Leo Aoki se probudil ve studené zelené bublině lodi s třesavkou, s pocitem, že se dusí, a s rozhoupaným žaludkem. Vymotal se ze spacího vřetene, srovnal balanc, oběma rukama si prohrábl zpocené vlasy a prohmatal si kosti: zlomeného nic. Tak to by bylo. Ke stěně byla připevněná zkroucená černá trubice, jejíž druhý konec mířil do černé prázdnoty vesmíru. Leo vyhákl trubici z úchytů a ztrápeně a nemotorně se do ní vyzvracel. Řídící mechanismy lodi se tím nedaly vyrušit ze svého tichého, hlubokého hučení.
Z velení mise ho předem varovali, aby se nepokoušel podívat ven dříve, než se přizpůsobí pobytu ve stísněných prostorách bubliny. Zdeptalo by ho to, říkali. Ale mysleli tím, že by ho to zlomilo. Bylo lepší, když se člověk, sotva otevřel oči a vyzvracel se, nezačal hned zajímat, jaké to je být poprvé v životě tak naprosto a neodvolatelně sám. Na předchozích průzkumných letech se několikrát stalo, že astronauta po probuzení z dlouhého umělého spánku sklátila mrtvice, anebo se zbláznil, neschopný ustát dvojitý šok ze samoty a ze života v kosmickém prostoru.
Leo otevřel šestici průzorů orientovaných ortogonálně k trajektorii lodi a vyhlédl ven do prázdného, dokonale černého nebe. Průzory na něj nazpátek zírala temnota, nefalšovaná a hutná jako sépiová čerň. Připadal si nepatrný, zkřehlý a hrozně moc osamělý.
Aby se dostal k hornímu oknu, obrácenému směrem na Rjugu-džo, musel vyšplhat po úzkém žebříku. Z okna se mu naskytla podívaná na cosi, co zprvu vypadalo jako kulovitá hvězdokupa, hromádka drahokamů sesypaných na štůček černého sametu. Díval se na všechny ty hvězdy a galaxie, které obklopovaly loď, vlivem aberace nahloučené do třpytivého kotouče o šířce osmi stupňů. Byl to cizí pohled, překrásný, a veskrze nepříjemný.
Slezl zase dolů a všechny spodní průzory opět zašrouboval. Nestál o to, aby mu dovnitř nahlížela temnota. Rozdírala mu duši. Přešel k obrazovce a rozehrál partii šachů, aby se uklidnil. Od operačního systému se dozvěděl, že spal tři roky. Loď sem dorazila svojí maximální cestovní rychlostí, 0,997c, a nyní už zakrátko změní orientaci a zpomalí, a takto doletí až k vytčenému cíli Rjugu-džo v soustavě Alfa Lyry. Jeho žena, významná astrofyzička, tu planetu objevila a pojmenovala ještě na fakultě. Leo postupně přišel o oba střelce, pak o věže, a nakonec prohrál celou hru. Palubní počítač komentoval jeho porážku šetrně.
Myšlenka na Ester ho přiměla, aby si vyhledal a pustil nahrávku, kterou pro něj před odletem namluvila. Byl to standardní požadavek: každý astronaut si vezl šedesát hodin audionahrávek od přátel a členů rodiny, aby si je mohl na posledním úseku cesty přehrávat. Mělo jim to pomoci zachovat si zdravý rozum a dokázat i v izolaci normálně fungovat. Leo pro Ester taky jednu nahrávku namluvil. Pět hodin jí všemi myslitelnými způsoby vyznával lásku, tři hodiny vyplnil dobrými vtipy, hodinu špatnými, a pak jí shrbený nad mikrofonem zpíval a nahlas předčítal, a představoval si ji, jak se u toho asi tváří, když poslouchá jeho hlas v naprosté samotě, obklopená tmou, jíž ho následuje.
Sotva k němu dolehl její svěží hlas, Leo ucítil, jak mu zaťaté svaly povolují, jako se mu to dělo pokaždé, když byl s ní.
„Leo,“ oslovila ho a on mohl slyšet, jak se usmívá. „Touhle dobou už budeš vzhůru. Snad to nebylo moc zlé. Prý je to obyčejně dost hrůza. Určitě jsi celý rozcuchaný. Ale je mi jasné, že stejně vypadáš báječně.“
Leo musel nahrávku zastavit, aby si dopřál doušek vody z trubice. Esteřin hlas zněl tak blízko, jako by se ho dotýkala, až mu vhrkly slzy do očí. Poznali se na fakultě v Berkeley, oba byli Američané s pomlčkou, před níž se avizovalo, že jim v žilách koluje převážně japonská krev. On byl jako student spíš samotář, osaměle řešící na tabuli své nezáživné teorémy, zatímco Ester přikládala význam rodinným obědům, setkávání s kolegy a přáteli, spolupráci a celé té rozsáhlé síti vztahů, která se rozpřádala kolem jejích vlastních, vzrušujících a oslnivě pronikavých myšlenek. Leo pocházel z páté generace přistěhovalců, jeho praprarodiče prošli internačním táborem Heart Mountain; Ester byla z třetí generace a zaujatě vstřebávala kulturní dědictví, k němuž se on jaktěživ nehlásil. On studoval fyziku a chodil na jinou katedru, ale některé hodiny měli společné a její výsledky patřily vždycky k nejlepším. Učarovala mu.
„Nejprve ti budu vyprávět příběh o Urašimovi Taro. Kdysi dávno žil v jedné chudé rybářské vesnici poblíž Tokia rybář jménem Urašima Taro. Ruce měl od těžké dřiny ztvrdlé a rozpraskané a jeho kůže byla osmahlá od slunce, ale byl to vlídný a přívětivý člověk, který celé dny pracoval a za nocí si nechával zdát podivné sny. V některých ohledech se ti trochu podobal. Urašima získával rybařením obživu pro sebe a pro své staré rodiče, a moře jim vždycky poskytlo všeho dost, aby neměli nouzi.
Jednoho dne Urašima zaslechl pár místních dětí, jak hlasitě výskají smíchy. Vyšel tedy ven, aby se podíval, co je tak rozjařilo, a uviděl, že si mezi sebou kopají s malou želvičkou.
‚Co to vyvádíte?‘ obořil se na ně.
‚To je naše želva,‘ pověděly mu děti. ‚Chytily jsme ji a můžeme si s ní dělat, co se nám zlíbí.‘
‚Já ji od vás koupím,‘ navrhl Urašima a hned také vytáhl z opasku hrst minci a podal je dětem. ‚Najděte si na hraní něco lepšího.’
Děti se mezi sebou dorozuměly pohledem, jedno z nich pak podalo želvu Urašimovi a vzalo si od něj peníze. Potom vesele odběhly, spokojené, že tak výhodně pořídily.
Želva nebyla větší než Urašimova natažená dlaň. Měla překrásně zbarvený, hnědozeleně strakatý krunýř. Urašima ji odnesl k vodě. ‚Jen si plav,‘ řekl jí a pustil ji zpátky do moře. ‚Buď opatrná a dej si pozor, ať už tě znovu nechytí. Příště bych třeba nemusel být nablízku.‘
Želva odplavala a Urašima se vydal rybařit.“
Na tom místě se Leo přinutil nahrávku zastavit. Esteřin hlas pro něj byl stejně vzácný jako voda pro žíznícího člověka na poušti; potřeboval ho, aby překonal ty nesnesitelně dlouhé pláně temnoty. Počítač hlásil celý seznam údržbářských úkonů, které sice nevyžadovaly akutní pozornost, ale hromadily se po celou dobu, co Leo spal, a tak se začal seznamem prokousávat a postupně vyřizoval všechno, co bylo v jeho silách.
Uplynul týden a život v těsné zelené bublině s kupou hvězdných démantů nad hlavou už Leovi nepřipadal tak nesnesitelný. Řada trubic, připevněných ke stěnám kolem něj, se starala o všechny jeho fyzické potřeby. V počítači našel uloženou solidně obsáhlou knihovnu, hrstku stupidních her, asi měsíční zásobu hudby a také software pro analýzu dat, třebaže bylo jasné, že pokud by se pustil na lodi do výzkumu čehokoli, co by si zamanul, výsledky by k Zemi doputovaly až za dalších pětadvacet let, což poskytovalo každému pozemskému badateli dostatečný časový náskok, aby ke stejným závěrům dospěl nezávisle na Leovi a publikoval je sám.
Leo prozkoumal vybavení, které čekalo sbalené a uložené v dolních prostorách lodi – samorozvinovací solární panely a samopostavitelné budovy s krystalickými okny a vrstvenou voštinovou konstrukcí. Navzdory náročným podmínkám výpravy našel všechno v naprostém pořádku. Vyčistil zatahovací přistávací moduly a trojmo překontroloval palivové nádrže a objemy paliva. Sehrál šestnáct šachových partií, z nichž osm vyhrál, pětkrát si zahrál go, čtyři hodiny strávil u hraní hada a další čtyři prožil s tetrisem a přelouskal pořádný kus prvního svazku Encyklopedie Britanniky, dva nudné špionážní thrillery a jeden milostný román. Potom konečně usoudil, že si zaslouží dalších pár minut Esteřina hlasu.
„Příštího dne,“ zaznělo mu měkce do ucha, „vyjel Urašima s člunem na moře rybařit, když tu náhle uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Rozhlížel se na všechny strany, ale žádný z ostatních člunů nebyl v dohledu.
‚Urašimo,‘ volal kdosi. ‚Urašimo!‘
Urašima pohlédl pod sebe do vody a tam spatřil obrovskou hnědou želvu, jejíž tvář byla hluboce zbrázděná moudrostí.
‚Promiňte,‘ otázal se Urašima, ‚to vy jste na mne volala?‘
‚Ano, já,‘ přitakala želva. ‚Včera jsi zachránil malou želvičku před dětmi, které by ji jinak zabily. Ta želva je dcera Mořského krále a ráda by se ti odvděčila. Posílá mě za tebou, abych tě pozvala do paláce jejího otce na mořském dně.‘
Urašima želvě s úsměvem odvětil: ‚Tvá paní je velice laskavá a od tebe je pěkné, žes mi její pozvání přišla vyřídit, ale jakpak bych se já dostal do paláce na mořském dně?‘
‚To je věru lehká věc,‘ pravila želva. ‚Jen si mi vylez na záda a já už tě tam odnesu.‘
A tak Urašima, udiven vlastní kuráží, vyšplhal želvě na záda a pevně se chytil hladkých, tvrdých šupin jejího krunýře. Pak se spolu potopili do mořské hlubiny a člun, smetanově bílé vlny na hladině i sluneční jas nechali za zády. Nořili se stále hlouběji a cestou potkávali blyštivé stříbřité ryby a olihně s želatinovýma očima. Urašima si vše, co míjeli, uchváceně prohlížel.
Hluboko v modročerných mořských hlubinách, kde chaluhy rostou v hustých lesích a kde obludné rybí příšery loví svou kořist za pomoci luceren, obrátila želva k Urašimovi vrásčitou tvář a pravila mu: ‚Pohlédni před sebe, blížíme se k paláci Mořského krále.‘
Urašima se zahleděl skrze vodní spousty. Nejprve spatřil elegantní křivky střech, podobné ptákům při vzletu, a poté uviděl vysokou, majestátní bránu z korálu, celou zdobně pokrytou vyrytými básněmi.
‚Ach,‘ vydechl. ‚Jak skvostné místo.‘ A posud jat úžasem, začal se náhle stydět za svůj rybářský šat.“
Leo zastavil nahrávku a osušil si oči. Ester ho do kosmu následovala na dalším letu – Delta Aquarid –, jehož start byl vyměřen za dva roky po jeho. Bude to dlouhé čekání. Leo přistane a vybuduje pro ně dva na vyprahlých, lesklých pláních Rjugu-džo co nejpohodlnější domov a laboratoř. A pak bude ve skafandru postávat pod neznámými hvězdami a vyhlížet na obloze světlo, které by s postupem času jasnělo.
Příštích pár dnů přečkal díky tomu, že si přečetl několik děl z klasické literatury a filozofických esejů a posiloval tělo cvičením na jakési vymyšlenosti z drátů a provazů, která se zaklápěla do jedné stěny. Dlouhá hibernace způsobila, že měl svaly jako z tvarohu a svižně rotující mozkové závity mu změkly na kaši. Jenže Leo věděl, že po přistání bude nezbytné, aby byl bdělý, pohotový a na vrcholu fyzických sil. Čekalo se od něj, že bude ukázněný, a ne, že si bude pořád dokola přehrávat hlas své ženy a drásat se touhou a neklidem. A tak Leo sáhl po nahrávkách od rodičů.
„Tvoje matka a já jsme na tebe hrdí. Sice jsme se už rozloučili, ale prosím tě, pamatuj si, že jsi nám dal všechno, co jsme od tebe kdy mohli chtít. A dokud zůstaneme naživu, budeme čekat, jestli od tebe nepřijde nějaké znamení.“
„Leo? Teď už jsi určitě vzhůru. Musíš být hladový. Buď tak hodný a pořádně jez a teple se oblékej. Dřív jsi dokázal pracovat i čtyři dny v kuse, aniž bys vzal něco do pusy. Takhle už to dál dělat nemůžeš.“
Leo svěsil hlavu. Hlasy jeho rodičů doznívaly v zelené bublině lodi a jejich nepřítomnost ho bolela a tížila jako říční balvany. Ve víru příprav se s nimi rozloučil až příliš lehkovážně. Roztřásl se a zprudka zmáčkl tlačítko s nahrávkou od Ester.
„– Ale želva pravila: ‚Nic se nestarej, Urašimo Taro.‘ A křídla vysoké, zářící brány, z nichž každé bylo zhotoveno z jediné větve korálu, se před nimi rozevřela a vpustila je dovnitř.
Za branou na ně čekaly v roucho oděné ryby a ty se jim poklonily a ševelivě pozdravily želvu a uvítaly Urašimu. Urašima procházel řadami pozlacených sálů, kde se na stěnách mihotaly pablesky vodního světla, a míjel dívky se slavičími hlasy pokryté šupinami a šarlatové chobotnice a kraby s rozhněvanými obličeji na zádech, až nakonec vstoupil do komnaty, která se měňavě blyštěla, jako by to byl vnitřek mořské lastury.
A tam na dvou trůnech seděli vedle sebe Mořský král a jeho dcera Otohime, spanilejší než světlo měsíce na vodní hladině. Otohime sestoupila z trůnu a promluvila k Urašimovi: ‚To já jsem ta malá želvička, kterou jsi včera zachránil, a chtěla bych se ti odměnit. Jestli mě budeš chtít, stanu se tvojí ženou.‘
Urašima samo sebou souhlasil a nato se celá společnost odebrala k hostině, kterou vystrojili na jeho počest. Tak začaly nejšťastnější tři roky Urašimova života a během nich byl každý následující den krásnější než ten předešlý.
Avšak když se už třetí rok chýlil ke sklonku, počaly na Urašimu přicházet chmurné myšlenky. Vzpomínal na staré rodiče, které zanechal na souši. Jakpak se asi bez svého syna protloukají životem? Zasloužili by si vědět, jaké štěstí ho potkalo.
Urašima se svěřil Otohime se svým přáním, že by se rád znovu shledal se svými rodiči. Avšak na její tváři se objevilo zklamání a Otohime posmutněla. Zrazovala ho od jeho záměru, seč mohla, ale Urašima jen toužil navštívit domov a rodiče o to silněji.
‚Prosím tě, nech mě jít,‘ žadonil. ‚Odejdu jen na pár dní, a pak se k tobě vrátím a v míru a blaženosti tu spolu strávíme zbytek života.‘
Plna smutku činila Otohime opatření k jeho návratu. Nakonec mu do dlaní vložila malou skříňku převinutou hedvábím. ‚Tu si vezmi s sebou,‘ pravila mu. „Tak zůstaneš v bezpečí, ale střež se, abys ji někdy otevřel.“
Urašima slíbil, že skříňku neotevře. Veliká hnědá želva, která ho do paláce Mořského krále kdysi přivedla, mu znovu nabídla svůj hřbet, aby se na něj posadil, a než se nadál, byli zase u břehu, kousek od Urašimovy vesnice.
Ale co to?
Urašima to místo nepoznával. Pobřeží mu sice připadalo povědomé, ale domy tu byly úplně jinačí a příliš namačkané na sebe. Svůj starý domov mezi nimi nenašel.
Sevřený úzkostí oslovil kolemjdoucího, zdali neví, kde by mohli žít jeho rodiče. Příjemný mládenec odvedl Urašimu za svojí babičkou, jež byla známá svým rozsáhlým věděním. Když Urašima položil stařeně svoji otázku, zvedla k němu oči a tázavě si ho prohlédla.
‚Slyšela jsem o dvou lidech těchto jmen,‘ přiznala. ‚A ti měli syna Urašimu, který utonul v moři za jasného počasí. Našel se po něm jen prázdný člun. Ale to se stalo před staletími, v dobách, kdy tu místo města stálo na břehu jen pár rybářských chýší.‘
Urašima odešel s tísní v srdci a plný zmatku. V podivném městě si připadal nadobro ztracený, už by ani nedovedl říct, ve kterých místech ho želva přivedla ke břehu. A jak se dostat nazpátek do paláce Mořského krále, také nevěděl, neboť se na to zapomněl zavčasu zeptat.
Po nějaké době se však alespoň upamatoval, že u sebe má skříňku, kterou mu dala Otohime a kterou měl zakázáno otevřít. A protože ho nenapadalo, co jiného by mohl udělat, rozvázal hedvábnou stužku, která držela skříňku zavřenou.
V tom okamžení se ze skříňky vyřinul obrovský bílý oblak a Urašimu celého zahalil. Urašimovi rázem přibyla všechna jeho léta. Vlasy mu zbělely jako sníh, kůže se mu prověsila v záhybech a svraskala. Kosti mu zpráchnivěly a Urašima na místě zemřel.
„Podle mýtu o Urašimovi se časová dilatace někdy také nazývá Urašimovým efektem,“ poznamenala k tomu Ester jakoby nic. „Vyprávěla jsem ti ten příběh, abys měl dost času se po probuzení uklidnit a utřídit si myšlenky, takže pro tebe bude snazší pochopit, co ti teď musím říct. Jak tě znám, určitě sis moji nahrávku šetřil, aby ti vydržela na několik dní, a mezitím jsi poctivě jedl a cvičil, takže teď už bys měl být tělesně i duševně vyrovnaný. Jsi dost silný, abys unesl, co ti musím povědět.
Poslouchej, lásko. Uložili tě ke spánku pár týdnů před startem, jenže zatímco jsi spal, Američané a Japonci se ocitli na pokraji války. Došlo ke dvěma útokům z kyberprostoru – na přehradu a na elektrárnu –, útočníky vystopovali až do čtvrti Ičigaja v samém centru Tokia a v Seattlu následně uvěznili tři americké občany. Šíří se zvěsti o novém internačním táboru pro všechny, kdo mají v žilách japonskou krev.
Bylo rozhodnuto, že Delta Aquarid neodstartuje. Ani příští rok, ani nikdy později. Vzhledem k tomu, jaké mezi zúčastněnými zeměmi zavládlo napětí, byla spolupráce na projektu Rjugu-džo ukončena jako příliš riziková. Projekt bude nahrazen programem bez cizí účasti, a na pokrytí mého letu tak nebude dostatek prostředků.
Zároveň ale rozhodli, že ty přese všechno poletíš. Chtějí ukázat, že náš národ necouvne před hrozbami a že jsme plně nakloněni mírové spolupráci.
Protestovala jsem. Konec konců to byl můj projekt. Ale vůbec mě neposlouchali. Odmítli zastavit tvůj let, a odmítli odstartovat můj. Naznačili mi, že pokud bych chtěla klást svoje osobní cíle nad národní zájem, pošlou mě i s celou mojí rodinou do internačního tábora mezi prvními.
Věděli jsme, že se to může stát, Leo, jenom nám to nepřipadalo příliš pravděpodobné.
Říkají, že se neprobudíš dřív než ode dneška za tři roky. Během těch tří let urazíš dvanáct a půl světelného roku a na Zemi mezitím uplyne třináct let. Až budeš tohle poslouchat, tvoji rodiče už možná nebudou mezi živými. Mně bude devětačtyřicet. Tobě, lásko moje, bude teprve třicet šest a budeš se ode mě vzdalovat rychlostí, která se blíží rychlosti světla.“
Jakmile to Leo uslyšel, ztuhl.
„Nevím, kdo se ze mě mezitím stane a co budu zač, až budeš tohle poslouchat,“ pokračovala Ester. „Třináct let je dlouhá doba. Ale právě teď, v tuhle chvíli, jsem tvoje žena. Miluju tě, Leo. Jsem naštvaná a bojím se. Nabourala jsem se do operačních systémů tvé lodi a vyměnila jsem nahrávky, abys pochopil, co se stalo, jak to, že neletím za tebou a jaké máš vyhlídky. Při konstrukci těchto lodí se od začátku počítalo s možností automatické evakuace pro případ, že to stroje během hibernace samy nezvládnou. Konkrétně to znamená, že tvoje spací vřeteno je vybavené nezávislým pohonným systémem s vlastními zásobami paliva. Trochu jsem si pohrála s naprogramováním, takže kdyby ses rozhodl, můžeš se ve vřetenu z hlavní lodi katapultovat. Stačí, abys otevřel hedvábnou skříňku s manuálem pro přechod na ruční ovládání. Uvnitř je návod, jak k vřetenu přepojit hlavní palivovou nádrž – katapultovací páčku najdeš hned vedle průlezu. Návrat ti bude trvat hodně dlouho, minimálně dvacet pozemských let, ale můžeš je strávit v hlubokém spánku a vřeteno tě zatím bezpečně dopraví zpátky domů.
Jakmile se vřeteno odpojí, spustí se výpočty pro přistání lodi. S určitou chybovou tolerancí se sice počítalo, ale technici nikdy nebrali v potaz možnost evakuace v tak pozdní fázi letu. Takže loď s veškerým vybavením prostě narazí do povrchu Rjugu-džo a na planetě nevznikne žádné lidské obydlí ani laboratoř, dokud se nějaká jiná pozemská vláda nebude cítit dost silná, aby vypravila další expediční let.
Těžko říct, jestli budu v době tvého návratu ještě naživu. Ale i kdyby, budu už stará. Budu mít šediny. Už nebudu tatáž žena, od které jsi odlétal. Už nebudu tím člověkem, kterého si pamatuješ.
Ale teď tě miluju. A teď ti říkám, že až mi bude sedmdesát, budu se pořád dívat do nebe, jestli tě tam nespatřím.
Pochopím, když se nevrátíš,“ pokračovala Ester, „když se rozhodneš letět dál na Rjugu-džo a pracovat tam v naprostém osamění. Oba jsme se odjakživa honili za vzrušujícími objevy. Vždycky nás hnala kupředu palčivá touha poznávat nové věci. První zprávy od tebe dorazí na Zemi za padesát let po tvém odletu a tvoje práce bude pro lidstvo převratná, třebaže ty sám její plody nikdy neokusíš.
Moje ostatní nahrávky zůstaly nedotčené. Dala jsem si tu práci a vyhledala všechny záznamy o tvých praprarodičích a příbuzných ze strany tvého otce. Jestli se rozhodneš, že letíš dál, ve zbývajícím čase ti budu vyprávět, jak se tvůj pradědeček potkal za války v Heart Mountain s tvojí prababičkou. Budu ti vykládat o tvojí rodině, o těch tak různorodých místech, na nichž vyrůstali tvoji rodiče a odkud pocházeli tví předkové. Vybuduju ti kořeny, abys v té daleké temnotě nebyl odtržený a úplně sám. Budeš vědět, odkud jsi přišel a kam jdeš.“
Cvaklo to a Esteřin hlas se vytratil. Leo zavřel oči a představil si, jak se zelená loď s drahocenným nákladem nástrojů a elektroniky tříští o vyprahlý povrch Rjugu-džo. Přemítal o tom osamělém majáku, který ho sem poslali vybudovat a z něhož bude na Zemi posílat zprávy o všem, co může objevit jen a jedině on. Živě a přesně si vybavil, jaké to je, když Ester líbá na teplé růžové rty.
Přešel ke spacímu vřetenu, shrbil se nad ním a chvilku prsty ohledával jeho hedvábný vnitřek. Brzy nahmatal cosi, co vystupovalo ze stěny, a pak to uviděl: hladký stříbrný panel, nepatrně vystouplý do spacího prostoru. Kdyby naťukal příkaz, zalezl dovnitř a přibouchl za sebou průlez a pak škubl páčkou –
Průzory všude kolem něj byly temné a neproniknutelné. Jenom z horního okna obráceného k Alfě Lyry se mu odkrýval výhled na kupu k sobě se sbíhajících hvězd.
Loď letí rychlostí 0,997c. Leovi je šestatřicet let. Cesta na Rjugu-džo potrvá pouhé tři roky.
Leo zahájil další partii šachů proti počítači, a táhl černými.
Poprvé vydáno v Online magazínu Clarkesworld v červnu roku 2013
Přeložila Jitka Cardová
