Třiadvacet let mlčení, a pak stačí jednou zavolat. Nejde ani o rozhovor, jen o půlminutovou zprávu v hlasové schránce. Přijď hned, říká Juliin hlas. Přijď hned, než bude pozdě. Od kohokoli jiného by to znělo melodramaticky, ale Julie nikdy nepřehání; vždycky zachází se slovy opatrně. Venya si na ráno zamluví let do Utahu.
Později si pomyslí, že to je Julii podobné, říct to jako rozkaz. Jako by Venya neměla na vybranou a musela přijet.
* * *
Správce parku jí vysvětlí, jak se dostane k tábořišti, ale obytný přívěs je zamčený, nikdo není doma. Hodinu sedí v autě z půjčovny, motor zapnutý a klimatizaci naplno, studuje mapy a informační brožurky a mžourá do ostrého slunce, až spatří dvě postavy, kráčející kempem směrem k ní. Vypadají, jako by absolvovali dlouhý pochod. Kyle má košili uvázanou kolem pasu a hruď se mu leskne potem. Julie, která jde za ním, má turistické šortky s látkovým opaskem, na bocích láhve s vodou jako revolvery. Oba mají sklopené hlavy, zjevně jsou ponořeni do vlastních myšlenek.
Venya vystoupí z auta, ale uběhne ještě minuta, než Kyle vzhlédne a uvidí ji. Nejdřív má ve tváři pouze výraz vyčerpání, potom ji ale pozná a nasadí úsměv, čímž se promění v toho okouzlujícího chlapce, kterého znala před desetiletími.
„Ach, můj Bože,“ vyhrkne dostatečně nahlas, aby to slyšela, a zasměje se. Otočí se na sestru, ale ta nevzhlédne.
Kyle dojde k Venye a zvedne ruce. „Nemůžu tě obejmout, jsem hrozně zpocený,“ Ale Venya k němu stejně přistoupí a obejme ho. Když ho viděla naposled, byl to dvacetiletý kluk, plný energie. Teď už mu je přes čtyřicet, ale pořád je opálený a ve formě, vlasy přerostlé do mesiášského účesu a zarudlé od slunce. Jedině obličej prozrazuje věk, a i tam se skrývá pod širokým úsměvem.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ říká. „Jak jsi nás pro všechno na světě našla?“ Ustoupí sestře z cesty. „Julie, to je Venya.“
Julie nezvedne hlavu. Soustředěně se mračí na nějaký bod za Venyiným pravým bokem. Vlasy má šedivé s černými prameny, obráceně, než tomu bylo před dvěma desetiletími. Kyle nejspíš rozhodl, že jí pořídí krátký účes, který se snadno udržuje; Julie se o to nezajímala.
„Jak se máš, Juli?“ osloví ji Venya.
Její oči se dál upírají do vzduchu.
„Pořád stejně,“ odpoví Kyle.
Vytáhne ze šortek klíč a odemkne přívěs. Julie ho automaticky následuje dovnitř. Je tam o něco chladněji, ale ne o moc, a vzduch je cítit přezrálým ovocem. Kyle zapne motor vozu, aby zesílil klimatizaci.
Vůz vypadá nově – bude patrně pronajatý – ale Kyle s Julií už v něm patrně bydlí už několik týdnů. Všude se válejí obaly od jídla, neotevřené balíčky potravin a štůsky papírových talířů. Na stolku i židlích je plno knih a papírů.
Julie se posadí ke kuchyňskému stolu. Kyle naplní plastový šálek ledem z malé ledničky, přileje do něj trochu vody ze skládacího džbánku a postaví ho před ni. Bez mžiknutí ho zvedne ke rtům.
„Co si dáš?“ ptá se Kyle. „Mám pivo, bourbon, džus –“
„Stačí trochu vody.“ Venya přeskládá pár knih, které se sesuly na lavici, a usadí se naproti Julii.
Kyle jí také nalije, pak otevře sáček sušených meruněk a postaví ho na stůl před sestru. Julie do sáčku sáhne, aniž by zvedla oči od stolní desky, a strčí si do pusy meruňku.
„Jela jsem sem rovnou z letiště,“ řekne Venya. Kyle vypije jedním douškem hrnek vody a znovu si nalévá. „Už jsem zapomněla, jak prázdné jsou dálnice. Když jsem mrkla na palubní desku, zjistila jsem, že jsem ujela čtyřicet mil a ani jsem si to neuvědomila. Takhle to nejspíš má Julie. Na autopilota.“
„Julie teď pořádně jede,“ opáčí Kyle. „A já jsem silnice, která ji vede.“ Dopije druhý hrnek. „Vezmu si čistou košili. Zůstaneš s ní?“ Než mu může odpovědět, dodá: „Co to povídám, vždyť jsi to dělala sedm let.“
Neřekne ovšem: sedm let, ne třiadvacet.
Sledovat Julii při jídle je pořád stejně rozčilující. Metodicky žvýká, polyká a sahá pro další kousek ovoce, automaticky, jako když člověk v temnotě kina pojídá popcorn. Po celou dobu má pohled zaostřený na nějakou vnitřní krajinu.
„Jak už je to dlouho, co byla naposled vzhůru?“ zavolá Venya.
„Tři týdny?“ V jeho hlase zaznívá náznak rozpaků. „Možná tři a půl.“
„To není možné,“ na to Venya.
Kyle se vrátí do hlavní kabiny ve vybledlém modrém tričku. „Od doby, kdy jsi s ní bývala ty, se to hodně zhoršilo. Ve Stanfordu nikdy nebývala pryč déle než nějaké dva dny.“
„Julie mi předevčírem zavolala,“ vysvětlí Venya. „Nechala mi vzkaz v hlasové schránce. Řekla, že volá z parkoviště u Mrtvého koně.“
„To je vyloučeno.“ Ale zahledí se na Julii. „Musela se probudit v noci. Nenechávám ji o samotě…“ Potřese hlavou. „Nedělám to, nikdy. Musela se probudit pozdě v noci a nějak se vyplížit ven.“
Julie zvedne svůj plastový šálek a postaví ho zpátky, aniž by se napila; je prázdný. Kyle ho vezme a znovu naplní.
„Co říkala?“ zajímá se. „Do toho telefonu.“ Vyhrabe z nepořádku na pultu sklenici – opravdu skleněnou, ne plastovou – a foukne do ní.
„Nic moc. Že oba žijete tady v parku. Že pracuje na obtížném problému. Na něčem důležitém.“
Kyle odšroubuje víčko z poloprázdné láhve Canadian Mist a nalije pár palců. „To je pravda. Jenomže…“ Usměje se.
Jenomže Julie vždy pracuje na obtížném problému. Už na škole, kdykoli se vynořila z jednoho ze svých období nepřítomnosti, začala zuřivě psát, stránku za stránkou, jako by se naučila nazpaměť knihu, kterou napsala ve vlastní hlavě, a teď ji musela honem hodit na papír, než se jí vypaří. Při psaní povídala – vysvětlovala, upřesňovala, odpovídala Venye na otázky – a Venya díky tomu měla dojem, že představuje součást řešení, nějaký nezbytný faktor v rovnici.
Kyle zvedne láhev s whisky, ale Venya zavrtí hlavou. Kyle pokrčí rameny a usrkne ze sklenice.
Venya řekne: „Prý potřebuje, abych přišla, než bude pozdě.“ Kylův úsměv zakolísá, na okamžik vypadá o deset let starší.
„Jak moc zlé to je?“ zeptá se Venya. „Jak moc bývá mimo?“
„Ach.“ Otáčí sklenicí v prstech. Zhluboka se napije, stiskne rty. „V posledních letech bývala častěji pryč než vzhůru. Ta tendence je jasná. Vždycky jsme věděli, že se nakonec úplně uzavře do sebe.“ Vykládá to věcně, jako by si to nacvičil.
„Musí to být pro tebe těžké,“ říká Venya.
Pokrčí rameny, úsměv se vrátí. „Je to moje sestra. A její práce je důležitá. Opravdu potřebuje někoho, kdo by jí pomohl všechno uspořádat a vydat.“
„Četla jsem tvoji knihu,“ poznamená Venya. „Na obálce bylo její jméno, ale já vím, že ty věty byly tvoje.“
Zasměje se a přikývne. „Julie si příliš navykla na trpný rod, což nejde dohromady s populární vědou.“ Zvedne sklenici. „Díky a blahopřeju, jsi z našich třinácti čtenářů jediná, kdo tu hádanku prokoukl.“ Hodí do sebe drink, odloží sklenici a tleskne rukama. „To už o nás podvodnících stačilo! Teď tě ubytuju a pak si něco ugrilujeme.“
Julie zírá na stolní desku, jako by tam viděla rovnici, kterou je třeba vyřešit.
* * *
Betonové sprchové kabinky v kempu Venye připomenou první semestr na vysoké, rok, kdy se s Julií seznámila. Stojí ve studené kabince dlouho, se skloněnou hlavou, nechává si horkou vodu bušit do lebky a rozlévat kolem žilnatých nohou. Myslí na to, že přesně takhle toho dne Julii našla.
Bydlely spolu tehdy teprve pár týdnů, dvě studentky prvního ročníku, které dal dohromady počítač. Julie pocházela z bohaté rodiny, to se poznalo už podle šatů. Byla bledá a krásná a vážná, jako bývají středověké portréty světic. Málokdy promluvila a její nervozitu jen tu a tam narušil křehký úsměv.
Venya cítila kvůli té její zdrženlivosti rozladění. Nastupovala do školy s představou, bůhvíjak k ní přišla, že spolubydlící na koleji se automaticky stanou nejlepšími kamarádkami. Společně si vylepí v pokoji plakáty, dělí se o šaty a panáky, drží si vzájemně vlasy při zvracení. Po několika dnech marné snahy přimět tu hubenou holku ke špetce důvěrnosti už si Venya skoro zvykla, že Julie pro ni nebude ničím víc než tichým čtecím strojkem na druhé straně pokoje.
Jednoho rána třetího týdne se Venya probudila později, vrazila do velké koupelny, kterou sdílely s ostatními dívkami na patře, a rychle si vyčistila zuby, aby se zbavila odporné chuti zvětralého piva v puse. Julie jako obvykle vstala před ní a Venya viděla její zelený plášť viset před jednou z kabinek. Sprcha byla puštěná. Venya vyrazila na ranní blok přednášek, pak na oběd. Bylo už kolem půl jedné, možná jedna, než se vrátila domů, odhodila knihy a šla se vyčůrat.
Juliin zelený župan stále visel na háčku a sprcha byla pořád puštěná.
Venya asi vykřikla Juliino jméno – to by bylo jen přirozené – ale vybavovala si jen, jak doběhla ke gumovému závěsu a prudce ho odhrnula. Julie stála pod sprchou a upírala zrak na vlastní nohy. Voda byla pořád teplá, o to se zasloužily rozměrné bojlery v budově, ale dívka se stejně třásla. Když ji Venya chytila za paži, Julie ihned vystoupila z kabinky a zůstala stát vedle ní.
Venya ji nemohla přimět k řeči, nedokázala s ní navázat oční kontakt, ani dosáhnout nějaké změny v jejím výrazu. Julie se však nechala osušit, odvést zpátky do pokoje a uložit do postele. Ležela tam s otevřenýma očima a hleděla do stropu.
Venyu nejdřív napadlo, že Julii někdo podstrčil do snídaně LSD. Ale symptomy neseděly – žádný trip, dobrý ani špatný, neprobíhá takhle klidně. Vlastně ty příznaky neodpovídaly žádným drogám, s nimiž měla zkušenost (a vyzkoušela jich pěknou řádku). Nechtěla Julii způsobit potíže, ale nakonec se rozhodla zavolat asistenta, ten zase zavolal zdravotníky a ti Julii odvezli na pohotovost.
Julie se během noci náhle probrala. Prudce se posadila na nemocniční posteli, podívala se na Venyu a požádala o pero a papír. Sloužící lékař nevěřícně vrtěl hlavou; dal Venye jasně najevo, co si myslí: že Julie celou záležitost předstírá. Julie se omluvila, ale nepřestala čmárat.
Ve čtyři ráno dorazila její rodina. Třináctiletý chlapec vletěl do pokoje a skočil k ní na postel. Následovali otec a matka. Profesor Taťka, jak mu Venya okamžitě začala říkat, jí potřásl rukou, poděkoval jí, že s jeho dcerou zůstala. Profesorka Máti usedla na židli k oknu, v prstech svírala stříbrné pero, jako by to byla cigareta, kterou si k smrti toužila zapálit. Julie oba pozdravila a ihned se vrátila ke svému čmárání. Chlapec vedl jakýsi komediální monolog: o Juliině županu, o stáří nemocnice, o tlusté sestře v recepci. Už tehdy byl Kyle bavič a komediant. Díky němu Venye nějakou dobu trvalo, než pochopila, že se rodiče hádají. Ještě déle jí trvalo, než si uvědomila, že jejich spor se táhne už několik let.
Profesor Taťka činil nepřímé narážky na Juliin pokoj doma, profesorka Máti se chmuřila a vrtěla hlavou. „Potřebuje pomoc,“ prohlásila v jednu chvíli. „Odbornou pomoc.“ Žádné otázky ohledně toho, co se přihodilo ve sprše. Julie se očividně ‚ztrácela‘ už dřív, a dojde k tomu znovu.
Později se Venya dozví celou historii její nemoci: jak jí coby dítěti diagnostikovali záchvaty petit mal. CT vyšetření nic neobjevilo, další diagnóza zněla lehký autismus. Když se s věkem stavy nepřítomnosti prodlužovaly, lékaři je začali nazývat disociační poruchou osobnosti, což byl módní termín pro mnohočetnou osobnost. Jeden psychiatr se domníval, že má jakéhosi ‚strážce‘, který dohlíží na denní úkony, zatímco vlastní Juliina osobnost se toulá někde jinde. Julie ovšem to vysvětlení nikdy nepřijala. Kdykoli se ‚probudila1, pamatovala si většinu toho, co se stalo po dobu její nepřítomnosti. Nevypadalo to, že by v sobě měla ještě jinou osobnost. Kromě toho vnímala rozdíl mezi oběma stavy – věděla, kdy byla mimo.
Podle toho, jak to Julie popisovala, připomínaly její stavy pravý opak poruchy pozornosti: nemohla přestat dávat pozor. Přišel jí na mysl nápad, ona naskočila do pomyslného vlaku úvah a vezla se v něm pořád dál, třeba až na kraj světa. Chyběl jí nějaký neurochemický výhybkář, který by její pozornost odvedl od zahloubání k uvědomění si vnějšího světa.
Ale v nemocnici Venya chápala jen tolik, že Taťka chce, aby se Julie vrátila domů, a Máti chce, aby byla v nemocnici, v jakékoli nemocnici.
A Julie?
Dívka přestala psát. Odložila pero, složila papíry v půli, pak ještě jednou. Měla napjatý výraz, v očích se jí leskly slzy. „Já to zvládnu,“ prohlásila.
Zdálo se, že ji rodiče neslyší. Otec a matka se dál přeli těmi chladnými hlasy, ostrými jako nože.
Kyle se obrátil k Venye a neslyšněji ústy naznačil: Udělej něco.
Venya se odvrátila, ale nápad už byl tu. Strašný, obrovský, pitomý nápad.
Zvedla ruku a profesoři poslušně ustali v hovoru. „Jak často?“ zeptala se. Zaměřili pozornost na ni, jako by se na ni dívali ze stupínků na vzdáleném konci přednáškové síně. „Jak často se to stává?“
Profesor Taťka pokrčil rameny. „Teď už moc ne. Poslední ročník na střední zvládla bez –“
„To není pravda,“ opravila ho tiše Julie. Zachytila Venyin pohled. „Třikrát nebo čtyřikrát týdně, pokaždé pár hodin. Ale prodlužuje se to.“
Venya přikývla, jako by to bylo úplně normální. Upírala zrak na naleštěnou nemocniční podlahu, aby neviděla, jak si ji celá rodina pozorně měří.
Mlč, mlč, opakovala si. To není tvůj problém.
„Dobře,“ řekla. „Udělám to.“ Nabídla se, že bude na Julii dávat během semestru pozor. Jen tenhle semestr.
Dodnes netuší, proč to udělala.
Na jejich vztahu do té doby nebylo nic, co by ji zavazovalo. Ta nabídka dávala smysl jen v souvislosti se vším, co následovalo, jako by ji těch sedm let – v nichž Julii provedla vysokou školou a postgraduálem, a cestou se stala Juliinou nejlepší přítelkyní a nakonec i její milenkou – přimělo v tu chvíli promluvit.
Julie její nabídku přijala bez poznámek.
* * *
Obědvají u piknikového stolku ve stínu masivního přívěsu. Je šest večer, v září, a pořád kolem třiceti stupňů, ale vlivem nízké vlhkosti vzduchu vzniká mezi sluncem a stínem skoro dvacetistupňový rozdíl. Po celém kempu lidé zapalují grily a otevírají pytlíky s brambůrky. Jejich sousedé, plný vůz Němců, kterým může být něco přes dvacet, se smějí a hádají. Nad nimi visí nebe, obrovské, modré a bez mráčku.
„Tady venku je hezky,“ říká Venya. „Docela chápu, proč tady jste.“
„Počítám, že Julie může pracovat kdekoli, a kdyby se probudila, třeba by se jí líbilo, že jsme zase na tomhle místě.“ Utře Julii z tváře hořčici, ona dál nepřítomně žvýká kousek kuřecích prsíček. „Tady jsme byli na poslední dovolené před máminou smrtí.“
Profesorka Máti spáchala sebevraždu, když byla Julie na postgraduálu; Venya doprovázela Julii na pohřeb. Profesor Taťka zvolil pro své zmizení úplně jinou taktiku. Našel si zaměstnání ve Španělsku a brzy na to i novou manželku. Každý v té rodině, myslí si Venya, má nadání mizet. Každý kromě Kyla.
„Co ty?“ ptá se Kyle. „Zmohla ses někdy na rodinu? Dvě dětičky, kokršpaněl, domek na předměstí?“
„Mám syna,“ odpovídá. „Loni začal studovat na vysoké. S jeho mámou jsme se rozešly už před pár lety, ale všichni spolu dobře vycházíme. Je to fajn kluk.“
„Syn? Paráda!“ na to Kyle a myslí to upřímně. „Vypadá to, že se ti v životě celkem dařilo.“
„Nestěžuju si. A co ty? Našels někoho?“
„Julie je jediná žena v mém životě.“ Zasměje se, trochu nucené. „No, měl jsem pár známostí. Jen se mi moc nedaří udržet si je, a s Julií… Pořád mám spoustu práce. Počkej, něco ti ukážu.“
Zmizel v přívěsu a vrátil se s novou láhví Canadian Mist a dvěma sklenicemi v prstech jedné ruky, pod paží nesl velký kroužkový pořadač. „Vzpomínáš na tohle?“ Postaví láhev a sklenice a ukáže jí přední stranu pořadače: PROVOZNÍ POZNÁMKY.
„Bože můj,“ vzdychne Venya a vezme si ho.
„Nejsou to ty samé desky, musel jsem je několikrát vyměnit. Ale uvnitř je pořád něco z původního obsahu. A stále to přesně sedí.“
Když se Venya rozhodla, že musí odejít, věnovala Kylovi právě takový pořadač. Instrukce pro zacházení s Julií. Jména lékařů, dávkování léků, oblíbená jídla, denní rozvrh, čísla bot a šatů… až po zubní pastu, které Julie dávala přednost. Teď je pořadač mnohem tlustší.
„Je tady všechno,“ říká Kyle. „Účty ve svěřeneckém fondu, počítačová hesla, pojišťovací smlouvy.“
Venya neví, co na to říct. „Jsi skvělý bratr.“
„No jo. Jsem sestřin ošetřovatel.“ Položí svazek na konec stolu. Upadnou do mlčení. Venya postrkuje po papírovém talířku poslední zbytek fazolí, Kyle pije.
„Něco jsi chtěla říct,“ ozve se Kyle.
Venya vydechne. „To je fakt.“ Vezme druhou sklenici a šplíchne si do ní trochu whisky. Zakrouží s ní, vdechne ostrou vůni a dívá se, jak tekutina olizuje sklo. Nikdy neměla tvrdý alkohol v oblibě.
„Když se z toho probudí,“ začne, „bavíte se o tom, jak se cítí?“ Kyle čeká, až mu to vysvětlí. „Povídals, že období nepřítomnosti se prodlužují. Nakonec… Podle tebe se nakonec uzavře do sebe. Určitě se nad tím zamýšlí. Necítí se uvězněná?“ Usměje se sevřenými rty. „To bych neřekl.“
„Kyle, mně to můžeš říct.“
„Musel bych o tom něco vědět,“ opáčí Kyle. „Vždycky jsme si vzájemně rozuměli. Nemusíme se o tom bavit.“ Usrkne ze sklenice. „Když se Julie vrátí zpět, chce se bavit výhradně o práci. Nonstop kvantová mechanika. Prostě začne rychle psát, protože nemá moc času, než se zase ztratí. Už před odchodem z Nového Mexika jsem jí pomáhal dopisovat články – nejen ty záležitosti pro laiky, do časopisů.“ Pokyne k přívěsu. „Ukážu ti, na čem pracuje teď. Vyvrací Everett-Wheelera a ostatní interpretace. V té matematice se už vůbec nechytám, ale to není podstatné. Jde o to uspořádat poznámky a dát je do rukou lidem, kteří to pochopí. Tohle je její šance, jak vstoupit do dějin, Venyo. A ona ji chce využít.“
„Co když se vypraví tak daleko, že už nenajde cestu zpátky?“ uvažuje Venya. „Co když se nedokáže zastavit a zmizí nadobro?“
„Myslím, že by jí to nevadilo,“ odpoví Kyle. „Tam uvnitř, to je její skutečný život. Všechno tady venku, to ji jenom… rozptyluje.“
„To nemůžeš vědět,“ namítne Venya. „Když jsme byly spolu, mívala strach, že se ztratí. Mluvily jsme o tom. Neříkaly jsme tehdy ‘uzavřít se do sebe‘, ale přesně z toho měla obavy.“
„Takže?“
„Takže jsem jí něco slíbila.“
Kyle na ni upře zrak.
„Myslím, že právě proto mě zavolala. Protože se už k tomu blíží.“ Protože se bojí, že ty nedokážeš udělat to, co potřebuje.
Kyle zvedne ruce. Jeho smích zazní ostře. „Na mě nedej. Zeptej se jí sama.“
Venya uhladí Julii pramen vlasů, který jí spadl do očí. „Budu potřebovat pár zápalek.“
* * *
Venya vyklidí kus pultu v přívěsu a rozloží na něm sáček s trávou a cigaretové papírky. Lepší by byla vodní dýmka – zchlazený kouř funguje nejlíp – ale Venya neměla nervy na to, aby ji pašovala přes letištní bezpečnostní opatření. Stačilo jí, že musela pronést kontrolou marihuanu, zabalenou v krabičce s tampony.
Střepe trochu trávy na papírek. Už léta si neubalila jointa, ale motorická paměť jí vede ruku. Nakonec rozsype jen trochu. „To je tvůj plán?“ zeptá se Kyle. „Zfetovat ji?“
„Na koleji to fungovalo.“ Před pětadvaceti, třiceti lety. Marihuana Julii narušila soustředění, vykolejila vlak myšlenek – pokud byla dávka kanabinolu dostatečně vysoká. Venyin spolupracovník ji ujišťoval, že jde o téměř medicinálně čistý materiál, ale nedalo se odhadnout, jestli to bude stačit.
Venya se usadí se zkříženýma nohama na podlahu, skoro pod stůl. Kyle Julii naviguje, až se uloží na záda s hlavou na jejím klíně a upírá pohled na strop. Kyle zapálí jointa, Venya z něj potáhne, aby se rozhořel.
„Stiskni jí nos,“ přikáže mu, pak dlouze potáhne a podrží kouř v ústech. Zvedne Julii hlavu, hořící cigaretu oddálí od těla a sehne se, aby položila rty na Juliiny. Pomalu vydechne, kouř zavíří před Juliinými ústy, zvolna se vznáší až k jejím očím. Julie mžikne, ale neodvrátí pohled od stropu.
„Může to nějakou chvíli trvat,“ vysvětlí Venya. Znovu potáhne a vzpomíná na chvíli, kdy se poprvé políbily. Julie vypadala tak vyplašeně, jako by nevěděla, jak žít ve vlastním těle.
Po několika minutách Venyu z nepohodlné pozice bolí v kříži a v ramenou. Přestože se snaží nevdechovat, trochu se jí točí hlava. Droga je skutečně silná – nebo Venya opravdu stará. Možná obojí.
Julie marihuanu nikdy neměla v oblibě. Neměla ráda ani léky na předpis, které na ní kdysi lékaři zkoušeli. Nikdy nepůsobily moc dlouho, obvykle se u ní vyvinula tolerance, a většina léků měla nepříjemné vedlejší účinky; po všech, jak tvrdila, si připadala zhlouplá. Nesnášela, když se cítila hloupá.
Spustí se požární poplach. Venya sebou škubne, Kyle se smíchem vyskočí, natáhne se k nízkému stropu přívěsu, sejme z čidla plastový kryt a vytáhne baterii.
Julie se ani nepohnula.
„Mám dojem, že to nefunguje,“ poznamená Kyle. Joint už je z půlky vykouřený.
„Podívej, má zavřené oči,“ upozorní ho Venya. Zatahá Julii za ušní lalůček. „No tak, šípková Růženko.“
Julie otevře oči. Pohlédne na Kyla, pak obrátí zrak k Venye. Její ruka se zvedne a dotkne se Venyiny tváře.
Julie se usměje. „Má krásná princezno.“
Kyle jim oběma pomáhá na nohy. Julie se zasměje, rozkašle se, pak se s úsměvem zvedne. „Už jsme obě staré ženské!“
„Padesátka, to je teď nová sedmdesátka, Juli.“ Ale Julie se stejně mýlí, myslí si Venya. Nebo alespoň z poloviny. Když je teď vzhůru, Venye připadá stejně krásná, jako když se setkaly poprvé.
Julie se rozhlédne po kabině přívěsu, v šikmém světle vidí hromádky papírů. „Potřebuju si pár věcí zapsat,“ říká tiše, pak se zarazí. „Ale ne teď. Kolik je hodin, sedm? Mohli bychom se podívat na západ slunce.“
„Ale to musíme vyrazit hned,“ upozorní ji Kyle.
„Radši mi ubal ještě jednu, Veni, než zase zmizím.“
Kyle všem rozdá baterky na zpáteční cestu, pak je vyvede z tábořiště. Po nějakých sto yardech sejdou ze silnice na vyšlapanou turistickou pěšinu. Julie cestou pokuřuje, ale když potkají lidi, kteří se vracejí z vyhlídky, spustí ruku s jointem a přitiskne ji k boku. Pěšina vede po písčité půdě, pak přes hladké skály, kde ji vyznačují hranicky kamenů.
Julie se zavěsí do Venye. „Jsem hrozně ráda, žes přišla.“
„Zavolalas mi,“ odpoví Venya prostě. Nemá ponětí, co může říct před Kylem. Julie jí zavolala, aniž by se svěřila bratrovi. Dokonce mu ani neřekla, že se probudila, zatímco spal. „Podle Kyla teď pracuješ na něčem důležitém. Vyvracíš hypotézu o mnohočetných vesmírech…“
„Pamatuješ si na Everetta?“
„Trochu. Dělala jsem ti spoustu korektur, Juli.“
„Pořád jsi mi škrtala středníky,“ říká Julie. Potáhne z jointa a zašklebí se. „Nejde jen o Everetta a deutschovské varianty. Také sestřelím Zurekovy alternativní historie, Albertovy mnohomysli a Bóhmovy pilotní vlny. Kodaňská interpretace už zanikla s vyvrácením komplementarity.“
„Nepovídej,“ na to Venya. Julie se během dvou vteřin dostala daleko nad její schopnosti chápání. „A tvůj názor?“
„Wheeler-Feynmanova absorbérová teorie, ale plně rozvinutá v oboru QED.“ QED znamená kvantová elektrodynamika, to si Venya ještě pamatuje, ale o absorbérové teorii jakživa neslyšela. „K tomu pár mých poznatků,“ dodá Julie.
Působí vzrušeně, mává jointem jako prskavkou. Venya jí ho vezme a zadusí ho. V kapse má zápalky, kdyby ho potřebovali znovu zapálit.
„Není důvod, proč by pozorovatel měl zbortit vlnu,“ vysvětluje Julie. „Není důvod, proč by paralelní světy měly vyrašit v takovém množství, že by se vymkly kontrole. Vesmír neroste, je už kompletní. Všechna práce byla vykonána už v okamžiku velkého třesku. Je dokončený a bezešvý, posunuje se v čase nazpět a kupředu. Neexistuje žádné ‚teď‘ a ‚tehdy‘. Všechno je teď. Všechno se děje současně. Podívej –“
Julie se shýbne, zvedne malý kámen a vyškrábe do písčité půdy obrácené V. „Částice, která se pohybuje časem dopředu, se setká s antičásticí, která se také pohybuje dopředu.“ Nakreslí u levé nožky písmena znaménko mínus, na druhé straně plus.
„Ach Bože, další Feynmanovy diagramy,“ povzdechne si Kyle.
Julie zaryje do místa, kde se obě čáry sbíhají. „Tohle je elektron, který se sráží s pozitronem. Dojde k jejich zničení, vzniknou dva fotony, jež se rozletí opačnými směry.“ Nakreslí dvě čáry, které vyrážejí z místa protnutí, čímž vznikne písmeno X. „Nezáleží na tom, kterým směrem míří ukazatel času. Můžeme na nákres pohlížet z kterékoli strany, a pokaždé je stejně platný. Přečtěte ho zleva doprava, a můžete říct, že elektron se setká s fotonem a emituje foton a pozitron. Nebo shora, a vidíte kolizi dvou fotonů, z čehož vzniká elektron a pozitron. Všechno je to správně. Všechno se děje.“
„Dobře…“ řekne váhavě Venya. Pohlédne na Kyla a její výraz říká Jak se s tímhle dokážeš vyrovnat? Nemá ponětí, kam Julie míří, ale po hodinách s její automatickou verzí je šťastná, že je Julie tak živá a přítomná.
„Ale je také pravdivé,“ pokračuje Julie, „když řekneme, že elektron narazí do dvou fotonů a vznikne pozitron, který cestuje časem nazpět.“ Pohlédne Venye do očí, aby se ujistila, že ji stále sleduje. „Časový vektor nehraje roli. Jestliže je mapa správná, je správná v kterémkoli časovém bodě. Je to mapa světa v celém časoprostoru. Budoucnost je daná, stejně jako minulost, pro každého. Území se nemění.“
„Pro částice, ne pro lidi.“
„Co tím myslíš, ne pro lidi? Schródingerova kočka, Venyo. Einstein-Podolsky-Rosenův paradox. Lidé a jejich volby jsou už do rovnice zahrnuti.“
„Ale lidé mají svobodnou vůli.“
„To mi připomíná jeden vtip,“ ozve se Kyle.
Julie zahodí kámen. „Svobodná vůle znamená jen tolik, že nevíš, co je na mapě. Netvoříš budoucnost, ta už je tu, čeká na tebe jako vánoční dárek. Stačí, když ho ráno rozbalíš a podíváš se, co je uvnitř.“
„Kalvinista umře a přijde do nebe,“ spustí Kyle.
„Cože?“ přeptá se Venya.
„Nevšímej si ho,“ doporučí jí Julie. „Jako já.“
* * *
Pěšina prochází úzkou průrvou, širokou asi třicet yardů, s nebem na obou stranách. Podle brožurky místního parku kdysi kovbojové zúžené místo přehrazovali a divoké koně vždycky zahnali na vyhlídku. Pověst praví, že jedné zimy odešli domů a zapomněli ohradu strhnout. Název pro vyhlídku pak vznikl docela přirozeně.
Vyjdou znovu do volné krajiny, ale cesta končí na strmém útesu. Julie ukáže na skalní výspu, vyčnívající do vzduchu. „Moje oblíbené místo,“ říká. Vyjde na útes jako zkušený skokan na můstek. Venye se stáhne žaludek, když ji vidí na té uzoučké plošince, nebe nad ní i pod ní.
Mají v rodině sebevraždy, napadne ji. Možná tu není proto, aby Julii pomohla zabít se, ale aby byla svědkem. Nebo aby Kylovi pomohla smířit se s tím.
Ale pak se Julie usadí, posune se dopředu, takže jí nohy visí přes kraj. Venya opatrně následuje Kyla na výstupek. Sednou si vedle Julie z obou stran, baterky si přidržují mezi stehny a houpou nohama nad tisíci stopami volného prostoru.
Hledí k jihu, dívají se na zamlžené hory, vzdálené nějakých padesát šedesát mil. Mezi Mrtvým koněm a horami leží pět tisíc čtverečních mil krajiny s kaňony, které mapa parku nazývá Ostrovy v nebi. Dobré jméno. Venya se dívá dolů na oceán vzduchu, kamennou kotlinu, ohraničenou strmými skalami přes dva tisíce stop vysokými. Dno kotliny tvoří rozlehlé kamenné bludiště: míli hluboké propasti, ostré útesy a stolové hory se zubatými okraji, podobnými cimbuří hradů, obklopených neviditelnými příkopy.
Až na samém dně protéká jediný vodní tok v krajině kamení a skal, olivově zelená smyčka Colorada. Řeka se vine kotlinou od jihu a líně se ubírá k Vyhlídce Mrtvého koně. Dvě míle před dosažením cíle se prudce ohýbá, otáčí se o sto osmdesát stupňů a obtéká stolovou horu ve tvaru lodní přídě, a znovu se ztrácí v jižní části skalního labyrintu.
Venya myslí na koně, umírající žízní s řekou na dohled.
„No jejda,“ řekne.
„Mhm hm,“ na to Julie.
Sedí spolu v přátelském mlčení. V pohasínajícím denním světle se krajina zdánlivě prohýbá a přemísťuje. Útesy po jejich pravé straně už tonou v soumraku, ale východní svahy září temně rudou a doutnající oranžovou barvou. Stíny sbíhají dolů trhlinami a rýhami, aby o dva tisíce stop níž vytvořily temné tůně na zčernalých úpatích skal.
„Tak ten kalvinista přijde do nebe,“ ozve se Kyle.
Julie si povzdechne, pak se pro sebe začne chichotat.
„Ale místo perleťových bran se cesta rozdvojuje a každou stranu označuje cedule. Na jedné stojí ,Věřící v předurčení‘, na druhé ,Věřící ve svobodnou vůli‘.“
Julie zavrtí hlavou a Venya si pomyslí, kolikrát už tenhle vtip slyšela, a jestli ho slyšela v bdělém stavu, nebo jako hluk na pozadí, když uvažovala o něčem jiném.
Tenhle chlapík vždycky věřil v předurčení, tak se vydá po příslušné cestě a nakonec dojde k obrovské stěně s velkými dveřmi, nad nimiž stojí PŘEDURČENÍ. Zaklepe, dveře otevře anděl a ptá se: „Co tě přivádí k mým dveřím, smrtelníku?“ A chlapík na to: „No, byly tam ty dvě cedule a já si vybral tu, kde bylo napsáno Předurčení.“ Anděl na to: „Že sis vybral. Tak sem nemůžeš, kamaráde.“ A zabouchne mu dveře před nosem. Chlapík je zoufalý. Nakonec se doplahočí zpátky na křižovatku a vydá se po druhé cestě. Dorazí k další obrovské stěně a dveřím s nápisem SVOBODNÁ VŮLE. Zaklepe, otevře jiný anděl a ptá se: „Proč ses vydal touto cestou, smrtelníku?“ A chlapík na to: „Neměl jsem na vybranou.“
„A bum!“ zasměje se Julie.
Venya se směje s nimi, ale přemýšlí o nich, o těch dvou zvláštních, dospělých dětech. Vlastně sirotcích. Snad se jim ten vtip líbí, protože sdílejí přesvědčení, že vesmír je pěkně podrazí. Ne, už je podrazil.
Venya se nahne dopředu a přes vlastní kolena upírá zrak dolů.
O tisíc stop níž zahlédne růžovou římsu, asi dvě míle širokou a zhruba dalších tisíc stop nad řekou.
„To je stezka Bílý lem,“ říká Kyle. Myslí tím bledou, úzkou cestu, která se táhne podél útesu jako stará jizva po chirurgickém zákroku. „V dobách uranové horečky tudy jezdily džípy. Vždycky jsem se po ní chtěl projet, ale nedostal jsem se ani dolů k tomu lemu.“
„Vždycky je tu rychlá cesta dolů,“ prohlásí Venya a Kyle se zasměje. „Stačí jediný poryv větru.“
„Nechte toho,“ pokárá je Julie.
Kyle pokračuje: „Když jsme tady byli na dovolené, to jsem byl ještě kluk a děsila mě představa, že se mi ta skála ulomí pod nohama, jako v kresleném filmu. Chvilku zůstanu viset ve vzduchu, a pak hvizd! A malý obláček prachu, kde jsem dopadl.“
„A pohřbí tě přímo tam v díře ve tvaru tvého vlastního těla,“ dodá Venya.
„Na náhrobek mi napíšou ‚Auvajs‘.“
„Přestaňte už s tím, vy dva!“ Julie se odtáhne od okraje, baterka se jí překotí a začne se kutálet. Kyle po ní hrábne a chytí ji, než se může překulit přes kraj.
„Bacha,“ řekne.
Venya se ozve: „Co se děje, Juli?“
„Měli bychom se už vrátit,“ odpoví Julie klidným tónem. Kyle mlčí.
„Ochlazuje se,“ pokračuje Julie.
„Mně je dobře,“ opáčí Kyle. „Rád bych tady zůstal ještě chvilku.“
„Já ji odtud vezmu,“ řekne mu Venya a uvědomí si, že bezděčně, ze zvyku, promluvila o Julii, jako by tu nebyla. Rychle dodá: „Juli a já si musíme ještě popovídat o fyzice, viď, Juli?“ Kyle se zasměje. „Lhářko.“ Stiskne Venye paži na znamení díků. Ten člověk byl přes dvacet let ve službě, pomyslí si Venya. Doprovodit Julii domů je to nejmenší, co pro něj může udělat. Kromě toho si skutečně potřebují promluvit: světlo pohasíná a účinek marihuany už dlouho nevydrží.
„Víš to jistě?“ zeptá se Julie bratra.
„Jasně. Na, vezmi si bundu.“ Začne si odvazovat od pasu šedou mikinu.
Julie k němu zezadu přistoupí a stiskne mu krk. „Vždycky můj hodný malý bráška.“ Skloní se a políbí ho na temeno hlavy.
* * *
Venya už zapomněla, jak rychle se v poušti stmívá. Slunce klesne za nějaký vzdálený hřeben a ona najednou sotva rozeznává Julii vedle sebe. Rozsvítí baterku a přejede jí pěšinu. Po pár minutách chůze říká: „Když jsi mi volala, mělas vyděšený hlas, Juli.“
Julie neodpovídá. Venya se na okamžik poleká, že už zase zmizela, ale vzápětí uslyší cosi jako vzlyk. „Moc se omlouvám, Veni. Nebylo správné, že jsem ti volala.“
Venya by jí ráda pohlédla do tváře, ale odolá nutkání zamířit na ni baterku. „Slíbila jsem ti, že se vrátím,“ říká. „Kdyby ses ztratila.“ Natolik ztratila ve vlastní hlavě, že by už nikdy nedokázala nikomu sdělit, že chce ven, že to chce skončit. „Mělas strach, že nebudeš mít na vybranou.“
„Toho už se nebojím,“ odpoví Julie.
„Tak čeho?“
Julie mlčky kráčí dál. Baterku ještě nerozsvítila. Venya ji nahmatá v kapse Juliiných džínsů. „Chceš, abych rozsvítila?“ ptá se.
Po pár vteřinách Julie odpoví: „Promiň, já… Když jsem se probudila a viděla jsem, že jsme u Mrtvého koně, došlo mi, na co myslel. Na poslední hezké chvíle, které jsme spolu zažili.“
„Povídal mi o tom,“ kývne Venya. „Dovolená před matčinou smrtí.“
Další dlouhé ticho. Venya má dojem, že právě procházejí zúženým místem, ale v tom hustém šeru se to těžko pozná. Myslí na mustangy, zmatené obyčejnou ohradou z překřížených klád, neschopné uniknout, aniž by je někdo vedl.
Dotkne se Juliiny paže a Julie říká: „Cesta sem je stejná jako cesta tam. Je rozložená jako na mapě…“
„Zůstaň se mnou, zlato. Teď žádná matika. Pověz mi, proč jsi mě zavolala.“
„Je tak unavený,“ odpoví Julie. „Ty to nevidíš – před tebou se tváří jako ten starý Kyle. Ale ty ho nevidíš, jak ho vídám já. Je to jako cesta časem. Kdykoli se probudím, připadá mi, že stárne rychleji a rychleji.“
„Julie?“
Julie zakopne o něco na stezce, znovu chytí rovnováhu. „Pochopitelně mi to nemůže říct. Ví, jak moc pro mě moje práce znamená. Ale tolik jsem se bála, že mě opustí, dřív než se sem dostaneš, a bez něj… Jsem už tak blízko, Venyo.“
Venya se zastaví, ale Julie automaticky kráčí dál a její hlas pozvolna slábne. „Matematika je… Matematika je rozložená jako…“
Venya ji chytí za paži, škubnutím ji zastaví. „Julie!“
Žádná odpověď.
„Julie, musíš se probrat. Poslouchej mě!“ Posvítí jí baterkou do obličeje, ale Julie upírá zrak do nikam. Ne, ne do nikam. Dívá se na mapu světa.
Venya jí zatlačí na ramena. „Sedni si tu. Nechoď za mnou. Hned se vrátím.“ Julie se sveze k zemi, kolena skrčí pod bradou. „Hodná. Hned jsem zpátky.“
Brzy na to najde jeho baterku na skalní římse, rozsvícenou a namířenou do prázdna. Někdy později, když strážci parku a policie skončí s výslechem a Venya podepíše papíry, které Julie podepsat nemůže, objeví pořadač, který pro ni Kyle připravil. Nalistuje stránky, týkající se jídla, a udělá Julii snídani.
Teď se ale obrací a běží zpátky cestou, po níž přišly, paprsek z baterky poskakuje od skály ke křoví nebo k zakrslému jalovci. Julie za ní se zvedne a následuje ji.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v srpnu roku 2007
