Do lípy na Hromáku mlátí pořád.
„Nechceš se tam jít schovat před bouřkou, hošánku?“ pochechtává se mi Serža a ukazuje k Hromovému kopci.
„Schovej ten prst, nebo ti ho ukousnu, blbe,“ sekne po něm Jarochlast.
Hromový kopec je prokletý a v jeho blízkosti to nikdo nebude zpochybňovat. Jsme od něj sotva kilometr vzdušnou čarou a v dálce se blýská. Tady je to samý keř, ostrůvky nedomrlých stromů a kamení, neúrodná půda vhodná leda k pasení ovcí. Až skoro před vesnicí začíná kryt hustého lesa.
„Chlapi, bacha, je to tady!“ mohutný Jarochlast poskočí. Za zády nám zapráská a obloha se rozzáří. Procházíme loukami a poli, do lesa doběhnout nestihneme. A ještě táhneme sekery a pily, chystali jsme vatru na oslavu Bretových narozenin, máje pozítří.
„No tak zmokneme, no,“ huláká Bret, „však něco vydržíme. Stejně všecko vychytá Hromovej kopec, tady se nic nestane.“
Za zády nám zašustí, jak nás dohání dešťová clona, přepadne nás, zajme a předežene. V minutě jsme durch, voda mi crčí z nosu. Obloha blikne a zazáří, ohlédnu se. Oči plné vody nezaostřím, ale stejně se mi rozjektají zuby. Jako by se srazily a smotaly blesky z celého nebe a naráz sjely do staré lípy. Je to víc než ten kilometr vzdušnou čarou, ale nějaká síla mě jakoby postaví na neviditelný schod a pak mi úslužně nastavenou stoličku prudce podtrhne. Válíme se všichni.
Lezeme v blátě a nadáváme nezvykle tlumeně. Normálně bychom řvali nejsprostší slova; ale strach, nebo co to je, nás nutí držet se na uzdě.
„Nečumte tam, jasný?“ rozhlíží se po nás Jarochlast, nachystaný vrhnout se po prvním náznaku nesouhlasu. Vždycky‘ potřebuje někoho zmlátit nebo aspoň seřvat, když je ve stresu.
Vyhrabeme se na nohy a klouzavě pokračujeme k lesu. Tisíce stromů nás pohostinně schovají, na rozdíl od solitéru nahoře na kopci.
Mraky odlétnou jako pěna z piva. Kolem je umyto, začínají zpívat ptáci a ohřívá se vzduch.
„Pasáčku, nemáš naděláno v kalhotách?“ ušklíbne se na mě Bret a rozhlídne se po partě, aby nepřišel o pochvalné škleby nad mým zesměšněním.
Ostatní se opravdu zasmějí, potřebují se zbavit napětí, chlapi přece nemívají strach z bouřky. Vcházíme do lesa, když se do mě ještě strefují.
Kdysi bych jim to s přehledem vracel, ale poslední roky na ně nemám. Blbej nádor a musím být partě vděčný, že si mě blahosklonně ponechala. Jediný nemám rodinu, pořádnou práci a sebeúctu.
Chechtají se, já se jako usmívám, však o nic nejde. Večer se sejdeme v hospodě, pak si pustím televizi – prásk!
Fakt nebyl na obloze ani mráček. Přísahám, jako jediný jsem neměl ani doušek Seržova chlastu, nesmím pít, ale ten obrovský blesk sjel z čistého nebe a samozřejmě bacil lípu. Stromisko se zakymácelo, vzplálo a krátce zahořelo. Pak vše ustalo, jen slabý dým stoupá k obloze.
„Viděli jste, chlapi?“ vydechne Bret a strhne z hlavy mokrou kšiltovku. Žmoulá ji v ruce jako rozpačitý kluk.
„Dneska dostala nejmíň dvě řádný řachy,“ vydechne Serža „A je nakřivo, konečně.“ Podává nám dalekohled a oči mu svítí.
Říká se, že tahle lípa je nesmrtelná. Co lidi pamatují, přitahuje blesky a nanejvýš přijde o pár větví, nebo změní tvar koruny. Celý kopec je prokletý, nechtějí se tam pást ani ovce. Bečí a rozbíhají se z pastevní formace. Něco o tom vím, pasení ovcí je jediná práce, kterou zvládám, kterou je mi kdo ochotný svěřit, když si vezmu na pomoc psa.
„Tam šibenice nikdy nestávala“ vrtí Jarochlast moudře hlavou, „to by ji museli v zimě stavět každej týden znovu a v sezóně obden.“
Nikde se o tom věrohodně nepíše, ale podle tradice se na Hromovém kopci věšelo. Prý odjakživa přitahoval nejhorší sebranku, křik a řev mučených obětí se rozléhal do daleka
„J-jdeme se na to podívat?“ zeptám se potměšile, jakkoliv mi tohle podrýpnutí panstvo brzy vrátí i s úroky.
Mlčí. Svalnatý Jarochlast, prohnaný Serža i úlisný Bret. První se probere Serža „My nemáme tolik času jako ty, Pasáčku, nás čekají taky povinnosti. Jestli chceš, vyšlápni nahoru sám a přijď podat raport do hospody.“
Zbytek cesty se mi posmívají, brousí si ostrovtip, občas mě někdo chlapácky bací do zad.
Mají mě rádi, říká se po vesnici. Starají se o toho chudáka co byl ještě na střední škole jeden z nejchytřejších v ročníku.
Asi to tak je, nejspíš se jen propadám do vzteku z vlastní nemohoucnosti.
Cucám sladkou vodu a pozoruju okolí. Hospoda hučí, cinká, huláká a smrdí. Pod stropem se shromažďují nálady a emoce, vytvářejí proměnlivý mrak a hledají dole protipól, aby mohly řádně uhodit a všechno ze sebe vybít.
„Vám říkám,“ přeřvává všechny Jarochlast, „že stará lípa dostala poslední ránu z milosti a de-fi-ni-tiv-ně chcípla“ Posadí se lehce komíhavě, ale spokojeně. Všichni civí, v opivněných hlavách si srovnávají informace a teprve poté na Jarochlasta střílejí dotazy a rádoby vtipná hodnocení. Taky mi trvá, než zformuluju myšlenku. Přišel jsem o pohotovost spolu s nádorem v mozku.
„Kdo jde s náma?“ vyskočí na stůl provokatér Bret a uhýbá před mokrou utěrkou hospodské. Řve a ječí, chlapi ho schovávají za svá ramena ale festovní ženská to mlátí hlava nehlava, mokrý hadr štípe a smrdí, nakonec Breta vydají a vyhodí ho ze dveří.
„Povídám, chlapi, my jdeme na Hromovej kopec vyfotit vyvrácenou lípu a bohatě to prodáme do novin. Kdo jde s náma?“ zaječí rozjařený Bret oknem. Sleduju hlavně Jarochlasta se Seržou, oni mají být obsaženi v Bretově „my“. Nejsou tak zchlastaní a na kopec se jim nechce. Nikdo tam nechodí ani ve dne. Budou se to snažit zahrát do ztracena machři.
„J-já jdu,“ vstanu a postavím se tak, aby mě nikdo nepřehlídl. Monotónní hukot zakolísá, téměř vyhasne, pak mužská hrdla naplno zařvou. Tleskají mi, povzbuzují a vzápětí se posměšně obracejí na Jarochlasta se Seržou. Vítaná příležitost podat si dva suverény. Teď mě už neshodí, těžko se z toho vyvlíknou.
„Jasně, že jdeme taky,“ zachraptí vůdce naší party a odkašle si, aby uvolnil napětí kolem hlasivek. „Seržo, sbíráme se, a jestli nezačne pršet, začerstva ten kus dřeva vyfotíme. Však o nic nejde, na pohádky nevěříme. Kdo jde teda s náma?“
„My jsme nic neviděli, Jaroušku,“ vysmívá se dědek Polhar, „my ani nevěříme, že stará lípa skončila. Ale jestli donesete z dnešní noci fotky, tak všichni, jak tady sedíme, platíme za vás celej týden útratu. Souhlas, chlapi?“
„Jasněěě!“
Jarochlast zuří. Znám ho odmalička, jako usmrkanci jsme lítali po vesnici a širém okolí, svěřovali si všechna tajemství a páchali klukovské neplechy. Se Seržou a Bretem jsme tvořili známou čtyřku.
Puberta zamíchala karty. Z víceméně rovného přátelství vzniklo seskupení výrostků neustále připravených k vzájemnému měření sil, ale pořád jsme se mohli jeden na druhého spolehnout.
Střední školy nás rozstrkaly po okrese, vídali jsme se míň a pak přišla má nemoc. Roky po špitálech, invalidní důchod, návrat do vesnice, kde mí stářníci pomalu zakládali rodiny. Zpočátku kolem mě chodili jako kolem horké kaše, samé ohledy, pak si zvykli, otrnuli.
Natáhnu si mantl a postavím se ke dveřím.
„Ty zalez, Pasáčku,“ ucedí Serža „Tohle je pro celý chlapy, na tebe nebude čas.“
„Jen ho nechej, Sergeji,“ usmívá se dědek Polhar, zlomyslnost sama, „přece nejdete do války. Jen uděláte fotečku ohořelýho stromu pro místní plátek.“
„Nemáme dobrej foťák!“ plácne se s ulehčením Jarochlast do čela a představí nám výraz dokonalého neštěstí. „Tak až zítra, teď ho shánět nebudeme.“
„Neva, chlapi, jdu s váma, aparátek mám,“ vstane Luboš, řádně sťatý týpek, a mává digiťákem na šňůrce. Praští jím někoho po hlavě a chlapi ho rázně vystrčí k věšákům.
„Toho si vemte, je ožralej a opilci mívají štěstí. Budete ho na Hromovým vrchu potřebovat,“ slyším Polharův hlas.
„Zmiz za ženou,“ strká cestou po vsi Serža do Luboše. Fousatý zámečník provede na silnici několikavlnovou amplitudu a zachytí se plotu.
„Jdu fotit,“ vrtí umíněně hlavou a převěsí se do okolojdoucího Breta, původce toho všeho.
Nebe je plné hvězd, měsíc bledě svítí a vesnice nás vyprovází štěkotem psů. Z osvětlené hospody vylézá pár rozchechtaných „hospodářů“ a něco vyřvávají. Stejně je už neslyšíme.
„Počkejte u křížku,“ zavrčí Serža, „jdu pro auto. Dojedeme aspoň pod kopec.“
„P-požils,“ vykoktám.
„Pch, blbečku, když už nemůžu v klidu posedět v hospodě a pak zalízt do pelechu, odbudu to aspoň v pohodlí. A navíc jedeme přece polňačkama Mám u vás pivo za obětavost a dobrej nápad.“
Ochladilo se. Nepřevlékl jsem si provlhlou košili, a teď klepu kosu. Držím se opodál naší tragikomické skupinky, napětí brní vzduchem. Konečně se ozve motor Seržovy škodovky a reflektory nás dokonale oslní.
„Ti zmetci nevylízají z knajpy,“ huláká rozjařené Serža „Sedí si tam na prdeli a nalívají se chlastem. Kdepak, celá kultura jde prostě do kytek. Dělejte, nasedat!“
„Jasně,“ zamumlá přepadlý Bret a rovná na sedadle Luboše, který mu omámenou hlavou poskakuje po rameni. Měli jsme našeho fotografa opřít o křížek a zanechat osudu, stejně spí a na výmolech začne brzo blít.
* * *
Reflektory osvětlují všechno kromě cesty, křižují po kmenech stromů a křoviscích, Serža se zřejmě řídí netopýřím smyslem. Bezpečně vyjedeme z lesa a auto se prosápe ještě půlkou planiny.
„Vylezte, chcíplo to.“
„Nahoď vrtuli, Seržo,“ zahuláká Jarochlast, „dostaneš dvě zelený, když zajedeš až pod Hromák.“
Posloucháme zoufalý jekot startovacího mechanismu, dokud nepozhasíná veškerá elektroinstalace. Serža nadává a obviňuje. Vylezu a pomalu se vydávám polňačkou. Jsme v moci nočních běsů, sežrali nám většinu zraku a soudnosti.
„Týýý brďo,“ probírá se Luboš, „my fakt jdeme na Hromák? A proč?“
„Blbe,“ konstatuje Jarochlast a opásává se lanem. Hoši pojali výpravu jako skautský výšlap.
Země pod nohama se nám začíná zvedat, ozývá se oddychování pětice chlapů, z nichž většinu dávno opustila potřeba chodit pěšky. Nadávají, řvou, když zakopnou, ohánějí se lokty. Proč se vlastně člověku uleví, jakmile někomu ublíží? Musí to mít nějaký prapůvod, když se to tak pevně uchytilo v lidském genomu.
„Hoši,“ sípe Jarochlast, vyposilované svalstvo na rozložité kostře nemá jen samé výhody, „dáme si oddych. Času dost.“
„Bacba, ať nesednete na hada nebo sršně,“ varuje Bret a podupává v trávě.
„Ž-ž-žádnej tady n-neroste,“ chci je uklidnit, ale řvou jako blázni a jeden přes druhého mě ujišťují, jaký jsem to debil. No jo, jsem. Ale tady opravdu hadi ani žádné jiné zvířectvo nežijí. Možná se špatná pověst Hromového kopce roznesla i mezi místní faunou.
Lezeme dál. Zahřáli jsme se a zvedla se nálada. Přesto mi není nejlíp. Nikdy mi na Hromáku není dobře. V hlavě mi začíná hučet a cítím se jako v depresivním tunelu ozařovací jednotky krajské nemocnice. Tohle nikomu vykládat nebudu, tohle stejně nepochopí.
Někde na levoboku slyším dávivé zvuky.
„Ať nepoblije foťák!“ stará se Serža Lubošek, samozvaný fotoreportér, už nechce jít s námi, rád by se vrátil domů, potřebuje záchod, koupelnu a láskyplnou péči. Určitě není sám, nejspíš bychom to nejraději obrátili všichni, ale nemůžeme, čekal by nás věčný posměch. Zato si kluci vylévají na Lubovi zlost, drtí ho a ponižují. Chudák se brání neobratně, seděl v hospodě nejdéle. Mě nemoc naučila pořádně si předem rozmyslet, co chci říct. Vezmu od Luby digiťák a postrčím ho stranou.
„Zzzmiz!“ syknu mu do ucha.
Lípa stojí. Vynořila se před námi zpoza hradby omšelých balvanů, a přestože zatím vidíme jen část koruny, rozhodně pořád ční nad okolím bez větší újmy a hrdě vzpřímená.
Nejspíš mě to naprosto vykolejilo, protože zaslechnu až konec Bretova sdělení a pocítím jeho rýpnutí do žeber.
„Povídáme, že se musí udělat křivá fotka a po vesnici pak rozhlásíme, že to byl od začátku fór, abysme lidi donutili vytáhnout zadky z baráků,“ zopakuje mi ještě jednou.
Přikývnu, ale je mi to celkem jedno, pořád nechápu, jak jsme se mohli všichni tak zmýlit. Davová sugesce nebo optický jev za bouřky… Znalosti z prvního života jsou vesměs pryč a stejně by mi v tomhle nepomohly.
„Luboš zdrhnul!“ všimne si Serža a pár nejistých kroků se pokusí uprchlíka pronásledovat. Ve tmě si netroufá přidat na rychlosti, a tak pošle směrem k vesnici jen spršku nadávek.
„Nech ho,“ zavrčí Jarochlast, „doleze do baráku, chcípne a ženská ho vyštípe z pelechu až zítra před polednem. Vychrápává každou sobotu. To už bude dávno po srandě.“
Znám tu každý šutr, ale potmě je všechno jiné. Planina na vrcholu kopce se lehounce chvěje. Docela nepatrné, ale děsně husté vibrace, které rozostřují kontury pevných předmětů. Ostatní si ničeho nevšimli, nejspíš je to jen porucha na mém churavěni přijímači. Hlavně ať to neznamená blížící se záchvat, prášky beru přece poctivě.
„Chlapi,“ vydechne Jarochlast kousek od cíle, „něco je divné.“
Tak ono je něco divné. Jaroslav promluvil takto spisovně snad poprvé od základní školy. Skoro mu narazím do zad, musím ho obejít. Automaticky mě zachytí za kapuci mantlu a popotáhne za sebe. Stále utkvěle zírá k lípě.
Všichni stojíme jako nehybné pařezy a nejsme schopní cokoliv říct, natož udělat. Staleté stromisko stojí jen lehounce šejdrem, ale úzkou mezerou mezi úpatím kmene a zeminou prozařuje světélkující mlha. Podobně opouštějí vodní páry lidská ústa za chladných večerů, ale tohle je silnější zdroj a svítí jaksi znepokojivě.
„Jako by se tam probudil drak,“ zašeptá Serža známý fantasta
„A hulí cigára“ zasměje se nervózně Bret.
Nastavím foťák, ale baterka napíše, že končí, a displej zčerná.
Jarochlast zvedne proti nebi ruku, jasný signál stát, a sám se vydává ke stromu.
„Nechoď, Jardo!“ vyvřískne Bret. „Můžou hořet kořeny od těch blesků.“
„No dyť,“ odpoví náš nejsilnější a já mu závidím. Má odvahu, teď nevnímám ani náznak jeho obvyklé pózy.
Přiblíží se na metr ke kmenu a my ho zpovzdálí následujeme. Obrátí k nám tvář a přes okolní tmu vidíme kapky potu na jeho čele. „Hoši, něco tam dole je.“
Věřím mu, jeho tvář jemně osvětluje neznámá záře a není to oheň. Necítíme ani slabý závan kouře, světlo připomíná studenou barvu zářivek.
Seberu ze země klacek a zpočátku opatrně, postupně stále důrazněji propátrávám terén. Kromě škvíry mezi kořeny se zdá být země pevná. Jarochlast mi klacek sebere a sám bodá do půdy přímo u díry. Stojíme mu těsně za zády, a tak se zřítíme všichni naráz, když zemina povolí a spustí nás do hlubiny jako plošina rychlovýtahu.
Pád se mi slil do jediné šmouhy. Možná jsem křičel, nevím, vážně si to nepamatuju.
„J-jsste ž-živí?“ Sakra obvykle druhé slovo zvládnu nezakoktat, teď se mi to nepovedlo. Jako by na tom právě záleželo… Kolem vládne oslepující světlo, nejspíš na světle taky sedím a ze světla jsou okolní stěny. Takové halucinace nepamatuju ani ze svého nejhoršího období.
„Moje záda! Ty vole, já jsem přeraženej natřikrát!“ Jarochlastův baryton se ozývá poněkud zkresleně.
„Ať zhasnou!“ poroučí Serža Musí ležet kousek ode mě, stačí se natáhnout. „Nehrabej na mě, Pasáčku,“ ohradí se, když ho nahmatám a snažím se dosmýknout blíž.
„Ještě neslyším Breta kluci, kde je ten blbec?“ Jarochlast se zvedá, kulhavě se vydává vpřed a pošlape mě i Seržů. Mhouříme oči a hledáme kamaráda. Vůbec se mi nelíbí, že leží kus od nás, vypadá jako hromada hadrů a nehýbe se.
Nevím přesně, proč se mi na něj nechce sahat. Možná strach, že ho stejně nedokážu zachránit, nebo že se dotknu mrtvoly…
I Jarochlast váhá, pomaloučku Breta obrací. To tele na nás zírá s nehybným ksichtem, jen koutky huby se mu chvějí a neuvěřitelně poulí oči.
„Alberte, bolí tě něco?“ zařve na něj Serža.
Bret nepřítomně zavrtí hlavou.
„Tak dobrá. Já sám, Jarochlaste,“ uklidní Serža našeho siláka a s citem, leč důkladně, propleská nekomunikujícího Breta. Zabralo to, náš němý se vzepře na všechny čtyři a popolézá, seznamuje se s okolím. Dáváme mu chvilku, taky jsme se zpočátku jen rozhlíželi.
„Chlapi, někam jsme zahučeli,“ oznámí Jarochlast a mamě vyvrací hlavu. Světelně bílo je i nahoře.
Bolí mě hlava, ale něco cítím. Zvláštní pohyb všude kolem nás, nepatrný, ale o to hutnější, skoro nahrazuje vzduch. Promnu si tváře a oči, zakroutím krkem, zhluboka se nadechnu. Pořád to cítím, jsem totální magor. I když svou vůni má i mlha a tohle se jí určitým způsobem podobá.
Kluci bloudí v mém dohledu ve svítivém oparu a bezradnost má zatím navrch nad strachem. Na jak dlouho?
„M-musíme pryč,“ vyplivnu.
Jarochlast po mně jen hodí rukou jako po otravném děcku, ale nervy ujedou Seržovi.
„Jo? Vážně? A to jako kudy, chytráku? Kdybys neměl papíry na blbost, tak…“
Sekne to se mnou bez varování, válím se neschopný pohybu a kluky slyším nějak zdálky.
„…za to nemůžu… nevím, jestli má u sebe prášky… neměl s náma chodit… potřebuje něco strčit mezi zuby…“
Přešlo to rychle, ale zatím zůstávám ležet. Pořád zlobí zrak. Jako by se mi obrátil dozadu, a já si vidím do vlastní hlavy. Jindy bych byl s prohlídkou rychle hotový, ale teď je tam spousta podivných věcí. Pěkné fantasmagorie, mám se na co těšit. Podle doktorů budou další změny mozkové činnosti můj konec, ale stejně dřív chcípnu tady v té díře, takže si můžu vlastní halucinace užívat.
Teda chtěl jsem, ale to by mně nesměl Jarochlast zvedat hlavu a rvát mi špinavou kudlu do huby. Kdybych aspoň nevěděl, v čem se s ní naposledy rýpal…
„C-co blbneš, prase?!“ vyplivnu na něj špinavé sliny. Skoro mě řízl do jazyka
„Coby? Tohle se při záchvatu dělává,“ zastává se ho Serža. Raději vstanu.
„Hoši, jsme asi dost hluboko,“ rozhlíží se Bret, „děsně dlouho jsem letěl. Vy taky?“
Nejspíš se praštil do hlavy, upřímnou soustrast.
Trochu si zvykáme na světlo a sražení do houfu jako vyplašené ovce postupujeme. Pomaloučku, připodělaně, bojíme se a třeba je čeho.
Není to cesta bludištěm, ale připomíná ji to. Možná chodíme pořád dokola, není šance přesvědčit se. Potřebujeme najít pevnou stěnu, jinak nám Jarochlastovo lano není k ničemu.
„Nikdy jsem neviděl takovou dutinu.“ zašeptá Serža. „Jeskyně s vlastním světlem. Chápete, že jsme v průseru? Chápete to?“ Poslední slova už nešeptá, řve.
„Jo, jsme v maléru, Sergeji,“ vyšiluje i Bret, „ale nevyšilujeme z toho. My si dokážeme poradit. Už jsem volal 2.“
„A?“ zajímá se Jarochlast.
„Zatím nic,“ vytáhne Bret mobil a znovu nervózně pomačká čísla. Všichni máme mrtvé displeje, držíme v rukách chcíplé nezbytnosti moderní civilizace.
„To ten Hromák,“ blekotá Serža „neměli jsme sem chodit. Stařenka říkávala, že přitahuje neštěstí a nosí smůlu.“
„Však tu mělo zemřít nejmíň padesát lidí,“ dodá Seržovi Jarochlast. „A měli by tady bloudit a zoufale výt,“ týrá kamaráda „Nedělej si srandu,“ napomene ho Serža, „naše stařenka nikdy nelhala“
„A ov-v-ce odtud utíkají,“ vymáčknu se a potajmu pozoruju reky haší vesnice. Semkli se jako stádo a očekávají vlčí útok, „Hoši, kruci, co to je? Kde to jsme? Co to má znamenat?“ Breta bude možno brzy přejmenovat na Breka.
Nejspíš bych se tak sarkasticky nebavil, kdybych to neměl dávno spočítané. A možná není špatné pojít právě tady. Každý nenajde poslední odpočinek na takhle prapodivném místě. Vlastně je to zvláštní. Smrtelná nemoc mi dovoluje zvládat nebezpečí v relativním klidu. Hřbitovem mě doktoři straší už několik let, a díky tomu se nemusím o nic a o nikoho bát. Naši dávno nežijí a na holky se jen dívám. To kámoši mají doma povinnosti.
Zase málem vrazím do Jarochlasta Chlapisko stojí jako skála a dokonce couvá, skoro mi pošlape nohy. Vykouknu zpoza něj a kulím oči. Našli jsme stěnu, ale že bychom po ní mohli vylézt, na to nevypadá.
„Bzučí?“ ptá se Bret a zase šeptá.
„Ne,“ odpoví stejně tiše Jarochlast, „ona mlčí.“ Nádherná personifikace, a to o Jarouškovi paní učitelka tvrdila, že je na poezii zásadně nenadaný.
Stěna prosvítá mlhou, máme to k ní pár kroků, ale po zkušenosti s prohlídkou škvíry se nikomu nechce blíž. Jenže musíme. Jsme kdesi a Luboš, jediný svědek našeho pochodu, bude chrápat celý den v posteli. Pochybuj u, že se nás spoluvesničané vydají hledat dřív. Spíš mnohem později. Jestli vůbec.
„Hoši, to není normální,“ upozorní Serža „Takhle nevypadá normální stěna. Máme být v kopci hlíny, ne v krabici.“
Mé zakoktání, že v krabici rozhodně nejsme, že to je nesmysl, přehluší Jarochlast s Bretem. Hulákají v podstatě totéž co já. Serža ponuře mlčí, čeká, až zmlkneme, a pak pomstychtivě vypálí: „Tak kde teda podle vás jsme, vy chytráci?“
Stěna vypadá jako něco tmavého, obaleného zvlášť hustou mlžnou substancí. Jako skoro neprůhledná věc zatavená do mléčného ledu.
„To musí být nějakej tajnej bunkr nebo tak něco,“ soudí Bret a Jarochlast ho podpoří.
„Že se o tom nic neví,“ ušklíbne se Serža „Vy jste snad někdy slyšeli o jakýmkoliv bunkru v okolí?“
„No co, nemusí ti o všem vyprávět babička“ hájí svůj nápad Bret, „tajný stavby jsou tajný, protože jsou utajený.“
„Na Hromáku, jo?“ posmívá se Serža „Tohle určo zvládla tajná organizace vybudovat přes noc nám pod nosem a od tý doby to tady bez užitku čeká.“
„No a co,“ rozhodí Jarochlast rukama „proč by muselo být těžký vyhloubit tu třeba přes zimu silo pro atomovou raketu a pak ji nechat v klidu čekat?“
„B-bez dozoru?“ dovolím si zapochybovat.
„Třeba je zapomenutá,“ napadne Breta „Mohl si ji schovat terorista a pak ho zabili. Nebo tak.“
„T-to spíš.“ Mé ironie si nikdo nevšímá.
„Chlapi, nezdá se vám, že se trochu čistí vzduch?“ ukáže Jarochlast nad sebe. Opravdu mlha řídne. Pevná stěna vystupuje zřetelněji a možná vidíme jakýsi strop.
„To ne,“ zablekotá Serža a nechává dalekohled, ať mu vypadne z rukou a bimbá se na řemínku. Zatajím dech a taky se zadívám vzhůru. Asi vidím otvor, kterým jsme sem propadli. A pokud neprožívám bludy, onu díru něco nebo někdo uzavírá. Je to strašně vysoko, nejmíň dvacet metrů a viditelnost je stále mizerná, ale fakt se to zavírá a pracuje to nejspíš úplně samo.
„Haló!“ přiloží si Jarochlast ruce k ústům a řve. Žádná ozvěna žádná odpověď.
„Hej, tady jsme!“ přidávají se Bret se Seržou. Podle mě zbytečně, štěrbina nahoře se zatahuje automaticky. Dokonalé maskování, tohle nemůže být příliš staré, a tím spíš nechápu, jak to mohl někdo zřídit v naprostém utajení. Na kopec není ze vsi vidět, chrání ho les, ale stejně. Tohle muselo dát děsnou práci, spoustu mechanizace, času, randálu…
„Do prdele, oni nás tady snad zazdí!“ zařve Jarochlast a vrhá se proti stěně. Zabuší na ni pěstmi a ještě do ní vší silou kopne. Zmlkneme a zíráme.
Zeď ztmavne a od pevného jádra k Jaroslavovi přeskočí několik jasných výbojů. Vzduch zavoní jako po ozáření horským sluníčkem. Ozon.
Vrhneme se k němu. Leží na zemi a němě něco říká. Teprve po hrozbě, že bude profackován jako prve Bret, nabere řádně vzduch a vydechne: „Ono mě to trošku koplo.“
„B-buď rád, že seš živej,“ odlehne mi. Co tady s raněným, já mám chcípnout jako první.
„Jsem,“ souhlasí. „A nikdo na to už nebude šahat, jasný?“ probudí se v něm starý suverén.
Postupujeme podél stěny vytčeným směrem. Nechci podrývat morálku, ale jako by mi hlásil šestý smysl, že kroužíme přesně podle úpatí Hromového kopce. Kopírujeme obvod obřího válce jako čtyři pilulky zapomenuté v tubě.
„Chodíme furt dokola,“ všimne si i Serža, „to jsem teda zvědavej, kam dolezeme.“
Někteří z nás možná chtěli odpovědět, ale stěna se změnila. Z tmavošedé zezlátla, ožila
„Ty brďo,“ vydechne Jarochlast, „chystají se to odpálit. To musí být ono!“
Padneme k zemi a kryjeme si hlavy. Nad námi se rozpoutává hotová bouře, katastrofa, živelný nálet. Hvízdá to a hučí, prská, praská a piští. Cítím, jak neznámé síly přelétávají přímo nade mnou a někdy mi líznou ruce kryjící temeno hlavy. Všechno mě brní a tělo ovládá křeč. Nedokázal bych o své vůli ani mrknout, vědomí se mi smrsklo do maličké kuličky uprostřed hlavy.
Konečně to ustává. Kolem je cítit O3, povolují mi svaly. „Tohle nemůžeme přežít,“ zabrebtá Bret a masíruje si nohy. „A ani nevíme co,“ připomene Serža „Když Vernovi hrdinové lezli do středu Země, aspoň si za to mohli sami, ale my jsme sem spadli.“
„Ještě na mě všechno sváděj, debile!“ vypruží Jarochlast a popadne Seržů pod krkem. Oba shodně zajiskří a odskočí od sebe.
„N-neblbněte,“ snažím se je uklidnit, i když možná zbytečně, výchova elektrickým šokem zapůsobila dostatečně. „Nikdo za to nemůže. A Cesta do středu Země dopadla vcelku dobře pro všechny klaďase, takže my čtyři máme šanci.“
Ani se po mně nepodívají, prohlížejí si oblečení, nechápou, kde se ta elektřina skrývá. Zkusmo se dotknu Breta ukazovákem. Zapiští a poskočí. Jo, jsme nabití, ale druhý pokus, který na kamarádovi vyzkouším, proběhne už v klidu.
„Dostaneš přes hubu, Pasáčku,“ vyhrožuje Bret a tře si bok. „J-je to jen statická elektřina, vybilo se to dotykem,“ uchechtnu se.
„Je tady,“ zamračí se Jarochlast. „Její plnej vzduch a lítá kolem nás, mrcha“
Má pravdu. Už po příchodu, tedy po pádu, jsem to cítil. Vzduch je něčeho plný, ale nemyslím si, že je to čistě elektřina „Chlapi,“ rozhlídne se Serža, „obešli jsme Hromák a východ nebo žebřík žádnej. Ani jediný tlačítko nebo cokoliv. Co když tady fakt zůstaneme? Třeba sem někdo čumí, ale kvůli utajení nás nechá pochcípat!“
„Tak se podívej, ty hajzle, my se tě nebojíme!“ postaví se Jarochlast případnému slídilovi a rozpaží. „Slyšíš? Na nás si nepřijdeš!“
„Na mě teda jo,“ zamumlá Serža Bret nervózně pošilhává po klucích, neví, ke komu se přidat.
„Ley-d-denská láhev,“ vyhrknu a ani nevím proč.
„Co?“ vyraším tím Seržů, který dosud napjatě pozoroval Jarochlasta Snad se mi tu chlapi nepoperou.
„Elektrickej k-kondenzátor. Vodivá stěna v nevodivým obalu, uvnitř stačí obyčejnej vzduch. T-tak mi to připadá.“
„Seš blbej,“ sekne po mně Serža „To by bylo po nás, v leydenské láhvi… Já se snad ještě budu smát v týhle díře.“
„Nech ho,“ zastane se mě kupodivu Bret, „Pasáček je blbej a má na to nárok. Ve flašce rozhodně nejsme, to vidí každej.“
„K-kluci, obrovskej, gigantickej kondenzátor, kterej přitahuje a sbírá blesky,“ snažím se dál. „Zatím se to nikdy nepodařilo, většinou blesk rozmetal zařízení i s obsluhou, ale tohle může být tajnej výzkumák, fungující prototyp.“
„Ekologická elektrárna hned za dědinou!“ zasměje se Jarochlast a opustí naši trasu. Vydává se nazdařbůh a my ho s odstupem poslušně následujeme.
„P-proto do Hromáku pořád mlátí,“ pokračuju, nedokážu mlčet, logicky to zapadá.
„Už pár století, Pasáčku, kdopak si po celou dobu ten proud asi užívá?“ Serža do mě šije a má pravdu. „Že by si to vybudovala ta lípa? Jasný, hoši, elektrickej strom!“
„Já n-nedokážu všechno vysvětlit…“
„Vážně, Pasáčku?“ pošklebuje se mi Serža. „To ti neuvěřím.“
„Ale i n-na té lípě je něco podivnýho. Sami jsme viděli dva přímý zásahy a nic. Normální strom by dávno shořel, shořel by už před naším narozením, když furt přitahuje blesky. Tenhle se jen naklonil a vzniklá štěrbina zase zmizela. Chápete, jakej by to byl objev? Jedinej blesk toho moc nerozsvítí, ale jestli tohle zařízení dokáže přitahovat a nastřádat všechny negativní i pozitivní výboje z okolí, může postupně vyřešit energetickej problém celýho lidstva!“
„A co pak záleží na čtyřech uschlejch mumiích, co se válí na podlaze tak velebnýho zařízení,“ připomene Serža naši situaci.
„Chlapi, kde jste? Hýbněte kostrou, něco jsem našel!“ slyšíme z mlhy Jarochlasta.
Stojí se svěšenými rameny, ruce v kapsách vaťáku, a něco si prohlíží na zemi. Válí se kolem toho hustá mlha, koulí se jako bouřkové mraky a mate nás.
„Pst!“ udělá na nás Jarochlast, když se nahrneme okolo. Stejně nikdo nemluví, tiše věc pozorujeme. Dřepnu si a koukám zblízka
„Šáhni na to,“ vybídne mě potměšile Bret.
„Vole, a zabije nás to všechny,“ kopne po něm Jarochlast. Věcička vyhlíží nenápadně. Černá krabička jen tak položená na zemi, nic od ní nevede, nevydává zvuk, nehýbe se, strany odhaduju na deset centimetrů.
„Možná je to na něco napojený zespodu,“ lehá si Serža a přibližuje ke krychli nos.
„Ať tě to nezobne přímo do frňáku,“ stará se Bret a Serža se rychle odplazí zpětným chodem.
Znovu si čupnu, ale teď mě zajímá spíš podlaha Ruka se mi do ní noří, dá to práci, ale soustředěným provrtáváním se propracovávám stále hlouběji. Na pevnou podložku narazím, když mi ruka zmizí po zápěstí.
„Ty debile!“ zařve Jarochlast a vytáhne mě vzhůru. Chvíli v jeho prackách visím, než mě odhodí stranou. Zvláštní, že nás zdejší podlahová krytina tak bezpečně nosí, a přitom se dá rozrýpat pouhými prsty.
„No, podívejte se, co ten pablb vyváděl!“ ukazuje Jarda na můj zkušební vrt.
Serža s Bretem poblednou a zírají. „Je to pod tím tenoučký a průhledný,“ zadívá se na nás Serža a udiveně omdlí.
Mnou vytvořený průzor nám poskytuje omezený pohled pod naše nohy. Nestojíme na zemi, to tedy vůbec ne. Kam až mlha dosvítí, vidíme obří dutinu. Naše vězení je upevněné nad ní, vlastně visíme.
Posedáváme kolem krabičky a čekáme, až se probere Serža Ještě před chvílí bych ho s chutí prolískal, ale teď je mi to fuk. Koukám na černý průzor a chci pryč.
První záblesk jsem pořádně nevnímal, až drahý mě probudil. Od piksličky nebo k ní proběhlo čirou podlahou zajiskření. A zase. Kašlu na nervózního Jarochlasta a odtrhávám další úsek krytiny. Nikdo mi v tom už nebrání, panuje tu poraženecká nálada.
Bret se válí nejblíž, záblesky‘ mu neujdou. Naše soustředěné civění přiláká i Jarochlasta a pomalu vstává Serža Doufám, že zažiju příležitost ještě se mu někdy vysmát, tady a teď to nejde.
„Stojíme na vysokým napětí, pánové,“ zahučí Jarochlast ponuře. „Dřív nebo později nás to sežehne.“
„Vede to paprskovitě od tý krabice nebo k ní,“ chytí Breta objevitelský zápal. Odtrhává krytinu, dokud ho nerozbolí ruce, „A vůbec k ničemu nám to není,“ podotkne Serža Má pravdu, mezi námi je lakýrník, překladatel, traktorista a nedostudovaný středoškolák s vybrakovaným mozkem. Nikdo z nás nevyužije všudypřítomné energie k sestrojení funkčního telegrafu, světlice nebo rakety s elektrickým pohonem.
„Musí odtud být východ,“ rozhodne Jarochlast a točí se na místě jako neforemná dětská káča
„Jasně,“ přidává se Bret a kouká na vůdce party tak zbožným pohledem, že bych ho nejraději praštil,
„Sst, Pasáčku,“ zamává na mě Serža Leží s dalekohledem u obnažené podlahy a zírá do nijako rybář do díry v zamrzlém rybníku. „Jsou tam nějaký armatury,“ podává mi dalekohled. Chci se podívat, skutečně něco kovového v hloubce zahlédnu, ale odtrhává mě cosi silného a vyrve mi to triedr. Jistě, napřed pán, potom pes, Jarochlast má vždycky přednost.
„Paráda, hoši,“ svítí mu oči, „vidíte, dole je strojovna, a ta musí mít východ. Co civíte, potřebujeme se tam dostat. Nešlo to nahoru, půjde to dolů!“ Pohání nás jako semknuté stádo, po chvíli ale skupinku rozežene do všech stran a máme efektivně pátrat v rojnici. Samozřejmě se zase bezvýsledně sejdeme, past je bez náznaku únikové cesty.
Snažím se přemýšlet, ale jde to ztěžka. Už mě to tady nebaví. Umírat by se mělo komfortně, ne se strachem a v nepohodlí. Někde za sebou slyším hádku, Jarochlast řve na Seržu, Bret přizvukuje oběma. Možná se už perou. Stojím na krok od stěny a zaujatě ji pozoruju. Asi bych neměl domýšlet, co způsobí blesk vyvolaný mou kudličkou. Že jsem první na ráně, je jasné, však to bera ze známých důvodů. Ale nemůže to proplachtit až k těm volům v pozadí? Jestli není nakonec lepší vykašlat se na rozumování a zůstat blbcem. Otevřu rybičku a vrazím ostří do zdi až po střenku.
Odlitl jsem. Dobře metr nad podlahou a skoro až ke klukům. Celou cestu mě provázel jasný výboj, letěl jsem jako ocasatá kometa. Nastala tma, jen pás světélkující mlhy se rozsvítil po obvodu podlahy a někde vysoko, skoro u kořenů elektrické lípy.
„Nouzovky,“ zachroptěl Bret, „zapnuli nouzový světla.“
Mlčíme sotva pár sekund, sbírám se z pružné podlahy a už slyším mohutný Jarochlastův nádech. Budu seřván. Opravdu spouští, řve naplno, ale já si ho nevšímám. Při slaboučkém osvětlení kulhám k proříznuté stěně. Mhouřím oči, doufám a zblízka vidím, že oprávněně, blázni mívají štěstí. Celý blok tajemné zdi popraskal, nebo se spíš vyřízl jako nepravidelné dveře, a přímo před našima očima mizí. Natáhnu ruku do neznáma, na dva metry ode mě je jílovitá stěna vykotlaného Hromáku a cítím průvan.
„Pánové, máme východ,“ hlesne Serža.
„Ale už se zase uzavírá,“ podotkne Bret.
Jde z toho strach. Mnou poničený díl se rozpustil a znovu se samovolně zaceluje jako zamrzající rybník.
„Za mnou!“ zařve Jarochlast a vyrazí. Odhodí nás přitom stranou, jeho „za mnou“ znamená spíš „z cesty a pokud můžete, zachraňte se taky“. Proskočí otvorem a zachytí se na stěně Hromového kopce za tenkou tyč poskytující zřejmě zabezpečení proti padajícímu kamení.
Vzalo mi to dech, ale není čas váhat. Bret se Seržou se derou taky, nechápu, kde se chtějí uchytit, když Jarochlast zabral takovou plochu. A taky že ne, skočí, sjedou po stěně, mizí dole v neznámu a táhle řvou.
Vidím Jarochlasta jak se snaží za nimi shlédnout, ale moc mu to nejde. Má ruce zaťaté do tyče a možná se zakousl i zuby do nějakého šutru.
Hledím, jak se zmenšuje má cesta ven, ale nemám odvahu skončit jako kamarádi. Zůstanu sám, můj nožík zmizel, tohle znovu nerozbij u.
„Hej, Pasáčku! Neboj se! Skoč!“ slyším odněkud Breta se Seržou. Otvor se zúžil na skoro půlmetrový poloměr. Rozběhnu se, odrazím a zavřu oči.
Letím jako lev krotitelovým kruhem, ale narážím přímo do Jarochlasta Automaticky se zachytím jeho vaťáku, strhnu mu lano z boků a už svištíme oba. Chvilku propadáváme mezi stěnou láhve a kamenitým kopcem. Já mám za zády místo, ale Jarochlast se kamarádí s Hromákem tváří v tvář.
Dopadneme tvrdě, ale zdravě na úzkou lávku. Chci vstát, vzepřu se na kolena, jenže vzápětí mi všechno ujede a znovu se řítím, tentokrát s Jardou za zády. Jedeme dolů jako toboganem, jiskřící koryto nás směruje na jedinou hromadu a já budu vespod. Naštěstí nás kluci čekají a rychle mě vyprošťují. Jarochlast má dost, vypadá vcelku, ale nejspíš utržil šok.
Skoro bych řekl, že jsme v nějaké továrně. Seshora svítí naše „láhev“. Jasně vidíme složité světelné obrazce na jejím dně, které se rázem stalo stropem. Vybrakovaný Hromák je vyztužený pravidelnou sítí, jinak celý prostor vyplňuje soustava schůdků, můstků, koulí, kabinek a krytých chodeb. Tedy to jsem si velice zjednodušil, ve skutečnosti všechno vyhlíží mnohem podivněji. Na továrnu zde mají dost zvláštní stavby i materiál, těžko odhadnout, k čemu co slouží.
„Hoši,“ zaťuká Bret na visutou podlážku, na které se všichni tísníme, „tohle není kov.“
Opravdu materiál připomíná spíš umělou hmotu. Je sice lesklý, ale nestudí, na poklep nereaguje.
„V-všechno je tady z něčeho divnýho,“ upozorním a snažím se nespadnout, Jarochlast je poněkud mimo a probírá se.
„Za tohle nás zavedou ke zdi a rovnou zastřelí,“ prorokuje Serža „Tohle nabeton není určeno obyčejným lidským očím. Přečíst a spálit.“
„T-tak se tady aspoň porozhlídneme, ne?“ navrhnu. „Když už se nám to chýlí, prožijeme zbytek života aktivně.“
„Já nikam nejdu, budou si muset pro mě dojít,“ vzpříčil se Jarochlast.
Chci vstát a pokouším se o to se vší opatrností. Jsme natěsnaní na třech metrech čtverečních, shora vede ten tobogan a jediná schůdná cesta jsou jakési poloschůdky za Seržovými zády. Zaberu, trhnu cípem mantlu a v tu chvíli se Jarochlast definitivně probírá, narovnává si nohy, a tím mě sráží z plošiny.
Zachytím se nějakých prutů, co vedou úplně nelogicky odněkud kamsi a pod plošinou se náhodně křižují. Pulzují, jako by byly živé, skoro mám pocit, že si pro sebe brblají.
„Dělej, podej mi ruku!“ pokřikuje seshora Bret. Natahuje se a Serža ho jistí. Nedosáhnu. Musel bych hodně zariskovat. Bret se tedy nechává vytáhnout a sbíhá po schůdcích. Ale ani tudy cesta nevede. A pode mnou je černo občas protnuté trubkou, hrotem, tobogankem nebo kabinkou…
„Hej, Pasáčku,“ ozývá se tentokrát Jarochlast. Vidím jeho námahou zrudlou tvář, chlapi ho nahoře přidržují pro jistotu oba a on mi spouští dolů rukávy svého vaťáku. Taky si mohl předem vyprázdnit kapsy, zrovna mi kolem hlavy prosvištěly jeho klíče.
Nikdy bych nevěřil, jak je těžké pustit se jediné chabé jistoty a svěřit život nejasné naději na záchranu. Ale ruce na tyči mi už zeslábly, povolují a Jarochlastovi se nebezpečně nalévá krev do hlavy, musím jednat. Pustím pravačku a přehmátnu na rukáv. Trochu klouže. Srdce mi bije na maximum, strašně se bojím. Chvíli visím mezi vaťákem a tyčí, až na mě shůry zařvou. Přehmátnu i levačkou a nechávám se napospas kamarádům.
Říká se, že strach dokáže zázraky. Volně visím, nade mnou soukají Jarochlasta na plošinu a já se po trhavých kouscích dostávám za ním. Už vytahují jen kabát, tři chlapi mají nějakou sílu. Vylétnu vzhůru, obě mé sevřené pěsti prudce narazí zespodu do podlážky, smeknou se a já padám. Nejspíš už definitivně.
Probírám se pomalu. Vědomí si dalo oddych, ale přesto vím, že jsem byl mimo dost dlouhou dobu. Pohnu se a zjišťuji, že vězím zaklíněný v nějaké dutině. Cítím zeminu a vlhkost. Pohyb bolí. Tentokrát mám naražené celé tělo a vymotávám se velice opatrně. Hned vedle své jeskyňky vidím chodbičku. Září a zdá se být schůdná. Musím se v ní skrčit, ale nevadí, hlavně rychle najít kluky.
Kulhavě poskakuji, pomáhám si rukama, žene mě strach. Chodba kopíruje obvod dutiny, vede mírně vzhůru. Je skoro průhledná, když přitisknu tvář, vidím nejasné obrysy udělátek a zařízení v Hromáku, ale po klucích ani stopa Párkrát zařvu, jenže jako by něco můj hlas pustilo jen na pár metrů a pak ho spolklo. Znervózňuje mě to. Konečně se chodbička rozdvojuje a na malé křižovatce jí chybí strop. Vysoukám se nahoru a rozhlížím se. Kdesi nahoře poblikává láhev, soustavou nesmyslů cosi proudí a poprvé si všímám, že zařízení a celý kopec zní. Nejsou to jednotlivé zvuky, i když vlastně… Podobně zní hlučící dav. Občas zazní jasnější výkřik, zvuk nějakého zvířete, stroje, vody, kroků… Zatřesu hlavou a zakryji si uši. Je to k zbláznění. Snažím se hukot nevnímat, soustředit se na důležitější vjemy. Musím najít kluky a cestu ven.
„J-jarochlaste! Seržo! Brete!“ Nic. Tady se opravdu zvuk daleko nenese, ale měli by mě zaslechnout, pokud jsou v pořádku.
V kopci je teplo, ale otřese mnou vlna zimnice.
Lezu teď po oblé stříšce chodbičky, snažím se najít přijatelnější cestu. Párkrát se mi smekne noha nebo ruka ale nakonec se doplazím k jakési krychli. Nejspíš v poslední chvíli, nahoře ožívá láhev a zároveň celá aparatura Krčím se v koutku krychle, ale odmítám zakrýt si hlavu. Musím přesně vidět, co se tady děje. A stojí to zato.
Dno láhve ozáří celý prostor, jenže nevznikají ostré stíny, světlo zesiluje i v samotných armaturách. Svítí taky mé útočiště, musím oči přivřít. Buď se ostře bílý jas neuvěřitelně mění, nebo se tak zase připomíná moje nemoc. Vidím elektrické kódy, proudí těmi udělátky, putují šneky, tyčemi a schůdky, hromadí se v koulích a zase jedou dál, potkávají se a mění.
Opřu se dlaní o vedlejší stěnu, a když zaostřím nablízko, zírá mi přímo do obličeje nějaký opičák. Jako by se těsně přede mnou zjevilo průsvitné filmové plátno, přehrálo mi scénku z tropů, a když se úlekem schoulím, zase zmizí.
Neodolám a dotknu se stěny prstem. Ihned ucuknu, ale funguje to. Od ukazováku se natahuje hologram, nyní s ukázkou leteckého pohledu na známou metropoli. Zřejmě Varšava Chvíli si s tím hraju a pouštím různé momentky. Stačí spojit podlahu se stěnou a mám kino.
Ustává to. Láhev září standardním způsobem, zklidnilo se zařízení, krychle téměř nepromítá.
Nejspíš to tu není určeno k pobytu lidí. Nevím, o co jde, ale jedním si začínám být jistý. Celé to ožívá při bouřce nebo při ojedinělých zásazích blesků nahoře do lípy. Do něčeho, co vypadá jako lípa. Pracuje to s elektřinou, ale jinak než běžným způsobem. Nevidím elektromotory ani nic podobného, vlastně ani nevím, jestli energie zůstává tady, neboje někam odváděná. To musí být ono! Láhev mi sice připomněla kondenzátor, ale zdá se, že jen zachycuje první nápor blesku. Ten pak zkrotí a rozvede dál. Proleze hejblaty a nesmysly, rozloží se nebo složí a někam musí putovat. Když najdu vývod, možná si zajistím i východ. Třeba dokážu dát příjemcům najevo, že jsem tady. Pokud to už dávno nevědí, jak zasýčkoval Serža.
Snažím se soustředit. Stěny vyhloubeného kopce pokrývá řídká tyčová síťovina nepravidelně propojená s armaturami a vším ostatním. Nedaří se mi vysledovat systém. Stále znovu a znovu začínám nahoře u láhve a předpokládám, že od ní musí všechno někam vést. Proč mi ale vychází jen chaos a zmatek?
Protože jsem úředně uznaný za blba. O co se vlastně snažím? Zůstal jsem sám bez chytrého Serži, silného Jarochlasta a pomocníka Breta Sám jsem úplně na nic. Nejspíš je dobře, že mě ztratili, byl jsem jen přítěž. Třeba jsou už dávno venku a možná se pro mě někdy pokusí vrátit.
Vstávám a vydávám se nejsnadnější cestou. Nazdařbůh chodím a lezu, přelézám, přeskakuju, kloužu. Občas kouknu na dno, kde se zrcadlí hladina spodní vody, a pokračuju dál. Už ani nekřičím, nemá to smysl.
Bez mobilu ani nevím, kolik je hodin. Displej mlčí, nezabliká. Cítím pořád větší únavu, jistě je už po půlnoci. Sundávám mantl a hodím ho na zem v jedné průchozí kabince. Rukáv si přetáhnu přes oči a v nastalé tmě natvrdo usínám.
Během mého spánku přijal Hromový kopec další dávku blesků. Neprobudily mě, jen přinesly živý sen. Stal se ze mě mrak impulsů, letěl jsem vysoko nad zemí a vnímal ji všemi svými částečkami.
Nabírám sílu pozitivních blesků z ostrovů poblíž severní Evropy, zřetelně cítím směs vůní slané půdy a vzduchu, křik racků, starosti rybářů a teplo zapadajícího slunce.
Probral jsem se. Pocit opojení vystřídal úděs.
Hromový kopec nestřádá blesky jen z našeho katastru. Sbírá je po celém světě. Výboje se stahují atmosférou a přinášejí sem všemožné údaje. Obrazy, zvuky, pachy, děje…
„Jarochlaste! Kluci!“ zařvu zoufale. Strašně se bojím, z tohohle se už nevyhrabu, definitivně mi dochází optimismus i cynismus, zbývá jen ten strach.
Ticho mě drtí. Umělé světlo, umělá hmota stroj, co krade veškeré znalosti o naší planetě. K čemu to komu slouží? Chápal bych vojenskou nebo finanční špionáž, ale proč opice? Tříkolka? Uhelná sloj? Zápach benzinových motorů? Zvuk příboje? Rybičky korálových útesů, člověk s knihou u krbu? Jakou to má souvislost nebo využití?
Nejsem tu od přemýšlení. Zkusím je vyřadit, stejně mě jen mate, a vytyčím si jediný cíl. Vyhrabat se co nejvýš a pokusit se vylézt po síťování stěn až nahoru. Asi to nezvládnu, nejspíš se zabiju pádem na dno a Uhniju v černé vodě, ale aspoň to zkusím.
Je to čím dál těžší, fakt mám dost. Stěží zvládám zaregistrovat, že přestože láhev stále přijímá blesky, armaturou přestávají impulsy probíhat. Naštěstí má unavená otupělost nedokáže kombinovat, jakou katastrofu to pro mě může znamenat. Jen lezu a lezu.
Mozek ztrácí kontakt s tělem, únava způsobuje opileckou omámenost. Komunikace mezi orgány vázne, poklesnou mi kolena, zavrávorám, ruce mávnou do prázdna a zase letím.
Očekávám nějaký konec. Buď prudký náraz a věčnou tmu, nebo náraz a postupné vyhasínání.
Místo toho se probírám čilý a odpočatý jako za starých časů. Zamrkám a chvilková úleva je rázem pryč. K. čemu čilost, když vězím v prostoru s roztaženými končetinami jako čtyřnohá moucha v pavoučí síti. Od rukou i nohou mi vedou tyče podobné těm síťovým, drží si mě mezi sebou, ale přitom je na kůži necítím.
Nejsem v pavučině, spíš se vznáším v elektromagnetickém poli, abych si to dovedl nějak objasnit. Napájí mě a udržuje při životě.
Visím si pohodlně, klidně tak zůstanu, nechte mě všichni být. Co zas chcete? Co mi to říkáte?
Třeštím oči. Nepohodlí necítím, v tom se nic nezměnilo, ale jako by se mi zamžil zrak. Někdo mi něco vysvětluje, to rozhodně, ale nerozumím ani slovo, vlastně ano… Budu dopraven ven, mám zůstat v klidu, nic nedělat, nachystat se.
Neznámý vzkaz zní jako poskládaný z mnoha lidských hlasů. A zamžení kolem mne pokračuje, obaluje mě, uspává. Něco mi proudí tělem, zase mám v hlavě miliardy neznámých kódů. Co se jen vejde do palice obecního blázna!
Stojím na úpatí Hromáku. Podpírá mě Jarochlast, Bret se Seržou mu pomáhají. Do lípy právě uhodilo. Na ranní obloze maličký mráček, beztak jen kamufláž, a strom se ani nehne. Představím si, co se právě děje dole.
„Už jsme nevěřili, že přežiješ,“ řekne Jarochlast a posadí mě do trávy. Všichni jsme bledí, roztřesení, tiskneme se k sobě. „Řekli ti něco zajímavýho, Pasáčku?“
Zavrtím hlavou. Co mi mohl kdo říct zajímavého v hlubinách kopce plného blesků?
„Nám jen řekli,“ promluví tiše Serža „že budeme dopraveni ven. O tobě nemluvili, neodpovídali na dotazy. Nechali nás chvíli viset v prostoru a pak jsme se probrali tady.“
Přikývnu, jakože to znám. Další minuty jen sedíme a zíráme na kopec.
„Na co čekáme?“ ptá se Bret.
Nevíme, ale nikdo se nehne.
„Končí s tím.“ ozvu se, lovím vědomosti z podvědomí. „Přerušují spojení, likvidují zařízení. Mají už dost informací.“.
„Jo,“ souhlasí klidně Jarochlast, „my víme.“
Skoro se rozednilo, za zády nám zpívají ptáci, jen Hromový kopec mlčí. Nechce se nám, ale je čas odejít. Někteří z nás by mohli doma chybět.
Prospal jsem celý den a z postele vylezl až navečer. Nemám v úmyslu někam chodit, potřebuju klid. V hlavě mi hučí jako ve starém počítači a před očima se dělají mžitky. Stále si obtížně třídím, co je pravda a co výplod mé choré mysli. Až budu připravený, zajdu za kamarády, teď ještě ne.
Přišli sami. Sedí na zápraží, koukají před sebe a rozpačitě se tváří. Přisednu si.
„Budou chtít, ať něco řekneme,“ upozorní Serža „Svedeme to na chlast?“
„Klidně,“ pokrčím rameny.
„Nekoktáš,“ upozorní Bret, ale nediví se. Dlouho se ničemu nebudeme divit.
Mlčky dojdeme do hospody. U našeho stolu je prázdno, ale čekají na něm tři půllitry a jedna minerálka. Jakmile se rozkoukáme, chlapi povstanou a začnou tleskat, pískat a vyřvávat. Ironie? Tak jo. Mávám jim zpět oběma rukama a kluci se přidávají. Hospodská plní sklenice a dědek Polhar úslužně odsunuje židle.
„Měli jste pravdu, borci,“ chválí nás, „lípaje napadrť, totálně shořela. Byli jsme se po poledni podívat tady s Luboškem,“ ukáže na rozpačitého zběha v koutě, „nedalo se z něho totiž nic kloudnýho vytáhnout.“
Tak lípa docela shořela. Uklízejí se stopy. Hromový kopec se stane úplně obyčejnou vyvýšeninou, možná se na něj nastěhují myši a hadi a já tam budu pást spokojené ovce.
„S váma nic není,“ mávne Polhar rukou a přidá se ke skupině zpěváčků. Posedíme jen chvíli, aby se neřeklo, vrátím Lubovi foťák a vypadneme ven.
Chodívám tam teď často. Pořád pasu ovce a Hromák mám na dohled, nebo stádo zaženu přímo na něj. Nebojím se. Místní to přičítají mému postižení a můžou mít pravdu. Nemám to v hlavě v pořádku a odmítl jsem další léčbu.
Z vrcholu kopce je pěkný výhled. Užívám si ho, dokud nedorostou stromy, které už začínají ožívat a rašit. I kolem zhroucené lípy se zelenají výhony. Má ohromnou schopnost obnovy. Zůstaly v ní silné geny starého stromu, bude odolná. Vnitřní konstrukce původního kmenu se rozpustila jako celá armatura v kopci. Počítám, že úplná rekonstrukce bude dokončena během měsíce. Pak už nikdo nepozná ani při hloubkové sondáži, že Hromový kopec po staletí ukrýval mimozemské zařízení na sběr informací.
Vyhýbáme se navzájem stále víc. Možná bychom si se společnými vzpomínkami připadali jako spolek šílenců. Chápu to a kluky nevyhledávám.
Proto strnu, když mě dnes v půli cesty na Hromák dožene Jarochlast. Krátce se pozdravíme a pokračujeme mlčky. Skoro mi jeho přítomnost vadí. Nechce se mi vzpomínat. Posadíme se k mladé lipče a pokračujeme v mlčení.
Stmívá se a nahoru leze Bret. Funí, jen mávne na pozdrav a složí se k nám. Ještě Serža Vypadá překvapeně, ale pokrčí rameny a doplní naši skupinu.
„Chlapi? Máte v palicích taky takovej zmatek?“ ozve se Jarochlast.
„Jo, já rozhodně,“ potvrdím.
„I já,“ přidává se Serža.
Bret pokývá hlavou.
„Co s tím vším budeme dělat?“ zeptá se Jarochlast.
„Možná to vyprchá,“ plácne Bret.
„Což by mohla být trochu škoda“ podotkne Serža „Raději bych se to naučil ovládat.“
„Ani za sto let a ani ty, kamaráde s vysokou školou,“ ocení ho Jarochlast a bohužel s ním souhlasím.
„Ale stejně je to krásný, aspoň někdy,“ míní Bret. „Jako živý sny.“
„Jenže taky si pamatuju strach, když jsem vězel v elektrickým kopci a nevěděl, jestli ještě někdy spatřím svou rodinu,“ přiznává překvapivě Jarochlast. „Napadlo vás vůbec, že si někdo nashromáždil děsivý množství informací, s kterýma může naši planetu hravě zničit a ani se u toho nezapotí? Stačí rozjet dominovej efekt. Já jedinej z vás mám už děcka pánové.“
„Na co by tak dlouho čekali?“ zajímám se. „Jsme strašně zranitelní. Mohli nás zničit už před staletími.“
„To máš recht,“ ožívá Jarochlast optimismem, „ale možná si dělají statistiku a Země nakonec vyšla v plusových číslech. Dobrý i špatný sečetli, vydělili a vyšel jim solidní průměr. Blbý je vyváženo kvalitním.“
„Jo,“ uchechtne se Bret, „přírodní krásy vyvažují lidstvo.“
„Celou dobu byli opatrní,“ nechápe Serža „chlapi, proč teda zrovna nám nechali v hlavách ty informace? Jsme jen obyčejní lidi, stejně je nedokážeme zvládnout a využít.“
„Možná sis právě odpověděl, Seržo,“ napadne mě. „Nedokážeme je využít ani zneužít, vyhodnotili nás jako nezajímavý nuly.“
„Pánové, stahují se mraky,“ ukáže Bret k obloze. Černota zakrývá měsíc, ochlazuje se. „Neměli bysme tady sedět,“ usměje se v rozporu s vlastními slovy, „pořád jsme na kopci, i když pod náma už není bleskojem.“
Zablýskne se. Pomalu počítám, odhadem sotva dva kilometry od nás. Elektrická nádhera ozáří oblohu od severu k jihu, klikatí se a vysílá několik bratříčků k zemi. Rána je ohlušující.
Dýchám ústy, srdce mi tluče, rozum nahrazují pocity. A právě teď dostávám na vybranou a bez dlouhého rozmýšlení souhlasím. Je to vzrušující, neobvyklé, nebezpečné, ale nedokážu odmítnout. A vstáváme všichni, nikdo neodchází, držíme se v kruhu za ruce, hledíme vzhůru a čekáme.
Tento blesk sjel úplně tiše. Na část sekundy nás vzal do své moci a přerovnal téměř všechno, co nedávalo smysl.
Nadechneme se a pohledem zkontrolujeme kamarády. Žijeme.
A další dávka Vzepjalo se to kolem nás, obklopil nás mrak vonící jako mlha v hromové láhvi, pronikla do nás síla z vlastní země. Stojíme mezi nebem a zemí, proudí námi nepopsatelná energie.
Probíráme se v úplné tmě a tichu.
„Ti nám teda dali,“ zavrčí Serža „Vždycky musí mít nějaký překvapení.“
„Však to bylo na rozloučenou,“ zní Bret skoro lítostivě. „Myslíte, že za námi někdy osobně přiletí? Asi ne,“ odpoví si sám.
Pomalu scházíme z kopce. Trochu mi doutná kabát, musím si uplácat rukáv. Ze všech je cítit lehká spálenina
„Jak dlouho chceš dělat pasáčka Pavle?“ zajímá se Serža.
Pokrčím rameny. „Nespěchám na to, však uvidím. Zatím se se vším musím srovnat.“
Chápou. Sami taky ještě nevědí, do čeho se pustit. Určitě se brzy hodně změní, ale nesmí se to uspěchat. Svítíme si lesem, smějeme se a plašíme spící ptáky.
Ve vsi nás uvítá obvyklý psí sbor. Loučíme se, přestože nahlas nezazní jediné slovo. Nezaznělo od chvíle, kdy do nás udeřily dva výboje na Hromovém kopci. Nepotřebujeme tvořit slova, slyšíme se dobře.
Doma nerozsvítím, není důvod, skoro by mě to rušilo. Svou vlastní záři vydávají stěny, předměty, svítí i vzduch. Stačí soustředit se a vnímat správnou složku všudypřítomné energie.
Když si lehnu a zavřu oči, můžu poslouchat tichoučký šelest molekul v polštáři. Neexistuje neživot, stále se něco děje.
K ránu se od západu blíží bouřka a já cítím, že s ní přichází důležitý vzkaz. Něco se chystá, nastává čas vyzkoušet nabyté dary. Kluci už taky vyrazili, sraz je na Hromáku.
