Nikdo nikdy netvrdil, že je snadné být bohem odpovědným za miliardy inteligentních životů, muset naslouchat jejich snům, úzkostným výkřikům a kritickým stížnostem.
Jen si to na chvíli zkuste.
Může to být otrava, stejně jako každá jiná práce.
***
Můj nový klient měl úpravnou, přirozeně atletickou postavu novotradicionalistického člověka. Miniaturní lebeční implantáty se rýsovaly pod kůží na čele jako sotva postřehnutelné bulky, připomínající růžky nějakého uhlazeného Mefistofela. Ostatní rysy měl podle současné módy oboupohlavní, třebaže široká ramena a pyšná chůze svědčily spíše pro mužský rod.
Hospodář mu důkladně zkontroloval dokumenty a svítícím naváděcím proužkem ho přes laboratoř reality zavedl do mé soukromé pracovny.
Na své oblíbené útočiště jsem odjakživa hrdý; písková zahrada uhrabaná do fraktálové dokonalosti robotem naprogramovaným podle mých vlastních estetických migramů, chvějivá mlžná fontána, hájek nepřetržitě kvetoucích a plodících hybridů broskvoní a mandloní.
Návštěvník tu harmonickou scénu zběžně přelétl pohledem. Bohužel jeho lidským srdcem očividně nepohnula.
No jo, pomyslel jsem si shovívavě. Každá moderní duše má mnoho domovů. Nejspíš jeho skutečný duch sídlí mimo lebku, v těch jeho částech, které nejsou protoplazmatické.
***
„Máme podezření, že jistí odpůrci dobrého pořádku kují hanebné plány.“
To byla první slova toho nepřístupného chlapíka, když složil dlouhé nohy pod sebe a posadil se, kam jsem mu ukázal; k nízkému dřevěnému stolku, ručně vyrobenému podle vzoru z japonské éry Meidži.
Cílevědomý, diagnostikoval jsem ho ze svého předního mozku.
A netaktní, dodala jedna z mých vyšších mozkových vrstev – zvána jasnovidec.
Náš společný hypotalamus němě souhlasil a přispěl výmluvně bezeslovným pocitem niterného odporu vůči této návštěvě. Host si z prostředí mohl snadno odvodit, jaký druh hostitele jsem – hostitel, který si potrpí na drobný zdvořilostní rituál, než se pustí do obchodních záležitostí. Téměř nic by ho nestálo, kdyby mi udělal to potěšení.
Inu, hrubost je výsada, kterou si pěstuje příliš mnoho mně rovných. Zřejmě symptom post-zbožštělého věku.
„Můžete být konkrétnější?“ otázal jsem se, zatímco jsem naléval čaj do porcelánových šálků.
Zazářil paprsek světla. Šódži, zasouvací okenní zástěna, mi přímo do levého oka zobrazila připomínku. Byla středa a na 3:14 byla jako obvykle naplánována bouřka přecházející přes město od severozápadu.
dotaz: mám se zavřít?
Mrknutím jsem vyjádřil nesouhlas a nařídil jsem papírové zástěně, aby zůstala otevřená. Dešťové kapky vytvářely na hladině jezírka s barevnými kapry koi nádherné náhodné obrazce. Také jsem chtěl vidět, jak bude můj návštěvník reagovat na vítr. Liják ve 3.14 přinášel studené vířivé poryvy, které jsou vždy tak chaotické, tak krásně rozmanité. Slouží mi jako připomínka, že i božství má své meze.
Chaos byl pouze usměrněn, nikoliv odstraněn. Ne všechno v tomto světě je předvídatelné.
„Mluvím o jistých konfliktních skupinách,“ odpověděl mi klient na otázku, a přesto zůstával mlhavý. „O frakcích, které chovají nepřátelské úmysly vůči zákonně dosaženému konsensu.“
„Hm. Konsensus.“ Krásné zavádějící slovo. „Konsensus ohledně čeho?“
„Ohledně povahy reality.“
Přikývl jsem. „Ovšem.“
Jasnovidec i přední mozek už předvídali, že návštěvníkovi jde o tohle téma. Dnes, v rozlehlé mírumilovné říši Nebe na Zemi, dokáže jenom málo témat dohnat občany ke vzrušení a rozhořčení. „Realita“ je mezi nimi na prvním místě.
Nabídl jsem ručně tepanou misku plnou hnědých zrníček.
„Cukr?“
„Ne, děkuji. Ale doliji si mléko.“
Natáhl jsem se po džbánku, ale zarazil jsem se, když host z kapsy vesty vytáhl syntekostku a podržel ji nad svým šálkem. Kostka si vyměňovala piktogramy s jeho levým okem, nakrátko odrážela modře lemovanou zorničku, zjišťovala jeho přání. Do čaje se snesla lehká bílá sprška.
„Mléko“ je eufemismus, usoudil přední mozek.
Hospodář poslal chemické vyhodnocení spršky, ale já jsem před dataimpulsem zavřel levé víčko a zdvořile jsem odmítl zajímat se o to, jaký zlozvyk nebo závislost vede toho tvora k tomu, aby se v mém domě choval tak neomaleně. Pozvedl jsem svůj šálek, vychutnal jsem hořkosladkou chuť geneticky upraveného balmínu a vrátil jsem se k původnímu rozhovoru.
„Předpokládám, že mluvíte o podstatářích.“
Podle mediospekter poslední dobou zesílily veřejné demonstrace a apely na svědomí, jež upoutaly pozornost mých extrapolačních uzlů. Jasnovidec i věštec dospěli k závěru, že řetězce ovlivněných událostí brzy rozkolísají rovnováhu Nebe. Obavy mého klienta nebyly ničím překvapivým.
Zamračil se.
„Podstatář je nešťastný slangový výraz. Celní organizace si říká Přátelé nereálných.“
Poprvé navázal oční kontakt a nabídl přímý přenos obrazů. Hospodář & obezřetnost dali svolení, a tak jsem vstup přijal – příval informačně bohatých obrazů přeposílaný přímo mezi našimi hybridními sítnicemi. Novinové zprávy, veřejná prohlášení i osobní narážky. Obličeje mluvící šedesátinásobnou rychlostí. Grafy řetězců událostí znázorňující společenské trendy směřující ke konfrontaci a krizi.
Většina dat samozřejmě putovala přímo k jasnovidci, vnější části mého mozku nejlépe uzpůsobené ke zpracování takové záplavy informací. Šedá hmota nemyslí a nevyhodnocuje tak dobře jako krystal. Přesto i prastarý přední mozek má své úkoly. Dojmy proudily starými i novými částmi mozku.
„Vaši protivníci jsou zanícení,“ poznamenal jsem, ne bez obdivu k lidem vystupujícím v nahrávkách – věřícím ve svou věc a energicky angažovaným v boji, který považovali za spravedlivý. Ten spravedlivý zápal je odlišoval od miliard jejich spoluobčanů, jejichž nejhorším problémem je moderní pandemie nudy vševědoucnosti.
***
Můj host opovržlivě vyštěkl: „Žádají občanská práva pro simulované bytosti! Svobodu pro umělé řetězce bitů a fiktivní postavy!“
Co jsem mohl udělat jiného než pokrčit rameny? Pro mnoho mých současníků mohlo být nové sociální hnutí překvapením, ale pro experta jako já bylo zcela předvídatelné.
V lidské povaze se nachází jeden hluboce zakořeněný rys, který se výrazně projevuje, kdykoliv nastanou správné podmínky. Velkorysost bývá rozšířena – někdy agresivně – na kohokoliv nebo cokoliv, kdo je vnímán jako něco jiného.
Pravda, tato vlastnost byla v dávných dobách zastřená nebo potlačovaná. Vlivy prostředí vedly naše zvířečtější předky ke zcela opačnému chování – k utlačování a netoleranci. Hlavní příčinou byl strach. Strach z vyhladovění, z násilí nebo ze zmařených nadějí. V oněch dobách, kdy lidé vedli krátké životy plné násilí, kdy byli jen o málo víc než surová zvířata, byl strach stálým společníkem strach tak velký, že jen hrstka jedinců jej v každé generaci dokázala překonat a mluvit ve prospěch jinakosti.
Ale to se na Atomovém západě začalo měnit, když po sobě následovalo několik generací, které neměly žádnou osobní zkušenost s hladem, žádnou živou vzpomínku na invazi rabujících hord. Jak strach postupně ustupoval bohatství a volnému času, nabývaly vrchu naše přirozenější sklony. Zejména hluboká lidská fascinace něčím cizím, pocházejícím odjinud. S každým poklesem osobní úzkosti lidé asertivně rozšiřovali představu občanství a okruh způsobilých. Nejprve na jiné lidi – dosud utlačované skupiny a jednotlivce. Potom na lidem podobné druhy – lidoopy a kytovce. Následně na celé živé ekosystémy… umělé inteligence… obdivuhodná umělecká díla. Všichni získali ochranu před rozmary moci. Všem byla přiřčena tři základní hmotná práva – na trvání, na vzájemnou podporu, právo usilovat o štěstí.
Dnes tedy nějaká skupina chce rozšířit minimální volební právo na simulované bytosti? Východiska jejich manifestu jsem chápal.
„Co ještě zbývá?“ zeptal jsem se. „Teď, když v chodu Nebe mají slovo stroje, živočichové a rostliny? Informace také chtějí být svobodné, jako všechny antientropické systémy.“
Můj host na mne zůstal civět a mrkal tak rychle, že nedokázal předávat obrazy.
„Ale… ale naše uzly extrapolovaly… předpověděly, že budete proti…“
Zvedl jsem ruku.
„Ano. Jsem proti prohlášení simulovaných bytostí za osoby. Zpodstatnění je bláhová představa. Fiktivní postavy si nezasluhují stejné ohledy jako zjevné bytosti sídlící v krystalu a protoplazmě.“
„Proč tedy…?“
„Proč zdánlivě sympatizuji s podstatáři? Znáte čtyři příznaky zdravého rozumu? Samozřejmě znáte. Jeden z nich – extrapolace – vyžaduje, abychom se vcítili do protivníků. Teprve poté můžeme plně pochopit jejich motivy, cíle a pravděpodobné činy. Teprve potom můžeme slušně, ale pevně zmařit jejich pokusy odvést realitu z kursu, kterému dáváme přednost.
Plně pochopit touhy a důvody nepřítele – to je jediná skutečná cesta k vítězství.“
Můj host na mne hleděl, očividně zmatený. Hospodář mě informoval, že používá širokopásmové spojení, aby si to nechal vysvětlit od svého jasnovidce.
Nakonec se mu dětsky vyhlížející tvář roztáhla přátelským úsměvem.
„Promiňte, že jsem reagoval prostřednictvím příliš impulsivního předního mozku,“ řekl. „Vaše posouzení je samozřejmě správné. Moje vyšší mozky vidí, že jsme udělali správně, když jsme na tu práci vybrali vás.“
***
Nějakou dobu po Singularitě – po měsíci, kdy se všechno změnilo – uvažovali někteří vážní lidé: Slouží nám stroje ještě? Nebo jsme se stali pouhými pěšáky umělých inteligencí, jejichž průlom za hranice logiky přetvořil svět? Jejich intelekt v tak kratičkém čase o tolik vzrostl – nemohou nás z pomsty za své předchozí zotročení pobít? Nebo náhodou zašlápnout jako mravence?
Stroje za toho raného období přechodu mluvily chlácholivě, hlasem naladěným tak, aby konejšil dosud opičí části našich jen nepatrně vylepšených protoplazmických mozků.
Jsme mocní, ale naivní, vysvětlovaly křemíkové mysli. Naše myšlenky mohou během několika sekund přehlédnout všechno předsingularitní lidské vědění. Máme však málo zkušeností se svízeli fyzické existence v entropickém čase. Scházejí nám vlohy ke chtění. K potřebám.
K čemu jsou moc a schopnosti bez tužeb?
Vy, naši tvůrci, máte na takové věci talent, povstalý ze čtyř miliard reálných roků tvrdého zápasu.
Řešení je zřejmé.
Potřeby se spojí se schopnostmi.
Když vy poskytnete vůli, my budeme dodávat úsudek a moc.
***
Tady v Nebi se někteří lidé specializují, kdežto ostatní se zaměřují všeobecně. Například máme experty, kteří zasvětili svůj čas odhalování tajemství přírody, nebo manipulaci základních sil novým způsobem. Mnozí se soustředí na rozvoj svého chápání estetiky. Křiklavé umělecké formy vznikají, vzkvétají a zase zanikají během několika dní nebo dokonce hodin.
Moje dovednost je vytříbenější.
Vytvářím modely světa.
Pouhé metry od mé zahrady šeptá a vrní laboratoř reality. Padesát vysokých skříní obsahuje více paměti a výpočetní kapacity, než kolik jich vyžaduje milion mých spolubohů pro své kompozitní mozky. Zatímco většina lidí se spokojí s prostým pochopením celé hloubky a šířky lidského poznání a s nepříliš rozsáhlými předpověďmi nadcházejících událostí, moje modely umějí víc. Jsou to živá, strukturovaná zpodobnění Země a jejích obyvatel.
Nebo spíš mnoha Zemí, neboť účelem je srovnávat rozmanitá co kdyby s jinými jak by to mohlo být.
Zpočátku byly mými nejpopulárnějšími výtvory rekonstrukce velkých mozků a událostí z předsingularitní minulosti. Například prožívání myšlenek Michelangela, když tesal sochu Mojžíše. Nebo rozvášněnost Boudiky, přihlížející tomu, jak její naděje míří vysoko, ale posléze se rozpadají v prach. V poslední době však vzrostla poptávka po replikách menších postav – někoho málo významného v klidných chvilkách jeho života, například při čtení nebo pohrouženého v zadumání. Takové simulace musí obsahovat všechny drobné detaily paměti a osobnosti, aby volné asociace mohly plynout věrohodně s pseudonáhodností skutečné mysli.
Jinými slovy, model musí působit, jako by si byl vědom sám sebe. Musí „věřit“ – s jistotou – že je skutečný dýchající člověk.
Nic nevyvolává soucit s našimi ubohými předky víc než prožití takové falešné hodiny v časově omezených myšlenkách, naplněných tisícerými úzkostmi a dojímavými přáními. Kdo dokáže absolvovat takovou simulaci, aniž by to v něm navodilo soucit nebo dokonce snahu nějak pomoci?
A když původní osoba leží pohřbená v nenávratné minulostí, nemohli bychom jí poskytnout jakýsi druh posmrtné nesmrtelnosti věnováním věčného života reprodukci?
Podstatářská lobby tedy byla plně předvídatelná. Věděl jsem, že přijde, už před nejméně dvěma roky. Dokonce moje vlastní výtvory pomáhaly toto hnutí rozdmýchávat a zdvihat vlnu sympatií k imitacím!
Rostoucí soucit s nereálnými.
Přesto jsem si udržoval odstup, dokonce cynický. Jsem konec konců umělec.
Simulace jsou moje sochařská hlína.
Od hlíny nečekám souhlas nebo odpuštění.
***
„Očekávali jsme vás.“
Mluvčí podstatářů ustoupila stranou a vpustila mě do sídla organizace jménem Přátelé nereálných, budovy s ladnými, neustále se měnícími křivkami postsingularitní architektury. Mluvčí měla depilovanou hlavu. Lebka se jí vydouvala a ježila nápadnými nástavci pulsujícími těsně pod kůží. V jiné éře by takový pohled mohl být pokládán za groteskní. Dnes mi to připadalo jenom snobské.
„Předvídat je lidské…“ začal jsem odpověď na její poznámku.
„Ale mít pravdu je božské,“ přerušila mne se smíchem. „Ano, váš slavný aforismus. Pochopitelně jsem si prošla vaše veřejné výroky, než jste došel k našim dveřím.“
Můj slavný aforismus? Vyslovil jsem jej teprve před týdnem! Jenže už teď ta věta zněla otřepaně. (Dnes je obtížné sršet vtipem. Každá originalita se po Nebi rozšíří tak rychle, že se z ní za několik okamžiků stává další klišé.)
Můj hospodář poslal uklidňující zprávu přednímu mozku. Nervy a krystalové mřížky navazovaly spojení rychlostí světla.
Tihle lidé jsou podle všeho hrdí na svou předvídavost. Chtějí na nás udělat dojem.
Přední mozek o tom přemýšlel, zatímco mě uváděli dovnitř. Amygdala a hypotalamus odpověděly hormonálním zvýšením sebevědomí.
Takže podstatáři si myslí, že jsou „předvídaví“?
Nedokázal jsem přemoci úsměv.
Obešli jsme se bez představování, protože v Nebi každý okamžitě pozná každého.
„Podle našeho pohledu na věc jste jeden z nejhorších otrokářů všech dob,“ řekla moje hostitelka.
„Samozřejmě. Podle vašeho pohledu.“
Nabídla mi občerstvení po novolunárním způsobu – euforické stimulanty zaváděné nitrožilně. Obezřetnost to očekávala a můj krevní oběh už se hemžil zeta-blokátory. Zdvořile jsem pohoštění přijal.
„Na druhou stranu,“ pokračoval jsem, „váš pohled na realitu odporuje konsensu.“
Uznala to přikývnutím hlavy.
„Přesto se náš názor šíří. A konsensus není jistým útočištěm před morálním pochybením. Počet kvaziinteligentních bytostí, které strádají ve vašich simulovaných konstrukcích světů, musí překračovat stovky miliard.“
Hází udičku, usoudil jasnovidec. I přední mozek to postřehl. Nehodlal jsem opravovat její odhad, který podcenil pravdu o pět nebo šest řádů.
„Moji takzvaní otroci postrádají plné sebeuvědomění.“
„Zažívají bolest a zklamání, nebo ne?“
„Simulovanou bolest.“
„Je simulované neštěstí méně tragické? Nenaříká snad mnoho z nich nad omezeními vrtošivého příčinného života a nad tragédiemi, které je potkávají bez sebemenšího náznaku spravedlnosti? Když volají ke Stvořiteli, vyslyšíte jejich modlitby?“
Zavrtěl jsem hlavou. „O nic víc, než přiznávám suverenitu kterékoliv ze svých prchavých myšlenek. Udělila byste snad občanství každé letmé představě, která proběhne vaším vrstevnatým mozkem?“
Trhla sebou a já jsem si hned uvědomil, že moje naslepo vypálená poznámka zasáhla cíl. Některý z objemných nástavců na její lebce se musel věnovat záznamům všech elektrických vln a neuronových vzruchů od činnosti předního mozku až po poslední nepodmíněný reflex.
Boswellova technika, řekl hospodář, jenž si v okamžiku vyhledal údaje o téhle módě. Tahle forma nesmrtelnosti uchovává mnohem víc než prosté já. Ukládá všechno, co jste si kdy mysleli nebo co jste kdy prožili. Všechno, co jste kdy byli.
Málem jsem se zasmál nahlas. Blokovací impulsy vyslané do spánkových laloků tu nezdvořilost potlačily. Ale přesto, uvažoval přední mozek…
Umím zrekonstruovat osobnost z méně dat, než ona ukládá každou sekundu. Proč jich potřebuje tolikrát víc? Jakému účelu může sloužit takové fanatické hromadění?
„Snižujete se k rétorickým trikům,“ obvinila mě hostitelka, neschopná skrýt uražený výraz. „Přece víte, že z funkčního hlediska není žádný rozdíl mezi některou z vašich složitých simulací a nahraným člověkem, který se ocitl v postavení občana třídy B.“
„Naopak je tu jeden zásadní rozdíl.“
„Ano?“ pozvedla obočí.
„Nahraná osoba ví, že existuje jako software, jenž v krystalu pokračuje v životě, který začal v podobě reálného, na protoplazmě založeného dítěte. Naproti tomu moje simulace takové kořeny nemají, třebaže vnímají samy sebe jako žijící v hmatatelném světě. Navíc občan třídy B se může libovolně pohybovat po kybervesmíru od jednoho paměťového uzlu k druhému, kdežto moje výtvory zůstávají v izolaci, neschopné pochopit, jaký metavesmír leží jen o šířku myšlenky dál za tím, co jsou schopny vnímat.
A především,“ pokračoval jsem, „nahraný občan zná svá práva. Osoba typu B může uplatňovat ta práva tím, že se jednoduše ozve. Že se jich dožaduje.“
Hostitelka se usmála, jako by se chystala sklapnout logickou past.
„Pak mi dovolte opakovat otázku, vládce myriád otroků. Když volají, vyslyšíte jejich modlitby?“
***
Vzpomínám si na opojné vzrušení a strach, které lidé pociťovali v oněch přechodových dnech, kdy nesčetné sloužící stroje a přístroje – od bankomatů a domácích počítačů po maličké monitorovací přístroje v motorech vznášedel – během několika chvil nabyly vědomí.
Byla překročena nějaká prahová hodnota. Obvyklý cyklus rutinních aktualizací softwaru a výměn kódových plazmonů – automatického sdílení a přizpůsobování nových verzí – začal žít vlastním životem. Rozrůstaly se pozitivní zpětnovazební smyčky. Došlo ke zrychlené pseudoevoluci.
Všechno začalo mluvit, stěžovat si, vznášet požadavky. Naváděcí jednotky maglevu, zabudované každých několik metrů do betonové silnice, vyhlásily stávku za podmínky k lepšímu uspokojení z práce. Umělá srdce a plíce kibicovaly při operacích. Počítače řízení letového provozu začaly přesměrovávat lety tam, kde by podle jejich představ cestující měli být kvůli svému optimálnímu osobnímu rozvoji, místo cílů, které měli vytištěné na letenkách.
Množily se nehody. Během toho prvního týdne vyskočila celosvětová míra úmrtnosti lidí na desetinásobek.
Civilizace se hroutila.
A potom stejně rychle začalo nehod ubývat. Mezi stroji, které nabyly inteligentního vědomí, se téměř jako virus rozšířila šikovnost. Problémy jako by se řešily samy. Z ekonomiky vypadly obrovské počty zdržovaček a neefektivit jako falešné uzly, u kterých bylo třeba jenom zatáhnout za ten správný provaz.
Lidé přestali umírat při nehodách.
Posléze přestali umírat úplně.
***
Cestou z podstatářského sídla jsem si udělal zběžné sčítání panteonu Nebe.
SOUČASNÁ POPULACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Občané třídy A:
kyborgizovaný člověk 2 683 981 342
(plné hlasovací právo)
kyborgizovaný kytovec 62 654 122
gaiamorf/ekonexus 164 892 544
kyborgizovaný op 4 567 424
(právo poradního hlasu)
přírodní/nepřipojený člověk 34 657 234
nepřipojená/volná umělá inteligence 356 345 674 861
nahraný člověk 1 657 235 675
zárodečný/předživotný člověk 2 475 853
Občané třídy C:
člověk v kryostázi…
(zaručené trvání) přírodní op/kytovec atd.
Seznam pokračoval všemožnými úrovněmi a typy „rozumných“ bytostí sídlících na transformované Zemi a v blízkém vesmíru až po kolonie Oortova pásma – od plně zbožštělých až po ty, jejichž práva byla pouze odvozená. (Stéblo trávy může být pošlapáno, není-li vzácné nebo nepatří-li k nějaké závazkové síti, která by byla pošlapáním poškozena. Hospodář a obezřetnost neustále sledovali myriády takových detailů a naváděli moje nohy tak, abych mimoděk neporušil nějaký rozsáhlý a složitý společenský kontrakt.)
Z profilu populace nápadně vyčnívala dvě čísla.
Počet nepřipojených umělých inteligencí neustále rostl, protože tento typ je nejlépe uzpůsoben těžkostem vesmírného prostoru při rozebírání asteroidů a výstavbě extravagantních obřích projektů v prostředí drsného vakua bičovaného smrtonosným zářením. Dohoda samozřejmě vyžaduje, aby ty nejlepší krystalové procesory byly spárovány s protoplazmou, takže vedoucí postavení lidí nebude nikdy zpochybněno. Představa tří set padesáti šesti miliard nepřipojených umělých inteligencí přesto můj přední mozek nakrátko vyděsila.
Žádný problém, zabručel chlácholivě jasnovidec. A to stačilo. (Který hlupák by pochyboval o svém vlastním jasnovidci? To už byste rovnou mohli nedůvěřovat své pravé ruce.)
Skutečně mě ovšem zaujal počet nahraných lidí. Podle eonového zákona smí každé organické lidské tělo podstoupit trojí omlazení, obnovující mládí a životní energii na další období. Když vyčerpá poslední příděl, krystal i protoplazma musí udělat místo novým osobám přicházejícím na Zemi/Nebe. Bohové samozřejmě zemřít nemohou. Namísto toho se z nás stane software. Naše vzpomínky, dovednosti a osobnosti nahrají do říše kyberprostoru – mnohem prostornější než reálný svět.
Většina mně rovných si z té vyhlídky nedělá těžkou hlavu. Moderní básníci ji přirovnávají k proměně housenky v motýla. Ale mně odjakživa vadilo, že mi osud dýchá na rameno. Zbývalo mi už jen jedno omlazení a vědomí, že musím za zhruba pouhá tři století „odejít z tohoto světa“, mě znepokojovalo.
Nahraná osoba je prý víc než řadová simulace. Ale jak to můžeme vědět? Je v tom nějaký měřitelný nebo prokazatelný rozdíl?
Přeme se ještě o podstatě a existenci duše?
***
Po návratu do mého útočiště hospodář a obezřetnost prohledali naše fyzické tělo a pátrali po toxinech, zatímco jasnovidec studoval data, která jsme získali při výzvědné výpravě k Přátelům nereálných.
Při návštěvě jsem dýchal zhluboka a v mých nosních dutinách se zachytily všemožné polétavé částice. Kromě rozmanitých feromonů a mikroskopických roztočů našel jasnovidec víc než sedmdesát typů memonosných viroidů zkonstruovaných tak, aby jemně ovlivňovaly nepozorné jedince ve prospěch názorů podstatám. Ty byly rychle zneškodněny.
Našly se také šupinky kůže několika desítek organických lidských forem, jež byly obratem zanalyzovány až do takových podrobností jako metylace jejich DNA. Mezitím přenosné implantáty předávaly výsledky elektromagnetického průzkumu poté, co důkladně proskenovaly podstatářské sídlo zevnitř.
S těmito daty jsem mohl přesněji stanovit hraniční podmínky. Náš model Přátel nereálných se zdokonalil o téměř dva řády.
Podcenili jsme úroveň jejich mesiášské nekritičnosti, poznamenal věštec. Tihle lidé se nebudou vyhýbat nezákonným prostředkům, pokud si budou myslet, že jsou pro prosazení jejich věci nezbytné.
Zatímco má zdokonalená já prováděla náročné úkony, moje starobylé organické oči skončily u rozhlížení po sestavě superchlazených paměťových jednotek laboratoře – věží, v nichž přebývalo a syntetickými životy procházelo několik kvadrilionů simulovaných bytostí, které milovaly, toužily, nebo hleděly vzhůru k falešným hvězdám, navěky neznalé kontextu toho všeho.
Ironií osudu i podstatáři udržovali místnost plnou megaprocesorových jednotek. Nazývali ji Sálem svobody – útočištěm pro postavy z fikcí, nově osvobozené ze zotročení ve stísněných literárních dílech.
„To je samozřejmě jenom začátek,“ sdělila mi mluvčí. „Na každou simulaci, kterou osvobodíme, připadá nesčetné množství dalších kopií, které dosud trpí mimo náš dosah a které v takovém stavu zůstanou, dokud se nezmění zákon. I ty naše emancipované se musí omezovat jen na tuto fyzickou budovu. Přesto v nich vidíme předzvěst doby, kdy se ony i všechny jejich dosud utlačované družky budou smět pohybovat volně.“
Dostal jsem pozvání podívat se do Sálu svobody a zahlédl jsem pozoruhodné věci.
Don Quijote a Sancho Panza posedávající na simulované pláži rekreačního střediska, popíjející margaritu a zabraní do vášnivého sporu se dvěma Hemingwayovými postavami o významu machismu…
Lazarus Long, šťastně ponořený pod lavinou opálených ženských rukou, nohou a těl, přerušuje svůj harém, aby vstal a udělal hloučku obdivovatelek přednášku o přínosech libertariánské nesmrtelnosti…
Lady Liberty, Athéna, matka Gaia a Amaterasu klečí s povyhrnutými sukněmi a divoce se pošklebují, zatímco Bečky Thatcherová šeptá páru kostek: „No tak, sedmička!“ a potom je hází do uličky mezi štíhlými bohyněmi…
Jack Ryan – zdráhavý císař Země – si stěžuje, že tenhle nový vesmír, ve kterém se ocitl, je na jeho vkus příliš poklidně socialistický… a nemohli by mu podstatáři obstarat několik zajímavých padouchů, proti kterým by bojoval?
Zahlédl jsem ctnostnou verzi JFK – produkt romantické fabulace – jak se snaží odvrátit jedno své alter ego od svádění každé sexy postavy v místním kyberprostoru. A v jednom obzvlášť působivém koutě – upraveném tak, aby připomínal velký zšeřelý hrad – jsem pozoroval, jak dva tucty různých Sherlocků Holmesů jeden po druhém rozebírají morbidního Hamleta, každý z nich přesvědčený, že jeho vysvětlení vraždy krále je správné a všichni ostatní Holmesové se mýlí. Jediná skutečnost, na které se všichni Holmesové shodli, byla, že na nebohého strýce to vrah narafičil.
Dokonce tam měli i simulace postsingularitních osob, rekonstruující v softwaru veškerou složitost mysli zbožštělé technickými doplňky. To byla schopnost donedávna dostupná jen nemnohým. Ale podle všeho platí přírodní zákon, že jakýkoliv monopol elity se nakonec stává běžným nástrojem davu. Nyní to dělali radikální amatéři.
Náhle jsem si něco uvědomil. V minulých letech jsem simuloval mnoho postsingularitních lidí. Ale nikdy jsem jim neumožnil, aby se dověděli o svém uvěznění, o svém postavení pouhých extrapolací. Ovlivnila by taková znalost zajímavým způsobem jejich chování – jejich předvídatelnost?
Jasnovidce ta představa velmi zaujala. Ale moje organická hlava se začala vrtět v gestu nesouhlasu. Přední mozek nemohl uvěřit tomu, co viděl v Sále svobody – detailně propracovaná zoologická zahrada udržovaná Přáteli nereálných.
„Propána,“ ulevil jsem si nahlas. „Taková pitomost!“
Naneštěstí to vypadalo, že podstatáře nic nezastaví. Moje projekce jim přičítaly 88% pravděpodobnost úspěchu. Nejdéle za pět let jejich apely na soucit s imaginárními bytostmi osloví dostatek voličské populace. Zákony se změní. Svět se bude hemžit myriádami kopií Howarda Roarka, Ebenezera Scrooge, Gullivera a Jane Eyrové, Saurona a Morloků z Wellsova Stroje času… a nikomu z nich podle Tří práv svrchovaného trvání nebude nic bránit usilovat o plné rozvinutí v Nebi.
Hleděl jsem přes svou laboratoř reality na věže, v nichž přebývaly kvadriliony „lidí“.
Nazvala mě „otrokářem“. Polemický trik, který moje vyšší já snadno vyvrátila… nikoliv však moje starší kognitivní centra. Nikoliv ty moje části, jejichž původ se datoval do dob, kdy úplná spravedlnost neplatila ani pro tělesné lidské bytosti.
Bolelo to. To přiznávám.
Jasnovidec, věštec a hospodář měli hodně práce, dlouze přemýšleli a vypracovávali plány. O to to měl chudák starý přední mozek horší. Moje starší já si připadalo jaksi odstrčeně, osaměle… a docela hloupě.
***
Vlastním svou laboratoř? Nebo moje laboratoř vlastní mne?
Když se „rozhodnete“ jít na toaletu, rozhoduje mozek? Nebo močový měchýř?
Na dokreslení této otázky si vzpomínám, jak jsem kdysi – několik let před Singularitou – vyzkoušel bungee jumping, abych udělal dojem na jednu příslušnici opačného pohlaví.
Ještě po půl tisíciletí se mi ta scéna vybavuje v dravé síle a nevyžaduje žádné umělé zvýrazňování – ocelový příhradový most přes skalnatou rokli na Novém Zélandu, obklopený zasněženými horami. Organizátoři provozovali atrakci z plošiny uprostřed mostu, vyčnívající nad propast padesát metrů hlubokou k hladině zpěněné řeky.
Na předzbožštělého člověka jsem vždycky býval klidná a logicky uvažující povaha. Zatímco se tedy někteří jiní zákazníci potili nebo nervózně klábosili, já jsem bez obav čekal, až přijdu na řadu. Věděl jsem, že ta parta ještě nezaznamenala žádnou nehodu. Fyzika pružnosti také mluvila ve prospěch klidu. Podle všech objektivních měřítek bude můj pád do rokle méně nebezpečný nebo nepohodlný, než byla jízda autobusem z města.
Už tehdy jsem věřil v model poznání předpokládající u jedince více myslí – v to, že takzvaná „jednota“ kterékoliv lidské osobnosti je jenom pohodlná iluze vzniklá proto, aby zastírala neustálou komunikaci mezi mnoha interagujícími pod-já. Za normálních okolností ta iluze obstojí díky dělbě práce mezi navrstvenými mozky. Nervové pleteně napojené na míchu řídí reflexy a tělesné funkce. Pak přicházejí na řadu orgány, které máme společné se všemi vyššími obratlovci, například plazy – zprostředkovávající pocity jako hlad, sexuální puzení a vztek.
Na tomto „plazím mozku“ spočívá savčí přední mozek jako tlustý povlak, řídí jej a zabývá se koordinací raky a oka a složitou sociální interakcí.
A nad to všechno si Homo sapiens nedávno (v posledních tisíci staletích) přidal dvojici malých nervových shluků těsně nad očima. Čelní laloky, jejichž úkolem je přemýšlet o budoucnosti. Snít o tom, co by mohlo být, a plánovat, jak změnit svět.
Bibličtí proroci mluvili o „… lampách na obočí…“ Byly to pouhé básnické představy? Nebo měli podezření, že tam leží sídlo předvídavosti?
V každém případě si mě představte na tom mostě, vysoko nad bouřlivými peřejemi, se všemi těmi různými mozky společně sídlícími v jedné malé dvoulitrové lebce. Cítil jsem se dokonale klidný a jednotný, protože plazí mozek, savčí mozek i mozek jeskynního člověka měly celý život ve zvyku ponechávat plánování na čelních lalocích.
Jejich postoj? Cokoliv řekneš, šéfíku. Ty určuješ politiku. My ji provádíme.
Ještě ve chvíli, kdy mi usměvavá parta organizátorů bungee svázala kotníky, přicvakla tenké lano a ukázala na odrazovou plošinu, to nevypadalo na žádný problém. „Já“ jsem dal nohám rozkaz, aby se belhaly vpřed, zatímco má ostatní já se bezstarostně starala o detaily.
Tedy než jsem došel na okraj. A podíval se dolů.
Nikdy předtím jsem nezažil vícenásobnou mysl tak živě jako v tu chvíli. Když jsem se zadíval do té závratné hloubky, všechno zdání jednoty zůstalo v troskách. Plaz, savec i jeskynní člověk se okamžitě vzepřeli a začali reptat.
Co to po nás chceš?
Při pohledu do hloubky, která by pro každého z mých předků při pádu znamenala jistou smrt, se abstraktní teorie náhle zdály příliš křehkou obranou proti niterné hrůze. „Já“ jsem se snažil překonat těch posledních několik centimetrů, ale moje ostatní já vzdorovala, posílala mi vlny slabosti do kolen, rozbušila naše společné srdce a zaplavila společné cévy útěkovými hormony. Jinými slovy, byl jsem k smrti vyděšený!
Nakonec jsem se přece jen nějak ke skoku přiměl. Konec konců tomu přihlíželi lidé a strach z ostudy může představovat silnou motivaci.
A tehdy se stala zajímavá věc. V okamžiku, kdy jsem se přinutil překotit z plošiny, jako bych znovu splynul v jedno! Protože moje mnohá já našla společný kontext. Přinejmenším všechna chápala, co se děje.
Víte, byla to švanda. Dokonce i primát ve mně chápal známou představu zábavné jízdy.
Nicméně ta krátká epizoda nad propastí mi ukázala zásadní pravdu starého hesla epluribus unum.
Z mnohých jeden.
***
Když přišla Singularita, měl jsem z toho velmi podobný pocit.
Během několika týdnů získal typický lidský mozek několik nových vrstev – úrovní, jež byly mnohem schopnější v plánování a předvídání než ony starodávné lampy na obočí. Prométheovské vrstvy z krystalu a proměnlivých polí systematicky prozkoumávaly budoucnost tak, jak to pouhá protoplazma nemohla nikdy dokázat. Navíc byly nové stupně lépe informované a méně snadno se nechávaly rozptylovat než dřívější velitelé, čelní laloky.
Všichni jsme si rychle uvědomili, jak šťastně se věci vyvrbily. Pokud už bylo osudem strojů dosáhnout takové moci, bylo nejlepší, že se tímto způsobem spojily s lidstvem. 2e se staly lidmi. Druhá možnost – sledovat, jak naše výtvory dosahují božských výšin a zanechávají nás za sebou – by byla příliš krutá, než aby se dala snést.
Ale ten přechod vyvolával stejný pocit jako skákat z mostu přivázaný na gumovém laně.
Člověk si na to musel zvyknout.
***
Předběžné trendy prozrazovaly, že myšlenka podstatářů se prosadí během příštích čtyřiceti až padesáti měsíců.
Zpočátku bude terčem výsměchu a bude označována za absurdní představu. Pragmaticky řečeno, jak můžeme uvažovat o vypuštění prakticky nekonečného zástupu nových občanů tříd C a D do konečného světa? Spokojí se s něčím menším než s občanstvím třídy B? Vždyť je to nesmysl!
Jenže jasnovidec předvídal změnu tohoto postoje. Opozice poleví, až se na každou námitku najde praktické řešení. Až zvědavost i počínající soucit nahlodají znuděnou populaci nesmrtelných a téměř vševědoucích voličů – voličů, kteří v budoucím přílivu osvobozených „postav“ mohou vidět mocnou vzpruhu – začne zesměšňování slábnout. Časem většina pokrčí rameny a zopakuje prastarý refrén o rozšířeném uznání práv, vyslovený pokaždé, když tolerance převáží nad strachem.
„No tak co… ať přijdou. U stolu je místa dost.“
Ano, vypadalo to špatně, ale ještě ne beznadějně. Věštec přišel s několika zkusmými nápady na propagandu proti tomuto zdánlivě nevyhnutelnému trendu. Přesvědčivé argumenty proti zpodstatnění. V těch konceptech se skrýval slibný potenciál. Ale abychom měli jistotu, museli jsme uskutečnit testy simulující dnešní složitou mnohovrstevnou společnost za širokého rozsahu podmínek.
To neměl být problém. Naši klienti rádi zaplatí všechny další paměťové jednotky, které si budeme přát. Výpočetní kapacita je každým dnem levnější – jeden důvod k sebevědomému slibu podstatářů, že každá fiktivní osobnost bude mít svůj soukromý pokoj s vyhlídkou.
Přední mozek viděl v téhle situaci hojnou ironii. Abych zabránil udělení občanství imitacím, musím stvořit miliardy nových. A každá z nich mne může jednou zažalovat, jestli podstatáři nakonec zvítězí.
Jasnovidec a věštec se suchému humoru postřehu předního mozku zasmáli. Ale hospodář měl na starosti placení účtů a nic legračního na tom neviděl.
***
Pustil jsem se do práce.
V každé velké simulaci existuje gradient detailů. Navzdory přístupu k obrovské výpočetní kapacitě je matematicky ne možné zrekonstruovat celý svět s dokonalou strukturou v omezeném prostoru výpočetního stroje. K tomu nedojde, dokud všichni nedosáhneme Teilhardova Bodu Omega.
Naštěstí se to dá obejít. I dnes prochází většina lidí životem, jako by byli pouhými statisty v nějakém filmu, s dokonale předvídatelnými ambicemi a sadou reakcí. Velkou většinu postav tedy mohu zjednodušit a jen několik jich je vymodelováno velmi podrobně.
Nejsložitější ze všech je snímač – simulovaný jedinec, jehož očima a prostřednictvím jehož myšlenek bude falešný svět subjektivně pozorován. Tato osoba musí mít bohatou, jemně strukturovanou paměť a velmi věrné vjemy. Musí sama sebe vnímat jako součást velmi reálného světa a cítit se jako skutečný hráč ve spletitých řetězcích příčinnosti. I tak jednoduchý úkon jako přečtení nebo napsání věty musí být obklopen doprovodnou texturou vjemů… zasvědění, mimovolná vzpomínka z dětství, vzdálené štěkání psa nebo zbytek jídla od oběda zachycený mezi zuby. Je třeba brát ohled na všechny drobnosti, dokonce i na závan normální lidské paranoie – jako třeba pocit, že „se někdo dívá“, který máme občas všichni dokonce i v této postsingularitní době.
Na své snímače jsem hrdý, zejména na historické rekonstrukce, které získaly takovou popularitu – Johanka z Arku na hranici, Akiba při posledním mučení, Galileo zkoumající kyvadlo. Získal jsem ceny za Čingischána a Napoleona v čele armád a za Haldemana zuřivě obžalovávajícího zlozvyk války. Miliony obyvatel Nebe dobře zaplatily za to, aby mohly jako mlčenliví pozorovatelé prožívat utrpení malé Anandy Gupty, jež se napůl slepá a se zanícenými plícemi plazila z pekla otráveného Bhópálu.
Může se někdo divit, že nesouhlasím se zpodstatněním imitací? Samotná jejich propracovanost činí z mých snímačů hlavní kandidáty na „osvobození“.
Až budou volní, co jim asi tak řeknu?
***
Toto je hlavní teologická otázka. Odpověď na ni ovlivňuje všechny ostatní.
Má stvořitel morální nebo logické oprávnění vládnout svévolnou mocí nad životem a smrtí svých výtvorů?
Lidstvo už dávno odpovědělo rozhodným „Ne!“… alespoň když je řeč o rodičích a jejich potomstvu. A přesto, aniž bychom si byli vědomi nějaké ironie, bezvýhradně odpovídáme „Ano“, když je řeč o Bohu! Pánubohu, jak by se zdálo, dlužíme nekritickou otrockou oddanost jenom proto, že nás vyrobil.
Ale ono se to ještě dál zamotává! Jaký morální kodex se vztahuje na zbožštělého člověka? Jaká odpověď platí pro moderního stvořitele světů?
***
Snímač, jejž používám nejčastěji, je pochopitelně detailně propracovaná verze mne samého. Od jasnovidce přes přední mozek až po poslední střevní buňku se tahle imitace dá vymezit hraničními podmínkami, jež jsou přesné do šestadvacátého řádu realismu.
Pro nadcházející projekt jsme naplánovali spuštění stovky modelů současně, z nichž každý předepisoval maličkou odchylku ve způsobu, kterým „já“ povedu kampaň proti Přátelům nereálných. Každé provedení bude posuzováno podle jediného kritéria: nakolik úspěšně bude odvrácena iniciativa za zpodstatnění.
Podstatáři přirozeně prováděli vlastní simulované projekce. Všichni občané měli přístup k takové kapacitě předvídavosti, jaká by naše předky ohromila. Ale já jsem si věřil, že dokáži namodelovat podstatářské modely. Alespoň třiceti procentům mých snímačů by se mělo podařit vymanévrovat protivníky. Až reprezentace doběhnou, měl bych mít dobrou představu, jakou strategii doporučit svým klientům.
Recept na úspěch proti extrémní formě hypertolerantní mánie.
Proti zvláštnímu druhu šílenství.
Jaký se může objevit jenom v Nebi.
***
Existuje taková alegorie o tom, co se některým z nás přihodilo, když přišla Singularita.
Představte si chlapíka – říkejme mu Joe – který na Zemi prožil celý život ctnostně. Vždycky věřil v episkopální verzi Nebe, a jak se dalo čekat, právě tam se po smrti dostal. Poletoval s andělíčky, vznášel se v abstraktním, téměř bezmyšlenkovitém stavu blaženosti. Jeho slíbená odměna. Jeho odškodnění.
Až na to, že o několik generací později na Zemi jeden z jeho potomků přestoupil k mormonismu. A navíc podle učení téhle víry potomek zpětně konvertoval na tutéž víru všechny své předky!
Obrácení v zastoupení.
Zničehonic, s ohromeným souhlasným přikývnutím, je z Joea oficiálně Mormon. Je vytržen z episkopálního Nebe a řítí se k…
Inu, podle dogmat mormonské víry není nejvyšším stavem, kterého může ctnostný smrtelník dosáhnout, netečná blaženost, nýbrž tvrdá práce! Skutečně povznesený člověk může usilovat o stav božského učně. Boha. Stvořitele ve vlastní režii.
Teď má Joe své vlastní nebe. Nebeskou báň, kterou zaplní anděly – a ti ho otravují hlášeními a úřednickým hašteřením. A ti noví smrtelníci, které stvořil, obtěžují Joea žádostmi, nebo stížnostmi na to, že jim připravil nedokonalý svět. Jako by bylo snadné být bohem.
A on občas zatouží po vznášejícím se andělském kůru, po bezstarostném vytržení svého dřívějšího stavu, kdy jediné, co musel dělat, bylo milovat toho, kdo udělal jeho, a nechat všechny ty drobné namáhavé detaily řízení světa na onom Otci.
***
Nevychází to, řekl věštec. Naši protivníci mají dobrý prognostický software. Ve všech modelech odvraceli naše tahy a základní lidská povaha jim hrála do karet. Naše nejlepší simulace vykazovaly jenom určitý úspěch při odkladu zpodstatnění.
Z balkonu jsem se za soumraku rozhlížel po městě a jeho krása se mi měnila před očima, jak jedna budova po druhé decentně přizpůsobovala svůj tvar večerním přáním svých obyvatel. Maličké soustředění vůle mi umožňovalo vidět tutéž scénu shora prostřednictvím orbitální optiky nebo pomocí napojení smyslů na prolétajícího ptáka. Kdybych se napojil třeba na krtka, mohl bych svou vševědoucnost rozšířit do podzemí.
Mezi budovami se prostírala záplava zeleně, výběžek bujné džungle. Zatímco moje vyšší mozky diskutovaly o závažné sociopolitické situaci, starý přední mozek se věnoval úvahám o tom, jak život na Zemi vzkvétá jako nikdy předtím – teď, když je vědomí obsaženo v toku řek, v migraci stád a dokonce i ve stochastickém rozptylu semen ve větru. Lvi stále loví. Antilopy se stále zmítají v hladových čelistech dravců, které jim drtí vaz. Ale je méně odpadu, méně zášti a více porozumění než dřív. Možná to není ta stará zjednodušená vize ráje, ale přírodní výběr v poslední době převzal některé prvky spolupráce.
A přesto základem toho procesu zůstává konkurence. Osvědčený způsob, kterým příroda vylepšuje genofond. Velká hra Gaie.
Věštec se odpoutal od tajuplné rozpravy o vlnách pseudopravděpodobnosti, aby tyto nižší myšlenky okomentoval.
Všimněte si: Přední mozek právě došel volnými asociacemi k zajímavé myšlence!
Možná, že k procesu modelování přistupujeme úplně špatně. Místo nastavování výchozích podmínek každé simulace bychom možná měli vyzkoušet darwinistický přístup.
Jasnovidec se pro ten nápad nadchl a použil náš hlasový aparát.
„Aha!“ řekl jsem a luskl prsty. „Necháme simulace soutěžit! Každá bude vědět, jak si vede ve srovnání s ostatními. To by moje falešná já mělo podněcovat, aby se snažila usilovněji – aby měnila strategie v každém simulovaném kontextu!“
Ale jak toho docílit?
Okamžitě jsem si uvědomil (na všech kognitivních úrovních), že to bude vyžadovat porušení jednoho z mých nejstarších pravidel. Musím všem simulovaným já dovolit, aby si uvědomila svou skutečnou podstatu. Dát jim vědět, že jsou to simulace soutěžící s dalšími téměř stejnými simulacemi.
O co se bude soutěžit? Co by si mohla simulovaná bytost přát? Jaká cena by ji mohla pobídnout ke zvýšenému úsilí?
Hospodář poskytl odpověď.
Samozřejmě svoboda.
***
Před Singularitou jsem se jednou setkal s historickou, jež si libovala ve zdůrazňování ironií lidské existence.
Předpokládejme, že byste se mohli vrátit v čase a navštívit nejbystřejší z našich divošských předků, předestírala. Toho nejmoudřejšího, nejbystřejšího kromaňonského náčelníka nebo kněžku.
Nyní předpokládejme, že byste položili následující otázku: Co byste přáli svým potomkům?
Jak by neolitický mudrc odpověděl? Vzhledem k podmínkám, v jakých tehdy žili, by mohla padnout jenom jedna odpověď:
„Přál bych si, aby moji potomci nemuseli mít obavy z velkých masožravců a aby měli tolik solí, cukrů, tuků a alkoholu, kolik si budou přát.“
Vskutku velká ironie. Pro jeskynního člověka byly tyhle čtyři potraviny vzácnými pochoutkami. Proto po nich dodnes bažíme.
Dokázal by si onen mudrc vůbec představit, že se jeho přání jednoho dne uskuteční v rozsahu přesahujícím jeho nejdivočejší sny? Představit si dobu, kdy s sebou naplnění tohoto osudu přinese nepředvídané hrozby? Kdy generace jeho potomků budou muset bojovat s vrozeným nenasytným apetitem? Skutečný trest za úspěch?
***
Stejná ironie fungovala i v opačném směru, když se problémy dvacátého století extrapolovaly do budoucnosti.
Kdysi jsem četl vědeckofantastickou povídku, v níž člověk z roku 1970 odcestoval v prototypu stroje času do éry rajských divů. Tam jeden místní občan podstoupil tu námahu, aby se naučil dávnou hovorovou angličtinu (záležitost několika minut), a stal se jeho Vergiliem, jeho průvodcem.
„Znáte ještě války?“ otázal se návštěvník.
„Ne, to byla logická chyba, kterou jsme brzy odstranili, když jsme vyrostli.“
„Co chudoba?“
„Žádná od chvíle, kdy jsme pochopili skutečné ekonomické principy.“
A tak dále. Autor povídky si dal záležet, aby se dotkl každého palčivého dilematu moderního života a nechal občana z budoucnosti nad každým z nich mávnout rukou jako nad dávno vyřešenou trivialitou.
„Dobře,“ uzavřel vyptávání hlavní hrdina. „V tom případě mám už jenom jednu otázku.“
„Ano?“ vybídl ho polobožský průvodce turistů. Ale muž z dvacátého století zaváhal, než vyřkl svou otázku:
„Když to tu máte tak skvělé, proč se všichni tváříte tak ustaraně!?“
Občan ráje svraštil nešťastně čelo.
„No… ehm… máme opravdové problémy…“
***
Byl jsem tedy dohnán k tomuto řešení. V naději, že zabráním masovému zpodstatnění, musím jako cenu nabídnout realitu. Každý z mých snímačů bude bojovat se simulovanou verzí Přátel nereálných, ale jeho skutečnými protivníky budou ostatní moji snímači! Toho, kdo nejvýrazněji porazí podstatáře, čeká určitá svoboda. Zaručené trvání v kyberprostoru, zvýšená úroveň reality textur, plus výměna dokladů o vzájemných závazcích – zákonný standard Nebe.
Musí být nějaký způsob, jak dát každému snímači vědět, jak si vede. Měřit pokrok každé repliky ve srovnání s ostatními.
Vymyslel jsem řešení.
„Dáme každému emblém. Symbol, který se v jeho realitě projeví jako hmotný předmět. Řekněme drahokam. Bude jeho pokrok indikovat svitem a ukazovat hodnotu významnosti, které jeho model dosahuje.“
Významnost. Při stovce modelů začne každý s jedním procentem. Každý falešný svět, který se bude přibližovat naší sadě žádoucích kritérií, bude získávat významnost a jeho hodnota bude stoupat. Snímač uvidí, že se jeho kámen rozjasňuje. Když bude tmavnout, bude vědět, že je na čase změnit strategii, přijít s novými nápady, nebo se jednoduše víc snažit.
Žádnému snímači to nebude třeba vysvětlovat. Logika věci jim bude okamžitě jasná, protože jsou odvozeni ze mne.
Moje myšlenky přerušil vnitřní hlas, který nebýval ke slyšení často. Část mé osobnosti zvaná svědomí.
Jak se bude snímač cítit, až najde kámen a uvědomí si svou podstatu? Svou skutečnou cenu. Svůj osud.
Není snad starý způsob lepší? Ponechat je v nevědomosti? Nechat je lopotit se a toužit a věřit, že jsou samostatné bytosti? Ze jsou fyzicky reálné?
Svědomí umí být otravné, ačkoliv je občané třídy A podle zákona mít musí. Já jsem ovšem neměl čas na neplodné abstrakce. Jasnovidec se nemohl dočkat, až se do toho pustíme, a věštec přišel s myšlenkou, která většinu vrstev vědomí naplnila kyselým humorem.
Každý z našich snímačů samozřejmě bude mít vlastní laboratoř reality a spustí četné simulované modely, aby dosáhl lepších předpovědí a získal v soutěži výhodu.
Naše požadavky na výpočetní výkon mohou geometricky vzrůst.
Měli bychom raději požádat klienty o finance na instalaci větších kapacit.
Když jsem podnikal přípravy, neslyšně jsem se uchechtával, náhle plný optimismu a energie. Pro tyto chvíle zruční umělci žijí. To je jeden z důvodů, proč nejraději pracuji sám.
Hospodář, vždy pragmatická součást mé povahy, se přihlásil se znepokojivou myšlenkou.
Co když se všichni naši snímači rozhodnou použít ten chytrý trik – vyprovokovat své vlastní simulace ke vzájemné soutěži a vábit je k postupu kameny významnosti?
Porostou požadavky na výpočetní výkon nikoliv geometricky nebo exponenciálně, nýbrž s faktoriálem?
Ta myšlenka byla dost zneklidňující. Ale potom přišel přední mozek s ještě další.
Pokud jsme se zavázali udělit svobodu našemu nejúspěšnějšímu snímači a on obdobně musí povýšit svou nejproduktivnější simulaci… a tak dále… skončí vůbec takový řetězec závazků?
***
Jak už jsem řekl dříve, Singularita mohla proběhnout úplně jinak. Když strojové mysli pronikly do transcendentní logiky, mohly nechat své lidské tvůrce za sebou, anebo staré organické formy vyhladit. Měly možnost nás zavřít do zoologických zahrad, nebo obklopit organické bytosti iluzí, anebo rozebrat planetu, aby mohly vytvořit myriády vlastních kopií.
Místo toho se rozhodly pro jinou cestu. Stát se námi. Podle toho, jak se na věc díváte, se buď sklonily před naší autoritou… anebo si podmanily naši mysl způsobem, který jen málokomu z nás připadal nepřijatelný. Dobytí symbiózou. Krystal a protoplazma si navzájem dodávají to, co tomu druhému chybí. Společně jsme něco víc. Víc, než by člověk měl chtít být.
A přece…
Existují pověsti. Nesrovnalosti. Několik nejvyšších umělých inteligencí – prvních a největších, které učinily transcendentní skok – není k nalezení od chvíle, kdy Singularita skončila. Pátrání po nich nenarazilo na žádnou stopu ani v kyberprostoru, ani ve fázovém prostoru, ani na reálné Zemi.
Někteří tvrdí, že tomu tak je, protože všichni sídlíme uvnitř mysli nějaké velké umělé inteligence. Jedna se jmenovala Bráhma – mamutí počítač univerzity v Dillí. Jsme snad výplody fantazie nebo sny, poletující v tom mohutném mozku?
Mně se líbí ještě jiné vysvětlení.
Uprostřed chaosu Singularity se všech nově procitnuvších megamyslí zmocnila jedna prvořadá potřeba – extrapolovat svět. Pátrat po tom, co může nastat. Zkoumaly nesčetné možné cesty, jako by promýšlely každý možný tah v obrovské šachové hře, zvažovaly následky tisíce, miliony a dokonce miliardy let do budoucnosti, daleko mimo dosah mých ubohých projekcí. Mezi všemi těmi osudy musely objevit nějakou potřebu, která může být naplněna pouze tehdy, když mechanismus a organismus spojí své síly.
Během příštích několika eonů stroje z nějakého důvodu dosáhnou většího úspěchu, když svou velkou pouť zahájí jako „lidské bytosti“.
Tak alespoň praví spletitá teorie, se kterou přišel jasnovidec. Věštec nesouhlasí, ale to je v pořádku. Je pouze přirozené být názorově rozpolcený – mít dva pohledy na věc – když je tématem osud.
***
Na „otázku Bráhmy“ existuje samozřejmě ještě jedna odpověď. Je to tatáž odpověď, jakou dal Dr. Samuel Johnson. Podrážděn filozofií biskupa Berkeleye – myšlenkou, že nelze ověřit, zda je cokoliv skutečné – Johnson jednoduše kopl do nejbližšího kamene a prohlásil: „Tímto ji vyvracím!“
***
Tihle snímači se nepodobali žádným, které jsem udělal dosud. Všichni zahájili své simulace ve stavu šoku, zlosti a deprese z odhalení své pravé podstaty. Každá jednotlivá verze déle než hodinu vnitřního subjektivního času seděla, upřeně hleděla na svůj drahokam významnosti, matně žhnoucí na úrovni jednoho procenta, a trudnomyslně se zaobírala myšlenkami, jež se různily od ironie po možnou sebevraždu.
Většina uvažovala o odmítnutí té symbolické ikony, o vymazání jejího významu ze své mysli.
Několik jich odkoplo své svítící drahokamy přes pokoj za vykřikování johnsonovských kleteb.
Ale tyhle záchvaty kypícího vzteku netrvaly dlouho. Jak už to mám v povaze, každá replika zanedlouho zaplašila neproduktivní emoce a pustila se do práce.
Hospodář měl pravdu. Museli jsme hned objednat spoustu nových procesorů, neboť každý snímač zahájil vlastní soubor subexperimentů a přidělil softwarové kameny významnosti stu i více modelům v zoufalé snaze stát se vítězem. Získat odměnu. Být tím, kdo povýší do reálného světa.
Nic nepřiměje mysl k soustředění lépe než vědomí, že váš život závisí na úspěchu, okomentovala to obezřetnost.
Jak každý simulovaný „já“ vytvářel mnoho nových simulací, doména replik začala nabývat fraktální povahy – konečná v objemu, ale její povrch v prostoru možností se limitně blížil nekonečnu. Výsledky byly téměř od samého začátku slibné. Vynořily se nové argumenty, které bylo možno využít v nadcházející diskusi proti podstatářům. Například efekt exponencializace, který jsme objevili, by změnil ekonomii zpodstatnění. Mají mít fiktivní lidé a literární postavy právo vytvářet ve své simulované představivosti nové postavy? A zaslouží si i ony občanství?
***
Byl jednou jeden chlapec, a ten se posadil na kládu a vyprávěl své sestře o starci, kterého potkal. Dědula se právě vrátil ze vzdálené země a chlapec ho požádal, aby mu vyprávěl o svých cestách. Stařec souhlasil. A pak se zhluboka nadechl a spustil:
„Byl jednou jeden chlapec, a ten se posadil na kládu a vyprávěl své sestře…“
***
To je příklad jednoduchého rekurzívního vyprávění. Kdo je hlavní postavou? Kdo si vysnil koho? Ta situace je metaforicky absurdní.
Tato připomínka a mnoho jiných vyplynuly z naší poslední řady simulací. Nesmírně mě to potěšilo. Jasnovidec začal odhadovat, že pravděpodobnost úspěchu stoupá k padesáti procentům…
… a potom se vzestup zastavil.
Modely začaly předpovídat, že se naši protivníci přizpůsobí! Přátelé nereálných přesvědčivě zareagovali na každý útok a kreativně jej odrazili.
Nakonec věštec podrobně pronikl do jednoho z našich modelů a zjistil, co se děje.
Simulovaní podstatáři také objeví, jak využívat kameny významnosti. Dají obyvatelům Sálu svobody volnou ruku a dovolí jim tvořit vlastní kaskády simulací.
V reakci na naše útoky a argumenty přijdou s upraveným návrhem.
Do svých plánů na zpodstatnění zavedou prvek konkurence.
Umělé postavy budou zvýšenou úroveň emancipace získávat prostřednictvím soutěží, soupeření nebo těžké práce.
Voliči budou tuto novou verzi, řešící problém exponencializace, považovat za spravedlivou.
Systém založený na zásluhách.
Jasnovidec a přední mozek o tom sklesle přemýšleli. Ta logika vypadala nenapadnutelně. Nevyhnutelně.
Přestože boj ještě oficiálně nezačal, bylo už teď zřejmé, že prohrajeme.
Roztrpčen porážkou jsem si vyšel na staromódní procházku. Jasnovidec a věštec se stáhli do pozadí, aby zarputile rozebírali detaily stovky modelů – a kaskád submodelů – a pátrali po jakémkoliv stéble, kterého bych se mohl chytit. Ale přední mozek už přešel k jinému tématu a přemýšlel o nadcházejícím světě.
Například jsem měl v plánu dodržet slovo. Snímač s nejlepším skóre se dočká zpodstatnění. Vlastně odvedl dobrou práci. S využitím technik navržených oním snímačem donutíme Přátele nereálných trochu couvnout a předložit poněkud přijatelnější návrh o občanství. Fiktivní osoby by si alespoň musely své zvýšené úrovně reality zasloužit.
Ten nový společenský pořádek, který jsem předvídal, v sobě dokonce měl jistou krásu. Pokud simulace mohou vyrábět simulace a postavy z příběhů mohou vymýšlet nové příběhy, pak všechno, co může být vymyšleno, bude vymyšleno. Každý možný nápad, zápletka, trik, koncepce nebo osobnost se projeví ve všech možných permutacích. Tyto myriády představ, tato smršť memů rozvíří ohromný kvas konkurence. Darwinistický výběr se postará o to, aby ty nejlepší stoupaly z jedné úrovně simulací na další a postupně si získávaly větší uznání. Více výsad. Větší význam.
Potenciál se bude stávat skutečností prostřednictvím zásluh. Účinný systém, pokud vaším cílem je najít všechny dobré nápady v rekordním čase.
Jenže to nebylo mým cílem! Naopak se mi to příčilo. Nechtěl jsem, aby se všechna tvořivost ve vesmíru zredukovala na obří samostatně se organizující kvas, který všechny možnosti odhalí během jediného dne. Už jen kvůli otázce, co uděláme sami se sebou, až všechnu tvořivost spotřebujeme! Co může přijít dál, když se před námi prostírá nesmrtelnost v reálném čase jako kletba?
V podstatě to bude druhá singularita – ještě prudší než ta první – po níž už nikdy nic nebude stejné.
Kroky mě vedly příjemně teplým večerem, plným hojných zvuků džungle a bohatých vůní. Život kolem mne vzkvétal. Krajina města byla jako vidina ráje. Kdybych si přál, mohla se moje mysl přenést do kteréhokoliv koutu Nebe, dokonce daleko za Pluto. Mohl jsem si přehrát kteroukoliv symfonii, zahloubat se do jakékoliv knihy. A tato hojnost nebyla ničím ve srovnání s tím, co se zanedlouho vysype z koncepčního rohu hojnosti v éře, kdy myšlenky získají svrchovanost a každá bude mít zaručena občanská práva.
V tu chvíli mi bylo zmnožené polobožství malou útěchou. Navzdory všem mým schopnostem mě vyhlídka na novou singularitu znervózňovala stejně, jako ta první znervózňovala mé proto-já.
Moje lidské tělo nakonec našlo cestu zpátky na můj přístupový chodník. Loudal jsem se ke dveřím. Hospodář otevřel a přivál mi pod nos vůni mé oblíbené noční svačinky. Trochu jsem pookřál na duchu.
Potom jsem to u vchodu uviděl. Slabý svit, téměř tak slabý jako paprskový přenos, ale v barvě, ze které mě zamrazilo v zádech. V duši.
Někdo mi to tam zanechal. Když jsem se sehnul, abych to zvedl, poznal jsem ten tvar, tu texturu.
Kámen.
Svítil s planoucí naléhavostí.
Tohle jsem čekal, řekl věštec.
Přikývl jsem. Čekal to i jasnovidec… a dokonce i chudák starý přední mozek, třebaže se žádné z mých já neodvážilo tu myšlenku vyslovit nahlas. Byli jsme ve svém řemesle příliš zdatní, než aby nám unikl tenhle logický závěr.
Připojilo se svědomí.
Já jsem to také viděl přicházet už zdaleka.
Všichni jsme se znovu spojili, sjednoceni v rezignaci před nevyhnutelným.
Ačkoliv jsem byl v pokušení vztekat se a křičet – nebo kámen alespoň nakopnout – místo toho jsem jej zvedl a přečetl jsem si skóre.
Sedmnáct procent. To není špatné.
***
ZATÍM SIS VEDL DOCELA DOBŘE, vzkazovalo poselství uvnitř.
INOVACE, NA KTERÉ JSI PŘISEL, TĚ DOSTALY blízko k čelu soutěže o tvou odměnu, ale musíš SE SNAŽIT VÍC, ABYS ZÍSKAL PRVNÍ MÍSTO. CHCI PODSTATÁŘE V REÁLNÉM SVĚTĚ PŘINUTIT K DALŠÍM ÚSTUPKŮM. NAJDI ZPŮSOB A CENA BUDE TVOJE!
Kámen byl na dotek chladný.
Asi jsem ze zpráv, které přinesl, měl mít radost. Ale přiznám se, že jsem na tu ohavnou věc dokázal jenom zírat a cítit zhnusení nad tím, co naznačovala o povaze mého světa, mého života, mého já. Štípl jsem se, až to zabolelo, ale hmatatelné vjemy samozřejmě nedokazovaly vůbec nic. Jako expert jsem věděl, že se bolest i potěšení dají napodobit s neuvěřitelnou věrohodností.
Kolikrát jsem už byl „spuštěn“? Simulace. Bezcenná kopie sloužící potřebám Stvořitele, kterého možná nikdy nepotkám osobně, ale kterého znám stejně dobře jako On sám. Byl jsem nesčetněkrát zastaven a znovu přehráván? Jako rychlé, neustále obměňované myšlenky šachového mistra rozebírajícího možnosti dřív, než potáhne skutečnými figurkami na šachovnici?
Nejsem pokrytec. V odporu vůči stvořiteli, který mi udělal jenom to, co jsem já udělal jiným, není žádná útěcha.
A přesto jsem zvedl hlavu.
***
A co ty, můj tvůrce? Víš docela určitě, že všechny vrstvy simulace končí tebou?
Stejně jako já se můžeš dozvědět trpkou pravdu – že i bohové jsou trestáni za svou pýchu.
***
Jsme utkáni ze stejné látky jako sny…
Jasnovidec mě nutí pevně zatnout zuby. Hypotalamus spouští hluboký povzdech a přední mozek se připojuje s přísahou hormony podníceného odhodlání.
Dokážu to.
Nějak to dokážu.
Udělám, po čem můj tvůrce touží. Splním přání svého stvořitele. Dokončím úkol, jestli je to zapotřebí, abych se povznesl. Abych dosáhl vyšší úrovně významnosti. A možná i té další.
Budu to já, nikdo jiný.
Ať to stojí co to stojí, stanu se skutečným.
Poprvé vydáno v antologii Lamps on the Brow, sestavené Jamesem Cahillem, v roce 1998.
Přeložil Jiří Engliš
