Jinovatka se třpytila na černých řasách a prameny vlasů se podobaly dlouhým tenkým rampouchům. Leskly se a blýskaly proti světlu baterky, když si ji Marion Lesterová prohlížela.
„Kdo ji našel?“ stáhla si tlustou zateplenou rukavici a opatrně se nálezu dotkla.
„Skialpinisté,“ odpověděl James Tweedy prostě, zatímco se pokoušel vykřesat z pracovního fotoaparátu alespoň jiskřičku života. „Jako obvykle. Neměli tu co dělat a propadli se sem. K tomuhle.“
„K ní,“ opravila ho Marion.
Foťák párkrát cvakl, než se opět rozhodl nefungovat. Antropolog zaklel.
„Vypadá, jako by spala,“ obešla ji žena kolem dokola.
„Neznám nikoho, kdo by usnul vestoje,“ odtušil její kolega uštěpačně.
„Podívej se na ni… Nevidět, že nedýchá, neuvěřím, že je mrtvá,“ začala objekt opatrně balit do ochranné fólie. „Co tu vůbec dělala? Přes tyhle kopce nikdy žádná stezka nevedla.“
„Možná ne žádná, o které víme,“ jal se zanášet jeskyni do mapy.
„Měli bychom víc prozkoumat okolí. Třeba tu není sama. Kdyby jich tu bylo víc nebo se našly nějaké předměty, dalo by se uvažovat o rituálním obětování, přechodu přes hory nebo komunitě, která tu chtěla založit vesnici. Nevíme, jaké tu bylo klima za jejího života.“
„Podívej se, co má na sobě,“ poukázal James a maličko se ušklíbl.
„Zabalila jsem ji.“
„Oblečení odpovídá venkovskému stylu ve čtrnáctém nebo patnáctém století našeho letopočtu – v té době byla v těchhle horách stejná zima, jako je teď,“ schoval fotoaparát, který se ne a ne umoudřit a spolupracovat.
„Středověk… mohli ji rituálně obětovat.
Takové praktiky se na některých místech světa provádějí ještě teď, proč by se to nemohlo stát v Evropě ve čtrnáctém století?“ navrhla.
„Nic zkoumat nebudeme. Pošleme sem geology, ať posoudí soudržnost terénu. Nechci, aby mi strop jeskyně spadl na hlavu. Buď něco najdou sami,“ odmlčel se a v obavách zadíval na ledy v okolí, „nebo se sem pak vrátíme. Teď bychom už měli jít,“ vybídl ji.
Smutně protáhla obličej a dovolila několika pomocníkům, aby zabalené tělo vytáhli ven a odnesli. Prosvítila baterkou celý prostor okolo. Pomalu, kousek po kousku, aby jí nic neušlo.
„Pojď, nebo nám odletí,“ pobídl ji kolega znovu. „Nebudou čekat, až se tu s tím rozloučíš.“
„Možná nám něco uniklo.“
„Podívej, na tomhle místě nic nebylo už víc než sedm set let. Jestli jsme si něčeho nevšimli, počká to tu do příště. Naše těla vydávají dost tepla, aby nám to tady spadlo na hlavu, jestli je terén porušený!“ upozornil ji velmi důrazně a naléhavě.
Povzdechla si a vyrazila k němu: „Máš pravdu, promiň.“
„Neboj, Lesterová, ještě se sem určitě vrátíme,“ poplácal ji po rameni. „Až zkontrolují, že je okolí stabilní,“ dodal jedním dechem dřív, než se jeho spolupracovnice stačila zeptat kdy.
Stála vzpřímeně, rovně, jako kdyby ji v dětství bili rákoskou, aby se nehrbila. Dalo by se říct, že stála hrdě. Jednou rukou si u krku přidržovala vlněný pléd, který jí zahříval ramena, druhou měla volně spuštěnou u těla. Tunika, která dávno ztratila barvu, se ještě stále řasila v náznaku pohybu a kabátek byl mírně rozhalený.
Rty měla křečovitě sevřené do úzké čárky, tvářila se sveřepě a postavení obočí napovídalo, že se zlobila nebo mračila. V očích, které zcela netypicky zůstaly čitelné a na pohled připomínaly skleněná očka mrkacích panenek, byl patrný úlek, možná dokonce strach.
Marion si natáhla gumovou rukavici a důkladně zapnula kabátek. Vyšetřovat a pátrat se muselo v mrazáku, aby tělo neroztálo a nezačalo tlít.
„Vypadá, jako by ji něco zmrazilo během pár sekund,“ poznamenala ke svému kolegovi.
„Pochybuji, že v její době byl tekutý dusík běžnou zbraní.“
„Nebyla schoulená, neomdlela zimou, nezhroutila se, nevykazuje známky, že by takhle zmrzla vleže a někdo ji tam postavil. Látka oblečení na zádech vypadá, jako by normálně zmrzla vestoje – přirozeně splývá, nehledě na to, že kdyby ji někdo postavil až po smrti, těžko říct, zda by bylo tělo tak dokonale vyvážené, aby dokázalo bez opory samo stát,“ črtala rychle tužkou kresbu postavy a jednotlivé díly oblečení.
„Jistě, pochopil jsem. Zavolám geologům a zeptám se, jestli poblíž místa nebo ve stěnách kolem není průrva, kudy na ni mohlo dýchnout něco podobného dusíku,“ nalil si James kávu z termosky a vytáhl telefon.
„Děkuju,“ pousmála se. „Nalij mi taky, prosím,“ obešla zmrzlou ještě jednou kolem dokola. „Oblečení vykazuje jasné známky vlivu gotiky, měl jsi pravdu, Tweedy. Gotika a zbytky vlivu románské módy, to je zcela určitě začátek čtrnáctého století. Volný kabátek z přírodních tkanin, vlněný pléd a k tomu kontrast splývajících rukávů a snahy prodloužit konturu končetin a zvýraznit siluetu těla,“ rekapitulovala.
„Vím, jak vypadá oblečení z přelomu románské doby a gotiky,“ odsekl podrážděně a naráz vypil kafe.
„Na druhou stranu, když byla tak daleko od měst a vesnic, jak se na ní gotika, v oblečení tehdy módní novinka, vůbec mohla podepsat?“ ignorovala Jamesovu kousavou náladu a veškeré soustředění věnovala kurióznímu nálezu. „Pokud by se setkala s gotickým stylem, musela by patřit k vyšším vrstvám obyvatel nebo žít ve větším městě, proč by se ale na druhou stranu z ničeho nic vydala do hor umrznout?“
Už už se nadechoval, aby jí odpověděl, ale Marion ho zarazila: „Pokládám si řečnické otázky. Nahrávám to na diktafon. Nepotřebuju odpověď.“
Jen se ušklíbl a nalil si další šálek.
Odložila skicář a začala vše dokumentovat do počítače. Naskenovala několik obrazů, nafotila postavu z různých úhlů a vypsala několik žádanek o rentgen a další vyšetření těla.
„Budeme jí říkat Julie,“ rozhodla pak polohlasně.
„I kdybys jí říkala Evženie Kunhuta Ukrutná, tak už jí to bude fuk,“ odtušil sarkasticky a přišel si tělo prohlédnout trochu blíž. „Geologové žádnou spáru prozrazující nebo umožňující únik čehokoli nenašli. Jenom je to pořádně vyděsilo, gratuluju.“
„Takže Julie umrzla vestoje, pravděpodobně za velmi krátkou dobu, ale bez patrného vnějšího přičinění,“ odmlčela se. „Zvláštní. Když existuje fenomén samovznícení, existuje třeba něco jako… hm… samo-zmrazení?“
„Drahá kolegyně Lesterová, jakožto vědec si dovoluji pochybovat i o existenci samovznícení, natož o nějakých nových teoriích nedobrovolných a samovolných sebevražd. Vrať se na zem, je to jen zhruba sedm set let zmrzlá holka,“ přiložil ucho k termosce a mírně s ní zatřásl.
Dívala se na něj, jestli to opravdu myslí vážně.
„Kafe došlo, padla,“ oznámil suše a vyrazil ke dveřím.
„Zavři dveře, já tu ještě zůstanu,“ obrátila se zpátky a přejížděla po křivkách těla a záhybech látky kuželovitým světlem.
„Dej si teplej čaj a jdi někam na drink, ona počká, ale tobě život utíká,“ poradil jí ještě dobrosrdečné a zaklapl dveře.
„Ten měl zase náladu,“ povzdechla si. „Utekla jsi před svatbou, Julie?“ koketovala Marion s nepodloženou myšlenkou. „Ani bych se ti nedivila. Chlapi dovedou být pořádně náladoví,“ povzdechla si.
Ve světle baterky se něco zalesklo. Vrátila se k tomu a opatrně se naklonila blíž. Do šera velkého mrazáku jasně zářil jen monitor notebooku a její baterka. Chvíli měla problémy rozpoznat, na co se vlastně dívá.
Nakláněla se k Julii blíž a blíž. V jednu chvíli by přísahala, že se hruď dívky pohnula v nádechu.
Lekla se.
Ale Julie stála pořád stejně jako před okamžikem.
Podívala se po vypínači světel. Byl nastavený na maximum, víc jasu ze zářivek nevykřeše, ani kdyby ho ukroutila.
Dodala si odvahy, nadechla se a znovu naklonila blíž.
Nervy a ticho pracovaly, byla si jistá, že ženu slyší dýchat. Otřela rukou ojíněnou vrstvu ledu a opatrně, ač s výčitkami svědomí, na blýskající se místo dýchla, aby led poroztál.
Vlasy se dotkla Juliiny čelisti.
Přimrzly jí tam.
„Do háje,“ zanadávala si. „Vyšiluju tu jako malá,“ opatrně se od mrtvé odlepila a znovu posvítila na místo, které na hrudi dívky zářilo.
Dala by krk na to, že na tváři po kratičký okamžik cítila teplo sálající z cizí pokožky, ale nemohla se očima odtrhnout a utéct z její blízkosti.
Na krku a hrudi se černal řetízek. Zubem času zkorodovaný, ale místy stále stříbrný. A ne jen tak ledajaký. Přívěsek rozhodně nebyl tuctová práce. Ba naopak, jednalo se o prvotřídní šperkařský výtvor s malými broušenými kamínky.
Marion si byla jistá, že ani současní klenotníci by nesvedli vytvořit tak ucelené a do detailu dotažené a propracované dílo. Nehledě na droboučká zrnka, která vypadala spíše jako hoblinky různých drahokamů.
Na krátký okamžik zatoužila šperk vlastnit. Sebrat ho, když si nikdo nevšiml, že ho Julie má, schovat ho doma a uchovávat jako svůj klenot a poklad.
Ovládla se, vzala pinzetu a s mravenčí precizností, přesností a opatrností začala řetízek rozepínat a snímat ženě z krku. Občas stačilo přejet přes vrchní vrstvičku ledu prstem, občas stačilo polechtat ji štětečkem… Někdy musela s veškerým sebezapřením dýchnout, aby stříbro vyklouzlo z ledového sevření.
Cítila jisté uspokojení, když šperk cinkl v připravené nádobce. Poznamenala do papírů nález, zdokumentovala ho, nafotila a naskicovala.
„Měla jsi krásný šperk, Julie,“ řekla s náznakem žárlivosti v hlase. „Ten, kdo ti ho dal, tě musel mít rád.“ Krabičku s klenotem neprodyšně uzavřela a označila cedulkou pro chemické ošetření. Poslední, co chtěla, bylo cennost vlivem tepla a vzduchu poškodit.
Juliin krk byl bez ozdoby na pohled žalostně holý.
Marion se znovu vyzbrojila baterkou a trpělivostí a vrhla se zpátky do práce. Byla odhodlaná najít každičký sebemenší detail, který by jí napověděl, proč Julie zemřela. A hlavně jak.
Kožené boty, oblečení, na kterém jiný než již známý detail nenašla, pléd, ledabyle svázané vlasy pod čepečkem… Na ruce měla neurčitý prsten. Byl spíš prostý než zdobný jako náhrdelník. Určitě to byla práce někoho jednoznačně méně zručného. Vypadal spíš jako kroužek než šperk.
Když na něj koukala, napadlo ji, že tenhle prostinký prstýnek, který se spíš hodil na kroužkování ptáků něž ozdobu prstu, do Juliiny doby zapadal víc než skvost, který jí ještě před chvílí zdobil její hrdlo.
Chvíli přemýšlela, napsala si pár poznámek, načmárala několik skic, a pak se odhodlala. Prsten přeštípla a s chirurgickou přesností a jemností ho sundala.
Zlatý, úplně obyčejný kroužek. Uložila jej do krabičky, očíslovala a popsala. Když se vrátila k Julii, aby zjistila, jak moc separace prstýnku poškodila tělo, všimla si zvláštní profilace ledu.
Tam, kde byl prsten, zůstaly znaky, čmáranice nebo možná písmena. Stahováním šperku byla značně poškozená, ale nepochybně musela být patrná na vnitřní straně obroučky.
Vrátila se k nálezu a pořádně si na něj posvítila baterkou. Na první pohled to přehlédla, ale znaky byly patrné i zvenku, led je sice trochu poničil a deformoval, ale písmo vyryté naskrz zůstalo dobře čitelné alespoň zevnitř.
Nedávalo to smysl a většinu z klikyháků Marion ani neznala. Přesto si všechny pečlivě opsala a schovala pro další zkoumání. Několikrát, a z různých úhlů, klenot nafotila a ještě jednou se přesvědčila, že neskrývá další tajemství.
„Začínáš být čím dál zajímavější, Julie,“ pousmála se a vrátila se k tělu.
Na chvíli, jen pouhou vteřinku, ze zvědavosti posvítila světlem do očí, jestli se zorničky stáhnou v očekávaném reflexu. Když vypadaly tak skleněně, tak živě, nemohla si to odpustit.
Nestalo se nic.
Zůstaly stejně mrtvé, jako byly před tím.
„Alespoň že tak,“ oddechla si. „No,“ zamyslela se pak. „Dobrou noc, Julie. Raději už půjdu. Začínám potřebovat to kafe, co mi Tweedy nedal.“ Sbalila si pomalu všechny věci a mrazák za sebou pečlivě zavřela a zamkla.
Zkontrolovala, že teplota je nastavena na dostatečně nízkou, aby nález nezačal rozmrzat, a vyrazila k autu.
V zádech měla nepříjemný pocit. Snažila se ho rychle zaplašit, ale setrvával. Nepochybovala, že je to pokročilou denní dobou a hlavně její vlastní představivostí, která se stále ještě zaobírala Julií. Hodila notebook na sedadlo spolujezdce a protáhla se.
Stáhla si svetr, který si neprozřetelně nechala, když vyběhla promrzlá z mrazírny, a nechala ho volně padnout někam do prostoru zadních sedaček. Její pozornost upoutalo něco zcela jiného.
Pohyb.
Měla dojem, že se jeden ze stínů u budovy pohnul.
Dlouze se tam zadívala, čekala, jestli se to zopakuje… ale viděla jen keře a nízké stromky. Nejspíš foukl slabý větřík a jejím unaveným očím to přišlo jako lidská postava.
Sedla raději do auta, chtěla utéct od toho nepříjemného ticha a tmy, která se venku rozhostila, zatímco přesčas pracovala u nálezu. Sama si vynadala, co za hloupost to zase udělala, razantně dupla na plyn a všechno to mravenčení v zádech nechala daleko za sebou.
„Zabavili nám tělo,“ začal James hned po ránu značně podrážděným tónem.
„Já vím,“ odpověděla klidně. „Poslala jsem ho na rozbory. Chci vidět rentgeny. Chci vědět, co naposledy jedla, co dýchala, odkud přišla, jaké složení má krev, jestli má nějaké potomky v dnešní době… Prostě všechno,“ rozohnila se.
„Měla by sis občas vzít dovolenou, chováš se jako blázen,“ řekl a přichutil si ranní šálek kávy trochou whisky.
„Co říkali geologové?“ zpražila ho pohledem.
„Není to právě nejstabilnější část hory, pokud by se tam led nějak výrazněji natavil, vážně hrozí, že se to všechno zhroutí,“ v klidu upil a uznale pokýval, že dnes správně trefil poměr obou tekutin.
„Takže tam nemůžeme,“ posmutněla. „Navrhli jinou možnost?“
„Samozřejmě,“ odkýval. „Naše a jejich oddělení tam pošle studenty na praxi. Ti jejich budou hlídat, že se to nesesune, a naši všechno znovu projdou a zdokumentují.“
„A pošlapou všechny stopy, které zbyly,“ povzdechla si.
„Dostali s sebou toho nového robotka, co vedení pořídilo z grantu. Pošlou ho do špatně přístupných částí jeskyně, dutin a puklin, abychom měli všechno,“ uklidnil James kolegyni. „Budou s sebou mít nejpřísnější dozor, co mohli dostat, tak snad to k něčemu bude… Při nejhorším alespoň pod závalem nezůstaneme my,“ zašklebil se.
„Zjistila jsem pár zajímavých věcí, když jsi včera odešel,“ natočila k němu notebook a otevřela pár snímků. „Tohle měla na krku a tohle na ruce,“ ukázala.
„Zajímavá tretka a pořádně ošklivá cetka, na nic lepšího jsi nepřišla?“ nalil si další míchané kafe a zadíval se na fotky pečlivěji.
„Mně ten náhrdelník přijde vzhledem k období značně netypický,“ zkusila ho jemně postrčit správným směrem, aby zjistila, jestli její podezření potvrdí.
„To je,“ kývl. „Někdo jí ho mohl dát v pozdější době.“
„A když budeme předpokládat, že ne? Že to všechno zmrzlo v jednu a tutéž chvíli?“ nadhodila.
„Pak ano, ten náhrdelník rozhodně nenese znaky charakteristické pro gotické šperky. A už vůbec ne pro ty románské. Podíváme se na něj, až ho ošetří. Co ten prsten, taky něco zvláštního?“ začal se konečně trochu zajímat, přestože vlastně až tak zaujatý nebyl.
„Vlastně ano,“ otevřela jiné fotografie. „Naskrz měl vyryté znaky nebo písmo. Ještě jsem se na to nestihla podívat, takže zatím můžu s jistotou říct jen to, že tomu vůbec nerozumím.“
„Ukaž,“ pobídl ji a přešel o kousek blíž.
Podala mu papír, kam všechno přepsala.
Chvíli se na něj díval. Porovnával znaky se vším, co kdy viděl nebo četl. „Tenhle znám,“ ukázal pak na jeden z řady. „Tímhle znakem se označovaly domy, kam byly umístěny osoby údajně posedlé démonem. Většinou tedy nemocní nebo postižení. Akorát,“ zamyslel se.
„Akorát?“
„Máš to obráceně, hlavou dolů.“
„Tak Julie byla nemocná,“ zamyslela se Marion a začala znaky přepisovat jeden jako druhý tak, jak měly správně být.
„Neřekl jsem nemocná, řekl jsem posedlá. V tehdejší době to mohlo být cokoli. Posedlá mohla být i prostitutka, která prostě odmítla obsloužit někoho vysoce postaveného.“
„Julie nebyla prostitutka, je oblečená jako lidé vyšší vrstvy tehdejší doby. Tohle by neměla zapotřebí,“ Marion tuhle verzi kategoricky a velmi rychle zamítla.
„Jen říkám, že se pod tím může skrývat úplně cokoli,“ pokrčil rameny.
„Dobře, beru to v úvahu,“ kývla. „Podívám se po těch ostatních znacích v knihovně.“
„Podobným znakem, jako je tenhle,“ ukázal znovu na papír, „se označovaly čarodějnice. Aby inkvizitor nemusel dlouho hledat, když přišel.“
„Já myslela, že ty se rovnou držely ve vězení a poznaly se podle zlámaných prstů?“ nadhodila, protože tohle téma ji příliš nezaujalo.
„Domy domnělých čarodějnic, na které ještě neměli dost důkazů. Takové ty babské klepy, víš. Jenže se obávám, že tenhle znak také zapadá do doby o něco pozdější, než kde ta Julie,“ vyslovil jméno s nádechem despektu, „žila.“
„Tak buď jsme špatně odhadli oblečení anebo stojíme na prahu objevu, který změní historii?“ nadchla se a hned si všechno začala zuřivě zapisovat, aby jí neutekla jediná myšlenka nebo nápad, čeho by se při pozdějším výzkumu mohla chytit.
„Po testech budeme moudřejší,“ uklidnil ji. „A konec konců je to jenom jeden znak. Mohli ho používat dřív, než se myslelo, ale my jsme první, kdo našel důkaz.“
„Testy budou nejdříve zítra, já jsem zvědavá dnes,“ odsekla, sebrala poznámky a odběhla s nimi do archivů. Celý den strávila probíráním se ve starých a zaprášených knihách. Hledala všechny podobnosti s oblečením, které měla Julie na sobě.
Se šperky, které nosila, i se znaky, které se našly na prstenu.
Víc než ze čtení byla k večeru unavená z odfukování prachu z dávno založených titulů a ani o moc moudřejší než ráno nebyla. Našla znaky, o kterých už jí pověděl James, a pár dalších. Dohromady však nápis stále nedával smysl, protože jí chyběla znalost více než poloviny písmen.
Znaveně zavřela všechny knihy a došla se podívat do mrazáku. Vzorky už měly být dávno odebrány a nález tak byl zpátky.
„Ahoj, Julie,“ dívala se na ni od dveří. „Dneska to muselo být trochu nepříjemné, ale testy nám o tobě třeba povědí něco víc.“
Musela se ušklíbnout při představě, že si povídá se sedm set let zmrzlou dívkou, která je nejenže mrtvá, ale ani ji neslyší a neodpoví.
Žena stála přesně tak, jak ji postavili.
Oblečení se jemně řasilo, jako kdyby se právě otočila; vlasy zůstávaly strnule svázané pod čepcem, oči se nevidomě dívaly pořád stejně živě, jako by se jednalo o velkou panenku.
Došla až k ní a zkontrolovala! že při všech těch testech dohlédli na to, aby tělo zůstalo dostatečně zmražené. Až zblízka ji napadlo to, co jí před chvíli proběhlo hlavou jako prostý fakt.
Oblečení nařasené, jako kdyby zmrzla při otočce.
Samozřejmě.
Linie gotické tuniky byly od pasu a kolen zvrásněny tak, že nebylo pochyb. Rychle se otočila a zmrzla. A oblečení s ní.
„A mně budou povídat, že to nebylo něco jako tekutý dusík,“ zabručela.
Natáhla rukavice a přejela prsty po šatech.
„Co jsi chtěla vidět?“ zašeptala a podívala se do děsivě živých očí. „Puklinu, která tě zmrazila? Nebo snad nějakého tvora? Kdybys tak mohla mluvit…“ posteskla si a hned se sama sobě ušklíbla. „Kdybys mohla mluvit, tak umřu hrůzou.“ Pečlivě zdokumentovala záhyby oblečení a ještě jednou celé tělo prohlédla, aby měla jistotu, že nic nepřehlédla.
„Zítra budeme moudřejší,“ sbalila si věci a odešla.
Hned na kraji parkoviště se zarazila. Její auto bylo opět jedno z posledních, které na ploše zůstalo.
Co ale bylo horší byla postava, která, když dveře klaply, velmi rychle zmizela.
Dítě?
Nebo spíš liliput. I když i na ty byla stalkerova tělesná konstrukce příliš zvláštní. Byl malý, stěží dosáhl výšky metru a třiceti čísel, ale velice rozložitý a prostorově výrazný do všech směrů. A také zatraceně hbitý.
Opatrně se rozhlédla a vyťukala na mobilu číslo tísňového volání, aby v případě ohrožení stačilo jen zmáčknout tlačítko.
Necítila se bezpečně. Ledové spáry hrůzy jí tancovaly po zádech a divný pocit, podobný tomu ze včerejšího večera, byl zpátky a o něco dotěrnější, než bylo Marion příjemné.
Vyrazila obezřetně k autu a nadávala si, že znovu zůstávala v práci déle, než musela. Tenhle případ byl ale tak zajímavý, zvláštní a odlišný, že si prostě nemohla pomoct.
Rozhlížela se, i když strkala klíčky do auta. Odemkla, zkontrolovala, že jsou kufr i zadní sedačky prázdné a teprve potom nasedla. Mrazení bylo o něco intenzivnější, ale Marion si byla jistá, že je v autě úplně sama.
Raději si to ještě pojistila zamčením dveří.
Podívala se zpátky k budově marně vzpomínajíc, zda zamkla. Žhnulo tam malé červené světýlko, v nejhlubších stínech, občas se pohnulo kousek nahoru a zpět dolů po obloukové dráze.
Byl tam, sledoval ji. Ten malý mužík.
A patrně kouřil.
Otřásla se. Nahánělo jí to hrůzu.
Rychle našla v telefonním seznamu správné číslo a třesoucími se prsty zmáčkla zelené tlačítko: „Hej… Tweedy, jsi tam?“ mluvila potichu do telefonu.
„Víš, kolik je hodin?“ zabručel do sluchátka rozespale. „Někdo mě sleduje,“ ignorovala jeho kňourání.
„Jak sleduje?“ probral se.
„Včera jsem měla dojem, že někoho vidím, takový skrček – kulturista, a dneska mi lezl kolem auta, když jsem šla z práce. Sedím tu sama a zamčená, on nebo ona stojí u budovy.“
„Kdybys tam nebyla přes čas, nestane se ti to,“ poučil ji. „Tweedy, nepokládej to! Co když mi něco namontoval do podvozku? Nastartuju a auto bouchne?“ začala rozvíjet bujné teorie značně rozechvělým hlasem.
„Lesterová, poslouchej se chvíli, tohle není film, to je život. Nic ti nikam nepřidělal, je to jenom podivín nebo dítě! Seber se a jeď domů. A zítra si vezmi volno, já to šéfovi vysvětlím.“
„Dítě by nekouřilo,“ namítla.
„Víš, kolik harantů teď kouří jak fabriky? Ty naivko! Jeď domů, počkám, než nastartuješ, a kdybys bouchla, zavolám policii,“ uklidnil ji. „Ráno. Teď by tam stejně nikdo nejel.“
„Je tu kvůli Julii,“ odložila telefon na handsfree.
„Je to podivín.“
„Objevil se tu, až když jsme přivezli Julii.“
„Náhoda. Málo spíš a všechno se ti pomotalo.“
„Přestaň být tak skeptický ke všemu a všem. Je to možné!“
„Samozřejmě, skialpinisté se propadli do jeskyně k Julii a vzbudili jednoho sedm set let starého skřítka, kterému se nelíbilo, že jsme mu odvezli zmrzlou nevěstu vrtulníkem. Bože, Lesterová, poslouchej se občas!“
„Máš pravdu,“ připustila po krátké odmlce. „Měla bych se vyspat,“ nastartovala auto.
Nic nebouchlo.
Přispala si a druhý den přišla do kanceláře značně po poledni plně rozhodnutá, že dnes odejde kvůli vlastní bezpečnosti včas, stejně jako všichni ostatní.
„Ahoj, Julie,“ pozdravila objekt a rovnou se začala probírat papíry, které do mrazáku hodila jiná oddělení.
Rentgen byl v pořádku, Julie na zlomeniny rozhodně netrpěla. Ani ruce, ani nohy, žebra – všechno bylo takové, jak jí to příroda nadělila. Žádný srůst.
Neměla ani žádnou chorobu, žádné z několika různých vyšetření nic nepotvrdilo. Tahle dívka byla na svou dobu neobvykle v pořádku a zdravá.
„Proč by tak najednou a za divných okolností umírala, když byla v nejlepší kondici?“ projížděla jeden výsledek za druhým. Všechny hodnoty vypadaly v normě.
Stáří, podle rozboru kostí, také odpovídalo Jamesovu návrhu. Kde tedy vzala ten krásný náhrdelník a na tehdejší dobu nezvyklé znaky na prstenu?
Klaply dveře. „Přišla jsi na něco?“
Marion se lekla, divže se papíry nerozlétly po celém mrazáku.
„Vyděsil jsi mě, Tweedy!“ řekla kapku dotčeně.
„Přišla jsi na něco?“ zopakoval.
„Podle kostí odhadli stáří stejně jako my,“ ukázala mu výsledky. „Nikdy neutrpěla zlomeninu kostí a ani se nezdá, že by trpěla na nemoci,“ vzala do ruky rozbor krve. „Ale všechny tyhle hodnoty jsou velmi zvláštní,“ ukázala.
„Tohle by skoro odpovídalo pravým neštovicím,“ poukázal na několik čísel.
„Nebyla nemocná, s těmihle hodnotami nikdy nemohla být nemocná,“ namítla. „Testy mluví jasně a navíc nemá žádné jizvy, které by neštovice naprosto určitě zanechaly.“
„Vidím,“ utrousil.
„Celé je to zvláštní,“ podívala se na rozbor žaludku. „Naposledy jedla směs bylin. Třezalka, kopretina, dobromysl… levandule a… jasmín?“ podivila se. „Určitě museli někde udělat chybu.“
„Mohla se tím třeba otrávit,“ nadhodil.
„Nemohla, nejsou jedovaté,“ zamítla to a raději rychle pokračovala: „Našel jsi nějakou stezku, která by vedla okolo jeskyně, kde jsme ji našli? Která by vysvětlila, kde se tam vzala?“ Odložila na chvíli výsledky, aby vyprázdnila hlavu.
„Řeknu ti něco překvapivého, Lesterová,“ vytáhl svoje poznámky. „Okolo jeskyně nebo poblíž nikdy nevedlo nic, co by byť zdaleka připomínalo cestu, stezku nebo i zvířecí pěšinku. Neexistuje žádné rozumné a nenapadnutelné vysvětlení, co tam dělala,“ ukázal jí několik výpisků. „Na druhou stranu, ještě zajímavější je… tedy samozřejmě nevím, cos našla ty, ale já zjistil, že kromě pár znaků, které jsem už znal, se ty ostatní na prstenu neshodují s ničím, co kdy bylo napsáno v jakémkoli jazyce,“ pronesl s nádechem hrdosti.
„Našli jsme mrtvý jazyk?“ podivila se.
„Ke kterému nemáme klíč, takže ani nezjistíme, co se tam vlastně píše,“ zchladil její radost James. „A jestli začneš rozvíjet teorie o Marťanech, tak jsem s tebou skončil a nechám tě z výzkumu vyškrtnout kvůli přepracování,“ upozornil ji rovnou.
Marion se jen pousmála: „Nic takového jsem říct nechtěla.“
„Tak?“ pobídl ji.
„Měli bychom se do té jeskyně vrátit a podívat se tam sami. Nenechávat to na brigádnících.
Tohle je důležitý nález, nemůžeme je nechat to jen tak zničit,“ snažila se přesvědčit jeho i sebe, že právě tohle rozhodnutí je správné, i když terén na místě nálezu je nestálý a mohl by oba zasypat.
Chvíli se na ni díval. Dost nedůvěřivě, pátravě, přemýšlivě. „Opravdu nechci, ale tentokrát s tebou musím souhlasit. Tohle by se nemělo zničit,“ přitakal. „Zavolám jim, ať na nás počkají. Sbal si věci.“
Dívala se na Julii ještě chvíli po tom, co odešel.
„Něco nám tajíš,“ namířila na ni pak prst, jako by jí mrtvá mohla odpovědět. „A my přijdeme na to, co to je. Já na to přijdu!“ zdůraznila a vyrazila.
U dveří se zastavila a na chvíli se zamyslela, pak se otočila: „A žádný tvůj pidi-nohsled mi v tom nezabrání!“ upozornila hodně důrazně.
Oči jako dva čiré skleněné korálky se dívaly přímo na Marion. Zabodávaly se do ní. Provrtávaly ji skrznaskrz.
Zatrnulo jí a postoupila pár kroků doprava, aby tomu pohledu uhnula.
Sledovaly ji.
Vypadaly jako ty oči na obrazech starých mistrů, které se na vás dívají, ať už stojíte kdekoli v místnosti. Až na to, že tohle bylo mnohem víc strašidelné a děsivé.
Tohle byly oči mrtvé ženy. Takové už se nemají na nikoho dívat a za nikým se otáčet.
Přesto to dělaly.
Kamkoli se pohnula, přišlo jí, jako by se po ní obracely. Sledovaly ji. Vraždily pohledem.
Zlé, neuvěřitelně zlé oči. Možná víc zvířecí, dravé, než lidské.
„Nedívej se tak na mě, jsi mrtvá!“ okřikla ji, když se jí hrůzou sevřel hrudník. „Nech toho, tohle nemáš dělat! Nikdo tě nevzbudil a nikdy nevzbudí, jsi mrtvá!“ sáhla po klice.
Nebyla tam.
Obrátila se.
Přísahala by, že jen sáhla o kousek vedle.
Ale klika tam nebyla.
I dveře byly pryč.
Zeď byla absolutně hladká. Po veřejích, těsnění, kovových dveřích a otevírání ani památky.
„Julie, co to děláš?“ lapala po dechu a přejížděla rukama po zdi. „Co se to stalo?“ otočila se na patě, aby viděla na zmrzlou.
Z hrdla se jí vydralo ječení. Stalo se to ještě dřív, než jí došlo, na co se vlastně dívá.
Tweedy tázavě zvedl obočí: „Co blázníš, Lesterová, šlehla sis ráno málo kafe?“
„Já,“ zalkla se. „Já nevím,“ nebyla schopná pochopit, jak se tam její kolega tak najednou objevil. Připadala si minimálně pořádně zmatená.
„Hrabe ti?“
„Možná,“ připustila.
„Chceš ten výlet do hor odložit?“ přehodil batoh přes rameno jako libový frajírek.
„Ne, naopak,“ zavrtěla hlavou. „Chci to prozkoumat co nejdřív.“
„Dobře,“ přikývl. „Ale teď mi tu slíbíš, že hned, jak bude celá tahle kauza kolem Julie rozluštěná, vezmeš si alespoň týden volna.“
„Jo, pojedu do lázní s babičkou. Udělá jí to radost,“ kývala hlavou. Stále ještě se nemohla vzpamatovat z toho divného pocitu, který ji přepadl, když tu byla sama.
Byla si naprosto jistá, že východ z místnosti zmizel. Věděla, že ji Julie sledovala. Ještě teď se nemohla pořádně nadechnout a po zádech jí běhal mráz, jako by si zapomněla vzít bundu a stála tu jen v halence. Přitom Julie se nedívala nikam.
Teď, když se na ni Marion koukla, dívčiny oči se upíraly do prázdna jako kdykoli jindy.
„Dáme si kafe, než pojedeme,“ přejela si zimomřivě po rukou. „Asi jsem tu strávila moc času a namrzl mi mozek.“ Obrátila se k odchodu. Dveře ve stěně byly, přesně jak se od dveří obyčejně očekává. Jen se nacházely přesně na opačné straně, než je předtím hledala. I když si neuměla vysvětlit proč.
James to jen odkýval. Nepřišlo mu vhodné s kolegyní souhlasit.
Zima byla třeskutá, zalézala za nehty a využila sebemenší skulinku v oblečení, aby ledově olízla pokožku. Sníh se třpytil a blýskal, až oči bolely. Z jeskyně dýchal zatuchlý vzduch, ještě chladnější, než byl všude venku, i když z fyzikálního hlediska to snad nebylo možné – venku v té zimě foukal studený vítr, kdežto uvnitř se nic ani nehnulo. I ten starý, staletími uleželý vzduch stál na místě, že by se dal krájet.
„Měla jsem si vzít o svetr víc,“ přešlapovala Marion před dírou, kterou se dovnitř propadli skialpinisté.
„Nemáme moc času, pokud nechceme riskovat, že strop a stěny začnou být nestálé. Geologové budou teplotu a pohyby hlídat, ale nechceme, aby došlo k nehodě,“ převzal iniciativu James.
Přikývla a od jednoho ze studentů si vzala halogenovou lampu.
„Půjdeme tam všichni najednou. Jestli někdo poškodí nějakou stopu nebo nápovědu, která by nám mohla být užitečná, vlastnoručně ho zabiju,“ obrátil se na mladé brigádníky.
Horlivě kývali a s nadšením vzorným studentům vlastním se připravovali na první skutečnou akci svého vysněného povolání.
„Výborně,“ sjel je ještě jedním výhrůžným pohledem a vytáhl mapu. „Každý z vás by měl mít plánek, který pořídili naši geologové při sonografickém průzkumu terénu. Snažte se projít co největší úsek. Choďte alespoň po dvojicích, kdyby se mělo něco přihodit. Nerozbíjejte led ani nic, co by mohlo nést váhu stropu jeskyně. A hlavně se necpěte nikam, kde je to příliš úzké – od toho máme k dispozici robota,“ namířil na ně výstražně prst. „Nebojte se ho použít. Jestli ho poškodíte, už si v oboru neškrtnete,“ uklidnil a varoval jedním dechem.
Hodili do díry lana provizorního dřevěného výtahu a první odvážlivci se začali spouštět dolů.
„Dej si kávu, Lesterová. A necmrndej ji na led,“ poplácal ji po rameni a vrazil jí termosku. „A? se na to budeš cítit, přijď za námi,“ a zmizel po samostatném provazu v temnotě.
Chvíli jen v přítomnosti geologů přešlapovala na sněhu a usrkávala horký nápoj, snažila se z hlavy vytěsnit zážitek z mrazáku a zapomenout na obličej, který viděla, když se tam objevil James. Vlastně sama nebyla schopná tvář popsat, věděla ale, že jí nahnal pořádnou husí kůži.
Na kratičkou chvíli přemýšlela, že by se celého případu vzdala a vzala si dovolenou rovnou, ale zvědavost ji nakonec přemohla. Byla si jistá, že ta příhoda s mizejícími dveřmi mrazírny nebyla jen bujná fantazie upracované mysli, na to se cítila příliš čilá. Rozhodně si nepřipadala jako blázen, aby se jí zdály takové věci. Vrátila termosku do vrtulníku a svezla se výtahem dolů.
Práce už byla v plném proudu. Dobrovolníci prohlíželi každičký centimetr zdi, jestli nenajdou kresby nebo nápisy, každou píď podlahy, jestli někam neupadl a nepřimrzl sebemenší předmět, a namátkou i strop, jestli nezůstalo něco skryto i tam.
Opatrně se mezi zběsile fotografujícími, diskutujícími a štětečky se rozhánějícími hloučky protáhla k místu, které zůstalo označené jako místo nálezu Julie.
Stoupla si tam, kde tehdy stála ona.
Podívala se na fotku, jak přesně ji našli, a obrátila se tam, kam se dívala ona. K místu, kam se naposledy otočila, než navěky zmrzla.
Byl tam led. S úzkými puklinami, ale pořád led.
Vytáhla mapku, kterou od Jamese dostala i ona, a pozorněji natočila shodně s prostory okolo.
„Za tím ledem je další kus jeskyně…,“ poznamenala si pro sebe, než se ve svém přesvědčení utvrdila. „Támhle za tím ledem je jeskyně!“ řekla nahlas a ukázala. „Pusťte tam robota.“
Sklopila mapu. Za ledem se rýsoval stín.
Stín malé osoby.
Lekla se, až si sedla na zadek.
„V pořádku?“ přiskočilo k Marion několik mladíků a zvedli ji na nohy.
„Ano,“ dívala se na popraskaný led. Nebylo tam nic. Ani tam nic být nemohlo, když tam nešel vzduch, nebylo tam světlo a už stovky let tam nevkročila lidská noha. Žádný skrček tam nebyl. Marion se poprvé za dlouhou dobu cítila skutečně přepracovaná.
Tentokrát si to už musela připustit.
„Jsem v pořádku,“ oprášila se a vyrazila pomoct Jamesovi s řízením nové mechanické hračky.
Opatrně zvětšili puklinu v ledu, tentokrát za asistence geologů, a vpustili robota dovnitř.
Kamera uzpůsobená pro noční vidění začala ihned točit a přenášet obraz na laptop. Kousek po kousku odhalovali prostory uzavřené jeskyně, která si vysloužila Juliin poslední pohled.
Prostor byl stísněný, nízký a vcelku i úzký. Na druhou stranu byl delší, než se původně mohlo zdát. Podle mapy to kdysi mohla být chodba někam dál, ale nyní po patnácti metrech končila. Úzký, nehostinný prostor tak pro pár netopýrů, nikoli pro život.
„Obrať to na zeď, něco jsem zahlédla,“ otočila Marion monitor ke svému kolegovi. „Dívej…,“ ukázala na jasně patrné vrypy na zdech.
„Možná nějaká šelma,“ odhadl James od oka.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ty čáry jsou přesně jedna vedle druhé, vždycky šest stejně dlouhých a sedmá delší. Je to… tedy mohl by to být kalendář,“ nadhodila.
„Tím chceš říct, že v té špeluňce se zkaženým vzduchem někdo žil?“
„Zkus sejmout celou tu stěnu, spočítáme, jestli to vychází na dobu, kdy tu stála Julie.“
„I kdyby tam někdo žil, rozhodně tam nemohl přežít dlouho. Udusil by se tam,“ napomenul ji, aby se vrátila zpátky do reality. „Odebereme Vzorky a zjistíme, jak dlouho tam ty vrypy jsou. To nám napoví.“
„Sejmi tu stěnu celou, prosím,“ naléhala na něj.
„Podívej, jestli tam někdo žil, bude tam tělo. Jestli ne, nemusíme nějaký kalendář řešit,“ odpověděl logikou sobě vlastní.
„Prosím,“ dívala se na něj. „Chci to vědět.“
„Dobře. Ale pak budeme hledat to tělo,“ obrátil robota, poodjel od zdi a začal zabírat kamerou kousek po kousku, aby z toho v laboratoři mohli vytvořit ucelený obraz zdi s počtem všech vrypů. Skála byla až neuvěřitelně hladká. Jako kdyby ji kvůli kalendáři někdo pečlivě otesal, aby se kvalitou vyrovnala pergamenu.
„To je neuvěřitelné,“ vydechla. „Těch vrypů jsou tam tisíce. Máš pro to nějaké vysvětlení, Tweedy?“
„Zrní to,“ odpověděl trochu mrzutě a pokusil se obraz vyladit na lepší kvalitu.
Zrnění sílilo. V mikrofonu, který měl zůstat tichý, to začalo praskat.
„Má to nějakou odezvu, možná zesílené magnetické pole nebo něco divného, třeba tam dole teče láva. Musíme s tím pryč, než zjistíme, co to je,“ rozhodl James a opřel se prsty do tlačítek.
Robot se ani nehnul. Stál na místě, obraz zrnil a mikrofon praskal. Přes monitor začaly přejíždět pruhy, zprvu černobílé, pak dokonce barevné, až nakonec vypověděl službu úplně. Obrazovka se odmlčela, zčernala.
Zvuk se vyjasnil z pouhého praskání na šumění a pištění. Značně nepříjemné pištění o vysoké frekvenci. Trhalo to uši.
„Vypni to!“ pobídla Jamese.
„Nejde to, přestalo to odpovídat!“
„Tak to restartuj!“
„To bych musel stát u toho!“
„Strč tam ruku, třeba na něj dosáhneš!“
„Strč si ji tam sama, bůh ví, co za tím ledem je, že to takhle poničilo přístroje a signál!“ okřikl ji.
Zacpala si uši. Kvílivý zvuk sílil. Zařezával se do lebky stejnou intenzitou jako zubní vrtačka. Drásal nervy a stále přidával na síle a intenzitě.
„Utiš to!“ překřičela zvuk. „Utiš to, prosím, to je příšerný zvuk!“
„Snažím se,“ řekl snad – přes ten vlezlý zvuk nebylo nic slyšet, mohla jen odezírat. A v tom nikdy nebyla dobrá.
„Utiš to!“ křičela na něj zoufale a snažila se zacpat si uši kapucí. Nic nepomáhalo.
Zvuk tu byl stále. Byl všudypřítomný, byl ve vzduchu i v hlavě každého v jeskyni, byl všude a zároveň nikde. Marion by ho ani nedokázala popsat, věděla jen, že jestli bude pokračovat ještě chvíli, přeskočí jí definitivně.
Zavřela oči a v duchu prosila, aby to už skončilo.
A bylo ticho.
Otevřela oči. Myslela, že ohluchla… ale všichni se dívali stejně překvapeně jako ona.
„Strop je nestabilní, všichni ven!“ zavolali geologové zvenku.
„Robot funguje,“ řekl po chvíli James. „Obraz, zvuk, ovládání, všechno normální. Nedokážu to vysvětlit, ale najednou je všechno v pořádku,“ opatrně sbalil vybavení a podíval se po vyprázdněné jeskyni.
Brigádníci utekli jako první. Nezbyl po nich ani štěteček nebo kladívka.
„Už mi věříš, že se tu děje něco divného?“ dívala se na něj.
Oplácel jí pohled, přemýšlel. „Ne,“ řekl nakonec. „Všechno se dá vědecky vysvětlit. V té jeskyni se něco stalo, ale nejspíš to byly nějaké geologické pochody nebo zanesený filtr… rozhodně ne žádná záhada.“
„Když jsi měl dovnitř strčit ruku, nebyl jsi takový hrdina,“ odpověděla jedovatě a zamávala, aby ji vytáhli nahoru. „Tweedy je ještě dole, připravte se na odlet,“ odpověděla prostě a bez emocí.
Rozzlobil ji.
Sedla si na své místo v helikoptéře, připoutala se a znovu si pustila záběry z jeskyně. Tentokrát prozíravě vypnula zvuk, aby pištěním nikoho nevyděsila.
Pečlivě se dívala na celý záznam, na vrypy na skále, na každičký detail, který jí v kalendáři mohl napovědět. Řady čárek byly absolutně pravidelné. Jak mezery mezi nimi, tak délky, dokonce i vzdálenosti jednotlivých řad byly všude stejné.
Pak přišel ten moment, kdy začal obraz zrnit a pruhovatět, až nakonec všechno zčernalo. Čekala. Dívala se, jestli přece jen nebude ve tmě něco vidět. Mohlo se na chviličku přerušit noční vidění a robot třeba zachytil alespoň pohyb nebo obrysy.
Ale záznam byl absolutně černý. Nic jiného tam nebylo. Technika selhala na celé čáře.
Pak všechno znovu naskočilo.
„Co to sakra“ naklonila se k obrazovce blíž a přimhouřila oči. Byla si jistá, že má halucinaci.
To, co kamera zaznamenala, prostě nebylo možné.
Zeď s kalendářem byla prázdná.
„Tweedy…?“ houkla nejistě a obrátila se k Jamesovi, kterého konečně vytáhli z jeskyně a teď mu pomáhali majetek výzkumného ústavu nacpat do příslušných beden. „Tweedy!“ zastavila obraz a rozběhla se k němu. „Tohle musíš vidět,“ chytla ho za rukáv a táhla k notebooku.
„Co zase sakra blbneš? Nechala jsi mě dole se vším vybavením!“ rozohnil se. „Víš, jak je ten robot těžký? Mohla jsi mi pomoct alespoň s ovladači!“
„Podívej se!“ natočila mu obraz.
„Co to je?“
„Konec záznamu, když kamery začaly fungovat. To je ta zeď s kalendářem,“ brebentila rozrušeným hlasem se sklony k fistuli. „Jenže na tomhle záběru…“
„Chybí vrypy,“ dokončil větu za ni. „To bude chyba obrazu. Nechám prověřit techniku a záznam dáme na rekonstrukci podle toho, co bude poškozené.“
„Ty rýhy zmizely, copak to nevidíš?“ zamávala mu rukou před očima.
„Selhání techniky,“ odpověděl klidně.
„Fajn,“ sedla si odevzdaně na svoje sedadlo, pořídila ze záznamu několik fotek a začala je porovnávat. „Jsou vrypy, nejsou vrypy, jsou vrypy, nejsou vrypy,“ broukala si a hledala další rozdíly.
Udeřilo ji to až v půlce cesty.
„Před šuměním je tu patrný zbytek ohniště,“ drbla do Jamese loktem. „Podívej se! Někdo si tu zapaloval oheň! A tady jsou textilie nebo kožešiny, vidíš?“ zacloumala s ním. „Měla jsem pravdu, něco tam bylo a po té nehodě všechno zmizelo!“
Po zádech jí opět přeběhl mráz. Nemohli jeskyňku zkontrolovat celou, neviděli všechno… mohl tam být další východ ven, kterým pidimužík chodil sem a tam, jak se mu zlíbilo. Mohlo tam být cokoli a Marion štvalo, že to už nezjistí.
„Nechám to prověřit a uvidíme,“ odpověděl klidně. „Zatím buď zticha, protože takhle to vypadá, že ti kape na karbid,“ vážně se na ni podíval. „Dej si čaj a zdřímni si, vzbudím tě.“
Neměla žádné nemoci, přestože některá čísla poukazují na choroby s trvalými estetickými následky pro tělo. Neměla žádné zlomeniny, i když procento vápníku v kostech nebylo nijak valné. Poslední jídlo, které snědla, bylo natrávené, jako kdyby v žaludku už nějakou hodinu leželo, a přesto v krvi nebyly patrné žádné stopy látek z bylin.
Na sobě měla oblečení typické pro přelom doby románské a gotiky a na stejnou dobu poukazoval i rozbor kostí. Přesto zlatý prstýnek poukazoval na dobu dřívější, kdežto náhrdelník byl bez pochyb znatelně mladší. Na druhou stranu znaky na prstenu také do éry Juliina života nepatřily –
Byla uvězněná v ledu po sedm století a podle všeho, co našli, ji z jejího klidu a ticha za tu dobu nikdo nevyrušil. Našli jen nůž. Dokonale ostrý, nezkorodovaný lovecký tesák s vykládaným jílcem. Formou, zdobením a zpracováním připomínal náhrdelník.
Přesně zapadal do ruky, kterou měla Julie spuštěnou u těla.
Ale nové stopy neposkytl.
Jediný převratný nález byl záznam robota… který byl ovšem neprůkazný kvůli chybám, které se vyskytly. Dokud James nezjistí, co se v jeskyni vlastně stalo, nejsou záběry k ničemu, i kdyby byly pravdivé.
Marion si povzdechla a znovu se podívala na řadu znaků, které přepsala z prstenu. Nenašla nic nového. Dva znala, zbytek byl neznámý a neodpovídal žádnému jazyku.
Čarodějnice a posedlost – víc toho symboly neprozradily. Snad kdyby znala klíč k rozluštění zbylých značek, dávalo by to větší smysl.
Nepochybovala, že její malý pronásledovatel řešení téhle záhady zná. Pokud to ovšem není jeho vlastní jazyk, který se pro dnešní civilizaci nedochoval. A možná tomu dokonce někdo pomohl, aby zůstal dnešní době neznámý. Obzvlášť jestli tihle lidičkové vyráběli i tak geniální šperky, jako byl náhrdelník. Těžko se o taková tajemství chtěli dělit.
Že by se Julie chtěla otrávit, protože jinak by skončila ve spárech inkvizice? Nebo z jejích kobek naopak utekla? Nebo snad nějakým způsobem patřila k církvi, přestože byla žena?
Děla se tu spousta divných věcí, které Marion nebyla schopná vysvětlit. Měli stopy, které racionálně uvažujícím vědcům nedávaly smysl. Tedy až na Tweedyho, ten měl jasno – všechno se dá vědecky vysvětlit.
Marion rezignovala. Odložila papír, rozbalila si bagetu a nalila šálek čaje. Pustila si záznam kamery, kterou nechala v blízkosti svého auta, aby měla důkaz pro policii, až jí ten zakrslý šotek v její nepřítomnosti auto poškrábe.
Parkoviště bylo prázdné, auto stálo poslušně na místě. Nikde se nic nedělo, byl krásný letní den. Větřík mírně vál, listy stromů se sem tam rozverně pohnuly.
Pak zachytila pohyb v rohu obrazu. Malý tmavý stín, který tam neměl co dělat, ale ať si záznam přetáčela, jak chtěla, nedokázala film zastavit tak, aby získala konkrétnější obraz svého pronásledovatele.
„Mrzáku,“ povzdechla si a pustila záznam dál.
Obraz začal zrnit a pískat.
Ruka jí samovolně vystřelila a stiskla pauzu. Ale obraz běžel dál. Stejně jako zvuk.
„Co to sakra…,“ zneklidněla a pro jistotu si nasadila kedlubnová sluchátka dřív, než zvuk stihl dosáhnout stejně jedovaté úrovně, jak tomu bylo v jeskyni.
Pištění a kvílení pokračovalo. Jako by ho vylučovala samotná sluchátka. Marion je strhla a širokým obloukem zahodila. Zvuk vytrvale pokračoval.
Zacpala si uši rukama a snažila se to přežít. Doufala, že to brzy skončí, stejně jako předtím. Pevně věřila, že to nebude trvat dlouho. Ale co věděla určitě, bylo, že za to může ten malý mužíček.
Viděla ho v té jeskyni, byla si tím jistá, a robot pak selhal.
Viděla ho na parkovišti a kamera selhala.
Za vším byl on. Určitě bydlel v té malé jeskyni poblíž Julie. Možná jsou nějak… spojeni. Jeho svědectví by mohlo být v celém případu klíčové.
Pískání sílilo, ale Marion ho odsunula do pozadí. Hodně daleko a hluboko, aby mohla přemýšlet.
On něco ví.
On se jim snaží zabránit v prozkoumání všech faktů kolem zmrzlé dívky.
Marion se vymrštila z křesla a vyběhla na chodbu. Sprintovala až k hlavnímu vchodu a zabrzdila až na parkovišti. Rozhlédla se.
„Já vím, že tu jsi!“ křikla. „Chci si promluvit!“
Nikde se nepohnul ani lísteček, dokonce ani vítr nefoukal.
Všechno bylo tiché, strnulé, jen vzduch nad rozpálenou silnicí se tetelil.
Bylo odpolední vedro, slunce pálilo a paprsky žhavily asfalt.
„Vylez, zvu tě na oběd! Na všechno, co sníš nebo na co budeš mít chuť!“ křičela, když netušila, zda tu vůbec je. Prostě jen měla dojem, že se na ni dívá. Že ji sleduje.
Neopustil Julii sedm set let, proč by ji měl opustit právě teď?
Vzduch byl rozžhavený, skoro pálil sliznice, ale ona se nevzdávala. „Prosím, vylez, nic se ti nestane, slibuju!“
Zatočila se jí hlava z horkého vzduchu. Opřela se o kapotu jednoho z aut a spálila si dlaň.
„Sakra,“ zaklela a začala si ranku foukat.
Koutkem oka něco zahlédla. Otočila hlavu a strnula.
„Julie?“ pípla nejistě.
Přes parkoviště kráčela žena. Světlé vlasy barvy čerstvě uzrálého obilí jí vlály kolem obličeje, oči se klidně dívaly po okolí, mrtvým pohledem skleněných korálků sledovaly všechno okolo. Tunika volně splývala, kabátek a pléd někam odložila.
„Julie vrať se zpátky, rozmrz… to je blbost,“ došlo Marion. „Já mám halucinace,“ pochopila, zatřepala hlavou a rozhlédla se.
Boty se jí houpaly v ruce a dívka se zatočila na místě: „Máky vždycky tak krásně kvetou, vidíš?“ zasmála se zvonivým hláskem.
Antropoložka nevěřícně zírala. „Ty mluvíš.“
„Mák je užitečný. Není to jen droga, jak to znáte vy… Umí i léčit, věděls to?“ přejela rukou ve vzduchu, jako kdyby hladila neviditelné květy.
„Mluví na toho mužíčka,“ došlo Marion a schovala se za auto, jestli se mužík náhodou neobjeví.
„Musíme se dostat nahoru. Třeba to pomůže,“ odmlčela se a dívala se někam za svoje rameno. Pak se jí rty pohnuly bezhlasně, jako by jí řeč někdo ztlumil, aby nebylo těch pár slov slyšet. „Sílí to, samozřejmě to sílí. Sžírá mě to. Čas ubývá,“ pokračovala pak normálně, jako by kus řeči nechyběl. Jako kdyby někdo nechtěl, aby slyšela všechno.
Otáčela pomalu hlavou, jak druhá osoba, která projekci hovoru nebyla přítomná, přecházela z místa na místo, až její oči spočinuly téměř přímo na Marion. Dívala se na ni. „Pomoz mi prosím, vím, že to dokážeš.“
Šokovalo ji to.
Natolik ji to překvapilo, že jí až po chvíli došlo, že na parkovišti stojí sama.
„Co to sakra,“ zapochybovala o vlastní příčetnosti a rychle se vrátila zpět do kanceláře. Zchladila se v umyvadle a po chvíli oddechu si změřila teplotu, aby si ověřila, že ta halucinace nebyla způsobená horečkou.
Nebyla. Najednou nepochybovala, že všechno, co se stalo, všechno, co viděla, bylo skutečné. Ta příhoda v mrazáku, ty stíny, šumění kamer, postava na parkovišti. Všechno spolu nějak souvisí a stěží se to dá rozumně vysvětlit. A za většinou bezpochyby stojí ten šotek.
Marion se zamyslela, jestli jí mužík mohl dát nějaké drogy do pití. To by tu vidinu vysvětlilo. Vzhledem k tomu, co všechno za den vypila a z jakých zdrojů to pocházelo, se rozhodla s případem pohnout a znovu všechno přezkoumat.
„Potřebuju vidět ty šperky,“ rozrazila dveře laboratoře chemiků.
„Jaké šperky?“ podíval se na ni jeden.
„Máte tu hodně šperků za posledních pár dní?“ odsekla jedovatě.
„Nemáme tu žádné šperky,“ odpověděl klidně.
„Posílala jsem náhrdelník a prsten z posledního nálezu,“ znejistěla. „Vypsala jsem k tomu i žádanku…,“ přejížděla pohledem z jednoho na druhého.
„Ne, žádné nálezy ke konzervaci jsme tu už delší dobu neměli,“ odpověděl klidně.
Dívala se na něj a přemýšlela. „Ale já vyplnila žádanku,“ začala znovu.
„Žádná žádanka tu nebyla.“
„A položila jsem to tady na stůl,“ poklepala rukou na desku.
„Nic tu nebylo.“
„Včera jsem to sem dala, vážně, přísahám!“ zoufale se na něj dívala. „Celé jsem to zdokumentovala, můžu vám ukázat fotky!“
„Dobře. Jsme zvědaví,“ přikývl chemik a vrátil se k práci.
Chvíli ťukala bříšky prstů do stolu, kam, což věděla s naprostou jistotou, položila obě krabičky, pak sklopila hlavu a ruku spustila.
Vzdala to. Šperky se prostě ztratily, anebo je někdo záměrně ztratil… nebo ukradl, aby zabránil dalšímu zkoumání.
Odešla do kanceláře a prohrábla složky.
Fotky tam nebyly.
Prohrabala celou kancelář.
A nikde nic.
„Mohl mi říct, že je potřebuje,“ zanadávala na účet svého kolegy a sedla k počítači.
Klikla na složku. Fotky byly pryč.
„No to ne, zase se mi smazala půlka systému?“ rozčílila se a vyběhla si promluvit s údržbářem. Stejně jako již několikrát tenhle měsíc. Přístroje z vedlejší kanceláře jí už delší dobu nepříznivě magnetizovaly technologie v kanceláři a nikdo neměl čas s tím něco udělat.
Dočkala se stejné odpovědi jako vždycky – dnes se na to podívám.
Trochu uklidněná vzala foťák a projela galerii, aby šperky našla. Teprve teď začala pochybovat, že zmizení složky, souborů i předmětů je jen čistá náhoda.
Fotografie nebyly ani na paměťové kartě.
O něco horší bylo, že nechyběly jen fotografie, ale karta celá.
Nevěřícně se dívala do prázdného slotu, než jí došla věc daleko horší. „Julie,“ vydechla a o překot se rozběhla k mrazáku.
Byl zamčený.
Rozrazila dveře a rozhlédla se.
Tělo tam bylo.
Oddechla si a popošla k němu blíž, aby zkontrolovala, že to není jen podvrh.
Led se stále stejně blyštěl, oči se skleněně leskly a oblečení zůstávalo ztuhlé v pohybu, který Julie nikdy nedokončila. Šperky chyběly. Jestli se tedy ztratily, tak rozhodně ne proto, aby je zloděj vrátil původnímu majiteli.
Podívala se po prostoru mrazírny, aby měla jistotu, že nikoho nezavře uvnitř, a zamkla za sebou. Pečlivě, aby si byla jistá, že tenhle nález nikdo odcizit nemůže. Největší kousek skládanky téhle záhady zůstane bezpečně zamčený, i kdyby měla klíčky spolknout.
Oddechla si ještě jednou a vyrazila rychlým krokem za Jamesem. Tak na půl cesty se zarazila. Co mu vlastně chce říct? Že sledovala kamerou vlastní auto, protože se bojí šotka, který jí straší v hlavě, protože ho nikdy nikdo jiný neviděl?
Že viděla Julii na parkovišti? Že se tělo někdo snaží ukrást a zatím sebral šperky a informace, přestože ho nezachytila žádná kamera v objektu?
„Myslel by si, že jsem blázen,“ obrátila se zpátky ke své kanceláři, kde si ztěžka sedla do křesla, vytáhla z první zásuvky míček a začala ho koulet v rukou.
Přemýšlela.
Nebyla si už jista ničím, co se stalo nebo nestalo. Opravdu začínala pochybovat o vlastním duševním zdraví. Chtěla zjistit, co se tam v horách tehdy stalo, i proč, ale hlavně jak ten muž přežil takovou dobu, aby svou přítelkyni, kamarádku nebo snad nevěstu či manželku mohl chránit a hlídat i takovou dobu po její smrti.
„Našli jsme ji zmrzlou, fakta nezapadají do jednoznačného období – z toho by se dalo usoudit, že jí i posmrtně dával dárky. Proto ta dýka a náhrdelník. On tam celou dobu bydlel s ní, datoval si dobu, jak dlouho je mrtvá. A pak se najednou objeví tady, kazí techniku, maže informace, krade důkazy a maří celé zkoumání!“ všechno na ni padlo, spustila hlavu do dlaní a rozbrečela se.
Měla dojem, že je celý svět proti ní: „Tenhle případ se nedá rozklíčovat a ještě za to budou padat hlavy, protože se ztrácí materiály a dokumentace!“
„Lesterová?“ zaklepal na dveře její starý známý.
„Ano, Tweedy?“ rychle otřela oči a podívala se na něj. „Co se děje?“
„Bulíš?“ prohlásil s citem jemu vlastním.
„Jen mi něco spadlo do oka,“ odsekla.
„Jistě, vidím,“ kývl a hned bez nádechu pokračoval, „mohla bys mi dát tu složku se šperky? Chtěl bych ještě jednou projít ty symboly, studenty něco napadlo,“ mávl rukou stylem, že to určitě bude hloupost, ale musí se to vyzkoušet.
Koukala. Nevěděla, co má říct.
„Lesterová?“ zvedl obočí.
„Ano?“ pípla.
„Tu složku,“ natáhl ruku.
„Já… jsem ji zapomněla doma,“ vymáčkla ze sebe jedinou důvěryhodnou výmluvu, která ji v tu chvíli napadla.
„Doma?“ vytáhl obočí ještě o kousek výš.
„Jo,“ kývla. „Promiň. Zajedu pro ni.“
„Je ti dobře?“ díval se na ni.
„Proč by nemělo?“ široce se usmála.
„Jsi bledá, máčíš si dokumenty a zapomínáš věci… a v poslední době ti hrabe,“ shrnul.
„Jo,“ usmívala se. „Hrabe. Brzo budu zpátky,“ protáhla se kolem něj a vyrazila k autu. Bezmyšlenkovitě nastartovala a vyrazila. Silnice hbitě ubíhala a rádio hrálo uklidňující písničku. Marion bylo hned o něco líp.
Snažila se všechno hodit za hlavu, představit si, jak si doma dá výbornou svačinu a teplý čaj, a pak vymyslí, co Jamesovi řekne jako další výmluvu.
„Všechno bude bezva… prostě mu řeknu, že ten skřítek z jeskyně ukradl nebo zničil všechny dokumenty kromě těla,“ široce se usmála na volant a začala do něj ťukat nehty. „Jak asi vypadá blázinec zevnitř?“
„Je to trpaslík,“ odpověděl jí do ucha hluboký hlas.
Zaječela a úlekem strhla volant. Auto vylétlo ze silnice.
Dupla na brzdu.
Kontrolka na palubní desce zablikala. Brzdy nefungovaly.
Vři skla znova a zakryla si obličej.
„Trpaslík, ne skřítek,“ řekl jí příjemný a vemlouvavý, i když patrně i trochu podrážděný hlas znovu.
A pak přišel náraz.
Probrala se s hlavou na volantu. Instinktivně si sáhla na čelo. Bolelo to a na prstech jí zůstalo pár kapek krve.
„Rozbila jsem si hlavu,“ zamumlala. „Havarovala jsem,“ opatrně se narovnala a zadívala se před sebe. Airbag nevystřelil. Zřejmě nefungoval. „Poškodil mi brzdy,“ konstatovala. „A je se mnou v autě!“ zaječela a skoro proskočila okýnkem ven. Naštěstí v poslední chvíli stihla otevřít dveře.
Vypadla na trávu a párkrát se překulila.
Opatrně se zvedla a nahlédla do vnitřku vozu. Byl prázdný. Všechny čtyři sedačky. A ani stopa jiné krve než její.
„Ten hajzl,“ zašeptala. „Buď jsem se úplně zbláznila, nebo už opravdu ničemu nerozumím.“
Promnula si hlavu a usedla na krajnici.
Chvíli přemýšlela, pak vzala mobil. „No tak, vezmi to,“ zavrčela.
„Co je? A neříkej, že to nemůžeš najít!“ zahromoval James rovnou.
„Havarovala jsem. Asi mikrospánek, naprala jsem to do stromu. A asi mi taky někdo poškodil brzdy. Můžeš pro mě přijet a odvézt mě do nemocnice?“ zkusila to po dobrém.
Chvíli bylo ticho: „No dobře, kde tě najdu?“
Nadiktovala mu nejpřesnější polohu, jakou byla schopná určit a čekala.
Měla spoustu času přemýšlet, než přijel. Byla si jistá, že v autě nebyla sama, když havarovala. A čím dál víc si byla jistá, že to, co viděla na parkovišti, nebyla náhoda.
Když vypadly kamery, musel mužíček, tedy trpaslík, něco udělat s autem – například přeříznout brzdové hadičky. Všechno, co se zatím stalo, mělo smysl. I robot v jeskyni selhal proto, aby mužíček mohl zahladit stopy, že tam žije. Třeba natáhnout nějaké maskovací plátno před kamerou, aby kalendář a zbytek jeskyně nebyl vidět.
Proč ale měla to vidění?
„Mluvila o máku,“ zamyslela se nahlas. „O jeho léčivých účincích, což by znamenalo, že se zajímala o byliny a jejich účinky. Možná si tou směsí, co se našla u ní v žaludku, něco léčila… Naznačila, že potřebuje pomoc, že ji něco sžírá… Mohla být nemocná.“
Promnula si rozbolavělou hlavu a z auta vytáhla láhev s vodou. Napila se a navlhčeným hadříkem si pečlivě setřela krev z čela.
Nebyla tam žádná rána. Nic, z čeho by krev mohla téct.
„No do psí nohy,“ zaklela a osahala si celou hlavu. „To už si vážně dělá legraci!“
Vstala tak rychle, že se jí zamotal celý svět.
„Co po mně sakra chceš?“ zakřičela. „Co po mně chceš??“
Sedla si a rozbrečela se. Cítila se vyčerpaná. Veškeré poslední události byly takovým zápřahem na její psychiku, že měla dojem, že už jí přeskočilo dávno, jenom na to ještě nepřišla.
„Zavřou mě do ústavu,“ otřela si oči a přitáhla kolena pod bradu. „Skončím jako blázen.“
Na kratičkou chvíli si zanadávala, že nešla na práva, jak po ní rodiče vždycky chtěli. Očistila by několik vrahů a peníze by se jí hrnuly už jen za její pověst.
James zastavil u krajnice, blízko ní. „Lesterová? Jsi v pohodě?“
„Jsem v pořádku, jen mi není dobře,“ osušila oči a natáhla k němu ruku, aby jí pomohl vstát.
Dovedl ji do auta a usadil na sedadlo spolujezdce: „Měla sis zavolat sanitku,“ vyčetl jí překvapivě starostlivě. „Volal jsem policii, postarají se o vrak a zavolají mi. Zajedu sem znovu, až tě vysadím v nemocnici, ať jsou všechny papíry v pořádku. Chceš něco přinést z auta? Máš tam něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „To je v pořádku.“
„Dobře,“ sedl za volant a o chvíli později ji doprovodil až do spárů starostlivých nemocničních sestřiček. Chtělo se jí umřít. Připadala si tak bezmocná, že by si nejraději jen lehla na zem a počkala, až přijde konec.
„Jako Julie!“ blesklo jí najednou hlavou. Julie byla nemocná, jedla kvůli tomu všemožné bylinky a rostliny, a když nic nezabíralo… zmrzla.
Sama se zmrazila. Stejně jako k samovznícení dojde, když je člověk rozrušený nebo v nepříliš pozitivním stavu mysli po delší dobu, mohla se Julie prostě samo-zmrazit. Chtěla, aby po ní jejímu drahému zůstalo víc než jen hromádka prachu.
Něco, co by mohl pohřbít.
Nebo po staletí střežit v odlehlé ledové jeskyni, kde by neroztála a on by jí tam mohl nosit dárky a věčně u ní držet smutek.
Takový dost netypický a morbidní pomník…
Rychle si prohrabala kapsy.
Klíče od mrazáku s tělem byly pryč.
„Do háje!“ vystřelila z nemocničního křesla. Ignorovala pokřikování sestřiček za svými zády a hned od východu mávala na taxi. „Výzkumný ústav, prosím!“ sedla. „A rychle!“ začala si kousat nehty.
Všechno mělo nějaký důvod. I to, že ji omráčil nárazem o volant. Potřeboval jí nepozorovaně sebrat klíče, aby mohl dotáhnout krádeže k dokonalosti a sebrat ještě Julii samotnou.
„Počkejte tu,“ vyrazila z auta dřív, než si řidič stihl říct o peníze, a rozrazila dveře ústavu.
Běžela setmělými chodbami. Po paměti, neměla čas si rozsvěcet.
Čím blíže byla mrazírně, tím větší chlad v chodbách panoval.
„Ne, prosím, to ne… vyhodí mě z práce…,“ vběhla do otevřených dveří.
Julie byla pryč.
Na zemi, po celé místnosti, se táhl velký pentagram, jako by tu někdo vyvolával démona. Nebo uzamykal zpět do schránky.
Posedlá.
Čarodějnice.
Nemocná.
Julie se zmrazila, protože ji posedl démon, kterého se neuměla zbavit.
Marion se rozesmála, když jí došlo, jak šíleně to zní. Zbláznila se, přeskočilo jí. Neexistovala jiná možnost.
Otočila se a rozběhla se chodbami zpátky. Do archivů.
Někde na fakultě byla ještě dýka, kterou našli v jeskyních. A o tu se staral Tweedy, nemohla jen tak zmizet. On přece na zázraky nevěřil, ztropil by povyk.
Vběhla mezi regály, rychle se zorientovala a vběhla do správné uličky.
Na druhé straně police spatřila, poprvé za celou dobu jasně, skrčka v oblečení gotického stylu. Otočil se na ni, ruku s dýkou ovinul kolem pasu zmrzlého těla a luskl prsty.
Rozplynuli se jako sen.
Marion stála jako přimražená na místě.
Všechny informace, všechny předměty… dokonce i tělo bylo pryč. Nic nezůstalo.
„Lesterová!“ dolehlo k jejím uším. „Marion, kde jsi?“
Stála a dívala se před sebe.
„Lesterová!“ houkl hlas silněji.
Obrátila se pomalu ke dveřím a vyšla ven na chodbu.
„Tady je, našli jsme ji!“ křikl někdo v bílém plášti. Objevil se před ní v chodbě, ani nevěděla jak. Prostě se najednou vynořil ze tmy a kráčel k ní.
„Kouzlo,“ usmála se na něj.
„Pojďte se mnou, slečno, udeřila jste se do hlavy, musíme vás vyšetřit,“ vzal ji za paži a vedl jako vězně. Jeho stisk bolel.
„Byl tam trpaslík. A zmrzlá ženská,“ dívala se na něj. „A on se přemisťoval sem a tam a sem a tam. Jako kouzlem,“ kývala, aby své teorii přidala na důvěryhodnosti. „Jak a kam sám chtěl.“
„Samozřejmě,“ přikývl. „Běžně to dělávají.“
„Tweedy, ona byla posedlá démonem, zmrazila se sama,“ podívala se na svého kolegu a široce se usmála. „Přišla jsem na to, vyřešila jsem to!“ nadmula se pýchou.
James Tweedy nevěděl, co jí má říct. Díval se střídavě z ní na doktora.
„To je v pořádku, otřes mozku,“ uklidnil ho lékař. „Dostane pár injekcí, poleží si na oddělení a za nějakou dobu bude zase jako rybička.“
James jen nejistě přikývl. Ve stínu nedávných událostí si příčetností spolupracovnice nebyl vůbec jistý. Díval se, jak Marion Lesterovou odvádějí do sanitky.
„Uzdrav se brzy, Lesterová!“ houkl za ní. „Čeká na tebe ještě spousta záhad!“
Prudce se zastavila a šlehla po něm vražedným pohledem: „Už žádný zmrazený holky…,“ zavrčela temně. „Půjdu studovat práva. Ta jsou aspoň bezpečná!“
