Katalogové číslo téhle hvězdy je delší než seznam aktualizací operačního systému našich skafandrů za poslední půlrok. Visí pár stupňů nad obzorem, vzdálená, chladná a netečná. Nachází se na téměř opačné straně Mléčné dráhy než ta nevýrazná hvězdička, které říkáme Slunce. Ne nahlas, samozřejmě. To by si nikdo nedovolil. Slunce, šeptáme, když nejsou v doslechu gumy.
Stojíme na hlídce s Parkerem, přešlapujeme na místě a hledáme na blízkém horizontu známky aktivity.
„Asi mi z toho hrábne,“ řekne Parker. Přes polarizované hledí mu nevidím do obličeje, ale známe se příliš dlouho, a tak si jeho úšklebek dokážu živě představit. Pravý koutek mu vyletí nahoru a nakrčí nos. „Když jsem narukoval, nečekal jsem, že mi umrznou koule sto tisíc světelných let od domova.“
„Máš problémy s klimatizací?“ zeptám se ho škádlivě. Mávne rukou a vyskočí na sněhovou muldu, aby měl lepší rozhled. Toralská loď se zapíchla do ledového krunýře téhle planety jen několik kilometrů od nás. Čekáme již pátý den, jestli z ní někdo vyleze. Albatros se zatím pomalu ale jistě propadává níž a níž.
„Musej bejt všichni tuhý,“ pokračuje Parker. „Jinak už by tu byli a snažili by se…“
„Hele,“ utnu ho, než se dostane k svému oblíbenému tématu, kterým je popisování zvířecí brutality našich mimozemských sousedů. „Nech si ty babský řeči od cesty.“
Slyším, jak se nadechne, aby mě uzemnil, ale v uších mi zašumí statická elektřina. „Hlášení,“ štěkne poručík Holanová.
„Nic, poručíku,“ odpovím stručně.
„Ani hovno, zlatá rybko,“ zamumlá Parker.
* * *
O tom, jak jsme se sem vlastně dostali, se vedou učené diskuze na všech úrovních. Jack Wolenski, šéf operační sekce, říká, že šlo o zásah vyšší moci. Nevím, co si pod tím mám představit, nikdo z Washingtonu ani Pekingu to určitě na svědomí nemá. Kapitán Wolf i technický důstojník Mik Johnson naopak tvrdí, že se Albatros srazil se singularitou či s nějakou anomálií v časoprostoru. Parker věří, že za to mohou Toralové. „Kde by se tu jinak ty svině vzaly? Narazili snad i oni do nějaké singularity? To je, musíte uznat, vysoce nepravděpodobný.“ Vzhledem k tomu, že je Parker něco jako legenda, tak se většina mužstva kloní k jeho vysvětlení. Už od začátku konfliktu před deseti lety je jasné, že toralská technologie je podobných triků schopná. Útok na Harwell, první lidskou kolonii ve vesmíru, to jasně dokázal. Útočníci se tenkrát z ničeho nic zjevili u transportní stanice a zničili ji jen několik minut poté, co jí proletěla loď s třiceti tisíci kolonisty na palubě. Právě o jejich osudu Parker vypráví nejčastěji, z tohoto incidentu prýští všechna ta nenávist. Je to součást jeho karmy, bere to jako svoji povinnost, připomínat hořký osud kolonistů a šířit zášť k Toralům.
„Třicet tisíc,“ řekne, kdykoli se někdo pokusí byť naznačit, že Toralové nejsou posly pekla. „Třicet tisíc z nás dostali jednou ranou a teď mají políčeno na nás.“
Parker měl tenkrát na kolonizační lodi být spolu s celou rodinou, včetně strýčků, bratranců a dvou synovců. Těsně před odletem se mu však rozvinul vážný zánět ledvin a lékaři výpravy mu doporučili léčbu na Zemi a cestu až na druhém transportu o půl roku později. Ten již samozřejmě nikdy neopustil dok.
Sedíme v jídelně Albatrosu a Parker vypráví o Wandě, o rozhodnutí letět na Harwell a o jejich posledním rozhovoru, jen několik minut před tím, než Toralové zaútočili a přeřízli to tenoučké lanko proudu entanglovaných částic, které spojovalo Zemi a Harwell. Nikdo neví přesně, co se s kolonisty stalo. Je to horší než mít jistotu.
„Kapitán na palubě!“ vykřikne v tom nejsrdceryvnějším okamžiku Parkerova vyprávění Holanová a postaví se do pozoru. Všichni ji otráveně následují, Parker se zvedá jako poslední.
Kapitán se rozhlíží. Těká pohledem z tváře na tvář, jako by se chtěl osobně přesvědčit, jak hluboce strádáme.
„Potřebuji tři dobrovolníky,“ řekne.
Udělám krok dopředu jen sekundu za Parkerem a Holanovou. Divná trojice: Parker nerad sedí se založenýma rukama, Holanová má zelený mozek a já dávám bacha na Parkera. Na oplátku. V přijímači mi zachránil kejhák, když mi zamrzla horolezecká výbava a já se málem zřítil do pět kilometrů hluboké průrvy.
„Pojďte se mnou,“ řekne Wolf.
* * *
Albatros se propadá do ledu čím dál tím rychleji. Wolenski říká, že jsme již na metru za hodinu a předpovídá pětinásobek do dvou dnů.
Když lezeme po stěnách kráteru na povrch, mám neodbytný pocit zmaru a fatality. Loď vyzařuje tolik zbytkového tepla, že by to stačilo půlce Marsu na půl roku. Kdybychom vypnuli fúzní reaktor, mohli bychom omezit emise na minimum a zastavit propadávání, ale bez ochrany silového pole, živeného reaktorem, by nás led brzy rozmačkal.
Existuje vůbec nějaká možnost loď z ledového obětí vysvobodit? Seženeme nějaký fantastický jeřáb, který nás vytáhne? A i kdyby se nám to nakrásně povedlo, jak se dostaneme domů? Albatros je jen hlídková loď marsovské divize, ne mezihvězdný transportér. V tuto chvíli nám nefunguje ani reaktivní pohon. Wolenski se svou partou makají na opravě motorů dnem i nocí.
Z kráteru stoupá pára z ledu tajícího kolem lodě. Kdybychom se dokázali povznést nad naše problémy, byla by to úchvatná podívaná.
Parker mlčí, kapitán vede soukromou konverzaci s můstkem a z jeho skafandru je díky řídké atmosféře slyšet jen tlumené mumlání. Holanová jde kousek stranou, je přikrčená, v ruce drží taktický samopal.
Snažím se myslet na něco uklidňujícího. Bahia Honda na Floridě, napadne mě. Sluncem zalitá pláž, průzračná voda, horký písek a Markův rozesmátý obličej. Hodí mi dýchací masku. „Jdeme na věc, brácha. Pozor na rejnoky.“
„Nevíme, co nás tam čeká,“ vytrhne mě ze snění kapitánův chraplavý hlas. „Mějte oči otevřené a zachovejte klid.“
„Ano, pane!“ vyštěkne Holanová.
Jsou to jen prázdné fráze, ale fungují jako kotva. Teď jsme tady a na tom, jak se zachováme, závisí možná budoucnost nás všech. I přes skafandr a po rádiu působí kapitán rozhodně a pevně. Holanové závidím její černobílý svět.
Terén je snadný, svrchní krusta je tvrdá a boříme se jen na místech, kde je navátá nová vrstva prachového sněhu. Planetka nemá ani desetinovou standardní gravitaci, takže i s metrákovým bojovým skafandrem se nám jde celkem lehce. Vzhledem k tomu, že orbita planety je někde na úrovni Neptunu ve Sluneční soustavě, nehrozí tu výkyvy teploty, roční období tu neexistují.
Blížíme se k místu dopadu toralské lodě. Už na první pohled je jasné, že neměli takové štěstí jako my. Tedy pokud se v naší situaci dá o štěstí vůbec hovořit. Jejich plavidlo se rozlomilo na několik větších kusů a je očividně dalšího provozu neschopné. Trosky obklopuje změť krystalických formací namodralé hmoty a čehosi, co připomíná hydrogel. Jeho pásy spojují jednotlivé kusy lodě, jde pravděpodobně o nějakou formu krizového opatření, která bohužel loď nedokázala udržet pohromadě.
„Pane,“ ozve se na společné frekvenci Mik Johnson, který vše sleduje na dálku očima našich kamer. „Vypadá to, že se loď rozlomila podél přesně vypočítaných zlomových vektorů. Jednotlivé segmenty mohou sloužit jako záchranné moduly.“
„Vsadím boty, že se ta jejich loď regeneruje,“ zasyčí Parker a ukazuje na tu namodralou hmotu. „Poskládá se dokupy a frnkne.“
„Nepravděpodobné,“ řekne Johnson střízlivě. „Trosky se nepropadají do ledu, mají teplotu okolí, takže v nich nejspíš neběží žádné systémy.“
Kapitán nám dá rukou znamení, rozdělíme se do dvojic. Já s Holanovou jdeme přímo, kapitán s Parkerem si nadbíhají, aby se dostali k prvnímu segmentu z druhé strany. Napínám uši, ale kromě šumění rádia a tlumeného křupání sněhu nic neslyším.
Blížíme se k přechodové komoře segmentu. Holanová se přikrčí ještě více, i ve skafandru připomíná mandžuského leoparda na lovu.
Kapitán s Parkerem nás kryjí z boku. Jsem již jen několik metrů od modulu, když zahlédnu zlom, který jsem předtím díky hře stínů a odlesků hydrogelu neviděl. Naskýtá se mi pohled dovnitř. Vidím tři potrhaná těla mimozemšťanů v lehkých skafandrech.
Kapitán opět zvedne ruku. Holanová se zastaví a opatrně couvá. Rozkaz je jasný – v této části vraku nás nic zajímavého nečeká.
„Kapitáne,“ řekne Parker, který má nejblíže k dalšímu segmentu. „Tenhle se zdá být neporušený.“
Tentokrát kryjeme záda druhé dvojici my s Holanovou. Když Parker projde přechodovou komorou, připojím si obraz z jeho kamery. Je prvním člověkem, který se pohybuje uvnitř mimozemské lodě.
Všechna naše dosavadní setkání s Toraly skončila zničením našich nebo jejich lodí. Hned po incidentu u Harwellu zastavila vláda všechny kolonizační projekty a odstartovala defenzivní program v očekávání příletu agresorů. Našli nás během deseti měsíců. Jejich lodě se objevily na orbitě Marsu, a nebýt skupiny obětavých stíhačů, kdo ví, jaké by toto setkání mělo pro lidskou rasu následky. Albatros je jen další z generace strážců před vesmírnou hrozbou.
Od té doby nás Toralové navštívili ještě několikrát, vždy se však drželi v uctivější vzdálenosti od obydlených světů a posílali nám jen svá ultimáta. Neporozuměli jsme jejich řeči úplně, ale to hlavní, co se nám snažili sdělit, jsme pochopili velmi dobře: Nesnažte se pronikat do vesmíru, není tam pro vás místo.
Holanová stojí u přechodové komory, já obcházím modul, abych se přesvědčil, že je nepoškozený. Kapitán následuje Parkera dovnitř.
„Ne!“ vykřikne najednou kapitán naléhavě. Škubnu sebou leknutím a opět přepnu na Parkerovu kameru. Stojí uprostřed nevelké kajuty a kapitán ho drží za ruku a snaží se mu z ní vyškubnout samopal. Parker bojuje, pak ochabne a pomalu otočí pohled k zemi, na které cosi leží. Nejprve nechápu, na co se dívá, ale pak se na zemi střetnou kužely světla Parkerovy a kapitánovy svítilny a já pochopím.
Na zemi kajuty leží Toralan. Je zabalený v průsvitné blance a hlava mu modře pulzuje.
***
„Dokážete ho probudit, Steve?“ ptá se mě kapitán.
Pokrčím rameny, gesto pohltí můj skafandr. „Mohu se o to pokusit, pane.“ Vytáhnu medikit a kleknu si vedle těla. V zátylku cítím spalující pohled Parkera, který by mimozemšťana nejraději na místě odpravil. Medikit pípne, atmosféra uvnitř modulu, pokud mohu soudit, odpovídá Toralanovým potřebám a vpravdě se od té naší o mnoho neliší.
Mimozemšťanova metabolická aktivita je téměř na nule. Ve střední části těla dochází k snově pomalé přeměně proteinům podobných molekul na energii, nárůst teplaje však minimální, v končetinách přístroj dokonce naměří teplotu pod bodem mrazu.
„Hibernuje, pane,“ řeknu snad jen proto, abych zahnal tíživé ticho. Kapitán mlčí, Parker si odkašle, jako by chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslí.
„Takže?“ optá se Wolf. Nezajímají ho spekulace, chce slyšet návrhy řešení. Nevadí mu neúspěch, nesnáší však výmluvy a jalové řeči.
„Stačí ho zahřát,“ řeknu po chvíli. „Chcete ho probudit tady, nebo ho přeneseme na Albatros?“
„Uděláme to tady,“ řekne kapitán. „Holanová, zavřete zvenčí přechodovou komoru a mějte oči na stopkách.“
„Kapitáne,“ ozve se Mik Johnson. „Měl byste modul opustit.“
Wolf mávne rukou. „Pusťte se do toho, Steve.“
Odpojím od skafandru zdroj a postavím ho vedle Toralana. Nechávám teplotu pomaličku stoupat. Při deseti stupních se začne mimozemšťanova ochranná blanka rozpadat. Při patnácti se pohne. Parker poodstoupí a pozvedne hlaveň samopalu. Wolf jen zavrtí hlavou a napjatě sleduje průběh operace.
Při dvaceti stupních se Toralan pomaličku otočí a otevře oči.
* * *
Toralan se posadí, zkříží si ruce na prsou. Připomíná meditujícího Tibeťana, kříženého s obrovskou žábou.
„Co to k sakru dělá,“ nevydrží napětí Parker.
„Holanová,“ řekne kapitán. „Pojďte vystřídat tu horkou hlavu.“
Parker něco zabručí, ale zdá se, že kajutu opouští rád.
„Miku,“ pokračuje kapitán. „Nakopni nám Rozetu.“
„Strpení,“ řekne Johnson a za chvilku nám na hledí naskočí poslední verze překladače.
„Vaše loď je zničená,“ řekne kapitán a z reproduktoru zachrčí neumělá verze toralského jazyka.
Mimozemšťan mlčí. Sleduji display medikitu, netuším, je-li plně při vědomí, či ještě prochází nějakou akcelerační fází.
„Proč jste nás sem zavlékli?“
Toralan se pomalu postaví. Je podsaditý, o dobré tři hlavy nižší než kapitán vedle něj. Roztáhne se mu hrudník, objeví se zvláštní namodralé zbarvení. „Byla to nehoda,“ řekne, Rozeta nám vypisuje překlad na hledí.
„Jak se odsud dostaneme?“
„Musíme počkat.“
„Jak se odsud dostaneme?“ opakuje kapitán naléhavě.
„Musíme počkat,“ řekne Toralan.
„Pusťte mě na něj, kapitáne,“ zaševelí nám v uchu Parker zvenčí. „Nakopu hajzlovi prdel a pak snad začne zpívat.“
„Na co musíme počkat?“ zeptá se trpělivě kapitán. Musí ho to stát hodně přemáhání.
„Na posily,“ odpoví Toralan.
„To víš, ty…,“ vyhrkne Parker, ale kapitán ho utne.
„Parkere,“ řeknu na soukromé frekvenci. „Drž hubu.“
„Jak jsme se sem dostali?“ zeptá se kapitán.
„Přitáhli jsme vás z orbity Marsu.“
„Proč?“
„Všechny pokusy domluvit se s vámi v minulosti selhaly. Potřebovali jsme s vámi mluvit na… neutrální půdě.“
„Proč?“
Toralan rozpřáhne ruce. Těžko říci, co to gesto znamená. Holanová sebou neznatelně škubne.
„Používáte nebezpečné technologie. Proto selhal i náš pokus a obě naše lodě se zřítily na tuto planetku.“
„Steve,“ ozve se mi v uchu Parker. „Nemůžu to poslouchat. Zastřel toho hajzla za mě. Copak mu můžeme věřit? Má na svědomí třicet tisíc životů z Harwellu! Třicet tisíc životů!“
„Jaké nebezpečné technologie?“ pokračuje neoblomně kapitán. Přistihnu se, že stojím se zatajeným dechem. Lže ten mimozemšťan, aby si zachránil krk, nebo mluví pravdu? Máme možnost to vůbec poznat? Nepouští se do vysvětlování, jen odpovídá na otázky. Dává našemu překladatelskému softwaru čas na adekvátní nastavení kontextu?
„Vaše fúzní motory a hlavně reaktory transportních stanic. Mají vysoké emise částic, které ovlivňují stabilitu hvězd.“ Mimozemšťan se odmlčí a napřímí se, snad aby dal svým dalším slovům důraz. „Budete-li je nadále používat, hrozí vaší hvězdě velké nebezpečí.“
Nastane ticho. Kapitán zhluboka dýchá, udělá malý krok směrem od Toralana.
„Supernova?“ řekne Mik Johnson.
„Ano,“ potvrdí Toralan. Dostal nás tam, kde nás chtěl mít? Je to jen manipulace? „Proto jsme museli zničit vaši transportní stanici v systému, který nazýváte Harwell.“
Parker se začne smát jako pominutý. „A co těch třicet tisíc kolonistů, ty hajzle?“
„Holanová,“ řekne Wolf a kývne směrem k přechodové komoře. „Dám na něj pozor,“ zašeptá Holanová a zmizí venku. Řve na Parkera a on řve na ni. „Takovýhle žvásty mu přece nesežereme. Snaží se jen zachránit si krk. Nemá ani dost odvahy přiznat barvu!“
„Jestli se hneš, Parkere,“ řekne nakonec studeně Holanová, „provrtám do tebe pár větracích otvorů.“
Toralan stojí nehybně uprostřed kajuty a dívá se pevně do tmavého hledí kapitána Wolfa.
„Šlo tedy o nedorozumění?“ zeptá se kapitán. „Už deset let bojujeme fantomovou válku?“
„Válku?“ nechápe Toralan.
* * *
Ať již je mimozemšťanův příběh pravdivý či ne, kapitán nemá v úmyslu na toralské posily čekat. Holanová odvede Parkera zpět na Albatros a místo nich přijdou Wolenski a Mik Johnson.
„Jak jsme na tom s opravou motorů?“ zeptá se Wolf místo uvítání.
„Do hodiny budeme připraveni,“ řekne Wolenski.
Připraveni na co? ptám se sám sebe.
Wolf se otočí na Johnsona. „Může být ta jeho historka pravdivá?“
„Ano,“ řekne Johnson. „Mělo by to zajímavé implikace…“
„Nejste první,“ řekne mimozemšťan. „A pravděpodobně ani poslední.“
Zatočí se mi z toho hlava. Kolik ze supernov, které jsme za posledních tisíc let pozorovali, bylo způsobeno nějakou inteligentní rasou natahující se ke hvězdám? Překypoval by vesmír životem, kdyby na cestě k opravdové mezihvězdné civilizaci nečekala krutá past?
Mlčíme.
„Potřebujeme gesto,“ řekne kapitán k mimozemšťanovi. „Gesto dobré vůle.“
Toralan se zdráhá. Kroutí svaly na obličeji, ale nakonec si oblékne skafandr a odvede nás k jedné části vraku. Hyperprostorová jednotka je nezávislá na lodních systémech, tvrdí, a bude fungovat i na palubě Albatrosu. Je to bomba, slyším už teď Parkerův podezřívavý hlas, chce nás vyhodit do vzduchu.
* * *
Na transportu hyperprostorového generátoru se nakonec podílí téměř celá posádka Albatrosu. Z trosek Toralské lodě vydolujeme dva dlouhé kusy pláště, uřízneme části, které překážejí a dostáváme obrovské sáně. Led a nízká gravitace nám usnadňují práci. To nejobtížnější však není přesunutí generátoru z místa na místo na povrchu planetky, ale jeho spuštění do téměř půl kilometru hlubokého ledového kráteru, na jehož dně je uvězněný Albatros.
Toralan nakonec navrhne použít vlákna záchranného hydrogelu z vraku, která jsou podle něj dostatečně dlouhá a pružná.
Nikdo to nechce říkat nahlas, ale málokdo věří, že celá operace bude k něčemu dobrá. Naděje umírá poslední, i když nám Toralan dal jasně najevo, že hyperprostorový pohon jde použít jen ve volném vesmíru.
Když je toralský reaktor ve strojovně, zašumí palubní rádio. „Podařilo se nám nahodit motory,“ řekne kapitán Wolf. „Pokusíme se Albatros vyprostit.“
Zavřeme se s Parkerem do kajuty, vlezeme do gravikójí, v puse žužláme náhubky dýchacího přístroje, akcelerační gel nás chladí na kůži.
„Nebude to fungovat,“ prorokuje Parker.
Vzpomenu si na Wolenského. „Měj důvěru ve vyšší moc,“ zašeptám. Myslím na Toralana. Wolf udělal na oplátku také přátelské gesto a nechal mimozemšťana vrátit se do jeho modulu. Představuji si, jak leží v hibernaci na podlaze kajuty, sní své nepochopitelné sny a zbaven strachu z nemilosrdného vesmíru čeká na záchranu.
Albatros sebou škubne, pak se začne otřásat. Indikátory v kóji ukazují, že mírně zrychlujeme. Snažím se vyprázdnit si mysl, nemyslet na nic konkrétního. Cítím, jak se loď pomalu prodírá ledem a klouže vstříc svobodě.
Pak uslyšíme výbuch.
„No,“ řekne Parker suše. „Měl jsem pravdu. Ten hajzl nám sem dal bombu!“
Chvíli je ticho. Pak se ozve Wolenski. „Manévrovací trysky jsou v háji, propadli jsme se o dalších sto metrů, ale nepodařilo se nám natočit. Míříme skoro přímo do středu planetky.“
„Návrhy?“ vyštěkne Wolf.
„Pusťte mě na toho hajzla…“ nechá se slyšet Parker. Wolenski se svými lidmi začne diskutovat o možnostech dalšího postupu, ale z jejich hlasů se dá snadno poznat, že nevědí, jak dál.
„Počkat!“ vykřikne najednou Parker. „Wolenski, ta planetka je jenom sněhová koule, kurva. Že jo?“ odmlčí se a čeká na reakci. „Jenom sněhová koule!“
„Mlčte, Parkere,“ sjede ho Holanová.
„Nechte ho mluvit,“ ozve se Wolf.
„Je to jenom sněhová koule,“ opakuje Parker. „Nemusíme přece odejít, kudy jsme přišli.“
„Kapitáne,“ řekne Johnson. „Ta planetka má průměr okolo tisíce kilometrů. Pokud je opravdu kometárního původu, je možné, že má jen relativně malé kamenné jádro a obal opravdu tvoří jen led.“
„Výhledem k nízké povrchové gravitaci,“ řekne pomalu Wolenski, „je ta planetka vlastně nepřiměřeně veliká. Podíl kamenného či kovového jádra může být zanedbatelný.“
„Aha,“ řekne suše Wolf. „Co teda navrhujete?“
„Propadnout se na druhou stranu,“ řekne Johnson.
„Propálit,“ upřesní Holanová. „Na co máme přece na přídi tu baterii laserů?“
* * *
Albatros se třese jako zešílevší Richterova škála, led odpařený laserem se snaží roztrhat kompozitový plášť lodě, ale štíty zatím drží. Wolenski se na veřejné frekvenci modlí. Nabíráme pomalu rychlost a zavrtáváme se hlouběji pod povrch. Čekám na náraz. Čekám, až se loď zaklíní do železoniklového jádra nebo do kusu magnezitu a rozplácne se jako moucha o přední sklo. Čekám, až nás zavalí megatuny uvolněného ledu, rozdrtí nás a uvězní jako pavouka v jantaru. Až tu vrak a naše slisované mrtvoly za milion let nějaký prospektor najde, vybuduje solidní kariéru na vysvětlení, kde jsme se uprostřed planetky vzali a co jsme tam u všech všudy pohledávali. Možná se nás pokusí vyprostit… jako bájný Titanic.
Klesáme k jádru, silové pole drží. Když jsme na půli cesty, zažehne Wolenski motory.
Na druhé straně planetky se vynoříme jako leviatan z Moře zármutku. Z povrchu se do vesmírné prázdnoty natahuje několik kilometrů dlouhý prst ledové tříště a páry.
Albatros rezonuje nadšenými výkřiky, z očí mi tečou slzy.
„Parkere,“ říká kapitán Wolf. „Máte u mě flašku režné.“
„Parkere?“ volám na něj. „Dokázali jsme to. Letíme domů!“
Parker mlčí a zdá se mi, že vzlyká.
Jakmile jsme v dostatečné vzdálenosti od planetky, zavelí kapitán aktivovat toralský hyperprostorový generátor.
* * *
Letové centrum nás bombarduje žádostmi o vysvětlení, velící důstojník hrozí polním soudem, ale když mu dojde, co se děje, sklapne a uvolňuje letový koridor. Mars nás vítá s otevřenou náručí.
* * *
Parker je neklidný. Za ty poslední dva roky příprav na cestu k Harwellu se změnil k nepoznání. Toralan mu na té vzdálené planetce vrátil naději. Jeho výbuchy hněvu jsou tytam, destruktivní tendence nahradila obezřetnost a plánování. Trošku mě to štve, chybí mi ten osten v jeho hlase. Vynahrazuje to vyrovnanější náladou a smíchem od srdce.
Střídavě si prohlíží fotografii Wandy a zmenšující se Mars v průzoru kolonizační lodě. Vyplouváme sice o dvanáct let později, ale přece.
Celou dobu jsme žili v přesvědčení, že těch třicet tisíc životů u Harwellu je navždy ztraceno. Teď víme, že tomu tak nemusí být. V jakém stavu bude kolonie na Harwellu, je těžké odhadovat. Vědí kolonisté, co se stalo? Byli s nimi Toralané v uplynulých letech v kontaktu, nebo došlo i na druhé straně transportní brány k nějakému nedorozumění a vyhrocenému konfliktu? Nebude to dlouho trvat a přesvědčíme se na vlastní oči.
Kde je Toralanům konec, napadne mě. Od našeho bizarního setkání na opačné straně Galaxie se již neobjevili. Mají teď práci s nějakou další tápající civilizací?
Podívám se také z průzoru a na vteřinu lituji, že jsem se k cestě nechal přesvědčit. Opouštím Slunce dobrovolně? Ano, stále přece Parkerovi dlužím službu…
Loď má na palubě kopii toralského hyperprostorového generátoru, od skoku nás dělí již jen několik hodin.
Parker si všimne, že si ho prohlížím, a letmo se usměje.
„Jak tě to vlastně napadlo,“ zeptám se, „tou planetkou proletět?“
Nevesele se ušklíbne. „Myslel jsem, že je to hovadina. Doufal jsem, že Albatros vybouchne, roztrhá tak planetku na cucky a že vezmeme na věčnost toho Toralana s sebou.“ Sklopí pohled k Wandě. „Jsem rád, že se to nepovedlo.“
