Muž, který vidí do budoucnosti, má schůzku se ženou, která vidí mnoho možných budoucností.
Judy je nervózní, ale vzrušená, na všechno kolem sebe hledí koutkem oka. Má na sobě květované šaty ve stylu Laury Ashleyové s ankhem na řetízku a její nohy jsou neklidné, lýtka se jí pod stolem pohybují. Je to trochu rušivé, protože Doug ví, že za dva a půl týdne se mu tyhle chladivé, hladké kotníky zaháknou za ramena a kudrnaté rudohnědé vlasy se rozsypou všude po jejích citrónově květovaných polštářích; tu představu jejich budoucí soulože má Doug v hlavě už léta, více či méně zřetelnou, a teď je to skoro tady. To vědomí Douga téměř přiměje uchichtnout se v nesprávném okamžiku, ale pak mu to dojde: ona tu budoucnost vidí také – nebo ji možná vidí.
Doug má pískové vlasy ostříhané na ofinu, která byla před pár lety téměř módou. Člověk by si mohl myslet, že si vlasy stříhá sám, ale Judy ví, že tomu tak není, protože jí to za pár týdnů prozradí. Vypadá mnohem, mnohem lépe, než očekávala, což je obrovská úleva. Má drsné, plné rty a na tom horním neustálý stín, bez ohledu na to, jak často se holí, na očích brýle od Elvise Costella. A je téměř o celou stopu vyšší než ona; šest stop a čtyři palce. Teď, když Judy spatřila Douga ve skutečnosti, znovu si vybavuje všechny rozhovory, které spolu v následujících týdnech a měsících povedou, sladké i napjaté. Skutečnost, že jí připadá přitažlivý, přestože Judy ví o všem, co leží před nimi, ji ohromně utěšuje.
Judy vykládá o jakémsi čínském romanopisci, jehož čte v překladu, jednom z těch krutých satiriků z období po Čtvrtém květnu, z dob, kdy spisovatelé byli natolik protirežimní, že si museli dávat pseudonymy jako Nes O’hlass a podobně. Doug na ni jenom upírá zrak, aniž by cokoli řekl, až ji to trochu poplaší.
„Copak?“ zeptá se Doug nakonec, když Judy umlkne a oba na sebe jen tak zírají.
„Civěl jste na mě,“ praví Judy.
„Já totiž…“ Doug zaváhá, načež se přizná nahlas: „Vychutnával jsem tu chvíli. Víte, člověk může dlouho vědět, že k něčemu dojde, znát léta dopředu přesný den a hodinu, kdy se to stane. A pak to přijde, a v té chvíli myslíte na to, jak brzy to zase pomine.“
„No, já tedy neznala hodinu ani den, kdy se my dva setkáme.“ Judy položí ruku na jeho. „Viděla jsem mnoho různých hodin a dní. V jedné časové linii bychom se bývali poznali už před dvěma lety. V jiné zase o pár měsíců později. Existuje spousta linií, kde jsme se vůbec nesetkali.“
Doug se zasměje, pak mávne rukou, aby naznačil, že se nesměje jí, ačkoli to gesto nijak nevysvětluje, komu nebo čemu se to vlastně směje.
Judy upíjí koktejl zvaný Havířova dcera, namíchaný z deseti druhů tmy. Zaplavuje jí smysly sladkou štiplavostí a její rty po něm na okamžik zčernají. Doug pije dlouhými doušky pšeničné plzeňské ve špičaté sklenici. Po jednom z nich se rozhodne jít k věci. „Teď nastala chvíle, kdy se zeptám. Totiž, vím, k čemu mezi námi dvěma dojde. Ale teď se zeptám, co podle tebe bude dál.“
„No,“ odpoví Judy, „možností jsou miliony. Podobá se to kapkám deště, které dopadají do nádrže, než se dotknou hladiny, jsou oddělené, a pak se stanou minulostí: nerozlišitelné. Nicméně existuje velké množství budoucností, v nichž spolu ty a já budeme asi šest měsíců chodit.“
„Šest měsíců a tři dny,“ upřesní Doug. „Ne že bych to počítal.“
„A skončí to špatně.“
„Zlomím si nohu.“
„Zlomíš si nohu, když budeš ničit moje kolo. Mám to kolo ráda. Je nádherné, s pěti rychlostmi a spoustou vymakaných vymožeností.“
„Takže se mnou souhlasíš.“ Doug se nakláněl dopředu a hleděl na Judy jako blázen. Teď se však pohodlně opře a jantarové světlo z malých stínítek baru U ředkvičky ho zbarví stejným odstínem jako pivo. „Vidíš tutéž budoucnost jako já.“ Jako by právě prošla nějakým testem.
„Tys nevěděl předem, co řeknu?“ ptá se Judy.
„Tak to nefunguje – aspoň ne u mě. Pamatovat si budoucnost je přesně takové, jako pamatovat si minulost. Nevybavuju si všechno dokonale, do podrobností; přechod z krátkodobé paměti do dlouhodobé nebývá tak úhledný.“
„Pro mě je to vlastně také něco jako vzpomínka,“ chápe Judy.
Douga se zmocní neznámý pocit a po chvíli si uvědomí, že je to úleva. Dosud nikdy si s žádnou lidskou bytostí nepřipadal tak blízký, alespoň ne po tak krátké době. Zvykl si při setkání s lidmi znát útržky a kousky jejich budoucností; jak se dozvídal dodatečně. Když vás Doug potká a o vaší budoucnosti nic neví, znamená to, že se o vás ani v nejmenším nebude zajímat. To potom jaksi vyvolává společensky trapné situace.
Poručí si další pití. Doug znovu totéž pivo, Judy červený míchaný nápoj nazvaný Krvavá vzpoura.
„Jedné věci nerozumím,“ říká Doug. „Věříš, že máš mezi budoucnostmi na vybranou – a já myslím, že se pleteš, že vidíš jednu skutečnou a spoustu falešných.“
„Nejspíš se chystáš strávit příštích šest měsíců tím, že o tom budeš sám sebe přesvědčovat,“ odvětí na to Judy.
„Tak proč bys se mnou vůbec měla chodit, když máš na vybranou? Víš přece, jak to dopadne. A mimochodem, proč nejsi bohatá a slavná? Proč si nezvolit budoucnost, v níž vyhraješ v loterii nebo se staneš filmovou hvězdou?“
Doug pracuje v technické podpoře, v mizerně větraném suterénu jedné společnosti v Providence na Rhode Islandu, o níž ví, že za pár let zkrachuje. Bude tam zaměstnán, dokud společnost neskončí, přidušený výpary ze starých počítačů, a pak bude několik měsíců nezaměstnaný.
„Hm,“ říká Judy, „není to tak jednoduché. Totiž, příštích pár měsíců, tedy za předpokladu, že nezměním názor, obsahuje několik nejšťastnějších chvil mého života, a vidím, že ty zase následně povedou k dalším příznivým událostem. Víš, viděla jsem i pár linií, v nichž zbohatnu, stanu se proslulou, ale žádná z nich nemá dobrý konec. Zaměřuju se na tu budoucnost, na ten vzdálený uzlový bod, kdy zemřu v sedmadevadesáti letech, obklopena svými drahými a vnoučaty a kočkami. Kdykoli mám přijmout nějaké závažné rozhodnutí, snažím se vidět co nejpřímější cestu k té chvíli.“
„Takže jsem pro tebe něco jako nášlapný kámen,“ podotkne Doug zcela bez trpkosti. Podařilo se mu dopít druhé pivo, zatímco Judy ve své Krvavé vzpouře sotva smočila rty.
„Spíš bys to měl brát tak, že se ke mně přidáš na cestě,“ míní Judy. „Lidé nejsou kameny.“
A potom musí Doug běžet na poslední vlak do Providence a Judy jede na kole domů do Sommervillu. Marva, její spolubydlící, udělala popcorn a uvařila čokoládu a chce od ní všechno slyšet.
„Bylo to pěkné,“ vypráví Judy. „Byl mnohem roztomilejší, než si pamatuju, což je opravdu fajn. A je vysoký.“
„No a dál?“ vyzvídá Marva. „No tak, chci podrobnosti. Konečně ses setkala s druhým zatraceným jasnovidcem na Zemi, svým budoucím přítelem, a ty řekneš, že je vysoký? Hm, hm. Koukej to vysypat všechno. Budu tě nalívat horkou čokoládou a možná dojde i na Jima Beama.“
Marva se ve skutečnosti jmenuje Martha, ale už před lety si jméno změnila. Studuje literaturu osmnáctého století a ani Judy jí nepomůže v rozhodnutí, zda si udělat doktorát. Je poněkud baculatá, má dokonale karmínové vlasy a nosí oblečení značky Sanrio, Torrid a Hot Topič. Sama si ráda říká ‚obchoďáková holka‘.
„Už jsem opilá až dost. Párkrát jsem málem spadla z kola,“ brání se Judy.
V obýváku je binec, a tak sedí v Judyině pokoji, což není o mnoho lepší. Judy shromažďuje předměty, které se jí můžou hodit v některé z budoucností, kterou viděla, a zabírají jí tu každý volný prostor. Má plastovou repliku maskota filipínského fast foodu, Jollibee, kterou možná za pár let věnuje dívce jménem Sukey, čímž dovrší její sbírku a udělá si z ní kamarádku na celý život – ovšem možná se Judy a Sukey nikdy nesetkají. Na velké měkké posteli obklopuje Judy a Marvu šik plyšových zvířátek. Celý pokoj je cítit po voňavém sáčku (kardamom, skořice, levandule), který Judy předtím otevřela.
„Je to vážně milý chlapík.“ Judy je poněkud znepokojena, že stále používá tak otřepané fráze. „Chci říct – je ztracený, bezmocný, ale nese to statečně. Neumím si představit, jaké to musí být, když máš pocit, že nemáš vůbec žádnou svobodnou vůli.“ Marva nepoukáže na očividnou skutečnost – že totiž Judy vidí různé možnosti pro sebe, ne pro ostatní. Dejme tomu, že Marvu pozve na rande chlapec jménem Rocky a Judy uvidí budoucnost, v níž si Marva stěžuje, že to byl nejhroznější večer jejího života. V tom případě jsou dvě možnosti: v jedné Judy Marvě řekne, co vidí, a ve druhé nikoli. Marva vyrazí na to příšerné rande, leda by jí Judy prozradila, co ví. (Na druhé straně o patnáct měsíců později Judy zatáhne Marvu na večírek, kde potká svou životní lásku. Takhle to chodí.)
„Doug má pravdu,“ poznamená Marva. „Teda, kdybys vážně měla na vybranou, neměla bys v tom pokračovat. Víš přece, že to nakonec bude pohroma. Ty jediná na Zemi se můžeš vyhnout bolesti, a přitom pořád strkáš prsty do zásuvky.“
„Jo, jenže…“ Judy se rozhodne, že s marshmallows máčenými v kakau to půjde mnohem lépe, a vyrazí do kuchyňského koutu. „Ale když budu s tímhle chlapem chodit, povede to později k lepším věcem. A taky si uvědomuju, že když budu mít zlomené srdce, dojdu k nějakému pochopení.“
„A jakému?“
Judy najde sáček marshmallows. Jsou cítit zatuchle. Usoudí, že kakao je oživí a vezme je do ložnice spolu se sklenicí vody.
„To vážně nemám ponětí. Tak to u náhlých zjevení bývá: nemůžeš předem vědět, jaká budou. Ani já. Vidím je přicházet, ale nemůžu je pochopit, dokud jim neporozumím.“
„Chceš teda říct, že ta budoucnost, kterou Doug považuje za jedinou možnou, je náhodou nejlepší ze všech světů? Není to nějaká leibnizovská hovadina? Že by Dougie pokaždé automaticky viděl nejlepší budoucnost?“
„To si nemyslím.“ Judy se rozkašle vinou lepkavé směsi popcornu, marshmallows a kakaa. Rychle do sebe hodí sklenici vody, kterou si právě kvůli tomu přinesla. „Chci říct“ Znovu se rozkašle a dopije zbytek vody. „Totiž, podle Dougovy verze zemře v pouhých třiačtyřiceti, a tou dobou bude úplně zlomený. Jeho poslední roky budou hrozné. Tohle všechno mi poví za pár týdnů.“
„No teda,“ hlesne Marva. „Zatraceně. A ty se ho chceš pokusit zachránit? O to tady jde?“
„Sama vážně nevím. Budu tě průběžně informovat.“
Mezitím Doug sedí na své vojensky úhledné posteli s jedinou dekou, pečlivě ustlanou jako v nemocnici, a polštářem. Jeho byt je až patologicky uklizený. Doug upírá zrak na poličku s knihami a několika vybranými předměty, které mají hrát roli v jeho budoucnosti. Kouše si palec. Poprvé za celá léta si přeje, aby měl na vybranou z více možností.
Málem hmátne po telefonu, aby zavolal Judy a řekl jí, ať se od něj sakra drží dál, protože on zbortí všechny její větvící se stezky do jediného temného tunelu, jednou a provždy. Jenomže ví, že jí to neřekne, a i kdyby, tak ona nebude poslouchat. Nemiluje ji, ale ví, že za pár týdnů se zamiluje, a už teď to bolí.
„K čertu se vším! Do hajzlu s tím!“ Doug mrští svou oblíbenou porcelánovou figurkou Wonder Woman na zem, až se roztříští. Hlava Wonder Women se rozpadne na dva kusy, její magická čelenka se rozštípne vedví. Tuhle představu rozeklaně rozpůlené porcelánové hlavy nosil v mysli odjakživa, kdykoli se koukl na netknutou figuru.
Doug minutu sedí a nasucho vzlyká. Pak se zvedne a přinese smetáček a lopatku.
Zavolá Judy o pár dní později. „Ahoj, tak chceš se v pátek sejít?“
„Jasně,“ odpoví Judy. „Tentokrát můžu přijet do Providence. Kde se chceš setkat?“
„Překvap mě,“ na to Doug.
„Jsi legrační.“
Judy bude Dougova druhá dlouhodobá známost v životě. První byla Pamela, umělkyně, s níž se seznámil na koleji. Vytvářela bezhlavé figuríny lidí, kteří se dali poznat od krku dolů. (Bezhlavý Superman. Bezhlavý kapitán Kirk. A ano, bezhlavá Wonder Woman, což Dougovi přišlo hořce zábavné, aniž by to dokázal vysvětlit.) Byli spolu téměř pět let a Doug jí své tajemství nikdy nesvěřil. Což obnášelo spoustu předstírání, jak je překvapen. Doug je zvyklý na lidi, kteří si o něm myslí, že je podivín.
S Judy si zašli na oběd do jednoho z těch domáckých portugalských podniků ve Východní Providence, dali si grilované olihně a smaženou tresku s aromatickou rýží, k tomu láhev opojného vinho verde. Pak se vydali s Judyiným kolem za řeku k tak trochu gay baru na Wickendenské ulici. „Na Providence mám rád,“ říká Doug, „že patří k těm americkým městům, která vědí, že jejich nejlepší dny dávno pominuly. Takže je automaticky dekadentní a jakoby evropské.“
„No,“ odpoví Judy, „vždycky jde o volbu mezi městským chátráním a rozpadem na bohaté čtvrti, ne? Chci říct, města nejsou schopna udržet si homeostázu.“
„Víš, co si myslím?“ Doug si myslí, že chce Judy políbit. Ona se nakloní a políbí ho první, na mostě uprostřed cyklostezky kolem Východního zálivu. Stojí a dívají se na světla z dálnice, odrážející se ve vodě, a drží se za ruce. Všechno je chladivé a krásné a vzduch sytě voní.
Doug se obrátí a hledí Judy do tváře, kterou světla mostu barví dožluta. „Na tuhle chvilku jsem čekal celý život.“ Uvědomí si, že bezděčně citoval Phila Collinse. Nejdřív se cítí trapně, pak se začne chechtat jako blázen. Příští půlhodinu spolu mluví výhradně v jeho citátech.
„Lásku nemůžeš uspěchat,“ řekne Judy, což je Collinsova věta pouze formálně.
Nad malým pivem na Wickendenské si vyměňují své příběhy, i když je už většinou znají. Judyin je prostý: už jako malá si vždy promýšlela možnosti, jako třeba na který letní tábor jet, dokud si neuvědomila, že ví, k čemu které rozhodnutí povede. Ještě se otřese, když si vzpomene, jak ve třetím ročníku málem dala valentýnku Dicku Petersenovi, který by ji zničil. Dougův příběh je mnohem horší: začal vidět události před sebou nejdřív po kouscích, a pak najednou věděl, že jeho otec do roka zemře. Vyzkoušel za ten rok všechno, co ho napadlo, aby mu zachránil život. Dokonce v den, kdy mělo dojít k nehodě, zakopal klíčky od auta dvě stopy hluboko. Všechno k ničemu.
„Vyšlo najevo, že truchlení předem nedělá truchlení potom o nic lehčí,“ zamumlá Doug přes okraj sklenice.
„To je hrozné,“ říká Judy. Věděla o té příhodě, ale slyšet to je něco úplně jiného. „Je mi to tak líto.“
„To nic,“ odpoví Doug. „Už je to dávno.“
Judy už musí brzy vyrazit na kole k nádraží u toho ohavného obchoďáku a kanálu, kde občas zapalují vodu.
„Ráda bych, abys kvůli mně něco zkusil.“ Judy uchopí Douga za ruce. „Mohl by ses pokusit změnit scénář? Nemyslím ty závažné události, o nichž si myslíš, že se stanou, ale jen drobnosti, u kterých si nemůžeš být předem jistý. Zkus sám sebe překvapit. A třeba ty malé odchylky nakonec povedou k větší změně.“
„Nemyslím, že by se tím něco změnilo,“ odmítá to Doug. „Nikdy nevíš,“ opáčí Judy. „Některé věci si pamatuju odlišně, kdykoli na ně pomyslím. Věci z minulosti, víš. Když jsem byla na vysoké, procházela jsem obdobím nenávisti k rodičům, vzpomínala jsem na všechno, co dělali, od mého raného dětství, málem jako na samé surovosti. O pár let později jsem zjistila, že na tytéž události vzpomínám úplně jinak. Stěží mohlo jít o tytéž příhody.“
„Mozek funguje divně,“ kývne Doug.
„Takže nikdy nevíš,“ ujišťuje ho Judy. „Změň detaily, a možná změníš celý obraz.“ Ale už předem ví, že z toho nic nebude.
O týden později leží Doug a Judy v její posteli, poté, co se poprvé milovali. Bylo to dokonce lepší než představa, kterou nosil v hlavě už od puberty. Teď poprvé Doug chápe, proč lidé mluví o sexu jako o něčem transcendentním, o rozplývání řetězců individuality, o nekonečném bohatství. Po celou dobu si hleděli do očí. Co se týče Judy, prožívá tu záležitost s oxytocinem, kterou vždycky považovala za mýtus, s čelem spočívajícím na Dougově hladké hrudi – kdyby pohnula hlavou o jediný palec, slyšela by tlukot jeho srdce, ale nepotřebuje to.
O hodinu později se Judy jde vyčůrat, a když se vrátí a pověsí si župan, leží tam Doug s výrazem děsu ve tváři. „Co se děje?“ Nechce se ptát, ale stejně to udělá.
„Promiň.“ Posadí se. „Jenom jsem tak šťastný a… Takové chvilky ve svém životě bych spočítal na prstech jedné ruky. A ubíhají strašně rychle. Teď je to tak dokonalé. A, však víš. Snažím se nemyslet. Na to.“
Judy ví, že pokud zavede řeč na téma, jemuž se zatím vyhýbali, bude z toho nepříjemný rozhovor. Jenomže musí. „Musíš s tím přestat. Je jasné, že dokážeš totéž co já, můžeš vidět víc než jen jednu cestu. Jen se musíš snažit. Vím, žes jako malý utrpěl těžkou ránu, když tvůj otec zahynul a tys přesvědčil sám sebe, že jsi byl bezmocný. Je mi to moc líto. Ale teď mi připadá, jako by ses cítil pohodlně, když jsi v pasti. Ani se o nic nepokoušíš.“
„Ale ano.“ Doug se zachvěje. „Pokouším se. Každý den. Jak můžeš říkat, že se nesnažím.“
„Ne doopravdy. Nevěřím ti. Je mi líto, ale nevěřím.“
„Víš, že je to pravda.“ Doug se uklidní a pohlédne Judy přímo do tváře. Bez brýlí se jeho oči zdají šedé jako moře za zataženého dne. „To, cos mi vyprávěla o Marvě – jak vždycky víš, co udělá. Jo? Tak funguje tvoje moc. Jediný důvod, proč můžeš předvídat, jak dopadnou tvoje vlastní volby, je, že činy druhých lidí jsou dané. Když přijdeš k náhodnému chodci na ulici a praštíš ho, můžeš vědět předem, jak bude reagovat. Souhlas?“
„No jistě,“ odpoví Judy. „Chci říct, že to neznamená, že by Marva neměla svobodnou vůli. Nebo ten člověk, kterého jsem hypoteticky praštila.“ Tenhle rozhovor je příliš výstřední, aby ho mohla vést nahá. Dojde si pro tričko Mountain Goats a pyžamové kalhoty. „Jenom jejich volby započítávám předem.“
„Správně.“ Doug už svůj názor projevil, ale pokračuje dál a chystá se k závěrečnému úderu. „Tak jak víš, že nedokážu předvídat tvoje volby přesně tak, jako ty můžeš předvídat Marviny?“
Judy si sedne na kraj postele. Mačká si lem trička a nedívá se na Douga. Teď už chápe, proč vypadal tak zničeně, když se vrátila z koupelny. Z téhle konverzace viděl víc než ona. „Možná máš pravdu,“ řekne po chvíli. „A jestliže ji skutečně máš, potom jsi člověk, se kterým bych nikdy neměla zůstat v jednom pokoji. Měla bych se od tebe držet dál.“
„Jo. To bys měla,“ přitaká Doug. Ví, že potrvá čtyřicet sedm vteřin, než vezme jeho hlavu do dlaní a políbí ho na čelo, a připadá mu to jako věčnost. Zadrží dech a počítá.
O několik dní později se Judy omluví v neziskové umělecké společnosti, kde pracuje, z důvodu nemoci, a toulá se po Davis Square, až zahne do kavárny Diesel a usadí se do jednoho z přepychových kožených sedadel u kulečníků. Pojídá mátové sušenky, které chutnají jako zubní pasta potažená čokoládou, a popíjí limetkový koktejl, až se cítí příjemně přejedená. Vytáhne z aktovky ošoupaný a izolepou pospravovaný atlas světa.
O pár hodin později si v něm stále listuje, když přijde Marva a posadí se naproti ní.
„Jak jsi věděla, že budu tady?“ ptá se Judy.
„Protože jsi naprosto předvídatelná. Povídalas, že se vykašleš na práci, a sem vždycky chodíš přemýšlet.“
Judy dokázala celá léta hravě udržet Blazovu nadaci nad vodou díky své nadpřirozené schopnosti přesně vědět, kdy požádat o jaký grant a jak příslušnou žádost formulovat. Měla téměř stoprocentní úspěšnost v psaní žádostí, porušenou jedině tím, že příležitostně požádá o granty, o nichž ví, že je nemůže dostat. Takže má jistě tu a tam nárok na zdravotní volno.
Marva vidí, že si Judy hraje na cestování, a přidá se k ní. Ukáže na místo nedaleko Madridu. „Španělsko,“ řekne.
Judyin obličej na okamžik ztuhne, jako by se pokoušela vybavit si, kde něco nechala. Pak se usměje. „Fajn, když zítra sednu na letadlo do Madridu, může to dopadnout několika způsoby, které vidím už teď. Možná se opiju a spadnu z věže a zlomím si obě nohy. Další možnost: potkám fešáka Pedra a prožijeme žhavou třídenní aférku. Pak je tu možnost, že se přihlásím do umělecké školy a budu studovat sochařství. Všechny varianty končí tím, že mi dojdou peníze a já se vrátím domů.“
„Malawi,“ řekne Marva. Judy se na chvilku zamyslí, pak si vzpomene, co se stane, když zítra vyrazí do Malawi.
„Tohle není taková legrace jako obvykle,“ míní Marva, když už probraly Vancouver a Paříž a Sáo Paulo. „Neužíváš si to.“
„Pravda,“ přisvědčí Judy. „Prostě nedokážu vidět šťastnou budoucnost, v níž nechodím s Dougem. Totiž, mám Douga ráda, snad už jsem se do něj zamilovala, ale… zlomíme jeden druhému srdce, a možná ještě hůř: vzájemně si zlomíme ducha. Musí přece existovat nějaká objížďka, cesta, jak se tomu vyhnout, jenom ji zrovna teď nevidím.“
Marva jí vyleje sklenici vody na hlavu.
„Co…? Co to…?“ Judy prská jako kačer z kresleného filmu. „Nevědělas, že to přijde, co?“
„Ne, ale to neznamená… Sakra, nejsem vševědoucí, někdy mi kousky uniknou, vždyť víš.“
„Poskytnu ti lekci Samuela Johnsona a biskupa Berkeleyho, asi tak podesáté,“ navrhne Marva. „Protože každá dívka občas potřebuje špetku Johnsona.“
Biskup George Berkeley byl ten člověk ‚když v lese padne strom a nikdo to neslyší, vydá tedy vůbec zvuk?‘, který tvrdil, že vše existuje pouze v našem vnímání. Jednoho dne se Boswell zeptal Samuela Johnsona, co si myslí o Berkeleyho teorii. Podle Boswella spočívala Johnsonova odpověď v nakopnutí velkého kamene ‚mocnou silou‘ a slovech: ‚Takto ji popírám.‘
„Vtip je v tom,“ pokračuje Marva, „že nikdo nemůže vidět všechno. Ani ty, ani Doug, ani biskup Berkeley. Existují věci, které tvé smysly nedokážou vnímat a tvá mysl nedokáže pojmout. I když máš proti nám ostatním nějaké smysly navíc. Jasné? Tak mi tady přestaň blbnout s osudem a chmurami. Jen si pamatuj: nechal by se Samuel Johnson uvěznit ve vztahu, který představuje slepou uličku?“
„Hm, vzhledem k tomu, že očividně chodil s chlapíkem jménem Boswell, který zapisoval všechno, co řekl… Vážně netuším.“ Judy doběhne na toaletu, aby si usušila vlasy pod sušákem na ruce.
V následujících týdnech se Judy s Dougem scházejí nejméně každý druhý den a zvykají si na líbání a držení za ruce; vyměňují novotu vztahu za potěšení z jeho posilování. Nacházejí se ve fázi, kdy jejich kardiovaskulární systém najede na plný výkon, kdykoli na ulici spatří někoho, kdo jim třeba jen na vteřinu připomene toho druhého. Doug si na Judy všímá drobností, které ho vyvádějí z míry, jako třeba způsobu, jak nepatrně protáčí oči, když se chystá říct něco opravdu vážného. Judy si uvědomuje, že Doug neustále tak trochu žertuje, i když zrovna působí tragicky. Možná obzvlášť v těch chvílích.
Na cambridgeské louce pouštějí draka s karmínovým ocasem. Jdou do muzea Isabelly Stewartové-Gardnerové a popíjejí čaj na nádvoří. Jednou či dvakrát se Doug chystá zahnout doleva, ale Judy ho zastaví, protože vpravo je čeká něco mnohem zajímavějšího. Debatují o tom, kterým střešním oknem Batman raději vpadá do doupat zločinců a jestli někdy nepoužívá komín jako Santa Claus. Analyzují třídění románů, kde Emily Dickinsonová řeší záhadné vraždy.
Marva si zvyká na Dougovy kořeněné omelety, které z něj činí Judyina nejlepšího přítele na jejím seznamu. Marva ráno vychází ze své ložnice a dívá se, jak Doug v županu, který mu Judy pořídila, znovu a znovu obrací žlutý lívanec a chce se jí zeptat ‚Co ty jsi zač?‘ Pro Marvu má omeleta tu výhodu, že pokud se rozpadne, vždycky můžeš předstírat, žes chtěla dělat míchaná vejce.
Judy a Doug vychutnávají pár relativně blažených měsíců díky tomu, že nerozebírají budoucnost. Judy ovšem v duchu nepřestává pátrat po bodu zlomu, po okamžiku, kdy se časová linie oddělí od té, v níž Doug věří. Může jít o pouhý zlomek vteřiny.
Oslaví tři měsíce známosti, zhruba polovinu jejich vztahu. Vydají se spolu na víkendový výlet do New Yorku, projdou se po Broadwayi a navštíví Village a Soho. Doug je celý vzrušený, projednou se trochu vytahuje – ukazuje luxusní restauraci, kde v roce 2027 zavraždí prezidenta a soudní budovu, kde bude Lady Gaga odsouzena za občanskou neposlušnost těsně poté, co obdrží Nobelovu cenu za mír. Judy ho musí neustále napomínat. Potom to vzdá a oba nahlas debatují, jestli budou volby v roce 2024 zmanipulované, a nestarají se, že na ně lidé divně koukají.
Když takhle zboří tabu probírání budoucnosti všeobecně, Doug má najednou pocit, že o ní smí hovořit i specificky. Sedí u romantického oběda v jednom napůl baru, napůl restauraci s kvalitním americkým jídlem a pseudosovětskou výzdobou. Doug pije druhé pivo, když řekne: „Takže počítám, že za pár týdnů se strašlivě pohádáme o to, jestli bych měl poznat tvé rodiče. A týden na to urazím Marvu. Neúmyslně, přísahám. Ale pak zase asi za měsíc a půl prožijeme opravdu nádherný den na lodi.“
„Prosím, nech toho,“ žádá Judy, ale už ví, že je pozdě.
„A potom přijde Rozhovor. Na ten se vůbec netěším.“
„Oba o tom víme,“ říká Judy. „Jestliže k tomu dojde, až k tomu dojde, proč se tím máme do té doby trápit?“
„Promiň, to patří ke způsobu, jak se s věcmi vyrovnávám. Pomáhá mi to předem se obrnit.“
Judy sotva dojí předkrm. Doug dál vykládá o jejich příštích pár měsících, jako když se protrhne povodňová hráz. Něco z toho si Judy buď ani nepamatuje, nebo to z paměti vytěsnila, protože ji to skličuje. Poznává, že Doug je posedlý každým okamžikem nadcházejícího dramatu, že si představuje každou událost, až mu dokonale zapadne do celkového obrazu.
Ve chvíli, kdy se Judy zvedne a odejde od stolu, vidí to právě tak zřetelně jako on. Nedokáže si ani představit jinou budoucnost, než jí právě popsal. Doug vyhrál.
Judy se toulá po Bleeckerově a Náměstí sv. Marka, až si může přičíst malé vítězství: uvědomí si, že pokud vejde do malého suterénního baru, narazí na hezkého kluka, kterého neviděla už od Střední, dají se spolu do řeči a on se přizná, že se mu tehdy moc líbila. Protože s ní Doug není, nemůže jí říct, jestli do toho baru zajde nebo ne. Udělá to a do hotelu se vrátí pozdě, přestože si s tím milým chlapcem ze střední jenom povídali.
Doug se po zbytek víkendu snaží být milý, i když ví, že mu to nijak nepomůže, až na to, že se s Judy cestou zpátky do Providence a Bostonu drží za ruce.
A pak se Doug mimochodem zmíní, že se s Judy ještě uvidí, i po rozchodu, včetně dvou setkání po deseti letech a jednou dokonce za patnáct let od nynějška, a něco o tom ví. Chystá se povídat dál, ale Judy uprchne do jídelního vozu a zakrývá si uši.
Když vlak dojede na Dougovu stanici a on si sbírá věci, Judy se dotkne jeho ramene. „Poslyš, já nevím, jestli se za deset let opravdu potkáme, pro mě je to ještě rozmazané. Ale nechci vědět, co si o tom teď myslíš. Ano?“ Doug přikývne.
Když dojde k hádce o to, jestli se má Doug seznámit s Judyinými rodiči, je to jakási meta-hádka. Judy nechápe, proč by měl Doug navštívil její rodiče, když se mají s Judy po deseti týdnech rozejít. Doug se s nimi chce sejít prostě proto, že je chce poznat – snad i proto, že jeho vlastní rodiče jsou po smrti. A je zvědavý na lidi, kteří jsou si vědomi, že jejich dcera vidí do budoucnosti – či do budoucností. Podle očekávání se shodnou na kompromisu: Doug se setká s Judyinými rodiči při obědě a chová se, jak nejlépe umí.
Vyjedou si trajektem na moře, k Block Islandu. Vzduch je příliš studený a mají mořskou nemoc, slunce je oslepuje, a je to jeden z nejúžasnějších dnů jejich životů. Choulí se k sobě na palubě, a když chvilku prohlédnou sluneční září a mořskou tříští a není jim zrovna na zvracení, vidí třpyt oceánu, šmouhy bílé a modré a žluté na různých místech, jak si tu pohrává světlo a vítr. Oceán jim připadá všeodpouštějící, jako by do něj mohli vyhazovat naprosto cokoli, a on je bude přesto milovat, a oni se k sobě tisknou jako děti v bouřkovém krytu a pozorují vlny. Pak si zajdou do Newportu a dají si úžasného humra. Několik dní před i po tomhle výletu jsou oba celí rozzáření a neschopní udělat cokoli špatného.
Asi týden po té plavbě se drží v posteli za ruce, uhnízdění, jako by se každou chvíli mohli začít milovat. Judy se Dougovi podívá do obnažených očí (jeho brýle leží na nočním stolku) a řekne: „Pojďme teď skočit do vlaku, jo? Nedělejme ty další věci, buďme na sebe prostě navždycky hodní. Proč ne? Vždyť můžeme.“
„Proč bys o to stála?“ protáhne Doug, jako by napůl spal. „Ty přece dostaneš ten život, jaký chceš. Já jsem ten, kdo skončí jako troska.“ Judy se otočí a předstírá, že spí.
Rozhovor nabere jakýsi mýtický rozměr dávno před svým příchodem. Některé jeho aspekty jsou předem nejasné jak pro Douga, tak pro Judy, jelikož člověk nemůže něčemu rozumět, dokud to nepochopí.
V den Rozhovoru se Judy probudí z noční můry, roztřesená a s dekou odhozenou stranou, Doug už je venku z postele. „Je to dnes,“ řekne a odejde, aniž by dodal cokoli dalšího k Judy nebo k Marvě, která je na něj pořád naštvaná. Judy by nejraději zalezla zpátky do postele, ale nějak se přece jen obleče a s toustem v ruce vykročí ke dveřím. Marva začne něco povídat, ale pak pokrčí rameny.
Doug a Judy se sejdou na oběd v podniku Punjabi Dhaba na Inman Square, pojídají horké baklažány a čatní z kovových vězeňských talířů, přitom jim nad hlavami mimo dohled vyřvávají hollywoodské filmy.
Rozhovor začne tím, že mluví jeden přes druhého. Judy říká: „Poslední dobou si nevybavuju nic po příštím měsíci.“ Doug říká: „Pořád se pokouším vidět, co bude, až umřu.“ Judy říká:
„Normálně si pamatuju celé roky dopředu, dokonce desetiletí. Ale teď jsem nějak zablokovaná.“ Zachvěje se. Doug říká: „Kdybych měl alespoň nějakou představu, nějaký nejasný obrázek, co bude, až já nebudu. To by mi hodně pomohlo.“
Judy konečně uslyší, o čem to Doug mluví. „Ježíš, tohle ne. Nikdo nemůže vidět za svou smrt. To není možné.“
„Vidět do budoucnosti také ne.“ Doug rozlomí vidličkou svůj piroh a nabídne tlustší kus Judy.
„Nemůžeš si pamatovat nic, když tvůj mozek přestane existovat. Protože nemáš přístup k fyzickým vzpomínkám. Tvůj mozek je záznamové zařízení.“
„Ale kdo ví, k čemu vlastně máme přístup? Může to být něco mimo naše mozky.“
Judy se pokouší vyčistit si hlavu a myslet na něco hezkého dvacet let od této chvíle, ale nedokáže to. Dívá se na Dougovy kotlety, které neměl, když spolu začali chodit. Kdykoli si tyhle kotlety představila, pokaždé si je spojovala s hrůzou těchto dní.
V restauraci je příšerně horko. „Proč se mě bojíš?“ ptá se.
„Nebojím,“ odpoví Doug. „Jen bych chtěl, abys byla šťastná. Až tě potkám po deseti letech, tak –“
Judy si zacpe uši a vyskočí ze židle, aby pustila hollywoodskou hudbu naplno. Když stojí, vidí na obrazovku, kde trio tančících žen současně mává prsty na neoholeného muže. Muž se usmívá.
Nakonec kdosi přijde a hudbu zase ztlumí. „Myslím, že nějaká tvoje část se děsí, že jsem ve skutečnosti mocnější než ty,“ říká Judy. „A tys udělal všechno, abys mě té moci zbavil.“
„Nemyslím, že máš větší nebo menší moc než já. Naše schopnosti jsou prostě odlišné,“ opáčí Doug. „Ale myslím, že jsi sobec. Zvykla sis na pocit, že můžeš ve všem šidit, a tím sis trochu zkazila duši. Myslím, že mě teď budeš pár týdnů nenávidět, dokud se nerozhodneš, jak se mě zbavit. Myslím, že tě miluju víc než vlastní ruce a nohy a klidně bych obětoval třeba deset let ze svého beztak krátkého života, abych s tebou mohl ještě rok zůstat. Myslím, že jsi úžasně statečná, když jsi dokázala čelit naší cestě do pekel. Myslím, že jsi nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy poznal, a máš dobré srdce, bez ohledu na to, že se mě chystáš rozervat na cáry.“
„Už tě nechci nikdy vidět,“ prohlásí Judy. Vlasy jí padají do tváře, vlhké a rozcuchané z toho vedra jako v peci.
O pár dní později Judy s Dougem hrají stolní fotbálek v nóbl baru, ve čtvrti, kdysi zvané Bojová Zóna. Judy pronese ošklivou poznámku o čemsi sexuálně zahanbujícím, co se přihodí Dougovi o pět let později, jak jí ve slabé chvilce prozradil. Pár dní poté ho popíchne ohledně jakéhosi incidentu v práci, kvůli němuž ho kdysi málem vyhodili. Až dosud se nikdy neprojevovala jako sadistka – ačkoli tu jde současně o masochismus, protože kdykoli ho mučí, ví, jak hrozně se pak bude cítit.
Jindy se Doug a Judy opijí ve druhém patře studentského baru na Thayer Street a Doug nutí Judy ještě další podivný koktejl, i když ona už má víc než dost. Retro hrací automat na ně švitoří. Judy se odpotácí na záchod, kabelku nechá Dougovi, a když se vrátí, kabelka je pryč. Oba věděli, že ji Doug ztratí, ale tím víc ji to rozčílí. Vynadá mu před stolem šampiónů v beer-pongu. A pak už je moc pozdě, aby se vrátila k sobě domů, takže se musí tísnit na Dougově úzkém, proleženém nemocničním lehátku. Judy Dougovi pozvrací oblíbené šaty: anýz a žaludeční kyseliny, to se nikdy nevypere.
Judy ztrácí přehled, kolik nesnesitelných věcí už se událo, a co ještě leží před nimi. Už Doug urazil její rodiče, na jejich druhém setkání? Ano, to bylo včera. Už rozplakal Marvu? Ne, to bude zítra. Vřískala na něj, že je slabošský mizera? Všechno jí to připadá jako jedna chvíle. Judy konečně dosáhla nadčasovosti.
Doug už si vyřídil – rok předem – dva týdny dovolené, protože věděl, že nebude schopen řešit s lidmi pitomé technické problémy a současně ztrácet kusy sebe sama. Svou práci by mohl dělat i ve spánku, i kdyby nevěděl předem, nač se všichni ti volající budou ptát, ale jeho schopnost přecházet nepříjemnosti jako náměsíčný bude brzy vyčerpána. Vysvětlí svému kolegovi Geoffreymu, který pro něj má nejblíž k příteli, jak jen to jde, že bude dělat jarní úklid, přestože je říjen.
Pár dní před rozchodem stojí Judy uprostřed Central Square a přijde k ní bezdomovec a chce peníze. Zírá na jeho kulatou, nestejnoměrně opálenou tvář. Soustředí se na toho člověka, který tu stojí s napřaženou dlaní. Na okamžik si zapomene dělat starosti o Douga – a najednou zase vidí budoucnost.
Jsou tady ta vlákna: když tomu bezdomovci koupí v 1369 pár koláčků, dají se do řeči a spřátelí se, a možná na něj každých pár týdnů narazí a koupí mu oběd, a tak to bude příštích pár let. A za pět let tomu muži, Franklinovi, pomůže najít bydlení a přispěje mu na něj. Ale za dalších několik let se to všechno rozpadne a on bude zase tam, kde byl. A v záblesku si vzpomene, co jí Franklin poví za osm let od této chvíle, pokud se tento řetěz událostí uskuteční, o ztracené příležitosti. A už ví, co dělat.
„Frankline,“ řekne tomu muži s kulatým obličejem, který zamrká při zvuku svého jména. „Poslouchej. Angie je těhotná, bude mít tvoje dítě. Je ve žlutém domě s polámaným trakařem, ve Sturbridge. Když za ní hned teď půjdeš, myslím, že tě vezme zpátky. Tady máš sto dolarů.“ Sáhne do nové kabelky pro veškerou hotovost, kterou si vyzvedla z banky, aby vydržela, než dostane novou platební kartu. „Běž za Angie.“ Franklin na ni jen koukne, vezme peníze a zmizí.
Judy se nikdy nedozví, zda se Franklin zařídil podle její rady. Ale ví docela jistě, že už ho nikdy neuvidí.
A pak zajde do pekařství, kde mohla koupit Franklinovi koláče, a uvidí toho chlapíka, který tam pracuje. A soustředí se i na něj, přestože ji z toho rozbolí hlava, a vzpomene si na budoucnost, v níž se spřátelí a on jí poví, jak havaroval s autem svého nejlepšího přítele, což se ještě nestalo. Koupí si koláček a poradí tomu chlapíkovi, Scottovi, že by si neměl půjčovat od Reggieho jeho T-Birda na ty závody, jinak toho bude navždycky litovat. Ani se nestará, jestli za ní Scott zírá, když odchází.
„Stanu se samozvaným věštcem,“ říká Marvě. Nikdy předtím svou moc takhle bezstarostně nepoužívala, ale čím víc to dělá, tím je to snazší. Pokračuje v tom a pošle figurku Jollibee Sukey.
V den velkého rozchodu má Marva návrhy jako: „Proč se s ním nerozejdeš prostě textovkou? Tak to teď dělají všichni, frčí to.“ Judyina nejlepší odpověď zní: „Protože potom by moje kolo zůstalo vcelku.“ Což není ten nejlepší argument. Judy se teple obleče, protože ví, že později jí bude zima.
Doug dýchá zhluboka, pokouší se se vším smířit, ale uvnitř je celý sevřený. Přeje si, aby to už bylo za ním, ale přitom se toho děsí. Kdyby jen byla jiná možnost… Vyjede vlakem z Providence o pár hodin dřív, aby se mohl na chvilku ztratit. Ale neztratí se dostatečně, a na schůzku stejně přijde zbytečně brzy.
Měli se sejít na oběd na jednom módním místě, ale Doug zapomněl na rezervaci, a tak skončí v pivnici Johna Harvarda v obchodním středisku a každý do sebe hodí tři malá piva, která zdejší hospodu proslavila. Vedou přitom lehkou konverzaci.
Potom se jen tak bez cíle procházejí, směřují k Mass Avenue a blíží se k místu, kde se to stane. Judy vypálí: „Nemusí to tak dopadnout. Nic z toho. Tys to tak zařídil, ale nemusí.“
„Já vím, že tomu už nevěříš,“ odpoví Doug. „Je toho spousta, z čeho mě můžeš obviňovat, ale nemůžeš věřit, že jsem si něco z toho zvolil. Oba neseme prokletí, že vidíme věci, které by nikdo neměl znát, ale pořád jsme zodpovědní za svoje vlastní chyby. Já stejně ničeho nelituju. I kdybych nevěděl, že dnes je pro nás dva poslední den, chtěl bych to tak.“
Oba si během následující hodiny řeknou pár ošklivých věcí. Už je slyšeli předtím, ve svých hlavách.
Na Mass Avenue Judy zahlédne naproti zamčenému postranního vchodu Harvardu stánek se zmrzlinou a zastaví kolo. Během jejich konečného výbuchu nejí zmrzlinu, ani v jedné ze stovek variant, které viděla. „Pohlídej mi kolo,“ říká Dougovi. Vejde do stánku a vezme tři kopečky pro sebe a jeden pro Douga, náhodné příchuti – Cambridge je jedno z mála míst, kde si můžete říct o náhodný výběr a lidé jenom kývnou – a pak s Dougem pokračují ve svém konečném rozhovoru.
„Ty máš v hlavě pořád tu svoji představu, že jsi úplně nevinná a neškodná, přestože současně věříš, že ovládáš všechno ve vesmíru,“ říká Doug.
Judy zmrzlinu ještě neochutnala, ale všímá si její struktury a představuje si smyslnou rozkoš, jak jí chladí patro. V jedné z náhodně vybraných vrstev jsou jakési tuhé kousky. Její kornout voní po cukroví s nádechem mokrého psa.
Dojdou dolů na břeh řeky, nedaleko mostu s miliony hus a jejich nespočetnými exkrementy, a Judy pláče a křičí, že je Doug pasivně agresivní pitomec.
Doug vzlyká do zbytku svého kornoutu, a potom vybuchne. Začne blábolit o tom, jak Judy uvidí za deset let, a budoucnost, kterou jí líčí, patří k těm, které Judy vždy považovala za nepravděpodobné.
Judy se pokouší utéct, ale Doug jí drží zápěstí a pořád dál popisuje scénu, kdy jako zlomený muž potká Judy s jejími dvěma dětmi – Rainou a Jeremym, což je jedna z kombinací dětí, které Judy může mít – a Raina, ještě batole, má monokl na oku a obrovského plyšového tygra. Budoucí Judy vypadá unaveně a snaží se být vlídná k budoucímu Dougovi, z něhož je troska, a drží si kašmírovou klopu.
Jak budoucí, tak současná Judy se snaží Dougovi co nejrychleji uniknout. Ani jeden z Dougů ji nechce nechat.
„A pak po patnácti letech už máš jen jedno dítě,“ pokračuje Doug.
„Pusť mě!“ křičí Judy.
Ale když se konečně od Dougovy ruky odpoutá a obrátí se na útěk, zasáhne ji oslepující nával do hlavy, něco jako minutová migréna. Tři kopečky zmrzliny na tři piva, nebo možná jenom stres, ale ochromí ji to, přestože se snaží prchat. Doug se jí vrhá do cesty, ale ztratí rovnováhu, padá dolů z břehu a málem skončí ve vodě.
„Auu,“ úpí Doug. „Pomoz mi. Jsem zraněný.“ Zvedne jednu ruku, Judy položí kolo a pomůže mu vylézt nahoru. Doug vypadá hrozně, je celý od bahna a svírá si jednu paži. Těžce dýchá bolestí.
„Jsi v pořádku?“ Judy si nemůže pomoct, musí se zeptat.
„Zlomená ruka bolí mnohem víc…“ Doug sebou bolestně škubne, „…než jsem myslel.“
„Tvoje paže.“ Judy nemůže uvěřit tomu, co vidí. „Ty sis zlomil… ruku.“
„Vždyť vidíš. Aspoň to znamená, že je po všem.“
„Ale měl sis zlomit nohu.“
Doug téměř rozhodí rukama, ale vzpomene si, že to nejde. „Tohle je přesně to, proč už s tebou nevydržím. Na naší úplně první schůzce jsme se shodli, že si zlomím ruku. Ty si to jenom špatně pamatuješ, nebo mi to děláš naschvál.“
Doug chce jít do nemocnice sám, ale Judy trvá na tom, že ho doprovodí. Doug proklíná bolest a zakopává o každý kořen.
„Zlomil sis ruku.“ Judy napůl vzlyká, napůl se směje, je to na ni skoro moc. „Ty sis zlomil ruku, a to možná znamená, že to všechno… Že bychom to mohli zkusit znovu. Ne hned teď, teď se cítím hrozně zničená, ale někdy časem. Já bych do toho šla.“
Jenomže už ví, co Doug odpoví: „Už si od tebe nenechám dál ubližovat.“
Neopustí ho, dokud není bezpečně v nemocnici, kde upírá zrak na linoleum a čeká na rentgen. Pak šlape na kole domů, chladný vzduch jí šlehá do tváře. Zapomněla si přilbu, ale to nevadí. Až dojede domů, chytne Marvu a hned spolu vyrazí na Logan, kde jim znuděná osoba za pultem prodá laciné letenky na poslední let do Miami. Prožijí nejdivočejší tři dny v životě, a bez následků. Bude to skvělé, už teď v duchu prožívá každou chvilku. Brečí jako zjednaná, ale to je v pořádku, protože vítr jí při jízdě smývá minulost.
Poprvé vydáno na internetových stránkách Tor.com 8. června 2011
Přeložila Jana Rečková
