Označit jeho oblek za živého tvora by bylo přehnané. Neuronová síť sotva dosahující úrovně švábího mozku hlídala pnutí v látce a hbitě podle něj přizpůsobovala střih. Renze napadlo, že kdyby se majitel obleku utopil a po třech dnech ho někdo vytáhl z vody, největší pozornost by upoutal fakt, jak se dá kvalitním ošacením zamaskovat nafouknutá mrtvola.
Hlediště praskalo ve švech. Agenti zabrali skoro všechna sedadla a navíc se jich po síti připojilo tolik, že se na zahlcené lince začalo sekat video. Místnost prosytilo teplo a pach lidských těl. Po levé straně zorného pole si Renz srovnal okna ostatních členů buňky: Pauel byl připojený ze svého pařížského bytu, Grossmun a Thom popíjeli společně kávu v Novém Denveru, takže je bylo oba vidět v zorném poli toho drahého, a Marquez seděl přímo vedle Renze, odkud se obraz v jeho okně skoro přesně kryl s tím, co viděl on sám.
Když si na linku teprve zvykal, přišlo mu zvláštní mluvit na někoho, koho neviděl. Dlouho si přál, aby se mu zobrazovaly tváře ostatních členů buňky a ne to, co sami viděli, v průběhu let si ale zvykl.
„Ještě nikdy jsem nás neviděl tolik pohromadě,“ nechal se slyšet Marquez.
„Jeden je z toho nesvůj,“ přisvědčil Renz.
„Jak kráva. To už jsme rovnou mohli vyvěsit obří ceduli Sem nastražte bombu.“
„Tak proč tam chodíte?“ zeptal se Pauel. Kvůli omezenému datovému přenosu zněl jeho hlas jako z plechovky.
„Co to je za otázku? To si mám ten cirkus nechat ujít?“ blýskl Marquez silným, sněhobílým chrupem.
„Slyšel jsem, že je Anna zase v nemocnici, Renzi,“ ozvala se Grossmun, a vyznělo to zároveň jako dotaz i nabídka informace.
„Jenom na prohlídce,“ vyjasnil Renz. „Nic jí není.“
Muž v obleku naklonil hlavu na stranu, něco utrousil po soukromé lince a vystoupil na okraj pódia. Thom se v Novém Denveru dal do příliš rázného míchání kávy a rachtal lžičkou o šálek, jak to dělával, když byl nervózní. Renz ztišil hlasitost.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil muž na pódiu. „Rád bych vás tady všechny uvítal. A neodpustím si poznámku, jakou by mi udělalo radost, kdybychom měli takhle nabito i na rozpočtových poradách.“
Publikem se přelila vlna nervózního smíchu. Renz se přistihl, jak se nechtěně pochechtává s ostatními, a zmlkl.
„Pokud mě neznáte, jmenuji se Alan Andrews. Dělám taktického prostředníka na teoretickém oddělení Světové rady bezpečnosti. Berte to tak, že tlumočím pro tu partičku ve věži ze slonoviny.“
„Jestli se nad nás ten ovar bude takhle povyšovat ještě chvíli, tak si ho najdu a zamorduju ho,“ zahrozil Pauel tak, aby ho slyšela jenom jeho buňka.
„Určitě už jste o těch anomáliích všichni slyšeli,“ přešel muž k věci. „OS 47 a ta holčička, OS 80 a ta stařena na Bali, narušení kmenové databáze CATC. Přišel jsem vám říct, na co ohledně nich přišlo teoretické oddělení.“
„A máš to, Pauli,“ zamumlal Marquez.
„Si piš,“ přisvědčil Pauel, „je po něm.“
„Nechcete držet zobák?“ okřikl je Renz.
„Především bych chtěl zdůraznit,“ vztáhl muž dlaně k publiku v útěšném gestu, „že neexistuje přímé spojení mezi anomáliemi a známými teroristickými organizacemi. Něco se děje, to všichni víme, ale spiknutí to není. Půjde o něco jiného.“
Zase ruce spustil.
„To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že nejspíš půjde o něco horšího.“
* * *
Dva měsíce předtím se operační skupina 47, tedy Renz, Marquez, Grossmun, Thom a Pauel, nacházela celá ve stejný čas na stejném místě. Město se nevyznačovalo žádnou zvláštností, Zóna perského zájmu byla podobnými doslova posetá. Paneláky a hroutící se mešity proložené ubohými obchodními centry nasekanými podle západního mustru. Asfaltky nikdo neopravil od doby, kdy je před nějakými deseti lety sežvýkaly tankové pásy. Hlavní stan skupina tajně rozbila dvě ulice od svého terče, v někdejší restauraci, kde to ještě slabě vonělo kmínem a vepřovou pečení.
Grossmun s Pauelem seděli u dřevěného stolku a hráli po lince šachy. Thom přecházel sem a tam a něco si pro sebe mumlal. Marquez podle všeho pospával – opěradlem židle se opíral o zeď a měl zavřené oči. Renze tím neobelstil. Čekání bylo ze všeho nejtěžší.
Operace běžela na principu volně propojených buněk, kdy skupinky typu OS 47 měly přímý kontakt s padesátkou nebo stovkou dalších různě po světě. Případné ústředí by skončilo zahlcené informacemi, které se po linkách hrnuly, takže se operace naplánovala organicky, aby se okolnostem dokázala přizpůsobit i bez jednotného velení. Renz chápal, že jim to umožňuje rychle reagovat a že se v souboji dvou organizací jedná o nezbytnost, ale na druhou stranu přicházeli o pevný rozvrh. Skupinu mohli do akce povolat za třicet vteřin, ale stejně tak mohla čekat hodinu. Také se mohlo ukázat, že se terč vyplatí nechat na pokoji, a to by se potom jednoduše stáhli a o jejích přítomnosti by se nikdo nedozvěděl.
„Myslíš na Annu,“ tipl si Marquez.
Renz vzhlédl.
„Nemyslím,“ vyvedl ho z omylu. „Snažil jsem se na tu akci trochu vyhecovat.“
„Tak to už radši mysli na Annu,“ zazubil se Marquez. „S akcí nic nenaděláš.“
„S Annou taky ne,“ zabručel Renz.
Marquez si povzdechl a nechal židli dopadnout zpátky do rovnovážné polohy na všech nohách. Otevřel tmavé, pozorné oči.
„Až tady skončíme, měl by ses jí chvíli věnovat,“ poradil Renzovi.
„Chystám se,“
„Vážně?“
„Tentokrát ano.“
Rozsvítila se vnější linka a Renzovi v zorném poli naskočil blonďák, kterého už sice někdy viděl, ale blíž ho neznal.
„OS 47,“ řekl blonďák, „za osmdesát sekund by to mělo jít přes váš cíl.“
„Díky,“ odvětila Grossmun a vstala. Renzův pohled se přepnul do bojového modu, čtyři průhledové displeje se záběry od ostatních se mu srovnaly vlevo a doprava se promítla mapa s dostupnými údaji o zástavbě a s pozicí, kterou v ní skupina zaujímala. Bylo to, jako když si v dětství hrál na počítači. Popadl s Thornem cívku v odmagnetizované ocelové krabici a málem si dokázal představit, že sedí ve starém křesle a ovládacími rukavicemi řídí vlastní tělo na dálku.
Grossmun spustila osmdesátivteřinový odpočet, ale Marquez s Pauelera už stihli vyrazit ze dveří do ulic, do kterých bilo slunce. Renz se díval jejich očima a pevněji sevřel krabici s cívkou.
„Máš někoho na deseti hodinách, Pauele,“ varovala Grossmun. Nahazovala zrovna hummera v uličce za restaurací. Renz si nevšiml, kdy odešla.
„Civilista,“ uklidnil ji Pauel.
„Víš to jistě?“
„Ne.“
„Thorne?“ ozval se Renz.
„Nějak si ty peníze zasloužit musíme,“ odpověděl Thorn a s markýrovanou nudou, která provází strach, ohlásil: „Já s Renzem vyrážíme. Houkněte, kdyby se nás někdo chystal sejmout, dík.“
Uběhnout dva bloky s těžkým, neskladným přístrojem bylo jako sprintovat peklem. Renz se soustředil na ulici před sebou, držel rovnoměrný, vyrovnaný krok a volil tempo s ohledem na Thornovy kratší nohy. U cíle zhoupli cívku proti zdi nízké, šedé betonové stavby, která mohla stejně dobře sloužit jako obydlí i jako skladiště, a Renze se zmocnila rozjařená nálada. Zapnul přihnání. Cívkou teď nešlo pohnout bez pomoci sbíječek, výsledek už byl neodvratný.
„Něco tu mám,“ oznámil Pauel.
Renz letmo pohlédl do jeho okna. Ulicí se blížila trojice mužů. Oblečení měli západní, ale to nic neznamenalo. Z místa, kde byli, jim mohlo trvat nějakých dvacet vteřin, než zajdou za roh a uvidí Renze s Thornem a cívku.
„Ustupujeme,“ oznámil Thorn nezměněným, až příliš klidným hlasem.
„Odjistili jste ji?“ zeptal se Marquez.
„Odjistili. Běží.“
„Vracím se na velitelství,“ ohlásil Marquez. Na jeho obrazovce bylo vidět, jak se otáčí a míří zpátky k restauraci. Výhled dopředu už měl jenom Pauel, a v jeho okně se trojice dala do běhu.
„Máme problém,“ křikl. „Vědí o nás.“
Renz nad ničím nepřemýšlel. Jeho tělo se pohnulo samo od sebe, jednoduše udělalo čelem vzad. Tasil pistoli a vycítil, jak za ním Thorn udělal totéž. Pohled v Thornově okně se téměř kryl s tím jeho, zachycoval Pauela, jak se k nim z dálky řítí. Renz s Thornem počkali, až se zpoza rohu vynoří první pronásledovatel, a spustili palbu. Pauel proběhl kolem a hned za nimi se prudce zastavil – jejich tři páry očí teď přehlížely celou ulici.
Hummer byl v pohybu a vezl Marqueze i Grossmun. Na vnější lince Renz slyšel, jak blonďák hlásí, že OS 47 neuspěla, a jak Grossmun kleje, že to tak není, že cívku umístili.
Děvče se před Marquezovým pohledem sotva mihlo, o málo víc než stín za poskakujícím okénkem hummeru, ale Pauel zareagoval. Kdyby trojici agentů na ulici a dvojici v hummeru dělilo o blok méně a neležela tak mezi nimi křižovatka, nemohlo by se mezi ně vůbec dostat. Pauel vypálil jedinou ránu a dívka málem padla k zemi dřív, než si jí vůbec všimli.
„Do prdele!“ zaječel Marquez, ale byli moc rozjetí. Jestli holčička nesla bombu, Grossmun s Marquezem nemohli výbuchu uniknout a celá pětice to věděla. Renz zadržel dech. Hummer smykem zabočil za roh a v Marquezově a Grossmunině okně se rázem objevila trojice ostatních. V opačném směru, kam umístili cívku, se zpoza nároží vynořila ruka s pistolí, naslepo střelila a nic nezasáhla. Mrtvá holčička nevybuchlá.
Vzápětí Renz seděl vzadu v hummeru, se zapřenýma nohama mířil ven a Grossmun vezla tým do bezpečí. Pronásledovala je dvě auta se vztekle hrozícími chlapy ve splývavém bílém oblečení, ale zůstala v bezpečné vzdálenosti.
Byli půl míle za městem, když odpalovací signál zeslábl a cívka spustila výboj. Renzova linka na půl sekundy vypadla a jako náhlý záchvat migrény mu přivodila matoucí pocit, že je zase jen ve své vlastní hlavě. Bylo to jako probudit se ze snu. A pak linka zase naskočila a jednotlivá okna v různých podobách ukázala výhled po směru jízdy; Renz jediný přihlížel, jak se z města za nimi zvedá sloup bílého kouře.
Půl minuty na to obdržel blonďák na vnější lince informaci, která k nim nepronikla, a přikývl.
„Potvrzeno, OS 47. Cívka jim shodila servery. Přenos nefunguje. Přepojím, vás teď na OS 55 a dohodnete se, jak vás vyzvednou.“
„To bylo o fous,“ stěžovala si Grossmun popuzeně a napjatě. „Měla jsem jít taky.“
„Jasná věc. Aby si to běloška jen tak štrádovala peršanskou ulicí,“ zasmál se Pauel. „To nám přesně chybělo,“
„O fous,“ hudrala Grossmun.
„Buď ráda, že ta malá svině nevybuchlá,“ připomněl jí Pauel. „To byla jediná horká chvilka. Ale jinak…“
Než se dostali na základnu v Hamburku, pronikla už zpráva na všechny významné stránky. Z rozkazu Světové rady bezpečnosti CATC synchronizované napadlo organizaci al Nakba, mimo jiné tři továrny na zpracování opia, dvě zbrojnice a výcvikový tábor. Rovněž komunikační síť a infrastruktura dostaly těžkou ránu.
Opoziční stránky připojovaly, že poblíž jedné ze zbrojnic zasáhly zápalné pumy i školku a že výcvikový tábor byl ve skutečnosti humanitární nemocnice. Zahynulo osmnáct nevinných civilistů, včetně dvou učitelů a deseti dětí ve školce.
Při menším útoku v Zóně perského zájmu též přišla o život malá holčička. Jmenovala se Samara Hamzová. Renz si ve zprávách na síti prohlédl její obrázek: Černé vlasy po ramena se jí stáčely ke krku, oči měla tmavé a nepřítomné, pleť dost světlou na to, aby zapadla i v těch nejrasističtějších koutech Evropy, kdyby tu šanci dostala. Kdyby o ni stála.
Než se v Paříži rozloučili s Pauelem a vyhledali svá sedadla v zaoceánském letadle, zprávy si našly nová témata a na dívku – na nevybuchlou bombu – se zapomnělo.
Renz nepředpokládal, že ji ještě někdy uvidí.
***
„Bude vám připadat, že odbíhám od tématu, ale protože se dnes ještě můžeme dostat do hodně zvláštních oblastí, snad projevíte pochopení,“ řečnil muž v obleku. „Položte si všichni otázku: Proč jeden každý z nás není výtečný neurochemik? Neptám se, proč jsme nešli studovat medicínu, k tomu je přehršle důvodů. Totiž, nepřijde vám, že abyste něco uměli, musíte o tom něco vědět? Aaron Kaje výtečný fotbalista, protože toho o fotbale hodně ví.
A přitom neustále žonglujeme s neuvěřitelně složitými neurochemickými procesy a vůbec si to neuvědomujeme. Nikdo si přece neřekne: ‚Jejda, snad abych zablokoval ty vápníkové kanály, než se mi rozhicuje amygdala.‘ Místo toho se desetkrát zhluboka nadechneme a pokusíme se uklidnit. Na úrovni buněk zkrátka nic nevnímáme.“
„Tak dobře, Pauele,“ ozval se Thorn po lince tak tlumeným hlasem, až ho málem nebylo slyšet, „jsem na tvojí straně. Klidně ho sejmi.“
„Můžete to i obrátit. Naše neurony o nás nevědí o nic víc než my o nich. Jednoduše vyšlou signál, protože k nim po synapsi doputovalo dost neurotransmiterů. Kdybyste se neuronu zeptali, proč ten signál vyslal, nebo svalu, proč se napnul, neřekl by vám, že měl právě zaběhnout svůj úsek nebo že si o to ta kráva koledovala. Takhle bychom odpověděli my. Kdyby naše buňky uměly mluvit, pověděly by nám něco o iontových kanálech a přenosu náboje přes lipidové membrány. A na jejich úrovni, na úrovni buněk, by to bylo uspokojivé vysvětlení. My bychom zase na naší lidské úrovni, úrovni vědomí, hovořili o jiných příčinách a jiných důsledcích.
Jednotlivé úrovně spolu nekomunikují. Zapamatujte si to. A pamatujte na neurony, protože poslouží jako dobrý model pro to, o čem se uvažuje na teoretickém. Nezapomínejte: vaše neurony o vás nic nevědí a vy si je vůbec neuvědomujete.“
Renz cítil, jak se Marquez ošívá. Netrpělivostí to nebylo. Mračil se a upřeně sledoval pódium. Renz mu poklepal na paži a tázavě na něj kývl.
„Nelíbí se mi, kam to směřuje,“ svěřil se Marquez.
„Někteří z vás už v modelu určitě kápli na nedostatek. Tvrdil jsem, že spolu jednotlivé úrovně složitosti nemůžou komunikovat. Neurony se vám nevyjádří k morálním rozhodnutím a mozkové buňce nemůžete vědomě přikázat, aby vydala nebo nevydala signál.
Ale nějak mezi úrovněmi přece komunikovat jde. Způsob je to dost těžkopádný, ale používáte ho pokaždé, když do sebe hodíte antidepresiva nebo skleničku vína. Neuronům nakonec rozumíme. Možná ne dokonale, ale dost na to, abychom je mohli ovlivnit.
Co na tom, že nejsme všichni rození neurochemici. Nějací se najdou. A abych překroutil známé rčení: Co je nahoře, je podle všeho stejné jako to, co je dole.“
***
Anna seděla v kuchyni u laciného laminátového stolu na loupajících se pochromovaných nohách a projížděla další webovou stránku o svojí chorobě. Za špinavými okny zářilo pouliční osvětlení Franklinovy základny dost jasně na to, aby zakrylo hvězdy. Renz za sebou zavřel a políbil manželku na temeno. Voněla stejným laciným šamponem, jaký používala, už když se s ní seznámil. Při náhlé vzpomínce na dobu, kdy bylo její tělo mladé a silné a ne tak docela jeho, Renze zaplavil chtíč. Zastyděl se, raději se odvrátil a došel si do lednice pro limonádu.
Anna vypnula monitor a otočila se. Pohybovala se nejistě, trhaně. Tvář měla unavenou a podivně bez výrazu. Renz se usmál a pozvedl plechovku limonády. Anna zavrtěla hlavou – chvíli trvalo, než ji pořádně rozpohybovala, a pak zase chvíli, než ji pořádně zastavila.
„Douglas Harper taky trpěl Hulmeovou obrnou,“ řekla.
„Myslíš toho sériového vraha?“
„Toho,“ přisvědčila. „Podle všeho to není žádná novinka. Na skupině o tom všichni vědí. Pořád mě berou jako nováčka. U Harpera nepropukly symptomy. Přišlo se na to, až když ho popravili.“
Renz si přitáhl židli, posadil se a dal nohy na stůl. S opotřebeným zahučením naskočila klimatizace.
„A podle nich to… Chci říct, souviselo to s těmi vraždami?“
Anna se zasmála. S vypoulenýma očima zvedla ruku a napodobila bodnutí, které jako by vypadlo z nějaké vyvražďovačky. Renz se zasmál, ke svému překvapení upřímně,
„Má se jen za to, že kdyby ta nemoc postupovala rychleji, mohly některé dívky přežít,“ vysvětlila Anna.
Renz usrkl limonády. Byla sladká jak cumel a vyšumělá, ale především studená. Nic víc si ani nepřál. Anna spustila ruce na stůl.
„Chtěla jsem ti připravit večeři,“ řekla, „jenže… zkrátka z toho sešlo.“
„Nevadí, něco si udělám,“ mávl rukou. Potom: „Mizerný týden?“
Povzdechla si. Byla nehezky pohublá. Pod bledou, napnutou pokožkou jí vystupovala klíční kost.
„Z těch nových prášků na oslabení imunity jsem měla průjem,“ odpověděla, „a nejspíš skončím s další debilní rýmou. Jinak to byl další úchvatný týden se zábavnými pořady a klepy z maloměsta.“
„Máš nějaký šťavnatý?“
„Někdo se s někým peleší a při tom mají oba někoho doma. Moc jsem nedávala pozor. Co ty? Ze zpráv to vypadalo slušně.“ Anna měla tak modré oči, že když na ně světlo dopadlo ze strany, připomínaly Renzovi krápníky. Zamiloval se do nich stejnou měrou jako do jejích ňader a chuti jejích úst. Potlačil smutek dřív, než si ho mohla všimnout.
„Zabili jsme děcko. Ale jinak to šlo.“
„Jenom jedno? Přece ta školka…“
„Jo, tyhle taky. Myslel jsem, že jsme ho zabili přímo my. Moji parťáci.“
Anna přikývla a neobratně natáhla ruku přes stůl. Konečky prstů mu spočinula na zápěstí. Nevzhlédl, ale slzám se nebránil. Mohl předstírat, že pláče kvůli té holčičce, která se neodpálila. „Taky nic moc týden, co?“
„Občas to dřelo,“ připustil.
„Jen se tam zahazuješ,“ domlouvala mu. „Musíš s tím přestat.“
„Nemůžu,“ odporoval jí.
„Proč?“
Odpověděl jí bez přemýšlení, pravda vyšla najevo nenadále, z ničeho nic. Jako nemoc.
„Přišli bychom o zdravotní pojistku.“
Odtáhla konečky prstů. Renz sledoval, jak se vzdalují přes stůl a zatínají se ve splasklou, zmrzačenou pěst. Klimatizace hučela, její bílý šum na nastalém tichu nic neměnil. Renz shodil nohy ze stolu.
„Nic bych neměnil,“ řekl.
„A to já teda jo.“ Bolest v Anině hlase na něj dolehla jako balvan.
„Víte, šéfová, nějak mě ten hlad přešel,“ zamumlal. „Nepůjdeme už spát? Ráno si můžeme dát velkou snídani.“
Jakmile začala ze spánku pomalu, hluboce a pravidelně oddechovat, ohleduplně se vykradl z postele, oblékl si župan, vyšel ven a usedl na drolící se betonové schody. Před domem rostla vysoká kvetoucí tráva, ulice byla liduprázdná. Přejel si rukou po krátce zastřižených vlasech a upřeně se zahleděl na oblohu a bledě zářící modrobílý měsíc. Po chvíli nahodil linku a zkontroloval, jestli je někdo připojený.
Grossmun a Thom byli offline. Pauel měl linku otevřenou, ale už tři a půl hodiny přes ni nic nepřišlo. Jenom Marquez byl vzhůru a k dispozici. Renz zavřel trojici zbylých oken a podíval se na svět z Marquezova pohledu. Podle všeho byl parťák někde v baru. Renz zvýšil hlasitost a do uší se mu vynnul rozbředlý country-pop.
„Zdravíčko, Marquezi.“
Obraz sebou trhl a zase se ustálil.
„Uf! Nazdar, Renzi. Chvíli jsem myslel, že jsi vážně tady. To sedíš u vás před domem?“
Renz se rozhlédl po liduprázdné asfaltce lemované řadovkami a pohublými, vyschlými stromy. Prérijní tráva, která nikdy nepotřebovala posekat. Jeho ulice.
„Už to tak bude,“ odpověděl, a potom pomaleji zopakoval: „Už to tak bude.“
„Vypadá to tam stejně hnusně jako posledně.“
„Oteplilo se. Vyrojilo se víc brouků.“
Marquez se zachechtal. Podobné rozhovory v sobě měly něco důvěrného, jako by se Renz bavil s něčím ve vlastní hlavě. Neseděl vlastně v areálu základny na schodech podřadného domu, kde mu za zády po krůčcích umírala Anna. Marquez tak docela nepopíjel v zaplivaném baru. Byli na lince, a ta měnila vzdálenosti.
„Jak je Anně?“ zajímal se Marquez.
„Jde to. Imunitní systém jí teda pořád rozežírá nervy, ale jinak tip top.“
„Zníš nějak zatrpkle. Nehodláš se na ni vykašlat, že ne?“
„Ne. Slíbil jsem, že tady zůstanu, a tentokrát to dodržím. Jenom to stojí za hovno. Komplet za hovno.“
„Já tě chápu. Není to sranda, když je na tom tvoje ženská bledě.“
„To není jen tím. Všechno stojí za hovno. Ta holka, jak jsme ji zabili. Ještě máme radost, že se neodpálila, přitom to bylo dítě. Co to má jako znamenat?“
„To znamená, že spousta těchhle dětiček má maminky, co je omotávají laciným dynamitem, Renzi. Vždyť to víš.“
„Jsme snad vojáci, Marquezi? Jsme snad poldové? Co vůbec máme co někde lítat?“
„Jsme agenti, chlape,“ připomněl mu podrážděně Marquez. „A dobře víš, proč máme co kde lítat. Tohle tě vůbec nežere, tak se nedělej.“
„Už v tom jedu moc dlouho. Začíná se mi to zajídat. Když jsem začínal, každá akce pro mě byla dobrodružství od začátku do konce. V půlce případů jsem ani nevěděl, jak do toho všeho zapadá můj úkol, rozumíš? Určitě nějak zapadal a hotovo. Teď si říkám, proč se do toho vlastně hrneme.“
„Protože se do toho hrnou oni,“ zazněl Marquezův hlas zase vyrovnaněji, hloubavěji.
„A oni se do toho hrnou proč?“
„Kvůli nám.“ Po hlase poznal, že se Marquez usmívá. „S tím nic nenaděláš, Renzi. Takhle to chodí odjakživa. Jakmile máš lidi, budou se ti zabíjet. To je podstata věci. Tvůj problém je, že jsi nikdy nečetl Hobbese.“
„Toho s tím vycpaným tygrem?“
„Před pěti sty lety napsal chlápek jménem Hobbes knížku o tom, že mír zajistíš jedině tím, že se vzdáš všech práv ve prospěch státu a poslechneš krále na slovo, i když ti rozkáže úplnou magořinu. Nasrat na spravedlnost, nasrat na to, jestli ten rozkaz dává smysl, prostě splň, co se ti říká.“
„A tenhle spisek jsi četl.“
„Hrabe ti? Pustil jsem si přednášku na jedněch stránkách o filozofii. Chytrolín říkal, že když tvůj stát bude dost těžká váha, tak si ten mír vynutí. Vtluče ho do lidí kladivem. Pěkně nonstop je bude všechny drtit. Říkal tomu Leviatan. Podle něho to byla jediná možnost, jak vymýtit války.“
„Zní to dost pekelně.“
„Dá se to tak říct, ale máš snad lepší nápad?“
„Takže jim u nás vlastně dáváme podíl 11a vládě. A až je do toho zatáhneme se vším všudy, tak bude hotovo.“
Záběr pomalu doputoval ze strany na stranu a zase zpátky, jak Marquez zavrtěl hlavou.
„Vyžereme si to, dokud zase nedorazí Ježíš.“
„A když nedorazí?“
„Prosím tě, chlape, vždyť je to pro tebe stará vesta. Už jsem ti o tom povídal, a vlastně ti o to vůbec nejde.“
„Co ty víš, o co mi jde?“
„Jenom trávím dost času v tvojí hlavě, to je celý.“
Renz si povzdechl a poškrábal si bytnějící štípanec na místě, kde se jeho krve napil komár. Nad hlavou mu pomalu plul měsíc, tak jako bez ohledu na pozorovatele plul odnepaměti.
„Pořád mě rajcuje,“ přiznal konečně Renz. „Připadám si kvůli tomu jak… Vždyť je invalidní. Umírá, já s tím nic nenadělám, a když ji vidím, tak bych ji stejně nejradši ojel.“
„A co ti brání?“
„Z těchhletěch kydů se mi obrací žaludek.“
„Třeba by ji to potěšilo, vážně. Pořád je přece ženská. Když jí dáš najevo, že o ni ještě stojíš… mohlo by jí to udělat dobře.“
„Ty jsi cvok.“
„Žádný zármutek není tak hluboký, aby jej tělesná rozkoš nezkrotila,“ zacitoval Marquez.
„To povídal ten Hobbes?“
„Ne, jedna Francouzka. Colette. Takhle bez příjmení, jako Madonna. Napsala věci, co tehdy údajně vyznívaly dost pikantně, ale už je to dávno. S pornem z netu se to nedá srovnávat.“
„To jsou fakt úlety, co čteš.“
„Mám spoustu času sám pro sebe. Doma mě nikdo nečeká,“ odpověděl Marquez vážně. Pak: „Vrať se dovnitř, Renzi. Zalehni k manželce. Ráno jí udělej dobrou snídani a pigluj ji, až bude mít oči jako pomněnky.“
„To už má,“ upozornil ho Renz.
„V tom případě se koukej činit dál.“
„Debile,“ vynadal mu Renz, ale usmál se.
„Dobrou, chlape.“
„Taky,“ popřál mu Renz. „A dík.“
„De nada.“
Renz zavřel linku, ale chvíli ještě proseděl ve tmě, přejížděl prsty po vydroleném betonu a poslouchal cvrčky. Před návratem do postele snědl v kuchyni na stojáka misku cereálií a chuť mléka pak z jazyka dostal kartáčkem. Anna se ve spánku rozvalila přes celou postel. Políbil ji na rameno a přetočil zpátky na bok. Samotného ho překvapilo, že zabral.
V šest třicet ráno centrálního času vybuchl v Kalifornii školní autobus plný naftou prosáklého hnojivá a odstřihl půlku civilního obyvatelstva od přístupu k síti. V šest třicet dva se patnáctiletá dívka odpálila šest metrů od výkonného ředitele jedné z největších bank v Evropské unii, zrovna když v restauraci uprostřed Manhattanu dojídal snídani. V šest třicet pět se šesti asijskými velkoměsty současně rozletěla zpráva, že je voda otrávená geneticky upraveným morem. V sedm třicet seděl Renz v letadle do New Yorku.
Podle všeho měla být ulice nádherná. Okolní domy se vypínaly k nebi, protože na Manhattanu se nic nestavělo v rozměrech menších než katedrála. Ráz města už byl takový. Z nároží Renz ještě tak tak dohlédl k Chrysler Building. Restaurace bývala elegantní, a nebylo to tak dávno. Na chodníku dřepěla dvě zčernalá, horkem zdeformovaná auta. Těla zmizela dlouho předtím, než Renz dorazil, ale zbyly po nich obrysy, vyvedené nikoli křídou, ale svítivě růžovou lepicí páskou.
„Promiň, Renzi,“ omlouvala se Grossmun, zatímco ta jatka obhlíželi. „Mrzí mě to. Vím, že jsi chtěl být s Annou.“
„Tím se neužírej,“ uklidnil ji. „Jednou je to má práce.“ Výloha kavárny se vysklila dovnitř, takže na naškrobeném lněném prostírání ležely na tři prsty tlusté střepy neprůstřelného skla. Dřevěná podlaha se jen leskla. Vzduch byl pořád cítit hlavičkami od sirek.
Instruktáž se odbyla stručně, OS 47 už měla s podobnými úkoly zkušenost. Šest oken z vnější linky si Renz v zorném poli srovnal doprava, každé patřilo jednomu expertovi. Protože hledal doličné předměty, nechal barvy vyšisované a průhledné. OS 34 a 102 stály na stráži, a dokud se pracovalo, nikoho do okolí nepouštěly.
Renz se svým týmem posloužili při podrobném ohledání místa činu j ako oči a ruce skupině expertů, mužům a ženám příliš vzácným na to, aby je bylo možné riskovat v poli. K navazujícím útokům, jejichž cílem byli vyšetřující agenti, docházelo až příliš často. Pauel se z Paříže připojil nikoli proto, že by to k něčemu bylo, ale protože tvořil součást buňky a tím pádem i součást operace. V prostojích se s ním dobře povídalo.
Dalších pár hodin vládla otupující nuda. Grossmun i Thom, Marquez i Renz přijímali coby nahraditelní pěšáci přímočaré pokyny od expertů, měřili, co se jim řeklo, do uzavíratelných sáčků sbírali vzorky sežehnutého kovu, potřísněného plátna, skla a střepin a čekali, až se brebentící hlasy na vnější lince shodnou, k čemu přikročit dál. Renz s jednotkou sloužili jako oči a ruce, ne jako mozek. Ukázalo se, že Renz dokáže instrukce plnit, aniž by jim věnoval přílišnou pozornost. Odborníci cvičili s jeho tělem a on sám jen čekal. Skončili těsně po osmé večer místního času. Dalo se odletět ještě v noci, ale Grossmun se zasazovala o přenocování ve městě. Marquez zpozorněl a Renz to vycítil, bylo to, jako by na sobě vnímal jeho pohled. Grossmun a Thom zajistili rezervaci celému týmu a Renz je už málem zarazil, téměř se ozval, že musí letět domů a věnovat se manželce. Marquez nic nekomentoval.
Potom, co se externí tým odpojil, si Renz okna ostatních členů buňky rozstrkal do jednotlivých koutů zorného pole. Hodinu na to se jeho kolegové nacházeli různě po ostrově. Marquez stál na okraji Central Parku a prohlížel si hustě vysázené stromy a klikatící se cestičky. Grossmun stála v nejvyšším patře čtyřpatrového knihkupectví a věnovala stejnou pozornost světlům velkoměsta jako lidem v kavárně. Thom seděl v podniku přes ulici a vysoko v okně nad sebou rozeznával její obrys. Renz procházel stanicí metra a mířil do SoHo, protože mu Pauel dal tip, že se mu tam bude líbit. A Pauel sám se v Paříži nad ránem vydal do nonstop občerstvení, aby nevypadl z běhu událostí.
„Odjakživa se chci projít po Central Parku,“ prohodil Marquez. „Tam nic moc hrozit nebude, co myslíš?“
„Počkej do rána,“ radil Pauel. „V noci je to dost nebezpečné.“ Marquez si toužebně povzdechl a Renz si ho představil, jak strká ruce do kapes, aby zklamání zakryl. Ke svému pobavení si všiml, že ho napodobil. Marquezův posunek přišel pro tenhle večer výmluvný i jemu.
„Tyhle dny nesnáším,“ posteskl si Thom a zakrojil do steaku. Renz přihlížel, jak se kolem ostří vyřinula krev, a nad peronem podzemky se zatím rozběhl první závan od přijíždějící soupravy a zatřepotal mu nohavicemi. „Ale ty noci to člověku skoro vynahradí.“
Marquez se mezitím odvrátil a vykročil. Na ulici ho obklopovalo tolik lidí, že by to kdekoli jinde vydalo na zástup. Grossmun poodstoupila od okna a ohlédla se do knihkupectví. Pauelovi mladá pařížská servírka s nevěrohodně rudými vlasy donesla tousty se sázenými vejci a nalila mu šálek kávy. Thom pozvedl k ústům sousto krvavého steaku. Vlak zastavil ve stanici a se syknutím a závanem výparů a ozonu otevřel dveře.
„Jediné, do čeho se mi chce…,“ začal Renz, ale nechal větu nedokončenou.
Holčička vyšla z toalet v Pauelově pařížském občerstvení ve stejnou chvíli, jako ji Renz spatřil v zadní části poloprázdného vagonu. Grossmun ji zahlédla, jak se poblíž hudebního oddělení dívá přes rameno muže, který ji nesl, snad svého otce. Thorn ji přes výlohu restaurace uviděl na ulici. Marquez ji spatřil, jak si ho upřeně prohlíží ze zadního sedadla taxíku.
Z obrazovek všech ostatních členů a zároveň i osobně na něj hleděla tatáž, nebo alespoň téměř tatáž dívka. Světlá pleť, tmavé oči, vlasy po ramena, stáčející se jí ke krku. Samara Hamzová. Ta mrtvá holčička. Ta, co se neodpálila.
Všech pět dívek zvedlo současně ruku a zamávalo. Renzovi se strachem sevřelo hrdlo.
Thom s falešnou vyrovnaností poznamenal: „Zvláštní, co?“
„Ústup,“ zavelela Grossmun. „Všichni se dekujte.“
„Sedím v jedoucím metru,“ upozornil ji Renz, ale ostatní už byli v pohybu a nenápadně, svižně a účelně se od zjevení vzdalovali – do bezpečí, jak doufali. Grossmun hovořila na vnější lince, vyhlašovala pohotovost. Renz seděl a prohlížel si holčičku vzadu ve vagonu. Rozdíly se našly: měla protáhlejší obličej, její oči mu přišly asijské. Paní, která seděla vedle ní, nejspíš maminka, si jeho upřeného pohledu všimla a přitiskla děvčátko k sobě.
„Renzi!“ křikla. Grossmun, a jemu došlo, že ne poprvé. „Promiň. Poslouchám. Co se děje?“
„Na příští stanici na tebe budou čekat dva agenti z OS 134 a hromada policajtů. Ten vlak evakuujeme, ale tebe odtamtud chci dostat ještě předtím.“
„Neútočí na nás,“ prohlásil Renz a sám si nebyl jistý, z čeho to poznal. Z matčina pohledu, z toho, jak se k holčičce ochranitelsky choulila. „Nevím, co to má znamenat, ale útok to není.“
„Renzi,“ varoval Marquez, „nehraj si na hrdinu.“
„Ne, vážně,“ ujišťoval je Renz, „nic se nestane.“
Vstal a vydal se přes rozhrkaný vagon. Matka i dítě sledovali, jak se k nim blíží. Urputnost v matčině tváři přešla ve strach a zase zpátky v odlišnou, opravdovější urputnost. Renz se usmál, aby zapůsobil přátelsky, a přidřepl před nimi. Vytáhl průkaz agenta CATC a podal ho matce. Temnotu za okny prudce vystřídaly rozmazané sloupy ve stanici.
„Paní,“ řekl Renz, „obávám se, že bude třeba, abyste vy i vaše dcera šly se mnou.“
Se sykotem se otevřely dveře a dovnitř vtrhla policie.
***
„Někteří z vás možná slyšeli o singularitě,“ pokračoval muž v obleku. „Je to jedna z těch věcí, jak se o nich pořád vykládá, že jsou za rohem, ale vždycky to nějak vyšumí. Prohlašovalo se, že singularita nastane, až bude technika tak pokročilá a zasíťovaná, až nám ožije. Nabude vědomí. Očekávalo se to v devadesátých letech dvacátého století a pak pravidelně zhruba každých pět let. Vznikla o tom kupa neskutečně úděsných filmů.
Ale vzpomeňte si, co jsem říkal předtím. Různé úrovně se nemohou dorozumívat. Takže co když se skutečně probudilo něco, čeho jsou lidé i počítačové sítě součástí? A s nimi vlaky a auta. Nemusíme se o tom nikdy dozvědět. Nás taky tvoří jednotlivé buňky, které si to neuvědomují. Říkejme tomu třeba kolektivní vědomí.
A tohle kolektivní vědomí si může fungovat na své úrovni, aniž by o nás něco tušilo, klidně už kdovíjakou dobu. Jak dlouho nám trvalo, než jsme porozuměli neurochemii? Dlouho, nemám pravdu?
Vím, že o sobě obvykle uvažujeme, jako bychom stáli na nejvyšší úrovni. Molekuly se skládají v buňky, ty zase v tkáně a tkáně v lidi, ale z lidí už se nic neskládá. Nic komplexnějšího není. Jenomže abyste věděli, dámy a pánové, tak tohle podle všeho není pravda.“
„Chápe někdo, o čem ten vůl plácá?“ zajímal se Pauel. Podle toho, jaký se v místnosti zdvihl šum hlasů, nezaměstnávala tahle otázka jenom jejich tým. Mluvčí poodstoupil, jako by to očekával, a dopřál jim čas, ve tváři výraz blížící se soucitu nebo snad lítosti.
„Je to žvást,“ ozvala se Grossmun na vnitřní lince. „Totální blábol. Co nám to tvrdí? Že jsme vlastně neurony v nějakém velikánském mozku?“
„Tvrdí, že v nebi zuří válka,“ řekl Marquez. „A že si nás všimli andělé.“
„Ne, o tom nemluví,“ nesouhlasil Renz. „Žádní andělé.“ Muž v obleku znovu postoupil dopředu a pozdvihl dlaně. Šumění davu se utišilo a zklidnilo. Muž přikývl a usmál se, jako by mu udělali radost.
„Věc se má tak,“ pokračoval. „Zaznamenané anomálie nikdo nenaplánoval. Nikdo je neřídí. Nikdo za nimi nestojí, nebo alespoň nikdo, komu bychom dokázali porozumět. Ale dochází k nim. Předestřel bych vám tři možnosti, tři možné závěry, když dovolíte. Pak si můžete udělat vlastní názor.
Za prvé: naše údaje jsou naprosto mylné. Ty události naplánoval a provedl obyčejný lidský rozum. Nejenže v takovém případě máme co dělat se spiknutím tak rozsáhlým, aby něco takového dokázalo, a tak důmyslným, že po něm nenajdeme žádné stopy, ani když vyslechneme všechny, kterých se týká. Ještě navíc ti spiklenci využívají svou moc, aby na nás nechali zamávat pár holčiček, aby nám stařenky nabídly jídlo nebo aby se v kmenových databázích vyskytly falešné údaje o ztrátách na životech. Místo aby nás jako slušná teroristická organizace pozabíjeli ve spánku, tropí si z nás šoufky. Řekněte sami, připadá vám to pravděpodobné?
Pokračujeme. Za druhé: celé je to jen shoda okolností. Občas se prostě seběhne nějaká podivnost a mělo by se to připsat pouhé náhodě. Vsadí si na to někdo?
Výborně. Za třetí: říčina není v lidech, ale něco za tím doopravdy stojí. Něco, co se nás snaží zmanipulovat. Pozměnit naše chování, jako psychoaktivní droga mění chování mozkových buněk.
Ta poslední varianta zní zvláštně. Je znepokojivá, nechce se nám líbit a nepřemýšlí se nám o ní zrovna snadno. Ale nedá se vyloučit, kdežto ty první dvě musíme smést ze stolu. Něco nad námi stojí. A pochopilo to, z čeho se skládá.
Takže se nabízí otázka, co s tím uděláme.“
* * *
Renz nejdřív správně neporozuměl, když mu to Grossmun oznamovala. Představoval si, jak v ordinaci vybuchují bomby a pobíhají tam muži se zbraněmi. Nic jiného si pod těmi slovy představit nedokázal: o Annu museli bojovat v nemocnici. Dostala infarkt.
Nepropustili ho hned. Vyšetřování jenom nabylo na tempu a zástupci Světové bezpečnosti ještě zvýšili úsilí. Renz věděl, že to dělají proto, aby mohl dřív zmizet.
Pokoj byl cítit dezinfekcí. Hučení a rachocení čističky vzduchu dokázalo okolní ruchy skoro zatlačit do pozadí. Bílý šum, jako oceán. Anna se při pohledu na Renze vzmohla na úsměv.
„Ahoj,“ uvítala ho. „Už to víš? Lososi zase vymřeli.“
„Trávíš moc času na síti,“ rýpl si do ní něžným, škádlivým tónem.
„Co nadělám, když jsi mě přestal vodit na tancovačky.“
Pokusil se usmát. Vážně chtěl. Anně vhrkly do očí slzy a nejistě k němu vztáhla ruce. Měla je tenké jako hůlky. Sklonil se, objal ji, přivoněl jí k vlasům a rozplakal se. Utěšovala ho a laskala na krku, cítil na kůži její rozechvělé prsty.
„Promiň,“ vypravil ze sebe, jakmile se na nějaká slova vzmohl. „Jsem tu od toho, aby ses o mě mohla opřít, ne…“
„Ne od toho, abys měl nějaké vlastní city? Zlatíčko, nemel hlouposti.“
Znovu se mu povedlo zasmát, alespoň trochu. Posadil se a rukávem košile si utřel oči.
„Co povídali doktoři?“ zeptal se.
„Prozatím by to měli mít zase pod kontrolou. Trvalé poškození se když tak ukáže až za pár týdnů. Byla to slabá příhoda, zlatíčko, nic závažného.“
Z jejích slov, z jejího pohledu vyčetl, že nic závažného znamená bude hůř. Zhluboka se nadechl a přikývl.
„A co ty?“ zajímala se Anna. „Vím, že v New Yorku zabránili nějakému útoku. Zkusili podruhé napadnout tu restauraci?“
„Otok to nebyl,“ opravil ji. „Prostě… něco. Strašně divná věc. Mají všechny ty holčičky, co v tom jsou zapletené, ale zatím to nevypadá, že by je něco spojovalo.“
„Holčičky?“
„Holčičky, může jim být tak pět, šest.“
„A nesly bomby?“
„Ne,“ sklopil Renz pohled k rukám, „ne, neměly se odpálit. Leze mi to krkem, Anno. Fakt mi to leze krkem. Všechno.“
„I to, co tě baví?“
Vzpomněl si na tu rozjařenost, na to, jak umisťovali cívku, na ten strach, vzrušení a úspěch. Na pocit, že tvoří součást něčeho většího, než je sám. Na vřelost Annina těla, když se k němu tiskla při tanci nebo když na to skočili.
„Hlavně to, co mě baví,“ odpověděl. „To je největší hnus.“
„Chudinko malá,“ politovala ho. „Vážně mě to mrzí. Určitě bych to takhle nenechala, kdyby se s tím dalo něco dělat. Snažím se svoje tělo přinutit, aby to bralo s klidem, ale…“
Podařilo se jí pokrčit rameny. Byl to srdcervoucí pohled. Renz přikývl.
„Když už mám trpět ve chřtánu pekla, tak jedině s tebou,“ ujistil ji.
„Ty lichotníku,“ usmála se. Pak se osmělila: „Napadlo tě zajít na terapeutickou skupinu?“
„Pořád někde lítám. Nebylo by to k ničemu.“
„Mají poradce. Měl by sis s nimi promluvit.“
„Zvládnu to. Vážně. Za chvíli budu mít dovolenou. Jenom ještě chvíli zabojuju.“
Zasmála se a odvrátila zrak, takže jí světlo blýsklo do očí právě pod správným úhlem – rampouchy.
„Co je?“ nechápal Renz.
„Zabojuju. Vždyť je to vtipné. Ty máš svoji válku a já zase svoji.“
„Jenomže ty jsi zároveň i nepřítel.“
„Je fakt, že to je krapet jako občanská válka,“ zazubila se. „Máme na skupině chlápka jménem Eric, líbil by se ti. Povídal, ať to beru z té lepší stránky. Že bych třeba spáchala nějakou hrůzu a stala se sériovou vražedkyní nebo tak, a teď že jsem za vodou, protože to nejde.“
Renz zavrtěl hlavou. Anna nahmátla jeho prsty a propletla je s těmi svými. V čističce vzduchu luplo a zase nasadila normální hrčení.
„A takhle černě to na té skupině vidí všichni?“
„Ještě nezačali rozdělovat děti podle toho, jestli se odpálily nebo ne, ale jsou takoví dost šibeniční.“
„Z těch by měl radost Marquez.“
„Jak se vůbec daří kolektivnímu vědomí?“
„Všichni jsou dost mimo z toho New Yorku.“
„Tak co se vlastně stalo?“
Správněji to vůbec neměl říkat. Ale řekl.
* * *
„Nic,“ zdůraznil muž. „Je nutné, abychom nedělali nic. Budeme pracovat jako obvykle. Rád vám vysvětlím, proč je to naprosto zásadní.
Prozatím všechny anomálie proběhly podle stejné šablony.
V zásadě šlo o propagandu. Nepřátelé na sebe dobromyslně upozornili, možná nás chtěli uchlácholit, abychom o nich začali uvažovat jako o roztomilých holčičkách a vlídných stařenkách. Záplava údajů o ztrátách na životech nám zase měla připomenout, že naše blízké může stihnout smrt. A nás zrovna tak.
Možná se s námi tyhle myšlenky potáhnou v poli. V souboji dvou kolektivních vědomí by takové oslabení soupeře mohlo znamenat výborný tah. Představte si, jak snadno by se vítězilo ve rvačce, kdybyste mohli protivníkovy svaly přesvědčit, že vás mají ve skutečnosti rády. Než byste řekli švec, bylo by po všem.
Musíme se mít na pozoru. Nesmíme zapomínat, co je ve hře, ale pokud změníme svoje chování, prohráli jsme. To nemůžeme dopustit. Pokud to něco nad námi selže, podaří se nám třeba odhalit vhodnou strategii. Jakmile oslaví sebemenší úspěch, jakmile mu něco jen trochu vyjde, nebude mít důvod zastavovat.“
Renz zavrtěl hlavou. Přišla mu těžká, vycpaná bavlnou. Marquez mu položil ruku na paži.
„Není ti nic?“
„Proč by podle něho měly být dvě?“
„Cože?“
Muž pořád vykládal, přešel k něčemu dalšímu. Renz se naklonil k Marquezovi a naléhavě mu zašeptal: „Dvě. Proč podle něj ty věci musí být dvě? Jestli je jenom jedna, žádná válka se neodehrává. Jestli je to… Proč by mělo jít o válku, a ne o nemoc? Co když se nás to něco snaží upozornit, že všechno není, jak by mělo být? Možná je na tom svět stejně jako Anna.“
„Než budu pokračovat,“ řekl muž v obleku, „rád bych vyjasnil pár věcí.“
Na důraz zdvihl ruku se vztyčeným ukazovákem, ale ať chtěl říct cokoli, už na to nedošlo. Renzovi spadla linka, Pauel, Grossmun i Thorn se vypařili a z Marqueze zbylo jen tělo po Renzově boku, v hlavě ho neměl. Na půl vteřiny se v místnosti rozhostilo hrobové ticho, během kterého si každý jeden agent uvědomil, k čemu došlo. Všichni v tom okamžiku zadrželi dech a Renzovi blesklo hlavou, co asi bude s Anniným zdravotním pojištěním, jestli zemře. „Kurva,“ stihl Marquez šeptnout, než udeřil první výbuch.
Náraz Renzovi vyrazil dech. Zmocnil se ho pocit otupělosti, jaký se dostavuje těsně po bouračce, a svět se proměnil ve změť prchajících lidí, hlasitých rozkazů, korditového pachu. Renz se potácel ke dveřím po straně místnosti, ale zarazil se, než se k nim dostal. Bylo předvídatelné, že agenti budou prchat právě tamtudy, a mnoho se jich tam doopravdy hrnulo. Marquez se ztratil v mačkanici a Renz se s ním reflexivně pokusil spojit linkou. Pod vysokým stropem se jako bouřkový mrak převaloval kouř. Zazněla další, vzdálenější exploze.
V hledišti skoro nikdo nezbyl. Po pravé straně sálu vybuchla řada bomb, celé řady sedadel vzaly za své. Muž v obleku nehnuté ležel tam, kde předtím stál, tělo mu rozerval šrapnel. Oheň se Renzovi šířil před očima.
Elegantní, pomyslel si Renz. Byli tu všichni pohromadě. To neměli vůbec dopustit. Myslel na to, jestli jsou v pořádku ostatní – Grossmun, Thorn a Pauel. Možná někdo zaútočil i na ně.
V troskách ležela těla. Agenti. Rychle vykročil, vzduch už houstl. Mrtvý. Mrtvý. Mrtvý. První přeživší ležel na schodech, byl jen o málo starší než Renz sám. Prošedivělé vlasy, tmavá pleť, mohutné ruce zbrocené krví.
„Musíme ven,“ oslovil ho Renz. „Zvládnete jít?“
Muž k němu stočil rozostřené oči.
„Hoří,“ vysvětloval Renz. „Zaútočili na nás. Musíme ven.“
Něčemu z toho muž zřejmě porozuměl. Přikývl a Renz ho vzal za paži a pomohl mu na nohy. Společně se vypotáceli ven. Za zády jim někdo volal o pomoc.
„Já se vrátím,“ křikl Renz přes rameno. „Vezmu ven tohohle a hned jsem zpátky.“
Nevěděl, jestli to splní. Ulice venku vypadala jako mraveniště prokopnuté obřím dítětem. Vozidla s majáčky, policie, agenti. Renz svého chráněnce dotáhl k ambulanci. Už se otáčel, ale doktor ho zarazil.
„Nikam nechoďte,“ nařídil mu.
„Zůstali tam lidi,“ upozornil ho Renz. „Musím se vrátit. Nic mi není, jen se tam musím vrátit.“
„Žádné že vám nic není,“ odmítl to lékař a jemně ho zatlačil do sedu. Renz jen zmateně vrtěl hlavou, než mu doktor ukázal na paži. Z masa trčel kus kovu, kulatý jako niklák a dlouhý jako tužka. Košile nasákla krví.
„Vidíte,“ uznal Renz, „toho… toho jsem si nevšiml.“
Lékař se předklonil a pohlédl mu do očí.
„Jste v šoku,“ řekl. „Nikam nechoďte.“
Renz ho poslechl. Siluety pohybující se ulicí jako by přišly o svou jedinečnost – kypící masa těl a kovu, cihel a ohně se přelévala tam a zpátky. Viděl ji jako jediný organismus a pak zas jako organizovanou skupinu lidí. Obojí dávalo smysl.
Objevili se hasiči, ventily stříkaček otevřené naplno, a ve vzduchu to náhle zavonělo vodou. Renz se pokusil spojit s Marquezem, ale nic nenaskočilo. Někdo mu obvazoval paži. Renz se nechal. Už začínala pobolívat, tupě, vzdáleně mu v ní tepalo.
Všiml si, jak holčička vklouzla do dveří. Nikdo jiný ji zatím nejspíš nezaznamenal. Renz se za pomoci zdravé paže postavil a vydal se za ní. Nebyla to ta samá, nebyl to další Samařin přízrak. Tentokrát byla dívenka starší, i když jen o rok o dva. Tmavě olivová pleť, černé Vlasy a černé oči, ve kterých jí hrály plamínky. Přestože už skoro přišlo léto, měla na sobě tlustý, neohrabaný kabát. S úsměvem na Renze pohlédla. Tvářila se blaženě.
„Musíme s tím skoncovat,“ přemlouval ji. „Není to válka, ale nemoc. Je to horečka. Jak jen se to dá zastavit?“
Styděl se, že pláče před cizím člověkem, navíc před děckem. Nedokázal si pomoct. Přitom se choval hloupě. Navzdory šoku si uvědomoval, že jestli existuje něco vyššího, nějaké kolektivní vědomí zachvácené smrtelnou chorobou, nedomluví se s ním přes holčičku o nic líp, než kdyby křičel na oblohu.
„Musíme s tím skoncovat,“ zopakoval, tentokrát pro sebe. Holčička zavrtěla hlavou. Ne, nemusíme.
„Bůh je velký,“ pronesla radostně, jako by mu prozrazovala tajemství.
Poprvé vydáno v online časopisu Sci Fiction v létě roku 2004.
Přeložil Pavel Bakič
