I
Paprsek mikrovln a rádiových vln z pulsarového majáku se otáčel dvakrát za vteřinu. V dosahu jeho magnetického pole obíhala jediná planeta, která kdysi dávno přežila výbuch supernovy, byť za cenu kůry a pláště. Kolem tohoto malého kovového světa se shlukla atmosféra z oxidu uhličitého a dala vzniknout oceánům železa a karbonylu niklu, posetým houštinami ocelových jehel, jež se rozevíraly jako vějíře, aby zachytávaly mikrovlny. Na největších ostrovech z nich vyrostly věže, podstavce a obranné zdi. Těmito městy a pevnostmi cupitali po osmi kloubových nohách z ocelových bodlin pichlaví kovoví tvorové, které drželo pohromadě silné magnetické pole. Jemnými ostny lapali míhající se mikrovlny a generovali si z nich elektřinu pro své rychlé, mrštné pohyby.
Mok, jeden z těchto tvorů, se měl za dlouhá léta proslavit, nyní si však připadal nesvůj, protože byl v přestrojení. Byl totiž učedníkem Jehly, řádu bojovných mnichů. Zatímco ostatní učedníci a válečníci nosili na předních nohách velká kovová klepeta, Mok nyní pobíhal pouze s malými klepety sluhy a styděl se za to. Nikdo ho nepoznával a nikdo mu neskládal poklony. A žádné si nevyslouží ani splněním svého úkolu; mistr Hak ho nevyslal jako válečníka, aby bojoval za jasné záře pulsaru, ale jako úkladného vraha.
Mok se snažil řádně roztahovat ocelové bodliny, avšak na cestě byl příliš velký provoz. Pilní stavitelé se otáčeli s dlouhými tyčemi, jež pečlivě vybrali ve vzdálených sadech, a záplatovali palisádové zdi, lemující ulice. Na vrstvě zrezivělých odpadků, které zakrývaly vzhůru směřující hroty silnice, stáli nuzní mnichové s krátkými jehlami a navzájem na sebe útočili cvakajícími klepety a filozofickými obviněními. Mok se zastavil u Stánku, kde stařec s prořídlými jehlami nabízel zpracovanou sněžnou pastu. Ale kvůli té se u něj Mok nezastavil. Neměl hlad. Zastavil se proto, aby si prohlédl sídlo Banů.
Rod Banů ovládl během klanových válek obrovskou usedlost na jižní cestě. Vysokou bránou pro urozené bylo vidět budovy a věže, jež rašily a rostly za palisádou. Bránu střežili pomalí žoldnéři. Kousek stranou proudili úzkým průchodem rojaři, sluhové a kupci s krátkými jehlami a malými klepety.
Mok byl vznešený. Všichni s bojovými klepety byli vznešení, ale jeho chlouba teď byla uložená u mistra Haka a on předstíral, že je nižšího postavení, aby pronikl ke svému cíli. Potřeboval nějakou záminku pro vstup dovnitř.
Došel k obchodníkovi s tyčemi. Seškrábl si ze spodních ostnů trochu sněžné pasty a dvě si za ni koupil. Uchopil je a zamířil ke vstupu pro rojaře jako každý, kdo šel opravovat zeď. Všichni, kdo vcházeli před ním, dávali všimné strážnému u dveří, rojaři bez klepet a s práškem na bodlinách.
Mok zaváhal. Slíbil, že bude dělat rojaře, aby se dostal dovnitř, ale neuvědomil si, že bude nějakému muset dát pozornost. Byla to otázka cti. Co by to o něm vypovídalo, kdyby dal všimné rojaři?
„Buď vítán, příteli,“ prohodil strážce u dveří.
Mok patřil k nejlepším učedníkům Jehly. Nedokázal se přimět k odpovědi.
„Není ti něco, příteli?“ zeptal se strážce. Jeho magnetické pole za moc nestálo, kolem kloubů se křivilo. Sněžná pasta na něm visela v celých chuchvalcích a třásla se, jako by už už chtěla ukápnout.
Mok seškrábl co nejmenší pozornost z jedné ze svých spodních jehel a vrazil mu ji do nastaveného klepeta. Poníženě chvátal dovnitř.
Prostranství za vchodem pokrývaly domy a věže poddaných vznešených. Některé dosahovaly stejné výšky a šířky jako věž mistra Haka, jiné zase byly natolik úzké, že v každém podlaží, odkud šlo bez obtíží vstřebávat veškeré mikrovlny vyjma poledních, mohl odpočívat jen jeden urozený. Všechny stavby ovšem bledly ve srovnání se sídlem samotných Banů a jejich palisádovaným cvičebním čtvercem. Ze střechy vyčnívaly dlouhé vodorovné jehly a vrhaly polední mikrovlnné stíny. S pomocí jednoho takového stínu najde Mok mistra Cise, svůj cíl.
Zamířil ke vstupu do těžce střeženého sídla a na okolní pozemky, nahrbil se a začal našlapovat neohrabaně, aby nevyčníval z moře rojařů. Zaslechl, že se k němu zezadu blíží nějaký vznešený a rozmachuje se velkými klepety a tluče rojaře, kteří byli tak pomalí, že se mu nestihli klidit z cesty. Koho se mu nepodařilo smést, přes toho klidně přelezl. Dav úpěl. Vznešený se blížil a těsně před tím, než na něj došlápl, Mok uhnul, a to tak plynule, že to vypadalo, jako by si jen špatně nakročil.
Vznešený klopýtl. Vyskočil, aby neupadl, ale záda rojařů mu neposkytla moc dobrou odrazovou plochu. Přistání zvládl jen tak tak. Namířil stopky s očima na Moka.
„Hej ty, nablýskanče!“ zařval.
Mok se zasmál a zmizel mu v davu. Vznešený začal zlostně cvakat a bušit do rojařů.
„Nikdo ani hnout!“ zahulákal.
Dav rojařů znehybněl. Mok mohl skákat přes ně nebo se protahovat mezi nimi, s ledovou jasností mu však došlo, jak by tím odhalil, že je o hodně víc než obyčejný rojař. Čest se v něm svářela se smyslem pro povinnost vůči mistru Hakovi a pak v sobě potlačil léta praxe v předstírání bojácnosti. Vznešený ho udeřil klepetem do tváře, tenčí jehly mu zlomil, tlustší ohnul a odrazil ho stranou. Mok se udržel na nohou, úplně zapomněl, že rojař by už ležel na zádech. Vznešený opět zaútočil a Mok se přinutil neuhnout. Velké klepeto mu prohnulo přední nohu. Druhé ho cvaklo do ramene.
„Vybral sis špatného nepřítele, nablýskaný rojaři,“ ucedil vznešený.
„Pošetilče!“ zvolal blížící se strážce. „Hodláš snad zaplatit rezavou cenu za jeho zabití?“
Vznešený se rozlítil ještě víc a stiskl Mokovo rameno o to silněji. „Už se mi nepleť do cesty, nablýskanče,“ ucedil.
Pak ho odhodil. Mok přistál na zádech. Ostny se mu zapíchly do země a ohnuly. Vykřikl.
„Nepouštějte ho dál,“ rozkázal vznešený ozbrojeným bojovníkům a odkráčel.
Mok se zazmítal a zaškubal a zkusil si uvolnit zaklíněné bodce. Nešlo to.
II
Před deseti dny odrazil Mok na ulici u tržiště Rozkvetlou pěstí klepeto vraha. Ten ucouvl, šest nohou jen zaklapalo a malinká klepeta zaškrábala o nerovné tyče ulice. Mok provedl Radostná klepeta a sevřel mu obě přední nohy těsně pod velkými klepety.
„Biješ se jako učedník Jehly,“ řekl. „Kdo je tvůj mistr?“
Zabijákovi se zachvěly spodní ostny. Strach.
Mok zesílil stisk. Zaskřípalo to. Zlomil mu jedno zápěstí.
Vrah zamával očními stopkami.
Ohýbající se ocelové pruty praskly. Zabijákovo klepeto zazvonilo o kovové bodce na zemi.
Mokův roj se uznale zachichotal a polichotil mu.
Vrah zaškrábal nohama. Mok zakroutil rukou. Ulomil mu druhé klepeto.
Odpovědi se však nedočkal. Velkým klepetem mu sevřel trnitou hlavu. Zjevení klepeta
Zabiják složil nohy a zařinčel na zemi. Jemné členité jehly, které za života držely v magnetické rovnováze, ochably a poklesly.
Mok se očima na stopkách rozhlédl po ulici. Shromáždění rojaři čekali s nabízením všimného, až se začne chvástat. Ale porážka neznámého protivníka mu na cti nepřidá. Teď se chlubit nemůže. V marnosti do bezejmenného vraha praštil.
Rojaři začali mrtvolu rozebírat. Tři si vzali jedno ulomené klepeto, další tři uchopili druhé. Jiní z vraha ostříhali jehly, vklínili si je do naježených těl a schovali si je na později.
Mok vyrazil domů a složil si ostny naplocho, aby chytaly polední mikrovlny.
Jeho roj ho následoval a nepřestával mumlat poklony. Ostatní vznešení i rojaři se před ním rozestupovali, tak velká měl klepeta a pověst.
Palisádu kolem školy mistra Haka tvořily vysoké rovné tyče. Mok se prohnal hlavní bránou, kde ho pozdravili novicové s menšími a méně zkušenými klepety. Rojaři se museli protáhnout menším, bočním vchodem.
„Holá, Moku!“ houkl na něj z druhé strany nádvoří jeden z jeho druhů. „Obtížen kořistí, nikoli však slávou?“
„Holá, Kaku!“ odpověděl Mok. Kak byl stejně jako Mok zkušený učedník Cesty. „Dobře víš, jak jsem vážený, ale…“ Tato odmlka přitáhla víc pozornosti než to, že se před nikým nechlubil. „Napadl mě nějaký bezejmenný ničema bez roje.“
Všichni se přestali bavit. Oční stopky se otočily k Mokovi.
„Kdo by kráčel beze jména?“ podivil se Kak, rychle k němu přicupital a pozvedl velká klepeta. „Doufám, že tě tím nepřipravil o všimné.“
„Má váženost nedoznala změny,“ odvětil Mok jízlivě a natáhl k němu menší klepeto.
Kak si seškrábl sněžnou pastu z jedné spodní jehly a podal mu ji. Nebylo jí moc. Další dva učedníci přestali dělat, že cvičí, a přišli blíž. Chtěli si poslechnout, co se vlastně seběhlo. Avšak na balkonu nad nádvořím se objevil stín mistra. Všichni učedníci a rojaři se sklonili k zemi. Přední učedníci, mezi něž patřil i Mok, měli tu výsadu, že mu směli nabídnout velké všimné. Ve vší té nehybnosti bylo cítit horké tepání mikrovln. Z nebe se snášel sníh z karbonylu železa.
„Pojď za mnou, Moku,“ pravil mistr Hak.
III
U vstupu do sídla Banů někdo jemně chytil Moka za horní bodce a pomohl mu na nohy. Mok zaregistroval, že je to nějaký vetchý rojař. Nejistě vstal. Obvykle od rojařů, kteří mu pomáhali, dostával pozornosti. Co dělají rojaři mezi sebou?
„Ten tě ale zřídil, co?“ prohodil rojař s přízvukem sekáče tyčí. „Ohnul ti pár bodců.“
Mok zkusmo zahýbal rameny. Byla celá. Ohmatal si ohnuté ostny na zádech. Pak z jedné spodní jehly neochotně seškrábl všimné. Rojař mu věnoval zvláštní pohled, ale jídlo přijal.
„Já jsem Rag.“
„Já Mok.“
„Chceš to pomoct narovnat?“ zeptal se Rag.
Mok cvakl klepetem, jako že nechce, a odcouval. Vytratil se a našel si daleko od rušných davů neobsazený hřad na osamocené tyči. Vylezl si na něj a roztáhl jehly, aby zachytil co nejvíc pulsarových paprsků. Připadal si jako nezkušený mladík, kterého ztloukl nějaký najatý omezenec. Narovnal si ohnuté jehly a obral si úlomky z kloubů, jež mu po tom výprasku skřípaly. Zůstal na tyči, dokud pulsar nezapadl.
* * *
Bez přímé záře pulsarových mikrovln poskytovaly energii potřebnou k pohybu pouze zásoby sněžné pasty, a tak po setmění bděli jen ti nejsilnější. Ale ani ti, kdo byli schopní činnosti, nevydrželi dlouho.
Mok objímal stíny a upravoval si magnetické pole, aby splynul s okolím. Aby nevydával pachy. Ani zvuky. O půlnoci, za svitu rozmazaných rádiových zdrojů a tvrdých, ostrých rentgenových hvězd, se přikradl ke vstupu pro urozené. Vstupy pro rojaře byly na noc zavřené a u otevřeného vstupu pro vznešené stál jediný bojovník. Mok se jal šplhat přes zeď, natahoval se od jednoho úchytu ke druhému a klouby mu vrzaly tak tiše, jako by šlo o pouhé ozvěny nesoucí se s větrem, který si jeden snad jen představuje. Nahoře nad vstupem se zastavil. Z magnetického pole mu neunikaly pachy ani zvuky.
Jsem Jehla
Skočil a roztáhl ostny. Strážce sebou trhl.
Mok mu vrazil přední klepeta do úzkého svazku jehel mezi tělem a hlavou. Chladný nůž. Pak se k němu přitáhl, zabodl mu do téhož místa další dvě klepeta a začal sekat a cvakat. Učedník nože.
Strážce se zhroutil. Bylo po něm.
Mok se nadmul. Musel přemoct touhu zařvat a pochlubit se, svolat vznešené i rojaře, ať mu přijdou polichotit a dát všimné, vzdát mu čest. Neměl obdivovatele už tak dlouho. Ale raději tuto potřebu potlačil a odvlekl strážce před palisádu. Klepety, jež byla na tento úkol příliš malá, ale zato skýtala rychlost, stříhal prut za prutem, až mu uštípl velká klepeta.
Buď Jehlou.
Pozvedl je a hrdě se naježil. Pak přešel nádvoří. V noci zdálky vypadal jako válečník, který pomalu obchází kolečka. Zaslechl nějaký pohyb, ale nikdo se k němu ani nepřiblížil.
Na druhé straně nádvoří našel elegantní průchod, jenž ho zavedl k řadě tyčí, po nichž vznešení šplhali do horních podlaží. Mok si dlouho prohlížel uloupená klepeta, nakonec je však odložil a zamířil k nízkému otvoru pro rojaře.
Šplhal po notně oškrábané tyči přes patra s ošklivě páchnoucími kuchyněmi, dílnami a smetišti, až vystoupal do rojařské ubytovny. Zvedl závoru na dveřích a vplížil se dovnitř. Leželo tam dvacet schoulených rojařů. Dveře na druhé straně pokoje byly zavřené a dvěma zamřížovanými okny vanul slabý vítr. Na mřížích hřadovali klímající rojaři a sbírali poslední zbytky mikrovln, které šlo v tuto noční dobu zachytit. Mok se uložil k lehkému spánku.
* * *
Před úsvitem se zdola ozval poplach. Rojaři se zavrtěli, ale nikdo nevstal. Mok toužil zjistit, co se děje, ale dělal, že dál neklidně spí. Křik zesílil, přidaly se rozkazy a zanedlouho dovnitř vtrhli dva bojovníci. Cupitali sem a tam a všechny si prohlíželi. Velký, nemotorný válečník zvedl Moka a v rychlosti si ho změřil očima. Potom ho odhodil a vykročil k ostatním. Nakonec oba odešli a zavřeli za sebou dveře.
Mok si sedl. Rojaři oškrabovali povlak starého sněhu z ohnutých podlažních jehel a roztírali si ho po ostnech. Jeden Moka sledoval. Mok sklonil oční stopky a předstíral, že dělá totéž, co tito zatracenci. Ten, který ho pozoroval, došel blíž a přisedl si.
„Tak ses dostal dovnitř, příteli?“ Byl to Rag, ten, co mu včera pomohl.
„Ano.“
Mok nasbíral na jedno z předních klepet cosi, co se nedá označit jinak než sněžný hnus. Nedokázal si to rozmazat po těle. Nabídl to Ragovi jako malou pozornost. Rag ji bez ostychu přijal a dál už mlčel. Mok dělal, že spí.
* * *
Dopoledne je pustili do služby, ale jen na nádvoří. Mok se pohroužil do nošení a čištění. Byl nikdo. Klepy se šířily rychlostí větru. V noci byl zabit nízko postavený strážce a vrah utekl. Marnost vznešených vyústila v neúčelné bití a trápení rojařů. Mok se za urozené styděl; v otloukání rojařů nebyla ani trocha cti.
Koncem odpoledne uviděl, jak si kolem vykračuje lord Ban, mladý, blyštivý a s dlouhými jehlami. V závěsu za ním cupitali ladní vznešení a nabízeli mu všimné. Jeden z Banových dvořanů se tohoto podlézání neúčastnil. Byl starší a urostlý a pohyboval se s ladností učedníka některé z Cest. Z toho, jak se ubíral po nádvoří, bylo vidět, že má dokonalý přehled o okolí. Zaujal čestnou pozici vyhrazenou pro velitele pluku.
Úcta Největší poklona, jakou mu Mok mohl nabídnout. Byl to Cis, starý mistr, který se dlouho skrýval a kterého by neporazil ani mistr Hak. Posléze Cis zmizel, avšak úcta nikoli. Přibarvilo ji cosi nového: strach.
Za soumraku nahnali rojaře do ubytoven a zaplatili jim starou sněžnou pastou. Mok se přemohl a rozetřel si tu zpola práškovou kaši po jehlách, aby si uchoval sílu, ale nebyla to příliš vydatná a dobrá strava. Přistoupil k němu Rag. Štiplavě čpěl.
„Tak nablýskaného rojaře jsem v životě neviděl,“ zašeptal. „A chodíš, jako by sis nikdy nezlomil ani jehlu.“
Mok znal několik výpadů, jimiž by ho mohl takhle zblízka zabít i bez velkých klepet: Noční květ, Ohnivé srdce a Klepeto Cesty. Dlouhým prstem by ho usmrtil naprosto v tichosti.
„Býval jsi vznešený, že?“ vyzvídal Rag.
Mok zaprskal a stáhl oči. Rag se vzepjal. Mok pod něj nastavil klepeto a přichystal se k Dlouhému prstu. Není Rag donašeč? Strážce v utajení?
Schovej se všem na očích.
„Je to tajemství,“ špitl Mok. „Pán mi sebral velká klepeta, protože jsem mu odporoval. Tak jsem utekl. Jestli mě tu najde, zabije mě. Dnes jsem se zkusil dostat k mistru Cisovi, ale nešlo to.“
„Proč?“
„Třeba mě zase povýší na vznešeného,“ opáčil Mok.
Rag překvapeně roztáhl oční stopky, pak je zase stáhl. „Dělám v horních pokojích. Viděl jsem ho tam.“
„Nedostal bys mě tam, abych si s ním mohl promluvit?“
„Zabili by tě za to, že ho otravuješ,“ podotkl Rag. „Mě možná taky.“
„Věř mi.“
„Proč? Nejsme přátelé.“
„To s tím nějak souvisí?“
„Ty věříš někomu jinému než přátelům?“ podivil se Rag. Mok si nebyl jistý, jestli tu otázku pochopil. „Já věřím bratrům ve zbrani,“ odvětil prostě.
„Já věřím přátelům,“ opáčil Rag.
Mok přešlápl. „Tak budeme přáteli?“
„Kdepak,“ řekl Rag. „To nejde.“
„Proč?“
„Nemáš mě rád.“
Mok rozčarovaně zacvakal středními klepety. Rojaři se po nich podívali. „Vzdávám ti velkou čest už tím, že se s tebou bavím. Stalo se ti někdy, abys mluvil s válečníkem?“
„Ne.“
„Musíš mi tu čest oplatit.“
„Ne, nemusím.“
Mok opět zacvakal klepety. „Co jsi to za bídáka?“
„Ty o rojařích asi nic nevíš, to?“ odvětil Rag mile. „S takovou tu zapadneš horko těžko.“
„Já se nesnažím zapadnout.“
„To je vidět.“ Zdálo se, že nyní už na něj Rag nepohlíží se strachem ani vážností, ale se zvědavostí.
Mok o tři kroky ustoupil. Téměř se mu nestávalo, aby nechápal situaci. Až doteď. Rojaři si necení cti. Všimné dávají, protože musejí. Tak na čem jim záleží? Vrátil se k Ragovi.
„Prokážu ti tu čest a stanu se tvým přítelem,“ zašeptal. „S radostí si poslechnu, co mi o sobě musíš říct, abych tě měl rád.“ Rag se rozesmál, až se převrátil na záda. Mok už se chtěl rozesmát taky, ale vtom mu došlo, že Rag se řehtá jemu. Naštval se, avšak i vztek kalilo zmatení. Když ho tady nikdo nezná, co tu sejde na cti?
Rag se zvedl. „Aby sis mě oblíbil, na to nestačí, abych ti o sobě něco řekl,“ zašeptal. „Urození nás trpí jenom proto, že jim dáváme všimné, a proto, že jim sloužíme a lichotíme. Nejsme tak rychlí a ladní, abyste si nás cenili.“
„Takže nemůžeme být přáteli?“
„Nejde o to, co o mně víš,“ odvětil Rag. „Jde o to, jak na mě nahlížíš.“ Celý ten nezdar budil v Mokovi pocit, jako když o sebe dvě jehly skřípají, místo aby po sobě hladce klouzaly.
„Já na tebe můžu nahlížet, jak chci.“
Rag zvedl ze špíny na zemi rezavou jehlu.
„Dokážeš si cenit téhle jehly?“ zeptal se. „Je ti k ničemu. Nedodá ti sílu, nenabídne ti všimné ani nestvrdí spojenectví s velkými rody.“
Mok roztáhl oční stopky. Seškrábl si z jednoho spodního ostnu pozornost. Rag ji přijal. Mok očekával zdvořilou odpověď. Žádná nepřišla.
„Přátelé si nepodlézají,“ prohlásil Rag. „Přátelé neobchodují se ctí a všimným. Když má někdo hlad, přátelé mu nedají jen něco, ale všechno. Podstatou přátelství je starat se o spokojenost přátel.“
„Tak proč jsi přijal tu pozornost?“
„Mám hlad.“
Povlak sněhové pasty na Ragových spodních bodcích byl tenký. Skoro všude už se změnil v prášek.
„Nevypadáš moc k světu,“ poznamenal Mok. „Tobě nikdo nepomáhá.“
„Taky nemám přátele,“ zachvěl se Rag.
Mok na to nic neřekl. Rag se opět zasmál, až se mu roztřáslo magnetické pole a začal z něj vycházet ještě silnější pach nuzného prášku. Mok ucítil, že je ostatní pozorují a uvažují o tom, jak se druží s nejníže postaveným rojařem. Ale sejde snad na tom, co si o něm mysleli, až splní svůj úkol? Kdyby měl místo těch nůžtiček svá velká klepeta, všichni by se mohli přetrhnout, aby mu polichotili a nabídli všimné. „Chci se s tebou přátelit,“ pronesl nakonec.
„Nevěřím ti,“ prohlásil Rag.
Mok si sklíčeně sedl a víc už se spolu nebavili.
Pulsar za okny sestoupil k obzoru a konečně zapadl. Rojaři se uložili ke spánku. Mok počkal, dokud se všude nerozhostilo ticho. Potom ve stejné tichosti, jaká vládla kolem, rovnoměrně rozložil váhu na všech osm nohou, na osm podlažních jehel.
Osm hlavních bodů cesty Jehly. Rovnováha Klid.
Jednu nohu zvedl. Upravil si těžiště. Postoj úsvitu.
Zvedni další nohu. Postoj rána Znepokojující. Bez krásných velkých klepet měl těžiště jinde. Je to horší? Zamyslel se nad tím. Ne, prostě jen jiné.
Zvedni třetí nohu. Postoj prvního šikmého stínu. Uveď se do souladu.
Čtvrtou nohu. Postoj poledního stínu. Nemohl najít rovnováhu. Vyhladil si nesouměrnosti v magnetickém poli.
Pátou nohu. Postoj druhého šikmého stínu. Stál na třech nohou, na třech jehlách. Ani se nezakýval. Nevydal jediný zvuk. Magnetické pole měl bez chybičky. Avšak bez velkých klepet mu jeho síly připadaly zvláštní.
Šestou nohu. Natáhl šest nohou jako těžké ostny. Klepety na zbylých dvou svíral po jedné jehle. Přešel do Postoje večera Pravděpodobnost, že upadne, byla tím vyšší, čím déle stál takto rozkročený. Čest. Přátelství. Byly to soupeřící principy. Čest byla nadřazená, ale bez velkých klepet se na této jehle neudrží. Přátelství s nejnižším z rojařů byla pouze slabá náhražka. Ani tato jehla neudrží celou jeho váhu. Nevěděl, jak na ní balancovat.
Spustil nohy, jednu po druhé, nejdřív Večer, pak Druhý šikmý stín, Polední stín, První šikmý stín, Ráno a nakonec Úsvit. Zase zpátky. Aniž by dospěl k Noci.
IV
Před pěti dny Mok vylezl za mistrem Hákem na balkon a nabídl mu oběma velkými klepety objemné chuchvalce pasty. Mistr Hak, starý, leč blyštivý, dary přijal.
„Pověz mi o tom, jenž tě přepadl,“ vyzval Moka.
Mok mu řekl, že se vrah objevil nečekaně, neměl rojaře a nečestně mu odmítl sdělit své jméno, ale on v něm poznal učedníka Jehly. Vylíčil mistrovi celý souboj, každý svůj útok a protiútok. Mistr Hak se optal, jaké výpady a kryty použil zabiják. Mok mu je popsal, i když je viděl prvně v životě. „Předveď mi to,“ rozkázal mistr Hak.
Mok pootočil klepetem a vyrazil jím vzhůru jako při Pulsarovém přílivu, ale nenastavil ho tak, aby mohl provést Klesající oceány. Mistr Hak si ho obešel.
„Nepřichystal si útočník zadní nohy ke skoku?“
Mok překvapeně roztáhl oční stopky. „Jak to víš?“
„Pokrč zadní nohy.“
Mok je pokrčil stejně jako zabiják.
„Ano,“ řekl mistr Hak. „Tomuto pohybu se říká Stoupající příliv. Po něm následuje Klouzající duch.“
„Proč je neznám?“
„Tyto pohyby znají snad jen čtyři mistři Jehly,“ odpověděl mistr Hak. „Nikdo z nás je neučí. Patří učedníkům Přílivu, zaniklé škole. Já se je naučil v mládí. Filozofie Přílivu je neslučitelná s cestou Jehly.“
„Jak to, že útočník tyto techniky znal? Ostatní jeho pohyby připomínaly naše.“
„Učedníci Přílivu jsou už minulostí, ale jeden mistr usiloval o oživení jejich cesty,“ pravil mistr Hak. „Jmenoval se Cis. Nastoupil na cestu Jehly současně se mnou. Jednoho dne se mohl stát mistrem, ale byl domýšlivý a zamiloval se do mrtvých světonázorů učedníků Přílivu. Náš mistr ho vykázal. Cis přísahal, že se pomstí, a protloukal se bez roje, bez školy, a pronajímal klepeta všem urozeným, kteří potřebovali žoldnéře. Pakliže se vrátil, tak kvůli odplatě. V mládí ho nedokázal porazit nikdo než náš mistr, ale měl jsem spoustu let, abych přemítal nad jeho slabostmi.“
„Já jsem tvůj nejlepší žák!“ prohlásil Mok. „Zasloužím si vést útok proti mistru Cisovi.“
Mistr Hak si ho dlouho měřil očima.
„Smíš ho vést. Běž na nádvoří a cvič,“ opáčil nakonec, „bez velkých klepet.“
„Jak to myslíš, mistře?“ podivil se Mok zděšeně.
„Budeš bojovat s bratry, ale budeš si muset poradit bez velkých klepet.“
„Ale bez nich, mistře Háku, budu beze cti a bez šance.“
„Šanci bys neměl ani s nimi,“ odvětil mistr Hak. „O svém úkolu se nikomu nezmiňuj.“
V
Ráno, v sídle rodu Banů, Rag odešel do horních komnat dělat svou obvyklou práci. Mok pilně a pečlivě čistil v dílnách, kde rojaři provozovali řemesla. Někteří přičinlivě vyráběli nábytek. Další vytvářeli magnetizované pruty s poezií, které se poslouchaly tak, že se po nich přejíždělo nahoru a dolů citlivým klepetem. Mok oškraboval zdi a odnášel výrobní odpad do zapáchajícího žlabu na druhém konci dílny.
Škrábal i zeď vedle stráží u vchodu do horní věže a díval se, jak by se přes ně dalo potají proniknout. Nejbližší strážce po něm cvakl klepetem. Všichni se na Moka zamračili, a tak se vytratil. Bez pomoci se do horních komnat nedostane.
* * *
Když pulsar klesl nízko nad obzor, vstup do komnat pro urozené zavřeli. Rojaři se po dvou po třech vraceli, roztírali si po spodních ostnech sněžnou pastu a vzájemně si pomáhali uhladit místa, kam si pořádně nedosáhli. V ubytovně zavládla veselá nálada a zvučelo to tam magnetickým smíchem. Mok se držel stranou, byl jaksi roztěkaný.
Rag se krčil na druhé straně místnosti, nedaleko odpadního žlabu. Spíše nadějeplně než účinně roztahoval jehly a lapal slábnoucí mikrovlny. Sněžnou pastu měl po spodních bodcích rozetřenou nerovnoměrně. Hrudky mu budou překážet. Mok k němu došel. Z odpadního žlabu se linul vtíravý pach rzi.
„Máš na sobě hrudky,“ nadhodil Mok. Začal je Ragovi uhlazovat, ale pak toho v rozpacích nechal.
„Potřebuješ lepší kázeň,“ prohlásil.
„Tobě se to lehko řekne. Nejspíš tě učili.“
„Kázeň není lehká pro nikoho. Je to otázka volby,“ odvětil Mok.
„Máš zkušenosti.“
„Zkušenosti jsou pouze opakování správné volby.“
„Snažíš se se mnou spřátelit?“ zeptal se Rag.
„Trápí mě, v jak hrozném jsi stavu, protože bys takto vypadat nemusel. Mohl bys být zdravý a příjemný pro ostatní. Mohl bys být šťastný.“
„Tebe zajímá moje štěstí?“ Rag na to.
„Nelíbí se mi, když je někdo nešťastný,“ odpověděl Mok.
„A ty jsi šťastný?“
„Budu šťastnější, až si promluvím s mistrem Cisem.“
Ragovo magnetické pole se otřáslo prvními příznaky hladu. Mok si trochu popuzeně seškrábl velkou pozornost ze spodních klepet, pěkně zpracovanou a chutnou, a nabídl mu ji.
Rag už se po ní natáhl, ale Mok ucukl. „Rozetřu ti to sám,“ nabídl. „Ty bys to udělal špatně.“ Rag se napřímil a nastavil mu spodní ostny. Mok mu po nich rozetřel jemnou pastu tak pravidelně, až se Ragovi srovnala spodní část magnetického pole.
„Úplatky ti nepomůžou,“ utrousil Rag. „Na dluzích přátelství nepostavíš.“
„Už se s tebou nesnažím spřátelit,“ zašeptal Mok. „Nechápu, jak uvažuješ ty, ale vím, jak uvažuji já. Před pár dny jsi mi pomohl, tak teď pomáhám já tobě.“
Náležité rozetření pasty a vyhlazení starší potravy nějakou dobu trvalo. Ragovo magnetické pole zesílilo. Když si Mok konečně sedl, Rag vypadal zdravěji, přestože ostny kolem očních stopek a na zádech zůstaly pokryté práškem.
„Jaké je to být vznešený?“ špitl Rag.
Mok si čistil vlastní jehly. „Vlastně už ani nevím.“
Potom jen mlčky seděl s Ragem a jeho pachem.
„Vezmu tě do horních komnat,“ slíbil Rag posléze.
Mok ztuhl. „Jsme přátelé?“
„Ano.“
Po této odpovědi Mok pocítil zvláštní pýchu.
VI
Před čtyřmi dny, v sídle mistra Haka, Mok padal únavou. Vyzbrojen pouze služebnickými klepety cvičně bojoval s jedním učedníkem Jehly za druhým, a všichni byli zruční a vychloubační. Nemohl jim prozradit, proč si sňal velká klepeta, a tudíž předpokládali, že ho mistr Hak potrestal za to, jak bojoval s neznámým vrahem. Nějakou dobu býval nejlepší, a tak se mu teď vysmívali a neměli s ním slitování.
Tíhu a páčivou sílu velkých klepet nepotřeboval jen k několika výpadům. Zkoušel je. Syna Jehly mu protivník vykryl. Mok se otočil, provedl Klamnou nohu a opět neuspěl. Pokorným klepetem se soupeře letmo dotkl, ale pak klesl pod jeho velkým klepetem. Při krytu Zkřížený spasitel málem přepadl na záda. Ostatní učedníci se chvástali na jeho účet. Každému dal všimné.
Odplazil se do své komůrky bez střechy u vrcholu školy. Stěny tvořily řady blyštivých ocelových tyčí. Z podlahy vyrůstaly drobné ostré jehly a natahovaly se k nebi. Vzhledem k umístění vysoko nad palisádou a nádvořím představovala tato komůrka výsadu, kterou si musel zasloužit.
Za palisádou školy se rozkládaly shluky obezděných domů, usedlostí a věž a jejich jemné jehly a tlusté tyče se leskly ve svitu hvězd. Obloha byla posetá barvami. Někde to byly čisté barvy, například rentgenově zelená hvězda v levém oku souhvězdí Pik. Jinde barvy splývaly, kupříkladu radiově oranžová a termálně modrá na konci křídla Piku. Vroubil je magnetismus pulsaru.
V Mokovi se svářela čest s poslušností. Zasloužil si něco víc. Byl nejlepším učedníkem mistra Haka. Měl zářit čistě a jasně. Namísto toho byl spoután s jinými barvami.
* * *
Den nato mu mistr Hak vyškubal ze zad dlouhé jehly a nahradil je kratšími, tupějšími ostny, jaké nosili rojaři a které zachytávaly méně mikrovln. Potom mu ukázal nové pohyby, k nimž nepotřeboval velká klepeta.
„Jak mám takto vyrazit do boje, mistře? Toto neskýtá žádnou pýchu,“ postěžoval si Mok po dalším náročném cvičení a pozvedl klepeta, jež se hodila pouze na práci.
„Cíle mohou zastínit prostředky a obráceně, záleží na denní době,“ pravil mistr Hak. „Vražda je nástroj, který máme stále k ruce, ale jehož cenu si musíme pečlivě spočítat.“
„Kde je čest, kterou mi to přičte k dobru?“
„V poslušnosti,“ odtušil mistr Hak.
Mok odvrátil oční stopky.
VII
Rag zavedl Moka ke strážím u horních komnat sídla Banů a řekl jim, že potřebuje, aby mu Mok pomohl. Rag se kolem rodu Banů rojil už dlouho a stráže ho znaly. Nechaly Moka projít. Když pak s Ragem oškraboval lesklé zdi, narážel na bolestivě povědomé ozdoby a vymoženosti urozených. Nikdo si ho nevšímal.
Buď Jehlou.
Dopoledne kolem něj prošel mistr Cis osobně. Klouzal po jehlové podlaze jako vítr a velká klepeta držel nehnutě pozvednutá. Dokonalost sama. Ani mistr Hak se nepohyboval tak ladně.
Mok dostal strach, jaký na něj naposledy dolehl, když byl ještě nedorostlý a s krátkými jehlami poprvé stanul před mistrem Hákem. Pravý strach dělají až pochybnosti o sobě samém, avšak jeho pochybnosti přímo zaplavily. Byl nejlepším žákem mistra Haka. Jednou si možná osvojí Jehlu, ale Cis už ji očividně ovládl a probádal i mravní a bojovnickou oblast za ní. Mistr Hak to Mokovi vysvětloval, avšak tehdy si Mok nedokázal představit, čemu bude čelit. Kdyby měl své dlouhé jehly a byl plně nabitý září pulsaru a nasycený pozornostmi od rojařů, snad by v sobě našel dost síly k úctyhodnému klání. Ale teď ne.
Před polednem se kousek od místa, kde se Mok pachtil se ztvrdlou hrudkou na zdi, setkali dva vznešení. Jeden se pohyboval s pečlivostí a půvabem učedníka. Druhý, s většími, delšími jehlami a hrubými způsoby, mluvil jako důstojník žoldnéřů z jiné provincie. Zeptal se, jak chce mistr Cis uspořádat vojáky na cvičení. Učedník odpověděl, že odpoledne bude mistr Cis meditovat. Vojáky bude cvičit on.
Mok zbystřil. Mistr Cis dnes možná zůstane o samotě. Najednou Moka něco napadlo a přitočil se k Ragovi.
„Potřebuji tvé jehly,“ oznámil mu.
„Cože?“
„Jen půjčit, na nějakou dobu. Vrátím ti je.“
„Cože? Jsi snad nemocný? Vždyť bych umřel!“
Rag nebyl zdravý, ani když všemi jehlami chytal přímé denní mikrovlny i zbloudilé noční. Bez jehel by mohl upadnout do hlubokého spánku nebo zemřít.
„Nežádám tě o to z nějaké lehkovážnosti,“ opáčil Mok. „Po zbytek života budu tvým dlužníkem.“
„Pomůže ti to stát se zase vznešeným?“ zeptal se Rag. „Možná.“
„Vrátíš mi je?“ ujišťoval se Rag.
„Doufám,“ pravil Mok.
Rag svěsil oční stopky. „Sotva jsme se spřátelili. Žádáš příliš a já se bojím, že umřu.“
„To já také,“ odvětil, a samotného jej překvapilo, že pravdivě. Kam se podělo jeho vznešené chvástání?
Vedl Raga do vyšších komnat vrchnosti a cestou čistili, co bylo třeba. V poledne, kdy stavby lorda Baňa zalévala prudká, horká záře pulsaru, se dopracovali na střechu. Část jí byla oddělená stěnou, zřejmě pro mistra Cise. Ale nikdo tam nebyl.
„Sem bychom neměli chodit,“ špitl Rag. „Tady smějí uklízet jen osobní rojaři lorda Baňa.“
„Já vím, ale je to jediný způsob, jak se setkat s mistrem Cisem.“
„Z toho budou nepříjemnosti.“
„Chápu, proč se bojíš. Jsme přátelé teprve krátce, ale bez tebe to nezvládnu. Abys alespoň trochu porozuměl, jak je to pro mě důležité, můžu ti říct, že vznešení o pomoc nikdy nežádají. Musejí si ji zasloužit. Na to já nemám čas, a tak jsem tě požádal.“
Rag sklonil oční stopky a šel za Mokem.
Drhli podlahu, bodec po bodci. Mok si dal tu práci a rozetřel část seškrábaných sněhových nánosů po místech, kde ještě neuklidili, aby vynikl rozdíl mezi vyčištěnou a nevyčištěnou částí.
„Už je čas,“ řekl. „Nasaj, co půjde, dokud je pulsar vysoko. Půjčím si část tvých bodců.“
Rag se zachvěl.
Mok začal druhými klepety dělat zvuky, jak by dál uklízeli, a předními vytahoval Ragovi jehly ze zad a boků. Pokaždé, když nějakou vytrhl, Ragovi se zatetelilo magnetické pole. Mok ho zklidnil, rozetřel mu po zbylých ostnech pastu a magnetické pole vyčistil. Rozprostřel a uspořádal mu jehly tak, aby zachytily co nejvíc mikrovln. Dalšími klepety si staré jehly hbitě strkal do těla.
Jak jich přibývalo, cítil se stále silnější a silnější.
Rag zatím nepropadal panice. Jestli to udělá, bude vše ztraceno. Možná bude potřeba ho odstranit, ale tady by se jej Mok zbavoval těžko. A myšlenka, že by s ním měl naložit jako s nepřítelem, mu teď byla nepříjemná.
Chodili po střeše a chytali silné polední mikrovlny.
Nestačilo to. Mok si ozkoušel hranice možností nového těla živeného kratšími jehlami a vyzbrojeného pouze malými klepety. K úderu, dosud ještě nepojmenovanému, o který se chtěl pokusit, potřeboval víc síly.
„Ragu,“ zašeptal. „Potřebuji ještě další.“
„Už se ale cítím divně. Pulsar slábne.“
„Mrzí mě to, Ragu. Mám-li… být šťastný, potřebuji další.“
„Co hodláš dělat?“
„Dáš mi ty jehly, když je potřebuji?“
„Je mi hrozně,“ opáčil Rag.
„Žádám tě o to jako přítel.“
Rag odvrátil zrak.
„Rmoutí mě, že tě musím takto žádat,“ pravil Mok.
„Neměl jsem moc přátel, Moku,“ odvětil Rag. „Tohle po mně jaktěživ nikdo nechtěl. Připadá mi, že mě zneužíváš.“
„Já vím,“ opáčil Mok a vytáhl mu dalšího půl tuctu jehel. Rag už vypadal oškubaně. Ty nejšpinavější, neudržované ostny byly Mokovi k ničemu, a tak je Ragovi nechal. Nové bodce mu dodaly trochu síly.
„Zachovej klid. Až přijde mistr Cis, pokračuj v čištění,“ zavelel. „Mluvit budu já.“
„Nemůžu dýchat,“ postěžoval si Rag. „Musím si odpočinout.“
„Ne!“ špitl Mok. „Přitáhl bys k nám nežádoucí pozornost. Musíme působit jako dva obyčejní rojaři.“
Rag se jal zesláble oškrabovat jednu tyč dělicí stěny. Mok uklízel a poslouchal, jestli už nejde mistr Cis.
„Co to má znamenat?“ ozvalo se jemným hlasem.
Mok se otočil. Mistr Cis s dlouhými jehlami a velkými klepety už stál na střeše. Naprosto bez hnutí. Mok ho vůbec neslyšel. Pohyboval se tiše jako Jehla. Moka přepadla beznaděj. Zaujal úslužný postoj, sklopil oční stopky a natáhl před sebe klepeta se dvěma velkými pozornostmi.
„Poslali nás vydrhnout střechu, mistře,“ řekl.
Mistr Cis pozornosti přijal. „Sice je to tu špinavé, ale stejně mám pocit, že vás sem nikdo neposlal a že jste se sem přišli nabít, vy neřádi.“
„Usilujeme o dokonalost, jakou si zasloužíš,“ opáčil Mok, „ale jak jsi sám poznamenal, chybí nám potřebné nadání. Tady přítel potřeboval pracovat venku, aby načerpal síly a mohl ti lépe sloužit.“
„Běž a svého mrzkého druha si vezmi s sebou. Nedovol, aby se jeho ohyzdnost ještě někdy přiblížila k vrcholu této věže,“ rozkázal mistr Cis.
Rag ani nepípl. Mistr Cis se odvrátil, Mok však skočil před něj, sklonil oční stopky až k zemi a schoval klepeta pod tělem.
„Mistře, neřekl jsem ti všechno,“ pronesl. „Bez poledních paprsků pulsaru by můj přítel mohl zemřít. Prosím tě, dopřej mu ještě chvilku.“
Ucítil, že se mistru Cisovi zostřilo a zpevnilo magnetické pole. Jeho tvrdost byla pozoruhodná. Mok se schoulil strachy. Mistr Cis se chystal soptit. Mok vystřelil dvěma pravými předními klepety a vrazil mu je hluboko do krku. Pootočil se, zanořil je co nejhlouběji a pomocí svého magnetického pole mu narušil sebeovládání. A dal tomuto výpadu jméno.
Ragovo obětování.
Mistr Cis zachrčel, ale magnetické pole se mu nezhroutilo. Jedním velkým klepetem sevřel Mokovi čtvrtinu jehel na zádech a vyškubl mu je. Zacinkaly na zemi, tiše a s posměšnou melodičností.
Šok Moka málem demagnetizoval. Nebýt všech těch jehel od Raga, na místě by zemřel. Protáhl se pod mistra Cise a bodl ho dvěma středními klepety do břicha. Mistr Cis po něm zašátral, vzepjal se a vytrhl mu další ostny.
Dvě úspěšná Ragova obětování starším válečníkem otřásla. Mok ucítil prášek. Svůj i jeho. Mistr Cis mu velkými klepety ustřihl jednu nohu.
Mok nevydal ani hlásku. Zkusil najít rovnováhu.
Vznešený. Rojař.
Čest. Přátelství.
Chvástal. Lichotník.
Zabořil zabodnutá klepeta hlouběji.
Buď Jehlou.
Čas jako by se zastavil. Mlčky spolu zápolili.
Pak se mistr Cis převážil a upadl.
Mrtvý.
Mok se roztřásl a odtáhl se od něj. Na sedmi nohách se dobelhal k Ragovi. Ten umíral. Mok sebral jehly, které mu mistr Cis vyrval ze zad, a zabodl je do něj.
Nemohl se vrátit přes věž a ubytovnu. Nedokázal by zamaskovat chybějící nohu a umírajícího rojaře. Boj netrval dlouho, ale nakonec sem někdo přijde.
Uchopil schlíplého Raga a dokolébal se ke kraji věže. Pomocí pěti klepet přelezl okraj a zbylými dvěma držel Raga. Div mu nevyskočily klouby.
Bolest! Soustřeď se.
Jak sestupoval, procházel si v duchu Osm hlavních bodů cesty, postoj po postoji. Bolest zeslábla. Mok neladně, trhavě popolézal. Posledních pár délek spadl, už se neudržel. Ulomil si jedno klepeto.
Bolest! Tiše! Buď Jehlou! Rovnováhu.
Kulhal kolem širokých budov. Svět se mu proměnil ne v ostrou jehlu, ale ve zmučenou šmouhu. Když už byl skoro u východu ze sídla, srazil ho někdo k zemi.
„Teď už nejsi tak nablýskaný, co?“ Byl to ten vznešený, jenž ho před několika dny ztloukl. „Říkal jsem, že sis vybral špatného nepřítele.“
Mok byl vyčerpaný, nezbylo mu nic, co by mohl nabídnout jako všimné. Ale měl čest a mohl se dožadovat další. Jsem Mok, pomyslel si, učedník Jehly, a bez velkých klepet jsem zabil mistra Cise. Mohl se před smrtí pochlubit, aby po sobě zanechal legendu. Aby si zajistil nesmrtelnost. Ale nebyla vhodná chvíle.
Rag by umřel.
Buď rojařem.
„Jeden vznešený mi nakázal, ať tohohle rojaře odnesu, aby neumřel tady v sídle,“ pravil, „a neposkvrnil svou nehodností vaše krásné trávníky. Jsem prý takový nuzák, že už se nemám vracet.“
„Tak se rychle ztrať, nablýskanče,“ odsekl vznešený, „než vás někdo bude muset uklidit.“ Mok sebral Raga a odkolébal se branou. Rojaři na něj zvědavě civěli, ale nikdo mu nepomohl. Urozené pojila pověst a pozornosti. Rojaře pojilo přátelství. V anonymitě Mok neměl žádnou pověst. Jediného přítele oklamal a zohavil. Bylo to stejné, jako když se mu nepodařilo najít rovnováhu v Postoji večera
Doklopýtal na jižní cestu. Vznešení ho sledovali s opovržením. Rojaři se před ním rozestupovali.
Oškubaný, ale s ušlechtilým cílem vzdoroval osudu jako jehla v oceánu. Upadl. Vstal. Slyšel hlasy, dál se však ploužil po pěti nohách a nesl umírajícího přítele. Když se dostal na dohled palisády kolem sídla mistra Haka, zatřepotalo se Ragovi magnetické pole. Klesli k zemi. Byl už skoro večer, ale Postoj noci se Mokovi stále nedařil.
„Ragu,“ řekl. „Mrzí mě to.“
„Viděl jsem, co jsi udělal,“ hlesl Rag.
„Udělal jsem, co už vznešení dělávají,“ opáčil Mok. Vytáhl si ze zad poslední vypůjčené jehly a jednu po druhé mu je zasunul zpátky. „Mrzí mě to.“ Co rovnováha?
Ragovo tělo jehly přijalo, ale mikrovlny už byly slabé a ubývalo jich.
Jak dlouho se plahočili? Mok svěsil oční stopky.
„Jsi statečný,“ pravil Mok.
„Nejsem.“
„Riskoval jsi kvůli mně život.“
„To nebyla odvaha,“ zašeptal Rag. „To bylo přátelství.“
„Nejsem dobrý přítel,“ pronesl Mok.
„Nevíš, jak být dobrý přítel,“ opáčil Rag. „To není tvoje chyba.“ Magnetické pole se mu opět zachvělo.
Míjel je nějaký vznešený s dlouhými jehlami. Mok mu pokynul, ale urozený si ho nevšímal. Postoj večera Mok nenašel rovnováhu. Nakláněl se na jednu stranu, pak na druhou. Sklonil oči. Uviděl je nějaký rojař a přicupital k nim.
„Ahoj, příteli,“ oslovil ho Mok. „Patřím k mistru Hakovi. Nemohl bys nás k němu dopravit?“
„Oba vás neunesu, ale můžu odnést tebe a pro tvého přítele se pak vrátím.“
„Ne,“ odmítl Mok. „Jestli ho opustím, umře. Běž za mistrem Hákem, ať pošle pomoc. Já tu s přítelem počkám.“
Rojař odběhl. Mok opět svěsil oči a zadíval se na umírajícího Raga. Nedokázal mu pomoci.
V duchu si prošel Osm hlavních bodů cesty, aby potlačil bolest, avšak Postoj úsvitu si nedokázal bez nohy ani představit. Rovnováha se vychýlila a nedalo se předstírat, že o končetinu nepřišel. Potom si uvědomil, jak bez velkých klepet balancovat v Postoji večera.
Nepotřeboval vyvážit pouze končetiny, ale i tělo. Napřímil se a narovnal jehly, aby zachytil poslední dnešní mikrovlny. Potom si ostny vyškubl ze zad a zasunul je mezi Ragovy. Poté nastalo něco jako noc.
* * *
Mezi tisíci jehlami na vrcholku věže mistra Haka hvízdal hustý, kovem obtížený vítr. Velká klepeta připadala Mokovi těžká, podivná. Byl silný. Plně nabitý mikrovlnami.
Když mistr přišel, Mok plynule sklonil oční stopky, svěsil velká klepeta a hbitě seškrábl štědrou pozornost. Nabídl ji vybraně nehybným klepetem. Mistr Hak k jeho úžasu také sklonil oční stopky a nabídl mu stejně velkou pozornost.
Mok se očima dotkl země. „Toho nejsem hoden, mistře Háku.“
Mistr Hak si svůj sníh nechal, ale jeho nepřijal. Mok zvedl zrak. Mistr Hak se usmíval.
„Protivník se nedozvěděl mé jméno. Udeřil jsem bez výzvy. Nezasloužím si to.“
„Některými vítězstvími se nelze chlubit, jelikož by nebyla pochopena,“ odvětil mistr Hak. „Podstatné není to, co jsi udělal klepety. Podstatné je všechno ostatní. Ragovo obětování by se mohla naučit řada učedníků. Avšak nikdo jiný by si ho nezasloužil.“
„Co tedy jsem, mistře? Zbloudilec, který se nebojí pozapomenout na čest?“
„Ještě jsi nezmoudřel, Moku. Musíš nad tím přemýšlet.“
Mistr Hak konečně přijal nabízenou pozornost. Mok se narovnal, jeho čest byla uspokojena.
Potom si mistr Hak k jeho zděšení sáhl na záda a vyškubl si jeden dlouhý a stříbřitý osten. Oběma velkými klepety ho podal Mokovi.
„To nemohu,“ odmítl Mok a ucouvl. „Prosím, nech si ho. Za boj s mistrem Cisem si ho nezasloužím.“
Mistr Hak k němu přistoupil. „Tuto pozornost ti nedávám za to, co jsi udělal mistru Cisovi. Dávám ti ji za to, co jsi udělal pro Raga.“
„Nerozumím, mistře.“
Mistr Hak mu vložil jehlu do velkých klepet. Mok ji uctivě uchopil.
„Jednou porozumíš.“
S tím mistr Hak odešel a zanechal Moka samotného pod horkým pulsarem.
Mok si umístil jehlu od mistra Haka na záda. Pocit úžasu neopadal, a ať Mok přemýšlel, jak přemýšlel, pořád netušil, jak si to vyložit. Teprve až když se pulsar zanořil za obzor a vítr utichl, Mok sestoupil za svým rojem.
Lichotili mu, a tím víc, když spatřili jehlu na jeho zádech. Sešli se i bratři učedníci, čekali, že se pochlubí, jak se mu dostalo této neslýchané cti.
Mok se nechvástal, ale ani se rojařům nevyhýbal. Některé pozdravil jménem, což je umlčelo. Potom natáhl ruku a dotkl se Raga, který stál mezi nimi, čistější, silnější, vyšší. Rag mu rozechvělým klepetem nabídl všimné. Mok je přijal a rovněž mu nabídl pozornost.
Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s Science Fiction v březnu roku 2012
Přeložil Roman Kýbus
