčnýho emulgátu… rozklepala jsem se tak, že jsem se stěží ovládala, aby to nebylo moc znát.
Trvalo pěkně dlouho, než přečetli podrobný rozbory naší psychiky, ani jsem nedokázala vnímat, jak na tom ve srovnání s Apolenou jsem. Konečně se ujala slova hlavní soudkyně, jako že nám to oznámí. Ale zase se vykecávala strašnou dobu.
„Milí spoluspotřebitelé! Naše spotřebitelská společnost poskytuje všem spotřebitelům ochranu před zneužitím…,“ nedalo se to poslouchat. Konečně: „Spotřebitelská rada anulace asociálních tendencí rozhodla…“
Skoro jsem nemohla věřit svým uším a zapomněla jsem dýchat, čímž jsem si málem přivodila astmatickej záchvat. Rozhodnutí znělo tak, že jsem se vůbec ničím neprovinila, jelikož jsem technicky opravdu Kosmasova matka, není totiž pochyb o tom, že se plod opravdu vyvinul v mojí děloze. Naproti tomu Apolena porušila zásady bezkonfliktního spotřebitelskýho soužití a musí podstoupit Aventis cerebrální korekci s výmazem. Vůbec mi jí nebylo líto, tý hnusný, primitivní, animální hysterky. Třeba se ten její mozek na druhej pokus nastrukturuje o něco líp. Zbytek rozsudku zněl, že Metoděj půjde trvale do mý péče.
Páni. Takže mě nakonec přece jenom potrestali.
Zvolna jsem se z toho všeho vzpamatovávala, ale žádný rozumný východisko jsem neviděla. Prostě jsem neměla na výběr.
V dětským koutku se ukázalo, že Kosmaska mezitím ten záchvat asociálního chování zřejmě přešel, protože zaujatě zkoušel házet šipky na plakát „SIN-ULATION: anulace hříchů za pouhých deset kreditů, o víkendu se slevou!“ – No jasně, na plakátu je andělíček a to se mu líbí.
„Čau, Kosmasku,“ dřepla jsem si k němu. „Porazili jsme tu krávu Apolenu na hlavu. Od zítřka budeš mít brášku, je skoro úplně stejnej jako ty. Hm… vlastně už toho brášku máš dávno. Je to fakticky tvůj biologickej bráška. Ale tím se radši nebudeme nikomu chlubit.“
Upřel na mě nic nechápající světlemodrý kukadla a nakrčil chobůtek – to se mi na něm líbí nejvíc, jak má půvabně srostlý rtíky s nosíkem.
„Divíš se? No, to já taky. Kde se jen ve mně vzalo tolik altruismu? Neřek bys do mě, že jsem taková dobrácká od kosti, co?“
