Daniel Abraham – Balfour a Meriwether v příběhu psů z harrowmoorských blat (BALFOUR AND MERIWETHER IN THE INCIDENT OF HARROWMOOR DOGS)

Londýn umí být na jaře nepřekonatelně krásný. Dnes ráno byl vzduch svěží jako čerstvě utržené jablko a když teď sedím v zahradě a čekám na svůj čaj, je hřejivé slunce stejně vlídné jako starý přítel. Z domu slyším zvuky nového bezdrátového rádia, které mi přivezli Julius a Ethel z poslední návštěvy Indie. Před malou chvílí se ulicí přehnala skupina mladíků na kolech, halasili a smáli se tím drsně upřímným tónem, který používají muži, když jsou sami mezi sebou. Ve dnech, jako je tento, se svět zdá být příjemným a bezpečným místem. Částečně takový skutečně je. Ale jenom částečně.

Příroda dává ve své mnohotvárnosti a pestrosti vzniknout stromkům rovným i sukovitým; vznešeným lvům, nevinným jehňátkům i obludným hadům. Až příliš dobře vím, že mladí muži Anglie s obličeji plnými života a širokými rameny sdílejí svou zemi společně s dalšími bytostmi, které jsou stejně jako oni výtvorem přírody. Nejsou ovšem formovány Kristem, spíše Jeho věčným nepřítelem. S přítelem Balfourem mne pojila dlouhá léta společné práce, ale navzdory mé neotřesitelné víře v něj je zde jedno tajemství, o němž vím jenom já…

Z posledního Meriwetherova deníku; rok 1920

 

Kapitola první:

Muž zvrácené podstaty

 

Byl krásný teplý den, dvacátý osmý duben kteréhosi roku devadesátých let devatenáctého století. V ulicích Londýna panoval čilý obchodní ruch, ale na obličeji lorda Carmichaela prodléval pochmurný výraz, který by slušel spíše zimnímu období. Stál u okna v bytě na King Street a zamračeně shlížel na dlážděné ulice a na sklenku brandy v levé ruce úplně zapomněl. Meriwether zachytil za zády lorda Carmichaela Balfourův pohled a zdvihl obočí. Balfour si pohladil hustý knír a odkašlal si. Znělo to téměř omluvně. Dlouhou dobu se zdálo, že ho lord Carmichael neslyší, ale po chvíli si těžce povzdechl a otočil se k oběma mužům.

V bytě panoval neuvěřitelný nepořádek. Na tácu vedle prázdného krbu se povalovaly zbytky snídaně a na koberci leželo tělo čerstvě poraženého prasete pokryté sítí čtverců nakreslených uhlem. Z každého čtverce trčel nůž. Meriwetherova stříbrná flétna trůnila na krbové římse v neuspořádaném hnízdě not a na stole leželo opuštěné, zpola přeložené pojednání o účincích výtažku z jisté nově objevené rostliny na lidskou paměť. Lord Carmichael překročil mrtvé prase, posadil se a zdvihl oči k agentům Jejího Veličenstva.

„Obávám se, že vás budeme potřebovat, chlapci. Zmizel Daniel Winters.“

„To jistě není nic tak neobvyklého,“ opáčil Meriwether zdánlivě lehkým tónem. „Pokud vím, je o našem příteli Wintersovi všeobecně známo, že se mezi jednotlivými operacemi ztrácí v luxusních podnicích impéria. Nedivil bych se, kdyby měl každé druhé ráno určité těžkosti najít sám sebe.“

„Jenže tohle se nestalo mezi dvěma operacemi,“ potřásl hlavou lord Carmichael. „Byl pověřen vyšetřováním.“

„Vyšetřováním ve službách koruny?“ zeptal se Balfour.

„Nepřímo. Byla to záležitost modré růže.“

Balfour poposedl. Bradu měl podepřenou tlustými pěstmi, v očích kamenný pohled. Ze všech záležitostí impéria a intrik, které spadaly do kompetence lorda Carmichaela, byly pro Balfoura a Meriwethera nejhůře stravitelné právě záležitosti modré růže. Nikoli z důvodu nějakých morálních či snad etických pochyb, neboť oba byli dobře srozuměni s oněmi téměř jezuitskými pokřiveními morálky a cti, jaká v některých případech vyžadovala obrana impéria, ale spíše proto, že tyto záležitosti často postrádaly strohost a přísnost, kterou oba vyznávali. Když se nějaká hospodyně v Bath probudila s křikem ze snu a tvrdila, že jí dobrá víla sdělila, že královně hrozí nebezpečí, šlo o záležitost modré růže. Když se zbláznil mladý malíř, začal vraždit prostitutky a používal jejich krev místo barev, aby otevřel bránu pekel, šlo o záležitost modré růže. Když profesora ekonomie k zešílení mučily zlé sny o starověkém spícím bohu, jenž obrací nečistý a zlomyslný pohled k lidskému světu, šlo o záležitost modré růže. Téměř bez výjimky znamenaly tyto případy ztracený čas a zmarněné úsilí a vyšetřování obvykle došlo k závěru, že dotyčný trpí hysterií, jež příčetný okolní svět nijak neohrožuje, ale ani mu nepřináší žádný užitek. Meriwether usedl na židli a položil si nohy na prase. Z mrtvého těla se tlakem uvolnila trocha zadrženého plynu a zazněl jakýsi vzdech.

„Překvapuje mě, že se Winters k něčemu takovému propůjčil,“ podotkl Meriwether. „Vždycky jsem ho měl za člověka, kterého zajímají pěstní souboje, opium a ženy pochybné pověsti. Nedovedu si ho představit, jak zkoumá ektoplasmatické fantazie nějaké obyčejné hospodyňky a pokouší se dopídit závažných mystických pravd.“

„Jsou to duchařské žvásty,“ zabručel Balfour.

„Byla to laskavost, kterou mi prokázal,“ řekl lord Carmichael. „Řekněte mi, pánové, co víte o Michaelu Casterovi?“

„O tom průzkumníkovi?“ zeptal se Balfour s přimhouřenýma očima.

„Přesně tak,“ kývl lord Carmichael.

„Patrně víme to, co vědí i všichni ostatní,“ ujal se slova Meriwether. „Proslavil se jako hrdina ve válce proti Zuluům, kde sloužil pod lordem Chelmsfordem. Po vítězných bojích v Africe strávil několik let prací pro Královskou společnost. Mám jeho pojednání o pátrání po Janově království, a monografii o pramenech Nilu. Také vydal několik sbírek slušné poezie. Je snad do té vaší záležitosti nějak zapleten?“

„Před rokem prodělal něco jako nervový záchvat. V tisku se o tom, chvála Bohu, neobjevila téměř žádná zmínka. Od té doby se léčí v sanatoriu v Harrowmooru a odtud také minulý měsíc poslal ke zveřejnění sbírku básní. Jisté zmínky v těch básních naznačují, že má větší povědomost o určitých citlivých záležitostech, než by se dalo čekat. Winters se v té době vrátil z Ruska a já jsem si řekl, že by nebylo špatné udržet ho ještě pár dnů ve střízlivém stavu, a poslal jsem ho do Harrowmooru, aby vše prošetřil. Odjel tam na začátku měsíce a poslední zpráva od něj přišla před devíti dny.“

Lord Carmichael vytáhl z kapsy složený kus papíru a podal ho Balfourovi, který pro něj natáhl niku s tlustými prsty. Balfour papír se šustěním rozložil a při pohledu na kostrbatá písmena a inkoustové kaňky nevěřícně vykulil oči.

„Že by delirium tremens?“ nadhodil a podal papír Meriwetherovi.

„Snad,“ pokrčil rameny lord Carmichael a usrkl brandy. „Okamžitě jsem pro něj poslal, ale moji lidé ho nedokázali najít a žádnou další zprávu už jsem od něj nedostal. Potřebuji, chlapci, abyste se do Harrowmooru vypravili vy dva a zjistili vše, co se dá zjistit.“

„podzemní bestiální Anglie,“ pronesl zamyšleně Meriwether. „Mnohem vznešenější obrat, než bych čekal právě od Winterse, toho věčného nespokojence s konstituční monarchií. Tušíte, co by to mohlo znamenat?“

„Obávám se, že se v tomto smyslu nemohu vyjádřit.“

Balfour něco zavrčel, Meriwether souhlasně kývl a vrátil dopis lordu Carmichaelovi. „Drahý příteli, vaši odpověď je možné vyložit mnoha způsoby.“

„V této záležitosti jsou jisté aspekty, které nejsem oprávněn diskutovat ani s vámi,“ odpověděl lord Carmichael. „Prostě zjistěte, co se stalo s Wintersem a přivezte ho zpátky, pokud to půjde. A, pro lásku Boží, proč máte na podlaze toho mrtvého vepře?“

* * *

Zabralo jim většinu odpoledne, než uvedli své londýnské záležitosti do stavu, aby je mohli bez obav opustit na další dva týdny. Když vyšli na ulici, kde je očekával kočár lorda Carmichaela, už téměř padal soumrak. Meriwetherovy dva revolvery zakrýval široký svrchník a Balfourovi dělala sada nožů pod kazajkou sotva viditelné vybouleniny, kterých by si všiml snad jenom jeho krejčí. Kývli na kočího a usadili se v kočáru. Houpavě projížděli ulicemi za zvuků staccata kopyt a kol rachotících po kočičích hlavách dláždění. Balfour vyhlížel z okna, Meriwether si vyťukával na kolena jakýsi rytmus. Kdyby s nimi byl v tu chvíli někdo další, nedokázal by zachytit atmosféru obav, která se vznášela uvnitř, ale oba agenti si jí byli velmi dobře vědomi.

„Winters je hulvát s vychováním řeznického psa a vytrvalostí buldoka,“ řekl po chvíli Meriwether. „Nesvěřil bych mu ani pětník, kdybych věděl, že ho budu potřebovat vrátit.“

„Ale je schopný,“ zabručel Balfour.

„Jistě. Patří mezi nejlepší.“

„Bojím se, že na konci téhle záležitosti na nás čeká něco jiného než nezvladatelná neřest, nedostatek zdrženlivosti a sebekázně.“

„Uvidíme, až se na ten konec dostaneme,“ odpověděl Balfour a z jeho výrazu bylo vidět, že s Meriwetherem souhlasí.

Na nádraží prošli přes nástupiště plná lidí a nastoupili do soukromého vagonu, který pro ně byl přistaven. Meriwether si zapálil dýmku, aby přebil pach uhelného dýmu a oleje, a vlak se v blednoucích paprscích slunce pohnul a vyrazil z nádraží do padající tmy.

Harrowmoor stál na nevysokém útesu nad mořem. Samotné městečko se pyšnilo necelými třemi stovkami obyvatel a obdobný počet žil v drsných podmínkách mezi nízkými holými kopci. Krajina za městem se vlnila jako nekonečný šál přehozený přes ramena budov obrácených čelem k chladnému moři. Nádraží osvětlovala jediná lampa, kterou držel v ruce důstojný přednosta stanice. Když Balfour a Meriwether vystoupili ze svého vagonu do hluboké noci ozářené měsícem, padl na ně pocit naprosté izolace. Gentlemani v Londýně v tuto chvíli ještě popíjeli v klubech své drinky a pokuřovali doutníky, ale život v Harrowmooru se řídil docela jinými hodinami. Vzdálenost mezi těmito dvěma místy byla tak nebetyčná, že oba agenti měli takřka pocit, jako by právě vkročili na povrch chladného zářícího měsíce. Přednosta se stříbrnými vlasy k nim došel volným krokem. V mdlém světle lampy se jeho kůže zdála bezbarvá. Oči měl posazené daleko od sebe a silné líné rty v sobě měly cosi rybího i ve chvíli, kdy se usmál.

„Pánové,“ sklonil lehce hlavu na pozdrav, „doufám, že jste měli příjemnou cestu.“

„Vcelku ano,“ odpověděl Meriwether. „Děkujeme vám, příteli, že jste zůstal vzhůru a počkal na nás.“

„Vždycky to tak dělám,“ řekl přednosta. „Posledním vlakem většinou nikdo nepřijíždí. A pokud ano, je dobré, aby na cestující někdo počkal. Nechceme, aby se tady někdo ztratil. Rozhodně ne v noci. Patrně máte namířeno do sanatoria, že?“

„Ano, chceme tam někoho navštívit,“ kývl Meriwether.

„Jistě, jistě,“ přitakal starý muž a otočil se směrem k ulici. „Vy dva, pánové, rozhodně nemáte souchotě. Vídám lidi přijíždět i odjíždět. Spoustu lidí. Poznám to. Jsem lepší než leckterá ošetřovatelka, to mi věřte. Stačí jediný pohled a vím, kdo je beznadějný případ. Přede mnou se neskryje žádné tajemství.“ Zasmál se smíchem, který připomínal zvuk starého zrezivělého hodinového stroje.

„Náš bratranec zřejmě přijel dříve než my,“ vyzvídal Meriwether a přidal do kroku, aby staříkovi stačil. „Možná jste ho také potkal.“

„Jestli přijel vlakem, tak ano.“

„Mladý muž,“ vzal si slovo Balfour. „Hnědé vlasy, světlé oči. Jizva na hřbetu levé ruky.“

Přednosta zavrtěl hlavou. „Nikdo takový vlakem nepřijel. Možná dorazil lodí. Někdo to tak dělá.“

Ulice za nádražím byla úzká a tmavá, hvězdy ji osvětlovaly jenom skromně a stíny se v kalném světle lampy ještě prohlubovaly. Na nejbližším rohu stál masivní dům z nepálených cihel. Světlo, pach a nezřetelný zvuk hlasů naznačovaly, že se jedná o hostinec. Cedule, která visela v průčelí, byla ve tmě nečitelná.

„Tohle je hostinec U Černého psa, pánové. Nejlepší ubytování v Harrowmooru, nepočítám-li sanatorium,“ oznámil přednosta a sípavě se zasmál. Meriwether se otočil. Osvětlená okna vagonů zářila ze vzdálenosti sto padesáti metrů jasněji než srpek měsíce.

„Řekl bych, že na tak krátkou vzdálenost nebyl doprovod potřeba,“ prohlásil.

„Ano, může se to tak zdát, pane,“ odpověděl přednosta, „ale stává se, že lidé ve tmě ztratí cestu, a jsme tady blízko blat. Občas se na nich objeví bludičky a zavedou člověka někam, kam by neměl chodit. A to není dobré. Takhle je to bezpečnější. Ano, bezpečnější.“ Přikývl, jako by na něj vlastní moudrost udělala hluboký dojem.

Meriwether vytáhl z kapsy minci a vtiskl ji staříkovi do dlaně. Rybí oči se mu rozšířily, když zahlédl barvu kovu.

„Díky,“ řekl Meriwether, „bylo to od vás velmi milé. Víte, říkám si, že byste mohl vědět něco o pánovi, kterého jsme přijeli navštívit.“

„Velice děkuji, pane, ale vašeho bratrance jsem opravdu neviděl…“

„Nemyslím jeho,“ zavrtěl Meriwether hlavou. „Přijeli jsme navštívit slavného průzkumníka a válečného hrdinu. Jmenuje se Michael Caster.“

Přednostův obličej se rázem proměnil v masku komického znechucení. Škaredil se tolik, že to vypadalo, že mu koutek úst spadne až pod linii spodní čelisti. „Ach tenhle! Ano, toho jsem viděl, když přijel. Bude to asi tak rok. Silný chlapík. Široká ramena. Kouřil černé turecké doutníky. Ano, toho si pamatuji.“

„Neznáme ho,“ pokračoval Meriwether. „Prozatím. Oceníme cokoli, co byste nám o něm mohl říci.“

Přednosta se podíval na minci v dlani a s povzdechem ji zastrčil do kapsy. „Do sanatoria přijíždí hodně lidí. Mají nejrůznější nemoci – souchotě, špatné nervy. Přijíždějí sem ženy s hysterií nebo s rakovinou. Muži s nemocemi, kterými se nakazili od žen na kontinentu. Nejrůznější lidé. Já tady nejsem od toho, abych je soudil. To rozhodně ne. A ten váš pan Caster? Čekal jsem na jeho vlak a jedno vám mohu říct jistě: to, čím trpí, není možné vyléčit.“

Hostinská, mrzutá ženská hrubých rysů, se jim věnovala tak krátce, jak jen to bylo možné. Uvítala je, dohlédla, aby dostali pečené kuře s rozvařenými fazolemi a odeslala je do jejich pokoje. Meriwether mohl své uhlazené zkoumavé otázky ohledně Winterse klidně klást kamenné soše. Ubytování bylo skromné a venkovské: jedna společná postel a rákosové rohože na podlaze jako z Chaucera. Tenkými stěnami k nim zazníval tichý vzlykot z vedlejší místnosti. Vědomí, že soukromí si tady moc neužijí, omezilo jejich konverzaci na pouhý šepot, když se střídali v mytí v malém umyvadle.

„Okouzlující místo.“

„Pravda, nedá se mluvit o posledním výkřiku luxusu ani hygieny, ale musíte uznat, že to má jedinečný styl. Ta kombinace zdrcující bídy a radostného hodnocení ostatních je typickým projevem venkovské Anglie v její nejhorší morální netečnosti. Tohle místo je dokonalou ukázkou anglického venkova a ztělesněním věcí, které je lépe ponechat bez komentáře.“ Balfour zavrčel, shodil jednu botu a vytáhl z tajné pochvy dýku. Plamen svíčky zatančil na dobře naolejované oceli a kníratý muž s pocitem uspokojení zasunul zbraň zpět do pochvy. Meriwether položil své revolvery na přehoz postele a při hovoru je obratně rozebíral a znovu sestavoval.

„Winters a Caster,“ zabručel Balfour.

„Winters se musel někde ubytovat. To by mělo být předmětem našeho nejbližšího vyšetřování. Je dokonce možné, že jeho zmizení nijak nesouvisí s jeho misí v Harrowmooru, naopak, že má hodně společného s nějakou jinou záležitostí, která zapustila kořeny někde na druhé straně zeměkoule a náhodou se rozkošatila tady a teď.“

„Castera ale najít dokážeme.“

„Michaelu Casterovi je potřeba přičíst k dobru, že se nikam neztratil,“ podotkl Meriwether. „A pokud s ním Winters mluvil, je více než pravděpodobné, že Caster bude vědět o něčem, co Wintersově zmizení předcházelo. Takže: kudy se vydáme? Po stopě ohaře Winterse nebo za Casterem, kolem kterého Winters čenichal?“

Balfour si pověsil vestu na opěradlo židle a začal vytahovat jednu dýku za druhou. U každé vždy zkontroloval ostří. V košili působilo jeho tělo dojmem pevného uzlu tuhých svalů. Meriwether složil revolvery a zasunul je zpět do kožených pouzder. Na přehozu, kde s nimi pracoval, zůstala jenom malá kapka oleje. „Půjdeme po obou,“ prohlásil Balfour.

„Došel jsem k témuž závěru. Pokud vám to vyhovuje, ráno se vydám do sanatoria a na vás nechám, abyste o Wintersovi zjistil něco bližšího tady ve městě.“

„Je mi to jedno,“ odpověděl Balfour.

„Je pozoruhodně snadné s vámi vyjít,“ podotkl Meriwether a oba muži se tomu vtipu usmáli. „Je v naší záležitosti něco, čemu byste dal momentálně přednost?“

„První hlídce,“ kývl Balfour, „a na posteli si zabírám místo u stěny.“

* * *

Sanatorium stálo půl míle od města a vedla k němu pevná, dobře udržovaná silnice. Bílé zdi se zdvíhaly nad nezalesněnou krajinou jako kosti samotné země. Na bílé obloze kroužili rackové a bezmyšlenkovitě pokřikovali jeden na druhého. Na západě se až k horizontu prostíralo šedé neklidné moře, na východě se táhly jeden za druhým nízké kopce vřesovišť porostlé křovisky. Meriwether by těžko dokázal říct, jestli na něj působí pochmurnějším dojmem moře, nebo pevnina. Jenom roztroušené stromy, které se tyčily nad zdmi sanatoria, naznačovaly, že tam je nějaký další svět, tajemná zahrada stejně nedostupná a stejně zapovězená jako Eden. Ošetřovatelka, která ho přivítala, byla o půl hlavy menší než on. Meriwether si byl jistý, že její oslnivě bílá uniforma má vzbuzovat pocit čistoty a zdraví, ale v něm vyvolával spíše nepříjemný dojem sterility.

Uprostřed sanatoria bylo atrium, ve kterém pod větvemi zakrslých dubů sedělo půl tuctů mužů. Nejmladší, mladičký chlapec, měl pleť barvy čerstvě vytěženého jílu. Nejstarší, jemuž se na hlavě ježily řídké chumáče vlasů a jehož kůže se skládala v záhybech hlubokých vrásek, měl oči napůl zavřené a z pokleslé dolní čelisti mu čněly hnědé zuby. Jestli tohle měl být Eden, pak jej obývali malomocní doufající v laskavou pomoc Spasitele. V Meriwetherovi narůstala jistota, že jenom nemnohým pacientům je předurčeno sanatorium opustit.

Okna v ordinaci hlavního lékaře vedla do atria, ale nebyla dost vysoko, aby z nich bylo vidět i přes vnější zeď. Pohled z okna tak vzbuzoval dojem krásného a dobře udržovaného světa, který náhle a nečekaně končí. V prosklených vitrínách bylo uloženo nejrůznější lékařské náčiní, celá přehlídka nástrojů a pomůcek z oceli a pryže. Lékař sám byl hubený jako tyčka a vlasy neurčité světlé barvy měl ulízané za velké odstávající uši. Zdvihl se zpoza pracovního stolu s rukou napřaženou k pozdravu.

„Pan Meriwether! Jen pojďte dál!“ vítal příchozího s kvákavým americkým přízvukem. „Všichni přátelé lorda Carmichaela jsou u nás srdečně vítáni. Posaďte se. Mohu vám nabídnout šálek čaje?“

„Vážím si vaší nabídky, ale…“

„Dobrá, jak chcete.“ Lékař se posadil zpátky na svou židli a zazubil se od ucha k uchu jako dítě, které se konečně dočkalo Vánoc.

Meriwether si přehodil nohu přes nohu. „Přišel jsem zjistit pár věcí o jednom z vašich pacientů. Jde o Michaela Castera.“

„Ano, jistě. Těžký případ. Nervové přepětí. Nenormální, sebepoškozující chování. Přivedl ho sem jeho strýc, Bůh mu žehnej. Obával se, že by si Michael mohl způsobit nějaké trvalé poškození. Je u nás téměř rok.“

„Sebepoškozující chování?“ zopakoval významně Meriwether.

„Ano, to tedy ano,“ kývl doktor, „to tedy ano.“

Když bylo zřejmé, že se žádných dalších informací nedočká, změnil Meriwether taktiku: „Zlepšil se jeho stav od příchodu do sanatoria?“

Doktor se naklonil kupředu a přitiskl si špičky sepjatých prstů k bezkrevným rtům. „Abych řekl pravdu, nijak zvlášť. Hodně se změnil, to ano. Když k nám přišel, neustále ho sužovaly záchvaty vzteku. Tloukl kolem sebe. Většinu června jsme ho museli držet pod sedativy a po dokončení kúry se intenzita výbuchů zmenšila. Teď je klidnější, ale pětkrát či šestkrát do týdne ho pronásledují noční můry. A pokud jde o samotný problém, který ho sem přivedl,… Ne, pane. Rád bych řekl, že je na tom lépe, ale to bych lhal.“

„Prý publikuje nějaké básně. Je to pravda?“

„Ano. Dovolil jsem mu to. Dokonce jsem ho povzbuzoval, aby se básněmi pokusil o sebevyjádření. Vypadá to, že mu přinášejí určitou úlevu, ale jako dlouhodobá terapie to nemá efekt, ve který jsem doufal. Některé jeho verše jsou skutečně pozoruhodné, ale je v nich temnota, která, jak se zdá, narůstá. Vnějškové chování má klidné a příjemné, ale bohužel nemohu říct, že jsme se dostali až ke kořeni problému. To v žádném případě.“

„Jeho dlouhodobé vyhlídky jsou tedy neradostné?“

„Tak bych to neřekl,“ zavrtěl doktor hlavou. „Máme ještě řadu možností, které jsme prozatím nevyužili. Averzivní terapii, farmakologickou terapii. V Ohiu probíhají fascinující projekty zaměřené na přímé ovlivňování mozku pacientů. Jsou velmi slibné. Michael je skvělý mladý muž a v jeho případě se rozhodně jen tak nevzdáme.“

„Mohu se s ním setkat?“

„Samozřejmě,“ kývl doktor. „Myslím, že bude mít radost. Velmi ho potěšilo, když ho navštívil onen pán před vámi. Winters se jmenoval?“

„Ano,“ přisvědčil Meriwether a vstal. Došli ke dveřím, kde se Meriwether zastavil. Lékař se na něj tázavě otočil. „Pracuje pan Caster ve svém pokoji?“

„Máte na mysli psaní? Ano, píše ve svém pokoji.“

„Mohl bych tam strávit chvilku o samotě, než se s ním setkám? Zjistil jsem, že dokážu odvodit řadu věcí z toho, jak určitý člověk žije a pracuje.“

Doktor zamrkal jako sova a pak pokrčil rameny. „Nevidím důvod, proč byste nemohl. Pokud najdete něco, co by mi pomohlo proniknout hlouběji do jeho duše, budete jistě tak laskav a podělíte se o to se mnou.“ Znělo to spíše jako žádost než jako prosba, Meriwetherovi bylo jasné, že hlavní lékař není zvyklý, že by někdo odporoval jeho vůli.

„Samozřejmě,“ kývl Meriwether. „Doveďte mne tam a uvidíme, co se dá zjistit.“

* * *

Pokoj byl malý, uklizený a čistý: prostá postel, malý pracovní stůl, obílené stěny. Vedle tří zápisníků vázaných v kůži ležel krátký špaček tužky, uhel a guma. Postel byla vzorně ustlaná a židle stála u stolu přesně na svém místě. Když Meriwether rozpažil, dotkl se špičkami prstů stěn. Místnost připomínala mnišskou celu, klidnou, čistou a naprosto odtrženou od venkovního světa. Rukama přejel po lůžku, ale neodhalil žádná tajemství. Tenký polštář neobsahoval nic krom pár hrstí zplihlého peří. Z okenního parapetu čněla špičatá železná mříž, která měla za úkol zabránit ptákům, aby tam hřadovali, a obyvatelům, aby sanatorium opustili. Hlavní lékař hlídal dveře a lehce se přitom pohupoval na špičkách, jako by čekal, že Meriwether najde něco, co by mu pomohlo proniknout do podstaty psychiky jeho pacienta.

Meriwether vzal do ruky zápisníky a postupně jimi pomalu, pozorně listoval. Písmo bylo čitelné a úpravné. Dokonce i na stránkách, kde autor zápasil s hledáním vhodných veršů nebo s určitým obratem, a takových stránek bylo několik, byly přepisy a opravy provedeny s přesností a pečlivostí kreslíře. U většiny básní a poznámek našel i obrázky a črty tužkou a uhlem, většinou vyvedené s precizností a dokonalostí anatomických studií: strom na okraji stránky měl do všech podrobností prokreslenou kůru i jednotlivé listy, jinde našel nákres včely ve třech různých pohledech, na jiném místě dokonce pokoj, v němž teď stál, vyobrazený z pohledu od postele. Ve všech případech šlo o technicky obdivuhodné studie, které vypovídaly o důkladnosti autora i o jeho analytických schopnostech. Meriwether předpokládal, že totéž najde i v básních, ale ve třetím záznamníku ho čekalo překvapení. Zde se obrazy proměnily a získaly zvláštní, až fantasmagorický vzhled. Ze stránek zírala zvláštní monstra, těla napůl psí a napůl hmyzí, a cenila ostré zuby. Pak následoval další obrázek, skica, která se značně lišila od ostatních.

Zachycovala světlovlasého mladého muže v košili, jemuž na jemných rtech načrtnutých uhlem pohrával lehký úsměv. Oblečen byl do kalhot s vysokým pasem a zdálo se, že se jednou rukou opírá o stěnu. Na diváka se upíraly mužné šedé oči a Meriwether cítil, jak se mu v údivu zdvihá obočí a srdce tluče mnohem rychleji překvapením, dokonce šokem. Vyobrazeného muže neznal, ale jeho póza mluvila o nepochybných úmyslech. Byl velmi krásný, byl skutečným zbožněním animálního mužství. Vše, co se prozatím dozvěděl o Michaelu Casterovi, získalo rázem nový rozměr.

„Á, hosté,“ ozval se neznámý hlas. „Nemusíte se obtěžovat, až vám dám svolení. Chovejte se jako doma.“

Michael Caster byl zosobněním pokoje, který obýval: pečlivě ostříhané světle hnědé vlasy sahající ke krku, pěkná atletická postava, modré oči, v nichž se téměř nedal zahlédnout vztek nad vpádem do soukromí. Jeho košile se skvěla stejnou oslnivou bělostí jako uniformy ošetřovatelek, ale na Casterovi působila spíše jako neposkvrněné plátno, které čeká na první tahy malířova štětce. Kalhoty měl tmavé a nepadly mu. Byly stejného druhu, jaké Meriwether viděl i na ostatních pacientech. Všechny nejspíš procházely místní prádelnou a po vyprání se náhodně rozdělovaly mezi jednotlivé pacienty. Jakási uniforma zatracenců. Zdál se příliš mladý, aby mohl bojovat ve válkách proti Zuluům, ale když se Meriwether podíval pozorněji, zahlédl první známky stárnutí, první náznaky šedin na skráních i místa, kde doposud hladkou pleť jednoho dne zbrázdí trvalé vrásky. Meriwether odložil zápisník.

„Ale no tak, Michaele, víte přece, že…“ začal lékař.

„Omlouvám se,“ přerušil ho Meriwether. „Tento nevhodný vpád se udál na mou žádost. Obávám se, že jsem se vaším statutem pacienta nechal svést k nezdvořilosti. Je to má chyba.“

Caster zdvihl bradu, jako by naslouchal neznámému zvuku, a na rtech se mu objevil zvláštní výraz, něco mezi pobavením a nedůvěrou.

„Pan Meriwether si s vámi přišel promluvit, Michaele.“

„Pokud s tím budete souhlasit,“ dodal Meriwether.

„Vše, co naruší monotónnost mého pobytu zde, je vítáno,“ odpověděl Caster opatrně. „Prověřím svůj program u sekretářky, ale mám za to, že bych měl strávit celý den tady. Jak víte, vycházím ven jenom zřídka.“

Meriwether se otočil se zdvořilým úsměvem k lékaři: „Děkuji vám za pomoc v celé této záležitosti. Lord Carmichael to jistě ocení.“

Pokyn k odchodu byl tak zdvořilý, že ho lékař zprvu vůbec nepochopil. Pak se mu oči na okamžik rozšířily a ze rtů zmizel bledý úsměv. Otevřel ústa, aby něco řekl, pak se zarazil, kývl oběma mužům na pozdrav a s hlavou vysoko vztyčenou odkráčel. Caster se tiše zasmál.

„Za tohle vám nepoděkuje,“ řekl pobaveně, „není zvyklý, aby ho někdo odněkud vykazoval.“

„V tom případě bude dobré, aby si to vyzkoušel,“ odpověděl Meriwether, zhluboka se nadechl a rovnou přešel k citlivému tématu. „Podle informací, kterých se mi dostalo, jste přišel do tohoto sanatoria po nervovém zhroucení. To ale není pravda, že?“

„Ne.“ Caster si založil ruce na prsou a pohled upřel na prázdnou stěnu.

„Jste úchylný člověk. Homosexuál.“

„Já… Ano.“ Mluvil pomalu a slabiky vyslovoval s opatrnou pečlivostí, jako by ho mohly kousnout. „Ale řekl bych, že do toho vám nic není.“

„Je to ten pravý důvod, který vás sem přivedl?“

„Ano,“ kývl Caster. Tělo držel zpříma jako muž stojící před popravčí četou. „Měl jsem poměr s mladším mužem. Bylo to nemoudré a ukvapené, ale byl jsem velmi zamilovaný. Jeho otec na to přišel a můj strýc, duše oddaná křesťanské pomoci bližnímu, zařídil, že mě na neurčito uvěznili tady, místo aby mě předali soudu. Máte-li na to nějaký názor nebo komentář, o který se se mnou chcete podělit, nemohu vám v tom zabránit.“

„Tohle mne nezajímá,“ odpověděl Meriwether. „Přišel jsem hledat Daniela Winterse. Zmizel.“

Caster se na něj podíval s očima plnýma zájmu: „Proboha! Zmizel? Jak je to dlouho?“

Meriwether si přitáhl od stolu židli, posadil se a prsty objal koleno.

„Naposledy jsme od něj dostali zprávu před dvěma týdny, ale byla trochu nesouvislá. Od té doby nic.“

„To znamená, že šel k nim,“ kývl Caster.

„Ke komu?“

„K psům. K těm, kteří se mi objevují ve snech,“ vysvětloval Caster. Pak se zarazil a potřásl hlavou: „A pak si nemáte myslet, že jsem šílený.“

„Možná bude nejlépe, začneme-li od začátku,“ podotkl Meriwether.

„Od začátku celé té špinavé záležitosti?“ zeptal se Caster, udělal krok a opřel se o nohu postele. Meriwether cítil, že se téměř proti své vůli usmál.

„Bude stačit zkrácená verze. O čem jste s panem Wintersem mluvili? A jaké že to máte sny, pane Castere? A kdy se začaly objevovat?“

Caster se posadil na kraj postele a chvíli přemýšlel.

„Nejsem pověrčivý. Hned tak něčemu neuvěřím, neexistují-li dostatečné důkazy. Ale když vám řeknu, že se odjakživa řídím svými sny, doufám, že to pochopíte, protože mé sny mi byly překvapivě často spolehlivými rádci. V Africe jsem věděl o chystaných útocích několik dnů předtím, než k nim skutečně došlo. Někdy jsem dokonce znal počet nepřátel, směr, ze kterého přijdou a čas, kdy zaútočí. Nejsem hlupák a nikdy jsem od svých snů nečekal, že budou přesně odpovídat skutečnosti. Vždycky jsem se ale připravil na to, co mi říkaly, a většinou mi to bylo ku prospěchu. Tuto schopnost, či zkušenost, měla řada mužů ze strany mé matky. Zřejmě jde o něco dědičného. Zvykl jsem si na to a pokládal jsem to za užitečné nadání, nic víc. Pak jsem přišel sem, do Harrowmooru.

Od první noci mě pronásledují noční můry. Nejsou vždy zcela stejné, ale určité detaily se opakují. Vždy jsem v nějaké stodole poblíž opuštěného statku. Vždy se stmívá a já vidím, jak zapadá slunce. Je tam něco jako studna, stará hluboká šachta. Je z kamene a podobá se těm prastarým kamenným zdem, které máme v Anglii, jenom je zapuštěná do země a nestojí na povrchu. V tom snu vím, že nejdříve byla postavena studna a teprve potom stodola. Když tu šachtu objevili lidé, nepovažovali ji za nic víc než za příhodné místo, kde se dá chladit mléko a maso. Potom má mysl klesá do temnoty. Dole existuje jakýsi svět; temný a beze světel, ale ne bez obyvatel. Jsou tam velká města, sídliště propojená tunely příliš úzkými a těsnými pro lidská těla. Jako by v podzemí vzkvétala nějaká obrovská říše. Ty chodby nekřižují podzemí jenom pod Anglií, ale vedou i pod mořským dnem kamsi do neznámých, cizích zemí. Zavrtávají se do obrovských hloubek, kde se chladivý vzduch znovu otepluje, kde se lišejníky a houby sytí teplem simých par s líným vědomím, které vzdáleně připomíná život živočichů. Já tu rozlohu a nesmírnost spíše cítím, než vidím. Vnímám ji jako stav vlastního těla. Možná to také znáte. Obrovská zvířata jsou tam ponořená do spánku a v temnotě probíhají podzemní války podivných inteligentních bytostí. Viděl jsem věci, jaké žádné bdělé oko nespatřilo. Cizopasné červy, kteří se zavrtávají do živých těl nepřátel, pozřou jim mozek, a pak využívají jejich těla jako stroje. Je to, jako kdybyste si vy nebo já osedlal koně. Viděl jsem zubaté housenky, které si bezmyšlenkovitě prokousávají cestu čedičem a sirnými útvary a oslabují základy světa. A také jsem viděl psy. Vždy a bez výjimky.“

V Casterově obličeji se objevil výraz napětí, tváře jako by se propadly, oči potemněly a proměnily se v hluboké tůně. Nepřítomně si mnul prsty. Ozýval se šustivý zvuk, jako když papír klouže po papíru.

„Nazývám je tak, ale oni sami si říkají jinými jmény. Nejsou větší než vlci, ale mají velmi složitou mysl, dokážou proniknout do podstaty věcí a mají opravdu hrozné a zvrácené plány. Myslím, že v té temné zlověstné temnotě kdysi žily celé tisíce živočichů. Svět pod světem – dokážete si to představit? Je to druhý temný chtonický svět, který je ohříván teplem z hlubin, obdobně jako my jsme ohříváni teplem shůry, jakýsi náš stín, naše dvojče.

Většina obyvatel byla zabita a sežrána nebo zmasakrována. Ti, kteří zůstali, zůstali jenom proto, že jsou psům užiteční. Ve snech se pohybuji mezi nimi. Znají mne. Cítí pach mých snů a snaží se mě vystopovat. Vím, že kdybych je přivedl na povrch pozemského světa, najdou mě. Najdou mě tady, v této místnosti, pane Meriwethere, a můj život bude ztracen. A tak utíkám hlouběji a hlouběji do podzemí a psi mě s vytím pronásledují,“

„Ti psi jsou ta stvoření na vašich obrázcích?“ zeptal se Meriwether.

„Pan Winters se mne ptal na totéž. Ano. Jsou to zvířata z mých snů.“

„A ta zvířata k vám přivedla pana Winterse? Myslel jsem, že jste o nich psal v nějaké básni.“

„Mám v Londýně přítele, který vede malý umělecký salon. Shromažďuje kolem sebe lidi, kteří mu připadají zajímaví – básníky, malíře, vědce a politiky. Celé je to mnohem nevinnější, než by se mohlo zdát. Čas od času, když má chuť, vydá drobný časopis a rozdává ho okruhu svých známých. Nějakou dobu jsme si spolu psali. Poslal jsem mu své básně, v nichž se zmiňuji o podzemní říši. Netušil jsem, že je četl i někdo další, dokud se jednoho dne neobjevil pan Winters a nezačal se vyptávat, co mě k nim inspirovalo, co o té říši vím a jak to vím.“

„Co jste mu řekl?“

„Víceméně totéž co vám. Ptal se na podrobnosti ohledně toho statku. Na tu stodolu. Myslím, že měl v úmyslu zjistit, jestli jde o skutečná místa. Varoval jsem ho. Dokonce jsem měl dojem, že jsem ho přesvědčil, aby to nedělal. Ale asi se mi to nepodařilo. Našel ono místo? A spustil se dolů?“

Meriwether se naklonil kupředu.

„To nevíme,“ zavrtěl hlavou. „Zmizel a my jsme sem přijeli, abychom našli něco, co by jeho zmizení vysvětlilo. Jak znám pana Winterse, mohl klidně najít hostinec, kde mu mimořádně zachutnalo pivo, nebo narazil na dámu s obzvlášť přitažlivým úsměvem.“

„Ale moc tomu nevěříte, že?“ opáčil Caster.

„Můj společník ho právě teď hledá. Jsem hluboce přesvědčen, že cokoli, co je možné v tomto případu zjistit, bude zjištěno.“

Caster zavrtěl hlavou: „Nedovolte, aby se váš společník spustil do podzemí. Pokud ho tam povede stopa, ať ji nechá být. Ztratili jste jednoho muže, ale je to pořád lepší než přijít o dva. Nebo dokonce o tři.“

„Společně s panem Balfourem jsme už čelili mnohým nástrahám,“ odpověděl Meriwether, „nepochybuji…“

„Já také ne, pane,“ přerušil ho Caster. Hlas měl tvrdý jako kámen. „Přišel jste zjistit, co vím? Tak tedy: vím, že jen velmi málo z toho, co skončí na dně té temné šachty, se znovu vrátí na světlo.“

Meriwetherovi se dral na jazyk nějaký vtip, ale nakonec nic neřekl. Caster se tvářil tak vážně a pochmurně, že mu připadalo hrubé zlehčovat jeho názory. Místo toho vstane. K oknu v tu chvíli přilétl holub a Casterův obličej zakryl na okamžik stín jeho křídel.

„Děkuji vám za čas, který jste mi věnoval, pane Castere,“ řekl Meriwether. „Myslím, že bych měl vyhledat svého společníka a obeznámit ho s vašimi radami.“

Casterovi přeběhl přes rty slabý znepokojivý úsměv. „Myslím, že byste měl běžet rychle, pane Meriwethere. Ale než se rozběhnete, mohu vám položit jednu otázku jako muži znalému světa?“

„Ptejte se.“

„Odhalil jste důvod, proč jsem zde pohřben. Lékaři diskutovali o řadě léčebných způsobů, o nichž se domnívají, že bý pro mne mohly být vhodné. Nedávno dokonce přišli s nápadem, že by mne zbavili mužství chirurgicky a na zbytek života by mi předepsali povinnou léčbu sedativy, ať by to trvalo jakkoli dlouho.“

Meriwether si založil ruce za zády: „Ano, o diskusích na toto téma jsem slyšel. Ale říkal jste, že máte otázku. Toto bylo jen několik konstatování.“

Caster kývl: „Nežádal jsem, abych byl tím, čím jsem. Ani jsem si tento úděl nezvolil. Považujete vy, jako muž znalý světa, mou úchylku za nemoc, kterou je možné vyléčit?“

„Ne,“ odpověděl Meriwether bez váhání. „Jsem poddaným koruny a služebníkem církve a k nim se také utíkám o radu a ochranu. Homosexualita není nemoc. Je to hřích a ohavnost.“

Po Casterově obličeji přeletěl stín bolesti, který vzápětí vystřídal nepatrný úsměv. Jak dlouho, říkal si Meriwether, kolik let musel ten člověk na sobě pracovat, aby se přihlížejícím zdálo, že ho takové soudy nerozdírají?

„Jsem takový, jakého mě stvořil Bůh,“ řekl Caster.

„Já v tom nevidím žádný rozpor,“ zavrtěl hlavou Meriwether. „Bůh dává vzniknout řadě ohavností a já nejsem oprávněn Jeho rozhodnutí odsuzovat. Ale teď už mě musíte omluvit. Musím se věnovat jiným ohavnostem.“

 

Kapitola druhá:

Hlasy z hlubin

 

Poté, co se s Meriwetherem ráno rozešli, se Balfour volným krokem vydal na obhlídku města. V situacích, jakou byla tato, míval vždy chuť podlehnout své přirozenosti a uchýlit se k výhrůžkám a násilí a jenom silou vůle se dokázal ubránit nutkání, které ho lákalo k otevřené a přímé akci. Ale věděl, že před bitvou je vždy dobré obhlédnout bitevní pole, a proto teď kráčel tmavými ulicemi s výrazem, o němž se domníval, že splňuje obecnou představu o žoviálnosti, a očima neustále těkal z obličeje na obličej, z budovy na budovu, aniž by snad hledal něco konkrétního. Dokonce si dovolil ten přepych, že na sebe nechal působit místní atmosféru, ve snaze vytvořit si lepší představu, kam zaměřit pozornost.

Některé z pochmurných aspektů městečka za denního světla zmizely, jiné zůstaly. Šeď jílovité půdy jako by se vpila obyvatelům i do kůže. Děti se smály a hrály si na ulicích, stejně jako to dělají všude na světě, ale v jejich pokřikování a hvízdání se ozýval jakýsi krutý podtón. Koně táhnoucí ulicemi vozíky měli v očích prázdný vyčerpaný výraz, jenž připomínal muže, kteří strávili příliš dlouhou dobu ve válce a zvykli si vídat kolem sebe utrpení. Byly to mrtvé duše. Nikde nebylo vidět žádné kočky ani psy a Balfourova přítomnost nevzbuzovala ani zvědavost, ani nevyvolávala jakékoli komentáře. Díky sanatoriu zřejmě proudil do Harrowmooru nekonečný zástup nových tváří, mnohdy podivných a politováníhodných existencí. Balfour mohl být lékařem, který byl přizván na konzilium ke složitému případu, nebo manželem, jehož manželka umírá na souchotiny a těžce lapá po dechu nahoře na kopci. Místní byli zjevně zvyklí na přijíždějící a odjíždějící cizince, možná dokonce natolik, že jejich přítomnost přestali vnímat.

Balfour vešel na malé tržiště, kde stálo půl tuctu chatrných Stánků s plátěnými střechami vyrudlými sluncem, a přistihl se, že přemítá, kolik lidí už asi v sanatoriu zemřelo a zda taková koncentrace utrpení a umírání může působit jako jedovatá nákaza i na přilehlou půdu. Nebo se snad okolo blat odjakživa vznáší opar zániku a znepokojení, a proto se blata stala přirozeným domovem zoufalců a umírajících.

Otřásl se, aby zahnal neurčitý pocit neklidu, který se ho začínal zmocňovat. Nepřijel sem přece, aby přemítal, nakolik ovlivňuje míra úmrtnosti kvalitu místní půdy, ale aby našel Winterse. A když ne Winterse osobně, tak alespoň nějaké stopy, které po něm zůstaly. Přejel pohledem Stánky a ulice a snažil se vnímat vše nikoli svýma očima, ale tak, jak to pravděpodobně viděl Winters. U jednoho Stánku stála bělovlasá babka, která před sebou měla košík vajec. U dalšího hubený muž, jenž třaslavýma rukama odháněl mouchy od nevábných masových koláčů. Na konci rušné uličky, která ústila do jiné, o nic důstojnější, se o zeď opírali dva výrostci. Vrhali lačné pohledy na mladou ženu, která právě kráčela po chodníku, a zároveň jimi zmítaly rozpaky z vlastní žádostivosti.

„Kdybych byl Winters…,“ uvažoval v duchu Balfour a pobaveně se usmál. Otázkou nebylo pouze to, co by udělal Winters, ale také to, kdo by si všímal toho, co dělá. Řešení bylo nasnadě. Balfour si spokojeně pohladil knír a vykročil směrem k mladíkům. Mračili se a předstírali; že ho nevidí, dokud už nebylo možné ignorovat jeho přítomnost a zjevný úmysl zapříst s nimi rozhovor.

„Poslyšte, hoši,“ oslovil je Balfour, „hledám jistého pána, který tady v městečku pobýval před pár týdny.“

Vyšší z mladíků měl tmavé mastné vlasy a nápadně hnědý, zkažený přední zub. Jeho menší společník (který byl i tak vyšší než Balfour) měl pískově světlé vlasy a pod nosem chabý pokus o knír.

„Tady pobývá spousta pánů,“ pokrčil rameny ten se zkaženým zubem. „Nestaráme se o ně.“

Ten s řídkým knírem vytáhl z holínky zanedbaný nůž a začal si s ním čistit nehty. Balfoura zalila vlna spokojenosti, když ho výrostkovi vytrhl z nezkušených rukou. Tomu se nejprve zúžily oči do vzteklých čárek, ale když si Balfour posunul vestu a předvedl mu svůj arzenál, rozšířily se v údivu do velikosti pětišilinku.

„Ten pán, kterého hledám, je gentleman okolo třicítky. Má tmavé vlasy a světlé oči. Je pohledný a poněkud zaujatý sám sebou. Přes hřbet jedné ruky se mu táhne velká jizva. Pravděpodobně dělal návrhy každé trochu přístupné dívce. Odhaduji, že vy, hoši, dobře víte, kteří muži tady u vás oslovují které dívky. A proto soudím, že je vám jasné, o kom mluvím. Je to tak?“

Výrostci se na sebe podívali. Jejich rozpaky mluvily za vše.

„Proč se o něj zajímáte?“ zeptal se ten se zkaženým zubem. Balfour rychle zvážil lži, které přicházely v úvahu.

„Je to přítel mé manželky,“ prohlásil chladně a nechal na mladících, aby si z jeho sady nožů odvodili vlastní závěr. Ti si během chvilky představili krvavou pomstu vykonanou na muži, kterého klamně považovali za svého sexuálního rivala. Jako by se s Wintersem vůbec mohli měřit!

„Tak jo. Viděli jsme ho. Bydlel týden v hospodě U Černého psa a pak vyrazil na blata.“

„Na blata?“

„Ano. Prochodil je celá. Byl tam ve dne v noci. Nejspíš se tam utopil.“

„Naposledy jsem o něm slyšel,“ dodal ten s řídkým knírem, „že se vypravil na starý Phillipsův statek. Je to na půl cesty do Fentonu. Od té doby, co starý Phillips umřel na rakovinu a jeho dcery se rozutekly do kolonií, tam nikdo nebydlí.“

Balfour se usmál a podal mu zpátky nůž střenkou napřed. Výrostek si ho vzal.

„Nemyslete si, holobrádci, že mi můžete radit, kam se vydat,“ zahřměl Balfour a v hlase mu duněla směsice potěšení a výhrůžek. „A nemluvte zbytečně o tom, že našeho společného přítele někdo hledá.“

O půl hodiny později, což bylo ještě dlouho před obědem, měl Balfour v jedné kapse vaječný sendvič, ve druhé láhev piva a přesné instrukce jak se dostat přes blata ke statku, kde se podle posledních informací zdržoval Winters. Pružným krokem kráčel pochmurnou krajinou beze stromů a cítil se rozjařený tím, jak snadné je předvídat reakci žárlivých mladíků i poživačných pánů zralejšího věku. Díky Wintersovu sklonu k flirtování a nelibosti, kterou Winters svými choutkami vzbuzoval u mladíků, našel Balfour pomyslnou nit, která ho nasměrovala z labyrintu beze stěn.

Slunce stálo vysoko na nekonečném modrém nebi a kolem se prostírala tichá blata. Krajina za městem se vlnila nízkými kopci a půda byla s každým dalším malým údolím vlhčí a vlhčí. Bzukot hmyzu naplnil vzduch tupou monotónní melodií, která Balfourovi brzy zkazila dobrou náladu. Divoké hlodášové křoví a ostružiní kolem cesty mu bránilo ostrými listy a tmy v chůzi.

Až když si udělal přestávku na sendvič a pivo, uvědomil si Balfour v plné šíři drobné detaily, které ho podvědomě znepokojovaly. Vřesoviště oplývalo mnohými druhy rostlin a hmyzu, ale zdálo se, že tam nežijí žádní větší živočichové – žádní králíci, kteří by okusovali křoví, žádní hraboši, kteří by před ním prchali, žádné myši. Pocit naprostého osamění byl velice intenzivní a znepokojivý.

Statek našel bez problémů. Byl přesně tak pustý, jak mu ho popisovali. Dřevo dveří oprýskané větrem a deštěm zůstalo napospas hnilobě, došky na střeše zarůstaly plevelem a býlím, pod střechou se zachytával černý mech a vytvářel na stěnách cestičky. Balfour si připravil nože pro případ, že by ho z polorozbořeného stavení někdo sledoval a s čepelemi otočenými k sobě vykročil. Pod dohledem osleplých rozbitých oken postupoval kupředu tiše jako kočka. Když opatrně otevřel dveře, zaútočil na něj pach plísně a hniloby. Tiché zvuky, které vydával hmyz v došcích, a úpění prken pod jeho vahou bylo to jediné, co se ve stavení ozývalo. Pokoje byly malé a chátrající stěny vyboulené do znepokojivých tvarů. Rozum mu sice říkal, že tady měl kdysi někdo svůj domov, ale téměř si to nedokázal představit, protože statek zchátral natolik, až se dalo jen těžko uvěřit, že neměl podobu ruiny už na počátku světa.

V zadní místnosti našel pár věcí, které tam nepochybně zůstaly po Danielu Wintersovi. Na stoličce stála lampa se skleněným cylindrem začernalým sazemi a s hustým žlutým olejem v nádržce. Vedle ní ležely na podlaze pokrývky, na nichž se už objevily nitky plísně, jež se zmocňovala vlněné tkaniny. Balfour odhrnul špičkou nože látku a pak ji zvedl do vzduchu. Díry, které viděl, měly otrhané okraje, vznikly tedy protržením, nikoli ránou nožem. Krev byla zčernalá, zplesnivělá a bylo jí hodně. Pravděpodobně šlo o povrchové zranění, rozhodně ne o takové, které by vedlo k okamžité smrti. Ať Winterse napadlo a odvleklo cokoli, došlo k tomu tady. Pod polštářem stále ležel zápisník v kožených deskách a vedle něj malý, nebezpečně vyhlížející revolver. Balfour si na chvíli sedl na bobek, otočil zápisník nožem a než ho vzal do prstů, pečlivě si ho prohlédl. Zápisky byly psány týmž školáckým škrabopisem, který vídal na hlášeních z Káhiry a Mnichova, ale zde bylo písmo ještě o něco rozmáchlejší a méně uspořádané. Bezpochyby patřilo Wintersovi. Rychle zápisník prolistoval až k nepopsaným stránkám, a pak se vrátil k posledním záznamům. Měly stejný charakter jako zpráva, kterou jim ukázal lord Carmichael, možná byly ještě méně souvislé.

Ano budiž světlo, jinak je po nás veta. Je to naše jediná naděje v boji proti těm bastardům. Říše a zase říše. Carmichael je šílený, ale měl pravdu, když řekl: nechtějte zbraň, když ji neumíte ovládat. Nemohou se sem dostat, jinak už by tady byli. Ale stejně se nemohu zbavit dojmu, že si se mnou ti všiváci pohrávají.

Balfour listoval stránkami nazpět, ale nenašel o moc víc toho, co by dávalo větší smysl. Částečně to bylo pochopitelné: kdyby si Winters dělal poznámky, které by nebyly určeny jenom jemu samotnému, způsob zápisu by se jistě lišil. Na druhou stranu ale Winters dobře věděl, že jeho dopis lordu Carmichaelovi bude mít velmi omezený počet čtenářů. Měl snad nějaký důvod, proč zvolil tak podivný a nesrozumitelný styl psaní i pro ty, kdo byli oprávněni jeho zprávy číst?

Balfour pozorně napřímil hlavu jako pes, který právě ucítil lišku, a jeho tělo ztuhlo. Čekal a znovu se snažil zachytit ten nepatrný zvuk. Ozval se. Byl jenom o něco intenzivnější než pouhé chvění vzduchu, ale šlo opravdu o zvuk, rozhodně si to nepředstavoval. Zastrčil zápisník do kapsy a pevně uchopil dýky. Pohyboval se jako stín, smysly měl bdělé a vyostřené. Ve stojatém vzduchu kuchyně se vznášel zápach připálených fazolí, zadní dveře visely rozbité v rámu. Balfour si klekl a zkoumal prkna podlahy. Ve světlé vrstvičce bláta bylo jasně vidět stopy velkých psích tlap, které byly vpředu opatřeny něčím, co se podobalo prstům. Zvuk se ozval znovu. Tentokrát už nebylo pochyb, že je skutečný. Byl to lidský hlas. Křičící lidský hlas.

Za domem stála stodola, jejíž černé trámoví páchlo hnilobou. Veliké dveře byly otevřené dokořán. Zdálo se, že výkřiky přicházejí odněkud zpoza budovy, ale když se Balfour přesunul k zadní stěně, zvuk jako by uhnul a začal se ozývat z domu. Jako by uvnitř zpola zřícené stodoly existoval jiný svět a zmučený muž byl ztracen někde mnohem dál než mezi jejími chatrnými stěnami. Balfour se zamračil a začal postupovat systematicky. Obrovskými dírami ve střeše, která si výškou nezadala se střechou kostela, dopadaly do stodoly svazky světla a ozařovaly prázdný prostor. Opuštěná stání napovídala, kde dřív pobýval dobytek. U patra, které sloužilo jako seník, stál opřený žebřík a prostor mezi příčkami vyplňovaly pavučiny ztěžklé prachem. V zadní části se ve stínech krčila nízká kamenná plošina s obrovským zejícím čtvercovým otvorem, necelý metr a půl. Ze železného oka na mohutném dubovém trámu viselo tlusté lano a ztrácelo se v tmavé hlubině. Balfour pečlivě prozkoumal prostor, v němž se nepříjemně prolínaly pásy světla a stínu, aby se ujistil, že se tam neskrývá útočník, který by ho srazil do studny, a teprve poté přidřepl k okraji. Křik se ozýval hlasitěji a zřetelněji a hlas byl děsivě známý.

„Wintersi?“ křikl Balfour dolů. „Wintersi, jste to vy? Slyšíte mě, člověče?“

Křik se nijak nezměnil. Balfour se poškrábal na bradě. Ve tmě neviděl ani náznak světla a slunce dokázalo osvítit povrch hrubého kamene do hloubky sotva dvou metrů. Napřímil se a zadíval se do tmy.

„Držte se, Wintersi,“ zakřičel. „Jdu za vámi!“

Doběhl zpátky do stavení, zdráhavé zasunul dýky do pochev, vzal lampu a zažehl ji zápalkou ze své kapsy. Skrovné, máslově nažloutlé světlo se zdálo příliš slabé, aby prosvítilo hustou tmu ve studni, ale nebyl čas hledat něco lepšího. Po návratu do stodoly vzal do jedné ruky lampu, druhou si omotal lanem tak, aby se pevně držel, ale aby zároveň dokázal ovládat rychlost sestupu a nesklouzl dolů příliš rychle. Se sebejistotou muže, který má řadu zkušeností v boji, se opřel nohama o kamennou stěnu a začal se spouštět do tmy.

Lampa blikavě osvětlovala vnitřek studny, podrážky mu několikrát uklouzly a Balfour bolestivě narazil koleny na nemilosrdný kámen. Kolem něj stoupal chladný vzduch prosycený pachem syrové země a ještě něčím dalším, co připomínalo nepříjemný štiplavý odér staré moči. Sestup byl nečekaně náročný a Balfour svíral čelisti tak pevně, až mu skřípaly zuby. Tenký plamínek lampy se chvěl v chladném vzduchu a šedavý čtverec denního světla se zmenšoval a vzdaloval. Bolest v paži narůstala s každým dalším decimetrem, až se mu nakonec začaly třást svaly slabostí. Kdyby se chtěl vrátit, potřeboval by obě ruce, ale představa, že by měl cestu zvládnout bez podpory alespoň malého světélka, ho naplňovala nevysvětlitelnou hrůzou.

Klouzal podél kamenných stěn beze spár. Pohled na obrovské kameny se vzpíral představě, že by mohlo jít o dílo lidských rukou. Tak gigantický monolit nikdy nestál pod nebeskou klenbou, ale tady, v podzemí, nabírala nesmírnost hornin takových rozměrů, že se zdála stejně nekonečná jako nebesa a zároveň stejně těsná jako hrob. Wintersovy neustávající výkřiky ho nijak neuklidňovaly, ale díky mnohaletému výcviku a přísné disciplíně dokázal udržet strach na uzdě a vnímal ho spíše jen jako určitou nepříjemnost. Cesta dolů se zdála nekonečná, hrubé lano mu klouzalo okolo lokte a projíždělo dlaní, ale nakonec se přece jen objevila brána do samotného pekla, Balfour v kruhu světla zahlédl dno šachty a seskočil na zem z výšky několika stop.

Dno pokrýval rozbředlý jíl, který pod nohama vydával měkké čvachtavé zvuky a nepříjemně se lepil na boty. Cesta se rozdělovala do dvou nízkých tunelů temných jako slepé oči. Balfour si chvíli protřepával ruku, kterou se držel lana, aby se mu do prstů vrátil cit, a vytáhl z pochvy dýku. Ocelová čepel se zableskla jasněji než plamen, který ji osvětloval. Tunely měřily na šířku téměř tři metry, ale na výšku sotva metr a půl. Bylo jasné, že se v nich bude muset hodně sehnout a nechat jeden bok nechráněný. Knír se mu při té představě zachvěl nevolí, ale neměl na vybranou. Zvolil směr, z něhož se zdálo, že přichází křik, a vyrazil. Teď už musel být Winters blízko. Byly to hrubé, zvířecí zvuky, které mluvily o takovém stavu vyčerpanosti, kdy se inteligence vzdala vlády nad tělem. Zápach nabral na intenzitě, ale Balfour ho ignoroval. Temnota jako by do sebe sála všechno světlo a nenabízela nic na oplátku. Balfour tiše zaklel a pak zavolal.

„Wintersi! Přestaňte s tím rámusem. Kde jste, člověče?“

Křik zakolísal a na okamžik ustal. Pak se hlas ozval znovu. Tentokrát zněl artikulovaně: „Balfoure, jste to vy? Zmizte! Utečte, než vás najdou!“

Balfourovi přejel po zádech mráz. Zaváhal. Má pokračovat dál za Wintersovým hlasem, nebo má uposlechnout jeho varování? Zlomený v pase zaklel, otočil se a rozběhl se nazpět – k lanu, k šachtě a k životu. Pod nohama mu čvachtala rozbředlá špinavá zem. Čvachtala ale i pod nohama někoho jiného. Tam, kde ještě před chvílí zněl do ticha jen Wintersův hlas, se teď ozývaly zvuky připomínající miliony krysích nožek. Balfour pevně sevřel rukojeť dýky.

Ta stvoření, která mu blokovala cestu, ale nebyly krysy. Bylo jich pět, měla čtyři nohy a byla velká jako lovečtí psi. Zadní běhy měla mohutné, přední štíhlé a pohyblivé. Bledou kůži pokrývaly černé výrůstky, které připomínaly šupiny obrovského hmyzu. Velké mordy bez pysků měla ta podivná psiska otevřené a cenila ostré zuby, oči veliké a černé jako vlhké uhlí a v nich strašlivou nelidskou inteligenci. Balfour stál a čekal, jestli na něj zaútočí. Ten pes, který k němu stál nejblíž, něco zaštěbetal krutým, vysoko posazeným hlasem, který vzbuzoval dojem nesmyslného skřehotání. Z temnoty odpověděly další nelidské hlasy a Balfour rázem s nepříjemnou jistotou věděl, že před ním stojí jen předvoj a že smečka, kterou nevidí, je bezpochyby obrovská.

Jedno ze zvířat po Balfourově levici vyrazilo tak rychle, že to ani nestačil postřehnout. Reflexy pěstěné řadu let mu automaticky vymrštily ruku s dýkou k obraně, ale útok nepřítele byl jen předstíraný. Psisko uskočilo zpět a k Balfourovi se vrhla dvě zvířata zprava. Padl naznak a mával před sebou čepelí ostrou jako břitva. Psi se stáhli, ale stáli teď už mnohem blíž. Balfour věděl, že se ho snaží tlačit zpět, ale to vědomí mu v boji nijak nepomohlo. Byl na jejich území, shora na něj doléhaly země a kámen a zoufale potřeboval ochránit lampu, jejíž mdlé světlo mu pomrkávalo ve volné ruce.

Krok za krokem ho tlačili do tmy. Dvakrát se přiblížili až k němu a Balfourova čepel si vybrala daň v podobě psí bolesti a husté černé krve. Jednou nezareagoval dost rychle, po holeni mu sjely ostré zuby a zbarvily se dorůžova jeho krví. Půda za ním se začala svažovat a terén poskytoval psům převahu. I podle zvuků slyšel, že je za ním zřejmě nějaká jáma. Neměl na vybranou. Nezbývalo mu než aby skočil dozadu, do hloubky. Z útočníků nespustil oči ani v tu chvíli.

Z výšky asi půldruhého metru dopadl na mokrou zem. Psi si mezi sebou cosi zaštěbetali a ztratili se ve tmě.

Cela – lepší pojmenování pro jámu nenašel a o jejím účelu nebylo pochyb – měřila napříč asi deset kroků. Na jejím vzdálenějším konci se krčil muž, který býval Danielem Wintersem. Kůži měl bledou, vlasy a vousy slepené blátem. Přes žebra se mu táhla dlouhá napůl zhojená rána a paže, nohy a krk pokrývala řada šrámů. Na špinavém hřbetu jedné ruky měl starou jizvu.

„Starý brachu,“ promluvil Winters ochraptělým vyčerpaným hlasem, „je mi líto, že vás tady vidím.“

„Omlouvám se za svůj neuvážený příchod,“ odtušil Balfour, „ale myslel jsem si, že vás zachráním.“

„Zřejmě jsem zafungoval jako návnada,“ odhadl hubený muž s povzdechem. „Myslel jsem, že mě ti všiváci mučí jenom pro své potěšení, jinak bych vás varoval už dříve. Občas to totiž dělají. Mučí mne proto, že je to baví. A jenom Bůh všemohoucí ví, co mi to vlastně dávají jíst.“

„Co jsou zač?“

„Vládci podzemí,“ odpověděl Winters. „Králové temné říše, která se prostírá pod více než polovinou kontinentu.“

„Hmm.“

Balfour si prohlížel stěnu z hladkého jílu. Kdyby pomohli jeden druhému, dokázali by se vyškrábat nahoru. Odhadoval, že k lanu v šachtě to nemůže být dál než třicet metrů. Dost blízko na to, aby byl křik mučeného člověka slyšet až nahoru a přivolal pomoc, kterou psi zajmou také.

„Myslím, že se nevrátí, dokud nedohoří lampa,“ poznamenal Winters. „Nemají rádi světlo. Vydrží ho, to ano, ale vadí jim. Meriwethera s sebou zřejmě nemáte, že?“

„Dorazí.“

„Kdy?“

Balfour se zamyslel. Představa, že celá tahle záležitost dopadne dobře, se mu zdála nereálná. Položil opatrně lampu na zem, ustoupil, zdvihl obrovské ruce k ústům a stočil je do trumpety.

„Nechoďte dolů!“ zakřičel. „Je to past! Nechoďte dolů!“

„Je snad nahoře?“

„Dříve nebo později bude,“ odpověděl Balfour a znovu zaburácel mocným basem: „Meriwethere, nechoďte dolů!“

Winters se zasmál, ale ke skutečnému veselí měl ten zvuk daleko. „Jak dlouho chcete takhle křičet?“

„Nejspíš do konce života,“ odtušil Balfour.

* * *

Meriwether se s podmračeným obličejem posadil na roubení studny. Špičky bot se mu komíhaly nad hlubinou, plášť se kolem něj rozprostřel jako císařský háv a v obou rukou třímal své revolvery. Zapadající slunce zbarvilo pruhy světla dočervena a polorozpadlá stodola teď připomínala spíše prostor uvnitř jatek. Většinu odpoledne strávil cestou po Balfourově stopě a s každou uplynulou hodinou se jeho obavy zvyšovaly. Když se dostal až k opuštěnému statku, okamžitě pochopil, že tohle je místo z nočních můr Michaela Castera. Balfour vystopoval harrowmoorského ďábla příliš rychle a Meriwetherovo varování přicházelo se zpožděním.

„Nechoďte dolů! Je to past!“

Léta strávená s hudbou mu zbystřila sluch. Z ozvěn na koncích slov bylo zřejmé, že se kamenná šachta chová jako tlampač a zajatec se zdá být blíž, než ve skutečnosti je. I když Meriwether věděl, že je to jenom zvukový klam, cítil nutkání okamžitě začít jednat; jako by Balfourova záchrana byla jen otázkou překonání temnoty a jako by stačilo natáhnout ruku a byl by zachráněn.

„Slyšíte mě? Nechoďte dolů!“

Meriwether zaskřípěl zuby zklamáním, ale vzpomněl si na Castera a jeho varování; Jen velmi málo z toho, co skončí v temné šachtě, se znovu vrátí na světlo. Se zavrčením se zdvihl a vrátil se zpátky k domu, kde stál najatý kůň. Pistole zasunul do pouzder jenom na tu chvíli, kdy potřeboval volné ruce, aby se chopil otěží.

Zvíře se zachvělo, když na ně sedal – vycítilo emoce, které v něm bouřily. Otočil se zády ke slunci a pobídl koně do slabin. Jejich dvojitý stín se nejprve prodlužoval, aby se postupně vytratil, když rudý západ vystřídal šedý soumrak. V houstnoucím šeru zářila tajuplná světýlka, ale bludičky neměly šanci Meriwethera zlákat. Soustředil se na jediné a žádná moc na zemi ani na nebi by ho nedokázala od jeho záměru odvést, ale v mysli mu to vřelo. Neustále na něj dotírala představa Balfoura obklíčeného ďábelskými bezbožníky podzemního světa a společně s ní i chladná materie dosud nezformované emoce, která by se časem proměnila v úlevu ze záchrany starého přítele nebo ve vztek pomsty. Se zaťatými zuby si zkoušel představit, jaké záležitosti tady lord Carmichael může řešit, ale odpověď nenacházel. Kůň cválal, ale cesta přesto ubíhala příliš pomalu. Než dorazil na místo, vyšel na obloze stříbrný srpek měsíce a s ním i stovky hvězd.

V noci působilo sanatorium ještě zlověstněji než ve dne. Bělost stěn vyvolávala dojem hrobky a jediná lucerna, která poblikávala ve vysokém osamělém okně, vypadala jako svíčka zažehnutá k modlitbě nebo ke vzpomínce. Meriwether seskočil se sedla a vykročil k zamčeným dveřím. Zdálo se mu, že buší celé hodiny, než uslyšel, že někdo odtahuje závoru. Když se dveře otevřely, stál před ním nemocniční sluha, který na sobě měl uniformu a na obličeji mrzutý výraz.

„Co si přejete, pane?“

„Jmenuji se Meriwether a jednám v zájmu Jejího Veličenstva. Musím se okamžitě setkat s Michaelem Casterem.“

„Je mi líto, pane, ale po setmění nejsou návštěvy dovoleny,“ prohlásil sluha a začal dveře zavírat. „Stav mnoha pacientů je vážný. Nesmíme je při odpočinku rušit. Buďte tak laskav, pane, a přijďte znovu ráno, to vás budeme moci…“

Hlas se mu vytratil a obličej zbledl. Zíral přímo do ústí Meriwetherovy pistole, která se nacházela několik centimetrů od jeho oka. Meriwetherovi se na obličeji rozpukl úsměv jako led na rozbouřeném moři.

„Obávám se, že musím trvat na svém,“ prohlásil.

Noc dodala vnitřním chodbám sanatoria pohřebního vzezření. Pod klenbou stropů se držely tmavé stíny, šumění plynových lamp se mísilo s vyčerpaným kašláním a občasným bolestným výkřikem. Těžký teplý vzduch čpěl vůní pálených bylin, které měly přehlušit pachy noci. Meriwethera znovu napadlo, že harrowmoorské sanatorium je nejen místem léčení, ale i předpokojem smrti.

Předpokládalo se, že lidé, kteří procházeli těmito chodbami nebo jimi byli tlačeni na kolečkových křeslech, leželi v postelích nebo seděli venku v jarním slunci, zde zemřou. Sluha dovedl Meriwethera ke Casterově pokoji, vytáhl z kapsy svazek bronzových klíčů a odemkl. Meriwether si od něj klíč vzal, revolver stále namířený na mužovu skráň.

„Tisíceré díky,“ řekl. „Můžete jít. Mimochodem, informujte prosím šéflékaře, že jsem se vrátil a nebyl jsem ochoten nechat se odbýt.“

„A-ano, pane.“

Meriwether zasunul pistoli do pouzdra a zdvihl obočí. Sluha se otočil a odcházel; zprvu pomalým krokem, který se postupně změnil v klus a nakonec v trysk. Kroky utichaly. Meriwether netušil, jestli bude mít ozbrojené ohrožování personálu nějaké následky, a vlastně ho to nijak zvlášť nezajímalo. Zvučně zaklepal na dveře Casterova pokoje a otevřel je.

Caster seděl u stolu. Na sobě měl stále tytéž kalhoty jako ráno, ale košili si svlékl. Muskulatura hrudníku mluvila o řadě hodin strávených poctivým cvičením i v této zoufalé kobce u moře. V ruce držel tužku a na stole před ním ležel otevřený zápisník. Vzhlédl k Meriwetherovi pohledem, v němž se zračila směsice překvapení a vzteku. Tlustá, zpola dohořelá svíčka mu vrhala na tvář hluboké stíny.

„Pane Meriwethere, jsem překvapen. Vymyslel jste pro mne snad od dnešního rána nějakou další urážku či krutost?“

„Potřebuji vás, pane. Můj společník, pan Balfour, našel tu prokletou studnu, kterou jste viděl ve snech, a sestoupil do ní. Zřejmě hledal pana Winterse. Teď je i on uvězněn v podzemí a vydán na milost a nemilost zvířatům, která jste namaloval ve svých zápisnících. Mám v úmyslu je odtamtud oba dostat. Vy se těšíte dostatečně dobrému zdraví, jste zvyklý na nejrůznější násilnosti a dá se říct, že máte téměř osobní zkušenost s podzemními tunely a jejich bezbožnými obyvateli. Za daných okolností je vaše pomoc nezbytná.“

Caster se hořce zasmál: „Nevidíte snad, kde jsem? Sloužil jsem koruně stejně jako řada dalších mužů. Pokorně jsem poklekal před Božím oltářem. Muži, kteří vykonali méně než já, jsou dnes oslavováni jako hrdinové, zatímco já jsem byl poslán na toto místo, které se stalo mým vězením. Byl jsem odsouzen, aniž by mi bylo dopřáno důstojného soudu. Tato místnost, kterou vidíte, bude mým domovem, dokud se od nějakého pacienta nenakazím horečkou. Pak mě pohřbí na blatech. Můžete snad popřít něco z toho, co jsem řekl?“

„Ne, to nemohu.“

„Jaká ďábelská pýcha vás tedy vede, když mne žádáte o pomoc? Nebo jste snad změnil názor? Jsem snad teď, když bych vám mohl být k užitku, menší zrůdou?“

Meriwether se zhluboka nadechl a narovnal se v ramenou. „Vaše přirozenost se nezměnila a ani já jsem na ni nezměnil názor. Bylo by falešné, kdyby kdokoli z nás předstíral opak. To ale není věc, kterou bychom teď měli řešit.“

„Vy myslíte, že ne? Já jsem naprosto opačného názoru.“ Meriwether za sebou zaslechl zvuk poplašených hlasů. Nevšímal si jich. „Není morálním pochybením tygra, že se narodil jako zabiják lidí. Ale to, že si svůj úděl nezvolil, nic neznamená. I kdyby si takový tygr přál být laskavý, nemůžeme se k němu chovat jako k jehňátku. Vy jste tím, čím jste, a pro mou záležitost to nemá žádný význam. Kdybyste byl vrah, násilník nebo světec, nezměnilo by to nic ani na Balfourově, ani na Wintersově situaci. Zástup podzemních bestií by to nezvětšilo ani nezmenšilo ani o jednu. To, co je třeba udělat, zůstává stále stejné.“

„Až na to, že žádáte mne, abych to udělal.“

Hlasy se přiblížily. Pohled Meriwetherových světlých očí se zkřížil s Casterovým. Plamínek svíčky zaprskal, zachvěl se a znovu se klidně rozhořel. Aniž by uhnul pohledem, vytáhl Meriwether své zbraně. Caster vzdorovitě vysunul bradu. Meriwether otočil jednu pistoli a uchopil ji za hlaveň. Teprve v tu chvíli sklonil Caster pohled, podíval se na ni, a pak zdvihl oči zpátky k Meriwetherovi. Neudělal jediný pohyb, aby ji přijal.

„Nepřišel jsem, abych se vás doprošoval. Jsem tady, abych vám řekl, že dva muži jsou vydaní všanc těm stvořením z podzemí, která vás pronásledují ve snech. Taková je skutečnost Je na vašem svědomí, nikoli na mně, aby vám bylo rádcem.“

Caster se otočil zpět k otevřenému zápisníku. Z nedokončeného obrázku se na něj díval obrovský démonický pes. Meriwether se nepohnul, ani nesklonil ruku, v níž držel zbraň, kterou nabízel muži, jenž býval vojákem, průzkumníkem, dobrodruhem a který byl rovněž homosexuálem. Kdosi na chodbě povykoval už docela blízko. Caster se otočil k Meriwetherovi s očima plnýma slz.

„Jste mizera, pane,“ řekl zastřeným hlasem.

„Jsem také tím, čím jsem,“ odpověděl Meriwether.

Caster vstal, popadl hrubou košili, která ležela na nočním stolku, a přetáhl si ji přes hlavu. Až teď, oblečený, si vzal od Meriwethera nabízenou zbraň.

„Pokud vám to bude útěchou, pak vězte, že jsem přesvědčen, že není nic ctnostného a statečného na tom, sloužíme-li těm, kterým je snadné sloužit. Není nic obdivuhodného na člověku, který miluje jenom ty, již milují jeho.“

„Tyhle myšlenky mi můžete nechat vytesat na hrob,“ odpověděl Caster. Halas v chodbě nabíral na intenzitě. Do dveří vrazil sluha, který přivedl Meriwethera, a s ním tři další. Meriwether se prudce otočil, vykopl nohou do otevírajících se dveří, přirazil je a útok tak odrazil. Ozval se výstřel z uspávací pušky a Caster i Meriwether pozvedli své zbraně. Nemocniční sluhové se okamžitě zastavili. Uvědomili si, jak pošetile si počínají.

„Johnstone?“ oslovil Caster jednoho z nich.

Chvilku to trvalo, než si jeden z nemocničních sluhů uvědomil, že slyší své jméno. Mrkl na druhé dva, kteří stáli za ním, pak přeletěl pohledem k Meriwetherovi a nakonec se nejistě podíval na Castera. „Ano, p-pane?“

„Pan Meriwether a já budeme potřebovat nějaké pochodně. A hodně dlouhé lano.“

 

Kapitola třetí:

Ďáblovi spojenci

 

Navzdory snaze šetřit hlas Balfour po několika hodinách nejprve ochraptěl a pak ztratil hlas docela. Zkoušel vždy na pár minut přestat a nechat hlasivky odpočinout. Zkusil i zpívat. Přestože neměl vodu, kterou by utišil žízeň, snažil se dávat o sobě vědět co nejhlasitěji, jak nejdéle to šlo. Nemohl zjistit, jestli Meriwether jeho varovné volání zaslechl, a proto neviděl důvod, proč by měl ztichnout. Ztracený hlas a zničené hlasivky pro něj v tuto chvíli představovaly nejmenší problém. Po kluzkých lesklých stěnách jámy, v níž byl lapen společně s Wintersem, by se zřejmě dalo vylézt nahoru, ale nepochyboval, že černooká psiska nechala nedaleko své stráže. I kdyby nakrásně dokázali jeden druhého vytáhnout ven, psi by je během chvilky zase zatlačili zpátky. Byli jako návnada v pastičce na myši.

Winters seděl na zemi vedle malé lampy. Stáhl knot co nejvíce, až byl plamínek docela maličký a zářil jako žhavý uhlík. Okolní svět ztratil všechny barvy i pro Balfourovy oči přivyklé tmě. Zůstala jenom zlatá, již vydávala lampa, a hrobově černá.

Nakonec si sedl do bahnitého čvachtavého jílu a zadíval se na Winterse. Zbídačená troska v sobě stále měla cosi z kdysi vitálního muže, bonvivána a sukničkáře. Z očí, dříve tak jasných a inteligentních, teď zela prázdnota, vyčerpání, hladovění a bolest. Winters, pokrytý od hlavy až k patě mazlavým blátem, téměř splýval se stěnami a dnem. Zdálo se, že ho podzemní tunely pohlcují do sebe.

„Vydržel jste déle, než jsem čekal,“ pravil Winters.

„Vy také,“ zaskřehotal Balfour.

Wintersovi se podařilo usmát. „Jenže oni se vrátí. Jakmile dohoří tenhle maličký plamínek, který jste přinesl, budou zpátky. A věřte, že si budeme přát, aby nepřišli. Asi jste se nenaučil ten židovský trik, že ne?“

„Židovský trik?“

„Kdybyste dokázal, aby tenhle olej vydržel celých osm dní, moc bych si toho považoval.“

Začíná blábolit, pomyslel si Balfour. Wintersův narůstající strach v něm vyvolával stejnou nervozitu jako psi. Vytáhl jednu ze svých dýk a začal si čistit nehty. Oleje v lampě zbývalo sotva po dně, ale o to teď nešlo. Zkoušel odhadnout, kolik hodin už je tady dole ve tmě. Jistě méně než celý děn. Ale čas zde ubíhal podivně a během dnešního dobrodružství někde ztratil hodinky.

„Je to zajímavější než obvyklé záležitosti modré růže,“ podotkl Balfour.

„Modré růže? Proboha. Řekl vám snad Carmichael, že tohle spadá do kategorie modré růže? To je mizera.“

„Vám snad řekl něco jiného?“

„Nemusel mi říkat nic. O těchhle prevítech už vím pěkně dlouho.“ Winters mávl rukou obalenou vrstvou jílu k temnému okraji jámy. „Ale poprvé jsem je viděl na vlastní oči.“

„Co jsou zač? Démoni?“

„Ne, příteli. Ne každá ďábelská záležitost musí nutně pocházet od ďábla. Jsou to zvířata. Stejně jako my. Jenže my žijeme na světle a oni ve tmě. Oni žijí v dutinách uvnitř země a tam, kde si udělají doupata, nepřežije nic normálního a příčetného. Poprvé jsme s nimi navázali kontakt téměř před sto lety, ale od té doby, co liberálové vykopli Disraeliho, začali být neklidní. Gladstone jim zřejmě moc nevoní.“

Balfour zdvihl obočí.

„Je to tak,“ pokračoval Winters. „Samozřejmě bych o tom neměl mluvit, ale myslím, že teď už je to jedno. Jsou to největší a nejtajnější spojenci Británie. Vím o dvou případech, kdy nás tihle zatracení norníci zachránili před zkázou. Oni nám pomáhají na povrchu a my jim na oplátku poskytujeme podporu v jejich podzemních válkách – výzbroj, práci, výzvědnou službu. Ve válce je potřeba vždy totéž, ať ji vedete pod širým nebem nebo pod zemí. V průmyslové výrobě se nevyznají, ale mají rádi železo. Viděl jsem hodinový stroj, který vyrobili pod Bukureští. Zpropadeně tajemná věc. Carmichael jim ale nikdy nevěřil. A měl pravdu. Měl zatraceně pravdu.“

Balfour se mračil na svůj nůž, bez emocí hodnotil novou informaci a čekal, co se dozví dál. Ministerský předseda se paktuje s podzemními ďábly a tyhle spolky se možná táhnou už od éry Williama Pitta mladšího. Znělo to hodnověrně. Winters se zoufale zasmál. Po špinavých tvářích mu stékaly slzy, ale tón řeči zůstával klidný, jako by spolu v hostinci probírali nějakou obchodní záležitost.

„A tohle? To je jejich základna. První otevřená zrada. Dohoda byla vždy taková, že opustí svá stará centra pod Anglií. Že si mohou po libosti hloubit tunely pod Evropou, až to tam bude děravé jako ementál, ale země pod Anglií zůstane nedotčená. Jenže oni se vrátili. Když se o nich objevily zmínky v těch básničkách, začali Carmichael a jeho lidé větřit a poslali mě, abych zjistil, jestli na nich něco je.“

„A ono na nich něco bylo,“ zabručel Balfour.

„Ano. Přišli na místo, kam se podle přísahy neměli nikdy vrátit. Svou přítomností otrávili celou krajinu od myších děr v zemi až po poslední ptačí hnízdo. Měli jsme je všechny usmažit už před lety, jenže zatím se vždy vyplatilo počkat.“ Winters se zasmál. „Ženy a politikové jsou pokaždé nejslabším článkem každého spojenectví, nemyslíte?“

„Jakým článkem?“

„Tím na úplném konci.“

Knot potemněl a zářil méně než konec zapálené cigarety. Winters lampu popadl a maličko ho vysunul. Jenže v nádržce už nezbýval žádný olej a jediné, co ještě mohlo hořet, byl samotný olejem nasáklý knot. Až dohoří, čeká je temnota. Z okraje jámy se ozval škrábavý zvuk a Balfour na okamžik zahlédl obrovské černé oči, které na ně upíral jeden z věznitelů. Švihl rukou, čepel se mihla vzduchem, pes zavyl a stáhl se zpět. Winters reagoval neradostným zasmáním.

„Za tohle jim zaplatíte.“

„Nedám se jen tak.“

„To vám věřím. Ale chtěl jsem vás o něco požádat: byl byste ochoten zlomit mi vaz, až lampa dohoří? Považoval bych to za laskavost.“

Balfour vytáhl druhý nůž a přemýšlel, jestli to Winters myslí vážně. Úsměv měl nucený a unavený a ran pokrytých bahnem tolik, že by je nespočítal.

„Jestli si to budete přát,“ souhlasil nakonec.

V tu chvíli se tmou rozlehl příval vysokých zvířecích skřeků, které se vzájemně překřikovaly v děsivém chorálu. Wintersův obličej pod maskou jílu zbledl ještě víc. Balfour se postavil, protáhl si ramena a obratně si přehodil nože z ruky do ruky. V tichém očekávání přelétl pohledem od jednoho okraje velké jámy ke druhému. Winters se také postavil a nahrbil se nad skomírajícím knotem, jako by u něj hledal bezpečí. Balfour udělal několik kroků.

„Přicházejí,“ oznámil Winters.

„Kdyby přicházeli, už by tady byli,“ opáčil Balfour. „Buďte zticha.“

Balfour zavřel oči, aby vytěsnil i tu trochu světla, která ještě zbývala, a napjal všechny smysly. Vytí psů drolící se do bublavých a štěbetavých zvuků neznámých slov; nepatrný, sotva znatelný závan průvanu; jakýsi pach, tak slabý, že se téměř nedal odlišit od štiplavého odéru podzemních tunelů.

Slabý, ale nepochybný. Hořící smola. A pak štěkavý zvuk výstřelu. Balfour se zazubil a otevřel oči.

„Mám špatné zprávy, Wintersi. Zabít vás budu muset někdy jindy.“ Vytáhl další dýku a hodil ji Wintersovi. „Dneska se umírat nebude, leda bychom se utopili v blátě.“

„Co to povídáte?“

„Ten mizera prostě není ochoten ode mne přijímat příkazy,“ pokračoval Balfour. „Je to pro něj zřejmě otázka pýchy nebo tak něco. Meriwethere! Tady jsme! Trčíme tady v jámě! Meriwethere!“

* * *

Než Meriwether s Casterem dojeli k opuštěnému statku a k bráně do podzemního světa, zašel měsíc za mraky, ale i ve světle hvězd viděl Meriwether neklid, který se postupně usazoval v ramenou jeho společníka a zazníval i v tónu jeho hlasu. Pro Castera to byla doslova a do písmene výprava do náruče noční můry. Došli do stodoly a během chvilky připevnili nové lano vedle starého. Pracovali téměř beze slov. Balfourův hlas se už z hlubin země neozýval, ale Meriwether sám sebe uklidňoval, že po několika hodinách křiku je to pochopitelné.

„Psi na nás nejspíš budou číhat,“ varoval ho Caster. „Řekl bych, že nás cítí i teď.“

„Pak není důvod, abychom se chovali tiše,“ opáčil Meriwether.

Do studny se spustili společně. Meriwether ručkoval po starém laně, Caster sjížděl po novém. Každý si s sebou nesl půl tuctu smolných pochodní a malou lampu a oba byli ozbrojeni jedním Meriwetherovým revolverem. Na to, aby se vyzbrojili lépe, nebyl čas.

Sestup trval déle, než Meriwether očekával. Nebe i země zmizely a zůstaly jenom nekonečné kamenné zdi, drsné lano a těžké oddechování jeho společníka. Čas jako by vybledl a zanechal po sobě jenom pocit naléhavosti a bolest z fyzické námahy. Sestup zastavil Caster. Položil Meriwetherovi ruku na rameno, škrtl zápalkou a zapálil jednu z malých pochodní. Zář plamene byla pro oči přivyklé husté tmě bolestně oslepivá. Když Caster zápalku upustil, snesla se ve spirále šest, osm, deset metrů dolů a přistála na vlhkém bahnitém dně. Na okraji světelného kužele zahlédli tucet obrovských černých očí, které se na ně s očekáváním upíraly, a nespočetné zuby, mezi nimiž se ozývaly vysoko posazené zvuky, kterými se psi dorozumívali. Kolem nich stoupal nahoru teplý čpavý kouř pochodně.

„A máme je tady,“ řekl Caster, „kvůli nim jsme přišli, že?“

Oba vytáhli pistole a jako jeden muž začali pálit ve směru číhajících nepřátel a dál se spouštěli po lánech dolů. Psi se rozutekli s rychlostí, která byla pro lidské oko nepostřehnutelná. V děsivých vysokých hlasech jim zaznívala panika nebo možná výhrůžka. Meriwetherovi to vzdáleně připomínalo zvuky, které vydává jistý druh afrického hmyzu, když některý ze členů roje zjistí, že hrozí nebezpečí požáru. O chvilku později už seskočili na dno studny. Caster zdvihl blikající pochodeň a zapálil od ní druhou. Meriwether si mezitím nabil zbraň, pak si vzal pochodně on a nabil si Caster. Z malého prostoru na dně šachty se rozbíhaly dvě chodby. I kdyby po sobě Balfour nechal nějaké stopy, psi je určitě zničili. Kakofonie zvířecích hlasů byla teď ohlušující.

Z jednoho tunelu vyběhli dva psi a chňapali do vzduchu zuby ostrými jako dýky. Caster vystřelil nejprve na jednoho a pak na druhého. Meriwether se otočil k ústí druhé chodby, vypálil do tmy a rozehnal tak půl tuctu dalších zvířat, která tam číhala, aby je napadla z boku.

„Kulky nestačí,“ křikl Caster, „musíme použít oheň!“

„Na to tady není dost čerstvého vzduchu,“ odpověděl Meriwether.

„Tak ho musíme použít šikovně,“ ušklíbl se básník a vysloužil si podobný úšklebek od Meriwethera. „Kudy půjdeme?“

Meriwether se zastavil. Z obou tunelů se ozývalo vřeštění a podivné cvrlikání, ale do skrumáže zvuků zazněl i povědomý hluboký bas: Zatracená díra! Meriwethere! Caster pevně zarazil jednu z pochodní do měkké mazlavé půdy tak, aby se ke smole nedostala vlhkost, a oba muži vyrazili. Postupovali rychle, točitý tunel se zdál prázdný. Náhle se ozval měkký zvuk, jako když oblázek klouže po svahu.

„Pozor, Castere! Stěny! Jsou ve…“

Stěna tunelu vedle nich se zhroutila, zvětralý kámen se rozpadl na štěrk a vypukla bitva. Valil se na ně zástup těl s bledou kůží pokrytou černými šupinatými výrůstky. Ostré zuby chňapaly. Meriwether ucítil trhnutí následované zvukem párající se látky svrchníku, do něhož se zaťaly buď drápy, nebo zuby.

Prostor byl stísněný a chvaty bojového umění mu u protivníků tak nízkého vzrůstu nebyly k ničemu. Váha psích těl ho tlačila k zemi, ostré zuby se věšely na obě ruce. Něco ho udeřilo zezadu do hlavy a svět se s ním zatočil. Zvuk vražedných skřeků zněl rázem tlumeněji a vzdáleněji. Mezi žebry mu vzplanula ostrá bolest, kterou následovalo teplé vlhko vlastní krve. Začal ho zaplavovat děsivý mír.

Ale než se stihl dvakrát nadechnout, vše kolem něj zachvátil oheň. Tónina psího štěkotu se změnila a ruce byly zase volné. Někde blízko vystřelila pistole, na okamžik měl dokonce pocit, že kohoutek musel zmáčknout on sám. Caster stál vedle něj, táhl ho dopředu a v tunelu za nimi šlehaly plameny. Uprostřed ohně ležela roztříštěná jedna z malých lamp, které si přinesli. Tunel se psím útokem rozšířil a loužičky oleje plápolající v psích stopách označovaly ústupovou cestu, kterou utíkal jeden z méně šťastných útočníků.

„Honem! Pospěšte si! Za chvíli tady nebude dost vzduchu.“

Meriwether přikývl a oba rychle v předklonu běželi tunelem. Obklopoval je páchnoucí jíl a čpící kouř. Za zády jim poblikávalo ďábelské světlo a zahánělo nepřítele, ale zároveň je ohrožovalo jiným způsobem. Balfourův bas zněl blíž. Ale mezi nimi a jámou, z níž se ozýval, stáli dva psi. Meriwether je oba zastřelil.

Hloubka jámy byla větší než výška dospělého muže. Caster s Meriwetherem nejprve vytáhli k okraji Balfoura, jemuž zespoda pomáhal Winters, a pak společným úsilím všichni tři Winterse. Balfour měl hlas ochraptělý křikem, ale zdálo se, že jinak ho věznění nepoznamenalo. Zato Wintersův stav Meriwethera šokoval – to, jak zeslábl, i jeho divoké vzezření. Ale na komentáře nebyl čas.

„Musíme se dostat k lánům,“ nabádal Meriwether.

„Není to daleko,“ zabručel Balfour.

„Nemůžeme jít cestou, kterou jsme přišli.“

„Proč ne?“

„Caster to tam zapálil. Jestli už oheň dohořel, pak proto, že strávil všechen kyslík.“

„Tady zůstat nemůžeme,“ vložil se do hovoru Winters třesoucím se hlasem. „Určitě se šikují k útoku. Nejspíš se už vracejí.“

„Vy krvácíte,“ všiml si Balfour.

„Ano, vím,“ kývl Meriwether, „ale to momentálně není problém, který by mě trápil nejvíc.“

„Dobrá. Ale pokud máme v plánu vyrazit nějakou jinou chodbou v tomhle zatraceném labyrintu naslepo…“

„Dokážu nás dostat ven,“ přerušil ho Caster. „Vyznám se tady a najdu cestu zpátky.“

Balfour si pohladil knír: „Jak to, že se tady vyznáte?“

„Byl jsem tady mnohokrát ve snu,“ odpověděl Caster vážným hlasem. „Vaše jediná možnost je, že mi budete věřit.“

Z hlubin země se ozvalo zavytí mnoha hlasů. Zněl v něm vztek a odhodlání k boji a lišil se od předchozí kakofonie tak, jako se první tóny symfonie liší od řevu opilých medvědů. Winters vzlykl a kousl se do rtů, aby se nerozkřičel. Balfour kývl na Castera.

„Veďte nás.“

Zbývající pochodně si rozdělili, takže každý nesl v jedné ruce jednu a ve druhé ruce zbraň. Caster a Balfour šli jako první, pistoli a nůž připravené k akci, Meriwether s Wintersem je následovali. Pochodně drželi směrem do středu malé skupinky, jako by chtěli světlo ochraňovat, ale ve skutečnosti se bránili tomu, aby je plameny oslepily. Před nimi se kroutily černé tunely, Vzduch ztěžkl kouřem, ale neměli na vybranou, žádné jiné světlo k dispozici nebylo. Caster se na každé křižovatce zastavil a s obočím zachmuřeným v hlubokém soustředění nahlédl vždy nejprve do jednoho a pak do druhého tunelu. Jakmile se rozhodl, už neváhal. Všichni si dobře uvědomovali, že jejich osud jednoznačně závisí na Casterově úsudku.

Dostali se na místo, kde se sbíhaly tři tunely a tvořily širokou hrubou podzemní komoru, v níž se mohli postavit. Chvíli tiše naslouchali hlasům nepřátel.

„Přichází to odsud,“ Balfour máchl čepelí k nejužší chodbě.

„Jenže právě tudy musíme jít,“ prohlásil Caster.

Wintersova ústa ztvrdla a oči nervózně zatěkaly. „Není tam místo na boj. Ani dost vzduchu na čtyři pochodně a osm plicních laloků, to se s vámi vsadím. Měli bychom napřed zkusit další chodby.“

Balfour se otočil k Meriwetherovi s tázavě zdviženým obočím. Meriwetherův křivý úsměv mu byl dostatečnou odpovědí. Oba vykročili k úzké chodbě.

„Zbláznili jste se?“ rozkřikl se na ně Winters. „To znamená jistou smrt! Tudy nepůjdu.“

„To je vaše rozhodnutí,“ zabručel Balfour a všichni tři se zanořili do chodby. Winters je následoval se vzteklým mumláním.

Průřez chodby se zúžil, strop snížil, plameny pochodní olizovaly kámen nad jejich hlavami a černily ho sazemi. Když byla chodba úzká tak, že už nemohli jít vedle sebe, zadusil Balfour svou pochodeň v blátě, vytáhl další dýku a bez diskusí se ujal vedení. Meriwether se držel těsně za ním se světlem a revolverem připraveným vystřelit přes Balfourovo rameno na případné útočníky. Rychlost a rozhodnost, s jakou postupovali, mluvila o dokonalé souhře. Tunel nejprve klesal dolů, pak prošli louží smrdutého bahna a pak zase stoupal nahoru, kde se ještě zúžil. Hlasy nepřátel zněly s každým krokem hlasitěji a těžký vzduch se téměř nedal dýchat.

„Balfoure,“ řekl Meriwether, „pochodeň!“

Balfour se otočil. Plamen pochodně, kterou držel Meriwether v ruce, tančil a vlnil se. Balfour to viděl také. Aniž by zasunul dýku, naslinil si prst a zdvihl ho nahoru.

„Co se děje? Proč jsme se zastavili?“ sykl Winters.

„Čerstvý vzduch,“ zabručel Balfour. „Jsme téměř na místě, chlapci.“

„Teď to ale nejspíš bude nepříjemné,“ dodal Meriwether.

Necelé dva metry před nimi zatáčel tunel prudce doleva. Když se přiblížili k zatáčce, vytí a štěkání zesílilo. Balfour si s povzdechem klekl a nabral do dlaně trochu hustého jílu. Meriwether se otočil na ostatní dva: „Je mi to opravdu líto, ale my, ubozí Odysseovi pobratřenci vržení do Hádovy říše, nemáme dostatečné zásoby vosku.“

„Cože?“ vyhrkl nechápavě Winters.

„Zacpěte si uši hlínou,“ vysvětloval Caster.

„Možná to bude hodně hlasité,“ kývl Meriwether.

Balfour se s výkřikem vrhl do zatáčky, Meriwether ho následoval v těsné blízkosti. Cestu jim blokovalo asi deset psů s tesáky a drápy připravenými k útoku, ale ani jeden nebojoval tak zuřivě jako Balfourovy dýky. Balfour tlačil nepřítele brutální silou, krvežíznivě kolem sebe švihal dýkou a Meriwether šel za ním a s rozvahou a přesným zacílením střílel jednu ránu za druhou. Každé stisknutí kohoutku stálo nepřítele život. Když v jedné pistoli došly náboje, vzal ji Caster Meriwetherovi z ruky a vyměnil mu ji za nabitou zbraň. Krok za krokem tlačili hordu psů před sebou a postupovali přes jejich mrtvá a umírající těla.

Nepřátelská formace se rozpadla a psi prchali kolem nich. Když prošli pod kamenným loubím, ocitli se na dně šachty, kde na ně čekala obě lana tak, jak je tam zanechali.

„Pokousali mě,“ oznámil Winters, když vykulhal do prostoru s pochodní zdviženou vysoko nad hlavou. „Jeden z těch mizerů nebyl mrtvý. Vykousl mi kus masa z kotníku.“

„Můžete jít?“ zeptal se ho Meriwether.

„I kdyby mi ukousli nohu pod kolenem, rád bych odsud utíkal i po zakrváceném pahýlu.“

„Tak honem nahoru,“ zavelel Balfour a podal Wintersovi konec tenčího a novějšího z obou lan. „Půjdu hned za vámi.“

„Budete mě hlídat, abych nespadl?“

„Nemůžeme dopustit, abyste jim přistál na hlavách,“ řekl Balfour a otočil se k Meriwetherovi. „Budete nám chránit záda tady dole?“

„Jistě. Kdyby se ti pekelníci chtěli vyšplhat nahoru, nedarujeme jim ani píď lana, že ne, pane Castere?“

„Platí stejná zásada jako v jakékoli válce – dokud nám nedojde munice, budeme vítězit.“

Winters a Balfour začali šplhat do černé tmy. Neměli volné ruce pro lampy, a tak si Winters připjal zbývající lampu k opasku. Světlo se překvapivě rychle zmenšovalo, až z něj zbyla jenom poblikávající hvězdička.

Meriwether znovu nabil pistole a Caster zažehl zbývající pochodně, jednu si nechal a ostatní vhodil do tunelů, aby zaplašil psy a předešel dalšímu útoku.

„Počínal jste si výborně,“ řekl Meriwether.

„Jsem voják,“ odtušil suše Caster.

„Jste víc než to,“ potřásl Meriwether hlavou. „Jste muž, který ukrývá v rukávu spoustu užitečných triků.“

Minuty se táhly jako hodiny, dny a věky. Hlasy psů se jedenkrát vrátily, ale zvířata si netroufla projít přes světlo. Pak něco uslyšeli – nový zvuk, zprvu téměř nepostřehnutelný, který rychle sílil, až se podobal řevu vzdáleného ohně. Plameny pochodní se zatřepetaly v novém závanu vzduchu, který páchl mrtvými rybami, hnilobou a chladem.

„Co myslíte, že to je?“ zeptal se Caster.

„Doufám, že to nezjistíme,“ odpověděl Meriwether.

Konečně se zpod neviditelného nebe nad nimi ozval Balfourův bas: „Lana jsou volná. Připoutejte se. Vytáhneme vás.“

Caster a Meriwether neztráceli čas. Omotali si lana kolem pasu a bezpečně je uvázali. Proud ohavně páchnoucího vzduchu zrychlil a valil se z obou tunelů. Pochodně poblikávaly, jejich plameny matněly a zhasínaly. Řev zněl mnohem blíž.

„Táhněte, chlapi!“ křikl Meriwether nahoru. „Zavolali si na pomoc samotného ďábla!“

Řev náhle ještě zesílil. Meriwetherovi se zdálo, že v tom zvuku slyší strašlivý záměr samotné země, která se rozhodla je zavraždit. Ve slábnoucím světle zahlédl Casterův bledý, vystrašený obličej. Bezpochyby vypadal stejně jako jeho vlastní tvář. Mezi dvěma nádechy se jim lana zařízla do těl a začali stoupat šachtou mnohem rychleji, než by to dokázala zařídit lidská síla. Meriwether pohlédl dolů a viděl, jak se z tunelů pod nimi vyvalila obrovská šedavá hutná masa a přelila se přes pochodně, které se zdály nepatrné. V posledních záblescích světla měl pocit, že je to jediné ohromné tělo, které drtí zem. Vypálil pod sebe, Caster udělal totéž a pak už zůstali v černočerné tmě. Podle záblesků čenichů viděli, jak se vzdouvá příliv šedých těl a šplhá nahoru mnohem rychleji, než by to dokázal kterýkoli člověk; ne však tak rychle, jak byli Caster s Meriwetherem taženi ven.

Nahoře u roubení studny je Balfour vzal pod rameny a vytáhl ven. Lana, která byla dříve přivázána k trámům stodoly, teď vedla rozbitými vraty do bledé modři nadcházejícího svítání. Meriwether se otočil ke kamennému roubení a podíval se dolů. Napůl čekal, že uvidí nestvůry, které se drápou za nimi, aby vytryskly v nesčíslném počtu ven jako gejzír. Ale přicházející den byl hrozbou, která udržela nepřítele na uzdě. Zhluboka a s úlevou si oddechl.

„To byly nějaké posily?“ zeptal se Balfour.

„Ta démonická psiska zjevně nejsou jediným nebezpečím, které obývá podzemí Anglie,“ odpověděl Meriwether. „Ale dokud bude naším spojencem světlo, máme naději.“

„Světlo a střelný prach,“ zabručel Balfour.

„Ano,“ kývl Meriwether. „Budeme potřebovat hodně střelného prachu, než padne dnešní soumrak. Vyžádá si to určité úsilí.“

„Koně,“ ozval se v tu chvíli Caster se smíchem v hlase. Balfour a Meriwether se k němu otočili. Opíral se o zeď polorozbořené stodoly, obličej i košili špinavé od bláta. Přes rameno se mu táhl hluboký škrábanec, odhaloval růžový sval, ale nekrvácel. „Vy jste nás nechali vytáhnout koňmi.“

„Wintersův nápad,“ vysvětloval Balfour.

„A pravděpodobně naše záchrana,“ dodal Meriwether. „Jak vypadají jeho zranění?“

„To kousnutí je ošklivé,“ odpověděl Balfour. „A nějakou dobu ho tam dole mučili. Zeslábl.“

Meriwether kývl a pohledem se vrátil k černé studni a k věkovitým kamenům.

„Winters si vezme jednoho koně a vy druhého. Jestli někdo dokáže přesvědčit lorda Carmichaela o závažnosti téhle situace, tak je to on. V Harrowmooru mají telegraf. Musíte ho tam bezpečně dostat.“

„A co vy?“ zeptal se Balfour a hladil si knír obalený bahnem.

„Caster a já zůstaneme tady a dohlédneme, aby se nic z hlubin nepokusilo čelit světlu.“

Nad anglickými vřesovišti vyšlo slunce, které ovšem v přítmí stodoly neviděli, a dírami po chybějících došcích prorazily dovnitř jasné zlaté paprsky jako kavalkáda andělů. Caster se podíval vzhůru. Byl vyčerpaný, ale usmíval se. Balfour zachytil Meriwetherův pohled a pokývl směrem ke Casterovi, jako by se němě ptal. Meriwetherův úsměv mu byl dostatečným ujištěním.

„Před polednem budeme zpátky,“ slíbil Balfour.

„Budeme vás očekávat,“ odpověděl Meriwether.

Balfour kývl na pozdrav a vyšel z vrat. Zvuk jeho drsného basu, dosud ochraptělého dlouhým křikem, se mísil s Wintersovým zpola plačtivým a zpola se smějícím hlasem. Meriwether se posadil ke stěně a opřel se o zpráchnivělé dřevo. Zranění se sice hlásila, ale bolest nebyla tak silná, aby ji nedokázal potlačit. Čich, sužovaný nepříjemným puchem podzemního světa, zase rozeznával vůni vřesu a rosy. Caster upíral nehnutý pohled na studnu a v jeho výrazu se mísil odpor a touha. V anglickém ránu pomalu dozníval zvuk vzdalujících se kopyt.

Meriwether počkal, dokud vše neztichlo úplně, a teprve potom prolomil ticho.

„Pravděpodobně to nebyla noc, jakou jste čekal.“

„To tedy ne,“ usmál se Caster. „A ani ráno, jaké bych čekal. Teď bych za normálních okolností pojídal řídkou ovesnou kaši a mimořádně odporný jablečný džem, o kterém se zřejmě kuchaři domnívají, že příznivě působí na střeva. Místo toho jsem tady polomrtvý vyčerpáním a hladem a bez vyhlídky, že se několik dalších hodin dostanu k nějakému jídlu nebo pití.“

„Oceňuji vaši oběť.“

„Žádnou jsem nepřinesl,“ odvětil Caster a v hlase se mu ozvala zoufalá pulsující vášeň. „A šel bych do toho znovu, kdyby se naskytla příležitost. Býval jsem voják. Spával jsem nahý pod africkými hvězdami. Pozoroval jsem lvy, kteří stopovali mne a mé muže. Nesl jsem z bojiště krvácející tělo spolubojovníka, kterého jsem miloval víc než vlastní život. A teď mám den za dnem umírat na své soukromé Elbě a čekat, až mě schvátí souchotě. Takový osud bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.“

„Oceňuji i to,“ řekl Meriwether.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Světlo, které se rozlévalo uvnitř stodoly, nedokázalo zaplašit všechnu tmu. Caster se pohnul a vstal. Navzdory všem strázním, které musel překonat, stál stále zpříma a s rovnými rameny. S trpkým výrazem uchopil pevně Meriwetherovu pistoli. Meriwether se rovněž zvedl a přikročil k němu. Když Caster promluvil, zazněl mu v hlase odpor, jistá fascinace a pevné rozhodnutí.

„Zjišťuji, že jsem si hluboce vědom faktu, že se nacházím mimo sanatorium, jsem ozbrojen a hlídá mě pouze jeden muž. Myslím, že pro nás oba bude nejlépe, když vám tohle vrátím, pane.“

Po Meriwetherových rtech přeletěl prchavý úsměv, když vytahoval z kapsy svrchníku náprsní tašku. „Bude lépe, když si to necháte. Možná to budete potřebovat. Vždycky je lépe nějakou zbraň mít a nepotřebovat ji než naopak.“ Hodil koženou náprsní tašku Casterovi. Odrážela světlo jako holubí křídla. Caster ji volnou rukou chytil, ale nespouštěl z Meriwethera oči. „Řeknu jim, že ty bestie z podzemí zaútočily a odvlekly vás,“ pokračoval Meriwether. „A když mi nebudou věřit, tak jim řeknu, že jste byl pološílený z představy, že byste se měl vrátit k léčbě v sanatoriu a skočil jste dolů. Nebudou mít důvod, aby mi nevěřili dvakrát.“

„Aha,“ opáčil Caster. „Takže už jsem se stal přijatelnou zrůdou, že? Choval jsem se vzorně a teď mi bude dovoleno, abych se někde skrýval pod falešným jménem. Nedělám si iluze o vašem mínění o mně, pane. Ani o vašem názoru na to, čím jsem.“

Meriwether bez dalšího vysvětlování přešel dvěma rychlými kroky prostor, který je dělil. Jeho pohyby byly tak rychlé, že druhý muž nedokázal zareagovat. Jednou rukou sevřel Casterovu kyčel, jako by ho chtěl srazit na zem, ale ve skutečnosti ho jenom vychýlil z rovnováhy. Druhou rukou objal zezadu Casterův krk a zaklonil mu hlavu. Casterovy rty na jeho vlastních byly sladké a pevné a na tvářích cítil neholené strniště. Caster na okamžik strnul jako socha, ale pak se jeho rty podvolily. Meriwether si ten okamžik vychutnával plnými doušky a pro tu chvíli pevně uzamkl svou paměť na zámek. Vnímal jenom teplo druhého muže a chuť jeho úst. To vše pro něj mělo cenu zlata.

Pustil Castera a ukročil zpět. Když promluvil, měl hlas těžký touhou a lítostí. „Jeďte do Evropy. Do Paříže. Na Montmartre. Žije tam jistý Andreas Croft. Je to malíř a básník. Pomůže vám.“

Caster se pokusil promluvit, ale nedokázal to.

Meriwether pokračoval: „Až ho najdete, řekněte mu… Vyřiďte mu srdečné pozdravy od Alexandera.“

Caster chvíli stál v naprostém ohromení a pak se uklonil. Bylo to prosté gesto, jakým vyjadřuje žák úctu svému učiteli. Když vykročil do jasného ranního světla, mísila se mu v obličeji radost se smutkem a odhodlání s vděčností a lítostí. Ale možná si to Meriwether vše jenom namlouval, jistý si být nemohl. Kroky utichly mnohem dříve než předtím kopyta koní a Meriwether až za dlouho vyšel na slunce, aby počkal na návrat svého kolegy a dalších mužů a na dostatek střelného prachu, kterým, jak doufal, dokáží zapečetit studnu navždy.

* * *

„Je mi to pekelně líto, chlapci,“ říkal lord Carmichael. Za okny bytu na King Street končil duben a začínal květen. Z jasného slunečného nebe padal jemný deštík a skrápěl půdu. „Chtěl jsem vám říct, do čeho jdete, ale ministerský předseda to výslovně zakázal.“

„Poněkud zeširoka jste naznačil, že situace nebude tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát,“ odtušil Meriwether.

Lord Carmichael se usmál. „To ministerský předseda výslovně nezakázal, ne?“

V pokoji vládl obvyklý nepořádek. Na stole ležel Balfourův notes otevřený na stránce s nákresem podivného válečného stroje inspirovaného studiemi Leonarda Da Vinciho. Meriwetherovy rozebrané revolvery přikryté kouskem plátna čekaly na zemi před krbem na nějaké úpravy. Na podnožce, vedle Balfourových nohou obutých v těžkých botách, nevzrušeně pospávalo maličké šedé kotě s čumáčkem zabořeným pod ocásek. Lord Carmichael stál před oknem a pozoroval drobné kapky stékající po skle. Na dláždění rachotila kola drožek a zněl klapot koňských kopyt.

Bitva o Harrowmoor trvala dva dny, během nichž lord Carmichael a okruh jeho lidí ve vládě zacílili svou pozornost na opuštěnou farmu a na vše, co leželo pod ní. Byl to těžký boj, ale vítězství bylo přesvědčivé a návrat do známého londýnského světa se podobal návratu z bojů v cizině.

„Pořád žasnu nad tím, že se ty drzé bestie kdysi počítaly mezi přátele koruny,“ pravil Meriwether.

„To je úděl říše,“ pokrčil lord Carmichael rameny. „Když je to nezbytné, uzavíráme spojenectví s bezbožnými a bezcharakterními rasami. Nejsou to ovšem manželství a tak, když se podmínky změní, můžeme se od těchto spojenců osvobodit. Ti podzemní bastardi nám byli k užitku a my zase jim. Je nám jedno, jak nelidské a strašné bytosti žijí v jeskyních tři míle pod zemským povrchem. Pro mne osobně je to jedna pakáž, jenže oni dokázali vyhloubit tunely, kde to bylo potřeba. A podkopat hradby, aniž bychom my ztratili jediného vojáka. Byli pro nás skutečně velmi cenní.“

„Jsou to ďáblové,“ zabručel Balfour.

„Ne, to tedy nejsou,“ zavrtěl lord Carmichael hlavou. „Předvedl jsem jednoho arcibiskupovi. Neprojevoval žádný strach před křížem a neměl hrůzu ze svěcené vody. Ale abych řekl pravdu, patrně bychom se neodřekli ani ďábla, kdyby nám dokázal pomoci zajistit stabilitu a velikost Británie. Je to ošklivá pravda a z tribun ji nehlásáme. Ale při vládnutí se často stává, že vidina prospěchu zvítězí nad zásadami. Spřáhli jsme se s těmi psisky, protože kdybychom to neudělali my, patrně by to udělali Rusové. Stáli jsme při sobě, oni a my, dokud to bylo potřeba.

A teď uděláme vše, co bude v našich silách, abychom je zničili.“

„A co loajalita?“ zeptal se Meriwether. „Když jsem naposled zjišťoval, jaký má toto slovo status, patřila stále mezi ctnosti.“

„To myslíte vážně?“ zdvihl lord Carmichael obočí. „Přece nemůžete být loajální k něčemu takovému.“

„Dobrá,“ zazubil se Meriwether, „alespoň si můžeme užít svůj návrat do spravedlivého světa a toho, že stojíme na straně andělů.“

„Díky Bohu za to,“ kývl lord Carmichael. „Z těch potvor mi naskakovala husí kůže. Mnohem víc mě těší, když mohu dát pokyn k jejich zabíjení, než k tomu, abychom bojovali na jejich straně. Bude to dlouhé tažení a bude povětšinou probíhat v tajnosti a tichosti. Ale nakonec zvítězíme. Na to si můžete vsadit.“

Kotě se vzbudilo, zažívalo, protáhlo se a odešlo si hrát do změti věcí, zatímco lord Carmichael dopíjel zbytek brandy.

„Nu, už bych měl jít. Musím zajít za Wintersem do nemocnice. Slyšeli jste, že se mu ta rána zanítila?“

„Neslyšeli,“ odpověděl Balfour.

„Možná mu budou muset uříznout nohu,“ informoval je lord Carmichael a zdvihl se. „Je to zatracená smůla. Od těch hnusných zvířat se dá chytit spousta nemocí. Bez nich by bylo na světě mnohem lépe.“

Když drožka lorda Carmichaela odjížděla, díval se Meriwether z okna.

Chodníky byly plné mužů a žen. Vzájemně si křížili cestu, každý spěchal za svými povinnostmi a ulice rozkvetla deštníky, které připomínaly květy svlačce za úsvitu. Balfour se zavrčením vstal.

„Všiml jste si, že se nezmínil o Casterovi?“ řekl Meriwether. „O tom zvrhlíkovi? Proč by měl?“

„Protože nás zachránil.“

„To koně také. A o těch Carmichael rovněž nemluvil. Caster byl problematický člověk a teď je mrtvý. Je pro něj požehnáním, že zemřel pro dobrou věc.“

„Asi ano.“

Balfour se dovalil ke stolu, vytáhl ze zásuvky tužku a začal se věnovat obrázkům. Několik minut se v pokoji ozývalo jenom škrábání tužky po papíru.

„O čem přemýšlíte?“ zeptal se nakonec Balfour, aniž zdvihl hlavu.

„Jen o nějakých drobnostech. Jsou to nesmyslné spekulace. Roztroušené myšlenky, které létají sem a tam jako dubové listí v září.“

„Hmm?“

„Jaké by to asi bylo prožít celý život v podzemí?“ zeptal se Meriwether hlasem plným touhy a smutku. „Nikdy neuvidět slunce, neucítit na čele jeho teplo. Nikdy neucítit vůni deště. Považte, že tam dole je celá civilizace, která takhle žije.“

„Ale není to lidská civilizace.“

„Ne,“ připustil Meriwether a zatáhl za šňůru zvonku, aby přivolal paní Longovou. „Lidská civilizace to není.“

Hospodyně vešla do místnosti s konvicí čaje a s tácem obložených chlebů. Meriwether vykročil, vytáhl zpod hromady papírů šálek a natáhl k ní ruku, aby mu nalila. Vůně čaje se pro danou chvíli stala synonymem vzpomínané civilizace.

„Nevěřím, že jsem to řekla, když jste se vrátil, pane,“ prohlásila paní Longová, „ale je opravdu milé mít vás oba zase doma.“

„A pro nás je velmi milé být zase tady,“ opáčil Meriwether a Balfour souhlasně zabručel.

„Mohu pro vás něco udělat, pane?“ ptala se dál paní Longová.

„Ano, to byste byla velmi laskavá. Myslím, že přišel čas poslat pro jistý vědecký materiál,“ odpověděl Meriwether.

„Aha,“ kývla vědoucně paní Longová. „Budete chtít další prase, že?“

* * *

Dnes přišel znovu Julius a přivedl svého synka. Malému Alanovi bude letos v létě osm let a jeho mysl se vyznačuje brilantností, která mě ohromuje. Pokud, až vyroste, naplní příslib, který v něm vidím, bude z něj člověk, s nímž je nutno počítat. Ale přesto cítím dnes večer jisté obavy.

Není snad možné, abych dokázal rozpoznat spřízněnou duši v tak útlém věku a v době, kdy ještě charakter není zformován. A přece je v tom chlapci něco, co mi připomíná muže, s nimiž mě pojí mnoho společného; jako bych cítil určitou rodinnou spřízněnost. Pro jeho vlastní dobro se modlím, aby šlo o omyt způsobený mým zakaleným úsudkem a stařeckou vetchostí mysli. Ale jak se připozdívá, bojím se o něj.

Bůh je původcem všech věcí. Výtvorem Jeho ruky je ryzí dílo, stejně tak jako dílo pokřivené. Byla to má vlastní vůle a ochranná ruka mých přátel, co nedovolilo mým nejhlubším instinktům a výstřednostem, aby se rozrostly v hřích. Proto snad smím doufat, že malý Alan bude ušetřen břemene, které já nesu po celý život. A pokud se toto břemeno stane i jeho břemenem, věřím, že ho ponese stejně jako já nebo dokonce lépe. V opačném případě se může stát, že bude zastíněno vše, co vykoná pro svět, a jeho jméno vejde ve známost pouze pro jeho pochybení.

Historie nemá slitování s ohavnostmi žádného druhu.

 

Poprvé vydáno samostatně v nakladatelství Subterranean Press v říjnu roku 2013

Přeložila Blanka Petáková