Vkročil jsem do přístavního rukávu ve výšce dobrých dvaceti kroků nad zemí. Přístavní rukáv nebyl v nejlepším stavu, některé trhliny byly až metr dlouhé, dával jsem si pozor, kam šlapu. Nemám rád výšky, o čemž jsem se přesvědčil během cesty z Japonska v téhle prokleté vzducholodi. Nevěděl jsem, co je horší, jestli se dívat shora na skály, lesy nebo na nekonečnou mořskou hladinu. Umřel bych v každém případě, pád do vody vypadá sice jako nejlepší varianta, ale i když člověk přežije náraz, umře na podchlazení nebo se utopí, než dorazí pomoc. Ani nevím, jestli v takhle studených vodách jsou v tomhle ročním období žraloci. Při mém štěstí určitě.
Houpající se přístavní rukáv byl podobně strašlivý zážitek jako start vzducholodi v Nakadori. Cesta ze Svobodné Austrálie byla zatraceně dlouhá a únavná. Nechápu, proč tam bylo nastupování tak jednoduché a bezpečné, a v Rusku tohle. Hm, v otázce se skrývá odpověď – Rusko… Na pevné zemi nás vítali uniformovaní celníci a pracovníci policie. Hydrocefalus s pokřivenýma rukama si každého prohlížel s intenzivním zájmem, stačilo by, aby ukázal a ozbrojenci by dotyčného odtáhli stranou. Všiml jsem si mizerně zamaskovaného plamenometu. Jsem vždycky nervózní, když si mne prohlížejí ta jejich krví podlitá očka, co kdyby na mne ukázal. Co bych dělal?
Konečně jsem se dostal přes celnici – k proclení jsem nic neměl, ale stejně se mi hrabali i v jediném lehkém kufříku s osobními věcmi – a přes pasovou kontrolu. Všude spousta zbraní, není divu, jsou dost blízko. Cítil jsem se trochu nejistě, deset hodin na palubě luxusní rychlostní vzducholodě mi připadalo jako něco neskutečného. Nečekal jsem žádné bombastické uvítání, ale také jsem nečekal, že vylezu z budovy letiště a nebude tam nikdo s mým jménem na kartičce, žádná doprava do města. Prostě nic, jako kdybych neexistoval.
Což je možná pravda.
„Gospoda Alexandr?“ ozvalo se mi za zády. Příjemný ženský hlas. Bylo to jméno, které jsem měl napsané v pasu. Pomalu jsem se otočil, nemá smysl dávat najevo dychtivost nebo zvědavost. Emoce vyplavené na povrch jsou dobré jen občas. Je lepší je použít jako zbraň. Mořská sůl, odpadky, pořád stejné pachy. Nic se nezměnilo. Vyšší bruneta v neforemném kabátu, který vypadal skoro jako vojenský. Doba ovlivňuje módu. V napodobeninách ruských vojenských uniforem chodí celý civilizovaný svět – tedy jeho zbytky.
„Ano?“
„Čekám na tu na vás.“ Měla příjemný hlas, měkká ruština jí slušela. Velké oči s tmavými výraznými řasami. Vždycky jsem měl raději tmavovlasé Rusky (jsou to vůbec Rusky?) než klasické bezbarvé blondýny. V brunetách dřímá možná tatarská krev, možná… měla na hlavě kožešinovou čepici, zpod níž nesměle vykukovalo několik tmavých kadeří. Nebude od věci být opatrný a prozkoumat, proč mi poslali naproti takovouhle krásku. Nic není samoúčelné.
„Půjdete se mnou, nebo tu budete jenom tak stát?“ otázala se a v hlase jí zazněla dosti neruská netrpělivost.
„Jak se jmenujete?“
„Zoja Ivánovna, Petře Karloviči.“ zazvonila smíchem.
„Kam půjdeme?“ Nehodlal jsem jí to dát zadarmo.
„Na hlavní ambasádu,“ pokrčila rameny, jako kdyby chtěla naznačit A co jiného jsi čekal?. „Pokud to chcete přesněji…“
„… dobrá, dobrá.“ Přestřelka nemusí pokračovat. „Omlouvám se, ta cesta nebyla zrovna nejpříjemnější, nemám rád létání.“
„Omluva přijata, pojďte se mnou. Plukovník na vás už čeká.“
Plukovník? Chci se s ním setkat? Měla automobil s řidičem připravený na vydlážděném parkovišti kousek od letiště. Automobil vypadal luxusně.
***
Projížděli jsme šíleným neurovnaným městysem Ruského ostrova, blátivá cesta se proplétala mezi nespočtem bud a chatrčí, které vznikly dočasně pro uprchlíky z vnitrozemí a postupem času se proměnily v jejich doživotní domovy. Jak dlouho tady žijí? Možná deset let. Nejsem si jist, kdy sem začali proudit první uprchlíci, netuším. Věci předtím, než jsem se nechal vylepšit, si občas vybavuji obtížně. A bolestivě. Auto přejelo přes hrbol a já jsem si málem překousl jazyk. Ostrov, který před válkou sloužil jako vojenská základna, teď je přelidněným šílenstvím a bránou do pekel. Před válkou, před Válkou, tam nežilo více než pár stálých obyvatel. Ostrov se proměnil v podivnou aglomeraci, které vévodí věže velitelství ruské dálněvýchodní armády. A nekonečné moře buď spojené s drobnými políčky. Teď jich tu žije kolik? Desetitisíce? Všichni toužili se dostat do Svobodné Austrálie, jenže to nebylo nic jednoduchého.
„Silnice nestojí za nic,“ prohlásil řidič a otočil se. Usmíval se přes shnilé zuby. Odolal jsem nutkání vykřiknout, aby se díval na silnici před vozem. Jen bych ho potěšil. Mírně nakvašeně se vrátil k volantu. Okolo to vypadá strašlivě. Viděl jsem mnohem horší místa, asi by je to neuklidnilo, ale mohl bych těm všem trpícím a hladovějícím lidem venku říct, že jsou místa, kde je to stokrát, tisíckrát horší. Roztrhali by mě na kusy jen kvůli oblečení a lehké nadváze. Třeba Nakadori, nechci vědět, jak velké příděly mají vyzáblí vojáci, co tam stáli s puškami u plotu a znuděně sledovali ještě vyzáblejší nebožáky, kteří polehávali na druhé straně v očekávání… čeho? Jediným dobře vykrmeným a spokojeným zaměstnancem nakadorského letiště byl retardovaný zvonohlav, tamní hydrocefal s křivým úšklebkem a ostnům dikobraza podobnými vlasy na ohromné hlavě.
Proplétali jsme se uzounkými průchody mezi nepopsatelnými stavbami a mířili za cílem, který se mi zdál dost nejasný. Nechápal jsem, jak se řidič může v té motanici vyznat. Ruský ostrov jsem navštívil někdy v zimě 1919 – už je to vážně skoro deset let? – než mne naložili na loď s transportem invalidů a… všechno začalo. A můžu podotknout, že na lodi to nebyla žádná legrace. V té době jsme samozřejmě neměli žádné hydrocefaly, na palubě byli jenom lidé. Pryč od toho… Od jara 1919 jsem tu nebyl. A nechtěl jsem se vracet.
Dostali jsme se k nevelkému přístavišti na jižním pobřeží ostrova. Okolo přístaviště byl vysoký trojitý plot – připomínal Nakadori… Nad plotem strážní věž. Nad věží vlála rudo-bílá vlajka. Ta naše. Otevřeli průchod v plotech a dovolili nám projet. Uvnitř na nás čekal zvonohlav v ruské uniformě a s čapkou s červeno-bílou kokardou na nestvůrně ohromné hlavě. Vypadal jako parodie, nikdo se nesmál. Jsou pečliví. Zkontroloval nás a pak uslzenýma očima sledoval, jak s námahou lezeme na palubu nevelkého motorového kutru na konci mizerného mola. Možná mi připadalo, že při pohledu na moji společnici je mírně nesvůj. Ale víte, jak to je s hydrocefaly, dokud nezačnou křičet bolestí, nikdy nevíte, co si vlastně myslí a co vidí. Všude okolo spoustu zbraní a nepřívětivých pohledů. Jsme jenom civilisti. Připadalo mi, že převážná většina ozbrojenců s lentočkou byla příliš mladá. Branci? Nevypadali na veterány.
Přesto jsem ucítil v oblasti žaludku ne nepříjemné šimrání při pohledu na ty dvoubarevné kousky hadříku. Jsem po letech doma.
Jsem ve vojsku.
Doma.
***
Ostrůvek Škota jižně od Ruského ostrova „patřil“ vojsku. Převezli nás k velitelství. Zvenku vypadala budově stejně uboze jako zevnitř. Vojsko mělo vždycky spoustu peněz, ale nežilo si v přepychu. Jejich zásobovací a investiční oddělení bylo hodně aktivní. Generovalo ohromné peníze, které se vrážely do výzbroje, do lékařské péče, do péče o invalidy vojska, do milionu ostatních věcí. Vojsko bylo samostatný stát s jediným problémem, kromě tohohle malého ostrůvku – navíc propůjčeného – nemělo žádné vlastní území. Zatímco ruské zastupitelské úřady přetékaly luxusem, kancelář jednoho z nejdůležitějších mužů vojska byla skromnou záležitostí, funkční a zoufale neútulnou.
Pamatoval jsem si ho z nějaké přehlídky v Irkutsku nebo Omsku nebo kde před deseti lety. Je to on. Plukovník Medek. Poznal jsem ho z fotografií. Hrdina vladivostockého ústupu. Teď byl o něco kulatější, pryč byl ten štíhlý chlapec se snivým pohledem a perfektně upravenou uniformou z oficiálních fotografií. Věk odnášel vlasy a alkohol štíhlost a pružnost. Na očích se dalo poznat, že z břitkosti mysli se neztratilo nic. „Tak jsem ho přivedla, Rudolfe Václavoviči,“ usmála se půvabně na muže v ne úplně dobře padnoucí uniformě.
„Plukovník Medek,“ představil se stroze muž stojící za stolem a ukázal na prosté židle u stěny. „Posaďte se, prosím.“ Pokývl na Zoju: „Zůstaňte tu také, prosím, Zojo Ivánovno, pokud vám to nevadí.“
„Nevadí.“
Pochopil jsem, že plukovník má v sobě ranní dávku alkoholu. Byl zkušený opilec – nedával to moc najevo, jenže já jsem zkušený pozorovatel. To už je moje zaměstnání.
„Zastupujete organizaci Svobodného světa?“
„Ano. Pokud chcete vidět moje pověření…“ Sáhl jsem pro příruční zavazadlo.
„Chci, předejte listiny prosím slečně Zoje Ivánovně.“
Je opilý. Udělal jsem, jak požadoval. Zoja Ivánovna si složku převzala a začala se v ní přehrabovat. Nejsem si jist, zda má oprávnění, raději jsem se neptal. Pravděpodobně ano.
„A informace?“
Poklepal jsem si na spánek: „Samozřejmě tady.“
„Pochopitelně,“ přes rty mu přelétl letmý úsměv. „Už jsme se potkali? Jste Čech?“ zeptal se mnohem příjemnějším tónem a napůl se otočil ke skříňce na zdi. Potom si uvědomil situaci a otočil se zpátky. Určitě je to jeho pohotovostní bar. „Vaše ruština je vynikající, ale slyším přízvuk.“
„Jsem Čech.“
„Tak se dál budeme bavit česky. Zoja Ivánovna umí česky skvěle. A my, jako dva krajané, si přece nemusíme povídat cizím jazykem, ne?“ Podíval se na Zoju Ivánovnu, ta došla na konec složky a pokývala hlavou. Plukovníkův úsměv se rozšířil. „Nedáte si něco k pití? Třeba čaj?“ Pokrčil rameny. „Nesloužil jste náhodou v legiích?“
Nezaskočil mne. S podobnou otázkou jsem počítal. Zavrtěl jsem hlavou, lhát umím, v mé práci nezbytná dovednost. „Ne, byl jsem v době světové války v Americe,“ Možná bych si přiznáním služby u 2. střeleckého pluku získal spoustu sympatií – možná ne. V každém případě bych odpálil krytí, věc, co mi zachraňuje život už zatraceně dlouho. Pokud misi přežiju, moje „osobnost“ umře a vynořím se s novou identitou. Pouze tak dokážu přežít. Pouze tak dokážeme my přežít.
Přešel to. Nebyl jsem si jist, jestli lež přijal nebo přešel.
Předestřel jsem plán, který vytvořili ve Svobodné Austrálii. „Tak je to tady,“ pronesl s téměř nadpozemským úsměvem. „Rozhodli se o znovu-kolonizaci. Konečně, už jsem se bál, že se toho nedožiji. Výpravu povedu sám.“
Nechtěl jsem říkat, že úplně nejde o znovu-kolonizaci.
Ale proč bych to dělal.
Průzkum v rámci příprav na znovu-kolonizaci je to nejlepší.
„Kam až vyrazíme?“ zeptal se.
„Ussurijsk.“
Medek se zarazil: „Tak daleko?“
„Tak daleko…!“
„Dobrá, vyrazíme zítra ráno.“
„Myslel jsem tak za týden,“ rychlost reakce mi vyrazila dech.
„Proč?“ zasmál se srdečně Medek. „My máme všechno připraveno.“ A dodal smutně: „Už deset let.“
***
Loď se jmenovala Smělčák. Tohle nebyla původní rachotina s posádkou otrávených maníků křtěných Vltavou. Tohle byla poměrně moderní bojová loď, nevelká, ježící se zbraněmi. Tipoval bych ji na příbřežní dělový člun, mírně upravený. Vlála nad ní proslulá červeno-bílá vlajka. Smělčák vedl menší flotilu nákladních člunů, na nichž cestoval výsadek vedený plukovníkem Medkem. Už vystřízlivěl – aspoň se mi to zdálo – a v bojové uniformě vypadal sice pořád kulatě a tak nějak dobrácky, ale vycítil jsem z něho zuřivého bojovníka, který vedl poslední ústupové boje ve městě. Překvapilo mne, že má u boku antikvární nagan. Nevybral si nic modernějšího, nebo je to ze sentimentu? To víte, básník.
Sto úderníků a čtyřicet ženistů se tísnilo na parníčku a nákladních člunech společně se spoustou výstroje a výzbroje. Nejvíce mne překvapilo, když na palubu jedné barže nakládali pětici jezdeckých koní. Jenom pět? To půjdeme těch sto kilometrů pěšky a pětice důstojníků se poveze? Očekával jsem automobily nebo více koní. Na koni sice jezdit pořádně neumím, ale přes sto kilometrů – oni důsledně říkají sto dvacet verst – pěšky nepřátelským územím je hloupost. Když jsem se na to ptal kapitána Beránka, velitele ženijního oddílu, jenom se smál.
Projížděli jsme okolo lodi America, proslavené lodi duchů. Tyčila se nad námi jako gólem. Rezavá se rozpadávala, upoutaná na mohutných kotevních řetězech jako prastará šelma. V jejím stínu mi byla zima a nepříjemně. Přitáhl jsem si šiněl – kabát blíže k tělu. Slang bratrů okolo se za ta léta proměnil, přesto jsem jim rozuměl dobře. Základ jsme měli stejný. Vypluli jsme zpoza lodi America a strnul jsem. Vojáci si dál prohlíželi zbraně, vtipkovali, klábosili, pro ně to byl obvyklý obrázek. Já jsem mrtvý Vladivostok viděl vždy pouze na fotografiích.
Největší šok byl, když jsme vystoupili na popraskané molo. Šli jsme v první vlně, plukovník si to přál. Od nedaleké budovy se odlepila trojice mužů v maskovacích uniformách s útočnými karabinami a klusem k nám přeběhla. Nejdříve jsem se lekl, ale došlo mi, že jsou to naši. Průzkumníci. Kdo by chtěl dělat podobnou práci? Celé dny v nepřátelském prostředí s rizikem, že po návratu do civilizace se nebudete líbit nějakému uslintanému zvonohlavovi. No, oni by třeba nechtěli dělat moji práci.
Druhým šokem bylo, když jsem zahlédl z poslední barže elegantně vystoupit tucet dívek v kompletní vojenské výstroji. Jedna z nich byla Zoja Ivánovna, usmála se na mě a nadhodila si ručnici na rameni.
„Je telepatka,“ zašeptal mi do ucha kapitán Beránek a já pochopil nervozitu hydrocefala na Ruském ostrově. Něco tam je, ale ne dost pro vyvolání poplachu. To, že je telepatka, mě nepotěšilo. Předtím jsem si hlídal všechny myšlenky kromě těch, které se týkaly přímo jí.
Výsadek byl divný, na můj vkus příliš tichý a nenápadný. Nic okázalého nebo barevného. Očekával jsem něco mnohem dramatičtějšího – střelbu, míhající se stíny nepřátel, ječící zraněné, hučení plamenometů. Nic takového. Nebo jsem čekal něco mnohem utajenějšího, nenápadného – kradmé pohyby, krytí se za každou možnou terénní vlnou, přísná hluková disciplína. Ale tohle? Stáli jsme na molu a vyloďovali se v mírumilovné atmosféře. Skoro se mi nezdálo, že by tohle mohla být prokletá pevnina, která nám dávno nepatří. Všichni se chovali tak nějak samozřejmě. Dobrovolci pořádali desítky nájezdů a průzkumů na pevninu ročně. Nemívali velké ztráty. Byli profesionálové, jejich úkolem nebylo vyhledávat boj, nýbrž informace. V tom byli nepřekonatelní. Sledoval jsem ošlehané drsné tváře a ukládal si je do paměti. Změnili se. Před pár minutami žertovali a navzájem se bouchali do žeber. Teď ne. Připravené zbraně, soustředění, nic není ponecháno náhodě.
Medek se v přesně rozděleném mraveništi vyjímá jako bolavý prst. Hrdina starého věku, možná by mu více než nagan slušel meč a než Vladivostok bojiště středověku. Nechával velení na podřízených důstojnících, měl tolik rozumu, že se nepletl do každé maličkosti. „Kam půjdeme?“ Musím se zeptat, touha po informacích mi deptá mozkové závity. Nemůžu nechat hlad neukojený.
„Máme pro vás příjemné překvapení,“ směje se Medek, střízlivý jako zimní ráno. Vidím v něm člověka, který se v roce 1916 vrhl do průrvy po výbuchu podzemní miny. O čtyři roky později se pokusil spáchat sebevraždu při evakuaci žen a dětí dobrovolců, když v čele nepatrné skupinky ozbrojenců zaútočil proti žravé přesile. Přežil. Zázraky se dějí, ale obávám se, že tenhle chlapík má svůj příděl zázraků vyčerpán.
„Překvapení?“
„Jo, překvapení, a když to má být překvapení, tak vám ho přece nemůžu říci předem,“ je ve svém živlu. Kancelářská práce ho vysilovala, přidávala mu vrásky a kilogramy. Tohle je to, na co čekal. Akce na nepřátelské půdě. Chtěl… musel… nedokázal odolat. Pochybuji, že jeho přítomnost tady je autorizovaná. Těžko by někdo shora povolil bojový výjezd velitele základny.
Připadám si jako doma. Téměř bych chtěl některé z vojáků obejmout. Konečně jsem si uvědomil, co mi po celou dobu chybělo. Jenže já už nikdy nebudu jako oni. Odešel jsem od nich a…
… nemůžu se vrátit.
Sklonil jsem hlavu.
Když jsem ji zvedl, srazil jsem se s pohledem hlubokých očí Zoji Ivánovny. Co znamenal její úsměv?
Něco?
Nic?
Výsměch?
Lítost?
Nechci ani jedno.
***
Přístavní část Vladivostoku byla v troskách. Vyhořela před deseti lety a nemá smysl se šířit o příčinách požáru, celý svět je zná. Vladivostocká tragédie je dějepisné učivo. Poslední velké svobodné město na kontinentu, naděje, že se podaří obrátit příliv. Zmařená naděje, co uškodila víc, než kdy mohla pomoci. Prošli jsme okolo dávno zrezivělých děl mrtvé polní baterie. Je jedno, jestli to byli Američané, Britové, Francouzi nebo Rusové, umřeli při zbytečné obraně. Naše těžké boty dupaly po něčem, co mohly být kosti těch dávno na kusy rozervaných obránců. Jedněch z mnoha. Jinak prázdno, nikdo nikde. Hordy nepřátel… nikde. Vklouzli jsme do ulic. Plížili jsme se podél zdí, nebylo slyšet nic jiného než naše dýchání a kroky. Muži se pečlivě rozhlíželi, než přeběhli přes křižovatku, opatrně obcházeli každé otevřené dveře nebo rozbité výkladní skříně. Prohlížel jsem si vybledlé nebo polorozpadlé vývěsní štíty obchodů a zábavních podniků. Jak to asi vypadá v Karpatech? Bleskla mi hlavou vzpomínka na veselou vladivostockou čtvrť červených luceren. Kdysi jsem tam znal jednu půvabnou Japonečku. Odehnal jsem trosky vzpomínek.
Zastavil jsem se u zdi, kde byly vylepeny stovky větších i menších útržků papíru. Po deseti letech z nich nezbylo skoro nic a žádný z nich nebyl čitelný. Zeď byla v závětří a částečně krytá širokou římsou před deštěm. Tady se pokoušeli přeživší navzájem kontaktovat. Medek vyhlásil přestávku, protože průzkumníci museli projít úsek před námi. Snažil jsem se přečíst alespoň jediný útržek, marně. Nečitelné, ztracené, zničené, stejně jako ti, co papírky popisovali. Všechno je pryč. Zahlédl jsem rychlý pohyb na střechách nad námi. Zastavil jsem se. Nikdo jiný nevypadal, že by si toho všiml. Asi jsem si to jenom představoval.
Neřekli mi, kam přesně jdeme. Čekal jsem koně, možná automobily, ale to jsem si uvědomil, že je hloupost vzhledem ke stavu cest mezi Vladivostokem a Ussurijskem. Možná jsem ve skrytu duše bál, že budou mít připravené úderné vzducholodě. Nic z toho. Zbývala cesta po železné dráze. Jenže to je přece šílenství… kdo by udržoval koleje po celých deset let… mosty, přejezdy. Jak by sem dostali funkční lokomotivu? Ptal jsem se, Medka, Beránka. Neřekli mi nic. Připadalo mi to jako plukovníkova hra, viděl humor ve věcech, kde já jsem ho ani necítil. Vraceli mi to. Já nebyl autorizován jim sdělit přesný účel naší výpravy a oni mi to vraceli.
„Zřídlo?“ přitočila se ke mně Zoja Ivánovna s nepřítomným úsměvem. Hleděla mi přesně deset centimetrů nad levé rameno. Nemám rád telepaty, sice nedokáží obvykle číst přesné myšlenky… trochu mě polekala. Jak to mohla vědět? Jak to mohla zjistit, velkou část mysli mám zapečetěnou těmi největšími odborníky. Mohla zjistit, že ji považuji za přitažlivou, mohla se dozvědět, že mě bolí záda, ale všechny úvahy ohledně Zřídla byly – měly být – mimo její dosah. „Jedeme prozkoumat Zřídlo?“ Pokrčila rameny, když jsem neodpověděl. „Nemyslete si, máme vlastní nekropaty, víme moc dobře, že u Ussurijska je jedno z těch velkých.“ Mají nekropaty? Zjevně jsme všichni podcenili jejich možnosti – možnosti finanční i možnosti utajení.
„Nemusíte to skrývat, je nám to jasné od chvíle, co jste se přijel. Vlastně od chvíle, co nám přišla zpráva o vašem plánovaném příjezdu a požadavek na doprovod na pevninu. Nic důležitějšího v oblasti není. A hlavní podmínkou pro znovu-kolonizaci pevniny je odstranění nejbližšího Zřídla.“ Bylo mi jasné, že ji poslal plukovník – jak jsem se v tomhle ohledu zatraceně mýlil. „Tohle je jako průzkum bojem. Zjistit možnosti nepřítele a případně připravit komplexnější plán, že?“ Její ruština byla čistá – pokud jsem to mohl posoudit – žádná matlanina češtiny, ruštiny a slov, která neexistují ani v jednom z obou jazyků.
Pokrčil jsem němě rameny, nejsem autorizován, nejsem autorizován.
Pohodila vztekle hlavou, až jí zpod čapky – říkali jí furužka – rozverně vyklouzl pramen tmavých vlasů. Odkráčela ke společnicím. Urazil jsem ji mlčením.
A co čekala?
Copak oni mi odpovídají na otázky?
***
Šli jsme po Světlanské ulici. Připadalo mi, že jsme se pohybovali strašně pomalu. Vojáci byli zatraceně opatrní. Pamatoval jsem si Světlanskou ulici jako živou třídu plnou lidí, zvuků, příjemných i nepříjemných pachů. Plnou života. A teď? Jen vítr vyje v rozbitých oknech a pod nohama křupe opadaná omítka. Průzkumníci sice hlásí čisto, jenže je jich příliš málo na to, aby prohlédli všechny domy. Kdekoliv může být skrytá nějaká hrůza. Koně vedení statnými vojáky jsou neskutečně dobře vycvičení, přesto mne klapání jejich podkov na dlažbě neuvěřitelně rozčiluje.
Vojáci okolo mě jsou drsní a málomluvní, vnímám tucty různých jizev, některým chybí oči, uši nebo prsty na rukou. Nejsou zrovna výkvětem mužské krásy. Desítka let v nekonečné válce (o pěti letech ve válce světové a občanské nemluvě) si vybrala velkou daň. Nechápu, co je tady drží. Možná skutečnost, že se nemají kam vrátit; nikdo netuší, co se uprostřed Evropy děje. Pozemní průzkum je zvrácená fantazie a nevrátily se ani nejmodernější průzkumné dálkové vzducholodi.
Jak mohli přežít? Sebevražedné průzkumné mise na pevninu, strážní služba. Peklo. Možná je to jiná, přijatelnější forma sebevraždy. První dva roky musely být úděsné, vraždění v táborech na Ruském ostrově, vyhledávání a likvidace infikovaných. Raději si to nechci ani připomínat. Já jsem v té době byl na Havajských ostrovech. Tichá země, milá země, nadějná a příjemná. Tenkrát dorazily zprávy ze všech koutů světa o tom, co se stalo. Francie, Německo, Střední Evropa, Severní Amerika, Latinská Amerika, všude, všude, masakry, šílenství, nevysvětlitelná a nepochopitelná hrůza.
Ostré zapráskání výstřelů mne vytrhlo ze zamyšlení a ze vzpomínek. Trhl jsem sebou až mi ruplo za krkem, a reflexivně sáhl k opasku pro revolver – vybral jsem si ve zbrojnici klasiku, americký Colt .45. Připadal jsem si trochu jako kovboj z těch dokola promítaných filmů, co mají v australských kinech. Co se asi stalo s Hollywoodem?
Střelba vycházela z boční ulice po naší pravici.
Medek se rozeběhl od zdi doprostřed třídy, jeho dva osobní strážci mu byli v patách. „Třetí četa vpřed! Zjistit situaci a poslat spojku zpět!“ Vypadal rozhodně, tak trochu jako Napoleon uprostřed bitvy u Slavkova. „Druhá četa zajistit ústupovou trasu, první četa zajistit střelecká postavení před námi!“
Nestačil jsem se ani pořádně nadechnout. Třicet mužů pod velením kapitána Beránka upalovalo směrem, odkud se ozvala střelba. Zhruba stejný počet se vrátil o sto metrů zpátky a v mžiku oka připravil ke střelbě půltucet kulometů, všiml jsem si, že několik mužů vrazilo do okolních domů a za okamžik se vyklonilo s puškami v rukou z oken. Nejsem si jist, zda bych to dokázal, prázdné domy mě děsí. První četa provedla totéž sto metrů před námi. Uprostřed zůstalo velitelské družstvo, ženisté a dívky. Všichni připraveni k boji. Medek tasil důstojnickou šavli, v levé ruce svíral mohutný nagan.
Čekali jsme.
Mám dojem, že to muselo trvat hodiny.
Konečně se vrátila spojka od třetí čety.
***
Muž byl zbrocený krví a sotva se držel na nohou, z rozervané levé ruky trčely bělostné kosti, u úst měl pěnu. Pušku někde ztratil. „Past,“ vydechl a zhroutil se na chodník. Chabým mácháním od sebe odháněl zdravotníka. Ten se k němu přesto naklonil.
Medek neztrácel ani vteřinu: „Všichni za mnou!“
V tu chvíli se na nás sneslo peklo ze všech stran.
***
Voják vedle mne rozhodil rukama a klesl k zemi, na hrudníku mu vypučela ohromná krvavá květina, která doširoka rozevírala vlhké okvětní lístky. Ústa doširoka rozevřená v nehlasném bolestném výkřiku. Vytrhl jsem z pouzdra revolver a střelil ho do hlavy. Nic jiného se nedalo dělat. Lebka pukla v dešti krvavých okvětních lístků. Rozhlédl jsem se a ignoroval chaos. Nemá smysl dodávat, že se všechny detaily ukládaly do paměti, k níž nemám vědomý přístup.
Byl tam.
Nekropat. Musel seskočit jako ostatní z okna nebo ze střechy. Střelil jsem ho do hrudníku, do břicha a do obličeje. Nejsem špatný střelec a chtěl jsem pokrýt všechna místa, kde přeměněnci mívají mozek nebo jiné životně důležité orgány.
Zaječel a zemřel.
V tu chvíli mi chaos okolí pronikl do hlavy, nedalo se s tím nic dělat. Zahučení plamenometu a jasný zášleh oranžového ohně mě na okamžik vychýlil ze soustředění. Konečně jsem si mohl uvědomit síly nepřítele. Nekropata jsem viděl jediného – mrtvého, ostatní se zdály být „jenom obyčejné“ oživlé mrtvoly. Těch ale na druhou stranu bylo sakra moc. V okamžiku, kdy mi hlavou prolétlo slovo „obyčejné“, jedna chodící mrtvola utrhla zoufale ječícímu dobrovolci ruku v rameni.
Nový zášleh plamenometu scénu překryl.
Snažil jsem se uložit si každou drobnost. Nebylo zrovna jednoduché soustředit se na detaily a zároveň bojovat. Oživlé mrtvoly se zdály být zatraceně pomalé, ale byly všude kolem nás.
Později jsem pochopil, že byly schované ve všech okolních domech.
Zahlédl jsem skupinu dívek okolo Zoji Ivánovny. Stály v poklidu a okolo nich byl volný prostor, žádná mrtvola se k nim nepřiblížila. Zajímavé schopnosti, použitelné. Uložil jsem si. Všiml jsem si, že jedna dívka stojí na nohou jen s vypětím sil, ostatní ji podpíraly. Z očí jí tekla krev. Plukovník je používal jako generátor telepatického štítu. Vynikající řešení. Dívky – telepatie se u mužů nevyskytuje, alespoň, co víme – odkláněly děs stranou, ale nebylo to zadarmo.
Zaútočily další oživlé mrtvoly.
Byla to past přímo pro nás, nebo past připravená pro kohokoliv, kdo by se tady ochomýtal? Logicky by byla správná odpověď druhá, jenže… pořád mi to nesedí. Ta past byla zatraceně velká.
Po první chvíli zmatku se vojáci semkli a smetli protivníka z ulice. Po chvíli zmatku to byl jednostranný masakr. Všiml jsem si skupiny ženistů, kteří nepoužívali pušky ani pistole, vytáhli z opasků dlouhé nože, sekerky a jakási kladiva. Byli na tento typ nepřítele připraveni. Brzy střelba utichla úplně, vojáci likvidovali oživlé mrtvoly potichu, o to brutálněji. Děsil mne smích dobrovolců tančících okolo oživlé mrtvoly, úmyslně ji mrzačili. Chechtali se zoufalým pokusům mrtvoláka na ně dosáhnout. Rychle uskakovali. Bylo mi z toho špatně. Podsaditý průzkumník zastříkaný krví od hlavy až k patě je rozrazil stranou a vrazil mrtvole do oka dlouhý tenký bodák.
Beze slova odešel.
Oni tam jen stáli.
A chechtali se.
***
Nebyl to první změněný, kterého jsem viděl na vlastní oči. Ale nikdy jsem neviděl skutečného nekropata, jenom na fotografiích. Oživlé mrtvoly byly mnohem častější a obvyklejší. Oživlých mrtvol se naši vědci tolik nebáli, jejich vzorky byly celkem běžné v laboratořích na vnějším obranném perimetru Svobodné Austrálie. Představte si velké cisternové lodi, na nichž jsou umístěny mizerně vybavené laboratoře podobné jatkám. Zápachu shnilé krve se nevyhnete. Nekropati jsou zcela jiný případ, o něco nebezpečnější, o něco více…
Byl to první změněný, z něhož se mi zvedl žaludek, a málem jsem si pozvracel boty. Zoja Ivánovna se na ostatky dívala bez sebemenšího zaváhání, nicméně jsem si dobře všiml, že Medek mohutně zapolykal. Muselo se to všechno změnit. Možná je tohle Zřídlo silnější než všechna ostatní. Proměna, přesněji řečeno deformace byla zásadního charakteru, přesto jsem ji nikdy neviděl ani popsanou a přitom my jsme ti, kteří by měli mít zásadní vědomosti o celé otázce.
Něco je zatraceně špatně.
Původně to mohl být muž středního věku, jenže vystavení nákaze dokonalo s jeho tělesnou schránkou své – o duševní náplni nemluvě. Spodní polovina těla byla přibližně lidská, tento dojem potvrzovaly trosky jakýchsi prastarých špinavých kalhot. Dírami v nich jsme viděli šupinatou pokožku, která rozhodně nebyla lidská, v každém případě však konfigurace obou končetin připomínala člověka.
Horší to bylo od pasu nahoru.
Zásahy z pušek zmrzačily ohromná kruhovitá ústa plná zažloutlých zubů, která se otevírala v oblasti břišní krajiny. Ač se mi stále chtělo zvracet, musel jsem dokumentovat každý sebemenší detail. Nechtěl jsem si připustit, že zanedlouho budu mít před sebou spoustu dalších pravděpodobně – tehdy jsem neměl vůbec představu! – případů nakažení a absolutní deformace. Horní končetiny připomínaly lidské od ramene po loket, z lokte vyvěraly desítky jako prst silných chapadel, ve smrti stočené v jakési prstence. A hlava? Hlava byla to nejhorší. Ze změti výrůstků, makadel a těsně nad zrůdnými ústy – ne nepodobnými těm v břichu – vyhlížely naštěstí už mrtvé lidské oči bez víček.
Nevynechal jsem ani kousek té zrůdy. Poprosil jsem vojáky, aby ji obrátili na tvář. Hnus. Všechno jsem ukládal do paměti a zbytečně se modlil, aby… U většiny vojáků zrůda nevyvolávala žádnou zvědavost, pouze odpor. Museli podobných „typů“ vidět v posledních letech tucty, veletucty. Pořád si nedokáži představit, jak někdo z nich může podobnou práci dělat dobrovolně.
„Břichomluvec,“ odpovídal podsaditý průzkumník se strašlivě zjizvenou tváří – ten postříkaný od hlavy až k patě krví – na Medkovu otázku, kterou jsem neslyšel, ale dokázal snadno vytušit. „Dostali jsme tohohle jednoho, bratře plukovníku, zabil ho tady poradce…“ Podíval se na mě, v očích neměl vůbec nic. „…ale bratrům připadalo, že viděli dva. Těžko říci.“
„Jaké jsou ztráty?“
„Máme deset mrtvých a asi patnáct zraněných.“
„A?“
„Jsou příliš vážně zranění.“
„Co chtějí?“
„Jako vždycky, granát.“
„Dobře, půjdu se s nimi rozloučit.“
„Pokračujeme podle plánu,“ pronesl Medek pomalu, když se obrátil k nám: „Musíme zrychlit.“ Obrátil se na velitele průzkumníků: „Uděláme to jednoduše, žádný boční průzkum, pouze přední průzkum, boční a zadní jištění. Pokrýváme příliš velký prostor. Za minutu vyrážíme.“
Okolo prošla skupina Zoji Ivánovny, chyběla mezi nimi dívka, která předtím krvácela z očí. Podíval jsem se na Zoju, pochopila otázku v mých očích a odevzdaně pokrčila rameny. Co jsem mohla dělat? znamenalo její gesto.
Co my všichni mohli dělat.
„Co s tímhle?“ ukázal zjizvenec na příšeru pojmenovanou břichomluvec, chápu, jak to myslí, ale vtipné mi to nepřipadá. „A s těmihle?“ Ruka obsáhla bojiště s našimi mrtvými i rozstřílenými a rozsekanými mrtvoláky.
„Spálit asi ne, upoutali bychom na sebe ještě větší pozornost. Nechte to tady. Pokud se vrátíme, tak to vyřešíme.“ Slovo „pokud“ z věty trčelo jako bolavý prst.
„Rozkaz, bratře plukovníku.“
„Vezmeme to klusem, bratři, není to daleko!“ sdělil Medek shromážděným důstojníkům. Vojáci byli rozmístěni v perfektním perimetru. „Naším úkolem teď není bojovat, ale dostat se do depa. Pokud možno se vyhýbat boji a pokračovat maximální rychlostí vpřed.“
Depo?
Že by vážně vlak?
A to, že jsme přišli o pětinu mužstva, nevadí?
Medek odešel k místu, kde byli zranění. Když jsme opouštěli bojiště, ozývaly se výstřely a výbuchy ručních granátů.
Nechtěli žít jako poznamenaní.
Jaká by byla tvoje volba?
Pokus o život na pevnině, nebo smrt?
***
Byl to vážně vlak.
Nevěřil jsem svým očím.
Propletli jsme se nepřehledným labyrintem plotů, příkopů, pastí a překážek, které se mi až při zpětném pohledu jevily jako skvěle připravený systém, jenž by odradil vlastně kohokoliv. Na polovině cesty jsme našli ostatky dvou mrtváků. Jak se dostali tak daleko? Nedokázal jsem si ani představit, kolik práce a rizika podobný projekt přímo na nepřátelském území musel vyžadovat. Vzdušnou čarou to nemohlo být více než pět set metrů, ale trasa započatá již u vchodu do nádražních budov z ulice měla určitě tři nebo čtyři kilometry. Točili jsme se v kruzích a někdy mi připadalo, že po půlhodině pochodu se nacházíme na skoro stejném místě jako předtím, snad jen o pět metrů jiným směrem. Procházeli jsme v menších skupinkách, zatímco těžké zbraně byly umístěny v posledním odřadu, kdyby zrůdy z města chytily stopu. Koně byli na několika místech hodně nervózní a vzpínali se. Pravděpodobně magické pasti, zakázané, ale vojsko obviňovali už z horších věcí. Všiml jsem si, že místy, kde koně protestovali, všichni vojáci procházeli co nejrychleji.
Napodobil jsem je.
Kapitán Beránek – asi nejsdílnější z důstojníků a přesto ne příliš hovorný – mi vysvětlil, že nepřítel opustil Vladivostok před dvěma nebo třemi lety. Přeměněnci se stáhli mimo městskou zástavbu a v přístavním městě zůstaly pouze jejich zbytky. Část z nich lze považovat za renegáty, část za něco jako předsunuté síly protivníka. Oficiálně si pořád nejsme jisti, zda druhá stranu má opravdu něco jako komplexnější organizaci, pro dobrovolce je tato informace nevyvratitelná. Jakmile jsem zavedl konverzaci podobným směrem, odpovědí mi bylo buď ticho nebo pohrdavé poznámky na obecně známé teorie o chaotičnosti sil, které ovládají všechny kontinenty s výjimkou Austrálie a Antarktidy.
Vojáci se rozeběhli po dlouhé hale depa a prohledali během následujících deseti minut každý koutek. Bylo to jako hemžení mravenců. V přístavbě se rozkašlal generátor a šero haly rozbilo matné, kolísavé elektrické světlo. Věří si, zatraceně si věří. Informací bylo příliš mnoho najednou. Nedokázal jsem je ukládat dostatečně rychle a kvalitně. Kapitán Beránek mne sledoval s mírným znepokojením, určitě věděl, co jsem zač, a nebyl nadšený, že veškeré informace o tajných operacích vynesu ven. Začal jsem mít dojem, že je všechno komplikovanější, než jsem si myslel. Oni mají vlastní plány…
… a já jim do těch plánů celkem zapadám.
Možná proto vůbec slíbili podporu našemu plánu, protože podporu potřebují (peníze a služby, které za tuhle misi obdrží), a současně jim to vyhovuje. Možná proto byl Medek nadšen. Někde v železničním depu na vladivostockém nádraží jsem začal chápat, že nejsem figurkou pouze ve hře naší organizace, ale že mnou pohybuje ještě někdo jiný. Nepěkný pocit.
Ženijní skupina se pustila do přípravy lokomotivy. Byl to starý parní model, který jsem si pamatoval z vlastní cesty po Sibiři, vypadal v dokonalé kondici. Na koleji hned za lokomotivou stálo osm vagonů, tři plošinové a šest typických těplušek. Jeden plošinový stál před lokomotivou. Došel jsem k první těplušce a přejel prsty po hrubých prknech stěny. Přinášelo to spoustu vzpomínek. Všiml jsem si téměř setřeného nápisu Pravda vítězí a vlastně už nezřetelného tvaru, jenž mohl být obrázkem k idealistické větičce. Jeden dobrovolec vytahující do vagonu balíky s municí mi věnoval zkoumavý pohled. Raději jsem se vzdálil. Nesmím na sebe poutat moc pozornosti. Pochyboval jsem, že bych měl takovou smůlu a potkal se s někým, kdo by si mě pamatoval z doby předtím.
Plošinový vůz před lokomotivou nebyl prázdný, byly na něm kolejnice a spousta pražců. Dříve jsme je používali jako nárazník pro případ vykolejení nebo bomby na trati. Při téhle misi bude asi sloužit podobně. Druhý plošinový vůz byl umístěn hned za lokomotivou a vojáci na připravené stojany za pancéřovými štíty umisťovali kulomety. Třetí plošina byla podobně jako první přeplněna kolejnicemi a napevno přišroubovanými bednami bůhví s jakým obsahem, byla umístěna mezi těpluškami. Všiml jsem si, že z kolejnic a pražců je na ní vytvořeno vpředu jakési hnízdo, kam si podsaditý zjizvený průzkumník dirigoval automatickou pušku. Poslední plošina byla na konci našeho vlaku a měla stejný účel, navíc jsem si všiml dvojice plamenometníků, kteří tam zápasili s jejich zatraceně těžkými a nebezpečnými zbraněmi. Do předposlední těplušky vedli koně zřejmě určené k průzkumu.
Původně jsem si myslel, že tohle bude jenom menší průzkumná akce, oni z toho udělali bitevní eskadru. No, netrvalo dlouho a došlo mi, že by to asi jinak ani nešlo.
***
Přípravy netrvaly ani dvě hodiny, ženisté byli opravdu třída. Prohlédli celou lokomotivu a soupravu za ní. Věnovali pozornost každé sebemenší hlouposti. Pětice z nich se postarala o přípravu parního stroje, připadali mi jako profesionální strojvedoucí a topiči. Není divu, ve vojsku mají spoustu různých profesí a specializací, vystačí si s vlastními zdroji. Nezahálel nikdo, práce bylo dost pro všechny. I já jsem musel kontrolovat bedny s municí u střeleckých postavení kulometů. Možná jen plukovníka a telepatky jsem neviděl pracovat.
Po dvou hodinách intenzivní práce uvnitř ženisté odpálili vrata depa a podobným způsobem se zbavili i všech pastí v kolejišti. Díval jsem se na to otevřenými vraty těplušky, Beránek stál hned vedle mě. Jeho věta: „A tak jsme přišli o všechno krytí,“ asi nebyla určena mým uším, ale slyšel jsem ji. Nechci vědět, jak dlouho to tady budovali.
Teď je všechno pryč.
Sem se vlak už vrátit nemůže.
Jedeme!
Vyjeli jsme z Vladivostoku, byl jsem fascinován skutečností, že železnice je skoro nedotčená, ale to mi vysvětlil kapitán Beránek. Nic zvláštního, nic fantastického. Stovky a tisíce hodin nebezpečné práce, údržby a oprav. Zdálo se, že druhá strana nechápe princip technologie, železnice a podpůrné záležitosti protoutrpěly ztráty výhradně v průběhu bezcílného šílenství v období po Pádu. V posledních šesti letech nastoupili ženisté a opravovali a opravovali. Nechtěl jsem se ptát, kolik životů to stálo. Pochopil jsem, že kromě dobrovolníků se na práce používalo zajatců.
Nechtěl jsem se ptát, o jakých zajatcích mluvil. Pravděpodobně to byl eufemismus pro odsouzence – otroky.
„Jak daleko je trať opravená?“
„Asi čtyřicet verst.“
„Co pak?“
„Pak to budeme buď schopni opravit, nebo jdeme pěšky,“ fatalistické pokrčení rameny. Nasákli Ruskem jako každý, kdo tu byl dlouho. Lhostejnost, nelidská trpělivost, fatalismus? Jak to nazvat?
Když začaly práskat výstřely, téměř jsem spal. Sny se mi převalovaly v hlavě, aniž by se přímo uhnízdily. Nenávidím ten pocit, kdy jako kdyby se mi do mysli dostával někdo jiný. Lze to svádět na zvětšenou kapacitu paměti, která proniká do skutečného vědomí subjektu, možná to bylo také telepatickým dohledem nebo odpadem, kterým jsme projížděli. Zbytky nerozptýlených lidských myslí a zbytková nebo aktivní nekrotická energie, to vše dokáže se sny (a nejen s nimi) slušně zamávat.
Vyrazil jsem ze spodní postele palandy tak rychle, že jsem si ani neuvědomil, jak jednoduše bych si mohl rozbít hlavu. Reflexy vypěstované před více než deseti lety převzaly znovu otěže „velmi rychle.“
Vlak zastavil.
Kdosi silou roztáhl dveře a střelba zesílila. Okolo dveří proběhlo několik vojáků, jeden se zastavil, přiložil pušku k líci a vypálil dvě rány na pro nás neviditelného nepřítele.
Beránek zaklel a vylétl z vagonu. Ostatní se vysypali za ním. Jenom já tam zůstal vyděšeně, překvapeně, nejistě, rozespale… vytáhl jsem pomalu revolver z pouzdra a přešel ke dveřím. Ke střelbě z pušek se přidalo kašlání kulometů a dokonce zahučení plamenometu. To znamenalo jediné, nepřítel byl zatraceně blízko.
Vykoukl jsem opatrně ven. Nechtěl jsem schytat nějakou zbloudilou kulku nebo něco ještě horšího.
Venku bylo peklo.
Stáli jsme na mírně vyvýšeném náspu nedaleko řeky. Když jsem se podíval ve směru naší cesty, uviděl jsem oblouky mostu. Od řeky proudily stovky oživlých mrtvol, v nichž si vybírala palba obránců vlaku daň, jenže… nevypadalo to, že to bude stačit. Desítky mrtvoláků se již potácely přímo u vlaku. Dodal jsem si odvahy a jednoho zastřelil.
Bylo to jako na střelnici.
Skoro.
Stál jsem v doširoka otevřených vratech těplušky, pečlivě si vybíral terče a střílel. Přebíjení mi trvalo jen chvilku. Bylo to jednoduché. Téměř každým druhým výstřelem jsem se trefil.
Slušná úspěšnost. Vždycky do hlavy, mrtvoláky je nejlepší střílet do hlavy. Byli ohnilí a pomalí, ale smrtonosní. Jeden neopatrný voják se proměnil v cáry masa, protože se nepodíval za sebe. První rok, druhý rok, třetí rok si všichni mysleli, že se oživlé mrtvoly unaví, zničí, rozpadnou… nic. Na Sibiři doufali v kruté mrazy, ty přišly a s mrtvoláky toho moc neudělaly. Na jaře se zase vrátili.
Zastřelil jsem další oživlou mrtvolu, dívku, které smrt dávno setřela všechny rysy tváře a učinila z ní loutku touhy po zabíjení a lidském masu. Rozhlédl jsem se. Útok se zdál být z naší strany pod kontrolou, to ano, to v každém případě. Hledal jsem něco horšího, nekropaty, něco možná ještě horšího.
Nebylo tam nic.
Nic jsem neviděl.
Kulomety a pušky kosily mrtvoláky po desítkách. Příliv se začínal obracet. Průzkumníci čistili oblast v blízkosti vlaku. Přesto naše ztráty narůstaly, viděl jsem tucet našich, co skončili jako krmení pro mrtvoláky. Oni se hned začnou krmit, to je jediná výhoda – jsou z nich pak dobré terče.
Zatraceně.
Nechal jsem se trochu, trochu strhnout průběhem událostí a zjistil, že mám poutka na munici v opasku prázdné. V revolveru dva nebo tři náboje a zdálo se, že skupina mrtvoláků znovu prorazila soustředěnou obrannou palebnou clonu a mířila si to přímo k mému vagonu. Každá vteřina ukrojila ze skupiny jednoho či dva zlikvidované nebo neschopné se pohybovat – plazili se příliš pomalu, abych se jich musel bát – ale tolik vteřin na likvidaci celé party jsem neměl. A podle zvuků palby na druhé straně vlaku se mi zdálo, že vlak je napaden ze všech stran.
Zastřelil jsem toho nejbližšího a začal se rozhlížet po něčem, co bych mohl použít jako zbraň. Druhý náboj pryč. Minul jsem z bezprostřední blízkosti, a tak jsem musel vyplýtvat třetí. Naštěstí tam ještě byl.
Našel jsem metrovou ocelovou trubku. Nevím, na co tam byla…
… ale hodila se.
***
Probral jsem se z bojového transu až na střeše vagonu. Kdyby mi někdo nepodal ruku a nevytáhl mě nahoru, určitě bych tyhle řádky nenapsal. Ruku bych dokázal nakreslit zpaměti, změť jemných jizev a černé tuhé chlupy, nehty okousané skoro do masa, chybějící článek malíku. Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, nemohlo to být více než pět deset minut. V okolí vlaku se stále zuřivě bojovalo. Většina obránců byla na vagonech a pálila na všechny strany. Slyšel jsem vybuchovat ruční granáty – zásadně jim říkají bomby – a hučení plamenometu. Asi jsem rád, že jsem tu chvíli byl v bezvědomí. Poslední, co si pamatuji před tou spásnou rukou, byl můj zuřivý boj s mrtvoláky, co vlezli do vagonu. Podařilo se mi je vytlačit ven.
A přišlo jich mnohem více.
Ocelová trubka byla vynikající zbraň, skvěle se s ní rozbíjely hlavy pokryté pergamenovitou vyschlou kůží. Připadalo mi, že praskají až nějak moc snadno. Vždyť je to kost, ne?
Všiml jsem si, že jsem bos, a kalhoty od kolen dolů mám roztrhané na kusy. Pokožka se zdála neporušená. Oddechl jsem si, mnohdy stačí pro zásadní infekci i škrábanec. No, na druhou stranu, tam toho všeho bylo ve vzduchu tolik, že nákaza mohla přicházet i méně drastickým způsobem. Dokud nás nezkontroluje hydrocefal se správným výcvikem – což mimochodem není nic jednoduchého – nemůže si nikdo z přeživších být jist.
Vyzáblý desátník s rukávem plným prýmků za odsloužená léta mi podal krátkou jezdeckou karabinu a pás s pouzdry na pětiranné zásobníky a munici.
„To je Frantovo, nebude ji potřebovat,“ zasyčel a otočil se, aby sestřelil oživlou mrtvolu – ženu nebo dívku s dlouhými chomáčovitými vlasy – drápající se za námi na střechu vagonu. V očích neměl žádné emoce, prázdno. Část útočníků byla poničená nějakou odpornou chorobou, odpadávaly z nich kusy pokožky, rozpadaly se svaly. Možná lepra? Jejich sténání znělo vlhce.
Něco nechutného. Vypadali jako mrtvoly utopenců. Nebyl čas na rozhlížení, jenže to je moje práce. Kdybych se nerozhlížel a nedokumentoval každý detail – každou rozpadlou tvář, každý vyschlý oční důlek – byl bych tady zbytečně. Sice jsem používal půjčenou karabinu k zamýšlenému záměru, ale věnoval jsem většinu času ukládání všech dostupných detailů.
Nezávidím těm, co to třídí.
Střelil jsem do obličeje oživlou mrtvolu dobrovolce, která se vydrápala téměř až k nám nahoru. Mrtvola zaječela neskutečně vysokým hlasem a naznak se zřítila dolů. Šlo to rychle. Většinou trvá oživení několik hodin, tady to muselo být v rámci minut! To stojí za zapamatování. Podíval jsem se po střechách vagonů. Zahlédl jsem plukovníka, Zoju Ivánovnu, ale neviděl jsem kapitána Beránka a… vojáků tam bylo zatraceně málo. Třicet? Čtyřicet? Zlomek toho, co opouštělo základnu… Začínalo mi docházet, že mise nemá nárok na úspěch. Myslel jsem si, že se pravděpodobně nedostaneme zpátky.
Zástupy mrtvoláků začaly řídnout. Soustředěná palba si vybírala svou daň.
Burácivý výkřik naplněný radostí a nadšením mě překvapil.
Otočil jsem se.
Z pozvolného svahu na pravé straně vlaku – po směru jízdy – sestupovalo dolů asi třicet postav s puškami a v pohybu střílelo do oživlých mrtvol. Jejich koordinované salvy způsobovaly mezi útočníky ohromný masakr.
Další výkřik.
Z vagonu až na konci vlaku se dolů vrhla skupina průzkumníků s mačetami, sekerami a palicemi v rukou.
Zarazil jsem se.
V tu chvíli se ode všech přeživších dobrovolců zvedl k nebi zuřivý jekot a všichni seskakovali na násep vstříc blížícím se zachráncům.
Sebevražda?
***
Rozstřílené oživlé mrtvoly vypadají podivně, skoro žádná krev, jen vazká, téměř průhledná tekutina. A to jejich sténání. Mnohé z nich byly pouze zmrzačené, neschopné většího pohybu. Ty byly nejhorší. Dobrovolci procházeli okolo a lhostejně dobíjeli zmrzačené mrtvoláky, stačil úder do lebky, ta praskla, odhalila hnijící mozek a byl konec. Mrtvolák se přestal hýbat, přestal sténat. Někteří vojáci používali palice nebo sekery, jiní nože a zákopnické lopatky. Brutální práce. Mozek je to místo, které je nutné zasáhnout, ostatní je plýtváním silou nebo municí.
Konec.
Část nekoordinovaně se pohybujících mrtvol patřila padlým vojákům. Nad nimi muži vteřinu postáli, všiml jsem si slz v jejich očích?, a ukončili jim život výstřelem. Pro přítele výstřel, pro nepřítele úder palicí.
Jednoduchá logika.
Byli jsme se Zojou Ivánovnou a trojicí jejích svěřenkyň – ostatní jsem nikde neviděl – jediní, kdo při závěrečném útoku neseskákali do šíleného sebevražedného boje. Stál jsem na střeše vagonu a vystřílel veškerou zbývající munici.
Proč jsem neskočil dolů s ostatními a s nožem v ruce?
Odpověď je jednoduchá.
Měl jsem strach.
***
„Praporčík Falář, druhý předsunutý,“ zahlásil se hrdě drobný vyschlý mužík, který vedl skupinu střelců, co nás zachránila. Všichni mu prokazovali zjevnou úctu, která neladila s jeho nízkou hodností. Čím si ji zasloužil? blesklo mi hlavou. Musí to být jeden z nakažených. Přece nemají průzkumníky tak daleko! Byl špinavý, ale pušku měl ve skvělém pořádku.
Usmál se, otočil hlavu ke mně.
A já zahlédl jeho oči bez bělma.
Všechno mi bylo jasné.
Ustoupil jsem stranou. Vojsko nelikviduje nakažené tak, jak by mělo. Nechává je na pevnině jako prodloužené prsty. Začalo mi docházet, proč je kolejiště provozuschopné, nezdálo se mi předtím, že by to byla práce pouze zajatců a pár dobrovolníků, začalo mi docházet spousta věcí. V ruce jsem držel polní lopatku, kterou jsem našel pohozenou na náspu. Dobrá zbraň na boj zblízka.
Praporčík si mě prohlížel těma divnýma očima. Pokrčil rameny: „Já nás dost, pane,“ odpověděl mi na nevyslovenou otázku. Stále si nejsem jist, jestli to bylo na mně tak vidět, nebo jestli byl opravdu schopen číst myšlenky.
„Bez nich bychom nikdy nepřežili,“ pronesl pateticky plukovník Medek, ale, jak jsem si všiml, úzkostlivě se snažil, aby se k praporčíkovi nedostal příliš blízko. „Dělají pro nás spoustu práce.“ Čekal opozici, hádku, nedočkal se jí. Chápal jsem to. Věci se začaly spojovat do širšího obrazu. A ten obraz se mi nelíbil. Vojsko provádí operace, o jejichž účelu nebo dokonce existenci nemá Svobodná Austrálie ani ponětí.
„Co budeme dělat?“ Lepší otázka mě nenapadla. Uznávám, že byla hloupá, ale chtěl bych vidět v té situaci kohokoliv jiného. Všude kusy těl, masakr, šílenství. Myslel jsem, že se už nikdy nezbavím zápachu střelného prachu a rozkládajících se lidských těl. A bohužel jsem měl pravdu.
„Budeme pokračovat,“ obrátil se na mě plukovník s překvapeným výrazem v obličeji. Moji otázku zjevně nechápal. Sice jsme přišli o většinu vojáků, ale on neviděl důvod, proč bychom neměli v misi pokračovat.
* * *
Most byl pro vlakovou soupravu nepřekročitelný a ubohý zbytek ženistů ho nebyl schopen opravit. Mostní pilíře se zdály přibližně v pořádku, jinak tomu bylo se samotnou mostovkou. Všímal jsem si, že i trať těsně před mostem je v mnohem horším stavu. Pracovní družiny zřejmě nedokázaly dorazit tak daleko.
„Budeme pokračovat pěšky,“ prohlásil Medek a nechal na přeživších důstojnících organizaci pochodového útvaru. Nikdo z nich se netvářil překvapeně z toho, že nás zbyla sotva pětina. Ze sto padesáti mužů a žen, co vystoupili na molo ve vladivostockém přístavu… Přesunul jsem se k poslednímu vagonu, koně byli mrtví. Rozervaní na kusy. Umlátil jsem polní lopatkou mrtvoláka, který se na mne vyplazil z šerého masakru, byl pokryt koňskou krví a táhl za sebou střeva z rozpáraného břicha. Nevydal ani hlásku, když jsem do něj ze všech sil bušil. Krví zastříkaný průzkumník přibodl druhého, který se vyplazil zpod vagonu, k zemi bajonetem a rozdupl mu podpatkem lebku.
Poděkoval jsem.
Podal mi ruku: „Jsem Antonín,“ zašklebil se a zmizel.
Pod nohama jsem viděl řeku, mírně vlnky, skoro ženské tvary. Usmíval jsem se. Uvědomil jsem si to a s trochou studu narovnal obličej do lhostejné masky. Klopýtali jsme po poničeném mostu přes řeku. Na první pohled nebyla široká. Když jsem se odhodlával k přeskočení mezery uprostřed mostu přímo nad středem řeky, tak mi vážně úzká nepřipadala. Dva muži dobrovolně zůstali ve vlaku – myslel jsem si, že je to sebevražedná mise. A která nebyla? Měli vlak hlídat a… původně se počítalo s družstvem desetkrát silnějším…
Zbylo nás dvacet pět, k tomu zhruba stejný počet nakažených dobrovolců z jejich tajné, protizákonné, rouhačské jednotky. Tahle označení jsou venku na pevnině k smíchu, k smíchu. Tam existují jen dvě možnosti – přítel, nepřítel. A je jedno, jestli v očích nemá bělmo nebo levá část jeho hlavy připomíná rozteklý sýrový koláč.
Věděli, že to všechno – pokud přežiju – vynesu ven. Jejich nejtajnější tajemství jsou prozrazena: telepati, nekropati, spolupráce s nakaženými, všechno, všechno. A analytický tým z materiálu, co jim předám, určitě získá mnohé další kompromitující informace.
Měl jsem dojem, že mě nemohou nechat naživu.
Stačilo by mě postrčit při přechodu mostu a… měl jsem strach, bylo mi líto všech kroků, které jsem v životě udělal, abych se dostal sem. Litoval jsem tisícovky věcí, bál se letu dolů do pomalu a líně tekoucí řeky. Snažil jsem si neprohlížet muže praporčíka Faláře, jejich drobné deformace byly děsivější než ty zásadní přetvory nekropatů.
Do lhostejné řeky, která by mne spolkla a pak možná vyvrhla jako další blábolící živoucí mrtvolu.
… neudělali to.
Možná jsem tam měl skočit sám. Ušetřil bych si… jenže ona sebevražda na pevnině je docela ošidná věc. Docela? To je slabý výraz. Smrt není jediná věc, které by se měl takový sebevrah obávat.
Možná horší je hrozící vzkříšení.
Most jsme všichni přešli v pořádku.
* * *
Cesta trvala několik dní. Bojovali jsme, útočili, bránili se. Prošli jsme dvěma ostřejšími střetnutími a několika drobnějšími střety. Únava a hlad byly stejně otravnými nepřáteli jako oživlé mrtvoly. Při jedné zastávce se zhroutily dvě ze společnic Zoji Ivánovny, obě krvácely z očí a uší. Zemřely do deseti minut. Muži si vyměnili pohledy, nerozuměl jsem jim. Zoja brečela a já se děsil, protože její slzy měly mírně růžový nádech. Objal jsem ji. Nevím, proč jsem to udělal, ona to přijala. Stáli jsme uprostřed rozpadlého světa v neobratném objetí a nikdo se nám nesmál.
Plukovník byl unavený, sotva stál na nohou, v noci jsme moc nespali. Nedalo se. Děsilo nás světélkování některých oblastí dále na západě. V noci také sílila naše paranoia. Báli jsme se úplně všeho. Byl jsem si jist, že jsme minuli Ussurijsk. Chvíli jsme šli po náspu železnice, několik dní lesními cestami. Pokřivení průzkumníci nás vedli bez zaváhání. Měli okolní krajinu v malíčku.
***
Byli jsme u cíle.
Bylo to údolí.
Široké mělké údolí, na jehož dně se plazila (pro mě) bezejmenná široká řeka, jakých tu jsou tucty. Svah, po němž jsme sestupovali, byl pokryt hustým lesním porostem, přesto jsme z jakýchsi skalních ostrohů vystupujících vysoko nad svah viděli to, proč jsme sem vůbec šli. Proč jsem já opustil Svobodnou Austrálii a proč se investovaly nenahraditelné životy desítek dobrovolců.
Protější pozvolný svah byl zbaven stromů.
Byl holý.
Ne prázdný.
Nebylo to zřídlo, které jsem čekal, prostor moci, kde se koncentruje to, co změnilo celý svět. Tohle bylo mnohem horší. A tehdy jsem konečně plně pochopil, proč mě sem táhli. Proč se nechtěli vrátit ani po masakru u mostu. Proč jsem prostě tohle musel vidět zrovna já. Proč…
Jednou z mnoha podmínek přeměny v dokumentátora je dokonalý zrak, který je v procesu ještě vylepšen. Někdy je to požehnání, ale většinou prokletí, jako toho nepříjemného večera.
Svah je rozdělen do čtyř kvadrantů. Samy mi před očima nabíhají hranice jednotlivých oblastí. Levý horní kvadrant je přeplněn oživlými mrtvolami. Jsou jich tisíce – analytici je určitě spočítají přesněji. Jsou jich spíše desetitisíce. Kvadranty jsou přece ohromné a ony jsou tam nacpány těsně vedle sebe. Nevidím žádný plot, který by je odděloval od ostatních nebo pomyslné svobody. Drží je tam jiná síla.
Kvadrant vpravo nahoře. Pohybující se děs. Nikdy, ani na fotografiích nebo v situačních fóliích, jsem neviděl něco podobného. Nikdy jsem o ničem podobném nečetl. Buď je to natolik tajné, že jsem se k tomu nedostal nebo to dosud nikdo nezdokumentoval. Obludy velké jako dům. Dle mírného záření dobře viditelného v nastávající noci vytvořené z ohromného množství nekrotické tkáně. Tisíce chapadel a nestvůrná hlavotěla. Nedotýkají se země. Levitují.
Kvadrant vlevo dole. Jsou částečně ponořené ve vodě, nekonečný pohyb. Točí se v dlouhých kruzích tak, aby se každý z nich mohl na okamžik namočit v řece. Jsou vysoké, hubení, dlouhé končetiny a kuželovité hlavy. Možná to byli původně lidé, možná úplně jiní tvorové. Jejich vláčné, nepřirozené pohyby ukazují na vodní živel. Několik se jich odpoutalo od skupiny a pomalu důstojně plave v řece. Jsou jako žraloci, ne jako lidé. Voda je jejich živlem.
Poslední.
Předklonil jsem se a začal zvracet.
Narovnal jsem se. Z úst mi znovu vyhrkly žaludeční šťávy, ale nespustil jsem z druhé strany řeky oči. Proto tu jsem.
Tisíce a tisíce nekropatů. Těch nejodpornějších, nejzvrácenějších, nejšílenějších tvarů a chapadel. Jejich původní lidští hostitelé už nebyli k rozeznání. Zaznamenal jsem stovky typů a druhů, analytici budou mít sakra spoustu práce. Jsem rád, že veškeré vyhodnocování probíhá v hypnóze bez mojí přítomnosti. Většinu zážitků bych podruhé už opravdu nedal. A tenhle k nim opravdu patří.
Medek se obrátil na Zoju a na její poslední společnici. Vypadaly unaveně, na pokraji zhroucení.
Pokývala hlavou.
Pochopil jsem, proč tam je. No, spíše jsem si potvrdil původní teorii. Telepatický štít proti působení nekropatů nebyl jejich jediný úkol a účel. Telepatky mě měly hlídat, sledovat mé myšlenky, možná mě postrkávat správným směrem. Potřebovali vědět, jestli se nezabývám zradou. Zoja Ivánovna byla zatraceně silný telepat – to jsem tehdy úplně nevěděl – a ta skupinka fungovala jako zesilovač. Musely ve mně číst jako v otevřené knize.
„Našli nás,“ řekl polohlasně Antonín.
***
Prokletím mé řízené přeměny je perfektní paměť. Většina věcí se mi ukládala mimo vědomý dosah, ty vzpomínky jsem prostě vyvolat nemohl. Přeměna ovlivnila i normální, lidskou paměť. Zatímco ostatní, pokud by přežili, by mohli detaily našeho zběsilého útěku zapomenout, mohli by něco vytěsnit z paměti, já ne. Pamatuji si všechno, každý detail. Každou krůpěj krve, která dopadla do trávy před mýma očima. Výstřely, míhání plukovníkovy šavle, jeho děsem a bolestí zrůzněný obličej, když mu nekropat rozerval břicho a vytáhl ven smyčku střev. Moment, kdy si přiložil ke spánku obrovitý nagan a stiskl spoušť. Okamžik, kdy se Zoja se vzteklým výkřikem obrátila, aby čelila blanitému děsu s jakýmsi ptačím zobákem. Příšeře doslova explodovala hlava, předtím se jí vařily oči jako dvě ohromná vejce. Zoja klesla k zemi, z uší se jí valila krev. Přeměněný průzkumník si ji hodil na rameno.
Chtěl bych napsat, že se mi zbytek útěku proměnil ve šmouhu těžko rozpoznatelných barev a událostí. Nebyla by to pravda. Všechno mám před očima ve stejně odporných barvách a detailech, jako jsem měl v té chvíli, kdy se to dělo. Byli jsme na útěku celé dny. Snažili jsme se je setřást ze stopy, bojovali jsme, připravovali rychlé pasti. A naše řady řídly. Každá smrt byla strašná a bolestivá. Ztratil jsem přehled pouze o jedné věci.
O tom, kde jsme.
Proto mne skoro vyděsilo, když jsme se jednoho rána ocitli u mostu, na jehož druhé straně stál vlak.
***
Zvládli jsme to.
Když jsem se podíval přes řeku, na střeše vagonu za lokomotivou se zvedly dvě postavy a zamávaly. Přežili to, nechápal jsem jak, ale dvojice dobrovolníků to zvládla. Teď je ještě otázka, jestli se nám podaří vlak odtud dostat. Pochyboval jsem – oprávněně, že máme velký náskok.
Zbývalo nás osm.
Praporčík Falář, já, moje telepatická strážkyně Zoja Ivánovna, Antonín, dva přeměnění průzkumníci a dva ženisté, jeden z nich vážně zraněný na hlavě. Ostatní ho chtěli nechat už dávno napospas osudu, já to nedovolil. V Zoje Ivánovně jsem měl rezolutní podporu. Nehodlal jsem ho opustit. Nedokázal jsem si to představit.
Vše se vyřešilo samo.
Z podrostu za našimi zády se ozvalo praskání, a když jsme se všichni otočili, z křovin vyrazila skupina oživlých mrtvol.
Vyřešilo se to samo.
Těžce zraněný ženista vytrhl z opasku poslední ruční granát, odjistil ho a beze slova skočil přímo do houfu nepřátel. Rozeběhl jsem se k mostu a nedíval se, co se děje za mnou. Suché prásknutí výbuchu znělo jako poslední úder kladivem do rakve.
Zastavil jsem se na mostě.
Byl jsem tam jen já, Antonín, Falář, k smrti vyčerpaná Zoja Ivánovna a poslední ženista.
A za námi peklo.
Už zase.
***
Jeli jste někdy ve vlaku pozpátku?
Je to docela zábava.
A jeli jste někdy ve vlaku, který pronásleduje létající nekrotická příšera s rozpětím křídel na třicet metrů?
Nechali jsme ji přilétnout na dvacet metrů a pak ji sundali k zemi plamenometem, byla to nejkrásnější podívaná, kterou jsem kdy viděl. Majestátní plameny olízly létající hnus a srazily ho k zemi v klubíčku ječící nekrotické tkáně. Bylo to hodno zapamatování. Rozhodně dramatičtější než tisíce anonymních příšer ve strašlivém údolí.
Měl jsem velké naděje.
Byl jsem přesvědčen, že smrt všech těch lidí nebyla marná a zbytečná.
A jak to s podobnými nadějemi bývá…
Když začal zvonohlav na molu u přístavu ostrůvku Skota křičet vysokým kňouravým hláskem, ztuhl jsem. Nebylo možno se pohnout. Pařátek podivného tvora, mentálně nedostatečného jedince upraveného pro vykonávání práce živého detektoru, se zvedl naším směrem a za neustávajícího kňouravého ječení nás jemnými trhnutími označil všechny. Uniforma, v níž byl nebožák navlečen, byla výsměchem všemu.
Falář vytrhl z pouzdra na boku pistoli a zastřelil ho.
Začaly střílet i stráže za mrtvým zvonohlavem.
Než do přístaviště vtrhl velící důstojník a zastavil palbu, byl jsem naživu já a vyděšený poslední ženista. Zoja Ivánovna ležela na zádech s rozhozenýma rukama a obličejem zmasakrovaným velkorážní střelou.
Nechce se mi na to vzpomínat, ale vidím každý detail, každou kapku krve i úlomek roztříštěných kostí.
Byl jsem v jiném světě.
Pláže!
Pane bože, ty pláže!
Široké ulice, automobily, čistě a úpravně oblečení lidé. Nalíčené ženy s dokonalými předválečnými účesy. Téměř žádné zbraně. Jen část nosí módu poplatnou vojenskému stylu. Hydrocefal v přístavišti skrytý v pečlivě utěsněné místnosti, aby ho cestující neviděli ani neslyšeli, ale on je mohl stejně prohlédnout. Garda na letišti s lehkými zbraněmi a v elegantních uniformách. Já jsem procházel daleko od normálních cestujících, daleko od dosahu zvonohlava.
Rychlé občerstvení a dámičky na procházce s přešlechtěnými psíky.
Jiný svět.
Svět daleko od oživlých mrtvoláků, přetvorů a nekropatů.
Připadal jsem si jako v noční můře.
Sydney, hlavní město Svobodné Austrálie.
***
Přivedli mě před parlament Svobodné Austrálie. Ne v řetězech, ale se silnou eskortou. Bylo to po sezení s analytiky. Vybrali ze mě všechno, co mohli. Byly toho stohy tenounkých fólií, jejichž pach jsem pokaždé nedokázal týdny a týdny dostat z nosu. Nasadili mi postroj, kovový rámec, který se čtyřmi šrouby připevní k vyholené lebce. Pak se do toho pustí elektrický proud, nic zásadního, ale pěkně nepříjemně to brní. Napojení na skupinu telepatů usnadňuje přenos. Je to dost komplikovaný proces, který myslím není úplně v souladu se všemi zákonnými normami o využití nekrotické energie, jenže… Já nemám co mluvit, každý hydrocefal (s výcvikem nebo i bez něj), k němuž se přiblížím, dostane hysterický záchvat.
O tom, že bylo všechno zbytečné jsem byl přesvědčen v okamžiku, kdy jsem se postavil před parlamentní bezpečnostní výbor. Dívali se na mě vztekle nebo lhostejně, necítil jsem drobek podpory nebo důvěry. Jejich široké obtloustlé tváře s očima zarostlýma v tuku. Být bohatý a mocný už zase znamenalo být tlustý. Váha a oblečení dávaly světu najevo, kdo jste a jakou máte moc. Kapky potu se pomalu vlečou po tučných tvářích a přes mastné podbradky. Byl oběd dobrý?
Nedůvěra.
Kolik protislužeb stálo stranu, která podporovala válečné jestřáby, aby mě dostali až sem. Přivezla mě bojová ponorka, ještě horší než vzducholoď. Na půdu Austrálie jsem vstoupil utajeně. Náklady, nepohodlí, dobrodružství, naděje. A nebylo to k ničemu. Nedívali se na fólie, na nichž analytici vybrali z mých údajů ty skutečně nejzávažnější, pokukovali po příslušnících úderné jednotky, která mne hlídala. Měla s sebou dokonce i menší plamenomet. Co kdyby… Dívali se na jizvy nekrotické tkáně, které se mi rozevíraly na rukou. Sledovali moje oči, které získaly stejnou kvalitu a vzhled jako ty praporčíka Faláře. Byl jsem umístěn ve speciálním průhledném kontejneru, připadal jsem si jako ryba v akváriu. Už jsem pro ně nebyl člověk.
Nevěřili mi.
Na počátku jsem mohl oči nechat na prsatých, skvěle stavěných asistentkách, byly dokonale upravené, každá řasa měla své neměnné místo, na jednu stranu konzervativní, ale na druhý pohled vyzývavé oblečení, vysoké podpatky. Vypadaly úžasně, jako loutky, kterými také byly. Vzpomněl jsem si na Zoju Ivánovnu, ležící s rozhozenýma rukama na zemi. Špinavé vlasy okolo rozstřelené hlavy jako svatozář. Nemohla by se jim rovnat, vypadala by tady jako žebračka. Přesto byla krásnější než ony.
Bezpochyby.
Všechno je tady špatně.
Vidím věci, které jsem nikdy předtím neviděl. Následek nekrotické nákazy? Proč ne? Být jako oni? To raději nekropatem. Když jsem ve své izolované cele oživil malý smotek prachu a nechal ho chvilku pochodovat po poškrábané podlaze, pochopil jsem, co mám před sebou. Možná mi chapadla škrábají zevnitř na žebra a čekají na svůj moment slávy, až prorazí na světlo.
Tehdy mi došlo, že to všechno ve Vladivostoku a před Usurijskem bylo jenom divadlo. Všechno bylo připravené a já jenom figurka – jako obvykle. Bylo to divadlo, které mělo donutit tyhle tlusté krysy, aby se rozhoupaly a pustily se zase do práce. Měl jsem přinést nezvratné důkazy o nebezpečí, proto sáhla klika jestřábů po mých službách. Měla se zahájit invaze, znovu-kolonizace, o které mluvil plukovník Medek. Bylo to divadlo, po němž se ale herci nezvednou z pódia, aby se mohli uklonit unuděnému nebo nadšenému publiku. Obětovali je. Věděli to? Přinesl jsem důkazy? Přinesl, asi víc, než se čekalo. Viděli je? Viděli. Četli analýzu? Určitě četli. Bylo to divadlo, které – když se tak dívám na tváře opuchlé z včerejšího večírku – nebylo vůbec k ničemu. Věřili?
Ne.
Možná uvěří, až když se nad Sydney objeví létající zrůdy a budou srážet z nebes naše ubohé stíhačky, až když se z moře vynoří hrozivé příšery a na město dopadne nákaza plnou silou. Nechci být u toho, až se v upravených domcích na předměstích upravení pracovníci vlády Svobodné Austrálie začnou požírat navzájem.
Požádám o návrat na pevninu, tam je moje místo. Mám jednu výhodu, o které nikdo dosud neví. Přeměna mi dovolila dosáhnout na sekce vylepšené paměti, k nimž bych neměl mít přístup. Chyba. Až se vrátím na pevninu, povezu s sebou miliardy detailů o Vladivostoku, o Svobodné Austrálii, o všech místech, která jsem kdy navštívil. Všechny obranné plány, zbraně, lidské zdroje, cokoliv.
A určitě najdu někoho, kdo informace ocení…
