1
JASON FORBS (S-62B/129876Rd; biočlověk): NEPRODLENĚ SE HLÁSIT V PROJEKTŮ SVĚTELNÁ SONDA A PŘEVZÍT ÚKOL „URČENÉHO TECHNIKA ÚSTNÍHO PODÁNÍ“.
z nařízení ředitele
Jason proklepovou výzvu upustil na stůl. V slabé odstředivé pseudogravitaci jeho bytu poletovala sem a tam, až ji Coriolisova síla – nebo snad lehký vánek ventilace – snesla přes okraj stolu až na podlahu jídelního koutku.
„Půjdeš tam?“ vylekala se Elaine nad kolébkou, kam právě uložila ke spánku Jesseho. Bylo vidět, jaký má strach.
„A co mi zbývá?“ pokrčil Jason rameny. „Vylosovali mě. Nemůžu jim odmítnout poslušnost. Na to se tady Utilitární strana moc roztahuje. Podle zákona o povinné službě jsem jenom pohyblivá myslící buňka, schopná přispět svou troškou státu.“
To byla vlastně pravda. Jason nepovažoval za nutné dodávat, že se na misi přihlásil dobrovolně. K ničemu by to nebylo. Tohle Elaine nemohla pochopit.
Žena s dítětem nepotřebuje sama před sebou ospravedlňovat vlastní existenci, říkal si Jason, když si bral ze skříně vše, co bude potřebovat.
Jenže mě už unavuje být přežitkem, symbolickým zástupcem Staré rasy, kterým naleštěné nové modely jen pohrdají. Takhle bude mít kluk jednou možnost říct, že se jeho táta hodil alespoň k něčemu. Jessemu to snad pomůže udržet hlavu vzpřímenou, i když nejbližší léta budou pro lidi starého typu hodně těžká.
Zapnul si cestovní kombinézu a zkontroloval vakuotěsné manžety na zápěstí a na kotnících. Elaine mu vklouzla do náruče.
„Zkus to třeba nějak odložit,“ naléhala, i když sama věděla, že to nepůjde. „Za měsíc jsou sluneční volby. Etikálové a naturálové ohlásili společnou kampaň.“
Jason ji pohladil a zavrtěl hlavou. Naděje zabíjí. Naději si nemohou dovolit.
„To nemá smysl, Elaine. Tady na stanici mají utilitáři všechno v ruce, skoro v celé sluneční soustavě. A volby jsou už stejně předem rozhodnuté.“
Bylo to kruté, ale bylo to tak. Na papíře se mohlo zdát, že stále ještě existuje naděje na změnu. Biologických lidí bylo dosud víc než mechanických a kyborgizovaných občanů, mezi kyborgy navíc nezanedbatelná menšina pochybovala o nesmlouvavě logickém programu Utilitární strany.
Jenže k volbám se obtěžoval jen jeden biologický člověk z dvaceti.
V mnoha kreativních a řemeslných oborech mechanicko-kryoničtí občané organické lidi ještě nepředstihli, ale starý typ si už zoufal. Věděl, že v budoucnosti pro něj není místo. Hvězdy patří ostatním poddruhům.
„Už musím.“ Jason se vyprostil z Elainina objetí. Uchopil do dlaní její obličej, naposledy ji políbil a popadl cestovní brašnu a helmu. Vyšel na chodbu a neohlédl se, aby neviděl, jak manželce slzy po tvářích píší slanou kroniku.
2
Bytovky biologických lidí byly ve Starém kole, části vědecké stanice, která sešla ještě víc, když badatele a laboranty starého typu nahradily modely lépe uzpůsobené nelítostnému prostředí vesmíru.
V dobách, kdy mechanicko-kryonického občana aby pohledal, bývalo Staré kolo tady za oběžnou dráhou Neptuna středem nejživější aktivity. Mraky lidí ve skafandrech tu jako gigantický roj včel upoutaných k úlu stavěly první mezihvězdné lodi. Odtud se do vesmírné noci vydávaly obří ‚loudy‘ stavěné pro rychlosti hluboko pod rychlostí světla.
To bylo dávno, to ještě organičtí lidé něco znamenali. Ale už tehdy někteří předvídali, co se stane.
Změny, které přineslo poslední století, se nejlépe ukázaly právě na projektu Světelná sonda. Starý typ teď vykonával jen pomocné práce, málokdo z něj se podílel přímo na výzkumu, snad nejdůležitějším v dějinách lidstva.
Vakusaně měl Jason v severní osové komoře Starého kola. Saně i skafandr byly v pořádku, ale když chtěl vyletět z přechodové komory, vzpříčily se rozvrzané vnější dveře v půlce. Musel k nim skočit s hasákem a bušit do masivních pantů, dokud nerozmrzly. Komora se trhavě otevřela.
Jason se zamračil, znovu nasedl na saně a vyrazil.
Finanční prostředky na údržbu Starého kola už nadobro došly, pomyslel si smutně. Za chvíli se někomu něco stane a utilitářům to bude stačit, aby zakázali organickým lidem pobyt na všech vědeckých stanicích ve sluneční soustavě.
Trysky vyprskly, postrčily saně ke středu výzkumného komplexu a Staré kolo zůstalo za Jasonem. Dlouho ještě klouzal po pomalu rotujícím stínu kola, jež zakrývalo matné světlo dalekého slunce.
Domovskou planetu odsud nebylo vůbec vidět. Málokdo k ní ještě obracel dalekohled. Všichni věděli, že budoucnost není tam, ale tady a dál, mezi nespočetnými hvězdami.
Za pomalého letu od Starého kola ke Komplexu měl Jason dost času na přemýšlení.
Když se k nejbližším soustavám vydaly staré loudy, brzy se ukázalo, že na cestování ke hvězdám se hodí jen mechanikálové a kyborgové. Archy zvíci asteroidu – umělé mikrosvěty schopné obsáhnout kompletní ekosféru – neopustily hájemství fantastické literatury, protože byly ekonomicky neúnosné. Průzkumné lodi by mohly létat mnohem rychleji a dál, kdyby s sebou nevláčely umělé prostředí uzpůsobené lidským tvorům starého typu.
Od té doby lidstvo prozkoumalo deset sousedních hvězdných soustav a všechny posádky tvořili ‚robolidé‘. Jinou posádku nikdo neplánoval, i kdyby se měla najít planeta pozemského typu. Tak obrovská investice by se nevrátila.
Tohle oslabilo ducha biologických lidí v celé sluneční soustavě ze všeho nejvíc. Poznali, že ke hvězdám nikdy nepoletí.
V rezignaci se odvrátili od vědy a budoucnosti. Na Zemi a v ‚hliněných‘ koloniích zavládla apatie. Cestu k pokroku si přisvojilo utilitářství.
Jason manželce nesvěřil hlavní důvod, proč se přihlásil dobrovolně. Vlastně ani pořádně nevěděl, jestli mu sám rozumí. Snad chtěl lidem ukázat, že i biologický občan je ještě k něčemu dobrý, že může přispět vědeckému pokroku.
I kdyby měl přispět troškou tak skromnou, jakou je sebevražedná mise.
Před sebou, hned pod zářivou jiskrou Siria, uviděl světelnou loď, černočernou perlu o průměru půl kilometru. Dokonce už na ní světélkovala pole, protože obsluha před pokusem ladila mohutný pohon.
Technici doufali, že tentokrát to vyjde. A odhodlání jim vydrží i navzdory dalším neúspěchům. Nadsvětelné cestování za to stojí i robotovi, který žije pět set let. Ten sen a tu neústupnost podědili po rodičovském druhu.
Vedle černé experimentální sondy obsypané jeřáby a pracovními plošinami se tyčila hlavní chladicí soustava, zdaleka největší součást Komplexu. Proti ní vypadalo i Staré kolo jako obruč, kterou honí kluci. Jašonovy rozvrzané vakusaně profuněly pod majestátní koulí, jež proti nebi zářila jako stříbrná planeta.
Na straně přivrácené k slunci byl odrazný povrch chladicí kupole prakticky dokonale hladký. Na druhé straně trčel do mezigalaktického prostoru titánský sbor kapalinových výměníků a chladil tekuté helium na základní teplotu vesmíru pár stupňů nad absolutní nulou.
Sbor chladičů musel hledět přímo do tmy mezi galaxiemi. Světlo vzdáleného slunce, ba i hvězd, by chladicí kapalinu příliš ohřálo. Proto měla chladicí soustava záda jako z naleštěného stříbra. Žebrované chladiče musely vysálat víc infračerveného záření, než přijaly fotonů zvenčí; jinak by se helium neochladilo dostatečně.
Nové typy občanů možná byly rychlejší a odolnější, v něčem i chytřejší než lidé starého typu. Obešly se bez jídla a bez spánku. Ale jejich podchlazené supravodivé mozky potřebovaly spoustu tekutého helia. Naleštěná, pečlivě udržovaná chladicí soustava ukazovala, na čem opravdu záleží.
Před pár lety se jistý vyšinutý biočlověk neúspěšně pokusil o sabotáž chladírny. Dosáhl jen toho, že byl starému typu zakázán vstup a pár mechanicko-kryonických pracovníků, dříve stranících etikálům, se přiklonilo k militarismu.
Olbřímí kouli nechal Jason pomalu nad a za sebou. Za chvíli se před ním v kolíbce ozářených opěrných ramen třpytila už jen sama světelná loď. Z reproduktoru v jeho helmě zazněl ostrý monotónní hlas:
„Upozornění pro biočlověka. Přibližujete se zakázané zóně. Ihned se legitimujte.“
Jason se zašklebil. Ředitel stanice nařídil všemu mechanickolidskému personálu – jiný už tu skoro nebyl – přeprogramovat hlasové funkce na ‚logičtější tónové sledy‘. To znamenalo, že přestali napodobovat lidskou intonaci a mluvili, jako když kvílí motor.
Těch pár přátel, které měl Jason mezi androidy a kyborgy (také pomocní dělníci jako on), s nařízením nesouhlasilo. Tou dobou ale nebylo moudré oponovat a časem se všichni přizpůsobili.
„Legitimuji se jako Jason Forbs.“ Mluvil rázně, aby napodobil bezvýrazný utilitární přízvuk. Vyhláskoval jméno i příjmení a přidal identifikační číslo, „Technik ústního podání na projektu Světelná sonda. Hlásím se do práce.“
Skrytý pracovník bezpečnosti odpověděl až za chvíli:
„Totožnost potvrzena a přístup povolen. Pokračujte přímo na rampu devět, lešení bé, čeká na vás doprovod.“
Jason překvapeně zamrkal. Vkradl se do toho hlasu soucit? Třeba je i v téhle baště utilitám jeden utajený etikál.
„Úspěch a návrat ve funkčním stavu jsou vítané výsledky,“ dodal hlas váhavě, dokonce s náznakem intonace.
Jason utilitářskému dialektu rozuměl natolik, aby si to vyložil jako ‚hodně štěstí‘. Netroufl si bezpečákovi poděkovat, ať je v jakém těle chce. Ale to přání mu udělalo radost.
„Rozumím,“ odvětil a přerušil spojení. V ostře ohraničených stínech pod reflektory obklopujícími loď Jason uviděl přistávací rampu a u ní jistě nejméně tucet připravených vědců a techniků. Jeden či dva členové doprovodu během jeho přistání snad dokonce nervózně přešlapovali.
Byli všech tvarů i velikostí. Někteří měli drobné tělo typu globorobo. Hodně z nich bylo i pavoukovců. Jason chvatně uvázal saně, a než se na rampě zachytil magnetickými podrážkami, málem z ní sklouzl.
Byl si vědom, že jeho antropomorfní tvar vypadá ve zdejším prostředí neohrabaně a nevhodně. Zároveň byl však odhodlaný zachovat si jistou mim důstojnosti. Všechny tyhle tvory stvořili tvoji předkové, připomínal si. A lidé starého typu vybudovali i tuhle stanici. Před zákonem jsme všichni občané, od ředitele přes roboúdržbáře až po mne.
Stejně mu před těmi lesklými kamerovými pohledy nebylo dobře.
„Pospěšte si, Jasone Forbsi,“‚ zakvílelo mu v helmě a rozložitá mechanická postava mu ukázala jednou tenkou ohebnou článkovanou končetinou. „Do spuštění pokusu zbývá málo času. Musíme vás poučit o vašich povinnostech.“
Jason poznal oblíbenou tělesnou schránku ředitele, antibiologického utilitáře nejhrubšího zrna. Strojový vědec se otočil v pase a vyjel po nástupní lávce. Z průduchů v jeho plastocelovém krunýři zasyčela pára. Potentát efektně ukazoval, že si může dovolit vypouštět odpařené helium a s přehledem chladit své obvody nehledě na náklady.
Jason se jako nemotorný člověk mezi ty dobře promazané stroje nehodil. Ještě se podíval do vesmíru. Naposled, říkal si. Chtěl ještě jednou vidět Staré kolo nebo alespoň slunce. Celý výhled mu ale zastínila chladicí soustava, namířená do vesmíru mezi galaxiemi tak, aby dovedla uchladit životodárnou krev předurčených dědiců sluneční soustavy.
Ředitel zavolal ještě jednou, netrpělivě. Jason vlezl do lodi, kde mu mají ukázat jeho stanoviště a vysvětlit svěřený úkol.
3
„Za žádných okolností nebudete sahat na ovládání. Loď je řízena automaticky. Vaším úkolem je pouze pozorovat a do nahrávacího zařízení průběžně sdělovat, co se děje.“
Řediteli to nebylo po chuti. „Nebudu předstírat, že souhlasím s rozhodnutím zařadit do programu biologického tvora. Důvodem je snad fakt, že nemáte valnou cenu a my při těchto pokusech už ztratili příliš mnoho hodnotných mechanobčanů. Po tom vám ostatně nic není. Zůstanete na stanovišti a starat se budete jen o…,“ tady znechuceně snížil hlas a odvrátil zářivé čočky očí „… své tělesné funkce. Za tamtím průlezem je namontovaný občerstvovač.“
Jason pokrčil rameny. Ta šaškárna mu začínala lézt krkem.
„Nebyly to zbytečné výdaje? Když už něco pozabíjelo všechny ty křemíkové a kyborgizované pozorovatele přede mnou, těžko mě to nechá naživu dost dlouho, abych se potřeboval najíst nebo si odskočit.“
Ředitel přikývl. Bylo to gesto natolik běžné, že je používali i utilitáři.
„V tomto případě jsme stejného názoru. Nevíme ovšem, jak dlouho od začátku mise k té… poruše dochází. Loď musí v hyperprostoru strávit nejméně patnáct dní, motory vzdálenost rychleji nepřekonají. Po patnácti dnech se loď vynoří v cíli vzdáleném nejméně pět světelných let. Další dva týdny trvá návrat do sluneční soustavy. I tuto dobu budete popisovat, abychom mohli případně doplnit záznamy z přístrojů.“
Jason se nad tím absurdním rozkazem skoro rozesmál. Než ho stačí opustit hlas, bude dávno mrtvý. Vědci a laboranti, kteří letěli dřív, byli mnohem odolnější než on, a přece nikdo z nich nepřežil.
Teprve před rokem se nadsvětelné lodi začaly vracet. Do té doby někteří vědci dokonce připouštěli, že jsou postaveny na základech chybné teorie.
Pak je ale vybavili jednoduchým autopilotem pro případ, že je problém v posádce. Sázka vyšla. Od té doby se lodě vracely, ovšem plné mrtvol.
Jason se o osudu předchozích expedic doslechl jen šeptandou. Oficiální údaje zůstávaly státním tajemstvím. Povídalo se, že všechny posádky zemřely strašlivou násilnou smrtí.
Dle některých historek všichni na palubě zešíleli a vyvraždili se navzájem. Jiné zkazky naznačovaly, že pole ženoucí loď oním tajemným krajem známým jako hyperprostor překrucují uvnitř lodi podobu věcí – ne tolik, aby to zaznamenaly primitivnější přístroje, ale dost, aby se zcvokly jemné kryogenické obvody přítomných vědců a techniků.
Jedním si byl Jason jist: co dovede ublížit mechanicko-kryonickým občanům, snadno oddělá i biočlověka. Smířil se se smrtí, ale byl rovněž odhodlaný splnit úkol. Kdyby si všiml nějaké maličkosti, ohlásil ji a pomohl tak najít řešení – postřehnout drobnost, které si přístroje nevšímají –, pozemská civilizace nastoupí cestu ke hvězdám.
Syn by na něj pak měl proč vzpomínat, i když skutečnými dědici budou ,lidské‘ stroje.
„Připraven,“ řekl řediteli. „Sbalte si tu partu čumilů a ať se práší za kočárem.“
Připoutal se do sedadla pozorovatele za prázdným pilotním křeslem. Ani se neohlédl, jak technici a hlavouni opouštějí kajutu a zavírají za sebou průlez.
4
Při startu načrtla loď na nebe strašidelnou stopu. Válcovité pruhy pseudo-čerenkovova záření bylo vidět dlouho poté, co černá koule zmizela prudce rostoucí rychlostí vstříc hyperprostoru.
Ředitel se otočil k vyslanci Země.
„Je pryč. Počkáme, Jeden pozemský měsíc. Ještě jednou opakuji, že jsem nesouhlasil se zařazením organického tvora do posádky. Mám výhrady k neústrojným úpravám provedeným na lodi kvůli… biologickým funkcím. Lidé starého typu jsou navíc třikrát náchylnější k iracionálnímu jednání než modernější modely. Tenhle si může vzít do hlavy, že otočí loď, až dojde na nejhorší.“
Na rozdíl od ředitele měl návštěvník ze Země antropomorfní tělo s nohama, rukama, trupem a hlavou. Svůj názor vyjádřil pokrčením volně pohyblivých ramen.
„Tohle nebezpečí přeháníte, pane řediteli. Jason Forbs má v kajutě jen falešné řízení. Copak si myslíte, že to nevím?“
Ředitel se k radnímu prudce otočil. Jak to múze…?
Silou vůle se uklidnil. Na tom nezáleží. Co na tom, že o tom ví? Z toho žádnou propagandu nevydupe, ani když je jediný etikál v Radě sluneční soustavy. Za daných okolností je to rozumné opatření.
„Určený technik ústního podání musí zbytek života věnovat svému úkolu,“ pronesl nevzrušeně. „Co nejdéle diktovat subjektivní dojmy. To vy jste z moci svého úřadu prosadil, aby tu funkci mohl zastávat i člověk starého typu.“
Na antropomorfní tváři vyslance se objevil tradiční pseudoorganický úsměv, ve své nápodobě starého typu beznadějně zastaralý. Ředitele z jeho pohledu ale i přes důkladnou utilitářskou indoktrinaci zamrazilo.
„Před volbami jsem ještě mohl využít svého práva na jeden požadavek, jejž nelze zamítnout,“ vysvětloval radní, jako když másla ukrajuje. „Usoudil jsem, že nejvhodnější bude právě tohle.“
Dál to nerozváděl. Ředitel se také ovládl. O co tomu etikálovi jde? Proč vyplýtval právo požadavku bez možnosti zamítnutí na tak zbytečnou maličkost? Co může získat tím, že pošle člověka starého typu na jistou smrt?
Je to snad jen gesto? Chce tím v nejbližších volbách získat hlasy biolidí?
Pokud ano, přepočítal se. Hloubkové psychologické výzkumy ukazovaly, že organičtí občané jsou už příliš odevzdaní a otupělí, aby na ně zabralo něco tak jednoduchého.
Možná to ale bude stačit, aby si etikálové v Radě udrželi jedno křeslo…
Řediteli začínalo být teplo. Uvědomoval si, že to má zčásti subjektivní příčiny; že ho rozčílil vpád tohohle sentimentálního kašpara do jeho hájemství. A nejvíc ho rozčilovaly pocity, které v něm právě vřely.
Proč musíme my moderní typy trpět tímhle prokletím citovosti a nejistoty? Tohle nesnáším!
Odpověď samozřejmě znal. Za starých časů vypadali fiktivní ‚roboti‘ jako loutky obdařené trhavými pohyby a rigidním myšlením. Spisovatelé v předkryonických dobách si neuvědomovali, že ze složitosti vyplývá přizpůsobivost, dokonce i omylnost. Fyzikální zákony jsou v tomhle neúprosné. Nejistota je věčnou souputnicí břitkého rozumu. Vyspělý intelekt musí být schopen o sobě pochybovat, jinak ztrácí tvůrčí schopnosti.
Ředitel to chápal, i když se mu to hnusilo.
Přesto choval podezření, že biologičtí jeho drah kdysi dávno podrazili. Spolu s ostatními utilitáři se domníval, že někde v programu, tak hluboko, že se tam už dnes nedostanou, mají mechaničtí lidé pokyn chovat se co nejvíc jako starý typ.
Kdybych tak měl důkaz, pomyslel si. A bylo v tom potěšení… a byla v tom hrozba.
Ale co na tom. Bioobčané za pár generací stejně vymřou. Vymírají na vlastní pocit marnosti.
A dobře jim tak.
„Teď mě omluvte, pane radní. Nebo mě doprovodíte na doplnění chladicích kapalin?“
Etikál se maličko uklonil, ironicky, neboť si byl dobře vědom, že mu ředitel nemůže stejným gestem odpovědět. „Děkuji, pane řediteli. Počkám tady a budu chvíli přemýšlet.
Než půjdete, rád bych si s vámi ještě něco vyjasnil. Možná se občas zdá, že s vaší prací tady příliš nesouhlasím. To není pravda. Všichni jsme přece lidé, všichni jsme občané. Všichni si přejeme, aby projekt Světelná sonda skončil úspěchem. Ten sen nám odkázali naši stvořitelé: dobýt vesmír a osídlit hvězdy.
Já k tomu chci jen dopomoci… všem občanům bez rozdílu.“
Řediteli už bylo nepochopitelně teplo. Nenapadalo ho, co na to říci. „Potřebuji helium,“ řekl stručně a otočil se k odchodu. „Na shledanou, pane radní.“
Když vyrazil chodbou, měl pocit, že se mu do neprůstřelných zad zavrtávají oči.
Čert vem biolidi a jejich kumpány! nadával v duchu. Čert je vem, že nás takhle podrazili a stvořili nás sobě podobné: rozhárané, omylné, a co je nejhorší, nejisté!
S přáním, aby i z posledních občanů starého typu byl už pouhý prach na té jejich špinavé mokré planetce, ředitel pospíchal na vytouženou sklenku, objemnou a dobře vychlazenou.
5
„Šestá hodina, desátá minuta mise, čtyři minuty od průniku do hyperprostom,“ šeptal Jason do mikrofonu. „Zatím dobrý. Mám krapet žízeň, ale to bude asi adrenalinovou reakcí na strach. Až na očekávatelné napětí je mi dobře.“
Dál popisoval všechno, co viděl, světla, budíky, údaje na počítačových displejích, vlastní tělesné stavy… mluvil, dokud mu nevyschlo v hrdle a neuvědomil si, že se opakuje.
„Teď vstávám ze sedadla pozorovatele a jdu se napít.“ Pověsil si nahrávací zařízení přes rameno a rozepnul pásy. Měl pocit tíhy, ale na ten ho upozornili před letem. Zhruba desetinu gé. Na chůzi to stačilo. Rozhýbával nohy, chodil po můstku a popisoval všechno, co prožíval. Pak si z lednice vzal sáček limonády.
Opravdu ho překvapilo, že je ještě naživu. Věděl, že jeho předchůdci žili několik dní, než je stihla neznámá zkáza. Jenže byli mnohem odolnější než on. Záhadné smrtonosné síle možná trvalo většinu z patnácti dnů nejkratšího možného skoku, než je udolala.
Přemýšlel, za jak dlouho v tom případě zabije jeho.
Za pár hodin začínal být nervózní, že se ještě nic nestalo. Komentáře omezil, aby šetřil hlas. Navíc se nic moc neměnilo. Loď se pohybovala setrvačností. Všechny kontrolky svítily zeleně, budíky ukazovaly stále totéž.
V době určené k spánku sebou v hamaku házel. Z nepokojných snů ho několikrát vytrhl pocit bezprostředního nebezpečí, s nímž musí něco udělat. Tiskl k sobě nahrávací zařízení a rozhlížel se po můstku, ale nic podezřelého neuviděl.
Třetího dne už toho měl dost.
„Trochu se povrtám v přístrojích,“ nahlásil. „Vím, že bych neměl. Rozhodně nebudu sahat na nic, co souvisí s fungováním lodě. Přesto si snad zasloužím vidět, čím vlastně letím. Do hyperprostoru se nikdy nikdo nepodíval. Já se mrknu.“
Jason se do toho hned rozjařené pustil. Nic nepoškodí, jen upraví pár čidel.
Ano, bylo to v rozporu s rozkazy, ale jestli se vrátí živý, bude slavný a příliš důležitý na to, aby ho otravovali s nějakým drobným přestupkem.
Ne že by třeba jen na chviličku věřil, že se vrátí domů živý.
Přeskládat pár lodních programů tak, aby zabraly hyperprostor, když se měly soustředit jen na cílovou hvězdu, bylo docela komplikované. Jasona napadlo, jestli to nebyl nějaký utilitářský tah, nevybavit loď ani jedním okénkem a neupravit pozorovací elektroniku tak, aby kamery viděly ven. Podívat se do hyperprostoru nemělo žádné vědecké odůvodnění, tak to zřejmě utilitářští technici zavrhli jako atavistickou tužbu.
Udělal skoro všechno, co bylo třeba, poté si odešel uvařit a teprve pak zapnul kamery. U jídla nahrál další záznam, ale neměl mnoho co hlásit. Kryogenní chladiče měly potíže, byly přetížené. Ztráta výkonu ale zatím nevypadala nijak tragicky.
Po večeři se posadil na podlahu před obrazovkou, kterou si zabral pro sebe. „Tak se mrkneme, jak to v tom slavném hyperprostoru vypadá. Aspoň budou doma vědět, že se na něj poprvé podíval starý…“
Obraz se zavlnil a najednou byl plný světla.
Jason si musel zaclonit oči. Hyperprostor oslnivě zářil!
Začal zmatkovat. Je snad tohle ta neznámá hrozba? Projev té ničivé síly, která zabila všechny předchozí posádky?
Pootevřel jedno oko na škvírku a trochu spustil ruku. Obrazovka sice zářila, ale když si oči zvykly, už do nich nebodala.
V úžasu sledoval změť bílých a růžových vírů, jako by se loď hnala nekonečným nebem plným zářivých pastelových mraků.
Vlastně to byl docela hezký pohled.
Tohle má být to nebezpečí? divil se Jason. Jak by mohlo růžové světlo zabíjet?
Vtom mu v hlavě něco secvaklo a Jason otevřel pusu. Dlouho upřeně sledoval obrazovku a podezření v něm sílilo.
Nakonec se nahlas rozesmál, krůtě, ironicky, ještě teď v tom smíchu bylo víc napětí než naděje. Pustil se do díla, aby si svoji teorii ověřil.
6
Autopilot dovedl světelnou loď nedaleko místa, z něhož odstartovala. K černé kouli se opatrně uvázaly maličké remorkéry a odtáhly ji k nosníkům, kde už netrpělivě postávala inspekční četa. Ve velíně technici sledovali dění kolem lodi.
„Teď máme zavolat můstek,“ řekl ten, který měl na starosti komunikaci, a natáhl kovové chapadlo k tlačítku vysílačky.
„To nemá cenu,“ odpověděl mu mechanicko-kryonický kolega. „V té kulaté rakvi nás stejně nikdo neuslyší.“
Komunikační důstojník to mlčky přešel a stiskl tlačítko. „Světelná základna volá Světelnou sondu devět. Světelná sondo, slyšíte mě?“
Drahý technik se zhnuseně odvrátil. Už dříve komunikačního důstojníka podezíral z etikalísmu. Takhle plýtvat energií, jen aby oslovil měsíc starou organickou mrtvolu!
„Světelná sondo devět, ozvěte se. Mluví…“
„Světelná sonda devět Světelné základně. Hovoří technik ústního podání Jason Forbs. Jsem připraven předat velení inspekční četě.“
Ve velíně by se ticho dalo krájet. Všichni přítomní zírali na reproduktor. Komunikační důstojník se nezmohl na odpověď.
„Vyřídíte mojí ženě, že jsem se vrátil?“ pokračoval reproduktor. „A prosím vás, ať mi sem někdo hodí něco studeného k pití!“
Technici ve velíně ještě drahnou chvíli připomínali spíše sousoší. Konečně se komunikační důstojník probral z ohromení a v hlase mu bylo slyšet nemístné vzrušení.
„Hned to bude, pane Forbsi. Vítejte doma!“
Na druhém konci velína se sebral dělník v kulatém těle a běžel s novinou za ředitelem.
7
Bledý člověk starého typu ucucával jen v trenýrkách z namražené tuby jantarovou tekutinu a kolem něj se tlačil zástup kovových, keramických a kyborgizovaných těl.
„Vlastně tam není tak zle,“ vykládal srocení v zasedací místnosti. „Ale ještě že jsem porušil předpisy a podíval se ven. Stihl jsem vypnout a zhasnout všechno, co šlo, aby se loď neohřívala tak rychle. Za těch patnáct dní se stejně pěkně rozpálila.“
Ředitel byl dosud v šoku. Dokonce zapomněl na utilitářský dialekt a nevědomky sklouzl k lidské intonaci svého mládí.
„Ale… v lodi se přece nemohlo nahromadit tolik tepla! Je vybavená těmi nejlepšími a nejodolnějšími chladiči a lednicemi, jaké dovedeme vyrobit! Podobné modely sloužily ve sluneční soustavě a na loudách stovky let!“
Jason přikývl. Upil z tuby chlazené limonády a zazubil se.
„Ale jo, ty lednice a chladiče fungovaly dobře. Úplně jako tahle chladicí soustava.“ Ukázal z okna, za nímž po nebi pomalu plula veliká koule výměníku.
„Jenže je v tom háček. Stejně jako tahle chladicí soustava byly i chladiče na lodi sestrojené k práci v normálním prostoru!“
Ukázal ven do černého vesmíru, popudrovaného hvězdami.
„Venkovní teplota je tady necelé tři stupně nad absolutní nulou, Když chladiče namíříte mezi galaxie, nedopadne na ně z nebe prakticky žádné záření. I to málo tepla, které je v podchlazeném heliu, se vyzáří ven.
Nepotřebujeme kompresory a všechny ty složité stroje, kterými kryogeny vyráběli na Zemi. Vlastně stačí namířit izolované trubky do tmy a poslat do nich kapalinu. Vy plecháči dostanete tolik laciných kryogenů, kolik potřebujete. Jenže v hyperprostoru je to jinak.
Neměl jsem pořádné přístroje, tak vám nepovím přesně, jaká je v hyperprostoru vnější teplota, ale hádám, že bude vyšší než bod tání vodního ledu! V takovém prostředí lodní chladiče pochopitelně ztratily účinnost. Stěží stačily uchladit kajutu a motory, v téhle podobě ale rozhodně neuchladí kryogeny.“
Ředitel nevěřil svým mikrofonům. Jeden důležitější vědec popojel blíž.
„Takže předchozí posádky…“
„Všechny přišly o rozum nebo pomřely, když se vypařilo kryonické helium. Jejich supravodivé mozky se přehřály! Zrovna tenhle způsob umírání je těžké zjistit, protože postupuje pomalu. Napřed selhávají mozkové funkce, následuje agresivní běsnění. Žádný div, že se předchozí posádky vrátily tak zmasakrované! A pitvy nic neodhalily, protože po smrti stejně všechno zteplá.“
„Hyperprostor vypadal tak neškodně,“ povzdychl si jeden technik. „Teoreticky a podle prvních automatických sond… hledali jsme nějaké skryté nebezpečí. Ani nás nenapadlo…“
„Změřit mu teplotu?“ ušklíbl se Jason. „Ale proč se tváříte jak na pohřbu? Měli byste mít radost. Víme, v čem je problém, a vlastně o nic nejde.“
Ředitel se na něj prudce otočil. „O nic?! Copak to nechápete, vy organická hroudo? Tohle je katastrofa! Spoléhali jsme se, že nám hyperprostor otevře cestu ke hvězdám. Ale vyjde nás to neskutečně draho, pokud tedy nebudeme používat jen malé lodě.
A jak máme používat malé lodě, když je v tom rozpáleném pekle, které jste našel, musíme opatřit velikými a složitými chladicími systémy? Na těch pár kapkách kryogenu, které na týdny v hyperprostoru dokážeme vyrobit, se život snad ani nemůže udržet!
Řekl jste, že máme po problému,“ ucedil ředitel mrazivě. „Jedno vám ale uniklo, techniku ústního podání Forbsi! Kde na ty lodě seženeme posádky?“
To už ředitel hučel vzteky a z kamer mu obrazně šlehaly blesky.
Jason se podrbal na bradě a soucitně stiskl rty. „No, já vám nevím. Ale vsadil bych se, že se někdo najde, když tu loď trochu vybavíte. Co takhle nabírat posádky na jiném ‚rozpáleném pekle‘, kde je i voda v kapalném skupenství?“
Chvíli bylo ticho. Pak se z konce místnosti ozval smích. Mechanočlověk s úředním odznakem pověšeným na antropomorfním krku zatleskal a zakřenil se. „Jen počkejte, až se o tom doslechnou na Zemi! Teprve tohle rozhodne volby.“ Zazubil se na Jasona a zasmál se sytě jako člověk. „Až se to donese biologickým, povstanou jako příliv! A s nimi všichni utajení etikálové v soustavě!“
Jason se usmál, ale na politiku teď neměl myšlenky. Říkal si jen, že jeho žena a syn nebudou žít v hanbě. Z kluka bude hvězdoplavec a dostane dědictvím galaxii.
„Posádky najdete snadno, pane,“ sdělil řediteli. „Já se tam rád kdykoli vrátím. Hyperprostor není tak strašný. Chcete letět se mnou?“
Z ředitelova krunýře pohoršené zasyčela podchlazená pára. Utilitářský byrokrat něco zavrčel tak potichu, že mu Jason nerozuměl, i když se k němu zdvořile naklonil.
Na konci místnosti se ozval záchvat smíchu. Jason jen upíjel limonádu a čekal.
Poprvé vydáno v antologii Far Frontiers (eds Jerry Pournelle & Jim Baen) v roce 1985
Přeložil Robert Tschorn
